Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 1/5

Waristood se zřejmě zalekl komedie, kterou natropila tak nezodpovědně před jeho zraky naše dcera, na jednu stranu jsem to chápal, musel jsem vypadat jako neschopný otec, ale na druhou stranu jsem to zase nechápal, protože to bylo naše soukromí a jak on sám řekl „rodinné problémy“, které s vedením smečky neměly vůbec co dělat. Povytáhl jsem obočí, zřejmě mě to překvapilo stejně tak, jako to překvapilo i Lucy, podíval jsem se na ni, když to po něm zopakovala, a zlehka jsem pokýval hlavou, že souhlasím s její reakcí. To, že jsem se ho vyptal, jestli jeho táta vládl tvrdší tlapkou neznamenalo, že bych si neuměl poradit sám. Jasně, byla to fakt nepříjemná situace a cítil jsem se jako pablb, kdyby si děcka mámu aspoň zavolaly bokem a neřešily to přímo před cizincem, který chce nějakou dobu pobýt u nás ve smečce, nemusel jsem se teď tak stydět, nicméně stalo se, ale rozhodně jsem to nepovažoval jako důvod k nenásledování naší smečky. “Smečka má veškerou péči, kterou potřebuje,“ utrousil jsem trochu znechuceně.
Co se týkalo věku našich dětí - když jsem se nad tím zamyslel, Lucy měla pravdu. Všechna vlčata musela jednou projít pubertou, i já v ní byl, ale teda, co jsem si vzpomínal, nechoval jsem se tak blbě jak Vivianne. Jenže já byl už od narození na jiným levelu, napadlo mě, jak asi pubertu prožívá Crowley, jestli se chová stejně mizerně jako jeho sestra? Určitě je to tím, že trávili oba dva čas se Shireen, už jednou mě to napadlo a tahle scénka to prostě jen potvrdila. Reonys i Ciri, kteří byli celou dobu s náma nebo se Sigym, se chovají daleko uctivěji, kdybych jen mohl vrátit čas. Sebral bych je své podivné „sestře“ s okamžitou platností a nenechal bych ji, aby se s nimi kdykoliv viděla. Jenže tehdy jsem ani nevěděl, že se Crowley v tak nízkém vlčecím věku sám od sebe rozhodl jít někam na několikaměsíční procházku, aniž by nás o tom spravil. Drzoun. “Hlavně to, že Vivi udělala, co udělala, neznamená, že s Lucy nezvládáme vést smečku. To s tím přece nemá vůbec nic společnýho,“ trošku jsem se na něj obořil, protože nejen, že jsem cítil naštvanost z Lucy a chtěl jsem ji v tom všem podpořit, ale i mě štvalo, že má o nás takovýhle absurdní smýšlení. Já byl super alfa a Lucy taky, už kdysi jsem věděl, že jsme byli oba dva vlčím bohem stvořeni k vedení smečky, šli jsme v božích šlépějích a tím pádem bylo logický, že jsme s vedením smečky neměli absolutně žádný problém. “O svá vlčata se postarám a osobně jim vyčiním, až se vrátí, jestli se vrátí, dám jim jasně najevo, že tudy cesta nevede, ale jak už jsem jednou říkal,“ na moment jsem svá slova přerušil, zvedl zadek ze země, vypjal hruď a vážně jsem se na Warise podíval. Byl jsem naštvaný, což mi trochu hrálo do karet, vypadal jsem pak hrozivěji. Tyčil jsem se nad ním, neb byl drobnější jak já, a z mých očí vyzařovala jistá autorita. Když jsem hlasitě vyfuněl vzduch z plic, větu jsem dořekl: “S vedením smečky nemají má vlčata a jejich chování co dělat,“ chvíli jsem na něm setrval pohledem, ale pak jsem se hlavou otočil na Lucy a má nadmutá hruď se rázem o trošku zmenšila, pohled se zněžnil a postoj razantně změnil. “Ano má nejdražší, mohl bych se podívat po něčem k jídlu, zkusím projít okolní lesy. Po lovu je už asi většina zásob sežraná, máš pravdu,“ hlesl jsem, natáhl k ní hlavu a jemným láskyplným olíznutím jí polaskal ucho.
Mírně jsem se od Lucy odsunul, zraky přenesl na Waristooda a změřil si ho nadřazeným, trochu varovným pohledem, teď jsem nebyl tak přátelský, jako jsem byl celou dobu před tím. “Odcházím, kdybys něco potřeboval, zeptej se Lucy, se vším ti poradí. Naši smečku zná dobře a její vedení zvládá přímo excelentně,“ rázně jsem na něj kývl a s mrsknutím ocasu se vydal váženým alfa krokem pryč.

>> řeka Mahtae (přes J.G.)

Poprosím za jeden zlatý ticket přívěšek pro Arminia (s kým mohu pořešit prosím? Mám napsat Styx nebo někomu jinému?) a za jeden stříbrný ticket speciální magii, kterou pořeším se Skylieth (na kterého vlka ji dám ještě promyslím). Moc díky

// Loterie 1/5

Děti zmizely a já s Lucy a Waristoodem jsme osaměli. Ještě hodnou chvilku jsem hleděl do prázdna směrem, kterým se jejich postavy vytratily, asi jsem uvnitř sebe trochu doufal, že se třeba vrátí, omluví se za svoje ostudné pubertální výstupy, které před Warisem předvedli, a uvědomí si, že Crowley ve všem není tak úplně nevinně a nerostou mu ze zad andělská křidélka, jak si všichni tři mylně představují. Jenže to bych byl až moc naivní, abych věřil, že se tohle stane. S tichým povzdechem jsem zraky převedl na Waristooda, ale v očích se mi zračila pořádná nejistota. Byl jsem rozhozený, nelíbilo se mi, jak se celá ta situace před chvílí udála. Přemýšlel jsem, co bych měl teď udělat – neměl bych za nimi běžet a vyloženě jim zakázat tam byť jen drápkem na tlapce páchnout? Nebo bych je měl jen potajmu sledovat, jako nějaký špeh, a být připravený k zásahu, kdyby bylo třeba? Zavrtěl jsem rázně hlavou a s táhlým zamračením se zahleděl někam do prázdna, to, nad čím jsem přemýšlel, bylo pěkně absurdní. Jakej pak špeh, tse. Jsem jejich otec, a taky syn Arcanuse, bývalej člen Asgaaru, můžu dělat všechno, co uznám za vhodný! Znám všechny od tam líp jak celá Vivianne a zbytek její výpravičky. Vůbec neví, do čeho jdou, kdo všechno je tam může ohrozit a co se jim tam může stát. Akorát jim tam zas budou vymývat mozky, to tak, stačilo u jednoho vlčete. Už když jsem tam žil, tak všichni byli zaujatí proti mně, protože mi záviděli, jakej jsem. Že jsem dobrej, že si nenechám prdět na hlavu od kdejakýho nuzáka, že mám úroveň! Všichni z toho lesa mi nikdy nesahali ani po jedinej polštářek na pacině. A protože se s tím bez tak do teď nikdo nesmířil, budou je chtít zlanařit! Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím spíš mi to připadalo jako pravdivá verze budoucnosti. Věřil jsem tomu, že mi budou chtít znovu uškodit.
Zaostřil jsem zrak na Waristooda, když mi Lucy začala šeptat do ucha, a pak jsem natočil hlavu k ní. Zbystřil jsem a v průběhu její řeči pokyvoval souhlasně hlavou, přičemž jsem pak, též šeptem, odpověděl: “Máš pravdu, ale víš co? Není to naše chyba. My pro ně chtěli být lepšími rodiči, než pro nás byli ti naši, jenže oni jim tam v tom lese prostě úplně poblbli hlavu!“ Byl jsem fakt naštvanej, a to čím dál tím víc. Nikdy mě pifka na Asgaar nepřešla, a teď díky tomuto výstupu dcer a syna, akorát tak vzrostla. “Lucy má pravdu,“ povzdechl jsem si a pokrčil rameny, nechtěl jsem před vlkem, který nás sotva poznal, působit jako nějaký slaboch, ale... Stejně tu scénu viděl, už to nešlo nijak zaobalit, natož vymazat, nedalo se s tím nic dělat. To ti pakoňové nemohli aspoň udělat v soukromí?! v mysli jsem všem dal z obou stran pořádnýho lepáka po tlamě, aby se konečně probrali.
Lucy se zeptala, odkud že to vlastně pochází, já si pamatoval, že mluvil o nějaké Topolové smečce, ale kde že to byla, to už jsem nevěděl. “Asi u vás otec vládl pevnější tlapou než já, co?“ pronesl jsem trošku potupeným hlasem a zlehka povytáhl obočí, neměl bych taky přitvrdit? Možná bych měl děcka už i víc zaměstnat ve smečce, nebyla to mimina, no asi bych prostě měl změnit celej svůj přístup k nim! Ukázat jim, co znamená být dospělej, mít nějaký povinnosti a starosti a taky je postavit zpátky na nohy. Žijou ve snu, kde jen hopkaj po barevnejch loukách přeplněnejch šťavnatejma flákotama, který jim samy od sebe přitančí do tlamy. Na moment jsem se zasekl ve Warisových očích, ale pohled jsem hned odvrátil někam bokem. Styděl jsem se před ním, vypadalo to, že byl zvyklý na tvrdší režim, a když jsem se nad tím teď zamýšlel, já si při narození svých dětí asi taky představoval, že je budu vychovávat přísněji, aby z nich byli v dospělosti pořádní vlci, ne takový rozmazlený měchuřinky. Vše bylo špatně, asi jsem se nechával moc unést tím, že jsem jim chtěl dopřát pěkné dětství, aby na tátu měli jen ty nejlepší vzpomínky. A u toho jsem je zapomněl vychovávat. Musím napravit, co jsem zanedbal.

// Loterie 2/5

- reakce na Vivi a spol.

Vše vypadalo, že je zalitý teplým letním sluncem, že ho nakonec moje partnerka přijme a bude nám všem hej, ale to by se nesměla přiřítit má dcera i s mým jediným synem, synem? Cože? Určitě ho Vivuša jedna zlobivá strhla a nabádala ho, ať jde s ní!, a vykouzlit tu takovou ostudu. Stáhl jsem uši k hlavě okamžitě, jak se zeptali na tu hloupou věc o Seilah hnedle tady před Toodíkem, i když jsem říkal Seilah, ať všem řekne, aby se o tom před cizincem nebavili. Protočil jsem zlehka oči a sjel pohledem všechny přítomné, trapas. Kdo ví, proč mi nebylo příjemný, že se Waris právě dozvěděl, že jsme Seilah adoptovali, ale dělalo mi asi dobře, že měla podobnou barvu kožichu jako Lucy, takže klidně mohla být naše pravá dcera, ale bohužel byla pravá jen z části. Spíš teda nepravá, no, ale nechtěl jsem, aby to kdokoliv věděl. “Děcka,“ oslovil jsem je a chtěl ten rozhovor utnout hned v zárodku, nicméně Lucy se ihned chopila slov, tak jsem si nechal, ať mluví, neb vypadala poněkud, no jako... Trochu vyvedená z míry. Jenže jakým směrem se to dál ubíralo, ani mě nenechávalo klidným. Vlastně, skoro hned jak se vedle dcery objevil černý plamínek jejích rozohněných emocí, který se postupně zvětšoval, jsem v sobě začal pociťovat bublající vztek, který jsem se snažil krotit jen proto, že tu byl Waristood. Švihl jsem studeným pohledem svých dvoubarevných očí na něj, pak na Ciri, a nakonec na ty dva. “Vivianne!“ sykl jsem a udělal k ní krok blíž, přičemž jsem vytočeně švihl ocasem. Jak se to sakra chová?! Jakto, že obě děcka, který byly v Asgaaru se Shireen, se chovaj tak divně?!! Jsou úplně mimo!! bez tak je moje BÝVALÁ sestra nakazila něčím divným, proto se Crowley i Vivianne chovali tak, jak se chovali.
Nechal jsem však mluvit Lucy, její hlas byl pevný, tón pak rozhodný. Byla si jistá tím, co říká a stála si za tím, co cítí. Za to jsem ji miloval. Miloval jsem ji za to, jaká byla nejen zvenku, ale hlavně i zevnitř. Seděl mi její charakter, a ač jsem se s ní mnohdy špičkoval či jsem dělal věci, které by se dělat neměly, nikdy bych ji nevyměnil. Upíral jsem pohled na svoji dceru v tu chvíli, co Lu pronesla, že to Crowley se k nám otočil zády, a souhlasně jsem přikývl. “Vivianne, laskavě se postav nohama na zem a přestaň žít mimo realitu!“ štěkl jsem ostře. Už jsem se nedokázal držet, musel jsem něco říct. “Jak říkala máma – to Crowley o nás neměl zájem. Nedal nám žádnou šanci si s ním kdykoliv promluvit nebo se společně sblížit. Už jako malej trávil víc času se Shireen, tou hyenou, namísto svých rodičů! Klidně si s nima odešel na vejlet, aniž by nám cokoliv řekl nebo se nás pokusil najít! My se o něj báli, máma byla strachy bez sebe! A on udělal tohle a bylo mu to úplně jedno!!“ dech se mi zrychloval a srdce bušilo jako o závod. Drápky jsem zarýval do promrzlé země tak silně, až mi kolem tlap začaly běhat fialovo bílé jiskry. Můj hlas začínal být nepříjemně agresivní. Vrčel jsem. “A nakonec to zakončil tím, že si vybral úplně cizí vlky před náma! Chápeš, co to pro rodiče znamená? Dokážeš pochopit, jak nás tím zranil? To ta zpropadená Shireen s tou druhou vlčicí ho tak popletly a zkazily, úplně mu vymyly mozek! A tobě, jak vidím, asi taky!“ štěkl jsem a cvakl zuby před jejím čumákem. Nechtěl jsem na ni být zlý, jenže ona mě tak hrozně vytočila, že jsem se nedovedl ovládat. Byl jsem poměrně cholerický typ vlka. “Tak už konečně pochop, co se doopravdy stalo, a nepředstavuj si furt nějaký nesmysly!!“
A pak Lucy dodala, ať si jde a vracet se už nemusí. Šlehl jsem ještě stále rozohněným pohledem po partnerce, která se k nim otočila zády a tím celý absurdní rozhovor zakončila, pak se podíval na dceru, syna a další dceru, a nakonec na cizince. Takhle jsem to asi nechtěl, nechtěl jsem, aby se Vivianne nevracela, ale... Hlasitě jsem vzdychl a ztěžkle si sedl, byl jsem hodně rozrušený. A ještě víc mě rozrušilo, že se za Vivianne vydal jak Reonys, tak i Ciri. Vůbec nevěděli, co je tam čeká! “Kdyby chtěl, najde vás! Ale nikoho ze své pravé rodiny nehledá – ani vás, ani nás! Nepociťuje touhu vás vidět! Děláte velkou chybu, všichni tři!! Budou vám tam akorát tlačit do hlavy plno blbostí a přesvědčovat vás o opaku!!“ zavolal jsem hlasitě na děti, aby mě slyšely jasně a dobře a aby pochopily, že v Asgaaru už dávno nejsou naši přátelé, pak ale bezmocně zavrtěl hlavou a tlapou si přejel přes oči. “Ach jo!“ sykl jsem naštvaně. Nejraději bych běžel, zastavil je a zakázal jim do toho lesa jít. Nechtěl jsem, aby se s kýmkoliv odtam sešli. Nikdy.

- Waristood

Nechal jsem ji, aby se ke mně přitulila a přitulení jí samozřejmě opětoval. Věděl jsem, že ji to zasáhlo stejně jako mě, ač její reakce byla tak o 100% klidnějšího rázu, jak ta moje. Jenže já prostě vždy reagoval emocionálněji. “Děkuju, ty moje alfácká mamko,“ broukl jsem jí do ouška tak, aby to slyšela jen ona, následně jí ho láskyplně olízl a koukl, teď ji zklidněným posmutnělým pohledem, na Warise. “Jak řekla Lucy, buď tu, jak dlouho chceš. Chovej se jako doma,“ kývl jsem na něj. Ještě jsem tu však sečkal, kdyby něco dalšího potřeboval. Cítil jsem se ale docela trapně, celá ta situace byla vážně... Vážně úplně mimo. “Doma jste to měli klidnější?“ zeptal jsem se s utrápeným pousmáním se.

// Loterie 1/5

- reakce na Lucy a Waristooda

Připadalo mi, že kolem sebe cítím takovou podivně napjatou atmosféru, která teda ze všeho nejvíc vycházela z mé partnerky. Taková černočerná aura, která pohltila všechno dobré a vyplivla ze sebe jen to špatné a nebezpečné. Zastříhal jsem tak trochu rozpačitě ušima, nevinně se uculil a koutkem oka, hlavně ale nenápadně!, nakoukl na Lucy. Nojo, má zatnutý zuby, sakra. To jsem ji asi namích... Ale tak... Ale tak co! Ona namíchla zase mě! snažil jsem se ve své hlavě omluvit sám sebe a vsugerovat si, že jsem v právu, ale popravdě jsem vážně neměl rád, když na mě byla naštvaná, přepadal mě z toho nepříjemnej pocit v břiše. Nervózně jsem švihl ocasem, ale doufal jsem, že na mě nejde vůbec nic poznat, jen jsem s úsměvem dál hleděl na Waristooda, ale to, co Lucy říkala, znělo celkem, no, neznělo to úplně tak, jak jsem si představoval. “Ale tak mamko, přece,“ krátce jsem zapřemýšlel, co říct, abych ji ještě víc nenaštval, “přece ho nenecháme mrznout někde venku. Určitě nám pak pomůže třeba s lovem,“ na Waristooda jsem mrkl, že je vše oká a v naprostým klídečku, tvářil jsem se, že mám mamku zmáknutou, ale ve skutečnosti asi měla spíš ona zmáknutýho mě. Snažil jsem se ale pořád působit děsně nad věcí a pohodově, a taky jsem chtěl, abych vypadal v jeho očích jako dobrodinec, který pomáhá všem vlkům bezďákům v téhle kruté nemilosrdné zimě. Třeba sem pak díky tomu přijdou další náhodní i nenáhodní pocestní, který jednou budu já sám pasovat na mý vlastní – a možná i Lucyiný - služebnictvo! A Lucy mi pak ještě poděkuje. Budeme mít hodně velkou smečku. Hodně! Waris se však potom chopil slova a vlastně mé partnerce potvrdil, co jsem říkal, takže jsem byl rád, že to neslyšela jen z mé tlamy, ale i z té jeho. Mě by bez tak nevěřila. “Nene, nikam nechoď, to je v pohodě, zůstaneš tady přes zimu!“ vyhrkl jsem pohotově, když navrhl, že se klidně hned spakuje. To tak! Ještě by o nás pak roznesl po celým okolí, jak jsme neslušní a hamižní, že se nechcem v zimě podělit! Já se teda samozřejmě dělit o nic nechci, to je jasný, ale musíme to zahrát, ježiš. To dá rozum. Musíme ze sebe dělat hrozně hodný alfy, aby se sem nahrnuli další vlci! Nechápal jsem, že to Lucy furt nechápe. Vždyť to bylo jasný jak ranní mrazivá facka. Koukl jsem na Lucy, pak na Toodíka, a pak se někam do blba hloupě pousmál.

// Loterie 1/5

“Jo, je mi líp,“ přikývl jsem souhlasně a doladil to mírným pousmáním se. Bylo od synka pěkné, že o mně projevoval takovou starost, potěšilo mě to. Nicméně, kdyby aspoň jedno z děcek tu starost neprojevilo, bylo by to trochu divný, ne? Když jsem byl takovej super tatík. Ale Lucy se o moje zdraví nezajímá vůbec, pche! Já jí ukážu, taky se o ni nebudu zajímat, bude čumět. Ještě pak přitlapká s prosíkem, abych se jí věnoval, pozvedl jsem v nelibosti nad svojí dlouholetou partnerkou hlavu a přejel ji vyčítavým pohledem, ale samozřejmě tak, aby si toho nevšimla, jinak by zas vrhla vyčítavý pohled ona na mě a to bych zas nechtěl, bylo by to totiž neoprávněné - mě nebylo co vyčítat. Já přivedl do lesa nového potencionálního člena, kterému může velet a před kterým se může vytahovat, měla by mi ještě poděkovat! A taky by měla projevit úctu, víc si mě vážit. Líbat mi tlapy, otírat se o mně a tak, abych se cítil dobře, tiše jsem si povzdechl. Když jsme byli mladší, chovala se ke mně líp. Dřív s ní byla sranda, teď je zní trochu suchar, ale i tak jsem ji měl rád.
Vlčata, která už samozřejmě nějakou dobu vlčaty nebyla, pozdravila a slušně se představila, samozřejmě až na Vivi, která jako obvykle musela bejt speciál a projevit se jinak než ostatní. Trochu mě to pobavilo, po očku jsem se po jejím ostrém štěknutí koukl na Toodíka, kterého to ale asi nijak zvlášť nerozhodilo, ale stejně to bylo super. Tiše jsem se uchechtl, to má asi po mně, ta Vivča! Byl jsem na děcka pyšnej, že dělají našemu lesu tak dobré jméno, prostě… S Lucy jsme měli fakt dobrý potomky, lepší jak maj ostatní. Víc vznešený, vychovaný a tak. “No, zatím je maličká, ale i tak je lepší jak polovina… Teda, hmmpf, většina smeček tady! Můžeš bejt rád, že jsi narazil na mě a Seilah, máš štěstí,“ mrkl jsem na něj a s úsměvem ho tlapkou poplácal po přední části hrudi, jak byl naproti nám, nicméně cítil jsem potřebu mámě naznačit, že to rozhodně nebyl dobrej tah, takže jsem ji propíchl pohledem ve stylu „neponižuj před cizákem naši smečku, mámo!“, a lehce nad její nerozvážností zakroutil hlavou. Jako malá! Měla by přece všem vlkům o našem skvostném domově povídat tak, aby v nich vzbudila alespoň kapku závisti velikou jak celej oceán a aby je navnadila ke službě našemu společnému království! Nechápu, že to nechápe. Budu jí muset pak vyhubovat. Na cizáka jsem se zazubil, abych odlehčil atmosféru a zlehka zavrtěl ocasem, i když mi do vrtění zrovna moc nebylo. “Já jsem ale tadyhle své křehké květince říkal, že nemáš, kamaráde, kde strávit zimu a že jsem tě pozval k nám. Lucy to zřejmě jen přeslechla,“ mávnul jsem nad tím tlapkou, jakože se nic neděje, ale vlastně jsem to musel říct, abych očistil svoji osobu! Nechtěl jsem, aby si Waristood myslel, že tu ty komunikační šumy snad roznáším já. Na Lucy, která seděla vedle mě (a byla oproti mě tak roztomiloučká, ta její drobná postavička, wau), jsem se jen spokojeně usmál a hlavou se jí otřel o krk, to jen tak na oko, abych zjistil, jestli není uražená.

// ještě čekáme na Vivi, jinak pořadí pak teda Waristood, Etney, Reonys, Ciri, Lucy, Vivianne :D píšu pořadí na žádost :-D

3x bronzový ticket
bronzová tajná myška věc - Arminius
bonus štěstí - Etney
30 květin - Etney

1x stříbrný ticket
stříbrná tajná myška věc - Arminius

// Loterie 5/5

// vsuvka pro lotýnku

Výrazně přituhlo, bylo to cítit. Mráz byl vlezlý, omrzal mi z něj snad i čenich, který jsem si pro jistotu tlapou otřel, aby mi někam neupadl. Oči jsem měl mezitím přilepené na Waristoodovi, ten vlk mě vážně zajímal. Kdyby to šlo, proměnil bych se v malého ptáčka a procestoval tu část světa, která vede k jeho domovu – Topolovému lesu. Chtěl bych poznat, jak žijí, jak učí mladé, jak loví a celkově jak vedou smečku, třeba bych se od nich mohl něčemu přiučit. Sice bylo všeobecně známo, že já všechno dělám nejlíp a nepotřebuju se učit, ale... I tak bych se tam rád podíval. Pousmál jsem se, představa malého ptáčka Etneye, který si létá po světě, byla zvláštní. Nepatřil bych do vlčího světa, nemusel bych bojovat se sourozenci o pozornost našich rodičů, o jejich lásku a přízeň. Žil bych si svým vlastním životem a nemusel se o nic zajímat. Možná bych si jednou našel nějakou ptáčici a pak měl malá ptáčata v našem ptačím hnízdečku. Ona by mě opěvovala, pač bych byl silnej velkej pták, děti mě uctívaly a já si připadal jako král všeho živého, ale nakonec bych pořad byl jen malej ptáček... Teď jsem aspoň vlk, kterej něco může dokázat. Jako pták bych byl navždycky jen nula. Ale možná, že v ptačím světě bych mohl být někdo. Jenže kdybych se narodil jako malej pták, navždycky bych zůstal malým. To bych se musel narodit jako nějakej dravec, s povytaženým obočím jsem nakonec čuměl do prázdna. Byl jsem jako v transu, ze kterého jsem se probral až ve chvíli, kdy jsem zaslechl hlas svého jediného syna – budoucí alfu téhle smečky, kterou pro něj nechám pořádně rozrůst. Zaostřil jsem na něj zrak a jemně, skoro neznatelně se pousmál. Byl jsem na něj moc pyšný.

// Loterie 4/5

S pohledem upřeným do korun našich krásných cedrů jsem natočil ucho na Waristooda, který se rozmluvil o smečkách a učení mladých vlků. “Mhm, asi jo,“ zabrblal jsem tiše, nicméně jsem věděl, že moje technika učení je jistojistě ta nejlepší. Já se totiž nepletu, já nedělám chyby! A kdybych byl poslal třeba Cirušku na nějakou dlouhou cestu někam do neznáma, to by právě byla chyba, bez tak by jí tam někde někdo ublížil, protože by poznali, že je vzácná, urozená šlechtična z cedru... A kvůli tomu by ji chtěli pro sebe, aby měli do rodu kvalitní krev! měl jsem v tom jasno. Jako abych posílal vlčata někam ven a tím je dobrovolně vystavil nějakým závistivým zlounům nuzné krve, no nehrozí!
Trochu si to ale napravil pochvalou lesa a taky tím, že mi řekl „pane“. Tož, já jsem byl pán, a pořádnej, takže jsem byl rád, že to vnímá. Ještě aby to tak vnímali i ostatní, že jsem velkej pán a že je potřeba ke mně mluvit s úctou a respektem, mým bystrým alfa smyslům samozřejmě neušlo, že Seilah běží někam pryč. Překvapeně jsem se podíval na Lucy a pak zase na mizící drobné tělo Seilah, kam se asi vydala? Vždyť sotva přišla. Snad nebude pryč tak dlouho, jak byla minule. To se tehdy snad skoro ztratila, vážně to byla poměrně dlouhá doba, co byla sama někde mimo les, až mi to připadalo divné, ale tak... Asi byla podobná jako Vivi. Ta se taky ráda toulá všude možně, sice mi to nikdy nedělalo moc dobře, ale když se narodili, slíbili jsme si s Lucy, že jim nebudeme v ničem bránit. A proto tehdy Crowley zradil, měl jsem mu místo hloupýho se ptaní rovnou přikázat, že jde s náma. Nojo, jeden chce bejt hodnej a on udělá tohle, smraďoch, nicméně jsem byl rád, že ho nemám na očích. Ani po takové dlouhé době jsem na něj absolutně neměl náladu.
Zamířil jsem tedy k Lucy a dětem, zůstali všichni čtyři hezky pohromadě, za což jsem byl rád – mohl jsem jim tadyhle Toodíka představit všem zaráz a ne to kouskovat. Už z dálky jsem se na ně všechny usmál, aby věděli, že je vše v cajku a nemusí mít obavy. “Ahoj!“ upozornil jsem na sebe už z dálky, a až jsem přišel blíž, pokračoval jsem: “Vedu návštěvu,“ ohlédl jsem se na Waristooda a pohledem ho pobídl, že se klidně může přidat mezi nás. Možná se necítil moc dobře, chtěl jsem mu to tu trochu zpříjemnit, aby tu zůstal co nejdýl a o naší smečce se pak mohly vést řeči, že jsme tu pohostinní, že jsme ideální volba nového domova. “Narazili jsme na sebe kousek odsud, nemá kde strávit zimu, tak jsem mu nabídl, že může být u nás,“ zavrtěl jsem krátce ocasem. Byl jsem z toho vlastně docela nadšený, připadal jsem si totiž důležitě. “Tohle je má rodina,“ koukl jsem na Waristooda a pak na rodinku, které jsem pohledem naznačil, aby se mu představili. Byl jsem zvědavý, co na něj budou říkat... A co vlastně on bude říkat na ně.

// Loterie 1/5

<< J.G.

“To sice neřekl, ale vyznělo to, když jsi řekl, že máš to svý slííííbený postavení“, trošku jsem to slovo protáhl, možná mi i ujel menší úšklebek, připadalo mi to celé totiž docela vtipné. Jak může mít někdo slíbené postavení ve smečce, když by nebyl vlčetem vysoce postaveného vlka? Nesmysl. Předpokládal jsem, že v té jejich Topolové smečce je asi synem alfa páru, nebo minimálně beta páru, když mu slíbili, že bude někdo namísto nikoho.
Seilah měla radost, že jsme doma, já ji měl samozřejmě taky, neb bylo cítit znatelné ochlazení. Krátce jsem se oklepal, sice bylo ráno a jeden by čekal, že jak vyleze sluníčko, tak bude trošku tepleji a paprsky prohřejí vlkům kožíšky, ale tentokrát ne. Slunce nemělo žádnou sílu, byla pořádná zima, daleko větší, než týdny předtím. Od tlam nám všem šla bílá pára, no nejvyšší čas se zakutat v lese a zůstat tam. V bezpečí, v teple, s přísunem jídla.
Zastříhal jsem ušima a natočil je na Waristooda, když se podivoval nad výcvikem ochranářů a lovců v naší smečce. Tiše jsem si povzdechl, já nikdy nikoho necvičil, byli jsme malá smečka, ale co jsem si matně vzpomínal, Asgaar nikdy nijak zvlášť vlky necvičil. Teda alespoň mě ne. “My jsme malá smečka, les chráníme a značkujeme já s partnerkou, děti se ve svých schopnostech teprve zdokonalují, ale popravdě bych je nevyhnal někam daleko od domova, aby nabrali zkušenosti. Sice to zní jako dobrá technika a vlk určitě nabude to, co je třeba, ale já bych to takhle u své rodiny určitě nechtěl. Sám je naučím, co bude třeba,“ pohodil jsem hlavou, podíval se na něj a pak překročil hranice lesa. Nedávno jsem je značkoval, takže byl cítit poměrně silný pach smečky. “Vítej v Cedrovém lese,“ hlesl jsem, zatímco jsem se na něj ohlédl a mírně se pousmál. Měl jsem radost, že je na našem území cizinec, který tu alespoň nějakou dobu bude pobývat. Byl jsem zvědavý, co na to řeknou děti a Lucy? “Nedaleko odsud mám rodinu, seznámím tě,“ počkal jsem, až mě dojde a po jeho boku jsem zamířil pomalým krokem k Lucy a ostatním. Neměl jsem samozřejmě v plánu kdykoliv zmínit, že Seilah není moje, ale trochu jsem se bál reakce děcek, protože ti ji neznali. A tak, abych ochránil její čest a naše soukromí, jsem k ní přispěchal a tiše jí pošeptal do ouška: “Utíkej za mamkou a řekni, ať se o tobě před cizincem nikdo nezmiňuje. Seznámíte se s ostatními až pak,“ snažil jsem se to šeptat hodně tiše, aby to slyšela jen ona. Pak jsem se ohlédl na Waristooda, narovnal se, protože jsem předtím byl k Seilah přikrčený, a přidal se zase k němu. “Líbí se mi, že tu máme hodně mohutný stromy, ochrání nás před počasím... Aspoň trochu,“ pohledem jsem přejel koruny stromů. “Ne každá smečka oplývá takovejma super stromama,“ nedalo mi to, musel jsem se trochu pochlubit.

<< řeka Mahtae (sever)

Seilah mi dělala dobré jméno, chovala se vážně jako nějaká vysoko postavená vlčice z urozeného rodu, to se mi na ní líbilo. Nemusel jsem se ani trochu stydět, naopak jsem na ni mohl být pyšný. Věděla, co a jak, měla to zřejmě přirozeně v sobě! “Já si teda rozhodně v mé předchozí smečce musel zasloužit úplně všechno!“ pozvedl jsem trochu opovržlivě hlavu ještě předtím, než stihl vůbec cokoliv vysvětlit, a podíval se na něj, nicméně hned jsem toho zase hodně rychle nechal a radši se na něj potutelně pousmál, pač jsem ho přece chtěl do smečky nejen nalákat, ale i ho v ní co nejdýl udržet, ne? Kdybych ho vyplašil, neměl bych žádnýho novýho člena a smečka by se pak nezvětšila ani o píď, to jsem nechtěl. Navíc tadyhle Tooda se mi podařilo najít docela snadno, tak bych byl hlupák, kdybych si ho zase snadno nechal proklouznout mezi tlapkama. “Ale na druhou stranu,“ chopil jsem se tedy hned akčně slova, abych situaci co nejlíp napravil, a nasadil jsem vševědoucí výraz, “pokud je tvůj táta alfa, máš na vedení smečky nárok, to je jasné!“ zakončil jsem to celé uznalým pokýváním hlavy, a jemně (neviditelně!) drbnul Seilah packou do nožky, aby mě podpořila. Nejspíš to ale nebylo třeba, protože vlk se jal vysvětlovat celou situaci, a já vlastně musel tiše sám v sobě uznat, že to v té jejich Topolové smečce měli docela dobře zařízené. Vydat se do světa, aby jeden nabral zkušenosti a vrátil se znalejší a silnější, byla dobrá cesta. Jen jsem je tedy poslouchal, tentokrát mlčky, páč jsem měl pocit, že jsem situaci už obohatil až až. Já obohacuju vždycky všechno, jsem na to speciál, hehe. Jde mi to až moc dobře.
Podíval jsem se na něj, když pronesl, že má s otcem dobrý vztah, a přeměřil jsem si ho nejspíš trochu žárlivě pohledem. Já s otcem dobrý vztah míval, teď již nemám, což mě trochu štvalo, ale už jsem se přes to přenesl. Svoji bývalou rodinu jsem odstřihl a měl jsem dojem, že jsem se rozhodl správně. Teď byla má rodina v Cedru... “Aha,“ pokýval jsem hlavou. “Zní to, že máš tam někde docela prima rodinu,“ dodal jsem o poznání tišeji. “Moje sestra taky zmizela,“ krátce jsem se koukl na Seilah a pak na Waristooda, občas se mi po Awnay stýskalo. Byla to má jediná spřízněná duše. “Nevím, kde je a vlastně je mi to asi trochu líto, někdy bych ji rád viděl. Určitě by se jí líbilo u nás doma, ale ona vždycky měla spíš toulavé packy, no,“ třeba byl jeho bratr něco podobného. “A ten tvůj bratr jako nemusel do světa, aby získal zkušenosti a poznal něco jinýho? Že se jako, jak říkáš, rozhodl zůstat doma, přitom by měl teda být betou?“ povytáhl jsem obočí.

>> Cedr

<< Zrcadlové hory

Když jsme se přiblížili k řece, která i přes tyhle velmi chladné noci nevypadala, že by chtěla zamrzat, zamířil jsem přímo ke spadlému stromu, přes který jsme přecházeli se Seilah, když jsme mířili na Vyhlídku. Věděl jsem, že v okolí řeky žije větší množství bobrů, bylo super, že díky nim byl přes řeku takový příjemný přechod. Teda asi to bylo díky nim, nebo že by to zařídila sama příroda?
Zastříhal jsem oušky, když se Waristood rozmluvila, poohlédl jsem se na něho a zpomalil své tempo, abych šel vedle něj. “Topolový les?“ zopakoval jsem s povytaženým obočím, ale vlastně se mi představa lesa tvořeného vysokými topoly celkem líbila. Měl jsem asi celkem rád přírodu, obzvlášť velké mohutné stromy. Poskytovaly vlkům bezpečí, navíc jsem měl pocit, že tak nějak ostatním oznamovaly, že „v téhle smečce s velkými stromy žije veliký vlk!“. “Takže se plánuješ vrátit, jo?“ vyzvídal jsem dál, přičemž jsem se oklepal, neb stále nepřestávalo sněžit a já už měl kožich více bílý jak šedý. Ale já nepošlu ani jednu ze svých dcer někam měsíc a půl chůze, to ne, žádný seznamování probíhat nebude, nic takovýho! To by jim ani nesvědčilo, mým princezničkám, šlapat takhle dlouho kdo ví kam. Trmácet se. Kdybych byl dovolil, aby se vzájemně zakoukali a chtěli pak třeba společně odejít, přišel bych o ni, což jsem samozřejmě nechtěl. Doufal jsem, že moje děti zůstanou doma nejdýl, jak jen to bude možný. Chtěl jsem nad nimi mít kontrolu, co kdyby se jim někdy v životě něco stalo? Nebo co kdybych je už nikdy nemohl vidět?! Pěkně depresivní představa milujícího rodiče!
“Ale spojenci, to zní dobře, vážně. Spojenci jsou totiž třeba, vzájemně se to bude jednoho dne hodit oběma stranám,“ jemně jsem do Waristooda drbl svým zadkem a udělal na něj vyzývavá očka. Já bych spojence bral hned! Napříč celou Gallireou i jinými světy klidně. Pak, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, bych všem vyslal posly a ti by mi dovedli vlčí armádu spojenců na ochranu našeho cedrového lesa. To zní dobře, měl bych si nějaký spojence domluvit, hehe. Mít silnou smečku a silné spojence je přece základ!! oblízl jsem si tlamku. Toodíček a spojenectví? Mňam! Ale nepotvrzuje se spojenectví provdáním dcery, že ne?! semkl jsem rty pevněji k sobě. To ne, to by nešlo. “No a s rodinou máš dobrý vztahy doma? S otcem?“ chtěl jsem se tadyhle o Tooďasovi dozvědět víc. Byl zajímavej. Po očku jsem zkontroloval Seilah, jestli jde s námi. Ani jsem si během fantazírování o smečkové vlčí válce a mé následné výhře neuvědomil, že jsme úspěšně překonali říční přechod. Domů nám zbýval už jen kousek.

>> Jižní Galtavar

<< Vyhlídka

Čím víc jsem nad těmi motýly, kteří okolo mě V ZIMĚ poletovali, přemýšlel, tím míň mě napadalo důvodů a možností, proč se u mě zjevili. Laura měla ráda motýly, bezděky jsem si vzpomněl na béžovou drobnou vlčici, která se mnou byla od dětství. Vzpomínky na ni, na společně strávený čas, mi vykouzlil krátký, avšak upřímný úsměv na tváři. Vždy na mě byla hodná, vždy se o mě upřímně zajímala a starala. Byla velice pečující vlčicí... Měl jsem ji rád. Kde asi teď je? Mohl bych jí to o těch motýlech říct a zeptat se jí na to, až ji najdu. Určitě se v motýlech vyzná, jenže kde bych ji měl hledat? V Asgaaru se neobjevila už nějakou dobu předtím, než jsem odešel, pochyboval jsem tedy, že se tam vrátila. Možná se dala na tuláctví... Na stará kolena? Ale kdybych ji někdy potkal, mohl bych ji pozvat k nám, tiše jsem si povzdechl. Hledat jednu vlčici po celém tomhle velikém světě by bylo fakt obtížné. Třeba na sebe někdy náhodou narazíme.
Otočil jsem hlavu, abych zkontroloval, jestli jdou se mnou, ale především jsem teda chtěl zkontrolovat Seilah. Pousmál jsem se na ni a Waristoodovi věnoval krátký pohled, pak jsem se zase otočil a ťapkal vstříc našemu domovu. “Já nepotřebuju, dík, zvládám dobře. Jsem šikovnej,“ zabrblal jsem tiše. Nechápal jsem, proč mi ten mrňous, který je oproti mně poloviční, nabízí pomoc? Nebo tu pomoc nabízel jen Seilah? cukly mi pobaveně koutky, možná to vážně nabízel jenom jí, trapas! No co, stejně je to drzoun, mně, velkému alfákovi, který má na starost celý les, by měl nabídnout pomoc taky! Co kdybych nějak špatně došlápl, uklouzlo mi to a zranil bych se, co pak, hm?! Kdo by se staral o naše cedrové království? “Můžeš u nás zůstat, jak dlouho se ti to bude hodit, myslím si, že se ti tam bude líbit. Aspoň nebudeš muset živořit někde v jeskyni,“ pronesl jsem, aniž bych vůbec znal jakýkoliv pohled a názor své družky, alfy. Ale Lucy to určitě vadit nebude, bude spokojená, když uvidí, že jsem já spokojenej! Chtěl jsem každopádně vlkovi za sebou touhle nabídkou ukázat, že jsem děsně štědrej a hodnej. "Odkud vlastně pocházíš? Jak ses sem dostal?" Přece říkal, že tu není dlouho, takže se semka musel spíš zatoulat, ne? Vzhlédl jsem na moment k obloze - už se setmělo, nastala noc. Asi bylo dobře, že se vracíme.

>> Mahtae (sever)

“Mmm“, zabručel jsem tiše dohromady s táhlým výdechem. Nevíš, o co přicházíš! Teda spíš o co přijdeš, jestli z Cedru odejdeš. Měl bys mě uctívat, že ti nabízím domov, a ty místo toho hudruješ. Ale počkej, až to tam uvidíš, hezčí les jsi ještě neviděl... A hezčí Ciri taky ne, Toodíku. Budeš čumět s otevřenou držkou, nakrčil jsem trochu naštvaně koutky tlamy, ale to nikdo nemohl vidět, protože jsem k nim byl otočený zády.
Seilah pak dorazila a hned se zajímala o okolí, zavrtěl jsem jemně hlavou. “Ne, ten les přímo před náma se jmenuje Borůvkový, asi protože tam rostou borůvky, nebo nevim, ale každopádně je tam Borůvková smečka. Támhle vedle je Asgaar, tomu lesu se prosím tě obloukem vyhýbej. Nestojí za tvoji pozornost, a vlci v něm už vůbec ne,“ pohodil jsem naštvaně a zároveň i znechuceně hlavou. Měl jsem k tomu místu prostě vnitřní odpor. “Takže si pamatuj, že Borůvková smečka sousedí s Asgaarskou smečkou. Kdysi u nás v Cedru byl na návštěvě jeden vlk, kamarádil se s Ciri, už nevím, jak se jmenoval, ale pamatuju si, že on a jeho kámoš žvatlali právě něco o Borůvkové smečce,“ krátce jsem se zamyslel, a pak dodal: “Aspoň myslím. No, každopádně náš les je pak támhle u toho velikého jezera, vidíš ho?“ packou jsem ukázal do dálky. Počasí nám moc nepřálo, a tak bylo vidět jen při větším soustředění, a to sotva pár vršků zasněžených stromků.
Motýlci, kteří okolo mě ještě chvíli poletovali, se nakonec vzdálili. Vypadali, že jsou na odchodu, ale jeden z nich mi sedl z ničeho nic na čenich. Celkem jsem se lekl, nečekal jsem to, navíc mi jakživ motýl na čumáku neseděl. Ztuhl jsem a bez sebemenšího pohybu jsem na něj zkřivenýma očima zíral, dokud neodletěl. Co to bylo? jako puk jsem pak ještě hodnou dobu zíral do prázdna a přemýšlel nad celou tou situací, která se udála, snažíc se ji nějak vyřešit, jenže mě nenapadl jediný důvod, co ti motýli mohli znamenat. Chtěli ode mě snad něco? Hodlali mi něco sdělit? S tichým povzdechem jsem nad tím zavrtěl lehce hlavou, zvedl zadek ze země a oklepal se. S olíznutím čenichu jsem se ještě naposledy zahleděl před sebe, kamsi do dálky, pak se otočil k ostatním a zkontroloval je pohledem. “Seilah, příště sem půjdeme, až bude líp vidět. Pak si všechno bude moct prohlédnout,“ hlesl jsem tiše, pak kolem nich mlčky prošel a vydal se na cestu zpět. Ti motýli mi fakt vrtali hlavou...

>> Zrcadlové hory