Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzdálil jsem se od Baghý, od Wizku (která byla Gammou, jak jsem byl hned poučen) a od hnědého cizince Duncana. Zamířil jsem mezi stromy vlastně bez jakéhokoliv jasného cíle. Chvíli jsem si oddechl pod stromem a rozhlížel se po zasněženém lese, ale náhle jsem si čehosi všiml. Kolem byla spousta polámaných a popadaných větví. Nepochybně to měla na svědomí ta sněhová bouře a krutý vichr, který nešetřil nic živého, dokonce ani stromy. Nevypadalo to ale moc... reprezentativně. Nehledě na to, že jsem si živě dokázal představit, jak se do větve skryté pod sněhem někomu zamotají tlapy a spadne přímo na čumák. Mělo by se s tím něco udělat. A protože jsem momentálně neměl nic na práci, rozhodl jsem se, že se do toho pustím sám.
Vstal jsem a chopil se první větve, kterou jsem spatřil. Zabral jsem. Protože bez ustání sněžilo, vězela v závěji a chvíli trvalo ji z ní vyprostit, ale stačila troška kroucení a tahání a větev byla na svobodě. Pozpátku jsem ji začal táhnout k okraji lesa. Objevil jsem tam celkem hezký plácek, kam by se větve mohly odtahat. Aspoň budou na jednom místě, nebudou všude překážet a třeba se pro ně ještě najde využití. Dřevo se může vždycky hodit. Pak jsem zamířil pro další větev a přitáhl ji k té první. Byla to celkem fuška, protože některé kusy dřeva byly vážně pořádné, vichřice si se zdejším porostem celkem zahrála. Les se ale časem vzpamatuje. Tahal jsem a sbíral, dokud mě už úplně nebolely nohy - v tu chvíli už byla kupa větví dost veliká. Kus lesa, po kterém jsem se pohyboval, dle mého skromného názoru dost prokoukl. Spokojen se svou prací jsem si lehl pod strom opodál a začal okusovat obzvláště hezký klacek, který jsem si vyšetřil pro sebe. Kůra mi chřoupala pod tesáky a já přemýšlel, do čeho bych se ještě mohl pustit, až si trochu odpočinu. Popadla mě zřejmě nějaká akční nálada.

//Cedrový háj přes Mahtaë sever

"Jak jsem říkal - moc rád se toho ujmu," ujistil jsem Baghý a zamával ocasem. "A s vlčaty klidně můžu vypomoct v mezičase. Nebo s čímkoliv, co bude potřeba. Stačí říct." Tlapy nás nesly dál hlubokým sněhem, ve kterém se vůbec nedalo kráčet snadno. Snažil jsem se prorážet cestu pro Baghý, ale zdálo se, že ona se naopak zarputile snaží kráčet vedle mě a záměrně si tak dělá věci těžší, než nutně musí být. Lehce jsem nad tím zavrtěl hlavou, poněkud pobaveně, ale nijak jsem to pro jistotu nekomentoval. Radši jsem se jal dovyprávět svůj příběh. A Baghý poslouchala, trpělivě. Opět jsem se musel pozastavit nad tím, jak to je zvláštní, být schopen s někým takhle mluvit o tom, co jsem zažil. Nakonec jsem se ale dostal na konec příběhu a usmál jsem se na Baghý, která můj život označila jako "šťastný". To bylo velice výstižné, ne? Ne každá chvíle v něm byla prozářená sluncem a některé časy byly těžké, ale ano... z velké většiny to byl šťastný život. "Byla. A taky chytrá a mazaná jak deset lišek," zasmál jsem se. "Snad je teď taky šťastná." Opravdu jsem v to doufal. Ale věřil jsem, že ano. Ve světě se neztratí a svoje štěstí si taky určitě najde.
Ve vzduchu se ale vznášely pachy cizinců a Baghý tak volaly vůdcovské povinnosti. "Asi to s tebou půjdou okouknout a pokud to není nějaká banda, co nám bourá les, půjdu si po svém, ať se ti nepletu pod nohy," zazubil jsem se, neboť na to, abych se Baghý pod tlapky připletl zrovna já, bych se asi musel zatraceně snažit. Zamířil jsem tedy za ní a brzy jsem spatřil hnědého vlka, který postával na hranicích. Pokývl jsem mu na pozdrav a stejně tak jsem to vzápětí zopakoval pro vlčici, která se sem přihnala a vypadala... zmateně? Nebo spíš vyděšeně? Každopádně, jak se konverzace odvíjela dál, bylo mi jasné, že jsem zde pouhým okrasným křovím (které ani tu okrasnou funkci příliš neplní) - les nikdo nebořil a Baghý měla všechno pod kontrolou. "Já tedy půjdu," vyslal jsem k tetě myšlenku. "Jsem rád, že jsme si mohli popovídat," pousmál jsem se, znovu pokývl neznámým a otočil se k odchodu. Lehce jsem přitom ještě na rozloučenou drknul do Baghý a pak jsem se vytratil mezi stromy. Třeba někde narazím na společnost. Nebo najdu ten úkryt.

Pohrával jsem si v hlavě s tou myšlenkou, opatrně, jako by mě snad mohla kousnout. Když se začala smát Baghý, rozesmál jsem se i já, ale nerozhodné myšlenky mi pořád vrtaly v hlavě. "Zas tak doslova jsem to nemyslel," uchechtl jsem se nakonec. Ten můj strach ostatně nepramenil z toho, že bych se bál vybafnutí od nějakého přízraku. Ten duch, co mě děsil, byl spíš duch minulosti... a věcí, které se nikdy nestaly. "Jenom... já nevím. Je to zvláštní myšlenka." Zadumal jsem se. Baghý nad tím nepřemýšlela, když tam šla, protože o tom neměla ponětí. Možná by bylo lepší, kdybych na to taky přišel omylem. Pak bych nad tím nemohl tolik dumat. "Ale jestli taková možnost existuje, asi by byla hloupost jí nevyužít," usoudil jsem nakonec, ač poněkud váhavě. Nechtěl bych propást možná jedinou šanci, kterou kdy dostanu k tomu, abych si s tátou skutečně promluvil. I když jsem se toho bál. Budu se na to ale muset ještě přichystat.
Baghý souhlasila, že bychom se měli vydat k domovu a tak jsem i já vstal, abych se k ní na cestě připojil. "To snad ne," zasmál jsem se a zamával ocasem, když Baghý chtěla slyšet o tom, co jsem zažil dál. Než jsem ale vůbec stačil začít, náhle, jako když do ní střelí, se ke mně otočila s další zprávou. Vykulil jsem překvapeně oči. "Lovec? Vážně?" Nebyl jsem zvyklý si sám sebe představovat zrovna na téhle pozici, ale na druhou stranu, když jsem nad tím teď uvažoval, nebylo to ani nic příliš šíleného. "Pokud mi tu funkci chceš svěřit, pak se jí ujmu rád," usmál jsem se. Byl jsem nakonec ochoten vypomáhat s čímkoliv, s čím bylo potřeba. A pokud měl být mým loveckým parťákem Awarak, tím líp. Měl jsem dojem, že nám to spolu šlo opravdu dobře.
S tím už jsme tedy vykročili k domovu a já se rozhodl vrátit ke svému příběhu: "Tak teda, abych to dopověděl. Někdy po mé druhé zimě mě popadlo takové toulavé období, co asi popadne většinu mladých. Akorát že já se jednou zatoulal tak důkladně, že už jsem se nedokázal vrátit zpátky a když jsem se o to snažil, akorát jsem se zamotal ještě víc. Takže tím jsem se tedy poprvé octl na světě úplně sám. No, nebyl to zrovna ten nejlepší pocit," pokrčil jsem rameny a zasmál se, protože i když v té době mi bylo spíš do pláče, teď už to byla dávno minulost a já samozřejmě dnes už věděl, že to v pohodě přežiju. "Naštěstí to netrvalo moc dlouho, protože jsem záhy dostal šanci zahrát si na hrdinu a zachránit mladou vlčí slečnu před šakalem. Jmenovala se Eira a ve výsledku vlastně spíš zachránila ona mě. Nebo jsme se zachránili navzájem. Pomohl jsem jí totiž vrátit se domů, ale ona se rozhodla, že nejspíš vypadám příliš natvrdle, než aby mě mohla nechat potulovat samotného po světě." Na tváři se mi objevil široký úsměv při vzpomínkách na vlčici, kterou jsem viděl vyrůstat a která tehdy byla docela mrňavá. "Takže se za mě přimluvila u svých rodičů, tamních Alf a ti mi nakonec dovolili zůstat u nich v Cedrové smečce." Ohlédl jsem se na vzrostlé stromy, které jsme nechávali za sebou a které mi tak připomínaly bývalý domov. "A to je vlastně celé. Pobýval jsem tam roky na postu pečovatele, viděl jsem vyrůstat spoustu vlčat a byl jsem tam šťastný, až donedávna, kdy se tam věci jaksi... pochroumaly." Tiše jsem si povzdechl - nic dobrého holt nevydrží věčně. "Takže jsem nakonec odešel a chvíli se toulal, než mě tlapy donesly sem... a ten zbytek už znáš," zazubil jsem se na Baghý a pak se zahleděl k našemu lesu, který se už mílovými kroky blížil.

//Borůvka přes Mahtaë

Jak bych se vůbec mohl na Baghý zlobit? Činy vlčice, která tehdy přišla o bratra, jejíž bolest jsem si ani nedokázal představit a která nemohla tušit, že jí přece jen po něm cosi zůstalo, ve mně nemohly vyvolat žádný hněv. Spíš mi bylo líto, že to v ní pořád vyvolává bolest. Nechtěl jsem, aby nás minulost musela trápit - ale taková už nejspíš minulost byla. I hezké vzpomínky dokázaly být poněkud hořkosladké, protože časy, na které se obracely, už byly dávno pryč... a co pak teprve ty špatné vzpomínky? Na pár vteřin jsem zavřel oči a lehce potřásl hlavou. Teď nebyl čas se trápit.
To místo, kde se dá hovořit s mrtvými, mě trochu děsilo. Nevěděl jsem vlastně ani proč. Kdyby to bylo nebezpečné, Baghý by mi to řekla, ne? "To zní," přikývl jsem a přitom poslouchal, co k tomu chce Baghý dodat dál. Znělo to zvláštně. Opravdu hodně zvláštně. "Takže... bych tam mohl s tátou mluvit," zadumaně jsem shlédnul ke svým tlapám. Jenže co kdyby on nechtěl mluvit se mnou? Nebo by byl úplně jiný, než jsem si ho kdy představoval? A jak bych mu připadal já? "Asi bych si tohle musel ještě rozmyslet," vyslal jsem nakonec myšlenku směrem k tetičce a konečně vzhlédl. "Nějak se na to připravit. Asi..." Nervózně jsem se zasmál. "Asi se trochu bojím duchů. I když asi není proč, že?"
Rozhlédl jsem se kolem. Den se chýlil ke konci. Už zase. Přešlápl jsem - bouře se utišila. Mohli jsme jít. Ale chtělo se nám? "Možná bychom se měli pomalu vydat směrem domů," broukl jsem. "Už jsme pryč dlouho a nechtěl bych tě brzdit od nějakých povinností," pousmál jsem se. Klidně bych tu pod cedry vydržel sedět ještě dlouho, ale věděl jsem, že to tak úplně nejde. "Zbytek příběhu ti klidně můžu dopovědět po cestě - jak jsem říkal, není to nic moc vzrušujícího." I když to možná byla pro mě ta úplně nejdůležitější část, věděl jsem, že pro Baghý to tak není - vlky, které jsem poznal po odchodu z domova ona už nepotkala.

loterie 6

Vybalil jsem na Baghý zatím jen první půlku svého příběhu, ale i tak mi přišlo, že toho bylo až až. Na jednu stranu jsem se až divil, jak snadno vyprávění plynulo, když jsem se do něj pustil, na stranu druhou jsem se trochu cítil, jako bych zrovna uběhl maraton. Byl to zkrátka nezvyk. Ale Baghý zářila úsměvem, když jsem začal mluvit o mojí - o naší - rodině a už jen kvůli tomu bych klidně vyprávěl donekonečna. Zasmál jsem se, když zavzpomínala na svoje a tátova mladá léta, která strávili skákáním z průšvihu do průšvihu. "Byli, pochopitelně, jako skoro každá omladina," potvrdil jsem se širokým úsměvem. "Myslím, že z nás musela jít hlava kolem celé smečce a hory nám pomalu byly malé." To byly bezstarostné časy, když jsme všichni čtyři jen lítali po horách a vnášeli chaos do všech koutů.
Když ale přišla řeč na to, jak máma zůstala sama na naši výchovu, Baghý poněkud sklesla. Tohle byly ty tíživější vzpomínky. Ty, které bolí i po letech. Svěsil jsem uši a povzbudivě do Baghý drknul čenichem. "Za to se na tebe nikdo nemůže zlobit," broukl jsem. "A jak říkáš, minulost se už nedá změnit. Důležité je, co je teď." I když se možná minulost dala vytáhnout zase na světlo, jak Baghý vzápětí nastínila. Zapátral jsem v paměti, pak jsem pomalu přikývl. "Vlastně myslím, že ses o čemsi takovém zmiňovala. Místo, kde lze mluvit s mrtvými, že?" otázal jsem se opatrně, protože jsem si nebyl jist, jestli se mi to v hlavě s něčím neplete. Ta představa ve mne vyvolávala nejistotu, i když bych z ní měl být spíše nadšen. Znamenalo by to možnost potkat se s tátou. Promluvit si s ním. Spatřit ho na vlastní oči... Měl bych po takové šanci chňapnout, ale já přesto váhal, aniž bych si byl vlastně jistý proč. Na chvíli jsem odsunul do pozadí fakt, že jsem ještě nedokončil svůj příběh. "Myslíš..." Zatřásl jsem hlavou a začal znovu, jinak: "Zkoušela jsi to někdy?"

loterie 5

Bohové mi byli záhadou. Nesetkal jsem se se žádným z nich, ačkoliv jsem už slyšel různé zkazky. Ty ale nemohly nahradit osobní setkání. A i když Život mne zajímal, Smrt ve mně už jen svým jménem budila spíš obavu - a Baghý na tom dle vlastních slov byla dost podobně. Lehce jsem se zamračil, když řekla, že ji ona bohyně potrhala. "To zní hrozně. Snad by se to dalo nějak vyřešit i bez jejího zásahu," potřásl jsem hlavou. "Na druhou stranu, kdyby dokázala zařídit, že se spolu budeme moci bavit i dál, snad bychom její návštěvu mohli přetrpět." Jak už to chodilo, nic v životě nebylo jen tak zadarmo a leckdy se muselo cosi obětovat. Ale teď to nebylo podstatné. Však jsme tam ještě nemířili. "Jistě, že to půjde. Pokud tu můžou vlkům růst křídla a... a měnit se na motýly," vzpomněl jsem si, co mi vyprávěla Lilac, "pak by naše přání neměl snad být takový problém."
Shodli jsme se na tom, že si s námi nejspíš pohrál osud. Baghý ale zajímal můj příběh - což jsem samozřejmě očekával. Chvíli jsem se zamyslel, jak jsem přemítal, odkud začít. No, odkud. Přece od začátku. "Tedy, příliš vzrušující příběh to není," zasmál jsem se. "Ale povím ti ho rád. Takže, narodil jsem se ve smečce pod horou, to už víš. Asi před... devíti zimami? Byli jsme čtyři - já, můj bratr Léo a sestry Badri a Orla. Takže ti po světě ještě někde pobíhají neteře a další synovec," pousmál jsem se, ale potom jsem si tiše povzdechl. Doufal jsem, že ještě někde pobíhají a ať už jsou kdekoliv, že našli štěstí. "No... že vyrůstat v horách není zrovna snadné ti asi nemusím nějak zdůrazňovat, ale měli jsme hezké dětství, i když -" Zarazil jsem se. Jistě, že nám chyběl táta. A Baghý nepochybně chyběl bratr. Ucítil jsem kolem srdce dotek smutku, který jsem nechtěl vytahovat na povrch - vlastně jsem se toho i bál. "I když na nás máma byla sama," dokončil jsem jemně a opatrně se zahleděl na Baghý. Nechtěl jsem jitřit starou ránu, ale nemohl jsem jen tak tátu vynechat ze svého příběhu. To by bylo ještě horší. Zasloužil si v něm být, i když jsem ho nikdy nepotkal. "Neměla to lehké, ale pomáhali jí babička s dědečkem," pokračoval jsem po krátké odmlce a snažil se netvářit přitom příliš zkroušeně, "a taky zbytek smečky, takže jsme nakonec všichni dospěli a naučili se všechno, co jsme potřebovali. I když mluvit mě nedokázal naučit nikdo," pokrčil jsem rameny s lehkým úsměvem a chvíli se odmlčel, abych dal Baghý taky šanci něco říct a rovněž abych si srovnal myšlenky před druhou půlkou příběhu - ač jsem nemusel otvírat tlamu, nebyl jsem zvyklý na tolik mluvení a shledával jsem to kupodivu celkem náročným.

loterie 4

Cítil jsem se v tu chvíli zcela spokojený. Den se překulil v noc a s jejím příchodem vichr kolem nás přestával i tolik hučet, ale já teď, když jsme se skrývali mezi stromy, počasí už příliš nevnímal. Hustý kožich mne dostatečně hřál, takže jsem neměl důvod, proč si stěžovat. Především se ale moje pozornost upínala k Baghý, které se na tváři objevil úsměv, když jsem k ní začal skrze to Vlčíškovské spojení promlouvat. Měl jsem pocit, že jsem to celé vyjádřil poněkud... neohrabaně, ale hlavní poselství zůstalo zachováno a to bylo to nejdůležitější. Vlastně ne. Nejdůležitější bylo, že jsme se našli a byli jsme tu teď spolu.
Našpicoval jsem uši, když Baghý nadnesla, že s pomocí Života by třeba šlo zařídit, abychom spolu mohli mluvit pořád. "To by bylo skvělé! A i když zas tak přesně nevím, jak to s bohy chodí, nemělo by to být nemožné. Už jsem něco podobného zkoušel se Sigym. Mluvil se mnou přes myšlenky, jen... no, nefungovalo to tak dokonale, jako tohle," vzpomněl jsem si na to, jakou to v žíhaném vyvolávalo únavu. Určitě bych nechtěl, aby každá konverzace musela být námahou. "Ale třeba by Život přišel i na něco lepšího." Však byl konec konců bůh, ne? V takových věcech se musel vyznat jako nikdo jiný.
Úsměv na mojí tváři se jen rozšiřoval s tím, jak Baghý dál mluvila. "Nejspíš nás osud svedl dohromady," střihl jsem ušima. "Konec konců jsme sem oba měli dlouhou cestu a jen těžko bych věřil tomu, že za tím stojí obyčejná náhoda." Však ta šance na to, že se v širém světě najdeme, byla úplně maličká. Ale duše, které patří k sobě, se ve světě vždycky najdou. Nebo jsem tomu alespoň chtěl věřit. Baghý slova mne hřála u srdce. Naklonil jsem se, abych se mohl krátce přátelsky otřít o její rameno.

loterie 3

Bylo to zvláštní, moci s někým takhle rozmlouvat. Nezvyklé a trochu podivné, ale nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Nejspíš bych si na to dokázal zvyknout, ale nedělal jsem si iluze - nebude to napořád, jen na nějaký čas, a ani jeden z nás netušil, jak dlouhý ten čas bude. Doufal jsem ale, že nám Vlčíšek dá ještě aspoň pár dní. Nejdřív ale mou touhu popovídat si s tetičkou trochu zastínily obavy o blaho vlčat. Jenže ta byla momentálně zkrátka mimo náš dosah. Nezbývalo nám než doufat, že se nedostali do nějakých problémů. Baghý poznámka o mladé lásce mě ale donutila roztáhnout tlamu do úsměvu. "Ha, kdo ví? Třeba ano. Celkem by se k sobě hodili," zazubil jsem se.
Když moje obavy o ty dva neposedy trochu pominuly - určitě byli přece v pořádku, nebyli snad tak hloupí, aby v tomhle počasí běhali po všech čertech - konečně nastala příležitost, po které jsem tolik toužil. A když tu byla, najednou, jako bych měl hlavu úplně vymetenou. Byl jsem tedy rád, že se s první otázkou vytasila Baghý, a že to byla otázka celkem zásadní. Už jsem si zvykl, že na mně každý haleká, jak ho napadne, ale pravé jméno jsem měl jen jedno. Bylo moje a jen vzácně jsem ho slyšel z cizí tlamy, takže když ho po mně Baghý nahlas zopakovala, doslova jsem se rozzářil a zvesela přikývl, na moment zapomínajíc, že můžu používat slova. "Taky mne těší, že se konečně oficiálně představujeme," vyslal jsem k Baghý úmyslně přemrštěně dramatickou myšlenku a vysekl poklonu, div jsem si nezabořil čumák do sněhu, načež jsem se krátce zasmál. Horečně jsem přitom přemýšlel, na co bych se měl ptát já, ale moje myšlenky se vracely jen k jedné věci a to nebyla otázka. Jenže jak to říct? Možná tohle celé bylo těžší, než jsem se prve domníval. "Baghý?" přešlápl jsem a můj výraz znejistěl. "Já jen... určitě máš spoustu otázek a já ti všechno rád povím, ale netuším, kolik máme času, tak... než vyprší, chci říct, jak mně těší, že jsme se našli." Lehce jsem pozvedl koutky tlamy do mírného úsměvu. "Nikdy bych si ani nepomyslel, že ještě někde ve světě narazím na rodinu - a přece! Jen bych chtěl, abys věděla, že jsem moc rád, že se to stalo. A jsem ti vděčný za tu námahu co jsi věnovala rozlousknutí té naší malé záhady," zasmál jsem se při vzpomínce na to, jak jsme seděli u tůňky a lámali si hlavy tím, co spolu máme společného. Kdekdo by se na to vykašlal, protože čert ví, co se mu ten nemluvný blázen snaží sdělit. Najednou jsem se cítil jaksi dojatě. Sklopil jsem pohled ke svým tlapám zabořeným do sněhu a rychle zamrkal, než jsem zvedl pohled opět k Baghý, už zase s lehkým úsměvem na tváři.

loterie 2
//VVJ

Spěchali jsme do úkrytu lesa, jak jen to šlo. V bouři se opravdu nedalo vydržet, bylo to trochu moc i pro naše seveřanské kožichy. Jakmile jsme se octli mezi stromy, hned se dal ucítit rozdíl. Zima tu byla stále, ale větru a sněhu se alespoň do cesty stavěly mohutné kmeny stromů. Cedry, uvědomil jsem si, když jsem spatřil jejich rudou kůru a srdce mi poskočilo tou nenadálou připomínkou Cedrové smečky, kde jsem dlouho ve stínu podobných dřevěných obrů žil. Byly to krásné stromy a já byl překvapený a potěšený, že jsem je objevil i tady. Ani to nebylo příliš daleko od mého nového domova. Zvláštní, jak se cesty osudu klikatí...
Lehce jsem si povzdechl, když Baghý podotkla, že nemůže vlčatům neustále pobíhat za zadnicemi. Ostatně ani jeden z nich už nebyl tak úplně malý. "Já vím," potřásl jsem hlavou, ze které mi přitom spadla sprška sněhu. Oklepal jsem se tedy celý, když už jsem s tím začal. Baghý měla samozřejmě pravdu - Jerry s Night nebyli zrovna vtělením poslušnosti a začínali dospívat do věku, kdy by měli začít nést trochu zodpovědnosti za své činy. Jenže to neznamenalo, že jsem se o ně nebál. Nechtěl jsem, aby to byly jejich životy, které si zima vezme. "Jen doufám, že budou opatrní," povzdechl jsem si nakonec jen a usadil se k patě silného kmene.
Smutné téma jsme nechali za sebou - stejně jsme s tím teď nic nemohli dělat. Jerry a Night mohli být hned vedle na louce nebo tisíc mil daleko a vyšlo by to úplně nastejno. Nikdy bychom je nenašli a ještě bychom se nejspíš sami ztratili. Když se tetičce na tváři objevil úsměv, hned jsem se jím nakazil i já. Samozřejmě! Bylo toho spousta, co dohánět. A Baghý hned měla první otázku. Usmál jsem se. Konečně bude zase někdo znát mé opravdové jméno. Sigy ho už znal, jenže toho jsem hrozně dlouho neviděl a kdoví, jestli se se mnou vůbec chtěl bavit. Jestli ho někdo měl znát, pak to byla právě Baghý. "Erlend. Jsem Erlend," vyslal jsem k ní myšlenku a vesele se zazubil: "Ale slyším na leccos."

loterie 1

Jediné, co jsem chtěl, bylo si popovídat s Baghý, dokud Vlčíškovo kouzlo funguje, protože kdoví, kdy mohlo vypovědět službu, jenže nám to asi nebylo souzeno. Nebo aspoň ne tak snadno. Počasí se totiž zhoršovalo s každou minutou a brzy kolem nás svištěl vítr, sníh a mráz se zahryzávaly do tváří a do čenichu a zkrátka se z toho vyklubala sněhová bouře, která si nezadala s některými z těch, které jsem zažil doma. Brzy z nás byly jen tři chlupaté hroudy pokryté sněhem a ledem. Nemohli jsme tu zůstat.
Ke stejnému závěru dospěla Tati, která se hned rozběhla pryč, a taky Baghý. "Možná bychom to zvládli až domů?" Byli jsme pryč už dlouho a já měl celkem obavy, jestli to vlčata zvládla zpátky v pořádku. Zamířili tam vůbec, nebo lítali kdoví kde? Baghý se ale rozhodla vydat za Tati do lesíka, který byl blíže. Nejspíš to byla ta jistější volba. Borůvková smečka bude muset ještě počkat. Jen jsem tedy přikývl a vyrazil s ní po stopách Tati, které vítr rychle smazával. "Snad jsou Jerry a Night v pořádku," ohlédl jsem se za nás do sněhové temnoty a sklopil hlavu před větrem. "Vydali se domů, že ano?" Těžko bych si odpustil, kdyby někde umrzli. Byl jsem to ostatně původně já, kdo je vytáhl ven z lesa a kdo se pak vydal do hor. Myslel jsem, že zůstanou s Baghý a Tati... Jenže víte, co znamená "myslet". Teď se s tím ale stejně nedalo nic dělat. Bojoval jsem s bouří a probíjel se jí kupředu po boku Baghý, kterou jsem se aspoň trochu snažil zaštítit svým tělem před větrem. Obával jsem se však, že to nedělá velký rozdíl.

//Cedrový háj

loterie

Ani jsem příliš nevnímal, kam mě to moje unavené tlapy táhnou. Už jsem se vláčel zasněženou krajinou pořádně dlouho, aniž bych vlastně pořádně věděl, kam mířím. Momentálně jsem ze všeho nejvíc toužil po nějakém měkkém pelechu, na který bych složil svoje stárnoucí kosti, ale nebyl jsem si jist, jestli se něčeho takového dočkám - aspoň v těch nejbližších chvílích. Chlad by mi zas tolik nevadil a nepřekážel, nakonec ani nebyla zas taková zima ani nesvištěl nějaký krutý severák. Kamenem úrazu byla nízká viditelnost všude kolem. Mžoural jsem dopředu, ale bylo to jako prodírat se hustou bílou tmou. Určitě za tohle nemůže jenom sníh, pomyslel jsem si. I když sněžilo, vločky se k zemi snášely pomalu a ve velkých chuchvalcích a samy o sobě by mi stoprocentně tak nezkrátily dohled. Dělo se tu ještě něco jiného, hustá bílá mlha obalovala všechno okolo. Okolní svět se tedy slil v neprostupnou bělobu - bílá mlha, bílý sníh... bílá tma. A já už ani netušil, kam vlastně mířím a jestli poslední hodiny netápu v nekonečných kruzích. Chodil jsem tu kdovíjak dlouho, ale z mlhy se nevynořovaly žádné záchytné body, které bych poznával, jen příležitostný strom nebo klacky, které v teplejších obdobích roku byly nejspíš keřem. Moc rád bych věděl, kam jsem se to dostal a jestli tahle mlha má vůbec nějaký konec. Co víc, zajímalo by mě taky, jestli to byla obyčejná mlha nebo nějaká zakouzlená, protože se mi nezdálo, že by se chtěla v dohledné době zvednout. Tak či tak, začínala se mě zmocňovat lehká beznaděj. Ještě jsem nepropadal úplnému zoufalství, ale neměl jsem k němu daleko. Obával jsem se, že jsem nenávratně ztracený v nějakém nekonečném mlžném bludišti, ze kterého se každou chvíli může vynořit kdoví co a ani nemůžu volat o pomoc. Cítil jsem se osamělý jako už dlouho ne. Erlende, Erlende, povzdechl jsem si sám nad sebou, kdybys radši seděl doma na zadku.

Tetička vypadala asi tak šokovaně, jako by právě spadla z měsíce a já se stále usmíval, ačkoliv když jsem Baghý všechno vysvětlil, ten úsměv se stal poněkud váhavým. Netušil jsem, co mi na to všechno hnědá vlčice odpoví... vypadala chvíli nadšeně, chvíli zase zmateně a já si byl celkem nejistý tím, co se vlastně z toho všeho nakonec vyklube.
Ale očividně jsem se obával naprosto zbytečně, protože když jsem se konečně dostal na konec svého vyprávění, vlčice vyskočila na všechny čtyři a nadšení z ní přímo sršelo. Jako bych jím byl nakažen, vyskočil jsem předníma do vzduchu a vzápětí jimi klesl zase dolů a protáhl je dopředu, až se mi břicho otíralo o sněhové závěje a zadek s oháňkou mávající už zase zběsile sem tam trčel k obloze. Baghý mě vůbec neměla za blázna. Přiznala, že sama se u onoho - bůžka? ducha zimy? - zastavila a její přání že se neslo v podobném duchu, jako to moje. To mě zarazilo v mém trojčení, narovnal jsem se ze závěje a zahleděl se vlčici do jediného zdravého oka. "Vážně?" Zahřálo mě u srdce vděkem. Tetička sice vypadala, že moc neví, jak to všechno vyslovit, ale já jen potřásl hlavou. "Vypadá to, že jsme si vzpomněli jeden na druhého," broukl jsem jemně v duchu a pousmál se.
Vzápětí jsem se ale spíš útrpně zašklebil, když ke mně dolehly Baghý myšlenky, následované vzápětí jejími slovy, takže se mi to v hlavě všechno mísilo ozvěnou - zřejmě ten dárek měl i své mouchy, ale nechtěl jsem na ně momentálně poukazovat. "Jo, to můžeme! Tedy... prý to kouzlo není napořád, takže bychom ho měli využít co nejvíc, dokud funguje!" Určitě toho bylo hodně, co Baghý chtěla slyšet a já taky měl spoustu věcí, které jsem jí chtěl říct, ale ještě chvíli jsem s tím musel počkat. Přitočila se k nám totiž Tati a Baghý měla cosi, co jí chtěla sdělit. Když mě Baghý oslovila oním novým jménem, které jsem dostal, a pak mi věnovala váhavý pohled, jen jsem mávl tlapou - jen ať si to společně nejdřív vlčice vyřeší, pak bude času dost. Usadil jsem se do sněhu opodál a vyčkával.

Jakmile jsem k tetičce vyslal to opatrné slovo, leknutím sebou škubla a začala se rozhlížet, jako by očekávala, že najde ještě někoho dalšího, kdo to k ní mluvil. Takže to funguje. To mě podrž, ono to vážně funguje! Úsměv se mi ještě rozšířil a nadšeně jsem přikývl, když se mě zeptala, zda za tím stojím já. Pak jsem si ale uvědomil, že vůbec nemusím kývat, že jí to můžu prostě říct. Bylo to tak jednoduché, když jsem pochopil, jak na to. Jako bych to dělal odjakživa. "Ano, to já," broukl jsem k Baghý tichou myšlenku a přiměl se trochu uklidnit, protože jsem viděl, že je z toho vlčice pořádně překvapená. Aby taky ne! Já bych se asi taky pěkně divil, kdyby ke mně můj němý synovec najednou začal telepaticky promlouvat, možná bych i zpochybňoval svůj zdravý rozum. Akorát že já žádného němého synovce neměl. Nebo možná ano, ale rozhodně jsem o něm nevěděl. "Byl jsem se podívat v horách," začal jsem objasňovat, co se vlastně stalo. "Vylezl jsem až na nejvyšší vrcholek a potkal tam Vlčíška. Já vím, že to asi zní praštěně, ale je to vážně tak! Říkal, že mi může splnit přání." Když jsem nad tím tak přemýšlel, vážně to znělo jako něco z povídačky pro vlčata, ale já si to nevymýšlel a věřil jsem, že Baghý mě ze lži neobviní. Ostatně podivné jevy tu nebyly ničím neobvyklým... a důkazy byly přímo tady. "Chtěl jsem... přál jsem si s tebou mluvit. Doopravdy mluvit. A on mi to splnil. Vážně to dodržel." Zastřihal jsem zvesela ušima, ale ve tváři jsem teď trochu zvážněl. Sám jsem tomu měl problém uvěřit, ale nepochybně to bylo skutečné. Jen... jen jestli Baghý moje přání ocení tolik, jako já? Znovu jsem na ni upřel vyčkávavý pohled, tentokrát s lehkou obavou. Třeba by byla radši, kdybych zůstal mlčet. Ne, že bych tomu opravdu věřil, ale ta pochybnost se přece vynořila.

//Z. Galtavar

Sice byla tma a na nebi se začaly sbírat mraky slibující pořádnou chumelenici, ale paprsek měsíce sem tam ještě probleskl až k pohádkově zasněžené zemi. Právě v jednu takovouhle chvíli jsem u jezera rozeznal tmavou vlčí siluetu a srdce mi poskočilo - to musela být Baghý! Takže tady pořád byla. Pospíšil jsem si, těch posledních pár desítek metrů jsem se přiměl ke cvalu, na tlamě mi zářil široký úsměv, když jsem se k ní zadýchaně řítil. Jak se vzdálenost mezi námi zkracovala, uvědomil jsem si, že vůbec nevím, jak ten Vlčíškův dárek funguje a co mám vlastně dělat, až k Baghý dorazím, ale na to už bylo příliš pozdě. Než jsem totiž na něco přišel, už jsem smykem brzdil ve sněhu před hnědou vlčicí, až jsem si z toho sedl na zadek. Okamžitě jsem pocítil úlevu v mých uchozených, bolavých nohou, ale téměř jsem to nevnímal. Soustředil jsem se totiž na vlčici přede mnou.
Prvních pár chvil jsem na ni jen vysmátě zíral, ocas kmitající sem tam, ve tváři výraz, jako bych se chystal cosi říct, jenže to samozřejmě nešlo. Zas tak magický Vlčíšek nebyl. Ale něco přece udělal. Vzpomněl jsem si, jak jsem v horách hovořil s ním. No jasně. V tom to určitě vězí. "Baghý?" vyslal jsem zkusmo k vlčici myšlenku, opatrně, jako bych se bál, že jí snad má nevyřčená slova vrazí facku, když to udělám moc zhurta, a zahleděl se jí do očí s napjatým očekáváním. "Ehm... slyšíš mě?" Cítil jsem, že se mi samým napětím srdce rozbušilo rychleji. Bude to fungovat? Opravdu?

//Na'hi přes Ageron

Lesem jsem ještě kráčel vcelku zvolna, abych dopřál svým stárnoucím kostem trochu odpočinku, ale jak se přede mnou objevila otevřená pláň, zrychlil jsem do poklusu. Už mě vážně příšerně bolely nohy a těšil jsem se, až si na chvíli sednu, ale teď jsem ještě nemohl zpomalit. Musel jsem najít Baghý. Musel jsem jí říct, co za dárek nám Vlčíšek nadělil... a pak ještě všechno ostatní. Klusal jsem zachumelenou plání pod stříbrnou září měsíce zpět k jezeru, kde se naše cesty naposledy rozešly. Baghý měla posledně namířeno s Tati do smečky, ale já netušil, jestli se tam už vydaly a pokud ano, jestli byla tetička stále v lese, nebo zda už byla zase někde jinde. Rozhodl jsem se tedy s jejím hledáním začít tam, kde jsme se naposledy rozešli. To se mi zdálo asi nejlogičtější. Ostatně, třeba tam pořád ještě byla? Možná ji něco zdrželo. Ale já se zdržovat nenechal ničím. Nekoukal jsem nalevo napravo, prostě jsem se hrnul vpřed, od tlamy mi stoupaly stříbrné obláčky páry, jak jsem si to funěl po pláni za tou jedinou rodinou, která mi zbyla.

//VVJ