Gallirea - Příspěvky uživatele

Nina | červen 7

Čas plynul a já se v něm začínal tak trochu ztrácet. Věděl jsem, že bych měl každou chvíli od Niny odejít a vrátit se do Cedru, minimálně z toho důvodu, abych ho zkontroloval, ale vlastně i proto, že jsem netušil, co dělá Lucy. Je doma nebo někde venku? A potažmo s kým? Záleží na tom vůbec? Já tady taky nejsem sám, možná mě trochu popíchlo svědomí, ale protože Nina byla skvělou společnicí, která si dokázala získat moji pozornost jen pouhopouhým pohybem jakoukoliv částí svého těla, rychle jsem pochybnosti vyhnal z mysli pryč.
Byla potěšena, že jsem alfou smečky, což jsem vlastně mohl čekat a možná to i tak nějak čekal. Vždyť vlčice měly rády mocné vlky, kteří v životě něco dokázali. Kdo by se chtěl seznamovat s nějakým nýmandem, kterej celej život spí někde v nějaký díře a dovede ulovit jenom špinavý myši a smradlavý ryby? Pyšně jsem vypjal hruď a samolibě se pousmál, přesně takové uznání z její strany jsem potřeboval. Dělalo mi dobře vědět, že mě okolí bere a že jsem ne jen ve svých očích, ale především v očích ostatních někdo. “Takže jsi mě jen celou dobu škádlila s tím, že jsem tulák, když běžně neděláš unáhlené závěry?“ šeptl jsem, zatímco jsem jí stále koukal pevně do očí. Můj pohled byl pronikavý, chtivý. Moc se mi líbila a kdykoliv jsem ucítil díky letnímu vánku její vůni, zalechtalo mě v břiše. Cítil jsem strašnou chuť se jí dotknout a dělat s ní nemravnosti, ale zároveň se ve mně probouzela pomalu, ale jistě touha být někým, koho ona potřebuje a na kom se nakonec stane závislá.
Hrála si se mnou a to mě moc bavilo. Tlamu jsem znovu zkřivil do podivného úsměvu - z části pobaveného, z části samolibého a z části asi i nadrženého. Horko těžko jsem se držel a ovládal tak, abych neudělal nic neuváženého. Nechtěl jsem ji vyplašit, ale zároveň jsem si už dál nechtěl držet odstup. Hrozně mě dráždilo, že jsem stál v takové těsné blízkosti a nemohl jsem se jí dotknout tak, jak jsem sám chtěl. Nepatřila mi a to mě štvalo. “Hm,“ naklonil jsem lehce hlavu do strany a pohledem sjel na její navlhlý čenich, ale pak se vrátil zase zpět do jejích očí. “Naopak, má drahá. Řekl bych, že jsi výjimečná. Stejně výjimečná, jako jsem já, což se jen tak nevidí. Poznal jsem dost vlčici, ale žádná mě ještě tak nezaujala,“ chtěl jsem jí zalichotit, ale zároveň jsem neříkal nic jiného než pravdu. Byla krásná, zajímavá a uhranula mě během několika prvních minut, což ale jistojistě musela sama vědět. Určitě poznala, že se mi líbí, a já zase poznal, že se líbím jí. Chemie na obou stranách panovala obrovská, to nemohl ani jeden z nás přehlédnout. “A výjimeční vlci by měli držet při sobě,“ dodal jsem a laškovně na ni pozvedl obočí, ale netrvalo dlouho a opravdu přijala moji nabídku. V očích se mi zaleskly malé jiskry vítězství, dostal jsem ji. “Výborně, princezno,“ kývl jsem na ni a spokojeně vydechl. Byl jsem rád, že přijala, protože jsem se o ni takhle mohl starat a vyvolat v ní pocit, že mě potřebuje k životu. Potřebné si držíš u těla, a já chtěl být jeden z nich. Chtěl jsem s ní strávit daleko víc času, mít ji poblíž sebe, mít nad ní kontrolu. Chtěl jsem vědět, co dělá, s kým se stýká a jestli musím žárlit nebo ne. Usmál jsem se a nasál její vůni, když u mě stála tak blizoučko. Pak jsem roztřeseně vydechl, měl jsem ji na dosah tlapky, ale nemohl se jí dotknout. “Takže princezna Nina jižních části Severních hor, říkám to správně?“ zapředl jsem sotva slyšitelně, naprázdno polkl a pak jí mlčky hleděl do očí. Srdce mi zrychleně bušilo, byl jsem snad nervózní? Nevěděl jsem, jestli se mám odvážit nebo raději ne. Líbí se jí to. Líbí se jí, když se jí dotýkám, ještě ani jednou neuhnula, a pak jsem to udělal. Dotkl jsem se čenichem toho jejího a nakonec ji i olízl. Něžně, jen jednou, ale… Stálo to za to. Zůstával jsem stát naproti ní se zavřenýma očima a vstřebával kouzlo tohoto okamžiku. Třásl jsem se, svět se mi točil, už dlouho jsem nic takového nezažil. Nepamatoval jsem si, kdy naposled mě někdo takhle strašně bral. Byla úžasná, naprosto bezchybné stvoření… “Takže, princezno,“ šeptl jsem a znovu se na krátký moment odmlčel, až jsem nakonec otevřel oči a s dlouhým výdechem od ní o krok vzad poodstoupil. “Jsem rád, že jsi se rozhodla mě následovat,“ kývl jsem na ni a usmál se.

Moje dcera se najednou chovala obdobně, jak ta malá zatoulaná houbička. Byla z toho celá pryč, že jsme mezi většíma houbama našli malou houbu, která je pravděpodobně bez domova, snad jakoby si ji chtěla nechat. To doufám ne. Vrtěla na ni ocasem a z tónu hlasu bylo poznat, že na ni cukruje jak na malý cukrle. Krátce jsem protočil očima, tyjo, snad to houbovatění není nějaký přenosný, to by z ní pak byla zase taková malá Ciri-houba, tse. Nechtěl jsem, aby se z Ciri zase stalo vlče, však už to byla dospělá slečna! Navíc já byl plně připraven k hledání potencionálního šamstra, kterýho si samozřejmě předtím, než je vzájemně pustím k sobě, pořádně proklepnu a hodím na něj očko. S tichým povzdechem jsem mlčky na Ciri s vlčetem hleděl. Kdybych mohl, už dávno bych to vlče zbombardoval miliardou dotazů, díky kterým by se určitě vyděsilo, uteklo o les dál a my tak měli klid, jenže štěstí teď výjimečně stálo při něm, ne při mně. Mluvit jsem nemohl, nešlo to. Jediný, co jsem mohl, bylo doufat, že to brzo přejde.
Posadil jsem se, zatímco jsem dceru nechal, ať se s tou plyšovou hračkou dál ťuťkuje. Napadlo mě, že kdybychom ji vzali sebou, jak Ciri chce, mohl bych z ní hezky nenápadně vytvořit jedince, kterej by byl uzpůsobenej ke službě našemu lesu. Další a další vlci, kteří by vzhlíželi k mé dokonalé maličkosti, by byli fajn. Mohl bych je pak poslat na lov, nechat je označkovat hranice a celkově by za nás dělali všechnu tu otravnou špinavou práci, od které bychom já a má rodina mohli konečně dát packy pryč. Jen bych jim vládl a velel, to by mi vyhovovalo. Hmmm, ten nápad se mi zamlouval čím dál tím víc. Navíc Lucy měla ráda mimina, třeba by ji to potěšilo, mohla by si s ní hrát a trávit dlouhé chvíle, když budu pryč. Takový smečkový mrně na hraní, přivřenýma očima jsem si malou vlčici, která se vzápětí představila jako Delta, ještě jednou prohlédl, a pak souhlasně kývl. Vezmeme ji k nám a pak uvidíme. Ale moc se s ňou nemazli, třeba jí dáme jen nažrat a vyšoupnem ji z lesa ven, musíme nejdřív zkontrolovat, jestli nemá nějaký breberky, nemoce a tak, abychom domů něco nedotáhli. A třeba na dalšího mazlíka nebudem mít místo, no, musíme se zeptat mamky, uvidíme, upozornil jsem rozjívenou Ciri, která vypadala, že je z toho vlčete fakt úplně vedle. Asi se jí líbilo. A než si ji dáš na záda, prohlídni jí kožich. Ještě od ní dostaneš nějaký blechy. Já je jednou měl, no moc příjemný to nebylo, pokýval jsem zcela vážně hlavou. Tehdy je na mě hodil nějakej špinavec z Asgaaru, fuj tajbl. Byl jsem fakt rád, že jsem od tam pryč. Ještě chvíli jsem setrval, ale pak se pomalým tempem rozešel ven z tohoto lesa. Moc dobře jsem si neuvědomoval, kde jsme, protože jsem tohle okolí neznal, ale doufal jsem, že když prostě půjdem, narazím na nějaký místo, který dobře znám a pak se snáz napojíme na směr, kterej nás dovede domů.

>> Esíčka (podél toku řeky Tenebrae)

Nina | červen 6

Čas ve společnosti tohoto nového a především atraktivního objevu běžel vskutku rychle. Až teď jsem si uvědomil, že měsíc na obloze už dávno vystřídalo slunce, a na moment mě napadlo, jestli už nejsem od rodiny pryč až moc dlouhou dobu. Když jsem však podíval na Ninu, pochybnosti byly ty tam a já najednou na jistotu věděl, že s ní chci být ještě o něco déle.
Podezírala mě, nevěřila mi, což mě překvapovalo, měl jsem za to, že jsem velice důvěryhodný jedinec. S povytaženým obočím jsem ji sledoval, pořád byla oproti mě v hlubší části jezera, dělilo nás od sebe pár metrů. “Takže tuláka bys nerada, jo?“ pobaveně jsem se pousmál, připadalo mi, že má podobné přemýšlení jako já - já bych si totiž taky o nějaký špinavý tuláčisko plný blech ani packu neopřel. “Ale máš štěstí, krásná princezno, nejsem tulák. Jsem Alfou jedné menší smečky,“ prozradil jsem jí nakonec, kdo ví proč jsem to vlastně tajil. Možná kvůli Lucy? Nebo snad jen proto, že jsem ji chtěl napínat, aby byla zvědavá a nedočkavá? “Možná postrádáš bystré očko, že jsi to ze mě nepoznala,“ s přivřenýma očima jsem si do ní lehce rýpl, nedalo mi to. Zároveň jsem se taky vykasal co nejvíc do výšky, abych vypadal ještě větší a bylo tak jasné, že jsem ale doopravdy fakt pořádně povedenej urozenej kus. Kdybych byl tulák, jistojistě bych neměl tak pěknou zdravou srst, tolik svalů a nebyl bych tak dobře živený, ne? Nebylo to tedy jasné? Možná si ze mě střílí. Jo, pravděpodobně mě jen chtěla poškádlit. Po její otázce, kterou mě nejspíš chtěla odzbrojit, jsem se jen letmo pousmál, s odpovědí jsem samozřejmě neváhal a sebevědomě pronesl: “Já se líbím každýmu, princezno Nino. Jde vidět, že asi neznáš zdejší mravy,“ mrkl jsem na ni a opět se přiblížil o krok více k ní. “Vlčice jsou ze mě udělaný, vlastně bys měla být ráda, že jsi na mě narazila,“ na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem tichým polohlasem dodal: “Je to čest!“.
Zajímala se o moje jméno, což jsem asi úplně nechtěl, protože už jsem Asgaarským dávno nebyl. Nebo možná byl? Co já vím. No, rozhodně jsem se jím necítil, v ten moment mi hlavou blesk nápad, že bych si měl to jméno změnit, aby mě s mojí minulostí už vůbec nic nespojovalo. “No,“ krátce jsem se nadechl, “Asgaar je les, ve kterým jsem se narodil. Žil jsem tam s rodinou ještě pár zim zpět, ale neměl jsem s ní dobrý vztahy, takže jsem nakonec odešel a vybudoval svoji vlastní smečku.“ Zůstal jsem na ni zpříma hledět, až jsem se nakonec rozešel za ní a ponořil tak své mohutné tělo celé do vody. Ta naštěstí byla příjemná, od letního slunce pěkně vyhřátá, takže mi nebylo chladno. No i tak bych se nejradši „oteplal“ o ni, o tu krásnou princeznu Ninu, kterou jsem teď měl na dosah tlapky. “Rodina mě odjakživa podceňovala, nikdy neviděla moji pravou hodnotu,“ dodal jsem tiše, zase jsem stál u ní tak blízko, až se nám skoro dotýkaly čumáky. Sebejistě jsem jí hleděl do očí, aby věděla, že vše, co jsem teď řekl, myslím zcela vážně. “Já ale vím, kým jsem.“ Když jsem odkryl část svého já, rozhodla se, že i ona mi prozradí něco o sobě. “Princezna Severních hor?“ zopakoval jsem překvapeně, “říkala jsi, že pocházíš z jihu.“ Nebyl jsem hloupej, možná sem tam zpomalenej, ale… Pro teď mi to náhodou zapalovalo. Asi to bylo tím, že mě tak rozohňovala. Jak jsem u ní stál tak blízko, cítil jsem její dech, ale především tu její krásnou vůni. Nadechl jsem se, zpomaleně zamrkal, a pak bezostyšně na krátký moment položil čenich na ten její. Jen letmo, hned jsem ho oddělal. “Plány bych měl,“ šeptl jsem. Musel jsem přece dělat trochu tajemnýho, ne? Bez tak jsem takhle vypadal zajímavěji. Vlčice maj rády tajemství. “Můžeš nabírat síly se mnou,“ troufalá nabídka. Já byl ale celý troufalý, troufalost byla součástí sebevědomí, ne? A troufalost se sebevědomím házely na ostatní světlo sebejistoty, která mohla mnohé vyděsit.

Nina | červen 5

Spokojeně jsem se usmál, moji mysl právě konejšil a uspokojoval pocit výhry, podařilo se mi ji přesvědčit, aby se přidala ke mně. Pozoroval jsem, jak rozvážně přichází, a když prošla okolo mě, se zavřenýma očima jsem zhluboka nasál její vůni. Zatřásl jsem se, v břiše mě zalechtalo. Chvíli jsem tak setrval, musel jsem sám se sebou bojovat s nutkáním zmocnit se její mysli i těla, ale povedlo se mi toho divokého ďábla v sobě samém zkrotit. Oči jsem otevřel a ohlédl se na ni, zatímco jsem se k ní pomalu otáčel čelem. “S nikým?“ hlesl jsem, takhle mě snad ještě nikdy nikdo nenazval, kor ne vlčice. Posměšně jsem se uchechtl, “proč myslíš, že jsem nikdo?“ na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem s vypjatou hrudí, abych byl co největší, dodal: “Copak se ti nelíbím?“ byla drzá, potřebovala by potrestat.
Voda jí dosahovala skoro až po krk, byla hlouběji jak já, který jsem stále postával v blízkosti břehu, chtěl jsem se k ní přidat a ukázat jí, že nade mnou má moc? Nechtěl. Stiskl jsem zuby pevně k sobě, až mi ztvrdly rysy ve tváři, a snažil se ovládat. Kdyby mi tolik nešlo o to, co si o mně myslí ostatní a jak na okolí působím, vlítl bych tam za ní a ještě bych na ni skočil, ale něco mi říkalo, že to není ten nejlepší nápad. Čekal jsem, co bude dělat, když zůstanu stát tady, jestli mě vybídne, nebo ke mně přijde. “Dali mi ho rodiče,“ slovo „rodiče“ jsem zasyčel trochu jedovatě, což jí mohlo prozradit, jaký s nimi mám vztah. “Ale jsem s tím jménem vlastně asi poměrně spokojený, žádného jiného vlka s tímto jménem totiž neznám. Etney I. Asgaarský, tak se jmenuju,“ řekl jsem polohlasem, ač se mi celé mé jméno nevyslovovalo úplně jednoduše, protože jsem sám netušil, jestli ho ještě mohu a především CHCI používat.
“Rád ti budu vyprávět, princezno Nino z jihu,“ jemně jsem se pousmál a bezděky k ní udělal pár kroků, čímž jsem si více smočil nohy. Voda mi nyní dosahovala až po břicho. “Co bys tak ráda věděla?“ mluvil jsem poklidným hlasem, celá tahle situace byla příjemná a já neměl sebemenší důvod hlas zvyšovat. Navíc tu byl všude přítomný klid a ticho. “A proč jsi odešla, když se tam musíš vrátit?“ udělal jsem k ní ještě jeden krok, tentokrát vědomě.

Nina | červen 4

Líbila se mi na ní ta drzost, to, jak se mnou hrála tu moji hru. Přivřel jsem oči a celou si ji prohlédl, než jsem jí odpověděl. Dával jsem si na čas, chtěl jsem ji trochu znejistit, poškádlit. “Hm,“ začal jsem pomalu, jako bych snad přemýšlel, ale to nebyla pravda. Věděl jsem přesně, co chci říct, ale proč bych ji nemohl napínat ještě o trochu déle? Obešel jsem ji dokolečka, naposledy nasál její slaďoučkou vůni a pak pohodil hlavou k jezeru, “co takhle trocha zábavy, květinko?“ laškovně jsem na ni mrkl, a abych jí ukázal, že pozvání k romantické koupeli při západu slunce myslím zcela vážně, vydal jsem se do jezera jako první. Jen kousek, pouze namočit kotníky, kdyby se náhodou tahle krasotinka rozhodla, že koupel není nic pro ni. Jezero bylo velké, uprostřed hluboké, ale po okrajích mělké, ideální varianta pro nás dva, tady a teď. Vyzývavě jsem se na ni koukl a jemně pozvedl hlavu vzhůru, abych na ni koukal „tak trochu z patra“, ještě lépe řečeno nadřazeně. Byla to z mé strany ale pouze součást hry, která se mi moc líbila a kterou jsem již dlouho nezažil. Takhle bych se měl chovat spíš k Lucy, duh, oklepal jsem se, abych kousavé myšlenky na svoji družku zahnal. Teď tu není, připomněl jsem si. Byl jsem tu přeci jen já a ona. Neztrácel jsem ji z očí, vlastně i kdybych chtěl, tak jsem právě teď nemohl. V odlescích paprsků večerního zapadajícího slunce byla totiž ještě úchvatnější než předtím. Pozoroval jsem její kulaté boky, huňatý ocas a dlouhé elegantní nohy. Celou jsem si ji do detailu prohlížel, doslova jsem hltal každičkou část jejího těla pohledem. Chtěl jsem… A mohl jsem. “Mě dělá významným už jen to, že jsem,“ odpověděl jsem sebejistě, ještě chvíli jí hleděl pevně do očí, až jsem nakonec zrak sklopil, abych pohlédl do křišťálově čisté vody, na její písčité dno. Jemně jsem zašplouchal tlapkou, abych okolo sebe vytvořil maličkaté vlnky, které se postupně na hladině vody ztrácely, až úplně utichly. “Tak co, holubičko? Půjdeš za mnou? Ke mně?“ vyzval jsem ji znovu lákajícím hláskem. Byl jsem zvědavý, jestli přijde a nebo bude dál hrát až moc důležitou na to, aby si smočila kožíšek.
Prozradila mi své jméno, když ho pronesla, zastříhal jsem ušima. “Ale ale, jmenuješ se ještě krásněji, než vypadáš,“ složil jsem jí další kompliment. Nedělalo mi to problém, věděl jsem, že to vlčice mají rády, a propo – u ní to bylo oprávněné. Zasloužila si ho. Té by byla škoda pro nějakýho podprůměrnýho nekňubu, napadlo mě, ovšem v tom znovu projevila, že přesně ví, co chce, a přerušila tak tok mých myšlenek. Nahlas jsem se upřímně, hezky od srdce hlubším poklidným tónem zasmál. “Takže princezna,“ zopakoval jsem s úsměvem. “Tak tedy, princezno Nino, necháte mě čekat ještě dlouho? Mám si pro vás snad dojít?“ naši hru jsem vědomě posouval dál a dál, hezky kousek po kousku. Nebavilo mě setrvávat moc dlouho na jednom bodě. “Takže jsi přišla z daleka?“ zeptal jsem se, zatímco jsem přešlápl z tlapky na tlapku, a tak znovu nechal vodu, aby se ozvala a líně zavlnila. “Já jsem se narodil tady, vlastně pocházím kousek odsud,“ naklonil jsem hlavu jemně do strany a pohled pomalinku přesouval z ní kamsi do prázdna, pro ni to mohlo být matoucí, ovšem já přesně věděl, kam se koukám. Tou cestou bych se totiž dostal k Asgaarskému hvozdu, který pro mě však již byl dávno zapovězen. S tichým povzdechem jsem tím směrem ještě chvíli hleděl, ale pak pohled přesunul zase zpět na ni. “Líbí se ti Gallirea?“

Nina | červen 3

Nevydržel jsem dlouho sedět, byl jsem neklidný, ona byla moc krásná na to, abych dovedl dělat, že to se mnou nic nedělá. Dělalo. Takhle jsem se naposledy cítil, když jsem potkal Lucy. Oči jsem na ní měl přilepené, přestože jsem nechtěl. Chtěl jsem si zachovat svoji hrdost a dělat, že jsem nad věcí, jenže kdykoliv se byť jen trochu pohnula, ucítil jsem její vůni, a to nebylo dobré.
Postavil jsem se, máchl ocasem a tiše vzdychl, když promluvila. Hráli jsme spolu hru, a já nehodlal prohrát. Rozhodně ne s takovým drahokamem, který by se po mém boku blyštil jako ranní rosa na trsech trávy. Byla by šperkem, který by zdobil celičký Cedrový háj, jenže to bych nesměl mít Lucy. Lucy a rodinu. Naprázdno jsem polkl a na vlčici se jemně pousmál, “chytím kohokoliv na cokoliv,“ třemi malými krátkými krůčky jsem se k ní přiblížil, a s laškovně přivřenýma očima dokončil větu: “Můžu nabídnout mnohé, víš?“ znovu jsem se k ní přiblížil. Nedalo mi to. Byla neskutečně přitažlivá a já se čím dál tím hůř ovládal. Zblízka jsem jí hleděl do očí, v těch tyrkysových skleněnkách jsem měl možnost spatřit svůj odraz, respektive tedy mých studených fialovo bílých očí. V ten moment mi hlavou probleskla podobizna mé nynější partnerky, náš vztah výrazně ochabl, ztrácel jsem ji postupně jako malá zrnka písku, která propadají mezi tlapkami. Již dlouho jsme spolu nestrávili čas o samotě, nevěnoval jsem se jí a věděl jsem, že to není správné, nicméně… Ona tu teď nebyla. Byla tu jen tahle vlčice a já, copak jsem si nesměl na chvilku pohrát? “Nechávám se obskakovat jen těmi, ze kterých čiší bezvýznamnost, což ty nejsi,“ šeptl jsem.
Zakoktala se. První náznak nejistoty, kterou jsem v ní svojí přítomností vyvolal, byl pro mě krok vpřed. “Hm, jsem to ale nezdvořák, co?“ mluvil jsem pořád tiše, stál jsem přímo naproti ní, že se nám málem dotýkaly čumáčky, neměl jsem důvod zvyšovat tón. Větu jsem však nedokončil, odmlčel jsem se a zaposlouchal se do nekonečného ticha, které nás obklopovalo. Zapadající slunce za jejími zády pořád krásně hřálo, a já si popravdě tento moment hrozně užíval. S jemným nakloněním hlavy do boku jsem znovu zaostřil zrak přímo do jejích očí, trochu se mi zúžily zornice. “Jmenuju se Etney, šedulko,“ dostal jsem chuť se jí dotknout. Nejraději bych zvedl packu a lehce ji pohladil po tváři, ale to jsem samozřejmě neudělal. Na to bylo moc brzo, vyděsila by se. Věděl jsem, že na takové krasotinky se nesmí tlačit, takže jsem se znovu oddálil a v náznaku úsměvu pozvedl pravý koutek tlamy. “Kde pak ses tu vzala?“

<< portálem z Márylouky

Portál mě vyplivl na zem jako nicotnou měchuřinu do nějakýho lesíka, vůbec jsem to tu nepoznával. Zmateně jsem se, stále rozkydnutej na zemi jako louže po dešti, rozhlížel kolem sebe a snažil se vzpamatovat se a uvědomit si, co že se to vlastně za posledních několik hodin událo. Bolela mě hlava, nemohl jsem mluvit, měl jsem hlad a… No prostě všechno bylo špatně.
Ciri, hlava se mi vrátila do normálu až ve chvíli, kdy na mě má vykvetlá květinka promluvila. Zpomaleně jsem na ni pohlédl, hlasitě vzdychl a začal se sbírat ze země. Chtěl jsem jí něco říct, rád bych jí odpověděl, aby věděla, že se nic neděje, fakt jsem se snažil, jenže se mi slova vždycky vzpříčila v krku a nešla ven, hrdlo mě neposlouchalo. Vzteky jsem nemohl ani dýchat, v krku mě pálilo a cítil jsem, jak mě pomaličku začíná pohlcovat bezmoc. Nevěděl jsem, co se děje, proč se to děje a jestli to někdy skončí. Nešťastně jsem na Ciri pohlédl, tlapkou se dotkl krku a jemně zavrtěl hlavou, abych jí dal najevo, že nemůžu promluvit. Měl jsem obavu, aby si nemyslela, že jsem na ni třeba naštvanej nebo něco, když neodpovídám… Rázem jsem na ni však vypoulil překvapeně oči, vzpomněl jsem si totiž na otcovu magii myšlenek, které bych měl vládnout i já. Zavřel jsem proto pohotově oči, začal se soustředit a zkusil dceři promluvit v hlavě: Ciri… Ciri slyšíš mě? Já nemůžu mluvit, prostě mi to nejde, nevím, co se stalo, hrozně mě to vytáčí! Pak jsem oči otevřel a zvědavě na ni přišpendlil zrak. Slyšela mě?
Když promluvila, chvíli jsem si myslel a nadějně se i usmál, že mluví ke mně, jenže to jsem se mýlil – našla vlče. Jo, prostě tu dřepělo na zemi vlče. Malé, hnědé, skoro jako malá houbička, kterých v tomhle lese rostlo až moc. S povytaženým obočím jsem dvojici zpovzdáli sledoval, Ciri se hned jala se s ním seznamovat, já až tak akční nebyl, ale nakonec jsem se s tichým povzdechem přece jen rozešel k nim. Stejně jsem neměl moc možností, jak se s tou cizí houbičkou seznámit, když jsem nemohl mluvit, tak jsem znovu zkusil promluvit k dceři: Ciri, asi tu někde bude mít rodiče, dávej bacha, ať po tobě neskočí nějaká vzteklá matka, upozornil jsem ji, zatímco jsem se rozhlížel kolem nás. Hlas mi sice nefungoval, ale oči i uši ano. Pozorně jsem prohlédl každý kout, abych mohl v případě potřeby svoje něžné sluníčko ochránit, jenže mi nepřipadalo, že by tu měl být kdokoliv další kromě nás tří. S olíznutím čenichu jsem to tu ještě jednou rychle smetl očima, a pak zavrtěl hlavou. Asi tu nikdo není, nikoho necejtím, divný. Možná se ztratilo od matky. Pochyboval jsem o tom, že bych se spletl, já se totiž obvykle nepletl, takže… Co teď?

Ten vlk byl fakt šáhlej, to jsem poznal víceméně hned, jak jsem ho poprvé uviděl, a když teď promluvil, akorát mě v té domněnce utvrdil. Byl mimo. Nevěřícně jsem sklonil hlavu níž, ale očima jsem se na něj stále koukal, jen jsem se mírně přiblížil k Ciri, abych v případě potřeby mohl ihned zasáhnout. Koutkem oka jsem ji zkontroloval, byla hodně rozrušená, což pak rozrušovalo samozřejmě i mě. Ne, že bych měl strach, ale kapka nejistoty mě přece jen začínala postupně pohlcovat, obzvlášť ve chvíli, kdy se vlk zvedl z té své prapodivné židle obrostlé mechem a začal se zvětšovat. S táhlým zamračením jsem bezděky ustoupil o krok vzad a zároveň packou pobídl dceru, aby ustoupila taky. “Je divnej,“ šeptl jsem jen tiše, a potom mlčky vlka sledoval. Byl velký, hodně velký, navíc se pořád zvětšoval a zvětšoval, asi jako nafukující se borůvka, která se každou chvíli odkutálí někam pryč, jediný rozdíl byl ten, že měl pořád všechny čtyři nožky, takže by se odkutálet nemohl. Zrychlil se mi dech, očekával jsem nějaké peklo, až se mi z toho sevřelo i hrdlo, ale on nás jen naštvaně vybídl, ať vypadneme. Nechápavě jsem na něj zůstal hledět, ale když se před námi zjevily dva barevné, nepříjemně se pohybující portály, vypoulil jsem oči. No, a ještě víc jsem je pak vypoulil, když jsem chtěl něco říct Ciri a nemohl jsem. Nešlo to. Co se to k sakru děje?! dcera však na nic nečekala a nejistě se odebrala k jednomu z portálu. Napadlo mě, kterým se dostaneme kam a co se stane, až tam vlezeme, ale Ciri nad tím nejspíš nepřemýšlela a vydala se rovnou k tomu zelenému. Možná, že ji vábilo jeho ostré světlo, které nejspíš zahlédla i skrze svoji slepotu.
Nečekal jsem na nic a následoval ji, zatímco jsem celou dobu myslel na ten divný pocit obřího knedlíku v krku, který mi bránil promluvit. Naposledy jsem pohlédl na toho obra, který se tu tyčil, jak kdyby snad byl důležitějším stvořením jak já, a pak jsem vlezl do toho zeleného portálu, ke kterému nás Ciri zavedla. Nadechl jsem se, zavřel oči, a nechal se jím pohltit.

>> Zelený portál - teleport: Houbový ráj

Nina | červen 2

Když se vlčice usmála a pootočila na mě hlavu, všiml jsem si, že jí v odrazu paprsků zapadajícího večerního slunce zazářila její tyrkysová očka, což se mi moc líbilo. Chvíli jsem na ni proto mlčky hleděl. Měla vážně pěkné oči, oproti Lucy takové živější, světlejší. Oči mé partnerky se mi samozřejmě taky líbily, ale byly prostě trochu jiné - tmavší oproti této vlčici, navíc díky světlejším duhovkám měla o něco více výraznější pohled jak Lucy, což bylo… No, minimálně opravdu vzrušující a zajímavé. Navíc mi lehký letní vánek přivál do čumáku její krásnou vůni, voněla jako květiny a med, takovou vůni jsem ještě u žádné vlčice předtím necítil. Stála by za hřích, blesklo mi hlavou, zatímco jsem jí opětoval její letmý úsměv.
Začala mě popichovat a škádlit, má odvahu. Poklidně jsem se posadil a pokýval hlavou ze strany na stranu, přitom jsem se však pobaveně usmíval, “napadlo mě, že bych tě třeba mohl na ten svůj dlouhej jazyk dostat. Ne každá má štěstí na vlka s tak, jak říkáš, hezkým jazykem,“ dal jsem si záležet, abych ta nejdůležitější slova ve větě pořádně zdůraznil, navíc jsem se jí u toho koukl důležitě do očí. Jenže další větou mě vážně pobavila, nahlas jsem se hlubším hlasem zasmál, “to bych dřív ukousl já je, neměj obavu krásko,“ na moment jsem se odmlčel, ale pak mě napadlo dát najevo, že jsem někdo oproti ostatním. Ukázat jí, že oplývám mocí, sebevědomím, že by se o mně v případě potřeby mohla opřít a že bych se o ni zvládl, jako správný alfa samec, postarat, proto jsem dodal: “Já se o sebe dokážu postarat, víš?“ postavil jsem se a přišel k ní blíž, abych ji mohl obejít dokolečka, ale tak, že jsem se jí skoro dotýkal. Mohl jsem slyšet její dech a intenzivněji cítit její vůni. Nakonec jsem se zastavil vedle jejího pravého boku, lehce se naklonil k ní a ještě než jsem zašeptal do jejího ouška pobídku, tak jsem zaňufkal tak, aby zase naopak ona cítila můj teplý dech. “Prozradíš mi své jméno, krásná vlčí slečno?“ pak jsem se oddálil, vrátil se před ni a sedl si tak, jak jsem seděl předtím. A to s pohledem upřeným na ni, hezky zpříma, s vypjatým hrudníkem a obmotaným ocasem kolem zadních nohou.

Nina | červen 1

Horlivě jsem vrazil čumák do vody a začal ji do sebe žíznivě házet, a to až do té doby, než se mi k jazyku (nejspíš nechtěně, ale nedivil bych se, kdyby úmyslně, páč Etneyho jazyk chce poznat přece každý) připletla nějaká macatá oslizlá ryba a já ji omylem olízl. No, kdo mě znal, věděl, že ryby nesnáším. Ta odporná pachuť a ten smrad, no fuj. To vůbec nebylo hodno mé urozenosti, nějaký hloupý, oči poulící ryby, takový žrádlo mohl sežrat jen nějakej omezenej hňup, kterej byl rád, že se mu vůbec aspoň něco maličkatého připletlo do cesty. Znechuceně jsem nakrčil tlamu, zadržel dech a s táhlým “bleee!“ si začal oplachovat jazyk ve vodě. Házel jsem hlavou tam a zpátky, dokud jsem ten rybou infikovanej jazour neměl pořádně ošplóchanej, až pak jsem se konečně mohl zase nadechnout čistého letního vzduchu.
Sedl jsem si zadkem na zem, spokojeně si povzdechl a olízl z tlamky kapky vody, zatímco jsem se tiše rozhlížel po okolí. Chtěl jsem jen nevinně rozjímat, ale zrak mi náhodně padl na šedou vlčici nedaleko mě, a to jen z toho důvodu, že vypadala tak dobře. A když říkám já, že vypadá dobře, tak sakra fakt vypadá dobře. Byla docela vysoká, skoro jako já, ale oproti mě štíhlá a taková elegantní, prostě úplná kost na ožužlání. Lišácky jsem se sám pro sebe pousmál, nahodil svůj Etneyovský šarm a okouzlující pohled, a namířil si to přímo k ní. “Čau krásná slečno,“ prohodil jsem stylem na těžkýho frajera, nedaleko ní se zastavil a začal si ji detailněji prohlížet. Byla fakt kus, to jsem musel uznat, skoro jako když jsem potkal před X lety Lucy, jenže ta teď zmaminovatěla a to už takový wau jak kdysi nebylo, no. Nikdo se mi teda nemohl divit, že jsem se sem tam rád koukl i po jiných vlčicích!

“Ne, to ne,“ uši jsem připleskl zahanbeně k hlavě, “takovou magii myslím nemám. Mám jen… No, něco s elektřinou, jednou jsem měl okolo pacek fialovo bílé jiskřičky. Taky umím trochu číst myšlenky a mám magii příkazu, ale voda mezi nimi není,“ byla ostuda, že jsem nemohl jako správný táta Ciri pomoct očka propláchnout, kdyby tu byla Lucy, určitě by si věděla rady. Moment, má ona vlastně magii vody? Jaký magie Lucy vlastně ovládá? krátce jsem se zamračil, už jsem svoji partnerku neviděl tak dlouho, že jsem zapomněl i na magie, kterým vládne. Tiše jsem si povzdechl, jak jsme se sem vlastně všichni dostali? A jak se dostaneme ven, jak dlouho to bude trvat? A byli Seilah s Reem v pořádku? Chtěl bych je vidět.
Zbystřil jsem, když jsme dorazili k rozlehlému plácku s útulným mechovým křesílkem, na kterém se povalovala nějaká nicka a před ní levitovaly barevné zářící koule. Stejné jako tehdy, když jsme do toho bludiště s Ciri poprvé vstoupili. Raději jsem zastavil a Ciri jsem zastavil taky, a to tím, že jsem dal svoji packu před její hruď. Nic jsem však neřekl, celé mi to totiž připadalo hodně divné, nevěděl jsem, co si tady o tom bludišti mám vlastně myslet, nicméně vlk pak promluvil jako první. Teda spíš se začal otravným škodolibým tónem hlasitě smát. Ciri se chudák polekala, asi o něm neměla ani páru, podíval jsem se na ni, když vyplašeně povyskočila nad zem, a radši se přiblížil k ní, abych ji alespoň svojí přítomností trochu jistil. “Jen klid, je to nějakej vlk,“ šeptl jsem. Nechtěl jsem, aby nás ten dareba naproti slyšel, bůh ví, co byl zač. Zamračil jsem se na něj a lehce vycenil zuby, páč mě pěkně vytáčel, a to jak svým chováním, tak i tím, že se tu prostě z ničeho nic jen tak zjevil a v naprosté pohodičce si žužlal kost, přičemž my dva tu bloudili a nemohli najít cestu ven. “O čem to tu kdákáš, co to žvaníš za nesmysly!“ odsekl jsem, vlastně spíše tak sám pro sebe, a pevným pohledem hleděl přímo na něj, víc jsem k tomu však neřekl. Mlčel jsem, neměl jsem totiž absolutně šajn, o jaké smaragdové kouli to mluví.

>> varianta C

“Mmm, nevím, jestli byl tak dobrej, protože dobrý nápady jsou přece tak dobrý, že většinou vyjdou, ne? Asi to byl špatnej nápad, když nevyšel,“ namítl jsem s pohledem upřeným na její packy, určitě je musela mít celý bolavý. Tiše jsem si povzdechl, byl jsem fakt rád, že tu není Lucy a neviděla, co jsem udělal, ta by mě hnala.
Ohlédl jsem se na ty zpropadené lesknoucí se střípky čehosi, které se tam z ničeho nic jen tak objevily a které se mi díky bohu podařilo přeběhnout, aniž bych se jakkoliv poranil. No, když už jsem neměl štěstí v hodu s dcerou, alespoň v běhu přes střepy ano. Zastříhal jsem ušima a pak je překvapeně natočil na Ciri, když si postěžovala, že nic nevidí. Chvíli jsem na ni nechápavě zíral, zatímco si prohlížel její oči. Na první pohled vypadaly celkem normálně, takže jsem nerozuměl, co tím přesně myslí, jenže když jsem se na ně zahleděl znovu, byla pravda, že její pohled byl takový… Divný. Prázdný. Oči měla skelné a zaslzené, zornice sice zúžené, ale zabodnuté do jednoho místa kdesi v dálce. “Jak jako nevidíš,“ hlesl jsem rozpačitě a natiskl uši k hlavě, “jakože nic nevidíš? Ani mě? Nebo cestu před sebou? Prostě… Fakt nic?“ tápal jsem, jak takové „nic nevidím“ může vypadat, protože jsem to nikdy nezažil. “Ale počkej, jak je to možný? A co mám teď dělat? Jak ti mám pomoct?“ bezděky jsem se, pohlcen obavami o zdraví své dcery, vydal pravou stranou, samozřejmě jsem Ciri celou dobu asistoval, šel jsem po jejím boku – nehodlal jsem dopustit, aby se jí stalo cokoliv dalšího!

// volíme variantu B :-)

Měl jsem v sobě dost sebejistoty na to, abych svoji milovanou dcerušku přehodil přes ty střepy na zemi, přece jen jsem chtěl ušetřit její dosud bolestí nepolíbené princeznovské pacinky, byla by škoda, aby si je pořezala – mohla by mít jizvy, což by pak trochu kazilo její nadprůměrný, možná dokonce až prvotřídní vzhled. “Neboj, to dám,“ hlesl jsem tiše, z části sice pro ni, aby byla klidnější a věřila mi, ale především sám pro sebe, abych si té sebejistoty, které jsem měl dostatek, jak jsem už říkal, ještě o kapánek víc dodal.
No, a tak jsem zabral a hodil ji, jenže… Mi to moc nevyšlo. Čuměl jsem na ni s otevřenou tlamou jak péro z divanu, tohle jsem teda fakt nečekal. Věřil jsem si, že to dám a prostě ji přehodím jak nic, však svaly na to mám, a mířit bez tak umím taky suprově, tak co jsem udělal špatně? Už podle dráhy letu jsem poznal, že to nevyjde a spadne přímo do těch ledových střepin či co to vlastně bylo, zděšeně jsem vypoulil oči a zamrskal nervózně ocasem. První, co mi blesklo hlavou bylo, že mi Lucy asi vynadá, jestli se to dozví, až pak přišla na řadu myšlenka na Ciri. “Sakra,“ vypadlo ze mě, zatímco jsem se zlehka přikrčil a zarazil hlavu víc mezi lopatky jako nějakej tragickej skřet, když dopadla na zem a začala naříkat. “Eeeeh,“ několikrát jsem přešlápl z packy na packu, “Ciri, promiň! Já myslel, že to dám, víš jak. No fakt promiň, takhle to nemělo dopadnout! Stalo se ti něco? Bolí to? Seš v pohodě?!“ houkal jsem na ni rozrušeně a pořád u toho tančil na místě, nevěděl jsem, co bych měl teď dělat. Nechtěl jsem jít do těch střepů, stačilo, že jsem tam hodil Ciri,nemuseli jsme mít bolístky oba dva, takže jsem se snažil vymyslet něco jiného, ale vůbec nic mě nenapadlo! Nakonec, když se Ciri celá bolavá začala sbírat a protančila mez střípky na druhou stranu, jsem si sám pro sebe tiše zavrčel a rozhodl se, že to zkusím taky. Když to tak hezky Ciri přehopsala, mohla to udělat rovnou, že. Nemusel jsem ji tam házet, no však kdyby řekla, že to zvládne sama, určitě bych ji nechal! Ale byla bezradná, čekala, co já vymyslím, tak jsem vymyslel, a von ten nápad byl jako dost dobrej, upřeně jsem na ty střepy hleděl a snažil se najít nějakou lepší cestičku, po které jsem se i nakonec vydal, ale bez tak o moc lepší nebyla. Samozřejmě jsem zkusil napodobit Ciri a do cupitání přidal kouska ladnosti, ale zvládl jsem to asi tak… Tři kroky? Než jsem ztratil rovnováhu a nezbylo mi nic jinýho, než se prostě rozletět dopředu jak divoká voda, jinak bych s sebou do těch střepů žuchnul rovnou celej.

>> varianta A. Pokusím se přeběhnout na druhou stranu (rychlost 12)

600 slov, květinky prosím :-) děkuji.

Věděl jsem, že nejkrásnější květince musím sehnat logicky zase jen tu nejkrásnější květinku. Cokoliv jiného by bylo pod její úroveň, což jsem nechtěl, nehodlal jsem riskovat, že se na mě ta nejkrásnější květinka naštve, hněvem zvadne a stane se z ní totální mega tajfun a ještě mě třeba vyhodí z mé vlastní kožešiny, na které běžně lehávám, a bude si ji nárokovat, to fakt ne. Jenže kde takovou květinu najít? Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem sebe, všude rostla velká spousta zajímavých květin, jak jsem měl vlastně poznat, která je ta nejkrásnější z nejkrásnějších? Kdyby tu byla Lucy, tak ta by si jistojistě věděla rady, ta vždycky věděla, co dělat, ale kdyby tu byla, tak by to pro ni samozřejmě nebylo překvapení, což by bylo naprd, protože by si myslela, že všechno musí dělat sama a já jsem k ničemu, což jsem samozřejmě nebyl. Chtěl jsem sehnat květinu vlastníma tlapkama a sám ji přinést a předat, aby bylo jasný, že je ode mě a že já si dal s jejím hledáním tu práci. Chtěl jsem, aby Lucy věděla, jak moc ji mám rád, i když jsem si kdysi dávno myslel, že láska je blbost a mě se nikdy týkat nebude. Já měl rád jen sám sebe, byl jsem tím nejdokonalejším stvořením na světě, dokud se však neukázala ona, která byla stejně tak dokonalá jako já (dokonalejší než já ne, to zase prr). Drobounká vlčice se zeleným šátečkem kolem packy, od pohledu křehká a něžná, bylo mi hned jasný, že mě v životě bude potřebovat! Teda ona mě popravdě zas tak moc nepotřebuje, spíš já potřebuji ji, ale to je jen takový malinkatý detail, který není nutno vícekrát zmiňovat. No, a tak jsem ji jednoduše okouzlil a získal. Udělal jsem pár děsně vtipných srandiček, ukázal jí svoje svaly, ladné pohyby, krásné pevné zuby a jemnou huňatou srst, no prostě všechna pozitiva, která mám - a že jich je! - a která budu moct jednou předat jejím (a mým) vlčatům. A ona mi propadla, což bylo jasný už předem, protože kdo by mi nepropadl, že? Byl jsem šampionem, a ona se tehdy stala mým krásným doplňkem, když jsem nebyl sám, působil jsem na své okolí ještě líp. Stal jsem se daleko vlivnějším vlkem, než kterým jsem dosud byl, což mi jedině prospívalo.
Takže jsem si teď chtěl tak trochu šplhnout po delší době, co jsem jí nic nepřinesl, a najít nějakou pěknou květinku, která by jí udělala radost a kterou by třeba nosila za uchem. Tím pádem bych si ji nenápadně i tak trochu ocejchoval, květinka za uchem by všem jasně dala najevo: "já někomu patřím, pozor, nesahat, nebo bude sekec mazec, jsem použité zboží!". Chtěl jsem, aby všem bylo jasný, že tahle křehounká vlčice patří jen mě, že se skvěle doplňujem - já jsem silák, ona zas drobek, já jsem pohledný svalovec, ona štíhlá větvička, já jsem chytrý, ona bystrá, já jsem takový a ona maková, však chápete, ne? Popocházel jsem tedy po louce co noha nohu mine, rostla tu velká spousta barevných květinek, krásně to tu vonělo, Lucy by se tu určitě moc líbilo. Mohl bych ji sem někdy vzít a říct jí, že tuhle louku jsem vlastními silami stvořil přímo pro ni, určitě by mě pak nadšeně pochválila a dostal bych se u ní třeba o level výš. Ještě chvíli jsem zkoumal okolí, ale pak jsem sklonil hlavu k jedné bílé květince s hnědými tyčinkami uvnitř, rostoucí mezi samými růžovými květy, přičichl si a hned jsem věděl, že to je ta pravá! Opatrně jsem vložil její stonek mezi zuby, cvakl a květina byla má! Nelelkoval jsem, rozběhl se a spěchal přímo za Lucy.

Jak jsem tak sebejistě kráčel s tou pyšně vypjatou hrudí, postupně se z mé chůze stávalo jakési rozpačité ťapkání malého vlčete, až jsem se nakonec před tím lesklým čímsi úplně zastavil a hleděl na to jak bacil do lékárny. Cože? Co to... Co to tady je? nejdřív jsem si to zaujatě prohlédl s hlavou natočenou doleva, to jsem však nic nevyzkoumal, tak jsem ji natočil na druhou stranu a vyzkoušel to teda i zprava, že třeba zahlídnu náhodou něco zvláštního, ale to taky nepomohlo, tak jsem nakonec trochu bezradně se svěšenýma ušima koukl na Ciri, ale hned na to se v mé hlavě spustil hlasitej alarm, takže jsem se snažil cuknutím zpět na ty střípky pohled zamaskovat, jakože se nikdy předtím nestal. “Ehhm,“ odkašlal jsem si, důležitě si u toho packou zakryl tlamku, abych vypadal, že vůbec neztrácím hlavu, i když jsem popravdě už žádnou ani neměl, a pak jsem na Ciri koukl znovu, teď už opět s tou mojí hranou sebejistotou. Ještě že jsem byl tak skvělý herec... “No, Ciri,“ začal jsem poklidně, přemýšlejíc, co bych vlastně měl říct, protože jsem absolutně nevěděl, co to tady na tý zemi leží, ale ona to naštěstí vyřešila za mě. “Jsi fakt bystrá, jako řekl bych, že to asi budou kousky ledu no, nevím, co jinýho by to jako bylo. Je to lesklý, tvrdý... Jo, asi to bude led,“ přikývl jsem a na dcerku se jemně pousmál, vlastně jsem si trochu oddychl, že ten problém nebyl zas tak velikej problém, jak se původně zdálo, že bude. Já samozřejmě neměl sebemenšího tušáka, o co jde, a zas jsem nechtěl působit jako neznalec, takže jsem z toho díky tomu jejímu tipu vybruslil, řekl bych, dost na pána. “Asi bysme si měli dávat bacha,“ pronesl jsem zamyšleně, když jsem si ty střípky rádoby detailně prohlížel, ale popravdě jsem se jen snažil získat nějaký čas navíc, abych vymyslel, co budeme dělat.
Pak mi to došlo, byl jsem přece silák jako noha, fakt pořádnej řízek, takže jsem se rozhodl dcerku přehodit. “Víš co, já tě normálně přehodím na druhou stranu, jako táta se musím postarat! Nechci, aby sis o ty střepy pořezala svoje princeznovský pacinky,“ rázně jsem se k dceři rozešel, moje mysl teda už tak rázná nebyla, páč jsem moc nevěděl, jak bych to měl udělat, ale nakonec jsem Ciri prostě bez váhání zasunul přední packu pod hrudník a doufal, že se mi to samo nějak povede, že prostě budu mít štěstí a přehodím ji tak, aby si neublížila a zároveň aby se ocitla na druhé straně... A já se stal ještě větší frajerem, než jsem byl doposud.

>> volím variantu C - přehodit parťáka na druhou stranu (síla 16)