Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já moc děkuji

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Etney (počasí)
• Teleportační lístek - Etney

Měna - vše k Arminiovi
• Květiny: 26
• Perly: 1
• Drahokamy: 26
• Oblázky: 7
• Mušličky: 6
• Křišťály: 2

Připsáno :>

Jakmile ze sebe dostal všechno, co měl na svém uslzeném pubertálním srdíčku, přestal jsem být klidný. Prostě to nešlo. Něco se mi sevřelo v hrudi tak moc, že jsem musel na okamžik odvrátit pohled k jezeru, jinak by bylo poznat, že mě to zasáhlo víc, než bych kdy přiznal nahlas. Vivianne. Její jméno mi hlavou proletělo dřív, než jsem ho stihl zastavit. Nechtěl jsem se neustále, při jakékoliv obdobné situaci, vracet do minulosti, ale tentokrát to prostě nešlo. Vzpomněl jsem si, jak se Vivianne pohádala s Lucy a pak utekla. Tehdy jsem věřil, že se vrátí, že to nic není a že to vyřeším. Nevyřešil. A nevrátila se. To stejné tehdy Crowley, jehož příběh byl sice jiný, ale... zároveň souvisel.
Znovu jsem se na Ezekiela podíval a tentokrát jsem ho k sobě přitáhl blíž, pevněji než předtím. Ne proto, že by byl slabý on, ale proto, že jsem byl rozhozený já. "Dobře, že jsi za mnou přišel, synu," řekl jsem tiše, o dost tišeji než obvykle. "Rozhodl ses správně, že jsi se to nesnažil řešit sám. Ve dvou to půjde lépe," povzbudivě jsem ho packou pohladil po zádech a snažil se nahodit úsměv, přestože mi do úsměvu právě teď nebylo. Konejšivě jsem ho několikrát hladil sem a tam, až jsem packu sundal.
"Poslouchej mě," nadechl jsem se, tentokrát už trochu tvrději, protože v hlase se mi míchal strach s rozhodností. "Musíme to vyřešit a Thyru najít. Už jednou se mi stalo, že se má dcera naštvala a nevrátila se, nechci, aby se to opakovalo. Na to vás mám všechny moc rád. Rodina, Ezekieli, musí držet při sobě! Vždycky," vážně jsem se na něj podíval, a pak tiše dodal: "Obzvlášť královská. Pamatuj si to."
Narovnal jsem se a zhluboka se nadechl, jako když se jeden skládá dohromady. Přemýšlel jsem, co by teď bylo nejlepší? Byl jsem tu s vlčaty, ta nemohla jít s námi. V létě možná ano, ale teď v zimě by se něco mohlo stát, to jsem nehodlal riskovat. "Jsem rád, že jsi přišel za mnou. Přesně takhle to má být. Udělal jsi správnou věc," pochválil jsem ho znovu a uznale na něj kývl hlavou. Jeho rozhodnutí vyhledat mě jsem oceňoval. Pak jsem se lehce předklonil, aby mi viděl do očí. "A Thyru přivedeme zpátky. Ať si o sobě ta Juniper, spodina spodiny, myslí, co chce. Pokud nám vrká do rodiny a tahá se s jedním z mých dětí, pak se to rozhodně bude řešit." Aby to nedopadlo jako tehdy s Crowleym. Krátce jsem pohlédl směrem, kde se rozlévalo jezero, a pak zpátky k němu. "Teď mi přesně popiš, kudy šly. Pomalu. Od začátku. Ať se máme čeho chytit."

Ahoj, moc děkuji za uspořádání celého kalendáře - moc se mi akce líbila :-) Jen jsem, bohužel, neměla tolik času se zúčastnit :-( Každopádně oceňuju, kolik jsi do toho vložila energie, úsilí a především svého času, je to obdivuhodné :-)

----------------------------------
ETNEY
5 křišťálů
Vymaxování jedné vlastnosti - převod na Sonju (vytrvalost)
Nová magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - bolest
Hvězdička do magie nad 5* - počasí
Vymaxování jedné magie - neviditelnost

Nelly
Nová magie od Života bez hvězd - předměty
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Nová magie od Smrti bez hvězd - emoce
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - země
Hvězdička do magie nad 5* - země
Vymaxování jedné magie - emoce

Arminius
Nová magie od Života bez hvězd - oheň
30 květin / drahokamů - květiny
Nová magie od Smrti bez hvězd - elektřina
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - voda
Vymaxování jedné magie - elektřina

Sonja
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
Nová magie od Života bez hvězd - země
50 oblázků / mušlí - mušle
30 květin / drahokamů - květiny
Vymaxování jedné vlastnosti - obratnost
Nová magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - neviditelnost
Vymaxování jedné magie - emoce (vrozená)

Připsáno a děkuji za účast :> moc děkuji za pochvalu a příště třeba bude víc času <3

Céďa
Jakmile jsem zahlédl, že se Caedric oddělil a zamířil až úplně k břehu, okamžitě jsem zbystřil. Ne že bych panikařil - králové přece nepanikaří - ale to jezero bylo ještě napůl voda, napůl led. A moje děti určitě patří mezi spoustu věcí… jen ne mezi věci, které chci lovit z vody.
"No tohle," zamumlal jsem si pod vousy a popošel o kus blíž, abych na něj dobře viděl. Držel jsem si odstup, aby měl prostor objevovat svět, ale zároveň dost blízko, kdyby se mu zachtělo vyzkoušet, jak chutná hluboká voda.
Jakmile se Caedric nabažil hudby, kterou rampouchy vydávaly, jen jsem si tiše povzdechl. Samozřejmě, že to neskončilo u cinkání. Viděl jsem, jak ten rampouch olizuje, a přísahám, že mi na chvíli ztuhla krev v žilách. Ne strachy, spíš čistým… rodičovským nepochopením. Přeci jen už jsem dlouhá léta nebyl vlčetem, a tak jsem někdy zapomínal, že vlčata prostě dělají věci, které nedávají vůbec žádný smysl. "Nedělej to. Nehodlám tě odtrhávat od ledu jako nějakého neopatrného tuláka," zamumlal jsem tiše, jen sám pro sebe, avšak s naprostou vážností. S takovou, jakou může mít jen otec sledující svého syna, který okusuje led.
Malý princ se však znovu vydal přímo k jezeru, takže jsem bezděky udělal o pár kroků blíž k němu, ale snažil jsem se být pořád ten klidný rozvážný tatínek. Viděl jsem, jak se posadil přímo u břehu a na vodu hleděl. Chvíli na její hladinu teda foukal, asi se mu líbilo, jaké kresby voda pod náporem vzduchu z jeho tlamičky dělala, nebo nevím. Každopádně teď tam jen tak seděl. Projela mnou obava, že se něco přihodilo, ale když se nakonec sklonil k hladině, aby se mohl napít, oddechl jsem si. "Jasně, je to ještě malý vlče, co by tak mohlo mít za problémy?" pousmál jsem se sám sobě.

Ezi
Ze soustředění a vykonávání funkce pečovatele, kterou měla dělat Sesi, mě vytrhl až Ezekiel, který se přiřítil za doprovodu slzavého údolí. Nechal jsem ho narazit mi do hrudníku a překvapeně na něj zíral, nechápal jsem, co se stalo. A nerozuměl jsem mu navíc ani slovo. Když jsem ale z prvotního překvapení procitl a uvědomil si, jak usedavě můj syn naříká, najednou mi ho bylo opravdu líto. Však já svoje děti miloval nejvíc na světě, navíc Ezekiel mi byl tak podobný! A byl ještě docela malý, jen takový křehký puberťák, potřeboval mě... A to se mi líbilo.
Přitulil jsem k němu hlavu, aby cítil, že tu jsem pro něj, a nechal ho krátkou chvíli vyplakat se. Pak jsem se od něj oddálil a pohlédl mu do jeho uplakaných smutných očí. "Ezi, no tak, uklidni se," pronesl jsem hlubokým klidným hlasem. "Jsi princ, nemůžeš se nechat unést emocemi," tlapkou jsem ho polaskal po hlavičce. "A princ, co brečí takhle nahlas, mi vždycky přidá tak pět šedých chlupů navíc," dodal jsem, aby věděl, že je to vážné, ale ne konec světa. "Řekni ještě jednou, co se stalo," vybídl jsem ho.

<< Cedr

Jak jsme kráčeli z Cedrového lesa k jezeru, šel jsem samozřejmě v čele, protože kdo jiný by měl určovat tempo královské výpravy než já. Vlčata měla z výletu upřímnou radost, a tak za mým zadkem poskakovala, motala se vzájemně pod nohy a dělala humbuk. Měl jsem pocit, že se z vlčátek staly malé vichřice, takže jsem se ani nedivil, když Nero skoro sežral větev obličejem. Jen jsem si odfrkl, jakože to byla samozřejmě větev, kdo udělal chybu. Mého syna přece nic neporazí.
Arvéna se mezitím ptala, kam vlastně půjdeme, a já se na ni otočil takovým tím výrazem „výborně dcero, dobrá otázka“. "Kam?" zopakoval jsem a narovnal se, jako kdybych stál na velikém šutru a měl začít přednášku roku. "K Velkému vlčímu jezeru, samozřejmě. Největší jezero široko daleko. A protože jste moje děti, je nejvyšší čas, abyste začali poznávat svět mimo Cedr. A taky," kývl jsem významně hlavou, "abyste se učili, co znamená být výše postavení než ostatní."
Nero se do toho zamotal se svým dotazem, proč nemůže kousat všechno, co ho napadne, a já na něj sklopil pohled, takový ten trpělivý, otcovsko-královský. "Protože," začal jsem pomalu, "velcí vlci, a hlavně vlci královské krve, nemůžou běhat a kousat všechno, co se hýbe. Musíme vypadat důstojně. A hlavně," otočil jsem se lehce k němu, aby slyšel dobře, "jestli chcete jednou vést vlky, musíte se umět ovládat. Vést jiné totiž znamená nejdřív zvládnout sám sebe." Nevím, kolik z toho opravdu pochopil. Podle toho, jak okamžitě po slově výlet vystřelil dopředu, bych řekl, že skoro nic. Ale nevadí. Já jsem svoje královské poučení pronesl, takže mám čisté svědomí jako správný otec i král.

Moc dlouho jsem velitelem výpravy nezůstal, Arakiel s Arvénou se úplně utrhly a rozběhly se dopředu, což se mi moc nelíbilo. "Holky," sykl jsem varovně, ale už byly moc daleko.
"No tohle! Co to má být?!" zabručel jsem a podíval se na oba syny, kteří pořád cupitali hezky vedle mě jako rozumní následníci trůnu.
K jezeru jsme dorazili rychle. Jakmile se před námi otevřela obrovská vodní hladina, i Caedric se utrhl a rozběhl vpřed. Všichni čtyři se rozprchli, aby mohli zkoumat nové pachy, zvuky a všechno, co tu k jezeru patřilo. A já jim to tentokrát dovolil. Tohle bylo přece přesně to, proč jsem je sem vzal.

Stál jsem vedle Niny a pozoroval tu naši malou čtveřici, jak po sobě skáčou, koušou všechno kolem a dělají binec, jaký dokážou způsobit jen raubíři jejich věku. Jeden měl v tlamě šišku, druhý vlastního bratra, třetí vlče běhalo v kruhu a čtvrté se právě rozmázlo o zem, protože zakoplo o… no, o něco. Radši jsem to ani nezkoumal.
A najednou mě to napadlo. Taková ta zvláštní osvícená myšlenka, která se mi usadila v hlavě: Tohle jsou moje děti. Naše. Děti krále a královny. Budoucnost Cedrového království. Trochu jsem se narovnal a vypjal hrudník. Musel jsem začít působit víc jako král a míň jako vlk, který právě přemýšlí, jestli ty děti patří jemu nebo jestli se jen ocitl ve špatném lese. "Musím se chopit příležitosti a správně je vychovat! Jako Reonyse nebo Ezekiela a ostatní," zamumlal jsem si tiše, zatímco jsem si hlasitě povzdechl.

S tím jsem se vydal směrem k nim, krokem, který měl vypadat rozhodně a majestátně. Zastavil jsem se před nimi a čekal, až na mě obrátí pozornost. "Jste děti krále a královny," začal jsem, když na mě všechna čtyři konečně koukla. "A tak nemůžete jenom tak pobíhat a hryzat cokoliv, co vám přijde pod čumák. Ať už se to hýbe, nebo ne," krátce jsem se nadechl. Tohle byl ten moment, ten výchovný... Přesně takhle jsem to vlastně chtěl! "Rozhodl jsem se," pokračoval jsem, "že vás začnu pořádně vést. Jste naši následníci. Naše krev. Musíte být lepší než všichni ostatní," zcela vážně jsem se na ně zadíval a každému jednomu z nich věnoval krátký přísně-láskyplný pohled. "Vezmu vás na výlet," řekl jsem rozhodně. "Ven z lesa. Je na čase vzdělávat se," ... A začneme z vás dělat pravé dědice trůnu! Ohlédl jsem se po Nině, jestli to znělo královsky. Podle mě ano. "Pojďte!"

>> VVJ

Zčista jasna, jakoby do mě blesk vrazil, jsem si uvědomil, že to ale nejsou Thyra, Vera a Ezekiel, jak jsem si původně myslel. Teda, ne že bych si nevšiml, že tihle jsou prťaví a Ezi a spol. byli už spíš puberťáci, jenže v tu chvíli, co jsem dělal ten svůj skvělý vtípek, mi to nějak nedošlo. Zůstal jsem tedy aktuálně stát jak opařený. Všechno, co jsem chtěl říct, mi zůstalo viset někde mezi jazykem a mozkem.
"Počkej… počkej, co?" vyhrkl jsem po chvíli ticha a zíral na tu malou armádu chlupatých kuliček, co po sobě házely šiškama, jako by to byla jejich životní mise. "To jsou... oni? Moji?" mrkl jsem zmateně na Ninu, pak zase na ty mrňousy. Jeden se právě tak nějak random trefil druhému do ucha a vítězně za-hahal. Já jen zamrkal. "Já… no teda… to je… to je teda…" ne, nenacházel jsem slova. Já, Etney, vládce Cedrového lesa, jsem měl další vrh vlčat. A čtyři! Čtyři! "Já jsem nevěděl, že... no víš co, že jsi... naklonil jsem hlavu na stranu, zatímco moje oči postupně začaly z Niny švidrat na mrňouse.
Pomalým krokem jsem přistoupil blíž, jako bych se bál, že je vyděsím. Což jsem vlastně už možná udělal tou svojí královskou show, hehe. "No teda… podívej se na ně," zamumlal jsem a musel se pousmát. "Jsou… malí. A hluční. Plní energie. A jeden má můj výraz," to jsem samozřejmě pronesl s hrdostí. Každopádně, když jsem si ho prohlédl blíž, měl dokonce i moje zbarvení! z části. Moje tlapky! Sákryš, byli mi všichni podobní!
Když Nina navrhla výlet, rozpačitě jsem si odkašlal. "Ehm, samozřejmě, drahá. Výlet! Rodinná akce! Král osobně povede expedici za Cedrový les! Nebo i po Cedrovém lese, bez tak tady neznají každý koutek?!" usmál jsem se. Měl jsem z vlčat radost, ne že ne, jen jsem byl v šoku, protože jsem neměl sebemenší tušení, že jsou na cestě. "A zlato, kdy jsi vlastně, to... ? Jak je to dlouho? A... A proč jsem o tom nevěděl?" zlehka jsem se zamračil, ale ne na ni, spíš proto, že jsem to vlastně chtěl pochopit a dozvědět se o tom všem víc.

Ahoj, mockrát děkuji za uspořádání akce, líbila se mi!

56 bodů rozdělit:
- 20 bodů = Hvězdy základní vlastnosti na max. = Sonja - taktika lovu
- 25 bodů = Hvězda do libovolné magie nad 5* = Etney - elektřina
- 11 bodů = 22 květin na Arminia

Připsáno a děkuji za účast :>

// Halloween - STŘELNICE; Pokus se někoho vyděsit.

Zůstával jsem i nadále schovaný mezi stromy, tak, abych nebyl vidět, a měl čas nerušeně pozorovat svoji rodinu. Byla to pěkná scénka, jak si tam společně tak hrají. Až mě z toho trochu zabolelo u srdce, když jsem si uvědomil, jak rychle můj život běží. Jak dlouho už to je od narození Reonyse a Ciri… a ostatních.
Zhluboka jsem se nadechl, ale vzápětí znechuceně nakrčil nos. Překvapil mě totiž takový ten zvláštní pach ve vzduchu, co ti zaleze až do čenichu a pálí tě, až ti z toho slzí oči. Magie. A dost silná. Pach Niny a vlčat byl všude kolem, takže mi bylo hned jasné, že použila bariéru, aby se nemusela o vlčata obávat. No výborně, pomyslel jsem si. Já se tu málem zblázním strachy a oni si mezitím dělají piknik za kouzelnou bublinou.
To teda ne…

Schoval jsem se za jeden mohutný kmen a přikrčil se, abych neprozradil polohu. Čekal jsem totiž na správný moment. Nina se zrovna smála, vlčata kolem ní poskakovala… a přesně v tu chvíli jsem vyrazil.

"NINO!!"
Vyletěl jsem zpoza stromu jak střela, srst naježená, oči vytřeštěné, výraz čisté hrůzy. "Viděla jsi to?! Ten pavouk?!" Na nic jsem nečekal a pokračoval dál. Chtěl jsem, aby to moje vystoupení bylo fakt epesní... a hlavně, aby se aspoň někdo vyděsil. "Byl obrovskej! Fakt! Měl deset noh, deset očí… a všechny se dívaly přímo na mě! Tamhle – támhle za stromem!" ukázal jsem tlapou dramaticky do houští a znovu hodil hraný vyděšený pohled.
Aby to bylo ještě přesvědčivější, udělal jsem pár kroků směrem k oné „nestvůře“. "Nino, honem! Musíme… on asi chce… já nevím, co když chce napadnout les?! Byl tam, hned za tím tlustým stromem, a… a…" No, jeden tady na Gallirei nikdy nevěděl, čemu věřit – třeba mi to vyjde.
Ještě chvíli jsem čekal, než jsem s naprostou vážností dodal: "Pak zmizel." Očima jsem přejel po vlčatech, jak budou reagovat. "Jen co ucítil mou královskou přítomnost. To ho určitě vyděsilo."
Hrdě jsem si odfrkl, zvedl bradu a sebejistě pronesl: "No, aspoň víte, že váš král bdí nad bezpečností Cedrového lesa. I před pavouky."

A pak… jsem se neudržel a rozesmál se taky.

// Halloween - STŘELNICE; Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

Elegantní rozvážný krok, hrdě vypjatá hruď, ocas vysoko - přesně tak, jak se sluší na krále celého Cedrového lesa. Kdyby mě někdo náhodou spatřil, chtěl jsem udělat dobrý dojem. Vždy a všude! Dojem byl fakt důležitý, to věděl každý jedinec s urozenou krví a významným postavením v hierarchii lesa. Šoural jsem se mezi stromy, zatímco pod tlapami křupaly klacíky a spadané jehličí, a přemýšlel jsem. Les byl tichý, a to ticho mě nutilo přemýšlet víc, než běžně.
Možná bych měl udělat pár změn…
Třeba víc nohsledů. Ano, nohsledi jsou potřeba! Takoví, co by běhali přede mnou a hlásili mou přítomnost, jak se na krále sluší. A pak výuka vlčat. Ano, to taky musím zavést. Někdo musí převzít trůn, až… no, až jednou budu chtít odpočívat - což samozřejmě jen tak nebude. Měl bych Reonyse víc trénovat, Thyrce dát lekci o poslušnosti, Ezekiela trochu přimět, aby se více zajímal o chod království… ano, ano, bude to velký plán. Královská výuka!

Jenže pak, najednou, mě zamrazilo až v kostech. Zvedl jsem hlavu, nasál vzduch… a nic. Žádný pach Niny. Žádný pach vlčat. ŽÁDNÝ. V tu chvíli mi srdce poskočilo až do krku. Otočil jsem se, čenich zarazil k zemi a zkoušel zachytit sebemenší stopu. Nic.
"Nino?" houkl jsem nejdřív tiše, pak hlasitěji. "Nino! VLČATA!" vyštěkl jsem a rozběhl se mezi stromy. Srdce mi bušilo, dech se mi zrychloval, každá vteřina byla nekonečná. Před očima se mi míhaly jen nejhorší představy. Co když se ztratili? Co když je něco přepadlo? Nebo hůř - někdo?!
Proběhl jsem kolem našeho potoka, přes paseku, nedaleko našeho úkrytu, až jsem konečně koutkem oka zahlédl skupinku malých vlčat. Zastavil jsem se a vydechl. Viděl jsem je všechny kousek od úkrytu, váleli se v trávě, Nina s vlčaty, všichni veselí, jakoby se svět nezbořil. Znovu jsem vydechl, potřeboval jsem ze sebe dostat všechen ten stres ven. Nechutný pocit, až se mi z toho všeho málem zastavilo srdce. Na to už nemám věk.
Zůstal jsem stát, tlukot srdce se mi ještě chvíli ozýval v uších. "No jistě," zamumlal jsem si nakonec, z části pobaveně s z části s hraným naštváním. "Král skoro dostane infarkt, ale hlavně že se děti baví." A pak jsem se pousmál. Protože jsem věděl, že nic není krásnějšího, a hlavně důležitější než jejich smích. Hlavně aby jim to vydrželo.

// ruším přechod

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-243705
>> další značkování do 22. 12. 2025

<< S.G.

Podařilo se nám ulovit losici i s jejím mládětem. Krásná, statná, cenná kořist — přesně taková, která se sluší na Cedrovou smečku a díky které jsme zaopatřeni na celou zimu. Pomohl jsem ji tedy ostatním odtáhnout k hranici našeho lesa, i když jsem samozřejmě nechal největší kus práce na mladších a silnějších (král musí šetřit síly, že ano). Jakmile byla losice v bezpečí před ostatními možnými predátory, dal jsem znamení, aby ji dopravili dál do úkrytu beze mě a sám jsem se oddělil. Někdo musel dohlédnout na hranice, a kdo jiný než já? Je to přeci královská povinnost!

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Hranice lesa už nebyly dostatečně cítit mým pachem, a já věděl, že by tohle mohl být potencionální problém. Rozhodně jsem chtěl, aby každý cítil, že tu panuju já. Vydal jsem se tedy na obchůzku okolí. Začal jsem na jižní hranici.
Zastavil jsem u prvního kmene a očichal ho s takovou pečlivostí, jakou si zaslouží pouze ty stromy, které chrání náš domov. Přitiskl jsem se bokem, aby se má vůně smísila s kůrou. Nechal jsem na ní jasnou stopu, kterou by cítil i bezčichý. Cedr po cedru. Strom po stromu. Otíral jsem se o hrany pařezů, přejížděl tlamou po mechu, abych na něm zanechal své královské žgryndy, naklonil prdku nad kámen a krátce ho počůral, aby byl patrný můj podpis i na něm. No, prostě každá taková značka je malé prohlášení: tady je naše království! A pak ta malá prohlášení vzniknou v jedno velké varování pro celé široké okolí.
Pokračoval jsem dál, tentokrát na hranici s Velkým vlčím jezerem. Čenichal jsem v mechu, hledajíc cizí stopy. Jiskřilo to ve mně napětím, přece jen jsme v lese delší dobu nebyli, bylo potřeba vše důkladně zkontrolovat. Zvedl jsem hlavu a důrazně si odfrkl. Pár pachů bylo cizích, ale nic významného. Nejspíš jen nějaké veverky a jiná lesní zvěř. Přesto jsem se soustředil. Kdo ví, kdo by mohl přijít, když máme maso na celou zimu - co kdyby ho někdo chtěl ukrást? Nasál jsem vlhký podzimní vzduch, slunce bylo vysoko na obloze a jeho paprsky pronikaly skrze cedry na naše území. Byl pěkný den. Ideální pro cizáky k hledání úkrytu před nadcházející zimou. Trošku jsem to tu občůral, udělal vše potřebné a zamířil jsem na sever.
Kde je Nina? Myslel jsem na její vůni, na teplo její srsti, které mi chybělo. Měl jsem pocit, že jsem ji dlouho neviděl, přitom jsme spolu byli nedávno... a dokonce sami! Cítil jsem v lese její stopu. Sice slabou, smíchanou s ostatními okolními pachy, ale byla tu. To mě uklidňovalo. Jak dokončím značkování, podívám se do skalky. Možná si šla odpočinout?

Rychle jsem označil ještě zbytek lesa - severní a východní hranici, ale pak už tedy pospíchal za svojí milou. Během značkování jsem měl dostatek času k přemýšlení, takže jsem dostal strach, jestli jí třeba není nějak zle. Chtěl jsem ji zkontrolovat a přesvědčit se, že je v pořádku.

>> úkryt

Jak se čas okolo mě zastavil a pak se z ničeho nic sám spustil, měl jsem dojem, že se vše seběhlo hrozně rychle. Ani jsem se nestačil vzpamatovat a vše pořádně hlavou pobrat, jen jsem tiše koukal na Thyru, která kňourala a naříkala, že chtěla být jako my – čehož jsem si vážil a popravdě mě to zahřálo na srdci, pak zase na Ninu, která po ní hučela, že neuposlechla jejích pokynů, což samozřejmě byla pravda a tím, že neuposlechla, nás přivedla do velice nepříjemné situace, a nakonec jsem se ohlédl na ostatní, co se tedy děje/dělo nebo bude dít s kořistí, kterou jsme chtěli ulovit a mít díky ní zásoby na celou zimu.
Ztrápeně jsem si povzdechl a tlapkou protřel oči. Situace se nevyvinula, jak jsem si původně myslel, a to se mi nelíbilo. Teď jsem před ostatními nejspíš vypadal jako slaboch, co nezvládne zkorigovat ani vlastní dceru, natož celé království! Lov naštěstí proběhl dobře a na zemi nedaleko mě ležela mrtvá máma i její mládě. Oddechl jsem si, alespoň něco se povedlo. Thyra mezitím ale utekla a Nina s Verou také zmizely, zavrtěl jsem nad tím vším jen hlavou a pohlédl na Ciri, která s obavami v hlase přemýšlela, co teď… “Jo, máš pravdu, že nějak podobně to probíhalo i tehdy,“ zamumlal jsem a pohodil hlavou k místu, kde ještě před chvílí stála plačící Thyra. “Ale já doufám, že se minulost nebude opakovat,“ krátce jsem se zamyslel a zavzpomínal na své chování od narození svého druhého vrhu. Nepřipadalo mi, že bych dělal něco špatně nebo že bych na ně byl přehnaně přísný. Pokrčil jsem rameny a zaostřil pohled znovu na Ciri. “Nemyslím si, že právě teď chce nebo potřebuje společnost, nebo možná spíš poučky svého otce. Možná bys byla lepší variantou ty, Ciri. Však jsi citlivá a empatická vlčice. Ale nevím, jestli vůbec nějakou společnost chce,“ povzdechl jsem si nakonec a bezděky máchl párkrát ocasem. “Navíc já musím odtáhnout s Reonysem úlovky do lesa,“ zkonstatoval jsem pak, když mi pohled padl na losí matku a její mládě. Přece neumřeli jen tak, že!
Vydal jsem se tedy ke zbytku skupiny (// Reo, Maia a Thea? Nebo ještě někdo? :D) a na každého jednoho z nich se podíval. “Dobrá práce, díky za vaši pohotovou reakci,“ kývl jsem uznale. “Odtáhneme to do lesa. Já bych pak měl zkontrolovat hranice, jestli nepřišli nějací nezvaní hosté, zatímco jsme byli pryč,“ chopil jsem se většího kusu a začal táhnout...

>> Cedr

2025
datum: 17.9. - 26.9.
lovecká skupina: Etney, Nina, Reonys, Ciri, Māia, Thyra, Vera, Thea
místo: Severní Galtavar
cíl lovu: losice + mládě