Gallirea - Příspěvky uživatele

// VLA 9 (1/5)

Reonys | červenec 4 | Cedrový háj

Upřeně jsem se zvědavým výrazem sledoval Reonyse, který se zarputile snažil i přes výrazné nevolnosti, které na něm byly patrné, probudit své spící magické schopnosti a ukázat, že opravdu něco dovede. Nakonec opravdu svépomoci nechat vyrůst malinkatý trs travičky, a když se úlevně zaradoval, podpořil jsem jeho malý velký výkon zavrtěním ocasu. “Výborně, vidíš to. Opravdu vlastníš magii země, to je dobrá zpráva. Máma ti s ní může hodně pomoct, řekl bych, že ji ovládá opravdu na mistrné úrovni,“ kdyby tu tak Lucy při té chvále, kterou jsem na její účet vyřekl, byla. Určitě by jí to udělalo dobře a navíc by se ujistila, že ji i nadále beru jako velmi schopnou vlčici. Teda nevěděl jsem, jestli o tom, nebo celkově o mně, pochybuje, ale… Připadalo mi to tak. “Když budeš trénovat, můžeš se stát obávaným bojovníkem, Reonysi. Nikdo si na tebe nikdy nedovolí, když z tebe budou cítit moc. Musíš ostatním ukázat, že jsi někdo a že jim to klidně předvedeš,“ s pyšně pozvednutou hlavou jsem dal synovi další důležitou radu do života, chtěl jsem, aby se z něj opravdu stal Někdo s velkým N, aby nebyl přehlížený a aby nezůstal jednou zapomenut stejně tak, jako nezůstanu zapomenut já ani Lucy. Když bude silný a schopný, najde si stejnou vlčici a vyvedou na svět vlčata, která půjdou v jejich šlépějích a budou jejich pokračujícím odkazem. To bylo velmi důležité. Má vůbec nějakou vlčici? zastříhal jsem ušima a zkoumavě si synka prohlédl. Byl už dospělý fyzicky, ale dorostl do dospělosti i psychicky? Nepřipadal mi nijaký jiný, ale bylo by to vůbec poznat? “Ty Reo,“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil a laškovně na něj hodil rovnou dva, nikoliv jeden, úsměv. “Už jsi někde poznal nějakou vlčici? Myslím jako takovou, která by se ti líbila. Nebo… Poznal jsi vůbec nějakou někde?“ jemně jsem povytáhl obočí. Bylo důležité seznamovat se s opačným pohlavím, navíc to byla poměrně zábavná aktivita. Teda mě osobně fakt bavila.
Ohledně smečky a jeho vize jsem neměl sebemenší námitku, souhlasně jsem tedy přikývl. “Výborně, myslím, že to je skvělé rozhodnutí. Taky si totiž myslím, že budeš lepší ochránce lesa než lovec,“ usmál jsem se. “Jsi víc po mně než po Lucy, jak už jsi sám řekl – jsi mohutný a silný, než obratný a hbitý. Lov bych nechal spíš na mámě, ta je na to profík,“ znalecky jsem pokýval hlavou, popravdě ve mně však zůstával dotaz, na který jsem neznal odpověď. Kdo bude pomáhat Lucy s lovem? Z koho z naší rodiny by byl nejlepší lovec? Kdysi dávno mi připadalo, že by Vivianne díky své štíhlé postavě a mrštnosti byla ideálním adeptem, ale ta se vydala jinou cestou, v Ciri jsem zas lovce moc neviděl. Byla něžné povahy, určitě by jí to nedělalo dobře. Možná Seilah? Jak ta na tom vlastně je s lovem? Uvědomil jsem si, že toho o ní moc nevím, přitom s námi žila už dlouho… Vlastně od doby, co byla maličkatá. Čas tak rychle běží? Krátce jsem se zamračil, asi bych se jí měl více věnovat. Nebo by si ji možná mohla vzít pod tlapky Lucy a předat jí to, co umí. “Když jsi se rozhodl být strážcem našeho hvozdu,“ počkal jsem, než se na mě podívá, abych si byl jistý, že vnímá, “rád bych, abys příště označkoval hranice. Zároveň by možná nebylo špatné poznat Života. Když budeš chtít a potřebovat, může ti pomoct ve zlepšení tvých dovedností. Byl jsi u něj někdy? Viděl jsi ho?“ pamatoval jsem si, že cestu jsem mu i Ciri ukazoval, ale tehdy to bylo celý jakýsi zmatený, objevil se tam ten můj dvojník a tak, takže jsem se pak nesoustředil, jestli šel Reonys taky až nahoru nebo ne.

// VLA 8 (2/5)

“Mohl bych ti dát cokoliv,“ šeptl jsem. Bavilo mě, jak se pořád vyptávala a vyzvídala, co z poznání mé osoby bude mít. A ještě víc mě bavilo, jak byla Nina podobná Lucy – obě chtěly mít moc, obě chtěly světu ukázat, že jsou něco víc. A já to chtěl taky. “Spolu bychom mohli dokázat velké věci, nemyslíš?“, pak se ale zeptala, jestli se nebojím, že by mě využila. Upřímně jsem se zasmál, a i nadále jsem zůstával natisknutý na jejím drobném těle. Jako bych ji snad chtěl chránit před tou tmou, která nás obklopovala ze všech stran. “Ty? A využít mě? Ale to ne,“ znovu jsem se uchechtl, vážně mě pobavila. “Z nás dvou mi více zranitelná připadáš ty, jsi přece vlčice, něžné a křehké stvoření, Nino. Jsi svůdná a vychytralá jako liška, ale zároveň taková blyštivá hvězda na nebezpečně temné noční obloze, potřebuješ k sobě někoho, kdo by tě chránil, ne?“ poodstoupil jsem o krůček vzad, abych se jí tázavě mohl podívat do očí. Já v ní neviděl slabost, to určitě ne, ale pořád jsem tu byl já ten, kdo všemu vévodil. “Ale je mi jasný, že jsi chytrá a víš, že se mnou ti z toho něco může kápnout,“ mrkl jsem na ni hravě, abych jí naznačil, že jí mohu nabídnout opravdu hodně. Jsem mocnější, než si myslela!
Celkově informace o mé rodině vzala víc než pohodově, až mě to samotného mile překvapilo, nečekal jsem to. Měl jsem za to, že vlčice jsou upištěné hysterky. Nicméně, asi ji na tom všem nejvíc štvalo moje partnerství s Lucy, jak po chvíli dala dostatečně najevo. Zůstal jsem mlčky stát s pohledem upřeným na její vzdalující se postavu, zatímco jsem přemýšlel, co bych na to měl vlastně říct. Tak jo, teď mě trochu zahnala do kouta. Já nevěděl, co budoucnost přinese, nehodlal jsem nic plánovat nebo dělat zbrklá rozhodnutí, i přestože běžně jsem zbrklý a impulsivní byl. Jenže teď to nebylo na místě. Pravdou bylo, že jsme si s Lucy nerozuměli tak, jak jsme si rozuměli kdysi, ale nevěděl jsem, jestli to ona vnímá stejně? Potřeboval jsem se s ní pobavit a zjistit, jak náš vztah ještě vnímá. Jestli se mnou vůbec chce být nebo nechce. Tiše jsem si povzdechl, stáhl uši k hlavě a k Nině se pomalu rozešel. Ač jsme společně strávili teprve chvíli, něco jsem k ní v sobě cítil. Ještě jsem přesně nedokázal identifikovat, co to bylo za pocit, ale rozhodně jsem věděl, že je mi v její přítomnosti dobře. Neskutečně mě zajímala, chtěl jsem o ní vědět co nejvíc informací. Chtěl jsem ji poznat. Chtěl jsem, aby mi byla blíž, než dosud je. “Nino,“ zapředl jsem něžně, sladce, a posadil se kousíček od ní. “Nechtěl bych po tobě, abys byla druhá. Ty máš na to být první ze všech na světě, jsi dokonalá,“ možná jsem jí mazal tak trochu med kolem tlamy, vlčice měly rády chválu jejich osoby… Kdo ne, že? Ale zároveň jsem to asi myslel i tak nějak upřímně, byla zářivým diamantem mezi nudnými kameny. “Budu si tě hýčkat, budeš spokojená,“ pozvedl jsem hlavu výše, abych na ni lépe viděl, neb seděla na oproti mě na vyšším místě, a pak jí pohledem naznačil, že vše dopadne, jak má.

Stopař
Mimo jiné, že stopuje na lovu kořist (a když nemusí, víc se nezapojuje), hlídá tajným očkem stávající členy, jestli fungují ve smečce tak, jak mají. Zároveň se podílí na rozvoji smečky - hledá nové členy a následně o ně pečuje. Poskytuje jim svoji pomocnou tlapku, aby se příchozí cítili v novém domově komfortně.

// VLA 7 (1/5)

Reonys | červenec 3 | Cedrový háj

Rád jsem slyšel, že se jim v Cedrovém lesíku líbí, mě se tam totiž taky líbilo. Celkem mi to teď pohladilo ego… Jójó, já tehdá věděl, že vybírám tutovej les. “To jsem rád, myslím si, že je ten les jeden z nejlepších, jakej naše rodina mohla klofnout. Ještě lepší jak celej Asgaar, a víš proč?“ na moment jsem se odmlčel a dramaticky na syna koukal, než jsem větu dořekl, “protože v něm žijeme my a v Asgaaru ne, hehe!“ zasmál jsem se a přitom zabouchal ocasem o zem. Stále mi, i po té době, dělalo dobře vědomí, že jsme se s Lucy dokázali tak šikovně postavit na vlastní nohy. Musel jsem se prostě zas a znova pochválit. “Chrání nás mohutný stromy – před letním horkem i zimními nánosy sněhu, zároveň máme blízko jezero i louku, kde se dá lovit, no co víc si přát, že? Ideální poloha.“
Reonyse překvapilo, když jsem začal mluvit o magii, trochu nechápavě jsem na něj chvíli koukal, přesněji řečeno do jeho zelených očích, o kterých zjevně ani netušil. Zdvihl jsem tedy packu a na jeho oči s ní pokynul, “máš je zelený.“ Bylo fajn, že měl magii po své mámě, líbilo se mi to. Dokonce mi i připadalo, že se k němu magie země hodí. On je takový rozvážný, chytrý a vnímavý, přesně pro takové vlky tahle magie je. “Tak něco zkus,“ sice jsem toho o téhle magii moc nevěděl, ale párkrát jsem viděl Lucy, jak ji používá, “třeba vyčarovat kytku. Tvoje máma nechala díky téhle magii prorůst naši skalku mechem a kořeny, je to bezva. Umět ovládat přírodu se nejednou může hodit,“ usmál jsem se povzbudivě na Rea a tlapkou ho poplácal po rameni. “Nebo zkus, aby okolo skalky byla místo hlíny tráva,“ možností bylo dost, ale přesně jsem nevěděl, co začátečník v téhle magii vše zvládne nebo nezvládne. Tlapkou jsem zašoural do hlíny, která se v blízkosti skalky vyskytovala. “Ale mamka ti určitě poradí, jak s magií zacházet, já o ní moc nevím...“, podíval jsem se na něj a zastříhal ušima, když začal mluvit od Ciri. Magie ohně? nevěděl jsem, že jeden z nás dvou má magii ohně, ale… Vlastně ji mohla zdědit po své babičce, mé matce, ne? “Meh, zajímavé,“ celkem mě překvapilo, že zrovna Crowley je ten, který zdědil magii po mně, pacholek jeden nevděčnej. Takovou dobrou magii si v žádným případě nezaslouží, zasloužil by si akorát tak, pfff, prd! Nezaslouží si nic, měl by bejt bez magie, aby se vzpamatoval a choval se normálně! Nevěděl jsem, jak se choval teď, ale stále se v mé paměti vyskytovaly vzpomínky na jeho chování z dřívějška, nepředpokládal jsem tedy, že by se nějak zvlášť změnil. A Vivininy černé oči? Ach jo, rád bych ji viděl. “A nevíš teda, kam Vivianne odešla, jo?“
“No to je dobrej nápad!“ zvolal jsem nadšeně a tak nahlas, až jsem se málem sám sebe lekl. “Popravdě jsem to tobě i Ciri chtěl navrhnout už před tím, než jsme se zatoulali v tom bludišti. Říkal jsem si, a máma určitě bude souhlasit, že nastal čas, abyste se zapojili do chodu smečky. Něco se naučíte, zlepšíte se a aspoň si na vás pak nikdo nebude dovolovat, když budete schopní a zkušení. Na mamlasy, kteří v životě nic nedokázali, si držku otevře každej, ale na nějakýho, no, třeba takovýho loveckýho profíka jen tak ne!“ ano, chtěl jsem mít z dětí minimálně celo-Gallirejský přeborníky ve všem, co se rozhodnou udělat. “No a co bys rád? Co by tě tak zajímalo?“ lehce jsem natočil hlavu na stranu a nepřestával na Rea koukat.

ten nápad se mi líbí - přidávám se k Mitsuovi :D

// VLA 6 (5/5)

“Jak už jsem jednou říkal,“ započal jsem větu sebevědomě, a u toho jemně pozvedl hlavu nahoru, “je čest mě poznávat, nedovolím to jen tak někomu, Nino. Jen výjimečným, vyvoleným… Takovým, jako jsi ty,“ udělal jsem k ní o dva kroky blíž. Nespouštěl jsem oči z těch jejích. Oproti mému chladnému, ne příliš přívětivému pohledu byl ten její měkký a něžný, působící dojmem bezbranné holčičky , kterou je potřeba ochraňovat před okolním zlem. Působila na mě křehce, ale přitom inteligentně. Věděla, co chce, a to se mi líbilo. Přitahovaly mě sebevědomé kusy, vlastně když jsem se nad tím zamyslel, v některých povahových rysech si byla s Lucy dost podobná. “Ale řekni,“ vzdálenost mezi námi jsem stáhl na poměr zhruba jednoho statnějšího jelena, “vždycky je dobré mít schopné spojence, ne?“ věděl jsem, že to ví. Nepochyboval jsem o její moudrosti. “Měla bys z toho samé výhody,“ a ještě krok blíž. Znovu jsem ucítil její vůni, která se v menším prostoru rozprostírala naprosto všude, jakoby mě snad vyloženě chtěla vyprovokovat v nějakému činu. Zavřel jsem oči, nasál ji do čenichu a na moment podržel. Pak jsem jí vzduch vyfoukl přímo do obličeje. “Máš ráda, když se tě dotýkám?“ ozval se hrobovým tichem můj, tentokrát hluboce posazený hlas.
Na odpověď jsem nepočkal, chutě mě ovládly dřív, než jsem je stihl ovládnout. Tiše jsem se k ní zepředu přiblížil a natiskl na její hruď tu svoji. Roztřásl se mi dech, když jsem na sobě ucítil její měkké tělo. Bylo až neuvěřitelné, co se mnou její přítomnost dělala. Zavřel jsem oči, přitiskl krk na ten její a v tomto objetí zůstal. Užíval jsem si to. “Buďme chvíli takhle,“ šeptl jsem. Nechtěl jsem mluvit nahlas a přerušovat to dokonale hodící se ticho. Tohle byla tak trochu intimní, možná až romantická chvíle, kdy jsme měli celý úkryt jen pro sebe a byli jsme tak skryti před očima celého světa. Vnímal jsem její dech, tep a soustředil se na její tělesnou konstituci. Oproti mě byla menší, drobnější, měl jsem rád, když byly samice křehké. Vyvolávalo to ve mně chuť dávat na ně pozor. “Mhm,“ zavrněl jsem do jejího ucha, “čas ukáže, co bude, princezno. Když budu chtít, ukončím to s ní a vezmu si pod svoje tlapky tebe. Byla bys jenom moje,“ tváří jsem se otřel o tu její. “Chtěla bys?“

// VLA 5 (4/5)

Reonys | červenec 2 | Cedrový háj

Syna jsem cítil už delší dobu předtím, než se mi ukázal. Měl jsem totiž jeden z nejlepších čenichů široko daleko! Jak jinak. Zaostřil jsem na něj zrak a na pozdrav se pousmál, zatímco jsem souhlasně kývnul. Byl jsem rád, že jsem s ním měl obdobný vztah, jaký jsem kdysi měl se svým otcem. Teda aspoň jsem v to doufal, že je se mnou Reonys rád. “Ty nerušíš nikdy. Ani ty a ani Ciri, jsem rád, že pořád zůstáváte v lese,“ máchl jsem ocasem, nicméně jsem jím akorát tak setřel hlínu, která se v okolí skalky vyskytovala.
Prohlédl jsem si ho, musel jsem uznat, že podědil dobrou postavu po mně, byl to kus vlka. Urostlý, dobře stavěný, pěkná lesklá srst… “Vypadáš dobře, Reonysi. A koukám, že se ti už projevila magie?“ upřel jsem zrak do jeho zelených očí. Zdědil magii po Lucy, svojí matce. Bezděky jsem si vybavil situaci, jak Lucy díky magii nechala vzniknout náš úkryt ve skalce, já tuhle magii neměl a ani jsem s ní neměl žádné zkušenosti. Každá magie však může být velmi mocná, pokud je její vlastník silný a umí to s ní, což jsem věřil, že Reonys bude jeden z nich. “Jak se ti magie projevila? Pamatuješ si to?“ zvědavě jsem zastříhal ušima, já si projev své magie pamatoval moc dobře. Použil jsem ji tehdy na matku, ale jestli to bylo vědomě nebo nevědomě, to už jsem si nevzpomínal. “A Ciri už magii má, nevíš?“ bylo pomalu na čase, aby se projevila u všech mých vlčat, tedy spíše dospělých vlčat, no. Napadlo mě, jestli alespoň jedno z mých dětí má příkaz po mně? Nevěděl jsem, jakou magii má Vivi ani Crowley, a nepředpokládal jsem, že bych ještě někdy dostal příležitost to zjistit.

// VLA 4 (3/5)

Reonys | červenec 1 | Cedrový háj

Seděl jsem poblíž skalky a rozhlížel se po okolí, byl tu klid a ticho, sem tam jsem zaslechl jen tichounké zurčení našeho lesního potůčku. Vzpomínal jsem, utápěl jsem se v minulosti. Myslel jsem na otce, na matku, na všechny svoje sourozence, až dokud jsem v hlavě nezhodnotil, že jsem vlastně stále nesmírně rád, že už je nemusím nikdy vidět. Tehdy mi to bylo líto, pamatoval jsem si ty pocity beznadějné zbytečnosti, když otcova láska oplétala svými kořeny daleko více Sionna, jak mě nebo Awnay. Ta byla tehdy mým jediným spojencem, jenže zmizela a už se nikdy nevrátila. Nejspíš už ji to všechno štvalo, tehdy jsem ji nechápal, ale teď jsem jí moc dobře rozuměl. V hlavě se mi vybavil odraz mé matky, jejího vyčítavého pohledu a na druhé straně mě, jak se snažím se jí zavděčit. Prahnul jsem po jejím uznání, její lásce, které se mi nikdy nedostalo. Znechuceně jsem si odfrkl, nikdy jí na mě nezáleželo.
Byl jsem rád, že jsem svá vlčata vychovával jinak. Snažil jsem se péčí zahrnout všechny čtyři úplně stejně, druhá stránka věci byla ta, že Crowleymu i Vivianne vymatlala mozek má „sestra“, které bych nejraději drápem za trest prořízl hrdlo. Tiše jsem si povzdechl, štvalo mě, jak se to všechno vyvinulo. Dřív jsem si nemyslel, že by se tohle zrovna mě mohlo stát. Staral jsem se o ně přeci perfektně, ne? Byl jsem perfektní ve všem, vlčata měla vše, co chtěla, proč si toho ale ti dva uličníci nikdy nevážili?

// VLA 3

Laškovala se mnou a to mě furt dokola dostávalo do kolen. Obavy z mé rodiny ze mě rázem vyprchaly a já si tak mohl konečně znovu užívat ten absolutně nepřekonatelně uspokojivý pocit z její přítomnosti. Blaženě jsem se na ni usmál, zároveň jsem se však snažil, aby můj výraz byl pohodářský. Jako výraz velkého alfa samce, který má vše na háku. “Máte vysoké sebevědomí, princezno, teda vlastně skoro královno Nino,“ zastavil jsem se přímo vedle ní, až dokud jsem se jí nedotkl bokem, a vydechl teplý vzduch do jejího ucha. Pak jsem šeptl: “A to se mi strašně líbí.“ Nedokázal bych být s vlčicí, která nezná svoji hodnotu a která se jen bezcílně protlouká světem, aniž by měla nějakou jasnou vizi. Neměl jsem rád nudné vlčice bez jiskry, s takovou bych si nikdy nezačal. Potřeboval jsem z jejich strany nějaký impuls, který by mi vlil vzrušení do žil, což Nina měla. Měla ten impuls stejně tak, jako ho kdysi měla Lucy, ale… To už je hodně dávno. Laškovně jsem jí olízl ouško a pak se znovu rozešel. Zamířil jsem k úkrytu, který by měla poznat ze všeho nejdříve, kdyby si chtěla odpočinout. “Pan král bude momentálně spokojený, když mu dáš možnost, aby tě víc poznal,“ zahnul jsem vpravo, pokračoval kolem malé, skoro neslyšně tekoucí tůňky, až jsem došel k našemu království, které jsme tu s Lucy vybudovali. A teď do něj zasvětím Ninu… “Byla bys diamantem na mé koruně, hezčí vlčici jsem už dlouho nepotkal. Rád bych se tebou chlubil celému širému okolí,“ vycenil jsem lehce zuby a mlsně si olízl pysky. Miloval jsem pocit, když mi někdo záviděl, a byl jsem si jistý, že ji by mi záviděl každý druhý. Nebo možná úplně každý. A navíc, vrána k vráně sedá, ne? Byli jsme naladěni na podobné vlně a ona potřebovala někoho, jako jsem já. Někoho, kdo se o ni postará a bude ji ochraňovat, na takovou krasotinku určitě čekalo nebezpečí ve formě zablešených tuláku za každým křovím.

// v úkrytu

Protáhl jsem se menší dírou a vklouzl ne příliš elegantně do srdce menší skalky, kde se Nině naskytl pohled na moc pěkné, útulné, ale přitom poměrně prostorné místečko. “Pozor na nožky,“ varoval jsem ji starostlivě, vlčice měly rády péči, ne? Zemí prorůstala velká spousta kořenů, nechtěl jsem, aby si tu hned zramovala ty svoje jemňoučké kotníčky. “Je to tu příjemné,“ porozhlédl jsem se a nasál do čumáku vůni mechu, který obrůstal stěny i strop. Pomalu jsem se rozešel hlouběji, až jsem se zastavil u stěny, na které svítil jemným světýlkem malinkatý brouček. “Znáš světlušky?“ koukl jsem na ni a pak čumákem pohodil zpět na světlušku. “Líbí se jim tu a my tu tak nemáme černočernou tmu,“ byl jsem se skalkou nadmíru spokojen. Však jsem ji taky vybudoval, ne? V duchu jsem se pochvalně poplácal po ramínku.
Samozřejmě ji zajímalo, s kým vším smečku sdílím, rozhodl jsem se jí to říct tak, jak to je. To by pořádnej alfa samec stejně udělal, ne? Buď to přijme a budu s ní mít menší práci, nebo se naštve a budu chvíli dolejzat, ale věděl jsem, že mi nakonec každá vlčice podlehne. Mému šarmu, kouzlu, které vyzařuji. Byl jsem prototyp dokonalosti, stejně jako ona. Měli jsme oba dva velké štěstí. “Tuhle smečku jsem zakládal s partnerkou, jmenuje se Lucy. Poslední dobou nám to však úplně moc neklape, vztah opadl a… Mám tak nějak pocit, že jsme spíš vlci, co vedle sebe žijí, než že by přetrvávala láska,“ pohled jsem nechával upřený na světlušce, a krátce jsem se odmlčel, abych jí dal prostor pro reakci. Nedokázal jsem však odhadnout, jaká asi bude. Kladná? Záporná? Sám v sobě jsem ale věděl, že to, co jsem právě řekl, byla jen polopravda. Já měl Lucy pořád rád, ale faktem bylo, že jsme spolu poslední dobou čas zrovna netrávili, a pokud jo, dohadovali jsme se. Aspoň jsem měl takový pocit. A teď ještě někde trajdá s Warisem. Možná jsem ho neměl do smečky zvát. Ještě mi sbalí partnerku a pak i dceru, ne? Spratek jeden. “A pak tu žije moje dcera se synem, ale ti už jsou dospělí a brzy možná půjdou svojí vlastní cestou,“ doufám, že ne. Otočil jsem hlavu na Ninu, abych viděl její reakci. Můj výraz ve tváři se však neměnil, byl takový, jako vždycky. Byl div, že jsem si z toho nedělal hlavu, ale tak nějak jsem si věřil, že jsem si ji aspoň trochu omotal okolo drápku. Pletl jsem se?

// VLA 2

<< VVJ

Koutkem oka jsem na ni po její otázce pohlédl, ale místo odpovědi jsem se jen pobaveně pousmál. Byl jsem si jistý, že věděla, jak moc po ní toužím a že jsem rád za správné rozhodnutí, které učinila. Rozhodla se mě následovat, to jsem oceňoval. Čím jsem si však zase až tak jistý nebyl, byla reakce Lucy, a vlastně i reakce Niny, až se dozví, že mám partnerku a vlčata. Naprázdno jsem polkl, trochu se mi při té myšlence sevřelo hrdlo, musí to vědět? Pff, stejně by se to dozvěděla, ach jo. Nejradši bych se tomuhle vyhnul a jen si užíval. “Hm, ale princezně to pravidlo nejdříve musí schválit pan král, ne?“ šeptl jsem do jejího ucha, zatímco jsem se o ni před vstupem za hranice mého, teď už vlastně asi našeho lesa, otřel. “Vítej doma, Nino,“ pevně jsem pohlédl do těch jejích hlubokých, azurově modrých očí, ve kterých jsem se pokaždé, znovu a znovu, ztrácel. Špatně se mi z nich odtrhával zrak, vždy mě pohltily a pak mě nechtěly pustit. Vlastně z celé její maličkosti se mi oči špatně odtrhávaly. Měla neuvěřitelný šarm, své kouzlo, které jsem jen těžko vstřebával. A to možná mohl být problém...
Pak jsme vstoupili do lesa, hlasitě jsem se nadechl. Možná jsem trochu zneklidněl, ale snažil jsem se to nedávat najevo. Napětí ve svém těle jsem však cítil. Zavětřil jsem, abych nejdřív identifikoval, kdo tu je, ale jak jsem předpokládal, byla tu stále jen Ciri s houbičkou, naším novým nalezencem. Nebude Lucy naštvaná, že jsem Ninu přivedl do smečky bez jejího vědomí? chvíli jsem čuměl do blba, ale pak jsem se krátce zamračil. Kdyby nebyla pryč, mohl bych se jí na to zeptat, ale výletila někde v čudu, nejspíš za doprovodu tlapek Waristooda, o kterém jsem zatím neměl šanci moc zjistit. Jsou spolu nějak dlouho, letmo jsem se ohlédl za své rameno na Ninu. Já s Ninou byl taky už celkem dlouho, neměl jsem právo Lucy soudit, nicméně… Já prostě musel. Byl jsem asi pokrytec, ale štvala mě představa, že se někde toulá s vlkem, o kterým já vím kulový.
Nadechl jsem se a nahlas hlubokým zavytím dal najevo, že jsem se vrátil. A pak? Pak jsem zůstal stát a koukat někam do prázdna, hlavou se mi honilo jen jedno – mám jí říct o Ciri? Mám jí Ciri představit, jakoby se nic nedělo a prostě jí oznámit – „hej, to je moje rodinka, balím tě, ale přitom jsem ženáč“? Na druhou stranu, měl jsem jinou možnost? Stejně by se to dozvěděla. Jenže já nechtěl, aby byla naštvaná, hrozně mě přitahovala, už dlouho se mi nestalo, že bych z někoho byl tak paf. Máchl jsem ocasem a na Ninu se usmál, aby věděla, že se nic neděje a že je vše v pořádku. “Pojď, krásná Nino, ukážu ti to tu,“ pomalu jsem se rozešel hlouběji do lesa.

// VLA 1

Ještě hodnou chvíli jsem plaval, nebo se tedy spíš jen tak zlehka potácel ve vodě, jediném jakž takž chladném místě, které mi dokázalo zklidnit mé rozdivočené myšlenky. Kdykoliv jsem ale náhodou, třeba jen koutkem oka zahlédl Nininu siluetu, zase se mi rozbušilo srdce a vyrostl mi v krku veliký knedlík. Nenechávala mě klidným. Její jedinečnost, neuvěřitelná elegance a nikde nekončící krása mi, nejspíš nezvratně, popletly hlavu. Natočil jsem se na ni s úmyslem se vrátit zpět na břeh, abychom mohli pokračovat v naší společné cestě, dokonce jsem se i pořádně nadechl a vše vydechl ven, abych se řádně uklidnil, ale pak jsem ji tam uviděl a znovu jsem se ztratil. V odlescích slunečních paprsků byla totiž ještě oslnivější a já prostě neměl slov, nemohl jsem normálně myslet. Tak jsem na ni němě koukal, neschopen jiného pohybu než kopání tlapek, abych se udržel nad vodou, a snad poprvé ve svém životě krátce zalitoval, že nejsem sám s volnýma tlapkama.
Když jsem se konečně dopotácel až k ní, přivítal jsem ji drobným úsměvem a packou si setřel z brady odkapávající vodu. Trochu jsem po její výzvě znejistěl, ne proto, že bych si snad nevěřil, ale proto, že jsem dostal strach, jak bude reagovat Lucy a ostatní. Nakonec to pro ně ale vlastně mohla být jen cizinka, kterou jsem potkal náhodně a nabídl jí přístřeší, nevšimnou si však mého pohledu, kterým na ni koukám jako na nikoho jiného? Na moment jsem zavřel oči, nutně jsem potřeboval být chvíli sám, pohlcen tichem a především temnotou, abych si urovnal ten maglajz v hlavě. Jenže to teď jaksi nebylo možné. “Jistě,“ odkašlal jsem si a o pár kroků se k ní přiblížil. Znovu mě do čenichu praštila její omamná vůně. Úžasnější vlčici jsem jakživ nespatřil, jakoby mě snad očarovala nějakou magií. Ztratil jsem sám sebe…
Pomalu jsme se rozešli a já, jakožto pořádný vůdce a veliký alfa samec, udal směr. Ťapkal jsem po jejím boku a bezděky si představil párek vlčat pobíhající před námi, nesoucí moji sílu a její krásu. Pevně jsem však zavřel oči a v mysli si nafackoval, jenže bych spíš potřeboval, aby mi někdo nafackoval doopravdy. “Chtěla bys být princeznou mé smečky, jo? Já myslel, že princeznou můžeš být jen tam, odkud pocházíš a kam se jednou chceš vrátit,“ doprovodil jsem své popíchnutí jemným úšklebkem a hravě do ní dloubl přední packou. Následně jsem však dodal: “Býti princeznou si u mě budeš muset zasloužit, drahá,“ tón byl o poznání tišší, spíše takový laškovný. S náklonem k ní jsem pak přímo do jejího ouška vrnivě, jako předoucí kočka, šeptl: “Ale věřím, že pro tebe to nebude problém.“

>> Cedr

<< Cedr

Od jezera šel příjemný chlad, který jsem teď s radostí uvítal. Ještě v rychlosti jsem se rozhlédl, v okolí cedrového lesa, kam tohle zázračné jezero dosahovalo, jsem naštěstí byl sám. Věděl jsem, že někde v dálce jsou i jiní vlci, byli tu cítit, ale neviděl jsem je, takže jsem si tu mohl v poklidu rozjímat, jak jsem měl v plánu.
Na moment jsem zavřel oči a nadechl se čerstvého vzduchu, který napovídal, že brzy přijde noc. Napadlo mě, kde se asi toulá Lucy? Jestli je sama nebo s někým? Možná s nějakou kamarádkou, ale ona nemá kamarádky. Uštěpačně jsem se ušklíbl, doufal jsem, že někde nepoletovala s Waristoodem, to by mě asi štvalo. Asi určitě.
Přední packy jsem postavil do vody po kotníky, zohnul se k jezeru a pomalu začal pít. Neměl jsem potřebu spěchat a vodu do sebe házet tak, jak jsem to dělal běžně, naopak jsem si tuhle chvíli klidu, ticha a samoty užíval. Jenže po chvíli se mi něco nezdálo, zaslechl jsem zvuky. Zastříhal jsem tedy ušima a natočil je tam, odkud přicházely, ale ještě chvíli to neřešil. Když jsem pak ale zvedl hlavu a zavětřil, ucítil jsem pach. A ten pach patřil šedivce, která se z ničeho nic ocitla nedaleko mě…

// --- NAPOJENÍ HRY U JEZERA (ROZCESTNÍK) S NINOU --- a následné pokračování :)

“Ciri, jdu na chvíli k jezeru, postarej se o Deltu,“ kývl jsem na dcerku a láskyplně na ni chvíli hleděl. Byla krásná, něžná a velice empatická, vážil jsem si, že byla pořád s námi v lese. Ona ani Reo neodešli tak, jako odešla Vivianne s Crowleym. A já přece chtěl celo svoji rodinu pohromadě, nechtěl jsem, abychom se rozdělili, obzvlášť ne tak, jak se to stalo. Tiše jsem vzdychl, nedalo se nic dělat. “Vrátím se,“ hlesl jsem ještě a na rozloučení zamáchal ocasem.
Les byl čerstvě označkovaný, věřil jsem, že když tam holky nechám, budou v pořádku, a až se vrátím, vyrazíme na lov, aby měli všichni co jíst. Chtěl jsem teď být ale chvíli sám, zchladit se v jezeru a přemýšlet u toho nad svými věcmi. Ještě naposled jsem les obešel, abych se opravdu ujistil, že v něm je bezpečno a Ciri s houbičkou se nic nestane, a pak jsem zamířil k vodě.

>> VVJ

Nina | červen 8

Tiše jsem se zasmál, “kdybych o tobě pochyboval, krásná Nino, už bych se s tebou teď pravděpodobně nebavil,“ laškovně jsem na ni mrkl očkem. Kdyby mě nepřitahovala a měl bych vůči její inteligenci pochybnosti, proč bych ztrácel čas? S hlupáky se nezahazuji, jedině tehdy, když by mi mohli být užiteční, a u Niny jsem měl jasno, že hloupá rozhodně nebyla. Navíc její pohled a víceméně i postoj těla jasně naznačoval, že patří mezi vyšší vrstvy, že je jako já. Není nikdo, je to někdo.
Znovu zapadalo slunce, další den se chýlil ke konci. S tichým povzdechem jsem máchl ocasem a pohodil na romanticky narůžovělou večerní oblohu hlavou, “uplynulo už hodně času,“ podotkl jsem. “S tebou jsou hodiny spíš jako nějaké kratičké chvilky,“ podíval jsem se jí do očí a tak chvíli setrval. Nechtěl jsem se s ní loučit, byl jsem rád, že přijala můj návrh a že se vydá na cestu se mnou. Snad nebude Lucy její přítomnost vadit, na druhou stranu Waristooda taky přijala, ne? “Máme pěknou smečku,“ ohlédl jsem se směrem, kterým se můj domov nacházel, “támhle je menší les z cedrů, to jsou takové majestátní, už hodně let stojící mohutné jehličnany. Mimo to, že se skvěle hodí k mé výjimečnosti, nám poskytují v létě chládek a v zimě naopak ochranu před sněhem a větrem. Ideální místo.“ Jo, měl jsem za to, že naše smečka byla jedna z nejlepších. Byla sice zatím menší, nicméně jsem věřil, že se ještě rozroste. Rozprostírala se na ideálním místě, v blízkosti jezera i plání vhodných k lovu, co víc chtít? Čisté prostředí, dokonce i menší potůček nám lesem protékal, no určitě lepší jak Asgaar plnej skalek, kvůli kterým si jeden málem zlomí haksnu. “Chceš se k nám podívat?“ navrhl jsem a s očekáváním na ni natočil ouška. Nepochyboval jsem o kladné odpovědi, nicméně… Stát se mohlo cokoliv. Pro sichr jsem se k ní zase o malý kus přiblížil, aby mohla cítit moji blízkost, vůni a pronikavý pohled. “Rád bych tě měl poblíž,“ šeptl jsem.
Vrátila mi olíznutí, až nečekaně podivně mi z toho poskočilo srdce, jako kdybych snad byl mladej vejrostek, kterej s vlčicema nemá zkušenosti. Příjemný pocit se mi však rozlil po celém těle, chtěl jsem ještě… Chtěl jsem víc. Aniž bych si to uvědomil, začal jsem hlasitěji dýchat a trochu neklidně máchat ocasem, popravdě jsem se rozmýšlel, jestli na ni skočit teď nebo až potom. Na Lucy a svoji rodinu jako bych v tomto momentu zcela zapomněl. Měl jsem zastřenou mysl její krásou a přitažlivostí. “Ty jsi…,“ odmlčel jsem se a zapřemýšlel, jak správně větu dokončit, až jsem nakonec hlubším hlasem dodal: “Úžasná. Chci tě,“ zavřel jsem oči, neb jsem se celý po vyřknutí toho slova zachvěl. Dychtivě jsem se k ní bez varování přiblížil a začal se o ni otírat. Něžně, avšak s jistou dávkou divokosti. Zaňufkal jsem jí k oušku, které jsem pak olízl, a hlavu přitiskl zboku na tu její. Uklidni se! Srdce mi zrychleně bylo a ona mohla díky naší společné blízkosti slyšet můj roztřesený dech. “V budoucnu si tě… Vezmu. Budeš celá moje,“ šeptl jsem, ještě naposled jí mokrým čenichem zaňufal do ucha, které jsem nakonec olízl, a pak od ní poodstoupil.
Musel jsem jít hlouběji do jezera, abych se uklidnil… Chladná voda byla jediná, která mi v tuto chvíli mohla pomoct, takže jsem vyrazil až tam, kde jsem nedosáhl, a začal plavat. Bude tvoje, jednou bude tvoje, jen klid. Všechno má svůj čas.