Gallirea - Příspěvky uživatele

// VLA 20 (2/5)

"Jo, tady zije hodne podivinu na tomhletom svete," pokrcil jsem rameny. Ja nikdy nebyl nijak extra spolecenskym vlkem. Jako driv, kdyz jsem byl mladsi, mi spolecnost nevadila a vlastne jsem ji asi i vyhledaval, ale nikdy jsem se nepletl mezi houfy vlku, a to mi zustalo do dnes. "Ja jsem treba rad, ze mam vlastni smecku. Driv jsem zil v Asgaaru, znas ho?" zlehka jsem povytahl oboci a na Sikua koukl, "ale pak jsem prestal vychazet s vlky odtamtud, tak jsme se s partnerkou rozhodli, ze se proste prestehujem. Zacali jsme znovu, jinde... A bylo to nejlepsi rozhodnuti, jaky jsme mohli udelat." Jo, uz jsem si neumel predstavit, ze bych dal zil v Asgaaru. Tahle kapitola nastesti skoncila.
Prohledl jsem si ho, co mel vlastne v planu on? Rikal, ze zije uz dkouho dobu sam. "A ty? Kde jsi zil? Odkud jsi prisel? A proc... Rikal jsi, ze zijes dlouho sam. Vyhovuje ti to takhle? Nebo bys chtel zmenu?" vyzvidal jsem, dokonce jsem na nej nastrazil i usi.

// mobil post, pardon :D

// VLA 19 (1/5)

"Siku..., to jmeno si zapamatuju," usmal jsem se. Kdyz on si pamatoval me jmeno, mel bych si pamatovat ja to jeho. I kdyz ja byl nekdo a on byl nikdo, nicmene se alespon choval slusne a uctive. Ne jako ti degeni, ktery jsem uz nekolikrat potkal. Nemyslel jsem ted nikoho urcityho, protoze jsem si stejne nemohl vzpomenout na vzhledy nebo jmena teh danych vlku, ale urcite jich bylo mnoho. Vlastne treba ma rodina, ta byla taky na dve veci. Nikdy me nebrala vazne.
Nakonec si vedle me prece jen lehl, poklidne jsem pohodil ocasem. "Myslim, ze uz delsi dobu nic nevyplivla, ale packu do ohne bych za to nedal," zasmal jsem se. Vlastne jsem toho o te sopce zas tolik nevedel, byl jsem tam snad jen jednou, a to tehda, kdyz jsem s Lucy nasel ten muj skvostny naramek. "Ale jinak jo, myslim, ze dost vlku si tady ty cingrlatka hlida. Pripadaj si s nima asi hezci... Nebo nevim," koukl jsem na svuj naramek. Ja s nim vypadal dobre, slusel mi, ale jestli pak i ostatnim slusely ty jejich? Mel bych se na to vice zamerit a posuzovat to svym odbornym okem.

Nebyl jsem moc rád, že už vychází slunce a blíží se další horký den. Měl jsem teď radši noci - ty byly aspoň o něco málo chladnější. Zpomaleně jsem vzhlédl na ranní růžovou oblohu, ta horka byla vážně vyčerpávající. Ještě chvíli, a sluníčko vyjde vysoko na oblohu, odkud začne znovu pekelně svítit. Hlavu jsem vrátil do přirozené polohy a pomalu se začal skládat do lehu tak, abych si smočil v jezeře, vedle kterého jsme se zjizveným šedákem celou dobu stáli, tlapky. Taky jsem si vody loknul, abych se aspoň trošku ochladil.
Vyjel jsem pohledem na vlka, uvědomil jsem si, že vlastně asi ani nevím, jak se jmenuje. Nebo to už říkal, a já jenom nedával pozor? Bylo to dost možný. Pousmál jsem se, teď jsem se cítil trochu trapně. “Jak se vlastně jmenuješ?“ natočil jsem na něj ouška, aby věděl, že se neptám jen tak z dlouhé chvíle, ale že mě to vážně zajímá. Chudák se navíc mé prudké reakce vylekal, byl celej takovej vyklepanej, tak jsem se ho snažil nasazením klidného tónu trochu hodit do klidu. “Už jsem se bál, že za to může ten starouš. Bych mu dal co proto,“ překřížil jsem se přední packy přes sebe. “A neboj se furt tak, nic ti neudělám. Bylo by mi tě líto ještě víc, než teď je. A navíc je horko,“ pobaveně jsem se zasmál a na vlka znovu koukl. On si mezitím prohlížel můj náramek, na který se mě pak i zeptal. “No, já ho kdysi našel u sopky. Nechal jsem si ho. Našel jsem ho tehdy i s Lucy, svojí partnerkou. Byli jsme na výletě. Víš, kde je sopka? Byl jsi tam někdy?“ Už jsem si na to vzpomínal jen matně, ani jsem doopravdy nevěděl, proč jsme tam tehdá s Lucy šli. Asi vážně jen na výlet. A teď Lucy výletuje s někým jiným. Pff. Pokud teda nevýletovala sama, o čemž jsem dost pochyboval. “Ale jinak myslím, že náramky nebo přívěšky na krk má docela dost vlků. Je to asi jenom taková ozdoba,“ už mi můj náramek zevšedněl. Dřív jsem měl tendence se jím chlubit, ale teď už tolik ne. Jen někomu. Teď jsem ale prostě neměl na chlubení se náladu.

// VLA 18 (5/5)

Mlčky jsem seděl, poslouchal ho a u toho pokyvoval hlavou. Tak nějak jsem nevěděl, co říct, až teprve co zmínil tu lavinu jsem se tak trochu pozastavil. “A Jak k té lavině vlastně došlo? Spustila se sama? Nebo v tom taky měl packy ten starej vlk?“ prudce jsem zvedl zadek od země, kdyby mi teď Siku odsouhlasil, že za tu lavinu vážně mohl ten starouš, co šikanoval všechny v okolí, normálně bych se vytočil a šel bych ho hledat, abych mu mohl jednu vrazit.
Posadil jsem se až tehdy, co zklamaně pronesl, že Seilah asi ještě nějakou dobu neuvidí. S hlasitým výdechem, abych uklidnil své rychle bijící srdce, jsem přikývl. “Nevím, kde teď je, neviděl jsem ani Reonyse, možná se ještě někde potulují společně, ale dřív nebo později se do lesa určitě vrátí, je to její domov,“ jemně jsem se pousmál. Snad jsem říkal pravdu – totiž, jak mi ukázal Crowley a pak i Vivianne, ne pro každého znamenal Cedr domov, že? Ale Seilah je jiná, ta by jen tak neodešla, navíc bez rozloučení, to ne. Ona je v Cedru a celkově s náma ráda.

// VLA 17 (4/5)

“Ledová pláň,“ zopakoval jsem tlumeným polohlasem, přičemž mi šlo z tváře vyčíst, že přemýšlím, jestli tu oblast znám, ale neznal jsem ji. Asi jsem tam nikdy nebyl. Ale protože řekl, že to bylo v průběhu zimy, mohl jsem si být jistý, že ji potkal dřív, než jsme společně vlezli do toho podivného bludiště. Usmál jsem se a trochu úlevně jsem vzdychl, přece jen mi to celý připadalo divný a tak trochu jsem pochyboval. Teda maličkato. Ale nějaké pochybnosti tam byly, že. “Tak to já ji viděl teď nedávno,“ máchl jsem packou ve vzduchu. “Byli jsme všichni společně venku, není to tak dlouho, možná začátek léta,“ pokýval jsem hlavou, zatímco se on snažil přijít na jméno mého syna. Zasmál jsem se, z části pobaveně, ale z části i pohrdavě. Tak divná jména jako „Star“ a nebo „Elrelrlend“, nebo co že to, bych fakt nikdy vlčeti nedal. Měl jsem lepší vkus. “Můj syn se jmenuje Reonys,“ dal jsem si záležet, abych řekl jméno svého syna co nejčistěji a nejvznešeněji.
Vzpomínal, vzpomínal, až si vzpomněl i na moje jméno. Povytáhl jsem překvapeně obočí, vlastně bych mu byl i zatleskal, kdybych nebyl línej. “No ano, Etney!“ přikývl jsem souhlasně, šťasten, že si tenhle budižkničemu vážně mé jméno zapamatoval. Byl to příjemný pocit, že si cizinec pamatoval mé jméno, Seilah musela být hodně přesvědčivá, když mu o mně vyprávěla! “Jsem Etney I. Z Cedrového lesa,“ jindy bych řekl Asgaarský, ale to už neplatilo. Už delší dobu. A navíc „z Cedrového lesa“ znělo ještě honosněji jak „Asgaarský“. Zrak protkaný pýchou jsem zaostřil na něj, do jeho očí. “Cedr je vlastně hned támhle,“ pohodil jsem packou směrem, kterým se náš domov nacházel, “ale kde teď Seilah je, jestli v lese nebo někde pryč, to fakt nevim.“

// VLA 16 (3/5)

<< Pokračování od jezera

“Na jaké širé pláni?“ nechápavě jsem na šedáka koukal, kdy vlastně měla Seilah čas se s ním potkat? Vždyť se mnou nebo Lucy strávila většinu času, ne? Nebo možná ne? Možná jenom čas tak rychle běží a mě to připadá, že jsem s rodinou furt, i když nejsem? “Partnerka ji přivedla k nám do lesa, když byla Seilah maličká,“ přiblížil jsem mu, když se zajímal, jestli ji znám. Znám, ale už jsem ji dlouho neviděl.
Vlk byl fakt úplně mimo a já z něj začínal být mimo taky. Sedl jsem si naproti němu, “no naposled byla s mým synem a vypadala…,“ zavzpomínal jsem na chvíli, kdy jsme se vzájemně oddělili. Jo, tehdá Seilah vypadala cajk. “Vypadala, že je v pohodě. A není to tak dlouho, aspoň teda myslím. Čas rychle běží. Ale můj syn by nedopustil, aby se jí něco přihodilo, určitě by ji ochránil, kdyby se něco divnýho dělo,“ tím jsem si byl jistý. Na Reonyse byl spoleh!

// VLA 15 (2/5)

// Stařešina 1/3

Wisteria | srpen 4/10

Má samota netrvala zrovna moc dlouho, protože jsem krátce po příchodu k jezeru zjistil, že se v něm koupe nějaká rezavá vlčice. Chvíli jsem ji tiše pozoroval, přece jen pozorovat vlčici, která se koupe, je tak trochu blaho pro oči, ale pak jsem se k ní vydal. Stejně bylo horko, tak jsem aspoň zvlažení mohl použít jako záminku, proč k ní jdu. Doopravdy jsem se jí ale chtěl zeptat na to, co mi tady na tomhle stejném místě nedávno řekl ten šedivý hubeňour.
“Čau koupající dámo!“ pozdravil jsem už z dálky a vlčici obdaroval úsměvem, ze kterého čišelo mé až příliš vysoké ego. “Mám otázečku… Znáš takovýho… Starýho vlka?“ zlehka jsem nad svým popiskem povytáhl obočí, nebyl to úplně ten nejlepší popisek, jakej jsem té vlčici mohl poskytnout. “Prej by se tu někde měl potulovat. Jeden vlk mi říkal, že prej se mu ten starej páprda vysmál a že se náramně bavil u plnění nějakých úkolů, tak mě zajímá, jestli je to pravda. Potkala jsi ho?“ rozvedl jsem a s tlapkami ve vodě po kotníky jsem na ni zůstal koukat.

// VLA 14 (1/5)

// Stařešina 3/3

Mlčky jsem si ho vyslechl, promluvil jsem, až když se mě zeptal. Zastříhal jsem ušima a pokrčil rameny, vlastně jsem sám nevěděl, proč bych to měl udělat. Proč bych měl hledat nějakýho starce, abych mu vyčetl špatné chování vůči nějakýmu cizákovi, kterýho vůbec neznám. “Nevím, asi mám zrovna náladu udělat něco dobrýho,“ uzavřel jsem to pak. Ale vlastně, kolem a kolem, si tenhle neznámej stařík získal můj zájem. Chtěl jsem ho vidět, zjistit, o koho se jedná a co všechno umí. Proč by se jen tak posmíval cizincům, kteří by mu to mohli nějak pekelně oplatit, když by nic zvláštního neuměl? To přece nemělo logiku ne? Musel umět něco speciálního, když si tak vyskakoval. A já to chtěl zjistit.
Když jsem mu řekl o své smečce, totálně jsem ho tím nejspíš vykolejil, páč se úplně roztřásl. Kecl si na zadek, čuměl jako pako a pak začal dokonce brečet. Nevěděl jsem, jak bych měl správně zareagovat, tak jsem jenom mlčel a koukal na něj, ale vlastně mi čím dál tím víc připomínal mě v minulosti. Mé mládí. Až když pronesl to jméno, zpozorněl jsem. Zastříhal jsem ušima a se zamračením na něj koukl. Naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli přemýšlel, co tím přesně vlastně myslí, ale nějak jsem se nedotápal odpovědi. “Co tím myslíš? Proč bys Seilah zachraňoval? A před čím? Vždyť ona je v pořádku,“ nakonec jsem jen povytáhl obočí. Vždyť byla s mým synem v tom divným bludišti, ve kterým jsem byl i já s Ciri. Byla tam S Reonysem, ne? Tak proč o ní mluvil tenhle bídáček? Co s ní měl společnýho? A kde se potkali? Vzdychl jsem, měl jsem celkem dost otázek.

>> pokračování u VVJ

// VLA 13 (2/5)

// Stařešina 2/3

Poslouchal jsem ho a u toho si prohlížel jeho zbídačené tělo plné starých jizev. Srstí nezarostlá místa, která pro něj byla už navždy připomínkou nějaké nepříjemné minulosti, na kterou by jistojistě daleko radši zapomněl. Tiše jsem vzdychl, jak se přede mnou tak krčil, asi se mi ho zželelo. Před kýmkoliv jiným bych si chtěl něco dokázat, chtěl bych, aby ve mně ten někdo viděl mocného alfu, ale u něj jsem si nic dokazovat nemusel. On ho ve mně bez tak viděl tak jako tak, aniž bych se o to musel snažit.
Sedl jsem si, abych ho nestresoval zbytečně ještě víc, než už byl. Sám sebe jsem však nepoznával. Etney milosrdný, utekl mi lehký úšklebek nad tím, jak moc úsměvná, možná až absurdní tahle myšlenka byla. Já určitě ani pořádně nevěděl, jaký je pravý význam slova milosrdenství.
Když zvedl bolavou tlapku, koukl jsem na ni, a chápavě přitom kývl hlavou. “Být důvěřivý znamená, že jsi jednou nohou napůl v hrobě,“ podotkl jsem a jemně naklonil hlavu na stranu. Nejspíš to byl hodný vlk. Odraz mé osoby, který se odrážel v jeho skelných vyděšených a nejistých očích, mi připomněl, jakým jsem kdysi býval důvěřivým a naivním hlupákem já. Stejným, jako je teď on. “A kde jsi ho viděl naposledy, toho starýho páprdu? Koukl bych se na něj a dal mu za vyučenou, že tě tak vypek,“ kdo ví proč, najednou jsem v sobě pocítil slabý závan vzteku. Toho vlka, jak se tu tak krčil, mi bylo líto, a určitě nebyl tak nicotnej, aby se mu vysmíval nějakej starej nemohoucí dědek, pff. To abych se na to podíval. “Nedaleko odsud mám smečku. Jen pár vlků, nic velkého. Pokud bys s tou nohou měl problém, můžeš u nás třeba počkat, dokud se ti nezahojí, když budeš chtít,“ kývl jsem na něj nakonec a dokonce se i jemně pousmál. Kde se to ve mně vzalo?

// VLA 12 (1/5)

// Stařešina 1/3

Při zaslechnutí naštvaného křiku jsem zastříhal ušima a zvedl tlamu od příjemně chladné vody, kterou jsem si doteď hezky v klídku vychutnával, než mě vyrušil ten nekňuba opodál. Zhrzeně jsem se zamračil, vypadal tak jako… No jak úplnej ubožák. Pohublej. Zjizvenej. A ještě ke všemu to vypadalo, že natahuje. Meh, trapák jeden. Zamračeně jsem na něj hleděl, bezděky jsem si přitom olizoval mokrou srst na tlamě, ze které mi ještě pořád odkapávaly kapičky vody, které se po dopadu na hladinu jezera ztratily zpět v jeho hlubinách.
Rozešel jsem se k tomu narušiteli ticha, přičemž jsem vypjal hruď a hlavu pozvedl k obloze, aby už na dálku mohl hezky vidět, s kým že má tu čest! S velkým a obávaným alfou, králem všech králů, mistrem magií, opěvovaným krasavcem… A tak dál. Vždyť všichni ví. “Hej, co tu řveš?!“ zpražil jsem ho, jak kdyby mi to tu patřilo, a tiše si přitom odfrkl. “Právě jsem támhle pil vodu,“ pokynul jsem packou za sebe, “ale kvůli tobě mi málem zaskočilo, jak jsem se lekl.“ Sjel jsem ho očima, vlastně mi ho možná bylo trochu líto, vypadal fakt jak děsnej kostitřas… “Proč se vztekáš vlastně?“ se zájmem jsem naklonil hlavu do strany a hrudník vyfoukl, před takovou troskou jsem si nemusel na nic hrát. Stejně jsem, tak jako tak, byl víc jak on. Já byl všechno a on byl nic, jeho vzhled to jasně křičel všude kolem sebe. Křičel to do celého světa, nešlo to přeslechnout a vlastně ani přehlédnout. Nebo možná přehlédnout jo, stačilo by ještě víc zhubnout a už by ho vzal vítr.

// VLA 11 (1/5)

Cítil jsem z ní lehké podráždění, ale nekomentoval jsem to. Pouze jsem mrskl ocasem a poklidně na ni koukl, aby bylo poznat, že já rozhodně rozhozený nejsem. “No,“ chtěl jsem reagovat, ale ona se vzápětí zasmála a ještě ke všemu se mnou polaškovala svým čumákem. Chvíli jsem tiše stál, abych uklidnil rozdivočelé srdce, ale pak na ni znovu zaostřil zrak a řekl: “Myslím, že křehké vlčice, které potřebují ochranu od silného alfa samce, jsou přitažlivé.“ Dál jsem to však nerozváděl, chtěl jsem jí pouze dát krátce a jasně najevo, že to měla být lichotka a že se mi přesně takový typ slečen líbí. Měl jsem sice rád, když jsou vlčice cílevědomé, když ví, co chtějí a pevně si za tím jdou, ale zároveň jsem potřeboval cítit, že jsem potřebný. Chtěl jsem vlčici, která potřebuje pomoc a ochranu před tím všudypřítomným zlem, které nás obklopovalo.
Nakonec se však viditelně uvolnila a přijala mě. Spokojeně jsem se usmál, a když se ke mně vrátila a začala se mi otírat o krk, zavřel jsem oči a vychutnával si to. Tuhle krásnou chvilku, která se třeba už nikdy nebude opakovat, protože vše v životě bylo jedinečné a nic nebylo dvakrát. Nadechl jsem se její vůně, ale kdo ví proč mi na mysli vytanula Lucy. Pocítil jsem lehké výčitky svědomí, na druhu stranu jsem byl i naštvaný. Byla dlouho pryč, ano, sice stejně tak, jako jsem byl já, ale já se na rozdíl od ní většinu času potulovat s dětmi, kdežto ona pravděpodobně s cizím vlkem, nebo třeba Waristoodem, kterého jsem sem dotáhl já a on mi teď asi jel do partnerky.
Oči jsem po jejím dotazu otevřel, chvíli na ni mlčky koukal, ale pak se usmál. “Můžeme jít k jezeru? Trošku se projít po okolí, udělat si procházku… Lépe se poznat?“ navrhl jsem, ale hned si postavil a protáhl si svaly, abych dal najevo, že jsem připraven vyrazit. “Chceš?“ jindy bych nejspíš už vyšel a předpokládal bych, že ona půjde automaticky se mnou, že mě bude následovat, ale tak nějak jsem tušil a cítil, že s ní musím ze začátku opatrně, dokud si ji celou nezískám.

>> VVJ

// VLA 10 (1/5)

Reonys | červenec 5 | Cedrový háj

“Nooo,“ vzdychl jsem a na syna se jemně pousmál, “já jsem přišel na magii… Vlastně, heh, už je to dlouho,“ podrbal jsem se zadní nohou za uchem, aby to vypadalo, že přemýšlím, ale vlastně jsem si vzpomínal na první pořádné použití příkazu dost dobře. Jen jsem nevěděl, jestli bych to měl Reonysovi říkat, nikdy jsem nebyl takový, jako je on. On je jiný - je vyrovnaný, klidný… Pečující. Zajímavé se o své blízké, já takový v jeho věku nebyl. A vlastně možná nejsem ani teď, letmo jsem si vzpomněl na Lucy. Zajímalo mě, kde se tak dlouho toulala? A s kým. Nadechl jsem se, “kdysi jsem měl, nebo vlastně ne jen kdysi… Asi víš, že jsem s tvojí babičkou, mojí mámou, nikdy dost dobře nevycházel,“ rozhodl jsem se mu to říct, nechtěl jsem mu lhát. Říkal jsem si, že mě třeba nebude odsuzovat tak, jakoby to nejspíš dělala Vivianne s Crowleym, kdybych jim to řekl. “Odešel jsem na delší dobu ven, někam pryč. Ze smečky. Prostě jen tak courat po okolí, zkoumat nové věci, nové vlky… Žít život, víš. Ona byla nějaká naštvaná, mám dojem, jestli jsme se nepohádali předtím, to už úplně přesně nevím, každopádně mě našla, hádali jsme se a já příkaz použil na ni. Na svoji mámu,“ rozpačitě jsem se usmál a trochu nejistě na Rea upřel zrak. Zajímalo mě, co si teď asi myslí? Snažil jsem se mu to vyčíst z výrazu, z jeho tváře, ale moc dobře jsem to nepoznal. “Ona samozřejmě byla silnější, zkušenější… Takže mi tehdy ta magie byla celkem k prdu,“ dopověděl jsem, pozvedl koutky tlamy do úsměvu a pak pokrčil rameny. “Teď už bych to asi neudělal. Nebo… Vlastně nevím.“ Byl jsem impulsivní, věděl jsem to. Nikdy jsem nebyl vyrovnaným vlkem, nejspíš to ve mně tedy stále přetrvávalo. “Ale jinak ohledně ostatních magií, myslím, že budu mít něco jako elektřina nebo tak. Někdy, když se naštvu, mám okolo nohou jiskry. Cítím taky nějaký výboje a tak, no. A pak se mi někdy stává, že slyším útržky cizích myšlenek, ale nikdy jsem ty magie nijak zvlášť netrénoval, většinou to tak nějak samo přijde, když potřebuju,“ jak bych vlastně mohl zjistit, čemu všemu vládnu? Považoval jsem se za silného jedince, tak bych si to v sobě asi měl nějak poštelovat, abych věděl, co všechno umím za super věcičky, ne?
Tiše jsem si syna vyslechl, líbilo se mi, že společně máme takový „intimčo“. Byl jsem rád, že mi věří a že se mnou má takový vztah, že mi vše takhle řekne. Tak, jako jsem to kdysi měl s otcem já, heh. Ale už nemám. S přivřenýma očima jsem Rea přejel pohledem, byl dobré postavy. Nedělal ostudu našemu rodu, to bylo dobře. Byl urostlý, silný… “No, měl bys vyrazit někam ven. Nebo… Můžeme jít společně a můžu ti pomoct,“ lišácky jsem na něj s úsměvem mrkl, vlastně by mě i bavilo mu shánět nějakou šťabajznu. Navíc bych si ji mezitím aspoň stihl proklepnout, jestli není moc nuzácká, nehodna členství naší rodiny. “Ale když budeš chtít jít sám, pochopím to, není problém.“ Už byl velký, musel jsem mu nechat trochu volnosti. Měl jsem ale pořád tendence se o něj a o Ciri přehnaně zajímat. Chtěl jsem pro ně to nejlepší. “No a když jste nepotkali nikdy toho Života, mohli bysme to vzít hezky po kupě a stavit se tam. A nebo můžeš sám. Třeba někoho na cestě potkáš, většinou se to stává, já jsem Lucy taky potkal náhodou,“ zakřenil jsem se a lehce pohodil ocasem. Jo, Lucy sice byla součástí Asgaaru, ale já o ní tehdá jaksi nevěděl. Moc jsem se v lese nezdržoval, a když, ona tam asi zrovna nebyla. Nenarazili jsme na sebe, až tehdy na té mýtině s ježky. Při té vzpomínce jsem se letmo pousmál, to bylo moc hezké období.

// VLA 9 (1/5)

Reonys | červenec 4 | Cedrový háj

Upřeně jsem se zvědavým výrazem sledoval Reonyse, který se zarputile snažil i přes výrazné nevolnosti, které na něm byly patrné, probudit své spící magické schopnosti a ukázat, že opravdu něco dovede. Nakonec opravdu svépomoci nechat vyrůst malinkatý trs travičky, a když se úlevně zaradoval, podpořil jsem jeho malý velký výkon zavrtěním ocasu. “Výborně, vidíš to. Opravdu vlastníš magii země, to je dobrá zpráva. Máma ti s ní může hodně pomoct, řekl bych, že ji ovládá opravdu na mistrné úrovni,“ kdyby tu tak Lucy při té chvále, kterou jsem na její účet vyřekl, byla. Určitě by jí to udělalo dobře a navíc by se ujistila, že ji i nadále beru jako velmi schopnou vlčici. Teda nevěděl jsem, jestli o tom, nebo celkově o mně, pochybuje, ale… Připadalo mi to tak. “Když budeš trénovat, můžeš se stát obávaným bojovníkem, Reonysi. Nikdo si na tebe nikdy nedovolí, když z tebe budou cítit moc. Musíš ostatním ukázat, že jsi někdo a že jim to klidně předvedeš,“ s pyšně pozvednutou hlavou jsem dal synovi další důležitou radu do života, chtěl jsem, aby se z něj opravdu stal Někdo s velkým N, aby nebyl přehlížený a aby nezůstal jednou zapomenut stejně tak, jako nezůstanu zapomenut já ani Lucy. Když bude silný a schopný, najde si stejnou vlčici a vyvedou na svět vlčata, která půjdou v jejich šlépějích a budou jejich pokračujícím odkazem. To bylo velmi důležité. Má vůbec nějakou vlčici? zastříhal jsem ušima a zkoumavě si synka prohlédl. Byl už dospělý fyzicky, ale dorostl do dospělosti i psychicky? Nepřipadal mi nijaký jiný, ale bylo by to vůbec poznat? “Ty Reo,“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil a laškovně na něj hodil rovnou dva, nikoliv jeden, úsměv. “Už jsi někde poznal nějakou vlčici? Myslím jako takovou, která by se ti líbila. Nebo… Poznal jsi vůbec nějakou někde?“ jemně jsem povytáhl obočí. Bylo důležité seznamovat se s opačným pohlavím, navíc to byla poměrně zábavná aktivita. Teda mě osobně fakt bavila.
Ohledně smečky a jeho vize jsem neměl sebemenší námitku, souhlasně jsem tedy přikývl. “Výborně, myslím, že to je skvělé rozhodnutí. Taky si totiž myslím, že budeš lepší ochránce lesa než lovec,“ usmál jsem se. “Jsi víc po mně než po Lucy, jak už jsi sám řekl – jsi mohutný a silný, než obratný a hbitý. Lov bych nechal spíš na mámě, ta je na to profík,“ znalecky jsem pokýval hlavou, popravdě ve mně však zůstával dotaz, na který jsem neznal odpověď. Kdo bude pomáhat Lucy s lovem? Z koho z naší rodiny by byl nejlepší lovec? Kdysi dávno mi připadalo, že by Vivianne díky své štíhlé postavě a mrštnosti byla ideálním adeptem, ale ta se vydala jinou cestou, v Ciri jsem zas lovce moc neviděl. Byla něžné povahy, určitě by jí to nedělalo dobře. Možná Seilah? Jak ta na tom vlastně je s lovem? Uvědomil jsem si, že toho o ní moc nevím, přitom s námi žila už dlouho… Vlastně od doby, co byla maličkatá. Čas tak rychle běží? Krátce jsem se zamračil, asi bych se jí měl více věnovat. Nebo by si ji možná mohla vzít pod tlapky Lucy a předat jí to, co umí. “Když jsi se rozhodl být strážcem našeho hvozdu,“ počkal jsem, než se na mě podívá, abych si byl jistý, že vnímá, “rád bych, abys příště označkoval hranice. Zároveň by možná nebylo špatné poznat Života. Když budeš chtít a potřebovat, může ti pomoct ve zlepšení tvých dovedností. Byl jsi u něj někdy? Viděl jsi ho?“ pamatoval jsem si, že cestu jsem mu i Ciri ukazoval, ale tehdy to bylo celý jakýsi zmatený, objevil se tam ten můj dvojník a tak, takže jsem se pak nesoustředil, jestli šel Reonys taky až nahoru nebo ne.

// VLA 8 (2/5)

“Mohl bych ti dát cokoliv,“ šeptl jsem. Bavilo mě, jak se pořád vyptávala a vyzvídala, co z poznání mé osoby bude mít. A ještě víc mě bavilo, jak byla Nina podobná Lucy – obě chtěly mít moc, obě chtěly světu ukázat, že jsou něco víc. A já to chtěl taky. “Spolu bychom mohli dokázat velké věci, nemyslíš?“, pak se ale zeptala, jestli se nebojím, že by mě využila. Upřímně jsem se zasmál, a i nadále jsem zůstával natisknutý na jejím drobném těle. Jako bych ji snad chtěl chránit před tou tmou, která nás obklopovala ze všech stran. “Ty? A využít mě? Ale to ne,“ znovu jsem se uchechtl, vážně mě pobavila. “Z nás dvou mi více zranitelná připadáš ty, jsi přece vlčice, něžné a křehké stvoření, Nino. Jsi svůdná a vychytralá jako liška, ale zároveň taková blyštivá hvězda na nebezpečně temné noční obloze, potřebuješ k sobě někoho, kdo by tě chránil, ne?“ poodstoupil jsem o krůček vzad, abych se jí tázavě mohl podívat do očí. Já v ní neviděl slabost, to určitě ne, ale pořád jsem tu byl já ten, kdo všemu vévodil. “Ale je mi jasný, že jsi chytrá a víš, že se mnou ti z toho něco může kápnout,“ mrkl jsem na ni hravě, abych jí naznačil, že jí mohu nabídnout opravdu hodně. Jsem mocnější, než si myslela!
Celkově informace o mé rodině vzala víc než pohodově, až mě to samotného mile překvapilo, nečekal jsem to. Měl jsem za to, že vlčice jsou upištěné hysterky. Nicméně, asi ji na tom všem nejvíc štvalo moje partnerství s Lucy, jak po chvíli dala dostatečně najevo. Zůstal jsem mlčky stát s pohledem upřeným na její vzdalující se postavu, zatímco jsem přemýšlel, co bych na to měl vlastně říct. Tak jo, teď mě trochu zahnala do kouta. Já nevěděl, co budoucnost přinese, nehodlal jsem nic plánovat nebo dělat zbrklá rozhodnutí, i přestože běžně jsem zbrklý a impulsivní byl. Jenže teď to nebylo na místě. Pravdou bylo, že jsme si s Lucy nerozuměli tak, jak jsme si rozuměli kdysi, ale nevěděl jsem, jestli to ona vnímá stejně? Potřeboval jsem se s ní pobavit a zjistit, jak náš vztah ještě vnímá. Jestli se mnou vůbec chce být nebo nechce. Tiše jsem si povzdechl, stáhl uši k hlavě a k Nině se pomalu rozešel. Ač jsme společně strávili teprve chvíli, něco jsem k ní v sobě cítil. Ještě jsem přesně nedokázal identifikovat, co to bylo za pocit, ale rozhodně jsem věděl, že je mi v její přítomnosti dobře. Neskutečně mě zajímala, chtěl jsem o ní vědět co nejvíc informací. Chtěl jsem ji poznat. Chtěl jsem, aby mi byla blíž, než dosud je. “Nino,“ zapředl jsem něžně, sladce, a posadil se kousíček od ní. “Nechtěl bych po tobě, abys byla druhá. Ty máš na to být první ze všech na světě, jsi dokonalá,“ možná jsem jí mazal tak trochu med kolem tlamy, vlčice měly rády chválu jejich osoby… Kdo ne, že? Ale zároveň jsem to asi myslel i tak nějak upřímně, byla zářivým diamantem mezi nudnými kameny. “Budu si tě hýčkat, budeš spokojená,“ pozvedl jsem hlavu výše, abych na ni lépe viděl, neb seděla na oproti mě na vyšším místě, a pak jí pohledem naznačil, že vše dopadne, jak má.

// VLA 7 (1/5)

Reonys | červenec 3 | Cedrový háj

Rád jsem slyšel, že se jim v Cedrovém lesíku líbí, mě se tam totiž taky líbilo. Celkem mi to teď pohladilo ego… Jójó, já tehdá věděl, že vybírám tutovej les. “To jsem rád, myslím si, že je ten les jeden z nejlepších, jakej naše rodina mohla klofnout. Ještě lepší jak celej Asgaar, a víš proč?“ na moment jsem se odmlčel a dramaticky na syna koukal, než jsem větu dořekl, “protože v něm žijeme my a v Asgaaru ne, hehe!“ zasmál jsem se a přitom zabouchal ocasem o zem. Stále mi, i po té době, dělalo dobře vědomí, že jsme se s Lucy dokázali tak šikovně postavit na vlastní nohy. Musel jsem se prostě zas a znova pochválit. “Chrání nás mohutný stromy – před letním horkem i zimními nánosy sněhu, zároveň máme blízko jezero i louku, kde se dá lovit, no co víc si přát, že? Ideální poloha.“
Reonyse překvapilo, když jsem začal mluvit o magii, trochu nechápavě jsem na něj chvíli koukal, přesněji řečeno do jeho zelených očích, o kterých zjevně ani netušil. Zdvihl jsem tedy packu a na jeho oči s ní pokynul, “máš je zelený.“ Bylo fajn, že měl magii po své mámě, líbilo se mi to. Dokonce mi i připadalo, že se k němu magie země hodí. On je takový rozvážný, chytrý a vnímavý, přesně pro takové vlky tahle magie je. “Tak něco zkus,“ sice jsem toho o téhle magii moc nevěděl, ale párkrát jsem viděl Lucy, jak ji používá, “třeba vyčarovat kytku. Tvoje máma nechala díky téhle magii prorůst naši skalku mechem a kořeny, je to bezva. Umět ovládat přírodu se nejednou může hodit,“ usmál jsem se povzbudivě na Rea a tlapkou ho poplácal po rameni. “Nebo zkus, aby okolo skalky byla místo hlíny tráva,“ možností bylo dost, ale přesně jsem nevěděl, co začátečník v téhle magii vše zvládne nebo nezvládne. Tlapkou jsem zašoural do hlíny, která se v blízkosti skalky vyskytovala. “Ale mamka ti určitě poradí, jak s magií zacházet, já o ní moc nevím...“, podíval jsem se na něj a zastříhal ušima, když začal mluvit od Ciri. Magie ohně? nevěděl jsem, že jeden z nás dvou má magii ohně, ale… Vlastně ji mohla zdědit po své babičce, mé matce, ne? “Meh, zajímavé,“ celkem mě překvapilo, že zrovna Crowley je ten, který zdědil magii po mně, pacholek jeden nevděčnej. Takovou dobrou magii si v žádným případě nezaslouží, zasloužil by si akorát tak, pfff, prd! Nezaslouží si nic, měl by bejt bez magie, aby se vzpamatoval a choval se normálně! Nevěděl jsem, jak se choval teď, ale stále se v mé paměti vyskytovaly vzpomínky na jeho chování z dřívějška, nepředpokládal jsem tedy, že by se nějak zvlášť změnil. A Vivininy černé oči? Ach jo, rád bych ji viděl. “A nevíš teda, kam Vivianne odešla, jo?“
“No to je dobrej nápad!“ zvolal jsem nadšeně a tak nahlas, až jsem se málem sám sebe lekl. “Popravdě jsem to tobě i Ciri chtěl navrhnout už před tím, než jsme se zatoulali v tom bludišti. Říkal jsem si, a máma určitě bude souhlasit, že nastal čas, abyste se zapojili do chodu smečky. Něco se naučíte, zlepšíte se a aspoň si na vás pak nikdo nebude dovolovat, když budete schopní a zkušení. Na mamlasy, kteří v životě nic nedokázali, si držku otevře každej, ale na nějakýho, no, třeba takovýho loveckýho profíka jen tak ne!“ ano, chtěl jsem mít z dětí minimálně celo-Gallirejský přeborníky ve všem, co se rozhodnou udělat. “No a co bys rád? Co by tě tak zajímalo?“ lehce jsem natočil hlavu na stranu a nepřestával na Rea koukat.