Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tetička vypadala asi tak šokovaně, jako by právě spadla z měsíce a já se stále usmíval, ačkoliv když jsem Baghý všechno vysvětlil, ten úsměv se stal poněkud váhavým. Netušil jsem, co mi na to všechno hnědá vlčice odpoví... vypadala chvíli nadšeně, chvíli zase zmateně a já si byl celkem nejistý tím, co se vlastně z toho všeho nakonec vyklube.
Ale očividně jsem se obával naprosto zbytečně, protože když jsem se konečně dostal na konec svého vyprávění, vlčice vyskočila na všechny čtyři a nadšení z ní přímo sršelo. Jako bych jím byl nakažen, vyskočil jsem předníma do vzduchu a vzápětí jimi klesl zase dolů a protáhl je dopředu, až se mi břicho otíralo o sněhové závěje a zadek s oháňkou mávající už zase zběsile sem tam trčel k obloze. Baghý mě vůbec neměla za blázna. Přiznala, že sama se u onoho - bůžka? ducha zimy? - zastavila a její přání že se neslo v podobném duchu, jako to moje. To mě zarazilo v mém trojčení, narovnal jsem se ze závěje a zahleděl se vlčici do jediného zdravého oka. "Vážně?" Zahřálo mě u srdce vděkem. Tetička sice vypadala, že moc neví, jak to všechno vyslovit, ale já jen potřásl hlavou. "Vypadá to, že jsme si vzpomněli jeden na druhého," broukl jsem jemně v duchu a pousmál se.
Vzápětí jsem se ale spíš útrpně zašklebil, když ke mně dolehly Baghý myšlenky, následované vzápětí jejími slovy, takže se mi to v hlavě všechno mísilo ozvěnou - zřejmě ten dárek měl i své mouchy, ale nechtěl jsem na ně momentálně poukazovat. "Jo, to můžeme! Tedy... prý to kouzlo není napořád, takže bychom ho měli využít co nejvíc, dokud funguje!" Určitě toho bylo hodně, co Baghý chtěla slyšet a já taky měl spoustu věcí, které jsem jí chtěl říct, ale ještě chvíli jsem s tím musel počkat. Přitočila se k nám totiž Tati a Baghý měla cosi, co jí chtěla sdělit. Když mě Baghý oslovila oním novým jménem, které jsem dostal, a pak mi věnovala váhavý pohled, jen jsem mávl tlapou - jen ať si to společně nejdřív vlčice vyřeší, pak bude času dost. Usadil jsem se do sněhu opodál a vyčkával.

Jakmile jsem k tetičce vyslal to opatrné slovo, leknutím sebou škubla a začala se rozhlížet, jako by očekávala, že najde ještě někoho dalšího, kdo to k ní mluvil. Takže to funguje. To mě podrž, ono to vážně funguje! Úsměv se mi ještě rozšířil a nadšeně jsem přikývl, když se mě zeptala, zda za tím stojím já. Pak jsem si ale uvědomil, že vůbec nemusím kývat, že jí to můžu prostě říct. Bylo to tak jednoduché, když jsem pochopil, jak na to. Jako bych to dělal odjakživa. "Ano, to já," broukl jsem k Baghý tichou myšlenku a přiměl se trochu uklidnit, protože jsem viděl, že je z toho vlčice pořádně překvapená. Aby taky ne! Já bych se asi taky pěkně divil, kdyby ke mně můj němý synovec najednou začal telepaticky promlouvat, možná bych i zpochybňoval svůj zdravý rozum. Akorát že já žádného němého synovce neměl. Nebo možná ano, ale rozhodně jsem o něm nevěděl. "Byl jsem se podívat v horách," začal jsem objasňovat, co se vlastně stalo. "Vylezl jsem až na nejvyšší vrcholek a potkal tam Vlčíška. Já vím, že to asi zní praštěně, ale je to vážně tak! Říkal, že mi může splnit přání." Když jsem nad tím tak přemýšlel, vážně to znělo jako něco z povídačky pro vlčata, ale já si to nevymýšlel a věřil jsem, že Baghý mě ze lži neobviní. Ostatně podivné jevy tu nebyly ničím neobvyklým... a důkazy byly přímo tady. "Chtěl jsem... přál jsem si s tebou mluvit. Doopravdy mluvit. A on mi to splnil. Vážně to dodržel." Zastřihal jsem zvesela ušima, ale ve tváři jsem teď trochu zvážněl. Sám jsem tomu měl problém uvěřit, ale nepochybně to bylo skutečné. Jen... jen jestli Baghý moje přání ocení tolik, jako já? Znovu jsem na ni upřel vyčkávavý pohled, tentokrát s lehkou obavou. Třeba by byla radši, kdybych zůstal mlčet. Ne, že bych tomu opravdu věřil, ale ta pochybnost se přece vynořila.

//Z. Galtavar

Sice byla tma a na nebi se začaly sbírat mraky slibující pořádnou chumelenici, ale paprsek měsíce sem tam ještě probleskl až k pohádkově zasněžené zemi. Právě v jednu takovouhle chvíli jsem u jezera rozeznal tmavou vlčí siluetu a srdce mi poskočilo - to musela být Baghý! Takže tady pořád byla. Pospíšil jsem si, těch posledních pár desítek metrů jsem se přiměl ke cvalu, na tlamě mi zářil široký úsměv, když jsem se k ní zadýchaně řítil. Jak se vzdálenost mezi námi zkracovala, uvědomil jsem si, že vůbec nevím, jak ten Vlčíškův dárek funguje a co mám vlastně dělat, až k Baghý dorazím, ale na to už bylo příliš pozdě. Než jsem totiž na něco přišel, už jsem smykem brzdil ve sněhu před hnědou vlčicí, až jsem si z toho sedl na zadek. Okamžitě jsem pocítil úlevu v mých uchozených, bolavých nohou, ale téměř jsem to nevnímal. Soustředil jsem se totiž na vlčici přede mnou.
Prvních pár chvil jsem na ni jen vysmátě zíral, ocas kmitající sem tam, ve tváři výraz, jako bych se chystal cosi říct, jenže to samozřejmě nešlo. Zas tak magický Vlčíšek nebyl. Ale něco přece udělal. Vzpomněl jsem si, jak jsem v horách hovořil s ním. No jasně. V tom to určitě vězí. "Baghý?" vyslal jsem zkusmo k vlčici myšlenku, opatrně, jako bych se bál, že jí snad má nevyřčená slova vrazí facku, když to udělám moc zhurta, a zahleděl se jí do očí s napjatým očekáváním. "Ehm... slyšíš mě?" Cítil jsem, že se mi samým napětím srdce rozbušilo rychleji. Bude to fungovat? Opravdu?

//Na'hi přes Ageron

Lesem jsem ještě kráčel vcelku zvolna, abych dopřál svým stárnoucím kostem trochu odpočinku, ale jak se přede mnou objevila otevřená pláň, zrychlil jsem do poklusu. Už mě vážně příšerně bolely nohy a těšil jsem se, až si na chvíli sednu, ale teď jsem ještě nemohl zpomalit. Musel jsem najít Baghý. Musel jsem jí říct, co za dárek nám Vlčíšek nadělil... a pak ještě všechno ostatní. Klusal jsem zachumelenou plání pod stříbrnou září měsíce zpět k jezeru, kde se naše cesty naposledy rozešly. Baghý měla posledně namířeno s Tati do smečky, ale já netušil, jestli se tam už vydaly a pokud ano, jestli byla tetička stále v lese, nebo zda už byla zase někde jinde. Rozhodl jsem se tedy s jejím hledáním začít tam, kde jsme se naposledy rozešli. To se mi zdálo asi nejlogičtější. Ostatně, třeba tam pořád ještě byla? Možná ji něco zdrželo. Ale já se zdržovat nenechal ničím. Nekoukal jsem nalevo napravo, prostě jsem se hrnul vpřed, od tlamy mi stoupaly stříbrné obláčky páry, jak jsem si to funěl po pláni za tou jedinou rodinou, která mi zbyla.

//VVJ

//Safírové jezero přes Sněžné hory

Dál jsem se motal na okraji hor. Přišlo mi momentálně snazší se jich držet, než se pokoušet překračovat další řeky a kdoví, co ještě. Měl jsem totiž tak trošku naspěch. Vykračoval jsem si sice lehkým, vycházkovým tempem, protože po tom bruslení a šplhání a následném lyžování z hory dolů toho měly moje staré kosti už celkem dost, ale i tak jsem se nemínil zbytečně zdržovat. Moje tělo možná bylo unavené, ale moje duše se vznášela na růžovém obláčku. Budu si moct promluvit s Baghý. Doopravdy promluvit. Stěží jsem věřil svému štěstí, ale byl jsem si jistý, že to na vrcholku hory s Vlčíškem rozhodně nebyl sen. Něco jsem přece cítil, ne? Spadl na mě ten modrý prach a já hned věděl, že se něco změnilo. A teď jsem to měl potvrzené.
Tlapy mě zavedly k dalšímu jezeru. I když tohle bylo spíš jezírko. Ovšem i když bylo mnohem menší, než ta dvě ostatní, která jsem navštívil, zamrzlé nebylo. Na povrchu mu plavala trochu ledové tříště a to bylo všechno. Zastavil jsem na jeho břehu, na chvíli rozptýlen tím zvláštním jevem, a pošťouchl kousek ledu na jeho hladině tlapou. Lehce jsem se otřásl. Voda byla ledová, ale zamrzlá nebyla. Využil jsem tedy příležitosti, abych se napil - velice opatrně a pomalu, příšerně to studilo, ale pořád to bylo lepší, než žrát sníh. Osvěžen jsem pak vyrazil dál. Doufal jsem, že Baghý bude v lese nebo ji potkám po cestě. Nemohl jsem se dočkat!

//Z. Galtavar přes Ageron

//Zubatá přes Sněžné hory

Chvíli jsem šel, chvíli jsem se zase spíš klouzal a sáňoval volným stylem z hor dolů. Rozhodně to bylo mnohem snazší, než ten výšlap nahoru. Nepochybně taky nebezpečnější. Ale já si momentálně připadal nesmrtelný! Musím najít Baghý, a to hned. Ta bude koukat! letělo mi nadšeně hlavou, zatímco jsem se smýkal dolů z dalšího sněhem pokrytého svahu a vítr mi svištěl kolem uší. Byl jsem obalený jako sněhulák, ale byl jsem asi ten nejšťastnější sněhulák na světě. Potřeboval jsem se zkrátka co nejdřív přesvědčit o tom, že Vlčíškův dárek opravdu funguje. Neviděl jsem důvod, proč by neměl. Ale jestli opravdu fungoval... whoa. To by bylo něco vážně skvělého.
Z posledního kopce jsem se sklouzl až k jezeru, kolem kterého jsem předtím nešel. Bylo rozhodně o dost menší, než veliké jezero, na kterém jsme bruslili, ale bylo na něm zase cosi malebného, jak se tu tak skrývalo v objetí hor. Rovněž bylo zamrzlé. Nebylo divu, tady byla mnohem větší zima než u jezera dole a to bylo taky zmrzlé na kost. Aspoň u krajů se tady led zdál být opravdu silný. Vkročil jsem na něj, zkusmo poskočil, ale led se dle očekávání ani nehnul. Zahleděl jsem se do středu jezera - vypadalo to, jako by tam z něj vystupoval kus země. Zvědavost mi nedala, zamířil jsem tím směrem, ale když jsem byl pár metrů od břehu, z ledu pode mnou se ozvalo zlověstné hlasité rupnutí. Pohlédl jsem pod své tlapy, kde se teď v ledu objevila světlá puklina, a přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jak je jezero pode mnou náhle hluboké, i když se u břehu tvářilo mírumilovně a nevinně. Najednou mi došlo, že ten ostrov zase tak moc vidět nepotřebuju. Rychle jsem doklouzal na pevnou zem a vydal se radši hledat tetičku.

//Jezero Na'hi přes Sněžné hory

//Dlouhá řeka přes Sněžné hory

Když jsem byl na druhém břehu, vydal jsem se zase na sever a brzy jsem už měl hory skoro na dosah. Terén byl kopcovitější a kopcovitější, kameny se zvětšovaly, až se z nich stávaly balvany a z balvanů skály. Na jeden takový balvan jsem si vyskočil, chvíli jsem se zastavil, nastavil tvář horskému vánku a nasál ten studený, voňavý vzduch do plic. Na okamžik se mi zdálo, jako bych byl zase zpátky doma, před naší jeskyní. Tehdy jsem vůbec netušil, jakým směrem se můj život bude dále ubírat. Netušil jsem, že už brzy se ztratím a nechám za zády mámu, sourozence a všechny a všechno, co jsem kdy znal a miloval. Netušil jsem, že se setkám s malou Eirou, která byla podobně ztracená jako já, ale ona se narozdíl ode mne vrátila zase zpátky domů. Nevěděl jsem o existenci Cedrové smečky, ani o tom, že v ní prožiji velkou část svého života a mnoho chvil štěstí a radosti, které však postupem let nahradí smutek a hořkost, které mě nakonec pošlou na další cestu… Nevěděl jsem ani, že někde po světě mi pobíhá ztracená rodina. Ne, tehdy jsem netušil nic z toho. Jen jsem si užíval života v objetí krásných a drsných hor. Tyhle byly podobně krásné a nepochyboval jsem, že jsou i podobně drsné a nebezpečné. A přesto mě cosi táhlo k tomu vydat se výše. Vlastně se mi zraky upřely na horu, která se zdála být ze všech nejvyšší. Ty jsi normální blázen, ozval se hlásek rozumu v mojí hlavě, ale přišel příliš pozdě, protože moje tlapy si už hledaly cestu sněhem.
Výstup to nebyl snadný, co si budeme vyprávět. Nejen, že to bylo pěkně do kopce, ale sněhu tady bylo o poznání více než v nížinách a taky tu pěkně vyfukovalo, že dokonce i já se svým huňatým kožichem jsem trochu pociťoval hryzání chladu. Nebylo ale nic, co bych nedokázal překonat. Myslel jsem totiž na to, jak dokonalý musí být z vrcholku výhled. Celá Gallirea tam odtud určitě bude vidět jako na dlani. Ta představa mě poháněla vpřed.
Šlo mi to celkem pomalu, musel jsem chvílemi odpočívat, ale tím jsem se nijak nezatěžoval. Nespěchal jsem, bral jsem to poklidně. Vlastně jsem si to celé dost užíval, i když už mě bolely nohy. A nakonec, po době, kterou jsem si netroufal odhadnout, jsem stanul na vrcholku. Když jsem shlédnul do údolí, zatajil se mi dech. To je krása! vydechl jsem. Byl krásný, slunečný den a tak i výhled byl jasný a nezamlžený. U tlapek mi ležel širý kraj pod blankytně modrou oblohou, celý pokrytý sněhem a třpytivý pod chladným dotekem paprsků zimního slunce. Jen jsem tam stál a hleděl na tu nádheru a věděl, že to stálo za tu námahu, kterou jsem kvůli výhledu podstoupil.
“Je to nádhera, že?“ ozvalo se náhle za mnou. Ten měkký, příjemný hlas jsem nepoznával, takže jsem se otočil, abych si prohlédl toho, kdo se na horu taky vyšplhal, a stanul jsem tváří v tvář prazvláštnímu vlkovi. Vypadal staře – musel být mnohem, mnohem starší než já, ale zároveň z něj vyzařoval takový život, taková síla. A jako by kolem sebe šířil jakousi slavnostní, poklidnou náladu. Musel jsem na něj asi hledět jako na zjevení, protože se vlk vzápětí pobaveně rozesmál – byl to zvonivý, srdečný smích, který mě taky nutil se usmívat. “Ale notak, nekoukej tak vyjeveně! Cožpak ty mě nepoznáváš?“ Zapátral jsem v paměti, ale ne příliš usilovně. Kdybych někoho takového potkal už dřív, rozhodně bych si to pamatoval. Zavrtěl jsem hlavou. “To je hrůza, ta dnešní mládež! Já jsem přece Vlčíšek.“
Jestli jsem dosud zíral vyjeveně, nyní jsem se musel tvářit jako vyložený idiot. Vlčíšek? Duch zimy a Vánoc? Ale- “Ha, no vidíš, že mě znáš! Ano, přesně ten Vlčíšek – duch zimy a Vánoc a dobré nálady a splněných přání.“ Překvapeněji už jsem se fyzicky tvářit nemohl. Copak mi právě odpověděl? I když – proč mě to vůbec překvapovalo? Sigy mi přece taky mohl číst myšlenky, a Sigy nebyl duch ničeho, pokud jsem si byl dobře vědom. Nemělo by být zas takovým překvapením, že něco podobného dokáže i Vlčíšek. “Ty mě slyšíš?“ otázal jsem se ho přesto v duchu, jen abych si byl jist. “Samozřejmě, že tě slyším. Nejsem přece hluchý, nebo ano?“ zasmál se znovu vlk (přísahal bych, že jsem přitom zase zaslechl rolničky) a já se zasmál s ním. Nedokázal jsem si pomoci, ten smích byl nakažlivý a dobrá nálada jakbysmet. “Ne, to asi nejsi.“
Možná by mě mělo znepokojovat, že se právě bavím s bájnou bytostí, ale já se cítil naprosto klidný. Věděl jsem s naprostou jistotou, že mi od Vlčíška vůbec nic nehrozí. “Tak, a teď mi pověz, drahý Erlende, jaképak je tvoje vánoční přání? Když už jsi se vyškrábal až sem za mnou a přišel mě navštívit, bylo by jen správné ti nějaké to přáníčko vyplnit.“ Zarazil jsem se a zadumal se. “Přání, přání… no počkej, to není jen tak.“ Kecl jsem si zadkem do čerstvého sněhu a podrbal se za uchem, jako by mi to mohlo pomoci v rozmýšlení. “Mám pocit, že už všechno mám! Obzvlášť letos jsem byl obzvlášť obdarovaný. Našel jsem si nový domov a dokonce jsem taky narazil na rodinu, o které jsem ani nevěděl, že ji mám – věřil bys tomu?“ zavrtěl jsem hlavou, kdybych to nezažil, nikdy bych nic podobného nevymyslel. Ale Vlčíšek jen mlčel a jeho pohled naznačoval, že pořád čeká, až si budu něco přát. Soustředěně jsem přimhouřil oči, něco se mi totiž v hlavě začínalo rýsovat. Když už jsem se tak zmínil o Baghý, vlastně bych jeden nápad měl. “Víš, vlastně by tu možná byla jedna věc. Nepřeju si drahé kamínky, ani nechci být ten nejsilnější v okolí a střílet oheň ze zadku, ale… udělalo by mi radost, kdybych si mohl popovídat s tetou. Nějak. Teda, hlas mi asi nevnukneš, to je mi jasné, ale třeba by to nějak šlo? Nějaké vánoční kouzlo? Co myslíš?“ zahleděl jsem se na Vlčíška s prosebnýma psíma očima – a on se rozesmál na celé kolo. Stáhl jsem uši lehce dozadu a v první chvíli mě píchlo u srdce, protože jsem si už už myslel, že se mi duch Vánoc nepokrytě vysmívá přímo do obličeje, ale ve Vlčíškově tváři nebyl ani náznak zlomyslnosti. “Ale Erlende, ty trumbero, tohle přání jsem ti už splnil, když jsi ještě nebyl ani na půl cesty sem. Kdyby jen to, ale tys ho málem celé vdechnul.“ Rozzářily se mi oči – takže ten modrý prach, co se na mě snesl, vážně byl kouzelný! A vážně měl takový účinek, jaký mě napadl hned poté, co na mě dopadl! Duch Vánoc si otřel slzy smíchu z tváří a zahleděl se na mě znovu, tentokrát s jakousi podivnou něhou v očích: “Ty si vážně nic jiného nepřeješ? Nechceš nic pro sebe?“ Zavrtěl jsem hlavou. “Mně nic nechybí. Přál bych si jen, aby všichni v Borůvkové smečce byli v novém roce šťastní a zdraví.“ “Inu, to slíbit nemůžu – ale udělám, co budu moci, abych jim to štěstí doručil,“ mrknul na mě Vlčíšek. Zamával jsem vesele ocasem. “Děkuju! I za tamto první přání. Hlavně za něj… Páni, musím co nejdřív najít Baghý!“ Vlk přikývnul. “To bys měl. Určitě si budete mít hodně co povědět. Tak na co ještě čekáš? Upaluj za ní – to kouzlo nevydrží věčně, víš? Celkem dlouho, ale věčně ne.“ Jestli se věci měly takhle, pak tedy nemělo smysl vůbec ztrácet čas. “Tak jo, tak já jdu,“ přikývl jsem rázně a vykročil, pak jsem se ale roztržitě zase otočil na Vlčíška, celou dobu mi přitom zářil na tváři široký úsměv: “Ahoj! Děkuju. A… veselé Vánoce!“ Bílý vlk se plácl tlapou do čela, ale smál se přitom. “Tobě taky veselé Vánoce. A hlavně se cestou dolů nepřeraz, prosím tě.“ To bylo doporučení, které jsem si mínil vzít k srdci. Dolů jsem ale i tak mířil mnohem svižnějším tempem. Jednak kvůli tomu, že to bylo z kopce a tedy mnohem snazší, zadruhé kvůli tomu, že jsem spěchal zpět, abych co nejdříve našel Baghý a pověděl jí tuhle novou báječnou zprávu… a hned potom všechno, všecičko ostatní.

//Safírové jezero přes Sněžné hory

//Ageron

Procházel jsem pomalu lesem, až se mi náhle do cesty postavila řeka. O vodní zdroje v tomhle kraji rozhodně nouze nebyla, zdálo se, že o nějakou řeku, tůňku či jezero tu vlk zakopne téměř na každém kroku. Ne, že bych si stěžoval. Znamenalo to, že v létě tu bude spousta příležitostí na ovlažení kožichu i na pořádnou koupačku a taky tu všude určitě bude dostatek ryb. To bylo něco pro mě. Teď v zimě to ale, pravda, mohl být tak trochu problém. Ideálně bych se chtěl dostat na druhý břeh, jenže řeka si to šinula z hor dost svižnou rychlostí a její břehy byly dost strmé. Nevypadalo to bezpečně, ba naopak, dost bych se bál, že tam buď spadnu po hlavě rovnou, nebo že mě při přechodu strhne proud. Ještě jsem ale nezahazoval veškeré naděje. Třeba se někde poblíž najde místo, kde je řeka trochu přívětivější.
Vydal jsem se pomalu po břehu po proudu řeky a moc dobře si uvědomoval, že teď mířím špatným směrem, že hory jsou na severu a já jdu na jih. Občas se ale jeden musí o pár kroků vrátit, aby se mohl hnout zase kupředu – a to jsem právě dělal já. Vyplatilo se to. Po chvíli chůze jsem došel na místo, kde strmé břehy nebyly zas tak strmé, koryto řeky se trochu rozšiřovalo a voda tamtudy tekla mnohem pomaleji a mírněji, než tomu bylo dál k severu. I tak jsem se ale nechtěl moc namočit. Voda byla ledová a kdybych se tu zmáchal, mohl bych si dost dobře uhnat nějakou nemoc. Sice jsem si dost zakládal na tom, že se o mě neotře ani rýma, ale jeden nikdy neví! Jenže tady jsem nenacházel žádné příhodné kameny ani spadlé stromy, které bych mohl využít jako most. Zbývala mi tedy jediná možnost – zkusit řeku překonat co možná nejrychleji a po co možná nejmělčích místech. Jedno takové jsem si vyhlédl, odrazil se a skočil přímo na něj. Voda mi tam dosahovala jen po tlapky, ale i tak pěkně studila. Rychle jsem se proto znova odrazil a dalšími dvěma skoky jsem byl na druhém břehu. Nebyl jsem úplně suchý, ale namočil jsem si pouze nohy, takže to nebylo tak zlé. Otřepal jsem se a zamířil svižným krokem zase zpět na sever k horám. Chůze mi trochu rozproudila krev, takže mi ani nebyla taková zima na zmáčené končetiny.

//Zubatá přes Sněžné hory

//VVJ přes Z. Galtavar

Zvonečky zesilovaly a já vzhlédl k nebi, odkud se zdálo, že přicházejí - právě včas, abych si nabral plný čenich modrého prachu, který se odtamtud na mě snášel. Hepšá! rozlehlo se po pláni, až to muselo mít ozvěnu. A pak ještě jednou, a ještě. Pak už jsem ale ten prášek dostal z čenichu ven - zato jsem nemohl z hlavy dostat myšlenky na Baghý. Měl jsem pocit, že bychom si najednou mohli rozumět. Jinak, než doteď, mnohem snáze! Jenže když jsem se ohlédl přes rameno, už jsem vlčici neviděl. Zauvažoval jsem, že se vrátím, ale pak jsem zaměřil pohled k horám. Bude to jen krátký výlet a budu zpátky co by dup. Kdoví, jaká síla mě to k horám táhla. Nejspíš zkrátka volalo mé severské srdce. Chtěl jsem na chvíli zase okusit drsnou krásu zimy v horách. A tak mě tlapy nesly krásným ránem přes čerstvě zasněženou pláň. Napravo v dáli jsem viděl stádo jelenů, nebo možná losů, jak vyhrabávají trávu pod sněhem, ale příliš jsem si jich nevšímal a oni na mě také nijak zvlášť nereagovali. Byl jsem konec konců jen jeden vlk. Nebyl jsem pro ně žádná hrozba.
Netrvalo dlouho a vklouzl jsem mezi stromy lesa. Ztratil jsem tedy výhled na hory, ale směrem jsem si byl stále poměrně jistý. Zvolnil jsem ovšem tempo. Začínal jsem být přece jen celkem udýchaný a jestli jsem chtěl lozit po horských vršcích, měl bych si nějaké síly také šetřit. Doby, kdy jsem dokázal pronásledovat sněhem soby klidně celý den byly už zkrátka pryč. Roky mě doháněly, ale jednou tlapou v hrobě jsem se zatím neviděl. Bylo mi dobře.

//Dlouhá řeka

Šiška lítala po ledě sem a tam, chvíli ji měl v tlapách ten, chvíli zase ten, chvíli už to vypadalo, že ji Jerry pošle skrz tati rovnou do brány, jenže to by tým vlčic nesměl mít na své straně tetičku, která hrála s mnohem větším zapálením než všechna omladina dohromady. Podle toho, jaké metala na ledu kotrmelce, byla spíš ochotná se zmrzačit, než prohrát. Upřímně jsem zůstal poněkud vyjeveně koukat, když nejdřív vrazila Jerrymu facku křídlem, pak se překlopila dopředu, div si ty perutě nerozbila a pak... pak šiška letěla někam k nebesům. Zíral jsem na ni s pootevřenou tlamou a napůl očekával, že zmizí někde v oblacích. Ale nezmizela. Opsala krásný oblouk a začala klesat zase dolů, jenže se to stalo tak neskutečně rychle, že jsem skoro vůbec nestačil zareagovat. Jak šiška dopadla na led a odskočila, vrhnul jsem se po ní předníma, jenže byla jako živá - rozplácl jsem na ledu, tlapy sepjaté jednu přes druhou, akorát že nic nesvíraly. Šiška mi projela pod břichem přímo do brány. Prohráli jsme.
Poněkud zklamaně jsem vzhlédl od těch svých prázdných tlap, ale když jsem spatřil Baghý, jak křepčí po ledě, musel jsem vyprsknout smíchy. Vypadalo to, že se jí právě vylepšil nejen den, ale snad celý rok. Oplatil jsem jí ten drze vyplazený jazyk, v očích mi přitom už zase vesele jiskřilo a ocas kmital sem tam. Vyškrábal jsem se do sedu a povzbudivě se zazubil na Jerryho - nechtěl jsem, aby si tu prohru bral nějak k srdci. Však jsme konec konců byli v nevýhodě, ne? A překonat takový dravý zápal, jaký předvedla Baghý, to nebylo jen tak!
Ještě chvíli jsme pobyli na jezeře, ale naše sešlost se pak už začala rozpouštět. Mířila do lesa a vlčata tam posílala taky, ale já si náhle vzpomněl na to, co jsem měl původně v plánu. Kývl jsem hlavou k severu, kde se tyčily hory, a udělal pár kroků tím směrem, aby bylo jasné, že mám v úmyslu se tam vypravit. Jerry a Night se určitě vrátí do lesa spolu s Baghý a Tati, ale já chtěl ještě dokončit ten svůj výlet. Pokývl jsem všem přítomným na rozloučenou, zamával zvesela oháňkou a vykročil. V uších jsem přitom zaslechl tiché zvonečky. Co to je?

//Ageron přes Z. Galtavar

A bylo to tu! Stál jsem už na svém místě v bráně, když Jerry s Night téměř zároveň zaveleli, že se hra může začít. Sledoval jsem Jerryho, jak vyrazil kupředu k šišce a kdybych mohl, nejspíš bych hulákal z plných plic. Takhle jsem jen mlčky krčil kolena, připravený skočit po šišce ve chvíli, kdy se přiblíží, uši jsem měl připlácnuté bojovně k hlavě a v očích se mi blýskalo jak nadšením, tak zápalem pro hru. Prozatím jsem ale musel jen čekat, čekat a strážit bránu před útoky zlovolných vlčic! Jich bylo víc, měly dvě útočnice a na naší straně to chudák Jerry musel všechno oddřít sám. To zvládneš! Jseš borec! vysílal jsem k němu myšlenky v bláhové naději, že k němu snad něco z nich dolehne. Nejdřív si nevedl zas tak šikovně, odpálil šišku někam pryč, čímž to sice ztížil vlčicím, ale i sobě. To nevadí. To byl jen začátek. Máš na to, běž, bež, bě- Au. Baghý se pěkně tvrdě rozplácla na ledě. Lehce jsem sykl mezi zuby - sice jsme momentálně byli protivníci, ale pořád to byla rodina a tohle vypadalo, jako že to bolelo. Jenže když se vydrápala na nohy, už zase jsem ji sledoval s bojovnou obezřetností. Dostávala se k šišce, ale mířil k ní i Jerry. Jerry, to zvládneš, to musíš! Jenže ouha, Jerry byl další, kdo se rozplácl na ledě. A Baghý už hulákala na Night, aby jí poslala šišku. Tohle vypadalo špatně. Přikrčil jsem se - očekával jsem útok, který, pokud se nestane zázrak, byl téměř nevyhnutelný. Ještě to ale nebylo ztraceno, ještě se šiška musela dostat přese mne!

Začalo se rozdělování týmů. Night se hned přihlásila o Tati, zatímco Jerry si jako společníka do týmu vybral mě. Máchl jsem ocasem, usmál se na mladíka a přibruslil k němu pomalu o něco blíž. Baghý se připojila k Night s Tati - vypadalo to, že budeme tedy hrát vlci proti vlčicím a já s Jerrym že budeme tak trochu v početní nevýhodě. Jakto? uvědomil jsem si, že nás tady až donedávna bylo šest. Jenže v tom humbuku všude kolem se Isma stačila někam vytratit. Nakrčil jsem čelo a rozhlédl se kolem, ale kromě vlčích siluet na druhém břehu jezera jsem neviděl nikoho. Zůstal nás tedy lichý počet. Na druhou stranu, moje objemné tělo mohlo mnohem lépe zacpat branku, takže to možná nebylo zas tak nevyrovnané. Zasmál jsem se té myšlence, kterou jsem nemohl s nikým sdílet a poslouchal Baghý, jak dovysvětluje pravidla. Dobruslil jsem na naši polovinu hřiště a tam se zastavil, uši nastražené, lehce přikrčený v předních nohou, připravený vyrazit na znamení. Očima jsem hypnotizoval šišku, kterou Baghý umístila doprostřed a už jsem jen vyčkával, až Night s Jerrym zahájí hru. Už jsem se nemohl dočkat. Bylo to úplně jako bych byl zase sotva odrostlé vlče. Zítra mě možná z toho skotačení a dovádění bude bolet celý vlk, protože mi dávno bylo mnohem víc než rok, ale tím jsem se teď vůbec nezatěžoval. Teď byl totiž čas na srandu!

Chvíli jsem tam jen ležel na ledu jako velká chlupatá rohožka a vyčkával, co Baghý tedy naplánovala za hru. Když mi ale poryv větru, který se přihnal z ničeho nic, nahnal do obličeje snad celou náruč sněhu, došel jsem k závěru, že toho bylo dost a jal jsem se poněkud neochotně hrabat zpátky na nohy. Doklouzal jsem o kousek blíž k tomu, co tam Baghý vytvářela, abych se podíval, co to vlastně bude, a pomalu mi to začalo docházet. Hokej! Budem hrát hokej! To k tomu byla ta šiška, která se tady pořád překládala z místa na místo jako nějaká podivná lesní relikvie.
Nechtěl jsem se Baghý plést pod tlapy, takže jsem odklouzal zase zpátky na své původní stanoviště, bruslení mě pořád ještě bavilo a vypadalo to, že si ho ještě dost užijeme. Teď jsem ale už nedivočil jako zjančený, jen jsem se zvolna šoupal po ledu tam a zase zpět a když byla Baghý hotová s vyhrazováním hřiště a dala se do vysvětlování principu hry, zastavil jsem se úplně. Nastražil jsem uši a poslouchal, ačkoliv mi hra nebyla neznámou - však jsme doma neměli o led vůbec žádnou nouzi a strávili jsme na něm dost času. Oháňka se mi zlehka kývala sem tam a vlastně jsem se už nemohl dočkat, až začneme. Zazubil jsem se, když o mě Baghý zabrzdila a pak jsem se vyčkávavě zahleděl na Jerryho s Night, na kterých záviselo rozdělení týmů. Netrpělivě jsem přešlápl - už jsem chtěl začít, očima jsem těkal po šišce, která tam ležela urprostřed hřiště a byl bych přísahal, že se taky tvářila netrpělivě. Celý tenhle zimní výlet pro mě byl jako návrat do mládí a byl bych si přál, aby nikdy neskončil. Už dávno jsem nebyl tak spokojený, jako teď.

Valil jsem se po ledu kupředu jako lavina, ale naštěstí se zdálo, že se mi do cesty nepřiplete nikdo, koho bych strhnul sebou. Ale něco se mi do cesty přece jen postavilo - totiž samotný břeh jezera. Brzdil jsem, co to šlo, ale ono to bohužel moc nešlo a tak jsem nakonec prostě ve stále ještě nezanedbatelné rychlosti narazil na místo, kde už to dál neklouzalo. Výsledek byl vskutku famózní. Přepadl jsem po čumáku přímo do závěje, zadek mi zůstal trčet k nebesům i s oháňkou, která se ani nyní nepřestala vrtět ze strany na stranu. Začal jsem se hrabat ven, ale jakmile jsem vykoukl zase na světlo boží, zasáhla mě zdánlivě odnikud letící sněhová koule. Naprosto jsem nic takového nečekal a tak jsem chvíli jen zůstal zaraženě stát, na tváři zpitomělý úsměv a rozhlížel jsem se, odkud to přiletělo. Naštěstí jsem se nemusel rozhlížet dlouho, původce onoho útoku se totiž rozchechtal na celé kolo. Byla to Baghý - samozřejmě! Celý rozesmátý jsem se rozklouzal jejím směrem, jenže mi to na ledu pořád jaksi nešlo, asi jsem už ztratil praxi, místo toho, abych zastavil vedle ní, jsem jen ve velmi dramatickém pozvolném tempu projel kolem. Odpíchl jsem se, abych se dostal zase zpátky, ale párkrát mi tlapy jen naprázdno podklouzly, takže jsem vlastně jen běžel na místě a pak už jsem se příliš chechtal, než abych sebral sílu se o cokoliv rozumného snažit. Nechal jsem gravitaci, ať mě tedy stáhne k zemi, když jí na tom tolik záleží, ale sotva jsem se rozplácl na boku, už jsem slyšel Baghý, jak nás všechny svolává k další hře. No to jsem si nemohl nechat ujít! Vzhledem k tomu, že jsem se nenecházel moc daleko, vzdal jsem prozatím jakoukoliv snahu vstávat - prostě jsem se odpichoval tlapami ležíc na boku a sunul se ke skupince. Byl to asi ten nejlínější způsob pohybu... a byl naprosto dokonalý! Došoupal jsem se až k tetičce a vzhlédl k ní vysmátý jako měsíček na hnoji, jazyk opět plandající z tlamy po straně ven jako nepochybný znak toho, že mám hlavu naprosto prázdnou a čekám na další instrukce.

Led u kraje byl naštěstí dost silný na to, aby udržel i moje objemnější tělo a zároveň i všechny ostatní, co jsme se tu sešli. A že nás nebylo zrovna málo! To mi ale vůbec nevadilo. Naopak. Atomsféra u jezera byla vážně skvělá, nadšení ze všech přítomných doslova sálalo a brzy se všechno dění na ledě změnilo ve velice příjemný chaos. Po zmrzlé ledové ploše se rázem klouzalo sem a tam šest vlků a všichni si užívali zimní čas. No nebylo to krásné? Rozběhl jsem se a nechal led, ať mě zatáhne, kam mu je libo - jenže ouha, onen směr byl zrovna na kolizním kurzu s tou mladou vlčicí, která se k nám připojila. Lehce jsme se srazili, ale naštěstí jsem mladou nepřeválcoval na placku. Vzápětí se představila jako Isma a sdělila nám, že pochází z Mechové smečky. Mechová? Znělo to zajímavě, vyvolávalo to ve mně představu nějakého hezkého místa, ale nikdy dřív jsem o té smečce neslyšel. Aspoň jsem si to nevybavoval.
Mezitím se na led pustila i Night, která jen proletěla kolem v podobě šedé šmouhy a kvílela nejen svoje jméno, ale i místo, odkud jsme se tady všichni vzali, což jí Baghý hned potvrdila a přihodila k tomu ještě všechny naše jména. Tak jsem se aspoň dozvěděl jméno hnědé vlčice, která přišla s tetou. Tati. Vesele jsem vrtěl ocasem, chvíli jen poslouchal a sledoval, co se kolem děje, nicméně neměl jsem příliš co přispět - netušil jsem například, kdo je Litai, o které mluvila Isma, tudíž jsem jí to nemohl ani potvrdit, ani vyvrátit. Pak, jako když do mě střelí, jsem se opět odpíchl zadníma plnou silou a uvedl své tělo do pohybu. Tentokrát asi až s přílišným nadšením, protože jsem se vzápětí řítil po uklouzané ploše jako neřízená střela. Zaryl jsem drápy do ledu, ale nedalo se říct, že by to moc pomáhalo. Jen jsem tedy doufal, že mi všichni uhnou z cesty!