Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem, že při mém doteku ztuhla, ale neodtáhla se ani neutekla... a ani do mě nezaťala tesáky. To se asi taky mohlo klidně stát, ale v mém omámeném stavu mi to došlo až po nějaké chvíli. Můj mozek byl jako oblouzený jakousi podivnou mlhou. Tohle se s vlkem stane, když potká svou opravdovou lásku? Jenže v tom byl trochu háček. Nezdálo se, že by Tasa cítila to samé ke mně. Co když za tím nebyl jen obyčejný strach? Třeba jsem nebyl vůbec její typ. Nebo... nebo ten svůj strach nedokáže nikdy překonat a pak bychom nikdy nemohli být spolu. Byl bych pořád sám. Opuštěný. Nasucho jsem polkl - ne! Takové myšlenky jsem si vůbec nesměl připouštět!
Po chvíli se ale začalo zdát, že to celé vážně vyjde. Z hrdla šedivé vlčice se vydralo jakési potěšené vrknutí a její tělo mělo tendenci se naklonit směrem ke mně. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv - Správně, pojď za mnou, to přece oba chceme... Spolu budeme šťastní. Jenže vtom se vlčice zarazila. Trhl jsem sebou, jako bych dostal facku, i když se vlastně nic nestalo. Mírně jsem svěsil uši. Co se stalo? Rychle jsem pohlédl na hnědého vlčka, který vrtěním hlavy bral zpět svou předchozí otázku, než jsem svou pozornost vrátil Tase. V jejích očích jsem četl otázku, možná až výzvu. Poprvé po dlouhé době jsem pocítil skutečnou hořkost nad skutečností, že jsem nemohl mluvit. Chtěl jsem jí říct, jak dlouho jsem hledal někoho jako ona a že po ní nechci nic jiného, než aby přišla blíž a než aby se mnou sdílela svůj čas, dokud se o sobě nedozvíme úplně všechno a dokud mezi námi nevykvete láska jako ze starých bájí. Ale to jsem jí říct nemohl. Vlastně jsem vůbec netušil, co dělat. Věnoval jsem jí poněkud zoufalý pohled a sklopil zrak k zemi. Neví, co chci. Nechápe to. Kdyby tak mohla cítit to, co cítím já... Vzhlédl jsem a zopakoval s poněkud smutnou tváří gesto, kterým jsem ji předtím zval blíž, ačkoliv nyní jsme od sebe byli snad jen na délku tlapky. Chci si být s tebou ještě blíž, víš? Tak blízko, jak to půjde...

Mé gesto, které jsem měl zcela zautomatizované, neboť jsem ho používal prakticky pokaždé, když jsem potkal někoho nového, se u šedé nesetkalo se zrovna nejlepší reakcí. Překvapeně jsem škubl ušima a hned tlapu od tlamy zase oddálil, když se z hrdla vlčice vydralo další zakňučení. To jsem nechtěl, sklopil jsem omluvně uši. Tmavý vlk to ale naštěstí rozluštil správně. Věnoval jsem mu spokojený úsměv - přesně tak, to bylo to jediné, co jsem tím chtěl říci, tudíž... se snad Šedá trošku uklidní, když už teď ví, co míním? Vypadalo to ale, že spíše pochybuje o mé pravdomluvnosti. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Já nelžu. Nikdy nelžu... a obzvlášť tobě bych nikdy nelhal, pomyslel jsem si a zatvářil se tak nevinně, jak jsem jen dokázal, až to muselo vypadat, že bych vyřčení nějaké nepravdy snad ani nebyl fyzicky schopen.
Hnědý vlk přeložil i mé další gesto. Byl v tom dobrý, uznale jsem na něj mrkl, ale oči jsem měl jenom pro vlčici, kterou již podruhé oslovil jako Tasu - tudíž to skoro jistě bylo její jméno. Už i Hnědý začínal vypadat trochu nervózně... a i já byl vlastně nervózní, nervózní ze vší té nervozity ve vzduchu. Tasa, ta krásná lesní víla, se ke mně vskutku začala přibližovat. Jenže se plížila, vyplašeně, až mi jí bylo líto. Skoro mi pukalo srdce nad tím poděšeným stvořeníčkem, které se plazilo a kňučelo. Asi čekala, že jí ublížím. Nejspíš jí někdo ublížil už dřív - rozhodně by tomu odpovídaly ty jizvy i drápky, které jí na jedné tlapě chyběly. Ale já nic takového udělat nechtěl. Ne. Už teď jsem v tom lítal až po uši, chtěl jsem ji utěšit, ne jí přitěžovat. Když se zastavila v pohybu, pomalu jsem se sklonil, dával přitom pozor, aby na mých pohybech nebylo nic náhlého a děsivého, a jemně jsem jí čenichem přejel po tváři. Takže byla skutečná... Přivřel jsem oči a usmál se, než jsem se opět pomalu odtáhl. Nestačil jsem ale udělat nic dalšího, zarazila mě otázka od Hnědého. Jak jako co se mnou budete dělat? nastražil jsem uši a na tváři se mi objevil zmatený výraz. Nechtěl jsem, aby se mnou někdo něco dělal... hledal jsem jen trochu lásky do svého zoufale prázdného srdce, to bylo vše.

Nedokázal jsem přijít na to, co na mě šedivou tolik znepokojuje. Nic jsem přece neprovedl... určitě ne nic, kvůli čemu by se měla snažit vsáknout se do země, jako to právě činila. Přinejmenším to tak vypadalo. Snížil jsem se až úplně na zem a snažil se vyhlížet zcela nevýhružně a neškodně - ani mouše bych neublížil, natožpak vlčici! Její společník cosi řekl - bylo to snad její jméno, Tasa? Moc hezké. Mluvil tlumeně, ale já ho zaslechl i přes dusot mého srdce. Zajímal se, co od nich chci... a já si uvědomil, že tohle se mi bude vysvětlovat opravdu hodně těžko. Bylo by to snazší, kdyby vlčicí nezmítal strach, ale takhle jsem se k ní dost dobře nemohl přiblížit a zabořit jí čenich do srsti na krku, jako bych ji hledal celý život. Což jsem vlastně dělal. Jen jsem o tom až donedávna nevěděl. Ale když jsem ji konečně spatřil před sebou, pochopil jsem. Všechno dávalo smysl. Všechno do sebe zapadalo. Jen bylo třeba teď našlapovat opatrně a nerozbít tu křehkou naději, že bychom my dva, já, ona... že bychom mohli zůstat spolu. Možná že se ale věci pohybovaly správným směrem. Byl to jen strach, co se jí zračilo v očích, nebo i něco jiného? Těžko říct. Možná si se mnou jen pohrávaly mé vlastní tužby.
Pustil jsem se tedy do vysvětlování, hezky postupně. Pozvedl jsem hlavu, ale prozatím jsem nevstával. Pro začátek jsem si přiložil tlapku k tlamě a zavrtěl hlavou, přičemž jsem přejel pohledem ze šedé na tmavého a zase zpátky. Doufal jsem, že mé mnohokrát použité gesto - nemluvím - pochopí rychle. Některým vlkům to docvaklo hned, některým to trvalo, ale já měl času dost. Teď, když jsem už šedou našel, nebylo kam spěchat, nebo ano? Chvíli jsem počkal, ať si to přeberou v hlavách, a pak jsem se pomaličku vytáhl zpět do sedu. Pohled jsem na chvíli zabořil kamsi ke svým tlapám, než jsem zrak opět zvedl k šedé, tentokrát s nevyslovenou téměř zoufalou prosbou v očích. Pozvednutou tlapkou jsem jí pokynul, aby přišla blíž. Aby se nebála. Jen jsem se jí chtěl dotknout a přesvědčit se, že je skutečná, ne jen nějaký přelud zrozený z ranní mlhy.

Na můj - jak jinak než mlčenlivý - pozdrav odpověděl pouze onen mladík. Jen jsem mu rychle pokývl, než jsem se obrátil zpátky k šedé vlčici, která ale reagovala úplně jinak, než jsem očekával. Vlastně mě to trochu vyděsilo. To už jsem to stačil pokazit? Zdálo se, že jsem ji pořádně vyděsil, ač jsem vůbec netušil čím. Rychle jsem si v hlavě přehrál své dosavadní činy, ale neuvědomoval jsem si, že bych udělal cokoliv, co by si mohla vyložit jako hrozbu. Možná jí hrozivý přišel už jen samotný můj zjev. Byl jsem konec konců dost velký vlk a možná jsem i mohl působit nebezpečně, když jsem sem tak vtrhnul beze slůvka vysvětlení. Byl bych to vysvětlení i podal, ale to žel bohu nebylo zase tak jednoduché. Ale ona se mě přeci nemusela bát. Byl jsem zcela mírumilovný... a chtěl jsem po ni jenom to nejlepší. Jistě to brzy pochopí.
Když přede mnou couvla, pomalu jsem se posadil a po chvíli přemýšlení jsem se snížil až do lehu, hlavu jsem si položil na tlapy a s naprosto mírumilovným úsměvem jsem vzhlížel k šedivé. Vidíš? Nejsem nebezpečný! Učinil jsem se momentálně nejmenším, jak jsem jen mohl a pomalu jsem vrtěl ocasem. Vůbec se mě nemusíš bát, to byla zpráva, kterou jsem se snažil vyzařovat celým svým tělem. Obrátil jsem se i na druhého vlka - asi jsem nemohl čekat, že by mě v mé snaze podpořil, ale on vyděšeně nevypadal, tak by třeba mohl působit aspoň jako morální podpora pro tuhle líbeznou vílu. Čím déle jsem na ni koukal, tím více se mi líbila. Věřil jsem, že se mě brzy přestane bát... a se mnou po boku by se pak už nemusela bát nikoho! Vždycky bych ji chránil, nenechal bych jí zkřivit ani chloupek.

//Mušličková pláž

S větrem od moře v zádech mi přišlo, že kráčím s naprostou lehkostí, jako bych našlapoval na obláčky. Popravdě jsem se ale valil lesem se svou typickou medvědí neohrabaností a kdokoliv tu byl mne nejspíš musel slyšet přicházet na míle daleko. Octl jsem se v dalším lese. V tomhle ale nebyla cítit přítomnost smečky, což bylo dobře - nyní jsem neměl čas hledat si domov, nejprve jsem potřeboval sehnat někoho, s kým ten domov budu sdílet. A i když tu nevisel smečkový pach, někoho jsem tu přece jen cítil. Dva pachy a jeden z nich patřil vlčici. Srdce mi při tom zjištění poskočilo. Mohla by... mohla by ona být tou, kterou hledám? To se již brzy dozvím. Zamířil jsem směrem, odkud jsem přítomnost vlků cítil a po chvíli jsem je spatřil.
Jeden z nich byl mladý vlk, ne už vlče, ale ani ne dospělý. A ta druhá... druhá byla vlčice. Nejspíše by ji málokdo označil za "krásnou" - srst měla rozcuchanou a místy potřísněnou krví a celkově asi nezapadala do šuplíku běžné atraktivity, ale mě v tu chvíli, v ranním světle dopadajícím na ni skrze nově vyrostlé listy stromů, připadala krásná jako lesní žínka. Uvědomil jsem si, že tam už nějakou chvíli stojím opodál mezi stromy, tlamu lehce pootevřenou jako nějaký slabomyslný pitomec a že pokud na mě ti dva ještě nezírají jako na troubu, jistě s tím brzy začnou. Mírně jsem potřásl hlavou, abych se vzpamatoval, a pak jsem si přehodil přední nohu před nohu a vysekl oběma přítomným hlubokou poklonu na pozdrav. Navázal jsem krátký oční kontakt i s tím vlčkem, abych snad nevypadal jako neomalenec, ale oči se mi neustále vracely k šedé dámě. Srdce mi bilo jako zvon. Mohla by být tou pravou? Ach...

//Mahtaë jih přes Ústí

Řeka se hnala kupředu a já ji o něco pomaleji následoval, ale brzy se ukázalo, že dál už to nejde. Přede mnou se totiž rozprostřelo... Moře? Překvapeně jsem vydechl. Nikdy jsem ještě moře neviděl, ačkoliv jsem o něm již párkrát zaslechl. Pohled přes tu nesmírnou vodní plochu mi téměř vyrazil dech, jak jsem tam tak stál ve slunečném ránu na písečné pláži a nechával vlny, aby se doplazily až k mým tlapám, které překvapení přikovalo k zemi. Vítr mi od moře nesl do čenichu vůni soli a zvuk křiku neznámých ptáků, kteří v něm nejspíše lovili ryby. Byl to dechberoucí výhled. Co je asi pod hladinou? Co za tvory může obývat tak obrovskou vodní plochu? V jezerech občas žily pořádně veliké ryby, ale tohle bylo mnohem větší než jakékoliv jezero, co jsem kdy viděl.
Byl bych se moři obdivoval nadále, ale bolestné bodnutí touhy v hrudníku mi připomnělo mou misi. Ach ano. Hledání pravé lásky. Nesměl jsem otálet. Co kdyby se mi mezitím někde ztratila? To bych nejspíše nepřežil... Ne, musel jsem jít dál, ať už byl oceán jakkoliv lákavý a záhadný. Vrátím se sem s ní, až ji najdu. Klidně by to mohlo být naše tajné místečko, pousmál jsem se. Pláž vypadala opravdu romanticky a byl tu klid. Dokázal jsem si představit, že večer, při západu slunce, to tu musí být naprosto fantastické. Věděl jsem, že tohle místo si budu pamatovat. Ale moře nikam neuteče - jenže má láska by mohla. Odvrátil jsem tedy tvář od vody a vykročil zpět na pevnou zem.

//Zrádcův remízek

//Borůvkáč přes Mahtaë sever

Stromy Borůvkového lesa zůstaly za mými zády společně s mou malou kamarádkou. Ona byla doma, mezi svými, tam, kam patřila. Ale kam jsem patřil já? A hlavně... ke komu? Teď, když byla Maeve pryč a její zvídavé otázky mi už neposkytovaly rozptýlení, ta nově planoucí touha v mém srdci byla téměř k nevydržení. Potřeboval jsem najít partnerku, svou lásku, svou květinku, o kterou bych mohl pečovat a kterou bych mohl mít rád. Našli bychom si domov a poklidně v něm žili. Jedině tak jsem mohl být šťastný! Cítil jsem, že pokud ji brzy nenajdu, moje srdce jistojistě pukne. Však jsem svou lásku rozdával celý život - miloval jsem svět, miloval jsem život, miloval jsem mnoho vlků, které jsem potkal, ale nikdy to nebyla ta nejpravější láska. Taková, co překoná všechny překážky - taková, jako byla v pohádkách. To ale neznamenalo, že nemohla být skutečná. Jak by se v těch pohádkách asi vyskytla, kdyby ji někdo nezažil doopravdy? To nebylo jako vymyslet si příšeru nebo nějaké daleké království... přišlo mi, že vymyslet si úplně nový cit bylo téměř nemožné. A proto jsem věřil tomu, že ta pohádková láska existuje. A že ji brzy najdu, ach ano, to jsem cítil. Jako by mě mé srdce nabádalo, našeptávalo mi... Kráčel jsem podél řeky jako ve snách, s hlavou v oblacích. Nedával jsem moc pozor na cestu, nechal jsem se vést svým srdcem a vodním tokem, který spěchal kamsi kupředu.

//Mušličková pláž přes Ústí

A bylo to tu. Čas loučení - tentokrát už doopravdy. Ach jo. Neměl jsem loučení rád. Byla vždycky těžká, a to i když nebyla napořád. Na druhou stranu, vždycky bylo lepší alespoň dostat šanci říct si nashledanou (či sbohem)... Se svou rodinou jsem se třeba nikdy rozloučit nemohl, jaksi jsem nepočítal s tím, že se ztratím a už nikdy nenajdu cestu zpátky. Mrzelo mne to dodnes. Však ani netušili, co se se mnou stalo. Ale takový byl život a já bych ho jiný asi ani nechtěl. Občas byl hořký a občas sladký jako lesní jahody, ale většinou byl obojí a ještě mnohem víc a to bylo přece neskutečně vzrušující. Mezi stromy smečkového lesa, který začínal v jarním jitru ožívat, bylo těžké si zoufat. A ani nebyl důvod si zoufat! Byl to přece dobrý konec hezkého výletu. Povětšinou hezkého. Ta cesta jeskyněmi zase tak báječná nebyla, ale věřil jsem, že až na ni příště zavzpomínáme, nejspíš se tomu ještě s chutí zasmějeme.
Maeve se ke mně přitiskla, tak jak to s oblibou činila celou dobu. Dovolil jsem jí to, jen jsem se mírně usmíval a pošimral ji špičkou ocasu pod čumákem. Ty mě taky budeš chybět. I Růženka, věnoval jsem pohled opeřenému tvorečku, který posedával na Maevině hřbetě a hleděl kolem sebe očky černými jako kuličky bezu. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou, když se ujišťovala, že na ni nezapomenu. Samozřejmě, že ne! Jak bych mohl? Ale pak už Maeve mířila pryč. Ještě mě upozornila, abych se choval slušně. Široce jsem se usmál - ta výzva mě rozhodně pobavila, obzvláště když vycházela z takové mladé tlamičky. Budu ten největší slušňák, co kdy chodil po tváři země, pomyslel jsem si a naposledy Maeve pokývl na rozloučenou, než se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní, dokud mi její oháňka nezmizela z dohledu mezi stromy. Pak jsem si tiše povzdechl, stal z lesní půdy a zamířil zase pryč. Nečekal jsem, než se tu objeví vlci ze smečky. Věřil jsem, že Maeve jim vyřídí, kdo ji přivedl - bylo zbytečné je připravovat o čas. Ohlédl jsem se přes rameno, ale byl jsem vážně sám. Tak sám... Někde musí být nějaká vlčice, která by mě měla ráda... která by mi dovolila mít ji rád. Nebo ne? Bylo na čase to zjistit. Vykročil jsem zpět k řece a pak dál, na cestu za láskou svého života, která mohla čekat kdekoliv.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Mahtaë sever

Beze spěchu jsem si to mířil k lesu, který byl domovem smečky. Domovem Maeve. Nehledě na to, jak moc jsem se to snažil zdržovat, stromy se neúprosně blížily a brzy nás obklopily. Zastavil jsem se hned na okraji lesa. Neměl jsem v plánu vydávat se dále - nechtěl jsem jim narušovat území a dělat problémy. Jen jsem dohlížel na to, aby se mladá vlčice dostala v bezpečí domů. Pouze jsem zavětřil, zda tu je někdo, kdo by si Maeve mohl převzít nebo koho by si tu našla a připojila se k němu. Pár vlčích pachů se tu ve vzduchu vznášelo, tudíž to bylo asi v pořádku. Malá princezna byla zpátky doma - i s novým opeřeným kamarádem. Všechno bylo tak, jak to být má. I to, že jsme z toho byli oba trochu smutní, bylo zkrátka součástí loučení. Posadil jsem se na lesní půdu a s lehkým úsměvem shlédl na Maeve. Čas se rozloučit, povzdechl jsem si. Sklonil jsem hlavu a něžně se svou tváří otřel o tu Maevinu na znamení toho, že si mi bude stýskat. A taky že jsem rád, že jsem ji poznal. Pak jsem se opět narovnal a pousmál se, tentokrát o něco více. Však se ještě uvidíme, ne? Můžu se sem kdykoliv zastavit. Vím přece, kde to je. Pomalu jsem mávnul oháňkou ze strany na stranu. Ale že jsme si spolu užili dobrodružství!

Maevina otázka byla trošku nečekaná, ale bylo pochopitelné a vlastně celkem hezké, že se o to zajímala. Byla to zajímavá shoda náhod, že nám láska přišla na mysl ve stejnou chvíli. Nejspíš to bylo tím jarem, které se vznášelo ve vzduchu - to přece bylo období lásky, rozkvětu, obnovy a nového života. Měl jsem jaro moc rád. Jen kdybych s někým mohl tu krásu kolem sdílet... Potřásl jsem hlavou. Mé myšlenky byly dnes obzvláště neposedné a neustále se rozbíhaly do všech směrů, takže bylo hrozně těžké se soustředit. Musel jsem to ale zvládnout, neboť Maeve měla další otázky. Byly naštěstí dosti snadné, aspoň prozatím, takže jsem na ně zvládal odpovídat i se svou rozpolcenou myslí a srdcem, které si až příliš živě uvědomovalo svou nenaplněnost. Přikývl jsem s lehce zasněným úsměvem - ano, líbilo se mi to. Byly to moc hezké okamžiky, ač vzácné. Nikdy jsem nebyl zrovna magnet na vlčice, ale o to více jsem si vážil každého čumáčku, který jsem kdy za život dostal. Ten první ještě doma v horách, pod hvězdnou oblohou, když nám studený vítr cuchal srst a padaly na nás drobné vločky sněhu. Iris, tak se jmenovala. Měla krásné zlaté oči a sladký úsměv. Zakoukali jsme se do sebe a pak se naše cesty zase rozešly, prostě jen tak, žádná hořká slova, bolestné loučení, jen mladické pobláznění - snad ani ne pravá láska, které jednoho dne zmizelo tak rychle, jak se objevilo...
Opět jsem potřásl hlavou a vykročil kupředu, neboť jsem si připomněl, co je potřeba udělat. Borůvkový les byl nedaleko. Loučení s Maeve se tedy kvapem blížilo. Tiše jsem si povzdechl, ale nedalo se vážně nic dělat - jediné, co jsem mohl učinit, bylo jít opravdu vycházkovým tempem a získat nám tak pár dalších okamžiků a dát taky Maeve prostor pro případné další otázky, které by ji mohly napadnout.

//Borůvkáč

Možná to vážně byly včely. I Maeve si totiž začala stěžovat na štípnutí. Nejmoudřejší by asi bylo zmizet, než vydráždíme celý roj... Jenže starosti se včelami brzy začaly vypadat zcela malicherné a zbytečné, neboť je vystřídaly starosti mnohem důležitější. Starosti o lásku a mé staré křehké srdce, které po ní zoufale zatoužilo. Přece jsem si trochu lásky zasloužil, ne? A měl jsem jí tolik, tolik k rozdávání! Nějakou hodnou vlčici bych jí mohl zahrnout, měla by se se mnou jako v bavlnce. Modré z nebe bych snesl, abych ji rozesmál, nechával bych jí ty nejlepší kousky masa a nejměkčí kožešiny ke spaní... Jako bych celou naši budoucnost už viděl před sebou. Problémem ovšem bylo, že jsem tu vlčici ještě nepotkal. Ale nemohla být přece daleko. Ne. Láska mého života mohla čekat za každým rohem. Musel jsem se ji vypravit hledat!
Ale hlásek vedle mě mě upozornil na to, že se nemůžu jen tak sebrat a odejít. Měl jsem přece pořád na starost Maeve. Musím ji odvést domů, připomněl jsem si. A pak budu moci vyrazit. Nemohl jsem Maeve jenom tak opustit, ať už mě srdce bolelo nezvladatelnou touhou jakkoliv. Ten pocit prázdnoty a nenaplnění byl strašný, až se mi skoro chtělo plakat, ale zároveň mnou zmítalo rozjaření a naděje. Cítil jsem, že už brzy se se svou láskou setkám. Zkrátka jsem si prožíval pěknou směsici emocí, do které jsem mohl zrovna přimíchat i překvapení - to když se Maeve zeptala, zda jsem se už někdy s někým čumáčkoval. Zarazil jsem se. Ta otázka přišla dost nečekaně. Netušil jsem, kam s tím Maeve míří, ale neviděl jsem důvod lhát, tudíž jsem přikývl. Pár takových vlčic už se v mém životě objevilo... nikdy z toho ale nebylo nic vážného. A to bylo přece strašně smutné! Muselo se to napravit.

Viděl jsem, jak Maeve úplně schlípla. Mrzelo mě to. Nechtěl jsem, aby kvůli mně byla smutná, jenže jsem věděl, že to jinak nejde. Nemohli jsme tady zůstat navěky a potulovat se divočinou. Maeve měla domov, kam patřila... já takový domov teprve jen hledal, ale jednou ho budu mít taky. Naše cesty se musely rozejít, i když jsem z toho i já byl poněkud smutný. Oblíbil jsem si tu malou rošťačku a opouštět ji se mi zdálo tak těžké - ale alespoň jsme spolu přece zažili dobrodružství, na které budeme moci pořád vzpomínat! A neloučili jsme se přece napořád.
Maeve provedla poslední pokus mě přesvědčit, abych se na to ještě vykašlal, ale já opět jen zlehka zavrtěl hlavou. Ačkoliv bych se přemluvit nechal celkem rád, občas bylo potřeba vytrvat a projevit trošku neústupnosti - to se u mě zase tak často nedělo. Nebyl jsem zrovna paličatý a obvykle nebylo příliš těžké mě postrkovat sem nebo tam. Byl jsem zkrátka měkkota, tak to bylo, ale v určitých chvílích bylo potřeba přinutit mé měkké srdce, aby se trochu vzchopilo. I Maeve nakonec přistoupila na to, že se tedy vrátíme. Pod pár podmínkami, ovšem. Byly to ale podmínky, které jsem byl více než ochoten splnit. Pousmál jsem se a rozhodně přikývl, načež jsem svou tlapu přiložil k té Maevině natažené, abych svůj slib ještě stvrdil. Jasně, že tě navštívím. Jinak by to asi ani nešlo. Zdálo se, že mým osudem je svůj život proplétat s životy rozpustilých mladých vlčích princezen a vlastně jsem si nestěžoval. Proč taky? Nebylo to zlé.
Bylo nicméně na čase vyrazit. Růženka možná hořela nedočkavostí, ale mně se zase tak moc nechtělo. Nedalo se ale nic dělat, rozhodnutí už bylo učiněné. Vstal jsem tedy, pokynul Maeve čumákem, aby mě následovala, a vykročil jsem směrem, kde se tyčily stromy Borůvkového lesa, který jsem před nedávnem opustil a nyní jsem se do něj opět vracel, tentokrát však s jiným cílem...
Náhle jsem se ovšem zarazil uprostřed kroku. Cosi mě štíplo do zátylku a já překvapeně zamrkal. Oklepal jsem se. Že by včela? Rozhlédl jsem se kolem, to by bylo pěkné nadělení, kdybychom vlezli k nějakému hnízdu včel! Nic jsem ale neviděl. Obrátil jsem pohled k Maeve, zdali si ona něčeho nevšimla... a začal jsem si uvědomovat cosi zvláštního. V mém nitru se začal rozlévat podivný pocit - sice hřejivý, ale zároveň naléhavě toužebný. Zrovna v této chvíli jsem si uvědomil, jak jsem už starý a pořád sám a jak by bylo hezké mít někoho, s kým bych mohl kráčet světem. Zatoužil jsem po lásce, tak hrozně, že jsem pomalu zapomněl, co jsem vůbec měl v plánu. Měl jsem přece odvést Maeve domů! Místo toho jsem tu stál jako truhlík a zoufale jsem na Maeve pohlédl, jako by snad mohla vědět, co se mi právě stalo a jako by mi s tím snad mohla pomoct. Maeve! Musíme s tím hned něco udělat, nebo se zblázním! V momentálním stavu mysli jsem ovšem nebyl schopen vysvětlit, co se vlastně děje. Dokázal jsem myslet jen na to, že na mě někde musí čekat životní láska a já ji musím co nejdříve najít.

Očekával jsem, že z myšlenky na návrat domů nebude mladá dobrodružka příliš nadšená. Nejspíš by mnohem radši pobíhala po světě a zkoumala jeho tajná zákoutí. Což o to, i já bych se s ní klidně ještě potuloval kolem a poznával místní tajemství, ale nemohl jsem se ubránit myšlenkám na ty, kteří na Maeve někde jistě čekali, hledali ji a báli se o ni. Byla v pořádku a bezpečí, ale to samozřejmě její rodina a smečka netušily. Co jsem ale tak úplně neočekával bylo, že se Maeve nechtělo loučit se mnou. I když to možná nebyl zase až takový div... ani mně se nechtělo ještě se rozcházet každý zase někam jinam. Ovšem byla pravda, že kdybych ji odvedl do Borůvkového lesa, nejspíše bych pak musel odejít. Váhavě jsem tedy přikývl. To bych asi vážně musel.
Jenže Maeve měla ještě další nápad. Něco podobného tu už jednou bylo, minimálně v mém životě. Přitažen do smečky náhodným zatoulaným vlčetem. Že by se historie měla opakovat? Jenže já si nebyl zcela jist, jestli zrovna Borůvková smečka je tou, po které mé srdce touží. Byla tam Maeve, pravda... Maeve, která mi přirostla k srdci a kvůli které by bylo lákavé zakotvit právě v onom nedalekém lese. Vzpomínal jsem si ale také zcela jasně na to, že jsem se tam necítil zrovna vítán, když jsem narazil na Storma a hlavně onu mladou vlčici, která po mě zřejmě toužila pouze křičet a rýpat. Nemohl jsem si rozumět s každým, to jsem chápal, ale stačilo to k zasetí zrnek pochybností do mé hlavy. Tušil jsem, že si domov budu chtít hledat jinde, ale zoufale jsem svou odpovědí nechtěl zranit Maeviny city - tím spíš, že v řeči gest se jen stěží vystihnou všechny jemné nuance a je velice snadné vyznít stroze, i když to jeden nechce. Zatvářil jsem se poněkud zhrzeně a mírně pokrčil rameny, přičemž jsem smutně zamával staženou oháňkou. Nemyslím, že je to místo pro mě, Maeve. Odpusť. Teď bych si zase jednou přál mít dar řeči a sdělit té malé, že to není její vina, ani že ji nechci opustit... že ji mohu klidně navštěvovat a že s mým rozhodnutím nemá nic společného. To jsem jí říct nemohl. Mohl jsem ji ale přivinout tlapou k sobě do huňatého kožichu - a tak jsem to učinil. Hlavně nebuď smutná, prosím, vzýval jsem ji v duchu, ale věděl jsem, že mě neslyší a i kdyby ano, nejspíš by to nic nezměnilo.

Maeve se nejprve zdráhala k vodě byť i jen přiblížit. Nijak jsem na ni netlačil a nechal jí, ať zkoumá řeku vlastním tempem, jak jí to vyhovuje. Vodní živel dokázal být strašidelný a možná bylo i dobře, že ve vlčí slečně vzbuzuje respekt, místo toho, aby se do vody bezhlavě vrhala. Rozhodně to pro ni bylo bezpečnější. Nakonec se ale osmělila přijít blíž a prováděla cosi, co by se snad dalo nazvat jakýmisi prvozáklady lovu, ačkoliv žádné hmatatelné výsledky z toho nebyly. Maeve to viditelně žralo, jak jsem si všiml na jejím zamračeném výrazu, když jsem se vynořil s poslední rybou v tlamě. Povzbudivě jsem do ní strčil čenichem a věnoval jí konejšivý úsměv - však přece žádný učený z nebe nespadl a ona bude mít ještě spoustu času a příležitostí se všechno naučit. Lov ryb navíc nebyl jen tak. V můj prospěch hrála hlavně léta praxe, ale když jsem se lovit učil, vypadalo to dost podobně jako Maeviny neohrabané snahy.
Pak už bylo na čase pustit se do jídla. Já se do své ryby zakousl s chutí, ale viděl jsem, že vlče nad tím váhá. Hm, že bych se jí vážně netrefil do noty? Ne každému ryby zrovna voněly, i když já je vždycky měl rád - možná i proto, že se za nimi nemuselo běhat, stačilo si na ně počkat. Nakonec se ale i vlčí slečna pustila do jídla a brzy jsem ji měl zase namačkanou v kožichu. Bezhlesně jsem se zasmál a pocuchal jí čenichem srst na čele. Jejímu rošťáckému úsměvu se jen těžko odolávalo.
Ale co teď? Dobrodružnou výpravu jsme měli asi víceméně za sebou... a bylo třeba myslet i na to, že tu malou šibalku možná někdo hledá. Následovat naši stopu poté, co jsme se doslova propadli do země, už asi nebude jen tak snadné. Možná bych ji měl zavést domů. Popravdě se mi nechtělo ještě se loučit... Nechtěl jsem ale být za zloděje vlčat a ani jsem nechtěl zbytečně přidělávat vrásky na tvářích její rodiny. Rozhlédl jsem se kolem - pokud jsem úplně neztratil orientaci, měli bychom Borůvkovému lesu být pořád dost blízko. Vlastně, pokud jsem se nepletl, jeho stromy začínaly jen kousek od nás. Jemně jsem Maeve postrčil tlapou, abych upoutal její pozornost a pak jsem obrátil tázavý pohled k lesu, který byl jejím domovem. Tak co? Nevydáme se tam?

Zatímco jsem s trpělivostí vyčkával na další vhodný úlovek, Maeve se už stačila probudit. Zamával jsem jí oháňkou na pozdrav dobrého jitra a usmál se na ni. Vypadala odpočinutě, zářila jako sluníčko a hned se začala kasat, že by rybu určitě taky ulovila. Ukročil jsem stranou, abych jí udělal víc místa na mírně klesajícím úseku břehu, kde jsem lovil a bradou jí pokynul k řece, ať si to klidně zkusí. Proud tady nebyl zase tak silný, abych se bál, že by ji strhnul. Voda byla sice celkem dost studená, ale nebyla zase ledová a celkově jsem si říkal, že když si zkusí trochu zarybařit - byť třeba neúspěšně - určitě se tím nic nezkazí. Aspoň by si okusila nový zážitek.
Ať už se do toho Maeve pustila, nebo ne, já vyčkával stále dál na tu správnou chvíli. Začínalo svítat, ale ráno bylo šedivé a příliš se nepodobalo jarnímu počasí, jaké tu bylo včera. Škoda. Celkem jsem se těšil na teplejší počasí, ale prozatím jsme se museli spokojit alespoň s tím, že nepršelo - i když to vypadalo, že by každou chvíli mohlo začít. Ryby se ovšem žádným počasím nezabývaly... a ty méně opatrné se nezabývaly ani vlčími tlapami v řece, což bylo dosti velkým rizikem, které se nakonec stalo osudným další rybě. Stiskl jsem tesáky kolem kluzkého těla, které vyskočilo nad hladinu prakticky přímo před můj čumák. Teď jsme tedy měli dvě ryby, obě celkem přijatelné velikosti, žádné zakrslé čudly - jako svačina by to mělo stačit. A když ne, můžu potom klidně ulovit další. Vylezl jsem tedy z ledového proudu a oklepal si zacákaný kožich. Pak jsem první z ryb přistrčil směrem k Maeve, zatímco druhou jsem si nechal pro sebe. Dobrou chuť, popřál jsem pouze v duchu, navenek jsem přání pouze naznačil mírným pokývnutím a pustil jsem se do jídla. Už mi taky pořádně vyhládlo. Jeden by ani nečekal, jak náročné je bloudit podzemím!