Kdepak, ze severu to určitě nebylo a co to je, to jsem tedy neměl nejmenší tušení. V životě jsem takovouhle obří bouli neviděl. Sestra měla spoustu otázek, ale ovoce samo o sobě mlčelo a já s Varjou jsme jí žádné odpovědi poskytnout nemohli. S úsměvem jsem zastřihal ušima, plně rozhodnutý přijít té věci na kloub.
Což se také povedlo. Opět se jednou vyplatilo být trochu hromotluk. Šiška odhalila tajemství, které skrývala pod kůrou a Badri ji mezi nás rychle rozdělila. Kousek, který jsem si olízl z tlapy, mi zachutnal, takže jsem se vůbec nezdráhal pustit se do zbytku šťavnaté dužiny. Byla ale pravda, že zelená kůra moc dobrá nebyla. S ušklíbnutím jsem ji vyplivl a dál už jedl jen to červené, až mi tekla šťáva po tlamě a vypadal jsem tak trochu jako zabiják. Spokojeně jsem si pomlaskával. Tohle tedy stálo za to!
I když jsme ho rozdělili na tři kusy, bylo ovoce hodně, ale můj žaludek se dal přirovnat k bezedné jámě a tak jsem se brzy jen olizoval, když mi nezbylo nic, než jen nedobrá zelená slupka. Zamával jsem zvesela ocasem. To by mě zajímalo, kde tohle normálně roste. Bylo by fajn jich najít víc, jé.
Na potápění jsem skutečně neměl ani pomyšlení. Ne od toho... incidentu. Pousmál jsem se na Badri, když ke mně přiskočila a dotkla se mojí tlapky. Podobný úsměv jsem věnoval i Varjovi a mírně zamával ocasem. Nečekal jsem, že by mě někdo chtěl nutit - a kdyby ano, pak bych se nenechal. A pokud šlo o můj názor na to, odkud se ovoce bralo, nevsadil bych tlapu na to, že je někde na dně jezírka ovocný poklad. Jistě odněkud odtamtud muselo vystoupat, ale kdyby se tam někdo potopil, pravděpodobně by nenašel nic.
Myslel jsem, že se nad námi tůňka už dnes neslituje a neukáže nám svůj další um, avšak to jsem se spletl. Badri totiž spatřila na hladině cosi opravdu obřího. Vykulil jsem oči a pohlédl na oba své společníky - No přesně o tomhle jsem mluvil! Tohle byl , eden z těch divných druhů ovoce, které jsem neznal a které se tu občas vyskytly. Než jsem se nadál, Badri s Varjou už plod vytáhli na břeh. Připomínal mi trochu balón, se kterým jsem si kopal v létě se záhadným starým vlkem, jen o něco šišatější. Badri s ní usilovně zápasila, ale nic se nedělo. Přišel jsem blíž a poplácal balónové ovoce tlapou. Ozval se dutý zvuk a zjistil jsem, že má docela pevnou kůru. Naštěstí uplatňování hrubé síly bylo jednou z mých předností. Vyskočil jsem a oběma předníma nohama naráz dopadl na ovoce. Ozvalo se křup a kůra trochu povolila. S lehkým frknutím jsem se do toho pustil znovu. Odraz, skok a křup! Tentokrát se ovoce rozlomilo na neúhledné poloviny. Bylo docela překvapení, že uvnitř vůbec zelené nebylo. Vnitřek byl červený a sladce voněl. Olízl jsem si z tlapy kus dužiny, který na ní ulpěl a spokojeně mlaskl. Bylo to dobré! A bylo ho nepochybně dost pro všechny. Mrkl jsem na Badri, jak svůj objev bude chtít rozdělit.
Badri se vytasila s otázkou, která mě trochu překvapila... a taky vyděsila. Ne, skutečně mě nic podobného nikdy nenapadlo, neměl jsem příliš ve zvyku do věcí dloubat, když fungovaly i samy o sobě, ovšem z myšlenky, že se vydávám do chladných hlubin, se mi rázem sevřelo hrdlo. Stáhl jsem lehce uši a odmítavě zavrtěl hlavou, přičemž jsem se ne zrovna nenápadně odsunul o pěkných pár desítek centimetrů od okraje tůňky. Vlk s magií vody, který se bojí vody - bylo to jako hloupý vtip, avšak pro mě bohužel nepříliš vtipný.
Pomocí poměrně prosté pantomimy jsem Varjovi vysvětlil v hrubých obrysech svoji komunikaci s Badri - a samozřejmě i ostatními vlky, jen s pokrevní rodinou se to zdálo nejsnazší. Badri hnědému vlku spěšně dodala další detaily, jak to vlastně funguje. Zazubil jsem se na Varju, skutečně to komunikaci usnadňovalo, i když jsem i tak často využíval jen řeči těla, jak jsem byl odjakživa zvyklý. Ovšem na vyjádření složitějších věcí se to velmi hodilo.
Byl jsem vážně šťastný, jak se tu Badri zalíbilo a že zde hned našla svoje místo. Ještě to musíme říct Baghý, určitě se bude hrozně divit. "Osud," kývl jsem souhlasně a tentokrát onu myšlenku vyslal nejdřív k Badri a potom i k Varjovi, načež jsem se natáhl do mokré trávy kolem a párkrát se v ní překulil, až jsem měl kožich mokřejší, než doteď zvládl zařídit déšť. Mohlo se to zdát jako naprosto náhodný čin... hlavně proto, že to tak i bylo. Nepřemýšlel jsem, byl jsem prostě šťastný v téhle chvíli.
No jistě, věřil jsem, že i mou sestru by návštěva Života nabila novou energií a moc by se jí tam líbilo. Pokýval jsem hlavou a s úsměvem se otočil na Badri v náznaku, že si to myslím taky a že by se tam určitě měla někdy vydat, ať už s Varjou, se mnou nebo sama. Měla by to zažít!
Prozatím jí k radosti stačilo jablko, které vyplavalo z tůňky. Taky bych si nějaký kousek ovoce dal, ale s radostí jsem ho Badri přenechal. Přece jen se blížila zima, čas, kdy nebude k nalezení ani ovoce, ani houby, ani nic jiného, tak se musela trochu vykrmit! Pokukoval jsem sice po tůňce mlsným očkem dál, ale kdepak, zdálo se, že prozatím se svou ukázkou skončila. Škoda. Doufal jsem, že budu moct svým společníkům ukázat i některé z těch bizarnějších plodů...
Badri skutečně mou myšlenku Varjovi přetlumočila, což ho značně zarazilo. Trochu pobaveně jsem se usmál a pokýval hlavou. Dotkl jsem se tlapou čela a naznačil vlnovku směrem k hlavě Badri, abych naznačil proudění myšlenek mezi námi. Nebo... alespoň ode mně k ní, Badri mi mohla odpovídat normálně nahlas. Spíš musela, protože čtení myšlenek už mi nefungovalo, ačkoliv byl určitý časový úsek, kdy jsem to dokázal. Divné.
Já se sestrou vlastně souhlasil, vůbec by mi nevadilo se tady povalovat u tůňky, lenošit a cpát se sladkými plody, ale Varja na to měl jiný pohled. A měl taky pravdu. Střihl jsem ušima, k objevování tady toho byly celé přehršle. Jen já měl za posledních pár měsíců cestování už dost a chtěl jsem se chvíli poflakovat doma.
Při zmínce Života jsem se rozzážil a zašvihal ocasem rychleji. Vlídného boha jsem navštěvoval rád, jen škoda, že bydlel až na samém jihu, kde mému huňatému kožichu podnebí příliš nepřálo. Varja na tom byl jistě podobně, to jsem ostatně tušil už od doby, co jsme podnikli svou letní výpravdu do hor za ochlazením, ale kvůli návštěvě Života stálo za to se překonat.
Potom jsem je oba upozornil na ovocnou tůňku, která čas od času vydala své dary. Zrovna se nejspíš chtěla předvést, protože z jejích tajemných hlubin vyplavalo jablíčko a překvapilo jak Varju, tak Badri. S úsměvem jsem přikývl sestře, že skutečně jedlé je - vypadalo, že bude i dobré, kteroužto teorii Badri jen potvrdila tím, že ho vmžiku skoro celé schroupala. Spokojeně jsem se zubil a máchal ocasem. Kousek, který sestra nechala, jsem jí však přistrčil zpátky. To hlavně kvůli ní jsem sem chtěl jít, aby kdyžtak nebývala hladová. Tůňka asi nedávala ovoce tolik, aby se jeden uživil, ale na nějakou svačinu to stačilo.
Pokýval jsem hlavou, že je to tady docela normální jev. "Občas se objevuje i divné ovoce, jaké jsem jinde neviděl," poslal jsem k sestře myšlenku a doufal, že ji přetlumočí i Varjovi, s nímž by magická komunikace byla složitější. S očekáváním jsem se do tůňky zahleděl, jestli se třeba nechce předvést a vynést na hladinu třeba ten divný plod s drsnými chlupy na povrchu a zeleným kyselým vnitřkem, avšak voda zůstávala klidná. Na povedl to nefungovalo. Musel jsem však vážným přikývnutím souhlasit s Varjou. Překvapení zde nikdy nekončila.
//Borůvkový les
Vedl jsem Badri jistým krokem lesem, ale než jsme dorazili k tůňce, zarazila mne. Tázavě jsem se po ní ohlédl, ale vlastně jsem ani pořádně nestačil zpracovat, co mi vlastně říká a už byla na cestě pryč. Zazubil jsem se a pro sebe si zavrtěl hlavou. Pořád stejná Badri. Mnoho let uplynulo, ale některé věci se zkrátka nezmění nikdy. Posadil jsem se do borůvčí a čekal, až Varjovi vyřídí, co potřebuje a vrátí se zpátky.
Netrvalo to dlouho a už se z řevem řítila z lesa, povědomý hnědý kožich v patách. Zamával jsem ocasem a kývnutím hlavy s úsměvem pozdravil i Varju, se kterým jsem se v létě seznámil a který se od té doby přece jen stačil trošku změnit. Přední nohu mu obepínal stříbrný náramek a já jeden ze symbolů na něm zřetelně poznával. Aby ne. Vždyť i Baghý ho nosila na krku. Ukázal jsem na něj tlapou a uznale pokýval na znamení, že se mi vlkova nová ozdůbka líbí.
Počkal jsem, až se ke mně oba připojí a mohli jsme dokončit výpravu, kterou jsme začali ve dvou a dokončovali ve třech. Netušil jsem, jestli Varja už tůň objevil či ne, ale u Badri jsem si byl docela jistý, že ji ukážu něco nového. Došel jsem proto až ke břehu a čenichem ukázal na hladinu. "Dívej," pobídl jsem ji a jako na zavolanou z hlubin tůně vyplulo krásné žluto-červené jablíčko, které jen lákalo k tomu se do něj zakousnout.
Jen tak si užívat, že je Badri zpět, bylo prostě báječné. Jako bychom se na chvíli opět vrátili do vlčecích let, kdy by nás nikdy nenapadlo, jak dalece se naše cesty rozejdou a kdy prakticky žádné starosti ani neexistovaly. I když bylo počasí poněkud pochmurné a podzim už rval ze stromů i poslední zbytky listí, které se na zemi vlivem neustávajícího mrholení skoro hned měnilo ve zplihlé zmoklé cucky, v mé duši panovalo léto a sestra na tom byla nepochybně stejně.
Odsouhlasila, že prohlídka lesa by se jí líbila, což mne potěšilo. Mohl jsem jí ukázat všechna možná zákoutí lesa, a že Borůvkový les měl těch pěkných míst opravdu mnoho, ale já měl na mysli hlavně to jedno konkrétní. Trochu šibalsky jsem se pousmál. Tušil jsem, že bude nadšená, ale dokud tam nedojdeme, nic ze mně nevypáčí. Snažil jsem se na to ani nijak konkrétně nemyslet pro případ, že by Badri stříbrná očka prozrazovala skutečné mistrovství v magii myšlenek. Jen jsem se vyhoupl na nohy a pokynul jí hlavou, aby mne následovala bez dalších myšlenkových zpráv vyslaných jejím směrem. Houpavou chůzí jsem se vydal přes les na ono tajemné útulné místo. Sladké místo.
//Ovocná tůň
Badri naštěstí chápala, že jsem domov skutečně neopustil naschvál. S úsmvěm jsem přikývl a čenichem jí trochu pocuchal srst, když se ke mně naklonila. Skutečně bylo tím nejhlavnějším, že jsme se opět sešli. Osud znovu svedl naše cesty dohromady a za to jsem pociťoval nesmírný vděk. Už jsem skoro ani nevěřil, že je něco takového vůbec možné, že ještě někdy někoho ze svých sourozenců uvidím, ale cesty životem byly skutečně nevyzpytatelné.
Pokýval jsem hlavou, abych ještě více potvrdil, že i já mám na našeho společného známého Varju pouze pozitivní názor - toulky a hrátky v horách, které jsme si spolu užili, byly vážně skvělé. Starosti mi ale dělalo Badri vegetariánství. Jistě už tak nějaký ten pátek žila, ale nemohl jsem dopustit, aby má sestra někdy trpěla hladem a měla problém najít dost potravy. Naštěstí si asi nemohla vybrat lepší místo k životu, než byla Borůvková smečka. Uklidnilo mě, že by případně maso byla ochotná pozřít, neumřela by hladem. Vlka s magií země bychom také jistě sehnali a já měl navíc schovaný ještě jeden trumf, o kterém jsem jí však nechtěl říkat, ale raději rovnou ukázat.
Než jsem to ale stačil, Badri mne dočista zalehla. Roztáhl jsem tlamu do širokého úsměvu. "Taky jsi mi moc chyběla. Teď už se neztratíme. V Borůvkovém lese se vždycky znovu najdeme," zubil jsem se a zamáchal jsem oháňkou. "Jestli chceš, můžu ti na území ukázat jedno místo, které je snad přímo pro tebe," nadhodil jsem, ale nezačal jsem se hned sápat z Badriina objetí. Bylo to příjemné, připomínalo mi to domov a dětství, kdy jsme všichni lehali na jediné valné hromadě.
Pohodlně jsem se uvelebil, nechal chvíli magii magií, protože jsem cítil, že už se blížím hranici, kdy mě hlava rozbolí opravdu hodně a to jsem nechtěl. Badri však vypadala více než ochotná mi všechno povyprávět, z čehož jsem měl vážně radost. Byl jsem hrozně zvědavý, co všechno zažila a jak se měla!
Horlivě jsem přikyvoval, abych důkladně potvrdil že ano, Baghý je opravdu naše tetička. Pro Badri to byla nová informace a kdoví, jestli si to uvědomila Baghý, když ji přijímala? Říkal jsem jí jména svých sourozenců, ale už to bylo delší dobu a krom toho po světě nepochybně běhalo víc vlků se stejným jménem. Tohle je ale tak skvělé. Skoro jako osud.
To už se Badri pustila do vypravování. Bolelo mě u srdce, když jsem slyšel, že se mě vydala hledat, ale nemohla mě najít. Svěsil jsem lehce uši. Nikdy jsem nechtěl svojí rodině takhle ublížit. Snažil jsem se najít cestu zpět, ale... bylo to marné. Badri musela opravdu dlouho putovat, žila tedy asi spíš tuláckým životem, dokud nenarazila na jednu smečku, ze které však později odešla. Znělo to, že také musela na cestě zažít spoustu dobrodružství. Stejně jako na Galliree. Pousmál jsem se, když podruhé zmínila Varju. Netušila nejspíš, že už jsem se s ním setkal, ale měla pravdu - Varja byl fajn.
Informace, že sestra nejí maso, mě trochu překvapila. Zamrkal jsem a lehce naklonil hlavu ke straně. Mohl takhle vlk přežít? Já určitě ne, usoudil jsem, měl jsem jídlo až moc rád na to, než abych se dovedl omezit jen na ovoce. A co v zimě! Neumře nám tu hlady? Bylo mi docela fuk, jestli Badri jí nebo nejí maso, ale trochu jsem se bál, aby netrpěla hladem. Okamžitě jsem se rozhodl, že to budu muset nějak zařídit - a ukázat jí ovocnou tůňku, to dá rozum.
To už jsme se dostali na konec jejího vyprávění. Zamáchal jsem ocasem, bylo toho hodně, ale nakonec ji celá ta dlouhá cesta dovedla až sem. Zkusil jsem k ní opět vyslat pár myšlenek. Začínalo to jít lépe. Třeba jako s Omórikou. Nejspíš to bylo nejjednodušší s vlky, kteří jsou moje rodina. "Asi jsi toho zažila vážně hodně," usmál jsem se. "Jen... je mi líto, že jsi mě musela tak dlouho hledat. Nikdy jsem nechtěl odejít. Ztratil jsem se." Nebyl jsem úplně nejbystřejší vlk ani teď, natožpak tenkrát, kdy jsem byl sotva odrostlé vlče, hlava dubová. Dovedl jsem se tak důkladně zamotat, že jsem se nezvládl vrátit dokonce ani do hor. Co víc k tomu říct? "Varju už jsem potkal. Byli jsme spolu na výletě, je to fajn vlk. A na Galliree se takových věcí, jako útok monstra, děje vážně hodně," pousmál jsem se. "A... ty tedy vůbec nejíš žádné maso? Nebudeš se v zimě trápit? Ještě bychom určitě stihli nadělat nějaké zásoby nebo tak něco," nabízel jsem horlivě, ale potom jsem zase magii na chvíli odložil stranou a jen věnoval Badri starostlivý pohled. Oháňkou jsem párkrát plácl do země. Chtěl jsem, aby věděla, že ji nesoudím, jen mi jde o její pohodu. A že jsem také moc rád, že je tu. To jí můj pohled mohl říci zcela zřetelně.
Badri lítala kolem jako veverka, co pozřela magické houbičky a hulákala nadšeně na celé kolo. Já křičet nemohl, spokojil jsem se s širokým úsměvem a mácháním ocasu. Bylo vidno, že sestře ani uplynulé roky nevzaly elán a nadšení do života, za což jsem byl moc rád. Těšilo mě, že je pořád tak veselá a nadšená. Že to je zkrátka a dobře ta Badri, kterou jsem znal.
Nakonec největší bouře ustala a oba jsme se trochu uklidnili. Badri měla ale samozřejmě milion otázek. Kýval jsem hlavou že ano, změnil jsem se, a to vážně docela dost, už nejen korunka, ale i odraz polární záře mi zdobil kožíšek. Bál jsem se, že ani na všechno nezvládnu odpovědět, že mi to magie nedovolí, ale musel jsem zkusit alespoň něco: "Byla to dlouhá cesta. Nechám magii trochu odpočinout a pak ti to zkusím povědět," slíbil jsem. Chtěl jsem, aby znala můj příběh. Stejně jako já chtěl slyšet ten její. Ale byla tu ještě jedna podstatná věc: "Víš, že alfa Baghý je naše tetička?" Badri určitě musela s Baghý mluvit, ale kdoví, jestli na tohle přišla řeč?
Otřel jsem se o ni tváří, abych dal najevo, že i ona mi chyběla a potom jsem radostně přikývl, když nabídla, že začne vyprávět. Chtěl jsem slyšet všechno. Všecičko! Jakmile začala opět radostně zvolávat, ocas se mi znovu rozmáchal sem a tam. Nedalo se to ovládnout, nadšení bylo prostě příliš velké. Svět byl najednou úplně, úplně v pořádku.
Vskutku, Badri nápor mého rozběhlého těla neustála. Skulil jsem ji do borůvčí a vzápětí jsem se tam sám svalil, až pod mou vahou zapraskaly další nebohé keříky, které sice unikly naší likvidační četě, jíž jsem vytvořil s Kayou, ale smůla je stejně dostihla. O to jsem se však v tu chvíli nezajímal. Mou plnou pozornost měla jen a jen Badri, která mi olizovala obličej a máchala divoce ocasem. Stejně jako já.
Kýval jsem hlavou, že ano, ano, skutečně to jsem já, kdo jiný? Doširoka jsem se zubil a několikrát se samým nadšením převalil v borůvčí, protože všechna ta neklidná energie potřebovala ven a nechtěl jsem Badri umačkat k smrti. Ani štípat, ale důkladně jsem ji čenichem dloubl do ramene, což snad mohlo být dostatečným důkazem toho, že jsem tak reálný, jak jen mohu být. Ani ona se nerozplynula v obláček mlhy, takže byla také skutečná. "Tak rád tě vidím," poslal jsem jí další myšlenku, hlava mě začínala trochu bolet, ale věřil jsem, že se brzy spojení mezi námi obnoví a používat s ní magii bude jednoduché. Vždyť jsme byli rodina. Po chvíli se mi povedlo trochu ovládnout, ocas se mi stále mrskal sem a tam a otloukal listí z keříků, ale jinak jsem zůstal s rozesmátou tlamou hledět na sestru a čekal, co z ní vypadne. Doufal jsem, že mi poví, jak to tu našla a jak se sem dostala! A potom úplně všechno ostatní.
Krátký okamžik vzájemného mlčení dospěl ke konci a Kaya byla zase ta Kaya, jakou jsem znal. Zcela připravená vrhnout se do akce. Máchl jsem ocasem a přikývl, jako že rozumím, ovšem nabídku, že se mám vydat s ní, jsem lehkým zavrtěním hlavy odmítl. Pořád mi hlavou vrtalo to, co mi řekl Varja. Badri, Badri, Badri. Byla to má sestra, byla to vlčice se stejným jménem... Byla vůbec pořád tady? Jistá byla jediná věc. Bylo třeba to prozkoumat.
Zavětřil jsem, avšak podzimní vítr byl silný a s pachy kolem pěkně míchal. Na nebi nade mnou se ozvalo hlasité kejhání. Zaklonil jsem hlavu a pohlédl skrze otrhané větve plešatějících stromů právě včas, abych měl šanci si prohlédnout veliké véčko divokých hus, které přilétaly zpět k nám. Sledoval jsem chvíli jejich pouť po nebi a když mi zmizely z očí a já jsem hlavu znovu sklonil, spatřil jsem mezi borůvčím bílý kožíšek. Zvedl jsem hlavu a ušiska mi vystřelila do pozoru. Je to...? To už na mě vlčice volala. Ten hlas, ten pach, ten bílý kožíšek. Nepoznala mě, protože já se za ty roky změnil mnohem více, než ona. Já ji ale poznal. Poznal bych ji všude.
Oháňka se mi rozkmitala divoce sem tam a už jsem běžel, pár skoků borůvčím mě doneslo až k sestře, které jsem se vrhl kolem krku, div že jsem ji nepovalil (a možná že i povalil, pokud se nestačila pořádně zapřít). Nestavěl jsem své radosti žádné hráze. S absolutním nadšením jsem jí olízl tvář a oháňka mi kmitala sem tam, až se zdálo, že mi musí každou chvíli upadnout. "Badri!" vyslal jsem jí do hlavy myšlenku - šlo to trochu ztuha, spojení mezi námi asi uplynulými léty trochu zrezivělo. "Ty jsi tu! Ty jsi tady!" A potom jen: "!!!", cosi neidentifikovatelně nadšeného, neartikulovaný výkřik a smích radosti v její hlavě. Nevěřil jsem, že ji ještě někdy uvidím... ale teď byla tady. Živá a zdravá. Má nejmilejší sestřička.
Chvíli to vypadalo, že mi Kaya vytne jednu za uši - zdálo se, že to bylo zkrátka nebezpečí, se kterým jste se museli naučit žít, pokud jste s ní trávili více času. Když jsem však obyčejným pohybem tlapy situaci objasnil, najednou se celá její energie úplně změnila. Nemusel jsem být čtenář myšlenek nebo emocí, bych to vycítil. Vyjeveně na mě hleděla a já pomalu pokýval hlavou. Nedivil jsem se, že je pro ostatní těžké to vstřebat. Já sám s tím měl problémy dodnes a řekl jsem to jen málo komu, protože... protože je to šílené. Proto. A mezitím Kaya jen stála a vypadalo to, že neví, co dál. Trochu jsem se k ní naklonil a zamával pomalu ocasem ve snaze naznačit, že to je v pořádku. Alespoň tak moc, jak taková věc kdy v pořádku být může.
To už se však Kaya vypravila ke mně, cestou okolo mi ještě trochu dočistila kožich a zahleděla se kamsi mezi stromy, když vypouštěla z tlamy svá další slova. A ta znamenala hodně. Nemuselo se to tak zdát, ale pro mě to tak bylo. Obzvláště když přicházela od Kayi. Menší vlčice měla ostré hrany, ale nebyla taková skrz naskrz. Pomalu jsem vstal a zastavil se vedle ní. Odvážil jsem se ji čenichem lehce ťuknout do ramene a na tváři se mi objevil drobný dotek úsměvu. "Jsem rád, že jsem zpátky s vámi," poslal jsem jí myšlenku. I když jsem ucítil slabou bolest za očima, bylo to něco, co jsem říct musel, protože to byla pravda. Vrátit se mezi ty, které jsem měl rád, bylo tím nejvštím darem, jaký jsem kdy dostal. I já sám se na chvíli zahleděl do hlubin podzimního lesa.
Bylo zvláštní myslet na to, že by Kaya mohla zažít něco podobného, jako já, na druhou stranu jsem určitě nemohl být jediný, komu se něco takového někdy stalo. Jen jsem se tím příliš nechlubil a ostatní, kteří to rovněž zažili, jistě také ne, takže jsem se o tom zkrátka nedoslechl. Ono to tak však nakonec vlastně nebylo. Neznělo to, že by sama Kaya smrtí prošla, jen potkala někoho, kdo ano. A teď potkala dalšího, napadlo mě.
Neobtěžoval jsem se protentokrát s magií, chtěl jsem jí trochu šetřit a předejít bolehlavu. Jen jsem zavrtěl hlavou a tlapou ukázal sám na sebe. Pořád jsem se trochu nekomfortně ošíval, běhal mi mráz po zádech i jen z těch zmatených vzpomínek, které jsem si s sebou stále nosil. To já byl ten, kdo měl být jisto jistě mrtvý... ale nebyl jsem. Dál jsem běhal po světě a byl jsem za to nesmírně vděčný. Čím jsem si vlastně tuhle druhou šanci na život zasloužil? Vzpomněl jsem si na tu mrtvolnou vlčici, kterou jsme potkali s Alfredem. To ona o tom rozhodovala a z nějakého důvodu usoudila, že tehdy můj čas ještě nepřišel.
Zatímco jsem popadal dech a na znamení díků malátně máchal ocasem, zdálo se chvíli, že mi snad Kaya naseká na zadek jako malému vlčeti, které dělá hlouposti, když se má zrovna chovat slušně. Bohům žel jsem jí k tomu jaksi neměl co říct a ani jak ji zarazit, kdyby se rozhodla mě zmasakrovat sama, když to větvička nedovedla. Jen jsem zamáchal oháňkou ještě urputněji a Kaya se nakonec uvolnila. S tím jsem si vydechl i já, konečně už se mi podařilo popadnout dech. Jen v místě, kde do mě vrazila Kaya, mě trochu bolela žebra. Vytáhl jsem se opět do sedu a nechal jsem svůj kožich už raději na pokoji. Tech pár větviček nestálo za to, aby kvůli nim vlk umřel.
Kývl jsem, jako že dobrý a pomalu střihl ušima, když vlčice svou otázku zopakovala. Nebylo to něco, co bych si přál příliš rozebírat, ale zdálo se, že to pro ni je důležité. Něco divného... Že by se jí to stalo taky? Zažila to samé, co já? Nakonec jsem váhavě přikývl. "Mně... se to také stalo," vyslal jsem k ní konečně odpověď a pohled mi mimoděk sklouzl trochu stranou. Nerad jsem na to myslel. Nezdálo se, že by nepříjemné pocity spojené s tím zážitkem měly někdy vyblednout.