Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 2/10 - Aranel

Aranel mě přivítala úsměvem, takže jsem ji asi z ničeho nevyrušoval. Zamával jsem ocasem, když přišla o něco blíže, ale starosti na své tváři jsem skrýt nedovedl. Vlastně jsem se o to ani nesnažil, chtěl jsem, aby Aranel věděla, že mám něco na srdci, co s ní potřebuji probrat. Lehce jsem pokývl hlavou, že je všechno v pořádku - nejednalo se ostatně o žádné otázky života a smrti.
Přemýšlel jsem, jak začít, věděl jsem, že si budu muset dopomoct určitě magií, abych Aranel všechno vysvětlil. Naštěstí jsme se už s bílou vlčicí nějakou chvíli znali, takže by magie měla fungovat o něco lépe, ale nechtěl jsem to úplně přehánět, tudíž jsem se to pokusil vzít co nejvíce ve stručnosti. "Ohledně mého alfování," vyslal jsem k ní myšlenku a mírně svěsil hlavu. "Nemyslím, že se k tomu hodím. Baghý jsem ještě nepotkal, abych jí o tom řekl." Neměl jsem ponětí, kam se tetička poděla a trochu mě to znepokojovalo. Zahleděl jsem se na Aranel, nebyl jsem si jistý, jak na to bude reagovat. "Rád bych byl zase gamma," zakončil jsem svůj tok myšlenek a doufal, že jsem sdělil to nejdůležitější. Nechtěl jsem tuhle magii pokoušet o moc déle, nebývalo to moc příjemné.

Listopad 1/10 - Aranel

Byl jsem doma v Borůvkovým lese po delší době a upřímně se mi ulevilo, když mne zase obklopily známé stromy a borůvčí, ač takhle pozdě na podzim bylo už úplně holé. Přesto jsem neměl v duši úplný klid. Potřeboval jsem si s někým promluvit o věcech kolem smečky. Zejména o svém rozhodnutí zanechat alfování.
Nejlepší by bylo sdělit to Baghý, ale tu jsem nikde necítil. Zachytil jsem ovšem pach Aranel a zadoufal, že i beta by mě mohla vyslechnout. Pomalu jsem se skrze les vydal za ní. Cítil jsem se hloupě... Vlastně i trochu provinile, že házím zodpovědnost zpět na Baghý, ale cítil jsem, že to prostě nemůžu dělat. Cizince na hranicích jsem moc nezvládal, bylo to těžké, když jste nemohli mluvit. A ani jsem pořádně netušil, jak to budu Aranel vysvětlovat. Musel jsem doufat, že mě magie nezklame.Pak tu byla také záležitost spojenectví s Asgaarem. Moc jsem nevěděl, jak se v té věci rozhodnout a čas běžel. Snad mi Aranel poradí i v tomhle... Potřeboval jsem někoho zkušenějšího, ve vedení smečky a podobných věcech jsem se nevyznal ani v nejmenším. Raději budu jen pomocníkem.
Poopravil jsem svůj směr a brzy už jsem viděl mezi stromy bílý kožíšek. S mírným úsměvem a zamáváním ocasu jsem přikročil blíž. Kývl jsem vlčici na pozdrav. Naznačil jsem zaváhání a naklonil mírně hlavu ke straně, chtěl jsem vědět, jestli ji v něčem neruším.

As we grew, we were allowed to stay outside for longer and longer. Our mother still rarely let us get out of her sight, though. And if she wasn't watching us, one (or both) of our grandparents were. But we still managed to get into plenty of trouble. We were, after all, four young pups. That's quite a lot to keep track of. Especially since my siblings were quite wild. And me? Well... I was definitely lazier than they were but I was no patron saint. I was usually content with sniffing around the entrance to the cave or sunbathing on the nice flat rocks that seemed to be everywhere, that's true. I never came up with any mischief by myself - but if my siblings had an idea, don't think I would just stay out of it! Oh, no, I let them drag me into whatever scheme they came up with. Be it throwing snowballs at unsuspecting bystanders, turning our Grandma's favorite reindeer pelt into a sled or creating an icy skating ring, I was always there by their side. Maybe I wasn't the main perpetrator but an accomplice for sure. Usually I didn't even realise when some sort of punishment was coming. I would simply grin at whatever adult was striding angrily toward us, waving my tail and looking about as innocent as a lamb. And it wasn't even because I was trying to buy points with cuteness. I just didn't really understand when we were just playing and when we were getting into trouble. I wasn't the brightest as a pup. I guess I got better at that. Well, a little, anyway.

V horách jsem většinou neměl problém s tím, že bych se ztrácel. Lenivá nátura mi totiž radila zdržovat se spíš poblíž jeskyně a netoulat se moc daleko. Ovšem které vlče někdy nevyvede nějakou hloupost, byť by bylo líné sebevíc? Co mně vlastně vedlo k tomu výletu, to už jsem stačil zapomenout. Tolik let už uplynulo od té doby a vlastně to ani není tím důležitým. Měl jsem prostě potřebu se vypravit na průzkum a samozřejmě jsem šel sám. Měl jsem tehdy už skoro půl roku a pocit, že se nemůže nic stát. Toho dne bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, na nebi ani mráček. Kolikrát už jsem zažil, jak se rychle může počasí v horách změnit, ale tehdy jsem na to nemyslel. Lehkovážnosti jsem se ještě neodnaučil, vážně jsem byl jen o málo víc, než malý mrňous.
Stezka mě zavedla hluboko do hor. Rychle a prudce stoupala, ale pak se vyrovnala a namáhavý výstup se změnil v příjemnou procházku. Uklidněn modrým nebem a tím, že jsem za sebou neslyšel žádné volání, které by mě tahalo zpátky domů, jsem si spokojeně vykračoval. Letmo jsem se občas ohlédl přes rameno, abych se ujistil, že pořád vidím Severní horu, ale jinak jsem se směrem své cesty moc nezaobíral. Lámat si hlavu s nějakými orientačními body, když ten největší byl přímo za mnou? Už jsem nic jiného nepotřeboval, nejvyšší hora se ztratit nedala. Aspoň, dokud je jasno. Ovšem černá mračna na sebe nenechala dlouho čekat. Ta rychlost, se kterou se objevila, mne šokovala. Ale když jsem se otočil zpátky, už jsem horu neviděl. Ledová tříšť létala vzduchem, vločky vířily a najednou nebylo vidět na krok. Krkolomným tempem jsem se rozběhl tam, kde jsem myslel, že je naše jeskyně, ale vůbec jsem netušil, jestli mířím správným směrem. Můj orientační smysl byl sněhem dokonale zmaten.

První výlety mimo bezpečí jeskyně byly jen krátké. Pro vlčata, dokonce i takové huňaté kuličky, jako jsme byli my, byly hory dost drsným místem. Prostředí skal a sněhu skrývalo nejrůznější nebezpečí a tak není divu, že nás máma zpočátku hodně hlídala. Přece jen k tomu měla dobrý důvod. Pořád ještě ji trápila ztráta našeho táty, i když to jsem plně pochopil až později. Padl horám za oběť ještě předtím, než jsme se narodili, a tak byl v našem životě jen zvláštním stínem. Poslouchali jsme o něm vyprávět, znali jsme jeho jméno a věděli, jak vypadal, ale nikdy jsme ho neviděli a tak nám tehdy ještě nechyběl. Později to bylo jiné. Přemýšlel jsem, když jsem byl už o něco starší, jaké by to bylo, kdyby žil. Přál jsem si s ním alespoň jednou promluvit a poznat ho, abych věděl, jaký doopravdy byl. Představoval jsem si, že se budu procházet jednou horami a on se prostě vynoří přede mnou, živý a zdravý. Poví mi, že se jen ztratil a teď konečně našel cestu zpět a už nikdy neodejde. Představy však zůstaly jen v mojí hlavě. Přesto, že jsem někdy skutečně doufal, v hloubi duše jsem věděl, že se to nikdy nestane. Prázdné místo, které měl táta v našich životech zaujímat, nikdo nikdy úplně vyplnit nedokázal.

Viděl jsem, že magie Agape polekala. Omluvně jsem se pousmál, nedokázal jsem tomu nijak zabránit - většinou vlků to napoprvé pěkně škublo, když to nečekali, ale bohužel mě zatím nenapadlo, jak je lépe upozornit na to, co se chystám udělat. Naštěstí se vlčice rychle vzpamatovala a zeptala se, jak to vlastně v tom lese mám. Byly to dvě otázky v jedné, což byl vždycky trochu problém. Nejprve jsem zavrtěl hlavou a podruhé kývl, doufal jsem, že z toho Agape pochopí, že druhá část její otázky byla ta správná.
Zbytek příběhu jsem Agape také "odvyprávěl" pomocí magie, i když dál už jsem si ji raději moc používat netroufal, sice už jsem se cítil líp, ale to neznamenalo, že jsem měl zpátky všechnu svoji sílu. Teleportovalo? Netušil jsem, co se stalo. Pokrčil jsem znovu lehce rameny a potřásl hlavou, abych dal najevo, že skutečně nevím. Omdlel jsem na pláži, probral se v lese a co se se mnou dělo mezitím... to zůstávalo záhadou. Pousmál jsem se při jejích slovech a máchl ocasem. Byl jsem jí vděčný za všechnu její pomoc a starost. Nevěděl jsem, jak bych si sám poradil.
Už jsme nějakou chvilku stáli tady na louce, ale blízkost Borůvkového lesa mne tahala za srdce. Už jsem byl pryč hodně, hodně dlouho a nemohl jsem se dočkat, až budu zase doma. Mírně jsem Agape pokynul čenichem a nakročil zase kupředu. Mohla se jít jistě podívat se mnou, věděl jsem, že by proti tomu nikdo nic nenamítal!

//Medvědí jezírka

Říjen 3

Na druhou stranu ale byli duchové, které bych rád viděl. Hlavně duch mého táty. Znal jsem ho z vyprávění, ale to nebylo totéž. Rád bych ho někdy, alespoň jedinkrát, potkal a promluvil si s ním. Jaké by to asi bylo, vidět ho tváří v tvář? Co by mi pověděl? Co by si o mě myslel? Byl by na mě hrdý, nebo by si přál, abych byl jiný? Rozuměli bychom si? Měli bychom si co říct? Ach, tolik otázek... otázek, na které možná nikdy nedostanu odpovědi. Povzdechl jsem si a chladný vítr můj povzdech vzal a odnesl ho kamsi nad údolí. Pak se vytratil a zůstalo jenom to ticho, ticho plné otázek, ve kterém žádný hlásek ve větru nešepotal svá nesrozumitelná slůvka. Nebyl jsem přímo smutný, ale padla na mě taková melancholická nálada, jak jsem hleděl dolů do krajů, kterými možná za noci budou bloudit ztracené duše...

Říjen 2

Teď mi nic takového však nehrozilo. Studený vítr mi hvízdal kolem uší, čechral mi kožich a rozmetal sněhové vločky všude kolem. Spokojeně jsem mu nastavoval tvář a nechal ho, ať mi šeptá do uší, co ho zrovna napadne. Možná to zní praštěně, ale občas mi vážně připadalo, že se ve větru skrývají hlasy... Snad to byly hlasy vlků, kteří již nebyli mezi námi. Obzvlášť teď, na podzim, když se prý občas duše zemřelých pohybovaly mezi námi žijícími. Sám jsem však zatím žádného ducha nikdy neviděl. Možná to bylo dobře, kdoví, jestli by mě to až moc nevyděsilo? Co by si chudák nebožtík asi pomyslel, kdyby se chtěl jen zeptat, jak se teď ve světě žije a já před ním začal utíkat? No... to by asi nebylo zrovna ideální. Ani pro jednoho z nás.

Říjen 1

Zatímco v nížinách se ještě zelenala tráva a poslední zbytky listí se statečně držely na stromech, v horách, kam jsem se vypravil, už začínalo sněžit. Bělostné vločky se snášely z oblohy, dopadaly mi do kožichu a rozpouštěly se na čumáku. Na jednu jsem zašilhal v naději, že si ji prohlédnu, než se změní v pouhou kapičku vody. Pak jsem ji olízl a už po ní nezbylo ani památky.
Procházel jsem pokrývkou čerstvého sněhu a bylo mi fajn. Jakkoliv jsem miloval léto a slunce, stavba mého těla a hustý kožich mne zkrátka předurčovaly k tomu, aby mi bylo nejlíp v podmínkách, které některým ostatním vlkům musely připadat vyloženě nesnesitelné. To už musely vážně padat trakaře, aby mi byla zima nebo jsem se cítil kvůli sněhu nepříjemně. Mělo to ale i svou opačnou stránku - zatímco se ostatní slunili a libovali si, já už se pomalu vedrem rozpouštěl.

//Tenebrae přes Esíčka

Pomalu jsme kráčeli směrem od řeky, až zvuky hádky zůstaly za námi. Agape směr zvolila náhodně, ale mě vyhovoval, směřovali jsme blíže k mému domovu. Na její otázku jsem tedy samozřejmě odpověděl pokýváním hlavy. Čenichem jsem kývl směrem, kterým ležel Borůvkový les, tyhle končiny jsem znal docela dobře. Pozvedl jsem tlapku jako výstrahu, aby byla připravená, že se něco stane a vytvořil jsem pro vlčici na chvíli iluzi stromů, pod kterými bujelo borůvčí. Nebyl to příliš detailní obraz, ale dostatečně výstižný. Třeba náš les znala?
Agape se rozpovídala o svojí sestře. Svěsil jsem uši, když jsem slyšel, že ji sice našla, ale nebylo to tak šťastné shledání, jak by si přála. Něco takového muselo být velmi těžké. Neuměl jsem si představit, že by si mě třeba Badri nepamatovala, nebo ani nevěděla, kým je ona sama. Zlehka jsem ji povzbudivě pošťouchl čenichem do ramene. Třeba si její sestra časem vzpomene na to, kým bývala? S ničím podobným jsem se nikdy nesetkal, ale když mohl vlk zapomenout... mohl si i vzpomenout, že?
A na mě narazila zrovna, když musela mít plnou hlavu starostí se svojí sestrou. Zastavil jsem se vedle ní, sedl si do vlhké trávy a přimhouřil oči v zamyšlení. Pamatoval jsem si na moře, na Mrakovouse, na pláž... ale pak jsem omdlel a probral se v lese. Nechápal jsem to. Bezradně jsem pokrčil rameny a zkusil Agape poslat další obrázky, kterými bych snad svůj zmatek mohl alespoň trochu vysvětlit. Nejprve jsem jí ukázal iluzi sebe sama, jak na břehu moře padám do písku. Okolí se pak změnilo v les a iluzorní já jsem zvedl hlavu a bezradně se rozhlížel kolem. Obraz se rozplynul a já jen znovu pokrčil rameny. Nic jiného jsem k tomu dodat nemohl.

Usmál jsem se a zamával ocasem, nikdy jsem úplně neuvažoval nad tím, jestli jako své jméno vypadám nebo ne. Nikdy mě to ani nenapadlo, ale pochvala z tlamy Hvězdičky mě pohladila na duši. Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se už i její jméno. Agape, zopakoval jsem si ho v duchu, abych ho nezapomněl. Znělo moc pěkně, vyvolávalo ve mně představu rosy padající do svěží trávy. Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil a oháňkou jsem znovu uhladil stébla trávy za sebou.
O kus dál u řeky se nejspíš něco dělo. Odtud nic vidět nebylo, ale slyšel jsem jakési pohoršené výkřiky, vypadalo to, že se tam asi vlci dohadují a toho jsem se účastnit nijak nechtěl. Agape zřejmě také ne, protože se mého nápadu jít se podívat někam jinam okamžitě chytila. Pokýval jsem hlavou, že to zvládnu. Cítil jsem se sice pořád trochu unaveně, ale odpočinek mi prospěl a bylo mi lépe. Hlavně moje nervy se už měly šanci uklidnit - většina těch potíží stejně v první řadě vzešla z toho, jak hrozně mě zážitek na moři vyděsil.
Vstal jsem a pomalu se protáhl. Tlapy mě držely docela pevně, asi nehrozilo, že se zřítím do řeky, před čímž se mě Agape snažila hrdinně ochránit. Vděčně jsem na ni pohlédl, ačkoliv jsem si v duchu říkal, že kdybych se tam opravdu začal kácet, nejspíš bych ji prostě povalil. Pak už jsem se ale nenechal dvakrát pobízet a následoval jsem ji beze spěchu kolem řeky a na louky. Mířili jsme správným směrem, který mě dovede blíž k území smečky, takže jsem ani neměl proč si stěžovat či protestovat.

//Středozemka přes Esíčka

Máchl jsem ocasem s mírným pousmáním. Věděl jsem, že pro většinu vlků jsem tak trochu kuriozita, protože neznali nikoho, kdo by to měl stejně jako já. Ani já sám jsem nikdy nepotkal dalšího němého vlka. Ale mluvit jsem dovedl svým vlastním způsobem, i když slova s tím neměla nic společného. Aspoň donedávna, když se u mě poprvé objevila ta nečekaná magie... Jenže ani to nebyla tak úplně slova, jen myšlenky. No. Bylo to zkrátka komplikované, ale hlavní bylo, že jsme se nějak dorozuměli.
Hvězdička nejdřív nechápala, co Erlend vlastně znamená. Viděl jsem ale, že o tom přemýšlí a tak jsem ji nechal, až se jí najednou rozsvítilo. Oháňka mi vesele zaplácala do země, když zvolala, že to je jméno a pak jsem horlivě přikývl, že ano, já jsem Erlend. Potom jsem se na ni zvědavě zahleděl a s tázavým pohledem čumákem pokývnul směrem k ní. Chtěl jsem vědět, jak se jmenuje ona. Přemýšlet o ní jako o Hvězdičce mi sice nevadilo, ale určitě měla i nějaké svoje jméno a já na něj byl zvědavý.
Odkýval jsem jí, že už se cítím lépe. Byla to pravda. Možná už bych dokázal i kousek cesty ujít, aniž bych se někde skácel. Věnoval jsem vlčici vděčný pohled, hodně mi pomohla. Věděl jsem, že se budu muset vydat domů, byl jsem pryč už dlouho a existovaly věci, které jsem musel vyřešit, ale nechtělo se mi ještě s Hvězdičkou loučit. A... no, trochu jsem se bál, co bude doma, vzhledem k rozhodnutím, ke kterým jsem došel. Bylo lákavé to ještě chvíli odložit. Mírně jsem se vleže protáhl a nakrčil čelo, když jsem dál podél proudu řeky zaslechl jakýsi rozruch a hned několik vlčích hlasů. Vytáhl jsem se do sedu, otočil se na Hvězdičku a tázavě kývl čenichem od řeky pryč, zatímco jsem naznačil vykročení. Nepůjdeme jinam? ptal jsem se tím.

Úsměv, který se mi vtíral do koutků tlamy, se ještě o kousek rozšířil, když vlčice dokončila své vyprávění. Zvolna jsem plácl ocasem do země a stočil k ní svůj modrý pohled. I její očka byla modravá, ale světlejší, jako obloha za jasného dne. Byl jsem rád, že jsem narazil zrovna na ni... nebo vlastně spíš ona na mě. Byl jsem rád, že nejsem sám.
Všiml jsem si, jak se začala spěšně rozhlížet do všech stran, když jsem na ni "promluvil". Tomu jsem se musel znovu pousmát, byla to reakce, kterou jsem viděl už mockrát. Skoro každý, na koho jsem tuhle svoji schopnost poprvé zkusil, se tvářil nějak podobně. Až když zakotvila pohledem u mě, přikývl jsem a znovu zaplácal oháňkou. Tlapkou jsem zakroutil sem tam v gestu, které mělo naznačovat "tak trošku", když řekla, že mluvím. Věděl jsem, že mi k ní vysílat zatím příliš nepůjde. Na to bychom se museli znát líp. Nejjednodušší zprávy bych však zvládnout mohl.
Potřásl jsem hlavou, samozřejmě, že jsem jí musel poděkovat. Co bych si jinak počal? Vůbec jsem nevěděl. Byl bych naprosto ztracený. Ale oplatil jsem jí úsměv a spokojeně si povzdechl, když se znovu uložila. Nebylo to nepříjemné, ležet tady takhle spolu. Jméno, kterým mě nazvala, mi trochu připomnělo staré časy. V Cedrové smečce, než jsem přišel na Gallireu, jsem býval pro většinu vlků Medvěd. Ale Hvězdičce jsem své pravé jméno sdělit mohl. Rozhodl jsem se risknout ještě jeden myšlenkový vzkaz. "Erlend." Doufal jsem, že se domyslí, co to znamená. Ale i kdyby ne, už se toho nějak dobereme.

Chtěl jsem, aby už to skončilo. Na mojí reakci nebylo vůbec nic logického, ale přesto jsem jí nedokázal zabránit. Doufal jsem, že už jsem se přes svou hrůzu z vody přenesl, ale zážitek na moři opět vyplavil na povrch věci, které jsem nikdy pořádně nepřekonal. Přitiskl jsem se k zemi a čekal, až to nějak pomine, připadalo mi, že nic jiného se ani dělat nedá. Připadal jsem si strašně hloupě. Co si o mě asi Hvězdička myslela? Takový obr, který se leká... čeho? Vlastního stínu? Vzpomínek? Pevně jsem zavřel oči.
Ale pak jsem to ucítil znovu. Tu hřejivou blízkost někoho vedle mne. Hebký kožíšek přitisknutý u mého boku. Hvězdička mi položila hlavu na hřbet a začala mi povídat o zážitcích z mládí. Zaposlouchal jsem se do jejího příjemného hlasu a trochu narovnal sklopená ušiska. Mluvila o pobíhání po louce a o včelách, o nateklém čumáku, čemuž jsem se musel trochu pousmát. Uměl jsem si to představit, protože jsem to sám zažil. Vzpomněl jsem si, jak jsem se jednou snažil dobývat na medovou plástev ve vykotlaném stromě a jak mě včely hnaly.
Zvolna jsem zavrtěl ocasem. Ta podivná křeč v mém nitru poněkud polevila. Mohl jsem se alespoň už normálně nadechnout. Poslouchat Hvězdičky vyprávění mi pomohlo. Pousmál jsem se na ni s neskrývaným vděkem. Když jsem teď zahnal žízeň, cítil jsem se už přece jen o něco víc naživu a rozhodl jsem se, že můžu risknout malé kouzlo. Přimhouřil jsem oči a soustředěně k mysli vlčice vyslal jedno slovo: "Děkuju."

//Tmavé smrčiny

Hvězdička pevně prohlásila, že by mě odtáhnout zvládla, avšak já bych to raději netestoval. Nepochyboval jsem o jejím odhodlání ani dobrých úmyslech, ale byl jsem si vědom, že nejsem zrovna pírko. Musel jsem se o ni trochu opřít, když jsem vstával a málem jsem ji chuděru poslal k zemi. Kdepak, dokud to jen trošku šlo, byl jsem rozhodnutý jít po svých. Naštěstí se to celkem dařilo, ale při pár příležitostech během naší strastiplné cesty jsem se o vlčici chtě nechtě musel zlehka opřít, když se mi tlapky zamotaly. Pokaždé jsem ji po takovém zaškobrtnutí počastoval omluvným úsměvem. Byl jsem jí vděčný, že mi pomáhala. Mrzelo mě, že jsem jí přidělával starosti, které určitě nepotřebovala.
Její slova o tornádu u mě přece jen vyvolala malý úsměv. Moc dobře jsem si vzpomínal na okolnosti našeho prvního setkání. To jsem se tehdy pěkně vylekal, když se vlčice zřítila div že ne rovnou z nebes! Zavrtěl jsem ale mírně hlavou, zima mi vážně nebyla. Na zem sice ještě dopadaly poslední kapky deště, ale slunce už hřálo ze všech sil a zdálo se, že den bude opět horký.
Řeka se blížila. Doklepali jsme se úspěšně až k vodě. Raději jsem si na břeh lehl, než jsem začal žíznivě pít. Ale pohled do temného proudu se mi nelíbil, zahnal jsem žízeň co možná nejrychleji a pak se odstrčil dál od zrádné vody. Truhla, moře, Mrakovous, loď... Znovu jsem se otřásl, najednou jsem si začínal vzpomínat na všechno. Schoval jsem čenich mezi přední tlapy a snažil se nějak silou vůle uklidnit zběsilý tlukot srdce, než si Hvězdička něčeho všimne. Bylo to však předem odsouzeno k neúspěchu. Aniž bych si to uvědomil, už jsem zase zrychleně funěl.