Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Islin naštěstí mé gesto pochopila celkem snadno. Usmál jsem se a přikývl. Zdálo se mi, že ji smečky zajímají a neviděl jsem důvod, proč bych jí neměl ukázat tu naši. Leckdo by mě asi nazval přehnaně důvěřivým, ale já v Islin žádné nebezpečí neviděl, takže jsem ani nepřemýšlel nad tím, že by se mi vodění cizinců na území mohlo někdy vymstít. Vlčice se ovšem bála, že někomu bude překážet a nejistý pohled zabořila k zemi. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou a máchl rozšafně tlapou, jako že to rozhodně nevadí. Nechtěl jsem jí přece vyzrazovat všechna naše tajemství! (Ne, že bych o nějakých věděl.) Ale jít se podívat k hranicím jsme určitě mohli.
Pomalu jsme tedy vykročili podél řeky a Islin přitom dále přemýšlela nad smečkovými otázkami. Konkrétně proč vlastně nějaké smečky jsou. Mně to přišlo celkem jasné. Každý chtěl někam patřit. No, možná ne úplně každý, ale spousta vlků chce, opravil jsem se - tuláci přece také existovali a spousta z nich vypadala se svým nestálým způsobem života spokojená. Ale ano, spousta vlků chtěla někam patřit, být součástí... komunity nebo snad rodiny, ne se protloukat světem na vlastní pěst a spoléhat se jen sám na sebe, na rozmary přírody a možná na laskavost ostatních, když se něco pokazí. Bylo dobré mít místo, kam se jeden může vracet, složit hlavu a vědět, že je v bezpečí. Patřit někam, kde všechny znáte a kde oni znají vás. Pro mě byl život ve smečce po všech těch letech jediným, jaký jsem si dokázal představit z dlouhodobého hlediska. Tuláctví pro mě nebylo. Ne na dlouhé roky.
Islin mezitím povídala o svých vlastních zkušenostech se smečkami. To, co vyprávěla o oné skupině, na kterou narazila, mně osobně znělo jako smečka, i když neměla vlastní území. Nebyla smečka totiž právě o tom, co Islin říkala? O soudržnosti, o rodině? Nemuseli si říkat smečka, a kdo ví, třeba to vážně smečka nebyla, když neměla vlastní území - zase takovým odborníkem jsem v tomhle směru nebyl, ale souhlasil jsem se slovy Islin, že smečky nejspíš vznikly kvůli tomu, že jeden chce žít v klidu a pohodě s ostatními. Doširoka jsem se usmál a souhlasně přikyvoval, aby bylo jasné, že s ní souhlasím - tedy než pronesla, že jsou dneska smečky už jen samými povinnostmi. Trochu jsem se zarazil a pak zlehka zakroutil hlavou sem tam. To jsem si nemyslel.
Samozřejmě, že ve smečce byly jisté povinnosti, stejně jako starosti. Někdo musel zajišťovat značení hranic, aby se po území neprocházel kde kdo, bylo třeba starat se o území, lovit, aby spíž nezůstávala prázdná. Kvůli tomu ale smečky neexistovaly - aby jen jednomu dávaly úkoly a práci, kterou trávit veškerý čas. Byly to věci, které se musely dělat, abychom mohli spokojeně žít. Pravda, v některých smečkách to tak fungovat mohlo. Už jsem slyšel o takových, kde se výše postavení vlci váleli a užívali si života, zatímco ti ostatní se mohli strhnout, aby jim takový luxus zajistili. U nás to tak ale nechodilo. Pracovali jsme všichni společně, snažili se společně a díky tomu se nám žilo dobře. Ale neurazil jsem se, protože si to Islin představovala jinak. Naši smečku neznala a těžko jsem mohl hádat, jaké další zkušenosti se smečkami měla nebo co zažila. Smířlivě jsem tedy zamával oháňkou, zatímco jsme pokračovali podél řeky dál.

//Borůvka přes Mahtaë sever

Islin přemýšlela, jaké to asi je ve smečce. Jen jsem neurčitě pokrčil rameny - pro mě to bylo celkem normální, spíš jsem měl problém si zvyknout na život tuláka, i když jsem na toulavých tlapkách také nějaký ten pátek prožil. Smečkový život pro mě rozhodně byl lepší. Měl jsem kolem raději společnost a nějakou tu jistotu toho, co bude zítra. Toulání bylo sice zajímavé a dobrodružné, ale po nějakém čase se mi začalo poněkud zajídat. Doufal jsem, že se k němu už nebudu muset nikdy vracet. Mít stálý domov bylo rozhodně lepší.
Černá vlčice naproti tomu se smečkami dle vlastních slov příliš mnoho zkušeností neměla, kromě té rodné. Poslouchal jsem, co mi o svém domově vyprávěla, ale vypadalo to, že si toho příliš mnoho nepamatuje. Nejspíš to už tedy muselo být nějakou dobu, co odtamtud odešla. Když přemítala, zda je to tu jiné nebo jestli by měla očekávat něco specifického, lehce jsem zavrtěl hlavou. Nemyslel jsem si, že by tu narazila na nějaké zvláštnosti, obzvlášť pokud její rodná smečka vážně byla tak normální a urovnaná, jak říkala. Nesetkal jsem se tu s ničím podivným, s žádnými smečkami se zvláštními pravidly a tak. Ale to už Islin došlo, že nějakých konkrétnějších informací se dožaduje na špatném místě. Mohl jsem jí sice sdělit, že na podivnosti tu asi nenarazí, ale to bylo tak všechno. Lehce jsem se pousmál a znovu zavrtěl hlavou v odpověď na její poznámku.
A ostatně... zas tolik jsem toho o místních smečkách taky nevěděl. Navštívil jsem jen dvě, tu mou a sousední Asgaarskou, ale obě se mi zdály celkem normální, podobné jiným smečkám, které jsem znal z dřívějška. Přinejmenším Borůvková byla ale dobré místo k životu. Možná by se tam Islin chtěla podívat? Vlčice vypadala mile a já si byl jist, že by proti návštěvě nikdo nic nenamítal, když se o smečky tedy zajímala. Namířil jsem tlapou k lesu, lehce se naklonil tím směrem, abych naznačil nějaký pohyb a s tázavým výrazem naklopil hlavu ke straně v naději, že Islin pochopí mou otázku, nabídku nebo jak jste tomu vlastně chtěli říkat.

Postával jsem na mělčině, ocasem rozhazoval vodu na všechny strany a ještě chvíli si užíval příjemného ochlazení, než jsem po vzoru Islin zamířil na břeh. Tentokrát jsem se ale oklepal opodál, abych ji zbytečně nezmáčel, než jsem se přesunul blíž a posadil se naproti ní. Měla totiž další otázku a tentokrát nebylo ani tak těžké na ni odpovědět. Přikývl jsem a s úsměvem ještě pokývl směrem k našemu lesu, jehož stromy jsem odtud neviděl (tedy nejspíš - těžko odtud říct, které všechny byly naše a které už sousedů), ale věděl jsem, že tam někde jsou i společně s celou smečkou.
Zavrtěl jsem přitom zase spokojeně ocasem. Byl jsem rád, že jsem našel domov v Borůvkové smečce. Nejen proto, že jsem tam měl rodinu, i když to samozřejmě bylo velkým plusem, nejspíš tím největším. Kdyby se odtamtud Baghý z jakéhokoliv důvodu rozhodla odejít, byl bych jí v patách jako mlčenlivý stín. Doufal jsem ale, že to se nestane, protože jsem si les i jeho obyvatele vážně zamiloval. Nepoznal jsem ještě všechny členy, ale ti, které jsem znal, byli příjemní a přátelští, našel jsem si mezi nimi přátele a nezdálo se, že by někomu vadilo mít ve smečce velkého mlčenlivého moulu. Byl to domov a já byl velice rád, že mě tlapy zanesly právě tam.

Neznal jsem v dusném letním odpoledni nic lepšího, než se osvěžit koupelí v chladné vodě. Tahle řeka k tomu byla úplně ideální, a navíc hned kousek od lesa. Ponořil jsem se do vody, až mi z ní lezla jen záda a zahleděl se na Islin, která se zase tvářila poněkud nejistě a mluvila tiše, až mi chvílemi přišlo, že její slova odnáší téměř neexistující vánek kolem nás. Trochu jsem se bál, že je snad nervózní ze mě. To snad ale ne... ne? Přece jsem nevypadal jako nějaký hrubián? Možná je prostě jen stydlivá. Na čemž samozřejmě nebylo nic špatného. Mávl jsem se zavrtěním hlavy a širokým úsměvem na tváři tlapou, že je mi nějaké pocákání vodou upřímně jedno. Stejně jsem už byl mokrý!
A už jsme byli ve vodě oba. Souhlasně jsem přikývl na zasněnou poznámku tmavé vlčice a taky jsem se pustil do větší hloubky, kde už se dalo plavat. Voda byla mým živlem a tady ani nebyla tak ledová, jako doma. Řeka byla v tomhle úseku klidná a líná, takže jsme nemuseli bojovat s proudem a mohli se jím jen nechat unášet. V jednu chvíli jsem si ponořil i hlavu, zůstal jsem potopený v podvodním tichu, dokud jsem už dál nedokázal zadržovat dech a nevznesl se mi od čenichu řetízek stříbrných bublin. Pak jsem se rozesmátý vynořil na mělčině, takže už jsem mohl stát, nadechl se a otřepal si vodu z hlavy a krku, až jsem nepochybně pořádnou sprchou zasáhl i Islin. Ups. Lehce jsem sklonil hlavu a omluvně zamával ocasem, čímž jsem samozřejmě kolem rozstřikoval vody ještě víc. To jsem si už ale neuvědomoval, protože co dělala moje oháňka, to šlo víceméně mimo mě.

Kdoví, co vedlo líný můj mozek k tomu, aby se tak rozběhl a začal uvažovat nad vším možným, ale jakmile se úvahy daly do pohybu, zjistil jsem, že je dost těžké je zastavit. Možná jsem si až do dneška neuvědomil, jak zvláštní a fascinující magie jsou... nebo mě možná inspiroval zadumaný výraz Islin, která pronesla cosi o tom, že magická tu budou určitě i zvířata a rostliny. Tím jsem si já ale tak úplně jistý nebyl. Samozřejmě, jistě tu nějací další magičtí tvorové budou. Neříkala Baghý něco o jezevcích? A kdybychom se snažili, určitě bychom našli i nějakou kouzelnou rostlinu. Určitě to ale nebylo pravidlem. Valná většina zvířat i rostlin, na které jsem tu narážel, byly zkrátka zcela obyčejné. Žádný zajíc, kterého jsem lovil, mi nepřipálil kožich ani neomotal tlapy šlahouny, žádná ryba mi nevštípila myšlenku na to, abych ji laskavě nežral a nechal na pokoji, dokonce jsem ani neochutnal žádnou rostlinu, po které by se projevily nějaké kouzelné účinky.
Jenže... proč? Proč byly magie výsadou zrovna nás, vlků? Toť otázka. Kdyby magie ovládaly jiné druhy, všechno mohlo vypadat úplně jinak. Prchali bychom pak před jeleny s planoucími parohy a žili v dírách a o koříncích, protože by nás naše kořist zahnala a mohla nás zadupat do země ještě mnohem snáze, než teď? Třeba právě tohle byla ta odpověď... možná kdokoliv magii vymyslel nebo magie sama naznala, že vlci budou nejlepší volbou, protože nebude tolik hrozit, že se všechno zvrhne v totální chaos. Možná to nebylo fér - ostatně od přírody jsme byli predátoři, měli jsme tesáky a drápy, zatímco takový zajíc může spoléhat jen na své rychlé nohy, tak by třeba bylo spravedlivé, kdyby se ta jeho nevýhoda vyrovnala právě magií. Jenže pak by třeba většina zvířat, nejen vlků, ale třeba i šakalů, rysů, dravých ptáků a kdoví koho ještě, pošla hlady, protože by už nemohla zajíce ulovit. Takhle to bylo vyrovnanější. Vlci si mohli lov usnadnit, ale nezdálo se mi, že by nějak bezhlavě decimovali populaci ostatních tvorů. Já k lovu ani magii nepoužíval, nepřišlo mi to fér, a určitě jsem v tom nebyl sám.
Svěřit magii vlkům byl jistě svým způsobem risk, ale nemělo to žádné katastrofické následky, o kterých bych věděl. Svět kolem nekolaboval, nedělo se nic hrůzného... Nebo že bych jenom žil ve vlastní bublině, díval se na svět v růžových barvách a nevšiml si, že se mi pod tlapami všechno rozpadá? Ne, to určitě ne. Snad jsem nebyl až tak nevšímavý. A pokud magie připadly právě vlkům, pak to muselo mít svůj dobrý důvod.

Ale ze všeho toho přemýšlení mě už začínala trochu bolet hlava. Zavrtěl jsem jí a protáhl si tlapy dopředu, než jsem pomalu vstal na nohy a pousmál se na Islin. Nevěděl jsem, jak je na tom ona, ale já se začínal pod náporem slunce péct ve vlastním kožichu a úvahy už se mi v hlavě tak pletly, že jsem netušil, co s nimi. Došel jsem tedy k řece a vlezl do vody, abych se trochu ovlažil. Pak jsem pohlédl na vlčici na břehu, kývl směrem k vodě a tázavě naklonil hlavu ke straně. Třeba by se taky chtěla vykoupat. Nemohl jsem si s ní moc popovídat, ale zaplavat jsme si klidně mohli.

Představa nějakého centra magie, které se skrývalo někde pod povrchem Gallirei a rozpínalo se do širého okolí, se mi celkem líbila. Navíc to asi byl tak vrchol toho, s čím jsem dokázal přijít. Ale když se jeden nad magiemi zamyslel víc, těch otázek se vynořovalo víc a víc. Například, jak se vůbec rozhoduje o tom, kterou magii získá vlk do vínku? Největší smysl by dávalo, kdyby ji zdědil po rodičích, stejně jako třeba bílý kožich nebo krátké nohy. I já měl přece stejnou magii, jako táta... ale na druhou stranu, když jsem tam nad tím uvažoval, taky to vždycky nebylo pravidlem. Třeba Eira a její magie myšlenek - pokud jsem si dobře vzpomínal, nikdo jiný v její rodině tu magii neovládal. Byla jedinou výjimkou. Takže to možná nebylo dědičné... Že by tedy za tím stála pouhá náhoda?
Pohodil jsem ocasem. Náhoda, náhoda. Nebyl jsem si v posledních letech úplně jistý, jestli vůbec existuje něco jako náhody. Rozhodně ne poté, co jsem zcestoval takový flák světa, jen abych nakonec zakotvil v úplně stejném lese, kde žila má dlouho ztracená tetička. Jestli tohle byla náhoda, tak já byl bůh srandy. Pokud se tedy magie nedědila a ani se neobjevovala naprosto náhodně, šup sem, šup tam, jak se to zrovna vyskytne, co za tím tedy mohlo stát?
Možná... se každý vlk rodil s určitým předpokladem ovládnout určitou magii? Měly třeba vznětlivější povahy větší pravděpodobnost, že se u nich objeví magie ohně? Nikdy jsem to takhle do hloubky nezkoumal ani si toho u ostatních nevšímal, ale jistě na tom mohlo být něco pravdy. Pokud to tedy není jedna z těch věcí, na kterých si trochu pravdy najde každý, když to bude dost dlouho převracet v hlavě. Rozhodně se mi to zamlouvalo ale víc, než představa naprosté náhody. A vysvětlovalo by to i, proč někteří vlci mají magie po rodičích a jiní ne. Však i části povahy (nebo možná bych to měl nazývat podstatou?) se v rodinách dědily - na druhou stranu je ale každý vlk originálem, ne kopií svých předků, a tak by mohl mít předpoklad pro úplně jinou magii, než jeho rodiče.
Škoda jen, že jsem si víc nevšímal, jestli se jednotlivé magie pojí s nějakými povahovými rysy. Pak bych si svůj nápad mohl lehko ověřit. Nezkoumal jsem ale takhle ostatní, jako by byli nějací pokusní králíci, to mi nepřišlo zrovna správné. Začal jsem tedy s tou úvahou u sebe. Mě si vybrala magie vody. Jaká je voda? Lehce jsem nakrčil čelo. To bylo různé. Mohla být líně plynoucí řekou i svižným bystrým potůčkem, nehybným jezerem nebo padajícím deštěm. Sám sebe bych asi spíš přirovnal k té líné řece. Přemýšlel jsem dál. Vodu jsem si spojoval s klidem a stálostí, i když taková vždy nebyla. Neměla sice pevný tvar, pravda, většinou se ale potoky i řeky držely svých koryt, stejně jako jezera a rozbouřenost hladiny taky obvykle byla jen dočasnou záležitostí, než se zase zklidnila. Takže... mohli mít k magii vody větší sklony klidní vlci, kteří se rádi drželi svých zvyklostí? Věděl jsem, že já takový jsem, ale já byl jen jeden vlk, těžko jsem mohl mluvit za všechny.
A co ostatní magie? Vítr byl pořádně nestálým elementem. Chvíli foukal, pak se zase uklidnil, chvíli tu, chvíli zase tady - rozhodně mnohem rozlítanější, než voda. Kdyby tedy na mé teorii bylo něco pravdy, nejspíš by si vzduch vybíral vlky nestálých povah, možná náladové, nebo jen takové, kteří dlouho nevydrží na jednom místě, dobrodruhy a snílky.
Pak tu byla země, která nás všude obklopovala v podobě nejen rostlin, ale i hlíny a kamení. Příroda si vždycky uměla najít cestu, občas i skutečně překvapujícími způsoby. Takže by vlci s magií země mohli být ti nejhouževnatější a nejvytrvalejší, odhodlaní a tvrdohlaví... ale možná to taky naopak mohly být křehké duše, co se podobají květinám a motýlům? Hm.
Oheň se zdál být nejjednoznačnější - podle téhle vymyšlené tabulky, kterou jsem si tvořil v hlavě, by se nejspíš držel vlků vznětlivých a výbušných. Nejen ve zlém, výbušnost nemusela být vždycky jen spojená se vztekem, ale třeba i s veselím. Projevoval by se u těch nejživějších, nejakčnějších duší. Však "ohnivé povahy" existovaly i teď.
Jenže pak tu byly magie další, u kterých jsem tápal. Co třeba ty myšlenky? Možná u vlků, kteří mají velký zájem o ostatní... nebo u těch, co nemají žádný koncept soukromí. A další magie mě v tu chvíli nenapadaly. Celé to znělo sice hezky a urovnaně, ale tak nějak jsem si nebyl jistý, jestli to náhodou není celé příliš zjednodušeným pohledem. Vlci se nedali nastrkat do úhledných škatulek, podle kterých by se jim magie rozdělovaly. Každý byl jiný a zcela svůj. Asi to bylo složitější, než jsem já dokázal rozluštit... ale hlavní asi bylo, že samy magie věděly, na koho se nalepit.

Islin se pohroužila do vlastního mlčení. Téma magií ji podle všeho donutilo k zamyšlení. Mrzelo mě, že jí nemůžu říct, co sám vím, ale tohle bohužel nebylo zrovna téma, se kterým bych jí mohl příliš pomoci. O magiích jsem s nikým nikdy příliš debatovat nemusel, než jsem došel sem, protože... Proč vlastně? Co dělalo Gallireu tak výjimečnou z pohledu kouzel a zázraků a věcí, které by jinak měly být nemožné, ale tady patřily k dennímu pořádku? Lehce jsem nakrčil čelo, olízl si tlamu od zbytků ryby a zahleděl se na plynoucí řeku. Oba jsme byli ticho a oba o něčem přemýšleli.
Netušil jsem, proč zrovna Gallirea byla tak zvláštním místem. Možná by se to dalo přisoudit přítomnosti bohů, ale byli tu první oni, nebo magie? Vybrali si Gallireu právě proto, že je plná kouzel, nebo magii přinesli až s sebou, když sem poprvé přišli? Nebo snad z magie vznikli? Trochu mě z toho přemýšlení popravdě začínala bolet hlava. Samé otázky a žádné odpovědi. Pochyboval jsem, že někdo z vlků vůbec ví, kde leží pravda. Ale je to výjimečný kraj, o tom není nejmenších pochyb.
Možná je něco skryté pod povrchem, nějaké zřídlo magie? Kdoví, co se skrývalo pod našima nohama, že? Podzemních chodeb tu bylo dost, o tom jsem se přesvědčil už s Maeve, když nás spolkly kopce - a to byly jen chodby, do kterých se dalo dostat. Nepochybně jich musela být spousta dalších, které přístupné nebyly. Zasypané časem, nebo možná schválně... možná i zapečetěné mocnými kouzly nebo chráněné strážci. Zní to spíš jako něco z pohádek, zavrtěl jsem hlavou. Pravda, jen jsem si tak vymýšlel. Ale nebylo i na pohádkách vždycky něco pravdy? Nebo alespoň nějaké poučení? Třeba vážně gallirejským podložím procházela nějaká žíla magie, nebo víc, celý systém žil a tepen, který napájelo jedno jediné magické srdce, schované někde hluboko a daleko mimo vlčí dosah. Bylo to vážně tak nepravděpodobné? Na magii nebylo nic logického, alespoň pro mě ne. Byla neuchopitelná a přitom všudypřítomná a její zdroj nebyl nikde vidět. Musel tedy být schovaný. A možná se ty žíly a žilky roztahují i dál, do okolních krajů, ale už jsou tenčí a slabší a proto mají vlci z jiných krajů také magie, ale už nejsou tak silné a neovládají je tak dobře...

Islin toho o magiích mnoho nevěděla, ale to asi nebylo až takovým překvapením. I pro mě samotného celá ta záležitost byla stále trochu záhadou. Nevěděl jsem, kolik magií celkem je, ani jaké všechny existují. A protože jsem se do oné samomluvy, kterou Islin vedla, nemohl příliš vložit, musela si chudák vystačit sama se svými spekulacemi. Taková magie určitě je, blesklo mi hlavou a myslel jsem přitom na Eiru, které osud do vínku nadělil magii myšlenek. Jenže jsem věděl, že ona by ji nikdy k ničemu zlému nepoužila. Zamyšleně jsem nakrčil čelo. Eira si se svou magií nezahrávala nijak ve zlém. Pokud něco, tak nám to usnadnilo komunikaci. Jako by mě občas dokázala slyšet. Nebylo by fér jí magii odpírat jen proto, že někdo jiný by ji mohl používat špatně. Sám jsem měl magii vody - voda mohla být nebezpečná. Záplavy dokázaly ničit domovy, neopatrné duše se mohly utopit, ale zároveň by bez vody žádný život nemohl vzkvétat. Podobně se nejspíš dalo dívat na většinu magií, alespoň na ty, o kterých jsem věděl. Oheň mohl spálit, ale také zahřát. Vítr se mohl změnit v ničivý uragán... anebo jen jemným dotekem vysušit vlčí srst. Zemětřesení a sesuvy půdy byly nepochybně nebezpečné, ale magie země také dokázala přivést k životu nejrůznějšní rostliny a stavět, nejen ničit. Asi jsem musel s Islin souhlasit - magie samy o sobě nebyly zlé. Nebyl jsem si jist, že bych šel až tak daleko jako ona a řekl, že jsou všechny v jádru dobré, ale něco pravdy na tom určitě bylo. Magie byly prostě takové, jako jejich nositel, byly nástrojem v jeho tlapách. Každý měl na výběr. A kdybychom se nějakých magií začali zbavovat, asi bychom se museli zbavit rovnou všech... jenže to by mi potom přišlo jako trochu smutný svět. Lehce jsem se na Islin také usmál, přišlo mi, že jsme možná došli k nějakému porozumění, třebaže jsme přemýšleli každý sám za sebe.

Islin si samozřejmě všimla mého zkoumavého pohledu. Nejspíš bylo skoro nemožné ho přehlédnout. Trochu jsem se za své zírání zastyděl, ale už bylo pozdě ho vzít zpět. Černá vlčice mi jen stručně objasnila, že nerada zabíjí zvířata a to tedy bylo důvodem onoho zvláštního... poděkování, či jak bych to měl nazvat.
Ticho viselo kolem nás, zatímco jsme jedli, a mně nijak nevadilo. Islin ho ale nakonec přerušila a rozhodla se na mě obrátit s nějakými otázkami. Zvedl jsem hlavu a pokýval jí, jako že mi to nevadí, ovšem nebyl jsem si jist, do jaké míry jí dokážu s jejími dotazy pomoct. Už jsem o Gallirei něco věděl, ale hodně z toho bylo dost složité na vyjádření posunky a gesty. Tahle moje menší obava se ještě potvrdila, když se Islin rozhodla ptát na magie. Všechno ohledně nich bylo dost abstraktní... ale rozhodl jse mse, že se pokusím.
Doslechla se podle všeho o vlcích, kteří své magie zneužívají. S povzdechem jsem pokýval hlavou - tak to bohužel chodilo, magie byly sice užitečné, ale vždycky se najde někdo, kdo s nimi nakládá ne zrovna tím nejlepším způsobem. Ale kolik magií bylo, to jsem přesně nevěděl. Pokrčil jsem omluvně rameny, ale když se zeptala, jestli všechny, váhavě jsem přikývl. Nejspíš každá magie se dala zneužít, když se jeden hodně snažil. Trochu jsem svěsil uši. Sám jsem nebyl nijak nadšen z toho, že podobní vlci pobíhali po světě. Ale měla snad Islin pravdu? Bylo by lepší, kdyby některé magie vůbec neexistovaly? Dokázaly být přece užitečné, daly se použít ke spoustě dobrého a užitečného. A jak by se vůbec rozhodovalo, které magie jsou ještě v pořádku a které by se vůbec neměly používat? Bylo to složité téma na přemýšlení.

Islin se k mým gestům nikterak nevyjádřila, takže jsem si vlastně ani nemohl být jistý, jestli pochopila, co se jí snažím sdělit. Měl jsem to raději ještě zopakovat? Nakonec jsem to nechal být. Ve výsledku bylo asi jedno, jestli si myslela, že držím bobříka mlčení, jsem němý nebo prostě podivín, co nemluví z nějakého šíleného popudu. Vyšlo to totiž úplně na stejno.
Navíc jsem si byl jistý, že až se najím, bude se mi přemýšlet mnohem lépe, takže jsem své snahy radši než k vysvětlování zaměřil k lovu. Rybu se mi naštěstí chytit povedlo a když jsem ji odnesl na břeh, nevykazovala žádné známky mizení. Chvíli jsem na ni podezíravě hleděl, jestli třeba neprůhlední nebo tak něco, dloubl jsem do ní a trochu ji postrčil po trávě, ale ona pořád byla tak mrtvá a skutečná jako ve chvíli, kdy jsem ji zakousl. Představoval jsem si, že její vypoulené oko na mě hledí poněkud vyčítavě, jako by říkala "tak už mě prostě sežer, nebo si to ještě rozmyslím". No, nerad bych byl neuctivý, že... ne, hlavně jsem byl pořádně hladový, takže jsem se nakonec prostě pustil do jídla.
I Islin za chvíli vytáhla na břeh vlastní kořist a ani ona ji hned nezačala žrát. Netrávila ale svůj čas tím, že by se svou rybou provozovala soutěž v zírání, místo toho jí začala děkovat. Zvědavě jsem našpicoval uši a naklonil tázavě hlavu ke straně, nějak mi nedošlo, že by si moje nepokryté zírání na svůj rituál vlčice mohla vyložit špatně. Zdvořilé to zrovna nebylo, ovšem já tím byl celkem zaujat - s ničím takovým jsem se ještě nesetkal. Až když se šupinatému tvoru uklonila a pustila se do jídla jsem se vrátil k dojídání vlastní ryby. Zvědavým pohledem jsem ale k vlčici ještě párkrát zabloudil. Co to vlastně dělala a proč?

Asi vážně bylo dobře, že to tu nikomu nepatřilo. Kdo by si také pro sebe nárokoval celou řeku? Podél ní se dalo dojít do spousty míst, ke kterým by se jinak muselo hroznou oklikou přes louky a lesy. Její otázka mi přišla úsměvná, v očích se mi rozsvítily pobavené jiskřičky. Svým způsobem jsem bobříka mlčení držel, akorát nedobrovolného a věčného. Zavrtěl jsem tedy hlavou a už téměř automaticky provedl to gesto, které doprovázelo každé první setkání. Přiložil jsem tlapu k tlamě a znovu zavrtěl hlavou. Pochopí? Zkoumavě jsem se na ni s očekáváním zahleděl a čekal, jaké reakce se dočkám, připraven vysvětlovat dál, kdyby to bylo potřeba. Nejprve jsem se ale sám něco dozvěděl o vlcích, kteří mlčeli dobrovolně. Překvapeně jsem povytáhl kůži nad očima. To jsou mi novinky? Mohlo mlčení vážně takhle fungovat? Nijak povznesený nad obyčejné bytí jsem si popravdě nepřipadal, ani po deseti zamlklých zimách. Možná to pro mě nefungovalo.
Ovšem i když já sám mlčel, můj žaludek se naopak rozhodl být skutečně hlasitý a dožadovat se pozornosti, která mu byla upírána. Jako bych já mohl za to, že mi zajíci mizeli přímo pod zuby! Islin to samozřejmě slyšela. Byl jsem si vědom toho, že vystavovat ostatní orchestru různých tělesných zvuků není zrovna nejvhodnější, jenže s tímhle jsem vážně nic dělat nemohl. Islin se naštěstí netvářila nijak uraženě, místo toho se sama nabídla k lovu a hned se do něj také pustila. S úsměvem jsem zamával ocasem a odvačil o pár metrů dál po proudu, abych se jí nepletl a neplašil jí kořist. Vlezl jsem na mělčinu a vyčkával. Ryby se pomalu začaly vynořovat ze svých skrýší a připlouvaly blíže. Co když taky zmizí? napadlo mne, ale nechtěl jsem na takovou možnost ani myslet a chňapl jsem po nejbližší rybě. Sevřel jsem ji v tlamě, byl jsem si tím naprosto jistý. Byla hmotná, existovala, držel jsem ji. Vyskočil jsem zpátky na břeh a lehl si s rybou na zem. Držel jsem ji přikrytou tlapou a pozorně ji sledoval možná až příliš soustředěným výrazem. Z pohledu Islin jsem asi vypadal poněkud zvláštně, jako blázen, co se snaží z ryby telepaticky vytáhnout její tajemství. Jen jsem ale čekal, jestli se něco bude dít. Ale... nedělo.

Nejspíš jsem vlčici poněkud vylekal, ačkoliv něco takového vůbec nebylo mým úmyslem. Snažil jsem se tvářit tak neškodně, jak jen jsem dokázal, na tváři pořád úsměv a přátelsky jsem pohupoval ocasem. Bylo mi jasné, že když na osamělou vlčici uprostřed ničeho najednou beze slova vybafne takový habán jako já, asi v ní trochu hrkne. Neměl jsem samozřejmě žádné zlé úmysly, ale jak by to ona mohla vědět? Znovu jsem jí pokývl pro případ, že můj první pozdrav přehlédla, když hleděla na tu krásnou duhu a rychle jsem shlédl do vody u svých tlap, jestli už se objevily nějaké ryby. Hlad byl hlad a začínal být vážně hodně nepříjemný, zároveň jsem ale nechtěl být nezdvořák a prostě vlčici odignorovat a věnovat se vlastním záležitostem. Sám jsem věděl, jak nepříjemný to byl pocit, když se někdo tváří, že jste neviditelní.
Vzhlédl jsem tedy opět k ní a o něco se přiblížil, protože mluvila velice potichu. Vzduchem kolem ní se vznášela jemná květinová vůně. Představila se jako Islin a... z nějakého důvodu se omlouvala. Zmateně jsem zamrkal, protože přece nic neprovedla, a pak jsem výrazně zavrtěl hlavou, když se ukázal důvod jejích obav. Kdepak. Pokud jsem věděl, řeka nepatřila nikomu a mohl si k ní chodit, kdo chtěl a kdy chtěl. Pomalu jsem se posadil, protože jsem měl možná mylný dojem, že vlčici jaksi znervózňuju. Zrovna tu chvíli si moje břicho vybralo k hlasitému zakručení. Omluvně jsem se zašklebil - musela to slyšet taky. Však já vím, snažil jsem se svému hladovému žaludku domluvit. Už se na tom pracuje.

//Borůvka přes Mahtaë sever

Opustil jsem úkryt lesa a pomalu kráčel podél řeky. Mračil jsem se přitom - ne naštvaně, ale zadumaně. Nemohl jsem tomu prostě přijít na kloub. Byl to nějaký magický žertík? Ale proč by mi to někdo dělal... a kdo? Nepřišlo mi to vtipné ani trochu. Ulovit zajíce možná nebylo tak těžké, jako lov vysoké, ale i tak mě to stálo námahu a ta teď všechna přišla vniveč. V břiše mi kručelo a hladový žaludek se bolestivě kroutil, takže jsem se kolem řeky ploužil jako ztělesněné neštěstí. Že bych si to snad něčím zasloužil? Ale nedokázal jsem přijít na nic, co bych komu provedl, abych kvůli tomu měl být potrestán nějakou hladovou kletbou nebo čím vlastně. Neměl jsem asi dost dobrou hlavu, abych tuhle záhadu rozluštil. Mohl jsem jen doufat, že se mi povede chytnout alespoň nějakou tu rybku, než padnu hlady.
Nakonec jsem našel docela vhodné místo, kde by se snad dalo zarybařit. Vkročil jsem do vody, proud mi omýval nohy a příjemně chladil. Zahleděl jsem se na hladinu, ale nenápadný pohyb, který jsem zachytil koutkem oka, mě opět vyrušil. Ohlédl jsem se tím směrem a spatřil na břehu vlčici, které jsem si předtím vůbec nevšiml. Jsem to ale moula! Asi jsem vážně neměl dobrý den. Abych to napravil, kývl jsem jí přátelsky na pozdrav a zamával ocasem, ale pak jsem si všiml, že ona svůj pohled upírá někam jinam, k obloze. Následoval jsem linii jejího pohledu a spatřil překrásný jev počasí, veliký oblouk duhy, který se táhl po obloze. Na chvíli jsem zapomněl na ryby a jen jsem hleděl k nebi na tu krásu, kterou jsem už dlouho nespatřil. Nakonec mi ale zrak klesl zpět k vlčici na břehu. Snad jsem jí tady nenarušil klidnou chvilku.

Odnesl jsem si svůj úlovek hlouběji do lesa, protože už začínalo pršet a brzy se to změnilo v pořádnou průtrž. I ve skrytu stromů si ke mně déšť našel cestu, ale nevadilo mi to tolik, jako kdybych musel stát na otevřeném prostranství, kde větru a dešti nic nestojí v cestě. Lehl jsem si k tlustému kmeni stromu, položil si zajíce k nohám a zakousl se- Nezakousl se. Nezakousl jsem se, protože nebylo do čeho. Zuby mi cvakly naprázdno v místě, kde ještě před vteřinou ležel celý zajíc. Vyskočil jsem na nohy. Co to? Otočil jsem se kolem dokola, jestli se mi kořist někam nezakutálela, jakkoliv praštěně to znělo. Zajíc však nikde neležel. Že by vážně nebyl mrtvý a utekl? To přece nebylo možné! A jestli utekl, pak daleko nebude. Zavětřil jsem s čenichem u země, opsal široký oblouk, ale žádnou stopu jsem ale nezachytil. Zaječí pach se naopak zvolna vytrácel, jako by ušák snad nikdy ani neexistoval. Zkroušeně jsem si kecl na zadek a chytil se tlapou za čelo. Zbláznil jsem se? Přece jsem ho ulovil. Neulovil? Mohlo se mi to jen zdát? Byla to nějaká halucinace? Spal jsem a snil? Zvedl jsem hlavu k zamračené obloze. Déšť se mi zdál skutečný, stejně jako hlína pod nohama a strom, o který jsem se opíral. Lehce jsem se dloubl drápem do druhé nohy a ucítil jsem, jak to štíplo. Takže jsem nesnil, ale můj zajíc byl vážně pryč. Jako by se do země propadl. Absolutně jsem tomu nerozuměl. Ulovil jsem si svačinu, vynaložil všechnu to námahu a nakonec jsem z toho neměl vůbec nic. Žaludek jsem měl pořád stejně prázdný. Ještě párkrát jsem zmateně zamrkal, ale zajíc se už nevrátil. Pomalu jsem vstal a jako ve snách se vydal přes les směrem k řece. Déšť ustával a já se potřeboval najíst. Pochyboval jsem, že bych znovu dohnal něco, co přede mnou mínilo utíkat, ale snad bych si mohl alespoň chytit rybu.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Probudil jsem se nakonec ještě před tím, než se nebesa rozhodla roztrhnout, i když černá mračna už se těsně stahovala a hřmění se ozývalo blíže a blíže. Zvedl jsem hlavu a vzhlédl skrze koruny stromů k obloze. Kolik asi zbývalo času, než se liják spustí? Zjistil jsem totiž, že mám docela hlad. Možná bych si stačil ještě ulovit něco k snědku, než to vypukne. Pomalu jsem vstal a protáhl si ztuhlé svaly a klouby, ve kterých párkrát zapraskalo. Nojo. Cítil jsem se trochu ztuhle, ale spánek mě osvěžil a bude snad stačit se chvíli projít, aby se moje tělo zase rozhýbalo. Při tom můžu navíc hledat kořist.
Zavětřil jsem. Až teď jsem si povšiml pachu cizinců na hranicích, ale cítil jsem odtamtud i Aranel, takže situace byla nepochybně pod kontrolou. Vznášelo se tu i pár dalších pachů, ale Baghý jsem nikde necítil, ani Adirama nebo Maeve. Lehce jsem si povzdechl - nejspíš tedy budu lovit sám. Co se dalo dělat? Vykročil jsem k hranicím lesa s plánem, že se vydám na pláně porozhlédnout se po nějakém ušákovi, ovšem vypadalo to, že až tak daleko chodit ani nebudu muset. Na samém okraji lesa jsem totiž ucítil zajíce. Možná si ani neuvědomil, kam se ve své neopatrnosti zatoulal. Nebo to prostě risknul pro zelenější lupení? Kdo ví, každopádně jsem ho hned měl v merku a plížil jsem se blíže. Zajíc si mě nevšímal po docela dlouhou dobu, byl příliš zaměstnán pastvou. Vážně to nebyl ten nejchytřejší ze zajíců. To mi ale vyhovovalo. Dokázal jsem se hodně přiblížit a když jsem vyrazil, moment překvapení byl na mé straně. Zajíc se rozběhl ven z lesa, ale nedoběhl příliš daleko. Skočil jsem po něm, sevřel tesáky kolem útlého ušákova krku a jediným kousnutím bylo po všem. Ještě jsem ho raději přidržel v sevření, aby čirou náhodou nějak neobživl, ale pohyby jeho těla rychle ustaly.