Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ovocná tůň přes Borůvkáč

Vyrazil jsem směrem od tůňky po okraji lesa pomalým, vycházkovým tempem. Počasí nevypadalo zrovna přívětivě, což mi poněkud kazilo moji představu o krásné pohodové procházky z omladinou Borůvkové smečky, žel, počasí jsem poručit nedokázal a projít jsem se chtěl tak či tak. Doufal jsem, že mladí na tom budou stejně. Jerry se ke mně připojil hned vzápětí, beze slova si to namířil za mnou. Přes rameno jsem mu věnoval lehký úsměv a pokračoval dál. Přál jsem si poznat další zákoutí gallirejského kraje. Měl jsem tu nyní svůj domov a neplánoval jsem se v brzké době - a snad už nikdy - stěhovat někam dál, takže by bylo asi jen vhodné se tu trochu porozhlédnout a prozkoumat další území. Mnoho jsem jich totiž dosud neprošel. Po očku jsem zamžoural na Jerryho. Snad i on bude mít dobrodružného ducha! Mohli jsme si užít i nějakou tu zábavu. Zima k tomu byla přece období jako stvořené. Snad bude ta vlčice, hm... Sunstorm, v pořádku, zalétl jsem ještě myšlenkami zpět k tůňce, ale ty největší starosti ze mě už opadly, když jsem viděl, že vlčice zvládá mluvit a v rámci možností se i pohybovat. Jejímu příběhu jsem stále moc nerozuměl, ale jestli si prošla něčím hrozným, dalo se chápat, že byla poněkud zmatená. Krom toho jsem si byl jist, že Awarak se o ni případně postará. A byla na území smečky. Tam by jí nemělo hrozit nic zlého. Hodil jsem proto starosti za hlavu a radši se soustředil na náš malý výlet.
Tlapy nás dovedly až k řece, kterou jsem už znal celkem dobře. Šinula si to pěkně svižně kolem lesa - moc bych se divil, kdyby hodlala v dohledné době zamrznout. Sklonil jsem k ní hlavu, abych se trochu napil vody. Hned po pár doušcích jsem ale zkřivil tvář. Byla pořádně ledová! Jako by mě někdo bodnul rampouchem přímo doprostřed čela. Chvíli jsem tam jen stál a bolestně se šklebil, než mě spár chladu pustil a já se zazubil na Jerryho. Ani takový starý blázen jako já se asi nikdy nepoučí, pomyslel jsem si a odkašlal si. Jako bych snad nevěděl, co se stane, a že není radno studenou vodu hltat jako pominutý. Žízeň jsem ale měl pořád, tak jsem se napil ještě jednou, tentokrát už mnohem obezřetněji. Otřásl jsem se a ohlédl se za nás. Night jsem totiž nikde neviděl. Tázavě jsem se zahleděl na mladého vlka a ukázal tlapou zpět směrem, odkud jsme přišli, zdali si on nevšiml, jestli se za námi vlčice vydala nebo ne. Protože se ale z lesa nevynořovala, odpověď byla nejspíš záporná. Pokrčil jsem rameny a sedl si na břeh do sněhu. Tak ještě chvíli počkáme. Nechtěl jsem tady ale sedět moc dlouho - zimě se mnohem lépe pronikalo do nehybného těla, a krom toho, jestli se Night rozhodla radši zůstat na místě, bylo to jenom na ní. Rozhodně bych jí nezazlíval, kdyby se v té fujavici, co se tady kolem vařila, rozhodla radši zůstat doma. Možná bychom tam měli zůstat taky. Ale to se mi zase nechtělo.

Ani jsem se nenadál a přihnalo se k nám další vlče, ač tedy také už značně odrostlejší. Usmál jsem se na nově příchozí slečnu, když se představila jako Night, ale začínalo mi připadat, že je tu už možná nějak převlkováno. Sunstorm určitě nepotřebovala takové obecenstvo. Vypadalo to ale, že se celkem probrala a nebylo jí nic příliš vážného, přinejmenším po fyzické stránce. Tou duševní jsem si nebyl tolik jistý, když se pustila do vyprávění toho, co se jí stalo. Jak pokračovala, třeštil jsem oči víc a víc. Pláž? Lovci? Špičaté klacky? Ne, že bych vlčici nechtěl věřit, ale kdybych mohl, asi bych se jí nějak opatrně zeptal, jestli se spíš nepraštila do hlavy, když před těmi lovci utíkala. Ohlédl jsem se na Awaraka, ale jakmile jsem se srazil s jeho zmateným pohledem, bylo mi jasné, že z toho není o nic moudřejší než já. Celá ta historka mi přišla naprosto neuvěřitelná. Ano, viděl jsem už spoustu neuvěřitelných věcí od chvíle, co jsem zabloudil na Gallireu - však moje vlastní tetička měla na zádech křídla, propána, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jedno však bylo jisté. Ať už vlčice prožila cokoliv, bylo vidět, že ji to trápí a nemělo asi moc smysl to nějak zpochybňovat. Něco se jí nepochybně stalo a byla přitom zraněná, to bylo vidět... a jestli ten zbytek byla pravda nebo jen nějaký horečný sen, na tom ve výsledku asi tolik nezáleželo. Věnoval jsem jí tedy jen povzbudivý pohled - teď už byla v bezpečí.
Moje pozornost se pak upřela na ty dva mladší v naší skupině. Oba měli šedé kožíšky, klidně by mohli být sourozenci, kdyby nebylo vidět, že Jerry je o něco mladší. Napadlo mě nicméně, že by možná bylo lepší nechat Sunstorm v klidu odpočívat a třeba vytáhnout omladinu někam ven. Awarak by na ni jistě dohlédl a já bych si vlastně taky rád protáhl nohy. Jak jsem vysedával u tůňky, trochu jsem si po lovu odpočinul a i když jsem pořád trochu cítil naražený bok po pádu, chtěl jsem si upřímně taky užít zimy, která se přihnala do kraje. Vstal jsem tedy a významně pokývl nejprve k Jerrymu, potom k Night, aby upoutal jejich pozornost, načež jsem pohodil hlavou směrem ven z lesa a mírným úkrokem naznačil odchod s otázkou vepsanou ve tváři. Nechcete se jít projít?

Byl jsem si vlastně téměř jist, že jim ani jednomu ještě nebyl rok, takže tohle klidně mohla být jejich první zima, první sníh. Krátce jsem ve vzpomínkách zaletěl do minulosti. Pro mě, jakožto rodilého seveřana, byl sníh zkrátka součástí života. V horách začínalo sněžit brzy a sníh se tam držel dlouho, nemizel s prvním náznakem jara jako tomu bylo v níže položených oblastech. Byl jsem na něj zvyklý od útlého dětství. Však i tehdy, když jsem poprvé vylezl z rodné jeskyně, pokrývala zem ještě sněhová peřina, ačkoliv jinde už bylo jaro dávno v plném proudu! Pěkně to zastudilo moje tlapky, ale ukázalo se, že je to velice zábavná věc. Všichni čtyři - Orla, Léo, Badri a já - jsme si ve sněhu užili spoustu zábavy v těch chvílích, co nám rodiče dovolili vyběhnout ven. Hrabali jsme v něm tunely, házeli po sobě sněhové hroudy a váleli se v něm, až z nás byli hotoví vlčuláci. To bylo výskotu, až se odrážel od horských štítů! Tedy, ten můj ne, samozřejmě. Já si sněhu užíval mlčky, což ale moje zážitky nijak nepoškozovalo. Byla to spousta legrace, to naše první jaro, zcela bezstarostné a svobodné, v bezpečí rodné smečky. Nakonec se ale jaro přehouplo v léto a i z náš domov sníh na pár měsíců opustil. Přišly další zimy a další tání, ale to první jaro plné sněhu bylo ze všech nejkrásnější. Snad proto, že pro naše sotva rozlepená očka to bylo všechno tak nové a neznámé. Teď už ty doby dávno odvál čas a všechno se změnilo. Celý můj život nabral úplně jiný směr. Už jsem nebyl tak malý, sníh jsem už znal, dokonce jsem už ani nežil v horách a netušil jsem, kde jsou a co dělají sourozenci, se kterými jsem si hrál v závějích. Zima mi byla ale pořád blízká. Snad proto, že mi tolik připomínala domov.

Přiměl jsem se vytrhnout ze vzpomínek a ještě jednou se pohledem ujistil o tom, zda se se mnou Jerry a Night vydají na menší procházku. Doufal jsem, že ano, ale bylo to samozřejmě na nich. Já se ale už rozhodl, takže jsem pokývl na rozloučenou Sunstorm a Awarakovi a vykročil k okraji lesa.

//Mahtaë sever přes Borůvkový les

Strakatá vlčice po tom mém pokropení znatelně pookřála, čímž se mi dost ulevilo. Zaschlá krev na jejím kožichu rozhodně nebyla dobrým znamením a já bych opravdu nechtěl, aby se jí ještě přitížilo. Nedej bože, aby snad umřela. Naštěstí se k ničemu takovému zřejmě nechystala, místo toho se vydala zahnat žízeň do tůňky. Na její díky jsem jen pokývl, aby bylo jasné, že jsem je vzal na vědomí - mluvení jsem přenechal Awarakovi. Ten si o vlčici taky dělal starosti a nabízel se jí s další pomocí. Rovněž nás oba představil, načež mi věnoval tázavý pohled, jako by se o něčem ujišťoval. Nebyl jsem si úplně jist o čem, ale vzhledem k tomu, že se mě vážně ničím nedotkl, usmál jsem se a zamával ocasem na znamení, že je všechno v naprosté pohodě. Aspoň na mojí straně. Sunstorm jsem věnoval pohled o něco ustaranější. Snad je i ona v pohodě. Co se jí vlastně stalo?
Jerry byl nejspíš jediný, kdo na to měl odpověď a byl se ochoten o ni podělit. Zaměřil jsem na něj modré zraky, jakmile začal mluvit, ale nebyl jsem z toho příběhu popravdě moc moudrý. Jerry sám asi taky pořádně nechápal, co se stalo, soudě dle jeho zmateného výrazu. Povytáhl jsem "obočí", pokrčil rameny, jako že nemám nejmenší tušení, zda něco takového je možné nebo není, a ohlédl se na Sunstorm s nadějí, že to ona nějak vysvětlí. Obživla? Možná se jen probrala ze mdlob. Jeden určitě nemůže jen tak ožít, když už jednou umře. To byla jedna z mála věcí, kterými jsem si byl jistý.

Doprostřed mého dumání a vyčkávání na odpověď mi na čenich dopadla veliká sněhová vločka. Bezmyšlenkovitě jsem ji olízl a vzhlédl k šedivé obloze, ze které se začínal sypat sníh. Vzduch se ochladil a všechno začínalo zamrzat. Srdce mi poskočilo - zima byla tu! Byl jsem rád, miloval jsem zimu, ovšem... na srdce mi padly i obavy. Teď už jsem se nestaral jen sám o sebe, byl jsem vlkem smečkovým a to znamenalo, že i když jsem byl jen pouhá kappa, cítil jsem jistou zodpovědnost za svoje smečkové kolegy. Většina z nich byla už dospělých a věřil jsem, že budou v pořádku, ale... Sjel jsem pohledem k Jerrymu a myšlenkami zabloudil k Maeve. Byla pravda, že ani jeden z nich už nebyl úplně malým vlčetem. Maeve už musela být málem dospělá slečna a Jerry byl už taky spíš mladík, než úplné škvrně. Přesto jsem si při pohledu na něj musel připomenout i ty stinnější stránky zimy. Zima byla krásná, ale dokázala být i nebezpečná. Občas až příliš krutý mráz, který zahnal zvířata do teplejších krajů nebo je rovnou zahubil. S tím se pojil hlad, potíže s lovem a taky s tuláky, které občas hladovění dohnalo k zoufalým činům. Krást od smeček nebo od sebe navzájem, rvát se o poslední zbytky... zabíjet se mezi sebou. Lehce jsem se otřásl. Ale tady snad nic takového nehrozilo. Možná zdejší kraj nebyl tak krutý, nebyli jsme konec konců nijak daleko na severu. A byli jsme jedna smečka. Navzájem si pomůžeme. Spíž jsme prozatím měli plnou a osobně jsem byl ochoten si klidně trochu odrhávat od tlamy, abych se ujistil, že pro ostatní zbyde dost. Bude to v pořádku, uklidňoval jsem se a černé myšlenky mě rychle přešly. I tak ale nebylo radno zapomínat na krutou sílu zimy, která se mohla kdykoliv projevit. Trocha zdravého respektu ještě nikoho nezabila. Což se o jeho nedostatku říct nedá.

//Borůvkový les

Awarakovi docvaknul důvod mého zmateného rozhlížení se kolem, ovšem ukázalo se, že s hledáním úkrytu nepochodíme ani jeden. Černobílý vlk se totiž svěřil s tím, že mu tak úplně neslouží paměť. Skoro se zdálo, že se za to stydí, jak si tak rýpal tlapkou v zemi, ale já byl asi tak poslední, od koho by se dočkal nějakého odsouzení. S ničím podobným jsem se sice dosud nesetkal, ale bylo mi jasné, že to nemůže být jednoduché. Jen jsem chápavě přikývl a bral to jako hotovou věc. Svým způsobem ta situace byla vlastně celkem úsměvná. Dva lovečtí kolegové, jeden nemluví a druhý si nepamatuje. A jak jsme to spolu hezky zvládli! usmál jsem se.
Ani jsem neměl čas se příliš zamýšlet nad tím, co asi obnáší život s výpadky paměti, když se ozvalo vytí, které mě nakonec přimělo se vydat tím směrem. Nešel jsem sám, Awarak se vydal za mnou. Pachy vlků se opravdu linuly od tůňky, ale ještě, než jsme tam došli, ozval se zase další hlas. Oba jsme se zarazili a nejspíš se nám oběma hlavou mihla podobná myšlenka, zda se neotočit a nejít zase tam. Váhal jsem, ale když Awarak opět vyrazil, srovnal jsem s ním krok. V lese snad bylo vlků k řešení dalšího návštěvníka dost a my to momentálně měli blíž k tůňce. Mohli jsme to přinejhorším obhlédnout a pak se jeden nebo oba z nás mohli vrátit, ne?
Ovšem scénka, která se odehrávala na břehu jezírka, rozhodně nevypadala jako něco, co by bylo vyřešené za pět minut. Zhrozil jsem se, když jsem spatřil na zemi ležící strakatou vlčici, která vypadala opravdu hrozně (a byla to úplná cizinka) a společnost jí dělal jenom Jerry. Po Sigym ani vidu, ani slechu. Co se proboha stalo? Vyjeveně jsem se ohlédl na Awaraka, pak na Jerryho a nakonec na tu nebohou vlčici v naději, že mi jeden z nich snad poví, co se to tu děje. Strakatá vyhlížela vážně bídně... Neměl jsem příliš velké ponětí, jak jí pomoct. Abych tam ale jen tak nestál jako solný sloup, alespoň jsem do tlamy nabral trochu vody a pokropil s ní vlčici tlamu. Nebyl jsem si jist, jestli se ten doušek oslintané vody setká s nějakou kladnou reakcí, ale bylo to v tu chvíli to nejlepší, co mě napadlo.

Awarak opravdu pochopil můj náznak a hlasitě zavyl. Jeho hlas se krásně nesl lesem a museli ho slyšet všichni, ve všech koutech lesa. Chvíli jsem napjatě poslouchal, srdce pomalu až v krku, a pak se nám k uším donesla odpověď. Vlčice byly tu! Poněkud se mi ulevilo. Snad jsou všichni v pořádku... Z myšlenek mě ale vytrhl můj černobílý společník. Měl obavy, že se mnou bude mluvit jako s malým vlčetem. Potřásl jsem hlavou a mávl s úsměvem tlapou, jako že na tom nesejde. Krom toho jsem si nemyslel, že by k tomu mělo dojít. Neměl jsem rozhodně pocit, že by se mnou Awarak komunikoval, jako bych byl nějaký slintající idiot - podobné vlky jsem už taky potkal a černobílý mi je rozhodně v ničem nepřipomínal. Věděl jsem, že vlkům trvá, než si zvyknou na můj handicap, ale na to jsem už byl zvyklý.
Co teď? Pohlédl jsem na naši kořist, kterou jsme tady prozatím odložili. Vážně by bylo lepší ji někam schovat, ale já cestu k úkrytu neznal a Awarak se jaksi neměl k tomu, aby tam vyrazil. Třeba smečka ani žádný úkryt neměla... i když by to bylo dost divné, pravda. Nejspíš by ale nemělo vadit, když tu kořist chvíli zůstane. Začínalo mrznout, nebylo to jako bychom nechali jelena ležet na horkém letním slunci.
To už se mi ale k uším doneslo další vytí, tentokrát o dost méně zvučné. Byl to nějaký samec, možná Sigy? Přešlápl jsem a zavětřil. Ano, nejspíš to vážně byl Sigy. A ještě někdo cizí, jestli mě dýmem omámený čenich nemátl. Obrátil jsem uši lehce dozadu. Pohlédl jsem na Awaraka a v náznaku otázky kývl směrem, kam se vytrácel pach Sigyho a cizinky. Možná bychom to měli zkontrolovat? Taky bychom měli zjistit, co tak zdrželo vlčice a co se vlastně stalo. Byl jsem poněkud na vážkách, co si počít, ale jestli byl na území vážně někdo cizí, asi by to stálo za obhlídku. Krom toho jsem si uvědomil, že jsme žíhanému nechali na krku Jerryho a nebyl jsem si jist, nakolik z toho byl vlk nadšen. Proto jsem udělal pár kroků tím směrem, ohlédl se tázavě na Awaraka, zda jde taky, ale ať už se vlk rozhodl jakkoli, poté jsem pokračoval dál. Zdálo se, že šli k tůni... k té tůňce, kde jsme předtím odpočívali s Baghý.

//Ovocná tůň

//Erynijský les přes Mahtaë

Netušil jsem, proč vlčice vyrazily napřed, ale rozhodně mi to na klidu nepřidávalo. Když naháněly stádo, něco se nepochybně stalo, to jsme slyšeli, ale v tu chvíli nebyl čas se ohlížet. Teď jsem dostával strach. Snad... to není nic vážného. Možná ani o nic nejde. Třeba jen prostě chtěly jít napřed. Ale i mě samotnému to znělo velmi nepravděpodobně. Awarak se zeptal, zda si myslím, že se něco stalo, a já po krátkém zaváhání přikývl. A pak znova, rozhodněji, když se tázal, jestli bychom vlčice neměli jít hledat. Rozhodně bychom je měli jít hledat. A první místo, které se nabízelo, byl Borůvkový les. Kam jinam by šly? Jestli se někomu, nedej bože, něco stalo, určitě by se s ním vracely domů. Takže tam jsme mířili i my, společně s úlovkem, který měl nakrmit celou smečku.
Laň byla celkem těžká a do Borůvkového lesa to byl kus cesty, takže ke konci už mě bolelo snad úplně všechno, tělo dobité od pádu s laní začínalo protestovat, ale nedalo se nic dělat. Nejdřív jsme museli dostat kořist domů a najít vlčice. Pak se mohlo odpočívat. Naštěstí netrvalo až tak dlouho, než nás obklopily stromy lesa. Nejlepší by asi bylo odtáhnout laň k úkrytu, ovšem uvědomil jsem si, že vlastně nemám ponětí, kde ho smečka má a jestli vůbec nějaký je. Zastavil jsem tedy a rozhlédl se kolem, načež jsem bezradně pokrčil rameny. Třeba by mohl pomoct Awarak... dosud jsem směr udával převážně já, ale teď už jsem nevěděl. Neměl jsem moc příležitostí si prohlédnout smečkové území. Laň ale mohla prozatím klidně zůstat tady. Co mi dělalo větší starosti byl fakt, že jsem nikde neviděl vlčice. Buď jsme je nějak záhadně předběhli, nebo jsme šli trochu jinou cestou, nebo... nebo tu vůbec nebyly. Soustředěně jsem zavětřil, ale přes pach dýmu už nebylo cítit skoro vůbec nic jiného. Ztěžka jsem povzdechl a stočil poněkud úzkostný pohled k černobílému. Já ve své němotě nemohl na vlčice ani zavolat. Ale Awarak může, rozsvítila se mi nad hlavou pomyslná žárovička a oči se mi rozzářily. Zvedl jsem hlavu k obloze a naznačil vytí, ačkoliv mi z hrdla nevyšla jediná hláska. Pak jsem vybízivě, prosebně kývl čenichem směrem k Awarakovi. Prosím. Zavolej je.

Awarak nezklamal. Přidal se k mému boji s laní, která do něj vkládala veškerou svou sílu. Neměla jí ale už tolik, kolik na začátku - to ostatně nikdo z nás. Sám bych asi neměl šanci divoce bojující zvíře udržet, ale když se k mému snažení přidala i Awarakova váha, hned to bylo mnohem proveditelnější. Když teď mělo zvíře o něco omezený pohyb, konečně se mi podařilo se jí pořádně zahryznout do hrdla. A trefil jsem se dobře. Krev se vyřinula ven proudem a jak pomalu proudila ven, ze zvířete vyprchával život. Jeho boj už nebyl tak zuřivý, až nakonec ustal úplně. Povolil jsem sevření až ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že laň vydechla naposledy. Pomalu jsem se zvednul a odstoupil od naší kořisti, abych popadl dech. V boku mě pořádně bodalo při každém nádechu, slušně jsem si ho narazil a teď jsem to začínal pociťovat, ale neměl jsem pocit, že by se mi stalo něco vážnějšího. To bylo dobře.
Zvedl jsem pohled k Awarakovi, zda je taky v pořádku, a široce se na něj usmál. Oháňka se mi několikrát zhoupla sem-tam v potěšeném gestu. Dobrá práce! Společně jsme to zvládli vážně dobře. Teď už zbývalo jen dostat kořist domů. Jen, co jsem trochu popadl dech, jsem kývl na Awaraka, potom na laň, a abych svůj úmysl učinil opravdu křišťálově jasným, chopil jsem se jedné přední nohy laně a náznakem zatáhl. Sám bych s ní asi moc nehnul, ale když se přidá Awarak, neměl by to být problém. Oba jsme byli celkem hromotluci.
Čekal jsem, že cestou zpět nabereme s sebou i vlčice, které s naháněním rovněž odvedly dobrou práci, jenže... ony jaksi nikde nebyly. Ani když jsme laň táhly místy, odkud jsme původně vyráželi, nebylo po nich ani stopy. Šly napřed? Proč? To mě zarazilo. Zastavil jsem se, na chvíli pustil laň a zmateně se rozhlédl. U srdce mě bodla obava při vzpomínce na ten výkřik, který jsem předtím zaslechl. Stalo se snad někomu něco? Vrhl jsem poplašeným pohledem po svém společníkovi, opět se chopil laně a navzdory bolavému tělu zabral jako snad ještě nikdy.

//Borůvka přes Mahtae

Vzadu za námi byl nějaký humbuk. Měl jsem dost rozumu, abych se neohlížel, když jsme byli tak blízko cíli. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mi neposkočilo srdce, když jsem zaslechl výkřik, poněkud přehlušený praskotem větví pod našima nohama a větrem, co mi svištěl kolem uší. Snad jsou všichni v pořádku, vyslal jsem rychlou prosbičku kamsi do éteru a znovu chňapl lani po pleci. Začínala zpomalovat díky spojené snaze nás obou. Awarak si vedl dobře - velmi rychle jsem si o něm udělal obrázek jako o schopném parťákovi a byl jsem rád, že spolupracuji ve dvojici právě s ním. Přesto se pořád zdálo, že se jaksi nemůžeme pořádně trefit. Lani sice pomalu docházely síly, ale i já už začínal cítit únavu. Nebyl jsem už holt žádný bujarý mlaďoch a ani v nejlepších letech mě nikdo nemohl považovat zrovna za sprintera. V hrudníku mě začínal pálit každý nádech a věděl jsem, že jestli to brzy neskončíme, padnu spíš já, než laň. Jakmile se naskytne příležitost, nesmíme ji promarnit.
A ona se naskytla. Běh lesem byl náročný, ale svým způsobem to byla výhoda, protože laň v jednu chvíli klopýtla přes spadlou větev. To byla ta šance, možná jediná, jakou jsme měli, a já se ji rozhodl chytit za pačesy. Odrazil jsem se a pověsil se zvířeti už tak vychýlenému z rovnováhy na krk. Výsledek byl okamžitý - laň šla k zemi. Já taky. Nebylo to měkké přistání ani pro jednoho z nás. Pěkně jsem se praštil do žeber a laň se přese mě částečně převalila, ale naštěstí jsem unikl osudu naprostého rozmačkání. Byl jsem si jistý, že jakmile adrenalin opadne, tenhle pád určitě pocítím. Momentálně jsem na to ale nemyslel, svíral jsem hrdlo laně v tlamě a byl jsem blízko tomu, abych se dostal k tepně a konečně to ukončil. Ale laň nechtěla vydat svůj život zadarmo, kopala kolem sebe jako pominutá a snažila se dostat zpět na nohy. Potřeboval jsem, aby mi Awarak pomohl ji podržet. Spoléhal jsem na něj. Když ji dokážeme ještě chvíli přidržet, bude to mít laň sečtené.

Co dělaly vlčice, zatímco jsme se my dva hromotluci plížili lesním podrostem, to jsem netušil, ale vedly si v tom dobře, protože stádo zůstalo na místě, dokud jsme nezaujali vhodné pozice. Awarak začal pohledem zkoumat stádo a já se k němu připojil. Hned mi padla do oka pěkně rostlá laň, která se držela ne zrovna příhodně poblíž jelena, který mohl být tím největším problémem, co se nám postaví do cesty. On a jeho mohutné paroží. Přesto - kdybychom dokázali laň skolit, nemuseli bychom si lámat hlavu s tím, jestli se všichni dostatečně najíme. Bylo by dost pro všechny. Můj černobílý kolega zřejmě dospěl ke stejnému názoru, s tím, že pokud bychom náhodou selhali s tou ideální laní, pokusili bychom se o nějakou z těch ostatních. Tedy, kromě té, co se už chudák potácela na pokraji smrti. Po té bych se možná pustil, kdybychom tu byli jen my dva, kdyby už jen proto, abych jí ukrátil trápení, ale pro smečku by určitě nestačila. Pohlédl jsem Awarakovi do tváře a přikývl na znamení, že s jeho plánem souhlasím a lehce se pousmál - byl jsem rád, že jsme se shodli.
Awarak vyslal znamení směrem k vlčicím, které už (snad) čekaly nastoupené na svých pozicích. Chvíli se nic nedělo a pak... pak se zase dělo všechno najednou. Vlčice vyrazily a stádo s nimi. Jelen, ke vší smůle, zrovna v úplně nevhodné pozici. Ale to už zasáhla Baghý, akčně s roztaženými křídly skočila vpřed, aby jelena odklonila stranou. Tím se nám odkryla možnost vrhnout se po vyvolené lani. Měl jsem jen vteřinku na to kývnout na Awaraka, než se laň octla u nás a já vyskočil z úkrytu. Nepovedlo se mi hned napoprvé se jí zavěsit za krk, což by bylo ideální, ale aspoň jsem jí uštědřil pěkný kousanec na plecích. Dopadl jsem na zem a nabral zpět rovnováhu, abych se mohl opět rozběhnout a dostat se do ideální pozice pro další útok. Než se tak stalo, aspoň jsem lani chňapal po nohách ve snaze ji zpomalit a vytvořit příležitost pro Awaraka. Neměl jsem možnost se moc rozhlížet, kde je jelen, doufal jsem, že ho vlčice udrží stranou. Měl jsem dost práce s uhýbáním kopytům naší kořisti a se sledováním jejích pohybů, abych si vyhlédl nejlepší chvíli, kdy po ní znovu skočit a zasadit lepší ránu.

Podivné počasí se stále netvářilo, jako že by chtělo konečně odplout někam za hory za doly. Pošmourný opar šedého dýmu soustavně visel nad celou krajinou a ani v nejmenším neustupoval. Právě naopak. Plížil se, jak se mi alespoň zdálo, stále hlouběji a hlouběji do srdce Gallirei. Posud jsem se nad tím příliš nezamýšlel, jaksi jsem na to neměl čas - nejdřív jsem objevil Baghý, dávno ztracenou rodinu, a pak jsem najednou byl členem smečky, ani jsem skoro nevěděl, jak se to stalo, z tetičky se stala Alfa a pak lov a všechno... Poté, co se ale všechno uklidnilo, už bylo vážně třeba se podívat realitě do tváře. Probudit se a uvědomit si, že tady něco zatraceně nehraje, že je tady cosi zatraceně špatně. Proto jsem vylezl na Vyhlídku, kde jsme před dobou, která mi připadala zároveň hrozně dávno i jako by to bylo včera, s Maeve objevili Růženku. Pořádně jsem se odtud mohl rozhlédnout po kraji. Pohled, který se mi naskýtal, ve mně vyvolával jistou úzkost.
Pořádně jsem tomu nerozuměl. Pochyboval jsem, že tomu vůbec někdo rozumí, snad s výjimkou oněch místních bohů, s nimiž jsem ještě neměl tu čest. Pověděli by mi to vůbec, kdybych se jich zeptal, o co tady kráčí? Příliš jsem tomu nevěřil... a možná že ani oni neměli ponětí, co se to na nás valí a odkud to vlastně přichází. Pohlížel jsem na tu kouřovou clonu na západě s obavou. Právě jsem si našel nový domov, našel jsem rodinu, smečku, vlky, na kterých mi záleželo a teď se na nás všechny, na tenhle můj nový život, valila jakási neznámá katastrofa. Proč? Proč bychom tomuhle měli čelit? Přál jsem si jen trochu klidu, šťastný život pro sebe i pro svoje blízké a teď jsem měl strach, aby mě ta hrozba, ať už to bylo cokoliv, o tohle nepřipravila. Pokud bych byl stále osamělým tulákem, mohl bych se prostě sebrat a odstěhovat se jinam, kdyby Gallireu nakonec postihla nějaká vážná katastrofa. Před pár týdny bych to ještě udělat mohl, ale teď ne, teď už to nepřicházelo v úvahu. Před pár týdny jsem byl nezávislou jednotkou, ale teď jsem cítil zodpovědnost vůči smečce a rodině. Pro ně jsem musel zůstat silný - síla přece byla vždycky to, v čem jsem vynikal. Přemýšlení nad důvody proč se tohle děje a jak to zastavit jsem musel nechat chytřejším mozkům, než byl ten můj, ale pomáhat jsem přece jen mohl. Přesně to jsem měl v plánu - pomáhat, kde to bude potřeba, komu bude potřeba, jakkoliv dlouho to může trvat. Předtím, než jsem se zvedl, abych se vrátil do lesa, jsem ale ještě rychle pohlédl k té černotě na západě. Prosím... neseber mi tohle všechno.

Aranel se Baghý vyptávala, jak na mě vlastně mají volat. Trošku jsem se ošil, nikdy se mi moc nelíbilo, když se na mě mluvilo skrze nějakého prostředníka, když to byla otázka, která měla patřit spíš mě, ale vlastně jsem to chápal - bylo zkrátka nešťastné, že jsem se se smečkou seznamoval v takovém velkém chumlu. Neměl jsem moc šanci ukázat, že jakýmsi způsobem komunikovat dovedu a ostatní zas neměli velkou příležitost to pochopit. Zahleděl jsem se tedy s úsměvem na bílou vlčici a ledabyle mávnul tlapou, jako že je mi jedno, jak se na mě volá. Však oni na něco přijdou, tím jsem si byl jist. Už jsem byl Huňáč, Medvěd, a ano, i "hej počkej" a "Nemluva", i když na to jsem se obvykle rozhodl příliš neslyšet. A vlastně... rozsvítila se mi nad hlavou pomyslná žárovička. Ohlédl jsem se přes rameno, ale Sigyho už jsem neviděl. On moje jméno znal! Ale už bylo pozdě se vracet - před námi se totiž vynořilo stádo a Baghý nás jediným pohybem křídel zarazila. Zároveň přišla s dalším z řady jmen, která jsem za svůj život už nosil. Tohle z nich ale bylo jaksi... jiné. Ljós. Lehce mi zajiskřilo v očích, když jsem po takové době zaslechl slovo, které patřilo mé - naší - domovině. Světlo. Pomalu jsem přikývl. Proč ne? Vlastně se mi to líbilo. Usmál jsem se s vděkem na tetičku. Já věděl, že na něco přijdeš.
Teď byl ale nejdůležitější lov, jehož náležitosti Aranel vysvětlovala Eloře a jehož detaily vzápětí doplnila Baghý s rozdělením jednotlivých rolí. Souhlasně jsem přikývl - očekával jsem, že nebudu mezi naháněči a upřímně mi to vyhovovalo. Byl jsem přiřazen do dvojice k černobílému Awarakovi, který byl podobným hromotlukem jako já. Společnými silami jistě dokážemě nějakou laň srazit k zemi. Ještě jednou jsem odkýval, že na sebe budeme dávat pozor a pak jsem krátkým pokynutím hlavy vybídl svého černobílého kolegu, že tedy můžeme jít. Pomalu jsem vykročil a co možná nejtišeji se začal plížit lesem okolo stáda, abych se dostal do vhodné pozice. Nerad bych, abychom zvířata vyplašili ještě dřív, než lov vůbec začal. Když jsem zrovna nesledoval stádo, kontroloval jsem pohledem Awaraka. Oháňka se mi při tom vstřícně pohupovala. Nevzpomínal jsem si, zda jsem vůbec někdy lovil vysokou s někým, koho jsem prakticky vůbec neznal. Hádal jsem, že podobně zvláštní pocit to musí být i pro černobílého, být zaseklý ve dvojici s tím nejzamlkejším cizincem na světě. Ale neklesal jsem na duchu - společně to zvládneme! Když se mi zdálo, že jsme se dostali do dobrého úhlu, zastavil jsem a tázavě se na svého společníka obrátil, zda s výběrem místa souhlasí. Byli jsme částečně skrytí křovím a měli jsme stádo před sebou jako na dlani. Nebyl to špatný flek, dle mého skromného názoru.

Děkuji za akci i za odměny a prosím o 170 květin za 34 bodů.

Přidáno!

Držel jsem se tak trošku v pozadí - ke smečkovým záležitostem jsem neměl jako naprostý nováček příliš co dodat a vzhledem k tomu, že mě ani nikdo s ničím neoslovil, jsem se prozatím spokojil s pozicí mlčenlivého křoví. Trpělivě jsem vyčkával na začátek lovu, kdy snad dostanu šanci se projevit jako někdo alespoň mírně užitečný. Když jsem si nemohl vypomoct slovy, holt to za mě musely dokázat činy. Tak to vždycky bylo. A byl jsem rád, že jsem v Borůvkové smečce dostal aspoň šanci se prokázat.
Sigy se ujal Jerryho, který tím nevypadal příliš nadšen. Bylo to ale jen pro vlčkovo dobro. Namotat se pod rozběhlé stádo nebo schytat úder parožím či kopytem... ani jsem nechtěl domýšlet, jaké následky by to mohlo mít pro malého člena smečky, který tu byl ještě čerstvějším nováčkem, než já. I když jen o vlásek. S mírným pobavením jsem sledoval nafučený výraz na Jerryho tváři, když se připojoval k žíhanému, než jsem se vzápětí obrátil k tetičce, která mě představovala těm z přítomných, kdo ještě netušili, kdo jsem. Což, pokud jsem se dobře díval, byl pouze černobílý vlk, který se k nám přitočil. Pokývl jsem mu s přátelským úsměvem na pozdrav. Byl to taky docela medvěd. Baghý ho oslovila jako Awaraka, což jsem si zapsal za uši. Už jsem začínal mít trochu problém se orientovat ve všech jménech a postaveních, ale doufal jsem, že se mi to v hlavě srová, až nebudeme všichni ve velkém chumlu.
Aranel s Baghý spolu prohodily ještě pár posledních vět a pak se zdálo, že se konečně schyluje k akci. Ohlédl jsem se na ty dva, kteří tu zůstávali. Kývl jsem Sigymu a povzbudivě se pousmál na Jerryho a pak už jsem srovnal krok se zbytkem skupinky, když jsme zamířili hlouběji do lesa, kde by se snad mohla skrývat nějaká zvěř.

//Borůvka přes Mahtaë

Příchod Jerryho tak trochu narušil náš odchod na lov. Vlče se tu zjevilo jako blesk z čistého nebe kdoví odkud, nejspíš k nikomu nepatřilo a mě se ho okamžitě zželelo. Aranel se ho celkem rozumně snažila poslat zpět do lesa za... Wizku? S tou jsem se ještě nesetkal, ovšem rozhodně bych se ztotožnil s názorem, který vyslovila i Baghý, že by vlček měl počkat v lese a na lov se s námi netáhnout. Krom toho, že by se nám mohl plést pod nohy, to taky bylo zatraceně nebezpečné. Cožpak kdyby se připletl pod vlčí tlapy... ale jelení kopyta mohla být mnohem, mnohem horší. Jenže i když mu Baghý (k mé úlevě a vlastně i potěšení) sdělila, že ve smečce samozřejmě může zůstat, Jerry se táhl s námi dál. No... budeme to asi muset nějak zvládnout s ním.
Po cestě se Baghý ještě otočila k Aranel s prosbou. Vypadalo to, že jsem sem přišel zrovna v době velkých změn ve smečce. Čas ukáže, co přinesou... prozatím jsem se jen snažil příliš jich neobávat a nemyslet na to, co se stalo pod tíhou změn v Cedrové smečce. Baghý by určitě nic takového nedopustila! A Aranel na mě působila také jako rozumná vlčice. Nejspíš jsem tedy mohl být klidný.
Kráčel jsem s vlčicemi - a mladým vlkem, na něj nesmíme zapomínat - jak jinak než mlčky. Brzy jsme vkročili do lesa, kde se kromě pachu kouře vznášely i pachy dalších vlků. Jeden z nich jsem poznával, jak jsem si s překvapením uvědomil. A vskutku, v žíhaném, který se vynořil z lesa po Baghý zavolání, jsem poznal Sigyho. Usmál jsem se na něj, kývl mu na pozdrav a zamával vstřícně ocasem. Velkého lovce Flynna s sebou tentokrát neměl a nezdál se být v nejlepší náladě. Přesto nám nabídl pomoc, alespoň s hlídáním Jerryho. To byl nápad! Rozhodně bych se během lovu cítil mnohem klidnější kdybych věděl, že vlčeti nehrozí zplacatění od nějakého zvířete.

Na lov se nás zřejmě neměla vydat příliš velká skupinka - jen my čtyři, co jsme tu seděli v úhledném kroužku. Ale i čtyři vlci leccos svedou, pokud jsou šikovní. Nevěděl jsem, pravda, nic o loveckých schopnostech vlčic, ale neměl jsem důvod o nich pochybovat. Já sám na tom taky nebyl špatně, pokud se po mně tedy nechtěly nějaké sprintařské výkony. Moje hlavní přednost spočívala v síle, což muselo být jasné už od prvního pohledu. Nikdy jsem nebyl zrovna dobrý ve vymýšlení taktiky, ale hádal jsem, že to nebude třeba. Stačilo, když mi ukážou, do kterého zvířete se mám pustit a já udělám, co budu moct. Elora ani Aranel nevypadaly z malého počtu účastníků dvakrát nadšeně. Já popravdě netušil, o kolik víc lovuschopných členů ještě smečka má ani kam se poděl ten rohatý rarach, co tu ještě před chvílí poskakoval, ale neviděl jsem náš malý počet jako až takový problém. To zvládnem! zubil jsem se na vlčice povzbudivě a zamával huňatým ocasem.
Pomalu jsme se začali ubírat k odchodu. Před lovem ale měla Baghý ještě něco na srdci. Ty novinky od Blueberryho. Pozorně jsem našpicoval slechy. O co asi šlo? Když to tetička konečně vybalila, nevěřil jsem vlastním uším. Na tváři se mi objevil vyjevený výraz. Takže... Baghý teď bude Alfa? Div, že se mi z toho nezatočila hlava. To jsem tedy vážně nečekal, když zmiňovala nějaké novinky! Baghý z toho ale vypadala celá jaksi nervózní. Možná se bála, co na to ostatní řeknou... Já ostatně Blueberryho skoro ani neznal a nevěděl jsem toho moc o poměrech ve smečce. I mě ostatně u srdce bodla jistá obava. Přesně kvůli sporům o pozici Alfy se můj předchozí domov v Cedrové smečce proměnil v chaos a dost bídné místo pro život. Snad se nic podobného nechystalo i tu? Ne. To už se znova nestane. A jestli někdo Baghý zkřiví chloupek- Tedy, doufal jsem, že k tomu to nezajde. Určitě ne. A Baghý bude jistě skvělá Alfa. Lehce jsem se jí za chůze otřel o bok, abych vyjádřil svou podporu. Asi to teď nebude lehké, i za předpokladu, že se všichni ve smečce budou chovat rozumně (což jsem si velmi přál), ale chtěl jsem, aby věděla, že stojím při ní, ať se děje co chce.
Už jsme se blížili k řece, když se z lesa vyřítilo cosi malého, z čeho se po bližším pohledu vyklubal malý vlček. Zastavil jsem, abych ho nepřeválcoval, jak se nám tak připletl pod nohy a mimoděk se zaculil, když jsem viděl, jak mu oháňka kmitá radostně sem tam. Ta moje se zachovala dost podobně. Sklonil jsem hlavu níž, abych si vlče prohlédl blíže - neunikly mi ošklivé jizvy, které měl na zadní noze. Tak mladý, co se mu mohlo stát? Vypadal ale plný života a byl zcela unešen z Baghý křídel. Představil se jako Jerry a vyslovil touhu patřit do smečky. Obrátil jsem se k Baghý s výrazem, který jasně říkal "necháme si ho, prosím?" Pak mi ale došla jedna věc, která mě měla napadnout hned na začátku. A co jeho rodina? Kde ji má? Neměl by být s nimi? Trochu se mi sevřelo srdce nad přestavou, co všechno hrozného se mohlo stát. Každopádně... vlček aspoň vypadal zdravý. A já věřil, že jestli to opravdu potřebuje, tady by mohl najít útočiště. Nebo bychom se třeba mohli porozhlédnout po jeho rodině. Prozatím to ale vypadalo, že se mladík bude motat kolem, zatímco pomalu postupujeme dál. Mně to tedy nevadilo. Měl jsem vlčata rád.

//Erynij přes Mahtaë