Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Těžko říct, jestli to moje postrkování k tomu nakonec přispělo, či na to Maeve přišla sama, nicméně pták a vlče se nakonec opravdu dostali až úplně k sobě. Jako kdyby se cosi přeplo a drobný opeřenec, který se předtím tolik zdráhal, náhle poskočil a uvelebil se v Maevině srsti. Nekonal se žádný záblesk světla, hlasitá rána, ba ani ohňostroj, ale přesto jsem na tu scénu hleděl s nemalým překvapením. Kdo to kdy viděl? Ti dva spolu nicméně vypadali velice spokojeně! Ač stále zmatený, široce jsem se zazubil a zamával ohonem, když se mi Maeve chlubila svým novým společníkem. Měl jsem radost, že to takhle dopadlo, ačkoliv jsem vůbec netušil, co se to vlastně stalo. Radostně jsem poskočil - což při mé velikosti a věku působilo nepochybně nedůstojně a komicky, ale komu na tom záleží?
Souhlasně jsem přikývl, když Maeve prohlásila ptáčka za svého nového kamaráda. Patříte k sobě, to je jasný. Ale proč? To už tak jasné nebylo. Otázkou je, jestli na tom vůbec sešlo, když to dopadlo ke všeobecné spokojenosti všech. Mladá vlčice mezitím, co já nad tou záhadou dumal, zvedla hlavu k nebi a hlasitě zavyla. Až to svádělo se k ní v její oslavě připojit - tak jsem tak učinil. Zaklonil jsem hlavu a otevřel bezhlesně tlamu, jako bych vážně vyl, ale ven se nevydral ani hlásek. Tak jsme si společně "zavyli" - jeden, co výt nemohl a jeden, co to pořádně ještě neuměl, nicméně byl to výraz oboustranné spokojenosti. Nedivil bych se, kdyby i opeřenec začal výt. Jen... mi přišlo poněkud hloupé o něm nyní přemýšlet jako o opeřenci. Možná by potřeboval jméno? Upřel jsem významný pohled na Maeve, takový, v jakém mohla číst tichou výzvu, ať se soustředí. Dosud se mi zdálo, že mou snahu o vedení rozhovoru trochu přehlíží - což nevadilo, bavili jsme se dobře i tak, ale nyní jsem měl otázku. Ukázal jsem tlapou na ptáčka, naklopil tázavě hlavu do strany a pokrčil rameny. Jak mu chceš říkat? Byla to otázka položená celkem nejasně a jako všechno, co jsem sděloval, vyžadovalo asi trochu hádání a snad i štěstí pochopit, o co mi jde, ale věřil jsem, že Maeve na to nakonec přijde. Byla přece chytrá.

Tak jsme tam tak na opeřence zírali dva, úplně stejně nechápající, co to ten ptáček vlastně vyvádí. Nezdálo se, že by se nás bál. Snad právě naopak, vypadalo to, že se usazen na kameni celkem uvelebil a neměl v plánu se nikam vzdalovat. Nějakou chvíli mi došlo, že jako jediný dospělý v této situaci bych asi měl záhadě přijít na kloub. Jenže copak já tomu rozuměl? Jakpak bych mohl vědět, proč se tu to křehké stvoření tak beze strachu vystavovalo? To nejspíš věděl jen on sám, a zeptat jsme se ho dost dobře nemohli. Jenže Maevin výraz se ze zvědavého začínal měnit na zmatený a pak na doslova bolestný, což mne bodlo u srdce. Sklonil jsem se k ní a povzbudivě ji postrčil čenichem, načež mi na čele vyvstala zamyšlená vráska mnohem hlubší než předtím. Možná to má něco společného s těmi kouzly, co zmiňovala Lilac? napadlo mě. Nebo je to jen neobyčejně přátelský pták. Třeba ani neví, proč by se měl bát.
Jenže jak jsem tak hleděl na ptáčka, pak na Maeve, pak zase na ptáčka a zase na Maeve, zdálo se mi, že opeřencova pozornost se upírá hlavně ke zmatené vlčici. Že by přišel za ní? Ale proč? Co by jí mohl chtít? Ale kdesi v hloubi duše jsem cítil, že to tak je - jak se na ni tak díval očky jako dvěma černými korálky, viděl jsem v nich zájem a cosi víc. Zastřihal jsem ušima a pak jsem čumákem Maeve jemně pošťouchl směrem blíže k opeřenci - tušil jsem, že mou výzvu, ať k němu jde blíž, pochopí. Následně jsem se přesunul k ptákovi a přeopatrně jsem ho popostrčil mohutnou tlapou, spíš jsem mu jen pošimral ocasní pírka ze strachu, že bych ho jinak pochroumal. Pak jsem každému z nich věnoval významný pohled a pokynul jim bradou - Běžte k sobě! Nevěděl jsem ani, co čekám, že se stane. Záblesk bílého světla? Změní se pták v překásného vlčího prince? Nebo co vlastně? To se muselo ozkoušet... jediný závěr, k jakému jsem došel, byl, že tito dva nějakým způsobem patří k sobě.

Lekce mluvy byla zřejmě u konce, poté, co Maeve v rychlém sledu vystřídala výraz zamyšlený, poděšený a rozesmátý. Byly to změny, za jaké by se nemuselo stydět ani aprílové počasí. Napůl jsem očekával, že ve své snaze ze mě vypáčit nějaké to slůvko bude tvrdohlavější, ale možná začínala postupně víc vnímat mou mimoslovní komunikaci. Nebo si jen dávala pauzu a vymýšlela rafinovanější taktiku, to byla taky možnost. Tak či tak, prozatím to vypadalo, že jsme skončili.
Raději jsme se soustředili na cestu na vrcholek skály a s Maeviným nadšením jsme tam byli za chvilku, právě včas, abychom si prohlédli krásný východ slunce nad touto prazvláštní krajinou. Lilac tvrdila, že je to země propletená magií a při pohledu tady kolem bych si vážně dokázal představit, že by se tenhle kraj mohl stát dějištěm hodně kouzelných věcí. Vypadalo to, že tu je opravdu mnoho k objevení... doufal jsem, že brzy dostanu příležitost si to tady pořádně projít. Prozatím jsem ale byl spokojen tady, s Maeve zachumlanou v mém kožichu. Byl jsem rád, že jsem na tu malou rošťačku narazil - cítil jsem se rázem o pár let mladší.
Rázem kolem nás cosi rychle prosvištělo. Zamrkal jsem a ohlédl se, jen abych spatřil drobného ptáčka, který se usadil opodál. Upoutal i pozornost mladé vlčice. Můj kamarád? Zavrtěl jsem hlavou - s ptáky jsem se tedy přátelit ještě nenaučil. Maeve se přiblížila k opeřenci blíže. Ten ti uletí, pomyslel jsem si, ale zdálo se, že ptáček nemá zrovna velký strach. Teď už to zaujalo i mne. Přišel jsem o krok blíže a oháňka se mi pomalu pohupovala. Pták nevypadal nemocně nebo zraněně, a přece posedával tady, poblíž dvou dravců, co ho mohli klidně spolknout jako malinu, kdyby chtěli. Poněkud zmateně jsem pohlédl na Maeve a zamyšleně se podrbal za uchem. Copak se to tu děje?

Téměř jsem mohl vidět, jak se Maeve v hlavě otáčejí kolečka, když se usilovně snažila přijít na kloub mému zarytému mlčení. Trpělivě jsem vyčkával, co z toho vlastně bude - a ukázalo se, že se svou původní domněnkou jsem se celkem trefil. Vlčice se nehodlala jen tak smířit s tím, že se s ní bavit nemůžu. Mínila to napravit. Při oslovení 'strejdo' jsem se široce usmál. Aha, tak strejda jsem nebyl už vážně dost dlouho. Naposled mi tak snad říkali Eiřini bratři, když byli ještě vlčata, jenže to už bylo takových let... nyní z nich už museli být dospělí vlci. Kdoví, do jakých koutů světa je osud zanesl... Jakmile došlo na onu skutečnou lekci mluvy, přiměl jsem své rozlítané myšlenky, aby se soustředily na Maeve. Věděl jsem už předem, že její snahy budou marné, už se ze mě snažili hlásku vykřesat i větší kabrňáci, než byla ona, a všichni do jednoho zoufale pohořeli, byl jsem nicméně zvědavý, co vymyslí. Vzala to hezky popořádku, od pozdravu. Ale já tě přece pozdravil, zatvářil jsem se naoko ublíženě, když mi začala vyčítat, že jsem snad nevychovaný. Abych to dokázal, pokynul jsem jí hlavou, jako bych ji zdravil. Když já mohl dostávat lekci mluvy, mohla při tom zároveň Maeve dostat lekci nemluvy, nebo snad ne? Aby se ale neřeklo, že se nesnažím, otevřel jsem tlamu, jako bych se chystal zopakovat Maevin pozdrav. Neozval se nicméně dle očekávání ani hlásek. Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou - vidíš?
Kamenitá stezka se nám pod nohama odvíjela dál a dál. Já po ní kráčel rozvážně a pomalu, ale mladá vlčice se hnala dopředu jako mladá horská koza, škrábala se přes nerovnosti dál a dál, až jsem si párkrát myslel, že se vážně překotí a zřítí se někam dolů a už už jsem byl připraven ji chytat, ovšem nakonec to byly zbytečné obavy. Jako všechna mláďata byla pružnější, než se zdálo a šili s ní všichni čerti - jen, co jsem ji dohnal, rozběhla se zase rychleji, až jsme nakonec takovýmto způsobem dostoupali až k vrcholku. Výhled tu byl vskutku překrásný... ve světle nového jarního dne se před námi krajina otvírala jako na dlani. Dorazil jsem do krásného kraje, na pohled úrodného, bohatého na řeky a jezera. Viděl jsem spoustu lesů a luk. Vypadalo to tu krásně... jako místo, kde by se dalo žít a zestárnout. S poněkud vyraženým dechem jsem přejížděl pohledem po okolí, než se mi u nohou ozval nadšený hlásek a vzápětí už jsem měl opět malé tělíčko zachumlané v kožichu. Usmál jsem se a jemně přes Maeve přehodil velikou tlapu v přátelském objetí. Děkuju, strejdo, zopakoval jsem si v duchu poněkud dojatě. Byl jsem náhle úplně spokojený a vůbec nic mi nechybělo.

No, a nakonec to přišlo. Ta nevyhnutelná otázka, kterou jsem slyšel už tolikrát, že už bych to ani nedokázal spočítat. Nevadilo mi ji zodpovídat pořád dokola, naprosto jsem chápal zvědavost ostatních, pro které jsem byl zřejmě dosti zvláštním jedincem. Dokud se zvědavost nezměnila v posměšky či kruté vtipy, podobné otázky mě vůbec nevyváděly z rovnováhy. Zavrtěl jsem hlavou, když se Maeve ptala, jestli neumím mluvit. Nabídka, že mě to naučí, byla sice milá, ale věděl jsem, že by k ničemu nevedla. Znovu jsem zavrtěl hlavou a přiložil si tlapu k tlamě, abych to ještě zdůraznil. Nemluvím. Nemůžu. To jsem byl zvědav, zda to bude ochotná přijmout jako fakt, nebo opravdu dostanu nějakou výukovou lekci. Spíš jsem předpokládal to druhé, celkem s jistotu jsem si troufal Maeve odhadnout na vlčici, která jak si něco vezme do hlavy, jen tak to nevzdá. Působila na mě takovým dojmem, už jen ty jiskřičky, co jí poskakovaly v očích vypovídaly o mnohém. Ale kdo ví? Klidně jsem se taky mohl mýlit.
Když se mladá dáma odlepila od mého kožichu, vydali jsme se konečně prozkoumat skálu, která nás zajímala oba. Brzy jsem spatřil stezku, po které se Maeve neohroženě vydala vzhůru a já ji následoval. Kráčel jsem pomalu, jednak proto, abych nezašlápl princeznu před sebou, jednak také proto, že navzdory dětství strávenému v horách jsem nikdy nenabyl zrovna velké obratnosti a nemínil jsem se tady přerazit o vlastní tlapy. Během stoupání se Maeve dala do vyprávění o oné záhadné obludce, ze které se vyklubala jakási obrovská hora. Hora, kvůli které tudy někde tekl horký potok. Hm? Co to mohlo být za horu? To bylo celé nějaké divné, ne? Za celý svůj život, který začínal být už celkem dlouhý, ač jsem se na to snažil nemyslet, jsem o ničem podobném neslyšel. Shovívavě jsem se pousmál, když Maeve začala pofňukávat a chvástat se, že se nenechala sežrat. No jasně, že jo, pošťouchl jsem ji povzbudivě čumákem - to už jsme se ale přiblížili vrcholku naší cesty. Viděl jsem kousek před námi římsu, ze které bude určitě dokonalý rozhled po okolí a výhled na východ slunce, které právě začalo vystrkovat své paprsky nad obzor. Že bych si konečně pořádně prohlédl, kam jsem to vlastně došel? zadoufal jsem, ovšem musel jsem ještě chvíli svou zvědavost podržet na uzdě. První šla Maeve a tak ten výhled jako první spatří také ona.

Přiměl jsem se doopravdy alespoň na chvíli tvářit vážně, když mě Maeve začala ujišťovat, že mě nenapráší. Se vší vážností jsem přikývl, když po mě požadovala slib, že ani já to na ni neřeknu, a spiklenecky jsem na ni mrkl. Rozhodně se nemusela bát, že bych o jejím výletu někomu pověděl, ačkoliv jsem nepochyboval o tom, že bez povšimnutí stejně nezůstane. Tetička Nel si pro malou výtržnici nejspíš brzy přijde - doufal jsem, že není příliš strachy bez sebe, nicméně následovat stopu vlčete by nemělo být nic těžkého. Od lesa se nezatoulala daleko a kdyby se dlouho nikdo neukazoval, mohl jsem ji tam přece vrátit sám. Ale k vlčecím létům zkrátka patřily i rošťárny a potulky. Možná jsem byl moc měkký, ale neměl jsem to srdce to té malé upřít. Konec konců žádné nebezpečí jí momentálně nehrozilo. Jaksi neurčitě jsem potřásl hlavou, když chtěla vědět, zda už je velká holka - tak napůl, no. Ještě pořádný kus vyrosteš, pomyslel jsem si, jako by mě snad mohla slyšet, ačkoliv mi bylo jasné, že nemůže. Nicméně hovořit ke druhým v myšlenkách už byl zkrátka zažitý zvyk - doufal jsem, že třeba jednoho dne narazím na někoho, kdo je vážně uslyší. Zatím jsem neměl štěstí, ale naděje umírá poslední. Když jsem jí předvedl menší úklonku, vypadalo to, že ji to nesmírně potěšilo. Dokonce natolik, aby se ke mně vrhla a zabořila se do mé srsti. Bezhlesně jsem se zasmál a pocuchal jí čenichem srst na čele - jak mi chybělo být mezi vlčaty, která jsou tak bezprostřední a nic si nehrají!
Vypadalo to, že Maeve má otázka na výstup na horu pronesená pomocí posunků a výrazů tváře poněkud přelétla přes hlavu, ale ničemu to nevadilo, neboť nakonec došla k tomu stejnému závěru. Vyhlížela chytře a tak jsem neměl nejmenší důvod pochybovat o tom, že by jí brzy nedošlo, jakým způsobem se s ní snažím komunikovat. Než bych se tedy pokoušel jí vysvětlovat, že přesně na to jsem se jí právě zeptal, s úsměvem jsem přikývl a byl jsem připraven vykročit hledat cestu na vrchol. Sotva jsem ale vstal, vyhrkla mladá vlčice cosi, co bylo zcela mimo dosavadní téma. Trochu překvapeně jsem zamrkal, ale pak jsem zvědavě naklopil hlavu na stranu. Obludku? Bradou jsem jí pokývl, aby mi toho pověděla víc. Rozhodně to znělo zajímavě - zajímalo mě, co by taková obludka mohla být. Ve vlčecích očích asi prakticky cokoliv. Pak už jsem ale opravdu vykročil blíže ke skále, pomalu, aby mi Maeve na krátkých nožkách bez problémů stačila. O obludce mi přece může vykládat i za chůze a já už se opravdu těšil, jaký výhled asi bude shora. Brzy se mi před očima opravdu vynořila jakási stezka, která vypadala celkem slibně. Aha, bingo! zastřihal jsem potěšeně ušima a ustoupil ke straně, aby Maeve mohla jít první. Tak bych ji mohl chytit, kdyby někde zakopla a řítila se dolů.

Vlče si mě všimlo vzápětí. Když se ke mně malá vlčice obrátila a s nadšením mě pozdravila, úsměv se mi ještě rozšířil a ocas se rozkmital ještě rychleji, než předtím. Rozhodně vypadala vstřícněji a přátelštěji naladěná, než ono druhé vlče. Ne, že bych Pískovou chtěl soudit. Kdoví, co se jí všechno stalo - tolik jizev na tak mladém tělíčku! Ale zpět do přítomnosti. Do přítomnosti, ve které si to ke mně hnědobílá dobrodružka neohroženě namířila a zatvářila se velice učeně, načež mi sdělila, že mě opravdu zahlédla na jejich území. Snad mi to i trošku vyčítala. No... pokusil jsem se při jejím pokárání nasadit poněkud vážnější výraz, neboť cizinci na území přece jen jsou vážná věc, nicméně koutky tlamy se mi stále samovolně snažily zdvihnout do úsměvu. Nedokázal jsem si pomoci, snaha o rozumné dospělácké vystupování mi na mladé vlčici připadala nesmírně roztomilá. Od pohledu to bylo pěkné kvítko, už jen podle faktu, že nejspíše utekla vlkům, co ji měli na starosti, aby se šla vybavovat s naprostým cizincem. To mohl být celkem nebezpečný kousek, ale tentokrát měla štěstí - já jí ublížit rozhodně nezamýšlel a mohl jsem ji ochránit před těmi, co by třeba chtěli, než si ji přijde někdo vyzvednout. Taky jsem ji mohl rovnou odvést zpátky, ale... copak jsem jí měl dočista pokazit zábavu?
Chvíli nastalo naprosté ticho, které jsem nemohl porušit, ani kdybych chtěl, tudíž jsem jen vyčkával, jak vlče dokončí nakousnutou větu. Pár momentů jsme na sebe jen tak hleděli, načež mladá pokračovala. Zvesela jsem přikývl, když se tázala, jestli jsem rád, že se mně rozhodla navštívit. Jistě, že jsem! Takovou veselou společnici jsem přece právě potřeboval! Následně se mi představila jako Maeve - nejúžasnější, nejchytřejší Maeve. Zazubil jsem se. O tom naprosto nepochybuji. Provedl jsem mírnou úklonku, vlastně jsem ji naschvál pro malou princeznu trochu přehnal, aby bylo jasné, že mě těší, že ji poznávám. Své jméno jsem jí ovšem říci také nemohl - předpokládal jsem nicméně, že nakonec nějaké náhradní dostanu. Slyšel jsem už na kde co. Místo toho jsem nasadil tázavý výraz a hodil hlavou ke skále, která se nad námi čněla a kterou Maeve ještě před chvílí fascinovaně pozorovala - Chceš se podívat tam nahoru? Já tedy rozhodně chtěl a vůbec by mi nevadilo vzít na malý výlet s sebou i vlče. Jen jsem doufal, že mě Borůvkoví vlci nenařknou z únosu... to by se asi těžko vysvětlovalo. Inu, ale i to se mi už jednou stalo, ne? A nakonec z toho vzešlo jen spoustu dobrého.

//Borůvka

Pach smečky kolem mě slábl, tudíž jsem usoudil, že už asi nejsem na území a tudíž jsem zvolnil svoje tempo. Zastříhal jsem ušima, když jsem se rozhlédl, kde jsem se to octl, a spatřil nad sebou tyčící se vysokou skálu. Jako by přímo lákala ke zdolání! Vyrostl jsem v horách a impuls šplhat na každý kámen, co se naskytne v dohledu, mi asi od té doby zůstal. Mohl by z ní navíc být pěkný výhled. Alespoň bych se trochu víc zorientoval v dosud zcela neznámém okolí, které mne obklopovalo. A kdo ví - třeba takovéhle pěkné místo mohlo být nějakým ústředním bodem setkávání vlků, takže bych tu třeba narazil na nějaké přátelské duše!
Jenže než jsem se vůbec stačil pustit do hledání cesty k vrcholku, uvědomil jsem si, že společnost už mám. Někde. Šramocení kroků drobných tlapek upoutalo mou pozornost. Rozhlédl jsem se kolem, nicméně nic jsem neviděl. Byl bych přísahal... A pak jsem to spatřil, hnědobílý kožíšek se mihnul pár metrů ode mně. Jeho drobná majitelka odhodlaně klusala dál, směrem od lesa, který jsem právě opustil. Nepochybně vyrazila také z Borůvkové smečky... možná, že se z nějakého vydala právě za mým vzdalujícím se pachem. Nebo to byla jen náhoda, že jsme mířili stejným směrem. Mírně jsem se pousmál a zamířil za ní. Nemusel jsem chodit příliš daleko, spatřil jsem ji usazenou před obří skálou, na kterou fascinovaně zahlížela. Přišel jsem k ní na dva kroky a dal si opět záležet na tom, aby bylo slyšet, že se blížím, když jsem ji na to nemohl upozornit jinak. Poslední, co jsem chtěl, bylo strašit vlčata k smrti - s mou poněkud mamutí velikostí to už tak nebylo nic těžkého. Usadil jsem se naproti mladé dámě s roztomilou šedou ponožkou na jedné tlapce a přátelsky se na ni usmál, zatímco oháňka za mnou uhlazovala mokrou trávu, jak se zvolna smýkala ze strany na stranu. Doufal jsem jen, že bude přátelštější než ta ohnivá duše, kterou jsem před chvílí nechal za zády společně se Stormem. Pokývl jsem jí na pozdrav a čekal, co z ní vyleze.

Vlastně... jak jsem tak sledoval situaci, uvědomil jsem si, že se tu vlastně necítím zrovna vítán. Storm mě nevyháněl, vypadal jako celkem příjemný a moudrý vlk, nicméně z očí mladice sršely blesky. Nejspíš jsem se jim sem připletl v nevhodnou chvíli, do prostředku konverzace a připadal jsem si jako překážející balvan. Občas jsem měl problém to odhadnout, ale nyní mi přišel jako vhodný čas zvednout kotvy a odejít. Věnoval jsem oběma vlkům omluvné pohledy, zamával mírně staženým ocasem, abych dal najevo, že mě mrzí, jak jsem jim narušil jejich společnou chvíli a vtrhl jim na území, pak jsem kousek couvl, než jsem se s mírným pokývnutím na rozloučenou otočil a zamířil co nejkratší cestou z lesa ven.
Trochu mě mrzelo, že se to setkání s Borůvkovou smečkou úplně nevydařilo podle představ, ale co se dalo dělat. Lilac říkala, že tu vlci jsou přátelští a milí a já jí to věřil. Nejspíš jsem se jen strefil do špatných okolností. I to se mohlo stát. Třeba je tu zkusím navštívit někdy příště. Mají moc hezký les, rád bych si to tu prohlédl víc. V létě tu bude spousta ovoce, usoudil jsem z pohledu na všechno to borůvčí, které jsem cestou ven míjel. Ale věděl jsem, že po území smečky bych se moc sám potloukat neměl a tak jsem příliš neokouněl kolem a rázoval si to celkem svižně z lesa ven. Poznat víc zdejší kraj a kdoví, třeba i narazit na nové přátele!

//Vyhlídka

Bohužel se nezdálo, že by mou posunkovou snahu o vysvětlení, jak se se mnou věci mají, starší vlk pochopil. Sic mne ujistil, že jim po ničem nešlapu a tudíž nepřekážím (ačkoliv podmračená tvář mladé slečny hovořila o opaku), ale vypadalo to, že pořád čeká na nějakou odpověď z mé strany. Nevadilo mi opakovat gesta pořád dokola, dokud se nedošlo k porozumění, měl jsem času dost a bylo mi jasné, že pro některé vlky je trochu problém můj handicap pochopit. Tentokrát jsem ale nic takového dělat nemusel. Mladá vlčice se totiž dovtípila. Rozzářil jsem se a souhlasně přikývl. Přesně tak! Netušil jsem tedy, co je to krüppel, ale naivně jsem doufal, že to není příliš ošklivé oslovení. V řeči, do které vlčice chvílemi sklouzávala, to klidně mohlo znamenat něco perfektně neškodného. Vlastně bylo zvláštní setkat se s někým, kdo hovořil cizím jazykem - nikdy jsem na takové vlky nenarazil. Že bych došel až tak daleko? Do úplně úplně cizích krajů? Asi by bylo těžké zvyknout si v zemi, kde nikomu nerozumím, ale vzhledem k tomu, že většinu mého života nikdo moc nerozuměl mně by to nemusel být takový problém. Kromě toho Lilac i tenhle starší vlk mluvili úplně normálně - možná tedy byla mladá vlčice tím, kdo se zatoulal příliš daleko od rodných krajů.
Starší vlk se představil jako Storm, zdejší Beta. Mírně jsem na chvíli sklonil hlavu a pak jsem zamával ocasem. Těší mne. Já byl jen náhodný kolemjdoucí, co mu ani nemohl sdělit své jméno. Vlastně bylo těžké mu sdělovat cokoliv, neboť se neustále ozývala vlčice. Nijak mě to ale nerozčilovalo, konec konců jsem nikam nespěchal a byl jsem více než dobře obeznámen s ukecaností a zvědavostí vlčat. Jen jsem měl trochu dojem, že jsem se jim napletl přímo doprostřed nějaké rozpravy. Upřel jsem tedy znovu tázavý pohled na Storma a ukročil trochu stranou: Třeba bych vážně měl radši jít?

Erlend též >:D

Můj hlasitý příchod rozhodně jejich pozornost upoutal, což bylo mým cílem. Až příliš mockrát jsem někoho málem vylekal k smrti, když jsem se k nim mlčky přiblížil a oni si vzápětí uvědomili mou přítomnost. Bylo rozhodně příjemnější pro obě strany přicházet ohlášen alespoň nějakým způsobem - i když nebezpečí, že si mě spletou s divočákem, jsem už ovlivnit nemohl. Jako první ke mně promluvil starší z dvojice. Přikývl jsem, jako že vím o faktu, že jsem na území smečky. Dokonce jsem už díky Lilac i tušil, že je Borůvková. Ovšem s odpovědí na otázku, kterou mi položil, to bylo trochu zapeklitější. V prvé řadě jsem chtěl objasnit, že mu běžným způsobem jistě neodpovím - a ani mladé slečně, která vypadala z nějakého důvodu celkem nazlobeně. Přiložil jsem si v automatizovaném gestu vyhrazeném pro každé nové setkání tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Přejel jsem očima z vlčice na vlka a zpět, přičemž jsem čekal, zdali se v jejich očích objeví alespoň záblesk pochopení.
Pak jsem chtěl objasnit, odkud jsem přišel, ale sotva jsem obrátil hlavu zpět k území Asgaarské smečky, do hrudníku se mi tvrdě zabodla drobná tlapka. Pohlédl jsem překvapeně nazpět a zjistil, že koukám do tváře té mladé vlčí dámě, která před chvílí pronesla cosi, čemu jsem nerozuměl a nyní stála přímo tady, s planoucím pohledem, a... nadávala mi? Ach. Tedy jsem nebyl vítán? Nasadil jsem omluvný pohled a mírně svěsil uši, abych dal najevo, že jestli jim tu překážím, rozhodně to nebyl můj záměr. Když jsem viděl, jak hněvivě na mě vlčice zahlížela, jen těžko bych se mohl domnívat, že mě tu chce. Takhle zblízka jsem viděl celou sbírku jizev, kterou si nesla na těle. Tak mladá? Kdo by ubližoval vlčeti? problesklo mi hlavou jen jako vedlejší myšlenka. Věděl jsem, že i takoví vlci bohužel jsou. Ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, jestli tu mohu chvíli pobýt, nebo mám hned zmizet. Neznal jsem důvod její plamenné reakce, nicméně jsem pozvedl obočí do tázavého výrazu, pohodil hlavou za sebe a naznačil vykročení tím směrem - Měl bych jít? Opět jsem přeskočil pohledem z jednoho na druhého, abych případně získal odpověď od obou a viděl, zda se na ní shodnou. Ten starší totiž nevypadal, že by mě chtěl hned vyhánět, jen se ptal, co tu chci, ale já se k odpovědi jaksi nedostal. Byl jsem překřičen.

//Asgaar

Z území jedné smečky, kde jsem se zrovna moc neohřál, jsem plynule přešel na jiné. S tím rozdílem, že nyní jsem byl sám a neměl žádného průvodce jako výmluvu, proč se tu promenáduju. I když já se moc nepromenádoval, držel jsem se slušně u hranic. Nebál jsem se nicméně nepřátelského uvítání, Lilac tvrdila, že tu žijí milí vlci a já neměl nejmenší důvod jí nevěřit. Rozhodně mi to tu připadalo jako poklidné místo. Vonělo to tu sladce, příjemně, snad trochu ovocně. Dokázal jsem si představit, že je to tu hotovou oázou klidu a pohody... obzvlášť v létě, kdy je všechno to borůvčí, které nyní jen nesměle vykukovalo z tajícího sněhu, obalené modrým ovocem. Pohupoval jsem oháňkou ze strany na stranu, postával na okraji lesa a poslouchal, zda nezaznamenám nějaké známky vlčí přítomnosti.
Po chvíli jsem vskutku zaslechl jakési hlasy. Neváhal jsem a vydal se za nimi - nemohl jsem na sebe dost dobře upozornit, takže kdybych čekal na hranicích, až si mě někdo všimne, mohl jsem taky čekat navždy. Navíc to neznělo, že by ti dva, kteří spolu mluvili, byli moc daleko. Schválně jsem se snažil při chůzi co nejvíc šustit a dupat, abych se k nim nepřiplížil jako duch ze zálohy. Brzy jsem je spatřil. Mladičkou vlčici a vlka, který naopak vyhlížel velmi staře. Ještě víc, než já. Zastavil jsem se pár kroků od nich a pokývl jim s mírnou úklonkou ve vlastní verzi uctivého pozdravu, přičemž se mi ocas nepřestával pohupovat ze strany na stranu. Mé chování by si asi jako hrozbu pro smečku nemohli vyložit, ani kdyby chtěli. A o to jsem se právě snažil - nebyl jsem tu, abych rušil jejich klid. Hledal jsem jen společnost a taky jsem se chtěl dozvědět více o zdejším obyvatelstvu a smečkách. Kdyby mě tu nechtěli, neměl jsem problém se otočit a zmizet, ale doufal jsem, že tomu tak nebude.

//Středozemní propadlina

Lilac mi pověděla o té zející díře do země, která mě zajímala. Pár děr do země jsem už viděl, ale tohle byla pořádná, opravdová propast, která se jen tak na světě nenajde. Vypadala, jako by si země široce zívala a podle slov mladé vlčice byla vážně, vážně hluboká. Byl jsem sice zvědavý, jestli by šlo vůbec dohlédnout na dno, ale protože Lilac vypadala, že se tam ani v nejmenším nechce přibližovat, rozhodl jsem se nechat to třeba na jindy. Nechtěl jsem ji tam nutit, jestli nechtěla. Raději jsem naslouchal tomu, co mi povídala o magiích. A že to bylo fascinující povídání! S každou další větou jako by to celé bylo neuvěřitelnější. Polobohové? Cožpak něco takového doopravdy existuje? Přimhouřil jsem oči, jako bych se snažil z výrazu Lilac vyčíst, jestli si ze mě netropí šprýmy a Života se Smrtí si pouze nevymýšlí. Mluvila ale zcela vážně. Jen mi nechtěla povědět zrovna moc podrobností. Ale notak! nakrčil jsem čelo rádoby uraženě a vzápětí se usmál, aby bylo jasné, že mi to doopravdy nevadí. Však na odhalení tajemství bude času dost.
Historka, kterou mi Lilac vyprávěla, už ale vážně zněla jako pohádka, co jsem slýchal v dětství. Jenže stejně jako o Životu a Smrti, i o plačícím motýlkovi mluvila vlčí slečna jako o naprostém a daném faktu. Ne, že bych jí nevěřil či snad chtěl zpochybňovat, co říká! Jen... pro mě bylo dost těžké takovou myšlenku uchopit. To byla kouzla úplně jiné úrovně, než na co jsem byl doteď zvyklý. Rozhodně jsem ale dokázal uvěřit tomu, že by vlci kolem motýla chodili a ani si ho nevšimli. Svět byl někdy dost lhostejný k těm, kteří trpěli. Bylo v něm ale i mnoho dobra, jak ostatně dokazovalo i Lilačino vyprávění, které mělo dobrý konec. Roztáhl jsem tlamu do širokého úsměvu, ale ten mi trochu ztuhl, když se ozvalo vytí. Lilac v něm poznala svoji Alfu. To tedy znamenalo, že naše setkání je u konce a prohlídka území je zřejmě pasé. Zamrzelo mě to, ne že ne, ale když se Lilac zeptala, zavrtěl jsem hlavou a věnoval jí pohled, který jasně říkal, ať klidně jde. Však co. Les tu bude stát i dál, nebo snad ne? Ona za to přece nemohla! Následoval jsem ji ochotně k hranicím té další smečky. Povzbudivě jsem zamával ohonem, když pořád vypadala provinile. Načasování to sice bylo nešťastné, ale co jsme mohli dělat? Nemohl jsem ji přece připravit o radost ze společného lovu. Nevadilo mi to a dával jsem to najevo jak uvolněným postojem se zvolna se houpající oháňkou, tak výrazem tváře. Doufal jsem, že to postačí k tomu, aby si s tím Lilac nedělala starosti. A pak... byla pryč. Stěží jsem jí stačil kývnout na pozdrav. Pak už jsem jen sledoval, jak mizí mezi stromy. Když zmizela z dohledu, vykročil jsem mezi stromy. Neměl bych se asi zdržovat na území Lilačiny smečky, když šli její členové pryč. Třeba v té vedlejší narazím na někoho podobně přátelského! Doufal jsem v to. Vykročil jsem vpřed.

//Borůvkáč

//VVJ

Kráčel jsem po boku Lilac a nechal se jí vést. Podle toho, co říkala, by jejich les neměl být daleko a tak jsem vyhlížel, zda už ho neuvidím. Jenže bych ho stejně asi stěží poznal. Co se dalo dělat... i tak jsem viděl zajímavé věci. Tak kupříkladu... to, co nám zelo támhle po boku... to byla nějaká propast do pekel? Za chůze jsem do Lilac nenápadně šťouchnul, abych na sebe upoutal pozornost, a s tázavým výrazem pohodil hlavou směrem k oné zdánlivě bezedné jámě. Těžko se to soudilo, když jsme kolem ní jen procházeli a nestáli přímo na okraji, ale minimálně odtud vypadala opravdu hodně hluboká. Nic podobného jsem asi ještě neviděl.
Na otázku Lilac jsem momentálně nedokázal odpovědět příliš uspokojivě. Věřil jsem ale, že vlčice to pochopí - a když se mě zeptá znova, až se zastavíme, jistě jí k tomu povím víc! Pro sebe jsem si zavrtěl ocasem, potěšený závěrem, ke kterému jsem došel. To už se ale vlčice rozmluvila více o zdejší zemi. Tlapy mě podle všeho zavedly do velice zvláštní země. S magiemi jsem se už pochopitelně setkal, ale rozhodně ne s takovými, jaké popisovala Lilac. Překvapeně jsem vykulil oči a naklopil hlavu ke straně. Na motýly? To jde? Jak něco takového vůbec funguje? Neuměl jsem si to moc představit. Konsternovaně jsem nad tím zavrtěl hlavou. To mě podrž.
Mít se na pozoru před magií a před počasím se lehce řeklo, ale cosi mi říkalo, že udělat to bude už těžší. Určitě to ale nemohlo být tak zlé! Však Lilac působila dojmem, že je tady šťastná a ani na mě to tu nepůsobilo jako nějaké peklo na zemi. Naopak, vše, co jsem dosud viděl, se mi líbilo. Ač toho prozatím moc nebylo. Souhlasně jsem se usmál a přikývl, když Lilac nabídla vyprávění nějaké historky z dětství, které pro ni nemohlo být příliš vzdálené. Zastřihal jsem ušima a bedlivě je nastražil. Příběhy jsem miloval.

//Asgaar