Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji moc za akci, bylo to bezva zpestření léta!
Za svých 25 bodů prosím o 2 hvězdy do magie vody (20 bodů) a 15 květin (5 bodů) a za účast v každém týdnu 4 hvězdy do myšlenek.
Thx

237
//Borůvka

Šílený vichr, který se přihnal kdoví odkud, vyl a kvílel, ohýbal stromy, vrhal po nás klacky, prach a jiný nepořádek. Párkrát to pořádně zaštípalo, když mě nějaká menší větev šlehla a chvílemi to taky pekelně bolelo, když jsem dostal něčím větším. Snažil jsem se aspoň trochu vlastní mohutností zaštítit Islin, ale věděl jsem, že toho moc nezmůžu. Museli jsme se schovat, než se zlomí nějaký větší strom a rozmáčkne nás jako malinu.
K úkrytu to nebylo daleko, ale přišlo mi, že nám trvalo snad celé hodiny, než jsme konečně dosáhli příjemného závětří. Vítr úpěl dál, ale mi už se před ním mohli schovat. Vlezl jsem dovnitř a uhnul stranou, abych neblokoval cestu Islin. Starostlivě jsem na ni pohlédl, zda se jí něco nestalo. Co se to děje za šílenosti? Ohmatal jsem si tlapou čenich, přes který jsem dostal klackem, ale nezdálo se, že by se chystal upadnout. Cítil jsem se trochu, jako by mě někdo zmlátil, ale nic vážnějšího jsem na sobě po zběžné prohlídce neshledal. Otřepal jsem se a z kožichu se mi vysypalo nejrůznější listí a prach. Všechno se zbláznilo. Usadil jsem se tak, abych mohl vyhlížet ven, ale svůj pohled jsem nejprve stočil na svou společnici. Snad byla také v pořádku. Tady jsme v bezpečí, připomněl jsem si - ale co ostatní? V úkrytu nebylo nijak zvlášť živo. Schovali se v lese? Jen aby byli všichni v pořádku... Také mi bylo jasné, že po větru bude nejspíš spousta škod, které bude třeba uklidit. A to jsme se s tím s Adiramem předtím tak nadřeli! No... práce asi nikdy nekončí. Jen jsem se do ní nemínil pouštět, než se fujavice uklidní.

Jen jsme tam stáli. Co jiného jsme vlastně mohli dělat? Proti nezkrotné síle přírody byl každý bezmocný - a pokud ne každý, pak já tedy určitě. Neovládal jsem žádnou magii, která by mohla pomoci, neměl jsem žádný spásný nápad, který by sopku mohl zastavit. A přesto jsem pořád zůstával na místě, protože mi srdce nedovolilo jen tak se otočit a opustit domov, když by mohl být v nebezpečí. Islin zůstávala také. Možná i jí to velelo její srdce. Řekla, že alespoň víme, na čem jsme. Taky jsem se trochu pousmál a lehce přikývl. Ano, věděli jsme, proti čemu vlastně stojíme. Jen nám to nedávalo moc možností, jak to napravit. Alespoň to ale nebyla nějaká úplně neznámá síla.
Jenže jako by toho nebylo málo, náhle se zvedl silný vítr. Naivně jsem vzhlédl k obloze, jako bych tam snad mohl spatřit toho, kdo ho přivolal. Patřilo tohle k výbuchu sopky? Přižene se vzápětí i oheň a dým? Poplašeně jsem pohlédl na Islin a podobně jako ona se skrčil v kolenou. Tohle vypadalo špatně. Stromy se ohnuly pod náporem větru a slyšel jsem, jak větve útrpně zavrzaly. Menší větvičky se lámaly a jak vítr sílil, hrozilo, že na nás spadne i nějaká větší. Možná i celý strom. Musíme se schovat, blesklo mi hlavou a ani jsem se nad tím nezamyslel, než jsem do Islin lehce dloubl ramenem a naléhavě kývl hlavou do větších hlubin lesa, kde se skrýval náš úkryt. Vyrazil jsem tím směrem a hlavu odvracel od vichru, prachu, větviček a jiného nepořádku, který mě šlehla do tváře. Rozum by možná velel nevodit cizince do hlubin území, neukazovat mu, kde máme svou skrýš, kde spíme a kam schováváme kořist, ale to všechno šlo stranou. Mě v životě obvykle řídilo srdce a to říkalo následující - Islin byla milá vlčice, která se rozhodla tu zůstat, i když ji ke smečce nic nepojilo a tak jsem nemohl dopustit, aby ji odnesla nějaká vichřice, která se náhle přihnala nebo aby ji padající strom rozplácl jako nějaký nebohý hmyz. Byl jsem si jistý, že Baghý to pochopí. A i kdyby ne, věděl jsem, že to udělat musím. Vítr sílil a být tady venku bylo opravdu nebezpečné. I skrýt se v úkrytu mohlo být nebezpečné, kdyby se oheň přece jen přihnal, ale momentálně mi to přišlo jako menší risk. Oheň jsem zatím neviděl, ale vítr tu byl teď a byl vzteklý.

//jeskyně

Čekal jsem, že Islin půjde pryč, odběhne do bezpečnějších krajin. Přece jen ji tu nic nedrželo, nebyl to pro ni domov tak jako pro mě. Ona ale k mému překvapení zůstala na místě - a bylo to příjemné překvapení. Navíc začala vymýšlet, jak by se třeba žár sopky dal uhasit. Zamyslel jsem se. Magie nebyly mou silnou stránkou. Přesto jsem musel váhavě přikývnout. Magie vody přece existovala - sám jsem ji ovládal, i když ne zrovna mistrně. Ta by pomoci mohla. Jen by to s ní někdo musel pořádně umět... Trochu jsem posmutněl, když jsem si uvědomil, že já tím hrdinným hasičem vážně nebudu.
Islin tvrdila, že nemá co nabídnout, ale na to jsem musel jen zavrtět hlavou. Určitě bylo něco, čím by mohla pomoci. A i kdyby ne, byl jsem neskutečně vděčný, že se rozhodla zůstat. Usmál jsem se a zamával potěšeně ocasem, když řekla, že tu bude s námi. Každá pomocná tlapka se mohla hodit, jakkoliv byla její pomoc třeba malá a taky jsem byl rád, že tu nejsem sám, protože strach se mi chtě nechtě zažíral pod kůži i přesto, že se prozatím nic příliš dramatického nedělo. Tedy - samozřejmě dělo, ale náš les zatím stál.
Přemítal jsem, co bychom mohli udělat, ale síla přírody byla příliš velká a nezkrotná. Asi nezbývá, než čekat a případně zachraňovat, co se zachránit dá... Silný poryv větru náhle ohnul větve stromů. Lehce jsem se přitom zachvěl. Snad se Islin nevystavuje zbytečnému nebezpečí, když tu zůstává... Smutně jsem pohlédl na tmavou vlčici. Umínil jsem si, že kdyby došlo na nejhorší, musím hlavně ochránit ji, protože se rozhodla tu zůstat a nabídla se pomoci z vlastní dobré vůle. Já... už byl prostě starý vlk. Už jsem toho hodně prožil a měl jsem za sebou krásná léta, mnohem krásnější, než jakých se dostalo některým jiným. Ale umírat se mi ještě nechtělo. Chtěl jsem stihnout ještě další věci. Projít si místní hory, vyrazit na další dobrodružství s tetičkou a taky s Maeve, která teď byla kdoví kde... Snad je v pořádku. Baghý také mluvila o tom podivném místě, kde je možné mluvit s mrtvými - i to bych rád navštívil a možná bych konečně poznal tátu... Chtěl jsem také zjistit, jak přimět kouzlo od Vlčíška, které nás s Baghý pojilo, aby nikam nemizelo nebo vymyslet nějakou jinou alternativu. A taky jsem potřeboval vědět, jestli jsem od Smrti vážně dostal nějakou magii, nebo celá ta návštěva byla jen špatným vtipem. Zkrátka toho bylo ještě hodně, co jsem chtěl zvládnout a stihnout. Kdyby na to ale přišlo, kdyby nás sopka vážně chtěla pohltit v ohnivém pekle... Ne. Nikdo umírat nebude. Bylo třeba zachovat si optimistický pohled na věc. Budeme v pořádku. Pozvedl jsem rozhodně bradu a věnoval Islin už o něco živější pohled. Tak. Nenecháme se osudem ušlapat.

Plně jsem chápal Islininu roztěkanost. To, co se dělo, totiž nahánělo strach i mě. A to pořádný. Sopka vybouchla a teď soptila a vztekala se na celé kolo. Pach dýmu v mém čenichu sílil, oteplilo se a já jen čekal, kdy v plamenech vzplane i náš les. Ale nestalo se. Zatím. Islin se obávala, že tu nejsme dost daleko. Necítila se v bezpečí a já jí to sotva mohl zazlívat. I moje srdce bušilo poplašeně a rozum mi radil utíkat, utíkat co nejdál od nebezpečí, které číhalo na severu. Jenže... já nemohl jen tak jít. Pohlédl jsem na Islin, která odtud chtěla nejspíš co nejrychleji zmizet. Chápavě jsem přikývl, ale pak jsem tlapou ukázal na sebe a zavrtěl hlavou. Já nemůžu odejít. Tohle byl můj domov. Měl jsem tu rodinu, přátele, byla to má smečka. Nemohl jsem jen tak zmizet, když mohli být v nebezpečí. Pokývl jsem čenichem Islin k hranicím lesa, jako že pokud chce, ať klidně běží - nevyčítal bych jí to. Moje síla by tu ale mohla ještě být potřeba. Mohl bych někomu pomoci.
Byli na světě vlci, kteří byli silní a tu svou sílu používali jen k tomu, aby ubližovali druhým nebo pouze k tomu, aby přilepšili sami sobě. Já takový nikdy být nechtěl. Chtěl jsem svoji sílu používat jinak - k pomoci druhým, k ochraně slabších a kdykoliv to šlo, také jsem to dělal. Proto jsem teď nemohl odejít. Kdyby výbuchem sopky někdo přišel k úhoně nebo bychom nedej bože museli nakonec z lesa prchat, svaly se mohly hodit. I svaly, které už začínaly poněkud stárnout. Pořád jsem leccos zvládnul. Navíc mi nikdy nešlo o to, abych byl vnímán jako ten největší silák v okolí. Kdybych si měl vybrat, raději bych, aby mě vlci viděli jako někoho s dobrým srdcem, někoho, na koho se mohou v nouzi spolehnout a obrátit. Takže jsem prostě musel zůstat v lese, i když bych se jistě cítil příjemněji a bezpečněji někde na druhé straně kraje, kam už dým a horko nedosáhne. Jenže to bych si zase nikdy nedokázal odpustit. Znovu jsem upřel pohled modrých očí k vlčici po svém boku. Půjde či zůstane? Byla to volba pouze její. Jen jsem doufal, že pokud se rozhodne odejít, pochopí, proč já s ní jít nemohl.

Islin se nabízela, že by mi mohla vymyslet jinačí jméno, ale jen s úsměvem pořád na tváři přikývnutím potvrdil, že se mi líbí. Však na tom zase tak nesešlo, i kdyby ve jménech měla být skrytá nějaká veliká moc. Jeden by možná mohl říct, že mi spousta věcí byla až moc jedno. Že bych se měl třeba více projevovat a být průbojnější. Možná to nebyla ta nejlepší vlastnost, občas hrozilo, že sebou nechám až moc postrkovat, ale já se prostě nedokázal rozčilovat kvůli každé hlouposti. Jít cestou nejmenšího odporu bylo snadné a ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo dostrkal k něčemu, co jsem vážně nechtěl. Takže... byl to vůbec až takový problém?
Z černé vlčice náhle vypadla dost zvláštní otázka. Tedy, zvláštní ani tak ne, byla to otázka docela normální, jen jsem ji neočekával, protože jaksi nezapadala k ničemu jinému, o čem jsme se bavili. Zamrkal jsem a chvíli vůbec netušil, ale nakonec jsem se zorientoval a tlapou namířil k jihu. Ještě jsem tam nebyl a nevěděl jsem, kde přesně to je, ale cosi už jsem zaslechl a najít moře, které podle všeho mělo být tak hrozně obrovské, nemohlo být nic těžkého, ne? Nebo to byl jen přehnaný optimismus? To by se taky určitě dalo označit jako špatná vlastnost, když se na to díváte ze správného úhlu. Byl fakt, že jsem si někdy maloval věci možná až moc růžově a jednoduše. Párkrát se mi to už vymstilo. Ale pořád to bylo lepší, než se utápět ve smutku a pesimismu.
Přemýšlel jsem, jestli se Islin bude tedy chtít vydat k moři, když se ozvala ta příšerná rána, jako by se svět měl rozpadnout na dva kusy. Sopka? Islin se jako první dovtípila, co to je a když to došlo i mě, srdce mi pokleslo. Na severu se objevila zlověstná záře, pach dýmu ještě zesílil. Jsme tady dost daleko? Jsme v bezpečí? Srdce se mi rozbušilo rychleji a když jsem pohlédl na Islin, uvědomil jsem si, že se jí v očích lesknou slzy. Ani jsem o tom nepřemýšlel a přikročil jsem k ní blíž, až se naše boky dotýkaly. Měl jsem strach a s ní to taky muselo pěkně zamávat... ale co bude teď? Výbuch sopky jsem ještě nezažil. Měli bychom utíkat? A co Baghý? A ostatní? Ztratil jsem přehled o tom, kdo je všechno v lese. Mohl jsem jen doufat, že nikdo nebyl moc blízko té pohromě...

Pach dýmu se nedal z čenichu jen tak vyhnat. Začínal jsem z toho být celkem nesvůj - co to jen mohlo být? Oheň jsem ale neviděl. Určitě to nebyl náš les, co hořel. Ale co tedy? Neklidně jsem poposedl, nedalo mi to. Islin ale mezitím pořád uvažovala nad tím, jak by mi vlastně měla říkat a taky, že můj ledabylý přístup k vlastnímu jménu nejspíš není úplně ideálním. Překvapeně jsem zamrkal, to bylo prvně, co jsem něco takového slyšel. Jenže já neměl tak úplně na výběr, že? Svoje jméno jsem prostě nikomu snadno předat nemohl. A možná, že to bylo jedině dobře, soudě podle toho, co Islin řekla dál. Aby mě někdo ovládal pomocí jména nebo mě přinutil se zamilovat do někoho, koho třeba vůbec nechci? Brr, z toho běhal mráz po zádech. Poprvé mě napadlo, že by třeba život převážně beze jména mohl být v něčem i výhodou.
Islin si mě začala prohlížet, nejspíš přemýšlela, jak mi tedy bude říkat. Zahleděl jsem se jí do očí, zatímco mě pohledem rozebírala na kousíčky a součástky... nebo tak mi to aspoň přišlo. Byly stříbrné, podle magie myšlenek. Takové oči se mi vždycky líbily. Možná nezářily tak, jako zlaté či ohnivě rudé, ale měly svoje vlastní kouzlo. Připomínaly mi třpyt sněhu doma v horách. Hezčí snad už byla jen světle modrá, kterou se mohli pyšnit vlci s magií vzduchu. Ta zase zářila jako čistě modré nebe v jarním ránu, chladná, ale krásná... Teď se nám nebe ale jaksi zatahuje, že? vytrhl jsem se ze zamyšlení a trochu mi vyschlo v tlamě, když jsem vzhlédl k černým mrakům, které zakrývaly noční oblohu. Zmocňoval se mě pocit, který jsem bytostně nesnášel a který se mi obvykle vyhýbal. Začínal jsem být pekelně nervózní. Ne, jen klid. Soustřeď se na něco jiného. Zahleděl jsem se znovu na Islin. Věděl jsem, že bych na ni neměl tak zírat, ale byla momentálně nejblíž a já potřeboval svou mysl zaměstnat něčím jiným. A, ostatně, ona si mě taky momentálně dost okatě prohlížela. Ne, že by mi to vadilo. Mohli jsme klidně čučet jeden na druhého.
Její černý kožíšek splýval s padající nocí a byl celkem v kontrastu s tím mým světlým. Já se svými bílými boky budu vždycky svítit do dálky, dokud nenapadne sníh, tak už to prostě bylo. Ale barva kožichu bylo asi tak to nejposlednější, na čem mi u vlků záleželo. Nikdy jsem si jí příliš nevšímal - ostatně si ji jeden nevybere a nemůže s ní nic dělat. I když, tady máme Života a ten s tím prý svede cosi udělat, připomněl jsem si. V jiných krajích se ale na takové vymoženosti nehrálo. Každá barva měla něco do sebe. Černá jako nejtemnější noc nebo bílá jako nejčerstvější sníh... bylo fajn, že na světě bylo tolik různorodosti. Však někteří vlci byli úplně strakatí a hráli snad všemi barvami, hlavně tady, v Gallirei. Snad proto, že se tu setkávalo tolik vlků, kteří pocházeli z tolika různých krajů, jsem tady vídal zbarvení, na jaká jsem doma nikdy nenarazil. Už vůbec nemluvě o křídlech nebo zakrslých křidélcích, jako měla Evelyn.
Zdálo se mi, že pach kouře sílí. Zamžoural jsem znovu k obloze, ale pak jsem se okřikl. Ne. Všechno je v pořádku. Co dál? Islin byla... no, byla menší než já, ale to platilo o většině vlků a hlavně vlčic. Jó, to by bylo, jednou potkat vlčici, co je aspoň tak vysoká, jako já! To se mi asi ještě nestalo, ale jistě to nebylo nemožné. Zatím jsem ale na většinu dam, co jsem potkal, hleděl více či méně z výšky a ony zase musely více či méně zvedat bradu, jestli mi chtěly koukat do očí. No... s tím se ale taky nedalo nic dělat. Zmenšit jsem se nemohl.
Islin nakonec došla k rozhodnutí a když to řekla, stálo mě hodně přemáhání, abych se nerozesmál. Čekal jsem hodně, ale "Pan Pampeliška" mě tedy upřímně zaskočil. Podařilo se mi ale ovládnout a na tvář mi pronikl jenom široký úsměv - nechtěl jsem se smát jejímu nápadu, to by jí mohlo ublížit. Spokojeně jsem přikývl, Pan Pampeliška, no, proč ne? Kdoví, jak na to přišla. Možná podle pampeliškového chmýří? Třeba jí ho můj kožich může připomínat... A v tu chvíli se odkudsi ze severu ozvala hlasitá rána a já ucítil, jak se země pod našima nohama zachvěla. Ve vteřině jsem byl na nohou a obrátil se tím směrem, pak jsem poplašeně s vykulenýma očima pohlédl na Islin. Co to krucinál bylo?

Podivný pach vrtal hlavou Islin a vrtal hlavou i mně. Nelíbilo se mi to. Byl takový... zlověstný. Něco se děje. Ale co? Možná jen zbytečně panikařím. Ale, možná proto, že jsem vzpomínal na mámu, vybavilo se mi jedno z jejích mouder - že by jeden měl věřit svým pocitům a když se něco zdá v nepořádku, pak to tak také většinou je. Jenže jsem netušil, co by za tím mělo stát. Jo, kdyby tu máma byla, možná by mi poradila, vyznala se totiž v lecčems. Ale nedalo se svítit, byl už jsem nějaký ten pátek dospělý a musel jsem si zkrátka a dobře poradit sám. Věnoval jsem vlčici poněkud sklíčený pohled, když položila onu otázku, na kterou jistě ani nečekala odpověď. Stejně jsem se v duchu ptal taky. Co to asi může být?
Teď jsem byl já ten více neklidný, jak se zdálo, a Islin náhle napadla otázka na úplně jiné téma. Zcela automaticky jsem v odpověď ledabyle mávl tlapou, protože mi bylo celkem fuk, jak mě ostatní oslovují, pokud to není nějaká posměšná přezdívka. Bylo skvělé, že jsem ve smečce teď měl přátele, kteří znali mé pravé jméno, ale cizincům jsem ho stále sdělit nedokázal. Možná mě měla máma pojmenovat Strom nebo Kámen. Rozhodně by to spoustu věcí usnadnilo, pomyslel jsem si pobaveně, ale věděl jsem, že na to měla moje máma příliš hrdosti a nikdy by nedopustila, abych běhal po světě s takovým jménem jen proto, že nemůžu mluvit. Bylo ale dost možné, že Islin mé odmávnutí stačit nebude. Tvářila se totiž dost odhodlaně. Nevyvracel jsem jí onu teorii s bobříkem mlčení a radši se zamyslel, jak jí napovědět nebo jí dát alespoň nějakou jinou možnost, jak mi říkat. Adiram to vyřešil tou svou abecedou, ale neznal jsem nikoho jiného, kdo tenhle trik ovládal. Rozhlédl jsem se kolem, jestli nenajdu něco, na co bych mohl namířit tlapou a použít to jako provizorní jméno. Mech? Kůra? Ploštice? Tohle bylo na hlavu. Borůvka? To znělo o něco lépe, ale pořád to bylo jaksi natvrdlé... takže by se to možná i hodilo, ale zdálo se mi, že moje metoda příliš nefunguje. Poněkud bezradně jsem zavrtěl hlavou - jestli Islin chtěla nějaké oslovení, nejspíš bude nejlepší, když ho vymyslí sama. Ostatně by nebyla první, kdo by mě nazýval Huňáčem nebo Modrookým nebo nějak podobně.

Islin náhle cosi rozptýlilo. Nakrčil jsem čenich, zavětřil a musel jsem přikývnout. Opravdu. Ve vzduchu se cosi vznášelo. Pach, který rozhodně nevěstil nic dobrého. Oheň? Bylo to cítit opravdu jako kouř, a taky bylo pořádné vedro, ale rychle jsem došel k závěru, že to není náš les, co hoří. Jako by se sem ten pach nesl odjinud. Hořelo tedy někde jinde? Nakrčil jsem ustaraně čelo. Nějak se mi to nelíbilo.
Musel jsem na tu podivnou předzvěst vznášející se ve vzduchu myslet i tehdy, když mi Islin začala povídat o trylkách a jiných zvláštních tvorech. Že bych je nechtěl vidět? Ale proč bych je neměl chtít vidět? To už bylo přijatelnějším vysvětlením, že jsem byl příliš zabedněný, než abych viděl cosi tak nenápadného a delikátního, že je to nejspíš pouhému oku neviditelné. Asi jsem na Islin hleděl dost tupě, protože dodala, že jsem je třeba už potkal, jen o tom nevím. Naklonil jsem hlavu ke straně. Možná. Ale kdybych spatřil něco takového, snad bych o tom věděl, ne?
Možná měla Islin máma pravdu, že někteří vlci prostě neviděli, co mají přímo před nosem. To už asi byla taková vlastnost matek, mít ve všem pravdu. I když ji někdy nemají, vyjel mi jeden koutek tlamy nahoru při vzpomínkách na vlastní mámu. Ta měla taky vždycky ve všem pravdu. Někdy jsem všechno její napomínání a pravidla považoval za přehnaná, i když jsem nad nimi nikdy otevřeně nekoulel očima jako Orla (která si za to jednou vysloužila parádní facku), ale zpětně jsem viděl, že to všechno bylo jen pro naše dobro a bezpečí. Neměla to jednoduché, přišla o partnera a zůstala na vlčata sama - samozřejmě s podporou smečky, ale i tak. A přesto nás dokázala vychovat a postarat se o nás. Byla to skvělá máma - to jsem věděl už tehdy, ale teď mi to bylo ještě jasnější.

Vážně jsem nechtěl, aby se Islin cítila nepříjemně a tak jsem se ji snažil ujistit o tom, že jí tu nic nehrozí. Naštěstí to vypadalo, že to aspoň trochu funguje a dokonce mi Islin i sdělila, co že ji to vlastně tak trápí. Zatvářil jsem se trochu překvapeně. Je to tu vážně tak nebezpečné? Jistě, měli jsme tu zákeřnou Smrt a jistě by se našly i další záludnosti, ale jinak jsem se tu necítil o nic víc v nebezpečí, než kdekoliv jinde. Přikývl jsem ale, jako že tomu rozumím. Na zapomínání varování, kterých se mi dostalo, jsem sám byl hotovým expertem a věděl jsem, že se to někdy může jednomu pěkně vymstít. Islin měla ale štěstí. Tady jí nic nehrozilo.
Islin se ptala po těch podivných zvířatech a já se nad tím ještě jednou krátce zamyslel, než jsem zvolna zavrtěl hlavou. Asi ne? Nakonec jsem pokrčil rameny. Tak jistý jsem si tím být zase nemohl. Že jsem ty tvory nikdy neviděl ani o nich neslyšel nemuselo znamenat, že vůbec neexistují. Na světě se našla spousta zvláštností a obzvlášť na Gallirei o ně nebyla nouze. Takže kdo ví. Třeba na ně ještě narazím.

Když se tmavá vlčice rozhovořila o své rodině, její smutek mě zasáhl. Chtěl jsem ji utěšit, ačkoliv jsem věděl, že setřást tyhle pocity není jen tak něco snadného. A protože jsem jí nemohl nic povzbudivého říci, přiblížil jsem se a svou podporu vyjádřil přátelským dotykem. Islin se neodtáhla, ba naopak, přitiskla se ke mně blíže v těsném objetí. Usmál jsem se - bylo to příjemné a také bylo příjemné narazit na někoho, kdo se kontaktu nevyhýbal. Ne každý byl takový, i když na druhou stranu, proč by se každý jen tak nechal ochmatávat od nějakého podivného hromotluka, že? Kdybych si někdy našel partnerku, nejspíš bych byl hrozná přísavka, napadlo mě najednou a vlastně skoro z ničeho nic. Moc často jsem o tomhle totiž neuvažoval. Prožil jsem celý život jako zcela nezadaný a neměl jsem nikdy pocit, že by mi kvůli tomu něco scházelo. Ne snad, že bych se vyloženě bránil, ale nikdy jsem ani nijak výrazně neprahl po vztahu. Měl jsem kolem sebe vždy dost přátel, abych se necítil osamělý, a to mi ke spokojenosti vždy stačilo.
To ale neznamenalo, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Láska mi byla pořád tak trochu záhadnou věcí, i když jsem už prožil pěkných pár zim. Potkal jsem v životě malou hrstku vlčic, ke kterým jsem snad i cítil něco víc, než pouhou přátelskou náklonnost, ale nikdy jsem neměl pocit, že by se ony cítily stejně. Ne, že bych to nechápal. Svázat svůj život s někým, kdo spočívá v nekonečném mlčení asi nebyla cesta, po které by se většina vlčic chtěla pouštět. Přesto... třeba někdy na nějakou takovou vlčici narazím. Nějakou, které nebude moje němota překážet. Třeba bude mít ráda ticho - nebo bude třeba tak upovídaná, že to ani nebude vadit. Vlastně bych byl asi raději, kdyby toho hodně namluvila. Rád jsem poslouchal. Ale těžko říct, s kým bych asi nakonec mohl skončit? Nechtěl jsem si dopředu vymýšlet každý detail o "té pravé". Věřil jsem, že až - jestli - se s ní setkám, tak to poznám. I když mi bylo jasné, že ne na první pohled, jako v pohádce nebo nějakém za kožich přitaženém příběhu. Ve skutečnosti to takhle obvykle nebývalo.
Věděl jsem jen, že má potencionální partnerka by byla dobrou duší. Nevydržel bych s někým, kdo je hrubý k ostatním nebo nějakým zahořklým kazisvětem. Chtěl bych být s někým, s kým bych se mohl smát a s kým bychom si vzájemně kryli záda. Věděl jsem, že bych jí dal všechnu lásku, kterou v srdci nosím a že bych jí snesl modré z nebe, kdyby na to přišlo (a kdybych já přišel na to, jak to udělat). Po ní bych nechtěl, aby mi nic nosila, z nebe ani odjinud. Jen, aby mě měla taky tak ráda, jako bych já měl ji. Ale... to byly všechno jen představy. Možná se něco z nich jednou vyplní a možná také ne. Tak či tak mě nijak nedrásal fakt, že se mi ona pověstná "pravá láska" nejspíš celý život vyhýbala. Byly přece v životě i jiné věci a i jiné vztahy, než ty romantické.

Snažil jsem se Islin uklidnit a ujistit o tom, že se nemusí ničeho děsit, ať už důvodem její náhlé nervozity bylo cokoliv. Nepustila se na úprk, takže jsem možná alespoň trošku uspěl, ačkoliv... těžko říct. Z jejích slov totiž bylo jasné, že asi úplně netuší, co to tady nacvičuju. Pokusil jsem se jí to vysvětlit, čenichem jsem pokývl k ní a předvedl (dle mého názoru) celkem slušné divadlo nervózního rozhlížení a poplašeného výrazu, načež jsem se ale hned usmál, zavrtěl hlavou a ještě to pro pořádek odmávl tlapou. Nemusíš se ničeho bát. Jen jsem doufal, že ji má snaha o komunikaci nezmate ještě více.
Vzápětí se ale tmavá vlčice rozhovořila o tom, co ji asi přivedlo do těchto končin. Hledala rodinu, konkrétně svoji sestru. Poslouchal jsem pozorně v naději, že bych jí třeba mohl pomoci, ale mohl jsem napínat uši, jak jsem chtěl - nic z toho, co Islin říkala, mi neznělo povědomě. Žádnou Ellë jsem neznal a ani o Cynthii jsem nikdy neslyšel, ale jestli už měla jiné jméno, mohl jsem ji klidně potkat a ani o tom nevědět. Povzdechl jsem si a omluvně zavrtěl hlavou, jako že jsem o ní neslyšel. Islin se na to ale snažila nahlížet pozitivně. Pravděpodobně mi trochu udiveně nadskočila kůže nad očima, když zmínila trylky a nějaké... mechohuby? O takových zvířatech jsem jakživ neslyšel a to jsem si vždycky myslel, že se v nich celkem vyznám.
Rozuměl jsem ale tomu, co to je stýskat si po někom blízkém. To, jak Islin mluvila o Ellë ve mně vyvolalo vzpomínky na Badri, mou vlastní sestru, která teď už také byla bohové ví kde. V horách byla asi mou nejbližší kamarádkou, i když jsme se samozřejmě pošťuchovali a přetahovali, jako všichni sourozenci. Badri měla toulavé tlapy stejně jako já, tehdy, když jsem byl mnohem mladší. Prošmejdili jsme spolu všechna možná zákoutí hor i okolí, zažili jsme spolu první lovy i spoustu jiných dobrodružství. Badri byla chytrá za nás za oba a taky toho namluvila dost za dva vlky, ale přesto jsem si s ní vždycky připadal, jako že mluví se mnou, ne jenom na mě, jako to někteří měli ve zvyku. Rozuměli jsme si dobře, vždycky jsme si užili spoustu zábavy - a že jsme jeden druhému někdy zákeřně zmatlali celý obličej sněhem nebo ho vytahali za ucho, když nám už moc lezl na nervy? To se vždycky ztratilo jako voda, co odteče z kopců. Chyběla mi, i teď, po všech těch letech. Měl jsem rád všechny své sourozence, ale s Badri jsem si byl nejbližší. Doufal jsem, že je v pořádku a že na mě taky ráda vzpomíná. A chápal jsem také, proč se najednou Islin tváří tak ztrápeně, když vzpomíná na svou sestru. Pomalu jsem se vytáhl do sedu a zlehka do menší vlčice povzbudivě drknul čenichem, aniž by mě napadlo, že o moje ošmatávání nemusí stát. Bylo mi jí líto, jak tak přede mnou smutnila.

Doma. Jak se tam asi mají? přemítal jsem. Už jsem odtamtud byl pryč pořádných pár zim, ale popravdě jsem si nedokázal představit, že by se můj rodný kraj příliš změnil. Někdy se mi zdálo, že se horám čas vyhýbá, všude kolem plyne normálně, ale tam jako by se všechno hýbalo zpomaleně. Nejspíš to měl na svědomí ten všudypřítomný chlad. Stejně jako hadi a ještěrky v chladném počasí tuhnou a zpomalují, zlenivěl z toho i čas a tak se v horách všechno měnilo jen velice pomalu.
Někdy se mi po horách stýskalo. Zvykl jsem si na život v teplejších krajích a rozhodně jsem si užíval sluníčko i ostatní výhody života v podnebí, které není tak drsné, ovšem těžko jsem mohl zapomenout, odkud jsem přišel a kde jsem se narodil. Sever měl svoje kouzlo. Bylo to drsné kouzlo, hrubé, ale bylo tam. Trochu se mi zamžil zrak, jak jsem vzpomínal na vysoké štíty hor, ze kterých nikdy úplně nezmizel sníh, na ledové prameny, které hopsaly po svazích, na všechny ty výhledy, které jsem mohl vidět stokrát, ale když slunce dopadlo ve správném úhlu, stejně mi dokázaly znovu vyrazit dech, jako bych je viděl úplně poprvé.
Život tam nebyl snadný. Zima se s nikým nemazlila, stejně jako složitý terén. Na některých stezkách stačil jeden špatný krok a už jste se řítili ke zkáze. Zrovna tak ztratit se ve sněhové bouři mohlo být osudným. Měl jsem přátele, které si hory vzaly, aby je už nikdy nevrátily. Žít tam vyžadovalo schopnosti a tuhý kořínek, ale spousta věcí závisela jenom na štěstí. A také na přátelství a poutu smečky. Všichni jsme si pomáhali, nikdo nikdy nezůstal ve štychu. I když se všichni ve smečce pokaždé na všem neshodli, když šlo do tuhého, drželi jsme spolu a starali se jeden o druhého. Chápal jsem, proč by spousta vlků nechtěla v horách žít, i proč jich spousta odešla hledat štěstí jinam. Vždyť i já odešel, ale nebylo to kvůli horám. Mě pryč táhly jiné věci a tak i po všech těch letech (možná právě proto, že to už bylo tolik let) mi rodné hory ve vzpomínkách připadaly tak trochu jako ráj.

Opět mezi námi nastalo ticho, ale tentokrát jsem v něm nebyl tak spokojen. Doufal jsem, že jsem Islin ničím nevyděsil... Snažil jsem se ji uklidnit, ale těžko říct, jestli to k něčemu bylo. Zdálo se, že vlčice se zase ztratila ve vlastním světě. Rozhodl jsem se nechat ji tedy na pokoji, zbytečně na ni netlačit. Zahleděl jsem se skrze větve stromů k obloze.
Bylo teplo a s večerem se moc neochlazovalo. Měl jsem léto rád, ale bez vln veder bych se vskutku obešel. Měl jsem na ně trochu příliš hustý kožich. Možná bych se na nejteplejší dny měl odstěhovat k horám, pomyslel jsem si, ale bylo mi jasné, že to dost dobře nejde. Nemohl jsem celé léto trčet někde pryč. Už posledně jsem se zatoulal na delší dobu, než by bylo zdrávo, nešlo to takhle vést i nadále.
Ale mohl bych alespoň navštívit to veliké jezero, pomyslel jsem si a trochu se zasnil. To bylo opravdu krásné místo. V zimě jsme si tam přece užili spoustu zábavy, když jsme bruslili a klouzali se po zamrzlé hladině, hráli hokej se šiškou a vůbec všemožně blbli. Také to bylo jedno z prvních míst, která jsem vůbec na Gallirei navštívil, alespoň pokud si to dobře pamatuju. Nepotkal jsem se tam s Lilac? vzpomínal jsem. Ano, zcela určitě jsem se tam s ní potkal! To bylo ještě brzy z jara, všude byl rozměklý sníh a jezero ještě vůbec nebylo na koupání, ale vím, jak okouzlený jsem jím byl už tehdy. Jeho hladina byla jako obrovské zrcadlo, vlnky se po něm rozbíhaly v jemném vánku, bylo to jedno z nejhezčích a největších jezer, jaká jsem kdy viděl.
K vodě mě to vždycky táhlo. Asi se to dalo pochopit, vzhledem k vrozené magii, kterou jsem dostal do vínku. Kdykoliv jsem byl na novém místě, zdálo se mi, že vodní zdroje jsem měl vždycky zmapované hodně rychle. Taky to samozřejmě bylo důležité - nikdo nechce zůstat trčet uprostřed ničeho a netušit ani, kde by se mohl napít. Já se ale o vodu zajímal nejen z praktických důvodů, ale zkrátka i proto, že byla fajn. V horkém letním dni nebylo nic lepšího, než se ochladit v řece nebo jezeře... a to veliké jezero nedaleko odtud momentálně znělo vážně lákavě. Troufl bych si říct, že lepší místo na koupání a odpočinek se bude hledat jenom těžko.
Navíc jsem asi jezeru za leccos vděčil. Kdybych na něj nenarazil a nezastavil se u něj, možná bych Lilac vůbec nepotkal. Pak by se všechno mohlo odehrát úplně jinak. Nemusel bych se dozvědět, že je na zdejším kraji vůbec něco zvláštního, nedoslechl bych se o místních smečkách, asi bych ani nepotkal Maeve, protože bych nenavštívil Borůvkovou smečku, no a kdybych nepotkal Maeve, pak bych vůbec neměl důvod se sem do Borůvky vracet, tudíž bych nejspíš vůbec nenarazil na Baghý a asi bych se tady v lese vůbec nezdržoval. Nebo třeba taky ano. Bylo mi jasné, že to všechno asi těžko můžu přisuzovat jednomu zastavení u jezera, ale i tak jsem si to místo oblíbil. Jen jsem si přál, abych ho mohl navštěvovat častěji. I když co mi vlastně bránilo? Bylo přece hned za rohem a tady bylo počasí ke koupání mnohem vhodnější, než třeba doma. Nojo, doma...

Zastavil jsem se kousek od okraje území a zahleděl se na Islin s veselým očekáváním, že se jí naše borůvkově voňavé území bude líbit. Na její tváři jsem ale zahlédl cosi, co bych tam vůbec nečekal - obavy a strach. Poplašeně vybreptla, že by asi měla odejít, ale nikam se nerozběhla, zůstávala pořád poblíž. Ustaraně jsem nakrčil čelo. Co ji tak poděsilo? Vždyť se nic neděje, poslal jsem k ní konejšivou myšlenku, kterou nemohla slyšet, a sedl jsem si, abych se nad ní přestal tyčit jako nějaký Goliáš. Vyděsil jsem ji něčím? Sklopil jsem hlavu a oháňkou ometal lesní zem a borůvčí, lehce jsem se usmíval a vůbec jsem se snažil vypadat tak neškodně, jak jsem jen dokázal, abych Islin ujistil o tom, že jsem ji sem nedovedl, abych ji sežral, nebo co si vlastně myslela. To jsem zase něco vyvedl, spílal jsem si v duchu, i když mi nebylo jasné, co přesně jsem provedl. Myslel jsem to dobře. Když se tak zajímala o smečky, chtěl jsem jí ukázat tu naší, ale ona nejspíš nabyla nějakého mylného dojmu.

Možná si vážně myslela, že jsem ji sem dovedl, abych jí ublížil? Kdybych byl takový, už jsem to mohl udělat u řeky, ačkoliv jsem samozřejmě na nic takového niky ani nepomyslel. Leda by si myslela, že jsem ji přivedl za nějakými kumpány, kteří by mi s tím domělým hrozným skutkem pomohli? Ale my nebyli smečkou barbarů. Věděl jsem, že to Islin nemůže vědět a říct jsem jí to taky nemohl. Nebyli jsme žádná zákeřná smečka! To kdyby měla smečku třeba taková Smrt... Kdoví, jak mě to v tu chvíli vůbec napadlo, ale přejel mi z toho mráz po zádech, jen jsem si to představil. Pod vedením oné děsivé vlčice by se určitě slézali jen ty nejzákeřnější a nejpodlejší povahy, jaké se na Gallirei najdou. Možná by jim i nadělila ty nejhrůznější magie, jaké má ve svém arzenálu - i když, možná by to ani jako její stoupenci neměli zadarmo, kdoví, jak daleko až chamtivost bohyně může sahat. Každopádně by ale byla Smrt děsivou alfou, které by nebylo radno se vzpírat. Skoro jsem ji viděl, jak sedí uprostřed své zříceniny na chladném mramorovém trůně a pevnou tlapou vládne svým podřízeným vlkům, služebníkům a společníkům, kteří plní její každé přání a postupně se stávají větším a větším nebezpečím pro všechny, kteří žijí v okolí. Jistě by si totiž přála roztahovat se pořád na větší území, zabírat si lesy i louky a získávat si další a další členy pro svou hrůzyplnou smečku. Možná by tam pak už nebyli jen zlí a zkažení vlci, ale i ti, kteří prostě jen měli strach se jí postavit. Lehce jsem se otřásl. Byl bych já dost odvážný na to, abych se vůli Smrti vzpíral? Nebo bych nakonec i já skončil v jejích řadách a připojil se k ní, i když by mi to bylo úplně proti srsti? Rád bych věřil tomu prvnímu, ale pravdou bylo, že jsem jen těžko mohl odhadovat, jak bych se v takové situaci zachoval. Hádal jsem, že to nikdo pořádně neví, dokud tomu nestojí tváří v tvář. Jen jsem doufal, že v takové situaci nikdy neskončím a že žádná podobná smečka nikdy nevznikne... bylo totiž strašidelné na to jenom myslet.

Ale byla to jen představa - teď jsem se hlavně soustředil na to, abych nějak uklidnil Islin. Ale jak, jak ji přesvědčit? Ze sedu jsem se pomalu sesunul do lehu, abych se ještě víc zmenšil, a s už doslova psíma očima naklonil hlavu ke straně v naději, že mi třeba řekne, co ji tak rozházelo.

//Mahtaë

Kráčeli jsme pomalým tempem podél řeky směrem k lesu. Chvílemi jsem zpomaloval a čekal na Islin, která se opět pohroužila do mlčení a zamyšlení. Nevadilo mi to. Nebylo to nepříjemné ticho. I já se za chůze ponořil do vlastních myšlenek a představ.
Jaké by bylo být alfou? Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, protože to pro někoho jako já nebylo příliš reálné. A to nejen proto, že by mnoho vlků asi nechtělo za vůdce někoho, s kým se jen těžko domlouvají. To by se snad i dalo nějak překonat. Neměl jsem ale na vůdcovskou pozici zkrátka vůbec povahu. Na něco takového jsem byl příliš měkký - ne, že by snad každá alfa musela být nějaký despota, to vůbec ne, ale musela mít nějakou autoritu. Já na tohle nebyl stavěný. Raději jsem poslouchal, než abych ostatní vedl. Ale i tak... kdybych měl vlastní smečku, jak bych ji asi vedl?
Představoval jsem si smečku někde pod horami, v jehličnatém lese plném skal, možná by poblíž byla i řeka s pořádně ledovou vodou. To bylo takové moje vysněné místo. Borůvkový les se od té představy dost lišil, ale to nevadilo - kdybych tam vážně žil, už bych o tom nemohl snít a to samo o sobě mělo také svoje kouzlo. Tam by tedy sídlila moje smečka. A svoje místo by tam měl každý. Každá zbloudilá duše, která hledala domov a místo, kam patřit, by ho v tom lese našla, ať už by to byl vlk silný nebo slabý, mladý či starý, zdravý či nemocný... věděl jsem, že kdyby to bylo na mě, snažil bych se najít nějaké místečko pro každého. Nejspíš by to tedy nebyla ta nejsilnější smečka plná těch nejnamakenějších machrů, ale to přece nebylo to nejdůležitější. Nechtěl bych tu nejlepší smečku, co by se mohla roztahovat všude možně, zabírat území jiným smečkám a prát se s tuláky. Já bych chtěl smečku, která by byla silná proto, že v ní všichni drží pohromadě a pomáhají si, protože jsou z jedné rodiny, i když je třeba nepojí společná krev.
Každý by měl takovou funkci, která by mu nejlépe vyhovovala. Věděl jsem, že někteří vlci měli dojem, že vlčice by měly být pečovatelkami a učitelkami, zatímco věci jako lov a obranu území by měli nechat samcům. Nikdy jsem to nechápal a naopak jsem věděl o spoustě vlčic, které by komukoliv, kdo zastával takovéhle hloupé názory nakopaly natřikrát zadnici. Sám jsem byl navíc roky pečovatelem a vůbec jsem nenabyl dojmu, že bych kvůli tomu byl nějak menším samcem. Byla to zkrátka funkce, která mě bavila a kterou jsem chtěl dělat, tak jsem ji prostě dělal. V mé smečce by to bylo podobně. Jistě, musely by se zastat všechny funkce a všichni nemohli být lovci, ale nenutil bych nikoho zabývat se něčím, co naprosto nesnáší. Možná by se vlci v jednotlivých funkcích mohli i střídat, aby si vyzkoušeli všechno a přišli na to, k čemu se nejvíc hodí. Nebo ji po čase vyměnit za jinou, kdyby je ta původní omrzela. Nikdo nemusel dělat to samé navždy, pokud tedy nechtěl.
A co postavení ve smečce? Co povyšování na vyšší pozice? To byla pro mě vždycky poněkud zapeklitá věc i jako pro člena. I když jsem to totiž třeba dopracoval na vyšší příčku v žebříčku, neměl jsem žádnou zvláštní potřebu se povyšovat nad ostatní ani jsem nenabýval dojmu, že by se mnou snad měli jednat nějak jinak jen kvůli vyššímu postavení. Nejspíš by to mělo záviset na svěřených povinnostech a na věrnosti smečce, přemýšlel jsem. Vlci, kteří měli víc práce a povinností, by dostali vyšší postavení a v případě potřeby by tak mohli svěřovat úkoly i těm níže postaveným a vést je. Nechtěl bych ale, aby někdo svého postavení zneužíval a z níže postavených vlků si dělal poskoky... hm. Tohle je zapeklité. Musím se někdy zeptat Baghý, jak o tom rozhoduje ona. Přišlo mi totiž, že to rozhodování o všem, co se smečkou děje, prostě nemůže být snadné. No, ostatně byla spousta důvodů, proč jsem vlastní smečku neměl a tohle celé zůstalo jen v rovině představ. Nejspíš bych to ani nechtěl, život řadového člena mi zcela a naprosto vyhovoval.

To už nás ale řeka dovedla až k hranicím Borůvkového lesa. Zastavil jsem a počkal na Islin, které jsem zase trošku utekl, a pokývl jsem hlavou ke stromům smečkového území, aby bylo jasné, že jsme tady. Pokud ale černé vlčici fungoval čenich, určitě to už zjistila sama. Zamával jsem ocasem a pomalu vkročil do lesa. Nechtěl jsem ji vodit nijak hluboko na území bez dovolení, ale hádal jsem, že dokud zůstaneme na kraji, nikomu to vadit nebude. Nadechl jsem se vůně borůvek, které už dozrávaly všude kolem, rozhlédl se po lese, který samozřejmě vypadal úplně stejně, jako když jsem odcházel, a pak jsem pohledem plným veselých jiskřiček zastavil na Islin, co ona na to.