Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< S. Galtavar

Asi si uvědomila moji změnu v chování, kterou jsem si ani já neuvědomil, protože se mě hned začala ptát. Nechal jsem se od ní olíznout a namísto opětování pěkného gesta jsem se jen pousmál. Nevěděl jsem, jestli jí říct, jak jsem zmatený sám ze sebe a že nevím, co dělat. Nechtěl jsem ji zklamat, zároveň jsem ale měl ten pocit, že s Lucy už jsme se neviděli vzájemně tak dlouho, že si každý chce pravděpodobně jít svojí vlastní cestou a taky jsem věděl, že jsem se do Niny… Zamiloval. Bylo těžké si to přiznat, když mám partnerku a s ní vlčata, nicméně vlčata už byla dospělá a vedla svůj vlastní život, ne? Vlk míní, život mění.
Přidal jsem na tempu, abych s ní srovnal krok, a znovu se na ni usmál. “Já jsem se taky zamiloval, Nino,“ hlesl jsem tiše a stáhl uši k hlavě. Tohle přiznání mi bylo z nějakého důvodu nepříjemné – možná proto, že jsem nahlas řekl, co cítím? Nebo proto, že jsem tímhle přiznal, že jsem zaslechl její myšlenku? Mrskl jsem ocasem a na Ninu pohlédl. “Nevím, co se sebou mám dělat, ale vím, že nechci, abys odešla. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem si uvědomil, že jsem opravdu šťastný a že, no prostě takhle jsem se necítil už hodně dlouho,“ povzdechl jsem si, na moment sklopil zrak, ale pak ho na ni vrátil. “Neopustíš mě, že ne?“ zeptal jsem se a zůstal na ni hledět, zatímco jsem netrpělivě čekal na odpověď. Zrychlil se mi tep, asi jsem měl… Obavy?

>> Východní hvozd

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (2/3)

<< Jedlovy pas

Nina vypadala, ze ji ta zkusenost se Smrti vazne vzala. Utikala jako o zivot, az dokud ji nedosel dech a nedonutil ji tak zastavit. Zbesile dychala, plakala a byla vydesena, tak jsem ji nabidl svoji utechu a doufal, ze ji to aspon trochu pomuze. Kdyby to byl nekdo cizi, neresil bych to, dokonce bych se nad tim mozna i pobavil, ale kdyz se neco takoveho tykalo vlku, kteri mi byli blizci, nerad jsem na to koukal. "Je to lepsi?" hlesl jsem tise pote, co mi podekovala, a pak se na ni mlcky usmal. Packou jsem ji otrel navlhle tvare a uslzena ocka, ktera se krasne za pomoci slz leskla. Tyrkysova lesknouci se ocka... moc se mi jeji oci libily. "Uz za Smrti nikdy nemusime jit, jestli nebudes chtit. Sam jsem ji navstivil myslim jen jednou. Nahani mi husi kuzi," priznal jsem. Snad proto, aby se citila lepe.
Co si o mně asi tak pomyslí? Jsem fakt kráva. Nanicovatá, naivní kráva. A ještě ke všemu zamilovaná. Bláhová, pitomá holka. Myslí mi pořád dokola znela Niny myslenka, kterou jsem behem jejich rozhyrenych emoci nechtene zaslechl. Driv jsem slysel jen utrzky, tohle bylo poprve, co jsem slysel myslenku ve vete a ke vsemu uplne celou. Ze bychom byli navzajem tak propojeni? zavrtel jsem jemnr hlavou, to bylo asi dost nepravdepodobne. Nejspis se mi jen o dost vice rozvinula ma magie. Mlcky jsem na ni koukal, ani jsem nechtel po zaslechnuti te myslenky nic rikat. Nevedel jsem totiz co. Byla zamilovana... a ja taky. A pritom jsem mel porad Lucy a deti. Tise jsem si povzdechl, nevedel jsem, co delat a jak se rozhodnout. Mel jsem strach, ze at se rozhodnu jakkoliv, vzdy jedne strane ublizim, coz jsem samozrejme nechtel.
Nasledoval jsem Ninu dal, tentokrat zamyšlen a zahlouban ve svem svete. "Neni cas, ztracet cas," zopakoval jsem jen tise, a poslusne jako nejaky pejsek tapal v zavesu za jejim ocasem. Mirila za Zivotem a ja ji doprovazel... jako jeji osobni bodyguard.

>> VVJ

<< Cedr - přes S. Galtavar

Jak mi Nina vysvětlila, měla v plánu zeptat se bohů na své sourozence. Tiše jsem si sám pro sebe pochybovačně zamlaskal tlamkou, nevěřil jsem totiž, že by Nině byla Smrt ochotná poradit. Pamatoval jsem si ji až moc dobře, a to jsem ji potkal snad jen jednou nebo dvakrát. “Spíš možná u Života najdeš odpovědi,“ kuňkl jsem, ale to už Nina pelášila, celá zamyšlená, hlouběji do Jedlového lesa. Přeběhl mi z toho mráz přes záda, takže ještě než jsem přidal na tempu, celý jsem se ošil. “Od Smrti se toho moc nedozvíš,“ dodal jsem si sám pro sebe tichý dovětek, ale Ninu pak dohnal.
Jak jsem předpokládal, setkání se Smrtí bylo hrozný. Vlastně bylo ještě horší, než se dalo očekávat, obzvlášť pro Ninu. Nechtěl jsem se do toho setkání plést, přece jen to bylo spíš mezi Ninou, jejími sourozenci a Smrtí, tak jsem jen postával opodál, připraven však zasáhnout, kdyby se něco dělo. Teda spíš… Byl jsem ze Smrti celej staženej do sebe, měl jsem strach, takže i kdyby bylo třeba zasáhnout, asi by mě to stálo dost odhodlání a stejně bych dost pravděpodobně nevyhrál. I přestože jsem byl silný a věřil jsem si, že bych porazil kde koho, Smrt ne. Ocas jsem měl stažený mezi zadníma nohama, uši připláclé na hlavě a v očích nevěřícně pohled.
A když pak Nina vyděšeně začala utíkat pryč, bylo to pro mě něco jako vysvobození. Vzal jsem nohy na ramena stejně jako Nina, a jen si úlevně oddechl. Protože jsem však nechtěl vypadat jako rozměklý rajče, dohnal jsem princeznu ze severu a na louce za lesem ji zastavil. “Nino, ššššš,“ hlesl jsem a jal se ji objímat ve snaze ukonejšit její něžnou dušičku.

>> S. Galtavar

Saelind | říjen 3/10

“Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, kde Vivianne hledat a navíc jsem si ani nebyl jistý, jestli mě chce ještě někdy vidět a bavit se. Byla stejně marná jako Crowley, prostě na jejich proměnu měla Shireen hrozný vliv, a než jsem to stihl zjistit, bylo již pozdě. Možná, že mě Život za něco potrestal tím, že mi dvě vlčata z vrhu takto odebral? Ale prd, prostě za to může ta ludra, to je celý. Udělala to schválně. Měl jsem v tom jasno – celá má rodina mi pořád jenom dělala nějaké naschvály.
Ta vlčice byla furt strašně upjatá. Sledoval jsem ji, když reagovala na chválu o mém synovi, a tiše jsem si nad ní povzdechl. Byla ještě mladá, takové telátko, no. Bylo to na ní vidět. Vlastně by se k Reovi hodila, on byl totiž ještě taky takový nezkušený vocásek. Někdy. Někdy mě zas svým přístupem na druhou stranu překvapoval, ale faktem bylo, že ani on a ani Ciri kromě Cedrového lesa moc neviděli a zážitků měli poskrovnu. Možná to je moje chyba, měl jsem se jim víc věnovat a brát je častěji ven, někdy jsem měl chuť dostat druhou šanci a napravit, co jsem udělal špatně. Dohnat zameškaný čas ... A nebo to zkusit s nějakým novým vlčetem. Vlčata jsem měl rád z jednoho prostého důvodu – mohl jsem je ovlivnit tak, jak jsem chtěl. Dospělý vlk má na budoucím chování vlčat velký podíl, moje vlčata jsou toho zářným příkladem. Ciri s Reonysem i se Seilah jsou normální, kdežto Crowley s Vivianne jsou jak marťani, protože jsem je nevychovával já. “Určitě by ses mu líbila, jsi krásná,“ usmál jsem se na ni. Říkal jsem pravdu, já měl pro vlčice vyvinutý spešl cit. Miloval jsem krásné a něžně vlčice. Na mě sice byla Saelind, jak se později představila, moc mladá, ale pro Reonyse určitě ne. Věkově si museli být podobní. “Kdy ses vlastně narodila? Kolik je to zim?“ v duchu jsem si počítal, kolik zim už je na světě Reonys a jestli od sebe opravdu nejsou moc daleko.
Vlčice ve mně asi viděla svůj vzor, připadal jsem jí nejspíš jako těžkej frajer, což mi příjemně hladilo ego. Samolibě jsem se s poklidným pohozením hlavy, jakoby mi na ní snad něco zavazelo, pousmál a na Saelind se podíval. “Jistě, procestoval jsem hodně míst. Hory jsou nebezpečné, můžeš tam lehce uklouznout a zřítit se někam dolů. Když by nikdo nevěděl, že tam jsi, mohla bys i umřít!“ zveličil jsem, abych vypadal ještě drsněji. “A na jihu, tam tím směrem, je tepleji. Jih je vždy teplejší než sever, tak to prostě je. Je tam hodně lesů, potoků a řek, dokonce myslím, že i moře. Jednou jsem tam bral děti, když byly malé,“ pohodil jsem hlavou za sebe, kde se mělo moře rozprostírat. Vzpomínka na náš společný výlet, který se v minulosti odehrál, mi však vykouzlila úsměv na tváři. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas, aby děti byly zase malé. Dost věcí bych dělal jinak, především bych je okamžitě všechny čtyři odvedl z Asgaaru a smečku zakládal během toho, co bychom byli někde spolu v provizorním úkrytu. Zvládl bych se o ně postarat, teď jsem to už věděl, ale tehdy jsem si nebyl jistý a měl jsem o ně strach. Škoda. Na tom výletě s námi byla Vivianne i Ciri s Reonysem, líbilo se mi, když byli malí a trávili jsme čas pohromadě. Byli tak hodní... A měli mě upřímně rádi. Kdybych je z Asgaaru vzal hned, třeba by na tom výletě s námi ťapal i Crowley. Přestal jsem vzpomínat a pozornost věnoval zase vlčici před sebou. Nastražil jsem na ni uši. “A ty máš nějaké sourozence? Narodilo se vás víc nebo jen ty?“

Čas plynul rychle nejen Nině, ale i mně samotnému. Když prohlásila, že není čas ztrácet čas, uvědomil jsem si, že už je vlastně noc. Byl jsem docela překvapenej, vždyť ještě před krátkou chvílí byl den a my jsme společně ulovili toho losa a odtáhli ho do lesa, a najednou už je zase všude kolem nás černočerná tma. Bylo zataženo, pofukoval mírný větřík, prostě nic moc počasí, ale ještě naštěstí nebylo to nejhorší, jaké mohlo. Zima mi asi ani nijak extra nevadila, když byla mírná. Čerstvě napadený, nepošlapaný sníh při slaboučkých zimních paprscích sluníčka vypadal na pohled hezky. Co jsem však neměl rád, byly extrémní mrazy a sněhu po břichu. To mi vadilo, protože nebylo pořádně kde sehnat jídlo a byla strašná zima, že se jednomu nechtělo vytáhnout packy z vyhřátého úkrytu.
Následoval jsem Ninu, ale netrvalo dlouho a už už jsem se cpal dopředu před ni. Potřeboval jsem, abych měl minimálně čumák před ní, aby to vypadalo, že nás jako vedu, přestože jsme často šli prostě spolu, vedle sebe. “A co potřebuješ u bohů, Nino? Proč tam vlastně chceš jít?“ podíval jsem se na ni a zvědavě čekal na odpověď. Co jí chybělo? Chtěla se v něčem zlepšit? Chtěla snad od nich nějakou radu?

>> Jedlový pás - přes S. Galtavar

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (1/3)

Saelind | říjen 2/10

“To samozřejmě mám,“ přikývl jsem. Ciri byla v mém životě jedním z nejdůležitějších vlků, stejně tak Reonys. A u Vivianne… Jsem netušil. Dlouho jsem se neviděli a já nevěděl, jestli mě vlastně ještě vidět chtěla, ale měl jsem za to, že se pohádala spíše s Lucy. Neuvědomoval jsem si, že bysme si spolu my dva něco provedli. “Mám ještě jednu dceru,“ začal jsem opatrně, “ale ta se se mnou teď nebaví. Trošku jsme se pohádali, a tak se odstěhovala někam jinam. Bohužel nevím kam, ale rád bych ji jednou našel a setkal se s ní,“ pousmál jsem se, napůl smutně a napůl smířeně. Byl to nejspíš jen takový výkřik do tmy. “Asi jsi nikdy nepotkala vlčici jménem Vivianne, že? Černý žíhaný kožíšek a štíhlá, celkem drobná postava,“ přiblížil jsem vzhled své dcery. Třeba budu mít štěstí a bude o ní něco vědět.
Bojím se cestovat sama, zpozorněl jsem a zastříhal oušky, magie myšlenek si se mnou znovu, bůh ví proč, pohrávala. Lehce jsem zatřásl hlavou, byl to strašně zvláštní pocit slyšet něčí myšlenku, aniž by ji dotyčný řekl nahlas. “Musíš se trošku přemoct a prostě procestovat svět. Aspoň z části. Sezením doma na zadku ničemu nepomůžeš. Skončíš sama, nebudeš mít kamarády, nenajdeš vlka, kterého bys mohla mít ráda,“ v tu chvíli mě něco napadlo. Odmlčel jsem se, a zatímco jsem v hlavě spřádal ďábelský plán, civěl jsem na ni. Nakonec jsem se usmál. “Víš, co mě napadlo?“ olízl jsem si čenich, tse, tohle byl geniální nápad! “Mám syna, jmenuje se Reonys. Je hodný, určitě by se ti líbil. Vypadá totiž trochu jako já,“ zazubil jsem se. Já jsem přece vypadal dobře, ne? Takže když on vypadal jak já, určitě by se jí líbil. Já jsem se totiž líbil bez tak každýmu. “Nechtěla by ses seznámit? Mohli byste na toulky společně, postaral by se o tebe. Je to syn Alfy, ví, jak a co dělat v případě nebezpečí. Ochránil by tě,“ poslední slovo jsem lehce zdůraznil, aby pochopila, že Reonys je dobrá parketa. “Samozřejmě se můžeš zkusit spřátelit i s Ciri, ale ta je taková ťunťa, to Reonys je větší kabrňák. S ním bys strach mít nemusela,“ snažil jsem se ho vychválit až do nebes. Syn alfy a dcera jiného alfy? Naprosto ideální kombinace!
Při oslovení „pane vlku“, se mi samovolně protočily panenky. “Jmenuju se Etney z Cedrového lesa, nemusíš mi říkat pane vlku,“ opravil jsem ji. Své jméno jsem ozvláštnil hezkou příponou svého domova – Asgaar už pro mě byl passé. Etney Asgaarský už nebyl. “Ale jinak náš les je celkem kousek, teď jsme u Velkého vlčího jezera, Cedrový hájek je skoro hned vedle. Tam tím směrem,“ ukázal jsem packou za sebe. Nebo bych jim mohla s něčím pomoct, zlehka jsem se zamračil, ta magie myšlenek mě trochu začínala štvát. Nechtěl jsem poslouchat cizí myšlenky, tak nějak mi to v hlavě překáželo, i přestože zrovna tohle byla myšlenka, která se mi celkem hodila. “No a kdyby se ti u nás třeba zalíbilo… Klidně bys nás mohla navštěvovat častěji. Můj syn by ti náš les určitě moc rád ukázal,“ pokýval jsem hlavou, přičemž se u toho spokojeně usmíval. Vidina toho, že se Reonys konečně seznámí s nějakou vlčicí, mě uspokojovala.
“Můžeš se zkusit zeptat, ale když jsi o něm nic neslyšela, pochybuji, že o něm někdo bude něco vědět. Je to už celkem dlouhá doba, co jsem ho viděl naposled. Určitě minimálně několik zim,“ čas mi splýval a nedokázal jsem to odhadnout úplně přesně, tak jsem hodil do větru jen takový nástřel, jak jsem si myslel, že to zhruba může být dlouho. “Ale vidíš?“ pohodil jsem hlavou. “Tohle je přesně důvod, proč jsi ještě nic nezažila. Sotva jsme se potkali a ty už chceš utíkat domů. Co doma. Tam tě nic nečeká. Nuda. Já, když byl ve tvým věku, furt jsem brázdil někde po horách a loukách, seznamoval se a zažíval nový věci. Doma jsem byl minimálně,“ kdo ví, jestli to byla úplně tak pravda, co jsem jí teď řekl. Moc jsem si na svoje mládí nevzpomínal. Jen na nějaké drobnosti.

Saliend | říjen 1/10

Seděl jsem naproti ní a poslouchal její vypravování, vypadalo to, že toho zatím ve svém životě vážně moc nezažila. Trochu mi připomněla Ciri – možná by z nich mohly být minimálně dobré známé, heh. “Mám dceru, která je podobná jako ty. Trochu. Myslím si, že se taky radši zdržuje v blízkosti našeho lesa, zatím vždycky někam šla jen s rodinou, nikdy ne sama,“ pokrčil jsem rameny. “A jak říkáš, někdy to na světě není úplně ono, ale některé chvilky taky stojí za to,“ usmál jsem se, snažil jsem se ji trochu povzbudit. Pookřál jsem nad ní, byla chudák celá vyklepaná, opustila mě potřeba si nad ní honit ego. Stejně ze mě byla připokakaná ještě dřív, než jsem musel cokoliv udělat, a to mi stačilo. “Jestli chceš, můžu ti někdy ukázat náš les, třeba byste se mohly seznámit s Ciri a něco spolu podniknout,“ navrhl jsem jí, a pak vzápětí dodal: “Ciri je moje dcera.“ Měl jsem za to, že by se mohly mít společně o čem bavit.
Sigyho neznala, jaká škoda. Mávl jsem na ni však tlapkou, “to nevadí. Možná, že se vydal někam pryč. Třeba chtěl v životě už nějakou změnu,“ třeba byl prostě trochu jako já a přestěhoval se do jiné smečky. “Sigy je bratr mé partnerky,“ upřesnil jsem pak po jejím dotazu, jestli něco provedl, ale samozřejmě jsem jí nehodlal popisovat těch pár zážitků, které jsem s ním měl. O Reonysovi a tak. “Říkal jsem si, že by bylo fajn se znovu sejít,“ dodal jsem, ač to byla spíš jen taková polopravda. Sám jsem nakonec nevěděl, proč ho chci znovu vidět, ale něco mi říkalo, že to určitě nebude jen proto, abychom se „společně sešli“.
Znovu se omluvila, což mě mírně rozesmálo. Byla fakt chudinka celá pryč, bylo to na ní poznat. “V pohodě, příště si prostě jen dávej lepší pozor,“ upozornil jsem ji, ale bylo mi jí tak trochu líto. Přešla mě chuť ji zbytečně stresovat, no nejlíp se prostě válčilo s někým dominantnějším, ona byla moc křehká na to, abych ji šikanoval. “A co máš teď v plánu?“ nadále jsem seděl naproti ní a pozoroval ji.

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Hned od Niny jsem zamířil k hranicím našeho lesa. Cítil jsem zde synův pach, určitě se během značkování moc snažil, odvedl dokonce asi i dobrou práci, když je tu jeho pach stále přítomen. Možná, že povýšení a funkce ve smečce přece jen trochu zabrala, asi cítí větší zodpovědnost. Ještě to musím ale říct Ciri, ta o tom pořád neví. Kam vůbec šla? očima jsem se porozhlédl, zatímco jsem občůral první strom. Cirin pach jsem tu necítil, byl vyčichlý. Stejně jako pach Lucy a Waristooda. Ztvrdly mi rysy ve tváři, když jsem na něj pomyslel. Hrozně mě štvalo to pomyšlení, že s ní lítá, přestože já teď lítal s Ninou, ale… To pořád bylo něco jinýho! Tiše jsem si odfrkl, nejradši bych ho vytahal za ušima.
Otíral jsem se o stromy, keře, značkoval na zem, značkoval na kameny nebo pařezy, prostě jsem chtěl dát všem najevo, že zde začíná naše území a končí jejich zábava. Věděl jsem, že s Ninou vyrazíme na delší túru, tak jsem chtěl ty hranice pořádně zabezpečit, aby to nevypadalo, že tu nikdo nežije a že je les opuštěný. Přestože se tu členové smečky očividně příliš nezdržovali, soudě pouze dle pachu syna po označkovaných hranicích a mého pachu smíšeného s tím Nininým, nechtěl jsem, aby se tu kdokoliv cizí promenádoval. Stále to byl náš domov. Nehodlal jsem ho opouštět, ať se stane v budoucnu cokoliv. Stěhování jsem už jednou zažil a odmítal jsem ho zažívat znovu. Byla to otrava, navíc tenhle les byl ideální ve všech ohledech. A navíc, je to už docela dlouho, co jsme s Lucy smečku založili. Už skoro tak… No, aspoň dvě zimy, zavětřil jsem, abych zkontroloval okolí, a pak počůral další strom. Jen tak trošku, aby mi zbylo ještě i na ty další. Značkování byla docela protivná práce, jeden musel obejít úplně celé hranice a vyčůrat ze sebe duši, nicméně stejně bych si měl, jakožto nejvyšší z nejvyšších, les jednou za čas projít a zkontrolovat ho.
Stále mě zužoval ten divný pocit kvůli nevěře, kterou jsem Lucy tajil. Chtěl bych, aby mi někdo řekl, co mám chtít a jak se mám cítit a já bych to tak prostě udělal, neměl jsem tyhle situace rád. Vadilo mi, být zmatený sám ze sebe a rozhodně jsem nechtěl cokoliv řešit, rozhodování o takových věcech bylo obtížné a to mi zbytečně vysávalo energii. Lepší by bylo, kdyby to někdo vyřešil za mě, ale věděl jsem, že to bohužel není možné. Možná bych si o tom měl vážně promluvit s Reonysem. Nebo s Ciri… Nebo s někým…. Prostě s kýmkoliv. Poprosit o radu? Meh, co mi cizí můžou radit. No, ale aspoň bych si vyslechl, co si o tom někdo jiný myslí. Děcka snad uražený nebudou, jsou už oba dospělí a mají svůj život, tiše jsem si povzdechl a ohlédl se, abych zkontroloval okolí za sebou. Už jsem byl asi tak ze ¾ hotový, zbýval už jen kousek. Honem rychle jsem tedy značkování dokončil, na o poslední strom se co nejvíc otřel, abych na něm zanechal co nejvíce pachů jen šlo, a pak jsem se vrátil k Nině.
Ještě odpočívala, z dálky jsem se na ni usmál. Pořád jí to tolik slušelo, nechápal jsem, že někdo může takhle vypadat. A popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že by mě v životě mohl okouzlit ještě někdo jiný kromě Lucy, která si moje srdce ukradla víceméně hned, co jsem ji tehdy potkal. “Jsem hotový!“ zavolal jsem na ni už z dálky, snažíc se znít jako spokojený a dobře naladěný, ale přitom jsem ze všeho toho přemýšlení během značkování byl trochu rozhozený. Chtěl jsem ale působit, že jsem v klidu a vyrovnaný. “Připravena na výpravu?“ usmál jsem se a něžně jí olízl tvář. Nadechl jsem se, pořád tak nádherně voněla, přeběhl mi z toho až mráz po zádech. Nina…

Dotáhli jsme naši kořist společnými silami až k úkrytu, byl jsem rád, že je hotovo. Ulevilo se mi, vždycky mě tyhle smečkové povinnosti tak trochu tížily. Možná bych měl ještě obejít hranice, než odejdeme, aby bylo všechno pod kontrolou. Kdyby se sem náhodou někdo rozhodl zavítat, zastříhal jsem oušky a rozhlédl se, s Ninou jsme tu teď byli sami. “K Bohům tě samozřejm doprovodím, sama nepůjdeš. Ještě by se ti něco stalo… Pojď, pustíme se do jídla. Než vyrazíme, ještě obejdu hranice,“ usmál jsem se na ni a pohledem ji vybídl, ať si nabídne první. Chtěl jsem působit jako gentleman, ale popravdě jsem měl hlad. Olízl jsem si tlamu a sledoval Ninu, jakou část nejdříve ochutná. Kdybych na ni nechtěl pořád něčím dělat dobrej dojem, abych vypadal jako pořádnej frajer, prostě bych se pustil do jídla a na vše prděl, ale musel jsem počkat, no. Až si však vybrala, zakousl jsem se do zvířete o to horlivěji a chtivěji. Uvědomil jsem si, že jsem měl ještě větší hlad, než jsem cítil.
Až jsem byl přeplněnej k prasknutí, poodstoupil jsem od rozežraného losa a spokojeně si s pohledem upřeným na Ninu olizoval tlamku. “Dobrý, co,“ zahihňal jsem se, spokojenej jak blecha. Byl bych se teď svalil na zem a usnul, ale měli jsme spoustu plánů a já potřeboval zkontrolovat ještě ty hranice. Naposledy je značkoval syn, jak jsem po zavětření pachů zjistil, tak bych je pro jistotu měl obnovit, abych odradil každého, kdo by nám chtěl škodit. “Obejdu ty hranice, ať mám jistotu, že je vše v pořádku, než vyrazíme, ano?“ oznámil jsem jí a něžně oblízl její čenich. Pak jsem se otočil a vyrazil…

Když jsme na sobě s Ninou leželi, bylo to moc krásný. Jako z pohádky. Na chvilku mi připadalo, že to ani není možný a že vlastně sám sebe nechápu. Nechápal jsem, co dělám, a že bych tady měl ležet s Lucy, protože spolu máme rodinu i domov. Znovu jsem byl sám ze sebe zmatenej, a když jsem Nině pohlédl do očí, nevěděl jsem, co chci. Ji jsem chtěl – hrozně moc. Ale Lucy jsem měl pořád rád, nešlo jen tak vymazat ty roky toho společně prožitého života. Pomáhala mi v těžkých chvílích, byla mým strážným andělem. Vždycky jsem ji ke všemu potřeboval… Jenže teď byla pryč. S Waristoodem. Mohla by snad Nina stanout na jejím místě?
Neměla s tím, že bych poznal jejího bratra žádný problém, a tak jsem se na ni usmál a nechal ji, ať ze mě sleze. Potom jsem vyskočil na nohy a oklepal ze sebe bordel. “Tak skvělé, vyrazíme. Jen bysme měli ještě toho losa odtáhnout hlouběji do lesa,“ hlavou jsem pokynul k mrtvému zvířeti, který měl pořád tak vypoulené, vyděšené oči. Naštěstí ho už nic nebolelo. “A možná bych se i na cestu najedl. Kdo ví, kdy se zas dostaneme k pořádnýmu jídlu,“ dodal jsem, chňapl losa za nohu a až se Nina připojila, začal jsem táhnout. Byl fakt sakra těžkej!

Nina se na mě spokojeně svalila a já se tichým, mírně bručivým tónem zasmál. Líbilo se mi, že jsme tu sami… Jako bych teď vedl úplně jiný život. Bylo to zvláštní. Jak okolo nás začaly poletovat ty barevné listy a Nina mi čistila srst, v hlavě se mi samovolně vynořila silueta Lucy. Neviděli jsme se už pěkně dlouho, netušil jsem, co se s ní stalo, a přestože jsem to na sobě nedával na pohled znát, užíralo mě to. Představil jsem si, jak tam někde courá s Waristoodem… Asi tak, jako já teď s Ninou, a celkem se mi z toho stáhlo hrdlo. Tuhle smečku, ve které jsem se teď s Ninuškou mazlil, jsme založili spolu s Lucy a… Ach jo. Uvědomil jsem si, že pořád nevím, co chci… Neměl bych si o tom s někým promluvit? S Reonysem třeba…? Nenaštval by se? Nevěděl jsem, co dál. Zároveň jsem ale cítil, že se do Niny nejspíš čím dál tím víc zamilovávám a rozhodně jsem věděl, že ji chci i nadále po svém boku.
Zeptala se na své sourozence, a tím mě tak trochu probrala a vrátila zpět do přítomnosti. Zaostřil jsem na ni své rozšířené zornice, trochu jsem se zapomněl někde jinde, ale teď už jsem byl zase bezpečně zpět v realitě. Usmál jsem se na ni a zapřemýšlel, ale její popis nebyl úplně tak explicitní, abych si podle toho dokázal vybavit, jestli jsem náhodou někdy někoho takového nepotkal. Pokrčil jsem tedy rameny a mazlivě šťouchl čumáčkem do její tváře. “To bohužel nevím, nevzpomínám si. Potkal jsem tady za svůj život už hodně vlků. Jestli ale chceš, můžeme se zkusit podívat po okolí, jestli nepotkáme někoho dalšího, koho by ses na ně mohla zeptat,“ nabídl jsem jí, a pak se dodatečně usmál, “nebo třeba narazíme přímo na ně. Náhodou.“ To by asi Nina byla šťastná… “Stejně jsem si říkal, že bych se rád seznámil s tím tvým bratrem. S Cyrilem. Tak se jmenoval, že?“ naklonil jsem lehce hlavu do strany. Stále jsem ležel na zádech, bylo mi takhle příjemně, navíc jsem si potřeboval aspoň trochu odpočinout.

// Přitažení uloveného losa na území smečky

<< J. Galtavar

Usmál jsem se na ni, když mě ujistila, že ji to moc nebolelo. Popravdě jsem si oddechl, poslední, co jsem chtěl, bylo ji nějak poranit. “To jsem rád,“ hlesl jsem. Možná bych se měl se svými magiemi o něco lépe seznámit. Věděl jsem o sobě, že jsem silný – jak jinak, že ano, nicméně jsem už úplně přesně nevěděl, jakým magiím vládnu. Co všechno umím? A kolik toho umím? Pohlédl jsem na Ninu. Dokázal bych ochránit ji, celou smečku i Lucy s dětmi, kdyby se dělo něco vážného? Koneckonců jsem byl ve smečce víceméně jediným vlkem, který něco uměl. Reonys ještě neměl moc zkušeností a Waristood... Ten byl dobrý leda tak na lítání s mojí partnerkou. Meh. Asi jsem ho neměl zvát do Cedru. Má chyba.
“No myslím, že ti to šlo krásně,“ pochválil jsem ji a lehce zavrtěl ocasem. Já sám si myslel, že mi to půjde hůř, ale zpochybňovat sebe samotného jsem před ní teď určitě v plánu neměl. Chtěl jsem v jejích očích vypadat jako bůh. Zatím mi to, hádám, celkem jde, lišácky jsem se pousmál a lehce jí rafnul ve hravém, škádlícím gestu zoubky před čumáčkem, když řekla, že očekává pořádné mazleníčko v úkrytu. “No jen počkej!“
Konečně jsme losa dotáhli na hranice našeho lesa. Hlasitě jsem vzdychl a na moment losí nohu pustil, ten zmetek byl fakt těžkej. Svalil jsem se na bok do trávy, přetočil se na záda a zahleděl se na barevné koruny stromů. Ani jsem se nenadál a byl tu podzim, čas vážně hrozně rychle běžel. “Nino, děkuju za pomoc,“ broukl jsem tiše a pohledem jí naznačil, aby si lehla vedle mě. Los ještě chvilku počká... Stejně už nikam neuteče.

Nina byla stejně vykulená jako já. Chvíli jsem měl v hlavě ticho, nešlo mi myslet, jen jsem dokázal stát opodál a zírat střídavě z mrtvého losa na Ninu a zase opačně. Srdce mi divoce bilo a nohy se třásly, ale už bylo po všem... Začínal jsem to tak nějak postupně vstřebávat a uvědomovat si, že lov skončil. Úspěšně.
Nina ke mně přiběhla a začala mi z tlamy olizovat krev, na moment jsem zavřel oči a celou věc s elektřinou si v hlavě zpomaleně znovu přehrál. V tu chvíli se mě Nina zeptala, jestli jsem to udělal já, takže jsem na ni tiše pohlédl a po nějaké době přikývl hlavou. “Jo, asi jo, ale nechtěl jsem,“ zaprotestoval jsem a jemně k ní natulil tvář, aby věděla, že jsem ji nezranil naschvál, že to byla jen nehoda. “Vím, že mám magii elektřiny, párkrát se u mě už projevila, ale neumím ji dost dobře ovládat,“ hlesl jsem a na oplátku olízal tvář zase já jí. I když to bylo celkem zbytečné, protože naše srst, teda minimálně určitě ta její, sám sebe jsem neviděl, zůstávala i nadále zabarvená do ruda. “Bolelo tě to, Nino?“ starostlivě jsem na ni pohlédl, “nechtěl jsem, promiň.“
Souhlasně jsem přikývl a s hlasitým vzdechem se přesunul k jedné z nohou, do které jsem se zakousl a začal táhnout ze všech sil, které mi zbyly. Ten lov byl únavný, a když mi teď z těla vyprchával adrenalin, uvědomoval jsem si, že se mi třesou nohy ještě o to víc. Těšil jsem se, až dorazíme domů. Navíc ten los byl strašně těžkej, nebylo to jako tehdy, co jsem vlekl toho malého kamzíka. Tohle zvíře bylo 2x... Co 2x! Dokonce 4x tak těžký. Po očku jsem koukal, jak to Nina zvládá, a během cesty domů jsem inicioval i jednu pauzu na půli cesty.

>> Cedr

Los sice spadl na zem, ale tím jeho urputný boj o život rozhodně neskončil. Nehodlal se vzdát, kdybych na něj byl sám, jistojistě by mě přemohl a utekl by, ale naštěstí tu se mnou byla i Nina. Hodil jsem na ni rychlé očko, jak to zvládá, ale los mi dával zabrat, takže jsem neměl moc času věnovat se tomu, jestli ji zvíře nezranilo.
Chtěl se zvednout ze země, aby mohl utéct a zachránit si tak život. Ohnal se po mně kopytem (nebo možná spíš tak nějak do vzduchu v mé blízkosti), tak jsem uskočil, ale nevzdaloval jsem se od jeho těla. Naopak jsem pohotově přeskočil jeho hlavu, a ve chvíli, kdy se na mě Nina prosebně koukla, se mu zahryzl přímo do hrdla, těšně pod jeho hlavou. Stiskl jsem čelist, jak nejsilněji jsem dovedl, až mě z toho rozbolela tlama. Losa jsem držel pevně a uvnitř sebe doufal, že tohle bude jeho konec. Začínal jsem cítit, jak se mi z toho všeho třesou nohy. A protože jsem byl v nervu, zafungoval adrenalin a tím pádem i má magie, o které jsem tak trochu věděl a zároveň nevěděl. Neuměl jsem ji používat úmyslně, zatím se projevila jen tehdy, když jsem se ocitl v nějakém emočním vypětí. Jako například teď. Srdce mi divoce bušilo a tím, jak jsem losa nervně držel pod krkem, do něj projel z mého těla elektrický výboj. Silný tak, aby ho usmrtil, ale zase ne natolik, aby ublížil Nině, která ho také držela svými zuby. Pravděpodobně však Nina taktéž výboj ucítila, ale jak silně, to jsem fakt netušil. Neudělal jsem to naschvál, vlastně, jakmile se los přestal v tu ránu hýbat a já si uvědomil, že to okolo něj zajiskřilo, uskočil jsem. “Co je?! Co se stalo?!“ pohledem jsem vyjel na Ninu. “Jsi v pořádku?!“ mě nic nebolelo. Bolelo snad něco ji?
Los zůstával ležet před námi bez jakýchkoliv známek života. Elektřina zřejmě zapůsobila a ukončila jeho momentální trápení. Teď už mu bylo lépe.

Nina byla dobrou navnadou a losa skvele zamestnala. Nestacil si uvedomit, nebo mozna uvedomit ano, ale reagovat uz ne, na vlka, ktery na nej nabihal zezadu. Mel jsem stesti, ze me byl kus. Jeho sice taky, ale ja mel nejen velkou silu, ale i vuli. Vuli ho proste strhnout k zemi a nepustit ho, dokud z nej nevyhasne zivot. Chtel jsem se pred Ninou ukazat v tom nejlepsim moznem svetle. Chtel jsem, aby videla, ze se jako alfa umim postarat o vse, co je treba.
Hlasite jsem zavrcel a spolu s dravym stekotem jsem se odrazil. Mohutnym skokem jsem pak dopadl losovi primo na zada, pricemz jsem se bez sebemensiho otaleni zakousl zezadu do krku a drapy mu zaryl vztekle do jeho masiteho tela, abych v pripade rodea, ktere samozrejme i dle meho ocekavani nastalo, nespadl. Zacal se mnou splasene pobihat po okoli sem a tam, stacel se do kruhu a kozloval. Ja se vsak nedal, a svoji vahou se snazil losa dostat na zem. Preklapel jsem se vpravo, co nejvic to jen slo, a doufal, ze brzy ztrati rovnovahu a klopytne.
Trvalo to sice nejakou chvili, ale tim, ze jsme na nem viseli dva - ja zeshora a Nina zespoda - tak i pres svuj urputny vzdor prohral. Spadl prudce na zem a s hlasitym zabucenim zaprosil o svuj drahocenny zivot. Asi mi ho na moment bylo lito, obzvlast, kdyz jsem pohledl do jeho vystrasenych oci. Napadlo me, ze mam stesti, ze nejsem on.