Příspěvky uživatele

Lilac se docela dost rozpovídala o tom, jak sem dorazila ona. Ukázalo se, že se do zdejších končin dostala ještě jako vlče, kterého se ujal dospělý vlk. Svou roli ale zřejmě nebral moc vážně. Na čele se mi vytvořila podmračená vráska - neschvaloval jsem myšlenku toho, že někdo svěřené vlče prostě odhodí a udělá z něj problém někoho jiného. Byl jsem ostatně kdysi v podobné situaci s Eirou a ani na vteřinu mě nenapadlo ji tam nechat napospas. Lilac mi vlastně tou svou energickou a upovídanou povahou Eiru trochu připomínala. Když jsem si to uvědomil, podmračený výraz z mé tváře zmizel a znovu jsem se usmál. Ostatně ten příběh nakonec měl dobrý konec, ne? Lilac vypadala spokojeně ve své nové smečce. S nadějí jsem se zazubil, když pronesla, že i já tu určitě budu šťastný. Mohlo by to tak klidně být - vypadalo to zatím jako hezká země. Třeba to konečně bude kraj, kterým jen tak neprojdu, ale nějakou dobu se i zdržím.
Ostatně to vypadalo, že je tu opravdu z čeho vybírat. Horská smečka zněla lákavě - třeba by to tam bylo jako doma! Při té myšlence mi poskočilo srdce. Ale smečka v močálech? Tázavě jsem povytáhl obočí. To jako vážně? Hm. Každému se asi líbí něco jiného. Za sebe jsem ale věděl, že mít neustále urousaný kožich by nebylo nic pro mě. Asgaarská smečka, tedy smečka Lilac, taky zněla jako hezké místo k životu, už jen podle toho, s jakou láskou o ní mladá vlčice hovořila. Stejně tak mě zaujala i Borůvková. Proč se tak asi jmenuje? Jestli tam mají hodně borůvčí, pak mají mou plnou pozornost, pomyslel jsem si a pro sebe se uculil. Zkrátka a dobře, vypadalo to, že to tu opravdu žije a příležitostí k nalezení nového domova není zrovna pomálu. Byl jsem z toho všeho nadšený. Oháňka se mi smýkala ze strany na stranu, jak jsem naslouchal pozorně všemu, co mi Lilac povídala.
Když se zeptala, zda já někam patřím, trochu to popravdě zabolelo, nebudu lhát. Nicméně nabídka, který přišla vzápětí, rozptýlila všechna černá mračna, která snad hrozila, že se zformují v mé mysli. Nadšeně jsem přikývl při zmínce, že by mi Lilac mohla ukázat jejich území. To bych moc rád! Široce jsem se usmál. Takovéhle myšlenky jsem byl ochoten se hned chytit. Nebyla to přece šance, která by se naskytla každý den, že?

Souhlasně jsem pokývl, když Lilac pronesla, že když dojdou témata, je to občas dosti těžké. Mně osobně tedy ticho a mlčení mezi dvěma vlky nevadilo, ovšem vysledoval jsem, že druzí se často dost ošívají, když náhle vprostřed rozhovoru nastane dlouhá odmlka. Nikdy jsem to moc nepochopil, ale stávalo se to dost často na to, abych si uvědomil, že jsem s tímto názorem asi v menšině. Většina vlků zkrátka měla potřebu mlčení vyplňovat hovorem prakticky o čemkoliv - a to mi taky nevadilo. Rád jsem poslouchal, ať už se mluvilo o počasí, o zvěři či o něčem úplně jiném.
Lilac se zeptala, zda jsem odsud. Zavrtěl jsem krátce hlavou a kývl čumákem směrem, kde se tyčily hory. Tím směrem jsem sem přišel. Ze severu. Kdoví, jestli se tady zdržím. Zatím to tu vypadalo jako docela hezká země. Když Lilac zmínila smečku, podnítila mou zvědavost. V očích se mi zalesklo. Nastražil jsem pozorně uši a naklopil mírně tázavě hlavu na stranu. Asgaarská smečka? Ne, že bych o ní někdy slyšel, ale rozhodně to byla první smečka, o které jsem se doslechl od chvíle, co jsem opustil Cedrový les. Usmál jsem se - znělo to jako hezké místo. Pokynul jsem Lilac vybízivě hlavou a doufal, že mi poví víc, ať už o té její smečce nebo třeba i o nějakých jiných. Tohle téma pro mě bylo důležité. Hledal jsem nový domov. Zdálo se ale, že tam u nich vlci nedrželi moc pospolu, když se rozutíkali a na Lilac asi trochu pozapomněli. I když to na druhou stranu mohla být jen náhoda.
Na další otázku jsem rovněž musel použít záporné gesto. Mírně zkroušeně jsem při tom svěsil uši. Teď už ne. Pořád mě celkem trápilo, jak to v Cedrové smečce dopadlo. To nejhorší mě sice už přešlo, ale byl to můj dlouholetý domov - nedalo se čekat, že se mi nebude vůbec stýskat. Ale kdo ví? Třeba se od Lilac dozvím něco, co mi pomůže objevit nové místo pro život.

Viděl jsem, jak se to Lilac v hlavě rovná a trpělivě jsem čekal, dokud se jí na tváři neobjevil výraz porozumění. Souhlasně jsem přikývl na její slova - trefa. S tím se mi taky na tvář navrátil úsměv, který se jen rozšířil, když mladá vlčice začala projevovat jisté nadšení a zvědavost. Ani já nikdy nenarazil na dalšího vlka, který by byl jako já, takže mě ani moc nepřekvapovalo, že se s někým němým setkává poprvé. Na její otázku bych toho asi neměl mnoho co říct ani slovy a tak jsem jen škubl rameny. Pro mě to bylo normální. Dávno jsem si zvykl a netrápilo mě to, i když druhým občas připadalo nepochopitelné, že mě to vůbec nežere. Ale proč by mělo? Nic mě nebolelo, nikdy jsem nepoznal jiný život a byl jsem spokojen tak, jak jsem byl. Lilac se ale okamžitě plácla tlapou do čela, neb jí došlo, že jí tohle všechno nemám dost dobře jak sdělit. Zazubil jsem se a mávl nad tím tlapou. Však na tom nesejde. Pokud mi to ovšem chtěla usnadnit a fromulovat otázky jednoduše, byl jsem jedině rád. Zvládal jsem se domlouvat docela obstojně, ale byly věci, které se beze slov říkaly dosti složitě. A hodně také záleželo na vnímavosti toho druhého.
Se širokým úsměvem jsem zavrtěl hlavou, vůbec mi nevadila její zvědavost. Spíše naopak. Usadil jsem se do sněhu a hlavou jí pokynul, ať se klidně vyptává. Ocas za mnou uhlazoval vlhký sníh do hladka, jak se pořád mimoděk posunoval ze strany na stranu. Lilac zajímalo, jestli se mi těžko navazují přátelství. No... to nebylo nic, na co by existovala jednoznačná odpověď. Záleželo na situaci. Neurčitě jsem potřásl hlavou a naklopil jsem před sebou tlapu nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Někdy ano, někdy ne. Na toulkách to bylo určitě těžší, než když jsem trávil ve smečce čas pořád mezi těmi stejnými vlky, ale i během cest jsem si našel pár kamarádů, se kterými jsem nějaký ten kousek světa prošel. Hlavní bylo se zkrátka nebát a zkusit s někým navázat kontakt - a buď to dopadne dobře, nebo ne.

Vlčice si mě brzy povšimla a vstala z leže na mokrém sněhu. Povšiml jsem si neobratnosti v tom pohybu a uvědomil si, že je zraněná. Tváří se mi mihl starostlivý stín, když mi padl zrak na její ránu, ale ona sama vlastně nevypadala nějak nešťastně. Ba naopak, vyhlížela celkem vesele a přátelsky. Prozatím jsem se tím tedy moc netrápil. Oplatil jsem jí široký úsměv a pokývl jí na pozdrav, přičemž ocas mi teď kmital už mnohem rychleji. Zdálo se, že jsem opravdu narazil na někoho, kdo shání společníka stejně, jako já a navíc se, aspoň podle prvního dojmu, jevila dost sdílně a upovídaně, což pro mě byla rozhodně výhoda.
Při poznámce o nudě jsem ledabyle pokrčil rameny - nedělo se tu sice nic tak moc zajímavého, ale mně to příliš nevadilo. Na líných odpoledních a poklidném plynutí času nebylo nic špatného. Možná jsem ale už byl prostě starý. Moc dobře jsem ostatně z vlastních zkušeností věděl, jak moc mládí dychtí po zážitcích a po akci - a tahle vlčice vypadala mladě, ač už jistě překročila práh dospělosti. Neměl jsem jí tedy za zlé, že jí to tady připadalo nudné, i když mně se to tu líbilo přesně tak, jak bylo. Otočil jsem se pohledem po dvojici vlků opodál a souhlasně přikývl. Určitě nechtěli být rušeni. Pak mi vlčice sdělila své jméno - Lilac, hezké, hodí se k ní, pousmál jsem se - a zároveň položila otázku. Musel jsem si zas a znova připomenout, že jsem opět v cizích končinách, nikdo mě tu nezná a tudíž ani neví, co jsem zač. Já jsem Erlend, odpověděl jsem v duchu už jen tak ze zvyku. Občas bylo potřeba si osvěžit v paměti vlastní jméno, aby se nestalo, že ho zapomenu, když jsem ho stejně nepoužíval. Teď nicméně bylo třeba Lilac sdělit, že jí své jméno nepovím ne proto, že jsem neomalený hulvát, ale proto, že to nejde. K tomu jsem použil gesto stokrát zopakované a téměř automatické. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Nemluvím, pronesl jsem v myšlenkách k vlčici, jako by mě mohla slyšet. Oháňka se mi stále pomalu pohupovala sem a tam, ale úsměv nahradil výraz spíše soustředěný. Chtěl jsem, aby pochopila co nejrychleji a vyhnuli jsme se zbytečným nedorozuměním.

//Západní Galtavar

Přejít přes pláň nebyla kvůli rozměklému sněhu zase taková hračka, ale široké tlapy to poněkud usnadňovaly a brzy se přede mnou zaleskla hladina jezera. Bylo veliké, překrásné, skoro se mi zdálo, že září do dálky. Pro sebe jsem se uculil. K vodě jsem měl pochopitelně vždycky hodně blízko a tak mě potěšil pohled na rozlehlou vodní plochu. Mimoto jsem začínal mít žízeň, takže se objevilo právě v příhodný čas. A taky, světe div se, nebylo vůbec opuštěné. Mohl jsem si myslet, že takové malebné místo bude cílem vlků z okolí. Viděl jsem už z dálky pár vlčích postav. Oháňka se mi radostně zakomíhala. Konečně živé duše! Že by byl konec mému osamění? Jasné to ještě nebylo. Vlci taky nemuseli být přátelští, ale to byla myšlenka, jakou jsem si ani nepřipouštěl. Raději jsem si představoval tu lepší variantu. Rychle jsem se napil ledové vody, než jsem pokračoval dál okolo jezera. Přidal jsem natěšeně do kroku a zamířil k siluetě, která ležela na břehu osaměle. Do cizího hovoru jsem se míchat nechtěl. Když jsem se přiblížil, vyloupla se z oné siluety mladá vlčí slečna. Vypadala poněkud znuděně, jak se tak shlížela ve vodní hladině. Třeba by kapku společnosti ocenila. Když jsem byl od ní jen pár kroků, zastavil jsem se a dal jí šanci, aby si mě všimla, zatímco se mi ocas s očekáváním pohupoval ze strany na stranu. Na tváři mi pohrával přátelský úsměv. Byl bych ji oslovil, ale to samozřejmě nešlo, tudíž jsem tak jen tak stál a vyčkával.

//neznámo

Ani bych si skoro nevšiml, že se blížilo jaro. V okolí hor, kde jsem se poslední dny potuloval, ty náznaky byly tak nepatrné, že mi úplně unikly. Teď se ale kopce a skály změnily v otevřenou pláň a já si konečně uvědomil, jak mokrý a těžký je sníh pod mými tlapami a že slunce, i když pořád dost slabé, se začíná opírat do práce trochu víc. Zvedl jsem tvář k obloze a potěšeně se usmál. Slunce jsem sice neviděl přes šedou clonu mraků, ale proč by mi to mělo kazit náladu? Věděl jsem, že někde tam je, září a tvrdě pracuje na tom, aby zimu vyhnalo ze všech koutů. Osobně mi zima nevadila. Kožich mě dostatečně chránil a sníh byl ostatně od mládí můj živel. Jaro ale bylo ještě mnohem lepší. Slibovalo blízký příchod teplých dní, které se dají prolenošit na sluníčku a jednomu neomrznou uši, když se vyvaluje někde pod stromem. Slibovalo zkrátka pohodu a hojnost, dvě věci, na které si snad nemohl stěžovat vůbec nikdo. Nemluvě o všem ptactvu a drobném i větším zvířectvu, vlky samozřejmě nevyjímaje, které bude mít po měsících strádání konečně pořádně co jíst. Zkrátka a dobře... těšil jsem se a byl jsem šťastný, že se malé kousky jara začínaly objevovat všude kolem. Vlastně jsem byl celkově spokojený. Nic mi nechybělo. Snad jen nějaký společník, povzdechl jsem si krátce - poslední dobou jsem na nikoho moc nenarážel a začínal jsem být celkem osamělý. Nenechal jsem si tím ale zkazit den. Nejlepším řešením bylo zkrátka kráčet vpřed - takový pěkný kraj mi ležel u nohou, to by bylo, aby tu nežili dobří vlci!

//VVJ