Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VLA; Běh na dlouhou trať 15/15

<< Vyhlídka

Slezli jsme z hor až do lesa, který se rozprostíral hned pod nimi. Z části vypadal, jakoby k těm horám patřil. Byl tu citelný chládek, moc sluníčka mezi husté vzrostlé stromy, který les tvořily, nepronikalo, což jeden ocenil hlavně v těchto parných dnech. Zaslechl jsem tok místního potůčku, o kterém jsem věděl, takže jsem se k němu vydal. Samozřejmě mi neušla Niny štiplavá poznámka, které jsem se pousmál. Měla pravdu, neměl jsem na to ale moc co říct, tak jsem rychle přemýšlel, jak zareagovat. “To bych asi měl,“ pronesl jsem nakonec s přikývnutím hlavy. Pak jsem ale dodal: “Ale nevím, jestli chci. Možná už chci někoho jiného,“ dlouze jsem na ni upřel zrak, aby bylo jasno, že myslím ji. Popletla mi hlavu.
Když tak mluvila o tom osudu jejich království, napadlo mě… “A kdo tam vlastně zůstal, když ty i bratr jste odešli? Zbytek sourozenců se taky vydalo jinam nebo ne?“ pořád jsem se tak nějak ztrácel, kolik jich vlastně dohromady bylo. “Ale jinak ti rozumím, jak to myslíš. Já v rodině taky zažil zradu,“ v mysli se mi vybavila postava malého černého vlčátka s roztomile vypadající čupřinou mezi ušima. “Mého druhorozeného syna Crowleyho mi ukradli. Má sestra Shireen mu popletla s nějakou svou děsně úžasnou kámoškou hlavu takovým způsobem, že když jsme z lesa odcházeli, rozhodl se následovat Shireen, nikoliv svoje rodiče a sourozence,“ odvrátil jsem pohled někam pryč. Bylo poznat, že mě to trápí. Nikdy mě to nepřestalo mrzet ani štvát. “Tehdy jsem se hodně naštval, Shireen a zbytek rodiny zcela zavrhl, takže má rodina už je jen ta v Cedrovém lese. No a Crowley… Ten si tam zůstal s nimi, zradil nás. Už o něm nic víc nevím, neviděl jsem ho a asi ani nechci. Bude prokaženej skrz na skrz kecama těch dvou luder,“ až teď jsem se na ni krátce, ale přeci jen, podíval.
Divila se, že jsem se kdysi rád schovával. “Ano, když jsem potřeboval být sám, utekl jsem se,“ usmál jsem se. “Nikdy mě tu nikdo nehledal.“ Být sám přece potřeboval občas každý, ne? “Teď už to nedělávám, jsem vyrovnaný a vím, že věci dělám správně. Dělám všechno prostě tak, jak chci. Ale občas se i tak rád jdu někam projít, abych chvíli byl jen sám se sebou,“ přiznal jsem. “Ty to neděláváš?“

>> Esíčka

// VLA; Běh na dlouhou trať 14/15

<< Zrcadlové hory

Zasmál jsem se a s úsměvem ji pak sledoval, i přestože měla odvrácenou hlavu bokem. “To je pravda, to bych asi potřeboval!“ pronesl jsem s ještě jedním tišším uchechtnutím. “Já bych se k tobě tulil moc rád!“ nestyděl jsem se. "A zcela dobrovolně," dodal jsem s lišáckým úšklebkem. Byl jsem, co se týkalo těchto záležitostí, již dostatečně zkušený a vyspělý. Nebo že by to souviselo s mým vysokým sebevědomím?
Zřejmě ji překvapilo, že jsem se nestal alfou, přestože jsem byl prvorozený syn. Ano. I mě to tehdy překvapilo. Nečekal jsem to. “Je to nenormální,“ přitakal jsem jí s kývnutím hlavy. “Ale asi jsem se díky tomu naučil, že aby jeden něco dokázal, musí pracovat. Každopádně mě to tehdy hodně urazilo a už s rodinou nechci mít nic společnýho,“ jak by můj život asi vypadal, kdybych se opravdu stal tím velkým alfou Asgaaru, jak jsem o tom kdysi dávno snil? Byl by lepší nebo horší?
Přešli jsme přes řeku až do hor, kde jsem zavedl Ninu až nahoru na moje oblíbené místo, ze kterého jsem mohl sledovat celou Gallireu. “Tomuhle místu říkají místní vlci Vyhlídka,“ ohlédl jsem se na ni a počkal, až mě dojde. “Je tu moc pěkně, je tu totiž veliký rozhled,“ postavil jsem se vedle ní, tak, abych cítil její teplo i vůni, a zahleděl se do dálky. Pomaličku, snažil jsem se tak jako nenápadně, jsem se pak přiblížil k jejímu boku, abych se jí mohl dotknout. Když mi hned vzápětí tělem projelo zalechtání napůl s napětím, zavřel jsem na moment oči. “Když se podíváš trochu doleva,“ šeptl jsem a přiložil svoji tvář k té její, “uvidíš Asgaar. Les, ve kterém jsem se narodil,“ dořekl jsem tiše. Tvář jsem z ní neoddělával, jen jsem packou ukázal na místo, kde se Asgaar rozprostíral. “A hned vedle Asgaaru, jak je tam vidět ta veliká díra v zemi, tak hned za ní je Borůvková smečka.“
Ještě chvíli jsem si užíval toho romantického pohledu při západu slunce, který nám Vyhlídka poskytovala, a pak se pomaličku rozešel. Cítil jsem se najednou nějakej vláčnej. “Chtěl jsem ti to tady ukázat, rád sem chodím. Jako mladší jsem se tady schovával před světem,“ přiznal jsem tiše. Vždy tu byl klid a prázdno.

>> Zarostlý les

// VLA 51 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 13/15

<< Mahtae - sever

Zasmál jsem se. Když jsem si ji prohlédl, uvědomil jsem si, že má pravdu. Její srst byla pořádně hustá, v letních parnech jí muselo být dost nepříjemně. “Já myslím, že mi nevadí žádný roční období, možná je to tím, že jsem se narodil tak jako… Ve středu všeho. Mezi severem a jihem. Zvládnu horka a zároveň zvládnu i velké zimy,“ dodal jsem, jak to mám já. "Ale možná mi víc vyhovuje teplo, někdy v zimě cítím, že je mi chladno. Neumírám, ale příjemný to není."
Zajímala se o mě a o smečku, natočil jsem na ni uši a nakonec i celou hlavu. Měl jsem za to, že jsme o tom už mluvili, ale možná to bylo jen tak mimo řeč, že si to ani neuvědomovala. Nevadilo mi to, rád jsem jí o sobě povídal všechno. Neměl jsem co tajit. “Především jsem chtěl odejít kvůli rodičům. Už mě deprimovalo být svědkem každodenního nadřazování mých bratrů přede mnou. Neuznávali mě, neviděli ve mně můj talent a sílu, kterou jsem v sobě cítil. Věděl jsem, že jednou dokážu velký věci, ale oni mi nevěřili. Sionn, můj bratr z druhého vrhu, byl jejich miláček a já ho odjakživa nesnášel. Rozčilovalo mě, jak se k němu naši chovali, protože jsem věděl, že ke mně takoví nikdy nebyli. Já vyrůstal s naší chůvou Laurou, stejně tak má sestra. Asi jsme pro ně nebyli dost dobří, no. A pak měli společně ještě jeden vrh – Shireen a Nemesise. Ti jsou takoví.. No, moc je asi neznám. A ani nechci,“ odkryl jsem svoji minulost a pak se na ni podíval, abych mohl sledovat její tvář. Zajímalo mě, co si o tom asi myslí? “Když se můj mladší bratr Sionn stal alfou a Nemesis Betou, hodně mě to rozčílilo. Vztekl jsem se a s Lucy jsme se tehdy domluvili, že takovou potupu snášet nebudeme. S malinkými vlčaty jsme proto odtáhli hned, jak jen to bylo možný. Začali jsme hledat vhodný místo a zakládat náš vlastní domov, kde se budem cítit dobře a ne věčně ponižovaní a bez hodnoty,“ pozvedl jsem hlavu o trochu výš, aby bylo jasno, že si sám sebe vážím. Nepochyboval jsem o sobě. “Byla to dobrá volba.“

>> Vyhlídka

// VLA 50 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 12/15

<< Paseka

“To jsem rád. Třeba tu pak budeš chtít zůstat o to dýl,“ mrkl jsem na ni. Kdyby si tenhle svět nezamilovala, jistojistě by spěchala domů do svého království, kde na ni čekal veliký honosný trůn s jejími poddanými, kteří se určitě těšili na to, až ji budou moci uctívat. “Myslím, že je tahle krajina krásná, ať už je jakékoliv období. Na jaře tu roste, skoro na každé druhé louce, hrozně moc krásných voňavých květin, v zimě tu bývá dost sněhu, na podzim je tu zase všude krásně barevně,“ usmíval jsem se. Já to tu měl fakt rád, ale jak pak by taky ne, když jsem se v tomhle světě narodil. Nic jiného jsem neznal, a možná jsem ani nechtěl. Žilo se mi tu dobře.
“Aha, zaječí maso mám taky docela rád,“ vlastně mimo ryby jsem měl rád skoro všechno. Jen ryby prostě páchly a ani nechutnaly nijak zvlášť dobře. Byly celý jakýsi oslizlý, no prostě fuj. Vhodný leda tak pro nějaký tuláky, kteří jsou rádi, že maj vůbec co žrat. Mezi ně jsem se já nikdy neřadil a ani se řadit nebudu.
Oddálila se ode mě a já si náhodou všiml, že jí trochu ztvrdly z ničeho nic rysy ve tváři. Napadlo mě, jestli není naštvaná, že mám rodinu? Pohled jsem přesunul někam do dálky, aby to vypadalo, že nad ničím nepřemýšlím, i když jsem přemýšlel. Možná jí vadí jen Lucy, nebo možná i děti. Ale ti jsou skoro dospělí. Nebo vlastně úplně dospělí. Můžou si dělat, co chtějí, no, asi to spočívalo hlavně v Lucy. Nechtěla být „ta druhá“, jak mi sdělila, a momentálně byla, no. Jenže já ani nevěděl, co se sebou…

>> Zrcadlové hory

// VLA 49 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 11/15

<< Smrkový les

“Klidně můžeme,“ podíval jsem se na ni a svůj pohled doprovodil příjemným úsměvem. “Je tu pěkně, že? Stihli jsme projít už hodně luk a lesů, dostatek okolí naší smečky,“ dělal jsem to hlavně kvůli ní. Jasně, i mě se líbilo tu jen tak popocházet a kochat se přírodou, kterou jsem měl rád už od mala, na druhou stranu jsem to tu poměrně znal. Spíš jsem prostě chtěl, aby hlavně ona poznala lépe svůj nový domov. Aby se tu necítila jako nějaký nezvaný host. “Co máš nejraději k jídlu? Já třeba nesnáším ryby, mám nejradši vysokou. Mají měkký maso. Teda když ulovíš mladšího, tak ten má maso hezky měkký,“ bezděky jsem se olízl, protože jsem začal slinit.
Bylo vážně zajímavý, že jsme měli tak podobné pocity a myšlenky. “Mě s tebou čas taky utíká hrozně rychle. Je to zvláštní,“ zasmál jsem se a jemně do ní drcl hlavou. “Je mi s tebou příjemně,“ dlouze jsem se jí zahleděl do očí, v tu chvíli jsem znovu ucítil tu silnou touhu ji mít celou jen pro sebe. Naprázdno jsem polkl, zrak odvrátil a raději tu touhu nechal zmizet. Tedy minimálně jsem se o to pokusil.

>> Mahtae - sever

// VLA 48 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 10/15

<< Rozkvetlé louky

Pomalu zapadalo sluníčko, blížila se noc. S tichým povzdechem jsem zrak upřel na růžovou oblohu prokvetlou romanticky vypadajícími červánky. Bylo někdy až nepříjemné, jak strašně rychle čas běží. Přicházela noc a přinášela tím znamení o konci tohoto den. Čekalo nás ale další ráno a další den, který však proteče mezi tlapkami stejně tak, jako tento den, a znovu bude zanedlouho u konce. A takhle pořád dokola, dokud nenastane úplně ten nejposlednější z nejposlednějších dnů nebo nocí. Občas jsem chytil jakousi sentimentální vlnu a přemýšlel o svém životě, o životě svých blízkých, svých dětí… A říkal jsem si, co jsem mohl/měl udělat jinak a co se mi v životě naopak povedlo. Zavzpomínal jsem i na Lucy a znovu si řekl, že tuhle věc musím prioritně vyřešit hned, jak se vrátím domů. Podíval jsem se letmo na Ninu, bylo mi s ní dobře. Už dlouho jsem se necítil tak příjemně, ale co přesně jsem od ní vlastně očekával? Co jsem očekával sám od sebe, od svého života?
Ze šňůry myšlenek mě vytrhl její hlas. Pochválila mě, že jsem dobrý táta, tak jsem se na ni usmál a pokýval hlavou, “snažím se.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se před chvílí ptala na nějakou pěknou lovnou půdu a já jí při tom neodpověděl. Krátce jsem se tedy zamyslel, “jinak s tím lovem. Myslím, že tady každá pěkná prostorná louka bude k lovu dobrá. Hlavně ty u vody, třeba u toho velkého jezera, kde byl ten nesnesitelně protivnej staroch. Kousek od naší smečky. I Proto jsem vlastně vybral les, jaký jsem vybral. Je v blízkosti krásného jezera i velikých luk.“ Z toho tématu jsem dostal hlad. Celkem jsem se těšil, až se podíváme po nějakým tom dobrým masíčku.

>> Paseka

// VLA 47 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 9/15

<< Lesík topolů

“Aha,“ broukl jsem tiše, chvíli měl na tváři neutrální výraz, ale pak se na ni usmál. “Kdo by nechtěl vládnout celému velikému království, viď?“ i já bych to bral. Teda pokud bych byl nicotnej tulák, kterej tady nic nedokázal. Já tu teď měl smečku, na kterou jsem byl právoplatně pyšnej, protože jsem ji zbudoval vlastníma tlapkama, ale chápal jsem, že se ona asi cítí podřadně, když se tu jen tak protlouká od ničeho k ničemu. Nicméně… “I tady můžeš ale dokázat veliké věci, když budeš chtít. Podívej se třeba na mě – byl jsem závislej na domově, kterej mi poskytovala má rodina, a nakonec jsem se osamostatnil a je mi takhle daleko líp. Jsem velkej alfa, silnej vlk a všecko takhle. Je to země plná kouzel a různých magií, můžeš být tím, kým jen budeš chtít,“ packou jsem ji zlehka poplácal po zádíčkách a pak se na ni usmál.
Když projevila lítost nad mojí nefunkční rodinou, s povzdechem jsem jí pohlédl vděčně do očí. “Díky,“ jemným gestem hlavy jsem jí naznačil, že si toho cením. Jediný, kdo mě v životě kdy podporoval, byla Lucy, takže jsem si uvědomoval, že to není samozřejmost. “Rodinu si jeden nevybírá, že,“ kéž by to tak šlo. “Ale aspoň se díky téhle zkušenosti snažím nebýt ke svým dětem stejný, jako byli moji rodiče. Nedělám mezi nimi rozdíly a snažím se ke všem přistupovat stejně. Nechci, aby měli pocity, jako jsem měl já. Třeba že mám jednoho radši než toho druhého, to ne. To bylo hodně nepříjemný.“

>> Smrkový les

// VLA 46 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 8/15

<< Armanské hory

Konečně se o sobě aspoň trochu víc rozpovídala. Se zájmem jsem ji poslouchal, byl jsem rád, že se o ní můžu dozvědět trochu víc informací a přitom je z ní netahat jak z chlupatý kožešiny. “Aha aha,“ pokýval jsem hlavou, když se na moment mezi vyprávěním odmlčela. Chtěl jsem dát najevo, že poslouchám a vnímám. Zaujalo mě teda především to, že mluvila o sestře – takže má bratra a sestru? Nebo je jich ještě víc? “No a nejsi ráda, že jsi teda pryč? Chci říct, že teď máš svobodu. Volnost. Nemusíš se nikomu zpovídat a dělat to, co ti někdo nakáže. Můžeš žít svůj vlastní život,“ pousmál jsem se. Já věděl, o čem mluví. I přestože jsem neměl nijaké hrůzné dětství nebo nalajnovaný život někým jiným, vycházel jsem s rodinou tak špatně, že když jsem od nich odešel, cítil jsem se jako znovuzrozený. Ten těžký kámen, který jsem celý život nosil na bedrech, ze mě najednou spadl a já byl volný. “Jinak to s tou mámou chápu. Alespoň vás měla upřímně ráda a vy jste věděli, že vás miluje. Já tohle říct nemůžu. Já o matčinu náklonnost musel doslova škemrat,“ protočil jsem oči v sloup. Kdykoliv jsem si na to vzpomněl, akorát mě to vytočilo. “Nevím, proč mě a sestru nesnášela, když svoje další dva vrhy ráda měla. Asi jsme se jí se ségrou nepovedli podle jejích představ,“ krátce jsem se zasekl v jejích očích, ale pak pohled vrátil před sebe a pokračoval v cestě.
Očividně moje rýpnutí s potencionálním nápadníkem pochopila, protože mi ho hezky vrátila. Zasmál jsem se a zlehka se na ni nalepil svým bokem. “Čím dýl s tebou tráví čas, tím víc o tebe stojí, neboj se,“ hlesl jsem tiše a usmál se. Nemazal jsem jí med okolo tlamy, doopravdy se mi líbila. Přitahovala mě. Lákala mě. Kdyby to šlo, hned bych jí začal snášet modré z nebe, ale nejdřív jsem si musel ujasnit, jak to vlastně s Lucy máme. Jenže kdykoliv jsem nad tím začal přemýšlet, začalo mě to hrozně mrzet a nevěděl jsem, co mám dělat.

>> Rozkvetlé louky

// VLA 45 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 7/15

<< Severní Galtavar

Chtěl jsem jí říct, že se nemusí bát, že já ji ochráním, kdykoliv bude třeba. Že se nemusí po mém boku cítit bezmocně, protože já jsem mocný, ale jen co jsem se nadechl a pootevřel mordu, řekla mi to, co řekla. Tak jsem ji zase zavřel a nahlouple se pousmál. “To jsem ani říct nechtěl,“ zalhal jsem. “Vím, že jsi natolik soběstačná, že se ochráníš sama!“ podíval jsem se na ni stejně významným pohledem, který na mě před chvílí použila ona.
“Jo, přesně tak,“ přikývl jsem souhlasně hlavou. “Soustředění tě v tomhle ohledu dovede k úspěchu,“ usmál jsem se a zavrtěl ocasem, když navrhla společný souboj v magiích. Dělal jsem, jakože je to děsně prííma nápad a že s ním souhlasím, ale ve skutečnosti bych si ten souboj nechal klíďo píďo uniknout. Však jsem přes magie profík nebyl. Musím jít k Životovi.
Její rodina byla poněkud zvláštní. “A proč?“ nechápal jsem, proč doma neměli nějakou pořádnou práci, vládli přece veliké oblasti, ne? Tedy alespoň podle jejího vyprávění. “Vždyť... Nepomáhali jste otci? A co matka? Jaká byla tvoje... Vaše matka?“ natočil jsem na ni se zájmem uši. “Určitě lepší jak ta moje,“ uchechtl jsem se. Všechny matky byly lepší jak ta moje. Určitě. “Máš povinnosti jen proto, že jsi dcera alfy? Ale přitom jsi tam byla na okrasu? Tak to teda dost dobře nechápu,“ zavrtěl jsem krátce hlavou. Kdyby měla opravdové povinnosti, nemohla by být jen zářící hvězdičkou na obloze, ne? Poslouchal jsem dál její povídání. Tentokrát byla tématem vlčata. Moc jsem k tomu už neměl co dodat, své jsem řekl, jen mě pobavila tím, že nemá nápadníka. Vždyť jeden stál vedle ní! Zasmál jsem se a dloubl do ní tlapkou. “Nebude to trvat dlouho a nějakého si najdeš, neboj!“ chlácholil jsem ji, i přestože jsem nechtěl, aby běhala za nějakejma jinejma vlkoušama. Já pro ni byl ten pravý! I když jsem pořád měl Lucy. Možná. Kdybych tak mohl mít dvě vlčice, ach jo. Nemuset si vybírat... Chtěl bych je mít obě! Do pravé tlapky jednu a do levé druhou.

>> Lesík topolů

// VLA 44 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 6/15

<< Jedlový pás

“A to je dobře? Chceš, abych byl pro svoje okolí děsivej?“ hlesl jsem tiše. Snažil jsem se zabarvit svůj hlas do mírného tajemna. Jazykem jsem si potom oblízl zuby a hodil na ni lišácké mrknutí jednoho očka. Třeba by se jí líbilo, kdybych v ostatních vzbuzoval respekt, možná až strach. “Občas se mi stane, že slyším myšlenky ostatních,“ přikývl jsem hlavou, “ale nevadí mi to. Je to vlastně celkem zajímavý, když ostatní neví, že vím, co si myslí.“ Magie ji zřejmě fakt braly, protože vyzvídala dál. Já o magiích naštěstí věděl hodně věcí, ale v používání jsem už zas takový profík nebyl. Fakt bych si je měl potrénovat, abych se před ní pak neznemožnil, to by byl pěknej trapas, usmál jsem se na ni a pokýval hlavou ze strany na stranu, abych dal najevo, že má z části pravdu a z části taky ne. “Magie ovládáš nitrem. Svojí duší. Musíš mít silnou vůli, a pak... To jde tak nějak samo. Tréninkem se samozřejmě vše zlepšuje, ze začátku to není úplně ono, ale po čase si každý zvykne.“
Její bratr měl zajímavé jméno, vlastně jsem ještě nikdy žádného Cyrila nepotkal. Tiše jsem se zasmál, “to věřím. Málo kdo je hezčí jak ty,“ laškovně jsem jí poslal vzdušnou pusu. “Tak jsem zvědavej, jestli ho někdy teda potkám. Celkem mě zajímá. Když pocházíte ze stejného světa, bude i on silný a sebevědomý, ne? Co dělal u vás doma? Co měl na starost?“
Zaposlouchal jsem se během společné pomalé procházky do jejího hlasu a tiše vstřebával obsah toho, co mi vyprávěla. Znělo to trochu smutně. “To je zvláštní, že vlčata jsou u vás doma povinností. Vlčata přece mají vzniknout ze společné lásky,“ pronesl jsem tiše s pohledem upřeným kamsi před sebe. Nebyl jsem kdo ví jaký romantik, ale na mysl mi vytanula Lucy - jak jinak, že ano. Dřív jsem ji miloval až po uši, nechápal jsem, kdy se to změnilo? Lehce jsem se zamračil. Možná to udělal čas? Čas mohl za to, že už si nerozumíme tak, jak dřív? Nebo... Nebo snad Waristood? Mohl za to Waristood a nakukal jí do hlavy plno nesmyslů? Tiše jsem si povzdechl, začínal jsem z toho být trochu zmatený, nevěděl jsem, co si o tom mám vlastně myslet a jak se mám cítit. Z myšlenek mě ale naštěstí vytrhlo Ninino další povídání. Zastříhal jsem ušima a věnoval jí opět svoji plnou pozornost. Líbilo se mi, co říkala.“Já mám vlčata rád. Líbí se mi, že se narodí čistá. Nepopsaná. Ty je pak vychováš, dáš jim správné základy do života. Uděláš z nich dobré vlky, kteří znají svoji hodnotu,“ usmál jsem se na ni. “Mým vlčatům koluje v žilách jen ta nejušlechtilejší krev. Mají skvělé předpoklady pro všechno,“ dodal jsem pyšně. Měl jsem za to, že má vlčata nadmíru přesahovala jakákoliv jiná vlčata na tomto světě. Měla totiž oproti ostatním kvalitní kořeny! “Jsem zvědavej, jaká by byla tvoje mimina,“ zazubil jsem se. “Třeba bys měla dvě malinkaté šedivé Ninušky s modrejma kukadlama.“

>> Armanské hory

// VLA 43 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 5/15

<< Sviští hůrky

“No, z části ano. Můžeš poznat magii podle očí, ale ne každý vlk je má zbarvené. Já je třeba měl hodně dlouho oranžové, podle oranžových očí nic nepoznáš. Když jsem ale zesílil, objevily se mi na kožichu ty znaky a pak i zbarvené oči. Myslím, že je to proto, že mám magii příkazu i myšlenek dohromady. Otec vládl oběma těmto magiím, asi je mám po něm,“ můj otec byl silný a s magiemi to uměl, já oproti němu měl pořád mezery. Asi bych měl magie trochu potrénovat. Jak bych je mohl zjistit, co všechno ve mně je? Samotného mě to zajímalo.
Konečně jsem se i já o Nině dozvěděl něco nového. Často se vyptávala a mluvilo se spíše o mně. “Máš bratra jo? A jak se jmenuje?“ vypadal jako ona? Taky měl šedivý kožich? Nebo to byl úplně někdo jiný a jako sourozence bych je při náhodném setkání vůbec netipl? “Ale jak říkám, smečku chci mít velkou a silnou. Pokud by tvůj bratr chtěl a měl by co nabídnout, přijal bych ho. Na zkušenou,“ koukl jsem na ni. Přece jen, ona byla něžná slečna, i přestože se tak nerada prezentovala, ale bratr je pořád bratr. Samec, možná ochránce své sestry, kdo ví. Kdyby si začal moc vyskakoval, vyrazil bych ho, takže jsem doufal, že Nina význam slova „na zkušenou“ pochopí správně. Nehodlal jsem si nechat od nikoho prdět na hlavu. “Ale když dáme smečce dostatek času, určitě se rozroste,“ dodal jsem pak s úsměvem. Doufal jsem v to. Moc rád bych jednou otci ukázal, že jsem dobrou alfou, i když jsem nepočítal s tím, že bych ho někdy chtěl cíleně vidět. Kdybychom se však náhodou potkali, proč bych se nepochlubil, že. Ale nejdřív by právě muselo být čím.
Zalaškovala se mnou svým ocasem, popoběhl jsem o kousínek vpřed a se smíchem se na ni ohlédl. “Nojo, máš pravdu. Měl bych si to jméno pamatovat,“ zasmál jsem se ještě jednou a pak zpomalil, aby mě mohla dojít. “Myslím, že s ní naposledy zůstala Ciri. Říkal jsem si, že bysme pak měli smečku zkontrolovat, tak bude ideální, když něco ulovíme a dotáhneme to domů,“ byl jsem takový nesvůj, že jsme byli pryč tak dlouho. Chvíli jsme v tichosti ťapali, ale nakonec mi to nedalo, že jsem o malé Houbičce řekl jen tu malou bezvýznamnou trochu, tak jsem to drobet doplnil: “Ale je roztomilá, mám vlčata celkem rád. A ty?“
Dál už jsem ji jen poslouchal. Byl jsem rád, že se trochu rozmluvila, takže jsem jen pokyvoval hlavou, a reagoval až tehdy, co na mě přišla řada. “Chápu, proč se tebou chlubili,“ usmál jsem se na ni. “Jsi moc krásná. Ale taky chápu tvůj pocit, že by ses ráda zapojila. Když ještě chvíli vydržíš, dám ti tu možnost,“ slíbil jsem jí. Viděl jsem v ní nadání, tak proč ho nevyužít ve prospěch smečky, že?

Když jsme dorazili pod kopec, po kterém bychom se dostali ke Smrti, ukázal jsem nahoru packou. "Tudy bychom se dostali ke Smrti," dal jsem packu zpět na zem a na Ninu koukl. "Je hodně mocná, silná. Když jí zaplatíš různými drahokamy, může ti pomoct, zesílíš díky ní. Je ale taky proradná, nebezpečná, dávej si na ni pozor," varoval jsem ji. Pak jsem se otočil a raději zamířil pryč. Já se Smrtí nechtěl mít už nikdy nic společného.

>> Severní Galtavar

// VLA 42 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 4/15

<< Sopka

Zastříhal jsem ušima a vyslechl si její radu, na kterou jsem přikývl. Vlastně měla pravdu. “Ano, měl bych. Na druhou stranu delší dobu byla smečka jen taková… No prostě jen rodinná záležitost, až postupně se k nám přidali další vlci. Chtěl bych ale jednou smečku velkou, rozvětvenou, abych byl opravdovým alfou, ne jen nějakým… ,“ na moment jsem se odmlčel a uchechtl se dodatku, který jsem měl na jazyku, ač to vlastně bylo spíš takové „mírně ponížené“ uchechtnutí. “No prostě nějakým tatíkem, který má místo smečky jenom svoji rodinu. Chápeš, jak to myslím, ne?“ svěsil jsem hlavu níže mezi lopatky, tohle přiznání mi bylo jaksi nepříjemné. Cítil jsem se jako veliký vládce, ale ve skutečnosti tam byl z cizinců jen Waristood, který mi právě přebíral partnerku, Seilah, kterou jsme našli jako mrně, pak další mrně a Nina, kterou jsem teď nabaloval. No, celkem bída. “Jinak neboj, lov se nezapomíná. Abych pravdu řekl, v lovu jsem nikdy přeborníkem nebyl, ale postupně jsem se tak nějak zlepšil a naučil, no. Ale taky žádnej specialista nejsem,“ usmál jsem se, abych ji trochu ukonejšil a aby neměla obavy, že se nějak poníží nebo něco. Napadlo mě pak ale, že je zvláštní, že se Nině tak jednoduše přiznávám ke svým nedokonalostem, přestože jsem je dalším vlkům spíše tajil.
Zajímala se o celkový chod smečky, což bylo fajn. “Nově je jím Reonys, můj syn,“ pronesl jsem s tou největší pýchou, jakou jsem dokázal dát najevo. V Rea jsem věřil, neměl jsem v jeho vlastnosti absolutně žádné pochybnosti, věděl jsem, že jakmile se ve svém úkolu zaběhne, bude skvělým ochráncem. Byl to bystrý vlk, silný po mně, chytrý po Lucy. Prostě ideální partie! “Chci syna s dcerou více zapřáhnout. Seznámit je s chodem smečky, vše se naučí, jsou šikovní. Ciri teda teď asi někde lítá, neviděl jsem ji, ale jak ji potkám, zařídím to. Je na čase, aby dospěli se vším všudy,“ s kývnutím hlavy jsem se na Ninu usmál. Nepochyboval jsem o svých rozhodnutích, tedy určitě ne v tomhle ohledu. Chtěl jsem pro své děti to nejlepší – alespoň pro ty dvě, které mi zbyly. Sotva jsem ale stihl odpovědět, už mi pokládala další otázku a pak hned další. Musel jsem se pobaveně zasmát, byla roztomilá, jak byla celá taková hrr. “No ty jsi divoška,“ zapředl jsem s ohlédnutím se na ni, protože jsem pořád šel před ní a vedl ji. Pak jsem ale zpomalil, abychom srovnali krok. “Zvědy nemáme. Teď momentálně. Pokud se ale postaráme, že bude o naší smečce vědět více vlků, pak můžeme, když bys chtěla,“ přiblížil jsem se k ní a do ucha jí zašeptal: “Můžeme mít kohokoliv jen budeme chtít. Společně.“ Její vůně mě dostávala do kolen. Stáhl se mi žaludek silným chtíčem, musel jsem se zase oddálit. Věděl jsem, že jí dávám až moc najevo, že ji chci, ale nešlo mi to zastavit. Bylo to moc těžké. “Vlčata nemáme,“ zavrtěl jsem hlavou, ale pohyb pak náhle přerušil. “Teda vlastně jo, jedno jsem našel, když jsme s dcerou byli na toulkách. Říkám jí houbička, páč se potloukala sama mezi houbama, hehe,“ zazubil jsem se při vzpomínce na to malé vlčátko, které nevědělo kudy kam. “Má samozřejmě i jméno, ale to jsem zapomněl,“ pokrčil jsem pak rameny. “A další funkce nemáme, ale napadlo mě, že bych rád, aby dcera byla právě takovej jako… „Oťukávač“ nově příchozích. Mohla by hlídat, jestli vše klape, jak má. Celkem by se na to hodila.“
“A ty by ses ráda ve smečce nějak více zapojila?“ zeptal jsem se s nehraným zájmem, neb mě pak napadlo, že možná vyzvídá, jaký úkol by mohla čmajznout ona sama. “Co jsi dělala u vás doma? Říkala jsi, že rodina měla království, velikou smečku,“ po jejím boku jsem zamířil k lesu, ve kterém sídlila Smrt. To místo jsem si moc dobře pamatoval, nešlo zapomenout.

>> Jedlový pás

// VLA 41 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 3/15

<< Aina

Její dotaz byl dobrý. No kdo u nás ve smečce vlastně loví? Krátce jsem se zamyslel, zatímco jsem na ni koukal s mírným úsměvem, aby to nevypadalo, že vyvíjím nějaké extrémní snažení pro vymyšlení odpovědi. “No, Lucy je velmi dobrým lovcem. Už v Asgaarské smečce měla post lovce, ale vlastně nemáme ve smečce prozatím nikoho, kdo by měl lov vyloženě na starost. Naposledy jsem třeba lovil já s Ciri a Reonysem, což jsou moji dcera a syn,“ schválně jsem nenazval Lucy svoji partnerkou, ale zmínil jsem pouze její jméno, neb jsem v sobě měl jakýsi nepotlačitelný divný pocit, že mi už post jejího partnera nenáleží. Pořád jsem však v nitru duše, hezky potajmu doufal, že je to jen pocit a že se v něm pletu. “Můžeme klidně ulovit po cestě něco spolu a pak to do smečky dotáhnout, stejně je pomalu na čase nějaký lov uspořádat. Už je to celkem dlouho, co bylo k obědu něco… Řekněme velkolepého,“ usmál jsem se. Jo, však naposledy to bylo snad ještě před zimou, a teď už bylo léto. Uplynula dlouhá doba. Naštěstí ale ve smečce zatím byli jen dospělí vlci, kteří si jídlo obstarají sami, ale teď u nás bylo už i malé vlče – Houbička. Málem jsem na ni zapomněl. Možná bysme se měli do Cedru co nejdřív vrátit, mám pocit, že poslední dobou daleko víc trajdám někde mimo. Nemám pak přehled, co se doma děje. Doufal jsem, že alespoň to značkování Reonys provedl, když jsme se domluvili, že bude ochráncem hranic.
Slečna si se mnou ráda pohrávala, což vlastně bylo prima. Začal jsem vrtět ocasem, když tak dlouze uvažovala, jestli se jí v lese líbilo nebo ne. Poznal jsem na ní, že se jedná o hru, tak jsem tak i reagoval. A když se pak rozesmála, rozesmál jsem se taky. Byl jsem… Šťastný. Tak, jak už delší dobu ne. Jakoby můj život ovlivnilo působení nějaké nové jiskry. “To jsem rád,“ hlesl jsem a usmál se na ni, když byla celá rozpačitá z toho, co řekla. Vypadala roztomile. Ty její velké modré oči a mokrý ňufáček. Znovu mě pohltilo nutkání se jí dotknout, takže jsem neváhal a když byla taková celá vykolejená, vrhl jsem sek ní a projevil jí náklonnost položením čumáčku na ten její. “Mě se taky líbí, že máme ve smečce takovou hezkou vlčici,“ šeptl jsem.
Pak jsem se však odtáhl, aby moje doteky nebrala jako nějakou samozřejmost, a vydal jsem se dál. Nevěděl jsem kam, jen jsem prostě šel. Procházeli jsme okolo sopky, pod kterou jsem se nehodlal příliš zdržovat, jen jsem na ni upozornil pohozením hlavy – “sopka. Tady jsem našel svůj náramek, ale nikdy jsem tu jinak moc času netrávil, tak bych radši šel dál. Na takových místech jeden neví, jestli jim může věřit.“

>> Sviští hůrky

// VLA 40 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 2/15

<< VVJ

Drcla do mě a tím mě uvedla do mírných rozpaků. Kdyby to u vlků šlo, jistě bych se aspoň trochu začervenal, i když jsem se snažil dělat, že jsem úplně free a že mě to vůbec nevyvedlo z míry. Kdykoliv však byla v mé těsné blízkosti, rozbušilo se mi srdce, takže co teprve když se mě nějak dotkla. Přitiskl jsem uši k hlavě a usmál se na ni, snažila se mě podpořit, čehož jsem si vážil. Poznal jsem již mnoho vlků, a ne vždy se ke mně všichni chovali tak, jak bych rád, ale ona ano. Skoro hned v prvních okamžicích, co jsme se potkali. Už je to docela dlouho, co tady spolu randíme, ne? Byla to náhoda nebo osud?
Natočil jsem na ni ouška, vlastně... Když jsem to z těch jejích krásných jemných rtíků slyšel, uvědomil jsem si, že má pravdu. “Jo, umět bojovat je důležitější, jak umět vyhrávat,“ kývl jsem na ni a nechal si jejím čumáčkem přejet po svém krku. Mírně jsem se při tom otřásl blahem, na pár vteřin mi dokonce i zamrzl mozek. “Protože bez boje není vítězství, že?“ hlesl jsem tiše s pohledem upřeným do jejích očí.
Pobaveně jsem se zasmál a zavrtěl párkrát ocasem, když pronesla, že toho starce do rána klepne. “To je fakt, vždyť byl celej zchátralej a vysušenej jak ožraná mrtvola po smečkovém obědě,“ zazubil jsem se na ni a pro změnu zase drcnul čumáčkem já do ní. Ale ne do krku, nýbrž do tváře. Bavilo mě se jí dotýkat, flirtovat s ní, být v její blízkosti, povídat si s ní, procházet se přírodou. Bavilo mě s ní všechno. Z ničeho nic jsem si pak ale uvědomil, že jsme odešli z Cedru stejně rychle, jako do něj přišli. Ani jsem nevěděl, co si o mém, tedy teď už vlastně asi našem lese, myslela. “A jak se ti vlastně líbilo v Cedrovém lesíku?“ natočil jsem na ni jedno ouško a druhé nechal dozadu. Poslouchal jsem zvuky okolí, jestli je vše v pořádku. Měl jsem tendence být pořád ve střehu. Asi se mě to pořád drželo od doby, co jsme s Lucy opustili Asgaar a snažili se najít co nejdříve vhodný domov pro naše malá vlčata, která už teď sice nebyla malá, ale to byl jen detail. Tiše jsem si povzdechl, na Ninu se usmál, ale v hlavě si přehrál obraz Lucy. Měl jsem z toho celého trochu divný pocit. Cítil jsem její pach u jezera, ale zároveň s ní se tam vznášel i pach Waristooda, takže jsem okamžitě dostal blok k nim jít. Neměl jsem náladu ho vidět. Jenže co ona? Byli jsme od sebe už tak dlouho.

>> sopka

// VLA 39 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 1/15

Byl jsem z toho starýho kostitřasa celej rozhozenej. Frkal jsem, rychle dýchal a tak všecko, ale Nina měla jakési uklidňující kouzlo, protože když přišla, cítil jsem se hned o fous líp. Podíval jsem se na ni, pak na místo, kde jsem toho dědulu naposledy viděl, a pak si prostě jen ztrápeně kecnul zadkem na zem. “Nojo,“ hlesl jsem tiše. Nečekal jsem, že prohraju, fakt mi to celkem vzalo vítr z plachet. Copak já, že. Já přece neprohrával, ani jsem nevěděl, jak se to dělá. Tak jak jsem mohl prohrát teď, a ještě k tomu před vlčicí, která se mi tolik líbila?
Zvedl jsem se do stoje, abych ze sebe mohl oklepat zbytky vody, a pak s hlubokým nádechem a následným výdechem vyzval Ninu pohozením hlavy k odchodu. “Jo, jsme skvělí i bez toho, abysme někoho oblbovali magiema,“ zabrumlal jsem, stále však nespokojen. Nejradši bych si to s ním rozdal znovu. “Ale stejně to nechápu. Jako nevím, jestlis měla čas to sledovat, jo, ale on prostě plaval a plaval, já ho vždycky skoro měl a on udělal blik!“ u slova blik jsem nadskočil o půl metru nad zem, abych dal dostatečně najevo to překvapení, který jsem v tu chvíli cítil, “a ocitl se dál ode mě, abych měl další práci s tím ho dohnat! No to nechápeš prostě,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. Furt mi to v ní šrotovalo, prostě jsem se chtěl vytáhnout a spíš jsem teď odtáhnul, no. Odtáhnul jak zbídačenej tulák. “Ale jestli ho ještě někde potkám, tak ti říkám, že mu dám co proto!“

>> Aina