Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VLA 38 (3/5)

// VLA; plavání - závod se Stařešinou

Znělo to skoro jako kompliment, proto jsem se hrdě napřímil stejně tako, jako to udělala ona, a jen se samolibě pousmál. "Správná odpověď, princezno Nino," koutky mi však cukly do pobaveného úsměvu, i přestože jsem se snažil o vážný výraz.
No, o božstvu této země toho zřejmě moc nevěděla. Já taky nebyl zrovna profík, u Smrti jsem byl jednou a naposledy a u Života párkrát, ale i přesto jsem netušil, co vše vlastně dokáže. To jsem ale neměl v plánu Nině říkat, tvářil jsem se, že vím naprosto všechno. Chtěl jsem na ni působit sebejistě. "Můžeme se jít pak podívat, kde bohy najdeš. Smrt i Život. Ukážu ti to," nabídl jsem jí, stále se snažíc o naprosto bezchybný výraz velkého egoisty napůl s lišákem, který ji prostě balí. Byla kus a já kusy měl rád. "To si právě myslím," kývl jsem pak souhlasně, když zauvažovala o tom starci jako o možné třetí části Gallirejského božstva. Poslední část z chybějících dílků. "Proto ho musíme najít." Chtěl jsem o něm vědět vše.

S Ninou jsme pokračovali okolo jezera, doufal jsem, že se ten šašour co nejdřív objeví, jenže on pořád nikde. Už jsem to skoro chtěl vzdát a jít se schovat někam, kde bude větší chládek, ale měli jsme štěstí! Promluvil na nás cizí hlas, zastříhal jsem ušima a otočil se směrem, ze kterého jsem ten hlas zaslechl. A fakt tam stál. Byl to on. Přesně jak říkali Siku s Ventem. Civěl na nás těma svýma bledýma očima umrlce, přičemž nás vyzval oba na závod v plavání na druhou stranu jezera, jenže dřív, než jsem to vůbec stihl pochopit a celkově pochytit, o co gou, prohlédnout si ho nebo cokoliv jiného, vystartoval. Ani nepočkal na naši reakci, prostě nic. Skočil do vody a šup, plaval jak kdyby se nechumelilo. Překvapeně jsem koukl na Ninu a pak oči vrátil na pomalu mizejícího starce. Vypadalo to, že neplave naplno, spíš jen tak zlehka, tak jsem nespěchal. Měl jsem za to, že ho doženu jak nic. “No tyjo,“ hlesl jsem, stále trochu šokovaný, a pomalu při tom vstřebával situaci. “Vidělas ty jeho záda? Měl je celý obrostlý nějakejma houbama nebo co. On je normálně tak starej a plesnivej, že z něho rostou houby,“ packou jsem si přetřel oči. Co to jako bylo? A proč s náma chce závodit? To jsem fakt jako vůbec nepochopil. Byl jsem z toho zmatenej, na druhou stranu… Vento to přece říkal, ne? Že je ten starouš akční a furt něco vymýšlí.
Rozběhl jsem se teda za ním. Respektive jsem skočil do vody. Vystartoval jsem z ničeho nic přesně tak, jak to udělal on. “Pojď Nino, pospěš!“ s úsměvem jsem se na ni ohlédl. Vlka jsem začínal postupně dohánět. Se silou jsem na tom nebyl vůbec špatně a s rychlostí či vytrvalostí jakbysmet, byl jsem opravdu poměrně zdatným vlkem po všech fyzických stránkách. Jenže i přesto, že jsem si myslel, že mi to půjde jako po másle, tak jsem se po chvíli přesvědčil, že to asi úplně tak snadný nebude. Kdykoliv jsem se k němu přiblížil asi na délku dvou velkých hnědých medvědů, z ničeho nic poskočil a tím se zase vzdálil na délku čtyř medvědů! Ale nebylo to, že by zrychlil nebo něco, plaval pořád stejným tempem, ale bylo to jako nějaký kouzlo. Prostě blik a najednou byl zas o něco dál! A úplně debilně se u toho smál, drásalo mi to nervy. Stiskl jsem pevně zuby k sobě, na čele se mi mezitím začínaly objevovat první vrásky značící naštvanost. S tichým zavrčením jsem o něco více zabral nožkama, říkal jsem si, že se mi to možná jenom zdálo, že přece není možný, aby jen tak z ničeho nic poskočil v té vodě dál ode mě, ale zase se to stalo znova a já se tak přesvědčil, že to očividně možný je. Ale nechápal jsem to. Byl jsem z toho úplně nejvíc vytočenej. Ne jenom, že mě štvalo to, že ho nemůžu předplavat, i když jsem si myslel, že nějakýho nejvíc trapnýho stařečka, kterýmu rostou smradlavý houby na zádech, dám jak nic, ale štvalo mě hlavně i to, že se ztrapním před Ninou. Já byl přece profík ve všem, ne?!
Plaval jsem pořád neúnavně stejným tempem, vyčerpaný jsem nebyl, ale nedokázal jsem vymyslet, jak toho starouše přelstít. Sotva jsem vstřebal co se děje, tak jsem ještě měl vymyslet za pochodu nějakou taktiku? Vše se seběhlo tak hrozně rychle, že jsem sotva zachápal, o co jde, natož abych ještě nějak víc myslel. A tak mi nezbývalo nic jinýho, než zas a znova použít hrubou sílu. Doufal jsem, že se mi to nakonec vyplatí a já vyhraju, v dálce jsem viděl něco, co vypadalo jako cíl závodu.. Každopádně tak jako tak cíl byl asi břeh na druhé straně jezera. Ten starej vykutálenej dědek se navíc znova začal smát, to mě už úplně dopálilo. “Grrrr!“ zavrčel jsem hlasitě, za pomoci svých zadních tlapek zabral a zrychlil. Už jsem ho skoro i měl, byl na dosah packy! Jenže znovu problikl a objevil se až v cíli. Šokovaně jsem zpomalil a zůstal na něj hledět, “co to-kde to-co…“ zakoktal jsem se, zatímco jsem na něj nevěřícně zíral. “TO JE PODVOD!!“ štěkl jsem vytočeně a s rázným funěným, abych jako ukázal, že jsem fakt naštvanej, jsem se začal škrábat na břeh jezera přímo k němu. “Podváděls! Dědku plesnivej!“ zamračil jsem se na něj, ale on vypadal, že ho to vůbec neštve. Ba právě naopak. Náramně se nad tím bavil. Nade mnou a mojí prohrou, přesněji řečeno. Vysmíval se mi. A já byl tak nesmírně vytočenej, až mi okolo předních i zadních pacek začaly lítat malé fialovo bílé jiskřičky. “Nesměj se!“ Zahřměl jsem a chtěl jsem se po něm ohnat tlapou, ale on zmizel. Blikl, zmizel a jeho smích se pomalu rozplýval po okolí, až úplně utichl.
Já zůstal zírat před sebe jak vopařenej, věděl jsem, že mi dá práci tohle vzít tak, jak to je, abych se uklidnil a nechtěl zabít každýho (kromě Niny, samozřejmě), kdo se okolo mě vochomejtne. Oklepal jsem ze sebe kapajícívodu. Nechápal jsem to. Já plaval rychle a on… On jen podváděl pomocí magie. Byl tak ubohej a trapnej, že si musel dopomáhat, jinak by mě neporazil. Jo. Rázně jsem si sám pro sebe kývl hlavou, abych se ujistil, že jsem lepší jak on. On vyhrál jen proto, že podváděl, ale já bych byl vyhrál čestně, kdyby nepodváděl! Pořád jsem ale hodně rychle dýchal a funěl jsem, nešlo mi se uklidnit. Byl jsem rozčílenej jak už dlouho ne. “Zmetek jeden,“ zabručel jsem a pořádně dupnul packou o zem. Jak si to ten starej prďola vůbec mohl dovolit?! “Musím ho znova najít a dát mu co proto!“ Až teď jsem si uvědomil, že Nina plavala se mnou. Pohlcen soutěživostí jsem na ni úplně zapomněl. Ohlédl jsem se na, ač jsem se teď cítil tak zahanbeně, že jsem se na ni ani dívat nechtěl, a počkal, jak vlastně zareaguje. Líbilo se jí to? Byl jí ten dědula sympatickej? Nebo na něj byla naštvaná stejně jako já? Tiše jsem si odfrkl a olízl čenich. “Nino, musíme ho hned najít, abych mu ukázal, že si na nás nemá dovolovat!“ zahalekal jsem akčně, přičemž jsem nervně mrskal ocasem sem a tam.

// VLA 37 (2/5)

// Stařešina - Nina - 3/3

Uchechtl jsem se, “jsi zvyklá na divné?“ pobaveně jsem se na ni podíval. “Takže myslíš, že třeba já jsem taky divný?“ kulišácky jsem na ni přimhouřil očka, abych jí naznačil, že si má dát pozor na odpověď, jinak ji kousnu do zadku. No, já bych ji kousnul do toho zadku bez tak moc rád i bez té odpovědi, ale tohle mohla být dobrá záminka. “Ale jinak si myslím, že právě může ovládat nějaké silné magie. No není moc normální, aby staroch nad hrobem skotačil jak malý vlče, ne? Ještě jsem nikoho takovýho zatím nepotkal, proto si myslím, že v tom bude něco víc. Chci to zjistit, všichni, kdo by mi mohli pomoct zesílit, mě zajímaj. Byl jsem u Života, dokonce i u Smrti, ale k té už moc jít nechci,“ bezděky jsem svěsil uši do stran. Ano, tentokrát jsem se nestyděl přiznat, že z ní mám nahnáno – však byla děsivá. Měl jsem za to, že by z ní měl nahnáno úplně každý. “Ty znáš zdejší božstvo?“ zeptal jsem se akčně, a jako bych se probral zpět k životu, jsem natočil uši zase hezky na ni.
“Jojo, hledejme ho. Mohl by být někde na okraji jezera, půjdeme podél jeho břehu,“ přikývl jsem a zařadil se před Ninu, abych ji jakože vedl jako správnej alfák. Nojo, tady se mi ji vedlo lehce, ale kdyby bylo někde něco děsivýho, možná bych se daleko radši schoval za ni a nechal se vést já. Nicméně to by mi zase moje hrdost nedovolila, takže bych ze sebe dělal, jaká jsem statečná hitparáda, ale ve skutečnosti bych se bál. Trapas.
Se zájmem jsem si prohlížel okolí a bezejmenného starce hledal. Přemýšlel jsem, jak by asi mohl vypadat a co všechno by mohl asi tak umět. Co všechno by mi mohl předat?

// VLA 36 (1/5)

// Stařešina - Nina - 2/3

“Nevím, co s nima dělá,“ pokrčil jsem rameny, “nebyl jsem u toho. Každopádně ten jeden vlk, kterýho jsem potkal, říkal, že ho prostě vypekl a pak se mu posmíval.“ To kdyby se posmíval mě, dal bych mu co proto! Mě se rozhodně nikdo posmívat nebude. Nikdo na to nemá právo, to spíš já mám právo posmívat se všem okolo sebe, protože mi jen málokdo sahá alespoň po prsty na tlapkách.
Vypadalo to, že i Ninu to povídání zaujalo, což mě mile překvapilo, byl jsem rád. Měli jsme tak nějakou novou aktivitu, kterou jsme mohli společně řešit a vykonávat. “Jono, můžeme zesílit společně,“ zazubil jsem se a zamával ocáskem. Nicméně věděl jsem, že asi oba dva víme, že já jsem mezi náma ten silnější. “Ale jinak fakt nevím, neumím si to představit, připadá mi to celý takový divný,“ prostě jen tak potkat staříka někde u vody, dělat s ním bžundoviny, jak říkal Vento, a pak jít a potkat ho náhodou zase někde jinde? Divný.

// VLA 35 (2/5)

// Stařešina - Nina - 1/3

“Naučím tě to,“ zazubil jsem se na ni a přitom ji svým bokem lehce dloubl do toho jejího. “Jsem profík v poznávání nových vlků... Vlastně jsem profík úplně ve všem, na co jen si vzpomeneš!“ samolibě jsem pozvedl hlavu a zamlaskal při tom tlamkou, přičemž jsem jí koukal do oček. Zajímala mě její reakce.
“Třeba víš, koho teď hledám?“ začal jsem vzápětí znovu mluvit, protože jsem si vzpomněl na příběh o tom starým páprdovi, kterýho zmiňoval Vento i Siku, a taky ta rezavá vlčice od jezera, o které jsem se však Nině zmiňovat nechtěl. “Jednoho starouše, kterej by se měl potloukat někde tady po okolí. Říkali mi o tom dva vlci nezávisle na sobě, který jsem onehdy potkal. Připadalo mi to celkem zajímavý, protože říkali, že je to úplně starej seschlej otrapa, kterej tu furt straší, i když by měl bejt už dávno v hrobě, ale prej si z nich střílí. Dělá si z nich srandu, směje se jim a je prej i celkem akční. Třeba se jednou zjeví tam, podruhé zas tam,“ s olíznutím čumáčku jsem se na moment odmlčel, abych jí dal prostor pro reakci, ale pak mě napadlo, že si o mně možná bude myslet, že jsem blázen, páč mě zajímá nějakej starej paprdá, kterej možná ani neexistuje. To jsem samozřejmě nechtěl, takže jsem hned akčně dodal: “Možná je to nějakej magickej zjev, chci o něm něco zjistit, třeba bude silnej a pomůže mi taky ještě víc zesílit,“ o pár kroků jsem se k ní přiblížil, až se nám dotkly společně boky. “Zesílit, abych tě mohl chránit,“ šeptl jsem.

// VLA 34 (1/5)

Nagesh | srpen 10/10

Chvíli jsem na něj koukal a přemýšlel, co říct. Nechápal jsem, co bych jako mohl mít z toho, že se budu kámošit se Smrtí. Vždyť s ní se ani kámošit nešlo, byla odporná. Moc dobře jsem si ten hnusnej pocit z její přítomnosti pamatoval. “Popřemýšlím o tom,“ mrknul jsem na něj s přikývnutím hlavy, abych vypadal, že o tom fakt budu přemýšlet, i když jako vážně nebudu. Nebylo o čem. Nechtěl jsem ale na toho vlka působit jako nějaká ustrašená rozbředlá majda. “Třeba ano,“ pochyboval jsem však, že flekatce znovu někdy někde potkám, moc často jsem vlky, které jsem už někdy spatřil, nepotkával. Svět byl velký a plný různých vlků, proč bych měl znovu potkat zrovna jeho, že?
Líbily se mu moje magie, dokonce to uznání vyslovil i nahlas, za což si mě okamžitě získal. Potěšen jeho pochvalou jsem se celý napnul, abych působil ještě větší, než jsem byl teď, a vypjal jsem přitom hruď. “Cedrovou smečku, je celkem nedaleko. Cedry jsou veliký jehličnany, je ideální mít smečku někde mezi hustými stromy. Když sněží nebo hodně prší, ochrání tě. Když je horko, mezi těma stromama je vždycky chladněji. Prostě ideální. Správná alfa musí nejdřív najít správný místo pro založení smečky,“ rozumoval jsem dál, jako bych o alfování věděl naprosto všechno. “Ty někde žiješ? Nebo smečku teprve hledáš? Na zimu by jeden měl kde být, aby ho nesežral sníh.“ Byl bych povídal dál, ale prozradil mi ty svoje magie, který jsem teda neznal, ale musel jsem uznat, že zněly fakt dobře. “Hmm,“ broukl jsem a s pozvednutou hlavou jsem si ho přeměřil očkem. Určitě byl silný! Nebo minimálně určitě bude. “To zní dobře. Určitě bys byl dobrou posilou v jakékoliv smečce,“ asi jsem mu tímhle chtěl naznačit, že bych ho do Cedrové klidně přijal, kdyby měl zájem. Přece jen o silné vlky, kteří byli co k čemu, byla celkem nouze. O ubožáky jsem neměl zájem. Chtěl jsem mít smečku, která za něco stojí... A jeho jsem právě shledal skvělým adeptem pro přijetí.

// VLA 33 (4/5)

Už jsem ty dva poslouchal spíš tak napůl ucha, hrozně moc brebentili a mě to přestávalo bavit. Byl jsem teda spíš rád, když ten tmavší navrhl ten lov, s úsměvem jsem přikývl, ale vzápětí zavrtěl hlavou, protože moje přikývnutí mohlo vypadat, že chci jít taky. Což jsem samozřejmě nechtěl, chtěl jsem jenom, aby odešli oni dva. “Já se nepřidám, půjdu najít toho starce,“ kývl jsem na ně nakonec a zamával jim na rozloučení tlapkou. “Jojo, nasměruj,“ houkl jsem ještě za Sikuem, ale zároveň nepředpokládal, že by Seilah někde potkal. Svět byl velký.
A tak jsem osaměl. Konečně. Zhluboka jsem se nadechl, cítil jsem volnost, která se mi rozlila po celém těle v podobě velice slastného pocitu, ale hned na to mě do čumáku znovu bouchl pach Lucy a toho otrapy. Protočil jsem oči. Rád bych za Lucy šel, chtěl jsem ji vidět, ale ne, když tam byl on. Porozhlédl jsem se, nikde jsem je stejně neviděl. Šouravým krokem jsem se tedy vydal podél jezera, abych našel toho starouše, ale zároveň jsem pořád po očku pokukoval i po Lucy. Kdybych na ně narazil, možná bych Waristoodovi něco udělal.

// VLA 32 (3/5)

// Stařešina - Nagesh - 3/3

Nagesh | srpen 9/10

“Jako Smrt?“ krátce jsem se zamyslel. Na Smrt, která sídlila někde na severu v hustých tmavých lesích, jsem si moc dobře vzpomínal. Na tu asi zapomenout nešlo, byla děsivá. I já z ní měl nahnáno! “Tak to nevím, to snad raději ne,“ rozpačitě jsem se usmál, nějak jsem nevěděl, jak přesně bych měl zareagovat. Jak jsem se vlastně teď cítil? Na Smrt jsem nevzpomínal rád, už jsem ji asi znovu nikdy vidět nechtěl. Její moc byla až příliš silná i na mě. Nicméně pokud tu ten stařík oxidoval právě díky Smrti, jak vlka napadlo, nebylo by to moc příjemné setkání. Ale Vento si to setkání naopak celkem pochval. A ta rezavka taky, vzpomněl jsem si na vlky, kteří tvrdili, že stařík umí bejt aji v poho. Tiše jsem si povzdechl a zamyšleně pokýval hlavou. “Třeba je to její nohsled,“ uznal jsem. “Podívám se asi k tomu jezeru a uvidím, co z toho bude. Jestli bude mocnej... Rád bych toho nějak využil,“ určitě se mi teď muselo hamižně zalesknout v očích. Já a ještě větší moc, než kterou jsem dosud měl? Ano prosím!
Zajímaly ho moje oči. To mi zalichotilo. “Mám příkaz a myšlenky, oboje jsou to silné magie. Fungujou spíš na psychické stránky vlků, proto jsou nebezpečné. Když jsi alfa, je potřeba bejt silnej, abys v případě potřeby mohl zasáhnout. Když budeš slabej, nikdo z tebe nebude mít respekt. Budeš nikdo, budeš k ničemu. Alfa je ale někdo! Musíš vidět v očích ostatních uznání,“ rozpovídal jsem se, v mém hlase byla slyšet jistá vášeň. “A co máš ty?“ zahleděl jsem se do jeho očí. Měl je jenom oranžové, takže z nich to vyčíst nešlo. Ale když jsem se nadechl jeho vůně, znovu mi napověděla, že bude silný.

// VLA 31 (2/5)

// Stařešina - Nagesh - 2/3

Nagesh | srpen 8/10

Líbila se mi jeho reakce, až jsem se nad ní musel uchechtnout. Bylo poznat, že vlk není žádná rozklepaná měchuřinka, ale že přemýšlí hlavou. Pozvedl jsem hlavu a změřil si ho pohledem, vlastně jsem najednou měl pocit, že i fyzicky vypadá tak nějak... Dobře. Vypadal, že má v sobě silného ducha s ještě silnější vůli. To se mi líbilo.
Jono, v čem je tak zajímavej? Povytáhl jsem lehce obočí, vlastně měl pravdu. V čem je takovej nějakej starej prd zajímavej? “Vlastně nevím,“ máchl jsem ocasem, “prostě mi o něm říkalo už vícero vlků, navíc je to prej nějakej kouzelník nebo co. Vždycky se někde objeví, pak zmizí a objeví se zase na úplně jinačím místě. Chci ho vidět, jestli fakt existuje a jestli je to všechno o něm pravda. Mohl by být možná mocnej... A nebo taky ne.“ Chvíli jsem na vlka před sebou koukal, co řekne, ale pak jsem ještě dodal: “Nějaká cizinka, kterou jsem potkal, mi tvrdila, že ho naposledy viděla u velkýho jezera, kde se vlci běžně schází.“

// VLA 30 (1/5)

// Stařešina - Nagesh - 1/3

Nagesh | srpen 7/10

Zahlédl jsem v periferním vidění divně zbarveného, flekatého vlka. Nejdřív jsem si ho nechtěl všímat, ale bohužel si tím svým divným kožichem přitáhl celou moji pozornost pro sebe. Zamračeně jsem ho chvíli sledoval, ještě jsem za celou dobu, co žiju, takhle zbarveného vlka neviděl. Já bych takovej kožich teda nechtěl.
Nicméně napadlo mě, že bych se mohl zmínit o tom staříkovi, kterej si s některými pohrává a jiné šikanuje. S úšklebkem jsem se proto k flekatci vydal, a když jsem byl tak blízko, že mě zaregistroval a mohl mě slyšet, pozdravil jsem. “Čau,“ zblízka jsem si ho prohlédl. Jo, fakt vypadal divně. “Nepotkal jsi někde poblíž takovýho starce? Říkalo mi o něm už pár vlků, prej se ten stařec chová, jak kdyby vůbec starej nebyl, ale přitom je jednou nohou nad hrobem. Což je divný. Jo a taky se k některým chová dobře a některý šikanuje, chtěl bych ho najít. Neviděl jsi ho?“ máchl jsem ocasem a s ušima natočenýma na vlka jsem na něj hleděl.

// VLA 29 (1/5)

// Stařešina - Vento - 3/3

Oba dva o tom staroušovi povídali hodně věcí, začínal jsem být trošinku zmatenej, nevěděl jsem, jak přesně si ho teda vlastně mám představit. Měl to bejt zábavnej energickej stařík, nebo spíš kakabus, co všem dělal jenom peklo a všem se posmíval: Zlehka jsem se zamračil, obojí dohromady přece nejde!
Hlavou mi vzápětí probleskl moment, kdy mi ta rezavá vlčice prozradila, že ho vlastně našla někde tady poblíž jezera. Zvědavě jsem se rozhlédl kolem dokola a zavětřil čumákem ve vzduchu, jestli ho neucítím, ale pak mi došlo, že vlastně nevím, jak jde cítit, takže bych ho cítit nemohl, že. Logicky. Jedinej pach, kterej jsem zabral – teda vlastně dva – byla Lucy s Waristoodem. Takže fakt poletujou společně, stiskl jsem zuby k sobě, načež mi ztvrdly rysy ve tváři. Žárlil jsem? Asi jo. Štvalo mě, že si tu pobíhala s nějakým jiným, nicméně já přece dělal s Ninou to samé, ne? Naštvaně jsem si packou protřel obličej a pak zaostřil zrak zase na Sikua s Ventem, asi bych o Lucy neměl zrovna teď přemýšlet. Teď byla priorita najít toho dědka a pak o tom říct Nině, to by ji mohlo hodně zajímat. Ale pak bych Lucy mohl najít a promluvit si s ní, ještě jednou jsem se rozhlédl očima kolem sebe. Ač jsem o Lucy přemýšlet nechtěl a hledat ji už vůbec ne, šlo to prostě dost těžko. Nedokázal jsem ji z hlavy jen tak vytěsnit, když byla poblíž. S tichým povzdechem jsem si sedl a dál pokyvoval hlavou, jakože přesně vím, o čem se zrovna teď ti dva baví, ale přitom jsem byl myšlenkami úplně někde jinde. Ve svým světě.

// VLA 28 (5/5)

// Stařešina - Wisteria - 3/3

Wisteria | Srpen 6/10

Když mi odsouhlasila, že ho viděla u jezera, měl jsem v tom jasno – okamžitě k němu nakráčím a ukážu mu, kdo tady tomu všemu velí. A pokud ho viděla ještě někde jinde, dojdu i tam. “Tak to ho musím najít, když mi o tom říkáš ty a říkal o tom i Siku, musí to bejt pravda,“ kývl jsem na ni, rozhodnutý co nejdříve vyrazit.
Co mě ale překvapilo, byla její úklona. Zamrkal jsem a potěšeně se vyšponoval, co nejvýš to jen šlo, zatímco jsem se uculil. Ještě nikdy se mi nikdo nepoklonil, to byl fakt příjemnej pocit. Takovej jako... Že jsem fakt někdo, když se mi poklonila. “Jsi uctivá, to se mi líbí,“ pochvalně jsem přikývl. Už už bych ji nejradši nasměroval do Cedru, aby se k nám přidala a já tak měl zase o jednoho vlka větší základnu, ale poslední dobou mi připadalo, že až moc často a moc otevřeně o smečce mluvím, možná bych se měl drobet mírnit. “A ty máš nějakou smečku? Žiješ někde?“ vzal jsem to teda hezky opatrně z druhé strany. Ach, já talent. Hlavně nenápadně!
Pověděla mi krátce o jejím otci, byl to úplně jiný příběh jak ten u nás doma, zlehka jsem proto pokýval hlavou. Bylo mi do toho prd, ale tak jako rád jsem si to vyslechl, že jo. Znělo to zajímavě. “Tak snad ho brzo najdeš. Je fajn mít rodinu,“ krátce jsem zavrtěl ocasem. Slovo rodina pro mě znamenalo hodně, ale momentálně to byla jen Lucy, Reonys, Ciri a Seilah. Asgaarčany jsem do své rodiny už dávno nepočítal, takže ani Crowleyho, no a Vivianne... Kdo ví, jestli ta chtěla nadále zůstat mojí rodinou. Možná spíš ani ne.

// VLA 27 (4/5)

// Stařešina - Vento - 2/3

Ten vlk byl celkem upovídanej, radši jsem si na ten jeho sáhodlouhej příběh kecnul na zadek. “Jono, Seilah našla moje partnerka Lucy a přivedla ji k nám do lesa,“ potvrdil jsem. Každopádně na nic víc jsem se nevyptával, neb jsem měl strach, že by to spustilo další lavinu informací. “Ale kdybyste chtěli, samozřejmě se do lesa můžete mrknout,“ dodal jsem pouze, s výrazem a postojem jakoby se nechumelilo a bylo mi to úplně jedno, ale přitom jsem v sobě moc dobře cítil plápolat ten veliký oheň neuvěřitelné touhy po ještě větší moci. Čím víc vlků ve smečce, tím větší moc! A tu já hrozně chtěl. Slintal jsem po ní.
Víc mě ale zajímal ten stařec, o kterým jsem získával čím dál tím víc informací. Nejdřív od Sikua, pak od tadyhle „jedeměhuba“ Venta a dokonce mi to potvrdila i rezavá Wisteria, kterou jsem potkal taky celkem nedávno. “Je zvláštní, že se vlk, co je jednou nohou skoro v hrobě a rozpadá se, může běhat, pinkat si s jabkem a dělat bžundoviny,“ olízl jsem si čumák. Jo, jakmile dokončím tenhlencten rozhovor, půjdu toho stařečka, co si hraje na malý vlče, okamžitě najít! “Ale do hor já moc nechodím, je to zbytečně náročnej výšlap, takže jsem ho tam nikdy potkat nemohl. Když to ale budou jako.. Třeba to jo, rodina, tak tím pádem ten, co žije v horách, je taky kouzelnej, ne. Takže žádnou smečku nepotřebuje,“ snažil jsem se rozuzlit Ventovu myšlenku, která mu očividně dávala zabrat. “Tenhlencten svět je nakonec celej kouzelnej, že. Já jsem taky úplně okouzlující, heh,“ zazubil jsem se svému vlastnímu vtipu. Ten se povedl, jo. Na vtípky jsem byl fakt mistr. Jsem mistr na všecko. Siku pak projevil roztomilou péči o moji osobu, což mě asi… Potěšilo? Nebo mi to jen udělalo dobře a pohladilo mě to po mém, už tak dost vysokém, egu? S odhodlaným přikývnutím jsem mávl ve vzduchu packou, “neboj! Mě nic nepřekvapí!“ lhal jsem. Vlastně mě překvapovalo hodně věcí a hodně často, ale to on vědět nemusel. A tadyhle „jedeměhubanaplno“ taky ne.

// VLA 26 (3/5)

// Stařešina - Wisteria - 2/3

Wisteria | Srpen 5/10

Stříbrný pane? krátce jsem si prohlédl packy a hruď, jinam jsem na svém těle bez nepříjemného kroucení dohlédnout nedokázal. To oslovení se mi ale líbilo, bylo hodně takový… Jedinečný, vznešený. Vznešený tak, jako jsem já sám. Usmál jsem se na ni a vypjal hruď, abych vypadal větší a pozornost vlčice na sebe tak přitáhl ještě o to víc. Třeba se jí zalíbím a budu mít další ctitelku. Teda mám určitě hodně vlčici, který po mně v hloubi duše prahnou, ale jen málokterá to dá najevo, no. Potřebuju spíš ty, který to řeknou nahlas než ty, kterým se zapalujou lejtka potichu. Ale chápu, je to těžký, když se před váma zjeví takovej kvalitní kousek.
No fakt ho znala! Potkala ho. Krátce jsem vypoulil oči, který jsem zas ale hodně rychle zapoulil zpátky, abych nevypadal jako blb. “Takže víš, o koho se jedná jo? Já chvilku myslel, že si ze mě ten vlk dělá srandu,“ uchechtl jsem se, abych zamaskoval to překvapení. Chtěl jsem vypadat v klidu a vyrovnanej. “A kde to s tím plaváním bylo? Kde jsi ho potkala? U toho velkýho jezera, kde se scukává hodně vlků?“ natočil jsem na ni uši. Pokud jsem měl pravdu a starouše bych tam potkal, hned bych si to s ním rozdal, abych mu ukázal, kdo je tu pánem všeho živýho. On to určitě nebyl! Celkem se ve mně teď zvedl adrenalin a touha vyhrávat.
Na chvíli jsem se zapomněl - ztratil jsem se ve svých představách, jak vyhrávám a dávám staroušovi na frak, ale když se mi představila, zpozorněl jsem. Zaostřil jsem na ni své krásně chladné, okouzlující a přitažlivé dvoubarevné oči a věnoval jí mírný úsměv. S vlčicemi se mi vždy komunikovalo líp jak s vlky. "Já Etney I., alfa Cedrového lesa. Těší mě, koupající dámo," laškovně jsem na ni mrkl. To, že jsem alfa, jsem samozřejmě nemohl vynechat. "Ale jinak o tvém otci nic nevím, nikoho jsem v okolí nepotkal, tak ti asi moc neporadím. Ale třeba můj otec stojí za prd, tak třeba ten tvůj bude taky stát za starou rozpadající se kost, když ho nemůžeš najít," pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem ji trochu povzbudit, aby nebyla zklamaná, že ho tady zřejmě nenajde.

// VLA 25 (2/5)

// Stařešina - Vento - 1/3

O Seilah jsem neřekl nic, nepřipadalo mi to podstatný. Jen když zmínil, že by tu někde měla mít smečku, jsem souhlasně kývl a packou ukázal směrem k Cedrovému lesu. Líbilo se mi, že o něm ví čím dál tím víc vlků, znamenalo to, že by se naše základna mohla zvětšit. Čím víc vlků, tím větší bych byl alfa a tím větší bych měl od ostatních uznání. Malá smečka je furt jen malá smečka, ale mít velikou smečku plnou různě silných vlků, jó, to by se mi líbilo! “Ano, Siku má pravdu. Žije se mnou v Cedrovém lese, je to nedaleko, ale myslím, že tam právě teď není, no. Vlastně jsem ji už delší dobu neviděl,“ těkl jsem očima po Sikuovi, když se na mě koukl, a pak pohled vrátil zpět na nově příchozího, který se nám představil pod jménem Vento. Připadalo mi to celý takový… Odlehčující. Ti dva byli v pohodě, nepřinášeli s sebou žádnej stres. Nebo to snad dělal jen Siku? Působil na mě natolik uklidňujícím dojmem, že jsem byl prostě v klidu a nepotřeboval jsem kolem sebe plivat kyselinu?
A pak na to zase přišla řeč. Na toho starouše, kterej každýmu okolo škodí. Teda podle Venta asi tolik neškodil, ale… “Je veselej?“ povytáhl jsem obočí. “Však Siku říkal, že se mu posmíval,“ namítl jsem. Takže to byl starej veselej dědula, kterej se každýmu kolemjdoucímu posmíval? Abych se mu neposmíval pak já, až ho potkám! “Takže jako takovej kouzelnickej dědula, jo?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Bylo zvláštní, jak s ním oba dva měli úplně odlišný zkušenosti. “Taky bych ho rád potkal,“ podotkl jsem. Chtěl jsem si udělat vlastní obrázek, navíc jsem si říkal, že bych mu dal na frak. Určitě bych ho porazil ve všem, co by ten dědula vymyslel.

// VLA 24 (1/5)

Siku

“Mě ta ztráta dřív mrzela taky,“ přiznal jsem tlumeným polohlasem, “ale ještě víc mě bolelo sledovat, jak o mě má rodina nemá žádný zájem.“ Když jsem žil v Asgaaru, vlastně jsem celkem trpěl. Mrzelo mě, že matka má větší péči o Sionna a ty dva, než o mě s Awnay. Nechápal jsem, proč tomu tak je a jak to můžu změnit. Až časem mi došlo, že to nezměním vůbec nijak. Všechna snaha, kterou jsem do toho vložil, se mi akorát vymstila, ať jsem udělal cokoliv. Kouknul jsem Sikuovi do očí a na moment si znovu prohlédl po těle ty jeho jizvy. Měl jsem chuť zeptat se, od čeho to má – co se mu stalo, ale připadalo mi, že by o tom možná nechtěl mluvit. “Vím, jak to myslíš,“ přikývl jsem souhlasně. “Ale jestli se alfy rodí nebo stávají, to nevím. Já si vždycky myslel, že se stanu alfou Asgaarského lesa po otci, moc jsem to chtěl. Přál jsem si to. Myslel jsem si, že když jsem prvorozený syn, že je to jasný, že budu alfou. Navíc nejsem nemehlo, jsem velkej, silnej, vzbuzuju respekt,“ při pění chvály na sebe samotného jsem pozvedl hlavu a zase se celej nafoukl pýchou, ale vzápětí jsem si uvědomil, že před tímhle chudáčkem si na nic hrát nemusím, tak jsem se zas vyfoukl. “Jenže alfou se stal Sionn, můj mladší bratr. Takže bych asi řekl, že se alfou nerodíš, ale prostě se jí staneš, až přijde ten pravý čas,“ pokrčil jsem nakonec rameny, postavil se a trochu se oklepal. Potřeboval jsem si taky protáhnout svaly, už jsme tu lelkovali poměrně dlouho. “Mám dva bratry a dvě sestry, ale víš…,“ krátce jsem se odmlčel, a jak jsem tak stál naproti Sikuovi, usmál jsem se na něj. “To už není moje rodina. Kromě sestry, která se narodila zároveň se mnou, nepovažuju nikoho z nich za svoji rodinu. Nezaslouží si to.“

Ventík

Až teď jsem si uvědomil, že se k nám připojil nějakej další vlk. Nejspíš jsem měl vypnuté všechny smysly, když jsem si ho nevšiml dřív, než k nám přišel a promluvil. Sjel jsem ho pohledem, vypadal trochu líp jak tadyhle Siku, asi byl mladý. Plný sil. “Čau,“ broukl jsem jen tak napůl huby, aby se neřeklo. Když pak zaznělo jméno Seilah, zastříhal jsem ušima. Kde sakra vzala tolik kámošů? Tolik známostí? Kdy to stihla? krátce jsem se zamračil, měla víc kámošů jak já! Tiše jsem je dál poslouchal, o čem se baví, abych se ujistil, že ten novej není hrozba.