Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 1/10

Bylo další krásné ráno. Všechna rána zatím byla krásná, neboť jich zatím bylo tak málo. A tohle ráno bylo docela stejné, jako všechna ostatní, která přišla před ním. Nenudilo mě to, ba ani mne nenapadlo, že by se to někdy mohlo změnit. Některé z mých sourozenců možná ano, ale mě? Kdepak. Možná bych dokázal být celé roky spokojený se zástupy a zástupy stejných rán, stejných dní a stejných večerů. Nic mi totiž nechybělo.
Vlastně, dobrá, ne všechno bylo pořád úplně stejné. Například jsem teď už pěknou řádku dní koukal na svět oběma očima. Nejdřív jsem neviděl vůbec nic, ačkoliv z té doby si toho moc nepamatuju. Potom jsem jednoho dne zjistil, že levým okem cosi vidím. Takovou škvírku světla. Pokud jsem zrovna neměl nic důležitého na práci, jako třeba spaní nebo pití mléka, věnoval jsem všechnu energii snaze tu škvírku rozšířit. A ono se to povedlo! Možná proto, že jsem měl toho volného času vážně hodně.

576 (42)

Na nic jsem nečekal a následoval Baghý, šťastný, že ji konečně zase vidím, ale i s určitou dávkou nervozity kolem srdce. O čem chtěla mluvit? Bylo všechno v pohodě? Tvářila se tak vážně v přítomnosti neznámých vlků, že jsem to nedovedl odhadnout. Dost se mi proto ulevilo, když se jí po tváři roztáhl vřelý úsměv, sotva jsme osaměli. Pohupování mého ocasu opět nabylo na rychlosti. Potěšeně jsem se zubil, když s pochvalami okukovala můj nový kožíšek. "Díky. Život se vyřádil," potřásl jsem hlavou, ostatně kdo jiný by to měl na svědomí, než on?
Usadil jsem se na kožešinu naproti tetě a bylo mi jasné, že se teď dostáváme k tomu podstatnému. K tomu, co Baghý chtěla probrat. Pokýval jsem ochotně hlavou, samozřejmě, že jsem byl vždy nakloněn pomoci. Jenže ani za tisíc let bych nedokázal odhadnout, co Baghý řekne v dalším okamžiku. Vykulil jsem na ni oči a dolní čelist mi poklesla. Obrátil jsem k sobě tlapu s naprosto nechápavým výrazem - já? - protože na tu chvíli jsem zapomněl, že s ní vlastně mluvit můžu. Já a alfa? To přece-
Hleděl jsem na tetičku. Čekal jsem, že možná dodá ještě něco, ale podle všeho skončila. Snažil jsem se sám sebe představit, jak se pokouším řídit smečku a nějak jsem to nedokázal. Mohl jsem se zlověstně tyčit a leckoho vytáhnout za kůži z lesa, to ano, ale... V hlavě mi to pomalu, pomaličku šrotovalo. "Toho si moc vážím, a víš, že ti vždycky rád pomůžu, s čímkoliv je potřeba," začal jsem konečně po notné chvíli, kdy jsem nedělal nic jiného, než prostě a jednoduše zaraženě čučel. "Ale... Jsi si jistá? Totiž, nevím, jestli jsem zrovna vlk, co by měl usměrňovat druhé. Nejsem asi úplně... vůdčí typ. A když přijde někdo cizí, nemůžu s nimi takhle mluvit," vyložil jsem jí své obavy rovnou, bez vytáček. Neodmítal jsem, ale taky to nebyla věc, kterou bych mohl přijmout jen tak, z ničeho nic. Pořád jsem byl ještě napůl v šoku z toho, že taková nabídka vůbec padla na mou hlavu.

575 (41)

Adiram mě vyzval, že odcházet nemusím, jenže já si připadal, jako bych se vměšoval do hovoru, který se mne vůbec netýkal. Cítil jsem se přebytečný a nebylo to vůbec příjemné. Naznačil jsem hnědému vlku, že se vzdálím jen o kousek. Mohl jsem být pořád po tlapě, ale chtěl jsem jim nechat prostor.
Sotva jsem se vydal uvelebit poblíž vchodu, objevila se v něm tmavá silueta, ve které jsem bez problémů rozeznal Baghý. Uši se mi okamžitě našpicovaly a kdyby snad nestačil široký úsměv na tváři, kmitající oháňka spolehlivě prozrazovala, jak rád ji vidím. Rázem jsem byl na nohou a od toho hned se k ní nahrnout a důkladně ji přivítat mě zastavilo jen krátké zavrčení, které se jí vydralo z hrdla. Sice nebylo směřované na mě, ale trochu mě přivedlo k rozumu - teta přišla pravděpodobně za povinnostmi, že ano.
Počkal jsem, až si vymění pár slov se Styx a pohledů se všemi kolem, než jsem ji se souhlasným pokývnutím hlavou následoval poslušně do ústí jeskyně. Zvědavě jsem špicoval uši. "Rád tě vidím," vyslal jsem k ní myšlenku a shledal bez většího překvapení, že to jde úplně snadno. Skoro samo od sebe. "Je všechno v pohodě?" Popravdě bylo těžké neznervóznět, když na vás někdo vytáhl tu větu. Můžu s tebou mluvit?

574 (40)

Styx se k nám přiřítila jako velká voda, hezky s vrčením a nepřátelskými pohledy na všechny kolem, ale z těch bouřkových mračen kolem ní blesky šlehat nezačaly. Naštěstí. Cítil jsem, jak ve vzduchu viselo chvilkové napětí, ale potom se prostě chopila Callypso a položila si ji k břichu. Kňourání malé vlčice rázem ustalo, když měla konečně to, co potřebovala. Vydechnul jsem si a zamával ocasem. Tušil jsem, že bude na čase se zdekovat a nechat rodinu v klidu, když se zdálo, že je o všechno postarané. Zachytil jsem však Adiramův pohled. Nemohl jsem mu číst myšlenky, ale že má starosti, to na něm poznat bylo. A bylo se čemu divit? Celá tahle situace byla... ne zrovna ideální. Bohužel toho teď už nebylo moc, co bych já sám mohl udělat. Záleželo to hlavně na nich dvou.
Vyhrabal jsem se na nohy a naznačil pokývnutím hlavy, že se odeberu stranou. Nabyl jsem pocitu, že jsem tam navíc a odšoural jsem se blíž k východu z jeskyně. Zatím jsem byl po tlapě, kdyby po mě ještě něco chtěli, ale plánoval jsem se jít brzy podívat, jak to vypadá venku. Můj odhad byl ne úplně skvěle.

573 (39)

Šedá vlčice s bílým vlkem se uchýlili do vlastního koutku a vypadalo to, že se přinejmenším snaží být potichu, i když hrouda kožešin se otřásala tlumeným kašlem. Jenže jsme jí dost těžko mohli říct, aby s tím přestala, že ano? Tomu se poručit nedalo. A vyhodit ji zpátky na mráz mi ani nepřišlo na mysl. To jsme ji rovnou mohli zakousnout, skončilo by to stejně. Proto jsem jen doufal, že malou vlčici neprobudí úplně.
Zdálo se, že se Adiram na mě rozhodl spoléhat celkem hodně. Což bylo svým způsobem nervy drásající. Vážně jsem si přál, aby se vrátila Styx, protože vlče - Callypso, jak jsem konečně pochytil - ji právě teď potřebovalo úplně ze všeho nejvíc. Zavrtěl jsem hlavou nad Adiramovou otázkou, dost jsem pochyboval, že by zvládla maso vůbec užužlat, když to už se nad námi ozval hlas vlčice. Po tlamě se mi rozlil úlevný úsměv a zamáchal jsem ocasem navzdory jejímu vrčení. Vrátila se! Ne, že bych o tom pochyboval, ale... no, nevěděl jsem moc, co čekat. Teď už ale bude určitě všechno v pohodě. Jen výraz na tváři Styx mě nutil pochybovat o mých představách spokojené rodiny, které jsem si maloval a ve které jsem doufal. Připadalo mi, že se kolem ní stahují bouřková mračna. Nemohl jsem na to přesně ukázat tlapou, ale z té vlčice šel docela strach.

572 (38)

Nebylo toho teď moc, co jsme mohli dělat. Ohlédl jsem se přes rameno, jestli se už Styx nevrací. Dělalo mi to trochu starosti, protože... malá potřebovala mléko. Ještě byla příliš malinká. Doufal jsem, že se aspoň stačila pořádně nakrmit, než šedá vlčice odběhla. Snad... má v plánu se ještě vrátit? Pokýval jsem lehce hlavou nad Adiramovou otázkou - kdysi dávno jsem míval dokonce pozici pečovatele a strávil jsem mezi mláďaty spoustu času. Jenže pečovat o vlče, když byla matka pryč, to bylo něco docela jiného a ne zrovna věc, se kterou bych měl zkušenosti. Přišoupal jsem se po podlaze o něco blíž a koukal na vlčí slečnu, jejíž jméno mi pořád ještě unikalo. Zatím se zdála být v pořádku, nejspíš spala. Dobře. Snad prozatím nebylo potřeba se příliš strachovat.
Vtom vtrhli do úkrytu další dva vlci. Šedivá vlčice a bílý vlk, spěšně vysvětlovali, co se jim stalo. Tedy hlavně ten bílý. Šedá vlčice patrně Adirama znala, ale moc se nezdržela, jen zajela pod kožešiny. Vypadala vyčerpaně a chvílemi kašlala. Ustaraně jsem nakrčil čelo a pro jistotu dopřál úkrytu ještě jeden pořádný závan teplého vánku. Venku mrzlo a teplo se tu úplně nedrželo.

571 (37)

Souhlasně jsem odkýval, cokoliv Adiram říkal. Nezdálo se ale, že by si z toho Styx mnoho dělala. Jen ho zpražila pohledem a byla fuč, jen ke mně ještě zahuhlala cosi stěží srozumitelného. Můžeš, jestli chceš. Aspoň tak jsem si to přeložil. Jenže... co? Pomoct jí s vlčaty? Zůstal jsem na chvíli jaksi rozerván do dvou směrů, ale zůstal jsem nakonec v jeskyni. Ne proto, že bych jí nechtěl pomáhat, ale táhlo mě to spíš zůstat s Adiramem a přeživším mládětem. A taky proto, že předtím dala jasně najevo, že to chce udělat sama.
Nechtěl jsem opouštět ty dva, i když jsem si byl jistý, že by Adiram na vlče zvládl dát pozor i sám. Jenže tohle celé vůbec nebylo snadné a takové, jaké by přivítání nového života pro rodiče správně mělo být. Prostě se mi příčilo ho nechat samotného, chtěl jsem, aby věděl, že jsem tady pro něj, ať se děje cokoliv. Adiram se schoulil ke kňučícímu vlčátku a já se usadil na zem o něco dál.
Nezávisle na hnědém vlkovi, aniž bych tušil, že on měl podobnou myšlenku, mě napadlo rozdělat oheň, jenže to jsem nedovedl. Přivolal jsem ale s trochou soustředění do jeskyně teplý vánek, který alespoň trochu ohřál okolní vzduch a pročísl příjemně kožichy všech přítomných.
To už ke mně však hnědý vlk zvedl modré zraky a já si všiml, jak se mu nepřirozeně třpytí. Lehce jsem zavrtěl hlavou. Neměl proč se omlouvat. Chvíli jsem sváděl vnitřní boj, jestli to s magií zase zkusit, nebo ne, ale měl jsem prostě potřebu něco říct alespoň po svém způsobu, když už jsem teď mohl. "Neomlouvej se. Nemohl jsi to vědět. A... já bych se kvůli tomu nikdy nezlobil."

570 (36)
Loterie 142 (3/5)

Bylo mi jasné, že sám vlčici nepřesvědčím. Doufal jsem, že by Adiram mohl mít větší úspěch. Přece jen, on ji znal, byl její... možná tomu nechtěli říkat partner, ale tak mi to alespoň připadalo. Jenže i když se do toho pustil s téměř nekonečnou trpělivostí, vlčice se rozhodla, že se toho zhostí sama. Spustila ze mě svůj upřený pohled a obrátila se k Adiramovi. Tiše jsem se stáhl stranou, dobře si vědom toho, že tahle situace se mnou nemá co dělat a neměl bych se do ní snažit vměšovat. Jak se s tímhle neštěstím vyrovnají bylo na rodičích. Mohl jsem nabídnout pomocnou tlapu, ale nemohl jsem ji Styx vnutit. Příliš jsem se ani nedivil, byl jsem pro ni cizinec. Uhnul jsem jí z cesty, když se kožešinou rozběhla ven a pak nám zmizela z dohledu.
Věnoval jsem posmutnělý pohled Adiramovi. Samotnému mi nebylo nejlépe z těch ztracených malých životů. Ale bylo tu ještě jedno vlče, malá vlčí holčička, která se tiše choulila v kožešinách. Přišel jsem k ní trochu blíže a sklonil hlavu, abych si ji prohlédl - od Adirama jsem žádný kousanec nečekal, určitě věděl, že bych mu dceru neslupnul jako malinu. Byla rozkošná. Jako asi všechna vlčata. Pousmál jsem se a zamával lehce ocasem. Zdála se v pořádku. Zvedl jsem pohled k Adiramovi a chtěl se zeptat, jaké vlastně dostala jméno, ale používání magie jsem si zase rozmyslel. Když říkal, že to nemá rád, nechtěl jsem to přehánět. Jen jsem proto k malé vlčici pokývl čenichem a tázavě naklonil hlavu ke straně v naději, že třeba pochopí.

569 (35)
Loterie 125 (1/5)

Jediné přeživší vlčátko se mělo naštěstí celkem k světu a čile se krmilo u matčina břicha. Alespoň, že tak. Teď jsme se museli postarat ještě o ty, která takové štěstí neměla. Adiram mi děkoval, avšak sotva jsem se ke kožešině přiblížil, Styx po mně vystartovala. Uskočil jsem před jejími tesáky a mírně se přikrčil. Šel z ní strach. Asi jako z každé matky, která bojovně chrání svá mláďata... jenže těm jejím už nebylo pomoci. Musí to být pro ni strašné. Nejspíš je v šoku... Žal příliš nenapomáhal racionálnímu uvažování, jak jsem dobře věděl. Tiše jsem zakňučel, věděl jsem, že s ní mi v myšlenkách mluvit moc nepůjde, protože jsem ji skoro neznal. A ona samozřejmě neznala mě. Nejspíš jsem ji nemohl vinit, že nechtěla, aby tohle zařizoval někdo docela cizí. Otočil jsem se na Adirama, doufal jsem, že snad on by s ní mohl promluvit. Třeba by si od něj nechala říct. S tím žárem v jejích očích a celkově nepřátelské energii, která z ní vyzařovala, jsem si už netroufal se znovu příblížit.

568 (34)
Loterie 108 (1/5)

Adiram vypadal celkem bezradně. Ani jsem se mu moc nedivil, sám jsem si nebyl jistý, co podniknout nejdřív. Něco jsme ovšem udělat museli a modré oči mého kamaráda se prosebně upíraly na mě. Jako by teď on byl němý a snažil se mi telepaticky předat nějakou zprávu, kterou já nemohl slyšet. Uměl jsem si ji nicméně domyslet. Pomalu jsem pokýval hlavou a už už nakračoval kupředu, když se zvedla Styx. Pohled pod kožešinu, která z ní sklouzla, dokonale vysvětloval, proč byl úkryt cítit smrtí. Tušil jsem to, ale srdce se mi i tak sevřelo, dokonce i z toho krátkého pohledu, který se mi naskytl na mrtvá vlčátka. Ach ne... Maličké životy, které ani nedostaly šanci pořádně rozkvést. Věděl jsem dobře, že se to může stát. Nebylo to poprvé, co jsem to viděl, ovšem jen těžko bych mohl tvrdit, že jsem na to zvyklý. Bylo tu, nicméně, živé vlče a matka, na které bylo třeba se soustředit. Pro ty malé už bylo moc pozdě.
Styx si mezitím vzala přeživší vlče k sobě a uložila se na kožešinu vedle té, pod kterou se schovávala mrtvá vlčata. Otočil jsem se na Adirama - s ním totiž byla myšlenková komunikace snadná - a navzdory tomu, co mi říkal předtím, jsem k němu poslal myšlenku. Snad mi to odpustí. "Musíme je pohřbít." A pak ještě: "Je mi to líto." Sklopil jsem na chvíli zrak, ale pak jsem konečně vkročil hlouběji do úkrytu a zamířil ke kožešinám, ve kterých se schovávalo to neštěstí. Pohřbívat je v tomhle počasí bude nejspíš dost hrozný úkol, ale co jiného se dalo dělat? Ovšem zaváhal jsem, než jsem se kožešiny chopil. Styx... se zdála být na stráži a já nechtěl schytat tesáky novopečené matky. Zabrzdil jsem a opět čekal na svolení.

567 (33)
//Borůvka

Vcházel jsem do úkrytu opatrně, protože jsem nevěděl, co čekat. Čenich mi dráždily zvláštní pachy. Krve, smrti... a čehosi jiného. Nakoukl jsem dovnitř a spatřil hroudu pod kožešinami, která nepochybně představovala Styx. Vlčice vypadala, že spí. Adiram ležel na zemi o kus vedle a vypadalo to, že věnuje pozornost čemusi v kožichu u svého boku. Naklonil jsem hlavu ke straně a zamířil blíž, když mi ušiska vystřelila nahoru. Zaslechl jsem tiché kníknutí, které se skutečně nedalo s ničím zaměnit.
V Adiramově srsti se schovávalo malé vlčátko. Užasle jsem na něj zůstal koukat a oháňka se mi sama od sebe rozkmitala sem a tam jako splašená. Propána, však to bylo ještě úplné mrňátko, novorozeňátko... Přešlápl jsem na místě a otřepal se, abych se zbavil přepětí v celém svém těle, ale držel jsem se opodál jak od Adirama s vlčetem, tak od Styx. Kdoví, zdali mě tu novopečení rodičové vůbec chtěli, ale... třeba by se hodila pomoc. Protože se tu pořád vznášel i ten druhý pach, pach smrti. Upřel jsem zrak na Adirama, naznačil úkrok k východu a naklonil tázavě hlavu ke straně. Chtěli, abych odešel a nechal je v klidu? Vnucovat jsem se nechtěl.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Společnou snahou se nám s Adiramem podařilo dopravit úlovek do lesa. Bylo to náročné, ale dokázali jsme to. Nakonec ano. Jen jsem doufal, že Styx bude v pořádku - Adiram totiž najednou začal vypadat celkem nervózně. Pokynul jsem mu tlapou, ať si klidně poslouží, vždyť s námi lovila, proč by jí neměl připadnout podíl? Držel jsem se Adiramovi z cesty, zatímco stahoval kožešinu a potom jsem si i já dopřál trochu čerstvého masa z naší společné kořisti. Nechal jsem Adirama jít trochu napřed a najedl se, i když ne úplně do sytosti. Začínalo přituhovat a cosi mi říkalo, že jen tak nepřestane. Ještě budeme rádi, že jsme ten lov zvládli teď. Zbytek losa, což byla vlastně převážná většina, jsem odtahal s trochou pomoci od magie vzduchu více do úkrytu a vydal jsem se zkontrolovat, jaká je situace se Styx.

//úkryt

Leden 2025 - Erlend, Styx, Adiram - jedna losice ulovena na Středozemní pláni

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Vší silou jsem táhl losa a opravdu spěchal, protože Adiramova přítelkyně skutečně nevypadala moc dobře, když od nás odbíhala. Vkládal jsem do toho opravdu veškerou sílu, ale ve dvou to i tak bylo dost těžké, obzvlášť místy, kde byl sníh hlubší a terén hrbolatější. Nechtěl jsem zastavovat, ale popravdě jsem byl docela vděčný, když Adiram vyhlásil pauzu, aby popadl dech. Chvíli jsem si sedl do sněhu, oddechoval a uši přitom špicoval ke svému kamarádovi, který, jak to tak vypadalo, měl všeho akorát pokrk. Včetně vlčici, což bylo v jeho případě poměrně děsivé. Nebyl snad nemocný? Lehce jsem si povzdechl a se zavrtěním hlavy pokrčil rameny. Chápal jsem jeho frustraci, ale kopanec mohl schytat kdokoliv z nás - to tedy nejspíš bylo to, co se stalo. Vida, není potřeba spřádat žádné divoké teorie. Jen jsem doufal, že bude vlčice v pořádku. Zařadil jsem se Adiramovi opět po boku a společnými silami jsme odklízeli losa na území.

//Borůvka přes Mahtaë sever

S trochou štěstí jsem opravdu vyvázl živý a zdravý. Srdce mi ještě divoce bušilo, ale ta nová dovednost, která se ve mně probudila, mi zachránila zadek. Nebyly to jen pěkné obrázky, dovedlo to být i užitečné, což se hodilo vědět. Pousmál jsem se lehce na Adirama a zahoupal oháňkou na znamení, že jsem opravdu v pohodě. Mohli jsme se vypravit k domovu... tedy mohli bychom, kdyby se vyřešila záhada toho, kam se poděla Styx.
Jak to tak bývá, tajemství se brzy odhalilo samo. Magické krytí z vlčice spadlo, ale všechno tím rozhodně nebylo vyřešeno. Vlčice nevypadala moc dobře, kroutila se, jako by ji bolelo břicho. Měla ho pořádně objemné, na což jsem předtím nechtěl poukazovat, ale teď to ve mně vyvolávalo myšlenky na to, co by s ní mohlo být. Trochu jsem svěsil uši a vyloudil tiché zamručení, byl bych jí rád nějak pomohl, ale ona se hned sebrala a zmizela. Úzkostlivě jsem pohlédl na Adirama. Byla jeho ne-partnerka-ale-ani-sestra březí? Nebo jen... no, při těle? Tak či tak, nebylo času nazbyt. Nemohli jsme ji jen tak nechat. Chopil jsem se spolu s Adiramem losa a začal táhnout, abychom byli co nejdřív doma.

//Mahtaë sever přes Medvědí jezírka