Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aki byl zmaten tím, že jsem mu neodpovídal slovně - což bylo samozřejmě celkem pochopitelné. Byl jsem na podobné dotazy zvyklý a taky jsem měl odpověď na onu otázku, která se prolínala celým mým životem, už zcela zautomatizovanou. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Nemluvím, protože nemůžu. Vyčkával jsem, zda to hnědý vlček pochopí napoprvé, nebo budu muset své vysvětlení opakovat - a to už se tu zjevila Evelyn. Zvesela jsem zamával ocasem, už jsem se bál, že se mi někde ztratila. To by mě mrzelo, byla dobrou společnicí. A zdálo se, že i Aki by mohl být příjemný společník. Minimálně na mě působil dost přátelským dojmem. Zazubil jsem se, když jsem dostal spršku studené vody z kožichu Evelyn a přikyvoval, když začala objasňovat Akimu, kdo vlastně jsme a co tu děláme.
Mezitím se ale naše společnost ještě rozrostla. Z hlubin hvozdu se vynořila mladá vlčice s opravdu moc hezkým žíhaným kožíškem. Na tváři se mi hned roztáhl přátelský úsměv a oháňka sebou zašvihala ze strany na stranu - jak se nám naše skupinka hezky rozrůstala! Mírnou úklonou jsem vlčici - Heather - pozdravil, ovšem vedení konverzace jsem přenechal Evelyn. Pro ni to bylo mnohem snazší, když mohla používat slova. Navíc právě o mou společnici projevila Heather největší zájem. Aby taky ne. Ta křidélka byla zkrátka fascinující a i já měl okolo nich spousty otázek, tudíž jsem vítal celkem s vděkem, že se na ně konečně někdo vyptával a já tak možná získám nějaké odpovědi.

Jak jsme tam tak stáli a bavili se, přejel jsem v jednu chvíli naše shromáždění pohledem. Skupinka srazivších se náhodných kolemjdoucích. V takovéhle velké společnosti jsem snad nebyl od chvíle, co jsem odešel z Cedrové smečky a měl jsem radost, že jsem byl konečně zase mezi vlky. Snad proto se mi v hlavě vynořil nápad, který byl asi poněkud praštěný. Obzvláště pro vlka mého věku, který by si snad měl zachovávat jistou důstojnost a chovat se... no, rozumně. K tomu jsem, žel, nikdy nedospěl a nedospěl jsem ani k tomu, abych se styděl za projevy dobré nálady, tudíž jsem se ihned chopil realizace svého plánu. Drknul jsem zlehka bokem do Evelyn, která byla nejblíž a taky jsem ji znal nejlíp, abych upoutal její pozornost. Pak jsem prohnul hřbet a protáhl tlapy dopředu v jasné a univerzální výzvě ke hře a přejel všechny přítomné rozzářeným pohledem. Pojďte! Proběhnem se! Netušil jsem, odkud se vzal ten příval energie, ale rozhodl jsem se ho plně využít. Vyskočil jsem tak hbitě, jak jen mi to staré klouby dovolovaly a o pár kroků poodběhl, načež jsem se vyzývavě rozhlédl po ostatních, zda se toho někdo chytí. Pak už jsem vyběhl definitivně. Jako vítr! No, objektivně spíš jako valící se balvan. Ale koho to zajímalo? Dusal jsem lesem a cítil se zase mlád a nezastavitelný!

//Kiërb třeba? :D

Evelyn se nejspíš pozdržela kdesi vzadu, tudíž jsem se rozhodl zastavit a počkat na ni, ale bez společnosti jsem rozhodně nezůstal, protože z houští přede mnou se vynořil drobný hnědý vlk a hned se řítil ke mně s pozdravem na rtech a dokonce se mi i hned představil. Kývl jsem mu na pozdrav, abych nebyl za hulváta. Byl jsem lehce překvapen oním nenadálým setkáním, ale okamžitě jsem nasadil přátelský úsměv a zamával jsem ocasem - že by se chtěl připojit k naší skupince? Mě by to určitě nevadilo, bylo by fajn mít ještě jednoho přátelského společníka! To už by z nás byla skoro tlupa. Možná měl ale jen nějakou otázku.
Tedy, ukázalo se, že otázek má hned několik. Třeba odkud pocházím. To bylo celkem jednoduché zodpovědět - stočil jsem hlavu směrem, kde se tyčily hory, třebaže nebyly momentálně skrze stromy vidět a pro jistotu jsem severním směrem ještě namířil tlapu, aby to bylo zcela jasné. Odtamtud. A Aki pokračoval se svými otázkami. Na tu ohledně mé dnešní nálady jsem se jen široce zazubil a lehce poskočil na znamení, že opravdu dobře - narážel jsem na samé přátelské tváře, zkoumal svět s Evelyn... neměl jsem nejmenší důvod nemít se skvěle!
A to už na mou hlavu padala další otázka. Zdálo se, že jsem narazil na vlka opravdu zvědavého. Tentokrát ho zajímaly moje chuťové pohárky, stejně jako předtím Evelyn, ačkoliv Akiho otázka byla poněkud specifičtější. Houby? Hm. Ochutnával jsem je vůbec někdy? Měl jsem ve zvyku sežrat kde co, ale nebyl jsem si jist, jestli mi houby kdy připadaly zrovna, no... jedlé. Pokrčil jsem rameny. Těžko říct, nevybavoval jsem si žádnou chuť s nimi spojenou. A asi jsem o moc nepřicházel, soudě dle Akiho lehce znechuceného výrazu. Musel jsem ovšem souhlasit, že voněly hezky. Patřily do charakteristické vůně lesa.

//Kaskády

K mé radosti se Evelyn opravdu o moři dost rozpovídala. Bylo to zajímavé poslouchat a mě těšilo, že jsem narazil na společnici, která ráda a hodně mluvila. Ne, že by mi vadilo ticho, ovšem ne se všemi vlky se mlčelo dobře a prozatím se zdálo, že s Evelyn problém trapného ticha nehrozí. Moře zní krásně, usmál jsem se a chápavě přikývl, jako že se z něj nebudu snažit pít... ačkoliv jsem to tak úplně slíbit nemohl. Kdoví, jestli mě nepřemůže zvědavost... třeba to bude příliš lákavé, než abych dokázal odolat. Byl jsem taky jenom vlk. Se zájmem jsem ale naslouchal zmínkám o mušlích a lasturách a dokonce o pokladu. Zastřihal jsem ušima, to jsou mi tedy věci. Nebyl jsem si jist, co bych dělal s pokladem a bohatstvím, ale jistě bych se nezlobil, kdybych na nějaký narazil. Stejně jako bych si rád prohlédl ty mušle. Já se tam snad budu muset vypravit.
Ovšem na to, abychom došli k moři, jsme se vypravili špatným směrem. Minuli jsme skalku s vodopády a Evelyn se mezitím rozmluvila o smečkách. I to mě zajímalo. Obzvlášť, když se zmínila o tom, že zná snad úplně všechny, které tu jsou. Na tváři se mi objevil výraz nadšení a rychle jsem jí pokývnul, ať pokračuje - přece mě nemohla jen takhle navnadit a pak mi neposkytnout detaily! Podle všeho ale ne všechny smečky byly zrovna dobrou volbou. Rozhodnutí usadit se v močálech přišlo celkem na hlavu i mě. Zavrtěl jsem nad tím nechápavě hlavou, abych dal najevo svůj souhlas s Evelyniným názorem. Nechtělo by se mi brodit se pořád blátem a hejny hmyzu. Ale jestli jim to tam vyhovovalo, no, nikomu tím neubližují, tak ať si tam klidně žijí, ne? Možná to byla i strategická volba. Třeba se tam shlukovali vlci, kteří nechtěli být moc rušeni vlky zvenku.
Dorazili jsme do lesa a já se na chvíli zastavil. Les vyhlížel celkem obyčejně, zkrátka starý hvozd. Obrátil jsem se na Evelyn, zdali by další směr naší cesty nechtěla vybrat radši ona - konec konců, ona byla z nás dvou ta zcestovalá zdejším krajem.

//Medvědí jezero

Moře. Zatvářil jsem se lehce zasněně. Nikdy jsem moře neviděl, ačkoliv jsem se o něm už samozřejmě doslechl. Jaké asi bylo doopravdy? A bylo vážně slané? Lehce jsem vlčici pokynul tlapou v naději, že se o moři rozpovídá trochu víc. Zajímalo mě. Rozhodně víc než les plný zablešených jezevců. Lehce jsem se ošil už i jen při samotné představě plného kožichu blech. Skoro jsem už cítil, jak mi pijou krev - na moment jsem se zastavil a usilovně se podrbal za uchem, jen abych se toho pocitu zbavil. Ne, že bych byl nějaká princeznička, ale raději jsem invazi hmyzáků v kožichu držel na přijatelné úrovni. Rozhodl jsem se, že od jezevců se budu radši držet v uctivé vzdálenosti.
Kráčeli jsme podél řeky bez jasného cíle před sebou a Evelyn náhle nadhodila téma smeček. Zavrtěl jsem hlavou, lehce posmutněle - ne, nepatřil jsem do žádné smečky. Doufal jsem ale, že na nějakou vhodnou narazím. Možná bych se měl ještě jednou zastavit v Asgaarské. Lilac tam vypadala celkem šťastně - možná by se tam našlo místo i pro mě. Jakkoliv byl tulácký život zajímavý a vzrušující, sotva se vyrovnal pocitu toho, že někam patřím. Bylo by hezké mít opět domov a místo, kam se vracet. Tázavým nakloněním hlavy ke straně jsem jí otázku ohledně smeček vrátil, ačkoliv jsem už tak nějak očekával, jaká bude odpověď. Z toho, co jsem dosud veděl o Evelyn jsem vyvodil, že ona je asi spíš cestovatelka - ačkoliv jsem se mohl mýlit, že ano.
Brzy se před námi otevřel výhled na opravdu krásné místo. Voda tu poskakovala po kamenech v podobě drobných vodopádků. Rozzářil jsem se jako měsíček na hnoji. To je krása! Zamával jsem ocasem a obrátil rozesmátou tvář k Evelyn. Jestlipak to znala už i tady? Nejspíš ano, takovéhle místo si jeden snadno zapamatuje a když je hned u řeky, není tak těžké na něj narazit. Vykročil jsem blíž, přelezl pár kamenů a strčil tlapu přímo do padající vody. Byla ledová, jako potoky doma v horách. A stejně tak průzračná a čistá. Po lovu ryb jsem byl sice vykoupaný do sytosti, ale vtiskl jsem si do paměti, kde se tohle místo nachází, až někdy dostanu chuť na pěkně ledovou koupel. Seskákal jsem po kamenech zase dolů a pohlédl na vlčici, stále ještě se širokým veselým úsměvem. Jdem dál?

//Východní hvozd

Evelyn mi prozradila, že si ráda pochutnává na ptácích a taky na rybách - takže se jí tenhle náš lov zcela jistě trefil přímo do noty. S náročností lovu ptáků jsem ovšem musel souhlasit. Přesně z toho důvodu jsem je já zrovna ve velké oblibě neměl... ne, že by mi nechutnali, ovšem za svou námahu jeden sotva dostal pořádné odškodnění, většina ptáků byla spíš peří a kosti, než že by na nich bylo pořádné maso. Racka jsem nikdy nejedl, aspoň pokud jsem věděl, ale předpokládal jsem, že na tom budou podobně. Zkrátka nic pro mě. No, ale Evelyn má křidýlka. Třeba jí při lovu pomáhají. Zadumaně jsem pohlédl na ty drobné letky, které zdobily kotníky vlčice. Kdoví, k čemu mohly být užitečné. Vlastně by mě tedy ani nemělo tolik překvapovat, že se tady promenádoval vlk s parožím, když přímo přede mnou dávala Evelyn na odiv drobná křidélka - o jejich existenci nemohl být pochyb. Zkrátka jsem si asi ještě nezvykl slýchat takové divoké historky. Můj život byl doposud dlouhá léta celkem obyčejný. Ne, že bych si stěžoval. Ale bylo celkem šokem náhle spadnout do života znatelně méně obyčejného.
Když jsme pojedli a po rybách zůstalo jen pár zapomenutých šupinek, napadlo mě, že by nemuselo být špatné jít se projít po okolí. Sdělil jsem tento nápad Evelyn, která jím vypadala více než potěšena, což na oplátku zase těšilo mě. Zazubil jsem se a rovněž se vyhrabal na nohy, ačkoliv o poznání méně energicky, než vlčice, která skákala kolem jako laňka. Oháňkou jsem nicméně mával ze strany na stranu divoce, div mi neulítla, byl jsem rád, že se můj nápad setkal s takovým nadšením. Zavrtěl jsem hlavou na Evelyninu otázku - příliš dlouho jsem se tu opravdu netoulal. Pak jsem se zatvářil lehce udiveně. Vážně se tu tolik vyznáš? No, jen to potvrzovalo mou domněnku. Lehce mě pobavilo spojení "stačí si říct" - no samozřejmě - ale chápal jsem, co tím Evelyn myslela. Zlehka jsem pohodil rameny - Můžem se vypravit kamkoliv. Byl jsem zvědav na zdejší kraj. Prozatím jsem tady viděl dost zajímavého a to jsem prošel jen malý kousek. Rád bych Evelyn pověděl o vlkožravých kopcích, na které jsem narazil s Maeve, ale bohužel... Tak jsem místo toho pokynul hlavou směrem k řece, abych navrhnul počáteční směr, a vykročil houpavým krokem po břehu. Kdoví, co se tam najde.

//Kaskády přes Midiam

Když jsme se do toho pustili společnými silami, lov nám šel pěkně od tlapek a brzy jsme měli přichystanou celkem slušnou rybí hostinu. Rozhodně to bylo rychlejší, než kdybychom na ryby jen nečinně číhali, což byla má obvyklá strategie. Ono když jeden loví sám, nic moc jinému mu ani nezbývá. S Evelyn to ovšem byla hračka. Široce jsem se usmál, když mi vlčice děkovala a označila mě za super lovce - snášela se na mě od ní samá chvála, snad abych se začal červenat! I já Evelyn děkovně pokývl a zavlnil ocasem. Ostatně byl to její nápad, pustit se do lovu tímhle způsobem. Jsme prostě dobrej tým.
Evelyn neváhala a pustila se do jídla a ani já nehodlal zahálet. Chopil jsem se jedné z ryb hala-bala naházených na břehu a zatímco jsem si na ní vsedě pochutnával, přemýšlel jsem nad odpovědí na Evelyninu otázku. Pokud šlo o jídlo, moc vybíravý jsem nebyl. Měl jsem rád ryby stejně jako vysokou, lesní plody i zajíce. Nad ničím jsem se nikdy neofrňoval a nejspíš to bylo vidět na první pohled - štíhlou linii jsem si zrovna nedržel. Ale co tedy odpovědět? Ačkoliv jsem na ono téma neměl žádnou jednoznačnou odpověď, bylo mi jasné, že Evelyn nějakou chce, tudíž jsem zvolil zvíře, které jsem uznal za pantomimicky snadno vysvětlitelné. Na chvíli jsem nechal rybu rybou a tlapou si nad vlastníma ušima naznačil ještě jedny dlouhé a imaginární. Zajíc. Abych to ještě upřesnil, pozvedl jsem čenich a pokusil se jím zavrtět tak, jako větřící ušák, ale... no, vlčí čenich na takové věci není úplně stavěný, takže jsem asi spíš vypadal, jako bych čuchal něco nevábného. Pobaveně jsem se sám nad sebou ušklíbl a pak tázavě pokývl vlčici - A co ty? Ona se o své oblíbené pochoutce mohla rozpovídat podstatně více.
Evelyn vzápětí přišla s čímsi, co jsem tak úplně nečekal. Paroží? Jak ji to vůbec napadlo? A z údivu jsem nevyšel ani tehdy, když začala vyprávět historku, která onen nápad nejspíš inspirovala. Postupně jsem kulil oči víc a víc a ke konci vyprávění už jsem měl na tváři výraz upřímného šoku. Pravda, Lilac mi říkala, že je to tady kouzelný kraj, ale že až takhle? To jsou mi tedy věci, zavrtěl jsem nechápavě hlavou a raději se pustil do další ryby. Mohli bychom se potom vydat na nějakou obchůzku okolí, napadlo mě a zabloudil jsem pohledem k vlčici. Jestli ovšem Evelyn bude chtít. Lehce jsem k vlčici naklonil hlavu, abych upoutal její pozornost, a pak opět nasadil tázavý výraz, značící, že mám zase nějakou otázku. Tlapou jsem ukázal nejprve na sebe, pak na ni a nakonec jsem hodil čenichem náhodným směrem, přičemž jsem naznačil, jako bych se tam chystal zrovna vykročit. Hádal jsem, že to Evelyn pochopí - dosud mi přece rozuměla bez problémů. Rád bych víc poznal zdejší okolí a předpokládal jsem, že vlčice se tu vyzná víc, než já. Ovšem kdoví - třeba už by radši cestovala sama, bez mlčenlivého balvana za zadkem. I to bych pochopil, ačkoliv by mě to asi celkem mrzelo.

Do propasti zrádné po hlavě jsem zajel. Kdybych trochu mohl, snad bych si i zaklel. Leč i v chvílích těchto musel jsem stále mlčet, nezbylo mi tedy nic než ublíženě mručet. Rozhlédl jsem se – kam jsem to vlastně přistál? Nacházel jsem tady kolem samá zvláštní místa. Tohle zrovna vyhlíželo jako velká nora. Do něčího domu zřejmě propadl jsem shora.
A už z chodby vystrkuje liška černý čenich. „Vida, už se mi sem řítí zase nový kožich!“ Kožich? – chtěla mě snad z mojí kůže stáhnout? Tak to pr, to by šly zase všechny žerty stranou! Nezdálo se ovšem, že by měla úmysl tak křivý. Zastříhala uchem, široce se zubí. „A co ty tak zíráš, ani nepozdravíš? Cožpak ty se, vlku, nějak nerad bavíš?“ Zavrtěl jsem hlavou – já bych se rád bavil, osud však mě této schopnosti jaksi zbavil. A zdá se, kupodivu, že to liška chápe. „Jo tak ty seš němej – to je teda nátěr. Takovýho jako ty jsem tady ještě neměla. Ale to by bylo, abych tě nepohostila!“ Zavrtěl jsem hlavou, jaképak pohoštění. Musím zase ven, den už se v noc mění. „Snad už nechceš jít, pobuď se mnou chvíli.“ Liška prosí, žadoní, škemrá, pak se čílí: „Vy chlupáči, vy vandráci, vy jste všichni stejní! Do domu mi lezete a řeč s váma není! Já tu sama, den za dnem, sedím v téhle díře… a když někdo přijde, chová se jak zvíře.“ Bylo mi jí líto, trochu, to uznat tedy musím. Leč zdálo se mi jako že se v té noře dusím. Nezlob se, vrhl jsem pohled omluvný k té slečně, avšak ona nyní už se tvářila netečně. „Tak si jdi, já to přežiju, tady v noře sama… Třeba se zas zastavíš, až budou chladná rána.“
To už jsem si ale hledal cestu chodbou vzhůru. Příště dám si větší pozor až zas půjdu na túru.

Domluvit se s Evelyn na plánu lovu netrvalo dlouho. Neměl jsem žádné námitky proti tomu vyzkoušet si jinou taktiku lovu, než obvykle. Mohla by to být i zábava... ačkoliv to, co nastalo poté, co vlčice hodila překrásný kufr do jezera, by asi lépe vystihlo slůvko "chaos". Zvedl se pořádný cákanec a stejně tak pořádná vlna a z té vlny vyběhla Evelyn, voda cákala všude kolem ní, jak cválala jezerem a rozrážela vodu před sebou jako nějaké přerostlé rozjařené vlče. Bylo to popravdě lehce komické - až bych při sledování radostně poskakující vlčice málem dočista zapomněl, co byl můj úkol. Naštěstí mi ho Evelyn připomněla a já se přestal zubit jako praštěný a vrhl se taky do vody mezi ryby, které se vskutku značně přiblížily. Nebylo jich zrovna málo a dost panikařily, protože teď byly tak trochu zahnané mezi kladivo a kovadlinu a neměly příliš možností, kudy se vydat. Musel jsem si ale i tak počínat rychle. Voda byla ostatně jejich živel a kdoví, jak dlouho jsme měli, než se trochu zkoordinují a všechny nám zase proklouznou.
Vrhl jsem se po první rybě s takovou vervou, až mi většina těla zajela pod hladinu, div jsem si nerozbil hlavu o dno. Vynořil jsem se s rybou v tlamě, ale nebyl čas na nějaké jemné odkládání ji na břeh. Tenhle způsob lovu byl jaksi víc intenzivní a já se do něj zabral, jako bych byl o šest let mladší. Rychle jsem rybu zakousl a mrštil s ní směrem ke břehu, načež jsem hned skočil po další. Ta mi ale proklouzla mezi tlapami. Krucinál! zanadával jsem v duchu, ale smál jsem se, v očích mi hrály rozpustilé jiskřičky, jak se voda kolem mě rozstřikovala a moje mohutné dělo dělalo na jezeře vlny. Další chňapnutí! A další úspěšný úlovek, který letěl na břeh. Kdyby nás někdo pozoroval, byl by si asi myslel, že jsme šílenci - dva zcela dospělí vlci, co se plácají v jezeře a hází rybama. Naštěstí mi bylo celkem jedno, jestli si někdo myslí, že jsem blázen. Dokonale jsem se totiž bavil - a nejen to, brzy se náš úlovek zvětšil natolik, že jsme se hladu už určitě nemuseli obávat. Tehdy jsem se zastavil, poněkud udýchaně se zazubil na Evelyn a otřepal se, abych vyhnal přebytečnou vodu z kožichu. Ohlédl jsem se po rybách, poházených bez ladu a skladu po břehu. To by stačilo, ne? tázavě jsem se otočil zpět k vlčici. Nakolik zábavné to bylo, nechtěl jsem se stát úplným rybím masovým vrahem a domníval jsem se, že prozatím máme jídla víc než dost.

Vážně se mi těžko věřilo tomu, že mě Evelyn opravdu považovala za chytrého. Kdybych se měl popsat, nejspíš bych se označil za dobrosrdečného nebo vyrovnaného, ale rozhodně bych nevyzdvihoval svou bystrost, o což se právě snažila vlčice. Ne, že by mě to nepotěšilo, jen jsem byl dost značně překvapen. Zamával jsem tedy potěšeně ocasem a široce se zazubil, nesnažil jsem se už o další protesty, ačkoliv jsem nadále měl jisté pochybnosti o tom, jestli Evelyn s označením mě jako nejchytřejšího vlka, co zná, poněkud nepřehání.
To už ale mou pozornost upoutaly ryby v průzračném jezeře a žaludek se hned přihlásil s tím, že by se rozhodně nezlobil, kdybych ho trochu naplnil. Obrátil jsem se tázavě k Evelyn, která s nápadem nejen, že souhlasila, ale dokonce se i nabídla, že mi pomůže. Zvesela jsem přikývl a ocas se mi opět rozkmital ze strany na stranu - neměl bych nic proti tomu lovit pro nás oba sám, ale ve dvou to určitě půjde ještě lépe! Stanul jsem předníma nohama ve vodě, která byla v kolem panujícím vedru opravdu příjemně osvěžující a chystal se pustit do díla, když Evelyn dostala nápad. Krátce jsem se nad tím zamyslel - byla to jinačí strategie, než jakou jsem obvykle používal já. Většinou jsem se totiž uchyloval k víceméně pasivnímu přístupu, kdy jsem vyčkával, než se neopatrná ryba přiblíží příliš blízko a pak už stačilo jen chňapnout a bylo to. Tohle ale vypadalo jako dobrá příležitost zkusit něco nového. Vlastně proč ne? pokrčil jsem rameny a s úsměvem pokynul Evelyn, ať se tedy pustí do díla, zatímco já vyčkával u břehu, nachystaný chňapnout po první rybě, která se vydá mým směrem.

Zadumal jsem se nad Evelyninými divokými představami vlků co žijí po netopýřím způsobu a hovoří pozpátku. Poměrně jsem obdivoval takové široké obzory fantazie. O tom bych sám mohl jenom snít. Kdyby všichni mluvili odjakživa pozpátku, asi už by to nikomu ani nepřišlo divné. Třeba už všichni pozpátku mluví - ale nezdá se nám to tak, protože jsme na to zvyklí. Tuto myšlenku jsem se ani nepokoušel nijak vyjádřit, pouze jsem se tiše uculil nad vším tím, co ze sebe vlčice stačila vychrlit. Vždycky jsem měl rád upovídané společníky. S nimi nehrozilo, že se ticho stane nepříjemným a z jedné strany neprolomitelné mlčení nesnesitelným. Byl jsem rád, že jsem na Evelyn narazil - a uvědomil jsem si konečně, že i ten podivný pocit, který mě nutil se tak vtírat k Tase, zmizel. Celkem jsem si s tím uvědoměním oddechl. Nelíbilo se mi, jak jsem se v tom stavu choval. Měl jsem se vytratit hned, když jsem si všiml, že se mě šedá bojí a nezdá se, že by se nechala přesvědčit o mé neškodnosti, ale místo toho jsem se tam zdržoval a zbytečně ji trápil. Lehce jsem se otřásl, pořádně jsem tomu nerozuměl. Hlavní ale bylo, že to odeznělo a já byl zase sám sebou.
Pokusil jsem se Evelyn přiblížit svou myšlenku toho, že se dávno mezi hvězdami nacházíme. Viděl jsem, že jsem jí uložil celkem zapeklitý hlavolam a tak jsem trpělivě čekal, k jakému závěru se nakonec propracuje skrze ten zarputile soustředěný výraz. Kupodivu se svým vysvětlením nebyla daleko od pravdy! Zvesela jsem se zazubil, přikývl a ocas mi potěšeně zabubnoval do země. Když mě ale nazvala chytrým, poněkud pobaveně - a taky nevěřícně - jsem nad tím nazvednul obočí a ukázal si tlapou kamsi doprostřed hrudníku - Já? Chytrým bych se tedy nenazýval. V tomhle ohledu ale možná má neschopnost mluvit hrála v můj prospěch. Nikdy jsem nemohl jen tak plácnout žádnou hloupost a tak jsem se klidně mohl jevit jako moudrý a přemýšlivý. Faktem ale bylo, že nic jiného, než přemýšlet nad každým gestem, co ke druhému vyšlu, mi ani nezbývalo, jinak bych se v životě nikdy s nikým nedomluvil.
Naklonil jsem se k vodní hladině, na níž už se neodrážely hvězdy, nýbrž sluneční svit a spatřil jsem, jak se poblíž břehu mihla mrštná ryba. Došlo mi, že mám vlastně celkem hlad. A kdo ví? Třeba by i Evelyn ráda něco snědla. Mohl bych se pokusit tu pár ryb chytit. Obrátil jsem se k vlčici a namířil tlapu na jezero, pak jsem jí ukázal k vlastní otevřené tlamě v gestu, které jsem považoval za celkem jasné a výmluvné. Poté jsem naklonil hlavu v tázavém výrazu ke straně a pokývl čenichem k Evelyn - chtěla taky?

I když to ze začátku vypadalo jako bezvadný nápad a evidentně to Evelyn velmi potěšilo, brzy se ukázalo, že to celé od začátku bylo odsouzeno ke ztroskotání. Držet balanc a vyvažovat přitom nejen sebe, ale i pasažéra na mém hřbetě, bylo na mě prostě trochu moc a tak jsme se nakonec oba neslavně poskládali k zemi. Naštěstí Evelyn nezůstala rozmáčknutá pod mým zadkem, o čemž mě ujistil už první polekaný pohled, který jsem jí věnoval. Žádné pohmožděné končetiny, žádná krev, žádná polámaná křídla. Vlčice zůstala vcelku. To mě poněkud uklidnilo. Povzbuzen jejími milými slovy jsem se opět usmál a ocas se mi rozkmital už o něco rychleji. Zavrtěl jsem ale hlavou nad poznámkou o tom, že je Evelyn moc těžká. Ukázal jsem tlapou na sebe a pak ji postavil zpět na zem, načež jsem obě své přední nohy rozvlnil do všech stran, abych naznačil, že z onoho karambolu spíš viním své staré kosti, než to, že by snad Evelyn měla shodit. Však už teď to byla taková útlá laňka.
Vypadalo to, že i když ten zážitek byl krátký, zanechal ve vlčici dost silný dojem, protože úplně sršela nadšením. To se mi líbilo! Vesele jsem se zubil a poslouchal, jak nadšeně popisuje odlišný pohled na svět z výšky. Ovšem na její otázky jsem neměl odpovědi. Nikdy jsem nedokázal příliš dobře uchopit takové představy. Moje mysl se v tomhle ohledu držela dost při zemi a nikdy jsem ji odtamtud nedovedl pozvednout moc vysoko. Pár vlků se o mě v průběhu mého života vyjádřilo jako o ňoumovi a ačkoliv nebylo zrovna hezké někoho takhle nazývat, daleko od pravdy nejspíš nebyli. Chvíli jsem si to v hlavě přechroustával a pak jsem pokrčil rameny. Netuším.
Evelyn se svalila do trávy na záda a zvedla oči k hvězdné obloze nad námi. Usadil jsem se vedle ní a taky se tam zadíval, na to moře drahokamů nad námi. I hvězdy pro mě byly neuchopitelné. Přesto byly krásné, ačkoliv jsem jim nerozuměl. Mezi hvězdy? No, když se to tak vezme, tak už vlastně mezi hvězdami jsme, nebo snad ne? Možná spíš pod nimi... ale to taky nebylo tak jednoznačné. Však úplně stejné hvězdy jako nad námi se odrážely i na vodní hladině před námi. Sdělil jsem svou myšlenku ve zjednodušené verzi s mírným úsměvem Evelyn - napřáhl jsem tlapu k jezeru, pak k obloze a nakonec opsal široký oblouk čenichem, abych do něj obsáhl všechno kolem i nás dva. Nečekal jsem, že to pochopí úplně přesně. Bylo to dost abstraktní, než aby se to dalo dobře vyjádřit bez použití slov.

Evelynina poznámka o jazyku jistě nebyla od věci - byl přece užitečný k mnohem více věcem, než jen k řeči. Nikdy jsem nad tím upřímně zas tak moc nepřemýšlel, vlastnictví jazyka mi přišlo jako naprostá samozřejmost, ale bez něj by se mi žilo asi jen těžko. Vlčice pak nadnesla otázku, jak by asi vlci bez jazyka pili. Zamyslel jsem se a pak pokrčil rameny, načež jsem se sklonil nad hladinou jezera. Nebylo nic snazšího, než to vyzkoušet. Pootevřel jsem tlamu a ponořil ji do vody i s čenichem, jazyk jsem držel pevně přitisknutý k dolnímu patru, ovšem zjistil jsem, že takhle se mi do tlamy žádná voda nedostane. Od čumáku se mi vyhrnuly bublinky, jak jsem pobaveně vyprskl při představě, jak asi musím vypadat z pohledu vlčice. Zvedl jsem hlavu a rozhodl se to zkusit znovu. Tentokrát jsem si vodu do otevřené tlamy jenom nabral, ovšem jaksi se mi ji nedařilo spolknout. Bezradně jsem stál nad jezerem, zatímco mi chladná voda vytékala z tlamy po obou stranách. Obrátil jsem se poněkud pokořeně na Evelyn a zavrtěl hlavou - bez jazyka to prostě asi nešlo.
Ovšem na blbosti s vodou nebyl přece čas. Musel jsem se proměnit ve statného oře! Unést Evelyn nebylo tak snadné, jak bych čekal, ale ani ne tak těžké, abych to nezvládl. Přece jsem v sobě měl síly ještě dost. A vlčice na mém hřbetě zněla spokojeně, což na tom bylo to nejlepší - byl jsem rád, že jsem mohl někomu vylepšit den. Ovšem možná jsem se raději než na to, abych se uculoval jako měsíček na hnoji, měl raději soustředit na svou rozkolébanou chůzi. Udržovat balanc s novou zátěží na hřbetě, to nebylo jen tak a nakonec se stalo to, co bylo nejspíš od začátku nevyhnutelné. Tlapy se mi zamotaly jedna přes druhou a vzápětí už jsem se i se svou pasažérkou řítil k zemi. Pokusil jsem se aspoň trochu nasměrovat svůj pád, abych Evelyn dočista nezalehl, ale těžko říct, jak nakonec vlastně přistála. Nebylo to zrovna slavné zakončení naší vyjížďky. Jakmile jsem si poskládal všechny čtyři tlapy, převalil jsem se na břicho a věnoval vlčici starostlivý pohled. Jsi v pořádku? Omluvně jsem zašoupal ocasem po zemi. Tak už to chodí, když se jeden dědek zarputile odmítá chovat dle svého věku.

Evelyn chvíli trvalo rozluštit mou šifru - nechal jsem ji, ať si o tom v klidu podumá. Netrvalo dlouho a v očích se jí rozsvítilo pochopení. Vždycky mi to přišlo poněkud vtipné, jak se dal přesně určit okamžik, kdy vlkům kolečka v hlavě zaklapnou na to správné místo. A pak, obvykle, přišly otázky. Ani nyní tomu nebylo jinak. A že jich na mě Evelyn vysypala hned několik! Až jsem se nad tím musel zasmát. Bezhlesně, ovšem. Na první z otázek jsem pouze neurčitě pokrčil rameny. Žilo se mi tak nějak normálně, byl jsem vesměs dosti spokojeným vlkem a nic mi nechybělo. Na tu druhou byla odpověď ještě snazší, pouhé zavrtění hlavou - v životě jsem ze sebe nevydal ani hlásku. A ta poslední... no, ta mě dost pobavila. Ovšem ačkoliv jsem věřil, že by Evelyninu zvědavost víc naplnilo vidět vlka bez jazyka, musel jsem si zklamat. Doširoka jsem otevřel tlamu, aby viděla, že mám nejen jazyk, ale i zuby a všechno ostatní. To, co u mě nefungovalo, bylo nejspíš někde hlouběji, ale já se tím nikdy do hloubky nezaobíral.
Když jsem tlamu po té názorné ukázce zase zavřel, bylo mi dovoleno si osahat křidélka na tlapkách vlčice. Sice mě povzbuzovala, ať se nebojím na ně hmátnout pořádně, ale... já se přece jen zdráhal. Vždycky jsem měl strach, že podcením svou velikost nebo sílu a někoho omylem zraním, takže jsem se v průběhu života naučil dávat větší pozor na to, co dělám. Ne vždycky to fungovalo a občas, když jsem se moc rozjel, někdo zkrátka skončil trochu přimáčklý nebo pomuchlaný, ale tentokrát jsem se soustředil. Bylo to vskutku zvláštní. Tak trochu jsem doufal, že uslyším nějaký příběh, co se k nim pojí, ale Evelyn byla celá nedočkavá na tu svou slíbenou jízdu. A kdo jsem byl, abych jí to odpíral?
Usmál jsem se, když bylo pochváleno mé dobré vychování. Nojo. Na světě bylo přece až moc neurvalců a hrubiánů - snažil jsem se ty váhy trochu vyrovnat. Vzápětí už jsem ucítil na hřbetě váhu vlčice. Nebyla zrovna moc veliká, ale něco taky vážila, až mé staré kosti trochu zasténaly. Naštěstí se ale nezlomily a já se s trochou vynaložené námahy narovnal. Zubil jsem se přitom jako pitomec a oháňka se mi komíhala ze strany na stranu. Evelyn mě na zádech příjemně hřála a zněla celkem nadšeně, když mě vybízela, abych ji zkusil trochu provézt kolem. Přikývl jsem a vykročil. No, nebylo to zrovna snadné, trochu jsem se pod vahou na svých zádech vlnil, ale přesto jsme se pohybovali kupředu. Z pohledu někoho třetího to muselo vypadat vskutku komicky, ale já se celkem dobře bavil. Zkusil jsem trochu přidat do kroku, povzbuzen prvotním úspěchem.

Vlčice vypadala přátelsky a to mě těšilo. Měl jsem popravdě pocit, že přesně to potřebuju. Nějakou milou společnost. Událost s Tasou mnou celkem otřásla. Věděl jsem samozřejmě, že občas druhé poněkud děsím svou poněkud, řekněme, medvědí stavbou těla, ale obvykle se mi celkem úspěšně dařilo rychle dokázat, že nejsem nikterak nebezpečný. Když se přede mnou ale vlčice tam v lese plazila v naprosté hrůze, chvíli jsem si vážně připadal jako monstrum, i když to celé asi nebyla tak úplně moje vina. Ale teď už jsem se na to snažil nemyslet. Musel jsem věnovat pozornost své společnici.
Představila se mi jako Evelyn. Hezké jméno, takové rozpustilé - hodilo se k ní. Ovšem při otázce na moje jméno jsme se opět dostali k onomu zásadnímu zádrhelu na začátku každé konverzace. Měl jsem to gesto za dlouhá léta tak naučené, že bylo pomalu stejně přirozené, jako dýchání. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou, načež jsem pátral v očích vlčice po záblesku pochopení - případně po naprostém zmatku. Já jsem Erlend, představil jsem se aspoň v duchu. Tajně jsem doufal, že jednou narazím na někoho, kdo dokáže číst myšlenky a moje jméno z nich vydoluje zase na světlo světa. Kdoví, jestli někdo takový vůbec je. Jediné, co jsem věděl, bylo, že prozatím jsem nikoho takového nepotkal. Evelyn se ale vyptávala dál. Co mě sem přivádělo jsem ale vlastně sám pořádně netušil. Pokrčil jsem rameny a tak nějak všeobecně mávl tlapou směrem k jezeru a jeho okolí. Nejspíš ono samo mě sem přivedlo - hledal jsem prostě klidné místo k porovnání myšlenek.
Pak mě ale zaujala křidélka, která zdobila tlapky vlčice. Nebyl jsem ve skrývání své zvědavosti příliš dobrý, neboť jsem si hned vysloužil jedno pošťouchnutí tlapou. A taky dost zvláštní nabídku. Pozvedl jsem překvapeně obočí - podobnou žádost jsem upřímně nečekal. Rychle jsem se ale vzpamatoval, bezhlesně jsem se zasmál a souhlasně přikývl. Vlastně proč ne, že? Na hřbetě už jsem odtahal spoustu vlčat, dospělé vlčice tedy zatím ještě ne, ale všechno je někdy poprvé, což? Ještě jednou jsem se pohledem do Evelyniny tváře ujistil, že teda fakt můžu, než jsem se opatrně natáhl a jemně se tlapou dotkl těch prazvláštních pírek. Dával jsem si zatraceně záležet, abych jí je svými neohrabanými hnátami nepolámal. To by mi asi moc nepoděkovala. Jak se tohle vůbec stane? Narodila se s nimi, nebo jí vyrostla až někdy během života? A dá se s nimi létat? Tolik otázek! Ale napadlo mě, že než se začnu snažit pantomimicky z Evelyn vyloudit alespoň nějaké odpovědi, měl bych splnit svou část dohody. Vyměnil jsem téměř až idiotsky zaujatý výraz na tváři za široký úsměv a přikrčil se v kolenou, aby měla Evelyn snazší nastupování. Pak jsem jí hlavou pokynul ke svému hřbetu - Naskoč, kovbojko. Připadal jsem si na jednu stranu hloupě, na druhou stranu rozjařeně. Občas bylo potřeba dělat naprosté hlouposti, nebo snad ne? A líbila se mi představa Evelyniny blízkosti. To ta podivná zející díra v mém srdci volající po zaplnění...

Do mých zmatených a trochu bolavých myšlenek náhle pronikl tichý zvuk kroků a čísi pach se mi otřel o čenich. Už jsem tu nebyl sám. Pozvedl jsem hlavu a trochu se narovnal, očima jsem přejel okolí právě včas, abych spatřil, jak se ze tmy vynořila postava vlčice. Mířila si to přímo ke mně. Váhavě jsem zavrtěl ocasem. Ten nový, podivný hlásek v mém nitru se opět ozval. Předtím to nevyšlo, ale tohle... tohle je určitě ta pravá! Měl jsem na jednu stranu chuť silně zatřást hlavou a třepat jí tak dlouho, dokud z ní ten divný hlásek nevypadne, ale na stranu druhou... i tahle vlčice byla moc hezká. A narozdíl od Tasy se mě nebála, naopak, nakráčela si to přímo ke mně a usadila se po mém boku, jako bychom byli staří známí a ne naprostí cizinci. Mně to ale nevadilo. Naopak, věnoval jsem jí široký úsměv a souhlasně jsem přikývl, když nadhodila, že máme krásný večer. To opravdu ano. Noc byla opravdu krásná, temně černá obloha byla bez jediného mráčku a tak se měsíční třpyt odrážel na naší srsti... a taky pírkách. Povšiml jsem si až teď drobných křidélek, které zdobily poškubávající se tlapky vlčice. Zvědavě jsem se na ně zahleděl a mírně v zamyšlení nakrčil čelo. To nebylo úplně běžné. Vlastně jsem nic podobného nikdy neviděl. Uvědomil jsem si, že jedna z mých tlap se zcela neslušně natahuje a chce na jedno křidélko sáhnout. Chytil jsem ji tou druhou tlapou a stáhl ji zpět v poslední chvíli. To se přece nedělá, jako bych slyšel v hlavě matku - zvláštní, po tolika letech mě pořád ještě dokázala srovnat do latě. Poněkud provinile jsem se na vlčici uculil a pometl ocasem břeh jezera. Co to se mnou dneska bylo, hm? Každá vlčice se mi nyní zdála krásná. Tasa mi připomínala lesní žínku, tahle vlčice zase vypadala jako princezna zrozená z měsíčního svitu. Třeba byla taky tak osamělá, jako já.