Příspěvky uživatele

< návrat zpět

173, úkol 13 1/2

Adiram mi s taháním a větráním kožešin začal ochotně pomáhat, za což jsem byl rád. Dva toho vždycky svedou víc, než jeden a já měl vážně radost, že uděláme pro smečku něco užitečného, co prospěje všem. Krátce jsem se na něj usmál a děkovně zavrtěl oháňkou, než jsem se pustil zase do práce. Jak nám to hezky šlo od tlapek! Občas jsem pohledem házel po Maeve, se kterou jsem se ještě nestačil pořádně ani pozdravit, ale věřil jsem, že brzy se k tomu dostaneme. Mezitím jsem se ale hodlal zaměstnat úklidem úkrytu.
Hnědý některé z kožešin vytřídil jako že jsou na vyhození a já jen souhlasně přikývl, pár z nich se už pomalu rozpadalo a pochyboval jsem, že by na nich ještě někdo chtěl ležet. Rozhodně to nebude žádná velká ztráta, naopak, ještě by se nám tady namnožil nějaký hmyz nebo jiný hnus. To nikdo nemohl chtít. Hodili jsme je tedy na hromadu k ostatnímu nepořádku, co se v jeskyni našel. Adiram se vydal hledat místo, kam by se zbytky kostí, masa a kožešin, co už byly staré, smrduté a pomalu se rozpadaly, daly zahrabat. Já se mezitím vrátil do úkrytu obhlédnout, jestli to už je všechno a něco jsme neminuli. Pár starých a ne zrovna vábně vyhlížejících kostí se v koutcích jeskyně ještě našlo, takže jsem je postupně vynosil na hromádku před úkryt. Naposledy jsem prošmejdil všechny kouty, vypadalo to ale, že už to je asi všechno, takže jsem se i se starými kostmi vydal za Adiramem, abychom se nepořádku zbavili definitivně a jednou pro vždy. Nebo tedy... alespoň než se vytvoří nový.

//les

172, úkol 6

Těkal jsem pohledem mezi Maeve a Adiramem a pomalu jsem vlastně netušil, na koho se to jako mám zaměřovat dřív. Tlapy mi neklidně přešlapovaly na podlaze úkrytu, jak jsem jen stěží skrýval radost ze setkání se svou kamarádkou, se kterou jsme prožili velké dobrodružství v útrobách kopců, ocas se mi houpal vesele sem tam, ale obracel jsem se i na hnědého, který se spíše než na navazování kontaktů zaměřoval na průzkum úkrytu. Došel k jistému závěru - závěru, že by to odtud asi chtělo vyhnat trochu prachu a nepořádku, co se sem za zimu natahal. To byl aspoň nápad! Ohlédl jsem se po všech přítomných, kterým jsme nejspíš narušili nějakou siestu, mrkl jsem na Maeve, jako že budu hned zpátky a udělal jsem pár kroků stranou zpět k chodbě, ze které jsme vyšli. Adiram se už stačil pustit do práce, cosi si pobrukoval a vypadalo to, že se do své činnosti okamžitě zabral. Ne, že bych mu chtěl lézt do zelí, nebo se snad snažil si přivlastnit jeho zásluhy, to vůbec... ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Adiram vymetal kdejaký kout a skulinu, do toho jsem se mu tedy motat nechtěl. Místo toho jsem postupně snosil na hromadu všechny kožešiny, po kterých se zrovna někdo neválel a pak celou tu kupu vytáhl ven před úkryt. Rozložil jsem je po zemi a pokusil se z každé z nich vyprášit prach a chlupy, jak jen to šlo. V některých případech to zas tak dobře nešlo, některé z nich by to možná chtělo vyměnit za nové, takže to jsem si mohl přidat na pomyslný seznam úkolů, ale přesto kožešiny celkem prokoukly a aspoň se trochu provětraly. Naházel jsem je zpět na hromádku a začal je táhnout zpět, abych je mohl zase rozhodit po zemi v úkrytu.

171, úkol 21 3/3
//Východní Galtavar přes Borůvku

Zajíc se mi houpal v tlamě sem tam, jak jsem následoval odhodlaně kráčícího Adirama. Hnědý vlk se pohyboval, jako by měl v hlavě jasný cíl a to mi poněkud dodávalo naděje, že snad konečně spatřím onen smečkový úkryt. Stačilo mi jen se držet za vlkem, který asi věděl, co dělá a netvářit se příliš pitomě, aby hned nevyšlo najevo, že nemám šajnu, kde se úkryt nachází. Ono popravdě... když jsme se k němu začali blížit z toho správného směru, došlo mi, že bych ho asi našel celkem snadno i sám. Nebo bych ho měl být schopný najít. Nejspíš jsem musel kolem projít už nejméně pětkrát, ale zaregistrovala ho ta moje zabedněná hlava? Ne. Jako by velká skála ani neexistovala. Tiše jsem si povzdechl a v duchu se plácal do čela. Hlavní ale bylo, že jsme ho našli.
Vešli jsme dovnitř a já vtahoval do čenichu pachy těch, co tu byli. Mísila se tu spousta čerstvějších i starších pachů, ale nejvýrazněji byl cítit Awarak, Maeve, Elora a ještě další vlčice, kterou jsem nejspíš doposud nepotkal. Brzy se nám otevřel i výhled do místnosti, kde se všichni nacházeli. Tedy, většina. Viděl jsem černobílého, pak tmavou neznámou vlčici a hlavně... Maeve! Při pohledu na mladou strakatou vlčici se mi ocas rozkmital sem tam nadzvukovou rychlostí a roztáhl jsem tlamu do úsměvu tak širokého, že mi zajíc div nevypadl na zem. Odložil jsem ho vedle toho Adiramova a všem přítomným věnoval pokývnutí na pozdrav, než jsem očima zase spočinul na Maeve. Už vážně úplně vyrostla. Měl jsem radost, že ji vidím - jen jestli ona měla taky radost ze mě? Snad se nezlobila, že mi trvalo tak dlouho se jí zase ukázat. Když ono se toho tolik stalo... Adiram se mezitím uchýlil do ústraní a komentoval, že se mu úkryt celkem líbí. Souhlasně jsem přikývl a pořádně se rozhlédnul. Jo, bylo to tu vážně hezké. Spousta místa k odpočinku pro všechny. Vypadalo to jako pěkná, pohodlná, vzdušná jeskyně. Nic jiného jsem ale ani nečekal, skoro se mi zdálo, že v Borůvkové smečce je všechno téměř ideální ke spokojenému životu.

Trochu mě mrzelo, že jsme nemohli ulovit nějakou větší kořist, než jen pouhý párek zajíců, na druhou stranu - lepší něco, nežli nic a rozhodně bude lepší, když se vrátíme aspoň s malou kořistí, než vůbec se žádnou. Na větší lov bylo času dost a stejně by na něco takového bylo vhodnější sehnat více duší, než se o něco pokoušet ve dvou. To akorát zavánělo selháním, nebo hůř nějakým úrazem. O to jsem vůbec nestál.
Připlížili jsme se s Adiramem k zajícům blíže. Štěstí nám celkem přálo, vítr vál správným směrem, takže naše pachy se do čenichů neopatrných ušáků nejspíš vůbec nedostaly. Jako bychom tu ani nebyli... Pokývl jsem hnědému, že může vyrazit za svým zajícem a jakmile se dal do pohybu, vyrazil jsem taky. Vyskočil jsem, až se bahno a sněhová břečka rozstříkla do všech stran. Ušák vyběhl taky, ale začal se svým úprkem o život příliš pozdě. Nebyl jsem žádný sprinter a můj běh byl spíš kolébavým pohybem neohrabaného mamuta, ale měl jsem na své straně moment překvapení. To bylo zajícovi osudným. Rychle jsem ho dostihl, skočil po něm a chňapl ho do tlamy. Pevně jsem stiskl zuby na jeho krku a cukání malého tělíčka rychle ustalo. Alespoň se nemusel trápit dlouho.
Spokojený, s kořistí bezpečně sevřenou v tlamě, jsem se ohlédl, jak se to povedlo Adiramovi. I on svého zajíce skolil. Potěšeně jsem nad tím zamával ocasem, ale vlk se zdál být z nějakého důvodu dost otrávený. Zaraženě jsem se narovnal, když jsem zaslechl jeho podrážděný tón. Co se mu nelíbilo? Však jsme ulovili kořist! Když se ale obrátil k odchodu, jen jsem nad tím pokrčil rameny a vydal se za ním. Jen doufám, že on ví, kde úkryt je, pomyslel jsem si. Pod tlapami mi čvachtalo, měl jsem nohy a břicho zašpiněné jako prase, což na mém bílém kožichu obzvláště vynikalo, ale nijak mi tenhle nový hnědý přeliv nevadil. Značil totiž, že se už určitě blíží jaro a na to já se osobně velice těšil. Ne, že by na zimě bylo něco špatného, ale nemohl jsem popřít, že na svit slunce a rozkvetlé louky jsem se už zkrátka nemohl dočkat.

//Úkryt přes Borůvku

//Ovocná tůň přes Borůvku

Vyrazili jsme od tůně přes les dál, až na otevřenou pláň, kde bychom mohli mít celkem slušnou šanci něco ulovit. Pokud nám tedy bude přát štěstí. Sníh se změnil v rozměklou břečku, takže povrch na lov nebyl tak úplně ideální, ovšem museli jsme holt pracovat s tím, co nám bylo dáno. Pokud šlo o počasí, jeden si vážně nemohl moc vybírat. Stanuli jsme bok po boku na louce a já větřil a rozhlížel se, co by se mohlo stát naší kořistí. Adiram se mezitím tázal, zda je tohle loviště naší smečky. Dobrá otázka, pomyslel jsem si - nebylo celkem ironické, že novopečený smečkový lovec na ni neodkáže odpovědět? Posledně jsme totiž lovili jinde, za řekou. Tohle ale vypadalo také jako dosti příhodné loviště, dost možná i vhodnější, než to minulé. Kořist se odtud nemusela složitě vláčet přes vodu, což působilo problémy a hlavně teď zjara, když jsou toky rozbouřené, jsem si to ani neuměl představit. Proto jsem nakonec přikývl, ačkoliv jsem si tím nebyl tak úplně jistý.
Hnědý se chtěl taky obeznámit s tím, jak jsem na tom s lovem a já znovu pokýval hlavou. Dokázal jsem lovit celkem slušně, to bych si troufl říct. Během mých mladších let to sice bývalo lepší, ale ani do hrobu jsem se zatím nechystal. Adiram na tom ale asi nebyl se svými schopnostmi úplně nejlíp a tak jsme se museli spokojit s nějakou menší kořistí. Zamyšleně jsem nakrčil čelo. Že ve dvou neskolíme jelena mi bylo zrovna jasné, ale zase se mi úplně nechtělo lovit pro smečku zajíce a hraboše, když jsme tady byli dva. Možná bychom zvládli něco jako kamzíka nebo tak, ale pochyboval jsem, že ti by se pohybovali zrovna v těchto místech. Pro ty bychom museli dál na sever. Třeba bychom tady v okolí mohli narazit na divočáky, ale jejich lov mohl být taky zatraceně riskantní podnik. Nechtěl bych, aby našemu novému členovi hned kanec rozpáral nohu nebo něco horšího. Nejspíš by bylo nejjistější se vážně pro jistotu držet menších zvířat a ulovit aspoň něco. Nechtělo se mi do smečky vracet třeba s jediným zajícem, ale kdybychom jich zvládli dostat víc, bylo by to alespoň něco.
Zavětřil jsem. Zprvu jsem necítil nic, ale pak vítr zavál správným směrem a mě se o čenich otřely vzdálené pachy jelenů, kteří pro nás momentálně neměli velký význam, ale stálo za to si to pamatovat, a taky pach zaječí. Ušáci byli prostě všude a byla to vždycky bezpečná volba. Zavětřil jsem znovu, kývl na Adirama a vydal se plíživě směrem po pachu zajíců. Brzy jsem je spatřil, byli tam dva a cosi vyhrabávali pod poloroztátým sněhem. S trochou štěstí bychom je mohli ulovit oba, každý se zaměřit na jednoho. S tázavým výrazem jsem se obrátil na hnědého, jestli na to půjdeme, nebo chce zkusit najít ještě něco jiného a zrovna jsem pár gesty tlapou naznačil, že bych si já mohl vzít toho trochu dál nalevo a on toho druhého.

Kupodivu se Adiram ani nijak nevyjádřil k té studené předjarní spršce, kterou jsem nám nechtíc dopřál magií, která se chovala nepředvídatelněji, než jsem si kdy pamatoval. Jen jsme si otřepali kožichy a on pak prohlásil, že je na čase se najíst. Sice jsem právě spořádal záhadné jablko, ale i tak jsem bez váhání přikývl, že se rozhodně připojit chci. Jídlu jsem nikdy nemohl říct ne a z magie jednomu taky pěkně vyhládne. A když jsem teď byl vlastně ten lovec (dost nezvyklé o sobě takhle přemýšlet, to vám tedy povím), možná bych mohl něco sehnat i pro smečku? I když na to by se asi spíš hodila nějaká větší kořist a více vlků... hm. Velký lov tu byl celkem nedávno, ale i nějaká ta menší srnečka by se jistě hodila, aby spíž nezůstala úplně prázdná... Vykročil jsem za Adiramem, který se vzdaloval od vody a pryč z lesa, zatímco jsem o tom přemýšlel. Asi to vyřeším až potom. Baghý chtěla druhého lovce udělat z Awaraka? Třeba bychom mohli potom něco vymyslet společně. Popravdě jsem se celkem těšil na nějaký svůj první oficiální počin ve funkci lovce, ale nemohl jsem se předbíhat. Hezky jedno po druhém.

//Východní Galtavar

Adiram byl podle všeho tvorem velmi zvědavým, ale mě to vůbec nevadilo. Neměl jsem žádná temná tajemství, která bych chtěl skrývat před světem a byl jsem i celkem rád, když se mě vlci vyptávali a zajímali se, nebo mi něco vyprávěli - aspoň nebylo ticho a nemusel jsem si připadat přehlížený jako nějaký kus šutru. Naštěstí vlků, kteří mě záměrně přehlíželi nebo si mě kvůli mému handicapu dobírali, byla naprostá menšina a na Galliree jsem nikoho takového ještě nepotkal.
Na hnědého otázku jsem jenom lehce zavrtěl hlavou. Zas tak dlouho jsem tu nebyl, někdy od podzimu, ale spoustu času jsem strávil pobytem mimo území smečky. Teď teprve jsem se tady se vším pořádně seznamoval a vlastně jsem stále ještě ani nevěděl, kde je úkryt. Zatímco jsem se ládoval tím kouzelným jablkem, Adiram na mě zvědavě zahlížel, jako by se snad mělo něco stát... Mě ale popravdě ani nenapadlo, že by to mohlo být nějakým způsobem nebezpečné. Tůň byla přece na území smečky. Kdyby v ní byla smrtící jablka, určitě by mě na to někdo upozornil. Krom toho chutnalo naprosto v pohodě, sladce a zrale, jako by právě spadlo ze stromu a nevyplavalo z kouzelné tůně. S plnou hubou jsem přikývl na další otázku, až mi jablečná šťáva stekla po bradě a jen, co jsem dožvýkal zbytek ovoce a olízl si zalepený čenich, rozhodl jsem se to Adiramovi i ukázat. Přiblížil jsem se až na samý okraj jezera, naklonil se k němu a soustředěně přimhouřil oči. Hladina se rozhoupala a utvořily se na ní vlny. Byly ale poněkud větší, než jsem očekával a tak, když se rozbily o břeh, schytali jsme oba menší studenou sprchu. Couvl jsem od vody s překvapeně vykulenýma očima. Takhle silná moje magie přece nikdy nebyla! Omluvně jsem se zašklebil na hnědého a otřásl si kapky vody z kožichu. Jak se to stalo? Co se to stalo? Že bych nabíral na síle? Zahleděl jsem se na svoje tlapy, na kterých asi nebyly šediny jen proto, že šedé už byly... spíš bych čekal, že moje schopnosti začnou postupem času upadat, ale třeba jsem se mýlil. Nejspíš jsem chytal druhý dech nebo co.

Nedokázal jsem sice hnědému přesně specifikovat, co bych od něj chtěl slyšet, ale nebylo to nutné. Adiram se totiž o sobě rozpovídal celkem ochotně a já naslouchal s nastraženýma ušima. Byl cestovatelem z daleké země, což asi v těchto končinách nebylo nic zvláštního. Přišlo mi, že téměř každý sem přišel odněkud zdaleka - ale Gallirea byla výjimečná, takže bylo jen logické, že sem míří duše z celého širého okolí. Jméno jeho sestry Lilith mi ale bohužel nic neříkalo a tak jsem jen lehce svěsil uši a zavrtěl hlavou. Pomohl bych mu rád, ale neznal jsem tu vlčici a ani se mi nevybavovalo, že bych kdy zaslechl její jméno. Hnědý pak ale hned pokračoval a konečně jsem se doslechl i o tom, co jsem slyšet chtěl! Bard? Zpěvák? Zábavné příběhy? Zvesela jsem zamával ocasem s tlamou roztaženou do úsměvu, to znělo výborně. Znělo to tak, jako že Adiram je vlk, se kterým se jeden nenudí a jehož přítomnost určitě přináší spoustu zábavy. Pokud tedy jeho písně nebyly vyhrazeny čistě dámám. Nebylo pochyb, že na ty je hnědý obzvlášť vysazený, však vlčice byly skoro první věc, na kterou se mě tu ptal... Mě ale pořád víc zajímaly ti písně.
Celkem rád bych nějakou slyšel a doufal jsem, že se toho brzy dočkám, nicméně nechtěl jsem svým nadšením vlka hned otravovat a krom toho se náš zájem brzy otočil k tůňce. Ta, jako by chtěla dokázat, že není prostým napajedlem, vyplavila na svůj povrch jablko. Vytáhl jsem ho na břeh a poněkud zblble na něj hleděl. Vypadalo ale zcela normálně, až na ten zvláštní způsob, odkud se tu vzalo. Pokýval jsem hlavou, jako že Adiramova teorie je téměř určitě správná, a protože to nevypadalo jako nic nebezpečného, ukousl jsem si kus z jablka. Ostatně kdy jindy se vám poštěstí mít ovoce uprostřed zimy? Pokud nejste v té pohádce o vlčici, co ji macecha posílá v zimě pro jahody... Ale to je fuk. Adiram měl totiž další dotazy, které nebylo snadné zodpovědět. Proč. Protože jí je Smrt nadělila? Aby... aby mohla lítat? Ne, že bych snad tetičku někdy zahlédl prohánět se po obloze, zatím se k tomu nejspíš nedopracovala, ale asi to byla odpověď nejsnazší na znázornění. Namířil jsem tlapou k večerní obloze a pak jí zakroužil, jako bych naznačoval let plachtícího dravce. Nějak jsem nevěděl, co víc k tomu Adiramovi říct. Křídla prostě byla na létání. A na vyrážení zubů z Noriho tlamy, vzpomněl jsem si a trochu se při té vzpomínce ušklíbl.

//Borůvka

Procházeli jsme lesem dál a mně zaujala Adiramova zmínka o písních a hned jsem o tom chtěl něco vědět, než se to zase zakecá! Jenže hnědému se můj způsob poutání pozornosti moc nelíbil. Lehce jsem ucouvl, když mě vlk usměrnil do patřičných mezí a omluvně se zazubil - však jsem tím nic špatného přece nemyslel, tak nebyl důvod se hned čertit? Ovšem aspoň v poutání pozornosti ten můj rýpanec zafungoval. Částečně. Adiram se dovtípil, že se o něm chci něco dozvědět, což byla pravda, ale mě zajímala ta jedna konkrétní věc. K čemu chtěl květiny s hezkým názvem? Ale téhle části mojí nevyslovené otázky se hnědý hned nedovtípil. Horlivě jsem přikývl aspoň na to, zda o něm chci něco vědět a už jsem zase zvesela pohupoval ocasem, na nějaké houknutí, které jsem před chvílí schytal, jsem už vůbec nemyslel. Uvažoval jsem, jak bych svou otázku mohl upřesnit, jenže písně zase byly čímsi dost neuchopitelným a kdybych začal naprázdno otvírat tlamu, mohli jsme taky zase skončit zpátky u ryb...
Stromy ve středu lesa vážně byly menší a zdály se mladší, než ty ostatní, ale důvod jsem neznal. Jen jsem zavrtěl hlavou. Mohla za tím stát spousta věcí. Požár nebo vichřice? I když ta by asi polámala i ty na kraji. To už jsme ale dorazili k tůňce. Tohle místo jsem znal dobře. Tady jsme s Baghý luštili záhadu naší minulosti. Zastavil jsem se a spokojeně nasál atmosféru tohohle místa. Přišlo mi magické, jako oáza klidu a pohody - Adiram se ale vyjádřil mnohem prostším slovem. Napajedlo? Takhle jsem o tůňce nesmýšlel, ale pravda to vlastně byla, takže jsem přikývnul a zahleděl se na hladinu, která se zavlnila, když Adiram z tůňky začal pít. Odráželo se na ní slunce... ale co to tam plavalo? Přiskočil jsem blíž k vodě a natáhl tlapu, abych mohl kulatý předmět přitáhnout ke břehu. Akorát to nebyl jen tak nějaký předmět, ale červené kulaté ovoce. Jablko? Tady? Teď, v zimě? Rozhlédl jsem se po okolí, ale nezahlédl jsem jedinou jabloň, takže jsem zmateným pohledem přistál na Adiramově tváři. Buď ten vlk byl ještě ke všemu kouzelník, nebo si z nás snad dělala žerty samotná tůňka.

Zatímco jsme kráčeli lesem, vzduchem se k našim uším doneslo hlasité zavytí kdesi od hranic. Pozvedl jsem hlavu a nastražil uši, hlas mi nebyl nijak povědomý a když jsem zavětřil, nepoznával jsem ani pach oné vlčice. Možná bychom se tam měli jít podívat? napadlo mě ve stejnou chvíli, kdy Adiram ledabyle prohodil otázku, která vlastně ani nebyla ani tak otázkou, jako spíš oznámením. Rychle jsem to zvážil a pak jsem mávl tlapou, jako že to tedy asi necháme plavat. Stejně, ať už cizinka chtěla cokoliv, stěží by toužila po tom mluvit se dvěma vlky, kteří tu byli prakticky nováčky a jeden z nich byl navíc němý. Nejspíš by chtěla mluvit s někým výše postaveným a Baghý byla v lese, stejně tak Tati a někde jsem cítil i Aranel. Zkrátka... byly k dispozici povolanější tlapy, než ty naše.
Chtěl jsem Adiramovi názorně ukázat, čím je les tak cítit, ovšem má snaha narazila na menší zádrhel. Vlk totiž nepoznal borůvčí. Zatvářil jsem se na okamžik trochu zaraženě. Zajímavé. Ví, jak za sebou jdou písmena v řadě, ale neví, na čem rostou borůvky. Ne, že bych za to vlka chtěl soudit, ovšem přišlo mi to zkrátka zvláštní. Na svou odpověď si tedy asi bude muset počkat do léta, až na malých keřících vyraší modré bobule. Když se ale zmínil o písních, našpicoval jsem uši a v očích se mi zvědavě zalesklo. Skládá snad písně? Taková myšlenka mne zaujala a popravdě i trochu nadchla, roztáhl jsem tlamu v úsměvu a lehce hnědého pošťouchl čenichem jako výzvu k tomu, aby mi o tom řekl víc.
Tlapy nás nesly dál a dál, vybavoval jsem si, že někde poblíž se musí každou chvíli vynořit tůňka. Adiram se zatím vyptával na další smečky, ovšem já mu bohužel nemohl moc poradit. Nebyl jsem tu tak dlouho, abych je všechny znal a prozkoumal. Někdo jiný by mu asi pomohl víc. Ale jestli jeho sestra opravdu žila někde tady, nejspíš se jen tak ze dne na den nevypaří, takže snad můj nedostatek vědomostí nebyl ničím osudným a tragickým.

//Tůň

Bylo to sice lehce zdlouhavé, ale nakonec jsme se s Adiramem dobrali ke správnému cíli - k mému jménu. A dokonce ani nebylo nijak zkomolené, což bylo popravdě víc, než bych očekával. Znovu jsem Adiramovi pokývl na jakýsi druhý pozdrav, když předvedl drobnou úklonku, a pak už jsme konečně mohli vyrazit na vycházku lesem. Slunce začínalo docela nabírat na síle a zdálo se, že se zima už pomalu chýlí ke konci. Nebylo ale radno se nechat ukolébat prvními náznaky jara, věděl jsem moc dobře, že se to všechno může změnit během jediného dne a klidně může ještě napadnout sněhu, že nebudeme vědět, co s ním.
Prozatím jsem si ale užíval paprsků slunce, které se cpaly skrz větve stromů až na můj hřbet a naslouchal Adiramovi, který se právě pozastavoval nad vůní lesa. S úsměvem a zastřiháním ušima jsem mu to odkýval a na místě, kde byl sníh víc odtátý, jsem ho odhrnul stranou, abych odhalil keřík borůvčí. Byl sice celý zmrzlý a holý, ale byl tu a poskytoval jasnou odpověď na to, čím les tak voní a od čeho taky získal svůj název. I když se na to tedy Adiram neptal...
Ptal se na něco jiného. Totiž na smečky v okolí. V některé z nich totiž doufal nalézt svou sestru. Odkývl jsem mu, že s tou naší sousedí ještě jedna a zahleděl se významně tím směrem, kde se naše hranice nakonec stýkaly. Co se týkalo smečky dál na sever, musel jsem se zamyslet. Navštívil jsem jenom smečky Asgaarskou a Borůvkovou, ale nezmiňoval se mi někdo i o dalších? Chvíli jsem nad tím hloubal a pak jsem znovu přikývl, ale jen tak zlehka a pak jsem pokrčil rameny, abych dal najevo, že si tím nejsem zcela jist a nechci šířit nějaké bludy.

Když to konečně Adiramovi došlo, radostně jsem si poskočil, což bylo poněkud neůměrné jak mé velikosti, tak mému věku, ale já si s tímhle hlavu nelámal. Když jsem měl radost, proč bych ji nevyjádřil? Hnědý to pouze celkem stručně okomentoval. Pokrčil jsem nad tím rameny - blbý to možná bylo, ale já byl zvyklý a nepovažoval jsem to za žádnou tragédii. Ani podobné poznámky mě nijak neurážely. Dokud se mnou nebylo nakládáno jako s idiotem nebo mě někdo okázale neignoroval z domněnky, že snad nemám co říct, byly mi nějaké překvapené pohledy a občas i třeba ne úplně zdvořilé poznámky fuk. Bylo mi jasné, že většina vlků nikdy nepotkala nikoho jako já a že tím povětšinou nemíní nic zlého. Jen jsem pokývl, když se Adiram zeptal, jestli to takhle mám odjakživa.
O okolí jsem mu toho moc povědět nemohl, to měl pravdu. Prozkoumat les jsme ale společně klidně mohli. Stejně jsem ho sám moc neznal. Už jsem vstával, že vlka vyzvu, že můžeme jít, ale on chtěl nejdřív znát moje jméno. Mávl jsem tlapou, jako že na tom nezáleží - slyšel jsem na všechno možné, ovšem Adiram měl zajímavý způsob, jak to rozšifrovat. Zvědavě jsem naklonil hlavu ke straně - abecedu? - ale přikývl jsem, ačkoliv jsem pořádně nevěděl, co mám čekat, že se stane dál. Bylo to ale prosté. Vlk prostě začal recitovat písmena jedno za druhým a jediné, co jsem musel udělat já, bylo ho stopnout při tom správném. Párkrát mi to málem uteklo, protože jsem dosud neměl ponětí o tom, že písmena snad mají nějaký řád, v jakém jdou za sebou, ale nakonec se mi snad úspěšně podařilo Adirama šestkrát stopnout u jednotlivých písmen mého jména. E, R, L, E, N a D. Snad. Taky bylo dost možné, že ze mně bude Erlenc nebo Ermend, ale co už se dalo dělat? Pořád to bylo blíž než "hej, počkej". Na konci jsem si zhluboka oddechl - celá tahle konverzace byla prozatím celkem makačka, ale teď se mi zdálo, že už jsme na dobré cestě. Navíc Adiram vypadal jako celkem milý vlk. Teď, když jsme představení měli z krku, jsem doufal, že bychom mohli vyrazit. S otázkou v očích jsem se obrátil na hnědého a naznačil vykročení. Tak jdem?

Adiram pečlivě vyslovoval každé slovo a já zase pečlivě přikyvoval. Nemluvím, jsem němej a nejsem ryba, jo, pokyvoval jsem pomalu, abych nevytvořil příležitost k dalšímu zmatení. Měl jsem pocit, že teď už přešlapujeme na samé hranici pochopení... jen bylo třeba, aby Adiramovi došlo, že tady ve skutečnosti nejde o žádnou hru. Nechal jsem ho chvíli přemýšlet, ale když to celé začal rekapitulovat a bručet si pod vousy, že co by to kromě ryby asi tak mohlo být, znovu jsem začal tlapou ukazovat na sebe. Já! Jsem to já! Občas mi přišlo až s podivem, že ostatní moje myšlenky neslyší, protože já měl momentálně pocit, že mi praskne hlava z toho, jak jsem se vší silou snažil vštípit správnou odpověď hnědému vlku do hlavy. Žel, takhle to nefungovalo. A než jsme se dostali ke správné odpovědi, Adiram se vzdal a rozhodl se, že se nechá poddat.
Hleděl na mě s úsměvem a očekáváním odpovědi, ale můj úsměv se změnil ve výraz poněkud zaražený. Trochu jsem čekal, že se vlk vážně bude chtít odpovědi dobrat... jenže, pravda, on netušil, že mu ji nemůžu jen tak říct. Nemohl jsem udělat nic jiného, než znovu ukázat tlapou na sebe. Odpověď je... já. Chvíli jsme tam jen tak seděli a čučeli jeden na druhého, když se Adiramovi v očích rozsvítilo světlo poznání. Konečně! Tentokrát to vážně pochopil! Radostně jsem vyskočil a s úsměvem a oháňkou už zase spokojeně mávající jsem přikývl. Bingo!

To jsem tomu dal. Ajaj, to jsem tomu dal! Když se mi hned nepovedlo Adiramovi vysvětlit, že to, co tady předvádím, není žádná hra, ale že to myslím vážně a je celkem důležité, aby to pochopil, vlk se - pochopitelně - nadále domníval, že jde o nějakou legraci. A když jsem pak chaoticky kýval a vrtěl hlavou, vzešel z toho už úplný zmatek. Možná bych se měl prostě té hry držet a nechat Adirama, ať se k pravdě dobere tímhle způsobem. Jenomže... teď už jsme byli oba asi docela mimo. Souvisí to s řečí, pokyvoval jsem tentokrát pomaleji, ale na zvíře jsem zase pomalu zavrtěl hlavou... v Adiramově mysli to zvíře ale už bylo nejspíš zaseknuté, protože jeho dohady se ubíraly stále tímhle směrem. Když vyhrkl, že to má, v očích se mi zablesklo očekáváním, že to snad vlk nějakým zázrakem vážně pochopil - dozvěděl jsem se ale akorát, že jsem prý ryba. Lehce jsem se tomu uchechtnul a potřásl hlavou, jako že ne tak úplně. Už se ale blížil. S tou němou tváří byl opravdu jen kousíček od pravdy. Teď kdybych ho tak mohl postrčit správným směrem... hlavně zase nezačít chaoticky dělat všechno najednou. Pozvedl jsem tlapu, abych Adirama vyzval k co největšímu soustředění a pak potřetí zopakoval gesto s tlapou u tlamy. Když jsem tlapu položil opět na zem, významě jsem se k vlkovi naklonil a hlavu naklopil ke straně. Němá tvář - jasný? Pak jsem tlapou ukázal na sebe, kamsi doprostřed svého hrudníku. To já jsem ten němý. Jako by snad mohl zachytit nějaké frekvence z mých myšlenek... S Baghý to bylo mnohem snazší, když jsme si mohli jen tak posílat vzkazy v duchu. Jenže to byla ojedinělá situace.

Adiram měl dle všeho pěkně výřečnou tlamu, což mně osobně nijak nevadilo. Jestli se spolu půjdeme podívat po lese, pak aspoň nebude pořád ticho. Souhlasně jsem tedy pokyvoval hlavou na jeho proslov o počasí, krásách lesa a skrytých nebezpečích, která možná číhají na ty, co se důkladně neseznámí se svým okolím. Bylo mi ale jasné, že brzy se začne podivovat nad tím, proč já pořád mlčím jako vykotlaný pařez a on musí být ten jediný, co si div nevyhazuje tlamu z pantů. Nakonec na to vždycky došlo, i u těch nejukecanějších vlků. Ať už milovali zvuk svého hlasu sebevíc, nakonec se vždycky otočili na mě s nějakou variací otázky "hele, a proč ty nic neříkáš?"
Tomu jsem chtěl zabránit, takže jsem se pustil do vysvětlování ještě předtím, než na to dojde. Jenže Adiramovi se místo pomyslné žárovičky nad hlavou na tváři objevil výraz zmatení. To bylo v pořádku, dělo se to pořád... Už jsem se chystal, že to celé zopakuju, přihodím pár dalších posunkových vysvětlivek, ale to už se vlk dovtípil - ke vší smůle bohužel úplně špatně. Zavrtěl jsem hlavou, ne, nic nehrajem, ale Adiram už na mě střílel otázky. Ne, počkej! zavrtěl jsem hlavou tentokrát horlivěji, ale pak mi došlo, že to vlastně nedělám tak úplně správně - mělo to přece něco společného s řečí! Takže jsem místo toho začal zase nadšeně přikyvovat, čímž jsem všechny pokusy o komunikaci neúmyslně měnil v naprostý chaos, ve kterém hnědý asi neměl nejmenší šanci se vyznat. Obzvlášť když se mé přikyvování opět změnilo v kroucení, když se zeptal na to zvíře. Nebo tedy, jsem... ale... Už s poněkud zoufalým výrazem jsem párkrát naprázdno otevřel tlamu a znovu si k ní přiložil tlapu. Tohle vypadalo... inu, zoufale. Ale to se zvládne.