Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nezdálo se, že by hnědá byla z mé přítomnosti příliš nadšená. Nedostal jsem ani šanci začít cokoliv vysvětlovat - zjevil se tu totiž vzápětí další vlk, šedivý. Vypadal životem o poznání dost převálcovaně než já s vlčicí dohromady. Jí sice chyběl kus ucha, ale šedivákova kůže byla zvrásněna jizvami a navíc byl jen jednooký. Na první pohled rváč. Nebo prostě smolař.
Než jsem ale stihl navázat jakýkoliv větší kontakt s kterýmkoliv z nich, ozval se známý hlas. Otočil jsem se po něm, oháňku už předem máchající ze strany na stranu. Evelyn! Vesele jsem se zazubil a kývl jí na pozdrav. Byl jsem rád, že ji opět vidím. No, neříkal jsem, že se ještě potkáme, že tenhle kraj není zas tak velký? Inu, neříkal. Ale myslel jsem si to. Evelyn se nejspíš znala s tím potrhaným šedivákem, soudě dle toho, jak do něj drcla bokem a taky soudě dle poznámky, kterou k němu utrousila. Zdálo se, jako by byla silou, která přišla stmelit celou tuto nově vzniknuvší nemluvnou skupinku dohromady - nebylo pochyb, že z nás tří byla nejvýřečnější a nejspíš taky nejakčnější. Ale já nechtěl zůstávat příliš pozadu. S výřečností Evelyn jsem se měřit nemohl, ale to druhé... to bych zkusit mohl. Ostatně byli jsme tu čtyři, byla by hloupost to nějak nevyužít, ne?
Perfektní příležitost jak toho využít mi zavanula doslova přímo pod nos. Ucítil jsem pach srny, která se na tuhle vyprahlou pláň asi zatoulala. V dálce jsem dokonce viděl její siluetu. Přejel jsem všechny přítomné pohledem a naléhavě tlapou zagestikuloval směrem k potenciální kořisti. Začínal jsem mít celkem hlad a tohle... no tohle bylo snad až moc snadné! Budeme lovit? Budeme, že ano? Prosím!

//Mahar

Vymotal jsem se z močálů s pár zbytky bahna na tlapkách a octl jsem se na otevřené pláni. Šel jsem tudy už, nebo ne? Hm. Všechny velké louky mi připadaly stejné. S takovouhle mi to objevování zdejších krajů vydrží na hodně dlouho, pokud budu neustále zapomínat, která místa jsem už navštívil. Klidně by se to mohlo opakovat až donekonečna.
Nejprve se mi zdálo, že tu jsem sám, pak jsem ale zaslechl jakýsi šramot. Nastražil jsem uši. Slunce začínalo vycházet do nového dne a v tom nazlátlém světle jsem spatřil vlčici, jak se šourá přes pláň a každou chvíli se nejistě ohlédne přes rameno, jako by se bála, že ji někdo sleduje. Nějakou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tím někým bych klidně mohl být já - vlastně že jsem jím dost pravděpodobně byl. Zacítil jsem se trochu provinile. Rozhodně nebylo slušné někoho takhle šmírovat, ačkoliv šmírování jsem vůbec v úmyslu neměl. Měl jsem v úmyslu... co vlastně? Než jsem na to přišel, už jsem byl v půli cesty k vlčici.
Jako obvykle jsem se snažil dělat při pohybu aspoň nějaký hluk, abych se k nebohé cizince nepřikradl jako mlčenlivý duch. Rovněž jsem nasadil přátelský výraz a ocas se mi za chůze uvolněně pohupoval sem-tam. Nechtěl jsem budit dojem nějakého psychopata, co ji přišel na odlehlé pláni zamordovat. Hledal jsem jen společnost. Když jsem dorazil k vlčici dost blízko, lehce jsem jí pokývl na pozdrav a zastřihal ušima. Copak tu asi hledala ona?

//Narvinij přes Kiërb

Ponechal jsem Sigyho za sebou a vydal se nazpět ke svým kamarádům - ovšem ať jsem větřil, jak jsem větřil, jejich pachy jsem už necítil. Vypadalo to tedy, že jsme se každý vydali svou vlastní cestou. Trochu mě to zamrzelo, ale stěží jsem se mohl zlobit. Krom toho, určitě na sebe zase brzy narazíme. Tenhle kraj byl velký, ale zjišťoval jsem, že asi nebude až tak úplně rozlehlý, jak jsem se zprvu domníval, takže se mi určitě neztratí navždy.
Zamířil jsem tedy podél řeky dál, až jsem se opět octl na okraji močálů. Nevydával jsem se do nich hlouběji, obcházel jsem je hezky po krajíčku, kde země nebyla tolik rozměklá a rozčvachtaná. Nechtěl jsem riskovat, že se tady zaseknu do bahna. Široko daleko jsem neviděl nikoho, kdo by mi byl schopný pomoci a utopit se v bažině rozhodně nebylo nic, po čem bych toužil. Stejně jako když jsme tudy prve probíhali i tentokrát se mi povedlo překonat navlhlé území bez úhony a pokračoval jsem dál, jižním směrem.

//Středozemka

//změna přechodu na Mahar přes Kiërb

Ukázalo se, že Sigy magii a tím pádem i moje myšlenky zcela vytěsnit nemohl. Aha. Ale není to občas trochu, no... moc? Třeba ve větší skupince? zajímal jsem se - když mě vlk ujistil, že ho to přespříliš unavit nemůže, necítil jsem se za své otázky už tolik provinile. Magie mi vždycky přišla zajímavá, ale byla pro mě dosud celkem záhadou. Sám jsem tu svou nijak zvlášť neovládal a na vlky, kteří by byli v magii skuteční mistři, jsem taky zrovna moc nenarážel. Ale tady magie prostupovala nejspíš úplně vším.
Pokrčil jsem nad Sigyho otázkou s lehkým úsměvem rameny: Nejspíš náhoda, řekl bych. Když jsem se po několika letech navrátil k tuláckému životu, tak jsem prostě šel a šel, až mě tlapy dovedly sem. A líbí se mi tu, takže si tak říkám, že bych tu už asi mohl zůstat. Rád bych si z Gallirei udělal svůj domov. Byla tu spousta přátelských vlků a jistě se tu najde i smečka, která bude mít místečko pro jednoho nemluvného postaršího moulu. Určitě! Zrovna smeček se náhodou týkala i Sigyho další otázka. Vlastně jsem zatím narazil jenom na dvě. Asgaarskou a Borůvkovou, obě jsou celkem nedaleko. Kývl jsem hlavou přibližným směrem, kde jsem si pamatoval, že se ony sousedící smečky nachází. Hádám ale, že jich tu v okolí musí být víc, ne? Ty o nějakých nevíš? Moc rád bych navštívil i ty další!

Flynn sice odešel na lov, ovšem příliš dlouho jsme se Sigym neosaměli. Mezi stromy se vynořil další vlk, pro mě zcela neznámý, a začal halekat na Sigyho, přičemž mě celkem okázale odignoroval... tedy až do chvíle, co po mě vrhl ne zrovna hezký pohled. Já mu zdvořile přikývl na pozdrav a krátce se pousmál - nějaký jeden nemilý pohled neznamenal, že se hned budu chovat jako nezdvořák nebo se snad urazím - na čele mi ale vyvstala mělká vráska. Vlk chtěl evidentně něco od Sigyho a já se začal cítit lehce nadbytečně. Nehledě na to, že Aki s Evelyn už určitě čekali, kde jsem se tak dlouho zakecal. Budu muset jít, obrátil jsem se na Sigyho s omluvným úsměvem. Kamarádi na mě čekají... a tady Etney zřejmě chce něco od tebe. Moc rád jsem tě ale poznal! Bylo bezva si zase s někým normálně promluvit. Skoro normálně, zasmál jsem se bezhlesně a zastřihal ušima. Kdyby se vrátil Flynn, najde mě nedaleko, podél řeky, sdělil jsem ještě Sigymu, ale zdálo se mi, že je mladý vlk pryč už celkem dlouho. Možná se mu nedařilo, nebo ho cosi pozdrželo. Já byl každopádně rozhodnut jít. Tak se měj! zazubil jsem se široce na žíhaného, zamával ocasem, znovu pokývl Etneyovi - tentokrát na rozloučenou, a vydal se po své cestě.

//Kiërb

Sigy opravdu rozuměl a opravdu za tím stála magie myšlenek, se kterou jsem již obeznámen byl. Eira, má chráněnka a nejbližší přítelkyně, ji ovládala, avšak zdaleka ne tak dobře, aby rozuměla celým větám. Vždycky jsem ji podezříval, že aspoň podvědomě cosi z toho, co se mi děje v hlavě, slyšela, ovšem to, co předváděl Sigy, bylo na zcela jiné úrovni. Naše jednostranná konverzace byla ale viditelně dost nudná pro Flynna, který se ošíval jako pytel blech. Lehce omluvně jsem na něj pohlédl.
Mně se omlouvat nemusíš. Jsem rád, ujistil jsem Sigyho a zaposlouchal se do dalších informací, které mi ohledně své myšlenkové magie začal sdělovat. Když se ale dostal k tomu, že ho její používání dost unavuje, lehce jsem se zarazil a nadšení ze mě lehce opadlo. To mi nedošlo. Popravdě mě to ani nenapadlo. Jestli tě to vyčerpává, tak si s tím nelam hlavu, propána! vyjekl jsem v duchu a poněkud starostlivě sledoval, jak se Sigy ukládá na zem. Kvůli mě se určitě neunavuj, to za to nestojí. Jenže... nezpůsobovaly tyhle myšlenky náhodou jen to, že bude Sigy ještě unavenější? Ale co jsem měl dělat? Mozek jsem vypnout nedokázal a přestat přemýšlet taky ne, ačkoliv to občas vypadalo na pravý opak.
Sigy přetlumočil Flynnovi mou odpověď na jeho otázky a ještě to doplnil o hrdou pochvalu Flynnových schopností. Takže vážně byli otec a syn, odhadl jsem to správně. To jistě je, zazubil jsem se. Popravdě jsem čekal, že se na lov vydám s Flynnem, ale vypadalo to, že mladý vlk má plán na sólo akci. No, ne, že bych se zrovna zlobil. Po tom závodu přes lesy a řeky jsem byl ještě celkem unavený. Jen jsem tedy mladému vlku přední tlapou zamával a osaměl jsem se Sigym. Byl bych si s ním rád povídal - takováhle komunikace napřímo, to bylo něco, čeho jsem si nikdy moc neužil - ale bál jsem se, aby mu to neublížilo, takže jsem se pokusil vykouzlit naprosté ticho i ve své hlavě, než se Flynn navrátí. Kdoví, jak dlouho to mohlo trvat.

Když se Sigyho úst vyšla ona zásadní slova, na chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Vážně právě řekl... Vytřeštil jsem na vlka oči nejprve v šoku, který se ale rychle změnil v nezkrotnou radost. Veškerá důstojnost letěla z okna v jediném zlomku vteřiny. Ty mě slyšíš? Rozumíš mi? Slyšíš mě? Doslova jsem zářil, oháňka mi kmitala ze strany na stranu, jako bych s ní snad plánoval někam odletět. Protáhl jsem přední tlapy dopředu a zadek zase vystrčil až kamsi k nebi, než jsem vyskočil kupředu a oběhl rychlé radostné kolečko kolem obou vlků. Pravděpodobně byl nesmírně komický pohled na postaršího mohutného seveřana, jak skáče a blbne kolem jako nezvedené vlče, ale měl jsem pocit, že pokud se nepohnu, nejspíš radostí exploduju. Kolik let už jsem neslyšel svoje jméno z tlamy někoho jiného? A Flynn ho vyslovil taky! Sice lehce zkomoleně, ale rozhodně jsem se na něj nemohl zlobit, naopak jsem se jen stěží ovládl, abych se mu nevrhl radostně tlapami kolem krku. Omezil jsem se na rozverné drcnutí svým bokem do toho Flynnova, když jsem ho míjel během druhého okruhu, do kterého jsem se pustil, ovšem pak už jsem se trochu zbrzdil.
Sigy totiž cosi říkal. Není to tak zlé, zazubil jsem se a pořád zářil jako vánoční stromeček. Už jsem si zvykl. Ale... páni! Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi doopravdy rozuměl! To je vážně bezva! Rozhodně jsem se nezlobil, že se mi Sigy hrabe v myšlenkách. Byl jsem vlk prostý, který neměl co skrývat. Já vlastně nic nechtěl, objasnil jsem. Jen jsem vás chtěl pozdravit, když už jsem vám narušil... no, to co jste tady dělali. Na nějakou šišku jsem rázem úplně zapomněl, byl jsem příliš rozjařený faktem, že mě někdo doopravdy slyší, i když jen v myšlenkách.
To už se ale ozval i Flynn, který se zřejmě rozhodl mi udělat radost. A to lovem. Ne, že bych měl zrovna velký hlad, rybí hostinu s Evelyn jsem si užil teprve nedávno, ale podobné nabídky nerostly jen tak na stromech, ne? Dvakrát jsem nadšeně a stále s úsměvem přikývl k mladšímu z vlků, o němž jsem předpokládal, že moje myšlenky neslyší. Jasně, udělalo. A ano, můžu. Viděl jsem, že si mě stále zkoumavě prohlíží - má němota mu asi byla záhadou. Jako spoustě vlků. Ostatně tak trochu i mě. Netušil jsem dodnes, v čem ten problém vězí - ale lovu to nijak nebránilo.

Ocas se mi rozhoupal rychleji, když i na tvářích obou vlků se objevily přátelské úsměvy. Prozatím jsem tu narážel na samé sympatické tváře a to byl pro mě dostatečný důvod k tomu, abych se ve zdejším kraji už jen za tu krátkou chvíli začal cítit jako doma. Starší z vlků se je hned jal představit. Sigy a Flynn. Lehce jsem na chvíli sklonil hlavu, abych dal najevo, že mě těší. A já jsem Erlend, pomyslel jsem si opět zcela automaticky, jako pokaždé, ačkoliv to nemělo žádný význam. Jednak jsem si neustále chtěl připomínat své jméno, abych na něj nezapomněl, když ho nikdo jiný nepoužíval, jednak jsem pořád tajně doufal, že jednou narazím na někoho, kdo dokáže ovládat magii myšlenek a porozumí mi.
Vzápětí mi došlo, že jsem vlkům ještě stále jaksi neobjasnil důvod toho, proč ze mě nevypadne jediná slabika a místo toho jim tu hraju pantomimu. Přejel jsem pohledem z jednoho na druhého, pak jsem si přiložil tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Nemůžu mluvit. S nadějným očekáváním jsem v jejich očích hledal světýlko porozumění, až jim to dojde... případně zmatek, kdyby jim to nedošlo a já se pak musel snažit s vysvětlováním dál. I to se někdy dělo a mě to moc nevadilo. Chápal jsem, že jsem pro většinu vlků byl poněkud neobvyklý jev a měl jsem pochopení pro to, že ne každý dokáže moje náznaky jasně číst.
Sigy se zajímal, co pro mě můžou udělat. Já vlastně neměl žádný jasný plán - jen jsem je chtěl pozdravit, když už jsem na ně narazil. Ale už se zeptal, tudíž jsem pozvedl přední tlapu a s tázavým výrazem ve tváři ji namířil na šišku pohupující se kolem jeho krku. Zajímalo mě, co mi o ní mohl povědět její vlastník osobně.

//Východní hvozd přes Kiërb

Jestliže jsem vážně něco ztratil, pak to nemohlo být tady. Tenhle les jsem totiž dosud nenavštívil. Fajn. Asi jsem vážně na nic nezapomněl. Jenom mi trošku šplouchá na maják, pomyslel jsem si a spokojeně se nad tím uvědoměním pousmál. Šplouchání na maják nebylo nic tak hrozného. Zato kdybych začal zapomínat na důležité věci, no, to by byla jiná. Mohl bych zapomenout třeba na svoje kamarády, na svou rodinu, na svoje jméno... a nemohl bych se ani nikoho zeptat. To znělo dost děsivě.
Už jsem se mínil otočit zpět a vrátit se k Evelyn a Akimu, abychom se pobavili na můj účet, když jsem mezi stromy zahlédl vlčí kožichy. Dosud jsem si jich nepovšiml, protože jsem byl příliš zaměstnán čenicháním v podrostu, ale nepochyboval jsem, že oni mě už zaregistrovali. Nedával jsem si zrovna záležet na tom, abych se pohyboval tiše a určitě jsem funěl jako ježek, nehledě na to, že bílé části mého kožichu v lese dost zářily. Nasadil jsem tedy přátelský úsměv a zamířil je aspoň pozdravit, abych nebyl za úplného nezdvořáka. Zastavil jsem kousek od nich s oháňkou pohupující se ze strany na stranu a pokývl jsem jim hlavou na pozdrav. Ahoj, pomyslel jsem si, jako by mě snad mohli slyšet. Oba byli žíhaní - ten mladší byl zlatý jako sluníčko, ten starší zase takový medový. Voněli podobně. Že by rodina? Staršímu z vlků se navíc na krku pohupovala šiška. Hm? Jak se mu tohle asi povedlo udělat? napadlo mě. Podobnou ozdobu jsem ještě neviděl, takže jsem na ni asi poněkud neslušně zíral, zatímco jsem se pokoušel přijít na možný způsob, jak si ji vlk mohl takhle pověsit kolem krku.

//řeka Midiam přes Kaskády

Šinul jsem si to podél řeky a minul jsem opět ty malebné vodopádky - nevracel jsem se přes močály, nechtělo se mi moc riskovat uvíznutí v blátě. Krajina teď vypadala jinak. Jaksi unaveně. Pod tlapami mi skřípal písek. Já ale mohl přemýšlet jen nad tím podivným pocitem. Měl bych se prostě vrátit za Evelyn a za Akim. Budou si myslet, že jsem se zbláznil. Však i já sám si to myslím! Co bych mohl v lese zapomenout? Jak jsem už zmiňoval, nemám zhola nic, co bych mohl v lese jen tak zanechat. Ale bylo mi jasné, že nebudu mít klidu, dokud se o tom sám nepřesvědčím.
To už mě objaly stromy hvozdu. Nepamatoval jsem si přesně, odkud jsme náš běh zahájili, takže jsem začal čenichat kolem a rozhlížet se po tom, co by mohlo být tím záhadným něčím. Nic jsem ale nenacházel. Vidíš? Nic tu není. Můžeš se zklidnit. Můžeš se vrátit za kamarády a zasmát se nad tím, jakej jsi ňouma. Ale pro jistotu jsem se rozhodl to tady prohlédnout ještě lépe. Co když jsem tady podvědomě nechal něco, o čem jsem ani netušil, že to mám s sebou? No... to vlastně znělo ještě víc, jako když přicházím o rozum. Aspoň jsem se mohl utěšovat tím, že tyhle myšlenkové pochody nebudu muset nikomu sáhodlouze vyprávět. Sklonil jsem hlavu a dal se do čenichání.

//Narvinij

Nějakým způsobem se mi podařilo dorazit k řece jako prvnímu, což byl nejspíš malý zázrak. Asi to vážně byla krajina magie a divů, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit - rozhodně jsem z nás nebyl nejrychlejší ani nejatletičtější, a přece. U řeky jsem ale už vážně nemohl. Ukázalo se, že Heather můj výběr cíle celkem potěšil. Pousmál jsem se na ni a následoval jejího příkladu, abych si trochu svlažil hrdlo po té námaze. Koupat jsem se ale nešel, místo toho jsem se rozvalil na břehu a dopřál si chvíle odpočinku, aby moje tělo mělo šanci opět nabrat sil.
Zatímco jsem se povaloval na břehu a oddechoval, Heather dokončila svou koupel a přišla se s námi rozloučit. Nejspíš byla také z těch, které zvědavost táhla pořád kupředu a nemohla posedět na jednom místě. Jako Evelyn. I já takový částečně byl, ačkoliv já neměl momentálně moc na výběr. Stále jsem hledal místo, které bych mohl nazývat domovem. Pokývl jsem mladé vlčici na pozdrav a zamával ocasem. Naše skupinka se tedy opět smrskla.
Na chvíli jsem složil hlavu, možná jsem i zadřímnul, ovšem probral jsem se s náhlým úlekem. Zachvátil mě pocit, jako bych na cosi zapomněl. Konkrétněji, jako bych v lese, ze kterého jsme vyběhli, cosi zapomněl. Byla to hloupost, pochopitelně. Já přece nic neměl. Rozhodně ne nic, co bych mohl jen tak nechat někde v lese. Jenže tohle vědomí mě vůbec neuklidňovalo. Kdybych věděl něco o lidském světě, nejspíš bych ten pocit přirovnal ke stavu, kdy nevíte, jestli jste zamčeli dveře a nebudete mít klid, dokud se to nevrátíte zkontrolovat. Jenže jsem o tomhle nic nevěděl, takže jsem ten pocit nemohl přirovnat k ničemu. Vstal jsem a vrhl lehce zoufalý pohled po svých společnících. Musím se tam jít podívat. Zaměřil jsem se na Evelyn, mávl jsem tlapou podél řeky zpět tím směrem, ze kterého jsme přiběhli, a pak zas zpátky sem, v naději, že tak bude dostatečně jasné, že se míním kamsi vypravit, ale hodlám se taky vrátit. Doufal jsem, že to pochopí. Pak jsem vyrazil.

//Východní hvozd přes Kaskády
//Eve a Aki - zaběhnu si za Sigym a snad si vás pak zas najdu

//Mahar

Močály skončily. Naštěstí. Rychlý pohled přes rameno, kterého jsem se odvážil, mi prozradil, že to přežili i všichni ostatní, takže jsem nikoho nepředurčil ke kruté smrti v bažinách, což mému srdci poměrně ulevilo. Slyšel jsem Heather volat cosi o tom, že to tu zná, takže asi bylo i její zásluhou, že naše skupinka to zrádné území zdolala bez úhony.
Země byla chvíli pod tlapkami měkká, ale pevná, brzy jsem ale spatřil, že se opět blížíme k řece - Nešli jsme tudy nedávno? Jistě. Šli. S Evelyn jsme tudy šly od jezera k těm malým hezkým vodopádkům. Raději jsem se nad tím moc nezamýšlel, nebo bych se ještě začal cítit jako hlupák, že jsem nás dovedl oklikou zase prakticky zpátky, odkud jsme vyšli a tím tak trochu narušoval náš plán, že se vydáme zkoumat okolí. No, není to tak, že bychom neprošli vůbec nic... A vlastně - Evelyn říkala cosi o moři, ne? Kdybychom se chtěli vydat k němu, tohle byl určitě vhodnější směr a sledovat řeku by se mohlo vyplatit.
Momentálně jsem ale nechtěl sledovat nic. Už mi vážně docházel dech. Zvolnil jsem do lehkého poklusu a na břehu řeky se zastavil, s jazykem vyplaženým až pomalu ke kotníkům a sotva jsem popadal dech, ovšem zubil jsem se na všechny strany a statečně mával ocasem, zatímco jsem se snažil zjistit, jestli se o mě pokouší infarkt nebo ještě ne. Jsi prostě starý pitomec, co si odmítá připustit, že je starý. Jenže kdybych si to připouštěl, pak by život nebyla žádná zábava! Co bych jako celé dny dělal? Ležel a tvářil se učeně? To sotva! Přejel jsem pohledem všechny své společníky a vesele se na ně usmíval. To bylo bezva!

//Kiërb

Z nějakého důvodu jsem nadále cválal ve vedení, přestože všichni vlci za mnou byli mladší a působili na mě dojmem, že by měli k běhu být uzpůsobeni lépe než já. Příliš jsem se neodvažoval ohlížet přes rameno, kde se moji společníci flákají - moje tělo bylo tak trochu jako tank. Nebylo jen tak ho rozhýbat, ale jak nabralo rychlost, bylo zase poněkud problematické rychle zabrzdit. Nechtěl jsem tedy běžet se zrakem stočeným za záda, abych pak nenabral nějaký strom.
Moje tempo se už ale lehce vytrácelo. Holt už to nebylo, co dřív. Začínal jsem funět jako ježek v podrostu, obzvlášť, když země pod tlapami rozměkla a začala být poněkud... blátivá. Kam jsem nás to zavedl? zděsil jsem se a neohrabaně přeskočil kaluž, která se mi připletla do cesty. Zvolnil jsem a snažil se držet co možá nejvíc při okraji močálů, kde zem ještě nebyla úplně promočená. Nechtěl jsem zahynout v bažině! A už vůbec ne k takové děsivé smrti přivést své nové kamarády! Proto, jakmile to jen trochu šlo, jsem se od onoho zrádného směru odklonil na jistější půdu. Tam se běželo o něco snáze, ale nemělo cenu si lhát - v boku mě začínalo píchat a dech se krátil. Bylo mi jasné, že tenhle dostih budu muset brzy vzdát, jestli nechci, aby mě kleplo. A na to jsem byl ještě moc mladý, prosím pěkně.

//Midiam

//Východní hvozd

Aki pochopil povahu mého handicapu docela rychle. Souhlasně jsem přikývl, jako že udeřil hřebíček na hlavičku a zaposlouchal jsem se do odpovědi, kterou Evelyn právě poskytovala nově příchozí Heather. Její křidélka byla totiž zdrojem mé velké fascinace. Na létání ovšem nebyla - to jsem již ale stačil tak nějak pochopit. Kdyby dokázala létat, jistě by to už předvedla. Pomáhala ovšem Evelyn ke skákání - ačkoliv měla kvůli svému nepraktickému umístění blízko k blátivé zemi i jisté nevýhody. Pokyvoval jsem hlavou, jak jsem si to v ní všechno rovnal... a do toho jsem dostal naprosto geniální nápad.
Neváhal jsem ani chvíli, jen, co se ta myšlenka zrodila v mé praštěné hlavě, vyrazil jsem. A ostatní na sebe nenechali dlouho čekat. První se toho chytil Aki, který rozhořčeně vykřikl, že mám náskok. Ovšem nějaký náskok v mém případě zrovna moc neznamenal. Nebyl jsem zrovna rychlý běžec, ani stylový, tudíž jsem ani nepředpokládal, že tenhle závod vyhraju. Je to vůbec závod? Však ani nemá žádný cíl, napadlo mě, ale odmítal jsem se zabývat maličkostmi, když mi vítr svištěl v srsti a tlapy uspokojivě bubnovaly na vlhkou zem podél řeky, ke které mě směr našeho úprku dovedl. Užíval jsem si to. Být opět obklopen přátelskými tvářemi, dělat, co mě napadne a užívat si života... to bylo nejspíš to nejlepší, co na světě vůbec mohlo být.

//Mahar

What happened to the land? I stood on a hill, looking across the meadows and forests, but something was very wrong with the view. Nothing moved anywhere. No other wolf was in sight. No other animals. No deer, no rabbits, no birds in the air or bugs on the ground. I was completely alone, more than ever before, and I had no idea how it happened. Where did everyone go? Did I miss something? Fear was starting to set in my heart. I should look around. Maybe I‘ll find someone – maybe they‘ll know, what is going on.
I turned to the forest behind my back a walked amongst the trees. Without birds singing the woods were eerily quiet. Leaves on the branches whispered silently, as if they were trying to say something to me. “You are alone, Erlend. They all left. They forgot you there.“ No. That‘s not true. It has to be something else. Besides, if everyone just up and left, there would be some sign of them leaving, right? Some tracks, smells, anything. Maybe I was old and dumb, but I wasn‘t an idiot and this didn‘t seem right. Something was off. Something very bad was happening… But why?
The longer I walked around the empty forests and meadows, along rivers and lakes with no fish, the sadder I felt. This place used to be so lively. So beautiful. Wildlife thrived in there, there was always enough to eat and someone new to meet. But now… the whole place was just dead. Maybe I am dead. Maybe this is hell. It sure felt like my personal hell – like my biggest fears were coming to life. I always feared being abandoned, lost and forgotten. And now it seemed like I was just that. If only I could howl, call for someone… maybe they would hear me. But I knew there‘s no point in trying. I was just as silent as everything around me and I will stay this way.
And as I was slowly walking along the old trails, looking for anyone, anything, any sign of life, gettin tired and hungry, I realized what my only chance was. I had to leave. Or at least try to. I didn‘t know what force took the others or if it was maybe guarding the borders of the land, but I couldn‘t stay here. Nothing awaited here anymore, only hunger and misery and slow death. I turned to the north where stood the mountains I crossed when I first got there. It was time to cross them again and start looking for a new place to stay. Alone. Again...