Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trošku jsem se podivil nad pozdravem, kterým mne hnědý počastoval. Ne, že by byl nějak... nevhodný. Ba naopak, byl velice milý. A i vlk se hned začal přátelsky zubit, takže jsem myšlenku, že by měl být jen drzým cizákem, co se jen tak promenáduje po území, odstrčil ještě hlouběji do kouta. Možná poněkud naivně, ale měl jsem zkrátka ve zvyku od druhých očekávat spíš to lepší. Takže Adiram, zapsal jsem si za uši a lehce poklesl v kolenou v jakési úklonce na znamení toho, že mě těší. A vida, dokonce i on tvrdil, že je tu nováčkem, čímž jen více utvrzoval moji domněnku. Nebyl jsem si ale jist, zdali na provádění po okolí narazil na toho pravého. Nebo na klábosení, když na to přijde. Už jsem k vlkovi chtěl začít signalizovat, že já tu taky jsem nový a popravdě mám jen velice povrchní ponětí o tom, co se kde nachází, ale pak mi došlo, že bych mu mohl nejdřív objasnit, jak se se mnou věci mají, než na něj začnu mávat tlapama a předvádět všelikou pantomimu. Takže když se zmínil o klábosení, spěšně jsem se uchýlil k dobře nacvičenému, téměř už automatickému gestu. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou. Nemůžu mluvit. Pak jsem upřel pohled do modrých očí naproti mne a hledal v nich známku pochopení. Tohle bylo vždycky dobré si urovnat hned na začátku, než dojde na zmatky či dokonce uražené pocity.
Když se Adiram zmínil o vlčicích a následně na mě spiklenecky mrknul, zamrkal jsem taky, ale spíš zmateně. Zajímavé? Tedy, jaksi jsem se se dovtípil, co tím míní, ale nebyl jsem si jistý, co si o tom mám myslet. Mohl jsem jen doufat, že tenhle vlk, co se tu ještě ani neohřál, nemínil hned začít... otravovat místní dámy. Nakonec jsem jenom lehce pokrčil rameny. Abych pravdu řekl, neměl jsem ani moc příležitostí se za zdejšími vlčicemi nějak zvlášť otáčet, znal jsem tu možná tři, z nichž jedna byla moje teta a druhá zase vlče a navíc jsem na podobné věci stejně nikdy moc nebyl.

V lese jsem jaksi na nikoho nenarážel. Že by byli všichni schovaní? Vlastně to bylo dost možné, protože spousta pachů ke mně přicházela z jednoho místa a dosti tlumeně. Mohl to být ten slavný úkryt, který jsem nebyl dosud schopen najít, ačkoliv jsem kolem něj už určitě nejméně desetkrát prošel jako ten největší ňouma? Za prozkoumání to stálo, takže jsem přestal postávat mezi stromy a znovu jsem vyrazil kupředu. Kdoví, třeba se tam někde v jeskyni schovává i Maeve, které jsem návštěvu slíbil už kdoví kdy a pořád jsme se ještě nepotkali... Teď už by ale nějaké návštěvy neměly být problém. Mohli jsme jeden druhého najít, kdy jsme chtěli - za předpokladu, že já ve své nekončící genialitě někdy dokážu objevit vchod do smečkového úkrytu nebo že z něj Maeve někdy vyleze.
Daleko jsem ale nedošel. Ušel jsem sotva pár metrů, když na mě zezadu zahalekal hlas, který jsem nepoznával. Otočil jsem se a spatřil vlka, kterého jsem, světe div se, rovněž nepoznával. Jeho pach ale nebyl úplně nový. Byl to jeden z těch cizinců, co jsme tu cítili, když jsme se s Baghý vraceli. A jestliže se teď promenádoval po území... inu, buď k tomu získal povolení, anebo byl neobyčejně drzý. To se ale brzy zjistí. Automaticky jsem předpokládal spíš to první, takže jsem uvolněně rozhoupal oháňku ze strany na stranu a s přátelským úsměvem vlkovi pokývnul na pozdrav. Třeba se připojil ke smečce? napadla mne celkem logická myšlenka. Přejel jsem neznámého pohledem - měl modré oči jako já a kožich mu hrál ve všemožných hnědých odstínech. Přišel jsem o pár kroků blíž, abychom tady na sebe nemuseli halekat - tedy, aby on nemusel halekat - a s lehkým úsměvem stále na tváři jsem vyčkával, co mi vlastně chce.

Chvíli jsem jen tak bloumal po území, až jsem náhle dorazil na okraj lesa. Vyhlédl jsem mezi stromy na volnou pláň a natáhl do čenichu vzduch, který byl stále chladný, ale už ne tak studený, jako před pár dny. Sníh se stával těžším a těžším, už to nebyl takový nadýchaný prašan jako před pár dny. Ovšem jak jsem tam tak stál a sledoval na nebi barvy západu slunce, ofoukl mne chladnější vítr a připomněl mi, že zima se ještě nechýlí úplně ke konci, i když už jsme její větší část měli nejspíš za sebou. Nepředpokládal jsem, že tady by se sníh měl držet až někde do dubna. Možná v horách.
Zalezl jsem zase mezi stromy a vykročil po okraji lesa. Mohl jsem aspoň zkontrolovat hranice, když už jsem tu byl - a pak by asi bylo na čase si konečně zase vyhledat nějakou společnost. Začínal jsem se trochu nudit a cítit se poněkud osaměle, jak jsem tu bloumal sám a sám. Sice jsem se zaměstnával úkoly, které jsem si sám ukládal, ale chápete. Prostě se to jednomu omrzí. Docela rád bych se seznámil s ostatními členy, uvažoval jsem a větřil u paty velkého stromu. Ještě jsem je všechny nepotkal. Bylo tu pár pachů, ke kterým jsem nedokázal přiřadit žádné jméno ani tvář. A Maeve bych taky rád viděl! Už z ní bude pomalu dospělá slečna. A hlavně bych měl najít ten úkryt. Měl jsem se na to zeptat Baghý, než jsem odešel... ale teď už ji rušit nebudu. Tetička měla svojí práce a starostí dost i bez toho, aby ji její přerostlý synovec neustále zasypával dotazy, to mi bylo více než jasné.
Kráčel jsem kolem hranic pomalu a beze spěchu, seznamoval jsem se s okolím a přitom koukal, jestli nám sem někdo neleze nebo jestli není cosi jiného v nepořádku. Všude ale panoval klid. O těch dvou cizincích, kteří tu byli, jsme věděli a nikdo jiný se sem nejspíš nehrnul. Ani vlk, ani třeba nějací přehnaně drzí šakali. O medvědy jsme si taky zatím nemuseli dělat starost, ti nejspíš všichni ještě spali. Jaké to musí být, prospat celou zimu, zamyslel jsem se. Dokázal jsem sice taky být pěkně líným tvorem, ale spát tak dlouho, to jsem si nedokázal představit ani já. Natožpak jak rozlámaný a ztuhlý musí každý z těch chlupáčů být. Snad proto jsou pořád tak nevrlí.
Hranice se chvíli táhla blízko řeky, která i teď spokojeně zurčela do noci, která mezitím padla. Ochladilo se a znovu se zvedal vítr - jen jsem doufal, že z toho nebude další sněhová bouře. Pak jsem dorazil na místo, kde se dva lesy stýkaly a hranice naší smečky se přibližovaly hranicím té Asgaarské. Pomyslel jsem na Lilac, která byla vůbec první duší, na kterou jsem zde narazil, a která byla vlastně prvním, kdo mě nasměroval do Borůvkového lesa. To jsem ale ještě vůbec netušil, jak se věci vyvrbí. Lehce jsem se tomu usmál a kráčel dál, dával jsem si přitom pozor, abych se držel na našem území. Stejně to bylo zvláštní - a trochu obdivuhodné - že dvě smečky existovaly tak blízko sebe a vycházely spolu nejspíš celkem bezproblémově. Ale proč se přetlačovat? Zdálo se, že Gallirea je země, kde smečky velkou nouzí netrpí.
Byla to celkem dlouhá procházka, ale nakonec jsem se zastavil poblíž místa, ze kterého jsem původně vyrazil. Mezitím už padla úplná tma. Mohl jsem ale s klidem prohlásit, že na hranicích je úplný klid a žádné nekalosti se nekonají. A teď nějakou tu společnost, povzdechl jsem si a zavětřil. Kam bych se asi tak mohl vetřít?

Chvíli jsem ožvýkával klacek, až byl úplně oslintaný a ohlodaný, a pak jsem nejspíš na chvíli upadl do dřímoty, protože když jsem znovu otevřel oči, kolem se už začínalo pomalu stmívat. Počasí taky nebylo úplně nic moc, z nebe se snášela ona nepříjemná kombinace deště a sněhu, kvůli které se všechno mění v rozměklou břečku. Vstal jsem a protáhl se - bylo by to ideální počasí na to jít se někam zahrabat, ale mně se ještě nechtělo. Během toho krátkého zdřímutí totiž jako by mě uhodila inspirace. Když jsem tahal větve, povšiml jsem si, že místy narostly lišejníky do vskutku úctyhodného množství a rozměrů. Což o to, proti lišejníkům jako takovým jsem nic neměl. Ať si klidně rostou. Byly součástí přírody. Rozhodl jsem se je ale posbírat aspoň z těch nejvíce porostlých míst. Nevypadalo to zrovna dvakrát vzhledně, když se to místy tvářilo, jako by nám lišejník chtěl sežrat smečkový les.
Začal jsem tedy obírat lišejníky z kmenů stromů i z těch padlých větví, které byly příliš velké, než abych je odtáhl. Dával jsem si záležet, abych neorval úplně všechno. Chtěl jsem lišejník jen zredukovat, ne ho úplně zničit. Třeba má taky nějaké využití, o kterém nevím, uvažoval jsem. Rozhodně to nebyla žádná vybraná pochoutka, zanechával mi v tlamě poněkud... hliněnou nebo dřevitou chuť, ačkoliv to bylo možná tím, že jsem si párkrát nabral i plnou tlamu kůry. Pro případ, že by ale byl k něčemu užitečný, jsem ho ukládal na jednu hromádku tam, kde jsem předtím natahal větve na hromadu. Aspoň to bylo všechno hezky na jednom místě. Obral jsem v okolí tolik lišejníku, kolik jsem považoval za nutné, a pak své dílo přejel pohledem. Vida. Tenhle koutek lesa náhle vypadal mnohem lépe. Ne tedy, že by to předtím byla nějaká katastrofa, ale chápete. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem a vykročil dál do lesa. Třeba na někoho narazím nebo konečně objevím ten smečkový úkryt... Nebo mě napadne nějaký další úkol, který bych si uložil.

Vzdálil jsem se od Baghý, od Wizku (která byla Gammou, jak jsem byl hned poučen) a od hnědého cizince Duncana. Zamířil jsem mezi stromy vlastně bez jakéhokoliv jasného cíle. Chvíli jsem si oddechl pod stromem a rozhlížel se po zasněženém lese, ale náhle jsem si čehosi všiml. Kolem byla spousta polámaných a popadaných větví. Nepochybně to měla na svědomí ta sněhová bouře a krutý vichr, který nešetřil nic živého, dokonce ani stromy. Nevypadalo to ale moc... reprezentativně. Nehledě na to, že jsem si živě dokázal představit, jak se do větve skryté pod sněhem někomu zamotají tlapy a spadne přímo na čumák. Mělo by se s tím něco udělat. A protože jsem momentálně neměl nic na práci, rozhodl jsem se, že se do toho pustím sám.
Vstal jsem a chopil se první větve, kterou jsem spatřil. Zabral jsem. Protože bez ustání sněžilo, vězela v závěji a chvíli trvalo ji z ní vyprostit, ale stačila troška kroucení a tahání a větev byla na svobodě. Pozpátku jsem ji začal táhnout k okraji lesa. Objevil jsem tam celkem hezký plácek, kam by se větve mohly odtahat. Aspoň budou na jednom místě, nebudou všude překážet a třeba se pro ně ještě najde využití. Dřevo se může vždycky hodit. Pak jsem zamířil pro další větev a přitáhl ji k té první. Byla to celkem fuška, protože některé kusy dřeva byly vážně pořádné, vichřice si se zdejším porostem celkem zahrála. Les se ale časem vzpamatuje. Tahal jsem a sbíral, dokud mě už úplně nebolely nohy - v tu chvíli už byla kupa větví dost veliká. Kus lesa, po kterém jsem se pohyboval, dle mého skromného názoru dost prokoukl. Spokojen se svou prací jsem si lehl pod strom opodál a začal okusovat obzvláště hezký klacek, který jsem si vyšetřil pro sebe. Kůra mi chřoupala pod tesáky a já přemýšlel, do čeho bych se ještě mohl pustit, až si trochu odpočinu. Popadla mě zřejmě nějaká akční nálada.

//Cedrový háj přes Mahtaë sever

"Jak jsem říkal - moc rád se toho ujmu," ujistil jsem Baghý a zamával ocasem. "A s vlčaty klidně můžu vypomoct v mezičase. Nebo s čímkoliv, co bude potřeba. Stačí říct." Tlapy nás nesly dál hlubokým sněhem, ve kterém se vůbec nedalo kráčet snadno. Snažil jsem se prorážet cestu pro Baghý, ale zdálo se, že ona se naopak zarputile snaží kráčet vedle mě a záměrně si tak dělá věci těžší, než nutně musí být. Lehce jsem nad tím zavrtěl hlavou, poněkud pobaveně, ale nijak jsem to pro jistotu nekomentoval. Radši jsem se jal dovyprávět svůj příběh. A Baghý poslouchala, trpělivě. Opět jsem se musel pozastavit nad tím, jak to je zvláštní, být schopen s někým takhle mluvit o tom, co jsem zažil. Nakonec jsem se ale dostal na konec příběhu a usmál jsem se na Baghý, která můj život označila jako "šťastný". To bylo velice výstižné, ne? Ne každá chvíle v něm byla prozářená sluncem a některé časy byly těžké, ale ano... z velké většiny to byl šťastný život. "Byla. A taky chytrá a mazaná jak deset lišek," zasmál jsem se. "Snad je teď taky šťastná." Opravdu jsem v to doufal. Ale věřil jsem, že ano. Ve světě se neztratí a svoje štěstí si taky určitě najde.
Ve vzduchu se ale vznášely pachy cizinců a Baghý tak volaly vůdcovské povinnosti. "Asi to s tebou půjdou okouknout a pokud to není nějaká banda, co nám bourá les, půjdu si po svém, ať se ti nepletu pod nohy," zazubil jsem se, neboť na to, abych se Baghý pod tlapky připletl zrovna já, bych se asi musel zatraceně snažit. Zamířil jsem tedy za ní a brzy jsem spatřil hnědého vlka, který postával na hranicích. Pokývl jsem mu na pozdrav a stejně tak jsem to vzápětí zopakoval pro vlčici, která se sem přihnala a vypadala... zmateně? Nebo spíš vyděšeně? Každopádně, jak se konverzace odvíjela dál, bylo mi jasné, že jsem zde pouhým okrasným křovím (které ani tu okrasnou funkci příliš neplní) - les nikdo nebořil a Baghý měla všechno pod kontrolou. "Já tedy půjdu," vyslal jsem k tetě myšlenku. "Jsem rád, že jsme si mohli popovídat," pousmál jsem se, znovu pokývl neznámým a otočil se k odchodu. Lehce jsem přitom ještě na rozloučenou drknul do Baghý a pak jsem se vytratil mezi stromy. Třeba někde narazím na společnost. Nebo najdu ten úkryt.

Pohrával jsem si v hlavě s tou myšlenkou, opatrně, jako by mě snad mohla kousnout. Když se začala smát Baghý, rozesmál jsem se i já, ale nerozhodné myšlenky mi pořád vrtaly v hlavě. "Zas tak doslova jsem to nemyslel," uchechtl jsem se nakonec. Ten můj strach ostatně nepramenil z toho, že bych se bál vybafnutí od nějakého přízraku. Ten duch, co mě děsil, byl spíš duch minulosti... a věcí, které se nikdy nestaly. "Jenom... já nevím. Je to zvláštní myšlenka." Zadumal jsem se. Baghý nad tím nepřemýšlela, když tam šla, protože o tom neměla ponětí. Možná by bylo lepší, kdybych na to taky přišel omylem. Pak bych nad tím nemohl tolik dumat. "Ale jestli taková možnost existuje, asi by byla hloupost jí nevyužít," usoudil jsem nakonec, ač poněkud váhavě. Nechtěl bych propást možná jedinou šanci, kterou kdy dostanu k tomu, abych si s tátou skutečně promluvil. I když jsem se toho bál. Budu se na to ale muset ještě přichystat.
Baghý souhlasila, že bychom se měli vydat k domovu a tak jsem i já vstal, abych se k ní na cestě připojil. "To snad ne," zasmál jsem se a zamával ocasem, když Baghý chtěla slyšet o tom, co jsem zažil dál. Než jsem ale vůbec stačil začít, náhle, jako když do ní střelí, se ke mně otočila s další zprávou. Vykulil jsem překvapeně oči. "Lovec? Vážně?" Nebyl jsem zvyklý si sám sebe představovat zrovna na téhle pozici, ale na druhou stranu, když jsem nad tím teď uvažoval, nebylo to ani nic příliš šíleného. "Pokud mi tu funkci chceš svěřit, pak se jí ujmu rád," usmál jsem se. Byl jsem nakonec ochoten vypomáhat s čímkoliv, s čím bylo potřeba. A pokud měl být mým loveckým parťákem Awarak, tím líp. Měl jsem dojem, že nám to spolu šlo opravdu dobře.
S tím už jsme tedy vykročili k domovu a já se rozhodl vrátit ke svému příběhu: "Tak teda, abych to dopověděl. Někdy po mé druhé zimě mě popadlo takové toulavé období, co asi popadne většinu mladých. Akorát že já se jednou zatoulal tak důkladně, že už jsem se nedokázal vrátit zpátky a když jsem se o to snažil, akorát jsem se zamotal ještě víc. Takže tím jsem se tedy poprvé octl na světě úplně sám. No, nebyl to zrovna ten nejlepší pocit," pokrčil jsem rameny a zasmál se, protože i když v té době mi bylo spíš do pláče, teď už to byla dávno minulost a já samozřejmě dnes už věděl, že to v pohodě přežiju. "Naštěstí to netrvalo moc dlouho, protože jsem záhy dostal šanci zahrát si na hrdinu a zachránit mladou vlčí slečnu před šakalem. Jmenovala se Eira a ve výsledku vlastně spíš zachránila ona mě. Nebo jsme se zachránili navzájem. Pomohl jsem jí totiž vrátit se domů, ale ona se rozhodla, že nejspíš vypadám příliš natvrdle, než aby mě mohla nechat potulovat samotného po světě." Na tváři se mi objevil široký úsměv při vzpomínkách na vlčici, kterou jsem viděl vyrůstat a která tehdy byla docela mrňavá. "Takže se za mě přimluvila u svých rodičů, tamních Alf a ti mi nakonec dovolili zůstat u nich v Cedrové smečce." Ohlédl jsem se na vzrostlé stromy, které jsme nechávali za sebou a které mi tak připomínaly bývalý domov. "A to je vlastně celé. Pobýval jsem tam roky na postu pečovatele, viděl jsem vyrůstat spoustu vlčat a byl jsem tam šťastný, až donedávna, kdy se tam věci jaksi... pochroumaly." Tiše jsem si povzdechl - nic dobrého holt nevydrží věčně. "Takže jsem nakonec odešel a chvíli se toulal, než mě tlapy donesly sem... a ten zbytek už znáš," zazubil jsem se na Baghý a pak se zahleděl k našemu lesu, který se už mílovými kroky blížil.

//Borůvka přes Mahtaë

Jak bych se vůbec mohl na Baghý zlobit? Činy vlčice, která tehdy přišla o bratra, jejíž bolest jsem si ani nedokázal představit a která nemohla tušit, že jí přece jen po něm cosi zůstalo, ve mně nemohly vyvolat žádný hněv. Spíš mi bylo líto, že to v ní pořád vyvolává bolest. Nechtěl jsem, aby nás minulost musela trápit - ale taková už nejspíš minulost byla. I hezké vzpomínky dokázaly být poněkud hořkosladké, protože časy, na které se obracely, už byly dávno pryč... a co pak teprve ty špatné vzpomínky? Na pár vteřin jsem zavřel oči a lehce potřásl hlavou. Teď nebyl čas se trápit.
To místo, kde se dá hovořit s mrtvými, mě trochu děsilo. Nevěděl jsem vlastně ani proč. Kdyby to bylo nebezpečné, Baghý by mi to řekla, ne? "To zní," přikývl jsem a přitom poslouchal, co k tomu chce Baghý dodat dál. Znělo to zvláštně. Opravdu hodně zvláštně. "Takže... bych tam mohl s tátou mluvit," zadumaně jsem shlédnul ke svým tlapám. Jenže co kdyby on nechtěl mluvit se mnou? Nebo by byl úplně jiný, než jsem si ho kdy představoval? A jak bych mu připadal já? "Asi bych si tohle musel ještě rozmyslet," vyslal jsem nakonec myšlenku směrem k tetičce a konečně vzhlédl. "Nějak se na to připravit. Asi..." Nervózně jsem se zasmál. "Asi se trochu bojím duchů. I když asi není proč, že?"
Rozhlédl jsem se kolem. Den se chýlil ke konci. Už zase. Přešlápl jsem - bouře se utišila. Mohli jsme jít. Ale chtělo se nám? "Možná bychom se měli pomalu vydat směrem domů," broukl jsem. "Už jsme pryč dlouho a nechtěl bych tě brzdit od nějakých povinností," pousmál jsem se. Klidně bych tu pod cedry vydržel sedět ještě dlouho, ale věděl jsem, že to tak úplně nejde. "Zbytek příběhu ti klidně můžu dopovědět po cestě - jak jsem říkal, není to nic moc vzrušujícího." I když to možná byla pro mě ta úplně nejdůležitější část, věděl jsem, že pro Baghý to tak není - vlky, které jsem poznal po odchodu z domova ona už nepotkala.

loterie 6

Vybalil jsem na Baghý zatím jen první půlku svého příběhu, ale i tak mi přišlo, že toho bylo až až. Na jednu stranu jsem se až divil, jak snadno vyprávění plynulo, když jsem se do něj pustil, na stranu druhou jsem se trochu cítil, jako bych zrovna uběhl maraton. Byl to zkrátka nezvyk. Ale Baghý zářila úsměvem, když jsem začal mluvit o mojí - o naší - rodině a už jen kvůli tomu bych klidně vyprávěl donekonečna. Zasmál jsem se, když zavzpomínala na svoje a tátova mladá léta, která strávili skákáním z průšvihu do průšvihu. "Byli, pochopitelně, jako skoro každá omladina," potvrdil jsem se širokým úsměvem. "Myslím, že z nás musela jít hlava kolem celé smečce a hory nám pomalu byly malé." To byly bezstarostné časy, když jsme všichni čtyři jen lítali po horách a vnášeli chaos do všech koutů.
Když ale přišla řeč na to, jak máma zůstala sama na naši výchovu, Baghý poněkud sklesla. Tohle byly ty tíživější vzpomínky. Ty, které bolí i po letech. Svěsil jsem uši a povzbudivě do Baghý drknul čenichem. "Za to se na tebe nikdo nemůže zlobit," broukl jsem. "A jak říkáš, minulost se už nedá změnit. Důležité je, co je teď." I když se možná minulost dala vytáhnout zase na světlo, jak Baghý vzápětí nastínila. Zapátral jsem v paměti, pak jsem pomalu přikývl. "Vlastně myslím, že ses o čemsi takovém zmiňovala. Místo, kde lze mluvit s mrtvými, že?" otázal jsem se opatrně, protože jsem si nebyl jist, jestli se mi to v hlavě s něčím neplete. Ta představa ve mne vyvolávala nejistotu, i když bych z ní měl být spíše nadšen. Znamenalo by to možnost potkat se s tátou. Promluvit si s ním. Spatřit ho na vlastní oči... Měl bych po takové šanci chňapnout, ale já přesto váhal, aniž bych si byl vlastně jistý proč. Na chvíli jsem odsunul do pozadí fakt, že jsem ještě nedokončil svůj příběh. "Myslíš..." Zatřásl jsem hlavou a začal znovu, jinak: "Zkoušela jsi to někdy?"

loterie 5

Bohové mi byli záhadou. Nesetkal jsem se se žádným z nich, ačkoliv jsem už slyšel různé zkazky. Ty ale nemohly nahradit osobní setkání. A i když Život mne zajímal, Smrt ve mně už jen svým jménem budila spíš obavu - a Baghý na tom dle vlastních slov byla dost podobně. Lehce jsem se zamračil, když řekla, že ji ona bohyně potrhala. "To zní hrozně. Snad by se to dalo nějak vyřešit i bez jejího zásahu," potřásl jsem hlavou. "Na druhou stranu, kdyby dokázala zařídit, že se spolu budeme moci bavit i dál, snad bychom její návštěvu mohli přetrpět." Jak už to chodilo, nic v životě nebylo jen tak zadarmo a leckdy se muselo cosi obětovat. Ale teď to nebylo podstatné. Však jsme tam ještě nemířili. "Jistě, že to půjde. Pokud tu můžou vlkům růst křídla a... a měnit se na motýly," vzpomněl jsem si, co mi vyprávěla Lilac, "pak by naše přání neměl snad být takový problém."
Shodli jsme se na tom, že si s námi nejspíš pohrál osud. Baghý ale zajímal můj příběh - což jsem samozřejmě očekával. Chvíli jsem se zamyslel, jak jsem přemítal, odkud začít. No, odkud. Přece od začátku. "Tedy, příliš vzrušující příběh to není," zasmál jsem se. "Ale povím ti ho rád. Takže, narodil jsem se ve smečce pod horou, to už víš. Asi před... devíti zimami? Byli jsme čtyři - já, můj bratr Léo a sestry Badri a Orla. Takže ti po světě ještě někde pobíhají neteře a další synovec," pousmál jsem se, ale potom jsem si tiše povzdechl. Doufal jsem, že ještě někde pobíhají a ať už jsou kdekoliv, že našli štěstí. "No... že vyrůstat v horách není zrovna snadné ti asi nemusím nějak zdůrazňovat, ale měli jsme hezké dětství, i když -" Zarazil jsem se. Jistě, že nám chyběl táta. A Baghý nepochybně chyběl bratr. Ucítil jsem kolem srdce dotek smutku, který jsem nechtěl vytahovat na povrch - vlastně jsem se toho i bál. "I když na nás máma byla sama," dokončil jsem jemně a opatrně se zahleděl na Baghý. Nechtěl jsem jitřit starou ránu, ale nemohl jsem jen tak tátu vynechat ze svého příběhu. To by bylo ještě horší. Zasloužil si v něm být, i když jsem ho nikdy nepotkal. "Neměla to lehké, ale pomáhali jí babička s dědečkem," pokračoval jsem po krátké odmlce a snažil se netvářit přitom příliš zkroušeně, "a taky zbytek smečky, takže jsme nakonec všichni dospěli a naučili se všechno, co jsme potřebovali. I když mluvit mě nedokázal naučit nikdo," pokrčil jsem rameny s lehkým úsměvem a chvíli se odmlčel, abych dal Baghý taky šanci něco říct a rovněž abych si srovnal myšlenky před druhou půlkou příběhu - ač jsem nemusel otvírat tlamu, nebyl jsem zvyklý na tolik mluvení a shledával jsem to kupodivu celkem náročným.

loterie 4

Cítil jsem se v tu chvíli zcela spokojený. Den se překulil v noc a s jejím příchodem vichr kolem nás přestával i tolik hučet, ale já teď, když jsme se skrývali mezi stromy, počasí už příliš nevnímal. Hustý kožich mne dostatečně hřál, takže jsem neměl důvod, proč si stěžovat. Především se ale moje pozornost upínala k Baghý, které se na tváři objevil úsměv, když jsem k ní začal skrze to Vlčíškovské spojení promlouvat. Měl jsem pocit, že jsem to celé vyjádřil poněkud... neohrabaně, ale hlavní poselství zůstalo zachováno a to bylo to nejdůležitější. Vlastně ne. Nejdůležitější bylo, že jsme se našli a byli jsme tu teď spolu.
Našpicoval jsem uši, když Baghý nadnesla, že s pomocí Života by třeba šlo zařídit, abychom spolu mohli mluvit pořád. "To by bylo skvělé! A i když zas tak přesně nevím, jak to s bohy chodí, nemělo by to být nemožné. Už jsem něco podobného zkoušel se Sigym. Mluvil se mnou přes myšlenky, jen... no, nefungovalo to tak dokonale, jako tohle," vzpomněl jsem si na to, jakou to v žíhaném vyvolávalo únavu. Určitě bych nechtěl, aby každá konverzace musela být námahou. "Ale třeba by Život přišel i na něco lepšího." Však byl konec konců bůh, ne? V takových věcech se musel vyznat jako nikdo jiný.
Úsměv na mojí tváři se jen rozšiřoval s tím, jak Baghý dál mluvila. "Nejspíš nás osud svedl dohromady," střihl jsem ušima. "Konec konců jsme sem oba měli dlouhou cestu a jen těžko bych věřil tomu, že za tím stojí obyčejná náhoda." Však ta šance na to, že se v širém světě najdeme, byla úplně maličká. Ale duše, které patří k sobě, se ve světě vždycky najdou. Nebo jsem tomu alespoň chtěl věřit. Baghý slova mne hřála u srdce. Naklonil jsem se, abych se mohl krátce přátelsky otřít o její rameno.

loterie 3

Bylo to zvláštní, moci s někým takhle rozmlouvat. Nezvyklé a trochu podivné, ale nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Nejspíš bych si na to dokázal zvyknout, ale nedělal jsem si iluze - nebude to napořád, jen na nějaký čas, a ani jeden z nás netušil, jak dlouhý ten čas bude. Doufal jsem ale, že nám Vlčíšek dá ještě aspoň pár dní. Nejdřív ale mou touhu popovídat si s tetičkou trochu zastínily obavy o blaho vlčat. Jenže ta byla momentálně zkrátka mimo náš dosah. Nezbývalo nám než doufat, že se nedostali do nějakých problémů. Baghý poznámka o mladé lásce mě ale donutila roztáhnout tlamu do úsměvu. "Ha, kdo ví? Třeba ano. Celkem by se k sobě hodili," zazubil jsem se.
Když moje obavy o ty dva neposedy trochu pominuly - určitě byli přece v pořádku, nebyli snad tak hloupí, aby v tomhle počasí běhali po všech čertech - konečně nastala příležitost, po které jsem tolik toužil. A když tu byla, najednou, jako bych měl hlavu úplně vymetenou. Byl jsem tedy rád, že se s první otázkou vytasila Baghý, a že to byla otázka celkem zásadní. Už jsem si zvykl, že na mně každý haleká, jak ho napadne, ale pravé jméno jsem měl jen jedno. Bylo moje a jen vzácně jsem ho slyšel z cizí tlamy, takže když ho po mně Baghý nahlas zopakovala, doslova jsem se rozzářil a zvesela přikývl, na moment zapomínajíc, že můžu používat slova. "Taky mne těší, že se konečně oficiálně představujeme," vyslal jsem k Baghý úmyslně přemrštěně dramatickou myšlenku a vysekl poklonu, div jsem si nezabořil čumák do sněhu, načež jsem se krátce zasmál. Horečně jsem přitom přemýšlel, na co bych se měl ptát já, ale moje myšlenky se vracely jen k jedné věci a to nebyla otázka. Jenže jak to říct? Možná tohle celé bylo těžší, než jsem se prve domníval. "Baghý?" přešlápl jsem a můj výraz znejistěl. "Já jen... určitě máš spoustu otázek a já ti všechno rád povím, ale netuším, kolik máme času, tak... než vyprší, chci říct, jak mně těší, že jsme se našli." Lehce jsem pozvedl koutky tlamy do mírného úsměvu. "Nikdy bych si ani nepomyslel, že ještě někde ve světě narazím na rodinu - a přece! Jen bych chtěl, abys věděla, že jsem moc rád, že se to stalo. A jsem ti vděčný za tu námahu co jsi věnovala rozlousknutí té naší malé záhady," zasmál jsem se při vzpomínce na to, jak jsme seděli u tůňky a lámali si hlavy tím, co spolu máme společného. Kdekdo by se na to vykašlal, protože čert ví, co se mu ten nemluvný blázen snaží sdělit. Najednou jsem se cítil jaksi dojatě. Sklopil jsem pohled ke svým tlapám zabořeným do sněhu a rychle zamrkal, než jsem zvedl pohled opět k Baghý, už zase s lehkým úsměvem na tváři.

loterie 2
//VVJ

Spěchali jsme do úkrytu lesa, jak jen to šlo. V bouři se opravdu nedalo vydržet, bylo to trochu moc i pro naše seveřanské kožichy. Jakmile jsme se octli mezi stromy, hned se dal ucítit rozdíl. Zima tu byla stále, ale větru a sněhu se alespoň do cesty stavěly mohutné kmeny stromů. Cedry, uvědomil jsem si, když jsem spatřil jejich rudou kůru a srdce mi poskočilo tou nenadálou připomínkou Cedrové smečky, kde jsem dlouho ve stínu podobných dřevěných obrů žil. Byly to krásné stromy a já byl překvapený a potěšený, že jsem je objevil i tady. Ani to nebylo příliš daleko od mého nového domova. Zvláštní, jak se cesty osudu klikatí...
Lehce jsem si povzdechl, když Baghý podotkla, že nemůže vlčatům neustále pobíhat za zadnicemi. Ostatně ani jeden z nich už nebyl tak úplně malý. "Já vím," potřásl jsem hlavou, ze které mi přitom spadla sprška sněhu. Oklepal jsem se tedy celý, když už jsem s tím začal. Baghý měla samozřejmě pravdu - Jerry s Night nebyli zrovna vtělením poslušnosti a začínali dospívat do věku, kdy by měli začít nést trochu zodpovědnosti za své činy. Jenže to neznamenalo, že jsem se o ně nebál. Nechtěl jsem, aby to byly jejich životy, které si zima vezme. "Jen doufám, že budou opatrní," povzdechl jsem si nakonec jen a usadil se k patě silného kmene.
Smutné téma jsme nechali za sebou - stejně jsme s tím teď nic nemohli dělat. Jerry a Night mohli být hned vedle na louce nebo tisíc mil daleko a vyšlo by to úplně nastejno. Nikdy bychom je nenašli a ještě bychom se nejspíš sami ztratili. Když se tetičce na tváři objevil úsměv, hned jsem se jím nakazil i já. Samozřejmě! Bylo toho spousta, co dohánět. A Baghý hned měla první otázku. Usmál jsem se. Konečně bude zase někdo znát mé opravdové jméno. Sigy ho už znal, jenže toho jsem hrozně dlouho neviděl a kdoví, jestli se se mnou vůbec chtěl bavit. Jestli ho někdo měl znát, pak to byla právě Baghý. "Erlend. Jsem Erlend," vyslal jsem k ní myšlenku a vesele se zazubil: "Ale slyším na leccos."

loterie 1

Jediné, co jsem chtěl, bylo si popovídat s Baghý, dokud Vlčíškovo kouzlo funguje, protože kdoví, kdy mohlo vypovědět službu, jenže nám to asi nebylo souzeno. Nebo aspoň ne tak snadno. Počasí se totiž zhoršovalo s každou minutou a brzy kolem nás svištěl vítr, sníh a mráz se zahryzávaly do tváří a do čenichu a zkrátka se z toho vyklubala sněhová bouře, která si nezadala s některými z těch, které jsem zažil doma. Brzy z nás byly jen tři chlupaté hroudy pokryté sněhem a ledem. Nemohli jsme tu zůstat.
Ke stejnému závěru dospěla Tati, která se hned rozběhla pryč, a taky Baghý. "Možná bychom to zvládli až domů?" Byli jsme pryč už dlouho a já měl celkem obavy, jestli to vlčata zvládla zpátky v pořádku. Zamířili tam vůbec, nebo lítali kdoví kde? Baghý se ale rozhodla vydat za Tati do lesíka, který byl blíže. Nejspíš to byla ta jistější volba. Borůvková smečka bude muset ještě počkat. Jen jsem tedy přikývl a vyrazil s ní po stopách Tati, které vítr rychle smazával. "Snad jsou Jerry a Night v pořádku," ohlédl jsem se za nás do sněhové temnoty a sklopil hlavu před větrem. "Vydali se domů, že ano?" Těžko bych si odpustil, kdyby někde umrzli. Byl jsem to ostatně původně já, kdo je vytáhl ven z lesa a kdo se pak vydal do hor. Myslel jsem, že zůstanou s Baghý a Tati... Jenže víte, co znamená "myslet". Teď se s tím ale stejně nedalo nic dělat. Bojoval jsem s bouří a probíjel se jí kupředu po boku Baghý, kterou jsem se aspoň trochu snažil zaštítit svým tělem před větrem. Obával jsem se však, že to nedělá velký rozdíl.

//Cedrový háj

loterie

Ani jsem příliš nevnímal, kam mě to moje unavené tlapy táhnou. Už jsem se vláčel zasněženou krajinou pořádně dlouho, aniž bych vlastně pořádně věděl, kam mířím. Momentálně jsem ze všeho nejvíc toužil po nějakém měkkém pelechu, na který bych složil svoje stárnoucí kosti, ale nebyl jsem si jist, jestli se něčeho takového dočkám - aspoň v těch nejbližších chvílích. Chlad by mi zas tolik nevadil a nepřekážel, nakonec ani nebyla zas taková zima ani nesvištěl nějaký krutý severák. Kamenem úrazu byla nízká viditelnost všude kolem. Mžoural jsem dopředu, ale bylo to jako prodírat se hustou bílou tmou. Určitě za tohle nemůže jenom sníh, pomyslel jsem si. I když sněžilo, vločky se k zemi snášely pomalu a ve velkých chuchvalcích a samy o sobě by mi stoprocentně tak nezkrátily dohled. Dělo se tu ještě něco jiného, hustá bílá mlha obalovala všechno okolo. Okolní svět se tedy slil v neprostupnou bělobu - bílá mlha, bílý sníh... bílá tma. A já už ani netušil, kam vlastně mířím a jestli poslední hodiny netápu v nekonečných kruzích. Chodil jsem tu kdovíjak dlouho, ale z mlhy se nevynořovaly žádné záchytné body, které bych poznával, jen příležitostný strom nebo klacky, které v teplejších obdobích roku byly nejspíš keřem. Moc rád bych věděl, kam jsem se to dostal a jestli tahle mlha má vůbec nějaký konec. Co víc, zajímalo by mě taky, jestli to byla obyčejná mlha nebo nějaká zakouzlená, protože se mi nezdálo, že by se chtěla v dohledné době zvednout. Tak či tak, začínala se mě zmocňovat lehká beznaděj. Ještě jsem nepropadal úplnému zoufalství, ale neměl jsem k němu daleko. Obával jsem se, že jsem nenávratně ztracený v nějakém nekonečném mlžném bludišti, ze kterého se každou chvíli může vynořit kdoví co a ani nemůžu volat o pomoc. Cítil jsem se osamělý jako už dlouho ne. Erlende, Erlende, povzdechl jsem si sám nad sebou, kdybys radši seděl doma na zadku.