Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Baghý se vynořila z lesa a i od ní se mi dostalo přivítání ve smečce. Zubil jsem se od ucha k uchu - veškeré pochybnosti, se kterými mě tu předtím Blueberry zanechal, se rozplynuly, jakmile mě tu uvítal. Nevěděl jsem, jak nakonec dospěl k onomu rozhodnutí, ale to bylo momentálně vedlejší. Měl jsem domov. Domov! I když Baghý nejspíš neslyšela, co mi Blueberry říkal, muselo jí to být jasné z celého mého výrazu i z řeči těla, která vyjadřovala jediné - nekonečně nadšení. Když mi věnovala obětí, krátce jsem se k ní přitiskl, než jsem se opět vztyčil do své plné výše a nastražil uši, abych si poslechl, co bylo dále v plánu. Bez váhání jsem souhlasně přikývl, když jsem byl vyzván, abych šel pozdravit ostatní. Však se přece schylovalo k tomu lovu. Málem bych na něj přes veškeré to vzrušení zapomněl. Naštěstí tu byli vlci bystřejší než já... zima se totiž nepřestala blížit jen kvůli tomu, že já se zrovna radoval a naplnit spíž bylo víc než rozumné ještě předtím, než sem dorazí první sníh.
Vydal jsem se za Baghý směrem, kde zůstali ostatní a přisedl si k nim. Široký nadšený úsměv mi nemizel z tváře, přejížděl jsem očima po vlcích, kteří nyní byli mými smečkovými kolegy a stanou se snad mými přáteli. Rozhodně jsem v to doufal. Až když se Baghý zmínila o nějakých novinkách, přestal jsem se na chvíli zubit jako idiot a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Novinky? Vždycky jsem chtěl slyšet nějaké novinky. Byla ovšem potřeba trocha trpělivosti. Jistě se všechno dozvím už brzy.

Baghý Blueberrymu sdělila všechno, dle mého názoru dost srozumitelně a polopaticky, ovšem Alfa nejspíš nevěřil tomu, že vskutku nedokážu mluvit. Lehce jsem zavrtěl hlavou, abych potvrdil že ne, opravdu nedokážu nic říct, ba ani se obhájit. Jenže se zdálo, že se to Blueberrymu nelíbí. Nepotřebují. Svěsil jsem uši. Jistě že ne. Před zimou. Nejspíš to byla hloupost. Jenže teď už se mi nechtělo vzdát se tak snadno, nechat si tohle celé proklouznout mezi tlapami. Měl bych trochu bojovat o své místo tady, nenechávat všechno jen na chudákovi Baghý. Už už jsem se chystal ponořit do posunkové řeči, abych Alfovi vysvětlil, že možná nemluvím, nicméně jsem připraven pomáhat se vším, co je třeba, jenže nedostal jsem příležitost. Blueberry si totiž Baghý odvolal kamsi stranou a než jsem se nadál, byli oba pryč. Zůstal jsem tam zmateně sedět jako trouba v přítomnosti hnědého vlka, který zřejmě příliš nezaznamenával moji existenci. Jen jsem hleděl do míst, kde zmizely hnědé kožichy a zbyla mi jen hlava plná zmatených myšlenek. Nechápal jsem. Měl jsem tedy zůstat či ne? Budu mít šanci ještě věci napravit, nebo jsou mé šance na nový domov v Borůvkové smečce nenávratně v trapu? Asi nezbývalo než čekat.
Netrvalo to zase tak dlouho a vlci se vraceli. Neslyšel jsem, o čem se bavili a ani jsem se nesnažil odposlouchávat, i když by mě moc zajímalo, o co tu vlastně šlo. Ať už si ale řekli cokoliv, Blueberry během té chvíle došel ke zcela opačnému rozhodnutí, než jakému se zdál být nakloněn ještě před pár momenty. Vítej ve smečce? To jako že... Když to mojí pomalé hlavě konečně došlo, svěšené slechy mi vystřelily vzhůru a oči se mi rozzářily. Vyskočil jsem na nohy a v poslední chvíli jsem se zbrzdil, abych se v samém nadšení nevrhl Alfovi kolem krku - to by si to taky mohl ještě rychle rozmyslet! Místo toho jsem vesele poskočil, na tváři široký úsměv a lehce jsem strčil čenichem do Baghý. Budeme tu spolu! Můžu tu zůstat! Rozhodně jsem se nechoval důstojně ani úměrně svému věku, ale k čertu s tím, k čertu se vším... měl jsem radost, takovou, jako už dlouho ne. Měl jsem domov. A měl jsem tu rodinu. To bylo víc, než bych čekal, že kdy ještě budu mít.

Vlci, kteří tam předtím spočívali v blízkém obětí, se od sebe oddělili. Zamrzelo mě ještě jednou, že jsme jim narušili jejich chvilku. Jenže zpátky se to už vzít nedalo. Nedalo se dělat nic jiného, než se na oba omluvně pousmát a doufat, že náš nenadálý příchod nevyvolá nějaké vzbouřené emoce. Ovšem Blueberry, rudotlapý Alfa, se netvářil naštvaně. Naopak, věnoval nám úsměv, který by se dal popsat jako rošťácký a ujistil nás, že je to v pořádku. I druhý vlk, jehož jméno jsem neznal, se na Baghý poušklíbl, ovšem jinak vypadal lehce duchem nepřítomný. Já však svou pozornost dělil hlavně mezi Alfu a tetičku, zatímco jsem se snažil tvářit inteligentně a stát slušně, ne jako vagabund, co se sem přivalil z nějakého vidlákova - takže jsem samozřejmě ztuhl jako prkno a své snaze se opět uvolnit jsem málem zapomněl vnímat, co Baghý říká. Jakmile tedy vlčice začala mluvit, vykašlal jsem se na to a prostě jen poslouchal, co Blueberrymu sděluje. Když se na mě obrátila, usmál jsem se nejprve na ni, pak jsem svůj úsměv nasměroval k Alfovi a přikývl na potvrzení jejích slov. Prosím. Proti své vůli jsem začínal být nervózní. Srdce mi bušilo o poznání rychleji. Ach, mít tak znovu domov, rodinu, někam patřit, někam se moci vracet... Jak rád bych tohle zase měl! Pochopí to ale Blueberry? Baghý věřila, že ano. A já věřil jí. Ale přesto ve mně narůstal neklid. V pozadí mysli se začalo vynořovat jedno co když za druhým. Vyjde to. Určitě to vyjde. Já... dokážu, že jsem užitečný. Klidně se strhám, jen když budu moct zůstat, umínil jsem si. Baghý mezitím Blueberrymu objasnila náš vzájemný vztah a já opět přikývl na potvrzení, načež jsem lehce svěsil uši a nasadil prosebný výraz. Nemohl jsem mu vyjmenovat svoje zkušenosti a přednosti a schopnosti a bylo mi jasné, že se zimou za dveřmi není ta nejlepší doba pustit si do smečky stárnoucího vlka, o kterém tu všichni vědí prakticky kulový. Mohl jsem jen doufat v Alfovu laskavost. Prosím.

Občas pořád musím myslet na Eiru. Už bych se asi jen marně snažil vytřást vzpomínky na ni z hlavy a ze srdce, ani bych nic takového nechtěl. Loučení s ní nebylo snadné, ačkoliv měla pravdu. Už bylo na čase odejít. To místo se příliš změnilo, než aby bylo nadále mým domovem. Možná už ani ona se necítila, jako že tam patří, navzdory tomu, že měla jednou smečku vést. To ale nechtěla - toužila po svobodě, vždycky byla duše svobodná, nespoutaná. Ale co dnes dělala? Ach, jak rád bych věděl, co se s ní stalo. Opustila Cedrový les? Snad... Doufal jsem, že to dokázala, věděl jsem, že nebyla šťastná na místě, které se z oázy klidu a bezpečí, hřejivého domova, změnilo v dějiště mnoha rvaček a strkanic a nekonečných konfliktů. Ubližovalo jí to.
Odejít by byla pro ni ta nejlepší volba, stejně jako pro mě, ale ona ještě tehdy nebyla připravená ten krok udělat. Tomu jsem rozuměl. Leč přál bych si, aby to bylo jinak - abychom tehdy mohli odejít spolu. Určitě by bylo snazší objevovat svět a snášet tulácké útrapy jeden druhému po boku. Už jsme toho přeci překonali tolik! Kolikrát jsme spolu vyrazili na lov nebo jen tak na loudavý špacír? Rád jsem s ní trávil čas. Společně jsme toho tolik zažili - však jen díky Eiřině dovtipnosti jsem se do Cedrové smečky vůbec dostal. Liščí mazanost a nevídaná bystrost, to byla celá Eira. A jak jsem tak nad tím přemýšlel, vlastně jsem o ni vůbec neměl strach. Chytrost jí nechyběla a nenechala by si od nikoho nic líbit. To už bych se spíš bál o ty, co by si troufli jí zkřížit cestu! Určitě byla v naprosté pohodě, o tom se nedalo pochybovat. Takže bych po ní neměl smutnit... To se ale snáze řeklo, než udělalo. Ovšem mohl jsem alespoň doufat, že ji ještě někdy uvidím. Možná to bylo nepravděpodobné, ale určitě to nebyla nemožnost, nebo alespoň ne úplná. A kdybychom se už nikdy vidět neměli... Inu, doufal jsem, že je moc šťastná. At už je kdekoliv.

//Ovocná tůň

Kráčel jsem s Baghý z toho malebného koutku s tůňkou zase zpět do lesa. Přemýšlel jsem, jaký asi bude jejich Alfa. Moc jsem se toho o něm dosud nedoslechl - Baghý ale předtím, když jsem měl obavu, zda tu vůbec můžu být, tvrdila, že je rozumný a já neměl důvod jí to nevěřit. Byl jsem na setkání s ním opravdu zvědav. Zdalipak se tu pro mne nalezne místečko? V hrudi jsem cítil šimrání naděje. Jak by to bylo krásné! Měl bych zase domov... a v tom domově rodinu a přátele. To jsem si přál od chvíle, kdy jsem opustil Cedrovou smečku a nějakou dobu se mi zdálo, že je to snad úplně nemožné. Ale teď tu byla šance. Šance opět někam patřit. Třeba už napořád...
Zasněně jsem se usmíval, ale Baghý mě po chvilce vrátila opět do reality, když se začala omlouvat za svého kamaráda Noriho. S pousmáním jsem potřásl hlavou. Že je rohatý vlk pometlo jsem si povšiml a to, jak mne náhle "přepadl" mě v první chvíli poněkud zaskočilo, ovšem neměl jsem pocit, že by se stalo něco, kvůli čemu bylo třeba se omlouvat. Kdoví, třeba se vážně časem skamarádíme? To se ale dopředu vážně odhadnout nedalo. Já bych byl nejradši za dobře s každým, ale věděl jsem, že to tak vždy nejde.
Baghý mi přiblížila trochu více o Blueberrym a ještě jednou mi potvrdila, že mu věří. A já věřil zase jí. Informace o červné srsti mě trochu zaskočila, ale ne zas tak moc, potom, co jsem tu už stačil všechno vidět. Ostatně ony rudé odznaky na Alfově kožichu jsem mohl spatřit vzápětí na vlastní oči, když se mezi stromy vynořili dva vlci. Jenže... jsme asi šli dost nevhod. Ajaj. Blueberry stál v objetí s hnědým vlkem a bylo zřejmé, že jsme narušili nějakou osobní chvilku. Jenže už bylo taky moc pozdě na to nepozorovaně vycouvat. Omluvně jsem svěsil uši a zacukal špičkou staženého ohonu. Načasování se nám tedy moc nevyvedlo.

Baghý začala vysvětlovat, kde jsem se tady vlastně vzal, zatímco já jen seděl v pozadí a chvílemi přikyvoval na potvrzení jejích slov. Vyslechl jsem si také něco málo víc o původu jejích křídel, která byla pro příchozí vlčice mírným (nebo možná ne zase tak mírným) šokem, zatímco já jejich existenci už vzal na vědomí a přijal jako hotový fakt. Takové věci se tu prostě děly a ačkoliv to bylo dost zvláštní, začínal jsem si na to zvykat.
Zatímco jsem tam tak seděl, tvářil se neškodně a poslouchal, co tetička vykládá, cosi se k nám přiřítilo. Z dálky jsem to považoval za nějakou nepodařenou kozu, ovšem když se tmavá silueta doplácala blíž, ukázalo se, že se jedná pouze o neobvykle rohatého vlka. Krátce jsem se pohledem zastavil na výrůstcích trčících z vlkovy hlavy. Změny na těle tu vážně nebyly ničím zvláštním, což jen potvrzovalo to, nad čím jsem právě před chvílí přemýšlel. Tyhle věci se tu prostě dějí, přikývl jsem si pro sebe spokojeně. I když ale samotnému tmavému vlku z hlavy trčely rohy, polekal se Baghý křídel natolik, že se s žádostí, která měla asi patřit jí, záhy obrátil na mě. Byla to ale dost divná žádost. Praštit? Váhavě jsem pozvedl tlapu, ovšem k úderu jsem se jaksi neměl. Zoufale jsem se na tmavého vlka zahleděl - měl jsem obavu, že když udělám, co po mně chce, urazím mu hlavu.
Baghý to vyřešila za mně. V mém zorném poli se rázem objevilo křídlo, které důkladně nabralo vlkovu čelist. Sám jsem se pěkně lekl a uskočil o pěkný kus dozadu a než jsem se vzpamatoval, už bylo pozdě - absolutně jsem se nechytal, o čem je řeč. Nadále jsem tedy hrál roli neurčitě se usmívajícího křoví, dokud se Baghý neobrátila k Eloře a Aranel a nepožádala je, aby šly shánět vlky k lovu, protože ona se mnou nejprve zajde za Alfou. Pak jsem byl křoví nejen neurčitě se usmívající, ale široce se zubící a mávající zvesela oháňkou. Kývl jsem tetě nazpět, když se na mě otočila, a zamířil jsem za ní. Ještě jsem se ohlédl po tmavém vlku - Norim? - zda se mu po tom nečekaném, leč šikovném vyražení zubu ulevilo, ale pak už jsem se radši koukal na cestu, abych nepřeválcoval Baghý před sebou nebo si nevyrazil vlastní tesák nárazem do nepříhodně stojícího stromu.

//Borůvka

Opět jsem na chvíli poněkud ztuhnul, když Baghý pronesla, že by ji těšilo, kdybych tu zůstal. Takže by to šlo? Nasucho jsem polkl, sotva schopný uvěřit svému štěstí. Tedy, jistě, neměl bych se radovat předčasně, ještě jsem se ani nepotkal s jejich Alfou, ale co naplat, má prostá mysl se už hnala napřed a už mě viděla jako člena smečky, obklopeného rodinou a novými přáteli a sladkou vůní borůvek. Všiml jsem si ovšem tetiččina neklidu a došlo mi, že z toho, jak na ni mlčky zírám, to asi může vypadat všelijak. Zhluboka jsem tedy vydechl, abych se uvolnil a nechal jsem na tvář opět proniknout široký úsměv, zamával jsem ocasem a vůbec se všelijak snažil k Baghý vyzařovat vlny souhlasu a vděku za takovou neuvěřitelnou nabídku.
Než jsme se ale v plánování dostali dál, ba než na nějaké plány vůbec došlo, zaslechl jsem, jak se k nám kdosi blíží. Nepochybně další členové smečky. Pomalu jsem se posadil, abych se tu před nově příchozímí dámami nevyvaloval jako naprostý vagabund - ostatně jsem tu byl pořád ještě cizí a neměl bych na to zapomínat. Dvě vlčice se mezitím přiblížily na dohled. Jedna byla sněhobílá s očima podobně modrýma, jako ty moje, ta druhá měla kožíšek hnědý a vyhlížela mladičce. Přivítal jsem je pokývnutím a přátelským zavrtěním ocasu, aby bylo hned od začátku jasné, že nemám žádné zlé úmysly. Bílá vlčice se obrátila na Baghý s návrhem lovu. Našpicoval jsem uši. Byla to tedy smečková záležitost, ovšem... Co kdybych mohl jít taky? Tlapa navíc se vždycky hodí, ne? Nedostal jsem nicméně prostor tuto otázku vznést, neboť nejprve došlo na představování, které obstarala Baghý. Bylo příjemné pro jednou nemuset složitě vysvětlovat povahu svého handicapu, ale mít někoho, kdo to ostatním zkrátka a jasně řekne. Když byla hotova s představením mne, sdělila mi jména příchozích vlčic. Bílá byla Aranel, hnědá Elora. Přejel jsem pohledem z jedné na druhou a věnoval jim lehkou úklonku na znamení, že mne těší, že je poznávám. Baghý nejprve odsouhlasila návrh lovu, pak se ale obrátila opět ke mně s návrhem ještě mnohem lepším. Přikývl jsem hned a horlivě, s téměř vlčecím nadšením. Jakkoliv mě myšlenka na přidání se ke smečce nejprve rozhodila, nyní všechna nervozita letěla z okna, když to vypadalo, že existuje nějaká reálná šance, že by to šlo. Určitě by se pro mě místo našlo! Nebyl jsem se svou velikostí zrovna skladný, ale zase jsem uměl nepřekážet! A nerušit! Nasadil jsem psí oči: Můžem to jít zkusit, žejo?

Cítil jsem se jako na růžovém obláčku, na tomhle magickém místě, ve společnosti tetičky... inu, to bylo už pěkných pár důvodů ke štěstí! Chvíli mezi námi viselo ticho. Nijak mi nevadilo. Bylo to příjemné ticho, rušené jen ševelením listí a trávy. Tedy, dokud k našim uším nedolehlo vytí. Pozvedl jsem hlavu a nastražil uši. Byli to nepochybně další členové Borůvkové smečky, soudě dle toho, jak jim Baghý odpověděla. Já zůstal zticha. Jak jinak. I kdybych se ale mohl ozvat, nejspíš bych se do toho nepletl. I když jsem patřil k Baghý, nebyl jsem zdejší, abych tu vyl jak na lesy.
Baghý vypadala potěšeně tím, kolik sourozenců jsem měl. Oplatil jsem jí její úsměv. Vlastně jsme byli celkem velká rodina. Problém ovšem byl v tom, že jsme byli rozesetí kdoví kde po světě, neměl jsem nejmenší ponětí o tom, kde se toulal byť i jen jediný z mých sourozenců, což jsem také musel sdělit Baghý neveselým zavrtěním hlavou. Ale já sem cestu našel. A ty taky. Mohli by se tu objevit i ostatní, ne? Zachmuřený výraz rychle nahradil nadějný záblesk v očích, když jsem si připomněl, jaká hrozná náhoda byla, že jsme se vůbec setkali já a Baghý. Třeba to ani nebyla náhoda, třeba to byl osud - a jestli ano, pak vůbec nebylo nemožné, aby se tu časem ukázal i někdo další z rodiny. I když mi přes veškerý optimismus bylo jasné, že to asi není nic moc pravděpodobného.
Otázky, které mi dosud Baghý pokládala, byly celkem nevinné a snadné. A očekávané. Ta další mě ale zaskočila. Otázka na domov. Chvíli mi trvalo, než jsem pomalu zavrtěl hlavou, jen zlehka. Ta otázka... jako by nabízela jistou šanci. Nebo jsem si to snad namlouval? Snažil jsem se v očích Baghý vypátrat odpověď, ale nedařilo se mi to. Pomalu tedy, jako bych se obával, že to celé odhaduji velice špatně, jsem namířil tlapu na sebe, pak k lesu, a nakonec jsem zaměřil tázavé modré zraky na svou tetičku. Myslíš... že bych tu mohl zůstat? Nevěděl jsem, jestli by to vůbec šlo. Ale kdyby ano, nejspíš by to nebylo dlouhé rozhodování. Byl jsem už teď tak trochu nahlodaný, jen jsem s tím pořád váhal. Ale když už tu otázku Baghý sama nadnesla...

Děkuji moc za akci
Prosím o 9 mušliček, 6 oblázků a 3 křišťály c:

//Borůvkový les

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na ten malebný plácek, o kterém Baghý mluvila. Bylo to opravdu krásné místo, až se tajil dech. V kamenném kruhu byly travnaté polštáře a mělká tůňka, čirá jako zrcadlo. Baghý měla pravdu - bylo to tu přímo dokonalé, pokud jste se chtěli jen v klidu bavit a nebýt nikým rušeni. Zatímco já se ještě rozhlížel a vtiskával si obraz tohoto koutku země do paměti, vlčice se už uložila k odpočinku a vybídla mě, abych udělal totéž. Přestal jsem tedy okounět kolem a pomalu jsem si lehl do měkké trávy naproti Baghý. Už jsem si nedělal hlavu s tím, že by moje přítomnost mohla být někomu trnem v oku - když Baghý říkala, že to je v pořádku, tak to tak určitě i bylo.
I když já se zdejšími magickými úkazy neměl zatím zlé zkušenosti, Baghý je zřejmě měla a taky se o jednu z nich hned podělila. Obličej se mi zkřivil do soucitného šklebu, když popisovala, co jí Smrt provedla. S touhle bohyní asi nebylo radno si moc zahrávat... ale někdy se to možná mohlo i vyplatit, s trochou opatrnosti? Zatím jsem si nebyl jist, nevěděl jsem o Smrti dost, abych došel k nějakému jednoznačnému závěru. Prozatím jsem se spokojil s vědomím, že je třeba mít se před ní na pozoru. A sbírat blýskavé kamínky.
Rád bych slyšel víc, to, co Baghý, říkala mě zajímalo a rád bych si vyslechl i něco o ní a o jejím životě, ovšem s tím mě tetička tak trochu předběhla. I ona totiž chtěla vědět o mě. A já byl víc než ochotný jí vyhovět co nejlíp, podle svých možností a schopností. Zdálo se mi totiž, že se už nemůže dočkat, takže jsem se jen usmál, zabušil ocasem do země a čekal na otázky. Nemusel jsem čekat dlouho - Baghý zajímalo, zda mám sourozence, jestli má ona nějaké další synovce a neteře. Přikývl jsem a třikrát zlehka hrábl do země, abych jí i naznačil, kolik jich vlastně je. Badri, Orla, Léo. Kdoví, kde jim byl konec? Snad byli šťastní. Tak jako právě teď já.

Seděl jsem tam s Baghý jako velmi spokojená hrouda chlupů, ačkoliv se mi v očích odrážela krapet i starost při pohledu na vlčici, která, ač již o mnoho klidnější, stále vypadala jaksi nejistě. Věřil jsem ale, že to všechno bude v pořádku, jen, co se počáteční šok trochu převalí. Já na ni určitě naléhat nechtěl, takže jsem jen mlčel - jak jinak - a pomalu šoupal ocasem sem tam, až borůvčí tiše ševelilo. Baghý ale znenadání cosi vyhrábla z trávy. Našpicoval jsem slechy a zvědavě se naklonil, když ke mně část toho nálezu postrčila. Byly to kameny, ovšem nepodobaly se žádným, jaké jsem kdy viděl. Třpytily se a blyštěly. Na přímém slunci by byly určitě přímo oslepující. Přisunul jsem si je tlapou blíž a děkovně Baghý pokývnul, přičemž jsem se celý rozzářil - k radosti mi stačilo vážně málo. Byl bych se z nich těšil i jen tak, ale ukázalo se, že nejsou jen hezké na pohled, ale i cenné. Líbily se totiž Smrti, o které mi už něco povídala Lilac, když jsem se v tomhle kraji prvně zjevil. Muselo to už být pár měsíců, i když se mi to tak vůbec nezdálo. Baghý s bohyní měla zřejmě svoje vlastní zkušenosti... bohatší, než se na první pohled zdálo.
Poněkud mi spadla čelist, když vlčice roztáhla křídla, kterých jsem si nějakým způsobem dosud zvládl nevšimnout, jak splývala s její hustou srstí. No páni! S obdivem jsem si křídla prohlížel - nebyl jsem ale zas až tak šokovaný, jak by se dalo očekávat. Už jsem měl totiž tu čest s Evelyninými křidélky, takže to můj mozek vstřebal celkem rychle. To ale neznamenalo, že by mě to nenadchlo. Tahle křídla totiž vypadala, jako že by doopravdy dokázala létat! Obzvlášť, pokud stále rostla. Baghý se nezdála být si tím moc jistá, ale já bych tomu i věřil. To by bylo aspoň něco! V očích mi poskakovaly jiskřičky, jak jsem si představoval, jaké by to asi bylo brázdit oblohu na vlastních křídlech. Třeba by něco takového Smrt mohla dát i mě? I když, shlédl jsem ke kamínkům u svých tlap, to bych musel asi šetřit trochu víc.
Místo, kde bylo možné setkat se s mrtvými, mě zaujalo. Dávalo mi to naději - možná nebylo moudré si naděje dělat předčasně a ušetřit si tím bolest později, ale to já jsem nedokázal. Byl jsem naivka. Lehce jsem pokývl na nabídku, že bychom se tam potom mohli jít podívat. To bych rád. Poněkud mě zmátl zahořklý tón, kterým Baghý mluvila o magii. Tázavě jsem naklonil hlavu ke straně. Nelíbilo se jí to? Já se zatím nepříjemným zkušenostem s kouzly vyhnul. Že by to byla jen otázka štěstí?
Baghý mě naštěstí uklidnila, že by tu nikdo neměl mít s mou přítomností problém. Spokojeně jsem zastřihal ušima, než jsem je zase pozorně nastražil - místo, jaké Baghý popisovala, totiž znělo opravdu lákavě. Bez váhání jsem souhlasně přikývl, okamžitě jsem byl na nohou a následoval drobnou vlčici dál do lesa. Pohupoval jsem si ocasem a při chůzi se rozhlížel po území. Vážně to tu bylo moc hezké. Myšlenka, že bych mohl zůstat, se mi v hlavě začínala tvořit poněkud jasněji. Na takové rozhodnutí byl ale ještě čas.

//Ovocná tůň

Nakonec, po blíže neurčitelném čase, se naše objetí rozpojilo. Baghý si osušila mokré tváře, ovšem hned ke mně vzhlédla s další omluvou. Jen jsem zavrtěl hlavou, lehký úsměv pořád na tlamě - ani nyní nebylo třeba se omlouvat. Plně jsem chápal ten nápor emocí, které prostě musely ven. Nevadilo mi být opěrným ramenem k vyplakání, hlavně, jestli se jí potom ulevilo. Než jsem stačil udělat cokoliv dalšího, z Baghý vypadlo cosi, co jsem rozhodně nečekal zase já. Překvapeně jsem zamrkal a poněkud se napřímil. Cože? Zavrtěl jsem hlavou, o ničem takovém jsem nevěděl. Jak by to vůbec fungovalo? Ale po tom všem, co jsem se o zdejším kraji už stačil dozvědět, jsem necítil potřebu Baghý tvrzení zpochybňovat, jakkoliv neuvěřitelně to znělo. Dalo se snad hovořit s duchy? To by ovšem znamenalo, že bych mohl... Zatajil jsem dech, když jsem si to konečně uvědomil a oči, které jsem upíral na vlčici, se mi mírně rozšířily, když mi došlo, jaká možnost by se mi mohla naskytnout.
Jakmile mi Baghý nabídla, že by mi to místo ukázala, nezaváhal jsem se souhlasným přikývnutím ani na moment. Nezamýšlel jsem se nad tím, že třeba nemusí být nejlepší nápad vyrušovat mrtvé nebo že by to mohlo mít nějaké následky - kdyby to tak bylo, určitě by mě Baghý varovala, ne? Navíc jsem všechny zdejší magické vylomeniny považoval za zábavné a zajímavé, ovšem ne nebezpečné. Znova jsem ale rychle přikývl, když řekla, že by chtěla nějaký čas ještě strávit společně - byl jsem na tom totiž stejně a zaradoval jsem se, že v tom nejsem sám. To už jsem se zase zubil od ucha k uchu. Všechno najednou vypadalo tak nadějně a budoucnost skýtala mnoho možností. Možná bych se vážně mohl usadit v téhle smečce, ještě to přehodnotit? Nebo se aspoň zeptat Alf? Měl jsem původně v plánu namířit si to do sousední smečky a zjistit situaci, ale momentálně se zdál být tenhle les lákavější, když tu žila jediná rodina, která mi na světě zbyla. I když, i kdybych nakonec zakotvil ve vedlejším lese, pořád bych jí byl dostatečně na blízku. Ale to prozatím počká, na to nebyl žádný spěch.
Jak jsem ale přemýšlel nad smečkami, s úlekem jsem si uvědomil, že pořád vysedávám na cizím území, kde prakticky vzato nemám co dělat. Vytřeštil jsem oči a plácl se do čela - však jsem taky mohl Baghý zadělávat na pěkný průšvih, nebo ne? Tedy, pokud místní byli rozumní, nejspíš by to pochopili. Přesto jsem se chtěl radši ujistit - opsal jsem čumákem oblouk, který měl obsáhnout celý smečkový les, namířil jsem přední tlapu na sebe a hlavou pohodil směrem k hranicím, než jsem pohlédl zpět na Baghý s otázkou ve tváři: Asi bych tady neměl být...? Třeba to nevadilo. A třeba by bylo moudřejší se přesunout o kousek vedle, jestli jsme chtěli strávit trošku času spolu a v klidu... což já určitě chtěl.

Byly to slzy, co se Baghý lesklo v očích, nebo jen odraz světla zamžených hvězd, které se sem prodralo skrze větve stromů? Rád bych věřil tomu druhému. Ale sám jsem dobře věděl, kde je pravda. Mrzelo mě to, vidět vlčici takhle, zkroušenou, skleslou, bolavou. I moje srdce se začínalo bolestivě svírat, ale na tom v tu chvíli tak úplně nezáleželo. Chtěl jsem pomoct Baghý, nějak, jakkoliv, ulevit jí od toho smutku, který se kolem nás z nějakého důvodu pod tou podivnou noční oblohou ovinul. Nebyl jsem dost chytrý, abych vymýšlel něco komplexního, neměl jsem možnost říct jediné povzbudivé slovo - ale ani jedno z toho jsem nepovažoval za nutné. Někdy jsou nejjednodušší řešení ta nejlepší a slova občas věci jenom víc zamotají. Takže jsem jen přistoupil k tetě Baghý a objal ji. Při její maličkosti mi to nedalo skoro žádnou práci. Ucítil jsem, jak sebou nejprve škubla a lekl jsem se, že nakonec přece jen uteče nebo mě pošle pryč... Pak to ale přešlo, prvotní napětí se vytratilo a Baghý zabořila uplakanou tvář do mé srsti. Držel jsem ji tak jemně, jak jen moje mamutí tlapy dokázaly... a ony to dokázaly dobře, kupodivu. Cosi uvnitř hrudi mě hřálo, cosi jiného mě svíralo. Zavřel jsem oči a mírně sklonil hlavu k Baghý. Její vůně připomínala domov, ten první domov, ten, který byl nedosažitelně ztracen v čase i v samotné vzdálenosti. I mě zpod zavřených víček uniklo pár tichých slz - sám jsem ale nevěděl, zda jsou to slzy štěstí nebo zda truchlí nad ztracenými roky, nad možností, jak snadno mohlo být všechno zcela jiné. Nejspíš to byl kousek od obojího. Ale teď je to v pořádku. Našli jsme se. Všechno bude zase dobré.
Nějakou dobu jsme tak zůstali. Mohly to být minuty, nebo možná hodiny, kdo by v takové chvíli myslel na čas? Nepohnul jsem se, dokud se o mě Baghý opírala. Nakonec však onen okamžik musel pominout a já svou tlapu stáhl zase zpět. Pořád jsem však cítil teplo v místě, kde před chvílí spočívala tvář vlčice. Pohlédl jsem na ni a nechal si na tvář proniknout stín povzbudivého úsměvu, oháňka se mi párkrát zhoupla ze strany na stranu. Byl jsem rád, že jsem ji objevil! A jaká neskutečná náhoda, co nás svedla dohromady! Doufal jsem, že Baghý smutek se rozptýlí. Ani jsem pořád netušil, za co se vlastně omlouvala... ale snad už viděla, že ať už šlo o cokoliv, já se vážně nehněval. Ani v nejmenším.

Zatímco jsme tam posedávali a postávali, pomalu odkrývali řešení hádanky našeho společného původu, padla noc. Ve vzduchu bylo cosi divného, jako by na zem padala nějaká zlá předtucha, ale já tomu nevěnoval velkou pozornost - tu jsem zaměřoval na Baghý. Na mou tetu. Nikdy bych si nepomyslel, že někoho takového můžu vůbec ve světě potkat. Že mi vůbec nějaká rodina ještě zbyla. Byl bych se radoval, smál se, ale ona vypadala tak smutně... A já netušil, co přesně za tím stojí. Nebo jak by se to dalo napravit. Byl jsem snad živoucí připomínkou bolesti, která měla zůstat v minulosti? Nejspíš ano, však jsem byl synem jejího bratra, o kterého přišla. Já tátu nikdy nepoznal, takže i když mi v životě chyběl, a to hodně, dokázal jsem si představit, že pro Baghý jeho ztráta musela být stokrát horší. Ona ho skutečně znala, trávila s ním čas, mluvila s ním... když umřel, zůstalo jí po něm prázdné místo - to prázdné místo, s jehož přítomností jsem se já už narodil a nikdy jsem nepoznal, jaké to bylo předtím. Když ho někdo zaplňoval. Možná, že byla chyba snažit se tuhle hádanku rozluštit?
Jen jsem vyčkával, co Baghý řekne. Kdyby mě chtěla poslat pryč, abych se sebral a vysmahl odtud, zpátky do stínu minulosti, odkud jsem vylezl, šel bych. Copak bych jí to mohl mít za zlé? Nejspíš by mi to zlomilo srdce, ale nemohl bych se zlobit, nebo ano? Neprosila se mne, abych se tu ukazoval, rušil její klid... Ale když vlčice konečně promluvila, řekla něco úplně jiného. Za co se omlouváš? Sklonil jsem hlavu. Měl bych se kvůli něčemu zlobit? Protože já se nezlobím. Ani za to, že jsi o nás nevěděla, ani za to, že jsi odešla, ani za nic jiného. Jsem jen rád, že jsem tě našel. To jsem jí říct nemohl. A začínal jsem být unavený ze všech těch složitých gest. Místo toho, abych se pouštěl do dalšího krkolomného vysvětlování, rozhodl jsem se jít na to přímo. Pomalu jsem překonal tu krátkou vzdálenost, která mě od Baghý dělila, a zlehka jsem přehodil jednu ze svých mohutných tlap přes její záda v opatrném objetí, pokud mi to dovolila. Nezlobím se.

Nezdálo se, že by Baghý pochopila, co jsem se jí tím znakem ve vzduchu snažil sdělit. Ani jsem to popravdě moc nečekal, byla to spíš jen taková střela do tmy. Já už to chápal. Stačilo, aby řekla, kdo jsou její rodiče, abych pochopil, jaké pouto nás k sobě pojí, navzdory vší nepravděpodobnosti a navzdory tomu, že jsme o sobě celé naše životy nejspíš vůbec nevěděli. Aspoň já o Baghý nevěděl... i když bych asi měl. Její jméno mi bylo povědomé, jistě, ale nedokázal jsem si ho spojit s vlastní rodinou. Jak jsem už říkal, nikdy jsem jako vlče nedával obzvlášť velký pozor na smečkových sešlostech a vlastně skoro ani nikdy jindy. Byl jsem tehdy jenom malý moula, co si žil ve své spokojené bublině - kdybych byl pozornější, asi by mi došlo mnohem dřív, odkud jméno Baghý znám. Nakonec jsme se k tomu dopracovali i tak. Ale... co teď? Netušil jsem, jakou reakci od vlčice očekávat. Já měl radost, že jsem tu objevil rodinu, ale držel jsem se se svým nadšením při zemi. Což bylo asi dobře, protože v momentě, kdy jsem dovolil úsměvu proniknout na svou tvář se Baghý zarazila a to obratem zarazilo i mě. Sklapl jsem přátelsky se zubící tlamu. A jéje... že bych to hned zase pokazil? Ne. Asi ne. Snad. Jen jsem trochu pozapomněl, že ačkoliv já už měl v příbuzenských vztazích jasno, Baghý ještě ne.
Už ale byla taky blízko pochopení. Zakroutil jsem hlavou sem tam, abych ještě jednou popřel, že by Sitka a Nárgis byli mí rodiče. Viděl jsem, že si to v hlavě přebírá, že už se asi blíží k cíli... Zdálo se, že to pro ni je těžké, celá tahle situace. Aby taky ne... A pak to vyslovila. Byl to velice podivný pocit, slyšet opět jména mých rodičů. Pomalu jsem přikývl. Ano. To jsou mí rodiče. Takže...? Takže teď už v tom musela mít jasno i ona. Byl jsem syn jejího bratra, který umřel. A ona sestra táty, kterého jsem nikdy nepoznal. Ano, bylo to zapeklité. A nepochybně to s sebou neslo spousty bolavých vzpomínek pro nás pro oba. Ale teď jsme oba tady. Zatajoval jsem dech. Co tomu vůbec Baghý řekne? Co když... mě ani nebude chtít znát?