Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Cedr

Loudavým krokem jsem se pomalu sunul blíž a blíž jezeru, které se nacházelo kousek od našeho skvělého bezchybného lesa. Teda pro mě byl bezchybný, začínal jsem však pochybovat o tom, že ho stejně vnímají i ostatní členové mé rodiny. Nebo spíše toho, co z ní zbylo.
Zkroušeně jsem se posadil nedaleko břehu se zachmuřeným výrazem ve tváři, který jasně napovídal, že nemám úplně nejlepší náladu. Štvalo mě, co se za poslední dobu všechno událo – měl jsem pocit, jako bych kráčel tlapkama po nezpevněné blátivé cestě, která absolutně nebyla hodna mému postavení a důležitosti. Dřív jsem v životě oplýval značnou sebedůvěrou, věřil jsem si, že vše, co dělám, dělám správně… Jenže teď? Všechno šlo do kopru. Nervy mi drásaly i vzpomínky na Crowleyho a na Shireen, která mu úplně popletla hlavu... A vlastně nejen jemu, ale i Vivianne, jak se ukázalo nedávno v lese. Všichni tři se navíc vydali do Asgaaru, se kterým jsem už nechtěl mít nikdy v životě cokoliv společnýho a snad ještě víc jsem nechtěl, aby tam děcka lozily. Rvalo mi to žíly. Neměl jsem náladu, aby jim do hlavy někdo cpal nějaký nesmysly, a vlastně jsem možná i trochu žárlil, že mají zájem ten les vůbec ještě někdy vidět. Chtěl jsem je mít jen pro sebe, přál jsem si, aby smýšleli stejně jako já, abych měl jistotu, že zůstanou u nás doma, jenže už nějakou dobu byli pryč a já měl prostě obavy, s čím se vrátí a jestli vůbec. Navíc jsem neviděl Lucy a ani Seilah a netušil jsem, co dělají a kde jsou a jestli se jim něco nestalo... A ještě k tomu všemu se teď z pochmurné oblohy spustil deštík, který mi postupně máčel kožíšek, a to jsem ze srdce nesnášel. Mokrej ulepenej a ztěžklej kožich, ach bože…

Vlče - Březen 2/10

Předtím jsem trochu váhal s pohlavím, ale teď, když jsem se precizněji zaměřil na tón její hlasu, jsem si byl na 95% jistej, že to je vlčice. Kdyby nebyla, hodně by mě to překvapilo, ale já mám vždycky pravdu, takže… to byla ne na 95% vlčice, ale rovnou na 100%.
Zamračil jsem se na ni, když zas vyštěkla nějakej hemz, a prohlédl si, jak jsem jí hezky změnil fasádu. Musel jsem se pochválit. Vlastně jí to asi slušelo daleko víc, než její původní kožich, navíc se tenhle novej vzhled hezky hodil k její nechutně sprostý mluvě. Teda ne že bych zrovna já mluvil ukázkově, ale ona byla malá, takže jsem od ní čekal něco trochu jinýho. “Kde máš rodiče?“ ušklíbl jsem se na ni, a to co nejvíc, aby se cítila v mé přítomnosti nedobře. Měl jsem v plánu požalovat o jejím chování mamince, ale pak mě napadlo, že matka možná bude taky takhle divná. Po kom jiným by to to vlče asi tak mělo, no, i když… bezděky mi na mysl vytanul Crowley, kterej byl taky úplně stejně mimo jako tahle malá vlčice, jenom jiným způsobem, přitom měl dva senzační bezchybný rodiče. Nicméně jeho zas ovlivňovala Shireen, která je stejně budižkničemu jako celej zbytek mé rodiny, takže se asi nebylo čemu divit. Třeba je tohle malý vlče podobnej případ, ale co, vlastně mi to bylo úplně jedno. Byl jsem rád, že jsem vlčeti dal hezky jednu výchovnou po tlamě, zbytek mě už nemusel trápit. Matku určitě hledat nebudu, ať si to vlče tady klidně shnije.
Už jsem chtěl odejít, ale nějak mi to nedalo, měl jsem pocit, že mě to vlče něčím přitahuje. Docela mě zajímalo, kde se naučilo tak sprostě mluvit. Tiše jsem si povzdechl, “kde je tvůj domov? Žiješ samotná?“ našpicoval jsem zvědavě uši a posadil se, abych působil jako menší hrozba. Moje nervy byly ty tam a vztek odešel zároveň s tím, jak jsem pustil tu její hlavu z bláta, cítil jsem se teď úplně v poho, nepotřeboval jsem si na nikom vylejvat vztek, takže cajk. Ale jestli mě ještě chvilku budeš nasírat, kopnu tě do zadku tak, že poletíš na druhou stranu světa a budu si říkat, že jsem tě měl odkopnout ještě dál!

Vlče - Březen 1/10

“Ty seš teda pěknej sprosťáček, ty malej vopelichanče!“ vyhrkl jsem z části překvapeně a z části naštvaně, nenapadlo mě, že by vymyslelo tak super přirovnání, že ne každej prd jde z prdele. Vlastně ale mělo to vlče pravdu, znal jsem hodně vlků, kteří stříleli totálně smradlavý prdy, a ze zadku to nebylo. No, každopádně jsem už odmítal dělat ze sebe dál vlčici, vzdal jsem to, asi jsem na to neměl. Život vlčic je možná lehčí pro vlčice, ale ne pro takový povedený, pořádně udělaný kousky, jako jsem já. To malý vlče mi těma svýma neuctivýma kecama pocuchalo nervy až až, nehodlal jsem si je nechat zacuchat do jedné velké baně! Stačilo už.
“Tak poslouchej, ty jedno mal-Aaaaaagggr!!!“ ta malá sviňka se mi znovu zahryzla do nohy jak nějakej krokodýl, no měl jsem jí plný zuby. Ani mě nenechala doříct, co jsem chtěl, a rovnou mě bez varování kousla, taková neúcta z její strany! Čím delší dobu jsem nad tou zablešenou smradlavou opicí přemýšlel, tím víc se mi uvnitř žil rozléval vztek. Se stisknutými zuby pevně k sobě jsem nahlas zavrčel a bez dalšího otálení jsem její tlamu hrubou silou přitlačil k zemi. Jo, pořádně k zemi a hezky jsem jí vymáchal držku v blátě. Sice mě to bolelo a musel jsem zatlačit menší slzičku, protože jsem použil tu tlapu, za kterou mě ta opica držela, ale stálo to za to, naplno jsem si užíval ten pocit nadvlády a větší síly. Bylo fajn vědět, že když se naštvu, nic proti mně ten mrňous nezmůže. Vlastně bych ho mohl rozmáčknout jak švába, určitě by nikomu nechyběl, ale byl jsem tak milosrdnej, že jsem tento akt odložil na později, pouze jsem škodolibě zadoufal, že mu teď tím mácháním držky v blátě minimálně vylomím pár mlíčňáků, protože už mě fakt pekelně štval. “A máš to!“ štěkl jsem hlasitě a svůj tlak povolil, jinak bych tomu smradovi bez tak svojí namakanou tlapou zlomil krk.

Únor - 5/10 | Vlče | Amorek 5

Podíval jsem se na svoji nechutně ožgryndanou packu, když mě to opelichaný pometlo konečně pustilo, a znechuceně se přitom ušklíbl. Měl jsem rád svůj kožich a naopak jsem ze srdce nesnášel, když mi ho někdo nějak znečisťoval nebo cuchal, a ten malej smraďoch udělal naprosto drze a bezostyšně obojí. S hlasitým otráveným vzdechem jsem na vlče pohlédl, zatímco jsem jen tak zlehka nohu otřel o zbytky sněhu, a pak ji položil na zem. Chtěl jsem vlčeti něco říct, už už jsem se rázně nadechoval, ale z ničeho nic jsem si vzpomněl na sázku, kterou jsem měl uzavřenou sám se sebou, že někoho přesvědčím o faktu, že vlčice mají všechno lehčí, takže jsem radši nic neřekl, neb bych po vlčeti teď musel hnusně vyjet a to by rozhodně moc vlčičský nebylo, a radši jsem vzduch z plic vydechl. Na moment jsem zavřel oči, abych se vnitřně trochu zklidnil, ale kdykoliv vlče něco proneslo, akorát jsem se znovu vytočil, takže to bylo prd platný.
“Tak posluchej, ty male - ee,“ vlčice, vlčice! situaci jsem rychle přehodnotil a na vlče se nakonec nuceně usmál a dokonce i zavrtěl ocasem, přestože jsem ho právě chtěl náležitě poučit o tom, že se chová jako spratek. Byl jsem však nucen to udělat po dobrém, nikoliv po zlém, jak jsem původně chtěl, protože jsem měl za to, že vlčice by jednaly jinak než já, tak jsem se podle toho musel zařídit, ač mi z toho všeho začalo tikat v oku. “Ty malej drobečku,“ pronesl jsem medovým hláskem, i když medový hlásek v mém podání nebyl zrovna nic moc, ale minimálně bych měl dostat medaili za snahu, protože tohle mě stálo fakt dost přemáhání se. Ještě z toho budu mít trvalý následky! Já potřeboval vztek luftovat a vybíjet ho, ne ho zadržovat. Měl jsem se na to vysrat, ale když už to mám rozjetý, meh..., “nejen mráčky umí dělat bouřky a vyvolávat blesky, víš? Ty jedna malušenká hvězdičko,“ svoji milou a povedenou řeč jsem doplnil úsměvem s křečovitě zavřenýma očima, nemohl jsem se na toho smrada dívat. Kdo je Pinču? A proč je tak blbě pojmenovanej? Nebo to má bejt přezdívka?! spořádaně jsem se posadil, snažil jsem se působit, že se nic neděje a že mě vlče vůbec nenervuje.
“Hvězdičko, víš něco o magicích?“ naklonil jsem hlavu lehce do strany, měl jsem za to, že mi to divadlo jde perfektně. Určitě jsem působil jako vlčice, na sto pro! “Asi pocházíš z nějakýho hroznýho místečka, viď, když tak nevzdělaně mluvíš. Ale to se nic neděje, neboj se, všechno se dá napravit, když jeden chce,“ zatímco jsem důležitě přikyvoval a milounce se u své inteligentně formované řeči usmíval, přiťapkal jsem k vlčeti, zvedl prudce tlapu a pak ho ve hraném konejšivém gestu poplácal po hlavě, ale samozřejmě jsem do toho plácáníčka přidal trochu síly. No, dobře, trochu víc síly, neb mě ten harant rozčiloval a chtěl jsem ho pořádně zmydlit, ale protentokrát mi musela stačit tahle nuzná útěcha. Doufal jsem však, že to vlče zaplácám do země, až mu bude trčet z hlíny jen hlava jako nějaké malé nicotné houbě, kterou každou chvilku okouše kolem dokola nějaká zpropadená veverka. Pak bych ho tu nechat shnít a ještě mu vesele zamával, nicméně to se samozřejmě nestalo, fracek pořád stál přímo přede mnou, živ a zdráv. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se jen hloupě usmát a se situací se smířit.

Únor - 4/10 | Vlče

Ten malej smrad mě fakt vytáčel. Chtěl jsem ho seřvat a dát mu co proto, jenže jsem nemohl dost dobře mluvit, když jsem měl jeho zátylek ve své tlamě. Navíc jsem ho odmítal pustit, přece se nevzdám a neprohraju s nějakým malým vlčetem, který sotva někdo před pár měsíci vyprdl na svět. Fakt bych chtěl vidět, jakýmu nebožákovi se tahle malá vopica narodila.
Nicméně už mi fakt začínala celá ta situace připadat dost prudérní. Nelíbilo se mi, že se tak křečovitě drží a odmítá se pustit jako první, začínala se ve mně proto zvedat vlna vzteku. Zatímco jsem více tiskl zuby k sobě, abych tomu smráděti, který si zasloužilo nejmíň pár po hubě, způsobil nějakou bolest, začínaly do něj v průběhu mé nevědomosti proudit elektrické výboje. Lehké, občas zavrněly, ale občas taky pěkně koply, já je ale necítil, nevěděl jsem o nich. Jenže čím víc jsem se nasíral, tím divočejší ty výboje proudící do vlčete byly, navíc mi za chvíli začaly jiskřit tlapky. Sem tam také šlehl blesk na zemi v naší blízkosti, prostě se z ničeho nic objevil a pak zas zmizel, čehož jsem si samozřejmě už všiml, a na moment mě napadlo, jestli to vlče je nějaký zázračný, nebo možná spíš narušený, že v tak nízkým věku umí magii, ale když jsem očima zašilhal na své tlapy a všiml si tak těch malých neškodných jisker, uvědomil jsem si, že to dělám já a můj vztek.
Samozřejmě mě to šokovalo, neměl jsem tušení, že ve mně dříme takováhle magie, takže vztek mě na moment opustil a vystřídalo ho překvapení. V tu chvíli veškeré blesky, jiskry i výboje zmizely. Svůj stisk v zubech jsem pak automaticky, stále překvapen, uvolnil a vlče tak pustil. “Och,“ vzešlo ze mě. “Vidíš, jak jsem úžasnej? Mám asi magii blesků!“ pronesl jsem fascinovaně a na vlče, které stále viselo na mé tlapě, jsem se podíval. Trochu jsem tlapu nadzvedl k úrovni mým očím, abych na to vlče dobře viděl. “Chceš, abych tě spálil na prach jako nějakýho malýho nepotřebnýho skrčka?“ jistojistě bych se pak cítil líp. Magii blesků mají jenom nadvlčí jedinci! Určitě to byla hodně mocná magie, těšil jsem se, až to řeknu Lucy. Budu jí pak možná připadat víc přitažlivej, i když už tak jsem fakt štramák. Zjistím si o té magii víc u Života!

Únor - 3/10 | Vlče

To vlče mělo fakt divnej slovníček, nechápal jsem, kde takovýhle slova mohlo ve svým věku pobrat, zřejmě mělo pěkně podivnou rodinku. Povytáhl jsem na něj proto obočí, aby pochopilo, že divný je ono, nikoliv já, ale čím dýl vlče mluvilo, tím spíš mě utvrzovalo v tom, že takovýhle náznaky vůbec nepochopí, takže jsem jen naprázdno mlaskl a zlehka zavrtěl hlavou, snažil jsem se, aby můj pohled, kterej jsem na to vlče upíral, působil hodně intelektuálně a z části asi i povýšeně. Já ti dám demente, zkoušej ještě dýl moji trpělivost a uvidíš, co dement s takovým malým prďochem dokáže provést.
Vlče to završilo tím, že se mi zahryzlo do tlapy. Lekl jsem se, navíc to i trochu zabolelo, takže jsem vyjekl a tlapou, ve které jsem to vlče měl tak nechutně zakousnutý jako nějakou oslizlou pijavici, jsem začal prudce třást a máchat všude kolem sebe, abych tu vobludku smetl. Teprve až mě přešel prvotní šok mě napadlo, že ji prostě můžu sundat, protože je menší a slabší jak já, takže jsem s tlapou třást přestal a podal si ji k tlamě tak, abych se zahryzl do jeho zátylku. Tak jsme se teď tak navzájem drželi – ono mě a já jeho, přičemž jsem musel uznat, že ten malej zmetek měl ostrý zuby a jeho stisk mě začínal docela štípat. “Pusť se, ty malej opelichanče!“ zavrčel jsem výhružně, zatímco jsem pořád držel ten měkkej zátylek vlčecího slouhy mezi svejma jedinečnejma úžasnejma a božíma vlčíma tesákama. Nikdo neměl takový jako já!
Snaha nadále se chovat jako křehká upejpavá vlčice mě na moment opustila, potřeboval jsem se toho vlčete zbavit ze své tlapky, docela mě to ponižovalo, když jsem si spojil dvě a dvě dohromady a uvědomil si, že se mi cizí harant zakousl do nohy. Běžně bych takovýho nevychovanýho spratka převálcoval, tak proč jsem to už dávno neudělal i tomuhle malýmu skrčkovi, dost očividně nepovedenýmu výplodu nějakých dvou tuláckých omezenců, dřív, než se mi zakouslo do nohy?

Únor - 2/10 | Vlče | Amorek 4

Nechal jsem jazyk strčenej v ledový vodě a natočil ucho směrem, odkud se ozývalo to divný chrochtání, trochu jsem zatuhnul v pohybu – myslel jsem si, že jsem tu sám. Netrvalo ale dlouho, a to stvoření se ke mně začalo řítit rychlostí brouka hovnivála, kterej si před sebou sune svoji kuličku, přičemž u toho dupalo jako medvěd. Zvedl jsem tedy hlavu od vody a zaostřil na šedivou malou myš zrak, čekal bych od takového malého vlčete jiné chování. Nejenom že mě bez svolení oslovila, navíc tak hnusně, ale ještě si dovolila mě vyrušit při pití! Ustoupil jsem od ní o krok vzad a nechal packu šokovaně zvednutou nahoře v půli cesty, oháňkou jsem přitom nervózně máchal sem a tam. “Ale no tak!“ pronesl jsem podivně ujetým, pro moji osobu rozhodně nezvyklým hlasem, který svojí výškou stoupal až kamsi do výšin a za který bych se běžně styděl. Když jsem si to vlče trochu líp prohlédl, bylo vlastně na pohled hezký, sice drobet ušmudlaný a rozcuchaný, ale ne až tak špatný. “Ty malá prdelinko!“ začal jsem tedy mile, packu položil na zem a výchovně na mládě upřel pohled. “Takhle se přeci nemluví!“
No, a přestože jsem to malé stvořeníčko chtěl přesvědčit, že jsem někdo, kdo nejsem, chytil jsem tak trochu vztek, takže jsem si ho na vlčeti rozhodně potřeboval vybít. Přistoupil jsem tedy bez váhání k němu, chňapl ho packama za žgraně a udělal s nimi „blopity blopity“, zatímco jsem se křečovitě usmíval, a až jsem ho pustil, blaženě jsem zahudroval: “Takové malé mimuško, bezbranné, mlíko mu ještě teče po bradě! Kde ses tu vzalo?!“ Začínal jsem z toho mít trochu tik v oku, ale věřil jsem, že nějak takhle by se zachovala Lucy, tak co jinýho jsem měl dělat? Chtěl jsem si zkusit, jaký to je, být vlčicí!

Únor - 1/10 | Vlče | Amorek 3

Vlastně to bylo docela náročný, sice bych to nikdy nikomu nepřiznal, ale tlapkat ladně jako baletka nebylo nic pro mě. Chtěl bych se ale sám na sebe podívat očima někoho jinýho, abych viděl, jak mi to jde, protože když jsem se na sebe nemohl podívat, musel jsem jen odhadovat. Nicméně protože mě jde všechno tak nějak samo od sebe hladce a bez námahy, určitě jsem vypadal velice přitažlivě. Holt někdo se narodí s talentem pro všechno, někdo s talentem pro nic… Ještě že já se řadil do té první skupinky.
Zakotvil jsem to u jezera, abych se mohl napít. Naštěstí zima letos polevila docela rychle, jezera začínala postupně rozmrzat a já tak mohl za pomoci své vznešené tlapky do zbytku krusty malou díru. Nejdřív jsem to zkusil jen pouhopouhým drápkem, vlčice se bez tak veškeré práce štítí a nechtějí si umazat své velectěné packy, ale když mi to nešlo, normálně jsem do toho práskl celou nohou, z části asi i proto, abych si vylil zlost, která ve mně dřímala kdo ví proč. Možná od doby, co se děcka vydala na ten jejich super vejlet do Asgaaru. Pohrdavě jsem si odfrkl, sklonil hlavu a napil se. Voda sice byla ledová, ale já měl žízeň, takže jsem na to kašlal.

>> http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-216955
>> další značkování do 20. 4. 2024

Edit Skylieth: Značkování prodlouženo, další značkování do 28.4.

// Amorek 2

// ZNAČKOVÁNÍ

<< řeka Mahtae (sever) - přes J.G.

Už z dálky jsem cítil, že můj pach opravdu výrazně zeslábl, což mě trochu naštvalo, protože já se s tím značkováním vždycky tak drbal, snažil se, a stejně to vydrželo sotva pár dní. Teda neměl jsem úplně pojem o čase, ale připadalo mi, že furt všechny domácí práce zbývají na mě! Tak a od teď budu taky vlčice! A hotovo! A Lucy převezme všechny taťkovský vlčácký povinnosti! s táhlým zamračením se jsem dupnul rázně packou do země, až okolo mě odlétlo pár spadených jehliček ze stromů, jakože to myslím ale fakt vážně! Už mě štvalo, jak vlci byli ve všem znevýhodnění oproti vlčicím, taky jsem si chtěl jen čistit kožich, upravovat fousky na tlamě a nic přitom nemuset. A jak ještě kroutí tím zadkem, když choděj, nenápadně jsem se porozhlédl, jestli mě nikdo nesleduje, ale když jsem se přesvědčil, že poblíž opravdu vůbec nikdo není a nikdo se mi tím pádem nebude pochechtávat, začal jsem obcházet les jako vlčice. Čůral jsem jako vlčice, i když jsem si teda většinou pak akorát tak pochcal přední nohy nebo břicho, což bylo drobet fujky, choval se jako vlčice a především chodil jako vlčice! Prostě teď budu Etneyka I. Cedrová a hotovo.
Chtěl jsem zkusit, jaký to je, být vlčicí, takže tohle byla vážně prima příležitost. Nejdřív jsem se tu mohl otrkat sám bez diváků, a až budu připravenej, vylezu mezi diváky, který tím jistojistě úplně dostanu do kolen. Jo. Měl jsem plány, a ty plány byly fakt skvělý. To až řeknu Lucy, tvář se mi zkřivila do škodolibého a zároveň i lišáckého úsměvu, těšil jsem se, až mě uvidí. Prdku jsem si pak otřel o jeden zdejší strom, pořádně s ní zakroutil a pak ten kmen ještě polaskal ocasem, jakoby to snad byl někdo, s kým si chci pohrát. “Jo, teď vám to tady všem ukážu, smradi!" Čím dýl jsem značkoval, tím víc mě to snad i bavilo, protože jsem poprvé v životě mohl značkovat jako vlčice. Vlčice značkujou jinak jak vlci, že jo, to je jasný. Zatímco já jakožto pořádnej kus chlapa musím furt jen náročně zvedat packu nahoru, vlčice si přičapne, vypustí to a hotovo. Nemusí nic řešit, prostě jen žůžo labůžo, no. Takže jsem si přičapl k jednomu velkýmu lopuchu a taky ho jen tak žůžo labůžo počůral, dokonce jsem si už ani nepochcal chlupy na noze. Upřímně mě to těšilo, vnitřně se mi rozplesalo srdéčko, jak jsem byl z té své hry celej nadšenej a vzrušenej v jednom. Navíc se mi vrátila dobrá nálada i díky tomu, že se oteplilo a tím pádem sníh pomalu, ale jistě roztával. U nás v lese byl teda spíš jen poprašek, protože vysoké mohutné cedry nám poskytovaly královskou ochranu, ale všude kolem nás sníh byl a to mě prudilo. Když roztaje, bude všechno lepší a bude hej! Hlavně se konečně budu moct nažrat.
Packou jsem poplácal jednu drobnější větvičku jakéhosi keříku, který nám tu jen tak z ničeho nic vyrostl (možná díky mé bláhodárné tekutině, kterou jsem přírodě věnoval při pravidelném pečlivém občůrávání hranic), a pohlédl do zamrzlé kalužiny, která byla vedle něj. Napadlo mě, že jsem krásný a úžasný, ale tím, že teď budu vlčicí, budu ještě krásnější a úžasnější než kdy dřív, protože vlčice jsou prostě úžasnější jak vlci, to bylo starý známý. Teda nikdo není lepší jak já, ale ony se tak prostě cítily. Mršky proradný. “Ts!“ umíněně jsem cuknul hlavou a s našpulenými rty si odcupital baletkovskými krůčky o kus dál, abych mohl označkovat další část. Na to, že jsem byl tak nemotornej, mi ten balet vlastně šel docela dobře. Možná jsem se minul povoláním.

Když bylo hotovo a vše jsem ještě jednou zkontroloval, porozhlédl jsem se v lese po Lucy, ale nikde ji tu nenašel. To mě trochu mrzelo, páč jsem jí chtěl dokázat, že i já umím bejt pěkná micinka, možná i hezčí jak ona! Neva, ukážu se nějakýmu hloupýmu pocestnýmu tam venku a donutím ho líbat mi packy, zavrtěl jsem potěšeně ocáskem a rozcupital se zase ven z lesa.

>> VVJ

// Amorek 1

Ač ve mně rostlo nutkání děti následovat a špehovat je, ubránil jsem se mu. Tedy alespoň prozatím. Stejně bych tam byl k ničemu a jen by mě to nasíralo. Nezmohl bych nic, kdyby měli prořízlou tlamu a blbý kecy na Cedr nebo Lucy a mě, musel bych to jen na tajňáka sledovat a dělat, že tam nejsem. Kdyby mě ostatní zahlídli, určitě by se na mě naštvali, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem udělal dobré rozhodnutí a především, že to rozhodnutí bylo z nějakého důvodu. Jenže pořád ve mně hlodaly pochybnosti, nechtělo to přestat.
Zamířil jsem zpět k lesu, abych ho zkontroloval a označkoval, bez tak můj pach už bude kvůli té zimě skoro pryč, což by mohlo v někom evokovat, že si na našem místě může dělat, co jen chce. Třeba tam najdu Lucy… Možná neodešli,, proplula mnou trochu nepříjemná myšlenka ohledně toho cizince, co se před nedávnem přidal k nám, takže jsem o něco zrychlil. Vlastně asi nebyl moc dobrý nápad nechávat Lu samotnou, i přestože to byla schopná a silná vlčice, pořád to byla vlčice. Potřebovala mou ochranu! Moment, počkat počkat! s přivřenýma očima jsem zpomalil, až jsem úplně zastavil, a zkontroloval bezděky své okolí. Vlčice potřebují ochranu vlků, není to trochu nefér? Vlčice jsou na všem líp jak vlci, vlci se nadřou s občůráváním území, zatímco vlčice si v něm jenom žijou! Vlci chodí věčně špinaví, zatímco vlčice si olížou packy a udržujou se hezky v suchu, aby si náhodou nezašpinily ani chloupek! Jaký by to asi tak bylo, kdybych mohl být na malou chvíli vlčicí?

>> Cedr - přes J.G.

Ahoj,

musím říct, že ta změna magií se mi opravdu líbí, je skvělé vědět, co a jak vlk může nebo nemůže - super práce :-)

<< Cedr (přes J.G.)

Vlastně jsem neměl v plánu hledat nic k jídlu, byla to jen taková výmluva, abych mohl zmizet někam pryč. Byl jsem rozhozenej a necítil jsem se vůbec dobře, ten incident s Vivianne a ostatními mi byl fakt nepříjemnej, navíc... Já nechtěl, aby se nevraceli. Totiž jejich doma bylo tady v Cedru, s námi, ne nikde jinde. Chtěl jsem, aby zůstali ve smečce napořád, nechtěl jsem se s nimi loučit a už vůbec ne rozdělovat po nějaké hloupé hádce, za kterou opět nemůže nikdo jinej než Crowley a ostatní z Asgaaru. Byl jsem fakt už hotovej z toho, jak Asgaarští byli pořád strůjci různých trablů, co se mě a mé rodiny týkalo. Navíc jsem teda vůbec nechápal, proč vlastně chtějí Crowleyho tak mermomocí vidět, proč na něj prostě nezapomenou? Stejně už nepatří do rodiny a nikdy ani nebude, proč to prostě konečně nepochopí a nevykašlou se na něj? Vždyť je to bídak proboha, ani si nezaslouží jejich společnost. Nechápu, že to furt nechápou, byl jsem vážně naštvanej a ještě víc mi drásalo nervy to vědomí, že se moje děcka právě teď baví s nějakejma Asgaarskejma nemehlama a konkrétně s tím otrapou, kterej si v minulosti vybral tak, jak si vybral. Nikdy jsem si nemyslel, když jsme tehdy děckám dali na výběr, že by si někdo z nich vybral nejít s rodiči, vždyť to je úplně ujetý a o něčem to svědčí. Úplně mu tam v Asgaaru narušili mozek. Měli jsme z toho lesa vypadnout už kdysi, když Lucy byla březí, kdyby šel vrátit čas, vše bych udělal jinak. Měl jsem trochu výčitky, že jsem to období nezvládl lépe, ale i tak jsem dělal, co jsem mohl, to jsem věděl. A nebo jsme jim neměli dát na výběr, jak říkala Lucy, a měli jsme je prostě spakovat a vypadnout.
Ohlédl jsem se k Cedrovému háji, svému domovu, který jsem společně s Lucy vybudoval, a tiše si povzdechl. Bylo ráno, nový den, ale vypadalo to, že nic pozitivního ten nový den nikomu nenese. Všude byly napadané hromady sněhu a obklopoval nás silný mráz, který pronikal do těla i skrz moji velmi hustou srst, takže to znamenalo, že to byl fakt nářez. Zahleděl jsem se na bílou páru, která mi vzešla z tlamy kdykoliv jsem vydechl, a následně tiše stoupala k obloze, než se úplně rozplynula. Nevěděl jsem, co bych teď měl udělat... Možná bych se mohl jen nakouknout skrze stromy na děcka a zkontrolovat je, že jim na tom pekelným místě nikdo nevymejvá mozek? pomalým tempem jsem se rozešel, zatím neznámo kam. Nebyl jsem rozhodnutý, jestli vůbec chci překročit byť jen drápkem na pacce hranice Asgaaru, měl jsem na ten les čím dál tím větší pifku, jenže tím, že se tam vydalo to nejdražší, co jsem v životě měl, se to ve mně bilo. Cítil jsem silné nutkání je zkontrolovat, být jim nablízku, kdyby se cokoliv dělo a bylo třeba, abych zasáhl, abych je ochránil. Kdo ví, co Arcanus a tím hňupem Crowleym a ostatníma vymyslí. Určitě jim budou žvanit díru do hlavy o tom, jak jsme já a Lucy špatní, jak je Cedr špatnej, jak je Asgaar nejlepší a kdesi cosi, úplně to slyším, zatímco jsem přemýšlel, celou dobu jsem se nevědomky mračil, jak to ve mně bublalo.
A tak jsem dál šel a u toho se utápěl v návalech vzteku, který mě prostě nechtěl ani za nic opustit, ale já jeho vlastně asi taky ne, byl jsem nejspíš právě teď rád naštvanej, jen jsem si to nechtěl přiznat.

Etney by rád zažil něco zábavného :-)

Arminius pak nové přátelství, nejlépe s nějakou vlčicí, pokud možno... snad nebude pro hru problém jeho nízký věk :/

Děkuji :-)

Mám ještě jeden stříbrný ticket, za něj prosím 75 květin na Nelly :-) děkuji