Příspěvky uživatele

< návrat zpět

přihlašuji: Etney, Nelly
týmové disciplíny: Etney - ano, Nelly - ne

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-221586
>> další značkování do 21. 8. 2024

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Ciri s Deltou konečně dorazily, kývl jsem na ně a na malou Deltu na Ciriných zádech se usmál. Vlastně, když jsem to vzal kolem a kolem, byla celkem roztomilá. Malá vlčata byla taková nevinná, nebyla totiž zkažená. Mlčky jsem přestoupl z nohy na nohu, napadlo mě, že by jeden z nás mohl alespoň zavít, sice jsem nepředpokládal, že by tu kdokoliv byl, ale třeba by tu náhodou mohl být Reonys se Seilah. Přece jen od toho incidentu v bludišti jsme se neviděli, snad byli v pořádku.
Zhluboka jsem se nadechl a pozvedl hlavu k obloze, měl jsem za to, že to zkouším zbytečně a nic se nestane, ale opravdu z mého hrdla vzešlo hlasité hluboké zavytí, které oznamovalo všem přítomným náš příchod domů. Kdyby tak věděl, že jsem to právě oznámil prázdnému lesu, ani bych to nedělal. Ale třeba si to aspoň vyslechnou nějaký veverky, který snad budou mít radost, že se jejich taťka vrátil. Překvapeně a zároveň nadšeně jsem koukl na Ciri, “dívej, vrátil se mi hlas!“ jemně mi sice přeskočil, ale to bylo nic oproti tomu, že jsem ještě před chvílí nemohl mluvit vůbec. Pálení hrdla sice stále přetrvávalo, ale doufal jsem, že i to brzy přejde. “Houbičko, počkej tu s Ciri a pohlídej ji, jo?“ laškovně jsem na vlče mrknul a pak koukl na svoji dospělou, krásnou, inteligentní a kdo ví, co všechno ještě, dceru. “Půjdu to tu občíhnout, počkejte na mě, musím to tady zkontrolovat, víš jak,“ s máchnutím ocasu jsem se otočil a vydal se podél hranic pryč.
Zatímco jsem les kontroloval, jestli je vše v pořádku, samozřejmě jsem ho i rovnou označkoval. Některý stromy jen tak, aby se neřeklo, a některý pořádně. O některý jsem se dokonce i podrbal, bylo to celkem úlevný. Necítil jsem tu však žádné podezřelé pachy, za což jsem byl rád. Znamenalo to, že se v našem lese, zatímco jsme byli pryč, nikdo nepromenádoval. Kdyby jo, našel bych si ho a jasně mu dal najevo, že takhle teda ne. V mým lese mě tady budou uctívat, a ne si tu popocházet zrovna, když tady nejsem. V průběhu značkovací procházky jsem přemýšlel nad vším možným, především ale nad rodinou. Vzpomínal jsem, když byl Crowley malé vlče, a říkal si, kde vlastně nastala ta chyba? Byl jsem ale přesvědčenej, že za to může Shireen s tou svojí podivnou kámoškou, kterou jsem tehdy potkal v Asgaaru. Určitě Crowleymu pomotaly hlavu, stejně tak jako Vivianne, protože obě dvě děcka, který se bavily s těma dvěma, byly mimo. A pryč. Kdežto Ciri s Reonysem byly od mala se mnou a s Lucy, chovali se proto normálně a byli s námi do teď. A pak tu byla ještě malá Seilah, která ale už tak malá nebyla, byla spíš v pubertě. Měl bych se podívat, jestli vůbec umí lovit nebo něco, ne, že bych zrovna já byl přeborník v lovu, to jsem o sobě věděl, nicméně něco málo jsem se už za tu dobu, co tu na světě straším, naučil. A Reonys s Ciri by si měli zvyknout na víc povinností, udělám s z nich delty. A z Reonyse bude ochranář, ať se naučí, co to je práce velkýho alfa samce, rozhodnutý udělit dětem vyšší post v hierarchii naší malé smečky jsem si sám pro sebe přikývl a znovu cvrkl na jeden kmen místního stromku. “Tak, to by bylo,“ hlesl jsem spokojeně, zatímco jsem se rozhlížel po okolí. Byl jsem rád, že jsme s Lucy založily smečku zrovna v tomhle lesíku, byl příjemný a v blízkosti jezera, což bylo fajn.
Pomalu jsem se pak vrátil k Ciri a houbičce, z dálky jsem je pozdravil zavrtěním ocasu. “Už jsem tady, v lese je bezpečno, pojďte,“ vybídl jsem je jemně s pohledem upřeným na Deltu, pak jsem zamířil hlouběji do lesa.

<< Mahtaë - přes J. Galtavar

Už zapadlo slunce, blížil se večer, byl jsem rád, že už jsme po delší době opět doma. Když jsem vešel na hranice lesa, hned jsem si všiml, že pachy značně zeslábly a hranice už nic moc nehlídalo, ovšem to značilo jediné – Lucy tu asi delší dobu nebyla. Se zastříháním oušek jsem se ohlédl na Ciri, která pořád nesla Deltu na svých zádech, chtěl jsem jim něco říct, ale vlastně mi přišlo zbytečné se o to pokoušet, bez tak bych zase jenom zjistil, že nemůžu mluvit. Hrdlo jsem pořád cítil takové stažené, pálilo mě v něm. Jen jsem si povzdechl a se svěšenýma ušima jsem na ně počkal. Mezitím jsem si plánoval, co všechno ještě musím udělat, než se zas vydám někam na túru. Taky by bylo dobrý něco ulovit, Houba bude mít možná hlad, ohlédl jsem se na ni, byla už dost velká na to, aby jedla maso? Snad ještě nebyla toho věku, kdy se přisávala mamině na cecek. Pobaveně jsem se pousmál, kdyby se přisála na cecek Lucy, nic by z ní už nevysála. Možná tak zbytek životní energie.

<< Esíčka (přes Zrcadlové hory)

Ciri se k malé houbičce vážně měla, bylo vlastně celkem milé je pozorovat, ač jsem nebyl žádná měchuřinka, která by se v takových citových věcech vyžívala. Když se ale jedná o vlastní vlčata, která jsou sice dospělá, ale pořád jsou vaše, bere to jeden tak trochu jinak. Hlavně, když bude spokojená, chvíli jsem na Ciri během své pomalé chůze „co noha nohu mine“ koukal, jiskřila jí očka. Měla radost ze života, což jsem rád viděl. Když jsem si vzpomněl sám na sebe v jejím věku, taky jsem býval takový, dokud mi tu radost rodina nevzala a neudělala ze mě bručouna, kterým jsem dnes. Teda ne, že bych byl nějakej pořád naštvanej starej děda, ale občas tu náladu nemám takovou jako dřív. Nebo je to tím, že stárnu?
Skrz hory jsme se dostali až k řece Mahtaë, kterou jsem bezpečně znal. Celý život jsem žil v její blízkosti, takže mě na ní nemohlo nic překvapit. Našel jsem nejméně rozdivočelou část, kterou jsme všichni přebrodili a dostali se tak až na louku, která jediná nás dělila od našeho domova. A od nového domova pro malou Houbičku. Co na ni asi řekne Lucy? Je vůbec v pohodě sbírat takhle malá zatoulaná vlčata a tahat si je do lesa? Co když ji tam jen někdo odložil a teď ji tam bude hledat? Přemýšlel jsem, jak by asi bylo mě, kdyby si tehdy v Mechové smečce opravdu nechali mého prvorozeného syna, jak původně nejspíš měli v plánu. Tiše jsem oddechl, byl jsem rád, že se tomu tak nestalo a že je Reonys stále s námi doma v Cedrovém lese.

>> Cedr (přes J. Galtavar)

<< Houbový ráj (podél řeky Tenebrae)

Ještě předtím, než jsme vyrazili, mi ta malá houba začala občíhávat nohy a zkoumat můj náramek, nedám!, nevěřícně jsem ji chvíli sledoval, ale pak jsem se uvolnil – co by mi asi tak mohlo udělat malý vlče? Vždyť bych ho mohl odkopnout jak šišku, kdybych chtěl. Nadechl jsem se, že houbo-vlčeti odpovím, ale když jsem chtěl promluvit, znovu ze mě nic nevyšlo. Proto jsem jen naštvaně vzduch z plic zase vydechl a jemně protočil očima, kdy to jako ksakru přejde? Kdy budu moct mluvit a proč se mi vůbec tohle stalo? Zamračeně jsem se koukl na dceru, prostě to nejde! Ciri, řekni jí, že je to náramek a že náramek získají jen ti vlci, kteří něco znamenaj… A taky jí řekni, že jí ho určitě na hraní nepůjčím, že je to moc cenná věc! rozhořčeně jsem dupnul packou do země a v duchu proklál celý to bludiště, ve kterém jsem o schopnost mluvit přišel. Já, vlk, který se bez mluvení rozhodně neobejde, nemůžu vydat ani hlásku. Bezva.
Pohlédl jsem na malou houbu, na kterou jsem chvíli mlčky hleděl. Drobet se mi jí zželelo, když poskočila radostně k Ciri, tiše jsem si povzdechl. Byl jsem naštvanej a filtroval jsem to všude okolo sebe, což bych na svoji dceru a nějaký ztracený vlče dělat neměl. Nebo jí to neříkej. Jen jí řekni, že je to náramek, ozdoba na tlapku, kterou jsem našel u velké nebezpečné sopky, koukl jsem na Ciri, pak na Deltu a na obě se jemně, skoro neznatelně, pousmál. Ciri to však vyřešila po svém a houba-vlčeti jemným způsobem sdělila, že náramek slouží na parádu, což měla víceméně pravdu. Spokojeně jsem na Ciri koukal, byl jsem rád, že mám tak dokonalou dceru. Aspoň jednu.

Vyrazili jsme z lesíka pryč, sice jsem přesně neznal směr, ale věděl jsem, že když narazím alespoň na jedno místečko, které znám, dovedu se napojit na správnou cestu. Delta se zajímala o všecko možné a Ciri se zvědavě vyptávala, vlastně mi to trochu vracelo vzpomínky na dobu, když byli moje děti malé. To bylo prima období a když jsem to vzal kolem a kolem, i mě, starého drsňáka, mrzelo, že to období uteklo tak rychle. Líbí se ti, že? koutkem oka jsem Ciri během cesty sledoval, vypadala spokojeně, a když byla spokojená ona, začínal jsem být lépe naladěný i já.
Ťapkali jsme podél řeky nahoru na sever, věděl jsem, že Velké vlčí jezero se rozprostírá v blízkosti sopky, která šla v tomto pěkném letním počasí vidět na obzoru i odsud… No a náš les byl pak blízko tomuto velkému jezeru, takže když budem mířit na sever, dojdeme do cíle. Řeka se postupně měnila v menší tok, až z toho nakonec byl menší potok, který jsme přebrodili a vydali se k horám, které jsem už bezpečně poznával. Jsme blízko!

>> řeka Mahtae - sever (přes Zrcadlové hory)

Nina | červen 7

Čas plynul a já se v něm začínal tak trochu ztrácet. Věděl jsem, že bych měl každou chvíli od Niny odejít a vrátit se do Cedru, minimálně z toho důvodu, abych ho zkontroloval, ale vlastně i proto, že jsem netušil, co dělá Lucy. Je doma nebo někde venku? A potažmo s kým? Záleží na tom vůbec? Já tady taky nejsem sám, možná mě trochu popíchlo svědomí, ale protože Nina byla skvělou společnicí, která si dokázala získat moji pozornost jen pouhopouhým pohybem jakoukoliv částí svého těla, rychle jsem pochybnosti vyhnal z mysli pryč.
Byla potěšena, že jsem alfou smečky, což jsem vlastně mohl čekat a možná to i tak nějak čekal. Vždyť vlčice měly rády mocné vlky, kteří v životě něco dokázali. Kdo by se chtěl seznamovat s nějakým nýmandem, kterej celej život spí někde v nějaký díře a dovede ulovit jenom špinavý myši a smradlavý ryby? Pyšně jsem vypjal hruď a samolibě se pousmál, přesně takové uznání z její strany jsem potřeboval. Dělalo mi dobře vědět, že mě okolí bere a že jsem ne jen ve svých očích, ale především v očích ostatních někdo. “Takže jsi mě jen celou dobu škádlila s tím, že jsem tulák, když běžně neděláš unáhlené závěry?“ šeptl jsem, zatímco jsem jí stále koukal pevně do očí. Můj pohled byl pronikavý, chtivý. Moc se mi líbila a kdykoliv jsem ucítil díky letnímu vánku její vůni, zalechtalo mě v břiše. Cítil jsem strašnou chuť se jí dotknout a dělat s ní nemravnosti, ale zároveň se ve mně probouzela pomalu, ale jistě touha být někým, koho ona potřebuje a na kom se nakonec stane závislá.
Hrála si se mnou a to mě moc bavilo. Tlamu jsem znovu zkřivil do podivného úsměvu - z části pobaveného, z části samolibého a z části asi i nadrženého. Horko těžko jsem se držel a ovládal tak, abych neudělal nic neuváženého. Nechtěl jsem ji vyplašit, ale zároveň jsem si už dál nechtěl držet odstup. Hrozně mě dráždilo, že jsem stál v takové těsné blízkosti a nemohl jsem se jí dotknout tak, jak jsem sám chtěl. Nepatřila mi a to mě štvalo. “Hm,“ naklonil jsem lehce hlavu do strany a pohledem sjel na její navlhlý čenich, ale pak se vrátil zase zpět do jejích očí. “Naopak, má drahá. Řekl bych, že jsi výjimečná. Stejně výjimečná, jako jsem já, což se jen tak nevidí. Poznal jsem dost vlčici, ale žádná mě ještě tak nezaujala,“ chtěl jsem jí zalichotit, ale zároveň jsem neříkal nic jiného než pravdu. Byla krásná, zajímavá a uhranula mě během několika prvních minut, což ale jistojistě musela sama vědět. Určitě poznala, že se mi líbí, a já zase poznal, že se líbím jí. Chemie na obou stranách panovala obrovská, to nemohl ani jeden z nás přehlédnout. “A výjimeční vlci by měli držet při sobě,“ dodal jsem a laškovně na ni pozvedl obočí, ale netrvalo dlouho a opravdu přijala moji nabídku. V očích se mi zaleskly malé jiskry vítězství, dostal jsem ji. “Výborně, princezno,“ kývl jsem na ni a spokojeně vydechl. Byl jsem rád, že přijala, protože jsem se o ni takhle mohl starat a vyvolat v ní pocit, že mě potřebuje k životu. Potřebné si držíš u těla, a já chtěl být jeden z nich. Chtěl jsem s ní strávit daleko víc času, mít ji poblíž sebe, mít nad ní kontrolu. Chtěl jsem vědět, co dělá, s kým se stýká a jestli musím žárlit nebo ne. Usmál jsem se a nasál její vůni, když u mě stála tak blizoučko. Pak jsem roztřeseně vydechl, měl jsem ji na dosah tlapky, ale nemohl se jí dotknout. “Takže princezna Nina jižních části Severních hor, říkám to správně?“ zapředl jsem sotva slyšitelně, naprázdno polkl a pak jí mlčky hleděl do očí. Srdce mi zrychleně bušilo, byl jsem snad nervózní? Nevěděl jsem, jestli se mám odvážit nebo raději ne. Líbí se jí to. Líbí se jí, když se jí dotýkám, ještě ani jednou neuhnula, a pak jsem to udělal. Dotkl jsem se čenichem toho jejího a nakonec ji i olízl. Něžně, jen jednou, ale… Stálo to za to. Zůstával jsem stát naproti ní se zavřenýma očima a vstřebával kouzlo tohoto okamžiku. Třásl jsem se, svět se mi točil, už dlouho jsem nic takového nezažil. Nepamatoval jsem si, kdy naposled mě někdo takhle strašně bral. Byla úžasná, naprosto bezchybné stvoření… “Takže, princezno,“ šeptl jsem a znovu se na krátký moment odmlčel, až jsem nakonec otevřel oči a s dlouhým výdechem od ní o krok vzad poodstoupil. “Jsem rád, že jsi se rozhodla mě následovat,“ kývl jsem na ni a usmál se.

Moje dcera se najednou chovala obdobně, jak ta malá zatoulaná houbička. Byla z toho celá pryč, že jsme mezi většíma houbama našli malou houbu, která je pravděpodobně bez domova, snad jakoby si ji chtěla nechat. To doufám ne. Vrtěla na ni ocasem a z tónu hlasu bylo poznat, že na ni cukruje jak na malý cukrle. Krátce jsem protočil očima, tyjo, snad to houbovatění není nějaký přenosný, to by z ní pak byla zase taková malá Ciri-houba, tse. Nechtěl jsem, aby se z Ciri zase stalo vlče, však už to byla dospělá slečna! Navíc já byl plně připraven k hledání potencionálního šamstra, kterýho si samozřejmě předtím, než je vzájemně pustím k sobě, pořádně proklepnu a hodím na něj očko. S tichým povzdechem jsem mlčky na Ciri s vlčetem hleděl. Kdybych mohl, už dávno bych to vlče zbombardoval miliardou dotazů, díky kterým by se určitě vyděsilo, uteklo o les dál a my tak měli klid, jenže štěstí teď výjimečně stálo při něm, ne při mně. Mluvit jsem nemohl, nešlo to. Jediný, co jsem mohl, bylo doufat, že to brzo přejde.
Posadil jsem se, zatímco jsem dceru nechal, ať se s tou plyšovou hračkou dál ťuťkuje. Napadlo mě, že kdybychom ji vzali sebou, jak Ciri chce, mohl bych z ní hezky nenápadně vytvořit jedince, kterej by byl uzpůsobenej ke službě našemu lesu. Další a další vlci, kteří by vzhlíželi k mé dokonalé maličkosti, by byli fajn. Mohl bych je pak poslat na lov, nechat je označkovat hranice a celkově by za nás dělali všechnu tu otravnou špinavou práci, od které bychom já a má rodina mohli konečně dát packy pryč. Jen bych jim vládl a velel, to by mi vyhovovalo. Hmmm, ten nápad se mi zamlouval čím dál tím víc. Navíc Lucy měla ráda mimina, třeba by ji to potěšilo, mohla by si s ní hrát a trávit dlouhé chvíle, když budu pryč. Takový smečkový mrně na hraní, přivřenýma očima jsem si malou vlčici, která se vzápětí představila jako Delta, ještě jednou prohlédl, a pak souhlasně kývl. Vezmeme ji k nám a pak uvidíme. Ale moc se s ňou nemazli, třeba jí dáme jen nažrat a vyšoupnem ji z lesa ven, musíme nejdřív zkontrolovat, jestli nemá nějaký breberky, nemoce a tak, abychom domů něco nedotáhli. A třeba na dalšího mazlíka nebudem mít místo, no, musíme se zeptat mamky, uvidíme, upozornil jsem rozjívenou Ciri, která vypadala, že je z toho vlčete fakt úplně vedle. Asi se jí líbilo. A než si ji dáš na záda, prohlídni jí kožich. Ještě od ní dostaneš nějaký blechy. Já je jednou měl, no moc příjemný to nebylo, pokýval jsem zcela vážně hlavou. Tehdy je na mě hodil nějakej špinavec z Asgaaru, fuj tajbl. Byl jsem fakt rád, že jsem od tam pryč. Ještě chvíli jsem setrval, ale pak se pomalým tempem rozešel ven z tohoto lesa. Moc dobře jsem si neuvědomoval, kde jsme, protože jsem tohle okolí neznal, ale doufal jsem, že když prostě půjdem, narazím na nějaký místo, který dobře znám a pak se snáz napojíme na směr, kterej nás dovede domů.

>> Esíčka (podél toku řeky Tenebrae)

Nina | červen 6

Čas ve společnosti tohoto nového a především atraktivního objevu běžel vskutku rychle. Až teď jsem si uvědomil, že měsíc na obloze už dávno vystřídalo slunce, a na moment mě napadlo, jestli už nejsem od rodiny pryč až moc dlouhou dobu. Když jsem však podíval na Ninu, pochybnosti byly ty tam a já najednou na jistotu věděl, že s ní chci být ještě o něco déle.
Podezírala mě, nevěřila mi, což mě překvapovalo, měl jsem za to, že jsem velice důvěryhodný jedinec. S povytaženým obočím jsem ji sledoval, pořád byla oproti mě v hlubší části jezera, dělilo nás od sebe pár metrů. “Takže tuláka bys nerada, jo?“ pobaveně jsem se pousmál, připadalo mi, že má podobné přemýšlení jako já - já bych si totiž taky o nějaký špinavý tuláčisko plný blech ani packu neopřel. “Ale máš štěstí, krásná princezno, nejsem tulák. Jsem Alfou jedné menší smečky,“ prozradil jsem jí nakonec, kdo ví proč jsem to vlastně tajil. Možná kvůli Lucy? Nebo snad jen proto, že jsem ji chtěl napínat, aby byla zvědavá a nedočkavá? “Možná postrádáš bystré očko, že jsi to ze mě nepoznala,“ s přivřenýma očima jsem si do ní lehce rýpl, nedalo mi to. Zároveň jsem se taky vykasal co nejvíc do výšky, abych vypadal ještě větší a bylo tak jasné, že jsem ale doopravdy fakt pořádně povedenej urozenej kus. Kdybych byl tulák, jistojistě bych neměl tak pěknou zdravou srst, tolik svalů a nebyl bych tak dobře živený, ne? Nebylo to tedy jasné? Možná si ze mě střílí. Jo, pravděpodobně mě jen chtěla poškádlit. Po její otázce, kterou mě nejspíš chtěla odzbrojit, jsem se jen letmo pousmál, s odpovědí jsem samozřejmě neváhal a sebevědomě pronesl: “Já se líbím každýmu, princezno Nino. Jde vidět, že asi neznáš zdejší mravy,“ mrkl jsem na ni a opět se přiblížil o krok více k ní. “Vlčice jsou ze mě udělaný, vlastně bys měla být ráda, že jsi na mě narazila,“ na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem tichým polohlasem dodal: “Je to čest!“.
Zajímala se o moje jméno, což jsem asi úplně nechtěl, protože už jsem Asgaarským dávno nebyl. Nebo možná byl? Co já vím. No, rozhodně jsem se jím necítil, v ten moment mi hlavou blesk nápad, že bych si měl to jméno změnit, aby mě s mojí minulostí už vůbec nic nespojovalo. “No,“ krátce jsem se nadechl, “Asgaar je les, ve kterým jsem se narodil. Žil jsem tam s rodinou ještě pár zim zpět, ale neměl jsem s ní dobrý vztahy, takže jsem nakonec odešel a vybudoval svoji vlastní smečku.“ Zůstal jsem na ni zpříma hledět, až jsem se nakonec rozešel za ní a ponořil tak své mohutné tělo celé do vody. Ta naštěstí byla příjemná, od letního slunce pěkně vyhřátá, takže mi nebylo chladno. No i tak bych se nejradši „oteplal“ o ni, o tu krásnou princeznu Ninu, kterou jsem teď měl na dosah tlapky. “Rodina mě odjakživa podceňovala, nikdy neviděla moji pravou hodnotu,“ dodal jsem tiše, zase jsem stál u ní tak blízko, až se nám skoro dotýkaly čumáky. Sebejistě jsem jí hleděl do očí, aby věděla, že vše, co jsem teď řekl, myslím zcela vážně. “Já ale vím, kým jsem.“ Když jsem odkryl část svého já, rozhodla se, že i ona mi prozradí něco o sobě. “Princezna Severních hor?“ zopakoval jsem překvapeně, “říkala jsi, že pocházíš z jihu.“ Nebyl jsem hloupej, možná sem tam zpomalenej, ale… Pro teď mi to náhodou zapalovalo. Asi to bylo tím, že mě tak rozohňovala. Jak jsem u ní stál tak blízko, cítil jsem její dech, ale především tu její krásnou vůni. Nadechl jsem se, zpomaleně zamrkal, a pak bezostyšně na krátký moment položil čenich na ten její. Jen letmo, hned jsem ho oddělal. “Plány bych měl,“ šeptl jsem. Musel jsem přece dělat trochu tajemnýho, ne? Bez tak jsem takhle vypadal zajímavěji. Vlčice maj rády tajemství. “Můžeš nabírat síly se mnou,“ troufalá nabídka. Já byl ale celý troufalý, troufalost byla součástí sebevědomí, ne? A troufalost se sebevědomím házely na ostatní světlo sebejistoty, která mohla mnohé vyděsit.

Nina | červen 5

Spokojeně jsem se usmál, moji mysl právě konejšil a uspokojoval pocit výhry, podařilo se mi ji přesvědčit, aby se přidala ke mně. Pozoroval jsem, jak rozvážně přichází, a když prošla okolo mě, se zavřenýma očima jsem zhluboka nasál její vůni. Zatřásl jsem se, v břiše mě zalechtalo. Chvíli jsem tak setrval, musel jsem sám se sebou bojovat s nutkáním zmocnit se její mysli i těla, ale povedlo se mi toho divokého ďábla v sobě samém zkrotit. Oči jsem otevřel a ohlédl se na ni, zatímco jsem se k ní pomalu otáčel čelem. “S nikým?“ hlesl jsem, takhle mě snad ještě nikdy nikdo nenazval, kor ne vlčice. Posměšně jsem se uchechtl, “proč myslíš, že jsem nikdo?“ na moment jsem se odmlčel, ale pak jsem s vypjatou hrudí, abych byl co největší, dodal: “Copak se ti nelíbím?“ byla drzá, potřebovala by potrestat.
Voda jí dosahovala skoro až po krk, byla hlouběji jak já, který jsem stále postával v blízkosti břehu, chtěl jsem se k ní přidat a ukázat jí, že nade mnou má moc? Nechtěl. Stiskl jsem zuby pevně k sobě, až mi ztvrdly rysy ve tváři, a snažil se ovládat. Kdyby mi tolik nešlo o to, co si o mně myslí ostatní a jak na okolí působím, vlítl bych tam za ní a ještě bych na ni skočil, ale něco mi říkalo, že to není ten nejlepší nápad. Čekal jsem, co bude dělat, když zůstanu stát tady, jestli mě vybídne, nebo ke mně přijde. “Dali mi ho rodiče,“ slovo „rodiče“ jsem zasyčel trochu jedovatě, což jí mohlo prozradit, jaký s nimi mám vztah. “Ale jsem s tím jménem vlastně asi poměrně spokojený, žádného jiného vlka s tímto jménem totiž neznám. Etney I. Asgaarský, tak se jmenuju,“ řekl jsem polohlasem, ač se mi celé mé jméno nevyslovovalo úplně jednoduše, protože jsem sám netušil, jestli ho ještě mohu a především CHCI používat.
“Rád ti budu vyprávět, princezno Nino z jihu,“ jemně jsem se pousmál a bezděky k ní udělal pár kroků, čímž jsem si více smočil nohy. Voda mi nyní dosahovala až po břicho. “Co bys tak ráda věděla?“ mluvil jsem poklidným hlasem, celá tahle situace byla příjemná a já neměl sebemenší důvod hlas zvyšovat. Navíc tu byl všude přítomný klid a ticho. “A proč jsi odešla, když se tam musíš vrátit?“ udělal jsem k ní ještě jeden krok, tentokrát vědomě.

Nina | červen 4

Líbila se mi na ní ta drzost, to, jak se mnou hrála tu moji hru. Přivřel jsem oči a celou si ji prohlédl, než jsem jí odpověděl. Dával jsem si na čas, chtěl jsem ji trochu znejistit, poškádlit. “Hm,“ začal jsem pomalu, jako bych snad přemýšlel, ale to nebyla pravda. Věděl jsem přesně, co chci říct, ale proč bych ji nemohl napínat ještě o trochu déle? Obešel jsem ji dokolečka, naposledy nasál její slaďoučkou vůni a pak pohodil hlavou k jezeru, “co takhle trocha zábavy, květinko?“ laškovně jsem na ni mrkl, a abych jí ukázal, že pozvání k romantické koupeli při západu slunce myslím zcela vážně, vydal jsem se do jezera jako první. Jen kousek, pouze namočit kotníky, kdyby se náhodou tahle krasotinka rozhodla, že koupel není nic pro ni. Jezero bylo velké, uprostřed hluboké, ale po okrajích mělké, ideální varianta pro nás dva, tady a teď. Vyzývavě jsem se na ni koukl a jemně pozvedl hlavu vzhůru, abych na ni koukal „tak trochu z patra“, ještě lépe řečeno nadřazeně. Byla to z mé strany ale pouze součást hry, která se mi moc líbila a kterou jsem již dlouho nezažil. Takhle bych se měl chovat spíš k Lucy, duh, oklepal jsem se, abych kousavé myšlenky na svoji družku zahnal. Teď tu není, připomněl jsem si. Byl jsem tu přeci jen já a ona. Neztrácel jsem ji z očí, vlastně i kdybych chtěl, tak jsem právě teď nemohl. V odlescích paprsků večerního zapadajícího slunce byla totiž ještě úchvatnější než předtím. Pozoroval jsem její kulaté boky, huňatý ocas a dlouhé elegantní nohy. Celou jsem si ji do detailu prohlížel, doslova jsem hltal každičkou část jejího těla pohledem. Chtěl jsem… A mohl jsem. “Mě dělá významným už jen to, že jsem,“ odpověděl jsem sebejistě, ještě chvíli jí hleděl pevně do očí, až jsem nakonec zrak sklopil, abych pohlédl do křišťálově čisté vody, na její písčité dno. Jemně jsem zašplouchal tlapkou, abych okolo sebe vytvořil maličkaté vlnky, které se postupně na hladině vody ztrácely, až úplně utichly. “Tak co, holubičko? Půjdeš za mnou? Ke mně?“ vyzval jsem ji znovu lákajícím hláskem. Byl jsem zvědavý, jestli přijde a nebo bude dál hrát až moc důležitou na to, aby si smočila kožíšek.
Prozradila mi své jméno, když ho pronesla, zastříhal jsem ušima. “Ale ale, jmenuješ se ještě krásněji, než vypadáš,“ složil jsem jí další kompliment. Nedělalo mi to problém, věděl jsem, že to vlčice mají rády, a propo – u ní to bylo oprávněné. Zasloužila si ho. Té by byla škoda pro nějakýho podprůměrnýho nekňubu, napadlo mě, ovšem v tom znovu projevila, že přesně ví, co chce, a přerušila tak tok mých myšlenek. Nahlas jsem se upřímně, hezky od srdce hlubším poklidným tónem zasmál. “Takže princezna,“ zopakoval jsem s úsměvem. “Tak tedy, princezno Nino, necháte mě čekat ještě dlouho? Mám si pro vás snad dojít?“ naši hru jsem vědomě posouval dál a dál, hezky kousek po kousku. Nebavilo mě setrvávat moc dlouho na jednom bodě. “Takže jsi přišla z daleka?“ zeptal jsem se, zatímco jsem přešlápl z tlapky na tlapku, a tak znovu nechal vodu, aby se ozvala a líně zavlnila. “Já jsem se narodil tady, vlastně pocházím kousek odsud,“ naklonil jsem hlavu jemně do strany a pohled pomalinku přesouval z ní kamsi do prázdna, pro ni to mohlo být matoucí, ovšem já přesně věděl, kam se koukám. Tou cestou bych se totiž dostal k Asgaarskému hvozdu, který pro mě však již byl dávno zapovězen. S tichým povzdechem jsem tím směrem ještě chvíli hleděl, ale pak pohled přesunul zase zpět na ni. “Líbí se ti Gallirea?“

Nina | červen 3

Nevydržel jsem dlouho sedět, byl jsem neklidný, ona byla moc krásná na to, abych dovedl dělat, že to se mnou nic nedělá. Dělalo. Takhle jsem se naposledy cítil, když jsem potkal Lucy. Oči jsem na ní měl přilepené, přestože jsem nechtěl. Chtěl jsem si zachovat svoji hrdost a dělat, že jsem nad věcí, jenže kdykoliv se byť jen trochu pohnula, ucítil jsem její vůni, a to nebylo dobré.
Postavil jsem se, máchl ocasem a tiše vzdychl, když promluvila. Hráli jsme spolu hru, a já nehodlal prohrát. Rozhodně ne s takovým drahokamem, který by se po mém boku blyštil jako ranní rosa na trsech trávy. Byla by šperkem, který by zdobil celičký Cedrový háj, jenže to bych nesměl mít Lucy. Lucy a rodinu. Naprázdno jsem polkl a na vlčici se jemně pousmál, “chytím kohokoliv na cokoliv,“ třemi malými krátkými krůčky jsem se k ní přiblížil, a s laškovně přivřenýma očima dokončil větu: “Můžu nabídnout mnohé, víš?“ znovu jsem se k ní přiblížil. Nedalo mi to. Byla neskutečně přitažlivá a já se čím dál tím hůř ovládal. Zblízka jsem jí hleděl do očí, v těch tyrkysových skleněnkách jsem měl možnost spatřit svůj odraz, respektive tedy mých studených fialovo bílých očí. V ten moment mi hlavou probleskla podobizna mé nynější partnerky, náš vztah výrazně ochabl, ztrácel jsem ji postupně jako malá zrnka písku, která propadají mezi tlapkami. Již dlouho jsme spolu nestrávili čas o samotě, nevěnoval jsem se jí a věděl jsem, že to není správné, nicméně… Ona tu teď nebyla. Byla tu jen tahle vlčice a já, copak jsem si nesměl na chvilku pohrát? “Nechávám se obskakovat jen těmi, ze kterých čiší bezvýznamnost, což ty nejsi,“ šeptl jsem.
Zakoktala se. První náznak nejistoty, kterou jsem v ní svojí přítomností vyvolal, byl pro mě krok vpřed. “Hm, jsem to ale nezdvořák, co?“ mluvil jsem pořád tiše, stál jsem přímo naproti ní, že se nám málem dotýkaly čumáčky, neměl jsem důvod zvyšovat tón. Větu jsem však nedokončil, odmlčel jsem se a zaposlouchal se do nekonečného ticha, které nás obklopovalo. Zapadající slunce za jejími zády pořád krásně hřálo, a já si popravdě tento moment hrozně užíval. S jemným nakloněním hlavy do boku jsem znovu zaostřil zrak přímo do jejích očí, trochu se mi zúžily zornice. “Jmenuju se Etney, šedulko,“ dostal jsem chuť se jí dotknout. Nejraději bych zvedl packu a lehce ji pohladil po tváři, ale to jsem samozřejmě neudělal. Na to bylo moc brzo, vyděsila by se. Věděl jsem, že na takové krasotinky se nesmí tlačit, takže jsem se znovu oddálil a v náznaku úsměvu pozvedl pravý koutek tlamy. “Kde pak ses tu vzala?“

<< portálem z Márylouky

Portál mě vyplivl na zem jako nicotnou měchuřinu do nějakýho lesíka, vůbec jsem to tu nepoznával. Zmateně jsem se, stále rozkydnutej na zemi jako louže po dešti, rozhlížel kolem sebe a snažil se vzpamatovat se a uvědomit si, co že se to vlastně za posledních několik hodin událo. Bolela mě hlava, nemohl jsem mluvit, měl jsem hlad a… No prostě všechno bylo špatně.
Ciri, hlava se mi vrátila do normálu až ve chvíli, kdy na mě má vykvetlá květinka promluvila. Zpomaleně jsem na ni pohlédl, hlasitě vzdychl a začal se sbírat ze země. Chtěl jsem jí něco říct, rád bych jí odpověděl, aby věděla, že se nic neděje, fakt jsem se snažil, jenže se mi slova vždycky vzpříčila v krku a nešla ven, hrdlo mě neposlouchalo. Vzteky jsem nemohl ani dýchat, v krku mě pálilo a cítil jsem, jak mě pomaličku začíná pohlcovat bezmoc. Nevěděl jsem, co se děje, proč se to děje a jestli to někdy skončí. Nešťastně jsem na Ciri pohlédl, tlapkou se dotkl krku a jemně zavrtěl hlavou, abych jí dal najevo, že nemůžu promluvit. Měl jsem obavu, aby si nemyslela, že jsem na ni třeba naštvanej nebo něco, když neodpovídám… Rázem jsem na ni však vypoulil překvapeně oči, vzpomněl jsem si totiž na otcovu magii myšlenek, které bych měl vládnout i já. Zavřel jsem proto pohotově oči, začal se soustředit a zkusil dceři promluvit v hlavě: Ciri… Ciri slyšíš mě? Já nemůžu mluvit, prostě mi to nejde, nevím, co se stalo, hrozně mě to vytáčí! Pak jsem oči otevřel a zvědavě na ni přišpendlil zrak. Slyšela mě?
Když promluvila, chvíli jsem si myslel a nadějně se i usmál, že mluví ke mně, jenže to jsem se mýlil – našla vlče. Jo, prostě tu dřepělo na zemi vlče. Malé, hnědé, skoro jako malá houbička, kterých v tomhle lese rostlo až moc. S povytaženým obočím jsem dvojici zpovzdáli sledoval, Ciri se hned jala se s ním seznamovat, já až tak akční nebyl, ale nakonec jsem se s tichým povzdechem přece jen rozešel k nim. Stejně jsem neměl moc možností, jak se s tou cizí houbičkou seznámit, když jsem nemohl mluvit, tak jsem znovu zkusil promluvit k dceři: Ciri, asi tu někde bude mít rodiče, dávej bacha, ať po tobě neskočí nějaká vzteklá matka, upozornil jsem ji, zatímco jsem se rozhlížel kolem nás. Hlas mi sice nefungoval, ale oči i uši ano. Pozorně jsem prohlédl každý kout, abych mohl v případě potřeby svoje něžné sluníčko ochránit, jenže mi nepřipadalo, že by tu měl být kdokoliv další kromě nás tří. S olíznutím čenichu jsem to tu ještě jednou rychle smetl očima, a pak zavrtěl hlavou. Asi tu nikdo není, nikoho necejtím, divný. Možná se ztratilo od matky. Pochyboval jsem o tom, že bych se spletl, já se totiž obvykle nepletl, takže… Co teď?

Ten vlk byl fakt šáhlej, to jsem poznal víceméně hned, jak jsem ho poprvé uviděl, a když teď promluvil, akorát mě v té domněnce utvrdil. Byl mimo. Nevěřícně jsem sklonil hlavu níž, ale očima jsem se na něj stále koukal, jen jsem se mírně přiblížil k Ciri, abych v případě potřeby mohl ihned zasáhnout. Koutkem oka jsem ji zkontroloval, byla hodně rozrušená, což pak rozrušovalo samozřejmě i mě. Ne, že bych měl strach, ale kapka nejistoty mě přece jen začínala postupně pohlcovat, obzvlášť ve chvíli, kdy se vlk zvedl z té své prapodivné židle obrostlé mechem a začal se zvětšovat. S táhlým zamračením jsem bezděky ustoupil o krok vzad a zároveň packou pobídl dceru, aby ustoupila taky. “Je divnej,“ šeptl jsem jen tiše, a potom mlčky vlka sledoval. Byl velký, hodně velký, navíc se pořád zvětšoval a zvětšoval, asi jako nafukující se borůvka, která se každou chvíli odkutálí někam pryč, jediný rozdíl byl ten, že měl pořád všechny čtyři nožky, takže by se odkutálet nemohl. Zrychlil se mi dech, očekával jsem nějaké peklo, až se mi z toho sevřelo i hrdlo, ale on nás jen naštvaně vybídl, ať vypadneme. Nechápavě jsem na něj zůstal hledět, ale když se před námi zjevily dva barevné, nepříjemně se pohybující portály, vypoulil jsem oči. No, a ještě víc jsem je pak vypoulil, když jsem chtěl něco říct Ciri a nemohl jsem. Nešlo to. Co se to k sakru děje?! dcera však na nic nečekala a nejistě se odebrala k jednomu z portálu. Napadlo mě, kterým se dostaneme kam a co se stane, až tam vlezeme, ale Ciri nad tím nejspíš nepřemýšlela a vydala se rovnou k tomu zelenému. Možná, že ji vábilo jeho ostré světlo, které nejspíš zahlédla i skrze svoji slepotu.
Nečekal jsem na nic a následoval ji, zatímco jsem celou dobu myslel na ten divný pocit obřího knedlíku v krku, který mi bránil promluvit. Naposledy jsem pohlédl na toho obra, který se tu tyčil, jak kdyby snad byl důležitějším stvořením jak já, a pak jsem vlezl do toho zeleného portálu, ke kterému nás Ciri zavedla. Nadechl jsem se, zavřel oči, a nechal se jím pohltit.

>> Zelený portál - teleport: Houbový ráj

Nina | červen 2

Když se vlčice usmála a pootočila na mě hlavu, všiml jsem si, že jí v odrazu paprsků zapadajícího večerního slunce zazářila její tyrkysová očka, což se mi moc líbilo. Chvíli jsem na ni proto mlčky hleděl. Měla vážně pěkné oči, oproti Lucy takové živější, světlejší. Oči mé partnerky se mi samozřejmě taky líbily, ale byly prostě trochu jiné - tmavší oproti této vlčici, navíc díky světlejším duhovkám měla o něco více výraznější pohled jak Lucy, což bylo… No, minimálně opravdu vzrušující a zajímavé. Navíc mi lehký letní vánek přivál do čumáku její krásnou vůni, voněla jako květiny a med, takovou vůni jsem ještě u žádné vlčice předtím necítil. Stála by za hřích, blesklo mi hlavou, zatímco jsem jí opětoval její letmý úsměv.
Začala mě popichovat a škádlit, má odvahu. Poklidně jsem se posadil a pokýval hlavou ze strany na stranu, přitom jsem se však pobaveně usmíval, “napadlo mě, že bych tě třeba mohl na ten svůj dlouhej jazyk dostat. Ne každá má štěstí na vlka s tak, jak říkáš, hezkým jazykem,“ dal jsem si záležet, abych ta nejdůležitější slova ve větě pořádně zdůraznil, navíc jsem se jí u toho koukl důležitě do očí. Jenže další větou mě vážně pobavila, nahlas jsem se hlubším hlasem zasmál, “to bych dřív ukousl já je, neměj obavu krásko,“ na moment jsem se odmlčel, ale pak mě napadlo dát najevo, že jsem někdo oproti ostatním. Ukázat jí, že oplývám mocí, sebevědomím, že by se o mně v případě potřeby mohla opřít a že bych se o ni zvládl, jako správný alfa samec, postarat, proto jsem dodal: “Já se o sebe dokážu postarat, víš?“ postavil jsem se a přišel k ní blíž, abych ji mohl obejít dokolečka, ale tak, že jsem se jí skoro dotýkal. Mohl jsem slyšet její dech a intenzivněji cítit její vůni. Nakonec jsem se zastavil vedle jejího pravého boku, lehce se naklonil k ní a ještě než jsem zašeptal do jejího ouška pobídku, tak jsem zaňufkal tak, aby zase naopak ona cítila můj teplý dech. “Prozradíš mi své jméno, krásná vlčí slečno?“ pak jsem se oddálil, vrátil se před ni a sedl si tak, jak jsem seděl předtím. A to s pohledem upřeným na ni, hezky zpříma, s vypjatým hrudníkem a obmotaným ocasem kolem zadních nohou.