Gallirea - Příspěvky uživatele

Cítil jsem, jak se ke mně Nina tiskne bokem, a upřímně? Pomáhalo mi to držet se v klidu víc, než bych kdy nahlas přiznal. Protože čím déle jsme tu stáli skoro sami, tím víc mi to lezlo do hlavy. Cedr nikdy neměl působit prázdně. Ne když jsme byli doma... Ne když jsem měl tak velkou početnou rodinu. Přesto jsem navenek držel výraz krále, který má všechno pod kontrolou, i když jsem měl chuť obejít celou Gallireu, a všechny ztracené členy osobně seřvat.

Pak se znovu ozvala Namaari a já svou pozornost obrátil zpátky k ní. Tentokrát jsem ji poslouchal pozorněji. Ne jen jako cizí vlčici na našem území, ale jako někoho, kdo toho očividně dost procestoval a pořád nikam úplně nepatřil. Připomněla mi tak trochu mě, když jsem byl mladší. Sice jsem tehdy měl domov, ale nikdy jsem se v něm necítil dobře - respektovaný a považovaný za plnohodnotnou součást. Když mluvila o hledání rodiny, o Javorovém lese i o tom, že chce konečně někde zůstat, lehce jsem vydechl nosem. "Takže vlastně celý život něco hledáš," shrnul jsem nakonec jednoduše. Nebylo to posměšné. Spíš konstatování.
Krátce jsem pohlédl na Ninu, pak na Nera a zase zpátky na Namaari.
"Cedr není dokonalý," přiznal jsem a u toho se pohledem významně rozhlédl po až podezřele prázdném lese kolem nás. "Jak vidíš, očividně máme v království pár jedinců, co se rádi toulají víc, než je zdrávo," odfrkl jsem si. "Ale pořád je to domov," narovnal jsem se o něco víc. "A jestli hledáš místo, kde nebudeš jen další cizí vlčicí do počtu, ale součástí něčeho velkého… pak jsi přišla správně." Na moment jsem se odmlčel a pak lehce kývl hlavou směrem k Nině, abych jí dal prostor reagovat a říct svůj názor a pohled. "Navíc, jestli si tě oblíbila Vera a Thea, tak už máš v Cedru lepší začátek než většina ostatních," zkonstatoval jsem ještě s mírným úšklebkem, který napodobil úsměv.

Sledoval jsem Nera ještě chvíli, jak se z nabručeného klubíčka proměnil zpátky v nadšené vlče, které sotva udrží ocas na jednom místě. Musel jsem uznat, že jsem na tohle krátký - můžu mluvit, vysvětlovat, působit důležitě… ale stačí, aby se objevila Nina, a všechno je během jedné vteřiny v pořádku. "No jo," odfrkl jsem si tiše pro sebe, ale bez špetky zlosti. "Tohle já neumím," pohlédl jsem na ni koutkem oka, jak si k sobě Nera přitáhla, a v duchu jsem se rozplynul. Měla v sobě něco, co uklidňovalo. Něco, co dávalo věcem řád bez toho, aby musela cokoliv složitě řešit. A možná právě proto to celé fungovalo.
Když se Nina zeptala na ostatní, můj výraz se lehce změnil. Už to nebyla jen lehká rodinná chvíle, ale královská povinnost! A té jsem se hodlal chopit všema packama, abych působil, že přesně vím, co teď bude následovat. Rozhlédl jsem se kolem, znovu zavětřil a pak zavrtěl hlavou. "Nevypadá to," odpověděl jsem stručně, možná trošku chladně. Mrzelo mě, že všechna naše vlčata jsou mimo les, měla se totiž ještě hodně co učit, aby mohla dobře reprezentovat náš rod. Přejel jsem pohledem po lese, pak jsem se zasekl. Náhle mi vítr přivál do čenichu cizí pach smíchaný s naším. "Vlastně... někoho cítím," krátce jsem se na svoji partnerku podíval, tentokrát o něco vážněji. Nebo možná spíš překvapeně? Šokovaně? Nečekal bych, že tu bude cizinec, vždyť jsem po svém návratu tak pečlivě označkoval celé hranice?

No, netrvalo to dlouho a "ten cizák" se objevil. Nebo spíš cizinka. Mladá, tak ve věku Very a ostatních. Když jsem zaslechl nesmělý hlas, okamžitě jsem zastříhal ušima. Pomalu jsem se otočil a pohledem si změřil vlčici, která se představila jako Namaari. Mladá. Nejistá... Ale přišla sama. To se počítalo. Neřekl jsem nic hned. Nechal jsem ji domluvit, zatímco jsem ji pozoroval, jak mluví o Thee, Veře… a o tom, že hledá nový domov.
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem se narovnal, o něco víc než bylo nutné. Nechtěl jsem ji vyplašit, ale potřeboval jsem působit ještě více jako král! Pro větší efekt. "Takže hledáš Cedr," pronesl jsem pomalu, sebejistě, možná až trochu namyšleně. Jakoby snad jiné smečky nebylo, že když vlčice hledá domov, automaticky hledá Cedr. "A přišla ses zeptat přímo krále osobně," krátce jsem kývl hlavou. Úplně mi to pošimralo ego. "To je správně."
Popošel jsem o krok blíž, ne hrozivě, spíš… Poklidně. Chtěl jsem ji jen očichat. Nasál jsem její pach, opravdu se mísil s Theiným i s Veřiným, i když ten Very byl o dost slabší. Přejel jsem pohledem zpátky k Nině a pak zase na Namaari. "Ale nejdřív mi, mladá slečno, řekni," zvědavě jsem se na ni podíval, "proč jsi odešla od těch, kde jsi byla předtím?" Samozřejmě mi ale udělalo radost, že se další dušička chce přidat do našich řad - více vlků se rovná větší království, a tím pádem i větší služebnictvo krále a královny!

Ahoj, zasíláme ke schválení smečkovou magii Cedrového království :-) Děkujeme.

Členové Cedrového království by se nikdy nevzdali bez boje. Jejich hrdost jim nedovolí nic jiného než padnout za krále a královnu. A právě podle této filozofie se vyvinula i jejich smečková magie, díky které se celý Cedrový hvozd dokáže proměnit v obrannou pevnost.
S každým vyšším postavením vlka v hierarchii roste i jeho propojení s lesem. Každá vrstva ovládá dovednosti těch pod sebou a k tomu získává nové schopnosti. Čím výše postavený jedinec je, tím silnější vazbu k samotnému Cedru má.

• Rolníci dokážou přimět větve stromů k jemnému šelestu i bez větru. Tento zvuk může znejistit vetřelce nebo napovědět ostatním vlkům, že se někdo blíží.
• Poddaní a nižší šlechta zvládají kromě ovládání větví pracovat i se spadaným jehličím. Mohou kolem sebe vztyčit jehličí do vertikální polohy, shazovat spršky šišek nebo nechat les „zašeptat“, aby zmátli nepřítele.
• Vyšší šlechta ovládá i cedrovou mízu. Dokáže ji přeměnit buď v lepkavou past, která znehybní vetřelce, nebo v léčivou hmotu, která hojí rány členů smečky.
• Královská rada pak navíc dovede aktivovat aromatické oleje a pryskyřici, jejichž vůně je pro místní vlky příjemná, ale pro vetřelce nesnesitelná - štípe je v očích, pálí v tlamě a způsobuje silné slzení.
• Král s královnou vládnou všem schopnostem svých poddaných. Dokážou vdechnout stromům skutečný život a ovládat úplně vše. Větve, jehličí, šišky, kořeny, mízu i samotné kmeny. Cedry mohou vlivem vůle krále a královny "ožít" v různých směrech, ať už se jedná o ochranu území nebo útoku na samotné vetřelce.

Chvíli jsem na Nera jen koukal. "Aha," broukl jsem nakonec a lehce nadzvedl obočí, když se začal bránit. "Takže jsi neprohrál. Dobře. To rád slyším... Přece jen, princové neprohrávají," kývl jsem hlavou, jako kdyby to byla zásadní informace pro chod celého království. Pak jsem si ho změřil pohledem znovu, tentokrát důkladněji. "Já jen, že vypadáš, jako bys s tím bahnem uzavřel spojenectví," usmál jsem se a pobaveně zavrtěl ocasem, aby se na mně nenaštval ještě více.
Když začal brblat o tom, jak všichni zmizeli, výraz mi o kousek ztuhl. Nebyl to už jen vztek malého vlčete - bylo v tom něco víc. Povzdechl jsem si a sklonil k němu hlavu o něco níž. "Nikdo nezmizel," řekl jsem klidně, ale pevně. "Jen jsme se od sebe na chvíli oddělili a šli všichni svojí cestou. To se stává. Ale nejsi v tom sám." Tlapou jsem ho lehce postrčil, ne silou, spíš jistotou, aby věděl, že tady jsem a vždycky budu. "A rozhodně tu nejsi opuštěný."
"Nikam nejdeš?" zopakoval jsem jeho slova a naklonil hlavu. "Dobře." Krátká pauza. Pro efekt. "Tak já taky nikam nejdu," posadil jsem se vedle něj. Jen tak. Bez dalšího vysvětlování. "Klidně tu budeme sedět oba. Král a jeho nejvíc naštvaný syn. To bude hezký pohled."

V tu chvíli jsem ucítil Ninu. Ještě než promluvila, věděl jsem, že je tady. Jakmile se o mě otřela, krátce jsem k ní stočil hlavu a na okamžik zavřel oči. Ten pocit… jo, tohle mi chybělo. "Konečně," vydechl jsem tiše, spíš pro sebe než pro ni.
Pak jsem se znovu podíval na Nera, který pořád trucoval, ale už to nebylo tak ostré. "Slyšel jsi mámu," dodal jsem klidně. "Princ si může dovolit skoro všechno. Klidně se zlob, klidně se urážej, klidně si tady sedni a trucuj," mávl jsem tlapou kolem, jako by to celé patřilo k jeho právům. Pak jsem se k němu lehce naklonil. "Ale pořád jsi princ, a princ u toho vypadá dobře. Ne jako..." přejel jsem ho pohledem od čumáku k tlapkám, "někdo, kdo se právě vyválel v bahně a vyhlásil mu věrnost. Takže i vztekání může slušet," krátce jsem si odfrkl a narovnal se.
Zvedl jsem se zpátky na nohy a lehce se otřel o Ninu bokem naoplátku, než jsem znovu pohlédl na malého rebelujícího dědice. "Takže takhle," pokračoval jsem už rozhodněji. "Ty půjdeš s námi. Protože hladový princ, co sedí v blátě a odmítá se hnout, je k ničemu. A já mám v plánu tě nakrmit." Když tu se mnou byla Nina, cítil jsem se daleko příjemněji, jistěji. Sebevědoměji.

Zastavil jsem se uprostřed kroku, hlavu lehce nakloněnou na stranu. Nebyl to pach, co mě přiměl zpozornět, ale zvuk. Tichý, otravný, zoufalý… a hlavně povědomý. Napjal jsem uši a chvíli jen stál, než mi došlo, co vlastně slyším. "Nero…?" šeptl jsem s jemným, avšak potěšeným úsměvem na tváři a bez dalšího přemýšlení se vydal tím směrem. Už žádné pomalé procházení lesa, žádné kontrolování stromů. Teď jsem šel najisto, rychle a přímo.
Když jsem ho konečně zahlédl, zastavil jsem se jen na krátký moment. Seděl tam, opřený o pařez, špinavý, rozmrzelý a kňučel, jako kdyby ho celý svět zradil. Srdce se mi na vteřinu stáhlo, potom ale i poskočilo nadšením, že ho vidím. Navenek jsem si však pouze odfrkl a došel k němu klidným, pevným krokem. "No tak," zabručel jsem a sklonil k němu hlavu. "Co to tady předvádíš?" Přejel jsem ho pohledem od čumáku až po tlapky, zhodnotil stav a lehce ho čumákem strčil pod drobnou bradičkou, aby zvedl hlavu. "Vypadáš, jako bys prohrál souboj s bahnem. A to se, princi, úplně nehodí."
Chvíli jsem u něj zůstal stát, dost blízko, aby cítil můj pach, aby věděl, že je konec toho jeho osamělého drama. Pak jsem se o něj lehce otřel bokem, pomalu a důkladně, aby na něm zůstalo jasně cítit, kam patří. "Jsi v Cedru, doma. V bezpečí. Takže klid," dodal jsem už tišeji, ale pořád pevně. Rozhlédl jsem se kolem, zamračený. "Kde máš ostatní?" zeptal jsem se, i když odpověď jsem tak nějak tušil.
Povzdechl jsem si a znovu se na něj podíval, tentokrát o něco mírněji. "To je jedno. Hlavní je, že jsem tě našel," trošku jsem změkl a teple se na něj usmál. A pak ho krátce objal. Sice jsem řekl, že to já ho našel, ale ve skutečnosti on našel les a pak i mě. Kdyby tak usedavě neplakal, možná bych si neuvědomil, že se vrátil. Ale tento fakt nic neměnil na situaci, že jsme konečně spolu... A že rozhodně nebudu dávat najevo své selhání. Protože králové a otcové neselhávají. "Pojď, projdeme les a zkusíme najít ostatní? Máš hlad? Myslím, že už tu nic k jídlu není, musíme něco ulovit. Nebo můžeme mrknout někde poblíž, třeba najdeme nějakého zajíce, mohl bych ti ho ulovit. Chtěl bys?" drcnul jsem mu čumákem do hrudníčku. Byl sice už o něco vyšší oproti tomu, co jsem si naposled pamatoval, ale pořád byl takový drobný a bezbranný. Byl jsem rád, že je v pořádku.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-249324
>> další značkování do 15. 6. 2026

Návrat po pauze? Snad...

Probral jsem se sice pomalu a chvíli jsem byl mimo, ale hned mi bylo jasné, že tohle nebyl obyčejný krátký odpočinek. Protáhl jsem se, ztuhlý a těžký, a zamrkal do ticha kolem sebe. Všude bylo až podezřele klidno. "No výborně…," zamumlal jsem si pod vousy a zvedl se na nohy. Chvíli jsem jen stál a snažil se zorientovat, ale pak mi došlo, co mi tu nesedí - pachy byly slabé, rozfoukané a Cedr… byl daleko. Narovnal jsem se a zamračil. Jak dlouho jsem spal? To radši ani nechci vědět. Srdce mi nepříjemně poskočilo, takovým tím pocitem, že jsem nechal něco důležitého bez dozoru. A to něco bylo moje království. Otočil jsem se směrem, kde měl být Cedrový les. "Tohle není dobré," zabručel jsem a vykročil svižně kupředu. A pak mě to praštilo podruhé. Děti. Zastavil jsem se uprostřed kroku. "Počkat…" zamračil jsem se a zhluboka zavětřil, jednou, podruhé, potřetí. Nic. Žádný jasný pach, žádná stopa, která by mě uklidnila. "Kde jsou?" vydechl jsem tišeji, než jsem chtěl. Otočil jsem hlavu ze strany na stranu, jako bych čekal, že se někde ozve jejich křik, hádka nebo aspoň nějaký hluk. Nic. "Tohle se mi nelíbí," řekl jsem tentokrát nahlas a bez přetvářky. A pak jsem se rozběhl. Žádné královské tempo, žádná elegance, prostě jsem běžel zpátky k Cedru, jak nejrychleji jsem dokázal. "Jestli se něco stalo," zavrčel jsem si pro sebe. Ne. To nepřipustím. Musím tam být hned! Možná jsou s Ninou?

>> Cedr

Já moc děkuji

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Etney (počasí)
• Teleportační lístek - Etney

Měna - vše k Arminiovi
• Květiny: 26
• Perly: 1
• Drahokamy: 26
• Oblázky: 7
• Mušličky: 6
• Křišťály: 2

Připsáno :>

Jakmile ze sebe dostal všechno, co měl na svém uslzeném pubertálním srdíčku, přestal jsem být klidný. Prostě to nešlo. Něco se mi sevřelo v hrudi tak moc, že jsem musel na okamžik odvrátit pohled k jezeru, jinak by bylo poznat, že mě to zasáhlo víc, než bych kdy přiznal nahlas. Vivianne. Její jméno mi hlavou proletělo dřív, než jsem ho stihl zastavit. Nechtěl jsem se neustále, při jakékoliv obdobné situaci, vracet do minulosti, ale tentokrát to prostě nešlo. Vzpomněl jsem si, jak se Vivianne pohádala s Lucy a pak utekla. Tehdy jsem věřil, že se vrátí, že to nic není a že to vyřeším. Nevyřešil. A nevrátila se. To stejné tehdy Crowley, jehož příběh byl sice jiný, ale... zároveň souvisel.
Znovu jsem se na Ezekiela podíval a tentokrát jsem ho k sobě přitáhl blíž, pevněji než předtím. Ne proto, že by byl slabý on, ale proto, že jsem byl rozhozený já. "Dobře, že jsi za mnou přišel, synu," řekl jsem tiše, o dost tišeji než obvykle. "Rozhodl ses správně, že jsi se to nesnažil řešit sám. Ve dvou to půjde lépe," povzbudivě jsem ho packou pohladil po zádech a snažil se nahodit úsměv, přestože mi do úsměvu právě teď nebylo. Konejšivě jsem ho několikrát hladil sem a tam, až jsem packu sundal.
"Poslouchej mě," nadechl jsem se, tentokrát už trochu tvrději, protože v hlase se mi míchal strach s rozhodností. "Musíme to vyřešit a Thyru najít. Už jednou se mi stalo, že se má dcera naštvala a nevrátila se, nechci, aby se to opakovalo. Na to vás mám všechny moc rád. Rodina, Ezekieli, musí držet při sobě! Vždycky," vážně jsem se na něj podíval, a pak tiše dodal: "Obzvlášť královská. Pamatuj si to."
Narovnal jsem se a zhluboka se nadechl, jako když se jeden skládá dohromady. Přemýšlel jsem, co by teď bylo nejlepší? Byl jsem tu s vlčaty, ta nemohla jít s námi. V létě možná ano, ale teď v zimě by se něco mohlo stát, to jsem nehodlal riskovat. "Jsem rád, že jsi přišel za mnou. Přesně takhle to má být. Udělal jsi správnou věc," pochválil jsem ho znovu a uznale na něj kývl hlavou. Jeho rozhodnutí vyhledat mě jsem oceňoval. Pak jsem se lehce předklonil, aby mi viděl do očí. "A Thyru přivedeme zpátky. Ať si o sobě ta Juniper, spodina spodiny, myslí, co chce. Pokud nám vrká do rodiny a tahá se s jedním z mých dětí, pak se to rozhodně bude řešit." Aby to nedopadlo jako tehdy s Crowleym. Krátce jsem pohlédl směrem, kde se rozlévalo jezero, a pak zpátky k němu. "Teď mi přesně popiš, kudy šly. Pomalu. Od začátku. Ať se máme čeho chytit."

Ahoj, moc děkuji za uspořádání celého kalendáře - moc se mi akce líbila :-) Jen jsem, bohužel, neměla tolik času se zúčastnit :-( Každopádně oceňuju, kolik jsi do toho vložila energie, úsilí a především svého času, je to obdivuhodné :-)

----------------------------------
ETNEY
5 křišťálů
Vymaxování jedné vlastnosti - převod na Sonju (vytrvalost)
Nová magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - bolest
Hvězdička do magie nad 5* - počasí
Vymaxování jedné magie - neviditelnost

Nelly
Nová magie od Života bez hvězd - předměty
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Nová magie od Smrti bez hvězd - emoce
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - země
Hvězdička do magie nad 5* - země
Vymaxování jedné magie - emoce

Arminius
Nová magie od Života bez hvězd - oheň
30 květin / drahokamů - květiny
Nová magie od Smrti bez hvězd - elektřina
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - voda
Vymaxování jedné magie - elektřina

Sonja
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
Nová magie od Života bez hvězd - země
50 oblázků / mušlí - mušle
30 květin / drahokamů - květiny
Vymaxování jedné vlastnosti - obratnost
Nová magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - neviditelnost
Vymaxování jedné magie - emoce (vrozená)

Připsáno a děkuji za účast :> moc děkuji za pochvalu a příště třeba bude víc času <3

Céďa
Jakmile jsem zahlédl, že se Caedric oddělil a zamířil až úplně k břehu, okamžitě jsem zbystřil. Ne že bych panikařil - králové přece nepanikaří - ale to jezero bylo ještě napůl voda, napůl led. A moje děti určitě patří mezi spoustu věcí… jen ne mezi věci, které chci lovit z vody.
"No tohle," zamumlal jsem si pod vousy a popošel o kus blíž, abych na něj dobře viděl. Držel jsem si odstup, aby měl prostor objevovat svět, ale zároveň dost blízko, kdyby se mu zachtělo vyzkoušet, jak chutná hluboká voda.
Jakmile se Caedric nabažil hudby, kterou rampouchy vydávaly, jen jsem si tiše povzdechl. Samozřejmě, že to neskončilo u cinkání. Viděl jsem, jak ten rampouch olizuje, a přísahám, že mi na chvíli ztuhla krev v žilách. Ne strachy, spíš čistým… rodičovským nepochopením. Přeci jen už jsem dlouhá léta nebyl vlčetem, a tak jsem někdy zapomínal, že vlčata prostě dělají věci, které nedávají vůbec žádný smysl. "Nedělej to. Nehodlám tě odtrhávat od ledu jako nějakého neopatrného tuláka," zamumlal jsem tiše, jen sám pro sebe, avšak s naprostou vážností. S takovou, jakou může mít jen otec sledující svého syna, který okusuje led.
Malý princ se však znovu vydal přímo k jezeru, takže jsem bezděky udělal o pár kroků blíž k němu, ale snažil jsem se být pořád ten klidný rozvážný tatínek. Viděl jsem, jak se posadil přímo u břehu a na vodu hleděl. Chvíli na její hladinu teda foukal, asi se mu líbilo, jaké kresby voda pod náporem vzduchu z jeho tlamičky dělala, nebo nevím. Každopádně teď tam jen tak seděl. Projela mnou obava, že se něco přihodilo, ale když se nakonec sklonil k hladině, aby se mohl napít, oddechl jsem si. "Jasně, je to ještě malý vlče, co by tak mohlo mít za problémy?" pousmál jsem se sám sobě.

Ezi
Ze soustředění a vykonávání funkce pečovatele, kterou měla dělat Sesi, mě vytrhl až Ezekiel, který se přiřítil za doprovodu slzavého údolí. Nechal jsem ho narazit mi do hrudníku a překvapeně na něj zíral, nechápal jsem, co se stalo. A nerozuměl jsem mu navíc ani slovo. Když jsem ale z prvotního překvapení procitl a uvědomil si, jak usedavě můj syn naříká, najednou mi ho bylo opravdu líto. Však já svoje děti miloval nejvíc na světě, navíc Ezekiel mi byl tak podobný! A byl ještě docela malý, jen takový křehký puberťák, potřeboval mě... A to se mi líbilo.
Přitulil jsem k němu hlavu, aby cítil, že tu jsem pro něj, a nechal ho krátkou chvíli vyplakat se. Pak jsem se od něj oddálil a pohlédl mu do jeho uplakaných smutných očí. "Ezi, no tak, uklidni se," pronesl jsem hlubokým klidným hlasem. "Jsi princ, nemůžeš se nechat unést emocemi," tlapkou jsem ho polaskal po hlavičce. "A princ, co brečí takhle nahlas, mi vždycky přidá tak pět šedých chlupů navíc," dodal jsem, aby věděl, že je to vážné, ale ne konec světa. "Řekni ještě jednou, co se stalo," vybídl jsem ho.

<< Cedr

Jak jsme kráčeli z Cedrového lesa k jezeru, šel jsem samozřejmě v čele, protože kdo jiný by měl určovat tempo královské výpravy než já. Vlčata měla z výletu upřímnou radost, a tak za mým zadkem poskakovala, motala se vzájemně pod nohy a dělala humbuk. Měl jsem pocit, že se z vlčátek staly malé vichřice, takže jsem se ani nedivil, když Nero skoro sežral větev obličejem. Jen jsem si odfrkl, jakože to byla samozřejmě větev, kdo udělal chybu. Mého syna přece nic neporazí.
Arvéna se mezitím ptala, kam vlastně půjdeme, a já se na ni otočil takovým tím výrazem „výborně dcero, dobrá otázka“. "Kam?" zopakoval jsem a narovnal se, jako kdybych stál na velikém šutru a měl začít přednášku roku. "K Velkému vlčímu jezeru, samozřejmě. Největší jezero široko daleko. A protože jste moje děti, je nejvyšší čas, abyste začali poznávat svět mimo Cedr. A taky," kývl jsem významně hlavou, "abyste se učili, co znamená být výše postavení než ostatní."
Nero se do toho zamotal se svým dotazem, proč nemůže kousat všechno, co ho napadne, a já na něj sklopil pohled, takový ten trpělivý, otcovsko-královský. "Protože," začal jsem pomalu, "velcí vlci, a hlavně vlci královské krve, nemůžou běhat a kousat všechno, co se hýbe. Musíme vypadat důstojně. A hlavně," otočil jsem se lehce k němu, aby slyšel dobře, "jestli chcete jednou vést vlky, musíte se umět ovládat. Vést jiné totiž znamená nejdřív zvládnout sám sebe." Nevím, kolik z toho opravdu pochopil. Podle toho, jak okamžitě po slově výlet vystřelil dopředu, bych řekl, že skoro nic. Ale nevadí. Já jsem svoje královské poučení pronesl, takže mám čisté svědomí jako správný otec i král.

Moc dlouho jsem velitelem výpravy nezůstal, Arakiel s Arvénou se úplně utrhly a rozběhly se dopředu, což se mi moc nelíbilo. "Holky," sykl jsem varovně, ale už byly moc daleko.
"No tohle! Co to má být?!" zabručel jsem a podíval se na oba syny, kteří pořád cupitali hezky vedle mě jako rozumní následníci trůnu.
K jezeru jsme dorazili rychle. Jakmile se před námi otevřela obrovská vodní hladina, i Caedric se utrhl a rozběhl vpřed. Všichni čtyři se rozprchli, aby mohli zkoumat nové pachy, zvuky a všechno, co tu k jezeru patřilo. A já jim to tentokrát dovolil. Tohle bylo přece přesně to, proč jsem je sem vzal.

Stál jsem vedle Niny a pozoroval tu naši malou čtveřici, jak po sobě skáčou, koušou všechno kolem a dělají binec, jaký dokážou způsobit jen raubíři jejich věku. Jeden měl v tlamě šišku, druhý vlastního bratra, třetí vlče běhalo v kruhu a čtvrté se právě rozmázlo o zem, protože zakoplo o… no, o něco. Radši jsem to ani nezkoumal.
A najednou mě to napadlo. Taková ta zvláštní osvícená myšlenka, která se mi usadila v hlavě: Tohle jsou moje děti. Naše. Děti krále a královny. Budoucnost Cedrového království. Trochu jsem se narovnal a vypjal hrudník. Musel jsem začít působit víc jako král a míň jako vlk, který právě přemýšlí, jestli ty děti patří jemu nebo jestli se jen ocitl ve špatném lese. "Musím se chopit příležitosti a správně je vychovat! Jako Reonyse nebo Ezekiela a ostatní," zamumlal jsem si tiše, zatímco jsem si hlasitě povzdechl.

S tím jsem se vydal směrem k nim, krokem, který měl vypadat rozhodně a majestátně. Zastavil jsem se před nimi a čekal, až na mě obrátí pozornost. "Jste děti krále a královny," začal jsem, když na mě všechna čtyři konečně koukla. "A tak nemůžete jenom tak pobíhat a hryzat cokoliv, co vám přijde pod čumák. Ať už se to hýbe, nebo ne," krátce jsem se nadechl. Tohle byl ten moment, ten výchovný... Přesně takhle jsem to vlastně chtěl! "Rozhodl jsem se," pokračoval jsem, "že vás začnu pořádně vést. Jste naši následníci. Naše krev. Musíte být lepší než všichni ostatní," zcela vážně jsem se na ně zadíval a každému jednomu z nich věnoval krátký přísně-láskyplný pohled. "Vezmu vás na výlet," řekl jsem rozhodně. "Ven z lesa. Je na čase vzdělávat se," ... A začneme z vás dělat pravé dědice trůnu! Ohlédl jsem se po Nině, jestli to znělo královsky. Podle mě ano. "Pojďte!"

>> VVJ

Zčista jasna, jakoby do mě blesk vrazil, jsem si uvědomil, že to ale nejsou Thyra, Vera a Ezekiel, jak jsem si původně myslel. Teda, ne že bych si nevšiml, že tihle jsou prťaví a Ezi a spol. byli už spíš puberťáci, jenže v tu chvíli, co jsem dělal ten svůj skvělý vtípek, mi to nějak nedošlo. Zůstal jsem tedy aktuálně stát jak opařený. Všechno, co jsem chtěl říct, mi zůstalo viset někde mezi jazykem a mozkem.
"Počkej… počkej, co?" vyhrkl jsem po chvíli ticha a zíral na tu malou armádu chlupatých kuliček, co po sobě házely šiškama, jako by to byla jejich životní mise. "To jsou... oni? Moji?" mrkl jsem zmateně na Ninu, pak zase na ty mrňousy. Jeden se právě tak nějak random trefil druhému do ucha a vítězně za-hahal. Já jen zamrkal. "Já… no teda… to je… to je teda…" ne, nenacházel jsem slova. Já, Etney, vládce Cedrového lesa, jsem měl další vrh vlčat. A čtyři! Čtyři! "Já jsem nevěděl, že... no víš co, že jsi... naklonil jsem hlavu na stranu, zatímco moje oči postupně začaly z Niny švidrat na mrňouse.
Pomalým krokem jsem přistoupil blíž, jako bych se bál, že je vyděsím. Což jsem vlastně už možná udělal tou svojí královskou show, hehe. "No teda… podívej se na ně," zamumlal jsem a musel se pousmát. "Jsou… malí. A hluční. Plní energie. A jeden má můj výraz," to jsem samozřejmě pronesl s hrdostí. Každopádně, když jsem si ho prohlédl blíž, měl dokonce i moje zbarvení! z části. Moje tlapky! Sákryš, byli mi všichni podobní!
Když Nina navrhla výlet, rozpačitě jsem si odkašlal. "Ehm, samozřejmě, drahá. Výlet! Rodinná akce! Král osobně povede expedici za Cedrový les! Nebo i po Cedrovém lese, bez tak tady neznají každý koutek?!" usmál jsem se. Měl jsem z vlčat radost, ne že ne, jen jsem byl v šoku, protože jsem neměl sebemenší tušení, že jsou na cestě. "A zlato, kdy jsi vlastně, to... ? Jak je to dlouho? A... A proč jsem o tom nevěděl?" zlehka jsem se zamračil, ale ne na ni, spíš proto, že jsem to vlastně chtěl pochopit a dozvědět se o tom všem víc.