Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ přes Z. Galtavar

Adiramova přítomnost samozřejmě nevadila, naopak, byl jsem rád, že se k nám připojil. Ve větší společnosti se stejně cestuje lépe, obzvlášť, když cíl naší cesty neměl být zrovna prosluněně veselý. Netušil jsem, jestli i hnědý bude chtít navštívit bohyni, ale to se jistě brzy dozvíme - už jsme se totiž nejspíš blížili. Nevěděl jsem, kde Smrt sídlí, ale ve stínu vzrostlých stromů jsem pocítil změnu v okolní atmosféře. Jako by tu ticho bylo ještě tišší a jarní vzduch o něco chladnější. Ježily se z toho chlupy v zátylku. A když se nám mezi stromy otevřel výhled na kamenné trosky, už jsem nepochyboval ani trošku. Tohle musel být domov Smrti. Kdo jiný by obýval takové strašidelné sídlo?
Zastavili jsme. Ucítil jsem ve vzduchu vytrácející se pachy cizích vlků. "Smrt tu má asi rušno," vyslal jsem k Baghý myšlenku a nebyl si jist, jestli to brát jako dobré znamení či špatné. Všichni odtamtud asi odešli po svých, alespoň jsem tu neviděl nikoho bezmocně se válet nebo belhat pryč, na druhou stranu... bohyně už nemusela chtít přijímat další návštěvy. Netušil jsem, jak tohle funguje, ale asi jsem to měl záhy zjistit. Povedlo se mi na tváři vykouzlit povzbudivý úsměv, když se na mě tetička ohlédla, ačkoliv jsem cítil v žaludku tíhu. Moc se mi tam nechtělo, když už jsem viděl, jak to tady vypadá... ale nevzpouzel jsem se. Slíbil jsem, že půjdu s Baghý, a to jsem také mínil dodržet. "To zvládneme." Ohlédl jsem se na Adirama, zda půjde taky, nebo radši počká venku (rozhodně bych se mu nedivil) a pak se zahleděl skrze stromy a houští na zříceninu. Chovat se ucitvě, mít se na pozoru, zopakoval jsem si, na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl, vydechl a když jsem oči otevřel, špička ocasu Baghý už zmizela v křoví. Achjo. Tak jdeme na to. Vykročil jsem kupředu.

//Zřícenina

//Borůvka přes V. Galtavar

Vyrazili jsme vstříc Smrti, zatímco se noc začínala přehupovat v časné ráno. Pro mě byla bohyně ještě stále neznámou, ale Baghý s ní neměla nejlepší zkušenosti, takže jsem se na to setkání moc netěšil. Nečekal jsem, že bude příjemné. Zvědavost ve mě ale také hlodala. S mocnou bytostí už jsem jednou mluvil - s Vlčíškem - ale tušil jsem, že tohle bude něco docela jiného.
Chtěl jsem vědět, co Baghý vede k tomu se za ní znovu vydávat, ale než jsem se dočkal odpovědi, uslyšel jsem dupot běžících tlap a vzápětí už nás doháněl známý hnědý kožich. Adiram. Hulákal, ať na něj Baghý počká, takže jsme zabrzdili a počkali, až nás opravdu doběhne. S přátelským zahoupáním ocasem jsem vlkovi kývl na pozdrav a čekal, co z něj vypadne. Zdálo se, že vážně toužil nás zastihnout - tedy, hlavně tetičku. A nakonec jsem dostal i svou odpověď. Nedalo se říct, že by se mi líbila, popravdě ve mě dost hrklo. "To je hrozné," svěsil jsem uši. "A hned u sousedů." Ne, že by to bylo méně hrozné, kdyby se to stalo někde daleko, ale... jaksi to mělo větší váhu. Příště se někdo mohl dobývat do našeho lesa. Už jsem chápal, proč se Baghý rozhodla tu nepříjemnou návštěvu znovu podstoupit. "Už rozumím. Možná taky zkusím Smrt o něco požádat - třeba by mě taky dokázala udělat silnějším. To může vždycky přijít k užitku." Kdyby smečce hrozilo nebezpečí, věřil jsem, že bychom se všichni spojili na její ochranu. Trocha pomoci od zdejších magických entit se každopádně mohla hodit vždycky, ne?
Přikývl jsem, když se Baghý vyptávala Adirama, zda se známe a lehce jsem se pousmál, když mě představila jako svého synovce. To bylo vskutku něco, co jsem hnědému během našeho pracovitého kroužení po lese vysvětlit nedokázal, nebo jsem se o to spíš ani nepokoušel. Bylo mi jasné, že hnědý nejspíš ticho zaplní vlastními slovy, takže jsem si svoje myšlenky už nechal pro sebe a jen kráčel dál, kolem jezera a pak na sever, do lesa ve stínu vysokých hor.

//Jedlový pás přes Z. Galtavar

Mezi Baghý a Awaraka jsem se nijak nemísil, jen jsem povzbudivě přikývl, když mě černobílý nazval "Ljósem", ale vypadalo to, že si tím je dosti nejistý. No jistě, dalo se čekat, že vzniknou určité zmatky, když někdo znal moje pravé jméno a někdo zase to, které jsem dostal až tady. Pokud šlo o mě, nijak jsem netrval ani na jednom z nich. Bylo příjemné slyšet zase vlastní jméno od vlků okolo, ale i na Ljóse jsem už slyšel - a bylo to taky pěkné jméno, připomínalo domov skoro stejně, jako to mé vlastní. I Maeve konečně zjistila, jak se vlastně jmenuju. Přikývl jsem jí a zvesela zabušil ocasem do země, zatímco tetička už uváděla věci na pravou míru, aby v tom nebyl chaos, nebo aspoň aby nebyl příliš velký.
Když byly smečkové záležitosti vyřízeny a Baghý s Maeve se seznámily, nastal čas se vydat prozatím každý svou cestou. Černobílý mladé dámě dlužil nějaký slib a mě s Baghý zase čekala návštěva bohyně. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, ale přece jsem nemohl jen tak vycouvat. Vstal jsem a vykročil společně s hnědou vlčicí, hned po pár krocích jsme však už zase zastavovali. Baghý totiž myslela na to samé, na co před chvílí já - že po zimě by stálo za to doplnit zásoby ve spižírně. Když se s těmi dvěma podělila ještě o tuhle myšlenku, už jsme vyrazili doopravdy. Ještě jsem naposledy (snad ne definitivně) pokývl Awarakovi i Maeve na rozloučenou, zamával ocasem a dvěma dlouhými kroky dohnal tetičku, která byla o kousek napřed. "Nevím," opáčil jsem po pravdě. "Snad ano. Když půjdeme společně, určitě to nebude tak zlé." Mířili jsme k okraji lesa. Zatímco jsme seděli, mluvili a mlčeli před úkrytem, padla noc a na obloze se rozzářily jasné hvězdy. Chvíli jsem na ně za chůze hleděl skrze větve stromů, které brzy obalí listí, než jsem začal zase koukat na cestu, abych nevrazil do nějakého pařezu nebo nepřeválcoval Baghý. "Co vlastně od Smrti chceš?" zajímal jsem se. Možná by Smrt měla něco i pro mě. Pár kamínků jsem už kolem našel. Ale chci od ní vůbec něco? To byla otázka, jestli jsem si chtěl zahrávat s něčím, co podle všeho mohla být dost temná a nebezpečná magie. Mohla... ale nemusela?

//VVJ přes Z. Galtavar

Děkuji moc za akci, bylo to super zpestření c:
Prosím o:
-magii myšlenek
-za celkem 18 bodů 69 květin (3 x 5 bodů) a 1 křišťál (3 body)

Ocas se mi potěšeně zahoupal sem tam, když Baghý potvrdila, že mě pořád ještě slyší. Ani jsem si neuvědomil, jak napjatě jsem čekal, zda mi odpoví, dokud se tak opravdu nestalo a já neuvolnil zaťaté svaly. Pořád jsme se tedy slyšeli - to byla skutečně úleva. Pousmál jsem se a nastražil uši, co je ta záležitost, jíž se týká tety prosba, nicméně nedozvěděl jsem se nic. Z jeskyně se totiž vynořila Maeve, těsně následována Awarakem. Na oba jsem se zeširoka usmál a věnoval jim pokývnutí na pozdrav, rád jsem je zase viděl. Maeve nepokrytě zírala na Baghý, div jí oči nevypadly z důlků. Asi už dorostla do toho věku, kdy všechno vychování najednou letí z okna. Na tom nejspíš nebylo vůbec nic divného - a dokud šlo jen o nějaké okukování, vlastně nešlo skoro o nic.
Baghý měla záležitosti, které potřebovala vyřešit s černobílým vlkem, takže jsem se do toho nemíchal. Jen jsem tam tak seděl a na tváři se mi pomalu šířil úsměv, když jsem poslouchal, jakých pochval a povýšení se Awarakovi dostalo. Zasloužil si to a byl jsem rád, že bude se mnou druhým lovcem. Posledně jsme to spolu zvládli dobře a věřil jsem, že nám to bude tak klapat i dál. Možná by nebylo od věci brzy lov zopakovat, napadlo mě, ale ještě to tolik nehořelo. Baghý totiž měla něco, o co mě chtěla požádat. Bylo to něco, co bych vážně nečekal. Smrt, ta tajemná bohyně, co z ní šel strach už jen z vyprávění? Nějak jsem neplánoval se tam vydávat už tak brzy, ale nemohl jsem samozřejmě tetičku nechat jít samotnou. A upřímně jsem byl taky trochu zvědavý. Přikývl jsem tedy. "Jistě, že půjdu," střihl jsem ušima. "A tentokrát se nic takového jako minule opakovat určitě nebude." Pamatoval jsem si, jak mi vyprávěla o tom, že ji Smrt potrhala. To se ale už určitě nestane. Ne, že bych věřil, že dokážu přeprat bohyni smrti, ale kdyby chtěla roztrhat Baghý? To bych nějak zakročit musel. A pravděpodobně skončil jako mastný flek na podlaze jejího sídla. Takže... jsem tak nějak doufal, že na podobné věci vůbec nedojde.

Potuloval jsem se po lese víceméně bezcílně, o samotě. V tichosti jsem naslouchal zpěvu ptactva, které se do toho po zimě pořádně opřelo a chytal jsem do kožichu paprsky jarního slunce, které pořád ještě nemělo úplně tu největší sílu, ale už se do toho začínalo aspoň trošku opírat. Taky že jsem si vydrbal pořádnou hromadu chlupů ze zimního kožichu a další chuchvalce ze mě pořád ještě trčely - inu, aspoň budou mít sýkorky a další ptáci čím vystlat mladým hnízda. A já se aspoň neupeču, až začnou opravdu teplé dny.
Samota mě ale už přestávala bavit. Bylo příjemné se na chvíli od všech vzdálit, ale jakožto společenskému tvoru mi po nějaké době začalo být celkem smutno. Naštěstí jsem teď už nebyl potulným poutníkem, co by se za společností musel honit dlouhé dny či týdny, měl jsem už domov, smečku a taky rodinu, tudíž jen stačilo se za někým vydat. Zajímalo by mě, co dělá Baghý. Jestlipak ten cizinec už odešel? zapřemýšlel jsem a rozhodl se jít se po tetičce podívat. Jako na zavolanou, jakmile jsem učinil tohle rozhodnutí, rozlehlo se po lese její zavytí někde od úkrytu. Zamával jsem ocasem a trochu přidal do kroku, abych zjistil, co drobná vlčice chce.
Spatřil jsem ji u jeskyně, vypadalo to, že na někoho čeká. S úsměvem na tváři a pohupující se oháňkou jsem přišel k ní a zvesela jí pokývl na pozdrav. Pak jsem k ní zkusmo vyslal myšlenku. "Baghý? Slyšíme se pořád?" Netušil jsem, zda kouzlo ještě funguje, ale doufal jsem, že ano. Ještě alespoň chvíli jsme si ho snad mohli užít, ne? Tak či tak, byl jsem rád, že jsme se konečně zase viděli, ať už naše myšlenkové spojení stále fungovalo nebo ne.

//úkryt

Namířil jsem si to z úkrytu ven a teprve když jsem už stál před ním, uvědomil jsem si, že jsem uvnitř vlastně cítil neznámý pach a zahlédl zcela neznámý kožich. Trochu ve mě hrklo, ale vzhledem k tomu, že nikdo z ostatních neznámou vlčici nevyháněl, asi jsem se neměl proč děsit. Nejspíš to byla členka smečky, kterou jsem ještě nepoznal. Ještě, že ze mě Baghý udělala lovce a ne ochránce, zavrtěl jsem hlavou s lehkým úsměvem. To by asi nebyla role pro mě. A když už jsem přemýšlel o tetičce, kde vlastně byla? Docela rád bych s ní zase prohodil pár slov, kdyby měla čas... a pokud to Vlčíškovo kouzlo stále ještě fungovalo. Třeba vydrží navždy, pomyslel jsem si, ale věděl jsem, že tak to nebude. Každé kouzlo nakonec vyprchá. Ale i tak to bylo hezké, i kdybychom to už nemohli dále využívat. Třeba se Vlčíšek zjeví zase příští zimu a dopřeje nám další šanci ke společné rozmluvě - nebo do té doby přijdeme na něco lepšího, co vydrží už napořád.
Do příští zimy ale zbývalo času dost. Vlastně jsme jí teď byli nejdál, jak jen to šlo. Zatímco jsem spal, slezly i úplné zbytky sněhu. Vykukoval jsem do toho hezkého rána, mraky se začínaly trhat a sluníčko vyhlíželo mezi větve stromů, kde snad brzy vypučí listí. Všiml jsem si taky, že jsem nešlapal v blátě, ale z úkrytu jsem vyšel po úhledné cestičce z lišejníku. Huh, podivil jsem se. Že by se Adiram činil ještě dál? Cítil jsem ho v okolí, takže to možná byl vážně on. Nebo nějaký jiný přičinlivý člen smečky. Čenich mi taky říkal, že Baghý je pořád s tím cizincem. Duncan, tak se jmenoval? Nechtěl jsem se jim do toho plést, takže jsem se jen tak potloukal lesem, nechal si paprsky slunce rejdit v kožichu a vyhlížel, jestli se mi nenaskytne nějaká práce nebo zábava.

175

Čas plynul okolo mě, ale pro mě v tu chvíli vůbec nic neznamenal. Ležel jsem stočený do klubka na čerstvě vyprášené, vyvětrané kožešině, tiše chrápal a nevěděl o světě. Zdálo se mi o domově. Běžel jsem po stezce, která by leckomu mohla přijít neschůdná a nebezpečná, ale já na nebezpečí nemyslel. Znal jsem tu cestu jako svoje vlastní drápky. Přede mnou poskakovala Orla, smála se a přitom stále zrychlovala, zatímco já se ji marně snažil dohonit. Vedle mě se náhle vynořila i Eira. Ona nikdy v mých rodných horách nebyla, ale ve snu mi to vůbec nepřišlo divné, ani to, že se horská stezka náhle rozšířila natolik, že jsme po ní mohli běžet oba vedle sebe. Jen jsem se zvesela zazubil a zamával ocasem, byl jsem tak šťastný, tak volný! Ale náhle mi nad hlavou proplachtila Baghý, nesena na svých křídlech, a volala, ať si dám pozor, Erlende, pozor... jenže než jsem to stačil udělat, země mi pod nohama zmizela a já se propadl hluboko do sněhu, který mi lezl do čenichu a do očí, objímal mě a dusil a já netušil, kde je nahoře a kde dole...
Se škubnutím jsem se probudil a na hrozivých pár vteřin jsem si vážně myslel, že jsem zapadl do nějaké hluboké závěje a dusím se v ní. Pak jsem si ale uvědomil, že můžu dýchat, a to, co se mi cpe do čenichu, do očí a do čeho jsem jaksi divně zapletený, je kožešina, kterou jsem ve spánku nějak kouzelně shrabal a celý se do ní zamotal. A jéje, pomyslel jsem si. Moje nohy ve spaní nejspíš taky musely běhat po horách. Jen jsem doufal, že mě nikdo neviděl. Rychle a co možná nejvíc nenápadně jsem se vymotal ze své pasti a protáhl se. Musel jsem spát vážně dlouho, a to jsem si původně chtěl jen krátce zdřímnout. Asi mě ta práce, co jsme s Adiramem odvedli, zmohla víc, než jsem čekal. Teď jsem ale byl odpočatý a rozhodl jsem se zamířit zase ven, podívat se, co je nového v lese.

//les

174
//les

Adiram se rozhodl zůstat venku a tak jsem se vydal do úkrytu sám, doprovázen zvukem jeho zpěvu. Šel jsem schválně pomalu a natáčel za ním slechy - opravdu měl moc hezký hlas, pěkně se poslouchal. Nakonec ale hnědého píseň utichla a já se protáhl zpět do jeskyně. Chtěl jsem si chvíli odpočinout a taky se konečně aspoň pozdravit s Maeve.
V úkrytu se za tu chvíli, co jsme byli pryč, osazenstvo nijak nezměnilo. Jediné, co se stalo, bylo to, že i Awarak se pustil po našem vzoru do úklidu. Usmál jsem se na něj a zavrtěl ocasem, byl jsem moc rád, že to takhle ve smečce chodí a každý se chopil svého kousku práce, dobrovolně a bez nějakého přemlouvání. Vybral jsem si dobré místo k životu. Nechtěl jsem se Awarakovi plést a ani se motat do konverzace vlčic, takže jsem jen střelil dalším přátelským úsměvem k Maeve a pak se odklidil do vzdálenějšího koutku, kde jsem si lehl a odpočíval. Ze vší té dřiny mě pořádně bolely tlapy, to vám tedy povím. Už nejsi nejmladší, musel jsem si znovu připomenout a tiše jsem si nad tím povzdechl. Rozhodně jsem se necítil moudrý a sečtělý. V duchu jsem byl pořád stejný, jen o něco menší moula, než když jsem byl úplný mladík.

Adiram se snažil krotit moje nadšení, ale bylo to celkem zbytečné, než totiž jeho slova přes moje uši dolezla až do mozku, který by měl šanci třeba zaznamenat jejich význam, už jsem zarýval drápy do tuhé země. A když už jsem s tím začal, proč přestávat? Hrabal jsem a hrabal, hlína lítala všude kolem a vlastně to byla zábava, i když to místy šlo ztuha. Určitě to ale bylo snazší pro moje tlapy jako lopaty, než kdyby se s tím musela mořit třeba Baghý. To bych přece nemohl dopustit. A tak jsem hrabal a hrabal, zatímco Adiram poskytoval spíš psychickou podporu - ne, že bych mu to mohl zazlívat. Asi nikdo nechtěl schytat hroudou hlíny do tlamy.
Když byla díra dost velká, zbývalo do ní už jen všechen nepořádek a zbytky naházet a pak přišel čas na to zase díru zaplnit. Do toho se pustil hnědý a tak jsem mu šel z cesty pro změnu zase já. Netrvalo příliš dlouho a práce byla hotová. Hned tu bylo čistěji a po starých kostech a jiných blivajzech nebyla ani stopa, kromě malé vypouklinky mezi kořeny stromu. Spokojen s naší prací jsem se usmál na Adirama a zavrtěl ocasem. Hnědý přemítal, zda naši práci vůbec někdo ocení a já rozhodně přikývl, abych dal najevo, že tomu věřím. Určitě si někdo všimne. Však jsme udělali kus práce. Začínal jsem ale pociťovat únavu a i Adiram se ukládal k odpočinku. Říkal jsem si, že se k němu připojím, ale pak jsem si vzpomněl na Maeve. Měl bych se ještě na chvíli vrátit. Kývl jsem na hnědého a namířil tlapou zpět k úkrytu, jako že se vydám zpět tam. Nevěděl jsem, jestli bude chtít jít se mnou, nebo zůstane tady venku - nutit jsem ho nehodlal, ale určitě bych mu nebránil. Každopádně jsem se ale vydal tím směrem.

//jeskyně

//úkryt

Přihodil jsem to, co jsem našel v úkrytu, na kožešinu, kde Adiram schraňoval všechen ten nepořádek na vyhození. Bylo toho celkem dost, ale aspoň to už nepřekáželo a nesmrdělo v úkrytu. Teď bylo jen třeba vymyslet, kde se toho všeho zbavit. Nejlepší by bylo to asi zakopat, což byla myšlenka, kterou vzápětí vyslovil i hnědý. Dokonce měl už i vymyšlené místo. Zajel jsem pohledem ke stromu, o kterém mluvil a souhlasně jsem přikývl, protože to opravdu vypadalo jako vhodné místo, kde bychom se zbytků mohli zbavit. Čapl jsem spolu se svým společníkem kožešinu a začali jsme ji táhnout tím směrem. Jen jestli nám nějakou díru půjde vyhrabat, pomyslel jsem si. Sníh už sice taje, ale půda bude pořád ještě zmrzlá. I když už to bude nejspíš lepší, než před pár dny.
Když jsme kožešinu dotáhli na místo, bylo na čase zjistit, jak moc mráz ještě svírá zem. Zaryl jsem drápy do půdy vedle kořenů stromů a pořádně zabral. Nešlo to zpočátku úplně snadno, hlína byla dost tvrdá. Snažil jsem se dávat pozor, abych ji neházel na Adirama, ale vzhledem k nemotornosti mých tlap zemina chvílemi lítala na všechny strany i přes veškerou opatrnost. Ovšem jak jsme se propracovávali dál, šlo to o něco snadněji, zem tam byla sypčí a díra mezi kořeny stromu rostla a rostla, až byla dost velká na to, aby se do ní dal strčit všechen hnus i se starou kožešinou. Když se mi díra zdála dost velká, odstoupil jsem od ní a kývl na Adirama, jako že už to tam asi můžem shodit. Čapl jsem kožešinu a počkal, jestli se hnědý zase připojí - společnými silami to tahání šlo líp.

173, úkol 13 1/2

Adiram mi s taháním a větráním kožešin začal ochotně pomáhat, za což jsem byl rád. Dva toho vždycky svedou víc, než jeden a já měl vážně radost, že uděláme pro smečku něco užitečného, co prospěje všem. Krátce jsem se na něj usmál a děkovně zavrtěl oháňkou, než jsem se pustil zase do práce. Jak nám to hezky šlo od tlapek! Občas jsem pohledem házel po Maeve, se kterou jsem se ještě nestačil pořádně ani pozdravit, ale věřil jsem, že brzy se k tomu dostaneme. Mezitím jsem se ale hodlal zaměstnat úklidem úkrytu.
Hnědý některé z kožešin vytřídil jako že jsou na vyhození a já jen souhlasně přikývl, pár z nich se už pomalu rozpadalo a pochyboval jsem, že by na nich ještě někdo chtěl ležet. Rozhodně to nebude žádná velká ztráta, naopak, ještě by se nám tady namnožil nějaký hmyz nebo jiný hnus. To nikdo nemohl chtít. Hodili jsme je tedy na hromadu k ostatnímu nepořádku, co se v jeskyni našel. Adiram se vydal hledat místo, kam by se zbytky kostí, masa a kožešin, co už byly staré, smrduté a pomalu se rozpadaly, daly zahrabat. Já se mezitím vrátil do úkrytu obhlédnout, jestli to už je všechno a něco jsme neminuli. Pár starých a ne zrovna vábně vyhlížejících kostí se v koutcích jeskyně ještě našlo, takže jsem je postupně vynosil na hromádku před úkryt. Naposledy jsem prošmejdil všechny kouty, vypadalo to ale, že už to je asi všechno, takže jsem se i se starými kostmi vydal za Adiramem, abychom se nepořádku zbavili definitivně a jednou pro vždy. Nebo tedy... alespoň než se vytvoří nový.

//les

172, úkol 6

Těkal jsem pohledem mezi Maeve a Adiramem a pomalu jsem vlastně netušil, na koho se to jako mám zaměřovat dřív. Tlapy mi neklidně přešlapovaly na podlaze úkrytu, jak jsem jen stěží skrýval radost ze setkání se svou kamarádkou, se kterou jsme prožili velké dobrodružství v útrobách kopců, ocas se mi houpal vesele sem tam, ale obracel jsem se i na hnědého, který se spíše než na navazování kontaktů zaměřoval na průzkum úkrytu. Došel k jistému závěru - závěru, že by to odtud asi chtělo vyhnat trochu prachu a nepořádku, co se sem za zimu natahal. To byl aspoň nápad! Ohlédl jsem se po všech přítomných, kterým jsme nejspíš narušili nějakou siestu, mrkl jsem na Maeve, jako že budu hned zpátky a udělal jsem pár kroků stranou zpět k chodbě, ze které jsme vyšli. Adiram se už stačil pustit do práce, cosi si pobrukoval a vypadalo to, že se do své činnosti okamžitě zabral. Ne, že bych mu chtěl lézt do zelí, nebo se snad snažil si přivlastnit jeho zásluhy, to vůbec... ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Adiram vymetal kdejaký kout a skulinu, do toho jsem se mu tedy motat nechtěl. Místo toho jsem postupně snosil na hromadu všechny kožešiny, po kterých se zrovna někdo neválel a pak celou tu kupu vytáhl ven před úkryt. Rozložil jsem je po zemi a pokusil se z každé z nich vyprášit prach a chlupy, jak jen to šlo. V některých případech to zas tak dobře nešlo, některé z nich by to možná chtělo vyměnit za nové, takže to jsem si mohl přidat na pomyslný seznam úkolů, ale přesto kožešiny celkem prokoukly a aspoň se trochu provětraly. Naházel jsem je zpět na hromádku a začal je táhnout zpět, abych je mohl zase rozhodit po zemi v úkrytu.

171, úkol 21 3/3
//Východní Galtavar přes Borůvku

Zajíc se mi houpal v tlamě sem tam, jak jsem následoval odhodlaně kráčícího Adirama. Hnědý vlk se pohyboval, jako by měl v hlavě jasný cíl a to mi poněkud dodávalo naděje, že snad konečně spatřím onen smečkový úkryt. Stačilo mi jen se držet za vlkem, který asi věděl, co dělá a netvářit se příliš pitomě, aby hned nevyšlo najevo, že nemám šajnu, kde se úkryt nachází. Ono popravdě... když jsme se k němu začali blížit z toho správného směru, došlo mi, že bych ho asi našel celkem snadno i sám. Nebo bych ho měl být schopný najít. Nejspíš jsem musel kolem projít už nejméně pětkrát, ale zaregistrovala ho ta moje zabedněná hlava? Ne. Jako by velká skála ani neexistovala. Tiše jsem si povzdechl a v duchu se plácal do čela. Hlavní ale bylo, že jsme ho našli.
Vešli jsme dovnitř a já vtahoval do čenichu pachy těch, co tu byli. Mísila se tu spousta čerstvějších i starších pachů, ale nejvýrazněji byl cítit Awarak, Maeve, Elora a ještě další vlčice, kterou jsem nejspíš doposud nepotkal. Brzy se nám otevřel i výhled do místnosti, kde se všichni nacházeli. Tedy, většina. Viděl jsem černobílého, pak tmavou neznámou vlčici a hlavně... Maeve! Při pohledu na mladou strakatou vlčici se mi ocas rozkmital sem tam nadzvukovou rychlostí a roztáhl jsem tlamu do úsměvu tak širokého, že mi zajíc div nevypadl na zem. Odložil jsem ho vedle toho Adiramova a všem přítomným věnoval pokývnutí na pozdrav, než jsem očima zase spočinul na Maeve. Už vážně úplně vyrostla. Měl jsem radost, že ji vidím - jen jestli ona měla taky radost ze mě? Snad se nezlobila, že mi trvalo tak dlouho se jí zase ukázat. Když ono se toho tolik stalo... Adiram se mezitím uchýlil do ústraní a komentoval, že se mu úkryt celkem líbí. Souhlasně jsem přikývl a pořádně se rozhlédnul. Jo, bylo to tu vážně hezké. Spousta místa k odpočinku pro všechny. Vypadalo to jako pěkná, pohodlná, vzdušná jeskyně. Nic jiného jsem ale ani nečekal, skoro se mi zdálo, že v Borůvkové smečce je všechno téměř ideální ke spokojenému životu.

Trochu mě mrzelo, že jsme nemohli ulovit nějakou větší kořist, než jen pouhý párek zajíců, na druhou stranu - lepší něco, nežli nic a rozhodně bude lepší, když se vrátíme aspoň s malou kořistí, než vůbec se žádnou. Na větší lov bylo času dost a stejně by na něco takového bylo vhodnější sehnat více duší, než se o něco pokoušet ve dvou. To akorát zavánělo selháním, nebo hůř nějakým úrazem. O to jsem vůbec nestál.
Připlížili jsme se s Adiramem k zajícům blíže. Štěstí nám celkem přálo, vítr vál správným směrem, takže naše pachy se do čenichů neopatrných ušáků nejspíš vůbec nedostaly. Jako bychom tu ani nebyli... Pokývl jsem hnědému, že může vyrazit za svým zajícem a jakmile se dal do pohybu, vyrazil jsem taky. Vyskočil jsem, až se bahno a sněhová břečka rozstříkla do všech stran. Ušák vyběhl taky, ale začal se svým úprkem o život příliš pozdě. Nebyl jsem žádný sprinter a můj běh byl spíš kolébavým pohybem neohrabaného mamuta, ale měl jsem na své straně moment překvapení. To bylo zajícovi osudným. Rychle jsem ho dostihl, skočil po něm a chňapl ho do tlamy. Pevně jsem stiskl zuby na jeho krku a cukání malého tělíčka rychle ustalo. Alespoň se nemusel trápit dlouho.
Spokojený, s kořistí bezpečně sevřenou v tlamě, jsem se ohlédl, jak se to povedlo Adiramovi. I on svého zajíce skolil. Potěšeně jsem nad tím zamával ocasem, ale vlk se zdál být z nějakého důvodu dost otrávený. Zaraženě jsem se narovnal, když jsem zaslechl jeho podrážděný tón. Co se mu nelíbilo? Však jsme ulovili kořist! Když se ale obrátil k odchodu, jen jsem nad tím pokrčil rameny a vydal se za ním. Jen doufám, že on ví, kde úkryt je, pomyslel jsem si. Pod tlapami mi čvachtalo, měl jsem nohy a břicho zašpiněné jako prase, což na mém bílém kožichu obzvláště vynikalo, ale nijak mi tenhle nový hnědý přeliv nevadil. Značil totiž, že se už určitě blíží jaro a na to já se osobně velice těšil. Ne, že by na zimě bylo něco špatného, ale nemohl jsem popřít, že na svit slunce a rozkvetlé louky jsem se už zkrátka nemohl dočkat.

//Úkryt přes Borůvku