Příspěvky uživatele

< návrat zpět

IKRAN
Jen jsem mírně naklonil hlavu ve znamení, že jeho slova registruju, ale dál jsem je už nerozebíral. O Prorokyni jsem slyšel dost. Ačkoliv mě zaujala, necítil jsem potřebu se v tom dál rýpat. "Rozumím," pronesl jsem jednoduše konstatujícím tónem. "A úplně stačí, že víš, co ti dává smysl." Dál jsem to nechával vyšumět. Téma bylo zajímavé, ale ne užitečné. A já jsem byl především praktický vlk.
Při zmínce názvu jeho rodu jsem pozvedl obočí, v mém pohledu byl vidět opravdový zájem. Jméno Almas Alsahra mi skutečně nic neříkalo, ale jakmile ho vyslovil, cosi se ve mně pohnulo. "Almas Alsahra…" zopakoval jsem tiše, znělo mi jako legenda. Mírně se mi naježila srst na zatýlku. Bylo to prostě něco, co jednoho hned zaujme – honosné, hrdé, silné jméno rodu, stejně jako "Z Cedrového lesa" nebo kdysi "Asgaarský", nicméně k němu jsem se už nehlásil a nikdy nebudu. Každopádně taková jména se jen tak nevidí, a když na ně narazíš, hned víš, že za nimi stojí příběhy, na které se nezapomíná. To se mi líbilo, a byl jsem upřímně rád, že jsem mu navrhl zůstat u nás v Cedrovém lese. Vlci, kterým koluje v tělech urozená krev, musí držet při sobě! Tuhle důležitou zásadu jsem se už za ty roky na Gallirei mezi nuzáky naučil. Jemně jsem se na něj pousmál a přikývl, "díky tvé minulosti už teď vím, že se tady v této zemi neztratíš."
"Výborně!" vyhrkl jsem rychle a s větší vervou, než by asi Ikran z mé strany očekával. "Jsem rád, že jsi se rozhodl to zkusit. Přece jen vlci s urozenou krví musí držet v tomto světě plném neschopných při sobě. Cedrová smečka je tou nejlepší možnou volbou," na krátký okamžik jsem skryl svůj obvyklý ledový výraz - nahradilo ho ďábelské potěšení. Jeho rozhodnutí "zkusit to" mi hladilo ego neuvěřitelným způsobem. Přesto jsem dál držel tvář neústupného vládce, protože na tom záleží víc než cokoli jiného. Ale uvnitř mě ta malá jiskra uznání už hořela. Můžeš být cizinec, ale rozhodně nejsi bezcenný. Ne teď, když jsi naší součástí.

THEA
Přicupitalo k nám nějaké vlče. Tedy, podle něžného hlásku dost pravděpodobně vlčice. Měla hezky zbarvený kožíšek, takový jsem, pravda, ještě asi neviděl. Ale jak byla hezká, tak byla drzá! "Huh?" povytáhl jsem překvapeně obočí nad tím, jak téhle malé princezně absolutně scházel jakýkoliv respekt nebo zdrženlivost. Prostě sem přišla a začala se nám montovat do rozhovoru, ani ji nenapadlo, že skákat do řeči dospělým je při nejmenším nevhodný. To kdyby udělalo jedno z mých vlčat, hned bych je sesadil z růžových obláčků pěkně zase zpět na zem, aby věděly, že takhle teda ne.
Malá si k nám rovnou sedla, načež jsem na ni vypleštil oči a pootevřel tlamku. Chvíli jsem na ni civěl, než jsem se dokázal vzpamatovat - kdo ví proč mi vyrazila dech. "Tady jsi na Gallirei," zamrmlal jsem konečně a pak se probral zase zpět k životu. "A proč ji hledáš? Kde máš rodiče?" řekl jsem chladně a pohodil na ni hlavou. Měl jsem v plánu její rodičům pořádně vytknout, že maj za prvý svý mimina hlídat, a za druhý je pořádně vychovat!

// udělala bych na chvíli skupinky Etney/Ikran -- Sesi/Nina/Thyra :-)

Když zmínil víru a Prorokyni, jen jsem nadzvedl obočí. Ne z posměchu, spíš z upřímného zájmu. Tohle nebylo jen tak plácnutí do větru nějakého nevyspělého puberťáka, neznělo to jako prázdná slova. To si zasluhovalo moji pozornost.
"Víra je silná věc," pronesl jsem s přehnanou moudrostí, skoro zamyšleně. "Ne každý má něco, co ho vede, ale pokud něco takového vlci mají - ať už prorokyni, svoji vlastní hlavu nebo tady na Gallirei místní bohy, obvykle jsou rozhodní a jdou si za svým. Takoví vlci pro mě mají hodnotu. Ti, kteří ví, co chtějí." Přikývl jsem, spíš sám pro sebe. Nechával jsem svá slova chvíli viset ve vzduchu, než jsem pokračoval. "Ten život… ano, drahý je. Nejen tobě. Ale občas, když se rozhlídneš kolem a zjistíš, že už vlastně nemáš co ztratit, začneš přemýšlet, jestli to všechno má vůbec smysl," zadíval jsem se na něj znovu. "Možná jsi opravdu jen náhodou zabloudil až sem. Nebo jsi měl přijít... Nevím. Ale zatím sis dokázal stát za svým, aniž bys měl potřebu štěkat, kousat a ponižovat. To o něčem vypovídá."
Oči mi na okamžik zjemněly. Byl to cizinec, ale nebyl to slaboch. A ten rodokmen, co zmínil dřív… to byla velice důležitá část našeho rozhovoru. "Ohledně toho rodokmenu," začal jsem tiše a naproti němu se posadil, abych naznačil, že naše konverzace tedy rozhodně nekončí. "Řekneš mi víc? Zajímá mě to."

Na chvíli jsem přimhouřil oči a přestal hledat chyby v jeho postoji. Neponižoval se, ale ani si nehrál na velkého vůdce. A ta poslední slova... "Nedokážeš slepě následovat, ale dovedeš poslouchat," zopakoval jsem po něm tiše, jako bych si potřeboval uvědomit jejich význam, což ale nebyla pravda. Smysl jsem chápal až moc dobře, a voněl mi. Velmi. Měl jsem rád poslušné vlky, kteří uměli být co k čemu. "To už je víc, než zvládne většina," zabručel jsem.
Znělo to jako uznání? Možná. Ale ne takové, které by ho mělo hladit po srsti. Spíš jako bych si právě něco zapsal do pomyslného hodnocení v hlavě a zařadil ho do kolonky "použitelný pro Cedr". "Smečka není pro každého, ale pokud se v tobě skrývá někdo, kdo dovede držet tlamu, když se to po něm žádá, a ukázat, co v něm je, když na to přijde čas – pak možná máš víc společného s námi, než by se na první pohled zdálo," přešel jsem o krok blíž. Sice jsem ho pořád nevítal s otevřenou náručí, ale zajímal mě mnohem víc než když jsem ho uviděl poprvé. Měl jsem pocit, že za něco stojí, ne jako většina darmožroutů po okolí. Navíc se s ním bavila Thyra, tak přece nemůže bejt úplnej zoufalec, ne? Moje Thyra by se se zoufalci nebavila. Jistojistě ne.

"Co se týče Cedrové smečky, nepřicházíš prosit – a to je dobře. Vlci, co se plazí, mi byli vždycky k ničemu," hlesl jsem a pevně se mu zadíval do očí. "Ale ty..." na chvíli jsem odmlčel a pohodil na něj hlavou, "...ty vypadáš, že máš na víc a především že máš co nabídnout." Neznělo to jako kompliment. Spíš jako konstatování něčeho, co už jsem si promýšlel, když zmínil ten rodokmen, ale teď jsem to jen vyslovil nahlas. "A takoví vlci nepatří mezi tuláky. Patří tam, kde se s nimi počítá. Třeba do Cedru," vyzývavě jsem se na něj podíval, "nevítám do naší smečky kdekoho, ale pokud se ukáže, že víš, kdy mluvit a kdy držet krok, byla by tě škoda nepřijmout mezi nás," jasně řečeno – neprosím, nabízím. Ale jen těm, kdo stojí za to.

THYRA
Podíval jsem se na Thyru, s níž zjevně právě lomcovala puberta. Nějak brzo, ne? Lehce jsem přimhouřil oči, jak se do mě pustila. Ne výbušně, spíš takovým tím „zklamaně-vyčítavým“ způsobem, co umí jen dcery. Byla drzá, ano. Nejradši bych ji popadl za uši a trochu jí protřepal hlavu, ať se jí v ní rozsvítí. Ale zároveň… Je po mně. Ta jiskra v očích, ten vzdor v hlase, ta potřeba ukázat, že si na všechno vystačí sama. Potřebovala uznání, ne poučky. Přesně jako kdysi dávno já. Chtěla být vidět. Ne jako naše dcera, ale jako ona sama.
Nafoukla se a odkráčela o kus dál, kde se usadila s pohledem zabodnutým do země. A samozřejmě, že za ní okamžitě zamířila naše smečková švidra, což ale bylo správně. Jen tak dál, tetko. A budeš moct brzo bejt právoplatná teta celý naší smečky!
Povzdechl jsem si. Tiše, ale hluboce, tak, aby mě dcera slyšela. A taky věděla, že i když mlčím, nejsem slepý. "Thyro," pronesl jsem, tentokrát klidněji. "Nemluvím za tebe. Nikdy jsem nemusel. Jsi naše dcera, to samo mluví za sebe," na chvíli jsem se odmlčel. Ne proto, abych ji přiměl reagovat, ale aby věděla, že mluvím vážně. "Jen si přeju, abys nezapomněla, že ti v žilách koluje hrdá krev... a že být sama sebou neznamená odmítat své kořeny." To bylo vše. Nemusel jsem křičet, nemusel jsem se nad ni povyšovat. Byla to naše princezna. A princezny, i když trucují, si zaslouží, aby jim bylo nasloucháno.
To už se k ní však vydala Nina, nejspíš poňufkat její ouška a ukázat jí, že ji oba dva moc milujeme přestože jí to někdy možná připadá a bude připadat naopak. Něžně jsem se pousmál.

IKRAN
Pohled jsem tedy stočil zpět k Ikranovi. Ninu obměkčila slova o jeho rodokmenu, což se dalo říci i o mně. Pohled v očích se mi náhle změnil, a to na více zaujatý. "Rod vládnoucí zemi po desetiletí…" zopakoval jsem po něm, aniž bych odvrátil zrak. Vzácná krev… možná vzácnější, než jsme si zprvu mysleli. "Takže nejsi jen další tulák, co nemá co ztratit," poznamenal jsem už o něco méně ostře, i když v tónu zůstala má typická pichlavá sebedůvěra. "A přesto jsi přišel sem. Bez rodiny, bez smečky, bez velkého jména, a narazil jsi na moji dceru... Hmm, náhoda? Nebo osud?" naklonil jsem hlavu mírně na stranu. Osud mi ho přivál do cesty? Měl by být novým členem naší smečky?
Přišel jsem k němu pár kroků blíž. "Ale máš pravdu v jedné věci, Ikrane," pronesl jsem, zatímco jsem se zastavil a oči upřel přímo na něj. "Respekt se nedá vynutit. Ale taky se nedává zadarmo. Tady v Cedrovém lese ho nedostaneš proto, cos byl. Ale kvůli tomu, kým jsi teď... a kým se můžeš stát." Chvíli jsem mlčel a nechal ho, aby si ta slova promyslel. Chtěl jsem, aby pochopil, že tohle není jen hra ega, ale příležitost. A ty, jak známo, dávám jen těm, kdo si je zaslouží.
"A víš, co je na našem setkání dobré?" dodal jsem tišeji, téměř důvěrně. "Málokdo má odvahu postavit se alfovi tváří v tvář a nenechat se zastrašit. Toho si vážím,“ zvedl jsem hlavu, hrdě, jak se sluší, ale poté se mírně pousmál. Z části pobaveně, z části možná trochu posměšně. "Venku ti nic nechybí?" zopakoval jsem, hlas jsem měl klidný, plný sebevědomí a síly. "A přece jsi tady - před mou smečkou, přede mnou samotným," pokýval jsem hlavou s mírnou ironií. "Ne každý cíl je na první pohled vidět. Někdy to, co nám chybí, poznáme teprve tehdy, když to máme přímo před očima."

"Hmm," zabručel jsem spokojeně, když Nina předváděla své svůdné umění. Naklonil jsem se k jejímu oušku a zafuněl jí do něho tak, aby jí z toho přecházel rozum: "Abych nesnědl dřív já tebe." Na chvíli jsem tam zůstal, hlavu těsně vedle té její, a nasával tu božskou vůni, co mi doslova omamovala smysly. Pak jsem se odtáhl, ale mé oči zůstaly upřené na ní. Jiskry hravosti a chtíče mi v nich zářily jasněji než kdy jindy. Nic na světě nemělo větší cenu než ona, právě tady a teď, se mnou.

To, že Reonys vzal vlčata někam na výlet, jsem nepovažoval za problém. Svému dospělému synovi jsem plně důvěřoval, navíc byl přece nyní na postu bety. Co by to byl za betu, kdyby se neuměl řádně postarat o své mladší sourozence? A navíc – vlčata alespoň zažijí pořádně dobrodružství a budou mít nejen na co vzpomínat, ale především naberou zkušenosti.

Spíše mě zarazilo, že naše Cedrová princeznička Thyra, nositelka čisté a urozené krve smečky, se tak bezstarostně spřátelila s nějakým opelichaným cizincem. Takové spontánní chování není pro někoho s jejím rodokmenem a postavením vůbec vhodné! Princezna by měla být příkladem důstojnosti a rozvahy, ne bezhlavých gest. A k tomu ho bez nejmenšího váhání přitáhla přímo sem k nám, jako by to byl jen nějaký podřadný tvoreček, co lačně čeká na drobečky z naší kořisti. S tím jsem pochopitelně neměl v úmyslu souhlasit.
Nepatřil k naší smečce — tedy zatím. Tiše jsem si povzdechl, vypjal hruď, abych působil co nejimpozantněji, a na cizince pohlédl pohledem „skrz prsty“, který dával jasně najevo, kdo je tu šéf a alfa.
Ale ať je jasno, pokud by tenhle vetřelec prokázal poslušnost, úctu a odhodlání stát se členem Cedrové smečky, nebyl bych proti tomu. Naopak, rád bych měl více nohsledů, co budou tupě následovat mé velení a budovat naši moc a slávu. Smečka je jen tak silná, jak silní a oddaní jsou její členové, a já jsem král, který rád vítá ty, kdo jsou hodni stát po mém boku.

Lehce jsem naklonil ucho k Nině a pozoroval, jak Thyru sjela přísným hlasem. Dobře jí tak. Princezna se musí umět chovat, a zvlášť ke svým rodičům. Spratka tu rozhodně nebudeme tolerovat, jinak to s ní dopadne jako s Crowleym nebo Vivianne. V duchu jsem Nině pošeptal pochvalu, za to, jak stojí při mně a podporuje mě, jakožto správná partnerka a matka našich dětí. To mě vždycky zahřálo u srdce i pohladilo mé královské ego. Dokonce i pidlo-oká Sesi byla z té situace podezřívavá a sledovala cizince jako ostříž. Správně, holčičko, správně. Máš šanci stát se výbornou hlídačkou smečky.

"Jak má partnerka řekla – narazil jsi na Cedrovou smečku. Právě jsme byli na lovu," pronesl jsem s ledovým klidem a očima pomalu sjel k ulovené zvěři, která byla nejen naší kořistí, ale i důkazem mé bezkonkurenční schopnosti vést smečku. Pak jsem znovu zvedl hlavu a upřel pohled na toho cizince.
"A teď poslouchej dobře," pokračoval jsem, hlasem hlubokým a autoritativním, "Thyra, naše princezna, dcera s urozenou krví, je pro nás víc než jen členem smečky. Je to budoucnost Cedrového lesa, nositelka tradic a hrdosti, která v jejích žilách koluje." Udělal jsem krátkou pauzu, abych si byl jistý, že každé slovo zaznělo přesně tak, jak mělo, "a proto tu platí pravidla, která se musí dodržovat. Každý, kdo chce být součástí našeho kruhu, musí nejdřív projevit úctu, a to ne jen ke mně, ale k celé smečce."
"Poslouchám, cizinče," pokynul jsem hlavou, přičemž jsem v očích měl jasnou zprávu: buď se naučíš ctít naše hodnoty, nebo tady pro tebe místo není. "Ukážeš, že jsi hoden toho, abys kráčel vedle nás? Nebo budeš jen dalším nezvaným stínem, který zmizí v lese, jakoby tu nikdy nebyl?" Další člen smečky? Další otrok? Jo, chci další otroky! Další a další, chci mít velkou smečku plnou otroků!

Všichni nás za ten velkolepý výkon chválili, což mi samozřejmě zvedalo hřebínek ještě víc, než už teď byl. Vykasal jsem se na tlapách co nejvýš to jen šlo, pořádně jsem vypjal hruď a s tichým “hmm, tss!“ jsem pohodil hlavou. To pohození hlavou ale nebylo jen tak ledajaký pohození, ba právě naopak! Bylo to Etneyovský pohození hlavou „na frajera!“. Mrskl jsem ocasem a pohledem, který překypoval sebevědomým, jsem koukl na Ninu, svoji lásku. “Ale zlato,“ mávl jsem tlapkou ve vzduchu, abych zlehčil její tvrzení. “Se mnou bys nikdy nežrala brouky. Brouky můžou žrát jen podřadní, to my - elita,“ přišel jsem k ní blíž a nastavil svoji tvář, aby mě mohla pořádně olíznout, “my vždycky budeme žrát pořádný výživný a chutný maso!“ dopověděl jsem a s úsměvem, který naznačoval, že nekecám, jsem na ni hleděl. Samozřejmě, že skrytým významem této věty bylo „to já se vždycky postarám o to, abychom měli co pořádnýho k jídlu!“.

Všechny děti se hned k ulovenému kusu nahrnuly a začaly žrát, což jsem jen spokojeně sledoval. Měl jsem dobrý pocit, když má rodina měla dostatek všeho – dobrý pocit z toho, že jsem skvělý alfa, který se umí postarat. “Jen si dejte,“ pobídl jsem je tiše, ač bych se jindy dral do první řady, abych si urafl ten nejlepší kusanec. No, momentálně tu ale byla Nina, tak jsem před ní chtěl vypadat jako ten děsně starostlivej a šlechetnej vlk. Aby se do mě ještě víc zamilovala, že jo. To bylo snad jasný.
Jakmile se u losa objevilo místečko, taky jsem se k němu nasomroval, abych se mohl nažrat. Nač táhnout celou mrtvolu do lesa, když tady můžeme hezky celou polovinu sníst a dotáhnout tam jen ten lehčí zbytek? “Dej si, mamko,“ hlesl jsem těsně předtím, než jsem se do losa zakousl. Byl dobrej. Měkkej. Měkkej a teplej. A já měl navíc fakt hlad.

Reonys se ukázal jako skvělej velkej brácha a navrhl, že vezme děcka na výlet. Prý stopovat. Nic jsem proti tomu neměl, tak jsem jen s úsměvem pokývl hlavou. “Jasně, jenom opatrně,“ tlapkou jsem jim zamával, ať si výlet užiji… a najednou tu bylo ticho. Zbyli jsme jen já, Nina, Ciri a…. Thyra? Rozhlédl jsem se okolo, načež jsem ji spatřil, jak mudrlantuje s nějakým cizákem. Chvíli jsem je pozoroval, než jsem si odfrkl a podíval se na Ninu: “Myslíš, že za nimi mám jít nebo mám Thyru nechat, ať se ještě trochu seznámí? A kdo to vůbec je? Myslíš, že se chce přidat k nám do smečky?“ naklonil jsem hlavu zkoumavě do strany a z cizáka nespouštěl oči.

datum: 26.5. - 5.6.
lovecká skupina: Etney, Reonys, Ciri, Nina (+ Sesi a vlčata jako diváci :D)
místo: Severní Galtavar

uloven jeden dospělý los :-)

Jakmile Reonys vyrazil, věděl jsem, že je to signál. Žádný pokřik, žádná domluva. Jen to tiché porozumění mezi otcem a synem, které nevyžaduje nic víc, než prostý pohled. Zhluboka jsem se nadechl a pak, s pohledem vládce, kterému patří každé stéblo na louce, vyrazil. Stačilo jen pár silných skoků a už jsem byl u nich, Reo pevně držel losí nohu a zvíře se vzpínalo, jako by snad ještě mělo šanci. "Skvěle, můj synu! Drž ho pevně a zbytek přenech svému stvořiteli!" zahlásil jsem hlubokým, hrdým hlasem, i když jsem měl co dělat, abych vydržel s dechem.

Déle jsem již neotálel. Přiskočil jsem ke zvířeti a zarazil mu zuby přímo do krku. Jeden přesně mířený, silný stisk zubů, a pak už stačilo jen držet. Pevně jsem ho tlačil svojí vahou k zemi a čekal, než z něj vyprchá život, zatímco jsem očima poulil po okolí, jestli mě vlčata bystře sledují. Musejí přece být svědky mého velkolepého vrcholu! Musí vědět, že je jejich táta naprostá špička!

Když bylo dokonáno, odklonil jsem hlavu a krátce se zhluboka nadechl. Sice těžce, ale s vítězným leskem v očích. Zvedl jsem pohled a podíval se po smečce. Nejprve vlčata – vše dobrý (a snad si vzpomínky na tento lov zapíšou hluboko do paměti, aby pak třeba mohli svým potomkům jednou vyprávět, jak děda Etney sám holýma tlapama skolil obřího, o život agresivně bojujícího losa). Sesi měla naštěstí všechno pod kontrolou. Možná by z ní byla dobrá smečková hlídačka. A pak jsem spatřil Ciri. Šla pomalu, těžce dýchala, a i na dálku jsem poznal, že něco není v pořádku. Vydal jsem se k ní poklusem. "Dýchej pomalu, zlato," řekl jsem tiše, když jsem k ní došel. "Nemusíš běžet jako ostatní. Ty už jsi přece dávno dokázala, co v sobě máš," hles jsem povzbudivě. Na chvíli jsem si ji prohlížel, možná až moc starostlivě. Ale když jde o moje děti, maska nezlomného hrdiny jde vždycky trochu stranou. Vypadalo to ale, že je jen vyčerpaná a zadýchaná, tak jsem se uklidnil a ohlédl se na Ninu. "Vidíš mamčo? Stačilo mě poslechnout a máme honosnou večeři," uchechtl jsem se, pohodil hlavou a znovu si narovnal postoj, jako by se právě psaly dějiny. "A přitom to ani nebylo tak těžké, co říkáte?" dodal jsem, napůl vážně a napůl pro efekt. Fakt, že jsem před začátkem lovu navrhoval ulovit rovnou dva kusy, jsem radši nepřipomínal. Už se mi do toho moc nechtělo, takže jsem doufal, že na to všichni zapomněli.

Ohlédl jsem se ještě jednou pro jistotu na vlčata, která už nebyla úplně tak maličkými vlčaty, jako spíš skoro puberťáky, abych se přesvědčil, že je šikmo-očko zvládá, ale vypadalo to všechno dobře. S tichým povzdechem jsem se zaujatě podíval na Ninu, která si hned akčně a správně všimla zraněného jedince a upozornila na to i Ciri.

Lov začal, netrpělivě jsem přešlapoval za křovím, když Ciri chňapala po nohou zraněnému losovi. Ne, že bych jejím schopnostem nevěřil, ale přece jen – znal jsem její něžný charakter, měl jsem o ni trochu strach. Podíval jsem se na Reonyse, “můžeme?“ ujistil jsem se s pokývnutím hlavy, zatímco jsem se co nejvíc přilepil tělem k zemi, aby mě vyšší tráva mohla trošku schovat. Ve stádě mezitím vznikal chaos, bylo na čase, abychom se s Reem, každý z jedné strany, začali plížit. Nerad bych zameškal šanci, když nám holky losa tak dobře navádí. Nastražil jsem uši, pomalu vylezl z křoví a blížil se. Jen pomaličku, co noha nohu mině, ale byl jsem připraven kdykoliv vyrazit. Číhal jsem. Holkám se nejspíš zatím dařilo…

Vivianne | Mušličková pláž | květen 2

"Vlk nikdy neví, co mu osud v životě připraví," řekl jsem po chvilce ticha, aniž bych se na ni podíval. "Jeden si myslí, že má všechno pod kontrolou a že přesně ví, jakým směrem v životě chce jít… a pak bum, všechno se rozletí na kusy. Ani nevíš jak, a jsi v roli, kterou sis nevybral a se kterou jsi nepočítal, ale přitom se s tím musíš nějak poprat." Nebylo to omluvné. Nebylo to ani vysvětlení. Spíš konstatování faktu, který jí třeba pomůže "lépe porozumět".
Kývl jsem, když mi poděkovala. "Nemáš za co. Jsem tvůj otec. I když jsem... občas nevyřešil některé situace tak, jak bych možná měl nebo chtěl, nicméně... snažil jsem se. A doufám, že jsem alespoň z části pro vás lepším otcem, jak byl ten můj pro mě," až nyní jsem se na ni podíval, ale byl to spíš prázdnější pohled. Myslí se mi totiž začal honit Arcanus a také pár vzpomínek na minulost.

A pak mi to začala sypat. Jména. Osudy. Jeho... zůstal jsem stát a jen poslouchal. Představoval jsem si ty malé tváře, které jsem nikdy neviděl, a přesto mi běhaly v krvi. A pak jedno jméno, které jako bych někdy v minulosti od někoho slyšel, jen jsem si nemohl vzpomenout, od koho. "Siana," zopakoval jsem potichu, jen sám pro sebe. Polkl jsem a zavřel na vteřinu oči. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na bratra Castiela, kterého jsem nikdy neviděl... nebo spíš vzpomínka na to, jak mi informaci o mrtvém bratrovi jednoho dne předal otec. Tehdy jsem to nijak zvlášť neprožíval, dnes mě však občas napadne, jaké by to asi bylo, mít dalšího bratra? Byl by lepší, než ostatní sourozenci? Táhl by se mnou za jeden provaz, jako to dělávala vždy Awnay? "To mě mrzí. Upřímně...," podíval jsem se na ni a snažil se přitom o co nejvíc soucitný výraz. "Kromě sestry Awnay jsem měl mít ještě bratra, měl se jmenovat Castiel. Taky ale umřel krátce po narození, nikdy jsem se s ním nesetkal. V Asgaaru má ale hrob," pověděl jsem. Možná jsem měl pocit, že by to Vivianne mohlo trošku pomoct, že je (respektive byl) na tom někdo podobně jako nyní ona?
Na scénu přišel Alfredo. Velký, silný, dokonalý. Měl jsem chuť si odfrknout, ale z jejího výrazu bylo jasné, že tohle není chvíle na žerty a že bych tím situaci mohl spíš pokazit. Bylo poznat, že ho vážně miluje. Možná víc, než vůbec dokázala dát najevo. "Tak to jsem rád, že jsi našla vlka svých snů, Vivi. Snad vám společná láska vydrží co nejdéle," řekl jsem, zatímco jsem naproti ní složil sedinku do měkkého, mírně navlhlého písku a ocas obmotal okolo zadních tlapek. Tiše jsem si povzdechl. Celkem mě zajímalo, jaký ten Alfredo asi je doopravdy? Předpokládal jsem, že o něm má moje dcera zkreslené mínění...
Když zmínila Vrbovou smečku, mírně jsem pozvedl obočí. "Hmm... vrby. Taková měkká, ohebná dřevina, “ zkonstatoval jsem s pokýváním hlavy, ale v myslí už srovnával, který strom je lepší. Samozřejmě že vítězí... cedry.

Návštěvu Cedrového lesa, její "rodné smečky", odmítla. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, kdo ví proč jsem to tak trochu očekával. Přikývl jsem, "dobře, to chápu. Ale kdyby sis to někdy rozmyslela a nebo třeba chtěla vlčatům ukázat, kde by mohli najít dědu a tetu se strýčkem, můžeš kdykoliv přijít. Však víš, nikdy nevíš, co se může stát. A je dobrý mít někoho, na koho se v případě nouze můžeš obrátit a nemuset přitom běžet až domů, ne?" zazubil jsem se. "A navíc... Nebudou asi tak podobně staří jako můj druhý vrh? Mám syna Ezekiela a dvě dcery - Veru a Thyru. Jsou to moc hodná vlčata, nechtěla bys, aby se někdy poznali?" napadlo mě.

Chvíli bylo ticho. Pak jsem se přece jen zasmál, tentokrát vážně, bez přetvářky. "A neboj, nikdo mě nemusí zvát. Hele, klidně se jednoho dne zjevím na hranicích s tlamou plnou historek a macatým zajícem přes rameno. Děda přece musí být alespoň trochu otravnej, ne?" Odvrátil jsem pohled k moři, ale pak jsem se znovu otočil zpět k ní.

Vivianne | Mušličková pláž | květen 1

Poslouchal jsem ji mlčky, bez přerušení, což byl u mě skoro zázrak. Obvykle jsem měl co říct ke všemu. Ale teď jsem jen poslouchal, jak z ní padají věty, jedna trefnější než druhá. A bolely… ale nebyly zlé. Jen… pravdivé. A bez toho uklidňujícího pochopení, které bych v tu chvíli tolik potřeboval.
"Já vím, že ti to nedává smysl," řekl jsem tiše, když domluvila tu první část. "A možná ani nechci, abys to úplně chápala. Protože dokud to sama na vlastní kůži nezažiješ, pochopit to prostě nemůžeš. Já hlavně chci, aby sis nemyslela, že tím, co jsem udělal… že jsem vás tím zradil. Mám vás rád a mít rád budu. Vždycky, všude a navždycky. Budu tady pro vás, kdykoliv mě budete potřebovat. I když to se mnou nebylo vždycky jednoduchý a ne vždycky jsem to uměl dát správně najevo."
Nad jejími slovy o Crowleym jsem sklopil oči. Ano, věděl jsem, že k němu měla blíž, a ano, bolelo mě to. Ne snad kvůli žárlivosti, ale protože jsem – na rozdíl od ní – znal pravý důvod, proč se to stalo. Věděl jsem, odkud vítr vane. Ze starého lesa. Z Asgaaru. Z místa, které pro mě nikdy nebylo domovem, ale jen připomínkou všeho, co ve mně zanechalo stopy: otec, kterému jsem nikdy nebyl dost dobrý. Sourozenci, kteří mě nebrali vážně. Cizí vlci, kteří mě nikdy neviděli takového, jaký jsem doopravdy byl. Crowley se tehdy rozhodl zůstat, když jsme odcházeli. A já… já jsem mu to nikdy neodpustil. Ne proto, že zradil mě a Lucy, ale protože se dobrovolně vrátil k něčemu, před čím já celý život utíkal. V tu chvíli přestal být mým synem a já bych byl nejradši, kdyby na něj celá rodina prostě zapomněla. Včetně Vivianne. Jenže ta to nikdy nedokázala pochopit.
Chvíli jsem na ni jen koukal. Nečekal jsem, že to řekne takhle… upřímně, bez zbytečný omáčky. Ale právě tím mě to vzalo nejvíc. Přikývl jsem. "To je fér," odpověděl jsem prostě. "Nemusíme bejt pořád spolu, nemusíme si všechno říkat. Ale jsem rád, že víš, že tu jsem a že tu budu, kdykoliv budeš potřebovat nebo se chtít vidět." Na vteřinu jsem sklopil pohled, pak se pousmál. "To úplně stačí." I když já bych bral víc.

A pak to přišlo... jako blesk z čistého nebe. "Jsi děda."

Zůstal jsem stát jak přimraženej. Všechno ve mně na moment zamrzlo, jako když v zimě skočíš do ledový vody a mozek se snaží pochopit, proč jsi to udělal.
"Cože…?" vyklouzlo mi tiše a automaticky jsem se o půl kroku stáhl. Ne z nedůvěry, ale spíš proto, že mi pod nohama najednou chyběl pevnej terén. "Děda?" zopakoval jsem, skoro jako bych to slovo slyšel poprvý v životě.
Moje oči těkaly z jejího výrazu k moři a zase zpět k ní. "Jak… jak se to vůbec stalo tak rychle?" vydechl jsem. „Já jsem tě přece ještě… nedávno viděl jako to zlobivý vlče, co se snažilo za každou cenu zažít něco divokýho a vůbec mu nevadilo, že se někde ztratilo od rodičů, ale teď... heh," uchechtl jsem se a zmateně zamrkal. "A kdo je vůbec ten tvůj? Tys mi ho ani neukázala, nepředstavila! Jste spolu dlouho? Ještě když jsi žila doma v cedru?" vyhrkl jsem s výrazem polovičního pobavení a poloviční hrůzy. "Co je zač? Umí lovit? Má všechny zuby? A co jeho čenich, není moc malej? A vůbec, je to pořádnej vlkouš do rodiny, nebo je to nějakej měkkouš, co má víc blízko k bylinkářství než k boji?" zvedl jsem obočí, ale nakonec se usmál, aby věděla, že to nemyslím nijak zle. Jen... jen jsem chtěl, aby pro ni byl dost dobrej, protože ona měla na hodně dobrýho! Minimálně takovýho, jako jsem já... a že lepší není, takže měla na toho nejlepšího z nejlepších.
Vzdychl jsem a zůstal na ni chvíli mlčky hledět, až jsem si dovolil k ní přijít a obejmout ji. Upřímně, láskyplně. "Tak ti teda gratuluju, zlato. A děkuju, že moje legendární krev, ta nejslavnější esence Cedrového lesa, proudí dál," zasmál jsem se a přivinul k ní čenich. Byl jsem... šťastnej. Za ni i za sebe. "A děkuju, že jsi mi to řekla, jsem moc rád," oddálil jsem se, abych jí dal zase více prostoru (protože jsem věděl, že na tulení moc není a nikdy nebyla), a pak jsem pokračoval: "Ale jestli někdy bude, nebo snad budou, potřebovat pohádku na dobrou noc – takovou tu o tom, jak děda jednou holýma tlapama skolil medvěda nebo zahnal jedním zařváním smečku hyen, tak jsem tu." Pyšně jsem se zazubil a vypjal hruď. Já byl hroznej žertíkář, málokdy jsem mluvil navážno, ale byl jsem prostě takovej. Byl jsem svůj. Bavilo mě to. Bavil mě můj život.
"No a jak se jmenujou? A kolik jich je? A kde teda žijete? A... mohl bych je někdy vidět? Nechceš přijít na návštěvu? Pohostím vás! Nedávno jsme ulovili losy!" navrhl jsem jí s úsměvem... a ve skrytu duše doufal, že mě neodmítne.

Reonysovo šťouchnutí mě zarazilo v kroku. Zvedl jsem hlavu a podíval se směrem, kam ukazoval čenichem. Keř. Hustý, rozrostlý a zároveň nepřirozeně kulatý, jak kdyby ho někdo ohlodal. Přimhouřil jsem oči a na okamžik zatajil dech. Nejdřív jsem začenichal, jestli se v keři neskrývá nějaká hrozba, která by mohla ohrozit moji pověst "nejlepšího lovce na celé Gallirei", ale nepřipadalo mi, že by se v něm cokoliv ukrývalo. Možná malá myš, hehe, napadlo mě. Ale tu bych když tak odehnal pryč, šikovnej jsem na to dost.
"Dobře, u křoví všichni zastavit," zavelel jsem tlumeně, ale s autoritou, která se nedala ignorovat. Ocas jsem držel vysoko, uši nastražené vpřed. Přesto jsem se ale mírně přikrčil, abych nebyl vidět. Přece jen, patřil jsem k pořádným mackům, že… "Reonysi, výborně. Pozornost, bystrost... přesně to očekávám od svého nástupce!" Mrkl jsem na něj pochvalně, ale ne moc. Musel jsem udržet balanc mezi chválou a motivací. Přece jen, nechci, aby si začal myslet, že je snad víc než já.
Pak jsem si odkašlal, "začínáme." Sjel jsem všechny přítomné veledůležitým pohledem. Najednou mě zalechtalo mírně v břiše – lov s Ninou a dětmi z prvního vrhu? Hoho, to by mě nikdy v minulosti ani nenapadlo. Oči jsem přišpendlil na Reovi s Ciri, byl jsem rád, že Ninu přijali tak, jak ji přijali. Beztak daleko líp, než by ji přijal Crowley, kdyby stále byl mým synem, nebo Vvianne, kdyby stále žila v našem lese. Vrátí se někdy? Přijde na návštěvu? Zatřepal jsem hlavou, teď nebyla vhodná chvíle na sentimentální myšlenky, potřeboval jsem se soustředit, abych si neudělal před ostatníma ostudu. "Nino, Ciri," oslovil jsem naše květinky, "připlížíte se a zkusíte vypozorovat, který kus bude nejslabší. Možná třeba nemocný, kulhající… nějaký takový se určitě najde. Nebo matka s mládětem, aspoň by bylo víc masa. NEBO! Možná zvládneme dva dospěláky, hehe. Když vedu lov já, úspěch je prakticky zaručen. Kdo jiný by to měl zvládnout, než já? Etney I., zakladatel Cedrové linie, přemožitel losů, postrach všech kopytníků a ano, také nejkrásnější lovec v celé Gallirei!" Pyšně jsem se zasmál a jen koutkem oka zkontroloval, jestli si to někdo náhodou nezapisuje do paměti pro budoucí generace, aby všichni věděli, že JÁ jsem ta modla všech nynějších i budoucích tvorů této země. Pak jsem se ale trochu zklidnil a s úsměvem na tváři dodal: "My s Reonysem se budeme plížit opodál, hezky opatrně, a pak, až nějaký kusy naženete k nám, je sejmem!" Snad si Nina všimne, jak skvěle mi to jde. Vždyť co je víc sexy než vlk s plánem, že jo? Nenápadně jsem na Ninu koukl.

Reonys
Usmál jsem se, když Reo vypjal hruď jako správný mladý vlk a hrdě prohlásil, že mě nezklame. "No samozřejmě, že mě nezklameš," přikývl jsem spokojeně. Vůbec jsem o něm nepochyboval, měl moji plnou důvěru. "Koneckonců, jsi můj syn. Dokonalost máš v krvi," zazubil jsem se. Chtěl jsem na to ještě nějak navázat, víc ho vychválit a pak možná vychválit do nebes ještě i sám sebe, ale z jeho strany přišla ta otázka ohledně... no... ohledně Lucy, Niny a Alfa postavení.
Můj úsměv na chvilku ztuhl, nepatrně. Zvedl jsem pohled k nebi, jako bych v oblacích hledal odpověď. "Rád bych. Nina si to místo zaslouží," řekl jsem nakonec tiše. "Ale... dokud nebudu vědět, že Lucy je skutečně pryč... všechno je... složitější. Pořád jí místo alfy náleží, nemůžu jí ho jen tak vzít, jen protože se delší dobu neukázala v lese," naprázdno jsem polkl a sklopil přitom oči. Jen na vteřinu. Pak jsem se znovu narovnal a máchl ocasem.

Vera roztomile zaprotestovala, načež jsem se pousmál. Chtěl jsem na to zareagovat, ale samozřejmě mi neunikl Ninin chladný výchovný pohled, takže jsem to dál neřešil. Jen jsem zavřel tlamu a spokojeně vydechl. Přísná máma, hehe, na chvíli jsem se zahleděl do Nininých azurových očí. Byly jako horská jezera za úsvitu - klidné, chladné na povrchu, ale s hloubkou, ve které se jeden snadno utopí. A já se v nich utopil už dávno. Ani jsem si nevšiml, kdy přesně se to stalo, ale od té chvíle jsem věděl, že se nechci už nikdy vynořit ven.

Zamrkal jsem a zvedl čenich. "Cítím zvěř," přikývl jsem souhlasně a pyšně se podíval na Ciri, jakou to mám ale šikovnou dceru. Nicméně, chtěl jsem před vlčaty trochu zamachrovat, takže jsem ještě důkladněji začenichal, napnul uši a na chvíli se ztratil v přírodě kolem nás. "Myslím, že to jsou losi," prohlásil jsem sebevědomě.
Otočil jsem se k ostatním a bez špetky zaváhání zahlásil: "Smečko Cedrového lesa, do formace! Reonysi, přebíráš levou stranu spolu s Ciri. Nino, jdeš se mnou. Ostatní, sledujte – dnes uvidíte legendu při činu!" Věděl jsem, že každý můj příkaz zní jako rozkaz krále, a tuhle chvíli jsem si opravdu užíval. Koneckonců, kdo jiný než já by mohl vést smečku k takovému vítězství? Ulovíme aspoň dva pořádně velký kusy! Nebo... alespoň matku s mládětem - je jaro. Nebo dobře, minimálně jednoho pořádnýho macka! A vyrazil jsem. Přirozeně v čele... koutkem oka jsem jen zkontroloval, jestli mě všichni následují a jestli vlčata zůstávají se Sesi, která se nyní měla předvést jako pořádná pečovatelka smečky. Beztak jsem ji nabíral právě proto, když ji sám můj syn našel někde venku zatoulanou a bezprizorní, jen jsem o tom ještě pořádně nevěděl. Věřil jsem ale, že mě nezklame. Švidra jedna.
Zastříhal jsem ušima a nechal jedno natočené na Ninu a druhé na své potomky. "Ciri s Ninou by mohly nahánět, my s Reem lovit. Přece jen, losi jsou velcí, my s Reem máme větší sílu," mrkl jsem frajersky na svoji princeznu a poslal jí vzdušnou pusu. Asi jsem se choval jako nějakej puberťák, ale... byl jsem prostě zamilovanej.

Reonys
Zastavil jsem se a zadíval se na něj. Hlava mírně nakloněná, oči přimhouřené. Zkoumal jsem ho, jako bych si právě uvědomil, že jsem ho tehdy při „výrobě“ možná udělal až moc dobře. A teď mě překvapuje, že jeho překvapuje, že jsem si toho všiml. Upřímně… tolik snahy jsem do žádného jiného vlka nevložil, ale on se právě teď tvářil, jako by jeho nadřazenost vůči ostatním měla být nějakou velkou novinkou.
"No samozřejmě, že to myslím vážně," odpověděl jsem s lehkým povytažením obočí, abych vypadal zaskočeně, že by kdokoliv mohl pochybovat o vážnosti mého rozhodnutí. Pak jsem se pousmál. Popošel jsem k němu blíž a mírně do něj šťouchl hlavou. Ne agresivně, spíš jako gesto mezi dvěma, kteří se znají až příliš dobře. "Já vím, že bys čekal postup nejprve přes Gammu, když jsem z tebe tehdy udělal prvně Deltu… Ale upřímně, Gamma je spíš titul pro někoho, kdo se potřebuje ještě nějak ukázat. Ty už se ukázal dost – jsi můj obraz. No dobře, možná ne tak ladný v pohybu," protáhl jsem zadní nohu a zazubil se, "ale máš v sobě tu správnou rovnováhu klidu a síly. A to se cení."
Když začal mluvit o Saelind, ztišil jsem hlas, až jsem skoro šeptal: "Neboj, chápu, že se ještě nechceš vrhat do žádného velkého svazku… a upřímně, já nemám v plánu tě do ničeho tlačit," dodal jsem klidným, chápavým otcovským tónem. "Ale kdybys náhodou někdy potřeboval pomoc… víš, že já mám naprosto výjimečný čich na kvalitní partnerství," mrkl jsem na něj pobaveně. "A taky vkus. A charisma. A tak dále, a tak dále. Víme, ne?" nakonec jsem se zazubil. "Jsem na tebe hrdý, Reo. A jsem vděčnej, že jsi pořád se mnou. Že jsi neodešel," věnoval jsem mu dlouhý upřený oční kontakt. Určitě věděl, na koho narážím.

Pohledem jsem krátce zavadil o Ezekiela, který mi pořád ještě věnoval občasné provinilé pohledy. Pak o Veru, která doslova překypovala nadšením a byla připravena ulovit i vlastní ocas, kdyby se rychle pohnul. Zamrkal jsem a hlasitěji zvolal: "Tak jdeme, lovci Cedrového lesa! Než se ta zvířata dozví, že jim přichází vstříc legenda, a radši se sami utopí!" zavtipkoval jsem. Jak jiak, než opět sám o sobě a své dokonalosti a nepřemožitelnosti. "Asi bude nejlepší, když se Sesi postará o vlčata a budou nás, zkušené lovce!" všechny jsem sjel důležitým pohledem, "sledovat. Ano, Sesi?" ohlédl jsem se na naši místní koktu a jemně se pousmál. "Budeš mít na starost vlčata, ale postaráš se, aby viděli, jak lovíme... Aby se něčemu přiučili," ale hlavně by měli sledovat, jak lovím já! Měli by na vlastní očiščata vidět, že maj za tátu pořádnýho řízka!

<< Cedr

Majestátně jsem kráčel sebevědomým krokem vstříc smečkovému lovu! Bylo potřeba doplnit zásoby do úkrytu a naplnit prázdná břicha všech ve smečce. Jako správný alfa jsem se o to tedy musel postarat, i když bych byl popravdě radši, kdyby to někdo vyřešil za mě a já se pak jen, jako první ze všech, hezky nažral. Vybral bych si tu nejšťavnatější a nejměkčí část masa a pořádně si ji vychutnal. Bez práce. Jo.

Reonys
Dohnal mě Reonys a tázavě se na mě podíval. Ten pohled jsem mu samozřejmě vrátil. Důrazný, nepřehlédnutelný a s mírným náznakem tajemství. Teda minimálně jsem se přesně o takový snažil.
Chvíli jsme na sebe jen civěli, až mi došlo, že to já jsem chtěl mluvit. "Nojo!" odkašlal jsem si důležitě a mrskl ocasem, jako bych tím chtěl odstartovat něco velkého. "Reonysi, napadlo mě…," začal jsem pomalu a důrazně, jako bych měl na srdci životně důležité sdělení. Což vlastně nebylo daleko od pravdy. Výraz v mé tváři se v momentu změnil z dramaticky vážného na potěšený, skoro otcovsky hrdý. "Rád bych z tebe udělal Betu Cedrového lesa. Jsi můj prvorozený syn, tedy vlk, který vyrostl pod mým vedením. Myslím, že je čas, aby to všichni začali brát na vědomí. Chci, aby sis vybudoval vlastní autoritu. Aby na tebe ostatní pohlíželi s respektem. A taky vím, že když nejsem po tlapce, zvládneš veškeré záležitosti smečky levou zadní," mávl jsem packou do vzduchu, jako že řešení problémů je pod jeho úroveň, protože on je Reonys, Beta.
Pak jsem se k němu nahnul a tichým spikleneckým tónem dodal: "A navíc… Teď po tobě jede ta tvoje Saelind, no ne?" pousmál jsem se a mrkl očkem. "Řekni jí to. Řekni jí, že jsi Beta. Vlčice milujou zodpovědnost. Milujou, když vlk umí vést. Budeš pro ni naprosto neodolatelnej. Legenda v přímém přenosu. Nebude se tě chtít pustit!" šťouchl jsem do něj ramenem s výrazem, který říkal všechno. "Fakt ti fandím, synku!" kývl jsem na něj. Opravdu jsem mu (nebo spíš sobě?) strašně přál, aby to se Saelind vyšlo...

Ezekiel
Když do mě Ezekiel narazil a zakousl se mi do ocasu, zarazil jsem se na místě jako zkamenělý. Cítil jsem, jak se mi koutky tlamy nechtěně stáčejí do pobaveného úsměvu, ale snažil jsem se zachovat vážnou tvář, jako by se nestalo nic víc než drobná nehoda.
Pomalu jsem se otočil a přibyl ho pohledem na místě. Pořád mi visel na ocase, jeho výraz směsicí nervozity a vzrušení, až to bylo roztomilé. Neudržel jsem se a tiše se zasmál. "Ezekieli," oslovil jsem ho s mírným pozvednutím obočí, "jestli sis mě spletl se zvěřinou, budeš se příště muset dívat pozorněji, synu."
Jeho oči se mírně rozšířily a ztuhlý pohled napovídal, že mu konečně došlo, co provedl. Klidným hlasem jsem pokračoval, abych jeho rozpaky rychle rozptýlil. "Jsem alfa, ne kus srnčího, co ti přeběhne přes cestu. Koukej líp!" šťouchl jsem ho lehce packou do ramene a zazubil se. Pak jsem dodal s hraně vážným tónem: "I když chápu, že má chundelatá královsky měkká srst působí lákavě… příště si dej ale pozor. Ne každý má čest se zakousnout do ocasu samotného alfy." Uchechtl jsem se znovu a zavrtěl hlavou, než jsem zvedl hlavu a nasál pachy okolí. Blížili jsme se k veliké louce, která se rozprostírala nedaleko Cedru. "Zůstaň u mě, jo? Tady v lese se může stát všechno možný, a ty už jsi dneska jednu akci zažil," mrkl jsem na něj škádlivě, úsměv se mi znovu rozlil po tváři. Šeptem jsem pak dodal, tentokrát tišším, otcovsky měkkým hlasem: "Aby toho na tebe nebylo moc."

Ciri hopsala nedaleko nás, Vera byla poblíž Rea a Thyra se držela šilhavé Sesi. Možná přece jenom k něčemu bude, napadlo mě. Už už jsem to chtěl začít šéfovat, ale dohnala nás Nina. Ohlédl jsem se na ni a překvapeně zamrkal. V mžiku se však překvapení změnilo na čistou radost a já začal vrtět ocasem jako pominutý. "Mamko, mamko!" zahalekal jsem jako nějaké další vlče z téhle bandy, a přidal se k jejímu boku, o který se zároveň i zaláskovaně otřel. "Takže se nakonec přidáš k nám?" zapředl jsem jí spokojeně do ouška.

Ezi, Thyrka
Ani Ezimu se nelíbili mravenci. Měl jsem tedy pocit, že mu na nich vadí hlavně to, že se nelíbí jeho sestrám, a on samozřejmě, jako velký bratr, nechtěl zůstat pozadu. No jo, rodinný duch se holt musí pěstovat už od mala… a od toho jsem tu byl já! Moudrý, klidný, naprosto vyrovnaný taťko-vůdce, který z toho všeho rozhodně nikdy nedělá drama.
Zaměřil jsem se při vysvětlování hlavně na Thyrku, protože z těch brablenců, jak jim říkala, byla nejvíc vykulená. Ale dobře jsem viděl, že i Ezekiel po očku nasává každé moje slovo. Měl jsem pocit, že k nim vzhlíží jako k té největší pravdě, kterou kdy kdo řekl. Jako správný syn, samozřejmě. “Proč by vás, potomky velkého Alfy, vládce Cedrového lesa a zakladatele této slavné smečky,“ decentně jsem kývl sám sobě na uznání, “měli děsit nějací brablenci? Koneckonců, když budete chtít, můžete je kdykoliv rozmajznout tlapkou,“ v očích se mi zalesklo. Za doprovodu ďábelského zazubení jsem k nim natáhl hlavu a spikleneckým, avšak tlumeným tónem dodal: “Tak jako všechno na světě! Pokud vás něco bude štvát… šup! Tlapka, MAJZ! a je po problému.“ Abych dodal celému sdělení tu správnou váhu, přiložil jsem si packu k tlamě a šeptl: “Ale pššt... tohle je velké tajemství. Alfí moudrost. Nedává se každému.“

Reonys
Otočil jsem se na Reonyse, který mě, s náležitou dávkou potěšení ze společného setkání, přivítal. Byl jsem rád, že mi z prvního vrhu zbyli alespoň on a Ciri. “Ah, samozřejmě že je v Mechovém lese,“ přikývl jsem chápavě, i když uvnitř mě stále plápolal takový ten malinkatý plamínek žárlivosti, že tu Saelind není s námi. “Rodinné vztahy jsou důležité... pokud teda vedou ke správnému spojení,“ poznamenal jsem nenápadně. S tichým zahihňáním, jako nějaký nevyzrálý adolescent, jsem si pak synka přeměřil pohledem. “Ale dobře, chápu, že i dcera alf se někdy musí ukázat doma. Ale tady už má taky skoro svoje doma, ne?“ a znovu jsem se zahihňal. Byl jsem z toho jejich „začínajícího vztahu“ zřejmě víc rozhozený a mimo, jak můj syn. Ale já jim to tolik přál! A nejspíš jsem to přál i sám sobě.
Když přikývl, že jde na lov, potěšeně jsem se usmál. “To rád slyším, Reonysi. Mladý vlk musí být vidět. A slyšet. A nejlíp obojí zároveň,“ významně jsem naklonil hlavu na stranu. “Zvlášť, když se v okolí pohybuje někdo tak… vhodný. A důležitý. A krásný. Ale to samozřejmě víš,“ asi jsem na něj moc tlačil, jenže mi to prostě nedalo. Musel jsem do toho pořád šťourat, abych jejich vzkvétající vztah udržoval neustále v pohybu, no ne?

Sesi
Zamyšleně jsem si ji chvíli prohlížel. Švidrající oči, koktání a celkový dojem, jako kdyby měla každou chvíli omdlít... a přesto z ní něco vyzařovalo. Možná, že to byl ten výraz, ten pohled plný úcty, který se mi na ní tak líbil. Inu, ne každý vlk má to štěstí, aby byl takto obdivován. Já ano.
Když se k ní přimotal Ezekiel a přitulil se k ní, viditelně se narovnala. Jak roztomilé. Má přítomnost v kombinaci s vlčecím objetím zjevně dokázala divy. Na okamžik se mi podívala přímo do očí, nebo tedy alespoň do jednoho z nich, což byl u ní vlastně docela úspěch, a odpověděla mi. Neodmítla. Nevykrucovala se. Dokonce i přiznala, že není zrovna zrozená k lovu, ale že ví, co a jak. No vida, to nebyl úplně marný začátek.
"Hlavní je, že víš, co a jak," pronesl jsem s mírným kývnutím. "Nikdo po tobě nechce, abys ulovila sama stádo jelenů. Na to tam budeš mít Thyru," mrkl jsem na dceru a koutkem tlamy se samolibě pousmál. Pak jsem pohledem znovu sklouzl k Sesi. "Ale když jí ukážeš, jak se loví... bude to zatím stačit.“ Poslední slova jsem pronesl s náznakem pobavení, ale pod tím byl tón jasný – beru tě vážně, jako plnohodnotného člena smečky. Prozatím.
Pak jsem jen přikývl, a to ve stylu velkolepého alfy, který právě pověřil nesmělého pěšáka první skutečně důležitou misí. A třeba… třeba si to ani neuvědomovala, ale tímhle si získala první zrnko mého uznání. Že by nová pečovatelka?... Ale pff, než z ní tu pečovatelku udělám, než si získá oji důvěru, vlčata vyrostou... Ale třeba s Ninkou budu mít další vrh, hehe. Pak by mohla ukázat, jak to s vlčaty umí! A já s Ninou bysme si mohli jen užívat. Mmmm. Krásná to představa.

Všichni
"Tak, bando z cedru, vyrážíme na první společný lov!!" zavelel jsem a všechny přítomné sjel spokojeným, možná až potěšeným pohledem. Poté jsem pomalým, avšak sebejistým krokem správného alfího vojevůdce zamířil na louky, které se rozprostíraly nedaleko našeho lesa. Nepotáhneme se přece s ulovenou zvěřinou kdo ví odkud, že ano. Na to jsem byl moc pohodlný. Ale stejně by to ostatní udělali za mě. No, i tak.

>> Severní Galtavar