Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec, po blíže neurčitelném čase, se naše objetí rozpojilo. Baghý si osušila mokré tváře, ovšem hned ke mně vzhlédla s další omluvou. Jen jsem zavrtěl hlavou, lehký úsměv pořád na tlamě - ani nyní nebylo třeba se omlouvat. Plně jsem chápal ten nápor emocí, které prostě musely ven. Nevadilo mi být opěrným ramenem k vyplakání, hlavně, jestli se jí potom ulevilo. Než jsem stačil udělat cokoliv dalšího, z Baghý vypadlo cosi, co jsem rozhodně nečekal zase já. Překvapeně jsem zamrkal a poněkud se napřímil. Cože? Zavrtěl jsem hlavou, o ničem takovém jsem nevěděl. Jak by to vůbec fungovalo? Ale po tom všem, co jsem se o zdejším kraji už stačil dozvědět, jsem necítil potřebu Baghý tvrzení zpochybňovat, jakkoliv neuvěřitelně to znělo. Dalo se snad hovořit s duchy? To by ovšem znamenalo, že bych mohl... Zatajil jsem dech, když jsem si to konečně uvědomil a oči, které jsem upíral na vlčici, se mi mírně rozšířily, když mi došlo, jaká možnost by se mi mohla naskytnout.
Jakmile mi Baghý nabídla, že by mi to místo ukázala, nezaváhal jsem se souhlasným přikývnutím ani na moment. Nezamýšlel jsem se nad tím, že třeba nemusí být nejlepší nápad vyrušovat mrtvé nebo že by to mohlo mít nějaké následky - kdyby to tak bylo, určitě by mě Baghý varovala, ne? Navíc jsem všechny zdejší magické vylomeniny považoval za zábavné a zajímavé, ovšem ne nebezpečné. Znova jsem ale rychle přikývl, když řekla, že by chtěla nějaký čas ještě strávit společně - byl jsem na tom totiž stejně a zaradoval jsem se, že v tom nejsem sám. To už jsem se zase zubil od ucha k uchu. Všechno najednou vypadalo tak nadějně a budoucnost skýtala mnoho možností. Možná bych se vážně mohl usadit v téhle smečce, ještě to přehodnotit? Nebo se aspoň zeptat Alf? Měl jsem původně v plánu namířit si to do sousední smečky a zjistit situaci, ale momentálně se zdál být tenhle les lákavější, když tu žila jediná rodina, která mi na světě zbyla. I když, i kdybych nakonec zakotvil ve vedlejším lese, pořád bych jí byl dostatečně na blízku. Ale to prozatím počká, na to nebyl žádný spěch.
Jak jsem ale přemýšlel nad smečkami, s úlekem jsem si uvědomil, že pořád vysedávám na cizím území, kde prakticky vzato nemám co dělat. Vytřeštil jsem oči a plácl se do čela - však jsem taky mohl Baghý zadělávat na pěkný průšvih, nebo ne? Tedy, pokud místní byli rozumní, nejspíš by to pochopili. Přesto jsem se chtěl radši ujistit - opsal jsem čumákem oblouk, který měl obsáhnout celý smečkový les, namířil jsem přední tlapu na sebe a hlavou pohodil směrem k hranicím, než jsem pohlédl zpět na Baghý s otázkou ve tváři: Asi bych tady neměl být...? Třeba to nevadilo. A třeba by bylo moudřejší se přesunout o kousek vedle, jestli jsme chtěli strávit trošku času spolu a v klidu... což já určitě chtěl.

Byly to slzy, co se Baghý lesklo v očích, nebo jen odraz světla zamžených hvězd, které se sem prodralo skrze větve stromů? Rád bych věřil tomu druhému. Ale sám jsem dobře věděl, kde je pravda. Mrzelo mě to, vidět vlčici takhle, zkroušenou, skleslou, bolavou. I moje srdce se začínalo bolestivě svírat, ale na tom v tu chvíli tak úplně nezáleželo. Chtěl jsem pomoct Baghý, nějak, jakkoliv, ulevit jí od toho smutku, který se kolem nás z nějakého důvodu pod tou podivnou noční oblohou ovinul. Nebyl jsem dost chytrý, abych vymýšlel něco komplexního, neměl jsem možnost říct jediné povzbudivé slovo - ale ani jedno z toho jsem nepovažoval za nutné. Někdy jsou nejjednodušší řešení ta nejlepší a slova občas věci jenom víc zamotají. Takže jsem jen přistoupil k tetě Baghý a objal ji. Při její maličkosti mi to nedalo skoro žádnou práci. Ucítil jsem, jak sebou nejprve škubla a lekl jsem se, že nakonec přece jen uteče nebo mě pošle pryč... Pak to ale přešlo, prvotní napětí se vytratilo a Baghý zabořila uplakanou tvář do mé srsti. Držel jsem ji tak jemně, jak jen moje mamutí tlapy dokázaly... a ony to dokázaly dobře, kupodivu. Cosi uvnitř hrudi mě hřálo, cosi jiného mě svíralo. Zavřel jsem oči a mírně sklonil hlavu k Baghý. Její vůně připomínala domov, ten první domov, ten, který byl nedosažitelně ztracen v čase i v samotné vzdálenosti. I mě zpod zavřených víček uniklo pár tichých slz - sám jsem ale nevěděl, zda jsou to slzy štěstí nebo zda truchlí nad ztracenými roky, nad možností, jak snadno mohlo být všechno zcela jiné. Nejspíš to byl kousek od obojího. Ale teď je to v pořádku. Našli jsme se. Všechno bude zase dobré.
Nějakou dobu jsme tak zůstali. Mohly to být minuty, nebo možná hodiny, kdo by v takové chvíli myslel na čas? Nepohnul jsem se, dokud se o mě Baghý opírala. Nakonec však onen okamžik musel pominout a já svou tlapu stáhl zase zpět. Pořád jsem však cítil teplo v místě, kde před chvílí spočívala tvář vlčice. Pohlédl jsem na ni a nechal si na tvář proniknout stín povzbudivého úsměvu, oháňka se mi párkrát zhoupla ze strany na stranu. Byl jsem rád, že jsem ji objevil! A jaká neskutečná náhoda, co nás svedla dohromady! Doufal jsem, že Baghý smutek se rozptýlí. Ani jsem pořád netušil, za co se vlastně omlouvala... ale snad už viděla, že ať už šlo o cokoliv, já se vážně nehněval. Ani v nejmenším.

Zatímco jsme tam posedávali a postávali, pomalu odkrývali řešení hádanky našeho společného původu, padla noc. Ve vzduchu bylo cosi divného, jako by na zem padala nějaká zlá předtucha, ale já tomu nevěnoval velkou pozornost - tu jsem zaměřoval na Baghý. Na mou tetu. Nikdy bych si nepomyslel, že někoho takového můžu vůbec ve světě potkat. Že mi vůbec nějaká rodina ještě zbyla. Byl bych se radoval, smál se, ale ona vypadala tak smutně... A já netušil, co přesně za tím stojí. Nebo jak by se to dalo napravit. Byl jsem snad živoucí připomínkou bolesti, která měla zůstat v minulosti? Nejspíš ano, však jsem byl synem jejího bratra, o kterého přišla. Já tátu nikdy nepoznal, takže i když mi v životě chyběl, a to hodně, dokázal jsem si představit, že pro Baghý jeho ztráta musela být stokrát horší. Ona ho skutečně znala, trávila s ním čas, mluvila s ním... když umřel, zůstalo jí po něm prázdné místo - to prázdné místo, s jehož přítomností jsem se já už narodil a nikdy jsem nepoznal, jaké to bylo předtím. Když ho někdo zaplňoval. Možná, že byla chyba snažit se tuhle hádanku rozluštit?
Jen jsem vyčkával, co Baghý řekne. Kdyby mě chtěla poslat pryč, abych se sebral a vysmahl odtud, zpátky do stínu minulosti, odkud jsem vylezl, šel bych. Copak bych jí to mohl mít za zlé? Nejspíš by mi to zlomilo srdce, ale nemohl bych se zlobit, nebo ano? Neprosila se mne, abych se tu ukazoval, rušil její klid... Ale když vlčice konečně promluvila, řekla něco úplně jiného. Za co se omlouváš? Sklonil jsem hlavu. Měl bych se kvůli něčemu zlobit? Protože já se nezlobím. Ani za to, že jsi o nás nevěděla, ani za to, že jsi odešla, ani za nic jiného. Jsem jen rád, že jsem tě našel. To jsem jí říct nemohl. A začínal jsem být unavený ze všech těch složitých gest. Místo toho, abych se pouštěl do dalšího krkolomného vysvětlování, rozhodl jsem se jít na to přímo. Pomalu jsem překonal tu krátkou vzdálenost, která mě od Baghý dělila, a zlehka jsem přehodil jednu ze svých mohutných tlap přes její záda v opatrném objetí, pokud mi to dovolila. Nezlobím se.

Nezdálo se, že by Baghý pochopila, co jsem se jí tím znakem ve vzduchu snažil sdělit. Ani jsem to popravdě moc nečekal, byla to spíš jen taková střela do tmy. Já už to chápal. Stačilo, aby řekla, kdo jsou její rodiče, abych pochopil, jaké pouto nás k sobě pojí, navzdory vší nepravděpodobnosti a navzdory tomu, že jsme o sobě celé naše životy nejspíš vůbec nevěděli. Aspoň já o Baghý nevěděl... i když bych asi měl. Její jméno mi bylo povědomé, jistě, ale nedokázal jsem si ho spojit s vlastní rodinou. Jak jsem už říkal, nikdy jsem jako vlče nedával obzvlášť velký pozor na smečkových sešlostech a vlastně skoro ani nikdy jindy. Byl jsem tehdy jenom malý moula, co si žil ve své spokojené bublině - kdybych byl pozornější, asi by mi došlo mnohem dřív, odkud jméno Baghý znám. Nakonec jsme se k tomu dopracovali i tak. Ale... co teď? Netušil jsem, jakou reakci od vlčice očekávat. Já měl radost, že jsem tu objevil rodinu, ale držel jsem se se svým nadšením při zemi. Což bylo asi dobře, protože v momentě, kdy jsem dovolil úsměvu proniknout na svou tvář se Baghý zarazila a to obratem zarazilo i mě. Sklapl jsem přátelsky se zubící tlamu. A jéje... že bych to hned zase pokazil? Ne. Asi ne. Snad. Jen jsem trochu pozapomněl, že ačkoliv já už měl v příbuzenských vztazích jasno, Baghý ještě ne.
Už ale byla taky blízko pochopení. Zakroutil jsem hlavou sem tam, abych ještě jednou popřel, že by Sitka a Nárgis byli mí rodiče. Viděl jsem, že si to v hlavě přebírá, že už se asi blíží k cíli... Zdálo se, že to pro ni je těžké, celá tahle situace. Aby taky ne... A pak to vyslovila. Byl to velice podivný pocit, slyšet opět jména mých rodičů. Pomalu jsem přikývl. Ano. To jsou mí rodiče. Takže...? Takže teď už v tom musela mít jasno i ona. Byl jsem syn jejího bratra, který umřel. A ona sestra táty, kterého jsem nikdy nepoznal. Ano, bylo to zapeklité. A nepochybně to s sebou neslo spousty bolavých vzpomínek pro nás pro oba. Ale teď jsme oba tady. Zatajoval jsem dech. Co tomu vůbec Baghý řekne? Co když... mě ani nebude chtít znát?

Baghý se zmocnil neklid. Rázovala si to sem a tam, viditelně pohlcena myšlenkami, zatímco já tam seděl a koukal na ni. Zdála se ztracená. Rád bych jí pomohl. Kdybych jí tak mohl říct, kdo byli moji rodiče! Pak by se to vyjasnilo. Ale ať jsem si lámal hlavu, jak jsem chtěl, nějak jsem nemohl přijít na to, jak něco takového sdělit. Nebylo to fér, že Baghý musela přicházet na ty správné otázky a já jen kýval a vrtěl hlavou, ale v tuhle chvíli to asi jinak nešlo. Zůstal jsem tedy trpělivý, seděl jsem jako socha, zatímco Baghý sváděla svůj vlastní vnitřní boj, do kterého jsem jí nechtěl nijak zasahovat. Sám jsem přemýšlel. Jakým způsobem zapadala do mé rodiny Baghý, pokud vůbec? Přemílal jsem si to v hlavě, pomalu, pomalu... ale než jsem cokoliv vymyslel, vlčice promluvila.
Zůstal jsem na ni hledět. Nárgis a Sitka byli její rodiče. Ucítil jsem, jak mi vyschlo v hrdle. Baghý. Baghý a Théo. Pomalu jsem zamrkal. Takže... Jako by mi všechny ty jednotlivé dílky v hlavě s cvaknutím zapadly na své místo. Jestli byla Baghý dcera babičky s dědou, můj táta byl její bratr. Seděla přede mnou sestra otce, kterého jsem nikdy nepoznal. Moje teta. Poklesla mi čelist. Netušil jsem, co na tohle říct. Ticho mezi námi se protahovalo a mě jako by někdo vygumoval všechny myšlenky. V mysli jsem měl prázdno. Zůstal tam jen údiv, šok, překvapení... Nakonec vlčice znovu promluvila. Nad první otázkou jsem jen zavrtěl hlavou, téměř neznatelně. Podruhé jsem přikývl a nakrčil čelo v zoufalé snaze přijít na to, jak vyjádřit svůj rodinný vztah k mým prarodičům... a tím pádem i k Baghý. Nakonec jsem tlapou ve vzduchu před sebou načrtl jakýsi schod, abych jí napověděl, že je třeba jít o stupínek výš. Myšlenky mi ale pořád vířily hlavou. Ona... o nás nevěděla? Musela odejít, než jsme se narodili. Hned potom, co táta... Bylo to k nevíře. O kolik jsme se museli minout? Jak málo stačilo k tomu, aby věci byly úplně jinak? A hlavně... po všech těch dlouhých letech jsem na tom nejméně pravděpodobném místě narazil na rodinu. Rodinu, kterou jsem nikdy předtím nepotkal, ale přesto se nedalo popřít, že to rodina je. Váhavě jsem zamával ocasem a nechal na svou tvář proniknout jakýsi zárodek úsměvu, jako bych si nebyl jistý, jestli se to vůbec hodí. Netušil jsem, jak bude Baghý reagovat, jestli rozluští, kdo tedy jsem.

Vyjdařovat komplikované emoce a vztahy bylo pomocí pouhých náznaků složité a věděl jsem, že Baghý připravuji nelehkou šifru. Věřil jsem ale, že ji rozlouskne. Už jich rozlouskla tolik! Snad ji to ještě příliš neunavovalo. Zatímco přemýšlela, trpělivě jsem vyčkával a připravoval se, že budu možná muset přijít na jinou nápovědu, když se vlčice bleskově vymrštila na nohy, naježená a viditelně rozhozená. Celkem jsem se lekl. Nečekal jsem takovou bouřlivou reakci. Vypleštil jsem na ni oči a posunul se o kousek dozadu, neboť jsem si v první chvíli byl jist, že si to celé vyložila nějak špatně a teď se do mě hodlá pustit, co že jsem to o svých prarodičích řekl a já teď budu muset celou situaci zase zachraňovat a vysvětlovat, že to celé je úplně jinak. Ale jak se ukázalo, pochopila to správně. Jen jí to dost vyrazilo dech.
Pořád ještě trochu v šoku jsem přikývl, ano, byli mi blízcí. Pokývl jsem i podruhé, o něco vážněji, než prve, protože se mi myšlenky začínaly dopracovávat k čemusi dalšímu. Jako rodina, ano. Byli snad... i Baghý rodina? Proč by se na ně vyptávala, kdyby si nebyli blízcí, že ano? To by ale znamenalo, že nejsme jen pouzí krajané a rodáci ze stejné smečky. Mohlo nás k sobě pojit cosi víc? Byli jsme snad příbuzní? Ta myšlenka se zdála téměř neuvěřitelná, ale všechno k ní svádělo. Takže se opět vynořila otázka. Kdo je Baghý? Dokázal jsem si představit, že něco podobného se asi honí hlavou i jí. Co jsem sakra zač. S tlamou lehce pootevřenou úžasem nad samotnou představou, že by něco takového mohlo být možné, jsem namířil přední tlapu na Baghý, pak na sebe - zdálo se mi, že podobná gesta v téhle konverzaci opakuji pořád, a přitom pokaždé měla znamenat něco jiného. Tvář mi už úplně zvážněla a místo veselého úsměvu v ní teď byla vepsána pouze otázka. Jsme z jedné rodiny? Cítil jsem napětí v celém svém těle. Přece to nebylo možné... bylo?

Bylo až k nevíře, s jakou rychlostí se chmury dokázaly zase rozplynout. Jakmile jsem měl potvrzenu svou teorii o tom, že jsme opravdu pocházeli s té samé smečky, bylo snadné odstrčit nehezké myšlenky zpátky do toho kouta, ze kterého vylezly. Oháňka se mi houpala sem a tam a Baghý se taky celá rozzářila. Asi jsme oba měli na Mosiho, který byl Alfou nás obou, dobré vzpomínky. A potkat někoho, kdo se narodil a vyrůstal tam, co já... nikdy bych nevěřil tomu, že se to stane. Tak hrozně daleko od domova, ještě k tomu! Snad kdybych narazil na někoho ze sourozenců, přišlo by mi to méně neuvěřitelné, ale tohle bylo zkrátka něco naprosto nečekaného. Baghý musela znát stejná místa, co já, stejné tváře, mluvit se stejnými vlky. Hlavou mi vířily otázky, které jsem nemohl položit. Ach, ta frustrace... ale nenechal jsem si pokazit radost.
Baghý se ale ptát mohla a tak to taky dělala. Když vyřkla ta dvě jména, v první chvíli jsem se zarazil, ale jen proto, že jsem nepředpokládal, že je ještě někdy uslyším. Hned v další vteřině jsem začal kývat hlavou v horlivém souhlasu. Jistě! Jistě! Babička s dědou, vlci, se kterými bylo tak úzce provázané moje dětství. Pomáhali mě vychovat, patřili mezi mou nejbližší rodinu! Hned jsem se to Baghý začal pokoušet horečně sdělit, ovšem dostal jsem se pouze k tomu, abych na sebe opět namířil tlapou. Pak jsem se zarazil a zamyslel se. Vlastně jsem netušil, jak to vyjádřit... chtěl jsem to udělat správně, dát si záležet, protože tihle dva vlci pro mě byli moc důležití. Nakonec jsem si tlapu přitáhl k hrudi, k té straně, na které bilo srdce, a krk a hlavu jsem stočil lehce do strany, jako bych si ji opíral o někoho druhého v láskyplnném objetí. Na chvíli jsem přivřel oči, pak jsem se narovnal zpět do sedu a upřel na Baghý pohled. Už jsem se široce nezubil, ačkoliv jiskřičky úsměvu mi poskakovaly v očích. Hledal jsem v její tváři známku toho, že chápe.

Baghý se zdála být šokována, když jsem na zmínku o Severní hoře přikývl. Po právu šokována. I já jsem z toho byl dost vedle. Jaké byly šance, hm? Když jsem viděl její nadšení, i můj ocas se rozhoupal sem tam, na tváři se mi objevil veselý úsměv, ovšem celé to nemělo příliš dlouhého trvání. Temné chvíle minulosti totiž měly ve zvyku se vynořovat zrovna v takových veselých chvílích a já vzápětí musel myslet na ty části mého dětství, na které bych raději nevzpomínal. Moje dětství bylo šťastné, šťastnější, než mnoho jiných, byl jsem spokojené vlče obklopené milující rodinou a smečkou, ovšem to neznamenalo, že bylo všechno růžové. A když se Baghý zmínila o nešťastné události, prostě jsem nemohl nemyslet na tátu, kterého jsem nikdy nepoznal. Navíc navzdory tomu, kolik let uplynulo, rodina mi nikdy nepřestala chybět. Nikdy jsem ani neměl šanci se rozloučit. Chtě nechtě jsem na ně teď musel myslet, viděl jsem jejich tváře vyrovnané před sebou. Bylo moje zmizení taky... nešťastná událost? Lehce jsem se otřásl. Nechtěl jsem, aby se mé myšlenky ubíraly tímhle směrem.
Baghý naštěstí promluvila a poněkud mě tím rozptýlila. Přikývl jsem hned nad první smečkou, kterou zmínila. To byla ta moje. Byla to i ta její? Napjatě, s tázavým výrazem jsem čekal na její reakci. Mé odpovědi se mi ale dostalo v podobě další otázky. Mosi. Ocas se mi opět líně rozhoupal ze strany na stranu a bezradný, smutný pohled v mé tváři opět nahradil úsměv. Ještě jednou jsem přikývl. Jistě, že mi to něco říkalo! Nemohl jsem si nepamatovat na starého vlka. Byl to přece šéf! Ač, pravda, už v době mého útlého dětství dost ohlodaný zubem času. Takže vážně byla z mojí smečky! Rozháněl jsem truchlivé myšlenky, které se pořád snažily přebrat vládu nad mou myslí a zubil se jako pitomec. Pocit naprostého ohromení, že jsem na celém širém světě potkal někoho, kdo pocházel z toho stejného místa, mi ale - aspoň prozatím - stačil k tomu, aby se mi navrátila dobrá nálada. Aspoň dávalo smysl, proč mi jméno Baghý bylo tak povědomé. Musel jsem ho někde zaslechnout, někdo se o ní určitě zmiňoval, pokud bývala členkou. Že by tedy záhada byla vyřešena? No... asi ještě ne tak úplně.

Ačkoliv jsem byl optimista, začínal jsem mít trochu pochybnosti, jestli to vůbec zvládneme vyřešit. Byla to zapeklitá záhada, úplný hlavolam a vypadalo to, že stojíme na místě, přešlapujeme, aniž bychom se blížili k řešení. Když už se ale zdálo, že to budeme muset celé prostě vzdát a smířit se s tím, že to byl nějaký zkrat v realitě, Baghý mi sdělila, jak je stará. Takže přinejmenším nebylo nemožné, abychom se tam v zemi chladu někdy potkali... ač to pořád nebyla odpověď na otázky kdy, kde a jak.
Přikývl jsem, když se Baghý ujišťovala, že mých devět hrábnutí pochopila správně. Možná jsme se vážně někam dostávali? Mít k tomu alespoň nějakou časovou osu mohlo být nápomocné. Míval jsem sice problém ukotvit jisté události mého života k nějaké určité době, ale co už, pořád to bylo lepší, než tápat v úplné tmě. Přinejmenším vlčici to asi k něčemu navedlo. Severní... Severní hora. Vytřeštil jsem oči v údivu a rozhodně přikývl - ano, samozřejmě, že ano! Takže... byla přece jen ze smečky? Nebo aspoň z okolí? Už jsem se chtěl v duchu začít probírat mentálním seznamem všech vlků, které jsem kdy byť i jen zahlédl na území, když si Baghý vztekle dupla a prohlásila, že naše setkání by i tak bylo nemožné, neboť odešla zrovna toho jara, kdy jsem se já a sourozenci narodili. Po nešťastné události. Nešťastné události. Vyschlo mi v hrdle. Mohla ta nešťastná událost být... ale to přece... Možná... možná to tak mohlo být, ne? Nevěděl jsem o jiné smečce pod Severní horou... a když táta umřel, ještě předím, než jsme my vůbec přišli na svět, mohly být Baghý ty tři roky. A nepochybně to byla nešťastná událost, taková, jaká smečkou otřásla. Moc jsem to nevnímal, hlavně proto, že jsem nejprve nebyl na světě a později jsem byl prostě natvrdlé vlče, ale na tátu všichni vzpomínali s láskou. Samozřejmě, že jimi otřáslo, co se stalo. Na, to jak neskutečně šílené to bylo, to dávalo až děsivý smysl. Ale neměl jsem šanci tenhle řetězec myšlenek jakkoliv srozumitelně předat vlčici. Bylo to k vzteku.
Poté, co jsem na ni chvíli mlčky hleděl a spřádal myšlenky dohromady, jsem pomalu zavrtěl hlavou. Nejspíš jsme se tedy nikdy nepotkali. Nebylo to asi možné. Ale třeba... třeba Baghý znala tátu? Máma vždycky říkala, že mám oči po něm. To byla teorie trochu dohnaná do extrému, na nic lepšího jsem ale přijít nedokázal. Váhal jsem - jestli se znali jsem mohl zjistit jen tak, kdyby mi Baghý řekla o té... nešťastné události. Ale já se na ni asi nechtěl ptát. Jestli jsem měl pravdu a jestli Baghý smrt táty otřásla natolik, aby odešla ze smečky, asi těžko by mi o tom chtěla vykládat. Já na to nechtěl ani myslet. Svěsil jsem uši a sklonil hlavu. Možná jsem sem neměl chodit. Nejsme řešení o nic blíž, jen teď oba musíme myslet na něco, co bolí... ať už oba myslíme na to samé, nebo ne. Řekl bych jí o své rodině, kdybych mohl. A ona by mi pak mohla říct, jestli je znala, nebo ne. A pak bychom to mohli svést na popletené vzpomínky, déja vu, co já vím. Ale takhle... Upřel jsem na Baghý omluvně smutné modré zraky. Promiň.

Oba jsme v tom plavali. Viděl jsem, jak Baghý usilovně přemýšlí. Skoro jsem mohl slyšet, jak se myšlenky a vzpomínky v její hlavě snaží zapadnout na to správné místo. I ty moje to dělaly. Prozatím bezúspěšně. Mohl to přece jenom celé být jen jeden velký omyl? Mohl. Ale vzhledem k tomu, jaký odpor jsem cítil k přijetí té myšlenky, jsem se domníval, že to tak není. Bylo v tom ještě cosi dalšího a já na to musel stůj co stůj přijít. Společnými silami to určitě rozlouskneme. Přece nejsme hloupí, nebo ano? Ne, že bych byl z těch největších vlčích myslitelů, kteří kdy chodili po boží zemi, ale když jsem měl dost času, občas z té mé pomalé kebule taky vzešlo něco rozumného. A Baghý byla určitě bystřejší než já... byla přinejmenším dost chytrá na to, aby rozlouskla prozatím všechny mé hádanky, což už muselo taky něco znamenat. Když dáme hlavy dohromady, někam se dopracujeme.
Začít s hledáním té spojky našich životů se zdálo být nejrozumnější na severu. To bylo něco, co jsme měli viditelně společného a Baghý slova to jen potvrdila. Jen to vypadalo, jako by ji to jaksi zasáhlo. Jako by se na mě už nechtěla ani podívat. Mírně jsem svěsil uši. Doufal jsem, že jsem jí vyvoláním vzpomínek na rodný kraj neublížil... To bych nechtěl. Ale toužil jsem to vyřešit. Baghý popis rozhodně zněl dost podobně i mému domovu. Opět - nemuselo to znamenat vůbec nic. Severní kraje byly rozlehlé, až hrůza. Když ale řekla, že se tam narodila před dvanácti zimami, na tváři se mi objevil výraz překvapení. Byla tedy starší než já? Což by znamenalo... že jsme se doma mohli potkat? Obrátil jsem opět přední tlapu k sobě a devětkrát zlehka hrábl do země, abych naznačil svých devět zim, které jsem měl za sebou. V hlavě mi to mezitím zuřivě hučelo. Mohla být ve smečce? To bych si přece pamatoval! Baghý, Baghý... uh. Mohl jsem taky na smečkových sešlostech dávat větší pozor! Ale na to, zlobit se na své mladší já, že podobné události obvykle prospalo, bylo už pozdě. Navíc jsem se octl ve slepé uličce. Netušil jsem, jakou potvrzující otázku bych Baghý dokázal položit. Nemohl jsem jí začít předkládat jména všech vlků ze smečky, abychom zjistili, jestli nemáme společné známé. Opět jsem bezradně pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Na tohle asi moje stará hloupá hlava nestačila.

Už už jsem se měl k odchodu. Baghý mi zjevně řekla vše, co věděla a já ji nechtěl dále zdržovat. Maeve tu nebyla, tím to končilo. Měl bych se vydat ke Kaskádám, podívat se tam po ní nebo zkusit najít pečovatelku Aranel, která by o vlčeti - nyní spíš již mladé vlčici - mohla vědět více. Rozloučili jsme se, byl jsem na odchodu, byl nejvyšší čas. Jenže moje nohy jako by se odmítaly pohnout dál, odnést mě za hranice lesa. Nechtěly mi dovolit odejít, protože tu ve vzduchu pořád visela ta věc. Ten neodbytný pocit, malý červíček v pozadí mysli, který hlodal a hlodal a nechtěl toho nechat. Kdo je Baghý? Delta Borůvkové smečky. Vlčice, co se mi snažila pomoci. To by mi mělo stačit, ale nestačilo. Měl jsem pocit, že to není všechno. Nedokázal jsem to nechat jen tak plavat.
Místo toho, abych se otočil a šel si po svém, zůstal jsem a namířil na Baghý bezhlesou otázku, která se mi vzápětí vrátila zpět z její tlamy jako nějaká podivná ozvěna mých vlastních myšlenek. Cítí to taky? O to to ale celé bylo zamotanější, nebo ne? Že bychom se někdy potkali a já to zapomněl... no, nezdálo se mi to pravděpodobné, ale nebylo to nemožné. Abychom to zapomněli oba, to mi přišlo na hlavu. Jenže jak jsem tedy měl odpovědět? Zahleděl jsem se Baghý hluboko do očí, do toho zdravého i do toho druhého, jako bych v nich snad mohl najít nápovědu. Nenašel. Ztěžka, téměř poraženecky, jsem pokrčil rameny. Byl jsem z toho bezradný, o to víc, že se odpověď zdála téměř na dosah, jako bych to už skoro měl, ale nedokázal to uchopit. Jen málokdy jsem si opravdu srdečně přál, abych dokázal mluvit - jistě, byly chvíle, kdy bych rád někomu něco pověděl, ale vesměs jsem s tím byl smířený a sám se sebou zcela v míru. Teď jsem ale cítil, jak mě hrdlo, ze kterého nikdy nevyšla ani hláska, doslova svrbí touhou začít se vyptávat. Žel, zázrak se nestal a já z ničeho nic nenabyl schopnost řeči. To nevadilo. Nehodlal jsem se jen tak vzdát. Ani náhodou! Jen bylo třeba přijít na to, ze kterého směru to celé uchopit.
Zdálo se pouze logické začít u možnosti, která se nejvíc nabízela. Stačilo se podívat na Baghý kožich. Byla huňatá a nadýchaná, stejně jako já. V zimě jí zima nebude. Stejně jako mě. Otočil jsem hlavou a zabodl čenich směrem k severu, k horám, přes které jsem sem přišel a které momentálně skrze stromy nebyly zrovna moc vidět. Snad Baghý i tak pochopí, že jsem toužil vědět, zda odtamtud přišla i ona. Ne, že by nám to moc napovědělo, vzhledem k tomu, že za severními hranicemi tohoto kraje byl celý obrovský svět, ale... byl to začátek. Obrátil jsem se zpět na ní s tázavým výrazem vepsaným ve tváři.

Povedlo se mi nechtíc Baghý opět zmást svou gestikulací, ale ne na dlouho, téměř hned vzápětí jí došlo, co jsem po ní chtěl. Byl jsem rád, že se mnou měla trpělivost a dala si tu práci s vyluštěním toho, za jakým účelem jsem sem přišel. Pravda, svým způsobem to asi byla její povinnost jako člena smečky - měla by nejspíš zjistit, proč sem lezou náhodní cizinci. Na druhou stranu se nemusela obtěžovat, mohla mě prostě vykopnout a neobírat se o čas snahou o komunikaci s dědkem, co mluví v němých šifrách.
Nakonec se ale zdálo, že to celé bylo tak trošku... ne snad zbytečné, ale za úspěch bych to taky neoznačil. Maeve tu totiž nebyla, přesně, jak jsem se obával. Povzdechl jsem si. Nedalo se svítit... holt to byla nespoutaná duše, asi by ji museli zahrabat do země, aby ji udrželi na území. Baghý mi ovšem podala informaci, že by se mohla nacházet někde poblíž Kaskád. Asi jsem tušil, co to mohlo být za místo... pokud tu takových vodopádků, ke kterým by se hodilo, nebylo víc. Každopádně to nejspíš stálo za pokus, i když šance, že ji tam najdu, byla zřejmě dost malá, jestli to už bylo před nějakou tou chvílí. Přikývl jsem a věnoval vlčici mírnou děkovnou úklonku. Nejspíš bylo na čase, abych šel.
I Baghý si to zřejmě myslela a já nehodlal odporovat, dokud se opět nenazvala starou. Zase mi to v mozku neodbytně rýplo. Nemůže mě tu nechat čekat - přeloženo: mám vypadnout, tak šup šup, pobídl jsem sám sebe, ještě jednou se vděčně na vlčici usmál a pokývnul jí hlavou na rozloučenou. Jenže... sotva jsem poodešel o dva kroky, zastavil jsem se a ohlédl se přes rameno. Zamračil jsem se v zamyšlení. Neznáme se. Vráska na mém čele se prohloubila. Neznáme se? Ne, ta otázka se prostě nedala jen tak odbýt. Nemohl jsem odejít, aniž bych se to aspoň nepokusil zjistit. Otočil jsem se k Baghý opět celý čelem a pozvedl přední tlapu, poněkud váhavě. Ukázal jsem na ni, pak jsem tlapu pomalu stočil, aby ukazovala pokud možno na mě a kůži nad očima jsem tázavě povytáhl - další hádanka pro Baghý, tentokrát ale taková, na jakou jsem sám neznal odpověď.

Ačkoliv já vzpomínkou na to, co o mě zřejmě na potkání vyprávěla Tasa, lehce znejistěl, nezdálo se, že by Baghý nějak zpochybňovala moje úmysly. Hodil jsem to tedy za hlavu stejně rychle, jako mě to prve napadlo. Nač si dělat starosti! Zdálo se, že všechno je fajn. Raději jsem začal dávat pozor, co vlčice říká, aby mi něco neuniklo - začala mi totiž popisovat zdejší omladinu. Neznala jména některých z vlčat, ale to by neměla být zase až taková překážka, pokud mi dokáže popsat alespoň kožichy, odpovědi se dopracujeme stejně. Maeve byla dost flekatá, předpokládal bych, že z davu celkem vyčnívá. A jestli za ní pořád létal ten ptáček, tak tuplem.
Baghý ovšem začala úplně odjinud, ovšem také od známé tváře. Flynn! Chrabrý lovec, vzpomněl jsem si na zlatavého vlčka, kterého jsem s jeho otcem nedávno potkal a kterého Baghý vystihla dle mého názoru zcela dokonale. Zlatá duše. Uvědomil jsem si ale, že jsem se při jeho zmínce možná poněkud rozzářil, což by mohlo být špatně pochopeno. I když bych Flynna rád zase viděl a dozvěděl se, jak dopadl jeho lov, plnil jsem tady slib daný někomu jinému. Rychle jsem tedy přinutil svou tvář alespoň trošku zvážnět a zavrtěl jsem hlavou - ne, jeho nehledám.
Zdálo se mi, že mě Baghý pořád jaksi okukuje. Nebo to možná byla jen moje představivost, protože jsem v koutku mysli pořád zvažoval, kde jsem ji mohl potkat. Kdoví proč jsem myslel na domov, ale to byla přece pitomost. Pamatoval jsem si všechny vlky ze smečky, to bych odpřísáhl. Krom toho vypadala mladší než já. Pro mě za mě to klidně mohla být Alfa mojí rodné smečky, ale jestli se to stalo až potom, co jsem odešel, nemohl jsem o tom vědět. Ale i když to logicky nedávalo smysl... no, měl jsem takový ten neodbytný pocit, jako když mi něco důležitého uniká. Teď jsem zase já okukoval vlčici. O dost méně nenápadně, než ona mě... nikdy jsem v tomhle směru nebyl zrovna obratný. Vytrhl jsem se ale z úvah, když na mě Baghý vysypala další popis. Tentokrát ten správný. Jasně, to je Maeve! přikývl jsem nadšeně a pak pohodil čenichem směrem hlouběji do lesa, než jsem tázavým pohledem zakotvil na vlčici přede mnou, hlavu v otázce nakloněnou ke straně: Je v lese? Trochu jsem o tom pochyboval. Necítil jsem ji tady. Kdoví, kde zase lítala.

Pomalu jsme se propracovávali naší konverzací kupředu a mě ani v nejmenším neunikl fakt, že se na tváři vlčice objevil mírný úsměv. Potěšilo mě to. Rád jsem byl s vlky za dobře, ačkoliv to samozřejmě ne vždycky úplně šlo. Tady ve smečce jsem si ale určitě chtěl udržet dobré jméno - za prvé kvůli slibu danému Maeve a za druhé zkrátka proto, že jsem si to nechtěl zbytečně rozházet v žádné ze zdejších smeček. Nejen, že se brzy budu chtít někde usadit a nerad bych si zabouchl dveře před nosem vlastními činy, ale i proto, že navazováním přátelských vztahů se vždycky dojde dál. Ale to momentálně nebylo podstatné.
Podstatné bylo, že se Baghý snažila rozlousknout tu hádanku, kterou jsem jí připravil. Pomalu jsem se narovnal, protože z marné snahy se zmuchlat do vlčecí velikosti mi začínaly odumírat různé části těla a jen sledoval, jak se vlčice zadumaně mračí. Už už jsem začínal přemýšlet, jakou lepší nápovědu bych měl zvolit, když její tlapka vystřelila směrem ke mně, neboť právě uhádla správnou odpověď. Přikývl jsem a zamával ocasem jako vítězným praporem - paráda, právě jsme se dobrali přesně na to správné místo! Odtud už by to mělo být všechno mnohem jednodušší. A taky že ano. Baghý byla ochotná mi podat popis zdejší omladiny a já jen souhlasně a vděčně přikývl na onu nabídku. Tím se to rozhodně usnadní. Všiml jsem si ale, že na mě znovu hleděla jaksi nejistě. Pomalu mi to docházelo. Asi... to mohlo vypadat dost blbě, že? Když se cizinec jen tak začne vyptávat na vlčata? Vzpomněl jsem si na Tasina slova, která o mě pronesla před ne tak dlouhou dobou u řeky: Nebav se s ním, je to úchyl. Lehce jsem se otřásl - snad jsem takový dojem nedělal i tady? Pantomimická komunikace bohužel navzdory vší snaze postrádala přesnost a mizely v ní právě ty důležité detaily... Pokud ale Baghý byla ochotná se se mnou o zdejších vlčatech bavit, nejspíš to bylo pořád v pohodě.

Nechápavý, zmatený výraz, který se objevil na tváři vlčice, nebyl ničím neočekávaným ani ničím, co bych neviděl už mnohokrát, mnohokrát předtím. Dalo by se spíš říct, že to byla klasika. Spoustě vlků trvalo, než pochopili, co mám vlastně za problém, nešlo o nic zrovna běžného. Počkal jsem, až si to vlčice v hlavě porovná. Vyřešila onen hlavolam ale nakonec celkem rychle. Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil, takže jsem se nyní zubil od ucha k uchu a přikývl jsem. Bingo! Baghý tím zjištěním vypadala trošku... snad vyvedená z míry? Rozhodně ji to nepotěšilo. Ale to jsem chápal. Občas byla bezeslovná komunikace trochu otrava i pro mě, natožpak pro ostatní. Prohlížela si mě přimhouřenýma očima a její postoj pořád prozrazoval opatrnost, ale já byl rozhodnut ji přesvědčit o své neškodnosti.
Pravda, možná není nejlepší nápad začít mávat neohrabanými tlapami do všech stran před někým, na koho se snažíte působit jako zcela bezpečný tvor, ovšem co jsem si měl jiného počít? Krom toho mě ani nenapadlo, že to v první chvíli mohlo působit jako snaha vyrazit vlčici i zdravé oko nebo něco podobného, příliš jsem se soustředil na to, abych svou zprávu předal co možná nejsrozumitelněji. Měl jsem to ale asi brát po menších kouscích, protože na konci mého pantomimického vystoupení z Baghý vyšlo pouze nepříliš nadšené zamručení. Trochu mi sklaplo, ale viděl jsem, že nad tím přemýšlí, takže jsem ještě neházel flintu do žita. Stará? napadlo mě mezitím - zas tak staře přece nevypadala. Určitě jí nebylo ani tolik, kolik mě... a jestli ano, pak se na ní roky asi moc nepodepisovaly. Jedno oko jí sice pokrýval šedý závoj, ovšem to nemuselo být jen známkou věku, ale třeba následek nemoci nebo poranění.
Nakonec Baghý, dal bych tlapu do ohně za to, že jsem to jméno už někde slyšel, přišla se dvěmi teoriemi, co se asi snažím říct. Na tu první jsem zavrtěl hlavou - možná někdy později. Druhá však byla trefa do černého. Zvesela jsem přikývl a zazubil se, nejen proto, že má snaha o komunikaci byla pochopena, ale i proto, že mi neušlo, jak kolem sebe malá huňatá vlčice začala taky mávat tlapkou. Že by to bylo nakažlivé? Teď jen jí naznačit, že hledám Maeve. Tohle bylo těžké. Zopakoval jsem gesto, ve kterém jsem tlapu podržel kousek nad zemí a zároveň jsem se celý jaksi pokrčil, jako bych se snad mohl smrsknout do vlčecí velikosti. Při mé mamutí stavbě těla značně nepravděpodobné. Jak jsem se tam tak hrbil co možná nejvíc k zemi a doufal, že mi neprasknout záda, věnoval jsem Baghý omluvný úsměv a zamával lehce staženým ocasem v tiché prosbě o trpělivost s mou osobou.