Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VLA 50 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 12/15

<< Paseka

“To jsem rád. Třeba tu pak budeš chtít zůstat o to dýl,“ mrkl jsem na ni. Kdyby si tenhle svět nezamilovala, jistojistě by spěchala domů do svého království, kde na ni čekal veliký honosný trůn s jejími poddanými, kteří se určitě těšili na to, až ji budou moci uctívat. “Myslím, že je tahle krajina krásná, ať už je jakékoliv období. Na jaře tu roste, skoro na každé druhé louce, hrozně moc krásných voňavých květin, v zimě tu bývá dost sněhu, na podzim je tu zase všude krásně barevně,“ usmíval jsem se. Já to tu měl fakt rád, ale jak pak by taky ne, když jsem se v tomhle světě narodil. Nic jiného jsem neznal, a možná jsem ani nechtěl. Žilo se mi tu dobře.
“Aha, zaječí maso mám taky docela rád,“ vlastně mimo ryby jsem měl rád skoro všechno. Jen ryby prostě páchly a ani nechutnaly nijak zvlášť dobře. Byly celý jakýsi oslizlý, no prostě fuj. Vhodný leda tak pro nějaký tuláky, kteří jsou rádi, že maj vůbec co žrat. Mezi ně jsem se já nikdy neřadil a ani se řadit nebudu.
Oddálila se ode mě a já si náhodou všiml, že jí trochu ztvrdly z ničeho nic rysy ve tváři. Napadlo mě, jestli není naštvaná, že mám rodinu? Pohled jsem přesunul někam do dálky, aby to vypadalo, že nad ničím nepřemýšlím, i když jsem přemýšlel. Možná jí vadí jen Lucy, nebo možná i děti. Ale ti jsou skoro dospělí. Nebo vlastně úplně dospělí. Můžou si dělat, co chtějí, no, asi to spočívalo hlavně v Lucy. Nechtěla být „ta druhá“, jak mi sdělila, a momentálně byla, no. Jenže já ani nevěděl, co se sebou…

>> Zrcadlové hory

// VLA 49 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 11/15

<< Smrkový les

“Klidně můžeme,“ podíval jsem se na ni a svůj pohled doprovodil příjemným úsměvem. “Je tu pěkně, že? Stihli jsme projít už hodně luk a lesů, dostatek okolí naší smečky,“ dělal jsem to hlavně kvůli ní. Jasně, i mě se líbilo tu jen tak popocházet a kochat se přírodou, kterou jsem měl rád už od mala, na druhou stranu jsem to tu poměrně znal. Spíš jsem prostě chtěl, aby hlavně ona poznala lépe svůj nový domov. Aby se tu necítila jako nějaký nezvaný host. “Co máš nejraději k jídlu? Já třeba nesnáším ryby, mám nejradši vysokou. Mají měkký maso. Teda když ulovíš mladšího, tak ten má maso hezky měkký,“ bezděky jsem se olízl, protože jsem začal slinit.
Bylo vážně zajímavý, že jsme měli tak podobné pocity a myšlenky. “Mě s tebou čas taky utíká hrozně rychle. Je to zvláštní,“ zasmál jsem se a jemně do ní drcl hlavou. “Je mi s tebou příjemně,“ dlouze jsem se jí zahleděl do očí, v tu chvíli jsem znovu ucítil tu silnou touhu ji mít celou jen pro sebe. Naprázdno jsem polkl, zrak odvrátil a raději tu touhu nechal zmizet. Tedy minimálně jsem se o to pokusil.

>> Mahtae - sever

// VLA 48 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 10/15

<< Rozkvetlé louky

Pomalu zapadalo sluníčko, blížila se noc. S tichým povzdechem jsem zrak upřel na růžovou oblohu prokvetlou romanticky vypadajícími červánky. Bylo někdy až nepříjemné, jak strašně rychle čas běží. Přicházela noc a přinášela tím znamení o konci tohoto den. Čekalo nás ale další ráno a další den, který však proteče mezi tlapkami stejně tak, jako tento den, a znovu bude zanedlouho u konce. A takhle pořád dokola, dokud nenastane úplně ten nejposlednější z nejposlednějších dnů nebo nocí. Občas jsem chytil jakousi sentimentální vlnu a přemýšlel o svém životě, o životě svých blízkých, svých dětí… A říkal jsem si, co jsem mohl/měl udělat jinak a co se mi v životě naopak povedlo. Zavzpomínal jsem i na Lucy a znovu si řekl, že tuhle věc musím prioritně vyřešit hned, jak se vrátím domů. Podíval jsem se letmo na Ninu, bylo mi s ní dobře. Už dlouho jsem se necítil tak příjemně, ale co přesně jsem od ní vlastně očekával? Co jsem očekával sám od sebe, od svého života?
Ze šňůry myšlenek mě vytrhl její hlas. Pochválila mě, že jsem dobrý táta, tak jsem se na ni usmál a pokýval hlavou, “snažím se.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se před chvílí ptala na nějakou pěknou lovnou půdu a já jí při tom neodpověděl. Krátce jsem se tedy zamyslel, “jinak s tím lovem. Myslím, že tady každá pěkná prostorná louka bude k lovu dobrá. Hlavně ty u vody, třeba u toho velkého jezera, kde byl ten nesnesitelně protivnej staroch. Kousek od naší smečky. I Proto jsem vlastně vybral les, jaký jsem vybral. Je v blízkosti krásného jezera i velikých luk.“ Z toho tématu jsem dostal hlad. Celkem jsem se těšil, až se podíváme po nějakým tom dobrým masíčku.

>> Paseka

// VLA 47 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 9/15

<< Lesík topolů

“Aha,“ broukl jsem tiše, chvíli měl na tváři neutrální výraz, ale pak se na ni usmál. “Kdo by nechtěl vládnout celému velikému království, viď?“ i já bych to bral. Teda pokud bych byl nicotnej tulák, kterej tady nic nedokázal. Já tu teď měl smečku, na kterou jsem byl právoplatně pyšnej, protože jsem ji zbudoval vlastníma tlapkama, ale chápal jsem, že se ona asi cítí podřadně, když se tu jen tak protlouká od ničeho k ničemu. Nicméně… “I tady můžeš ale dokázat veliké věci, když budeš chtít. Podívej se třeba na mě – byl jsem závislej na domově, kterej mi poskytovala má rodina, a nakonec jsem se osamostatnil a je mi takhle daleko líp. Jsem velkej alfa, silnej vlk a všecko takhle. Je to země plná kouzel a různých magií, můžeš být tím, kým jen budeš chtít,“ packou jsem ji zlehka poplácal po zádíčkách a pak se na ni usmál.
Když projevila lítost nad mojí nefunkční rodinou, s povzdechem jsem jí pohlédl vděčně do očí. “Díky,“ jemným gestem hlavy jsem jí naznačil, že si toho cením. Jediný, kdo mě v životě kdy podporoval, byla Lucy, takže jsem si uvědomoval, že to není samozřejmost. “Rodinu si jeden nevybírá, že,“ kéž by to tak šlo. “Ale aspoň se díky téhle zkušenosti snažím nebýt ke svým dětem stejný, jako byli moji rodiče. Nedělám mezi nimi rozdíly a snažím se ke všem přistupovat stejně. Nechci, aby měli pocity, jako jsem měl já. Třeba že mám jednoho radši než toho druhého, to ne. To bylo hodně nepříjemný.“

>> Smrkový les

// VLA 46 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 8/15

<< Armanské hory

Konečně se o sobě aspoň trochu víc rozpovídala. Se zájmem jsem ji poslouchal, byl jsem rád, že se o ní můžu dozvědět trochu víc informací a přitom je z ní netahat jak z chlupatý kožešiny. “Aha aha,“ pokýval jsem hlavou, když se na moment mezi vyprávěním odmlčela. Chtěl jsem dát najevo, že poslouchám a vnímám. Zaujalo mě teda především to, že mluvila o sestře – takže má bratra a sestru? Nebo je jich ještě víc? “No a nejsi ráda, že jsi teda pryč? Chci říct, že teď máš svobodu. Volnost. Nemusíš se nikomu zpovídat a dělat to, co ti někdo nakáže. Můžeš žít svůj vlastní život,“ pousmál jsem se. Já věděl, o čem mluví. I přestože jsem neměl nijaké hrůzné dětství nebo nalajnovaný život někým jiným, vycházel jsem s rodinou tak špatně, že když jsem od nich odešel, cítil jsem se jako znovuzrozený. Ten těžký kámen, který jsem celý život nosil na bedrech, ze mě najednou spadl a já byl volný. “Jinak to s tou mámou chápu. Alespoň vás měla upřímně ráda a vy jste věděli, že vás miluje. Já tohle říct nemůžu. Já o matčinu náklonnost musel doslova škemrat,“ protočil jsem oči v sloup. Kdykoliv jsem si na to vzpomněl, akorát mě to vytočilo. “Nevím, proč mě a sestru nesnášela, když svoje další dva vrhy ráda měla. Asi jsme se jí se ségrou nepovedli podle jejích představ,“ krátce jsem se zasekl v jejích očích, ale pak pohled vrátil před sebe a pokračoval v cestě.
Očividně moje rýpnutí s potencionálním nápadníkem pochopila, protože mi ho hezky vrátila. Zasmál jsem se a zlehka se na ni nalepil svým bokem. “Čím dýl s tebou tráví čas, tím víc o tebe stojí, neboj se,“ hlesl jsem tiše a usmál se. Nemazal jsem jí med okolo tlamy, doopravdy se mi líbila. Přitahovala mě. Lákala mě. Kdyby to šlo, hned bych jí začal snášet modré z nebe, ale nejdřív jsem si musel ujasnit, jak to vlastně s Lucy máme. Jenže kdykoliv jsem nad tím začal přemýšlet, začalo mě to hrozně mrzet a nevěděl jsem, co mám dělat.

>> Rozkvetlé louky

// VLA 45 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 7/15

<< Severní Galtavar

Chtěl jsem jí říct, že se nemusí bát, že já ji ochráním, kdykoliv bude třeba. Že se nemusí po mém boku cítit bezmocně, protože já jsem mocný, ale jen co jsem se nadechl a pootevřel mordu, řekla mi to, co řekla. Tak jsem ji zase zavřel a nahlouple se pousmál. “To jsem ani říct nechtěl,“ zalhal jsem. “Vím, že jsi natolik soběstačná, že se ochráníš sama!“ podíval jsem se na ni stejně významným pohledem, který na mě před chvílí použila ona.
“Jo, přesně tak,“ přikývl jsem souhlasně hlavou. “Soustředění tě v tomhle ohledu dovede k úspěchu,“ usmál jsem se a zavrtěl ocasem, když navrhla společný souboj v magiích. Dělal jsem, jakože je to děsně prííma nápad a že s ním souhlasím, ale ve skutečnosti bych si ten souboj nechal klíďo píďo uniknout. Však jsem přes magie profík nebyl. Musím jít k Životovi.
Její rodina byla poněkud zvláštní. “A proč?“ nechápal jsem, proč doma neměli nějakou pořádnou práci, vládli přece veliké oblasti, ne? Tedy alespoň podle jejího vyprávění. “Vždyť... Nepomáhali jste otci? A co matka? Jaká byla tvoje... Vaše matka?“ natočil jsem na ni se zájmem uši. “Určitě lepší jak ta moje,“ uchechtl jsem se. Všechny matky byly lepší jak ta moje. Určitě. “Máš povinnosti jen proto, že jsi dcera alfy? Ale přitom jsi tam byla na okrasu? Tak to teda dost dobře nechápu,“ zavrtěl jsem krátce hlavou. Kdyby měla opravdové povinnosti, nemohla by být jen zářící hvězdičkou na obloze, ne? Poslouchal jsem dál její povídání. Tentokrát byla tématem vlčata. Moc jsem k tomu už neměl co dodat, své jsem řekl, jen mě pobavila tím, že nemá nápadníka. Vždyť jeden stál vedle ní! Zasmál jsem se a dloubl do ní tlapkou. “Nebude to trvat dlouho a nějakého si najdeš, neboj!“ chlácholil jsem ji, i přestože jsem nechtěl, aby běhala za nějakejma jinejma vlkoušama. Já pro ni byl ten pravý! I když jsem pořád měl Lucy. Možná. Kdybych tak mohl mít dvě vlčice, ach jo. Nemuset si vybírat... Chtěl bych je mít obě! Do pravé tlapky jednu a do levé druhou.

>> Lesík topolů

// VLA 44 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 6/15

<< Jedlový pás

“A to je dobře? Chceš, abych byl pro svoje okolí děsivej?“ hlesl jsem tiše. Snažil jsem se zabarvit svůj hlas do mírného tajemna. Jazykem jsem si potom oblízl zuby a hodil na ni lišácké mrknutí jednoho očka. Třeba by se jí líbilo, kdybych v ostatních vzbuzoval respekt, možná až strach. “Občas se mi stane, že slyším myšlenky ostatních,“ přikývl jsem hlavou, “ale nevadí mi to. Je to vlastně celkem zajímavý, když ostatní neví, že vím, co si myslí.“ Magie ji zřejmě fakt braly, protože vyzvídala dál. Já o magiích naštěstí věděl hodně věcí, ale v používání jsem už zas takový profík nebyl. Fakt bych si je měl potrénovat, abych se před ní pak neznemožnil, to by byl pěknej trapas, usmál jsem se na ni a pokýval hlavou ze strany na stranu, abych dal najevo, že má z části pravdu a z části taky ne. “Magie ovládáš nitrem. Svojí duší. Musíš mít silnou vůli, a pak... To jde tak nějak samo. Tréninkem se samozřejmě vše zlepšuje, ze začátku to není úplně ono, ale po čase si každý zvykne.“
Její bratr měl zajímavé jméno, vlastně jsem ještě nikdy žádného Cyrila nepotkal. Tiše jsem se zasmál, “to věřím. Málo kdo je hezčí jak ty,“ laškovně jsem jí poslal vzdušnou pusu. “Tak jsem zvědavej, jestli ho někdy teda potkám. Celkem mě zajímá. Když pocházíte ze stejného světa, bude i on silný a sebevědomý, ne? Co dělal u vás doma? Co měl na starost?“
Zaposlouchal jsem se během společné pomalé procházky do jejího hlasu a tiše vstřebával obsah toho, co mi vyprávěla. Znělo to trochu smutně. “To je zvláštní, že vlčata jsou u vás doma povinností. Vlčata přece mají vzniknout ze společné lásky,“ pronesl jsem tiše s pohledem upřeným kamsi před sebe. Nebyl jsem kdo ví jaký romantik, ale na mysl mi vytanula Lucy - jak jinak, že ano. Dřív jsem ji miloval až po uši, nechápal jsem, kdy se to změnilo? Lehce jsem se zamračil. Možná to udělal čas? Čas mohl za to, že už si nerozumíme tak, jak dřív? Nebo... Nebo snad Waristood? Mohl za to Waristood a nakukal jí do hlavy plno nesmyslů? Tiše jsem si povzdechl, začínal jsem z toho být trochu zmatený, nevěděl jsem, co si o tom mám vlastně myslet a jak se mám cítit. Z myšlenek mě ale naštěstí vytrhlo Ninino další povídání. Zastříhal jsem ušima a věnoval jí opět svoji plnou pozornost. Líbilo se mi, co říkala.“Já mám vlčata rád. Líbí se mi, že se narodí čistá. Nepopsaná. Ty je pak vychováš, dáš jim správné základy do života. Uděláš z nich dobré vlky, kteří znají svoji hodnotu,“ usmál jsem se na ni. “Mým vlčatům koluje v žilách jen ta nejušlechtilejší krev. Mají skvělé předpoklady pro všechno,“ dodal jsem pyšně. Měl jsem za to, že má vlčata nadmíru přesahovala jakákoliv jiná vlčata na tomto světě. Měla totiž oproti ostatním kvalitní kořeny! “Jsem zvědavej, jaká by byla tvoje mimina,“ zazubil jsem se. “Třeba bys měla dvě malinkaté šedivé Ninušky s modrejma kukadlama.“

>> Armanské hory

// VLA 43 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 5/15

<< Sviští hůrky

“No, z části ano. Můžeš poznat magii podle očí, ale ne každý vlk je má zbarvené. Já je třeba měl hodně dlouho oranžové, podle oranžových očí nic nepoznáš. Když jsem ale zesílil, objevily se mi na kožichu ty znaky a pak i zbarvené oči. Myslím, že je to proto, že mám magii příkazu i myšlenek dohromady. Otec vládl oběma těmto magiím, asi je mám po něm,“ můj otec byl silný a s magiemi to uměl, já oproti němu měl pořád mezery. Asi bych měl magie trochu potrénovat. Jak bych je mohl zjistit, co všechno ve mně je? Samotného mě to zajímalo.
Konečně jsem se i já o Nině dozvěděl něco nového. Často se vyptávala a mluvilo se spíše o mně. “Máš bratra jo? A jak se jmenuje?“ vypadal jako ona? Taky měl šedivý kožich? Nebo to byl úplně někdo jiný a jako sourozence bych je při náhodném setkání vůbec netipl? “Ale jak říkám, smečku chci mít velkou a silnou. Pokud by tvůj bratr chtěl a měl by co nabídnout, přijal bych ho. Na zkušenou,“ koukl jsem na ni. Přece jen, ona byla něžná slečna, i přestože se tak nerada prezentovala, ale bratr je pořád bratr. Samec, možná ochránce své sestry, kdo ví. Kdyby si začal moc vyskakoval, vyrazil bych ho, takže jsem doufal, že Nina význam slova „na zkušenou“ pochopí správně. Nehodlal jsem si nechat od nikoho prdět na hlavu. “Ale když dáme smečce dostatek času, určitě se rozroste,“ dodal jsem pak s úsměvem. Doufal jsem v to. Moc rád bych jednou otci ukázal, že jsem dobrou alfou, i když jsem nepočítal s tím, že bych ho někdy chtěl cíleně vidět. Kdybychom se však náhodou potkali, proč bych se nepochlubil, že. Ale nejdřív by právě muselo být čím.
Zalaškovala se mnou svým ocasem, popoběhl jsem o kousínek vpřed a se smíchem se na ni ohlédl. “Nojo, máš pravdu. Měl bych si to jméno pamatovat,“ zasmál jsem se ještě jednou a pak zpomalil, aby mě mohla dojít. “Myslím, že s ní naposledy zůstala Ciri. Říkal jsem si, že bysme pak měli smečku zkontrolovat, tak bude ideální, když něco ulovíme a dotáhneme to domů,“ byl jsem takový nesvůj, že jsme byli pryč tak dlouho. Chvíli jsme v tichosti ťapali, ale nakonec mi to nedalo, že jsem o malé Houbičce řekl jen tu malou bezvýznamnou trochu, tak jsem to drobet doplnil: “Ale je roztomilá, mám vlčata celkem rád. A ty?“
Dál už jsem ji jen poslouchal. Byl jsem rád, že se trochu rozmluvila, takže jsem jen pokyvoval hlavou, a reagoval až tehdy, co na mě přišla řada. “Chápu, proč se tebou chlubili,“ usmál jsem se na ni. “Jsi moc krásná. Ale taky chápu tvůj pocit, že by ses ráda zapojila. Když ještě chvíli vydržíš, dám ti tu možnost,“ slíbil jsem jí. Viděl jsem v ní nadání, tak proč ho nevyužít ve prospěch smečky, že?

Když jsme dorazili pod kopec, po kterém bychom se dostali ke Smrti, ukázal jsem nahoru packou. "Tudy bychom se dostali ke Smrti," dal jsem packu zpět na zem a na Ninu koukl. "Je hodně mocná, silná. Když jí zaplatíš různými drahokamy, může ti pomoct, zesílíš díky ní. Je ale taky proradná, nebezpečná, dávej si na ni pozor," varoval jsem ji. Pak jsem se otočil a raději zamířil pryč. Já se Smrtí nechtěl mít už nikdy nic společného.

>> Severní Galtavar

// VLA 42 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 4/15

<< Sopka

Zastříhal jsem ušima a vyslechl si její radu, na kterou jsem přikývl. Vlastně měla pravdu. “Ano, měl bych. Na druhou stranu delší dobu byla smečka jen taková… No prostě jen rodinná záležitost, až postupně se k nám přidali další vlci. Chtěl bych ale jednou smečku velkou, rozvětvenou, abych byl opravdovým alfou, ne jen nějakým… ,“ na moment jsem se odmlčel a uchechtl se dodatku, který jsem měl na jazyku, ač to vlastně bylo spíš takové „mírně ponížené“ uchechtnutí. “No prostě nějakým tatíkem, který má místo smečky jenom svoji rodinu. Chápeš, jak to myslím, ne?“ svěsil jsem hlavu níže mezi lopatky, tohle přiznání mi bylo jaksi nepříjemné. Cítil jsem se jako veliký vládce, ale ve skutečnosti tam byl z cizinců jen Waristood, který mi právě přebíral partnerku, Seilah, kterou jsme našli jako mrně, pak další mrně a Nina, kterou jsem teď nabaloval. No, celkem bída. “Jinak neboj, lov se nezapomíná. Abych pravdu řekl, v lovu jsem nikdy přeborníkem nebyl, ale postupně jsem se tak nějak zlepšil a naučil, no. Ale taky žádnej specialista nejsem,“ usmál jsem se, abych ji trochu ukonejšil a aby neměla obavy, že se nějak poníží nebo něco. Napadlo mě pak ale, že je zvláštní, že se Nině tak jednoduše přiznávám ke svým nedokonalostem, přestože jsem je dalším vlkům spíše tajil.
Zajímala se o celkový chod smečky, což bylo fajn. “Nově je jím Reonys, můj syn,“ pronesl jsem s tou největší pýchou, jakou jsem dokázal dát najevo. V Rea jsem věřil, neměl jsem v jeho vlastnosti absolutně žádné pochybnosti, věděl jsem, že jakmile se ve svém úkolu zaběhne, bude skvělým ochráncem. Byl to bystrý vlk, silný po mně, chytrý po Lucy. Prostě ideální partie! “Chci syna s dcerou více zapřáhnout. Seznámit je s chodem smečky, vše se naučí, jsou šikovní. Ciri teda teď asi někde lítá, neviděl jsem ji, ale jak ji potkám, zařídím to. Je na čase, aby dospěli se vším všudy,“ s kývnutím hlavy jsem se na Ninu usmál. Nepochyboval jsem o svých rozhodnutích, tedy určitě ne v tomhle ohledu. Chtěl jsem pro své děti to nejlepší – alespoň pro ty dvě, které mi zbyly. Sotva jsem ale stihl odpovědět, už mi pokládala další otázku a pak hned další. Musel jsem se pobaveně zasmát, byla roztomilá, jak byla celá taková hrr. “No ty jsi divoška,“ zapředl jsem s ohlédnutím se na ni, protože jsem pořád šel před ní a vedl ji. Pak jsem ale zpomalil, abychom srovnali krok. “Zvědy nemáme. Teď momentálně. Pokud se ale postaráme, že bude o naší smečce vědět více vlků, pak můžeme, když bys chtěla,“ přiblížil jsem se k ní a do ucha jí zašeptal: “Můžeme mít kohokoliv jen budeme chtít. Společně.“ Její vůně mě dostávala do kolen. Stáhl se mi žaludek silným chtíčem, musel jsem se zase oddálit. Věděl jsem, že jí dávám až moc najevo, že ji chci, ale nešlo mi to zastavit. Bylo to moc těžké. “Vlčata nemáme,“ zavrtěl jsem hlavou, ale pohyb pak náhle přerušil. “Teda vlastně jo, jedno jsem našel, když jsme s dcerou byli na toulkách. Říkám jí houbička, páč se potloukala sama mezi houbama, hehe,“ zazubil jsem se při vzpomínce na to malé vlčátko, které nevědělo kudy kam. “Má samozřejmě i jméno, ale to jsem zapomněl,“ pokrčil jsem pak rameny. “A další funkce nemáme, ale napadlo mě, že bych rád, aby dcera byla právě takovej jako… „Oťukávač“ nově příchozích. Mohla by hlídat, jestli vše klape, jak má. Celkem by se na to hodila.“
“A ty by ses ráda ve smečce nějak více zapojila?“ zeptal jsem se s nehraným zájmem, neb mě pak napadlo, že možná vyzvídá, jaký úkol by mohla čmajznout ona sama. “Co jsi dělala u vás doma? Říkala jsi, že rodina měla království, velikou smečku,“ po jejím boku jsem zamířil k lesu, ve kterém sídlila Smrt. To místo jsem si moc dobře pamatoval, nešlo zapomenout.

>> Jedlový pás

// VLA 41 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 3/15

<< Aina

Její dotaz byl dobrý. No kdo u nás ve smečce vlastně loví? Krátce jsem se zamyslel, zatímco jsem na ni koukal s mírným úsměvem, aby to nevypadalo, že vyvíjím nějaké extrémní snažení pro vymyšlení odpovědi. “No, Lucy je velmi dobrým lovcem. Už v Asgaarské smečce měla post lovce, ale vlastně nemáme ve smečce prozatím nikoho, kdo by měl lov vyloženě na starost. Naposledy jsem třeba lovil já s Ciri a Reonysem, což jsou moji dcera a syn,“ schválně jsem nenazval Lucy svoji partnerkou, ale zmínil jsem pouze její jméno, neb jsem v sobě měl jakýsi nepotlačitelný divný pocit, že mi už post jejího partnera nenáleží. Pořád jsem však v nitru duše, hezky potajmu doufal, že je to jen pocit a že se v něm pletu. “Můžeme klidně ulovit po cestě něco spolu a pak to do smečky dotáhnout, stejně je pomalu na čase nějaký lov uspořádat. Už je to celkem dlouho, co bylo k obědu něco… Řekněme velkolepého,“ usmál jsem se. Jo, však naposledy to bylo snad ještě před zimou, a teď už bylo léto. Uplynula dlouhá doba. Naštěstí ale ve smečce zatím byli jen dospělí vlci, kteří si jídlo obstarají sami, ale teď u nás bylo už i malé vlče – Houbička. Málem jsem na ni zapomněl. Možná bysme se měli do Cedru co nejdřív vrátit, mám pocit, že poslední dobou daleko víc trajdám někde mimo. Nemám pak přehled, co se doma děje. Doufal jsem, že alespoň to značkování Reonys provedl, když jsme se domluvili, že bude ochráncem hranic.
Slečna si se mnou ráda pohrávala, což vlastně bylo prima. Začal jsem vrtět ocasem, když tak dlouze uvažovala, jestli se jí v lese líbilo nebo ne. Poznal jsem na ní, že se jedná o hru, tak jsem tak i reagoval. A když se pak rozesmála, rozesmál jsem se taky. Byl jsem… Šťastný. Tak, jak už delší dobu ne. Jakoby můj život ovlivnilo působení nějaké nové jiskry. “To jsem rád,“ hlesl jsem a usmál se na ni, když byla celá rozpačitá z toho, co řekla. Vypadala roztomile. Ty její velké modré oči a mokrý ňufáček. Znovu mě pohltilo nutkání se jí dotknout, takže jsem neváhal a když byla taková celá vykolejená, vrhl jsem sek ní a projevil jí náklonnost položením čumáčku na ten její. “Mě se taky líbí, že máme ve smečce takovou hezkou vlčici,“ šeptl jsem.
Pak jsem se však odtáhl, aby moje doteky nebrala jako nějakou samozřejmost, a vydal jsem se dál. Nevěděl jsem kam, jen jsem prostě šel. Procházeli jsme okolo sopky, pod kterou jsem se nehodlal příliš zdržovat, jen jsem na ni upozornil pohozením hlavy – “sopka. Tady jsem našel svůj náramek, ale nikdy jsem tu jinak moc času netrávil, tak bych radši šel dál. Na takových místech jeden neví, jestli jim může věřit.“

>> Sviští hůrky

// VLA 40 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 2/15

<< VVJ

Drcla do mě a tím mě uvedla do mírných rozpaků. Kdyby to u vlků šlo, jistě bych se aspoň trochu začervenal, i když jsem se snažil dělat, že jsem úplně free a že mě to vůbec nevyvedlo z míry. Kdykoliv však byla v mé těsné blízkosti, rozbušilo se mi srdce, takže co teprve když se mě nějak dotkla. Přitiskl jsem uši k hlavě a usmál se na ni, snažila se mě podpořit, čehož jsem si vážil. Poznal jsem již mnoho vlků, a ne vždy se ke mně všichni chovali tak, jak bych rád, ale ona ano. Skoro hned v prvních okamžicích, co jsme se potkali. Už je to docela dlouho, co tady spolu randíme, ne? Byla to náhoda nebo osud?
Natočil jsem na ni ouška, vlastně... Když jsem to z těch jejích krásných jemných rtíků slyšel, uvědomil jsem si, že má pravdu. “Jo, umět bojovat je důležitější, jak umět vyhrávat,“ kývl jsem na ni a nechal si jejím čumáčkem přejet po svém krku. Mírně jsem se při tom otřásl blahem, na pár vteřin mi dokonce i zamrzl mozek. “Protože bez boje není vítězství, že?“ hlesl jsem tiše s pohledem upřeným do jejích očí.
Pobaveně jsem se zasmál a zavrtěl párkrát ocasem, když pronesla, že toho starce do rána klepne. “To je fakt, vždyť byl celej zchátralej a vysušenej jak ožraná mrtvola po smečkovém obědě,“ zazubil jsem se na ni a pro změnu zase drcnul čumáčkem já do ní. Ale ne do krku, nýbrž do tváře. Bavilo mě se jí dotýkat, flirtovat s ní, být v její blízkosti, povídat si s ní, procházet se přírodou. Bavilo mě s ní všechno. Z ničeho nic jsem si pak ale uvědomil, že jsme odešli z Cedru stejně rychle, jako do něj přišli. Ani jsem nevěděl, co si o mém, tedy teď už vlastně asi našem lese, myslela. “A jak se ti vlastně líbilo v Cedrovém lesíku?“ natočil jsem na ni jedno ouško a druhé nechal dozadu. Poslouchal jsem zvuky okolí, jestli je vše v pořádku. Měl jsem tendence být pořád ve střehu. Asi se mě to pořád drželo od doby, co jsme s Lucy opustili Asgaar a snažili se najít co nejdříve vhodný domov pro naše malá vlčata, která už teď sice nebyla malá, ale to byl jen detail. Tiše jsem si povzdechl, na Ninu se usmál, ale v hlavě si přehrál obraz Lucy. Měl jsem z toho celého trochu divný pocit. Cítil jsem její pach u jezera, ale zároveň s ní se tam vznášel i pach Waristooda, takže jsem okamžitě dostal blok k nim jít. Neměl jsem náladu ho vidět. Jenže co ona? Byli jsme od sebe už tak dlouho.

>> sopka

// VLA 39 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 1/15

Byl jsem z toho starýho kostitřasa celej rozhozenej. Frkal jsem, rychle dýchal a tak všecko, ale Nina měla jakési uklidňující kouzlo, protože když přišla, cítil jsem se hned o fous líp. Podíval jsem se na ni, pak na místo, kde jsem toho dědulu naposledy viděl, a pak si prostě jen ztrápeně kecnul zadkem na zem. “Nojo,“ hlesl jsem tiše. Nečekal jsem, že prohraju, fakt mi to celkem vzalo vítr z plachet. Copak já, že. Já přece neprohrával, ani jsem nevěděl, jak se to dělá. Tak jak jsem mohl prohrát teď, a ještě k tomu před vlčicí, která se mi tolik líbila?
Zvedl jsem se do stoje, abych ze sebe mohl oklepat zbytky vody, a pak s hlubokým nádechem a následným výdechem vyzval Ninu pohozením hlavy k odchodu. “Jo, jsme skvělí i bez toho, abysme někoho oblbovali magiema,“ zabrumlal jsem, stále však nespokojen. Nejradši bych si to s ním rozdal znovu. “Ale stejně to nechápu. Jako nevím, jestlis měla čas to sledovat, jo, ale on prostě plaval a plaval, já ho vždycky skoro měl a on udělal blik!“ u slova blik jsem nadskočil o půl metru nad zem, abych dal dostatečně najevo to překvapení, který jsem v tu chvíli cítil, “a ocitl se dál ode mě, abych měl další práci s tím ho dohnat! No to nechápeš prostě,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Furt mi to v ní šrotovalo, prostě jsem se chtěl vytáhnout a spíš jsem teď odtáhnul, no. Odtáhnul jak zbídačenej tulák. “Ale jestli ho ještě někde potkám, tak ti říkám, že mu dám co proto!“

>> Aina

// VLA 38 (3/5)

// VLA; plavání - závod se Stařešinou

Znělo to skoro jako kompliment, proto jsem se hrdě napřímil stejně tako, jako to udělala ona, a jen se samolibě pousmál. "Správná odpověď, princezno Nino," koutky mi však cukly do pobaveného úsměvu, i přestože jsem se snažil o vážný výraz.
No, o božstvu této země toho zřejmě moc nevěděla. Já taky nebyl zrovna profík, u Smrti jsem byl jednou a naposledy a u Života párkrát, ale i přesto jsem netušil, co vše vlastně dokáže. To jsem ale neměl v plánu Nině říkat, tvářil jsem se, že vím naprosto všechno. Chtěl jsem na ni působit sebejistě. "Můžeme se jít pak podívat, kde bohy najdeš. Smrt i Život. Ukážu ti to," nabídl jsem jí, stále se snažíc o naprosto bezchybný výraz velkého egoisty napůl s lišákem, který ji prostě balí. Byla kus a já kusy měl rád. "To si právě myslím," kývl jsem pak souhlasně, když zauvažovala o tom starci jako o možné třetí části Gallirejského božstva. Poslední část z chybějících dílků. "Proto ho musíme najít." Chtěl jsem o něm vědět vše.

S Ninou jsme pokračovali okolo jezera, doufal jsem, že se ten šašour co nejdřív objeví, jenže on pořád nikde. Už jsem to skoro chtěl vzdát a jít se schovat někam, kde bude větší chládek, ale měli jsme štěstí! Promluvil na nás cizí hlas, zastříhal jsem ušima a otočil se směrem, ze kterého jsem ten hlas zaslechl. A fakt tam stál. Byl to on. Přesně jak říkali Siku s Ventem. Civěl na nás těma svýma bledýma očima umrlce, přičemž nás vyzval oba na závod v plavání na druhou stranu jezera, jenže dřív, než jsem to vůbec stihl pochopit a celkově pochytit, o co gou, prohlédnout si ho nebo cokoliv jiného, vystartoval. Ani nepočkal na naši reakci, prostě nic. Skočil do vody a šup, plaval jak kdyby se nechumelilo. Překvapeně jsem koukl na Ninu a pak oči vrátil na pomalu mizejícího starce. Vypadalo to, že neplave naplno, spíš jen tak zlehka, tak jsem nespěchal. Měl jsem za to, že ho doženu jak nic. “No tyjo,“ hlesl jsem, stále trochu šokovaný, a pomalu při tom vstřebával situaci. “Vidělas ty jeho záda? Měl je celý obrostlý nějakejma houbama nebo co. On je normálně tak starej a plesnivej, že z něho rostou houby,“ packou jsem si přetřel oči. Co to jako bylo? A proč s náma chce závodit? To jsem fakt jako vůbec nepochopil. Byl jsem z toho zmatenej, na druhou stranu… Vento to přece říkal, ne? Že je ten starouš akční a furt něco vymýšlí.
Rozběhl jsem se teda za ním. Respektive jsem skočil do vody. Vystartoval jsem z ničeho nic přesně tak, jak to udělal on. “Pojď Nino, pospěš!“ s úsměvem jsem se na ni ohlédl. Vlka jsem začínal postupně dohánět. Se silou jsem na tom nebyl vůbec špatně a s rychlostí či vytrvalostí jakbysmet, byl jsem opravdu poměrně zdatným vlkem po všech fyzických stránkách. Jenže i přesto, že jsem si myslel, že mi to půjde jako po másle, tak jsem se po chvíli přesvědčil, že to asi úplně tak snadný nebude. Kdykoliv jsem se k němu přiblížil asi na délku dvou velkých hnědých medvědů, z ničeho nic poskočil a tím se zase vzdálil na délku čtyř medvědů! Ale nebylo to, že by zrychlil nebo něco, plaval pořád stejným tempem, ale bylo to jako nějaký kouzlo. Prostě blik a najednou byl zas o něco dál! A úplně debilně se u toho smál, drásalo mi to nervy. Stiskl jsem pevně zuby k sobě, na čele se mi mezitím začínaly objevovat první vrásky značící naštvanost. S tichým zavrčením jsem o něco více zabral nožkama, říkal jsem si, že se mi to možná jenom zdálo, že přece není možný, aby jen tak z ničeho nic poskočil v té vodě dál ode mě, ale zase se to stalo znova a já se tak přesvědčil, že to očividně možný je. Ale nechápal jsem to. Byl jsem z toho úplně nejvíc vytočenej. Ne jenom, že mě štvalo to, že ho nemůžu předplavat, i když jsem si myslel, že nějakýho nejvíc trapnýho stařečka, kterýmu rostou smradlavý houby na zádech, dám jak nic, ale štvalo mě hlavně i to, že se ztrapním před Ninou. Já byl přece profík ve všem, ne?!
Plaval jsem pořád neúnavně stejným tempem, vyčerpaný jsem nebyl, ale nedokázal jsem vymyslet, jak toho starouše přelstít. Sotva jsem vstřebal co se děje, tak jsem ještě měl vymyslet za pochodu nějakou taktiku? Vše se seběhlo tak hrozně rychle, že jsem sotva zachápal, o co jde, natož abych ještě nějak víc myslel. A tak mi nezbývalo nic jinýho, než zas a znova použít hrubou sílu. Doufal jsem, že se mi to nakonec vyplatí a já vyhraju, v dálce jsem viděl něco, co vypadalo jako cíl závodu.. Každopádně tak jako tak cíl byl asi břeh na druhé straně jezera. Ten starej vykutálenej dědek se navíc znova začal smát, to mě už úplně dopálilo. “Grrrr!“ zavrčel jsem hlasitě, za pomoci svých zadních tlapek zabral a zrychlil. Už jsem ho skoro i měl, byl na dosah packy! Jenže znovu problikl a objevil se až v cíli. Šokovaně jsem zpomalil a zůstal na něj hledět, “co to-kde to-co…“ zakoktal jsem se, zatímco jsem na něj nevěřícně zíral. “TO JE PODVOD!!“ štěkl jsem vytočeně a s rázným funěným, abych jako ukázal, že jsem fakt naštvanej, jsem se začal škrábat na břeh jezera přímo k němu. “Podváděls! Dědku plesnivej!“ zamračil jsem se na něj, ale on vypadal, že ho to vůbec neštve. Ba právě naopak. Náramně se nad tím bavil. Nade mnou a mojí prohrou, přesněji řečeno. Vysmíval se mi. A já byl tak nesmírně vytočenej, až mi okolo předních i zadních pacek začaly lítat malé fialovo bílé jiskřičky. “Nesměj se!“ Zahřměl jsem a chtěl jsem se po něm ohnat tlapou, ale on zmizel. Blikl, zmizel a jeho smích se pomalu rozplýval po okolí, až úplně utichl.
Já zůstal zírat před sebe jak vopařenej, věděl jsem, že mi dá práci tohle vzít tak, jak to je, abych se uklidnil a nechtěl zabít každýho (kromě Niny, samozřejmě), kdo se okolo mě vochomejtne. Oklepal jsem ze sebe kapajícívodu. Nechápal jsem to. Já plaval rychle a on… On jen podváděl pomocí magie. Byl tak ubohej a trapnej, že si musel dopomáhat, jinak by mě neporazil. Jo. Rázně jsem si sám pro sebe kývl hlavou, abych se ujistil, že jsem lepší jak on. On vyhrál jen proto, že podváděl, ale já bych byl vyhrál čestně, kdyby nepodváděl! Pořád jsem ale hodně rychle dýchal a funěl jsem, nešlo mi se uklidnit. Byl jsem rozčílenej jak už dlouho ne. “Zmetek jeden,“ zabručel jsem a pořádně dupnul packou o zem. Jak si to ten starej prďola vůbec mohl dovolit?! “Musím ho znova najít a dát mu co proto!“ Až teď jsem si uvědomil, že Nina plavala se mnou. Pohlcen soutěživostí jsem na ni úplně zapomněl. Ohlédl jsem se na, ač jsem se teď cítil tak zahanbeně, že jsem se na ni ani dívat nechtěl, a počkal, jak vlastně zareaguje. Líbilo se jí to? Byl jí ten dědula sympatickej? Nebo na něj byla naštvaná stejně jako já? Tiše jsem si odfrkl a olízl čenich. “Nino, musíme ho hned najít, abych mu ukázal, že si na nás nemá dovolovat!“ zahalekal jsem akčně, přičemž jsem nervně mrskal ocasem sem a tam.

// VLA 37 (2/5)

// Stařešina - Nina - 3/3

Uchechtl jsem se, “jsi zvyklá na divné?“ pobaveně jsem se na ni podíval. “Takže myslíš, že třeba já jsem taky divný?“ kulišácky jsem na ni přimhouřil očka, abych jí naznačil, že si má dát pozor na odpověď, jinak ji kousnu do zadku. No, já bych ji kousnul do toho zadku bez tak moc rád i bez té odpovědi, ale tohle mohla být dobrá záminka. “Ale jinak si myslím, že právě může ovládat nějaké silné magie. No není moc normální, aby staroch nad hrobem skotačil jak malý vlče, ne? Ještě jsem nikoho takovýho zatím nepotkal, proto si myslím, že v tom bude něco víc. Chci to zjistit, všichni, kdo by mi mohli pomoct zesílit, mě zajímaj. Byl jsem u Života, dokonce i u Smrti, ale k té už moc jít nechci,“ bezděky jsem svěsil uši do stran. Ano, tentokrát jsem se nestyděl přiznat, že z ní mám nahnáno – však byla děsivá. Měl jsem za to, že by z ní měl nahnáno úplně každý. “Ty znáš zdejší božstvo?“ zeptal jsem se akčně, a jako bych se probral zpět k životu, jsem natočil uši zase hezky na ni.
“Jojo, hledejme ho. Mohl by být někde na okraji jezera, půjdeme podél jeho břehu,“ přikývl jsem a zařadil se před Ninu, abych ji jakože vedl jako správnej alfák. Nojo, tady se mi ji vedlo lehce, ale kdyby bylo někde něco děsivýho, možná bych se daleko radši schoval za ni a nechal se vést já. Nicméně to by mi zase moje hrdost nedovolila, takže bych ze sebe dělal, jaká jsem statečná hitparáda, ale ve skutečnosti bych se bál. Trapas.
Se zájmem jsem si prohlížel okolí a bezejmenného starce hledal. Přemýšlel jsem, jak by asi mohl vypadat a co všechno by mohl asi tak umět. Co všechno by mi mohl předat?

// VLA 36 (1/5)

// Stařešina - Nina - 2/3

“Nevím, co s nima dělá,“ pokrčil jsem rameny, “nebyl jsem u toho. Každopádně ten jeden vlk, kterýho jsem potkal, říkal, že ho prostě vypekl a pak se mu posmíval.“ To kdyby se posmíval mě, dal bych mu co proto! Mě se rozhodně nikdo posmívat nebude. Nikdo na to nemá právo, to spíš já mám právo posmívat se všem okolo sebe, protože mi jen málokdo sahá alespoň po prsty na tlapkách.
Vypadalo to, že i Ninu to povídání zaujalo, což mě mile překvapilo, byl jsem rád. Měli jsme tak nějakou novou aktivitu, kterou jsme mohli společně řešit a vykonávat. “Jono, můžeme zesílit společně,“ zazubil jsem se a zamával ocáskem. Nicméně věděl jsem, že asi oba dva víme, že já jsem mezi náma ten silnější. “Ale jinak fakt nevím, neumím si to představit, připadá mi to celý takový divný,“ prostě jen tak potkat staříka někde u vody, dělat s ním bžundoviny, jak říkal Vento, a pak jít a potkat ho náhodou zase někde jinde? Divný.