Gallirea - Příspěvky uživatele

Nina | červen 1

Horlivě jsem vrazil čumák do vody a začal ji do sebe žíznivě házet, a to až do té doby, než se mi k jazyku (nejspíš nechtěně, ale nedivil bych se, kdyby úmyslně, páč Etneyho jazyk chce poznat přece každý) připletla nějaká macatá oslizlá ryba a já ji omylem olízl. No, kdo mě znal, věděl, že ryby nesnáším. Ta odporná pachuť a ten smrad, no fuj. To vůbec nebylo hodno mé urozenosti, nějaký hloupý, oči poulící ryby, takový žrádlo mohl sežrat jen nějakej omezenej hňup, kterej byl rád, že se mu vůbec aspoň něco maličkatého připletlo do cesty. Znechuceně jsem nakrčil tlamu, zadržel dech a s táhlým “bleee!“ si začal oplachovat jazyk ve vodě. Házel jsem hlavou tam a zpátky, dokud jsem ten rybou infikovanej jazour neměl pořádně ošplóchanej, až pak jsem se konečně mohl zase nadechnout čistého letního vzduchu.
Sedl jsem si zadkem na zem, spokojeně si povzdechl a olízl z tlamky kapky vody, zatímco jsem se tiše rozhlížel po okolí. Chtěl jsem jen nevinně rozjímat, ale zrak mi náhodně padl na šedou vlčici nedaleko mě, a to jen z toho důvodu, že vypadala tak dobře. A když říkám já, že vypadá dobře, tak sakra fakt vypadá dobře. Byla docela vysoká, skoro jako já, ale oproti mě štíhlá a taková elegantní, prostě úplná kost na ožužlání. Lišácky jsem se sám pro sebe pousmál, nahodil svůj Etneyovský šarm a okouzlující pohled, a namířil si to přímo k ní. “Čau krásná slečno,“ prohodil jsem stylem na těžkýho frajera, nedaleko ní se zastavil a začal si ji detailněji prohlížet. Byla fakt kus, to jsem musel uznat, skoro jako když jsem potkal před X lety Lucy, jenže ta teď zmaminovatěla a to už takový wau jak kdysi nebylo, no. Nikdo se mi teda nemohl divit, že jsem se sem tam rád koukl i po jiných vlčicích!

“Ne, to ne,“ uši jsem připleskl zahanbeně k hlavě, “takovou magii myslím nemám. Mám jen… No, něco s elektřinou, jednou jsem měl okolo pacek fialovo bílé jiskřičky. Taky umím trochu číst myšlenky a mám magii příkazu, ale voda mezi nimi není,“ byla ostuda, že jsem nemohl jako správný táta Ciri pomoct očka propláchnout, kdyby tu byla Lucy, určitě by si věděla rady. Moment, má ona vlastně magii vody? Jaký magie Lucy vlastně ovládá? krátce jsem se zamračil, už jsem svoji partnerku neviděl tak dlouho, že jsem zapomněl i na magie, kterým vládne. Tiše jsem si povzdechl, jak jsme se sem vlastně všichni dostali? A jak se dostaneme ven, jak dlouho to bude trvat? A byli Seilah s Reem v pořádku? Chtěl bych je vidět.
Zbystřil jsem, když jsme dorazili k rozlehlému plácku s útulným mechovým křesílkem, na kterém se povalovala nějaká nicka a před ní levitovaly barevné zářící koule. Stejné jako tehdy, když jsme do toho bludiště s Ciri poprvé vstoupili. Raději jsem zastavil a Ciri jsem zastavil taky, a to tím, že jsem dal svoji packu před její hruď. Nic jsem však neřekl, celé mi to totiž připadalo hodně divné, nevěděl jsem, co si tady o tom bludišti mám vlastně myslet, nicméně vlk pak promluvil jako první. Teda spíš se začal otravným škodolibým tónem hlasitě smát. Ciri se chudák polekala, asi o něm neměla ani páru, podíval jsem se na ni, když vyplašeně povyskočila nad zem, a radši se přiblížil k ní, abych ji alespoň svojí přítomností trochu jistil. “Jen klid, je to nějakej vlk,“ šeptl jsem. Nechtěl jsem, aby nás ten dareba naproti slyšel, bůh ví, co byl zač. Zamračil jsem se na něj a lehce vycenil zuby, páč mě pěkně vytáčel, a to jak svým chováním, tak i tím, že se tu prostě z ničeho nic jen tak zjevil a v naprosté pohodičce si žužlal kost, přičemž my dva tu bloudili a nemohli najít cestu ven. “O čem to tu kdákáš, co to žvaníš za nesmysly!“ odsekl jsem, vlastně spíše tak sám pro sebe, a pevným pohledem hleděl přímo na něj, víc jsem k tomu však neřekl. Mlčel jsem, neměl jsem totiž absolutně šajn, o jaké smaragdové kouli to mluví.

>> varianta C

“Mmm, nevím, jestli byl tak dobrej, protože dobrý nápady jsou přece tak dobrý, že většinou vyjdou, ne? Asi to byl špatnej nápad, když nevyšel,“ namítl jsem s pohledem upřeným na její packy, určitě je musela mít celý bolavý. Tiše jsem si povzdechl, byl jsem fakt rád, že tu není Lucy a neviděla, co jsem udělal, ta by mě hnala.
Ohlédl jsem se na ty zpropadené lesknoucí se střípky čehosi, které se tam z ničeho nic jen tak objevily a které se mi díky bohu podařilo přeběhnout, aniž bych se jakkoliv poranil. No, když už jsem neměl štěstí v hodu s dcerou, alespoň v běhu přes střepy ano. Zastříhal jsem ušima a pak je překvapeně natočil na Ciri, když si postěžovala, že nic nevidí. Chvíli jsem na ni nechápavě zíral, zatímco si prohlížel její oči. Na první pohled vypadaly celkem normálně, takže jsem nerozuměl, co tím přesně myslí, jenže když jsem se na ně zahleděl znovu, byla pravda, že její pohled byl takový… Divný. Prázdný. Oči měla skelné a zaslzené, zornice sice zúžené, ale zabodnuté do jednoho místa kdesi v dálce. “Jak jako nevidíš,“ hlesl jsem rozpačitě a natiskl uši k hlavě, “jakože nic nevidíš? Ani mě? Nebo cestu před sebou? Prostě… Fakt nic?“ tápal jsem, jak takové „nic nevidím“ může vypadat, protože jsem to nikdy nezažil. “Ale počkej, jak je to možný? A co mám teď dělat? Jak ti mám pomoct?“ bezděky jsem se, pohlcen obavami o zdraví své dcery, vydal pravou stranou, samozřejmě jsem Ciri celou dobu asistoval, šel jsem po jejím boku – nehodlal jsem dopustit, aby se jí stalo cokoliv dalšího!

// volíme variantu B :-)

Měl jsem v sobě dost sebejistoty na to, abych svoji milovanou dcerušku přehodil přes ty střepy na zemi, přece jen jsem chtěl ušetřit její dosud bolestí nepolíbené princeznovské pacinky, byla by škoda, aby si je pořezala – mohla by mít jizvy, což by pak trochu kazilo její nadprůměrný, možná dokonce až prvotřídní vzhled. “Neboj, to dám,“ hlesl jsem tiše, z části sice pro ni, aby byla klidnější a věřila mi, ale především sám pro sebe, abych si té sebejistoty, které jsem měl dostatek, jak jsem už říkal, ještě o kapánek víc dodal.
No, a tak jsem zabral a hodil ji, jenže… Mi to moc nevyšlo. Čuměl jsem na ni s otevřenou tlamou jak péro z divanu, tohle jsem teda fakt nečekal. Věřil jsem si, že to dám a prostě ji přehodím jak nic, však svaly na to mám, a mířit bez tak umím taky suprově, tak co jsem udělal špatně? Už podle dráhy letu jsem poznal, že to nevyjde a spadne přímo do těch ledových střepin či co to vlastně bylo, zděšeně jsem vypoulil oči a zamrskal nervózně ocasem. První, co mi blesklo hlavou bylo, že mi Lucy asi vynadá, jestli se to dozví, až pak přišla na řadu myšlenka na Ciri. “Sakra,“ vypadlo ze mě, zatímco jsem se zlehka přikrčil a zarazil hlavu víc mezi lopatky jako nějakej tragickej skřet, když dopadla na zem a začala naříkat. “Eeeeh,“ několikrát jsem přešlápl z packy na packu, “Ciri, promiň! Já myslel, že to dám, víš jak. No fakt promiň, takhle to nemělo dopadnout! Stalo se ti něco? Bolí to? Seš v pohodě?!“ houkal jsem na ni rozrušeně a pořád u toho tančil na místě, nevěděl jsem, co bych měl teď dělat. Nechtěl jsem jít do těch střepů, stačilo, že jsem tam hodil Ciri,nemuseli jsme mít bolístky oba dva, takže jsem se snažil vymyslet něco jiného, ale vůbec nic mě nenapadlo! Nakonec, když se Ciri celá bolavá začala sbírat a protančila mez střípky na druhou stranu, jsem si sám pro sebe tiše zavrčel a rozhodl se, že to zkusím taky. Když to tak hezky Ciri přehopsala, mohla to udělat rovnou, že. Nemusel jsem ji tam házet, no však kdyby řekla, že to zvládne sama, určitě bych ji nechal! Ale byla bezradná, čekala, co já vymyslím, tak jsem vymyslel, a von ten nápad byl jako dost dobrej, upřeně jsem na ty střepy hleděl a snažil se najít nějakou lepší cestičku, po které jsem se i nakonec vydal, ale bez tak o moc lepší nebyla. Samozřejmě jsem zkusil napodobit Ciri a do cupitání přidal kouska ladnosti, ale zvládl jsem to asi tak… Tři kroky? Než jsem ztratil rovnováhu a nezbylo mi nic jinýho, než se prostě rozletět dopředu jak divoká voda, jinak bych s sebou do těch střepů žuchnul rovnou celej.

>> varianta A. Pokusím se přeběhnout na druhou stranu (rychlost 12)

600 slov, květinky prosím :-) děkuji.

Věděl jsem, že nejkrásnější květince musím sehnat logicky zase jen tu nejkrásnější květinku. Cokoliv jiného by bylo pod její úroveň, což jsem nechtěl, nehodlal jsem riskovat, že se na mě ta nejkrásnější květinka naštve, hněvem zvadne a stane se z ní totální mega tajfun a ještě mě třeba vyhodí z mé vlastní kožešiny, na které běžně lehávám, a bude si ji nárokovat, to fakt ne. Jenže kde takovou květinu najít? Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem sebe, všude rostla velká spousta zajímavých květin, jak jsem měl vlastně poznat, která je ta nejkrásnější z nejkrásnějších? Kdyby tu byla Lucy, tak ta by si jistojistě věděla rady, ta vždycky věděla, co dělat, ale kdyby tu byla, tak by to pro ni samozřejmě nebylo překvapení, což by bylo naprd, protože by si myslela, že všechno musí dělat sama a já jsem k ničemu, což jsem samozřejmě nebyl. Chtěl jsem sehnat květinu vlastníma tlapkama a sám ji přinést a předat, aby bylo jasný, že je ode mě a že já si dal s jejím hledáním tu práci. Chtěl jsem, aby Lucy věděla, jak moc ji mám rád, i když jsem si kdysi dávno myslel, že láska je blbost a mě se nikdy týkat nebude. Já měl rád jen sám sebe, byl jsem tím nejdokonalejším stvořením na světě, dokud se však neukázala ona, která byla stejně tak dokonalá jako já (dokonalejší než já ne, to zase prr). Drobounká vlčice se zeleným šátečkem kolem packy, od pohledu křehká a něžná, bylo mi hned jasný, že mě v životě bude potřebovat! Teda ona mě popravdě zas tak moc nepotřebuje, spíš já potřebuji ji, ale to je jen takový malinkatý detail, který není nutno vícekrát zmiňovat. No, a tak jsem ji jednoduše okouzlil a získal. Udělal jsem pár děsně vtipných srandiček, ukázal jí svoje svaly, ladné pohyby, krásné pevné zuby a jemnou huňatou srst, no prostě všechna pozitiva, která mám - a že jich je! - a která budu moct jednou předat jejím (a mým) vlčatům. A ona mi propadla, což bylo jasný už předem, protože kdo by mi nepropadl, že? Byl jsem šampionem, a ona se tehdy stala mým krásným doplňkem, když jsem nebyl sám, působil jsem na své okolí ještě líp. Stal jsem se daleko vlivnějším vlkem, než kterým jsem dosud byl, což mi jedině prospívalo.
Takže jsem si teď chtěl tak trochu šplhnout po delší době, co jsem jí nic nepřinesl, a najít nějakou pěknou květinku, která by jí udělala radost a kterou by třeba nosila za uchem. Tím pádem bych si ji nenápadně i tak trochu ocejchoval, květinka za uchem by všem jasně dala najevo: "já někomu patřím, pozor, nesahat, nebo bude sekec mazec, jsem použité zboží!". Chtěl jsem, aby všem bylo jasný, že tahle křehounká vlčice patří jen mě, že se skvěle doplňujem - já jsem silák, ona zas drobek, já jsem pohledný svalovec, ona štíhlá větvička, já jsem chytrý, ona bystrá, já jsem takový a ona maková, však chápete, ne? Popocházel jsem tedy po louce co noha nohu mine, rostla tu velká spousta barevných květinek, krásně to tu vonělo, Lucy by se tu určitě moc líbilo. Mohl bych ji sem někdy vzít a říct jí, že tuhle louku jsem vlastními silami stvořil přímo pro ni, určitě by mě pak nadšeně pochválila a dostal bych se u ní třeba o level výš. Ještě chvíli jsem zkoumal okolí, ale pak jsem sklonil hlavu k jedné bílé květince s hnědými tyčinkami uvnitř, rostoucí mezi samými růžovými květy, přičichl si a hned jsem věděl, že to je ta pravá! Opatrně jsem vložil její stonek mezi zuby, cvakl a květina byla má! Nelelkoval jsem, rozběhl se a spěchal přímo za Lucy.

Jak jsem tak sebejistě kráčel s tou pyšně vypjatou hrudí, postupně se z mé chůze stávalo jakési rozpačité ťapkání malého vlčete, až jsem se nakonec před tím lesklým čímsi úplně zastavil a hleděl na to jak bacil do lékárny. Cože? Co to... Co to tady je? nejdřív jsem si to zaujatě prohlédl s hlavou natočenou doleva, to jsem však nic nevyzkoumal, tak jsem ji natočil na druhou stranu a vyzkoušel to teda i zprava, že třeba zahlídnu náhodou něco zvláštního, ale to taky nepomohlo, tak jsem nakonec trochu bezradně se svěšenýma ušima koukl na Ciri, ale hned na to se v mé hlavě spustil hlasitej alarm, takže jsem se snažil cuknutím zpět na ty střípky pohled zamaskovat, jakože se nikdy předtím nestal. “Ehhm,“ odkašlal jsem si, důležitě si u toho packou zakryl tlamku, abych vypadal, že vůbec neztrácím hlavu, i když jsem popravdě už žádnou ani neměl, a pak jsem na Ciri koukl znovu, teď už opět s tou mojí hranou sebejistotou. Ještě že jsem byl tak skvělý herec... “No, Ciri,“ začal jsem poklidně, přemýšlejíc, co bych vlastně měl říct, protože jsem absolutně nevěděl, co to tady na tý zemi leží, ale ona to naštěstí vyřešila za mě. “Jsi fakt bystrá, jako řekl bych, že to asi budou kousky ledu no, nevím, co jinýho by to jako bylo. Je to lesklý, tvrdý... Jo, asi to bude led,“ přikývl jsem a na dcerku se jemně pousmál, vlastně jsem si trochu oddychl, že ten problém nebyl zas tak velikej problém, jak se původně zdálo, že bude. Já samozřejmě neměl sebemenšího tušáka, o co jde, a zas jsem nechtěl působit jako neznalec, takže jsem z toho díky tomu jejímu tipu vybruslil, řekl bych, dost na pána. “Asi bysme si měli dávat bacha,“ pronesl jsem zamyšleně, když jsem si ty střípky rádoby detailně prohlížel, ale popravdě jsem se jen snažil získat nějaký čas navíc, abych vymyslel, co budeme dělat.
Pak mi to došlo, byl jsem přece silák jako noha, fakt pořádnej řízek, takže jsem se rozhodl dcerku přehodit. “Víš co, já tě normálně přehodím na druhou stranu, jako táta se musím postarat! Nechci, aby sis o ty střepy pořezala svoje princeznovský pacinky,“ rázně jsem se k dceři rozešel, moje mysl teda už tak rázná nebyla, páč jsem moc nevěděl, jak bych to měl udělat, ale nakonec jsem Ciri prostě bez váhání zasunul přední packu pod hrudník a doufal, že se mi to samo nějak povede, že prostě budu mít štěstí a přehodím ji tak, aby si neublížila a zároveň aby se ocitla na druhé straně... A já se stal ještě větší frajerem, než jsem byl doposud.

>> volím variantu C - přehodit parťáka na druhou stranu (síla 16)

600 slov

Kdo by to byl řekl, že ptačí zpěv může být taková pruda? To jsem si tak pohodlně ležel u nás v Cedrovém háji, na jedné z měkčích travnatých ploch mé vlastní smečky, když v tom si na jeden z mohutnějších stromů, který se nade mnou tyčil jako ochranná tlapka vlčího boha, sedl pták. Celkem malý nevýrazný ptáček, ale hlas měl jako zvon. Jeho zpěv se rozléhal po celém lese, což mě nebetyčně vytáčelo, protože jsem si zrovna složil své královské pozadí do travičky a chtěl jsem si odpočinout, jenže on mě rušil. Zaškaredil jsem se na něj v domnění, že dostane strach z toho, co by mohlo následovat, když se naštve bůh celé planety, a odletí, jenže se tak nestalo. Zaškaredil jsem se na něj teda znovu a ještě k tomu jsem se výhružně nadzvedl na jedné tlapě, že jako budu vstávat a ať si na mě dá bacha, jenže on se na mě ten malej smraďoch podíval takovým pohledem, jakoby se mi očima vysmíval, že jsem lempl, a zacvrlikal ještě hlasitěji. Pak zamáchal křidélky a vylétl o jednu větev nahoru, aby ode mě byl dál a měl na to svý cvrlikání víc klidu a prostoru. To jsem se teda ale fakt už naštval, no mě nebude žádnej uprděnej ptáček takhle nasírat, navíc kde si jako myslí, že je? Tohle je můj les, tady jsem pánem já, a ten ničema by měl žádat o audienci, ne že si jen tak přilítne a začne nám tu krákorat. Vypěnil jsem a vyskočil prudce na nohy, asi jsem trochu doufal, že ho ten rychlej pohyb mého mohutného, svalnatého těla s rozložitými rameny vyděsí a já to více nebudu muset řešit, jen pak zahlásím Lucy, že jsem vyhnal nebezpečného nezvaného návštěvníka, že nemusí mít obavu, jenže ten blbej pták se ke mně normálně otočil zadkem! Otočil se zadkem a jako třešinka na kuse flákoty bylo to, že se vykadil. No prostě ten jeho bílej bobek spadl na zem přímo pod ten strom, sotva minul můj čumák, ale to už na mě bylo moc. Vlítl jsem na tem strom, opřel se o něj předníma nohama a začal po tom ptákovi štěkat. Hodně agresivně a hlasitě, až kolem mě lítaly sliny. Předvedl jsem dobrý divadýlko, tojo, a přidal jsem tomu na váze, když jsem začal na zadních nohách poskakovat nahoru a dolů. Potřeboval jsem ho prostě co nejvíc traumatizovat, aby věděl, co bude následovat, když vyruší krále zvířat z odpolední siesty svým ohavným a nikdy nekončícím pípáním. No, kdo ví, jestli se ten pták prostě jen sebral a sám od sebe uletěl, nebo jestli jsem ho vážně vyplašil, ale když jsem přestal běsnit jako lev a na moment zaostřil zrak na tu větev, nebyl tam. Chvíli jsem ještě setrval packama opřený o ten kmen stromu, zírajíc nahoru, jestli ho někde nezahlédnu, ale ten pták tam fakt nebyl. Vítězoslavně jsem se pousmál, a zatímco jsem seskočil nožkama "ladně" na zem, jsem se spokojeně zatetelil. Celé mé tělo se dvojnásobně nafouklo pýchou, jak skvěle jsem toho malýho záškodníka zahnal, byl jsem na sebe vážně pyšnej, to by se určitě nepovedlo jen tak někomu! Byl jsem mistr v zahánění ptáků. Těšil jsem se, až to řeknu Lucy, nemohl jsem se přestat škodolibě culit, dělalo mi radost, že jsem toho ptáka tak vyděsil. Jediný, co bych fakt rád věděl, byly jeho myšlenky. Jestli pak si říkal něco jako "och, ten strašlivý hrůzostrašný alfák mě chce sežrat, musím pryč!" nebo "musím si dávat na toho velikýho siláka bacha, nebo mě rozmajzne tlapkou jako nic!". Jo, byl jsem prostě profík. Složil jsem se zpět do trávy a s úsměvem na tváři usnul.

dvojice Etney X Ciri

Když se mi Ciri přitulila k boku, cukly mi koutky do maličkatého úsměvu. Natočil jsem na ni ucho, abych ji lépe vnímal, byl jsem rád, že alespoň jedno dítě bylo tak srdečné a mělo mě rádo. Reonys byl vlk jak se sluší a patří, takže bylo jasný, že ten se ke mně tulit nebude, ale Vivianne s Crowleym se prostě nepovedli, možná bych to v sobě už měl jednou pro vždy uzavřít a vykašlat se na to. Tiše jsem si povzdechl, stejně mě to vytáčelo, že se to tak blbě vyvrbilo, když se vlčata narodila, měl jsem s nimi úplně jiné plány a vyhlídky. Všechno mělo být úplně jinak… Stejně za to může Shireen, při vzpomínce na tu vlčici jsem naštvaně zatnul zuby k sobě.
Kdybychom se nezasekli u zdi, která nám zatarasila cestu, určitě bych sám sebe trápil myšlenkami na ty dva a utápěl se v nich, ale naštěstí jsme teď s Ciri měli jiné starosti, takže jsem Vivianne s Crowleym z hlavy úplně vypustil. Letmo jsem koukl na Ciri a pak zkusmo poklepal na tu zeď svojí alfácky silnou packou, jestli to náhodou není jen nějaká iluze, kterou bych dotekem rozbil, jenže nebyla. Přitiskl jsem uši nespokojeně k hlavě a tiše, hrdelně zavrčel. Tohle mě vytočilo, proč se tu jen tak zjevila nějaká zeď? Kde se tu vzala? Kdo to udělal? Divoce jsem se začal kolem sebe rozhlížet, nabančil bych každýmu, kdo by se tu zjevil a jevil by se jako potencionální tvůrce této ohyzdnosti, která nás zřejmě měla jen vytočit, jenže jsme tu byli pouze sami dva a ani jeden z nás se o vztyčení této zdi nezasloužil. “No sakra,“ zabručel jsem si tiše pod vousy sám pro sebe, byl jsem naštvanej, ale Ciri byla naštvaná ještě víc. Roztomile se vztekala, až jsem se musel uculit. Moje malá holčička je už velká holčička, poklepal jsem ji packou jemně po hlavičce, nezasloužila si, abych na ni byl kdykoliv v životě naštvaný. Dělala mi zatím jenom samou radost, na rozdíl od své sestry, která mi spíš vytvářela na mém vznešeném dokonalém čele vrásky. “To nevadí zlato,“ hlesl jsem konejšivě, “najdeme jinou cestu, nebuď smutná.“ Přiblížil jsem se k ní, abych ji mohl uklidnit vřelým otcovským objetím, které jí mohlo prozradit, jak moc ji miluju. Neměl jsem rád vlky, nebyl jsem moc společenský, vlastně mě všichni vytáčeli a nejradši bych je všechny počůral, aby pochopili, že jsou oproti mě nic, ale moje rodina byla v mém prostém životě alfa samce a krále všeho živého to nejvíc. Lucy, Ciri i Reonys se postupně stali nenahraditelnými částmi skládačky mého já, bez kterých bych nemohl fungovat. Vivianne mě asi nesnášela a Crowley… Ten si sám zvolil žít v té plebsoidní společnosti Asgaarčanů.
Oddálil jsem se od ní, abych ji mohl podpořit úsměvem s kapkou frajerství, jakobych snad byl nad věcí, přitom jsem byl v peklu a nevěděl, jak se odsud dostat, ale to Ciri vědět nepotřebovala. Nahodil jsem klídeček a dělal, že se nic neděje. “Náhodou se mi líbí, že jsi taková průbojná, víš? Jsi divoká po své matce, máš vlastní hlavu, což by princezna Cedrového lesa měla mít. Bylo by špatný, kdyby tě všichni ovládali a ty bys neměla vlastní názor, to ne, naše rodina taková není, pamatuj na to. My jsme vždycky držitelé pravdy! Víme, co je správně, nesmíš dávat najevo, že ses spletla, to ostatní se pletou, my ne,“ kývl jsem na ni rázně, abych dodal tomu, co jsem řekl, ten správný nádech, a pak se s pyšně pozvednutou hlavou a vypjatou hrudí vydal cestou vpravo, jako kdybych přesně věděl, kam jdu.

>> varianta B

dvojice Etney X Ciri

Připadalo mi, že Ciri začínala trochu panikařit. Naprázdno jsem polkl, jako táta bych jí měl být oporou, aby ve mně viděla ještě většího boha, než kterým v jejích očích dosud jsem, proto jsem se na ni povzbudivě pousmál, i když jsem ten úsměv popravdě musel dolovat až z jistých tělesných otvorů. “No, to snad ne,“ pronesl jsem váhavě, ač jsem se snažil, aby to znělo aspoň trochu přesvědčivě a jakože pobaveně, abych odlehčil atmosféru, “určitě se ven dostanem, neboj se.“ Pomaličku jsem se k ní přišoural a čenichem prohrábl její srst na krku, “postarám se o tebe.“ Já sám jsem měl trochu stažený půlky, teda možná trochu víc, ale snažil jsem se, aby to na mě nebylo vůbec poznat.
Bezděky jsem ustoupil o pár kroků vzad, když ta fialková koule levitující uprostřed neznáma, začala mluvit. Nechápavě jsem na ni čuměl, pak jsem se podíval na Ciri, jestli ji taky slyší, ale její výraz ve tváři mě vmžiku ujistil, že jo, a pak jsem se znovu na tu blyštivou fialku koukl. Zastříhal jsem na ni ušima, chtěl jsem něco říct, abych před Ciri vypadal jako těžkej profi ochránce, kterej jedná a nelelkuje, ale zmohl jsem se jen na prosťoučké: “Uhhhm“. Můj bručivý hlas utichl. Nějak mi vyschlo v krku a pokračování z mé tlamy prostě nechtělo ven, radši jsem se teda oklepal a rozhodl se, že si před Ciri budu hrát na to, že jsem nic říct nechtěl.
Koukl jsem na ni, když akčně navrhla cestu, pak jsem zaostřil zrak směrem, kterým by se ráda vydala, zatímco jsem nervózně máchl ocasem. “No já nevím květinko, ta cesta vpravo možná bude…,“ Ciri byl můj názor zřejmě ukradenej, protože se prostě rozešla doleva. Naprázdno jsem mlaskl, nojo, je po mamce, heh. Nakonec jsem se za ní ale rozklusal, nic jinýho mi taky nezbývalo, no a protože jsem si připadal jako nějakej její vocas, když jsem jí šel za zadkem, zrychlil jsem, abych byl nejmíň o půl těla před ní, abych se cítil, že ji jako vedu, i když ve skutečnosti teď vedla spíš ona mě.

// ano, volíme variantu A :-)

dvojice Etney X Ciri

Nedůvěřivě jsem hleděl na bludiště, o kterém jsem zatím nevěděl, že je bludištěm, ale uši jsem měl nasměrované k Ciri, abych dobře slyšel, co říká. “Já nevím, moc bych k tomu asi nechodil,“ podotkl jsem s máchnutím ocasu, “může to tam být nebezpečný.“ Co mě ale daleko víc vyvedlo z míry byo žjištění, že nikde nevidím Reonyse se Seilah. Dech se mi mírně zrychlil a začal jsem se chaoticky rozhlížet kolem sebe. “S-Seilah!“ křikl jsem hlasitě, “Reo!“ Jenže ani jeden z nich se neozval, nebyli tu. “Ciri, Reonys se Seilah jsou pryč!“ sykl jsem ostře, zatímco jsem k ní přiskočil blíž právě ve chvíli, kdy prolézala otvorem ve křoví, který se za námi vmžiku uzavřel. Zastříhal jsem ušima, ohlédl se na místo, kde ještě před chvílí byla díra, a nechápavě na to civěl. Co to je? zamračil jsem se, přece jsem neměl vidiny, ne? Nehrabalo mi… Ta díra tam byla, právě jsme jí prolezli, a teď tam najednou není. “Ciri, Ciri,“ oslovil jsem ji více nahlas, protože byla pořád tak zaujatá zkoumáním toho všeho okolo, že si to bez tak neuvědomila. Potřeboval jsem strhnout její pozornost na sebe.
Když konečně vnímala, ukázal jsem packou na místo, odkud jsme přišli. Byl tu jen hustý keř, vysoké keře všude okolo nás, různé kameny a kdesi cosi, ale díra k průchodu zpět nikde! “Ciri zmizelo to, ta díra, kterou jsme prolezli, je pryč… A… A Reonys se Seilah tady taky nejsou,“ srdce mi tlouklo, asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem v pohodě a nemám strach, protože jsem byl velice nesvůj. Navíc bludištěm profukoval nepříjemně chladný vítr, který si občas zahvízdal, což mi způsobovalo husí kůži, a když jsem zaslechl něčí šepot, měl jsem chuť se propadnout do země, abych co nejrychleji zmizel.
“Za jakým světlem?“ žbleptl jsem nechápavě, protože teď jsem pro změnu nevnímal já a byl jsem zahloubaný sám do sebe. Koukl jsem na Ciri a zaostřil na ni zrak, a pak se zahleděl směrem, kterým se dívala ona. Bylo tam fialové světýlko, někde v dálce… Malá zářící koule, která díky svým silným paprskům osvětlovala poměrně velkou část území. Chvíli jsem mlčky hleděl na to, co vidím, a snažil jsem se tomu porozumět, ale pak jsem souhlasně kývl. “Jo, podíváme se, co to je, stejně tady nic jinýho nevymyslíme,“ spolu s Ciri jsem se pak rozešel blíže k té svítící fialové kouli. Trochu mi připomínala barvu mých odznaků na srsti…

<< Úzká rokle přes Ranský les

Poslouchal jsem své děti a nálada se mi trochu zvedla. Ne o moc, to mi přišlo jako docela nemožný, když jsem tak smutnil. Ale přece jenom to bylo o kousek lepší. Hlavně, když jsme opustili téma toho za leštěného lesa. Divil jsem se Reonysovi, že má ještě nějakou snahu potkávat se s jeho bratrem. Pro mě by tohle nebylo. Byla to jeho volba? Byla. Mohl nás přijít navštívit? Mohl, i když by asi nebyl vítaný s famfárou. Sakra, kuš s tím. Jsi tu na výletě se svými dětmi, tak se nenech rozházet. Vynadal jsem si v duchu. Sice mi tu k pravému výletu chyběla moje půlka, Lucy, a ještě Vivianne, ale nemohl jsem mít všechno. Což bylo docela zmoudreni, protoze před pár lety bych musel mít všechno. A hned.
Radeji jsem poslouchal, jak se domlouvají a přemýšlí nahlas, jakou funkci by v lese mohli obstarat. Přidala se i Seilah, nejspíš aby nebyla pozadu za svými sourozenci. Tak rád jsem viděl, že si s nimi sedla.
Ano jsem svému synovi neodpověděl na tu Rowenu. Neměl jsem čas se nad tím jménem vůbec zamyslet, což bych asi ani pořádně neudělal, abych si nezkazil těžce získanou lepší náladu, když tu nás Ciri upozornila, že je něco jinak. Tolik jsem byl zahloubaný do svých myšlenek, že jsem si toho nevšiml. "Šutry no," hlesl jsem hned. Při druhém pohledu jsem viděl, že jsou divný. Moc se mi nechtělo do průzkumu, navíc jsem cejtil dost pachů, kde se mi nějaký nelíbily. "Myslíš, že to je bezpečný? " zeptal jsem se nedůvěřivě. Pohlédl jsem na Seilah i Rea, co na to říkají oni.

<< Smrkový les (přes Rozkvetlé louky)

Tiše jsem mlaskl, “nějak nevím o tom, že by nám cokoliv řekla,“ buď jsem si to všechno vyložil jinak a ona něco na ten styl řekla, ale spíš mi připadalo, že se vytratila a neřekla vůbec nic. Prostě byly s Lucy pohádaní, to se někdy stává, ale proč to nutně řešit tím, že uteče pryč a už se nevrátí? Koukl jsem na Seilah a tiše si u toho povzdechl. Vypadá to, že se s Vivianne viděli všichni kromě mě. Prima. “No, tak uvidíme, jak to bude dál, no,“ řekl jsem nakonec neutrálním tónem hlasu, nějak se mi nechtělo za Vivianne dolézat a omlouvat se, jako kdybychom s Lucy něco provedli, nakonec jsme pořád byli její rodiče a ona rozmazlený puberťák, jak správně řekl Waristood, který by nás měl respektovat. Jenže kdo ví proč nás naše děti asi nerespektovaly ani trochu. Minimálně ty dvě uražené. Měli jsme to tehdy uchopit úplně jinak, a když byli malí, prostě je všechny rovnou odtáhnout pryč od Asgaaru. Kdyby se tam nezdržovali, chovali by se teď normálně. Ach jo, bože, nejradši bych ten Asgaar vypálil… A vlky, kteří v něm žijou, spolu s ním! Měl jsem je rád, všechny… teda kromě Crowleyho, kterého jsem odepsal rovnou ten den, co si vybral cizí vlky oproti nám, ale nehodlal se ponižovat a plahočit se za nimi s prosíkem o odpuštění. Vivianne se urazila neprávem, přece musela chápat, jak pro Lucy bylo bolestné téma Crowley. Její vlastní vlče se k ní otočilo zády a Vivianne se to nepokusila ani trochu pochopit. Byla zabedněná stejně jako on, a to jenom díky Asgaarským. Úplně jim popletli hlavy, když byli malí. Já je jednou zabiju. Měl jsem chuť do toho lesa nakráčet a všechny tam přizabít. Možná ze mě však mluvil jen ten smutek, že se na nás vykašlalo další dítě a že ho už možná nikdy neuvidím.
Co se týkalo jejich výletu, dopadl vlastně tak nějak neutrálně, podle jejich slov, čemuž jsem se divil. Čekal jsem, že i jim budou vymývat mozky. To by si ještě tak mohl zkusit, skrček jeden, zlobit se na vás, když jste mu nic neprovedli, podíval jsem se na Rea, zastříhal ušima a pak s tichým odfrknutím zabručel: “Osobně bych nerad, abyste do toho lesa chodili nějak častěji, ale volba je samozřejmě na vás. Nepřipadá mi to tam ale bezpečný.“ Nejradši bych byl, kdyby tam nešli už nikdy. “A navíc nechápu, proč by měl bejt on naštvanej, když jste mu vy nic neudělali. Byli jste ještě moc malí,“ nakonec mi to nedalo a musel jsem to říct nahlas. Téma Crowley pro mě prostě bylo… Psychicky náročný. Musel jsem se držet, kontrolovat se. “Měli jsme s mámou tehdy udělat všechno jinak,“ očima jsem přejel nejdříve Ciri se Seilah, a pak na druhé straně Reonyse. Nemluvil jsem naštvaně, spíš tak nějak… No, možná trochu nabručeně, ale nebyl jsem na ně nijak hnusnej. Nemohli za to.
“Jo jinak ohledně smečky, rádi byste nějaké pozice? Třeba lovec po mámě? Nebo Reo, nechtěl bys strážit hranice a hlídat les? Možná je čas, aby se z vás staly delty,“ jemně jsem se pousmál, mluvil jsem tedy spíše na Rea s Ciri, Seilah byla ještě moc mladá a nezkušená. No a možná jsem se taky vlastě podvědomě snažil změnit téma. “Sice máme málo členů, ale třeba se ještě někdo navíc přidá,“ krátce jsem se odmlčel a nasál zdejší pach. Mírně jsem se ušklíbl, tak nějak jsem z okolí vyčetl, že se Lucy ani nenudí doma na zadku, jak jsem si prvotně myslel a jak jsem ji litoval. “Vypadá to, že Waristood je pořád s vaší mámou, heh,“ uchechtl jsem se, ale spíš než pobaveně, tak trochu žárlivě. Nejradši bych je sledoval, abych zjistil, kde všude byli, co dělali a o čem spolu mluvili.

>> Márylouka (přes Ranský les)

<< VVJ (přes Jižní Galtavar)

Možná jsem trochu doufal, že Reonys o Vivianne nebude nic moc vědět. V nitru duše jsem si přál, aby řekl, že šla někam pryč, ale že naštvaná není, že se vrátí a všechno bude v pořádku, jenže… Mé touhy se nevyplnily. Naprázdno jsem polkl a na moment pozastavil krok, čímž jsem mírně zaostal vzadu, cos čekal? párkrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy smutku, naštvání a kdo ví, jakých dalších emocí, a očima vyhledal ty synkovy vlídné a rozumné, ve kterých jsem snad hledal alespoň drobnou útěchu. Lehce pootevřenou tlamku jsem zavřel, když jsem si to uvědomil, znovu se rozešel a pak přikývl. Co bych na to měl vlastně říct? S pohledem upřeným do země jsem vedle něj mlčky šel a přemýšlel, co odpovědět. Nechat bez reakce jsem to nechtěl, ale poslední dobou jsem si nebyl ničím jistý, ani sám sebou ne. “Myslíš, že… Už se neuvidíme?“ hlas, jindy pevný a přesvědčivý, se mi v půlce věty lehce zlomil. Musel jsem si odkašlat, abych to zklamání a smutek, co ze mě čoudilo jako kouř ze sopky na severu země, skryl. Krátce jsem zavřel oči, nechápal jsem, proč si o nás Vivianne odjakživa myslela, že ji nemáme rádi, přitom já ji tolik miloval. Jen jsem jí to asi nikdy pořádně neřekl, nebo možná mi prostě jen nevěřila. Za to můžou Asgaarští, oči jsem otevřel a zkontroloval naše okolí. “Byl bych rád, kdybyste vy dva zůstali,“ pohlédl jsem na něj, ale uši jsem natočil na Ciri. “Možná by bylo fajn, kdybyste se trošku zapojili doma, pomohli mě a mámě, co na to říkáš?“ už byli velcí, bylo na čase, aby se připravili na dospělácký život, ale zároveň jsem o ně nechtěl přijít. Přál jsem si mít rodinu u sebe. “Myslím, že máma taky není ráda, že jsem pořád někde pryč, měl bych být nějakou dobu jen s ní a… Já nevím. Rozumíš mi, ne? Třeba je pořád smutná z toho všeho, co se stalo, a já jí nejsem na blízku,“ povzdechl jsem si.
Ciri udávala směr, tak jsme všichni ťapkali v menší skupince tam, kam ona šla. Byl jsem rád, že jsme pohromadě, ač jsem to nedával příliš najevo. Ciri si povídala se Seilah, tak jsem se rozhodl, že je nebudu rušit, chtěl jsem, aby se Seilah cítila dobře… Chtěná a milovaná. Ne jako já – svými dětmi nechtěný, protože, jak jsem sám za tu dobu, co jsem na světě, zjistil, je to ten nejvíc nejhorší pocit. Prošli jsme skrz louku až do lesa, a Ciri šla furt dál a dál, chtěl jsem se jí zeptat, kam vlastně jdeme, ale pak mě napadlo, že ani ona to možná neví, tak jsem radši mlčel. “A jaký to bylo… V Asgaaru?“ nedalo mi to, musel jsem se zeptat, i když jsem se ptát nechtěl. Nechtěl jsem, aby si myslel, že mě to zajímá, protože jsem se snažil, aby všichni na sto honů okolo mě věděli, jak moc Asgaar nemám rád, ale ta roupa, která mi nedala klidu, si to prostě vynutila. Doufal jsem, že mi o tom řekne sám a já budu jen dělat tvrďáka, jak je mi to fuk, ale nestalo se, takže jsem zas musel působit jak zoufalec.

>> Úzká rokle (přes Rozkvetlé louky)

Sledoval jsem, jak se vzájemně seznamují, vlastně mi ani nedošlo, že Ciri s Reem neví jméno našeho nalezence a ono zas ta jejich, ale byl jsem rád, že to všechno probíhalo poklidně, aspoň polovina mých děcek je normální. “Doufám, že jak se víc poznáte, budete se mít navzájem rádi, jako kdybyste se znali od malička,“ pousmál jsem se, “jenom to chce čas. Když společně někdy vyrazíte někam ven, třeba si to užijete.“ Konejšivě jsem poplácal Seilah packou po hlavě, možná se necítila při seznamování úplně nejlíp, možná měla i strach, tak mě napadlo, že bude ráda za kousek podpory. Chtěl jsem, aby byly jejich vztahy harmonické, ne jako já s mojí rodinou nebo s Crowleym, to byla fakt bída, a ač jsem neměl rád cizí vlky a rád jsem je zneužíval a využíval po všech stránkách, přál jsem si, aby s rodinou bylo všechno v tom nejlepším pořádku. Když je rodina cajk, jsem já cajk taky, jenže když to drhne, drhnu i já.
Zavětřil jsem, díky pofukování jarního větru se ke mně dostaly pachy, o kterých jsem měl pocit, že je znám. Minimálně teda ten jeden už jsem na stopro někdy v minulosti cítil, určitě jsem se s dotyčným setkal. Bezděky jsem se ušklíbl, neměl jsem náladu na otravný cizáky, takže jsem byl celkem rád, že Ciri tak rychle rozhodla, co se bude dál dít. “Hmm,“ broukl jsem, “to je fakt. Mohli bysme mamce udělat radost a něco malýho jí donýst na svačinku. Pak bych s ní měl vyrazit někam ven, bez tak se sama doma kouše nudou.“ Chvilku mě kousal v hlavě pocit nutkání, chtěl jsem zaběhnout domů a mrknout se, jak to tam vypadá a zkontrolovat i Lucy, protože jsem ji tam nechal s tím divným Waristooďákem samotnou, co když náhodou nebylo něco ok? Přivřenýma očima jsem prolustroval okolí a snažil se ty pocity zahnat. Teď byla super chvíle strávit nějaký čas se Seilah, Ciri i Reem pohromadě, chtěl jsem toho využít.
Vyrazil jsem tedy směrem, který Ciri udala, a nenápadně se přifařil k Reonysovi. “Reo,“ hlesl jsem tiše, “je Vivi naštvaná? Kam šla?“ hleděl jsem upřeně před sebe, nechtěl jsem se na syna podívat, bylo mi vlastně asi trochu trapně, že jako táta nezvládám svoji rodinu a jsme v jednom kuse v nějakým konfliktu. Když jsem to vzal kolem a kolem, od malička se jim vlastně pořád něco dělo, neměli klid – stěhování, Sigy, Rea jsem málem ztratil v Mechové smečce, pak jsme furt někde pobíhali, ten Crowley do toho, no prostě vopruz. Nikdy jsem si jejich dětství nepředstavoval takhle, ale vlk míní, život mění, že.

>> Smrkový les (přes J. Galtavar)

Posedával jsem tu sám o něco delší dobu, než jsem vlastně chtěl. Měl jsem v plánu tu jen porozjímat nad momentální situací, mým životem a sebou samým, otočit se na pacce a zase jít pryč, ale nakonec jsem tu prostě tak nějak přirostl k zemi. Možná, že tomu osud ale takto chtěl, protože za nějaký čas se ke mně přiřítily postupně skoro všechny děti. Teda teď už spíš odrostlé děti, ale pořád to byly moje děti, takže bylo v pořádku je takto nazývat. Bylo zvláštní, že se tu tak seběhli hezky jeden po druhém, s úsměvem jsem je však všechny přivítal zavrtěním ocasu, a zastříhal na otázku Seilah oušky. “Ani nevím, věříš?“ s tichým povzdechem jsem se zahleděl posmutnělým pohledem na hladinu vody. Zima byla ta tam, příroda se pomalinku probouzela zpět k životu, což bylo prima a já tohle období měl moc rád, ale teď poslední dobou jsem se nějak nedokázal z ničeho těšit. Vše mě akorát štvalo, byl jsem v jednom kuse bez nálady a naštvanej a nedovedl jsem se s tím sám vypořádat. Dřív jsem býval spokojenej, ale teď jsem spíš nespokojenej, což mě už vážně přestávalo bavit. Měl jsem pocit, že se mi rozpadá rodina pod tlapkama a já s tím nemůžu nic dělat, přitom když se vlčata narodila, nepředstavoval jsem si, že to někdy dopadne takhle. Měl jsem to všechno v plánu jinak, chtěl jsem, aby vyrůstali ve spokojené rodině, měli dostatek lásky a péče, kterou jsem já neměl a nepociťoval – nechtěl jsem, aby mí potomci strádali po těchto stránkách tak, jako jsem strádal já. Taky jsem chtěl, aby s námi byli až do své dospělosti a třeba měli v Cedru i malá vlčata. Však já taky trůnil v Asgaaru dlouhou dobu, a kdyby se ke mně chovali líp a vážili si mě, zůstal bych tam možná až do teď, ale možná dobře, že jsem vypadl. Prostě jsem si život sebe a své rodiny vykresloval drobet jinak, než se vyvíjel, no. Nikdy by mě navíc k tomu všemu nenapadlo, že jedno z vlčat nás opustí ještě jako maličkatý drobek, který sotva ví o světě. Zajímalo by mě, co jsem tehdy udělal špatně, že víc času trávil s cizíma zmetkama než s vlastní rodinou. Nechal si od nich totálně vymýt mozek, a Vivianne zřejmě taky! Obě dvě vlčata, která se vídala se Shireen a ostatníma fujtajblama z Asgaaru, se prostě chovala úplně jinak oproti Reovi s Ciri, kteří vyrůstali se mnou a s Lucy. Nakrčil jsem ňufák a letmo pohlédl na syna s dcerou, pak pohled zase vrátil zpět na hladinu vodu, která se ve slunečních paprscích hezky leskla. “Je mi líto, jak to všechno dopadlo,“ hlesl jsem nakonec, nevěděl jsem, jestli na mě nejsou naštvaní i oni dva. Jedinou jistotu jsem měl teď v Seilah, která se celému tomu zbytečnému divadlu v cedru vyhla a netušila o něm. Možná, že to ale byla nakonec moje chyba? Měl bych si to vyčítat? Ale já přece běžně v životě nechyboval, chyby dělávali ostatní, ne já…
Zvedl jsem zadek ze země, oklepal ze své srsti bordel a následně si prohlédl všechny tři, kteří tu byli se mnou. Napadlo mě, že snad aspoň oni mě mají rádi. A Lucy. Zamával jsem bezděky ocasem, nevěděl jsem, co bysme teď měli dělat? Jít domů nebo naopak někam vyrazit? “Chcete jít domů? Nebo… Něco jinýho?“ běžně bych si věděl rady a okamžitě rozhodl, ale teď jsem byl jakejsi rezignovanej. Mluvil jsem tichým polohlasem bez špetky energie a nadšení.