Příspěvky uživatele

< návrat zpět

584 (7) - s přívěskem Baghý

Ivy naštěstí byla vskutku vnímavá a neměla problém pochopit komunikaci beze slov, za což jsem byl rád. Bohužel jsem však netušil, jestli se ve smečce nacházel někdo, kdo by jí mohl s bylinkami poradit. Já toho moc nevěděl, mé znalosti převážně končily tím, že bych neměl okusovat každý plevel, který potkám. Mírně jsem svěsil uši a bezradně pokrčil rameny. Bude se nejspíš muset poptat kolem, ale divil bych se, kdyby nikoho nenašla. Zdálo se, že ji to vskutku zaujalo a určitě by bylo fajn tu mít nějakou léčitelku... Jeden nikdy neví, co se může semlít!
Naznačil jsem jí, jak nejlépe jsem dovedl, že se tu už může volně pohybovat a cítit se tu jako doma. Počkal jsem, až si to porovná v hlavě a když se jí na tváři rozlil výraz plný nejistoty, rozhodně jsem přikývl hlavou, aby nebyl ani nejmenší prostor k pochybnostem. Oháňka už mě opět zradila a mávala mi ze strany na stranu jako splašená. Nabídnout vlkům nové místo k životu byl skvělý pocit. Věřil jsem, že Ivy do naší borůvkové rodiny bez problémů zapadne.
Po očku jsem celou dobu vnímal Cyrila, jak se drží poblíž, ale nic neříká. V duchu jsem ho pobízel, aby sebral odvahu. Neměl jsem v plánu ho vyhnat, to musel určitě vědět? Snad ano, protože sotva jsem domluvil s Ivy, ozval se se svojí prosbou i on. Vyslechl jsem si i jeho slova, ale i když tvrdil, že nic velkolepého neudělal, už jsem ho trochu znal a stejně jako s Ivy jsem neměl pochybnosti o tom, že se do smečky hodit bude. Jistě ani Baghý by je neměla! Proto jsem svůj široký úsměv zaměřil teď na Cyrila, přešel k němu blíž a srdečně ho čenichem drcnul do ramene. V kombinaci s mým divoce švihajícím ocasem a neuhasínajícím veselým šklebem na tlamě mu to muselo říct vše, co bylo třeba. Vítej doma.

583 (6) - s přívěskem Baghý

Dával jsem pozor, jak se Ivy bude tvářit, až se začnou objevovat obrázky. Někdy to vlky docela vylekalo a já se nedivil. Muselo to být dost zvláštní. Vlčice to však nesla statečně, ačkoliv při prvním výjevu se mi zdála jaksi vyvedená z míry. Důvodem však bylo cosi jiného, než působení magie, jak jsem se vzápětí dozvěděl. Našpicoval jsem uši. Bylo by mi to připadalo překvapivé - vlk vegetarián? - kdyby ovšem mojí sestrou nebyla Badri, která měla zcela stejný postoj. Všechno překvapení už jsem si odbyl, když mi o tom povídala ona. Pokýval jsem tedy chápavě hlavou, aniž bych se nad tím dále pozastavoval. Do lovu Ivy jistě nikdo nutit nebude, existovala spousta jiných věcí, které byly ve smečce třeba. Jen jsem se opět v duchu vrátil k myšlence, že bych se měl porozhlédnout po nějakých ovocných stromcích, které by tu mohly růst - žít jen na borůvkách by musela být hrozná nuda!
To zeleň a bylinky už vzbudily u Ivy větší zájem. Na vysvětlení jejich účelu jsem se s magií neobtěžoval, uchýlil jsem se k běžné pantomimě, která mi sloužila roky. Nejprve jsem před Ivy zchromle zakulhal s přední tlapou ve vzduchu, kterou jsem se potom chytil za čelo, jako by mi třeštila hlava (ten skutečný bolehlav z magie naštěstí rychle odezníval) a do třetice všeho dobrého jsem předvedl vynucené kýchnutí, div že mi nevyletěl sopel doopravdy. Na snahu vypadat váženě jsem rychle zase zapomněl, nebylo to pro mě přirozené. Široce jsem se zazubil a věřil, že teď už Ivy chápe.
Byla pravda, že i jako ochránkyně by jistě své vyžití našla. Tak ukrutní protivníci jako sněhová příšera se tu objevovali jen málokdy. Souhlasně jsem jí to odkýval, úsměv stále na tlamě.
Přišlo mi už věru zbytečné se v tom dále nimrat. Ať už si jako svou funkci časem zvolí cokoliv, hlavní byl zájem a ochota, které z ní přímo sršely. Ještě jednou jsem pokýval hlavou, tentokrát o něco zamyšleněji, než jsem se na Ivy pousmál a přední tlapou se doširoka rozmáchl, čímž jsem se snažil obsáhnout nejen jeskyni, ale i les tam venku. Kývnutím hlavy jsem jí pokynul, aby se tu vydala, kam jen chce. Byl jsem připraven ji tu přivítat jako v novém domově.

582 (5) - s přívěskem Baghý

Už jsem se proplétal mezi vlky směrem k hnědé cizince, když se ozval hlas tetičky a já se zastavil, uši našpicované směrem k ní. Sdělovala všem přítomným novinky, z nichž valná většina z nich pro mě už nová nebyla. Jen fakt, že Varja s Kayou se dopracovali na delty a také to, že tmavá vlčice jménem Cynthia už tu zůstane. Vrhl jsem jejím směrem krátký úsměv, neboť se zrovna dívala ke mně. Zkoumavě a... nicneříkajícně. Potřásl jsem nad tím hlavou a jakmile Baghý domluvila a vytratila se z jeskyně, dokončil jsem svou krátkou výpravu k mladé vlčici.
Byl jsem rád, že Baghý stačila oznámit mou novou pozici. Tím bylo všechno hned mnohem jednodušší. Další věcí, která to usnadňovala, byl fakt, že vlčice byla sama od sebe dost výřečná. Sdělila mi, že se jmenuje Ivy a ráda by se připojila do smečky, společně s Cyrilem. Ha! Tvář se mi rozjasnila náhlým uvědoměním - Cyril už si nemusí dělat hlavu, jestli se do smečky dostane nebo ne. Já jsem ho mohl přijmout rovnou! Ocas se mi nad tím zvesela rozhoupal, aspoň než jsem si uvědomil, že mám být něco jako autorita a s tichým odkašláním jsem se postavil hezky rovně a přestal se gebit jako naprostý mamlas. A protože Cyril momentálně působil, jako že je duchem kdesi na Měsíci, zaměřil jsem svoji pozornost na Ivy.
Ta se zrovna omlouvala, že se dostala až sem. Máchl jsem nad tím tlapou, aby si nedělala starosti. Však tu nic nevyváděla. Navíc pomáhala zbavit se příšery, což jsem já sám vyzvěděl jen z útržků hovoru v úkrytu. Pokýval jsem pomalu hlavou na znamení pochopení. Svým obvyklým posunkem - tlapou přiloženou k tlamě a zavrtěním hlavy - jsem jí vzápětí naznačil, že nemluvím. Čekal jsem, zda to pochopí či bude-li třeba dalšího vysvětlování.
Pokud šlo o členství ve smečce, nenapadalo mě, proč bych měl Ivy odmítnout. Působila na mě příjemně... a už i pomáhala, i když ještě členkou vůbec nebyla. Ale na něco bych se jí aspoň zeptat měl, ne? Třeba co by ráda ve smečce dělala! V tomto záchvatu inspirace jsem se dal hned do toho: "Co... bys...?" protlačil jsem s námahou do její mysli úlomek otázky, ale víc to nešlo. Omluvně jsem se zazubil. Byla skoro cizí a tak jsem jí dokázal myšlenkami vysílat jen málo. Hned mě tupě zabolelo za očima, ale vynořil se jiný nápad. Lepší. Iluze fungovaly na všechny. Varovně jsem pozvedl tlapu, aby se moc nevyděsila, a pak jsem jí promítl před očima pár krátkých obrázků. Hnědá vlčice běžící za srnou, sbírající bylinky, cenící zuby na šakala. Hlava mi klesla tázavě k jedné straně. Doufal jsem, že Ivy pochopí, co se z ní snažím vytáhnout.

581 (4) - s přívěskem Baghý

Seděl jsem v jeskyni, ale... nakonec mi to nějak nedalo. Asi bych tu neměl jen tak okounět a nechat všechno na Baghý, ne? Když už jsem teď byl ta alfa? Neřekla mi, abych šel za ní a taky říkala, že řešit nováčky nebude moje práce, cítil jsem se však poněkud hloupě a trochu provinile, když jsem tady jen tak trčel. Nakonec mi to nedalo. Obhlédnout, jak to vypadá, určitě ničemu neublíží, řekl jsem si a vypravil se dolů, kde se všichni shlukovali.
Vlků se tam sešla opravdu pěkná skupinka. Viděl jsem Aranel, Awaraka, Kezi i Kayu. Baghý se opodál bavila s tou tmavou vlčicí a vypadalo to, že všechno probíhá v poklidu. Trochu jsem si oddechl, ale pohled se mi zastavil na hnědém kožíšku mladé vlčice, kterou jsem nepoznával. Ani nenesla tu nasládlou vůni našeho lesa, zajisté to byla také cizinka. Vypadalo to ale, že mezi ostatní v pohodě zapadá. Že by se také chtěla připojit do smečky? Chvíli jsem tam stál a přešlápl z tlapky na tlapku. Zamžoural jsem k tetičce, ale z té strany žádná pomoc nepřišla, byla zahloubaná do hovoru s prokvetlou vlčicí. Dobře, fajn, dobře. Klíčem určitě bylo nesnažit se přetransformovat v alfu. Byl jsem pořád především Erlend, a Erlend přece zvládl už kdeco!
Takže jsem prostě zamířil k hloučku a s širokým úsměvem a mácháním ocasu jsem všechny pozdravil pokývnutím hlavy. Nakonec jsem však svůj pohled zaměřil na hnědou slečnu a pokynutím jí naznačil, aby šla se mnou trochu stranou. Vysvětlovat to všechno beze slov mohlo být náročné a chtěl jsem mít na to přece jen trošku větší klid. Pořád jsem se usmíval, aby si nemyslela, že ji chci vyhodit, ale trošku jsem stejně zvážněl. Přemýšlel jsem, jak na to.

580 (3)

Taky jsem to vycítil. Náš sedánek se blížil ke konci. Ovšem možná ne tak docela, i když ho ukončíme, přemýšlet o něm budu ještě asi hodně, hodně dlouho. Teď toho měl můj mozek hodně k přežvýkání. Střihl jsem ušima, když mi tetička objasnila, jak že se to s Blueberrym má. Pokýval jsem hlavou s úsměvem, který už byl tentokrát o poznání odhodlanější a ne kompletně zmatený. Vtipy a smích byly někdy to jediné, co se s věcmi dalo dělat - pokud jste tedy na nimi nechtěli brečet nebo si lámat hlavu tak dlouho, dokud z vás nebyli úplní blázni.
Baghý se už začala sbírat k odchodu. "Měl bych-?" Chtěl jsem vědět, jestli se k ní mám připojit, ale asi nebylo potřeba, abych jí koukal přes rameno. Slyšel a cítil jsem v hlavní části jeskyně docela slušný mumraj a tak se zdálo, že přeplněno tam bude až až. Tak jsem jen sklonil hlavu, když mi rovnala zářící přívěsek na krku a s mírným povzdechem se pousmál. "Budu se snažit, jak jen dovedu." To jsem slíbit mohl. Jestli budu skvělá alfa? To musel ukázat čas.
Rázem jsem v jeskyni osaměl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, po místnosti, kterou jsem nikdy nenavštívil, neb mi nenáležela. Seděl jsem v ní a když teď Baghý zmizela, připadalo mi to, co se právě odehrálo, naprosto neskutečné. Alfa. Já... a alfa? Nikdy v životě bych si byl býval nepomyslel, že to někdy dotáhnu až na alfu. Nikdy to ani nebylo něco, co bych si přál nebo o to usiloval... A teď jsem byl tady, akorát tak zralý začít přece jen vyšilovat, když tetička odešla a svou ujišťující auru si odnesla s sebou. Tlapou jsem přizvedl Vegvísir a zahleděl se na tu krásnou modrou záři. Kus dalekého severu. Po chvíli jsem se dokázal mírně pousmát. Bude to dobré. Už nejsem malej, ne? Zůstal jsem sedět v jeskyni a ještě chvíli nad tím vším rozjímal.

579 (2)

Bylo zvláštní nosit to světlo na svém krku. Přívěsek ani nebyl tolik těžký, ale přesto jsem ho vnímal velmi silně. Musel jsem na něj být opatrný, to bylo jisté. Seděli jsme tam spolu a já si užíval, že zase můžeme být chvíli pospolu. Bylo to už docela dávno, co se nám to naposledy poštěstilo a tak jsem si to patřičně vychutnával, i když ve vzduchu stále viselo to složité rozhodnutí.
Pokoušel jsem se Baghý popsat, co asi vedlo Blueberryho k tomu, aby vybral právě ji, ale musel jsem to asi podat dost neohrabaně. Tetička se od srdce rozesmála. Připojil jsem se k ní poněkud zmateným úsměvem. Řekl jsem něco vtipného? ptal se ten výraz v mojí tváři. Nebyl jsem však nikterak ublížený, cítil jsem, že to není nějaký výsměch mířený na mě.
Otázky a složité myšlenky se mi toulaly hlavou, zatímco se Baghý protahovala a očichávala svěží vítr, který k nám přinášel vůni jara, ale nakonec jsem došel k závěru, který byl snad už předem určený. Nemohlo to být nijak jinak, nebo ano? Stále jsem se necítil zcela jistý v tom rozhodnutí, ale když se teta octla po mém boku a opřela si tvář o moje rameno, věděl jsem, že jsem volil správně. Zlehka jsem se o ni opřel a čas pomalu plynul kolem nás. Napětí v mém nitru postupně polevovalo. Bude to v pořádku. Spokojeně jsem se ponořil do ticha a nechal i hluk ve svých myšlenkách utichnout. Teď nebylo žádných řečí třeba.
Bylo příjemné jen tak sedět a užívat si poklidu. Postupně mě však někde vzadu v hlavě zašimrala myšlenka, jestli jsme něco nepozapomněli? Nejdřív jsem nevěděl, co by to mohlo být, ale brzy mě to trklo. "Hm, Baghý?" ozval jsem se po dlouhé odmlce, kdy jsme jen posedávali vedle sebe. "Dole v jeskyni je pořád ta cizí vlčice. Měli bychom to zkontrolovat?"

578

Překvapilo mě, když Baghý navrhla, že bych si mohl přívěsek chvíli ponechat. Shlédl jsem na místo, kde v její srsti obvykle ležel. Vypadala bez něj zvláštně, avšak zdálo se, že mi ho skutečně přenechat chce, i když jen na chvíli. Aby mě vedl. Ale kam mne asi dovede? "Děkuju," pokývl jsem hlavou. "Dám ti na něj pozor." Modré světýlko na mém krku poblikávalo a znamenalo jistě mnohem víc, než jen pěknou ozdobu. Snad jako by znázorňovalo tu nit osudu, která nás oba pojila k sobě - ať se děje cokoliv, přesně jak Baghý říkala. "Já vím," pousmál jsem se a lehce se ošil, když do mě tetička dloubla čenichem, měla ho totiž vážně studený. "Budu ti vždycky po boku. Alfy nebo ne." To bylo něco, co jsem jí slíbit mohl.
Venku nejhorší mrazy opadaly a i když se stále na zemi blyštěl bělostný sníh, ve vzduchu byla cítit ta nepopiratelná změna. Jaro bylo za dveřmi a už se natahovalo po vládě nad krajem. Chvíli jsem hleděl ven do nového dne, než jsem se zastřiháním ušima stočil svou pozornost zpátky k Baghý. Povídala mi, jaké to bylo tehdy, když ke svému postavení tehdy přišla také zcela nečekaně. Porovnávat tetu s Aranel s jakoukoliv objektivitou by pro mě bylo naprosto nemožné, i kdybych se do něčeho takového chtěl pouštět. Což jsem vážně nechtěl. Vyfoukl jsem pobaveně vzduch, když se zmínila o výšce, ale moje oči zůstávaly z větší míry vážné. "Myslím, že mu stačilo vidět... prostě tebe. Jaká jsi a jak si dokážeš poradit. Musel vědět, že nikdo tohle břímě nezvládne nést líp." Což mě oklikou vedlo v myšlenkách zpátky na začátek - stejně jako Blueberry přišel za Baghý, přišla teď ona za mnou... Protože věřila, že nikdo lepší není? Protože to... věděla, možná? Ještě tak kdybych to věděl i já. Nebo tomu dovedl věřit.
Potřásl jsem hlavou. Čas plynul a možná bylo na čase přestat couvat a přešlapovat. Začít být trochu vlk, jinými slovy. Úsudku koho jiného, než právě Baghý, už bych měl důvěřovat? Pomalu jsem zamrkal, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem posledních pár dlouhých chvil zíral někam do prázdna s nakrčeným čelem a výrazem zamračeného soustředění. Krátkým otřepáním jsem se navrátil zpátky do současnosti. "Víš co? Myslím, že není nakonec potřeba to odkládat, asi jsem to stejně věděl od začátku. Půjdu do toho s tebou. Spolu to zvládneme," vysílal jsem se snahou o to znít naprosto sebevědomě, ale ani můj myšlenkový hlas by asi nikoho neošálil.

577

Baghý se natáhla a nechala svůj přívěsek sklouznout na můj čenich. Zamžoural jsem směrem k namodralé záři, která z něj vycházela, než jsem pohodil hlavou a nechal si ho sjet po krku. Nastavil jsem se tetičce, aby si mě mohla prohlédnout. Světlo přívěsku poblikávalo a jeho barva skutečně odpovídala těm, které Život vykouzlil na mém kožíšku, barvám polární záře. Každý z nás si teď nosil u sebe kus starého domova, svým způsobem. Cítil jsem, že to tak je správně. Nebylo by zdravé přehnaně lpět na minulosti, ale nechtěl jsem nikdy zapomenout na daleký sever, naši horu, naši rodinu...
Teď si však moji pozornost vyžadovalo cosi docela jiného. Návrh, který Baghý vymyslela a který mě zcela zaskočil. Byla to zcela nečekaná žádost, jako blesk z čistého nebe. Ale teta snad i čekala, že tím budu vyveden z míry. Jen se mírně usmívala, s naprostou trpělivostí. Pomalu vysvětlovala, jak by si celou věc vlastně představovala. "Jsem moc rád za tvou důvěru," vyslal jsem k ní po chvíli přemýšlení upřímnou myšlenku, ale mírně jsem sklopil hlavu. Tohle bylo něco opravdu velkého. Nechtěl jsem její důvěru zklamat. Mohl bych tohle skutečně zvládnout? "Jen je hrozně těžké si představit sám sebe na takové pozici. Nikdy jsem o tom ani neuvažoval," vzhlédl jsem a opatrně se pousmál. "Chtěl bych si to nechat chvíli projít hlavou, dobře?" Potřeboval jsem se trochu srovnat s tou myšlenkou. Zjistit, jestli se s ní vůbec dovedu srovnat. Ale pokud mě Baghý potřebovala po svém boku, ke všemu pro dobro smečky, nějaká má část hluboko uvnitř už od počátku tušila, že to nemohu odmítnout.

Únor 8/10

Maminka si nás zase srovnala do latě a odvedla nás kupředu k místu, kde se země náhle lámala a otvíral se tam nádherný výhled do okolí. Jestli jsem si myslel, že pohled na oblohu a skály kolem jeskyně byl dechberoucí, jakmile jsem spatřil tohle, div, že mě to nepoložilo. Kecl jsem si bezmocně do sněhu, naprosto ohromen tím, co leželo přede mnou. Den byl jasný a krajina se táhla zdánlivě donekonečna. Viděl jsem, že sníh z většiny míst dole pod námi dávno zmizel. Místo toho se kraje zelenaly. Veliké jezero v údolí odráželo nesmírnou modř oblohy. Vzduch se zdál být křišťálově čistý a všechno, všechno, všechno- V tu chvíli mi z očí nečekaně vytryskly slzy. Ne proto, že bych byl smutný nebo že bych měl strach. Nedovedl bych to tehdy vysvětlit, ani kdyby mohl mluvit. Nemyslím, že to kdy někdo z dospělých pochopil. To, co jsem viděl, bylo zkrátka příliš veliké a úžasné a vyvolávalo to ve mně pocity příliš složité, než aby to mé drobné srdíčko dokázalo pojmout.

Únor 7/10

Nějak jsme se však ovládli a drželi se těsně za máminou oháňkou, když jsme konečně vyšli ven. Pod tlapami mě okamžitě zastudilo to bílé, o čem už jsem věděl, že je sníh. Toho byla všude spousta, aspoň tam, kde jsme stáli. Nad námi se klenula až neuvěřitelně modrá obloha a okolo nás bylo náhle tolik místa, že jsme ani nevěděli, co s ním dělat. V tu chvíli jsme oněměli všichni. Svět byl tak zářivý, krásný, obrovský. Oblohou nad námi kroužili ptáci a jeden z nich vydal hlasité volání, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Zapamatoval jsem si to navždy, kdoví proč. Toho ptáka a jeho smutný hlas, a jak jsem si na moment připadal úplně maličký a bezvýznamný. Bylo to jen pár vteřin. V momentě, kdy do mě Badri strčila a povalila mě do sněhu, kouzlo zmizelo. "Badri, notak," pokárala ji maminka. "Ještě jste neviděli to nejlepší."

Únor 6/10

Všichni čtyři jsme vykulili očka a tlamičky nám poklesly. Musel to být komický pohled. Ven? Jít se podívat ven? Samozřejmě, že jsme chtěli! Všichni mí sourozenci začali mluvit jeden přes druhého a motali jsme se mamince pod nohama, až nás nakonec musela okřiknout, že jestli se neuklidníme, nikam se nepůjde. Ale okřikla nás jen tak lehce, myslím, že chápala, jak moc jsme z toho byli nadšení. Venek pro nás byl něčím záhadným, místem, kam chodili dospěláci, ale kam nás nechtěli pouštět. "Musíte ale být hodní a pěkně poslouchat. Ne, že se rozutečete, držte se hezky spolu a u mě, jasné?" Pokýval jsem důrazně hlavou a moji sourozenci dělali totéž, za souhlasného švitoření "jasně" a "dobže" a "ano, mami". "Dobrá. Tak pojďme," usmála se na nás a nemusela nás dvakrát pobízet. Měli jsme co dělat, abychom i přes její varování nevyletěli z jeskyně hlava nehlava.

Únor 5/10

Takže ano, věci se postupně měnily, ale zároveň zůstávaly pořád stejné. Ve svém jádru, takříkajíc. Nevěděl jsem, že to krásné ráno, do kterého jsem se probudil na svém obvyklém místě v chumlu sourozenců se studeným slunečním paprskem šimrajícím mě na čenichu, by mělo být něčím jiné. Začalo docela obyčejně. Pořádně jsem si zívl, protáhl si tlapky, pokusil jsem se ještě si chvíli zdřímnout, ale Léo už se hrabal z pelechu a nakopl mě přitom pořádně do žeber, takže jsem ho musel jít zmasakrovat. Chvíli jsme si hráli na masakrovanou, váleli se v jednom chumlu po zemi a ohryzávali se, dokud na nás nepřišla maminka a neřekla nám, ať se uklidníme, že má pro nás překvapení.
To jsme byli rázem všichni v pozoru. Překvapení? Těch jsme moc nedostávali. Byli jsme proto vážně moc zvědaví. "Ano, překvapení. Venku je dneska krásně. Co kdybychom se tam vyrazili podívat?"

Únor 4/10

Samozřejmě jsme se taky učili líp chodit a běhat, hrát si a pošťuchovat se. Moji sourozenci taky začali hodně brzo kromě kňučení a bručení vydávat i další zvuky, ze kterých se postupně stala srozumitelná řeč. To ale bylo něco, co mně vůbec nešlo. Ani toho mručení a kňourání jsem moc nenadělal, občas se mi povedlo ze sebe vytlačit nějaký pazvuk, ale znělo to spíš, jako by mě někdo škrtil, takže jsem to moc nedělal. Že nemluvím mě netrápilo, nic mě nebolelo a veškeré mé potřeby byly naplněny i tak. Někteří vlci kolem mě se s tím však jaksi nemohli smířit. Hlavně dědeček se zdál být přesvědčený, že bych to umět měl. "Erlende, řekni máma! Erlende, řekni děda! Notak, hochu, řekni něco." Páni, vydržel to opakovat fakt hodně dlouho. Někdy mi ho bylo celkem líto. Trápil se tím o moc víc, než já sám.

Únor 3/10

Říkala, že jsme jako malé piraně a že ji koušeme. Ale co jsme měli dělat? Byli jsme přece hladoví! Chudák máma měla tu smůlu, že byla celá jako stvořená na kousání. Asi jsme jí způsobili velkou spoustu útrap, než se jí povedlo nás přesvědčit, ať se koušeme radši mezi sebou. Rychle jsme se naučili, že když ten druhý začne ječet, už bychom toho možná měli nechat. Ne, že bychom tohle pravidlo vždycky dodržovali, ale věděli jsme o něm, to ano.
Společně se zuby přišla do našeho života ještě další změna. Maso! To bylo něco, co se mi skutečně zamlouvalo. Někteří z mých sourozenců byli trochu skeptičtí, ale já s tím neměl problém. Zjistil jsem, že masa se najím mnohem víc, než mléka a taky bylo mnohem chutnější. Navíc jsem ho mohl kousat, jak jsem chtěl a nikdo si nestěžoval. Výhra!

Únor 2/10

Takže tehdy jsem poprvé spatřil svět. Uviděl jsem naši jeskyni, své sourozence, svoji maminku a později i babičku s dědou. Taky jsem si prohlédl svoje tlapky, a pak i svůj ocásek, který jsem se pokusil ulovit, ale byl na mě moc rychlý. To byla ta první a asi největší změna. S otevřením jednoho oka se změnilo úplně, ale úplně všechno, co jsem do té doby znal. Je pravda, že když se mi rozlepilo to druhé, už to nebylo tak šokující. Viděl jsem sice líp, ale nebylo to tak dramatické, jako když jsem dar zraku objevil úplně poprvé.
Věci se ale měnily dál. Například se nám rychle začaly klubat zuby. Bylo to strašně nepříjemné a chtěl jsem v té době ohryzávat a ožužlávat úplně všechno, jen abych to urychlil. Hryzal jsem kožešiny, klacky, kosti i mámu, která to ale neoceňovala. Dokonce, považte, už nebyla ani tak ochotná nám dávat mléko.