Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvka

I Adiram si povšiml toho, že ty věky nám úplně nesedí. Nebo spíš že se stárnutí Baghý jaksi vyhýbá. Přikývl jsem ale, byl jsem si naprosto jistý tím, že já se nespletl. Jak jsem starý jsem si ještě opravdu pamatoval. Vysvětlení jsem ale pro hnědého vlka neměl.
Mířili jsme na otevřené pláně za lovem, ale zdálo se, že jdeme jenom sami. Ještě jsem se schválně několikrát ohlížel, abych se ujistil, že se nás nikdo nesnaží doběhnout, ale kdepak. Ačkoliv Maeve, Awarak a ostatní tvrdili, že už se na lov chystali a chystají, v žádném velkém spěchu podle všeho nebyli. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Budeme si tedy muset asi poradit sami. I když nejspíš ne úplně, vítr totiž k našim čenichům zanesl ještě dva další pachy. Baghý a ten rohatý... Jak jen se jmenoval? Vybavoval jsem si tvář vlka, kterému tetička křídlem vyrazila tesák. Nori, přikývl jsem si pro sebe, když jsem se konečně rozvzpomněl.
Mířili jsme si to samozřejmě přímo k nim a na otevřené planině je bylo dobře vidět. Zvesela jsem oběma pokývl na pozdrav, když jsme byli dost blízko. O vysvětlování se postaral Adiram a já přejel očima naši skupinku. Hnědý tvrdil, že příliš dobrý lovec není, ale nahánět by určitě dokázal, ne? "Takhle ve čtyřech bychom to ale mohli zvládnout," vyslal jsem myšlenku k tetičce.

//Ovocná tůň

Vzdalovali jsme se od tůňě. Kdoví, jestli s námi vůbec někdo z vlků půjde... ale přinejhorším bychom lov zvládli určitě i ve třech, za předpokladu, že někde narazíme na Baghý. Jenže kdoví, kde tetička zase poletovala, její pach se totiž z území pomalu vytrácel, i když určitě nemohla být pryč dlouho. Mírně jsem nakrčil čelo v zamyšlení, co tedy teď. Čekat? Jít napřed? Možná jít hledat tetu?
Vytrhl mě z toho Adiram, který se ozval, jen aby vlastními slovy potvrdil to, co jsem tušil už od onoho výletu ke Smrti. Baghý se mu líbila. Na jeho slova jsem se sice zazubil, ale byl jsem z toho drobátko nesvůj, poslouchat, jak o mojí tetě někdo mluví jako o "pořádné kosti" a "šťabajzně". V duchu jsem se nad tím ošíval. Pravdou ale bylo, že se opravdu zdálo, jako by se na Baghý roky vůbec nepodepisovaly. Byla o tři léta starší, než já, ale vlastně pořád vypadala jako obraz mládí, zatímco já už začínal cítit, jak moje tělo stárne. Zvláštní.
Otázku věku nadnesl i Adiram. Zastavil jsem a pomalu devětkrát klepl tlapou do země, pak jsem zamyšleně přidal ještě klepnutí desáté. Tohle bylo moje desáté jaro, ne? Někdy teď jsem musel mít narozeniny. Deset let, ale propána. Zakoulel jsem nad tím očima a radši šel dál za hnědým vlkem, který i rozhodl další kurz našich kroků. Tak tedy za Baghý.

//asi teda Východní Galtavar? (případně přepíšu)

Nemělo příliš smysl se tu dále zdržovat poté, co jsme předali zprávu, kterou jsme předat měli. Ovšem vypadalo to, že v komunikaci je někde nějaký zmatek. Jestliže totiž Baghý zprávami o lovu pověřila Awaraka a Maeve, pak se to k nám vůbec nedoneslo. Nejspíš tak dlouho, že tetička pak raději poslala nás, abychom ostatní sehnali. Lehce jsem si povzdechl... ale hlavně, že jsme se tedy nakonec nějak domluvili.
Ani Adiramovi neušlo, že v tom byl chaos a s mírně posměšným šeptem ke mně prohodil krátkou poznámku. Ne, že bych byl zrovna fanoušek takového tónu, ale pravdivost jsem jeho slovům upírat nemohl, takže jsem jenom krátce potřásl hlavou. Nakonec se informace donesly k těm správným uším, na tom záleželo nejspíš nejvíce. Asi to stejně bylo jen obyčejné nedorozumění, ačkoliv jsem musel uznat, že se mi to příliš nezamlouvalo. Důležité informace by se měly předávat co nejdříve... ale co já o tom vlastně věděl, že? Příliš jsem nad tím už raději nedumal, jen jsem skupince pokývl už opět s mírným úsměvem na rozloučenou, zamával ocasem a obrátil se za Adiramem. Doufal jsem, že je tedy uvidíme na lovu.

//Borůvka

//Borůvkový les

Naprosto mi přeletěl přes hlavu jakýkoliv odmítavý signál ze strany Adirama na strkání a drkání - naštěstí jsem se k žádnému dalšímu podobnému gestu nechystal, abych to od něj schytal nějak pořádně. O podobných věcech jsem nepřemýšlel, zkrátka jsem je dělal, koncept osobního prostoru pro mě přestával existovat v momentě, kdy jsem se byť i jen trochu rozvášnil. Na další blbosti ale stejně nebyl čas, mířili jsme si to k tůni, abychom předali zprávy o lovu. Tedy, aby je předal Adiram a já abych mu dělal křoví. Dokázal jsem si představit, že v přítomnosti takového velkého mouly, jako jsem já, akorát více vynikne jeho výřečnost a smysl pro dramatický detail. No, hlavně jestli moje přítomnost byla aspoň k něčemu, že.
U tůňky bylo živo. Poznával jsem bílý kožich Aranel, černobílého Awaraka, strakatou Maeve. Pokývl jsem jim všem na pozdrav a zamával ocasem, než jsem se pohledem zastavil na zcela neznámém vlkovi, jehož bílý kožíšek zdobilo jen pár tmavších skvrnek. Zvědavě jsem na něj hleděl a naklonil hlavu tázavě ke straně, zdali se třeba někomu nezachce nás představit, protože jsem ho tu nikdy dřív neviděl. Ani nebyl cítit po smečce. Nejspíš návštěva. To už Adiram ze svého vyvýšeného stanoviště hlásal zněle vzkaz od Baghý. Dřepl jsem si na zadek a čekal, co bude. Nic jiného jsem stejně moc dělat nemohl.

Baghý zmizela mezi stromy, vydala se za svým úkolem a nás dva tu zanechala zase s tím naším. Adiram hned začal šaškovat a pitvořit se ohledně mého nového postavení delty. Plácl jsem se rádoby pohoršeně do čela tlapou, ale na tváři mi hrál úsměv a oháňka se mi zvesela pohupovala sem tam. Abych tedy hrál Adiramovi do karet, na chvíli jsem se pokusil převtělit do té mojí verze, kterou tím svým představením nastínil. Pozvedl jsem hrdě bradu a udělal pár přehnaně pyšných pavích kroků, ale vypadal jsem přitom, jako by se nějaký postarší bizon pokoušel tančit jako mladá laňka, takže jsem od toho záhy opustil. To už jsem byl vysmátý na celé kolo. V samém zápalu jsem ještě do Adirama přátelsky hrcnul ramenem, možná až příliš srdečně - úplně jsem vypustil, že posledně, když jsem na něj sahal, se mu to zrovna dvakrát nelíbilo.
Ale blbostí bylo dost, hnědý měl pravdu - dostali jsme úkol, který by bylo dobré splnit co nejdříve. Nejen, abychom to "měli za sebou", jak se vyjádřil, ale taky, abychom případně nijak více nezdržovali odchod na lov. Vykročil směrem k tůni a já ho rychle doklusal. Zavětřil jsem přitom. Odkudsi z toho směru se mi k čenichu nesl pach Maeve, kterou Baghý na lovu vyloženě chtěla. Výborně, pokývl jsem si, nebudeme ji muset nikde složitě hledat. Také se přibližoval pach Awaraka a ještě nějaké další. Určitě seženeme pomocných tlap víc než dost.

//Ovocná tůň

Adiramův příběh pokračoval, ovšem nakonec dospěl ke svému konci - takovému, který vlastně vůbec koncem nebyl. Když Baghý nadnesla, že má ještě nějaké povinnosti, hnědý vlk už dál vyprávět nechtěl, aby ji nezdržoval. Tiše jsem si pro sebe povzdechl. A mě to tak zajímalo! Jak se dali asi přelstít bobři? To už se asi jen tak nedozvím, potřásl jsem hlavou. Leda bych měl to štěstí a přichomýtl se k vyprávění toho zbytku, ale kdoví, jaká na to byla šance. Dokázal jsem si představit, že to bude Adiram Baghý vyprávět někde na mýtince při západu slunce, však na ní mohl oči nechat.
Ukázalo se, že i pro nás dva bude v lese nějaká ta činnost, totiž sehnat všechny, kdo se budou moci zapojit, k lovu. To nebyl špatný nápad. Hladových krků bylo opravdu dosti a všechny se musely nakrmit. Trochu mi poskočilo srdce, když mi došlo, že to bude můj první opravdový počin na pozici lovce. Jen jsem přikývl, že se určitě vydáme vlky shánět, na chvíli jsem zapomněl na onu schopnost, kterou jsme byli s Baghý obdařeni - velice rychle jsem se ale rozvzpomněl, když pronesla cosi, co bych nečekal.
"Delta?" Nemínil jsem protestovat, na což jsem byl obratem upozorněn, ale překvapilo mě to. Po žebříčku hierarchie jsem nikdy moc nešplhal, navzdory tomu, že jsem ve smečkách prožil valnou většinu svého života, a ani jsem k tomu nikdy nepociťoval přílišné ambice. Přesto mě to ale potěšilo, teď, když se to stalo. Lehce jsem se pousmál a zamával ocasem. "Děkuju za důvěru. Snad něco hned nezpackám, aby sis to ještě nerozmyslela," pronesl jsem k Baghý žertem, než se vzápětí otočila a jen s krátkým rozloučením zmizela v hlubinách lesa.
Delta, honilo se mi pořád dokola v hlavě, když jsem se obracel k Adiramovi, jestli můžeme vyrazit. Předpokládal jsem, že bude lepší, když půjdeme spolu. Adiram to přece jen mohl vyřídit rychleji, než já se svou pantomimou... nejspíš by na to stačil sám, upřímně. Ale já se nechtěl jen tak bezcílně potloukat, tudíž jsem se mínil vydat na tu okružní výpravu s ním, pokud mě tedy vysloveně nepošle do háje.

//Vodopády přes Mahtaë

Sestupovali jsme z kopců a skal kolem vodopádů zase zpět k lesu. K domovu. Zahřálo mě u srdce opětovné uvědomění toho, že mám zase jednou místo, které mohu nazývat domovem a kam se můžu vracet. Tentokrát snad už doopravdy napořád. Už jsem byl obyvatelem Borůvkového lesa nějaký ten měsíc, pravda, a přesto se mi pokaždé nějak podařilo podivit se svému štěstí. Protože to asi musela být pořádná dávka štěstí, která mě zavedla právě sem, k rodině a příjemné společnosti. Nebo to možná byl osud. Čím jsem byl starší, tím snazší bylo věřit v jakousi nestrannou sílu nad tímhle vším - některé náhody totiž byly až moc příhodné, než aby byly pouze, inu... náhodami.
Raději než na filozofování jsem svou pozornost zaměřil na Adirama a jeho vyprávění. Vlkův hlas se zvučně nesl a příběh se dobře poslouchal. Zajímalo mě, jak to nakonec s vlky dopadne. Byl jsem si jist, že hořce olitují rozhodnutí lišáka neposlouchat, ale držel jsem uši našpicované, abych se dozvěděl, co přesně se bude dít dál. To už nás pomalu obklopovaly známé stromy a pachy. S tím také přicházel návrat do reality - byly věci, o které bylo třeba se postarat, jak Baghý nadnesla, když jsme se zastavili. Měla pravdu, pachy na hranicích už byly poněkud vyčichlé. Lehce jsem pokýval hlavou. "Asi se taky porozhlédnu po nějaké prospěšné činnosti - pokud tě tedy nenapadá nějaký konkrétní úkol," zazubil jsem se na tetičku. Zcela upřímně bych se nejradši vypleskl někam na sluníčko a chytal paprsky do srsti, ale připadal bych si jako prohnilý lenoch, kdybych si válel půlky, zatímco ona se honí okolo hranic a kdoví co ještě. Jako Alfa měla hodně práce, to jsem věděl, a chtěl jsem pomoct aspoň tam, kde jsem mohl. Ale ještě tu byl zbytek Adiramova příběhu, který mě zajímal. Obrátil jsem se tedy se zájmem zpět na hnědého a čekal, až dokončí své vyprávění.

//Armanské hory přes Lesík topolů

Počasí bylo matoucí, ale asi nebylo třeba o tom příliš uvažovat. Asi to bylo tak jak, říkala Baghý. Nějaký teplý poryv větru, který odvál tak rychle, jako se objevil. Teď už byl definitivně pryč a noc opět ochladla. Když jsme ale byli v pohybu, alespoň se nám rozproudí krev a snad už ani Adiram nebude trpět zimou. Vypadalo to, že tomu tak vážně bude, protože jak jsme vykročili, hnědý si už na zimu nestěžoval a plně se ponořil do svého dobrodružného vyprávění.
Pozorně jsem poslouchal, zatímco jsme se vzdalovali od hor a procházeli skrze okolní lesy. Příběhy jsem měl rád a vyslechl jsem si jich za život vážně spoustu. Taky jsem byl asi ideálním posluchačem, takovým, co neskáče do řeči a nenarušuje vyprávění všetečnými otázkami. Občas jsem měl pocit, že někteří vlci se vyloženě vyžívali v tom, aby poukazovali na díry a nedostatky ve vyprávění ostatních, ale já na to nebyl - a nebylo to jen tím, že jsem byl ponořen do věčného mlčení. Prostě jsem rád poslouchal a nepotřeboval jsem na všem hledat nějaké problémy.
Adiramův hlas se nesl kolem nás a vyprávěl o vlcích a mazaném lišákovi, o králi a o pokladu a cesta nám ubíhala jakoby sama od sebe. Procházeli jsme kolem vodopádů, vysokých a krásných, a já se na chvíli trochu pozapomněl, když jsem je obdivoval. Ale neotálel jsem příliš dlouho, jakmile se mi Adiramův hlas ztratil v hučení vody, popoběhl jsem, aby mi ti dva neutekli. Zapamatoval jsem si to místo však. Měl bych se sem ještě někdy vrátit a porozhlédnout se tu pořádně. Teď ale bylo na čase vrátit se domů.

//Borůvka přes Mahtaë

Zapomenout na to, že ne každý má tak hustý kožich a není tak zvyklý na chladné počasí, bylo celkem snadné. Obzvláště, když jsem se pohyboval ve společnosti Baghý, se kterou jsme sdíleli stejnou domovinu. Adiram se naštěstí ozval se svou stížností dříve, než se proměnil v rampouch a tetička se hned jala zachraňovat situaci. Vlastně vyletěla jako poplašená křepelka. I s křídly. Také jsem tedy vstal, i když o něco pomaleji, a připravil se vyrazit kamsi jinam. Možná už taky bude na čase zamířit pomalu domů.
Jakmile jsme ale vstali, zdálo se, jako by se noc o něco oteplila. To bylo celkem zvláštní... Nijak jsem to ale nekomentoval, jen jsem se vydal pomalu za Adiramem a Baghý, která kolem něj provinile poskakovala. Trochu mi ta změna počasí ale pořád vrtala v hlavě a tak, když se ke mně Baghý obrátila s otázkou, zavrtěl jsem hlavou a rozhodl se to aspoň zmínit: "Vůbec ne. Navíc se stejně jaksi oteplilo. Není to zvláštní, teď v noci?" Pokrčil jsem rameny, možná to zvláštní vůbec nebylo. Počasí si konec konců dost často dělalo, co chtělo. A nezdálo se mi to jenom? Jakmile jsme totiž vyrazili, opět se o mě opřel chladný noční vzduch. Trochu jsem se otřásl a zavrtěl nad tím hlavou. Aprílové počasí. Radši jsem se zaposlouchal do Adiramova příběhu, který si tedy nejspíše vyslechneme za pochodu. Alespoň nám cesta bude lépe ubíhat.

//Vodopády přes Lesík topolů

Bylo příjemné jen tak se povalovat. Nedělat nic. Nedělat si starosti, alespoň ne s ničím příliš vážným. Snad jen se záhadou toho, jaké a jestli vůbec nějaké magie nám bohyně Smrt nadělila za naši snahu a především za naše drahé kamení. Tiše jsem o tom dumal a ani směrem k Baghý jsem nevyslal žádnou další myšlenku na toto téma. Mohl bych si s tím lámat hlavu třeba celý den, ale nejspíš bych nikdy nedošel k žádnému rozumnému závěru. Buďto se magie projeví, až přijde ten správný čas, nebo jsme zkrátka byli podfouknuti. Nebyla by asi tak velká ostuda, kdybychom se nechali obrat tím nejlstivějším tvorem v okolí a vlastně bychom o těch obětovaných kamíncích mohli smýšlet jako o ceně, kterou jsme zaplatili za to, že naše kožichy zůstaly vcelku a neopečené zeleným ohněm. Uvidíme. Až přijde ten správný čas, určitě se všechno vyjasní.
Adiram souhlasil, že nám poví nějaký příběh, takže jsem veškerou pozornost zaměřil na něj. Rád jsem poslouchal příběhy a věřil jsem, že Adiram jich určitě má pořádnou zásobu. Hned začal dávat na výběr, co bychom mohli chtít slyšet. Neušlo mi jeho laškovné mrknutí k tetičce a pro sebe jsem se tomu uculil. Ale ale. Ovšem na romantický příběh volba nepadla - možná, kdybych tu nedělal křena. Baghý chtěla slyšet něco hrdinského a já neměl nic proti, jen jsem lehce souhlasně přikývl a našpicoval uši, které už byly zvědavé na to, co tedy z Adirama vyleze.

Všichni jsme tedy asi vyvázli bez nějaké větší úhony, jen s trochu pocuchanými kožichy a hlavně nervy. Začalo se opět kazit počasí, ale já si nestěžoval. Byl jsem celkem spokojený, teď, mimo dosah Smrti a v příjemné společnosti. A taky jsem si užíval, že se můžu chvíli jen tak povalovat - to mi ani nějaký déšť nemohl pokazit. "Myslím, že na takovéhle návštěvy je moc starý asi každý," usmál jsem se na Baghý a vlastně mi to trochu začalo vrtat hlavou... musela být o pár let starší, než já, ale rozhodně na to nevypadala. Já své roky už občas pocítil, ale na tetičce jsem si podobných známek vůbec nevšiml. Možná to jen uměla líp skrývat... nebo měla zkrátka štěstí? Nějak jsem nenacházel vhodný způsob, jak podobnou otázku nakousnout, tak jsem to radši nechal být. Nechtěl jsem plácnout nějakou urážlivou pitomost. "Tak to abychom se na příští výlet vydali raději za ním," zamával jsem ocasem a ohlédl se po Adiramovi, který se usadil kousek stranou. Lehce jsem sklopil uši, doufal jsem, že si nepřipadal příliš odstrčeně z naší polo-telepatické konverzace. To bych vážně nerad.
"Zkusit," zabručel jsem v duchu zamyšleně. Zkusit by se to mohlo. Jenže stejně jako Baghý, ani já netušil, jak na to. "Bylo by to snazší, kdybych věděl, co přibližně očekávat," pokrčil jsem nakonec bezradně rameny. "Takhle ani netuším, kde začít." Lehce jsem si povzdechl. "Nejspíš to ukáže čas. Třeba se nakonec něco prostě... stane. Nebo tak něco." Asi to nebyla ta nejlepší strategie, ale žádná jiná mě nenapadala a nejspíš to bylo bezpečnější, než se silou pokoušet vyvolat nějakou skrytou sílu, o které nic nevím. Kdoví, co by se všechno mohlo stát?
Zatímco jsem nad tím koumal, tetička se obrátila opět na Adirama, který si něco pobrukoval kousek stranou, a chtěla od něj slyšet nějaký příběh. Hned jsem horlivě přikývl na její podporu a se širokým úsměvem párkrát zabušil oháňkou do namoklé země. Taky bych si nějaký příběh moc rád poslechl!

//Jedlový pás přes Ageron

Od Baghý jsem se žádné pořádné odpovědi nedočkal, protože hleděla jen na to, abychom odtamtud už už byli pryč. Ne, že bych se tomu divil. Tohle přání jsme měli určitě společné všichni. Naštěstí to vypadalo, že Adirama Smrt nechala na pokoji, když se držel od jejího sídla v dostatečné vzdálenosti. Což bylo něco, co jsem do budoucna rozhodně plánoval praktikovat také. Běželi jsme všichni společně pryč, nechávali tu hrůzu za zády a až po notné chvíli jsme se zastavili na úpatí nějakých kopců, možná hor. Kecl jsem si na zadek a vydýchával se, přitom jsem přeskakoval starostlivě pohledem z Adirama na Baghý, jestli jsou vážně celí. Hlavně Baghý, která to od Smrti pěkně schytala. Vypadala ale v pořádku. "Jistě," ujistil jsem ji ještě jednou o své nezraněnosti. "A ty? Nějak jsi mi zapomněla odpovědět," zazubil jsem se, nemínil jsem to jako nějakou vážnou výtku, bylo mi zcela jasné, že jsme všichni mysleli jen na to, jak se co nejrychleji dostat pryč.
Tetička pak začala Adiramovi vyprávět, co se vlastně stalo. Pomalu jsem si lehl a položil si hlavu, která pomalu přestávala bolet, na přední tlapy. Zvedl jsem ji ale, když se ke mně obrátil tetin zrak. "Hm. Je to jako... trosky nějaké... podivné jeskyně? Ruiny?" Zavrtěl jsem hlavou. Sídlo Smrti bylo zkrátka zvláštní. Těžko říct, čím vlastně bylo dřív i čím bylo teď. A síla? Opravdu kdoví, jestli jsme se nějaké dočkaly. Necítil jsem na sobě žádnou změnu, takže jsem jen znovu zavrtěl hlavou. Všechno mi přišlo stejné, jako doposud. "Přece by si ale nevzala kamení a nic nám za něj nedala. Nebo ano? Zuřila, jistě, ale..." Nechal jsem myšlenku nedokončenou. Netušil jsem, proč spoléhám na poctivost bohyně, z toho, co jsem viděl, jsem k tomu příliš důvodů neměl.

//Zřícenina

Uháněl jsem za tetičkou, co mi tlapy stačily, až jsem ji div že nepřeválcoval, když nakonec zastavila u Adirama. Na poslední chvíli jsem svůj úprk ve stylu valící se laviny stočil ke straně a zahučel do křoví, které se mi postavilo do cesty tam. Ale pořád lepší zválcovat křovinu, než Baghý. Hrabal jsem se z keře ven, srdce mi pořád bušilo a funěl jsem jako nějaký diovčák. A to už u mě byla Baghý a kontrolovala snad každou moji píď. "Jistě, že ano," ujistil jsem ji a trochu schlíple zamával oháňkou. Sedl jsem si na zadek a tlapou se chytil za čelo, v hlavě mi hrozně hučelo od toho, jak se v ní smála a hulákala Smrt. "Ale co ty? Nespálily tě ty plameny? Nenamlátila sis moc? Vypadalo to pěkně ošklivě!" vzpomněl jsem si na její pád a zkoumal pohledem její kožíšek, který naštěstí nevypadal nijak připečeně, aspoň ne z toho, co jsem viděl.
Ohlédl jsem se i na Adirama, který tu čekal úplně sám a kdoví, co všechno viděl a slyšel on. Mohla Smrt něco vyvádět i jemu, i když se ke zřícenině nepřiblížil? Určitě by mohla, kdyby chtěla, ale snad měla dost práce s námi. Baghý se vztekle otřásala, aby se zbavila nepořádku v kožichu, který se ale nechtěl pustit ani za nic. Pomalu jsem natáhl tlapu a drápem vytáhl aspoň tu největší větvičku, ale nic moc víc jsem nestihl, protože odtud chtěla hned zmizet a já rozhodně nebyl proti. "Jo, zmizíme. Nebylo to vážně nic příjemného. Ale... snad to bude stát alespoň za to," vyslal jsem nadějnou myšlenku k hnědé vlčici a vyrazil spolu s ní a Adiramem... někam. Kamkoliv. Hlavně pryč z tohohle místa, někam, kde mi přestane třeštit hlava.

//Armanské hory přes Ageron

OBJEDNÁVKA:
ID M05 - Ursus
Erlend jakožto rodilý seveřan se svým mohutným tělem a huňatým kožichem tak trochu připomíná medvěda. Snad právě proto byl obdařen magií Ursus, která svému nositeli umožňuje využít medvědí sílu. Samotná magie se nedá ovládat vůli, probouzí se sama zejména v momentech vypjatých emocí - strachu, hněvu, či když je Erlend nebo někdo blízký v nebezpečí. Tehdy nastane částečná přeměna v medvědí podobu. Tělo se zvětší a zesílí, stejně jako zesílí stisk čelistí, vlčí tlapy a drápy nahradí ty medvědí, které umožní zvednout se po medvědím způsobu na zadní, případně i neohrabaně šplhat (ačkoliv tato schopnost zdaleka nedosahuje medvědích kvalit). Zůstanou ale zachované i vlčí rysy - dlouhý ocas, hlava, uši, zbarvení. Výsledkem je tedy jakýsi hybrid mezi vlkem a medvědem, který na krátkou dobu může využít zvýšené síly a odolnosti, zpravidla jen po takovou dobu, dokud se nedostane z nebezpečné situace či dokud se rozbouřené emoce neuklidní. Pak magie začne vyprchávat a tělo se začne vracet do původní podoby Proměna v medvědí formu probíhá rychle a celkem bezbolestně, návrat zpět do vlčí podoby už je horší. Přeměna zpět může trvat i několik hodin a během i po ní se vlk cítí rozlámaný, bolavý a unavený... a taky hladový jako medvěd. Nejsou vyloučené ani krátké mdloby v závislosti na vynaložené námaze. Rovněž každé zranění utržené v medvědí formě je po přeměně do vlčího těla znatelnější, což může být i nebezpečné. To, co medvěd přežije, pro vlka už může být velmi vážné či smrtelné.

Naceněno Skylieth na 40 křišťálů a 560 oblázků, po uplatnění slevy 50% je to tedy 20 křišťálů a 280 oblázků.

//Jedlový pás

Následoval jsem černou špičku ocasu do houštin a cítil jsem, jak mi navzdory mým přáním začíná srdce bušit rychleji. Nechtěl jsem do domény temné bohyně vstupovat se strachem, ale nedalo se s tím bojovat. Celé tohle místo doslova dýchalo úzkostnou atmosférou a nutilo i moje silné tlapy, aby se pode mnou roztřásly. Těkal jsem očima kolem a snažil se zachytit jakýkoliv pohyb, jakýkoliv podivný stín, který by naznačoval přítomnost někoho dalšího. Nic se ale nedělo. Bylo ticho, až na zvuk našich kroků a občasné křupající větvičky, jak se naše těla prodírala houštím. Dokonce i Adiramova píseň už utichla a hnědý vlk mohl dost dobře být tisíce mil daleko - přišlo mi, jako bychom totiž vkročili do zcela jiného světa. Zřícenina se tyčila vpředu nad námi a zdálo se, jako by se zlověstně šklebila. Což byla z logického hlediska hloupost. Byly to jen kameny a trosky čehosi, co tu kdysi stálo... Nedokázal jsem si ani představit, čeho to vlastně byly trosky. Jistě to nemohlo vzniknout žádným přirozeným způsobem, někdo tohle sídlo musel postavit, dost dávno na to, aby se od té doby stačilo rozpadnout do své nynější podoby. Nebylo to místo, které by zvalo dál a vítalo s otevřenou náručí. Ba naopak, jako by se snažilo každého návštěvníka odradit od dalšího kroku. My jsme však přesto šli dál. Klopýtal jsem po kamenech a nerovné zemi a následoval Baghý, která si hlavu nesla vzpřímeně a vpřed kráčela odhodlaně. Věděl jsem, že jí tady taky není hej, ale z nás dvou jsem jistě já vyhlížel jako ten větší poseroutka.
"Budeme muset doufat. Ale máme přece kamínky... Ty má ráda, ne? S nimi by nás nemusela vyhodit," pokoušel jsem se na to nahlížet s optimismem, ačkoliv to v dusivé atmosféře okolo nebyl nijak snadný úkol. Jako by tu na mě padala hrozná tíha. Nebylo snadné se tu usmívat, snad to bylo i nemožné. Zřícenina jako by znala jen kyselé škleby a útrpné pohledy. Lehce jsem se o malou vlčici otřel, když se začala omlouvat, ale než jsem se zmohl jí říct, že nemá proč to dělat, nadskočil jsem, jako když do mě střelí. Zříceninou se totiž rozlehl skřípavý hlas, který by snad zasel hrůzu i do toho nejstatečnějšího srdce. Zněl jako drhnutí drápů po drsném kamení. Ježil se mi z něj hřbet. Jeho nositelka stála před námi, ve vchodu mezi sloupy a vypadala jako... vypadala jako to, čím byla. Bohyně smrti. Smrt samotná, paní tohoto sídla. Uhlově černý kožich získával nazelenalý nádech z plamenů, které žhnuly všude kolem ní. Nešířily se ale do okolního lesa, měla nad nimi plnou kontrolu a možná byly i ony plameny její součástí. Chtěla, abychom vypadli, to bylo jasné i bez toho, aby něco říkala. Moc bych ji chtěl poslechnout. Kdybych tu byl sám, asi bych to tváří v tvář tomu hroznému hněvu udělal. Místo toho jsem ale přikročil blíž k tetičce, až se naše kožichy dotýkaly. Nemůžu ji nechat samotnou, napospas. A vtom se znovu ozvala Smrt - ale tentokrát mnohem blíž. Až moc blízko. V mojí hlavě. "Ty si vážně myslíš, že ji ochráníš?" V mozku mi zazněl řezavý smích, až jsem myslel, že se mi lebka rozskočí na dvě poloviny. Ach, bylo to příšerné! Pevně jsem sevřel zuby, abych ten nečekaný vpád do své mysli vydržel. "Ty? Jen se na sebe podívej. Takový habán a třese se strachy jako usoplené vlče. Ani ze sebe nevypravíš jediné slovo na její obranu. To si vážně myslíš, že můžeš ochránit vůbec někoho?" Odvrátil jsem od Smrti hlavu. Mysl jsem měl prázdnou, vymetenou a má tlama zůstávala němou. "Ts, to jsem si mohla myslet." Smrt na mě povýšeně shlížela a já se cítil malý, maličký, jako nepatrný mravenec.
Střelil jsem pohledem k Baghý, která šla ke Smrti blíž a před kterou náhle vyšlehly plameny, až sebou leknutím praštila na zem. Přiskočil jsem ustaraně k ní, abych viděl, jestli se jí nic nestalo a náhle jsem pocítil bodnutí vzteku vůči té bytosti, která si jen tak zahrávala s vlčími životy. Která ubližovala mojí rodině. Snad jen na zlomek vteřiny jsem se opovážil vzhlédnout k těm planoucím očím. Konečně jsem se přiměl na ni promluvit - jediným způsobem, jakým jsem mohl. "Přišli jsme právě kvůli tomu, abychom mohli zesílit a ochránit ty, na kterých záleží." Smrt zkřivila tlamu, jako bych právě pronesl nějaký špatný vtip. "A proč by to mě mělo zajímat? Jestli si myslíš, že rozdávám svoje kouzla každému velkému moulovi, co se tu objeví, jen z dobroty srdéčka, tak se hodně pleteš!" Teď jsem v hlavě uslyšel i zavrčení, ze kterého mi drnčely zuby a proti své vůli jsem znovu couvnul. "Nejsem charita a nezajímá mě, na kom ti záleží, ani co se s nimi stane. Takže vypadni." "Já nežádám o charitu. Přinesl - oba jsme přinesli - drahé kamení. Spousty." Vlčice zavlnila ocasem, zdálo se, že o tom uvažuje. Vedla hovor i s Baghý, ale já ho sotva vnímal, jen jsem občas obracel svůj pohled ke své tetičce, abych si byl jist, že je stále ještě v pořádku. "Vezmi si je," zopakoval jsem, když hlas v mé hlavě dlouho mlčel. "Výměnou za trochu síly pro nás pro oba. Prosím, paní Smrti. Pak zmizíme a budeš mít konečně klid a pokoj." Smrt chvíli ještě zůstávala tichá. Ale oslovení "paní" se jí nejspíš líbilo, stejně jako vyhlídka na to, že by mohla přidat další drahé kamení do své sbírky. Pak se mi v hlavě ozvalo: "Zmizte. Prostě zmizte. Uvidíte, jestli se dočkáte síly nebo ne."
A pak... byl náhle klid. Alespoň kolem. V mém nitru stále panoval nepochybný neklid, ale zdálo se, že jsme vyvázli se zdravou kůží. A možná i se svými přáními? Smrt se vypařila jako kouř, její skřehotavý hlas z mojí hlavy zmizel a když mě Baghý pobídla, abych utíkal s ní, ani to nebylo potřeba - už jsem se totiž taky hnal zpět, co mi nohy stačily a co kamenitý terén dovolil. Srdce mi bušilo, hrudník se mi prudce zvedal a klesal, ale přežili jsme to a drahé kamení bylo pryč. Znamenalo to, že se dočkáme nové síly za naše útrapy? Nebo nás snad Smrt podvedla? Takové myšlenky jsem si ani nedovoloval. Ne, dokud odtud nebudu pěkně daleko.

//Jedlový pás