Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošinu

Odcházel jsem od hnědého vlka a šedé vlčice, které jsem způsobil tolik zbytečného utrpení. Neměl jsem to v úmyslu, ale i tak jsem si připadal jako špinavec. Co mě to popadlo? Choval jsem se jako hlupák. Naprostý pitomec. Ale ona byla tak krásná... a já tak sám. Byl bych jí snesl modré z nebe, kdyby chtěla. Chránil bych ji. Už nikdy by nepřišel nikdo, kdo by jí ublížil. Jenže jsem jí to nemohl říct a tušil jsem, že i kdybych mohl, nejspíš by to k ničemu nevedlo. To, co se Tase stalo, bylo příliš hrozné na to, aby se to dalo jen tak snadno překonat. Cítil jsem, jak se mi srdce svírá při představě toho, jaká hrozná musí být pro matku bolest ze ztráty vlastních vlčat. Ke všemu takovým příšerným způsobem. Jak je toho někdo vůbec schopen? Bylo na světě jen málo věcí, které mě dokázaly opravdu naštvat, ovšem podobné krutosti mezi ně rozhodně patřily. Snad se o ni ten mladík postará, napadlo mě. Vypadal rozumně. Nechal jsem ho v tom samotného, ale bohužel jsem neměl příliš na výběr - nemohl jsem řešit problém, jehož příčinou byla samotná moje blízkost. Tedy, řešit jsem ho mohl. A vyřešil. Jen... jsem se z toho necítil zrovna nejlíp.
Přede mnou se zatřpytila hladina jezera. Zamířil jsem k němu a s tichým povzdechem se k němu usadil. Napil jsem se chladné vody a pak se, stále ještě mírně nahrbený, zahleděl na svůj odraz, který se pomalu ustálil na hladině. Hleděl na mě nějak moc smutně, nějak moc zamyšleně. Byl bych radši, kdyby se usmíval, ale nějak mi to nešlo - ne s myšlenkami pořád ještě u Tasiných upálených vlčátek, takového nesmyslného násilí a se srdcem stále volajícím po čemsi, co by ho zaplnilo. Odkud se ta touha vůbec brala? Předtím jsem přece nikdy tak osamělý, tak zoufale prahnoucí po lásce, nebyl. Proč tak náhle?

Mladý vlk, jehož jméno jsem ani neznal, se ukázal být jako nejrozumnější v celé situaci. A díky bohu za to, jinak bychom tu asi měli kolaps do naprostého chaosu. Ono i tak to bylo dost na hraně... a začínal jsem si být jistý, že pokud nezmizím, asi se to jen tak nezlepší. Proč jsem se tedy neotočil na patě a neodešel? No... to by mě vlastně taky zajímalo. Hnědý ale začal klást otázky, kterými se zřejmě chtěl dostat k jádru toho, zda jsem násilník vládnoucí ohněm, nebo ne. Magič? Nakrčil jsem čelo, pak jsem zavrtěl hlavou. Ne, nebylo mi to slovo známé. Nikdy jsem jej neslyšel. Zápornou odpověď jsem zopakoval ještě třikrát. Ne, nikdy jsem jí neublížil, ani její rodině, nikdy předtím jsem ji ani neviděl, nikomu jsem ani nepomáhal. Nedělal jsem takové věci - to jsem prostě odmítal. Nechápal jsem ani, jak by toho někdo mohl být schopen. Jako by někteří vlci ani neměli srdce. Já ho měl... a pořád jsem cítil, že se zoufale snaží zachytit sebemenší naděje na lásku, ale začínal jsem chápat, že s Tasou se jí nedočkám. Neměl bych se o to ani snažit - ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Ubližoval jsem jí.
Vlčice byla pouhou vyplašenou hromádkou neštěstí na zemi a cosi si mumlala pro sebe. První část jsem příliš nepochytil, ale když se dostala k části s vlčátky, stáhlo se mi srdce. Proboha. Kdo by udělal něco takového? Cítil jsem, jak mi v krku narůstá knedlík. Možná jsem začínal trochu rozumět tomu, proč se Tasa tak sesypala. Že bych jí připomínal někoho, kdo... ani jsem na to nedokázal pomyslet. Mrzí mě, že se ti tohle stalo, sklopil jsem hlavu. Měl jsem tě hned nechat na pokoji. Odpusť. Nejspíš jsem vyvolal vzpomínky, které byly lepší zapomenuté. Sklesle jsem potřásl hlavou, věnoval Tase pohled, kterým jsem snad dostatečně vyjádřil svou lítost i omluvu. Pak jsem se otočil na hnědého, krátce jsem mu pokývl na znamení díků - že se snažil pochopit má sdělení, že zachoval klid - a taky na rozloučenou. Protože tady jsem už neměl co dělat a přinášel jsem pouze bolest. A to bylo to, co jsem nikdy dělat nechtěl. Zamířil jsem pryč, ještě zmatenější a osamělejší, než když jsem sem přišel. Promiňte.

//Medvědí jezero přes Náhorní plošinu

Všechno bylo špatně. Úplně, úplně špatně. Co se to jen stalo? Představoval jsem si pohádkově šťastný konec, žili spokojeně až do smrti a tak dál... a místo toho se tenhle krásný slunečný den pomalu proměňoval v živoucí noční můru. Tasa se v naprosté hrůze, které jsem vůbec nerozuměl, plazila po zemi a jakýkoliv záblesk náklonnosti, který jsem viděl v jejích očích, byl dávno pryč. Možná jsem si ho jen představoval. Co to vůbec dělám? Ona se mnou nechce mít nic společného. Nemůžu ji přece donutit, aby mě měla ráda! Co to do mě vůbec vjelo? Co se tady dělo? Měl jsem pocit, že moje emoce, které byly obvykle velice jednoduché a čitelné, se zcela vymkly kontrole a ze mně se stal... snad podivný slizoun?
Nejspíš k podobnému závěru došel mladý vlk, který toho měl viditelně dost. Náhle po nás vyštěkl, až jsem se instinktivně srovnal do pozoru. Hned vzápětí jsem ale sklopil hlavu. Neznám ji... neznám? Ne. Ale... ty nechápeš- Přece to, co jsem cítil, jsem si jen tak nevymyslel. Zatvářil jsem se, jako bych chtěl protestovat, ale pak jsem to vzdal. Hnědého slova mě zabolela, ale ne tolik jako pohled na vlčici, kterou samotná má přítomnost doháněla k šílenství. Možná je někdy nejlepší nechat ty, co máme rádi, jít, napadlo mě. I když jsem já ten, co by měl jít. I hnědý vlk to naznačoval. Začal jsem se už otáčet k odchodu, připravený jít si vyplakat srdce někam k duté vrbě, ale Tasina slova mě opět zarazila. Já? Vykulil jsem oči nad takovým obviněním. Já ne! Zavrtěl jsem hlavou - to byl nějaký omyl. Nikdy v životě jsem Tasu neviděl a i kdyby ano, určitě jsem jí neublížil. Nikomu jsem nikdy neublížil. A už vůbec jsem nedělal takové hrozné věci, které vlčice popisovala. Vrtěl jsem odmítavě hlavou znovu a znovu a cítil jsem, jak se mi srdce propadá až kamsi hluboko. Proto se mě tolik bála? Myslela, že jsem někdo jiný? Někdo, kdo jí ubližoval? Ale já bych to nikdy neudělal. Nikdy. Těkal jsem pohledem mezi oběma vlky. Věřili mi? Tasa... asi ne. A co hnědý? Co udělá on? Co jsem to provedl?

Celé to bylo jinak, než jsem chtěl. Takhle jsem si to nepředstavoval. Kdesi v hloubi duše jsem nejspíš věděl, že je něco špatně, že tohle pobláznění nejsem já, ale že si se mnou cosi zahrává... Ale to bylo v hloubi duše. Na povrchu jsem nevěděl, co se to se mnou vlastně děje, jen jsem si uvědomoval náklonnost k šedé vlčici a zoufalou beznaděj z toho, že se nedokážu vyjádřit. Jako bych prostě nezvládal normálně přemýšlet, moje gesta byla nejspíš zmatená tak jako já sám. Jak by mi mohla Tasa rozumět? Ovšem do té vichřice mého vnitřního zmatku se náhle ozval hlas hnědého vlčka, který narozdíl ode mne ta slova mohl vyslovit nahlas a nebyl obestřen podivnou mlhou, která z něj činila komunikace neschopného hlupáka. Nastražil jsem uši a v očích mi zajiskřilo. Kápnul na to! Díky, usmál jsem se na něj a otočil se na Tasu, zda to i ona slyšela a zda už i ona chápe, o co mi vlastně - Ale ne... Úsměv mi na tváři pohasl, když jsem spatřil, že se vlčice už zase plazí po zemi v hrůze a strachu. Sklopil jsem hlavu. Jen ji trápím.
Bodlo mě z toho u srdce, najednou se mezi mým oblouzením objevil i záblesk střízlivosti, který vyvolal ten srdcervoucí pohled na vlčici ovládanou pouze hrůzou. Do toho se opět ozval Hnědý, tentokrát s otázkou, která mně zarazila. Cože? škubl jsem sebou, lehce polekán. To ne, zavrtěl jsem hlavou. Takže takhle vypadalo moje chování? Jako že jsem nějaký... nějaký úchylák, co si vyhlédne vlčici a chce s ní dělat jen to jedno? Chtěl jsem přece jen... jen si s někým být blízký. Jenom nebýt sám. Já přece nejsem... nechtěl jsem... Pomalu jsem vstal a o krok ustoupil od Tasy. Připadal jsem si jako idiot. A špinavec. Ubližoval jsem jí, i když jsem pro ni chtěl jen to nejlepší. Chtěl jsem, aby patřila ke mně, ale... ona asi nechtěla. Omluvně jsem sklopil uši a zavrtěl ohonem mírně staženým mezi nohy v podřízené pozici. Mrzí mě to. Neměl jsem sem ani chodit. Měl jsem je nechat být. V klidu.

Cítil jsem, že při mém doteku ztuhla, ale neodtáhla se ani neutekla... a ani do mě nezaťala tesáky. To se asi taky mohlo klidně stát, ale v mém omámeném stavu mi to došlo až po nějaké chvíli. Můj mozek byl jako oblouzený jakousi podivnou mlhou. Tohle se s vlkem stane, když potká svou opravdovou lásku? Jenže v tom byl trochu háček. Nezdálo se, že by Tasa cítila to samé ke mně. Co když za tím nebyl jen obyčejný strach? Třeba jsem nebyl vůbec její typ. Nebo... nebo ten svůj strach nedokáže nikdy překonat a pak bychom nikdy nemohli být spolu. Byl bych pořád sám. Opuštěný. Nasucho jsem polkl - ne! Takové myšlenky jsem si vůbec nesměl připouštět!
Po chvíli se ale začalo zdát, že to celé vážně vyjde. Z hrdla šedivé vlčice se vydralo jakési potěšené vrknutí a její tělo mělo tendenci se naklonit směrem ke mně. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv - Správně, pojď za mnou, to přece oba chceme... Spolu budeme šťastní. Jenže vtom se vlčice zarazila. Trhl jsem sebou, jako bych dostal facku, i když se vlastně nic nestalo. Mírně jsem svěsil uši. Co se stalo? Rychle jsem pohlédl na hnědého vlčka, který vrtěním hlavy bral zpět svou předchozí otázku, než jsem svou pozornost vrátil Tase. V jejích očích jsem četl otázku, možná až výzvu. Poprvé po dlouhé době jsem pocítil skutečnou hořkost nad skutečností, že jsem nemohl mluvit. Chtěl jsem jí říct, jak dlouho jsem hledal někoho jako ona a že po ní nechci nic jiného, než aby přišla blíž a než aby se mnou sdílela svůj čas, dokud se o sobě nedozvíme úplně všechno a dokud mezi námi nevykvete láska jako ze starých bájí. Ale to jsem jí říct nemohl. Vlastně jsem vůbec netušil, co dělat. Věnoval jsem jí poněkud zoufalý pohled a sklopil zrak k zemi. Neví, co chci. Nechápe to. Kdyby tak mohla cítit to, co cítím já... Vzhlédl jsem a zopakoval s poněkud smutnou tváří gesto, kterým jsem ji předtím zval blíž, ačkoliv nyní jsme od sebe byli snad jen na délku tlapky. Chci si být s tebou ještě blíž, víš? Tak blízko, jak to půjde...

Mé gesto, které jsem měl zcela zautomatizované, neboť jsem ho používal prakticky pokaždé, když jsem potkal někoho nového, se u šedé nesetkalo se zrovna nejlepší reakcí. Překvapeně jsem škubl ušima a hned tlapu od tlamy zase oddálil, když se z hrdla vlčice vydralo další zakňučení. To jsem nechtěl, sklopil jsem omluvně uši. Tmavý vlk to ale naštěstí rozluštil správně. Věnoval jsem mu spokojený úsměv - přesně tak, to bylo to jediné, co jsem tím chtěl říci, tudíž... se snad Šedá trošku uklidní, když už teď ví, co míním? Vypadalo to ale, že spíše pochybuje o mé pravdomluvnosti. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Já nelžu. Nikdy nelžu... a obzvlášť tobě bych nikdy nelhal, pomyslel jsem si a zatvářil se tak nevinně, jak jsem jen dokázal, až to muselo vypadat, že bych vyřčení nějaké nepravdy snad ani nebyl fyzicky schopen.
Hnědý vlk přeložil i mé další gesto. Byl v tom dobrý, uznale jsem na něj mrkl, ale oči jsem měl jenom pro vlčici, kterou již podruhé oslovil jako Tasu - tudíž to skoro jistě bylo její jméno. Už i Hnědý začínal vypadat trochu nervózně... a i já byl vlastně nervózní, nervózní ze vší té nervozity ve vzduchu. Tasa, ta krásná lesní víla, se ke mně vskutku začala přibližovat. Jenže se plížila, vyplašeně, až mi jí bylo líto. Skoro mi pukalo srdce nad tím poděšeným stvořeníčkem, které se plazilo a kňučelo. Asi čekala, že jí ublížím. Nejspíš jí někdo ublížil už dřív - rozhodně by tomu odpovídaly ty jizvy i drápky, které jí na jedné tlapě chyběly. Ale já nic takového udělat nechtěl. Ne. Už teď jsem v tom lítal až po uši, chtěl jsem ji utěšit, ne jí přitěžovat. Když se zastavila v pohybu, pomalu jsem se sklonil, dával přitom pozor, aby na mých pohybech nebylo nic náhlého a děsivého, a jemně jsem jí čenichem přejel po tváři. Takže byla skutečná... Přivřel jsem oči a usmál se, než jsem se opět pomalu odtáhl. Nestačil jsem ale udělat nic dalšího, zarazila mě otázka od Hnědého. Jak jako co se mnou budete dělat? nastražil jsem uši a na tváři se mi objevil zmatený výraz. Nechtěl jsem, aby se mnou někdo něco dělal... hledal jsem jen trochu lásky do svého zoufale prázdného srdce, to bylo vše.

Nedokázal jsem přijít na to, co na mě šedivou tolik znepokojuje. Nic jsem přece neprovedl... určitě ne nic, kvůli čemu by se měla snažit vsáknout se do země, jako to právě činila. Přinejmenším to tak vypadalo. Snížil jsem se až úplně na zem a snažil se vyhlížet zcela nevýhružně a neškodně - ani mouše bych neublížil, natožpak vlčici! Její společník cosi řekl - bylo to snad její jméno, Tasa? Moc hezké. Mluvil tlumeně, ale já ho zaslechl i přes dusot mého srdce. Zajímal se, co od nich chci... a já si uvědomil, že tohle se mi bude vysvětlovat opravdu hodně těžko. Bylo by to snazší, kdyby vlčicí nezmítal strach, ale takhle jsem se k ní dost dobře nemohl přiblížit a zabořit jí čenich do srsti na krku, jako bych ji hledal celý život. Což jsem vlastně dělal. Jen jsem o tom až donedávna nevěděl. Ale když jsem ji konečně spatřil před sebou, pochopil jsem. Všechno dávalo smysl. Všechno do sebe zapadalo. Jen bylo třeba teď našlapovat opatrně a nerozbít tu křehkou naději, že bychom my dva, já, ona... že bychom mohli zůstat spolu. Možná že se ale věci pohybovaly správným směrem. Byl to jen strach, co se jí zračilo v očích, nebo i něco jiného? Těžko říct. Možná si se mnou jen pohrávaly mé vlastní tužby.
Pustil jsem se tedy do vysvětlování, hezky postupně. Pozvedl jsem hlavu, ale prozatím jsem nevstával. Pro začátek jsem si přiložil tlapku k tlamě a zavrtěl hlavou, přičemž jsem přejel pohledem ze šedé na tmavého a zase zpátky. Doufal jsem, že mé mnohokrát použité gesto - nemluvím - pochopí rychle. Některým vlkům to docvaklo hned, některým to trvalo, ale já měl času dost. Teď, když jsem už šedou našel, nebylo kam spěchat, nebo ano? Chvíli jsem počkal, ať si to přeberou v hlavách, a pak jsem se pomaličku vytáhl zpět do sedu. Pohled jsem na chvíli zabořil kamsi ke svým tlapám, než jsem zrak opět zvedl k šedé, tentokrát s nevyslovenou téměř zoufalou prosbou v očích. Pozvednutou tlapkou jsem jí pokynul, aby přišla blíž. Aby se nebála. Jen jsem se jí chtěl dotknout a přesvědčit se, že je skutečná, ne jen nějaký přelud zrozený z ranní mlhy.

Na můj - jak jinak než mlčenlivý - pozdrav odpověděl pouze onen mladík. Jen jsem mu rychle pokývl, než jsem se obrátil zpátky k šedé vlčici, která ale reagovala úplně jinak, než jsem očekával. Vlastně mě to trochu vyděsilo. To už jsem to stačil pokazit? Zdálo se, že jsem ji pořádně vyděsil, ač jsem vůbec netušil čím. Rychle jsem si v hlavě přehrál své dosavadní činy, ale neuvědomoval jsem si, že bych udělal cokoliv, co by si mohla vyložit jako hrozbu. Možná jí hrozivý přišel už jen samotný můj zjev. Byl jsem konec konců dost velký vlk a možná jsem i mohl působit nebezpečně, když jsem sem tak vtrhnul beze slůvka vysvětlení. Byl bych to vysvětlení i podal, ale to žel bohu nebylo zase tak jednoduché. Ale ona se mě přeci nemusela bát. Byl jsem zcela mírumilovný... a chtěl jsem po ni jenom to nejlepší. Jistě to brzy pochopí.
Když přede mnou couvla, pomalu jsem se posadil a po chvíli přemýšlení jsem se snížil až do lehu, hlavu jsem si položil na tlapy a s naprosto mírumilovným úsměvem jsem vzhlížel k šedivé. Vidíš? Nejsem nebezpečný! Učinil jsem se momentálně nejmenším, jak jsem jen mohl a pomalu jsem vrtěl ocasem. Vůbec se mě nemusíš bát, to byla zpráva, kterou jsem se snažil vyzařovat celým svým tělem. Obrátil jsem se i na druhého vlka - asi jsem nemohl čekat, že by mě v mé snaze podpořil, ale on vyděšeně nevypadal, tak by třeba mohl působit aspoň jako morální podpora pro tuhle líbeznou vílu. Čím déle jsem na ni koukal, tím více se mi líbila. Věřil jsem, že se mě brzy přestane bát... a se mnou po boku by se pak už nemusela bát nikoho! Vždycky bych ji chránil, nenechal bych jí zkřivit ani chloupek.

//Mušličková pláž

S větrem od moře v zádech mi přišlo, že kráčím s naprostou lehkostí, jako bych našlapoval na obláčky. Popravdě jsem se ale valil lesem se svou typickou medvědí neohrabaností a kdokoliv tu byl mne nejspíš musel slyšet přicházet na míle daleko. Octl jsem se v dalším lese. V tomhle ale nebyla cítit přítomnost smečky, což bylo dobře - nyní jsem neměl čas hledat si domov, nejprve jsem potřeboval sehnat někoho, s kým ten domov budu sdílet. A i když tu nevisel smečkový pach, někoho jsem tu přece jen cítil. Dva pachy a jeden z nich patřil vlčici. Srdce mi při tom zjištění poskočilo. Mohla by... mohla by ona být tou, kterou hledám? To se již brzy dozvím. Zamířil jsem směrem, odkud jsem přítomnost vlků cítil a po chvíli jsem je spatřil.
Jeden z nich byl mladý vlk, ne už vlče, ale ani ne dospělý. A ta druhá... druhá byla vlčice. Nejspíše by ji málokdo označil za "krásnou" - srst měla rozcuchanou a místy potřísněnou krví a celkově asi nezapadala do šuplíku běžné atraktivity, ale mě v tu chvíli, v ranním světle dopadajícím na ni skrze nově vyrostlé listy stromů, připadala krásná jako lesní žínka. Uvědomil jsem si, že tam už nějakou chvíli stojím opodál mezi stromy, tlamu lehce pootevřenou jako nějaký slabomyslný pitomec a že pokud na mě ti dva ještě nezírají jako na troubu, jistě s tím brzy začnou. Mírně jsem potřásl hlavou, abych se vzpamatoval, a pak jsem si přehodil přední nohu před nohu a vysekl oběma přítomným hlubokou poklonu na pozdrav. Navázal jsem krátký oční kontakt i s tím vlčkem, abych snad nevypadal jako neomalenec, ale oči se mi neustále vracely k šedé dámě. Srdce mi bilo jako zvon. Mohla by být tou pravou? Ach...

//Mahtaë jih přes Ústí

Řeka se hnala kupředu a já ji o něco pomaleji následoval, ale brzy se ukázalo, že dál už to nejde. Přede mnou se totiž rozprostřelo... Moře? Překvapeně jsem vydechl. Nikdy jsem ještě moře neviděl, ačkoliv jsem o něm již párkrát zaslechl. Pohled přes tu nesmírnou vodní plochu mi téměř vyrazil dech, jak jsem tam tak stál ve slunečném ránu na písečné pláži a nechával vlny, aby se doplazily až k mým tlapám, které překvapení přikovalo k zemi. Vítr mi od moře nesl do čenichu vůni soli a zvuk křiku neznámých ptáků, kteří v něm nejspíše lovili ryby. Byl to dechberoucí výhled. Co je asi pod hladinou? Co za tvory může obývat tak obrovskou vodní plochu? V jezerech občas žily pořádně veliké ryby, ale tohle bylo mnohem větší než jakékoliv jezero, co jsem kdy viděl.
Byl bych se moři obdivoval nadále, ale bolestné bodnutí touhy v hrudníku mi připomnělo mou misi. Ach ano. Hledání pravé lásky. Nesměl jsem otálet. Co kdyby se mi mezitím někde ztratila? To bych nejspíše nepřežil... Ne, musel jsem jít dál, ať už byl oceán jakkoliv lákavý a záhadný. Vrátím se sem s ní, až ji najdu. Klidně by to mohlo být naše tajné místečko, pousmál jsem se. Pláž vypadala opravdu romanticky a byl tu klid. Dokázal jsem si představit, že večer, při západu slunce, to tu musí být naprosto fantastické. Věděl jsem, že tohle místo si budu pamatovat. Ale moře nikam neuteče - jenže má láska by mohla. Odvrátil jsem tedy tvář od vody a vykročil zpět na pevnou zem.

//Zrádcův remízek

//Borůvkáč přes Mahtaë sever

Stromy Borůvkového lesa zůstaly za mými zády společně s mou malou kamarádkou. Ona byla doma, mezi svými, tam, kam patřila. Ale kam jsem patřil já? A hlavně... ke komu? Teď, když byla Maeve pryč a její zvídavé otázky mi už neposkytovaly rozptýlení, ta nově planoucí touha v mém srdci byla téměř k nevydržení. Potřeboval jsem najít partnerku, svou lásku, svou květinku, o kterou bych mohl pečovat a kterou bych mohl mít rád. Našli bychom si domov a poklidně v něm žili. Jedině tak jsem mohl být šťastný! Cítil jsem, že pokud ji brzy nenajdu, moje srdce jistojistě pukne. Však jsem svou lásku rozdával celý život - miloval jsem svět, miloval jsem život, miloval jsem mnoho vlků, které jsem potkal, ale nikdy to nebyla ta nejpravější láska. Taková, co překoná všechny překážky - taková, jako byla v pohádkách. To ale neznamenalo, že nemohla být skutečná. Jak by se v těch pohádkách asi vyskytla, kdyby ji někdo nezažil doopravdy? To nebylo jako vymyslet si příšeru nebo nějaké daleké království... přišlo mi, že vymyslet si úplně nový cit bylo téměř nemožné. A proto jsem věřil tomu, že ta pohádková láska existuje. A že ji brzy najdu, ach ano, to jsem cítil. Jako by mě mé srdce nabádalo, našeptávalo mi... Kráčel jsem podél řeky jako ve snách, s hlavou v oblacích. Nedával jsem moc pozor na cestu, nechal jsem se vést svým srdcem a vodním tokem, který spěchal kamsi kupředu.

//Mušličková pláž přes Ústí

A bylo to tu. Čas loučení - tentokrát už doopravdy. Ach jo. Neměl jsem loučení rád. Byla vždycky těžká, a to i když nebyla napořád. Na druhou stranu, vždycky bylo lepší alespoň dostat šanci říct si nashledanou (či sbohem)... Se svou rodinou jsem se třeba nikdy rozloučit nemohl, jaksi jsem nepočítal s tím, že se ztratím a už nikdy nenajdu cestu zpátky. Mrzelo mne to dodnes. Však ani netušili, co se se mnou stalo. Ale takový byl život a já bych ho jiný asi ani nechtěl. Občas byl hořký a občas sladký jako lesní jahody, ale většinou byl obojí a ještě mnohem víc a to bylo přece neskutečně vzrušující. Mezi stromy smečkového lesa, který začínal v jarním jitru ožívat, bylo těžké si zoufat. A ani nebyl důvod si zoufat! Byl to přece dobrý konec hezkého výletu. Povětšinou hezkého. Ta cesta jeskyněmi zase tak báječná nebyla, ale věřil jsem, že až na ni příště zavzpomínáme, nejspíš se tomu ještě s chutí zasmějeme.
Maeve se ke mně přitiskla, tak jak to s oblibou činila celou dobu. Dovolil jsem jí to, jen jsem se mírně usmíval a pošimral ji špičkou ocasu pod čumákem. Ty mě taky budeš chybět. I Růženka, věnoval jsem pohled opeřenému tvorečku, který posedával na Maevině hřbetě a hleděl kolem sebe očky černými jako kuličky bezu. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou, když se ujišťovala, že na ni nezapomenu. Samozřejmě, že ne! Jak bych mohl? Ale pak už Maeve mířila pryč. Ještě mě upozornila, abych se choval slušně. Široce jsem se usmál - ta výzva mě rozhodně pobavila, obzvláště když vycházela z takové mladé tlamičky. Budu ten největší slušňák, co kdy chodil po tváři země, pomyslel jsem si a naposledy Maeve pokývl na rozloučenou, než se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní, dokud mi její oháňka nezmizela z dohledu mezi stromy. Pak jsem si tiše povzdechl, stal z lesní půdy a zamířil zase pryč. Nečekal jsem, než se tu objeví vlci ze smečky. Věřil jsem, že Maeve jim vyřídí, kdo ji přivedl - bylo zbytečné je připravovat o čas. Ohlédl jsem se přes rameno, ale byl jsem vážně sám. Tak sám... Někde musí být nějaká vlčice, která by mě měla ráda... která by mi dovolila mít ji rád. Nebo ne? Bylo na čase to zjistit. Vykročil jsem zpět k řece a pak dál, na cestu za láskou svého života, která mohla čekat kdekoliv.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Mahtaë sever

Beze spěchu jsem si to mířil k lesu, který byl domovem smečky. Domovem Maeve. Nehledě na to, jak moc jsem se to snažil zdržovat, stromy se neúprosně blížily a brzy nás obklopily. Zastavil jsem se hned na okraji lesa. Neměl jsem v plánu vydávat se dále - nechtěl jsem jim narušovat území a dělat problémy. Jen jsem dohlížel na to, aby se mladá vlčice dostala v bezpečí domů. Pouze jsem zavětřil, zda tu je někdo, kdo by si Maeve mohl převzít nebo koho by si tu našla a připojila se k němu. Pár vlčích pachů se tu ve vzduchu vznášelo, tudíž to bylo asi v pořádku. Malá princezna byla zpátky doma - i s novým opeřeným kamarádem. Všechno bylo tak, jak to být má. I to, že jsme z toho byli oba trochu smutní, bylo zkrátka součástí loučení. Posadil jsem se na lesní půdu a s lehkým úsměvem shlédl na Maeve. Čas se rozloučit, povzdechl jsem si. Sklonil jsem hlavu a něžně se svou tváří otřel o tu Maevinu na znamení toho, že si mi bude stýskat. A taky že jsem rád, že jsem ji poznal. Pak jsem se opět narovnal a pousmál se, tentokrát o něco více. Však se ještě uvidíme, ne? Můžu se sem kdykoliv zastavit. Vím přece, kde to je. Pomalu jsem mávnul oháňkou ze strany na stranu. Ale že jsme si spolu užili dobrodružství!

Maevina otázka byla trošku nečekaná, ale bylo pochopitelné a vlastně celkem hezké, že se o to zajímala. Byla to zajímavá shoda náhod, že nám láska přišla na mysl ve stejnou chvíli. Nejspíš to bylo tím jarem, které se vznášelo ve vzduchu - to přece bylo období lásky, rozkvětu, obnovy a nového života. Měl jsem jaro moc rád. Jen kdybych s někým mohl tu krásu kolem sdílet... Potřásl jsem hlavou. Mé myšlenky byly dnes obzvláště neposedné a neustále se rozbíhaly do všech směrů, takže bylo hrozně těžké se soustředit. Musel jsem to ale zvládnout, neboť Maeve měla další otázky. Byly naštěstí dosti snadné, aspoň prozatím, takže jsem na ně zvládal odpovídat i se svou rozpolcenou myslí a srdcem, které si až příliš živě uvědomovalo svou nenaplněnost. Přikývl jsem s lehce zasněným úsměvem - ano, líbilo se mi to. Byly to moc hezké okamžiky, ač vzácné. Nikdy jsem nebyl zrovna magnet na vlčice, ale o to více jsem si vážil každého čumáčku, který jsem kdy za život dostal. Ten první ještě doma v horách, pod hvězdnou oblohou, když nám studený vítr cuchal srst a padaly na nás drobné vločky sněhu. Iris, tak se jmenovala. Měla krásné zlaté oči a sladký úsměv. Zakoukali jsme se do sebe a pak se naše cesty zase rozešly, prostě jen tak, žádná hořká slova, bolestné loučení, jen mladické pobláznění - snad ani ne pravá láska, které jednoho dne zmizelo tak rychle, jak se objevilo...
Opět jsem potřásl hlavou a vykročil kupředu, neboť jsem si připomněl, co je potřeba udělat. Borůvkový les byl nedaleko. Loučení s Maeve se tedy kvapem blížilo. Tiše jsem si povzdechl, ale nedalo se vážně nic dělat - jediné, co jsem mohl učinit, bylo jít opravdu vycházkovým tempem a získat nám tak pár dalších okamžiků a dát taky Maeve prostor pro případné další otázky, které by ji mohly napadnout.

//Borůvkáč

Možná to vážně byly včely. I Maeve si totiž začala stěžovat na štípnutí. Nejmoudřejší by asi bylo zmizet, než vydráždíme celý roj... Jenže starosti se včelami brzy začaly vypadat zcela malicherné a zbytečné, neboť je vystřídaly starosti mnohem důležitější. Starosti o lásku a mé staré křehké srdce, které po ní zoufale zatoužilo. Přece jsem si trochu lásky zasloužil, ne? A měl jsem jí tolik, tolik k rozdávání! Nějakou hodnou vlčici bych jí mohl zahrnout, měla by se se mnou jako v bavlnce. Modré z nebe bych snesl, abych ji rozesmál, nechával bych jí ty nejlepší kousky masa a nejměkčí kožešiny ke spaní... Jako bych celou naši budoucnost už viděl před sebou. Problémem ovšem bylo, že jsem tu vlčici ještě nepotkal. Ale nemohla být přece daleko. Ne. Láska mého života mohla čekat za každým rohem. Musel jsem se ji vypravit hledat!
Ale hlásek vedle mě mě upozornil na to, že se nemůžu jen tak sebrat a odejít. Měl jsem přece pořád na starost Maeve. Musím ji odvést domů, připomněl jsem si. A pak budu moci vyrazit. Nemohl jsem Maeve jenom tak opustit, ať už mě srdce bolelo nezvladatelnou touhou jakkoliv. Ten pocit prázdnoty a nenaplnění byl strašný, až se mi skoro chtělo plakat, ale zároveň mnou zmítalo rozjaření a naděje. Cítil jsem, že už brzy se se svou láskou setkám. Zkrátka jsem si prožíval pěknou směsici emocí, do které jsem mohl zrovna přimíchat i překvapení - to když se Maeve zeptala, zda jsem se už někdy s někým čumáčkoval. Zarazil jsem se. Ta otázka přišla dost nečekaně. Netušil jsem, kam s tím Maeve míří, ale neviděl jsem důvod lhát, tudíž jsem přikývl. Pár takových vlčic už se v mém životě objevilo... nikdy z toho ale nebylo nic vážného. A to bylo přece strašně smutné! Muselo se to napravit.