Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za akci i za odměny a prosím o 170 květin za 34 bodů.

Přidáno!

Držel jsem se tak trošku v pozadí - ke smečkovým záležitostem jsem neměl jako naprostý nováček příliš co dodat a vzhledem k tomu, že mě ani nikdo s ničím neoslovil, jsem se prozatím spokojil s pozicí mlčenlivého křoví. Trpělivě jsem vyčkával na začátek lovu, kdy snad dostanu šanci se projevit jako někdo alespoň mírně užitečný. Když jsem si nemohl vypomoct slovy, holt to za mě musely dokázat činy. Tak to vždycky bylo. A byl jsem rád, že jsem v Borůvkové smečce dostal aspoň šanci se prokázat.
Sigy se ujal Jerryho, který tím nevypadal příliš nadšen. Bylo to ale jen pro vlčkovo dobro. Namotat se pod rozběhlé stádo nebo schytat úder parožím či kopytem... ani jsem nechtěl domýšlet, jaké následky by to mohlo mít pro malého člena smečky, který tu byl ještě čerstvějším nováčkem, než já. I když jen o vlásek. S mírným pobavením jsem sledoval nafučený výraz na Jerryho tváři, když se připojoval k žíhanému, než jsem se vzápětí obrátil k tetičce, která mě představovala těm z přítomných, kdo ještě netušili, kdo jsem. Což, pokud jsem se dobře díval, byl pouze černobílý vlk, který se k nám přitočil. Pokývl jsem mu s přátelským úsměvem na pozdrav. Byl to taky docela medvěd. Baghý ho oslovila jako Awaraka, což jsem si zapsal za uši. Už jsem začínal mít trochu problém se orientovat ve všech jménech a postaveních, ale doufal jsem, že se mi to v hlavě srová, až nebudeme všichni ve velkém chumlu.
Aranel s Baghý spolu prohodily ještě pár posledních vět a pak se zdálo, že se konečně schyluje k akci. Ohlédl jsem se na ty dva, kteří tu zůstávali. Kývl jsem Sigymu a povzbudivě se pousmál na Jerryho a pak už jsem srovnal krok se zbytkem skupinky, když jsme zamířili hlouběji do lesa, kde by se snad mohla skrývat nějaká zvěř.

//Borůvka přes Mahtaë

Příchod Jerryho tak trochu narušil náš odchod na lov. Vlče se tu zjevilo jako blesk z čistého nebe kdoví odkud, nejspíš k nikomu nepatřilo a mě se ho okamžitě zželelo. Aranel se ho celkem rozumně snažila poslat zpět do lesa za... Wizku? S tou jsem se ještě nesetkal, ovšem rozhodně bych se ztotožnil s názorem, který vyslovila i Baghý, že by vlček měl počkat v lese a na lov se s námi netáhnout. Krom toho, že by se nám mohl plést pod nohy, to taky bylo zatraceně nebezpečné. Cožpak kdyby se připletl pod vlčí tlapy... ale jelení kopyta mohla být mnohem, mnohem horší. Jenže i když mu Baghý (k mé úlevě a vlastně i potěšení) sdělila, že ve smečce samozřejmě může zůstat, Jerry se táhl s námi dál. No... budeme to asi muset nějak zvládnout s ním.
Po cestě se Baghý ještě otočila k Aranel s prosbou. Vypadalo to, že jsem sem přišel zrovna v době velkých změn ve smečce. Čas ukáže, co přinesou... prozatím jsem se jen snažil příliš jich neobávat a nemyslet na to, co se stalo pod tíhou změn v Cedrové smečce. Baghý by určitě nic takového nedopustila! A Aranel na mě působila také jako rozumná vlčice. Nejspíš jsem tedy mohl být klidný.
Kráčel jsem s vlčicemi - a mladým vlkem, na něj nesmíme zapomínat - jak jinak než mlčky. Brzy jsme vkročili do lesa, kde se kromě pachu kouře vznášely i pachy dalších vlků. Jeden z nich jsem poznával, jak jsem si s překvapením uvědomil. A vskutku, v žíhaném, který se vynořil z lesa po Baghý zavolání, jsem poznal Sigyho. Usmál jsem se na něj, kývl mu na pozdrav a zamával vstřícně ocasem. Velkého lovce Flynna s sebou tentokrát neměl a nezdál se být v nejlepší náladě. Přesto nám nabídl pomoc, alespoň s hlídáním Jerryho. To byl nápad! Rozhodně bych se během lovu cítil mnohem klidnější kdybych věděl, že vlčeti nehrozí zplacatění od nějakého zvířete.

Na lov se nás zřejmě neměla vydat příliš velká skupinka - jen my čtyři, co jsme tu seděli v úhledném kroužku. Ale i čtyři vlci leccos svedou, pokud jsou šikovní. Nevěděl jsem, pravda, nic o loveckých schopnostech vlčic, ale neměl jsem důvod o nich pochybovat. Já sám na tom taky nebyl špatně, pokud se po mně tedy nechtěly nějaké sprintařské výkony. Moje hlavní přednost spočívala v síle, což muselo být jasné už od prvního pohledu. Nikdy jsem nebyl zrovna dobrý ve vymýšlení taktiky, ale hádal jsem, že to nebude třeba. Stačilo, když mi ukážou, do kterého zvířete se mám pustit a já udělám, co budu moct. Elora ani Aranel nevypadaly z malého počtu účastníků dvakrát nadšeně. Já popravdě netušil, o kolik víc lovuschopných členů ještě smečka má ani kam se poděl ten rohatý rarach, co tu ještě před chvílí poskakoval, ale neviděl jsem náš malý počet jako až takový problém. To zvládnem! zubil jsem se na vlčice povzbudivě a zamával huňatým ocasem.
Pomalu jsme se začali ubírat k odchodu. Před lovem ale měla Baghý ještě něco na srdci. Ty novinky od Blueberryho. Pozorně jsem našpicoval slechy. O co asi šlo? Když to tetička konečně vybalila, nevěřil jsem vlastním uším. Na tváři se mi objevil vyjevený výraz. Takže... Baghý teď bude Alfa? Div, že se mi z toho nezatočila hlava. To jsem tedy vážně nečekal, když zmiňovala nějaké novinky! Baghý z toho ale vypadala celá jaksi nervózní. Možná se bála, co na to ostatní řeknou... Já ostatně Blueberryho skoro ani neznal a nevěděl jsem toho moc o poměrech ve smečce. I mě ostatně u srdce bodla jistá obava. Přesně kvůli sporům o pozici Alfy se můj předchozí domov v Cedrové smečce proměnil v chaos a dost bídné místo pro život. Snad se nic podobného nechystalo i tu? Ne. To už se znova nestane. A jestli někdo Baghý zkřiví chloupek- Tedy, doufal jsem, že k tomu to nezajde. Určitě ne. A Baghý bude jistě skvělá Alfa. Lehce jsem se jí za chůze otřel o bok, abych vyjádřil svou podporu. Asi to teď nebude lehké, i za předpokladu, že se všichni ve smečce budou chovat rozumně (což jsem si velmi přál), ale chtěl jsem, aby věděla, že stojím při ní, ať se děje co chce.
Už jsme se blížili k řece, když se z lesa vyřítilo cosi malého, z čeho se po bližším pohledu vyklubal malý vlček. Zastavil jsem, abych ho nepřeválcoval, jak se nám tak připletl pod nohy a mimoděk se zaculil, když jsem viděl, jak mu oháňka kmitá radostně sem tam. Ta moje se zachovala dost podobně. Sklonil jsem hlavu níž, abych si vlče prohlédl blíže - neunikly mi ošklivé jizvy, které měl na zadní noze. Tak mladý, co se mu mohlo stát? Vypadal ale plný života a byl zcela unešen z Baghý křídel. Představil se jako Jerry a vyslovil touhu patřit do smečky. Obrátil jsem se k Baghý s výrazem, který jasně říkal "necháme si ho, prosím?" Pak mi ale došla jedna věc, která mě měla napadnout hned na začátku. A co jeho rodina? Kde ji má? Neměl by být s nimi? Trochu se mi sevřelo srdce nad přestavou, co všechno hrozného se mohlo stát. Každopádně... vlček aspoň vypadal zdravý. A já věřil, že jestli to opravdu potřebuje, tady by mohl najít útočiště. Nebo bychom se třeba mohli porozhlédnout po jeho rodině. Prozatím to ale vypadalo, že se mladík bude motat kolem, zatímco pomalu postupujeme dál. Mně to tedy nevadilo. Měl jsem vlčata rád.

//Erynij přes Mahtaë

Baghý se vynořila z lesa a i od ní se mi dostalo přivítání ve smečce. Zubil jsem se od ucha k uchu - veškeré pochybnosti, se kterými mě tu předtím Blueberry zanechal, se rozplynuly, jakmile mě tu uvítal. Nevěděl jsem, jak nakonec dospěl k onomu rozhodnutí, ale to bylo momentálně vedlejší. Měl jsem domov. Domov! I když Baghý nejspíš neslyšela, co mi Blueberry říkal, muselo jí to být jasné z celého mého výrazu i z řeči těla, která vyjadřovala jediné - nekonečně nadšení. Když mi věnovala obětí, krátce jsem se k ní přitiskl, než jsem se opět vztyčil do své plné výše a nastražil uši, abych si poslechl, co bylo dále v plánu. Bez váhání jsem souhlasně přikývl, když jsem byl vyzván, abych šel pozdravit ostatní. Však se přece schylovalo k tomu lovu. Málem bych na něj přes veškeré to vzrušení zapomněl. Naštěstí tu byli vlci bystřejší než já... zima se totiž nepřestala blížit jen kvůli tomu, že já se zrovna radoval a naplnit spíž bylo víc než rozumné ještě předtím, než sem dorazí první sníh.
Vydal jsem se za Baghý směrem, kde zůstali ostatní a přisedl si k nim. Široký nadšený úsměv mi nemizel z tváře, přejížděl jsem očima po vlcích, kteří nyní byli mými smečkovými kolegy a stanou se snad mými přáteli. Rozhodně jsem v to doufal. Až když se Baghý zmínila o nějakých novinkách, přestal jsem se na chvíli zubit jako idiot a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Novinky? Vždycky jsem chtěl slyšet nějaké novinky. Byla ovšem potřeba trocha trpělivosti. Jistě se všechno dozvím už brzy.

Baghý Blueberrymu sdělila všechno, dle mého názoru dost srozumitelně a polopaticky, ovšem Alfa nejspíš nevěřil tomu, že vskutku nedokážu mluvit. Lehce jsem zavrtěl hlavou, abych potvrdil že ne, opravdu nedokážu nic říct, ba ani se obhájit. Jenže se zdálo, že se to Blueberrymu nelíbí. Nepotřebují. Svěsil jsem uši. Jistě že ne. Před zimou. Nejspíš to byla hloupost. Jenže teď už se mi nechtělo vzdát se tak snadno, nechat si tohle celé proklouznout mezi tlapami. Měl bych trochu bojovat o své místo tady, nenechávat všechno jen na chudákovi Baghý. Už už jsem se chystal ponořit do posunkové řeči, abych Alfovi vysvětlil, že možná nemluvím, nicméně jsem připraven pomáhat se vším, co je třeba, jenže nedostal jsem příležitost. Blueberry si totiž Baghý odvolal kamsi stranou a než jsem se nadál, byli oba pryč. Zůstal jsem tam zmateně sedět jako trouba v přítomnosti hnědého vlka, který zřejmě příliš nezaznamenával moji existenci. Jen jsem hleděl do míst, kde zmizely hnědé kožichy a zbyla mi jen hlava plná zmatených myšlenek. Nechápal jsem. Měl jsem tedy zůstat či ne? Budu mít šanci ještě věci napravit, nebo jsou mé šance na nový domov v Borůvkové smečce nenávratně v trapu? Asi nezbývalo než čekat.
Netrvalo to zase tak dlouho a vlci se vraceli. Neslyšel jsem, o čem se bavili a ani jsem se nesnažil odposlouchávat, i když by mě moc zajímalo, o co tu vlastně šlo. Ať už si ale řekli cokoliv, Blueberry během té chvíle došel ke zcela opačnému rozhodnutí, než jakému se zdál být nakloněn ještě před pár momenty. Vítej ve smečce? To jako že... Když to mojí pomalé hlavě konečně došlo, svěšené slechy mi vystřelily vzhůru a oči se mi rozzářily. Vyskočil jsem na nohy a v poslední chvíli jsem se zbrzdil, abych se v samém nadšení nevrhl Alfovi kolem krku - to by si to taky mohl ještě rychle rozmyslet! Místo toho jsem vesele poskočil, na tváři široký úsměv a lehce jsem strčil čenichem do Baghý. Budeme tu spolu! Můžu tu zůstat! Rozhodně jsem se nechoval důstojně ani úměrně svému věku, ale k čertu s tím, k čertu se vším... měl jsem radost, takovou, jako už dlouho ne. Měl jsem domov. A měl jsem tu rodinu. To bylo víc, než bych čekal, že kdy ještě budu mít.

Vlci, kteří tam předtím spočívali v blízkém obětí, se od sebe oddělili. Zamrzelo mě ještě jednou, že jsme jim narušili jejich chvilku. Jenže zpátky se to už vzít nedalo. Nedalo se dělat nic jiného, než se na oba omluvně pousmát a doufat, že náš nenadálý příchod nevyvolá nějaké vzbouřené emoce. Ovšem Blueberry, rudotlapý Alfa, se netvářil naštvaně. Naopak, věnoval nám úsměv, který by se dal popsat jako rošťácký a ujistil nás, že je to v pořádku. I druhý vlk, jehož jméno jsem neznal, se na Baghý poušklíbl, ovšem jinak vypadal lehce duchem nepřítomný. Já však svou pozornost dělil hlavně mezi Alfu a tetičku, zatímco jsem se snažil tvářit inteligentně a stát slušně, ne jako vagabund, co se sem přivalil z nějakého vidlákova - takže jsem samozřejmě ztuhl jako prkno a své snaze se opět uvolnit jsem málem zapomněl vnímat, co Baghý říká. Jakmile tedy vlčice začala mluvit, vykašlal jsem se na to a prostě jen poslouchal, co Blueberrymu sděluje. Když se na mě obrátila, usmál jsem se nejprve na ni, pak jsem svůj úsměv nasměroval k Alfovi a přikývl na potvrzení jejích slov. Prosím. Proti své vůli jsem začínal být nervózní. Srdce mi bušilo o poznání rychleji. Ach, mít tak znovu domov, rodinu, někam patřit, někam se moci vracet... Jak rád bych tohle zase měl! Pochopí to ale Blueberry? Baghý věřila, že ano. A já věřil jí. Ale přesto ve mně narůstal neklid. V pozadí mysli se začalo vynořovat jedno co když za druhým. Vyjde to. Určitě to vyjde. Já... dokážu, že jsem užitečný. Klidně se strhám, jen když budu moct zůstat, umínil jsem si. Baghý mezitím Blueberrymu objasnila náš vzájemný vztah a já opět přikývl na potvrzení, načež jsem lehce svěsil uši a nasadil prosebný výraz. Nemohl jsem mu vyjmenovat svoje zkušenosti a přednosti a schopnosti a bylo mi jasné, že se zimou za dveřmi není ta nejlepší doba pustit si do smečky stárnoucího vlka, o kterém tu všichni vědí prakticky kulový. Mohl jsem jen doufat v Alfovu laskavost. Prosím.

Občas pořád musím myslet na Eiru. Už bych se asi jen marně snažil vytřást vzpomínky na ni z hlavy a ze srdce, ani bych nic takového nechtěl. Loučení s ní nebylo snadné, ačkoliv měla pravdu. Už bylo na čase odejít. To místo se příliš změnilo, než aby bylo nadále mým domovem. Možná už ani ona se necítila, jako že tam patří, navzdory tomu, že měla jednou smečku vést. To ale nechtěla - toužila po svobodě, vždycky byla duše svobodná, nespoutaná. Ale co dnes dělala? Ach, jak rád bych věděl, co se s ní stalo. Opustila Cedrový les? Snad... Doufal jsem, že to dokázala, věděl jsem, že nebyla šťastná na místě, které se z oázy klidu a bezpečí, hřejivého domova, změnilo v dějiště mnoha rvaček a strkanic a nekonečných konfliktů. Ubližovalo jí to.
Odejít by byla pro ni ta nejlepší volba, stejně jako pro mě, ale ona ještě tehdy nebyla připravená ten krok udělat. Tomu jsem rozuměl. Leč přál bych si, aby to bylo jinak - abychom tehdy mohli odejít spolu. Určitě by bylo snazší objevovat svět a snášet tulácké útrapy jeden druhému po boku. Už jsme toho přeci překonali tolik! Kolikrát jsme spolu vyrazili na lov nebo jen tak na loudavý špacír? Rád jsem s ní trávil čas. Společně jsme toho tolik zažili - však jen díky Eiřině dovtipnosti jsem se do Cedrové smečky vůbec dostal. Liščí mazanost a nevídaná bystrost, to byla celá Eira. A jak jsem tak nad tím přemýšlel, vlastně jsem o ni vůbec neměl strach. Chytrost jí nechyběla a nenechala by si od nikoho nic líbit. To už bych se spíš bál o ty, co by si troufli jí zkřížit cestu! Určitě byla v naprosté pohodě, o tom se nedalo pochybovat. Takže bych po ní neměl smutnit... To se ale snáze řeklo, než udělalo. Ovšem mohl jsem alespoň doufat, že ji ještě někdy uvidím. Možná to bylo nepravděpodobné, ale určitě to nebyla nemožnost, nebo alespoň ne úplná. A kdybychom se už nikdy vidět neměli... Inu, doufal jsem, že je moc šťastná. At už je kdekoliv.

//Ovocná tůň

Kráčel jsem s Baghý z toho malebného koutku s tůňkou zase zpět do lesa. Přemýšlel jsem, jaký asi bude jejich Alfa. Moc jsem se toho o něm dosud nedoslechl - Baghý ale předtím, když jsem měl obavu, zda tu vůbec můžu být, tvrdila, že je rozumný a já neměl důvod jí to nevěřit. Byl jsem na setkání s ním opravdu zvědav. Zdalipak se tu pro mne nalezne místečko? V hrudi jsem cítil šimrání naděje. Jak by to bylo krásné! Měl bych zase domov... a v tom domově rodinu a přátele. To jsem si přál od chvíle, kdy jsem opustil Cedrovou smečku a nějakou dobu se mi zdálo, že je to snad úplně nemožné. Ale teď tu byla šance. Šance opět někam patřit. Třeba už napořád...
Zasněně jsem se usmíval, ale Baghý mě po chvilce vrátila opět do reality, když se začala omlouvat za svého kamaráda Noriho. S pousmáním jsem potřásl hlavou. Že je rohatý vlk pometlo jsem si povšiml a to, jak mne náhle "přepadl" mě v první chvíli poněkud zaskočilo, ovšem neměl jsem pocit, že by se stalo něco, kvůli čemu bylo třeba se omlouvat. Kdoví, třeba se vážně časem skamarádíme? To se ale dopředu vážně odhadnout nedalo. Já bych byl nejradši za dobře s každým, ale věděl jsem, že to tak vždy nejde.
Baghý mi přiblížila trochu více o Blueberrym a ještě jednou mi potvrdila, že mu věří. A já věřil zase jí. Informace o červné srsti mě trochu zaskočila, ale ne zas tak moc, potom, co jsem tu už stačil všechno vidět. Ostatně ony rudé odznaky na Alfově kožichu jsem mohl spatřit vzápětí na vlastní oči, když se mezi stromy vynořili dva vlci. Jenže... jsme asi šli dost nevhod. Ajaj. Blueberry stál v objetí s hnědým vlkem a bylo zřejmé, že jsme narušili nějakou osobní chvilku. Jenže už bylo taky moc pozdě na to nepozorovaně vycouvat. Omluvně jsem svěsil uši a zacukal špičkou staženého ohonu. Načasování se nám tedy moc nevyvedlo.

Baghý začala vysvětlovat, kde jsem se tady vlastně vzal, zatímco já jen seděl v pozadí a chvílemi přikyvoval na potvrzení jejích slov. Vyslechl jsem si také něco málo víc o původu jejích křídel, která byla pro příchozí vlčice mírným (nebo možná ne zase tak mírným) šokem, zatímco já jejich existenci už vzal na vědomí a přijal jako hotový fakt. Takové věci se tu prostě děly a ačkoliv to bylo dost zvláštní, začínal jsem si na to zvykat.
Zatímco jsem tam tak seděl, tvářil se neškodně a poslouchal, co tetička vykládá, cosi se k nám přiřítilo. Z dálky jsem to považoval za nějakou nepodařenou kozu, ovšem když se tmavá silueta doplácala blíž, ukázalo se, že se jedná pouze o neobvykle rohatého vlka. Krátce jsem se pohledem zastavil na výrůstcích trčících z vlkovy hlavy. Změny na těle tu vážně nebyly ničím zvláštním, což jen potvrzovalo to, nad čím jsem právě před chvílí přemýšlel. Tyhle věci se tu prostě dějí, přikývl jsem si pro sebe spokojeně. I když ale samotnému tmavému vlku z hlavy trčely rohy, polekal se Baghý křídel natolik, že se s žádostí, která měla asi patřit jí, záhy obrátil na mě. Byla to ale dost divná žádost. Praštit? Váhavě jsem pozvedl tlapu, ovšem k úderu jsem se jaksi neměl. Zoufale jsem se na tmavého vlka zahleděl - měl jsem obavu, že když udělám, co po mně chce, urazím mu hlavu.
Baghý to vyřešila za mně. V mém zorném poli se rázem objevilo křídlo, které důkladně nabralo vlkovu čelist. Sám jsem se pěkně lekl a uskočil o pěkný kus dozadu a než jsem se vzpamatoval, už bylo pozdě - absolutně jsem se nechytal, o čem je řeč. Nadále jsem tedy hrál roli neurčitě se usmívajícího křoví, dokud se Baghý neobrátila k Eloře a Aranel a nepožádala je, aby šly shánět vlky k lovu, protože ona se mnou nejprve zajde za Alfou. Pak jsem byl křoví nejen neurčitě se usmívající, ale široce se zubící a mávající zvesela oháňkou. Kývl jsem tetě nazpět, když se na mě otočila, a zamířil jsem za ní. Ještě jsem se ohlédl po tmavém vlku - Norim? - zda se mu po tom nečekaném, leč šikovném vyražení zubu ulevilo, ale pak už jsem se radši koukal na cestu, abych nepřeválcoval Baghý před sebou nebo si nevyrazil vlastní tesák nárazem do nepříhodně stojícího stromu.

//Borůvka

Opět jsem na chvíli poněkud ztuhnul, když Baghý pronesla, že by ji těšilo, kdybych tu zůstal. Takže by to šlo? Nasucho jsem polkl, sotva schopný uvěřit svému štěstí. Tedy, jistě, neměl bych se radovat předčasně, ještě jsem se ani nepotkal s jejich Alfou, ale co naplat, má prostá mysl se už hnala napřed a už mě viděla jako člena smečky, obklopeného rodinou a novými přáteli a sladkou vůní borůvek. Všiml jsem si ovšem tetiččina neklidu a došlo mi, že z toho, jak na ni mlčky zírám, to asi může vypadat všelijak. Zhluboka jsem tedy vydechl, abych se uvolnil a nechal jsem na tvář opět proniknout široký úsměv, zamával jsem ocasem a vůbec se všelijak snažil k Baghý vyzařovat vlny souhlasu a vděku za takovou neuvěřitelnou nabídku.
Než jsme se ale v plánování dostali dál, ba než na nějaké plány vůbec došlo, zaslechl jsem, jak se k nám kdosi blíží. Nepochybně další členové smečky. Pomalu jsem se posadil, abych se tu před nově příchozímí dámami nevyvaloval jako naprostý vagabund - ostatně jsem tu byl pořád ještě cizí a neměl bych na to zapomínat. Dvě vlčice se mezitím přiblížily na dohled. Jedna byla sněhobílá s očima podobně modrýma, jako ty moje, ta druhá měla kožíšek hnědý a vyhlížela mladičce. Přivítal jsem je pokývnutím a přátelským zavrtěním ocasu, aby bylo hned od začátku jasné, že nemám žádné zlé úmysly. Bílá vlčice se obrátila na Baghý s návrhem lovu. Našpicoval jsem uši. Byla to tedy smečková záležitost, ovšem... Co kdybych mohl jít taky? Tlapa navíc se vždycky hodí, ne? Nedostal jsem nicméně prostor tuto otázku vznést, neboť nejprve došlo na představování, které obstarala Baghý. Bylo příjemné pro jednou nemuset složitě vysvětlovat povahu svého handicapu, ale mít někoho, kdo to ostatním zkrátka a jasně řekne. Když byla hotova s představením mne, sdělila mi jména příchozích vlčic. Bílá byla Aranel, hnědá Elora. Přejel jsem pohledem z jedné na druhou a věnoval jim lehkou úklonku na znamení, že mne těší, že je poznávám. Baghý nejprve odsouhlasila návrh lovu, pak se ale obrátila opět ke mně s návrhem ještě mnohem lepším. Přikývl jsem hned a horlivě, s téměř vlčecím nadšením. Jakkoliv mě myšlenka na přidání se ke smečce nejprve rozhodila, nyní všechna nervozita letěla z okna, když to vypadalo, že existuje nějaká reálná šance, že by to šlo. Určitě by se pro mě místo našlo! Nebyl jsem se svou velikostí zrovna skladný, ale zase jsem uměl nepřekážet! A nerušit! Nasadil jsem psí oči: Můžem to jít zkusit, žejo?

Cítil jsem se jako na růžovém obláčku, na tomhle magickém místě, ve společnosti tetičky... inu, to bylo už pěkných pár důvodů ke štěstí! Chvíli mezi námi viselo ticho. Nijak mi nevadilo. Bylo to příjemné ticho, rušené jen ševelením listí a trávy. Tedy, dokud k našim uším nedolehlo vytí. Pozvedl jsem hlavu a nastražil uši. Byli to nepochybně další členové Borůvkové smečky, soudě dle toho, jak jim Baghý odpověděla. Já zůstal zticha. Jak jinak. I kdybych se ale mohl ozvat, nejspíš bych se do toho nepletl. I když jsem patřil k Baghý, nebyl jsem zdejší, abych tu vyl jak na lesy.
Baghý vypadala potěšeně tím, kolik sourozenců jsem měl. Oplatil jsem jí její úsměv. Vlastně jsme byli celkem velká rodina. Problém ovšem byl v tom, že jsme byli rozesetí kdoví kde po světě, neměl jsem nejmenší ponětí o tom, kde se toulal byť i jen jediný z mých sourozenců, což jsem také musel sdělit Baghý neveselým zavrtěním hlavou. Ale já sem cestu našel. A ty taky. Mohli by se tu objevit i ostatní, ne? Zachmuřený výraz rychle nahradil nadějný záblesk v očích, když jsem si připomněl, jaká hrozná náhoda byla, že jsme se vůbec setkali já a Baghý. Třeba to ani nebyla náhoda, třeba to byl osud - a jestli ano, pak vůbec nebylo nemožné, aby se tu časem ukázal i někdo další z rodiny. I když mi přes veškerý optimismus bylo jasné, že to asi není nic moc pravděpodobného.
Otázky, které mi dosud Baghý pokládala, byly celkem nevinné a snadné. A očekávané. Ta další mě ale zaskočila. Otázka na domov. Chvíli mi trvalo, než jsem pomalu zavrtěl hlavou, jen zlehka. Ta otázka... jako by nabízela jistou šanci. Nebo jsem si to snad namlouval? Snažil jsem se v očích Baghý vypátrat odpověď, ale nedařilo se mi to. Pomalu tedy, jako bych se obával, že to celé odhaduji velice špatně, jsem namířil tlapu na sebe, pak k lesu, a nakonec jsem zaměřil tázavé modré zraky na svou tetičku. Myslíš... že bych tu mohl zůstat? Nevěděl jsem, jestli by to vůbec šlo. Ale kdyby ano, nejspíš by to nebylo dlouhé rozhodování. Byl jsem už teď tak trochu nahlodaný, jen jsem s tím pořád váhal. Ale když už tu otázku Baghý sama nadnesla...

Děkuji moc za akci
Prosím o 9 mušliček, 6 oblázků a 3 křišťály c:

//Borůvkový les

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na ten malebný plácek, o kterém Baghý mluvila. Bylo to opravdu krásné místo, až se tajil dech. V kamenném kruhu byly travnaté polštáře a mělká tůňka, čirá jako zrcadlo. Baghý měla pravdu - bylo to tu přímo dokonalé, pokud jste se chtěli jen v klidu bavit a nebýt nikým rušeni. Zatímco já se ještě rozhlížel a vtiskával si obraz tohoto koutku země do paměti, vlčice se už uložila k odpočinku a vybídla mě, abych udělal totéž. Přestal jsem tedy okounět kolem a pomalu jsem si lehl do měkké trávy naproti Baghý. Už jsem si nedělal hlavu s tím, že by moje přítomnost mohla být někomu trnem v oku - když Baghý říkala, že to je v pořádku, tak to tak určitě i bylo.
I když já se zdejšími magickými úkazy neměl zatím zlé zkušenosti, Baghý je zřejmě měla a taky se o jednu z nich hned podělila. Obličej se mi zkřivil do soucitného šklebu, když popisovala, co jí Smrt provedla. S touhle bohyní asi nebylo radno si moc zahrávat... ale někdy se to možná mohlo i vyplatit, s trochou opatrnosti? Zatím jsem si nebyl jist, nevěděl jsem o Smrti dost, abych došel k nějakému jednoznačnému závěru. Prozatím jsem se spokojil s vědomím, že je třeba mít se před ní na pozoru. A sbírat blýskavé kamínky.
Rád bych slyšel víc, to, co Baghý, říkala mě zajímalo a rád bych si vyslechl i něco o ní a o jejím životě, ovšem s tím mě tetička tak trochu předběhla. I ona totiž chtěla vědět o mě. A já byl víc než ochotný jí vyhovět co nejlíp, podle svých možností a schopností. Zdálo se mi totiž, že se už nemůže dočkat, takže jsem se jen usmál, zabušil ocasem do země a čekal na otázky. Nemusel jsem čekat dlouho - Baghý zajímalo, zda mám sourozence, jestli má ona nějaké další synovce a neteře. Přikývl jsem a třikrát zlehka hrábl do země, abych jí i naznačil, kolik jich vlastně je. Badri, Orla, Léo. Kdoví, kde jim byl konec? Snad byli šťastní. Tak jako právě teď já.

Seděl jsem tam s Baghý jako velmi spokojená hrouda chlupů, ačkoliv se mi v očích odrážela krapet i starost při pohledu na vlčici, která, ač již o mnoho klidnější, stále vypadala jaksi nejistě. Věřil jsem ale, že to všechno bude v pořádku, jen, co se počáteční šok trochu převalí. Já na ni určitě naléhat nechtěl, takže jsem jen mlčel - jak jinak - a pomalu šoupal ocasem sem tam, až borůvčí tiše ševelilo. Baghý ale znenadání cosi vyhrábla z trávy. Našpicoval jsem slechy a zvědavě se naklonil, když ke mně část toho nálezu postrčila. Byly to kameny, ovšem nepodobaly se žádným, jaké jsem kdy viděl. Třpytily se a blyštěly. Na přímém slunci by byly určitě přímo oslepující. Přisunul jsem si je tlapou blíž a děkovně Baghý pokývnul, přičemž jsem se celý rozzářil - k radosti mi stačilo vážně málo. Byl bych se z nich těšil i jen tak, ale ukázalo se, že nejsou jen hezké na pohled, ale i cenné. Líbily se totiž Smrti, o které mi už něco povídala Lilac, když jsem se v tomhle kraji prvně zjevil. Muselo to už být pár měsíců, i když se mi to tak vůbec nezdálo. Baghý s bohyní měla zřejmě svoje vlastní zkušenosti... bohatší, než se na první pohled zdálo.
Poněkud mi spadla čelist, když vlčice roztáhla křídla, kterých jsem si nějakým způsobem dosud zvládl nevšimnout, jak splývala s její hustou srstí. No páni! S obdivem jsem si křídla prohlížel - nebyl jsem ale zas až tak šokovaný, jak by se dalo očekávat. Už jsem měl totiž tu čest s Evelyninými křidélky, takže to můj mozek vstřebal celkem rychle. To ale neznamenalo, že by mě to nenadchlo. Tahle křídla totiž vypadala, jako že by doopravdy dokázala létat! Obzvlášť, pokud stále rostla. Baghý se nezdála být si tím moc jistá, ale já bych tomu i věřil. To by bylo aspoň něco! V očích mi poskakovaly jiskřičky, jak jsem si představoval, jaké by to asi bylo brázdit oblohu na vlastních křídlech. Třeba by něco takového Smrt mohla dát i mě? I když, shlédl jsem ke kamínkům u svých tlap, to bych musel asi šetřit trochu víc.
Místo, kde bylo možné setkat se s mrtvými, mě zaujalo. Dávalo mi to naději - možná nebylo moudré si naděje dělat předčasně a ušetřit si tím bolest později, ale to já jsem nedokázal. Byl jsem naivka. Lehce jsem pokývl na nabídku, že bychom se tam potom mohli jít podívat. To bych rád. Poněkud mě zmátl zahořklý tón, kterým Baghý mluvila o magii. Tázavě jsem naklonil hlavu ke straně. Nelíbilo se jí to? Já se zatím nepříjemným zkušenostem s kouzly vyhnul. Že by to byla jen otázka štěstí?
Baghý mě naštěstí uklidnila, že by tu nikdo neměl mít s mou přítomností problém. Spokojeně jsem zastřihal ušima, než jsem je zase pozorně nastražil - místo, jaké Baghý popisovala, totiž znělo opravdu lákavě. Bez váhání jsem souhlasně přikývl, okamžitě jsem byl na nohou a následoval drobnou vlčici dál do lesa. Pohupoval jsem si ocasem a při chůzi se rozhlížel po území. Vážně to tu bylo moc hezké. Myšlenka, že bych mohl zůstat, se mi v hlavě začínala tvořit poněkud jasněji. Na takové rozhodnutí byl ale ještě čas.

//Ovocná tůň