Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No, a nakonec to přišlo. Ta nevyhnutelná otázka, kterou jsem slyšel už tolikrát, že už bych to ani nedokázal spočítat. Nevadilo mi ji zodpovídat pořád dokola, naprosto jsem chápal zvědavost ostatních, pro které jsem byl zřejmě dosti zvláštním jedincem. Dokud se zvědavost nezměnila v posměšky či kruté vtipy, podobné otázky mě vůbec nevyváděly z rovnováhy. Zavrtěl jsem hlavou, když se Maeve ptala, jestli neumím mluvit. Nabídka, že mě to naučí, byla sice milá, ale věděl jsem, že by k ničemu nevedla. Znovu jsem zavrtěl hlavou a přiložil si tlapu k tlamě, abych to ještě zdůraznil. Nemluvím. Nemůžu. To jsem byl zvědav, zda to bude ochotná přijmout jako fakt, nebo opravdu dostanu nějakou výukovou lekci. Spíš jsem předpokládal to druhé, celkem s jistotu jsem si troufal Maeve odhadnout na vlčici, která jak si něco vezme do hlavy, jen tak to nevzdá. Působila na mě takovým dojmem, už jen ty jiskřičky, co jí poskakovaly v očích vypovídaly o mnohém. Ale kdo ví? Klidně jsem se taky mohl mýlit.
Když se mladá dáma odlepila od mého kožichu, vydali jsme se konečně prozkoumat skálu, která nás zajímala oba. Brzy jsem spatřil stezku, po které se Maeve neohroženě vydala vzhůru a já ji následoval. Kráčel jsem pomalu, jednak proto, abych nezašlápl princeznu před sebou, jednak také proto, že navzdory dětství strávenému v horách jsem nikdy nenabyl zrovna velké obratnosti a nemínil jsem se tady přerazit o vlastní tlapy. Během stoupání se Maeve dala do vyprávění o oné záhadné obludce, ze které se vyklubala jakási obrovská hora. Hora, kvůli které tudy někde tekl horký potok. Hm? Co to mohlo být za horu? To bylo celé nějaké divné, ne? Za celý svůj život, který začínal být už celkem dlouhý, ač jsem se na to snažil nemyslet, jsem o ničem podobném neslyšel. Shovívavě jsem se pousmál, když Maeve začala pofňukávat a chvástat se, že se nenechala sežrat. No jasně, že jo, pošťouchl jsem ji povzbudivě čumákem - to už jsme se ale přiblížili vrcholku naší cesty. Viděl jsem kousek před námi římsu, ze které bude určitě dokonalý rozhled po okolí a výhled na východ slunce, které právě začalo vystrkovat své paprsky nad obzor. Že bych si konečně pořádně prohlédl, kam jsem to vlastně došel? zadoufal jsem, ovšem musel jsem ještě chvíli svou zvědavost podržet na uzdě. První šla Maeve a tak ten výhled jako první spatří také ona.

Přiměl jsem se doopravdy alespoň na chvíli tvářit vážně, když mě Maeve začala ujišťovat, že mě nenapráší. Se vší vážností jsem přikývl, když po mě požadovala slib, že ani já to na ni neřeknu, a spiklenecky jsem na ni mrkl. Rozhodně se nemusela bát, že bych o jejím výletu někomu pověděl, ačkoliv jsem nepochyboval o tom, že bez povšimnutí stejně nezůstane. Tetička Nel si pro malou výtržnici nejspíš brzy přijde - doufal jsem, že není příliš strachy bez sebe, nicméně následovat stopu vlčete by nemělo být nic těžkého. Od lesa se nezatoulala daleko a kdyby se dlouho nikdo neukazoval, mohl jsem ji tam přece vrátit sám. Ale k vlčecím létům zkrátka patřily i rošťárny a potulky. Možná jsem byl moc měkký, ale neměl jsem to srdce to té malé upřít. Konec konců žádné nebezpečí jí momentálně nehrozilo. Jaksi neurčitě jsem potřásl hlavou, když chtěla vědět, zda už je velká holka - tak napůl, no. Ještě pořádný kus vyrosteš, pomyslel jsem si, jako by mě snad mohla slyšet, ačkoliv mi bylo jasné, že nemůže. Nicméně hovořit ke druhým v myšlenkách už byl zkrátka zažitý zvyk - doufal jsem, že třeba jednoho dne narazím na někoho, kdo je vážně uslyší. Zatím jsem neměl štěstí, ale naděje umírá poslední. Když jsem jí předvedl menší úklonku, vypadalo to, že ji to nesmírně potěšilo. Dokonce natolik, aby se ke mně vrhla a zabořila se do mé srsti. Bezhlesně jsem se zasmál a pocuchal jí čenichem srst na čele - jak mi chybělo být mezi vlčaty, která jsou tak bezprostřední a nic si nehrají!
Vypadalo to, že Maeve má otázka na výstup na horu pronesená pomocí posunků a výrazů tváře poněkud přelétla přes hlavu, ale ničemu to nevadilo, neboť nakonec došla k tomu stejnému závěru. Vyhlížela chytře a tak jsem neměl nejmenší důvod pochybovat o tom, že by jí brzy nedošlo, jakým způsobem se s ní snažím komunikovat. Než bych se tedy pokoušel jí vysvětlovat, že přesně na to jsem se jí právě zeptal, s úsměvem jsem přikývl a byl jsem připraven vykročit hledat cestu na vrchol. Sotva jsem ale vstal, vyhrkla mladá vlčice cosi, co bylo zcela mimo dosavadní téma. Trochu překvapeně jsem zamrkal, ale pak jsem zvědavě naklopil hlavu na stranu. Obludku? Bradou jsem jí pokývl, aby mi toho pověděla víc. Rozhodně to znělo zajímavě - zajímalo mě, co by taková obludka mohla být. Ve vlčecích očích asi prakticky cokoliv. Pak už jsem ale opravdu vykročil blíže ke skále, pomalu, aby mi Maeve na krátkých nožkách bez problémů stačila. O obludce mi přece může vykládat i za chůze a já už se opravdu těšil, jaký výhled asi bude shora. Brzy se mi před očima opravdu vynořila jakási stezka, která vypadala celkem slibně. Aha, bingo! zastřihal jsem potěšeně ušima a ustoupil ke straně, aby Maeve mohla jít první. Tak bych ji mohl chytit, kdyby někde zakopla a řítila se dolů.

Vlče si mě všimlo vzápětí. Když se ke mně malá vlčice obrátila a s nadšením mě pozdravila, úsměv se mi ještě rozšířil a ocas se rozkmital ještě rychleji, než předtím. Rozhodně vypadala vstřícněji a přátelštěji naladěná, než ono druhé vlče. Ne, že bych Pískovou chtěl soudit. Kdoví, co se jí všechno stalo - tolik jizev na tak mladém tělíčku! Ale zpět do přítomnosti. Do přítomnosti, ve které si to ke mně hnědobílá dobrodružka neohroženě namířila a zatvářila se velice učeně, načež mi sdělila, že mě opravdu zahlédla na jejich území. Snad mi to i trošku vyčítala. No... pokusil jsem se při jejím pokárání nasadit poněkud vážnější výraz, neboť cizinci na území přece jen jsou vážná věc, nicméně koutky tlamy se mi stále samovolně snažily zdvihnout do úsměvu. Nedokázal jsem si pomoci, snaha o rozumné dospělácké vystupování mi na mladé vlčici připadala nesmírně roztomilá. Od pohledu to bylo pěkné kvítko, už jen podle faktu, že nejspíše utekla vlkům, co ji měli na starosti, aby se šla vybavovat s naprostým cizincem. To mohl být celkem nebezpečný kousek, ale tentokrát měla štěstí - já jí ublížit rozhodně nezamýšlel a mohl jsem ji ochránit před těmi, co by třeba chtěli, než si ji přijde někdo vyzvednout. Taky jsem ji mohl rovnou odvést zpátky, ale... copak jsem jí měl dočista pokazit zábavu?
Chvíli nastalo naprosté ticho, které jsem nemohl porušit, ani kdybych chtěl, tudíž jsem jen vyčkával, jak vlče dokončí nakousnutou větu. Pár momentů jsme na sebe jen tak hleděli, načež mladá pokračovala. Zvesela jsem přikývl, když se tázala, jestli jsem rád, že se mně rozhodla navštívit. Jistě, že jsem! Takovou veselou společnici jsem přece právě potřeboval! Následně se mi představila jako Maeve - nejúžasnější, nejchytřejší Maeve. Zazubil jsem se. O tom naprosto nepochybuji. Provedl jsem mírnou úklonku, vlastně jsem ji naschvál pro malou princeznu trochu přehnal, aby bylo jasné, že mě těší, že ji poznávám. Své jméno jsem jí ovšem říci také nemohl - předpokládal jsem nicméně, že nakonec nějaké náhradní dostanu. Slyšel jsem už na kde co. Místo toho jsem nasadil tázavý výraz a hodil hlavou ke skále, která se nad námi čněla a kterou Maeve ještě před chvílí fascinovaně pozorovala - Chceš se podívat tam nahoru? Já tedy rozhodně chtěl a vůbec by mi nevadilo vzít na malý výlet s sebou i vlče. Jen jsem doufal, že mě Borůvkoví vlci nenařknou z únosu... to by se asi těžko vysvětlovalo. Inu, ale i to se mi už jednou stalo, ne? A nakonec z toho vzešlo jen spoustu dobrého.

//Borůvka

Pach smečky kolem mě slábl, tudíž jsem usoudil, že už asi nejsem na území a tudíž jsem zvolnil svoje tempo. Zastříhal jsem ušima, když jsem se rozhlédl, kde jsem se to octl, a spatřil nad sebou tyčící se vysokou skálu. Jako by přímo lákala ke zdolání! Vyrostl jsem v horách a impuls šplhat na každý kámen, co se naskytne v dohledu, mi asi od té doby zůstal. Mohl by z ní navíc být pěkný výhled. Alespoň bych se trochu víc zorientoval v dosud zcela neznámém okolí, které mne obklopovalo. A kdo ví - třeba takovéhle pěkné místo mohlo být nějakým ústředním bodem setkávání vlků, takže bych tu třeba narazil na nějaké přátelské duše!
Jenže než jsem se vůbec stačil pustit do hledání cesty k vrcholku, uvědomil jsem si, že společnost už mám. Někde. Šramocení kroků drobných tlapek upoutalo mou pozornost. Rozhlédl jsem se kolem, nicméně nic jsem neviděl. Byl bych přísahal... A pak jsem to spatřil, hnědobílý kožíšek se mihnul pár metrů ode mně. Jeho drobná majitelka odhodlaně klusala dál, směrem od lesa, který jsem právě opustil. Nepochybně vyrazila také z Borůvkové smečky... možná, že se z nějakého vydala právě za mým vzdalujícím se pachem. Nebo to byla jen náhoda, že jsme mířili stejným směrem. Mírně jsem se pousmál a zamířil za ní. Nemusel jsem chodit příliš daleko, spatřil jsem ji usazenou před obří skálou, na kterou fascinovaně zahlížela. Přišel jsem k ní na dva kroky a dal si opět záležet na tom, aby bylo slyšet, že se blížím, když jsem ji na to nemohl upozornit jinak. Poslední, co jsem chtěl, bylo strašit vlčata k smrti - s mou poněkud mamutí velikostí to už tak nebylo nic těžkého. Usadil jsem se naproti mladé dámě s roztomilou šedou ponožkou na jedné tlapce a přátelsky se na ni usmál, zatímco oháňka za mnou uhlazovala mokrou trávu, jak se zvolna smýkala ze strany na stranu. Doufal jsem jen, že bude přátelštější než ta ohnivá duše, kterou jsem před chvílí nechal za zády společně se Stormem. Pokývl jsem jí na pozdrav a čekal, co z ní vyleze.

Vlastně... jak jsem tak sledoval situaci, uvědomil jsem si, že se tu vlastně necítím zrovna vítán. Storm mě nevyháněl, vypadal jako celkem příjemný a moudrý vlk, nicméně z očí mladice sršely blesky. Nejspíš jsem se jim sem připletl v nevhodnou chvíli, do prostředku konverzace a připadal jsem si jako překážející balvan. Občas jsem měl problém to odhadnout, ale nyní mi přišel jako vhodný čas zvednout kotvy a odejít. Věnoval jsem oběma vlkům omluvné pohledy, zamával mírně staženým ocasem, abych dal najevo, že mě mrzí, jak jsem jim narušil jejich společnou chvíli a vtrhl jim na území, pak jsem kousek couvl, než jsem se s mírným pokývnutím na rozloučenou otočil a zamířil co nejkratší cestou z lesa ven.
Trochu mě mrzelo, že se to setkání s Borůvkovou smečkou úplně nevydařilo podle představ, ale co se dalo dělat. Lilac říkala, že tu vlci jsou přátelští a milí a já jí to věřil. Nejspíš jsem se jen strefil do špatných okolností. I to se mohlo stát. Třeba je tu zkusím navštívit někdy příště. Mají moc hezký les, rád bych si to tu prohlédl víc. V létě tu bude spousta ovoce, usoudil jsem z pohledu na všechno to borůvčí, které jsem cestou ven míjel. Ale věděl jsem, že po území smečky bych se moc sám potloukat neměl a tak jsem příliš neokouněl kolem a rázoval si to celkem svižně z lesa ven. Poznat víc zdejší kraj a kdoví, třeba i narazit na nové přátele!

//Vyhlídka

Bohužel se nezdálo, že by mou posunkovou snahu o vysvětlení, jak se se mnou věci mají, starší vlk pochopil. Sic mne ujistil, že jim po ničem nešlapu a tudíž nepřekážím (ačkoliv podmračená tvář mladé slečny hovořila o opaku), ale vypadalo to, že pořád čeká na nějakou odpověď z mé strany. Nevadilo mi opakovat gesta pořád dokola, dokud se nedošlo k porozumění, měl jsem času dost a bylo mi jasné, že pro některé vlky je trochu problém můj handicap pochopit. Tentokrát jsem ale nic takového dělat nemusel. Mladá vlčice se totiž dovtípila. Rozzářil jsem se a souhlasně přikývl. Přesně tak! Netušil jsem tedy, co je to krüppel, ale naivně jsem doufal, že to není příliš ošklivé oslovení. V řeči, do které vlčice chvílemi sklouzávala, to klidně mohlo znamenat něco perfektně neškodného. Vlastně bylo zvláštní setkat se s někým, kdo hovořil cizím jazykem - nikdy jsem na takové vlky nenarazil. Že bych došel až tak daleko? Do úplně úplně cizích krajů? Asi by bylo těžké zvyknout si v zemi, kde nikomu nerozumím, ale vzhledem k tomu, že většinu mého života nikdo moc nerozuměl mně by to nemusel být takový problém. Kromě toho Lilac i tenhle starší vlk mluvili úplně normálně - možná tedy byla mladá vlčice tím, kdo se zatoulal příliš daleko od rodných krajů.
Starší vlk se představil jako Storm, zdejší Beta. Mírně jsem na chvíli sklonil hlavu a pak jsem zamával ocasem. Těší mne. Já byl jen náhodný kolemjdoucí, co mu ani nemohl sdělit své jméno. Vlastně bylo těžké mu sdělovat cokoliv, neboť se neustále ozývala vlčice. Nijak mě to ale nerozčilovalo, konec konců jsem nikam nespěchal a byl jsem více než dobře obeznámen s ukecaností a zvědavostí vlčat. Jen jsem měl trochu dojem, že jsem se jim napletl přímo doprostřed nějaké rozpravy. Upřel jsem tedy znovu tázavý pohled na Storma a ukročil trochu stranou: Třeba bych vážně měl radši jít?

Erlend též >:D

Můj hlasitý příchod rozhodně jejich pozornost upoutal, což bylo mým cílem. Až příliš mockrát jsem někoho málem vylekal k smrti, když jsem se k nim mlčky přiblížil a oni si vzápětí uvědomili mou přítomnost. Bylo rozhodně příjemnější pro obě strany přicházet ohlášen alespoň nějakým způsobem - i když nebezpečí, že si mě spletou s divočákem, jsem už ovlivnit nemohl. Jako první ke mně promluvil starší z dvojice. Přikývl jsem, jako že vím o faktu, že jsem na území smečky. Dokonce jsem už díky Lilac i tušil, že je Borůvková. Ovšem s odpovědí na otázku, kterou mi položil, to bylo trochu zapeklitější. V prvé řadě jsem chtěl objasnit, že mu běžným způsobem jistě neodpovím - a ani mladé slečně, která vypadala z nějakého důvodu celkem nazlobeně. Přiložil jsem si v automatizovaném gestu vyhrazeném pro každé nové setkání tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Přejel jsem očima z vlčice na vlka a zpět, přičemž jsem čekal, zdali se v jejich očích objeví alespoň záblesk pochopení.
Pak jsem chtěl objasnit, odkud jsem přišel, ale sotva jsem obrátil hlavu zpět k území Asgaarské smečky, do hrudníku se mi tvrdě zabodla drobná tlapka. Pohlédl jsem překvapeně nazpět a zjistil, že koukám do tváře té mladé vlčí dámě, která před chvílí pronesla cosi, čemu jsem nerozuměl a nyní stála přímo tady, s planoucím pohledem, a... nadávala mi? Ach. Tedy jsem nebyl vítán? Nasadil jsem omluvný pohled a mírně svěsil uši, abych dal najevo, že jestli jim tu překážím, rozhodně to nebyl můj záměr. Když jsem viděl, jak hněvivě na mě vlčice zahlížela, jen těžko bych se mohl domnívat, že mě tu chce. Takhle zblízka jsem viděl celou sbírku jizev, kterou si nesla na těle. Tak mladá? Kdo by ubližoval vlčeti? problesklo mi hlavou jen jako vedlejší myšlenka. Věděl jsem, že i takoví vlci bohužel jsou. Ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, jestli tu mohu chvíli pobýt, nebo mám hned zmizet. Neznal jsem důvod její plamenné reakce, nicméně jsem pozvedl obočí do tázavého výrazu, pohodil hlavou za sebe a naznačil vykročení tím směrem - Měl bych jít? Opět jsem přeskočil pohledem z jednoho na druhého, abych případně získal odpověď od obou a viděl, zda se na ní shodnou. Ten starší totiž nevypadal, že by mě chtěl hned vyhánět, jen se ptal, co tu chci, ale já se k odpovědi jaksi nedostal. Byl jsem překřičen.

//Asgaar

Z území jedné smečky, kde jsem se zrovna moc neohřál, jsem plynule přešel na jiné. S tím rozdílem, že nyní jsem byl sám a neměl žádného průvodce jako výmluvu, proč se tu promenáduju. I když já se moc nepromenádoval, držel jsem se slušně u hranic. Nebál jsem se nicméně nepřátelského uvítání, Lilac tvrdila, že tu žijí milí vlci a já neměl nejmenší důvod jí nevěřit. Rozhodně mi to tu připadalo jako poklidné místo. Vonělo to tu sladce, příjemně, snad trochu ovocně. Dokázal jsem si představit, že je to tu hotovou oázou klidu a pohody... obzvlášť v létě, kdy je všechno to borůvčí, které nyní jen nesměle vykukovalo z tajícího sněhu, obalené modrým ovocem. Pohupoval jsem oháňkou ze strany na stranu, postával na okraji lesa a poslouchal, zda nezaznamenám nějaké známky vlčí přítomnosti.
Po chvíli jsem vskutku zaslechl jakési hlasy. Neváhal jsem a vydal se za nimi - nemohl jsem na sebe dost dobře upozornit, takže kdybych čekal na hranicích, až si mě někdo všimne, mohl jsem taky čekat navždy. Navíc to neznělo, že by ti dva, kteří spolu mluvili, byli moc daleko. Schválně jsem se snažil při chůzi co nejvíc šustit a dupat, abych se k nim nepřiplížil jako duch ze zálohy. Brzy jsem je spatřil. Mladičkou vlčici a vlka, který naopak vyhlížel velmi staře. Ještě víc, než já. Zastavil jsem se pár kroků od nich a pokývl jim s mírnou úklonkou ve vlastní verzi uctivého pozdravu, přičemž se mi ocas nepřestával pohupovat ze strany na stranu. Mé chování by si asi jako hrozbu pro smečku nemohli vyložit, ani kdyby chtěli. A o to jsem se právě snažil - nebyl jsem tu, abych rušil jejich klid. Hledal jsem jen společnost a taky jsem se chtěl dozvědět více o zdejším obyvatelstvu a smečkách. Kdyby mě tu nechtěli, neměl jsem problém se otočit a zmizet, ale doufal jsem, že tomu tak nebude.

//Středozemní propadlina

Lilac mi pověděla o té zející díře do země, která mě zajímala. Pár děr do země jsem už viděl, ale tohle byla pořádná, opravdová propast, která se jen tak na světě nenajde. Vypadala, jako by si země široce zívala a podle slov mladé vlčice byla vážně, vážně hluboká. Byl jsem sice zvědavý, jestli by šlo vůbec dohlédnout na dno, ale protože Lilac vypadala, že se tam ani v nejmenším nechce přibližovat, rozhodl jsem se nechat to třeba na jindy. Nechtěl jsem ji tam nutit, jestli nechtěla. Raději jsem naslouchal tomu, co mi povídala o magiích. A že to bylo fascinující povídání! S každou další větou jako by to celé bylo neuvěřitelnější. Polobohové? Cožpak něco takového doopravdy existuje? Přimhouřil jsem oči, jako bych se snažil z výrazu Lilac vyčíst, jestli si ze mě netropí šprýmy a Života se Smrtí si pouze nevymýšlí. Mluvila ale zcela vážně. Jen mi nechtěla povědět zrovna moc podrobností. Ale notak! nakrčil jsem čelo rádoby uraženě a vzápětí se usmál, aby bylo jasné, že mi to doopravdy nevadí. Však na odhalení tajemství bude času dost.
Historka, kterou mi Lilac vyprávěla, už ale vážně zněla jako pohádka, co jsem slýchal v dětství. Jenže stejně jako o Životu a Smrti, i o plačícím motýlkovi mluvila vlčí slečna jako o naprostém a daném faktu. Ne, že bych jí nevěřil či snad chtěl zpochybňovat, co říká! Jen... pro mě bylo dost těžké takovou myšlenku uchopit. To byla kouzla úplně jiné úrovně, než na co jsem byl doteď zvyklý. Rozhodně jsem ale dokázal uvěřit tomu, že by vlci kolem motýla chodili a ani si ho nevšimli. Svět byl někdy dost lhostejný k těm, kteří trpěli. Bylo v něm ale i mnoho dobra, jak ostatně dokazovalo i Lilačino vyprávění, které mělo dobrý konec. Roztáhl jsem tlamu do širokého úsměvu, ale ten mi trochu ztuhl, když se ozvalo vytí. Lilac v něm poznala svoji Alfu. To tedy znamenalo, že naše setkání je u konce a prohlídka území je zřejmě pasé. Zamrzelo mě to, ne že ne, ale když se Lilac zeptala, zavrtěl jsem hlavou a věnoval jí pohled, který jasně říkal, ať klidně jde. Však co. Les tu bude stát i dál, nebo snad ne? Ona za to přece nemohla! Následoval jsem ji ochotně k hranicím té další smečky. Povzbudivě jsem zamával ohonem, když pořád vypadala provinile. Načasování to sice bylo nešťastné, ale co jsme mohli dělat? Nemohl jsem ji přece připravit o radost ze společného lovu. Nevadilo mi to a dával jsem to najevo jak uvolněným postojem se zvolna se houpající oháňkou, tak výrazem tváře. Doufal jsem, že to postačí k tomu, aby si s tím Lilac nedělala starosti. A pak... byla pryč. Stěží jsem jí stačil kývnout na pozdrav. Pak už jsem jen sledoval, jak mizí mezi stromy. Když zmizela z dohledu, vykročil jsem mezi stromy. Neměl bych se asi zdržovat na území Lilačiny smečky, když šli její členové pryč. Třeba v té vedlejší narazím na někoho podobně přátelského! Doufal jsem v to. Vykročil jsem vpřed.

//Borůvkáč

//VVJ

Kráčel jsem po boku Lilac a nechal se jí vést. Podle toho, co říkala, by jejich les neměl být daleko a tak jsem vyhlížel, zda už ho neuvidím. Jenže bych ho stejně asi stěží poznal. Co se dalo dělat... i tak jsem viděl zajímavé věci. Tak kupříkladu... to, co nám zelo támhle po boku... to byla nějaká propast do pekel? Za chůze jsem do Lilac nenápadně šťouchnul, abych na sebe upoutal pozornost, a s tázavým výrazem pohodil hlavou směrem k oné zdánlivě bezedné jámě. Těžko se to soudilo, když jsme kolem ní jen procházeli a nestáli přímo na okraji, ale minimálně odtud vypadala opravdu hodně hluboká. Nic podobného jsem asi ještě neviděl.
Na otázku Lilac jsem momentálně nedokázal odpovědět příliš uspokojivě. Věřil jsem ale, že vlčice to pochopí - a když se mě zeptá znova, až se zastavíme, jistě jí k tomu povím víc! Pro sebe jsem si zavrtěl ocasem, potěšený závěrem, ke kterému jsem došel. To už se ale vlčice rozmluvila více o zdejší zemi. Tlapy mě podle všeho zavedly do velice zvláštní země. S magiemi jsem se už pochopitelně setkal, ale rozhodně ne s takovými, jaké popisovala Lilac. Překvapeně jsem vykulil oči a naklopil hlavu ke straně. Na motýly? To jde? Jak něco takového vůbec funguje? Neuměl jsem si to moc představit. Konsternovaně jsem nad tím zavrtěl hlavou. To mě podrž.
Mít se na pozoru před magií a před počasím se lehce řeklo, ale cosi mi říkalo, že udělat to bude už těžší. Určitě to ale nemohlo být tak zlé! Však Lilac působila dojmem, že je tady šťastná a ani na mě to tu nepůsobilo jako nějaké peklo na zemi. Naopak, vše, co jsem dosud viděl, se mi líbilo. Ač toho prozatím moc nebylo. Souhlasně jsem se usmál a přikývl, když Lilac nabídla vyprávění nějaké historky z dětství, které pro ni nemohlo být příliš vzdálené. Zastřihal jsem ušima a bedlivě je nastražil. Příběhy jsem miloval.

//Asgaar

Rozhodně jsem chápal postoj Lilac ke smečkám v horách či na jiných neobvyklých místech. Lesy byly rozhodně nejtradičnějšími vlčími stanovišti a mělo to své dobré důvody. Ovšem i ostatní prostředí měla něco do sebe. Já byl na hory zvyklý jako mladý, takže jsem to určitě viděl jinak. Močály ale lákavě nezněly ani mě. Vodu jsem měl sice rád, ale spíše ve formě říček či jezer, než kaluží, které mění širé okolí v blátivou břečku. Nic proti výtvorům přírody, ale bažinám jsem se opravdu radši vyhýbal. Souhlasně jsem ale přikývnul na slova, kterými to Lilac zakončila - bylo to nepochybně o zvyku. Každému vyhovovalo pro život nějaké jiné místo a to bylo dobře. Díky tomu byl svět tolik pestrý a taky si každý mohl vybrat, co měl nejraději a co se mu nejvíce líbilo.
Nabídka, že by mě Lilac mohla provést po jejich smečce, mě nadchla. Doufal jsem, že nikomu má přítomnost nebude vadit, ale rozhodně jsem nehodlal nechat nějaké obavy, aby mi pokazily dobrou náladu, která se mě zmocnila. Navíc se to u jezera začínalo celkem převlčovat, takže mohl být rozumný nápad se vzdálit, jestli jsme chtěli pokračovat nerušeně v našem rozhovoru. Ač tedy poněkud jednostranném. S úmyslně přehnanou rázností jsem přikývl a na vteřinu se postavil do pozoru - byl bych i zasalutoval, kdybych to uměl. Rozkaz, velitelko! pomyslel jsem si a zazubil se nad tím, načež jsem vykročil po boku Lilac směrem, který zvolila.
Nazvala tuto zemi Gallireou, což se setkalo s mírně překvapeným výrazem. Asi ještě nikdy jsem nebyl v krajině, která by měla svůj vlastní název. Jistě, lesy a hory svá jména měly, ale předpokládal jsem, že tohle jméno zkrátka zahrnuje úplně všechno, co bylo v okolí vidět. Na otázku bych jí rád odpověděl, že se toulám víceméně bezcílně světem a vyčkávám, co mi osud přivane, ovšem to bylo dost zapeklité. Obzvláště za chůze. To se mi komunikovalo špatně, protože pokud Lilac nechtěla spadnout do nějaké vyhrabané díry nebo narazit do stromu, nemohla na mě pořád koukat a já taky nemohl používat všechnu řeč těla, jak bych rád. Omezil jsem se tedy pro dobro nás obou na prosté zavrtění hlavou, ačkoliv zdaleka nevyjadřovalo všechno, co bych si přál. Očima jsem mezitím bloudil kolem. Byl jsem zvědav, jak to u Lilac doma bude vypadat.

//Středozemní propadlina přes Galtavar

Lilac se docela dost rozpovídala o tom, jak sem dorazila ona. Ukázalo se, že se do zdejších končin dostala ještě jako vlče, kterého se ujal dospělý vlk. Svou roli ale zřejmě nebral moc vážně. Na čele se mi vytvořila podmračená vráska - neschvaloval jsem myšlenku toho, že někdo svěřené vlče prostě odhodí a udělá z něj problém někoho jiného. Byl jsem ostatně kdysi v podobné situaci s Eirou a ani na vteřinu mě nenapadlo ji tam nechat napospas. Lilac mi vlastně tou svou energickou a upovídanou povahou Eiru trochu připomínala. Když jsem si to uvědomil, podmračený výraz z mé tváře zmizel a znovu jsem se usmál. Ostatně ten příběh nakonec měl dobrý konec, ne? Lilac vypadala spokojeně ve své nové smečce. S nadějí jsem se zazubil, když pronesla, že i já tu určitě budu šťastný. Mohlo by to tak klidně být - vypadalo to zatím jako hezká země. Třeba to konečně bude kraj, kterým jen tak neprojdu, ale nějakou dobu se i zdržím.
Ostatně to vypadalo, že je tu opravdu z čeho vybírat. Horská smečka zněla lákavě - třeba by to tam bylo jako doma! Při té myšlence mi poskočilo srdce. Ale smečka v močálech? Tázavě jsem povytáhl obočí. To jako vážně? Hm. Každému se asi líbí něco jiného. Za sebe jsem ale věděl, že mít neustále urousaný kožich by nebylo nic pro mě. Asgaarská smečka, tedy smečka Lilac, taky zněla jako hezké místo k životu, už jen podle toho, s jakou láskou o ní mladá vlčice hovořila. Stejně tak mě zaujala i Borůvková. Proč se tak asi jmenuje? Jestli tam mají hodně borůvčí, pak mají mou plnou pozornost, pomyslel jsem si a pro sebe se uculil. Zkrátka a dobře, vypadalo to, že to tu opravdu žije a příležitostí k nalezení nového domova není zrovna pomálu. Byl jsem z toho všeho nadšený. Oháňka se mi smýkala ze strany na stranu, jak jsem naslouchal pozorně všemu, co mi Lilac povídala.
Když se zeptala, zda já někam patřím, trochu to popravdě zabolelo, nebudu lhát. Nicméně nabídka, který přišla vzápětí, rozptýlila všechna černá mračna, která snad hrozila, že se zformují v mé mysli. Nadšeně jsem přikývl při zmínce, že by mi Lilac mohla ukázat jejich území. To bych moc rád! Široce jsem se usmál. Takovéhle myšlenky jsem byl ochoten se hned chytit. Nebyla to přece šance, která by se naskytla každý den, že?

Souhlasně jsem pokývl, když Lilac pronesla, že když dojdou témata, je to občas dosti těžké. Mně osobně tedy ticho a mlčení mezi dvěma vlky nevadilo, ovšem vysledoval jsem, že druzí se často dost ošívají, když náhle vprostřed rozhovoru nastane dlouhá odmlka. Nikdy jsem to moc nepochopil, ale stávalo se to dost často na to, abych si uvědomil, že jsem s tímto názorem asi v menšině. Většina vlků zkrátka měla potřebu mlčení vyplňovat hovorem prakticky o čemkoliv - a to mi taky nevadilo. Rád jsem poslouchal, ať už se mluvilo o počasí, o zvěři či o něčem úplně jiném.
Lilac se zeptala, zda jsem odsud. Zavrtěl jsem krátce hlavou a kývl čumákem směrem, kde se tyčily hory. Tím směrem jsem sem přišel. Ze severu. Kdoví, jestli se tady zdržím. Zatím to tu vypadalo jako docela hezká země. Když Lilac zmínila smečku, podnítila mou zvědavost. V očích se mi zalesklo. Nastražil jsem pozorně uši a naklopil mírně tázavě hlavu na stranu. Asgaarská smečka? Ne, že bych o ní někdy slyšel, ale rozhodně to byla první smečka, o které jsem se doslechl od chvíle, co jsem opustil Cedrový les. Usmál jsem se - znělo to jako hezké místo. Pokynul jsem Lilac vybízivě hlavou a doufal, že mi poví víc, ať už o té její smečce nebo třeba i o nějakých jiných. Tohle téma pro mě bylo důležité. Hledal jsem nový domov. Zdálo se ale, že tam u nich vlci nedrželi moc pospolu, když se rozutíkali a na Lilac asi trochu pozapomněli. I když to na druhou stranu mohla být jen náhoda.
Na další otázku jsem rovněž musel použít záporné gesto. Mírně zkroušeně jsem při tom svěsil uši. Teď už ne. Pořád mě celkem trápilo, jak to v Cedrové smečce dopadlo. To nejhorší mě sice už přešlo, ale byl to můj dlouholetý domov - nedalo se čekat, že se mi nebude vůbec stýskat. Ale kdo ví? Třeba se od Lilac dozvím něco, co mi pomůže objevit nové místo pro život.

Viděl jsem, jak se to Lilac v hlavě rovná a trpělivě jsem čekal, dokud se jí na tváři neobjevil výraz porozumění. Souhlasně jsem přikývl na její slova - trefa. S tím se mi taky na tvář navrátil úsměv, který se jen rozšířil, když mladá vlčice začala projevovat jisté nadšení a zvědavost. Ani já nikdy nenarazil na dalšího vlka, který by byl jako já, takže mě ani moc nepřekvapovalo, že se s někým němým setkává poprvé. Na její otázku bych toho asi neměl mnoho co říct ani slovy a tak jsem jen škubl rameny. Pro mě to bylo normální. Dávno jsem si zvykl a netrápilo mě to, i když druhým občas připadalo nepochopitelné, že mě to vůbec nežere. Ale proč by mělo? Nic mě nebolelo, nikdy jsem nepoznal jiný život a byl jsem spokojen tak, jak jsem byl. Lilac se ale okamžitě plácla tlapou do čela, neb jí došlo, že jí tohle všechno nemám dost dobře jak sdělit. Zazubil jsem se a mávl nad tím tlapou. Však na tom nesejde. Pokud mi to ovšem chtěla usnadnit a fromulovat otázky jednoduše, byl jsem jedině rád. Zvládal jsem se domlouvat docela obstojně, ale byly věci, které se beze slov říkaly dosti složitě. A hodně také záleželo na vnímavosti toho druhého.
Se širokým úsměvem jsem zavrtěl hlavou, vůbec mi nevadila její zvědavost. Spíše naopak. Usadil jsem se do sněhu a hlavou jí pokynul, ať se klidně vyptává. Ocas za mnou uhlazoval vlhký sníh do hladka, jak se pořád mimoděk posunoval ze strany na stranu. Lilac zajímalo, jestli se mi těžko navazují přátelství. No... to nebylo nic, na co by existovala jednoznačná odpověď. Záleželo na situaci. Neurčitě jsem potřásl hlavou a naklopil jsem před sebou tlapu nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Někdy ano, někdy ne. Na toulkách to bylo určitě těžší, než když jsem trávil ve smečce čas pořád mezi těmi stejnými vlky, ale i během cest jsem si našel pár kamarádů, se kterými jsem nějaký ten kousek světa prošel. Hlavní bylo se zkrátka nebát a zkusit s někým navázat kontakt - a buď to dopadne dobře, nebo ne.