Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úsměv, který se mi vtíral do koutků tlamy, se ještě o kousek rozšířil, když vlčice dokončila své vyprávění. Zvolna jsem plácl ocasem do země a stočil k ní svůj modrý pohled. I její očka byla modravá, ale světlejší, jako obloha za jasného dne. Byl jsem rád, že jsem narazil zrovna na ni... nebo vlastně spíš ona na mě. Byl jsem rád, že nejsem sám.
Všiml jsem si, jak se začala spěšně rozhlížet do všech stran, když jsem na ni "promluvil". Tomu jsem se musel znovu pousmát, byla to reakce, kterou jsem viděl už mockrát. Skoro každý, na koho jsem tuhle svoji schopnost poprvé zkusil, se tvářil nějak podobně. Až když zakotvila pohledem u mě, přikývl jsem a znovu zaplácal oháňkou. Tlapkou jsem zakroutil sem tam v gestu, které mělo naznačovat "tak trošku", když řekla, že mluvím. Věděl jsem, že mi k ní vysílat zatím příliš nepůjde. Na to bychom se museli znát líp. Nejjednodušší zprávy bych však zvládnout mohl.
Potřásl jsem hlavou, samozřejmě, že jsem jí musel poděkovat. Co bych si jinak počal? Vůbec jsem nevěděl. Byl bych naprosto ztracený. Ale oplatil jsem jí úsměv a spokojeně si povzdechl, když se znovu uložila. Nebylo to nepříjemné, ležet tady takhle spolu. Jméno, kterým mě nazvala, mi trochu připomnělo staré časy. V Cedrové smečce, než jsem přišel na Gallireu, jsem býval pro většinu vlků Medvěd. Ale Hvězdičce jsem své pravé jméno sdělit mohl. Rozhodl jsem se risknout ještě jeden myšlenkový vzkaz. "Erlend." Doufal jsem, že se domyslí, co to znamená. Ale i kdyby ne, už se toho nějak dobereme.

Chtěl jsem, aby už to skončilo. Na mojí reakci nebylo vůbec nic logického, ale přesto jsem jí nedokázal zabránit. Doufal jsem, že už jsem se přes svou hrůzu z vody přenesl, ale zážitek na moři opět vyplavil na povrch věci, které jsem nikdy pořádně nepřekonal. Přitiskl jsem se k zemi a čekal, až to nějak pomine, připadalo mi, že nic jiného se ani dělat nedá. Připadal jsem si strašně hloupě. Co si o mě asi Hvězdička myslela? Takový obr, který se leká... čeho? Vlastního stínu? Vzpomínek? Pevně jsem zavřel oči.
Ale pak jsem to ucítil znovu. Tu hřejivou blízkost někoho vedle mne. Hebký kožíšek přitisknutý u mého boku. Hvězdička mi položila hlavu na hřbet a začala mi povídat o zážitcích z mládí. Zaposlouchal jsem se do jejího příjemného hlasu a trochu narovnal sklopená ušiska. Mluvila o pobíhání po louce a o včelách, o nateklém čumáku, čemuž jsem se musel trochu pousmát. Uměl jsem si to představit, protože jsem to sám zažil. Vzpomněl jsem si, jak jsem se jednou snažil dobývat na medovou plástev ve vykotlaném stromě a jak mě včely hnaly.
Zvolna jsem zavrtěl ocasem. Ta podivná křeč v mém nitru poněkud polevila. Mohl jsem se alespoň už normálně nadechnout. Poslouchat Hvězdičky vyprávění mi pomohlo. Pousmál jsem se na ni s neskrývaným vděkem. Když jsem teď zahnal žízeň, cítil jsem se už přece jen o něco víc naživu a rozhodl jsem se, že můžu risknout malé kouzlo. Přimhouřil jsem oči a soustředěně k mysli vlčice vyslal jedno slovo: "Děkuju."

//Tmavé smrčiny

Hvězdička pevně prohlásila, že by mě odtáhnout zvládla, avšak já bych to raději netestoval. Nepochyboval jsem o jejím odhodlání ani dobrých úmyslech, ale byl jsem si vědom, že nejsem zrovna pírko. Musel jsem se o ni trochu opřít, když jsem vstával a málem jsem ji chuděru poslal k zemi. Kdepak, dokud to jen trošku šlo, byl jsem rozhodnutý jít po svých. Naštěstí se to celkem dařilo, ale při pár příležitostech během naší strastiplné cesty jsem se o vlčici chtě nechtě musel zlehka opřít, když se mi tlapky zamotaly. Pokaždé jsem ji po takovém zaškobrtnutí počastoval omluvným úsměvem. Byl jsem jí vděčný, že mi pomáhala. Mrzelo mě, že jsem jí přidělával starosti, které určitě nepotřebovala.
Její slova o tornádu u mě přece jen vyvolala malý úsměv. Moc dobře jsem si vzpomínal na okolnosti našeho prvního setkání. To jsem se tehdy pěkně vylekal, když se vlčice zřítila div že ne rovnou z nebes! Zavrtěl jsem ale mírně hlavou, zima mi vážně nebyla. Na zem sice ještě dopadaly poslední kapky deště, ale slunce už hřálo ze všech sil a zdálo se, že den bude opět horký.
Řeka se blížila. Doklepali jsme se úspěšně až k vodě. Raději jsem si na břeh lehl, než jsem začal žíznivě pít. Ale pohled do temného proudu se mi nelíbil, zahnal jsem žízeň co možná nejrychleji a pak se odstrčil dál od zrádné vody. Truhla, moře, Mrakovous, loď... Znovu jsem se otřásl, najednou jsem si začínal vzpomínat na všechno. Schoval jsem čenich mezi přední tlapy a snažil se nějak silou vůle uklidnit zběsilý tlukot srdce, než si Hvězdička něčeho všimne. Bylo to však předem odsouzeno k neúspěchu. Aniž bych si to uvědomil, už jsem zase zrychleně funěl.

Jen jsem mírně zavrtěl hlavou. Bylo by těžké vysvětlit, co se děje, i kdybych mohl mluvit. Sám jsem tomu totiž plně nerozuměl, i když už jsem si začínal vzpomínat. Snad by bylo lepší, kdybych se mohl dál schovávat...
Naznačil jsem Hvězdičce, jejíž pravé jméno jsem buď nikdy neznal nebo jsem ho už zapomněl, že bych se rád napil. Pokývl jsem, aby věděla, že pochopila správně. Sám jsem ale cítil, že půda pod námi je tvrdá, nepoddajná a vyprahlá. Možná tu ani žádná voda nebyla. Mohl jsem ji zkusit přivolat magií, ale při té představě jsem ucítil, jak na mě černý závoj únavy dopadá s ještě větší tíhou, než dosud. Měla nejspíš pravdu, museli jsme se vypravit k řece. Znovu jsem kývl a začal se pomalu štrachat na nohy.
Když jsem se vytáhl do stoje, zatočila se mi hlava a trochu jsem do vlčice vrazil. Omluvně jsem sklopil uši a zacukal špičkou ocásku, promiň. Věděl jsem, že nejsem žádná muší váha a byl jsem odhodlaný toho zvládnout co nejvíc sám, aby se nemusela se mnou tahat. Jakmile jsem nabral balanc, docela to už šlo. Nohy se mi trochu vlnily, ale unesly mě. Věnoval jsem vlčici vděčný pohled, její odhodlání pohánělo vpřed i mě. Zůstal jsem raději po jejím boku, kdyby mě tlapy přece jen zradily a pomalu, krůček po krůčku jsem se nechal odvést k vodě.

//Tenebrae

Byl jsem v pořádku? Nebyl jsem si ani jistý, jak na to odpovědět. Chtěl jsem přikývnout, ujistit ji, že je všechno fajn, ale... nebylo. Po malém zaváhání jsem mírně zavrtěl hlavou. Ne, nebyl jsem v pořádku. Něco se stalo. Nevěděl jsem, co přesně, jen že nešlo o nic dobrého.
Doufal jsem, že mi třeba vlčice dá nějaké odpovědi, že možná viděla, jak jsem skončil tady, ale ona jen bezradně zavrtěla hlavou. Od pouště skrz hory... ne, nebyl jsem na poušti. Na tlapách jsem ale měl písek. A v kožichu chaluhy, které mi z něj Hvězdička vybrala. Byl jsem cítit solí. Oceánem, pomyslel jsem si a tělem mi proběhl třes, který neměl nic společného se zimou. Vzpomínky se snažily prorazit na povrch, ale já se jim bránil. Nechtěl jsem myslet na oceán. Místo toho jsem vděčně upřel pohled na vlčici, která se ke mně tiskla a hřála mě vlastním tělem. Byl jsem rád, že mě tu nenechala jen tak ležet, když mě našla.
Zavrtěl jsem malinko hlavou, zima mi nebyla, jen tlapky jsem měl studené, avšak už přicházely trochu k sobě. Při pomyšlení na jídlo se mi žaludek nespokojeně stáhl. Protáhl jsem mimoděk tlamu a se svěšenýma ušima zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem si představit, že bych teď cokoliv pozřel. Uvědomil jsem si ale, jakou mám žízeň. V hrdle jsem měl úplně vyprahlo. Odlepil jsem jazyk od patra a tiše mlaskl. Sklonil jsem hlavu k neexistující kaluži a pantomimicky naznačil, že piju, než jsem koukl opět na Hvězdičku. Třeba věděla, jestli je poblíž nějaká tůňka či něco podobného?

Schovával jsem se v příjemné tmě. Věděl jsem někde v hloubi duše, že bych se měl probrat, ale nechtělo se mi. Tady mi bylo dobře, tady mě nic neděsilo, žádné moře, žádné záhady, netrápil mě hlad, zima ani bolest. Jen ještě chvilku, ještě malou chviličku...
Skrývat se dál před realitou mi však nebylo přáno. Kdosi do mě šťouchal. Dloubal mi do čenichu a nechtěl toho nechat, navíc ten kdosi cosi tiše šeptal. Tiše jsem zamručel a nakrčil nespokojeně čelo, pokusil jsem se marně sklouznout zpátky ke sladké nevědomosti, ale už jsem si začínal uvědomovat svoje vlastní tělo. A blízkost nějakého dalšího, které se ke mně tisklo.
Zamžoural jsem do nočního šera a překroutil se, abych mohl pohlédnout na toho, kdo tu leží se mnou. Nebo spíše na tu. Párkrát jsem zamrkal a s překvapením zjistil, že tu vlčici znám. Potkali jsme se... U jezera. Zranila se. Teď vypadala v pořádku, až na to, že úplně vyplašeně. Pomalu mi docházelo, že za to asi můžu já.
Malinko jsem se usmál, abych ji přesvědčil, že jsem v pohodě, ale šlo mi to těžko. Hlavně proto, že jsem se v pohodě vůbec necítil. Pořádně jsem nevěděl, co se se mnou vlastně dělo. Cítil jsem se rozlámaně a hrozně unaveně, od žaludku mi bylo všelijak a tlapy jsem měl prokřehlé zimou. A tenhle les... Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, než jsem se pohledem bezradně zastavil na tváři vlčice. Kde jsem se tu vzal? Co se stalo? Cítil jsem ty vzpomínky blízko, blizoučko, téměř na dosah, ale chtěl jsem si vůbec vzpomenout?

//teleportační lístek z Lachtaní pláže

Šoural jsem se směrem od moře v zoufalé snaze dostat se od něj co nejdál, ale nohy mě sotva poslouchaly. Mrakovous, oceán, truhla. Ostrov, vlny, opičí lebka... Loď, vor, moře... Všechny výjevy mi vířily hlavou, která se mi točila a třeštila. Neslyšel jsem nic, než divoký dusot svého srdce a zdálo se mi, že ať natáhnu do plic kolik vzduchu chci, nestačí to. Zastavil jsem a lapal po dechu. Bylo to za mnou. Přežil jsem. Ale než abych překonal svůj strach z moře, měl tenhle výlet zřejmě zcela opačný efekt. Jen klid. Jen klid. Nádech a výdech. Pokusy uklidnit se nepadaly na úrodnou půdu. Pořád jsem viděl před sebou hladové vlny, které jen čekají, až se mě budou moct zmocnit. Pořád ještě mi bylo špatně od žaludku po té hrozné plavbě. Snažil jsem se to prodýchat, ale svět se mi vzdaloval. Nebo jsem se já vzdaloval od něj. Jako bych ztrácel váhu i hmotu. Rozplýval se. Jako bych už ani... nebyl.

Obklopila mne temnota, kterou jsem přivítal s otevřenou náručí. Ve tmě nebyl strach ani únava. Netušil jsem, že nešlo jen o obyčejné mdloby. Neměl jsem ponětí, že mé tělo nedopadlo do písku pláže, ale cestovalo opravdu hodně daleko, do stínu tmavých smrků. Z ničeho nic se zhmotnilo kousek od okraje lesa. Ležel jsem pod stromy natažený na boku, zmáčený mořskou vodou, tlapy obalené pískem a zbytky chaluh zachytané v kožichu. Musel jsem vypadat jako tělo, které vyplavilo moře - až na ten drobný detail, že zde žádné moře nebylo a že při bližším pohledu se mi hrudník pravidelně, leč nenápadně, zvedal a klesal.

F3: 6) Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Nevím, jak dlouho ta plavba trvala. Ke konci už jsem byl totiž skoro bez sebe. Ležel jsem natažený na boku na voru, útrpně skučel a čekal na smrt. Bylo mi tak příšerně zle, až jsem věřil, že mě to zkrátka zabije a pevninu už nikdy neuvidím.
A pak to přišlo. Tiché žuch. Všechno se se mnou pořád houpalo, avšak pocit, že jsem tažen dopředu, ustal. Odvážil jsem se otevřít oči. Přede mnou se táhla bílá písčitá pláž. Povaloval se na ní lachtan, který bez zájmu sledoval příjezd mého plavidla. Země. Země na obzoru, pomyslel jsem si nesouvisle a skutálel se z voru na mokrý písek. Sotva jsem se z něj převalil, uviděl jsem, jak se pouští znovu do vln a vzdaluje se. "Vor tu nebývá dlouho," vrátila se mi jako ozvěnou Mrakovousova slova.
Zavřel jsem znovu oči a prudce, mělce oddechoval. Nějakým způsobem jsem přežil, dokázal jsem se dostat na pevnou zem, ale cítil jsem se naprosto vyždímaný, zbavený všech sil. Srst jsem měl mokrou, plnou soli a chaluh, v hrdle vyprahlo a v tlamě příšernou pachuť. Byl jsem při sobě jen tak napůl, ale když se mě dotkla vlna, nějakým způsobem jsem se vyškrábal aspoň na chvíli na nohy a odplahočil se dál od moře.
Svět se točil. Vzpomínky dál vířily. Mrakovous, jeho bratr, truhla - ta především, stále se vracela. Belhal jsem se z posledních sil mokrým pískem pryč. Cítil jsem, že omdlím a nechtěl jsem upadnout někde, kde na mne moře bude moci dosáhnout. Mrakovous, opičí maska, truhla. Papoušci, Perla, truhla. Truhla... Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

//přesun upřesním

F3: 5) Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Hrdlo jsem měl sevřené křečí tak silnou, až to bolelo. Tlapy se mi třásly, srdce bušilo. Žaludek, který se sotva stačil malinko vzpamatovat z poslední cesty po moři, se mi stahoval a všechny vnitřnosti jako by se mi proměnily v ledovou vodu. Přistupoval jsem k voru s hrůzou, jako bych šel bojovat s divokým tygrem. Opatrně jsem přenesl svou váhu na spletené klacíky, které mne k mému úžasu udržely. Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, zmocnily se nás vlny a vypluli jsme vpřed.
Jestliže plavba na Perle byla strašná, návrat na voru byl cestou skrz peklo. Klacíky zlověstně praštěly. Chaluhy se napínaly a místy se i trhaly. Celá konstrukce byla velice nestabilní a cítil jsem, jak se pode mnou vlní. Nebyl jsem schopný ničeho jiného, než se zoufale krčit uprostřed dřevěné plochy a třást se příšerným strachem a nevolností. Zrychleně jsem funěl a dávil naprázdno, protože už jsem ani neměl, co bych ze žaludku vypudil. To mu ale nezabránilo se vzpouzet a metat kotrmelce při každém zhoupnutí na vlnách.
Nemohl jsem ani souvisle přemýšlet, ale přesto mi hlavou letělo všechno, co se událo. Šílená plavba po oceánu, setkání s Mrakovousovým bratrem, jejich hrozivé tajemství, které zůstalo nerozřešeným. Doufal jsem, že nikdo nikdy nepřijde na to, co je pod temným dřevem zamčeno. Ať už to bylo cokoliv, nemohlo to být nic dobrého.

F3: 4) Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Nebo že by všechno nebylo zcela ztraceno? Papouščí křik mě přiměl zvednout hlavu a překvapeně zamrkat. Za zády se mi ozvalo šplouchání a když jsem se otočil, spatřil jsem, jak se ke břehu blíží prapodivné plavidlo. Už jen z pohledu na něj se mi srdce svíralo. Byl to vor, který až příliš připomínal chatrnou loďku, kterou jsme kdysi postavili s Lilac - muselo to být tak před milionem let. Nevěřil jsem, že by dokázal obstát proti jediné větší vlně.
Ohlédl jsem se na Mrakovouse, jestli to myslí vážně nebo to má být nějaký vtip. Perla nebyla zrovna nejspolehlivějším plavidlem a držela pohromadě jen silou vůle, ale tohle... Vždyť jsem to ani nemohl nazvat loďkou. Vypadalo to jako bobří hráz, která se utrhla a doplula po moři až sem.
Mrakovous se však tvářil neoblomně a vyzval mne, abych na vor vstoupil. Prý tu nebýval dlouho, což mi napovídalo, že to není poprvé, co se tu objevil. A co se stalo s těmi ostatními, které odnesl? uvažoval jsem, ale bylo mi jasné, že není jiná možnost. S absolutním sebezapřením a vypjetím veškeré síly vůle jsem vykročil po pláži směrem k vozítku, které nemohlo nikdy dosáhnout pevniny v jednom kuse. "Sbohem," řekl Mrakovous - a to bylo vše.

F3: 3) Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Mou jedinou nadějí byl Mrakovous. Jedině on mne mohl odvézt zpátky přes moře. Pokud se tedy Perla ukáže být stále pojízdnou. Měl jsem v tom směru jisté pochybnosti. Otočil jsem se na vlka. On však hleděl na svého bratra. Ošklivá předtucha mi sevřela útroby. Naplnila se hned vzápětí. Vykulil jsem oči. Zůstává? Ale co já? Zoufale jsem zamáchal tlapou směrem k pláži. Nemohl mne tu přece nechat navěky!
Chápal jsem jeho rozhodnutí. Skutečně. Rodina byla tím nejpřednějším. Jenže i já chtěl zpátky k té svojí. Pryč z tohoto prokletého místa. Nejraději bych tam už byl. Pak bych mohl začít zapomínat na své děsivé dobrodružství. Nyní jsem tedy měl být v pasti? Chycen na ostrově bez naděje na záchranu? Kdo by mne tu hledal? Bylo to to nejméně pravděpodobné místo. Mohl bych tu uvíznout na celé dlouhé roky.
Prosebně jsem hleděl na Mrakovouse. Cítil jsem se však jako předtím na lodi. Mé němé prosby jako by neměly žádnou váhu. Nepronikly slupkou vlkova tvrdohlavého srdce. Svěsil jsem odevzdaně hlavu. Bylo rozhodnuto. Nikdo se mne neptal. Přesto jsem musel přijmout. Nemohl jsem totiž nijak změnit chod věcí.

F3: 2) Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Ten nehybný moment jako by náhle polevil, když Mrakovousův bratr přikývl. Zhluboka jsem si vydechl. Truhla zůstala zavřená. Přesně, jak říkal Mrakovous, bylo to tak správně, alespoň z mého pohledu tedy stoprocentně. Ve vzduchu však stále cosi viselo, jakési napětí, ovšem cítil jsem, že to patří spíše vlkům, než mne. Proč jsem tu vlastně byl? A jak se kdy dostanu zpět do krajů, které znám?
Vlk s opičí maskou mínil, že to, co v truhle je, není až tak podstatné. S tím bych si dovolil nesouhlasit, pomyslel jsem si a otřásl se, jak mi přeběhl mráz po zádech. Nerozuměl jsem jejich tajemným náznakům. Nechápal jsem, co míní tím, že truhla něco představuje. Zkrátka a dobře, na podobné metafory jsem neměl hlavu ani v těch nejlepších dnech, natožpak v situaci, jako byla tato. Možná někdo chytřejší by to rozlousknul, ale já to vážně nebyl.
Mrakovous s bratrem spolu vlastně souhlasili, přesto jsem cítil, že je mezi nimi stále jakési pnutí. Záležitosti společné minulosti nejspíš vyvolávaly tohle napětí. Čím déle jsem na ně hleděl, tím to bylo jasnější. Víc se toho nedozvím, protože jsem zde navíc. Tohle nebyl můj příběh, ani neměl být. Jenže jak jsem z něj měl odejít? Sklopil jsem bezradně uši.

F3: 1) Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Srdce mi bušilo, můj neklid narůstal. Všechno se točilo kolem truhly, ovšem bylo zřejmé, že se z jejího tmavého dřeva více nedozvím. Jediní, kdo mi mohli dát nějaké odpovědi, byli dva vlci, k nimž teď byl přitahován můj pohled. Začínal jsem však pochybovat o tom, že tahle záhada má nějaké řešení. Možná se přede mnou bratři nesnažili věci skrývat úmyslně. Možná ani oni nevěděli, o co tu vlastně jde. Nebyla to myšlenka, která by mi příliš dodala na klidu.
Mrakovous zíral na truhlu jako ještě před chvílí já. Snad se z ní snažil něco vyčíst, snad jen netušil, co jiného dělat. Náhle se ozval s tím, že truhla stejně otevřít nejde. Seděl jsem jako přikovaný a nemohl se ani hnout. Zachvátila mne chvilková, ale zato absolutní jistota, že se to teď pokusí udělat. Co hůř, že by se mu to mohlo povést. A co by se přihodilo potom, to jsem raději ani nechtěl vědět. Ne, byl jsem si jistý, že ať už je v truhle zavřené cokoliv, bude lepší, zůstane-li to tajemstvím.
Všechno na moment jako by zmrzlo. Tváře bratrů neprozrazovaly nic. Tajemno nad ostrovem bylo tak husté, až mne dusilo. Tohle celé byla noční můra a nemohl jsem se z ní probudit, ať bych se snažil jakkoliv.

F2: 6) Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Navíc jsem měl pocit, jakoby mi vlci něco tajili. Neříkali všechno, co věděli. Mrakovous to možná už všechno zapomněl, ale co jeho bratr? Něco tu nesedělo. Přesunul jsem svoji pozornost od truhly k bratrům. I oni byli jako otázka, na kterou bylo třeba najít odpověď. Možná, že by to bylo i snazší, než snažit se rozluštit tajemství truhly. Ovšem oči Opičáka za jeho maskou byly jen jakoby náznaky očí, jen matné jiskry skryté ve stínech. A Mrakovous byl zase plný takového zmatku, že jsem ho zkrátka pochopit nedovedl.
Kdesi v korunách zavřeštěli papoušci a já si uvědomil, že tu dosud panovalo až děsivé ticho. Ne, ta podivnost nezačala až teď. Něco tu nesedělo už od samého začátku. Možná za to mohla truhla, když se sem dostala, vyvolala tu v okolí rozruch a strach. Mohla pocházet odtud? Ti dva tu dřív bydleli, připomněl jsem si. Snažil jsem se dát si to všechno v hlavě dohromady. Někde tu muselo být spojení, nějaké rozuzlení, ale já nikdy na hádanky moc nebyl. Zhluboka jsem se nadechl vzduchu, který byl jakoby hustší, těžší než jinde. Něco tu nesedělo? Kdepak - tady nesedělo nic. A já, ne poprvé a jistě ne naposledy, zatoužil po bezpečí Borůvkového lesa, kde nejsou truhly, lodě, moře ani záhady.

F2: 5) Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Je zavřená z dobrého důvodu, vracela se mi ta slova jako ozvěnou. Koukal jsem na otlučené dřevo truhly s jistou nervozitou. Byla otlučená, pomlácená, nevypadala, jako že by dokázala zadržet něco, co by se z ní chtělo dostat ven. Upřel jsem teď svůj pohled na vlky, kteří se konečně rozhodli vyjevit něco ze své minulosti - a také z minulosti truhly. Mnoho toho nebylo, ovšem pořád to bylo víc, než jsem věděl doteď. Otázka, kterou nikdy nevyřešili... Šlo snad o to, co je v truhle, nebo možná o to, co s ní udělat? Vrátit ji tam, odkud ji vzali, už není možnost?
Co v ní vůbec mohlo být? Pochyboval jsem, že jde o něco živého, protože jsem z truhly neslyšel žádné zvuky a kdyby v ní byl živý tvor, nejspíš už by dávno umřel nedostatkem vzduchu, jídla a světla. Nejspíš to bude nějaký prokletý talisman. Artefakt posedlý zlým duchem nebo zrcadlo, co vás promění v kámen. Taková nějaká věc. Zdálo se mi více než jasné, že já odpověď na tuhle otázku (kterou jsem mimochodem ani neznal) nevyluštím. Chyběly mi potřebné informace a navíc jsem se cítil unavený, zesláblý a zdeptaný. Snažil jsem se sice, ale nic lepšího, než prokletý talisman mě nenapadalo. Říct jsem jim to taky nemohl a stejně jsem si říkal, že už je to taky muselo napadnout.