Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2: 4) Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Mrakovous bednu dotáhl mezi nás a já na ni hleděl, jako by to bylo divoké zvíře v chatrné kleci. Vůbec nic na téhle situaci se mi nezamlouvalo. Nelíbil se mi vlk s opičí maskou, nelíbila se mi Mrakovousova neschopnost či neochota si na cokoliv vzpomenout, nelíbily se mi tajnosti, které prolínaly celý tenhle příběh. Byli jsme na malém ostrově uprostřed nemilosrdného moře, s truhlou, ve které mohlo být cokoliv a já nemohl věřit ani jednomu z vlků, se kterými jsem tu byl. Ztěžka jsem polkl knedlík v krku a se svěšenýma ušima chvíli těkal pohledem mezi bratry, kteří se ovšem neměli k žádnému vysvětlování.
Opatrně jsem se k truhle připlížil. Jedině ona mohla být klíčem ke všemu. Váhal jsem však. Předtím jsem na ni sahal, teď jsem však tlapou ucukl, než se dotkla zčernalého dřeva. Je zavřená z dobrého důvodu, zopakoval jsem si Opičákova slova a přeběhl mi mráz po zádech. Raději jsem se jí nedotýkal, příčilo se mi to. Očichal jsem ji z uctivé vzdálenosti. Páchla mořem a dřevem. Natočil jsem k ní ucho, ale neslyšel jsem nic. Jen bušení svého srdce, které už zase běželo příliš rychle. Nevěděl jsem, jak dlouho tohle ještě dokážu snést. Chci domů. Pusťte mě, prosím, domů.

F2: 3) Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Z Mrakovouse se mi nepovedlo nic vyrazit a nepovedlo se mi ho ani přimět k tomu, aby šel se mnou. Vypravil jsem se tedy do lesa sám. Musel jsem přijít na způsob, jak se odtud dostat. Slyšel jsem zvuky a cítil na sobě pohledy, nespatřil jsem však nikoho. Rozhlížel jsem se a následoval cestu linoucí se pod stromy džungle, až jsem před sebou uviděl vlka.
Lekl jsem se ho, hlavně kvůli jeho ozdobě a protože jsem nikoho nečekal, ale kývl jsem mu na pozdrav. Chvíli mlčel a já taky. Po chvíli však mlčení prolomil a překvapil mě, když se jeho slova týkala truhly. Jak o ní ví? Naklonil jsem hlavu ke straně a pak jí zavrtěl, když se vlk s maskou zeptal, jestli mi o ní Mrakovous pověděl. Zdálo se mi, že Mrakovous o minulosti mluvit nechtěl, nebo možná nemohl.
Najednou se ozvalo za mými zády křupnutí. Ohlédl jsem se a spatřil vlka, který mne sem dovezl. Rozhodl se tedy odpoutat od lodi. Jen jsem kulil oči, když jsem zjistil, že je bratrem vlka s maskou. Zapomněl snad na to, co v truhle je nebo zda se v ní skrývá nebezpečí? Postrčil jsem ho čenichem, ale on se jen odtáhl. Co ještě zapomněl? Mohl to vůbec povědět? Připravila ho o paměť truhla? A proč jsem tu vlastně pořád byl? Možná bych měl spíš vzít nohy na ramena.

F2: 2) Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor) (Protože Erlend je Erlend, musela jsem to pořešit trochu jinak, ale snad se to dá uznat :D)

"Není to poprvé, co jsem tady." Upřel jsem na něj oči v němé otázce. "Prostě... prostě už jsem se kdysi plavil kolem. To je všechno." Nespouštěl jsem z vlka zamračený pohled, který byl výzvou, aby pokračoval. "Možná jsem i přistál na pláži, ale tím to končí, jasné? Nevím, o co ti jde, vždyť tohle je jen takový malý výlet, že ano? Už jsem se plavil na spoustu míst. Vlastně si ani všechna nepamatuju, možná to mohl být i nějaký jiný ostrov."
Poplácal jsem tlapou truhlu, jako bych se ptal - A co tohle? "Je to jen truhla, není na ní nic zvláštního. Vlkovi se nashromáždí za život tolik haraburdí, to víš, hehe, no, obzvlášť, když máš loď, kam se toho hodně vejde..." Plácl jsem do truhly tlapou znovu, důrazněji, musí v tom být něco víc! "Já vím, vypadá teď jinak, že? Je to trochu zvláštní, to uznávám. Ale určitě i ty jsi už musel vidět spoustu zvláštních věcí? Stačí se na tebe podívat." Kývl jsem na souhlas. "Tak vidíš. Ty máš modrý kožich a mohl bych se zase vyptávat já tebe, odkud jsi k němu přišel. Jen mám pocit, že bys mi toho asi moc neřekl." Zavrtěl jsem hlavou a kývl čenichem směrem k lesu v němé výzvě. "Jen to tu běž prozkoumat sám. Vážně budu raději hlídat Perlu."

F2: 1) Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Nohy se mi pořád ještě klepaly jako rosol, zatímco jsem bloumal po pláži a přemýšlel, co si teď vlastně počnu. Mrakovousův výraz mi zrovna moc odvahy nedodával. Kdo vůbec byl tenhle šílený vlk? Nemohl mít všech pět pohromadě, prostě nemohl. Vždyť mě prakticky unesl. Chodil jsem po písku a snažil se nedívat na moře a na loď, která vypadala jako mršina vyvržená na mělčinu a kdoví, jestli vůbec bude ještě někdy schopná plout.
Pokud jsme byli na tom ostrově, na kterém jsem si myslel, vedla odtud ještě jedna cesta, která neobnášela plavení se po moři na kupě shnilého dřeva, ovšem nevěděl jsem, jestli se tam dokážeme dostat. Byli jsme na straně ostrova, kterou jsem neznal a nejspíš bychom museli projít tajemnou džunglí, abychom se dostali do známých končin. Co si zvolit? Zrádné mořské hlubiny na dost možná nepojízdné lodi nebo vedro, jedovaté hady a pruhované šelmy plížící se podrostem? Pevně jsem stiskl oči a na chvíli si myslel, že budu zase zvracet. Jediné štěstí bylo, že už jsem neměl co. Když jsem opět víčka rozlepil s čenichem nízko u země, všiml jsem si stop. Momentálně byly jedinými známkami života na ostrově, který jinak mlčel jako hrob. Chvíli jsem si je prohlížel, ale potom jsem se obrátil zpátky k Mrakovousovi. Bylo na čase z něj vytáhnout nějaké odpovědi.

Duben až červenec 2025 - Lov na dvě skupinky - Aranel, Awarak, Cynthia a Siberia a Varja, Kaya, Keziah a Arminius, ulovena dvě zvířata

F1: 6) Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce - ale bez pojmenování.)

Nevím, jak dlouho ta cesta trvala. Bylo mi moc špatně na to, než abych to vnímal. Měl jsem křečovitě zavřené oči, drápy zadních nohou jsem zarýval do paluby, přední mi visely přes zábradlí. Bezmocně zmítán mořskou nemocí jsem zvracel do vln a byl přesvědčený, že umřu. Srdce mi mlátilo tak divoce, až bylo s podivem, že se mi ještě nezastavilo a přes tíhu na hrudi jsem se sotva dokázal nadechnout. Bylo příliš těžké bojovat s přívalem hrůzných vzpomínek.
Nakonec se však cosi změnilo. Loď opět zapraštěla a na něco narazila, takže jsem se překulil dozadu a rozplácl se na palubě. Zamžoural jsem kolem sebe, nevěděl jsem, co se děje, chvíli ani kde je nahoře a kde dole. Pak jsem si uvědomil, že jsme se zastavili a že houpání lodi ustalo. Muselo to znamenat, že jsme u břehu. Sotva jsem se dokázal postavit na nohy, ale sebral jsem všechny síly a vyvrávoral z lodi, než jsem se rozmázl v písku na pláži.
Cítil jsem se sice nemocně a naprosto vyčerpaně, ale s pevnou zemí pod nohama ze mně spadla neskutečná tíha. Ležel jsem v písku a vydýchával se. Během chvilky se mi udělalo o trošku líp, ale vynořily se nové otázky.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem. Palmy, písek, barevní ptáci, kteří vřeštěli ve vzduchu. Hrdlo se mi stáhlo a bolavé svaly v břiše se opět zoufale sevřely. Kde to jsem? A jak se odtud dostanu domů? Ohlédl jsem se po Mrakovousovi, ale moc jsem mu nevěřil, že mi pomůže. Nejistým krokem zesláblých nohou jsem se vypravil na obhlídku místa, kde jsme přistáli. Nebo možná ztroskotali.

F1: 5) Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda)

Perla vykopla jako stará kobyla a se zlověstným zapraštěním se vrhla do vln. To už na mě bylo moc. Zachvátila mě naprostá panika a rozběhl jsem se k zábradlí, že skočím přes palubu, i kdybych si měl zlomit nohu, bude to lepší, než se dát moři na milost a nemilost. Když jsem tam však doběhl, zjistil jsem, že břeh už je mimo dosah. Zlověstný živel nás obklopoval ze všech stran.
S oháňkou staženou až k břichu a srdcem divoce mlátícím jsem se rozběhl za Mrakovousem. Zoufale jsem jím zatřásl a divoce gestikuloval zpátky k pevnině, ale vlk mě jen se zamručením odstrčil a dál cosi kutil s kolem, které zřejmě mělo loď řídit. Upřel jsem na něj pohled uslzených očí, ale on se otočil na druhou stranu. Bylo jasné, že tady nepochodím.
Odplížil jsem se k zábradlí, drápy jsem zarýval hluboko do dřeva. Nekonečná modř si s lodí pohazovala jako znuděná kočka s myší, které každou chvíli ukousne hlavu a já cítil, že to dlouho nevydržím. Z nervů, které jsem měl napjaté k prasknutí a z rytmického pohupování lodi se mi během chvilky udělalo strašně zle. Úpěnlivým zakňučením jsem se naposled pokusil upoutat Mrakovousovu pozornost. Musel vidět, jak mi je, proč to neotočil? Proč nás hnal dál a dál do smrtící hlubiny? Byl jako slepý a hluchý. Slaný element lodí nemilosrdně smýkl a já stačil akorát tak přehodit přední tlapy přes rozvrzané hrazení, abych nevyhodil obsah žaludku přímo na prkna paluby.

F1: 4) Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

Anžto jsem s truhlou nemohl nic udělat, rozhodl jsem se prozkoumat zbytek plavidla. Byl jsem hodně nesvůj z toho, že mezi mnou a mořem je jen hromada shnilých prken prožraných červotoči, ale když už mě sem Mrakovous dotlačil, chtěl jsem toho využít. Co už jiného mi vlastně zbývalo, že ano, když vlk byl jako hurikán? Dostal mě na loď navzdory mé snaze se ubránit a nemyslel jsem si, že se podobný čin ještě někdy někomu povede.
Efektivita našich oprav byla tady nahoře ještě víc zpochybnitelná, než dole. Fušeřina, jinak se to nazvat nedalo. I když nějakou záhadou Perla zatím držela v jednom kuse, čím víc jsem se rozhlížel kolem, tím jsem si byl jistější, že to, co jí zabraňuje se rozsypat úplně, je jen zbožné Mrakovousovo přání. Jeho vlastní důvěra v to, že jeho loďka ještě chvíli přežije.
Když mi však v jednom místě projela tlapa skrz podlahu a málem jsem se propadl až do podpalubí, rozhodl jsem se, že mi to tak akorát stačilo. Možná že byl Mrakovous milý a jeho vztah k plavidlu byl vlastně dojemný, ale co je moc, to je moc. Nechtěl jsem zůstat vydán na milost a nemilost moři. Otočil jsem se na námořníka, že se s ním rozloučím a půjdu, jenže vtom se plachty napjaly. Vítr se do nich opřel a loď sebou škubla od břehu.

F1: 3) Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Zatímco já měl pocit, že jsme neučinili velký pokrok, ba že jsem svým zásahem loď ještě víc rozbil, Mrakovous se náhle zatvářil náramně spokojeně, poplácal bok své bárky a prohlásil naši práci za hotovou. Zamáchal jsem ocasem, rád, že jsem mohl pomoci (ač se dalo pochybovat o tom, jestli jsem opravdu nějak přispěl) a otáčel jsem se, že jako pomalu půjdu. Mrakovous však měl na to jiný názor.
Vůbec se neptal, co si o tom já myslím, než jsem dostal šanci protestovat, už mě strkal na palubu. Zaryl jsem se drápy do dřeva a pokoušel se vzepřít. Marně. Vlk připomínal nezkrotný živel, který brázdil na své polorozpadlé lodi. Nedalo se s ním domluvit, dotlačil mě až na palubu a začal se rozhlížet kolem. Sice se mi nohy klepaly, ale zvědavost nade mnou přece jen měla jistou moc. I já se začal rozhlížet a pohled mi padl na stejnou bednu, na kterou koukal i mořský vlk.
Zdálo se, že ji nepoznává, ačkoliv tvrdil, že mu patří. Vyhlížel při tom příliš zmateně, než abych mu to věřil. Přišel jsem k truhle blíž a položil na ni tlapu. Podivné klikyháky měly jistě nějaký význam. Přejel jsem po nich zlehka polštářky. Neuměl jsem číst, v tom spočíval ten problém. Mžoural jsem na symboly ve snaze zjistit z nich něco užitečného, ale rychle jsem to vzdal. Na tohle můj intelekt ani zdaleka nestačil.

F1: 2) Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Chodil jsem kolem a poklepával tlapkou na prkna. Prožrali je za celé roky červotoči, nebo to možná udělala slaná voda a docela jsem se bál, že když do toho začnu víc šťourat, celá věc se nám zhroutí na hlavu. Brodil jsem se brzy po kolena v mořské vodě a srdce jsem měl až v krku, ale musel jsem uznat, že tohle asi mému strachu svým způsobem prospívalo. Soustředil jsem se víc na loď a méně na skutečnost, že stojím na místě, které mne děsilo ze všech nejvíc.
Podíval jsem se na jedno z lan, které viselo kolem boku lodi. Připojovalo se asi k něčemu nahoře na palubě a měl jsem takový pocit, že by nemělo splývat takhle dolů, skoro až k vodě. Hrozilo, že se za něco zachytí a co pak? Uvězní to celou loď nebo ji to rovnou potopí. Vzal jsem lano do tlamy a pokusil se ho vyhodit nahoru na palubu. Zatáhl jsem však omylem za něj, když jsem se rozmachoval a můj pokus měl úplně opačný účinek. Zapraštělo dřevo, zavrzalo a ke mně do vody se zřítil kus zábradlí, ke kterému byl provaz původně uvázaný. Držel na něm tedy stále, avšak teď už to bylo docela jedno. Nepředpokládal jsem, že bychom to dokázali připojit zpátky. Podíval jsem se, jestli si Mrakovous něčeho všiml, ale ten se zaobíral vlastními záležitostmi. Kopl jsem provinile tlapou do dřeva s provazem a koukal se, jak je mořské vlny odnášejí. Doufal jsem, že nešlo o nic příliš důležitého.

F1: 1) Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

//Márylouka

Plížil jsem se blíž k moři, jako bych se bál, že se samo od sebe vyleje z břehů a stáhne mě do hlubin. Což... byla možná i tak trochu pravda. Nevěřil jsem už té nekonečné vodě ani co by se mi za drápek vešlo. Dokud jsem ale měl pod nohama pevnou zem, pořád to ještě šlo. Dalo se to zvládnout.
Na pláži cosi upoutalo moji pozornost. Zamžoural jsem tím směrem. Na vodě poblíž břehu se pohupovalo plavidlo, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Po břehu pobíhala vlčí postavička a cosi si mrmlala pod vousy, alespoň než jsem tažen zvědavostí přišel o něco blíže. Pak se ke mně vlk otočil a energeticky se představil jako Mrakovous. Posunky jsem se mu snažil naznačit, že mu své jméno nepovím, ale kdoví, jestli to pochopil. Vypadalo to, že jeho myšlenky jsou všude možně, jen ne u mě.
Popsal mi, co se vlastně s lodí stalo a já pokýval hlavou, jako že rozumím. No... Proč mu nepomoci, že? "Takže jsme domluvení? Dobře," broukl Mrakovous a začal cosi kutit na lodi. Obezřetně jsem se také přiblížil, smočil si tlapy ve slané vodě a čenichem jsem šťouchl do boku lodi. "No jen se nestyď, honem, vidím, že jsi vlk jak hora, tak určitě zvládneš něco opravit. Ne?" Kývl jsem hlavou, jako že jo, jistě, a začal se snažit přijít na to, co bych reálně mohl dělat. Pokud jsem měl být upřímný, obával jsem se, že Perla má své nejlepší dny už za sebou. Dávno.

//Mahtaë jih přes Ranský les

Zaběhl jsem do lesa a kličkoval jako zajíc. Den sice sotva začínal, ale už bylo hrozné vedro a tak jsem měl jazyk vyplazený pomalu až po kolena. Funěl jsem skoro víc, než ten medvěd. Netroufal jsem si ale zastavit. Tušil jsem, že jsem ho setřásl, ale chtěl jsem mít jistotu. Nechat se překvapit brumlou, který byl na vlky až příliš zvědavý, bylo to poslední, co bych si přál. A tak jsem navzdory teplu kroužil po lese a doufal, že moje stopa bude příliš zamotaná, než aby se obtěžoval ji následovat.
Nakonec jsem ale už dál běžet prostě nemohl. Na kraji lesa jsem se zastavil a dlouho popadal dech. Vytáhl jsem ze země vodu v podobě malé vodní koule a napil se. Moc vláhy tu už nebylo vinou horka a dlouhého sucha, ale postačilo mi to alespoň k osvěžení vyprahlého hrdla. Vkročil jsem na louku a rozhlédl se kolem. Kam jsem se to vlastně zatoulal? Tohle nebyly končiny, které bych příliš dobře znal. Vůně soli ve větru mi prozradila, že jsem se přiblížil oceánu. Srdce se mi stáhlo a žaludek se rázem scvrkl. Oceán. Starý strach zahlodal hluboko v kostech a spolu s ním i stud. Nebylo ostudné, že bych se měl do konce života bát na moře byť i jen pohlédnout? Možná... to už zvládnu. Připadal jsem si za poslední dny jako zbabělec, neudělal jsem nic, na co jsem byl příliš hrdý. Tohle mohla být šance, jak to aspoň trošinku napravit.

//Lachtaní pláž

//Asgaar přes Medvědí jezírka

Hodil jsem pohledem přes rameno pokaždé, když se ozvalo další zadunění z lesa a ploužil jsem se dál jen s největším sebezapřením. Ať už se v Asgaaru dělo cokoliv, znělo to nebezpečně. Belial mě sice poslal pryč, ale nejlepší pocit jsem z toho neměl. Zhluboka jsem si vydechl a zastavil se na břehu jezera, ke kterému jsem došel. Napil jsem se chladné vody, která mi v horkém dni přišla k duhu. Chvíli jsem se cachtal na mělčině u břehu, už podvědomě jsem si dával zatraceně velký pozor, abych neztratil pevnou půdu pod nohama.
Myšlenkami jsem byl ale trošku jinde. Budu si muset promluvit s Baghý. Nakonec to nedopadlo až tak špatně, ale nevím, jestli tohle můžu dělat. Nebyl jsem na alfování stavěný. Jak jsem si kdy mohl myslet něco jiného? Nikdy jsem nebyl vůdce, vyhovovalo mi následovat ostatní, přiložit tlapu k dílu svým vlastním způsobem, ale na to, abych ostatní usměrňoval a rozhodoval o věcech jsem byl příliš měkký, veškerá tvrdá ocel v mé povaze byla hluboko, hluboko pod povrchem.
Znovu jsem si povzdechl a chystal se zamířit domů, když tu jsem strnul. Sotva jsem zvedl hlavu, stál jsem tváří v tvář obrovskému medvědovi. Huňáč byl jen kousek opodál. Stáhl uši, vycenil zubiska a zlověstně zamručel. Vycouval jsem na pevnou zem, krůček po krůčku... a pustil se na útěk. Jako správá alfa. Běžel jsem kolem jezer a přes řeku, která se mi napletla do cesty, jsem přeskákal, ani jsem nevěděl jak. Ale když jsem se na druhém břehu zastavil, medvěda jsem pořád viděl. Beze spěchu si hledal cestu přes vodu. Skoro to vypadalo, že si se mnou jen hraje, kdyby mě chtěl vážně zamordovat, asi by to vypadalo jinak, ale já si s medvědem pochopitelně hrát nechtěl. Otočil jsem se a znovu se rozběhl. Musel jsem ho setřást.

//Márylouka přes Ranský les

//Borůvkový les

Spokojeně jsem máchl ocasem, když Belial můj nápad označil za dobrý. Tak domluveno, kývl jsem hlavou s úsměvem, až půjdu na tu příští návštěvu, umínil jsem si, že s sebou nějaké ovoce vezmu. Nebo ho nacpu tomu vlkovi, který to nakonec dostane na starosti... Nevěděl jsem, jestli to je zrovna úkol pro mě.
Co se týkalo Aithéra, nebylo mi z toho nejlíp u srdce. Moje mírná dušička si přála, aby všichni mohli být prostě kamarádi, i když jsem už nebyl tak mladý nebo naivní, abych skutečně věřil, že to je možné. Zrovna tak jsem si nemyslel, že bych doopravdy dokázal jít za Aithérem a nějak ho za jeho zásah kárat. Nevyslal jsem k Belialovi už žádnou myšlenku na ono téma, ale pokud byl na mou mysl tak naladěný, jak jsem předpokládal, pravděpodobně dokázal vyčíst, jak se ohledně toho cítím.
Most nás dovedl na druhou stranu průrvy a já už zvědavě špicoval ušiska, nicméně se zdálo, že mi nebude přáno si Asgaar prohlédnout. Zadunění země pod tlapami mě přimělo zarýt drápy do země. Co to bylo? Tohle tu určitě nebylo normální. Belial se netvářil, že by šlo o nějaký běžný úkaz. Chtěl jsem stříbrného vlka následovat, ale on mě rychle vyprovodil. Jeho křiklavý ohon se začal vzdalovat mezi stromy, nežli jsem se vůbec vzpamatoval. Trochu jsem sebou cukl, když se ozvalo další zadunění a na moment se to ve mně pralo - znělo to nebezpečně a chtěl jsem pomoct, ale když mě Belial poslal pryč, nebyla by to taky osobní urážka? Nakonec jsem se tak trochu proti svému přesvědčení odšoural kolem propadliny pryč. Když je jeden na cizím území, měl by poslouchat a Belial utekl moc rychle, než abych se s ním o tom mohl přít.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

Systém, který si asgaarští vytvořili k získávání kvašeného ovoce, mi připadal vskutku originální a dost chytrý. Pokyvoval jsem obdivně hlavou a svitlo mi, že možná i naše smečka by mohla svým způsobem přispět. Borůvek jsme sice měli hodně a i když jejich množství v našem lese bylo neobyčejné, samy o sobě nebyly nijak vzácné. Vzpomněl jsem si ale na podivuhodné ovoce, které se občas vynořovalo z tůně. Kdybyste někdy chtěli něco nevšedního... třeba bychom mohli taky přispět, zauvažoval jsem s pohledem upřeným do výrazně zelených očí. V našem lese se občas objeví druhy ovoce, které jsem nikde jinde neviděl. Jen ho nebývá úplně moc, ale za pokus by to stát mohlo?
Každopádně kdoví, jak to ještě celé dopadne. Do zimy jsme měli čas to dořešit a já doufal, že se mi podaří někoho odchytnout a probrat to s nimi. Vlastně jsem potřeboval probrat víc věcí. Uši mi poklesly jako káranému vlčeti, když mi Belial doporučoval, co by bylo a nebylo dobré Aithérovi vysvětlit. Já byl rád, že mi přišel na pomoc a bral jsem ho za člena smečky, neustále jsem zapomínal, že to tak není, i když jen z hlediska čistě oficiálního. Snažil se jen pomoct, hájil jsem trochu bílého vlka. Je tu taky doma.
Setkání s Belialem dospělo k závěru. Přinejmenším zdánlivě. Měl jsem ale poněkud obavy, že se mu někde cestou zamotá hlava a skutálí se kdoví kam. Říkal jsem si, že mou nabídku doprovodu pravděpodobně odmítne, ovšem to jsem se spletl. Našpicoval jsem uši, zamáchal ocasem a kývl, jako že budu jen rád, když budu moct omrknout jejich les. Už jsem se tam jednou mihnul, ovšem to už bylo celkem dávno. Vypravili jsme se k mostu bez dalšího otálení. Jeho existence se dle Belialových slov už možná blížila ke konci. Shlédl jsem přes okraj do temné hlubiny dole. Výšky mi nevadily, ale neviděl jsem tam ani nic příliš zajímavého. Snad to nebude třeba, povzdechl jsem si a následoval křiklavý ocas stříbrného vlka. Snad jsem to celé nezkonil natolik, že bych naše naděje pohřbil... ale kdyby ano, snad by to Belial dal najevo? Ne?

//Asgaar