Gallirea - Příspěvky uživatele

Viděl jsem, jak Maeve úplně schlípla. Mrzelo mě to. Nechtěl jsem, aby kvůli mně byla smutná, jenže jsem věděl, že to jinak nejde. Nemohli jsme tady zůstat navěky a potulovat se divočinou. Maeve měla domov, kam patřila... já takový domov teprve jen hledal, ale jednou ho budu mít taky. Naše cesty se musely rozejít, i když jsem z toho i já byl poněkud smutný. Oblíbil jsem si tu malou rošťačku a opouštět ji se mi zdálo tak těžké - ale alespoň jsme spolu přece zažili dobrodružství, na které budeme moci pořád vzpomínat! A neloučili jsme se přece napořád.
Maeve provedla poslední pokus mě přesvědčit, abych se na to ještě vykašlal, ale já opět jen zlehka zavrtěl hlavou. Ačkoliv bych se přemluvit nechal celkem rád, občas bylo potřeba vytrvat a projevit trošku neústupnosti - to se u mě zase tak často nedělo. Nebyl jsem zrovna paličatý a obvykle nebylo příliš těžké mě postrkovat sem nebo tam. Byl jsem zkrátka měkkota, tak to bylo, ale v určitých chvílích bylo potřeba přinutit mé měkké srdce, aby se trochu vzchopilo. I Maeve nakonec přistoupila na to, že se tedy vrátíme. Pod pár podmínkami, ovšem. Byly to ale podmínky, které jsem byl více než ochoten splnit. Pousmál jsem se a rozhodně přikývl, načež jsem svou tlapu přiložil k té Maevině natažené, abych svůj slib ještě stvrdil. Jasně, že tě navštívím. Jinak by to asi ani nešlo. Zdálo se, že mým osudem je svůj život proplétat s životy rozpustilých mladých vlčích princezen a vlastně jsem si nestěžoval. Proč taky? Nebylo to zlé.
Bylo nicméně na čase vyrazit. Růženka možná hořela nedočkavostí, ale mně se zase tak moc nechtělo. Nedalo se ale nic dělat, rozhodnutí už bylo učiněné. Vstal jsem tedy, pokynul Maeve čumákem, aby mě následovala, a vykročil jsem směrem, kde se tyčily stromy Borůvkového lesa, který jsem před nedávnem opustil a nyní jsem se do něj opět vracel, tentokrát však s jiným cílem...
Náhle jsem se ovšem zarazil uprostřed kroku. Cosi mě štíplo do zátylku a já překvapeně zamrkal. Oklepal jsem se. Že by včela? Rozhlédl jsem se kolem, to by bylo pěkné nadělení, kdybychom vlezli k nějakému hnízdu včel! Nic jsem ale neviděl. Obrátil jsem pohled k Maeve, zdali si ona něčeho nevšimla... a začal jsem si uvědomovat cosi zvláštního. V mém nitru se začal rozlévat podivný pocit - sice hřejivý, ale zároveň naléhavě toužebný. Zrovna v této chvíli jsem si uvědomil, jak jsem už starý a pořád sám a jak by bylo hezké mít někoho, s kým bych mohl kráčet světem. Zatoužil jsem po lásce, tak hrozně, že jsem pomalu zapomněl, co jsem vůbec měl v plánu. Měl jsem přece odvést Maeve domů! Místo toho jsem tu stál jako truhlík a zoufale jsem na Maeve pohlédl, jako by snad mohla vědět, co se mi právě stalo a jako by mi s tím snad mohla pomoct. Maeve! Musíme s tím hned něco udělat, nebo se zblázním! V momentálním stavu mysli jsem ovšem nebyl schopen vysvětlit, co se vlastně děje. Dokázal jsem myslet jen na to, že na mě někde musí čekat životní láska a já ji musím co nejdříve najít.

Očekával jsem, že z myšlenky na návrat domů nebude mladá dobrodružka příliš nadšená. Nejspíš by mnohem radši pobíhala po světě a zkoumala jeho tajná zákoutí. Což o to, i já bych se s ní klidně ještě potuloval kolem a poznával místní tajemství, ale nemohl jsem se ubránit myšlenkám na ty, kteří na Maeve někde jistě čekali, hledali ji a báli se o ni. Byla v pořádku a bezpečí, ale to samozřejmě její rodina a smečka netušily. Co jsem ale tak úplně neočekával bylo, že se Maeve nechtělo loučit se mnou. I když to možná nebyl zase až takový div... ani mně se nechtělo ještě se rozcházet každý zase někam jinam. Ovšem byla pravda, že kdybych ji odvedl do Borůvkového lesa, nejspíše bych pak musel odejít. Váhavě jsem tedy přikývl. To bych asi vážně musel.
Jenže Maeve měla ještě další nápad. Něco podobného tu už jednou bylo, minimálně v mém životě. Přitažen do smečky náhodným zatoulaným vlčetem. Že by se historie měla opakovat? Jenže já si nebyl zcela jist, jestli zrovna Borůvková smečka je tou, po které mé srdce touží. Byla tam Maeve, pravda... Maeve, která mi přirostla k srdci a kvůli které by bylo lákavé zakotvit právě v onom nedalekém lese. Vzpomínal jsem si ale také zcela jasně na to, že jsem se tam necítil zrovna vítán, když jsem narazil na Storma a hlavně onu mladou vlčici, která po mě zřejmě toužila pouze křičet a rýpat. Nemohl jsem si rozumět s každým, to jsem chápal, ale stačilo to k zasetí zrnek pochybností do mé hlavy. Tušil jsem, že si domov budu chtít hledat jinde, ale zoufale jsem svou odpovědí nechtěl zranit Maeviny city - tím spíš, že v řeči gest se jen stěží vystihnou všechny jemné nuance a je velice snadné vyznít stroze, i když to jeden nechce. Zatvářil jsem se poněkud zhrzeně a mírně pokrčil rameny, přičemž jsem smutně zamával staženou oháňkou. Nemyslím, že je to místo pro mě, Maeve. Odpusť. Teď bych si zase jednou přál mít dar řeči a sdělit té malé, že to není její vina, ani že ji nechci opustit... že ji mohu klidně navštěvovat a že s mým rozhodnutím nemá nic společného. To jsem jí říct nemohl. Mohl jsem ji ale přivinout tlapou k sobě do huňatého kožichu - a tak jsem to učinil. Hlavně nebuď smutná, prosím, vzýval jsem ji v duchu, ale věděl jsem, že mě neslyší a i kdyby ano, nejspíš by to nic nezměnilo.

Maeve se nejprve zdráhala k vodě byť i jen přiblížit. Nijak jsem na ni netlačil a nechal jí, ať zkoumá řeku vlastním tempem, jak jí to vyhovuje. Vodní živel dokázal být strašidelný a možná bylo i dobře, že ve vlčí slečně vzbuzuje respekt, místo toho, aby se do vody bezhlavě vrhala. Rozhodně to pro ni bylo bezpečnější. Nakonec se ale osmělila přijít blíž a prováděla cosi, co by se snad dalo nazvat jakýmisi prvozáklady lovu, ačkoliv žádné hmatatelné výsledky z toho nebyly. Maeve to viditelně žralo, jak jsem si všiml na jejím zamračeném výrazu, když jsem se vynořil s poslední rybou v tlamě. Povzbudivě jsem do ní strčil čenichem a věnoval jí konejšivý úsměv - však přece žádný učený z nebe nespadl a ona bude mít ještě spoustu času a příležitostí se všechno naučit. Lov ryb navíc nebyl jen tak. V můj prospěch hrála hlavně léta praxe, ale když jsem se lovit učil, vypadalo to dost podobně jako Maeviny neohrabané snahy.
Pak už bylo na čase pustit se do jídla. Já se do své ryby zakousl s chutí, ale viděl jsem, že vlče nad tím váhá. Hm, že bych se jí vážně netrefil do noty? Ne každému ryby zrovna voněly, i když já je vždycky měl rád - možná i proto, že se za nimi nemuselo běhat, stačilo si na ně počkat. Nakonec se ale i vlčí slečna pustila do jídla a brzy jsem ji měl zase namačkanou v kožichu. Bezhlesně jsem se zasmál a pocuchal jí čenichem srst na čele. Jejímu rošťáckému úsměvu se jen těžko odolávalo.
Ale co teď? Dobrodružnou výpravu jsme měli asi víceméně za sebou... a bylo třeba myslet i na to, že tu malou šibalku možná někdo hledá. Následovat naši stopu poté, co jsme se doslova propadli do země, už asi nebude jen tak snadné. Možná bych ji měl zavést domů. Popravdě se mi nechtělo ještě se loučit... Nechtěl jsem ale být za zloděje vlčat a ani jsem nechtěl zbytečně přidělávat vrásky na tvářích její rodiny. Rozhlédl jsem se kolem - pokud jsem úplně neztratil orientaci, měli bychom Borůvkovému lesu být pořád dost blízko. Vlastně, pokud jsem se nepletl, jeho stromy začínaly jen kousek od nás. Jemně jsem Maeve postrčil tlapou, abych upoutal její pozornost a pak jsem obrátil tázavý pohled k lesu, který byl jejím domovem. Tak co? Nevydáme se tam?

Zatímco jsem s trpělivostí vyčkával na další vhodný úlovek, Maeve se už stačila probudit. Zamával jsem jí oháňkou na pozdrav dobrého jitra a usmál se na ni. Vypadala odpočinutě, zářila jako sluníčko a hned se začala kasat, že by rybu určitě taky ulovila. Ukročil jsem stranou, abych jí udělal víc místa na mírně klesajícím úseku břehu, kde jsem lovil a bradou jí pokynul k řece, ať si to klidně zkusí. Proud tady nebyl zase tak silný, abych se bál, že by ji strhnul. Voda byla sice celkem dost studená, ale nebyla zase ledová a celkově jsem si říkal, že když si zkusí trochu zarybařit - byť třeba neúspěšně - určitě se tím nic nezkazí. Aspoň by si okusila nový zážitek.
Ať už se do toho Maeve pustila, nebo ne, já vyčkával stále dál na tu správnou chvíli. Začínalo svítat, ale ráno bylo šedivé a příliš se nepodobalo jarnímu počasí, jaké tu bylo včera. Škoda. Celkem jsem se těšil na teplejší počasí, ale prozatím jsme se museli spokojit alespoň s tím, že nepršelo - i když to vypadalo, že by každou chvíli mohlo začít. Ryby se ovšem žádným počasím nezabývaly... a ty méně opatrné se nezabývaly ani vlčími tlapami v řece, což bylo dosti velkým rizikem, které se nakonec stalo osudným další rybě. Stiskl jsem tesáky kolem kluzkého těla, které vyskočilo nad hladinu prakticky přímo před můj čumák. Teď jsme tedy měli dvě ryby, obě celkem přijatelné velikosti, žádné zakrslé čudly - jako svačina by to mělo stačit. A když ne, můžu potom klidně ulovit další. Vylezl jsem tedy z ledového proudu a oklepal si zacákaný kožich. Pak jsem první z ryb přistrčil směrem k Maeve, zatímco druhou jsem si nechal pro sebe. Dobrou chuť, popřál jsem pouze v duchu, navenek jsem přání pouze naznačil mírným pokývnutím a pustil jsem se do jídla. Už mi taky pořádně vyhládlo. Jeden by ani nečekal, jak náročné je bloudit podzemím!

Venku bylo celkem chladno a jak se večer překlápěl víc na stranu noci, ještě se ochlazovalo. Chlad mě jakožto rodilého seveřana příliš netrápil, ale popravdě bych ocenil trochu slunce. Jenže hezký, slunečný den jsme z větší části strávili pod zemí a nyní to vypadalo, že se počasí plánuje spíše pokazit, než aby nás potěšilo. Co se dalo dělat. Hlavní bylo, že jsme se dostali ven živí a zdraví, ačkoliv hladoví a unavení. Svalil jsem se na zem poblíž řeky a na chvíli Maeve spustil z očí, jak jsem se zamýšlel nad tím, jaké jídlo obstarat našim prázdným žaludkům. Ta chvilka nepozornosti stačila k tomu, aby se ta malá čertice připlížila zezadu a ze zálohy se vrhla po mém ohonu. Škubl jsem sebou - vážně jsem se lekl, ale pak jsem se široce usmál. Přikývl jsem, abych Maeve ujistil o děsivosti jejího útoku. Nejspíš v ní číhala duše lovce... lovce, který toho ale měl pro jeden den až až a vzápětí se svalil u mého boku a téměř okamžitě usnul. Opatrně jsem přes vlčí slečnu přehodil huňatý ocas, abych ji ochránil před nočním chladem a také jsem na chvíli přivřel oči. Možná i na víc, než jen chvíli...
Když jsem totiž oči znovu otevřel, byla už naprostá tma. Vedle mě stále spala Maeve, na hřbetě usazenou Růženku. Věděl jsem, že až se probudí, bude určitě hladová a kručení ve vlastním žaludku mě ujistilo, že s hledáním... snídaně? Večeře? Zkrátka že s hledáním jídla nesmím otálet. Pomalu jsem vstal, opatrně, abych vlče neprobudil - ačkoliv jsem si nemohl být jistý, že ji nevzbudí náhlá nepřítomnost vyhřívaného polštáře - a zamířil k řece. Ryby se zkrátka zdály jako nejjasnější volba v momentální situaci. Vkročil jsem předními tlapami do ledového proudu a čekal. Občas se ve tmě pod vodou mihl rybí stín, ale já nebyl netrpělivý. Čekal jsem, až se nějaký neopatrný šupináč přiblíží až příliš blízko. Chlad vody mi znecitlivoval nohy, nicméně to nebylo nic, co by se nedalo vydržet. Teď! Chňapl jsem po černé siluetě a hned nato se vynořil s rybou v tlamě. Jediným kousnutím jsem ji usmrtil, aby se nemusela trápit (a taky aby neutekla) a položil jsem ji na trávu na břehu. Pak jsem se obrátil zpět k vodě. A znovu čekat...

It was cold when I finally woke up and opened my eyes. I must have been asleep for hours, much longer than I originally wanted, but what can you do? It just happened – and it‘s not like I had anywhere to be, anyway. I was a stray now after all, I left my pack behind and stepped onto the path as a lonely wolf. Incredibly lonely, incredibly quiet wolf. It definitely was not easy, not at first at least, as I was not used to being alone anymore. In all those year I spent in the Cedar Forest I was never truly alone. Impatient younglings woke me up every morning, eager for another adventure, the forest was always so alive, so filled with life. It was never completely quiet and there was always someone who wanted a bit of company and I was always happy to offer just that. Indeed, I was always a good listener – what else could I do, right?
Images and memories from the life that I no longer had filled my mind, making me feel… maybe not exactly sad, but definitely nostalgic. I missed my home, that was the truth. If only thigs were a bit different. Ideally I wouldn‘t be here at all, in the middle of nowhere, but I was. It wasn‘t like I could do anything about it – Eira was right, leaving was the only good choice. I just hope shes okay, I let out a long sigh. Icy air turned my breath into a silver cloud. Interestingly, just looking at that little cloud of fog glistening in the morning sun made me feel somewhat better. I couldn‘t explain why if I tried, but that‘s just how it was. Ideas on what to do next started coming to me more easily – it was time to cheer up once again and start moving forward. Into the world, that awaited. I might be too old for change, I thought, but then I shook my head – how would I know that if I haven‘t tried? Inspired by who-knows-what I got up on my feet and stepped forward. In front of me lied a whole new world of adventures and new friendships and even though I wasn‘t getting any younger, I certainly wasn‘t done for just yet.

//Zrcadlové jeskyně

Tak jsme to dokázali! Vynořili jsme se z podzemí, celá naše tříčlenná skupinka - Růženka se třepotala kdesi kolem nás a Maeve se zase vezla na mém hřbetě, ze kterého naštěstí při překračování řeky nesklouzla. Přežili jsme to ve zdraví a nyní jsme se octli zase na čerstvém vzduchu a na denním světle, ačkoliv to už poněkud skomíralo s přicházejícím večerem. Stejně tak, jako skomírala moje síla. Zamířil jsem na plácek kousek od zurčící řeky, kde jsem se sklonil a nechal Maeve sklouznout ze svých zad, abych si konečně mohl vytřást z kožichu přebytečnou vodu. Oklepal jsem se od hlavy po špičku ocasu a hned jsem se cítil lehčí a o něco méně zmrzlý. Pak jsem se s úlevným zafuněním svalil do trávy a vesele se zazubil na Maeve, zatímco mi oháňka bušila do země. Zvládli jsme to! Jakmile to bylo za námi, začala se mi cesta podzemím zdát jako celkem zajímavé dobrodružství a ne nic tak hrozného... i když ještě před chvílí jsem samozřejmě přemýšlel jinak. Maeve bude mít rozhodně na co vzpomínat a o čem vyprávět, pomyslel jsem si. Nepochyboval jsem, že vlci z Borůvkové smečky si naši dobrodružnou výpravu vyslechnou do posledního detailu. Jen, aby se pak nerozhodli, že je třeba mi vyprášit kožich za to, co vyvádím s jejich vlčetem. Snad ne. Lilac tvrdila, že jsou hodní.
Byl jsem unavený a pořádně mě bolely nohy, inu... co se dalo očekávat? Už jsem zrovna nepřekypoval mládím a i když na duchu jsem nepozoroval žádné změny, tělo roky už občas docela pociťovalo. Nesměl jsem ale zapomínat na Maevin prázdný žaludek, který bude brzy potřebovat naplnit. Zatímco jsem ležel a nabíral sil, přemýšlel jsem, co bych jí tak sehnal. Řeka byla hned vedle nás a ulovit rybu se přímo nabízelo, ale chutnaly Maeve vůbec ryby? Ne každý je zrovna zbožňoval. A kdo ví, jestli nějakou vůbec kdy jedla. Za pokus by to ale možná stálo. Lov ryb nebyl zase tak náročný a třeba by se Maeve mohla i něčemu přiučit, i kdyby jen přihlížením. Nejprve jsem si ale chtěl chvíli oddechnout a věřil jsem, že i malou princeznu musí pořádně bolet tlapky.

Když mě Maeve opět oslovila, zastavil jsem se a shlédl na ni, vyčkávajíc, co bude. Chvíli jsem měl strach, že se snad rozpláče, pak to vypadalo spíš na záchvat vzteku, ale nakonec se z toho vyklubala pouze nevinná - a záludná - otázka. No... to bych vlastně taky rád věděl. Jak krápníky vznikaly jsem netušil a co byly zač taky přesně ne. Nakrčil jsem zamyšleně čelo. To byla pěkná záludnost. Nakonec jsem ukázal tlapou na balvan u stěny a pak tou samou tlapou vykreslil ve vzduchu špičku mířící ke stropu. Kameny, ale špičatý. To bylo asi tak to nejchytřejší, na co jsem dokázal přijít. Pravděpodobně i ten balvan by to vymyslel lépe, ale co jsem mohl dělat? Geologie rozhodně nebyla ničím, v čem bych se vyznal a moje komunikační schopnosti byly navíc dost značně omezené. Zkrátka jsem dělal, co jsem mohl s tím, co jsem měl a doufal jsem, že to Maeve bude stačit. Ostatně až se vrátí domů, může se na všechno vyptat moudřejších vlků, než jsem já, pomyslel jsem si.
Pokračovali jsme hlouběji do spleti chodeb a na Maeve začínala být evidentní únava. I já bych si celkem rád odpočinul, ale dokázal jsem si představit, co to musí být pro vlčecí tlapky. Šplhat do kopce, z kopce, pak ještě putovat podzemím... ani bych se nedivil, kdyby to Maeve už dále nezvládala, ale ona statečně cupitala dál. Cupitala, cupitala a najednou to už dál nešlo. Do cesty se nám postavila překážka, která mohla být dosti záludná. Na druhé straně ale zářilo světlo. S trochou štěstí to bude denní světlo. Za ten risk to nejspíš stálo. Ptačí křídla jsme sice neměli, ale jak říkala Maeve, přes řeku jsme museli. Proto jsem se poskládal na zem, abych mohl naložit na hřbet mladou slečnu, která můj úmysl záhy pochopila a brzy už mi seděla na hřbetě. No jasně, zvládneme! Rozhodně jsem vystrčil bradu kupředu a vykročil do proudu.
Voda byla ledová a měla docela sílu, ale naštěstí nebyla příliš hluboká, takže jsem většinu času alespoň dosáhl na dno. I tak to šlo ztuha, postupovali jsme pomalu - nechtěl jsem riskovat, že mě proud strhne a pak nás odnese kdoví kam. U řeky na povrchu bychom se aspoň mohli doplácat ke břehu, ale tahle? Ta by nás stáhla pod zem a kdoví, jestli bychom se z ní vůbec někde dostali. Sváděl jsem boj s proudem, krok po kroku, kousek po kousku. Brzy jsem se cítil úplně promrzlý, ale druhý břeh už byl na dosah. V duchu jsem nabádal Maeve, ať se pořádně drží, když jsem se odrazil do nejhlubší části naší cesty a pár tempy překonal ten kritický úsek, kde jsem už na dno nedosáhl. A pak... pak jsme byli na druhé straně! Vystoupil jsem na kluzký kámen a ejhle - před námi se vážně otvíral východ na povrch. Široce jsem se usmál, zamával ocasem a vykročil co možná nejrychleji tím směrem, s Maeve pravděpodobně pořád na zádech a s vodou crčící z kožichu, abychom si mohli odpočinout na čerstvém vzduchu a ne v zatuchlé vlhké jeskyni.

//Řeka Mahtaë sever

Mé napomenutí Maeve nejspíš trošku urazilo, ale protentokrát jsem se ani necítil provinile, pokud jsem náhodou zranil její pocity. Nebylo to hezké, ale teď bylo vážně třeba dávat pozor a nejlépe se snažit na sebe neupoutat pozornost tvorů, co žijí pod zemí. Těžko říct, co tu mohlo hledat skrýš. Kdybychom se připletli do cesty nějakému medvědovi nebo pumě, mohlo to taky dopadnout dost ošklivě. Jako bychom nebyli v bryndě už i tak.
Pod zemí bylo překvapivě těžké sledovat plynutí času. Téměř okamžitě jsem o něm ztratil přehled - mohly uplynout hodiny, ale dost dobře to taky mohlo být deset minut nebo celý rok. Nějakou chvíli narušoval ticho pouze zvuk našich kroků. A také tiché kručení Maevina břicha. Promiň, omlouval jsem se jí v duchu - ostatně, to já jsem se nekoukal pod nohy a propadl se do země, kvůli čemuž jsme tu teď trčeli. Maeve byla hladová a já pro ni nemohl momentálně nic udělat, nic jiného, než hledat cestu ven. Krásné krápníky a blyštivé odrazy z kaluží, které tančily po stěnách, místu sice dodávaly kouzelný nádech, ale nejspíš bych si zdejší estetiku vychutnal více, kdybych si mohl být jist, že tu nestrávím zbytek svých dní.
Zavrtěl jsem hlavou nad Maevinou otázkou - v jeskyních jsem už byl, pravda, ale nikdy jsem se do nich nedostal takovýmhle způsobem a už vůbec jsem nikdy neviděl jeskyní komplex natolik rozlehlý, že by se v něm dalo ztratit. Na každém rozcestí jsem váhal, až to Maeve nakonec asi přestalo bavit a rozhodla se vzít náš osud do svých tlapek. Na křižovatce, kde jsem se zarazil, zvolila cestu vpravo. Ani jsem ji nestačil nijak zarazit a už pádila cestou kamsi do neznáma. Přidal jsem do kroku, abych ji dohnal. Cesta šla dál a dál a mě se po chvíli zdálo, že odkudsi zpředu cítím závan čerstvého vzduchu. Že by? S nadějí v očích jsem pohlédl na Maeve a s očekáváním prošel ohybem cesty, jen abych před námi spatřil překážku, se kterou jsem nepočítal. Ačkoliv jsem asi měl, šumění vody jsme ostatně slyšeli celou dobu. Cestu před námi přehrazovala podzemní řeka. Kus za ní se mi zdejší šero zdálo poněkud bledší, jako by tam pronikalo denní světlo... ale to bychom nejprve museli překonat proud. Vypadal silný, ale ne nepřekonatelně. Odhadoval jsem, že bych to měl zvládnout, pokud dokážu pořád plavat aspoň trochu tak dobře, jako za mladých let. Já ano. Ale co Maeve? Inu, viděl jsem jedinou možnost. Lehl jsem si na zem a výmluvně pohodil bradou ke svým zádům. Naskoč! Dostanu nás na druhou stranu všechny tři i s Růženkou - ačkoliv ta by to nejspíš zvládla i sama.

//Zelené nory

Maeve vypadala poněkud přešle, když náhle skončila v díře společně se mnou, ale bylo už pozdě bycha honit. Taky sis to mohla rozmyslet, než jsi za mnou skočila, povzdechl jsem si, ale asi jsem to stěží mohl vlčici zazlívat. Učinila zkrátka to, co jí v dané situaci přišlo nejlepší. A že to nebyla ta nejchytřejší věc, inu, s tím se už nedalo nic dělat. Lítali jsme v tom nyní společně - Maeve si dle oné fňuknuté otázky přála lítat doopravdy, ale s tím jsem posloužit nemohl. Mohl jsem nabídnout nanejvýš lítání v průšvihu... Pokrčil jsem tedy pouze rameny. Vlci holt křídla neměli. A stejně by nám v téhle chvíli asi moc nepomohla, nedokázal jsem si představit, jak bych se protlačil dírou zpátky na povrch ještě i s rozepjatými křídly. Než se zabývat otázkami o vlčí evoluci, na něž stejně neexistovaly odpovědi, raději jsem vybídl Maeve, abychom vyrazili hledat jiný východ.
Mladá slečna vyrazila za mnou a já nás vedl hlouběji do nitra kopce. Netušil jsem, jestli je to vážně dobrý nápad a doufal jsem, že tu nebudeme bloudit tak dlouho, dokud se úplně neztratíme a nezbydou tu z nás nakonec jen dvě vysušené kostry. I když, moc vysušené asi ne. V chodbách bylo dost vody a kdesi poblíž jsem slyšel šumění malého potůčku. Naštěstí tu nebyla úplná tma, spíš šero, protože v mnoha místech sem komíny prosvítalo světlo. Všechny ty díry byly ale příliš vysoko na to, abychom se jimi snažili protáhnout ven. Meave se za chůze strachovala o osud Růženky. Upřel jsem na ni poněkud smutný pohled - netušil jsem. Kdybych si měl pesimisticky tipnout, odhadl bych, že ptáček si vzpomněl na svou přirozenost a rozhodl se přece jen odletět, ale to nebyla zrovna příjemná představa. Jenže brzy se ozvalo zašustění drobných peříček a Růženka přistála na Maevině hřbetě. To jako by vlčeti vlilo do žil novou krev, zahulákalo, až se kopec otřásal. Přiložil jsem si varovně tlapu k tlamě. Pst! Kdoví, co tu mohlo číhat.
Moc daleko jsme ovšem nedošli, než se ozvala první stížnost. Stížnost na hlad. Omluvně jsem na Maeve pohlédl a pokrčil rameny - sice mě to mrzelo, ale nyní jsem jí s tím vážně nemohl pomoci. Nepředpokládal jsem, že bych tu mohl něco ulovit. S trochou štěstí by se tu možná našla nějaká zdechlina, nebyl jsem si ale jist, jestli by jí Maeve náhodou nepohrdla. Musíš vydržet nahoru, povzdechl jsem si a doufal, že nahoře budeme brzy. Ale kudy se tam vydat? Zastavil jsem se na křižovatce cest, která se před námi vynořila, a zaváhal. Vlevo? Vpravo?

V hlavě mi to jelo na plné obrátky - alespoň na takové, jakých můj obyčejně celkem lenivý mozek byl schopen. Musel jsem vymyslet, jak se odtud dostat, ale zároveň jsem musel myslet na Maeve, která zůstala nahoře a vyzývala mě, ať něco, cokoliv, řeknu. To bych rád, škvrně, pomyslel jsem si, ale musel jsem ji zklamat. Zatímco Maeve nahoře pobíhala a sháněla Růženku, já se snažil dostat z bryndy ven. Nebyl jsem zase tak hluboko, ale vyskočit nahoru bylo nemožné. Dokázal bych nejspíš ven vystrčit přední tlapy, kdybych se pořádně odrazil, ale pak bych jen skočil v naprosto stejné situaci, jako jsem byl předtím. Tudy cesta nevedla.
Možná kdybych si tu mohl něco podstrčit pod nohy, pak- Ani jsem nestačil dokončit myšlenku a seshora se ozvalo cosi, co mě pořádně vyděsilo. Strejdo, už jdu za tebou. Ne! Začal jsem zuřivě vrtět hlavou a hleděl jsem k otvoru, ve kterém se zjevil Maevin obličej. Mave, ne! Nedělej to! Div, že jsem si neulomil hlavu z krku, jak jsem jí horlivě kroutil ze strany na stranu, ale copak to bylo něco platné tváří v tvář tvrdohlavosti mládí? Ne. Místo toho, aby se zastavila, vrhla se Maeve do díry za mnou. Rozplácla se v hlíně s tichým kníknutím. Přiskočil jsem k ní - byla v pořádku? Ten pád mě celkem vyděsil, ale vypadalo to, že se mladé slečně naštěstí nic nestalo. Hluboce jsem si povzdechl, když pronesla, že mě nenechá v problémech samotného. To bylo nepochybně velice šlechetné, ale teď jsme tu vězeli dva. Věnoval jsem jí poněkud zkroušený pohled, ale tlapou jsem si ji přitáhl blíž, když se ke mně přitulila. Nedokázal jsem se na ni rozzlobit. Myslela to dobře.
Jenže co teď? Rozhodně jsem zavrtěl hlavou, když jsem byl tázán na vlkožravé kopce, ale... v podstatě jsme už sežráni byli. Svým způsobem. Zadumaně jsem se podrbal za uchem, ale zdálo se evidentní, že když nemůžeme zpět původní cestou, zbývá nám jen jediná možnost. Vyrazit hlouběji do podzemního komplexu, ve kterém jsme se nejspíš octli, a doufat, že narazíme na cestu ven. Vypadalo to, že se tu proplétá mnoho cest. Aspoň některé z nich musely vést na povrch, nebo snad ne? Rozhodně to bylo naší nejlepší šancí. S tichým povzdechem jsem vstal ze země a pokývl Maeve, ať mě následuje a pokud možno se drží co nejblíž. Pak jsem pomalu vykročil do podzemní chodby. No... chtěli jsme dobrodružství, tak tady ho máme, pomyslel jsem si. Tohle jsem od nevinného výletu opravdu neočekával.

//Zrcadlové jeskyně

Situace to byla nanejvýš nepříjemná. Celá zadní půlka mého těla vězela pod zemí a s každou další vteřinou, kdy jsem v zoufalé snaze zatínal drápy do měkké země mi bylo jasnější, že vlastními silami se ven nikdy nedostanu... a že Maeve mě v žádném případě nedokáže vytáhnout. Ta si mého přešlapu brzy všimla. Varovně jsem na ni poulil oči a v duchu ji vzýval, ať dává pozor a taky někam nezapadne - zdálo se mi, že na ni v duchu volám tak nahlas, že to snad musí být slyšet. Jenže nebylo. A ve tváři malé vlčice se objevil šok. Aby ne, nejspíš to vyhlíželo, jako že se mě samotná země snaží zhltnout. Co bych teď dal za to moci vyslovit pár slov ujišťujících ji o tom, že to bude v pořádku! Přece se to muselo dát nějak vyřešit... nemohl jsem tu zůstat zaseklý v zemi jako součást krajiny napořád. Já bych tam nelezl, kdyby to šlo, věnoval jsem jí smutný pohled, který se rychle změnil na znepokojený, když začala pobíhat kolem a hledat řešení mé zapeklité situace. Každou chvíli jsem čekal, že se pod ní země otevře a spolkne ji jako malinu, ale nic takového se nestalo. Nejspíš, protože mi v jisté chvíli zmizela ze zorného pole. Předpokládal jsem ale, že kdyby se propadla, minimálně bych ji slyšel. Ať už vymýšlela cokoliv, doufal jsem, že to bude zázračně fungovat, protože jsem měl dojem, že se tam už moc dlouho neudržím.
Místo toho jsem ale slyšel jen ujišťování o tom, že budu zachráněn duem vlčete a drobného ptáčka - což by nepochybně bylo hezké, ale znělo to poněkud nepravděpodobně - následované dusavým zvukem, jako když se cosi valí z kopce. Maeve? Nestačil jsem ani otočit hlavu a cosi chlupatého mě udeřilo do zad. A to stačilo k tomu, aby se mé přední tlapy, unavené z držení zbytku mého těžkého těla, pustily. Rázem jsem do země zajel celý. Měl jsem čas asi tak na polovinu zpanikařené myšlenky, než jsem se rozplácl o dno, které se nacházelo velice blízko. Kdybych před chvílí, jak jsem tam tak visel, natáhl zadní nohy, nejspíš bych na něj dosáhl. Tak, a teď jsme vážně v bryndě, napadlo mě, zatímco jsem se sbíral na tlapy. Já byl v díře, Maeve byla nahoře. Hleděl jsem ven skrze otvor, který mě spolkl a přemýšlel, co si teď počít. Vypadá to jako jeskyně... snad tu bude i jiný východ. Ale co Maeve? Vážně, vážně, vážně jsem doufal, že se nerozhodne skočit sem za mnou. Vážně. Nebyla to velká výška, nebál jsem se, že by si ublížila při pádu... ale jestli jsem tu měl zůstat uvězněný, radši ať tu jsem jen sám. Jenže kdo ví, co se honí v takové nezbedné vlčecí hlavě.

//Vyhlídka

Téměř jsem cítil, jak mi s každou uplývající minutou Maeve přirůstá k srdci. Její rozpustilá energie a proměnlivé nálady ve spojení s bystrými jiskřičkami, co jí pohrávaly v očích, byly zkrátka... neodolatelné. Musel jsem si ovšem připomínat, že se na tu malou princeznu nesmím zrovna moc vázat, neboť ji budu dříve či později vrátit domů, kam patří. Nechtěl jsem se tu zapsat do povědomí místních jako nějaký únosce vlčat! Jen jsem jí chtěl dopřát to dobrodružství, po kterém tak očividně toužila. Nojo, jsem zkrátka měkota. Stačilo, aby na mě Maeve udělala smutná očka a bylo vymalováno. Jenže mě taky nebavilo se toulat světem pořád sám a opuštěný. Takže jsme vlastně vyhrávali oba - Maeve měla společníka, co ji byl ochoten provést po blízkém okolí a já zase nemusel být sám. Zkrátka oboustranně výhodná situace!
Vyrazili jsme tedy zpátky dolů po cestě, kterou jsme na skálu i lezli. Pobaveně jsem se zazubil, když mi bylo slíbeno, že v případě nějaké nehody mě malá vlčice chytí. To už bych ji spíš převálcoval na placku... Ale nabídka to byla milá, ne že ne. Maeve to byla odhodlaná zvládnout po svých, ačkoliv cesta byla hrbolatá, kamenitá a strmá. Byl jsem připraven ji chytat, kdyby ji nožky náhodou zradily, ale když se do toho tak odvážně pustila, nehodlal jsem jí v tom bránit. Chovat vlčata jako v bavlnce nemělo smysl - co by z nich pak vyrostlo? Sám jsem slézal z kopce celkem pomalu. Holt mé kosti už taky nebyly nejmladší, stejně jako celý zbytek mého těla, a já bych je ještě rád pár let používal, tudíž jsem na ně byl celkem opatrný.
Tak jsme se tedy dostali až dolů - Maeve, já i Růženka, která proletovala nad našimi hlavami. Ta to měla nejjednodušší, nemusela se vůbec zabývat nerovnostmi v terénu. Nakonec jsme stanuli dole pod skálou na místě, které bylo pořádně zvlněné a kopcovité. Vypadalo to tady celkem zábavně - v zimě by se tady určitě dalo dobře klouzat, ale i teď, když byl sníh dávno pryč, to mohlo být celkem veselé místo. S rozpustilým výrazem zcela neúměrným mému věku jsem seskočil z vrcholu hrbolku, na kterém jsme se nacházeli... jen abych toho vzápětí zalitoval. Přední nohy mi sice dopadly na pevnou zem, ale ty zadní, spolu s celou zadní půlkou mého těla, zajely pod zem. Vytřeštil jsem oči a zaryl drápy předních nohou do země, abych do té nepředvídané pasti nezapadl celý. Pravděpodobně to muselo vypadat nesmírně komicky, obrovský vlk se zadkem zapadeným v díře, ale mě to tedy vůbec vtipné nepřišlo. Netušil jsem, jak hluboká je ta díra pode mnou a tak jsem se ze všech sil začal snažit vydrápat se ven, než se propadnu do samotného pekla. Mírně zoufale jsem taky vrhal pohledy po Maeve a doufal, že bude dávat pozor, kam šlape...

Ze všech sil jsem se snažil Maeve pomoci vyřešit její dilema s pojmenováním nového kamaráda, ovšem nebylo to tak snadné. Navíc jsem do toho ve výsledku asi stejně neměl, co šťourat. Ptáček si zvolil za svou strážkyni a společnici Maeve, tudíž vymýšlení jména bylo na ní. Mohl jsem se jí sice snažit poradit, ale určitě jsem nemohl mluvit do konečného rozhodnutí, které náleželo mladé vlčici. A nakonec ho i učinila! Růženka. To znělo dobře! Rozhodně lépe, než můj nápad s Pírkem, ačkoliv pokud byl ptáček samec, nejspíš by to k němu sedělo více. Ale jak rozeznat pohlaví u ptactva jsem vpravdě netušil, pokud to tedy nebyly třeba divoké kachny, kde to bylo zjevné na první pohled a nedomníval jsem se, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Ať byl jakkoliv zvláštní, přátelský a roztomilý, pták byl pořád jenom pták a moc jsem nevěřil tomu, že by nějakým způsobem rozlišoval samčí a samičí jména. Přinejlepším se snad mohl naučit rozeznat to svoje, ale aby se zlobil, že je oslovován nesprávným rodem? To asi ne. Radostně jsem se tedy zazubil nad tím, že opeřenec má konečně své jméno, které se k němu (či vlastně k ní) vážně hodilo.
Maeve se pak zhostila úkolu vzájemně nás s Růženkou představit. V drobné úklonce jsem mírně poklesl v kolenou - Těší mne. Ptákovi mě ještě nikdy nikdo nepředstavoval, takže tohle byla rozhodně novinka v mém životě. Ale to už se ke mně Maeve řítila a já jí jen tak tak stačil nastavit záchytnou tlapu, než se svalila přímo na zem. Množství důvěry, které vkládala v moje reflexy, bylo tedy vskutku obdivuhodné. Jeden aby byl pořád v pozoru! Ale nevadilo mi to... byl jsem naopak šťastný. Její žádost, nicméně, byla celkem zapeklitá. Okolí jsem příliš neznal, nejzajímavější věc, kterou jsem zatím viděl, byla ta obrovská propast a tam jsem Maeve vodit nechtěl. A nechtěl jsem ji vodit ani nikam moc daleko. Jednak proto, že s krátkýma nožkama zase tak daleko nedojde - ač bych ji v případě nouze mohl vzít na záda, ale hlavně proto, aby ji vlci z její smečky byli schopní najít, kdyby se ji vypravili hledat. Možná už ji hledali, ale hádal jsem, že spíš ne, jinak by tu už asi byli. Nejspíš si ještě ani nestačili všimnout, že je pryč... občas se to mohlo stát, obzvlášť jestli měli vlčat na starosti povícero. Dobře jsem věděl, jak těžké je uhlídat ten nezbedný potěr. Chvíli mi na tváři pohrával zamyšlený výraz, než jsem souhlasně přikývl a usmál se - zkrátka prozkoumáme, co ještě leží pod horou a v okolí lesa smečky. Vykročil jsem zpět ke stezce, po které jsme přišli a pak jsem se otočil na Maeve s tichým dotazem ve tváři. Zvládneš to? Nebylo pro mne případně nic snazšího, než ji dolů snést, cesta byla konec konců celkem strmá. Ale ať už si zvolila tak či tak, vydali jsme se na další průzkum.

//Zelené nory

Vyčkával jsem, až si myšlenka v Maevině hlavě najde to správné místo, kam zapadne - přesně jsem poznal ten okamžik, kdy se to stalo. Jako by se jí očka rozzářila pochopením. Nevěděl jsem ještě, zdali mou pantomimickou otázku pochopila správně, nicméně na něco jistě přišla. Její přemýšlení ale pokračovalo a já tedy trpělivě vyčkával, k čemu se nakonec svou zdlouhavou úvahou dobere. Když se začala nebezpečně blížit k okraji útesu, přikročil jsem poněkud nervózně blíž a strčil do cesty svou tlapu jako bezpečnostní zábradlí. Rozpláclé vlče bych v Borůvkové smečce asi už nevysvětlil, nemluvě už vůbec o tom, že bych s takovou vinou nedokázal nejspíš žít.
Maeve nakonec přišla s nápadem na jméno pro svého nového, nepravděpodobného přítele. Znělo sice trochu přitaženě za vlasy, ale co. Vlastně se mi celkem líbilo. Usmál jsem se a zamával ocasem na znamení, že to je celkem dobré jméno pro malého opeřence, jenže vlčice náhle se svým výmyslem a nejspíš i celou situací náhle nevypadala zase až tak spokojeně. Spíš naopak, veselý výraz na tváři se jí přetavil ve zkroušenou grimasu. Zakníkala, až by se nad ní kámen ustrnul. Sklonil jsem hlavu a krátce jí v povzbudivém gestu přejel čenichem po tváři. Ale notak, pozvedl jsem jemně koutky do úsměvu. Sám bych asi nevěděl, jak tvorečka pojmenovat - ale u mě to bylo jedno, protože bych mu tak stejně nemohl říkat. Ani já svým způsobem neměl jméno. Tedy měl, ale nikdo ho nepoužíval, protože ho nikdo neznal. Třeba by se mohl... nebo mohla... jmenovat jen Peříčko? napadlo mě. Znovu jsem svou tlapu namířil na ptáka, který na zádech Maeve vypadal celkem spokojeně, a pak ji přesunul k prťavému peříčku na zemi, které zřejmě vytrousil, jak tady tak všude možně poskakoval. Nakonec jsem zvedl pohled k vlčici a opět tázavě naklopil hlavu. Peříčko nebo Pírko by jako jméno určitě stačilo, pomyslel jsem si. Předpokládal jsem, že Maevina zkroušená nálada nejspíš pochází z faktu, že neví, jak ptáčkovi říkat... ani mě nenapadlo, že by v tom mohlo vězet cosi víc. Třeba skutečnost, že má nyní na bedrech zodpovědnost za život kohosi malého a bezbranného v krutém světě.