Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem připraven na to, že se třeba budu muset obrnit trpělivostí, než si mě někdo všimne. Hlasité zavytí by jistě odvedlo lepší práci v upoutání pozornosti, ovšem takovou možnost jsem já neměl. Ačkoliv by mi ale nevadilo sedět tu i delší chvíli, nebylo to třeba. Společnost na sebe nenechala dlouho čekat a mezi stromy se brzy vynořila hnědá vlčice. Byla malá, značně jsem ji převyšoval, obzvlášť, když jsem vstal, abych tu neseděl jako hulvát. Nezdálo se, že by to pro ni bylo jakoukoliv překážkou - namířila si to ke mně patřičně naježená a její vytrčená brada a sklopené uši mi dávaly jasně najevo, že si nemám zahrávat. Nic takového jsem ale neměl v úmyslu, což jsem se snažil vyzařovat celým svým postojem i lehkým úsměvem, který se mi objevil na tváři, jakmile se huňatá vlčice zjevila v mém zorném poli. Mírně jsem pohodil uvolněným ocasem ze strany na stranu na znamení přátelských úmyslů a pokývl jsem jí hlavou na pozdrav.
Obeznámila mě se skutečností, že se nacházím na území Borůvkové smečky. Přikývl jsem, to jsem už samozřejmě věděl - což vlčice samozřejmě nemohla tušit. Když mi ale sdělila své jméno, zarazil jsem se. Baghý? V mysli mi zazněl tichounký zvoneček. Cosi mi připomínalo. Slyšel jsem ho už? Ale tvář vlčice mi ani v nejmenším nepřišla povědomá, snad bych si pamatoval, kdybych ji už někdy potkal, nebo ne? Možná bych tu záhadu dokázal rozlousknout, ale s náhlým zděšením jsem si uvědomil, že na vlčici jen tak přiblble čučím, zatímco ona čeká odpověď na otázku, kterou jsem vnímal jen tak napůl. Zamrkal jsem, abych se vrátil do reality a mohl se pustit do objasňování, co tu vlastně dělám. Třeba později dokážu z paměti vydolovat, co mi jméno Baghý připomíná.
Prvně bylo třeba uvést na pravou míru tu očividnou skutečnost. Gestem zcela zautomatizovaným jsem si přiložil tlapu k ústům a zavrtěl hlavou, zatímco jsem pohled zaměřil na vlčici, abych viděl, zdali chápe. Následně jsem se pustil do odpovědi na samotnou otázku, tedy co tu pohledávám. Pohledával jsem tu Maeve, ale protože jsem ji tu nikde neviděl, mohlo to být trošku těžší vysvětlování. Mávl jsem tlapou, abych obsáhl celý okolní les a přehnaně okatě se rozhlédl, aby bylo jasné, že tu cosi - či kohosi - hledám. Pak jsem přední tlapu podržel kousek nad zemí, přibližně ve výši vlčecí hlavy, ačkoliv mi bylo jasné, že v tuto chvíli už bude Maeve nejspíš o kus větší. Nebyl jsem si jist, nakolik srozumitelná moje pantomima pro Baghý bude, ale pohlížel jsem na ni s nadějí v očích.

//Mahtaë sever

Vkročil jsem do lesa, který tak sladce voněl - borůvkami i jinými lesními plody, až se sbíhaly sliny. Odolal jsem pokušení nenápadně si posloužit z některého z keřů... věděl jsem, že za ožírání součástí území by mi smečka moc nepoděkovala a pak bych z Maeve nejspíš nezahlédl ani chlup. A ani bych se tady už asi nikdy neporozhlédl. Líbilo se mi tu, ne že ne. Třeba bych mohl ještě zvážit, zda by tohle místo mohlo být dobré k usazení se. To ovšem nezáleželo jen na mě, že ano? Taky by mě tu museli chtít zdejší obyvatelé. Kdoví, jestli by vůbec ve své smečce chtěli stárnoucího vlka, který ke všemu ještě vůbec nemluví. Zas tak moc jsem o Borůvkové smečce nevěděl, jen to, co jsem se doslechl od Maeve, což... upřímně nebylo zas tak hodně.
Zastavil jsem se na kraji lesa, nemínil jsem se promenádovat po území a hledat Maeve sám. Protože jsem o sobě neměl moc jak dát vědět, nezbývalo mi, než čekat, až vítr zanese můj pach k čenichu někoho pověřeného - nebo nejlépe k čenichu mladé vlčí slečny, za kterou jsem přišel. Kdyby se tu zjevila ona, hned by bylo vysvětlování snazší. Obstarala by ho totiž Maeve. Ale i kdyby nepřišla, poradím si. Stejně jsem předpokládal, že malá vlčice neudržela tlamu zavřenou a aspoň někomu ve smečce o mě řekla, čímž by se to celé taky zjednodušilo. Prozatím jsem ale jen seděl a vyčkával a naslouchal kapkám deště, jak pleskají o listy stromů. Zhluboka jsem se nadechl a pak zase pomalu vydechl. Byl to zvláštní pocit, být zase na smečkovém území.

//Náhorní plošina (přes Mahtaë jih)

Nohy mě donesly k další řece. Zdálo se, že ať jdete kam jdete, nakonec vás vždycky zastaví nějaký vodní tok. To mi ale nevadilo. Zurčení vody mi přece jen trošku zvedlo náladu, ačkoliv mi v hlavě pořád leželo to nešťastné setkání s Tasou. Zastavil jsem se, abych se napil a jak jsem se rozhlédl po okolí, v hlavě se mi vynořil geniální nápad. No jistě! Maeve! Tu bych mohl navštívit! Slíbil jsem to přece a teď jsem byl už docela blízko Borůvkového lesa. Stačilo jen jít dál po břehu a věděl jsem, že za chvíli budu na místě. Pamatoval jsem si cestu dobře. Pro sebe jsem se usmíval při vzpomínání na malou vlčí slečnu a na to, co jsme spolu prožili. Jak nás spolkly kopce, jak jsme na vyhlídce našli Růženku... kdoví, jestli s ní ten ptáček doopravdy vydržel? Bylo by to velice neobvyklé, kdyby ano, ale on se nechoval jako žádný jiný opeřenec, jakého jsem kdy viděl. Brzy jsem už spatřil stromy lesa patřícího smečce a namířil jsem si to tam. Doufal jsem, že ta divoška bude doma a nelítá někde po světě. Určitě už hrozně vyrostla... Mlčenlivého strejdu si ale snad ještě pamatovala.

//Borůvkáč

//Tenebrae přes Středozemku

Kráčel jsem poměrně ráznou chůzí opět přes pláně. Vydával jsem se zase zpět, zase do povědomých končin. Chtěl jsem prozkoumat i nové kraje, ale jaksi mi nebylo přáno. Poslední, co bych chtěl, bylo snažit se dostat přes divokou řeku, zatímco na mě zírá Tasa a hnědý cizinec. Neměl jsem nic proti ani jednomu z nich. Nezazlíval jsem Tase její postoj k modrookým vlkům, poté, co jsem se dozvěděl, co za ním stojí, ovšem... nechtěl jsem být v její blízkosti. Věděl jsem, že vyděšení vlci snadno dělají hlouposti. A stěží jsem jí mohl pomoci, aby se nebála, když ta věc, která jí způsobovala strach, jsem byl já. Třeba si s hnědým cizincem popovídají dobře i sami dva. Cítil jsem se ale poněkud skleslý. Nějak mi nebylo přáno užít si příjemné společnosti...

//Mahtaë sever (přes Mahtae jih)

Než jsem se od hnědého vlka dozvěděl cokoliv dalšího, ucítil jsem, že se k nám blíží kdosi další. Byl to povědomý pach a srdce mi pokleslo, když jsem si uvědomil, komu patří. Ach ne. Tasa. To už jsem měl šedou vlčici v zorném poli a upřímně jsem vůbec netušil, jak se zachovat. Měl jsem zavřít oči, aby je neviděla a zase se tak hrozně nevyděsila? Ale to by asi k ničemu nebylo. Stejně věděla, že je mám modré... svěsil jsem uši a přál si se scvrknout do zcela neškodné velikosti. Nechtěl jsem, aby ze mě vlčice zase měla záchvat paniky, nebo co se to vlastně minule stalo. A taky jsem nechtěl opět být obviňován z toho, že jsem vrah vlčátek a z podobných věcí. Třeba si uvědomí, že to jsem já a vyhne se nám.
Jenže vlčice si to nakráčela přímo k nám. Zastavila se opodál, vyhlížela napjatě, ale prozatím nevyšilovala. Popravdě se na mě ani moc nedívala. Co vlastně chtěla? Třeba něco potřebovala... ale jakmile se dala do řeči, bylo jasné, že jestli něco chce, pak rozhodně ne ode mě. Už to tu bylo zase - ta nařčení z věcí, které vůbec nebyly pravda! Vykulil jsem oči a rázně zavrtěl hlavou. Tak to přece nebylo! Nic jsem neudělal. Pohlédl jsem na hnědého, pohledem jsem se mu snažil vysvětlit, že to tak není, ale kdoví, co mi to bylo platné... nemohl jsem se pořádně hájit. Pohled mi sjel k vysušené pacičce, kterou Tasa měla kolem krku a ta mě jako jakási poslední kapka přesvědčil o tom, že bych měl odtud zmizet, než se něco pokazí. Sklopil jsem hlavu, kývl oběma na rozloučenou a vytratil se stejným směrem, odkud jsem přišel.

//Náhorní plošina přes Středozemku

Tak tedy... Erlendových 500 bodů směňuji následovně:
300 bodů - 50% sleva na spešl magii
180 bodů - 150 oblázků
20 bodů - 6 křišťálů
Děkuji moc

A děkuji i za celou VLA, jako obvykle jsem si ji velmi užila, úkoly byly příjemným zpestřením hry, i když to občas bylo náročné :D A odměny jsou super. Budu se těšit na další podobné akce

Zatímco jsem se nimral v kamení na břehu a strkal ho do vody, jako bych byl malé vlče, co si krátí čas, ani jsem si nevšiml, že se ke mně blíží kdosi další. Společnost. Trochu jsem se lekl, když ke mně přes šumění vody dolehl jeho hlas - na vteřinu se mi zdálo, že ke mně snad mluví samotná řeka. Jenže to byla samozřejmě hloupost, o čemž jsem se přesvědčil, jakmile jsem zvedl hlavu a s lehce zmateným výrazem se rozhlédl kolem. Pohled mi okamžitě padl na hnědého vlka, který se tu zjevil zdánlivě odnikud. Rychle jsem přiblblou grimasu na své tváři zaměnil za přátelský úsměv, pokývl hnědému na pozdrav a párkrát lehce pohodil ocasem ze strany na stranu. On se sice s pozdravem neobtěžoval, zato se mě okamžitě jal varovat před přechodem řeky... čímž se zřejmě vysvětlovala záhada toho, odkud se tu tak náhle zjevil. Celkem odvaha, přecházet tohle po těch kluzkých kmenech, napadlo mě a po očku jsem se zahleděl na stromy napadané přes řeku. Odvaha nebo pošetilost. Já se do ničeho podobného pouštět nehodlal. Znělo mi to jako hazard se životem. Zavrtěl jsem tedy hlavou - hned dvakrát. Ne, nebyl jsem na cestě na druhou stranu. A ne. Nechtěl jsem se ani utopit. Pak jsem se znova na nově příchozího pousmál. Bylo celkem milé dostat takovouhle přátelskou radu, prostě jen tak.
Vlk si ovšem vzápětí povšiml mých modrých očí a nejspíš ho napadlo, že si třeba ani nemusím s nějakou divokou řekou dělat starosti. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Lehce jsem pokrčil rameny a přidržel přední tlapu kousek nad zemí, abych naznačil "trošku". Kdyby tu byla nějaká stojatá kaluž, mohl bych vlkovi ukázat vlnky na hladině, ale to bylo asi tak vše, co jsem zvládl. S takovouhle divočinou bych si neporadil. Zajímaly ho magie? Jeho oči byly zlaté, takže se těžko dalo odhadnout, jaká by mohla dřímat v něm... jestli vůbec nějaká. Zvažoval jsem, zda se ho mám zkusit zeptat, nicméně zavrhl jsem to - hádal jsem, že bych zatím asi odpověď nedostal. Spíš jsem očekával otázku. Tu, na kterou se ptají všichni a která se tak hezky nabízí. Proč že ze mě nejde ani slovo?

//Midiam přes Středozemku

Oddělil jsem se od řeky a vzal to opět přes tu velkou rozlehlou louku, kde jsme předtím lovili s Evelyn a ostatními. Kam se vůbec všichni poděli? Šli si prostě každý svou cestou. Lehce jsem si povzdechl. Byl bych už doopravdy rád za trošku společnosti. Život osamělého poutníka nebyl nic pro mě. Měl bych se konečně asi poohlédnout po nějaké smečce, která by mě přijala a kterou bych mohl nazývat domovem. Průzkum světa byl nepochybně zajímavý a naplňující svým vlastním způsobem, ale měl jsem ho za poslední měsíce opravdu až až. Jenže kde vůbec začít? Byl jsem v tomhle ohledu celkem bezradný. Smečku jsem si nikdy nehledal - do jedné jsem se narodil a k té druhé jsem přišel naprostou náhodou a prostým štěstím. Možná to byl ten klíč. Svěřit se zkrátka do tlap osudu a doufat, že se to vyvrbí. I když to zase znělo jako příliš pasivní přístup. Hm. Možná bych se mohl znovu zastavit do Asgaaru. Tam jsem už znal Lilac a nevypadalo to jako špatné místo k životu. Třeba by se tam pro mě našlo místo... A kdoví, možná na nějakou smečku natrefím hned v dalším lese!
Nicméně než jsem dorazil k nějakému lesu, postavila se mi do cesty řeka. Byla pořádně divoká, mnohem rozbouřenější, než ta, kterou jsem nechal za zády. A vypadala nebezpečně. Až jsem se zarazil. Černý proud uháněl dravě kamsi k jihu. Takovou vodu jsem ještě nikdy neviděl. Došel jsem až ke břehu a pomalu do ní ponořil tlapu. Proud byl vážně silný, ale nohu mi na černo neobarvil... proč by taky měl? Rozhlédl jsem se. Mělo to tu celkem strašidelnou atmosféru, ale vlastně to bylo celkem zajímavé místo. Postrčil jsem tlapou jeden oblázek ze břehu do řeky a sledoval, jak mizí v proudu. Podobně bych asi zmizel já, kdybych se tam rozhodl vlézt.

//Medvědí jezero

Vzdálil jsem se od jezera, které zřejmě bylo medvědím teritoriem a vlastně se začal tak trochu vracet stejným směrem, odkud jsem přišel. Ale to nevadilo. Určitě i tímhle směrem leželo něco zajímavého a rozhodně bych radši prošel místa, která jsem už viděl, než abych se nechal roztrhat velkým huňáčem. Z medvědů jsem měl respekt - a to oprávněně. Nebylo radno si s nimi zahrávat. Dostat facku tou obrovskou tlapou bych rozhodně nechtěl. Ačkoliv jsem je svým způsobem obdivoval. Jejich síla, impozantní velikost... byli to svým způsobem majestátní tvorové, rozhodně ale bylo lepší je obdivovat z hodně, hodně velké vzdálenosti.
Kráčel jsem si to podél řeky, která mě posledně zavedla za Sigym. Vzpomněl jsem si na Flynna. Jakpak asi dopadl jeho lov? Nikdy za mnou nedorazil, ale já se kvůli tomu nezlobil. Proč by taky naháněl nějakého náhodného kolemjdoucího po všech čertech? Doufal jsem, že byl v tom úkolu, který si určil, úspěšný a kořist si pak rozdělil s otcem, než aby si přidělával starostí tím, že by se někde snažil sehnat mě. Tak k čemu - nebo ke komu - mě řeka zavede tentokrát?

//Tenebrae přes Středozemku

//Středozemní pláň

Z pusté pláně, kde jsem tolik času proležel zcela sám, zcela nečinný, jsem se konečně přesunul jinam. Cítil jsem, že změna scenérie mi značně prospěla - jen, co jsem před sebou spatřil mihotající se lesklou hladinu jezera, cítil jsem se mnohem lépe. A doufal jsem, že až se pořádně napiju, umyju a chytím si nějakou tu rybu, bude mi ještě mnohem líp. Přišel jsem až na břeh, omočil si tlapy v chladivé vodě a pár hlty zahnal žízeň, kterou jsem po ležení na sluníčku na té otevřené planině měl opravdu velkou. Pak jsem pomalu vykročil dál a začal se ponořovat do vody. Bylo chladné ráno, nejspíš by se nedalo nazvat ideálním na koupačku, ale já byl otužilý dost a ze severu zvyklý na mnohem krutější podmínky. Naopak jsem ústup veder celkem vítal. Vždycky jsem byl spokojenější v chladnějším podnebí, i když se nedalo popřít, že teplé sluneční paprsky jsou taky příjemné. Odrazil jsem se ode dna a vyplaval dál na jezero, aby voda mohla pěkně omýt bláto a prach z celého mého těla. Na chvíli jsem se potopil úplně celý. Bylo to vskutku příjemné. Vodu jsem vždycky miloval - jak by taky ne, byla přece doslova mým elementem. Nejspíš bych si celou tu koupel užil víc, kdybych tu nebyl tak sám, ale věděl jsem, co jsem si předsevzal a tak jsem se snažil si onen okamžik vychutnat i tak. Společnost si můžu jít hledat potom.
Když jsem se uznal za dostatečně okoupaného a umytého, doplaval jsem zpět ke břehu a důkladně si vytřepal vodu z hustého kožichu. Od jezera jsem ale ještě neodcházel. Ještě pořád zbývalo chytit si svačinu. Svým plaváním jsem většinu ryb poplašil, takže se skryly kamsi ke dnu, ale stačilo počkat jen pár chvil, než ty odvážnější zase opustily své skrýše. Vzpomněl jsem si na naši akční metodu lovu, kterou jsme tu předvedli s Evelyn, ale vzhledem k tomu, že vlčice tu teď nebyla, musel jsem se spokojit s tradičním způsobem. Vyčkával jsem na nejvhodnější chvíli a pak jsem se po rybě vrhnul. Sevřel jsem ji úspěšně v zubech - byla pořádně tučná a na zahnání hladu aspoň na chvíli bude určitě stačit. Uložil jsem se s ní na břeh a pustil se do jídla. Brzy nebylo moc o čem mluvit - ovšem při polykání posledního sousta jsem zpozorněl. O čenich se mi otřel vzdálený pach, který se ale pomalu blížil a ze kterého mi vstávaly chlupy v zátylku. Medvěd. Kolem jezera byli lehce cítit, nejspíš sem chodili lovit stejně jako já, ale tenhle pach byl čerstvý. Znamenalo to jediné. Čas co nejrychleji odtud zmizet. Slízl jsem poslední šupinky a pokud možno co nejtišeji a nejrychleji se od jezera vytratil opačným směrem, než odkud přicházel nebezpečný brumla.

//Midiam

Probudil jsem se na pláni lehce zmatený. Jak jsem předtím přemýšlel a vyhříval se na sluníčku, musel jsem asi zase usnout. Takže jsem nyní byl pořádně rozlámaný, můj mozek byl zmatený a já celý se cítil dost podivně - kdoví, jak dlouho jsem tady už polehával! Začínalo další ráno, ale já vůbec netušil, kolikáté už bylo od chvíle, co jsme dokončili náš společný lov. Musela to nějaká ta doba už být, protože mi v žaludku už zase začínalo kručet. Je na čase se pohnout.
Vstal jsem a protáhl si hřbet - šlo to dost ztuha, dokud se neozvalo uspokojivé lupnutí a rozbolavělá záda se trochu neuvolnila. Už jsem holt nebyl nejmladší a ať jsem si to přiznával nebo ne, začínalo se to projevovat. Protáhl jsem se tedy ještě jednou, zakřupalo pár dalších kloubů. Lehce jsem se zašklebil, ale zdálo se, že už se jsem připraven vyrazit do světa, aniž bych se musel příliš obávat, že se mi zasekne páteř nebo něco podobného. Dost děsivá představa. Než jsem ale vůbec stačil vykročit, padl mi pohled dolů, k mým zabahněným tlapám, na kterých ulpívaly zbytky bláta ještě ze závodu přes močály. Jednou tlapou jsem začal odrbávat bláto z té druhé a snažil jsem se je uvést pokud možno do původního stavu. Protože bláto už bylo zaschlé, šlo to celkem snadno. Brzy to vypadalo docela k světu... jenže to byly jen přední tlapy. Uvědomil jsem si, že zbytek mého kožichu na tom bude asi celkem podobně. To by ale naštěstí neměl být takový problém. Začínal jsem získávat určitou orientaci aspoň tady v okolí, kde jsem se prozatím nejvíce zdržoval a věděl jsem, kudy k jezeru. Tam bych se mohl uvést do aspoň trochu kulturního stavu a zahnat i problém s kručícím žaludkem.

//Medvědí jezero

I had many happy days in my life. Many unhappy ones also, but I try not to focus on those ones too much. Bad days are a part of life, you can't avoid them, but you can - to an extent - choose how they affect you. I always just tried to live throught the bad times, often feeling completely miserable, lost, sad, lonely... but with hope that the sun will rise again and everything will be absolutely a-okay again. And guess what? In the end, I always survived and things turned out jus fine! Oh, but that's not the question, right? I'm supposed to be talking about my happiest day. Well, let me think...
Maybe it was the day when I was out hunting with the pack for the first time? I remember that day like it was yesterday... though it was many, many yesterdays ago, back when I was a young wolf and I was still with my family. It was a beautiful spring morning, the sky was clear and the air crisp and cold, as it always was in the north. We went hunting deer and I was just so excited to be out on a real hunt with the adults! To be honest, I wasn't the best hunter. I'm still not too great at it today and it's unlikely to improve at this point in my life, but damn, I always have a good time! And I had a great time that first time! Everything went fine. Me and my siblings were mostly in the background, we were supposed to just chase the animal and watch and learn, but in the end we ended right in the middle of the action anyway. Orla almost got run over, which was super scary, but other than that - yeah, it was an amazing experience.
Though, thinking about it now, it probably wasn't the happiest day of my life. I was probably happier that time when I first met Eira, the little damsel in distress, who then led me to her home - which then became my home as well. Yes, I was nearly euphoric when they accepted me as a part of the Cedar pack! By that time I had enough of living as a lonely stray and I wanted a home. A place to return to filled with friendly faces - and I found just that. And much more. How I loved that place. Probably the best years of my life. The happiest day of my life was probably spent there... but which one was it?
It's so hard to tell, you know? Was I the happiest while playing hide and seek with Eira and her brothers? Or when I watched them grow and learn? When the Alphas finally fully accepted me and decided to trust me with being a caretaker for all the pups in the pack? I don't know. I think it's impossible to choose. There are so many happy memories I have, yet... they are all a bit bittersweet now that my old life is completely gone. But what can you do? It's time to make new ones. Who knows? Maybe my happiest day is yet to come. And I for one am excited to see what awaits in the future.

Lov dopadl úspěšně a každý si urval svůj díl kořisti. Byl jsem šťastný, že se to tak hezky povedlo. Jak ta nepravděpodobná skupinka cizinců dokázala hezky spolupracovat! Se svým kusem žvance jsem si lehl poblíž ostatních a někdy těsně po jídle jsem musel usnout jako špalek, protože když jsem znovu otevřel oči, slunce svítilo ve zcela novém dni… a já byl úplně sám. Nejdřív jsem lehce posmutněl, když jsem si to uvědomil. Ale nemohl jsem očekávat, že tu vlci budou čekat, až se laskavě uráčím probudit, no ne?
No, je na čase jít si hledat novou společnost, napadlo mě, když jsem si chvíli s přivřenýma očima poležel na sluníčku. Pak jsem se ale tak trošku zarazil a zamyslel se hlouběji. Což nebylo něco, co by se stávalo často... o to víc mě překvapilo ono uvědomění, které mě náhle praštilo přes čumák. Vážně jsem byl tolik závislý na společnosti ostatních? Proč bych nemohl být taky chvíli sám? Nebylo nejmenších pochyb o tom, že jsem byl vlkem společenským - takový už jsem se narodil a nepředpokládal jsem, že by se to mělo někdy změnit. Miloval jsem dobrou společnost! Vždycky byla větší zábava, když jeden nebyl úplně sám, ve dvou nebo ve skupině se toho dalo podniknout mnohem víc. Proč bych měl chtít být sám, když jsem mohl být mezi přátelskými tvářemi?
Jenže v tom možná vězelo cosi víc. Cosi hlubšího. Možná... možná jsem se samoty i tak trochu bál. Ne takovým způsobem, jako se vlčata bojí tmy. Nečekal jsem, že by mě snad chytily pařáty nějaké příšery v momentě, kdy osamím. Mohlo snad jít o to, že jsem nechtěl být sám se svými myšlenkami? Chvíli jsem nad tím dumal, můj mozek to přechroustával pomalu, jak měl ve zvyku, ale já měl času dost. Paprsky letního slunce mi hladily kožich, zatímco já docházel k závěru, že by na tom mohlo něco být. Většinu času jsem se snažil trávit mezi vlky, případně jsem se rozptyloval přemýšlením nad hloupostmi... nebo jsem radši nepřemýšlel vůbec. Nebyl jsem zkrátka hloubavý typ, nepotřeboval jsem se zatěžovat starostmi a zdlouhavým dumáním nad každým aspektem svého života. To ale nebylo všechno - taky jsem byl rád rozptýlený jaksi... sám od sebe.
Ne snad, že bych měl se sebou nějaký problém. To ne. Věděl jsem, že nejsem dokonalý - dokázal jsem být pěkně líný, nebo naopak moc hrr, když mě něco nadchlo - ale rád jsem se měl. Tak nějak přiměřeně, samozřejmě, kdo někdy nemá stavy, že by si nejraději dal facku? Možná bych se ale mohl někdy pokusit poznat se ještě trochu víc. Občas se trochu zamyslet nad svými činy i pocity, nebrat všechno tak lehkovážně. Nepřál jsem si stát se nějakým mudrcem nebo snad začít nahlížet na svět s chladnou logikou, to bych snad ani nedokázal, svět byl na takové věci příliš krásný! Třeba by mi ale prospělo trochu více, řekněme, uvědomění. Však už jsem měl svůj věk, bylo by na čase trošku té přemýšlivosti projevit. Špetičku. A naučit se být sám se sebou, v tichu se svými myšlenkami. Tulácká období mého života byla vždy složitá hlavně kvůli té samotě. Byl jsem z ní smutný. A protože tulákem bez domova jsem byl pořád, i když bych to rád změnil, možná bych měl samotu začít přijímat jako něco alespoň neutrálního a ne jako zlo, které je nutné přetrpět.
Tiše jsem si povzdechl, pousmál se a nastavil tvář slunci. Tohle bylo přemýšlení až až! Třeba bych to mohl brát jako první krok. Ale je to unavující, ne že ne, zívl jsem a zamžoural k obloze. Ještě chvíli si poležím.

Vyrazili jsme za srnou, která si nás všimla o něco dřív, než by bylo ideální, ale co se dalo dělat. Už se stalo a s tím jsme teď museli pracovat. Zarraya i Evelyn si vedly dost dobře, pokud šlo o udržování srny v určeném směru a já... no, já jim taky pomáhal. Valil jsem se za zvířetem s trochu větším odstupem a obíhal ho, kdykoliv se zdálo, že by se chtělo stočit někam pryč. Srna pochopitelně umřít nechtěla a snažila se prchnout, ovšem její osud byl nejspíš zpečetěn. Hnali jsme ji totiž společnými silami právě k houští, ve kterém už číhal Norox. Bylo zvláštní, jak se naše nesourodá skupinka dokázala rychle dohodnout a společně pracovat - zvláštní, ale těšilo mě to! A těšilo mě i to, že jsem se po dlouhé době mohl podílet na společném lovu. Podobně jako jsem se před pár dny těšil ze závodů s Evelyn, Akim a Heather, nebo když jsem se radoval z toho, že Sigy z mé hlavy dokázal vytáhnout moje jméno a moje myšlenky. Snad každou hodinou jsem to tady miloval víc a víc a byl jsem čím dál přesvědčenější, že tuto podivně krásnou zemi nechci v dohledné době opouštět.
Zabralo to sice trochu kličkování a ještě více snažení, ale srna nakonec dosáhla cíle. Norox nezaváhal a pustil se po zvířeti. Byl skutečně silný - to bylo viditelné už na první pohled, ale když se jeho svaly pustily do akce, teprve se ukazovalo, jak moc. Srazil srnu na zem a držel ji za krk, zatímco já ještě dobíhal. Jakmile jsem byl dost blízko, vrhl jsem se na zadní část těla zvířete a svou váhou srnu přilehl, abych Noroxovi pomohl ji udržet. Tedy... nejspíš by to zvládl i sám, ale trocha asistence nemohla uškodit. Cítil jsem, jak pohyby zvířete postupně slábnou. Brzy bude po všem.

Ano, společnost, co se nám tu sešla, nebyla zrovna složena z těch nejvýřečnějších jedinců. Naštěstí se tu zjevila i Evelyn, která zachraňovala situaci a já jí za to byl vážně vděčný - hnědá vypadala dost nesvá a jednooký šedivák zase mrzutě až hrůza, takže kdoví, jak bych to tady sám zvládal. Evelyn se ale hned pustila do ujišťování Zarrayi, že jí tady nic nehrozí, což jsem potrvdil rázným přikývnutím a přívětivým úsměvem. Šedý žádné podobné potvrzení neposkytl, ale navzdory ne zrovna přátelskému výrazu se nezdálo, že by měl v úmyslu se pouštět do nějakých unáhlených akcí, takže jsem nějaké pochybnosti rychle pustil z hlavy. Byli jsme tu všichni slušní vlci, ne? A brzy jsme měli i společný cíl.
Když jsem si povšiml přítomnosti srny a upozornil na ni ostatní, rychle jsme se shodli, že se tedy pustíme do lovu. Nejspíš nás všechny trápil hlad - tím líp, hlad byl asi jednou z mála věcí, která by tuhletu podivnou sešlost dokázala naladit aspoň na chvíli na stejnou vlnu. Evelyn rychle vymyslela plán. Byl velmi prostý, což mi vyhovovalo - zastával jsem názor, že v jednoduchosti je krása a v příliš složitých instrukcích jsem měl tendenci se ztrácet. I šedý se plánu chytil, měl k němu ovšem své připomínky. Ten je mi tedy příjemný, pomyslel jsem si, ale zavrtěl jsem hlavou, abych ho ujistil, že magie se konat nebude. I když bych nějakou další ukázku magických schopností viděl rád. To, co mi předvedl Sigy se svou magií myšlenek bylo velice příjemné, konečně jsem si s někým popovídal!
Ale nerozptylujme se. Musel jsem se soustředit na lov. Už tomu bylo nějakou chvíli, co jsem naposledy lovil vysokou, ale byl jsem si jist, že je to jedna z těch věcí, co se nezapomíná. Počkal jsem, až se šedivák - Norox - schová do křoví, kývl jsem na své dvě spolulovkyně, jestli jako můžem, a začal jsem se oklikou plížit k srně, která si vybrala opravdu nešťastné místo k zatoulání. Pro nás to ale bylo štěstí. Plížil jsem se tak tiše, jak jsem jen dokázal. Snažil jsem se krýt za roztroušenými křovinami na pláni a dostat se co nejblíže. Po očku jsem chvílemi sledoval, co dělají Evelyn a Zarraya. Nikdo se ale nemůže plížit věčně - srna si nás nakonec všimla a dala se na útěk. Neváhal jsem a vyrazil za ní. Nebyl jsem velký sprinter, nejspíš bych ji nedohnal, abych ji zranil nebo strhl, ale to ostatně ani nebylo mým úkolem. Jen jsem jí nadběhl, aby se stočila směrem ke křovině, kde se nacházel Norox. Doufal jsem, že jí vlčice zahradí cestu z druhé strany a zezadu - pak bychom měli být v pohodě, pokud to šedý bručoun zvládne.