Příspěvky uživatele

< návrat zpět

586 (22) - s přívěskem Baghý

Aranel měla na srdci cosi důležitého a tak jsem doufal, že se Ivy s Cyrilem nebudou zlobit, když to vyřídím. Pak jsem se jim mohl hned zase věnovat! Pousmál jsem se na ni, když pravila, že mě ráda vidí a při její gratulaci jsem vděčně sklonil hlavu v tichém poděkování. Byl jsem rád, že to zbytek smečky bere dobře. Měl jsem z toho trošku obavy.
Záležitost, se kterou ke mně Aranel přišla, se týkala lovu, což jsem tak trošku očekával. Mrkl jsem po straně na Cyrila s Ivy a lehce jim pokynul, že kdyby chtěli, mohou se připojit. Cyril vyhlížel nějakou aktivitu, kterou mohl podniknout a měl štěstí. Jedna se mu naskytla přímo pod čenich. Vyslechl jsem si, jaký má Aranel plán a souhlasně jsem jí ho odkýval. Znělo to slibně a věděl jsem, že to lovecké skupinky zvládnou levou zadní. Tak, jako vždy.
Zauvažoval jsem, jestli bych měl jít taky. Rád bych si zalovil! Jenže Baghý šla řešit nějaké vlastní záležitosti a tušil jsem, že by bylo lepší, kdybych zůstal tady a dohlížel na smečku. Nečekal jsem, že by se mělo něco pokazit zrovna teď... Což bylo o důvod víc tu zůstat, neboť takové věci se vždycky děly, když je jeden nečeká. S lehce protaženou tlamou jsem tedy nakonec zavrtěl hlavou. Snad příště.
Čekal jsem, že to bude vše, ale Aranel přede mnou dále stála a náhle vyhlížela... nervózně. To zneklidnilo i mě. Z bílé vlčice povětšinou vyzařoval klid a pohoda, o co šlo? Našpicoval jsem uši, neboť její slova měla patřit jen mě. Sotva je vyřkla, trochu poplašeně jsem se narovnal. Ne proto, že bych chtěl odmítnout, ale protože tohle byla úplně ta poslední otázka, kterou bych čekal. Doteď mě nenapadlo, že budu muset řešit i podobné věci - a Baghý mě nevarovala. Tváře mi najednou jen hořely. Ale představa toho, že budou po lese pobíhat další vlčátka... Zamyslel jsem se. Byla tu Adiramova dcerka, a pak také první vrh Aranel a Awaraka, ale ti už spíše směřovali k dospělosti. Pro vlčata se tu místo jistě najde. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval z prvotního překvapení, usmál jsem se široce na Aranel a pokývl hlavou se zamáváním oháňky. "Hodně štěstí," vyslal jsem k bílé vlčici krátkou myšlenku. Aranel i Awaraka jsem měl rád a doufal jsem, že se jejich velké rodině bude jen a jen dařit.

585 (21) - s přívěskem Baghý

Cyril chvíli stál naprosto zaraženě, než se široce usmál. Okamžitě jsem ho napodobil. Vida, jak mi to alfování nakonec šlo! Ve své radosti jsem nemyslel na to, že bych mohl příště řešit i někoho jiného, než milé mladé vlčice a kamarády, které už dávno znám. Byl jsem hlavně rád, že Cyril tu konečně našel svoje místečko a že se tu zabydlí i Ivy.
Šedivý vlk se jí jal vysvětlovat, odkud se vlastně známe a rovněž stručně povyprávěl, odkud se vzaly ty jeho ozdoby. Pozorně jsem poslouchal, ale fakt, že v tom má tlapky Život, pro mě nebyl nikterak překvapivým. Však i mě nadělil můj barevný kožíšek. Následně však padla opět otázka na mne. Co dělat? Rázným zavrtěním hlavy jsem zavrhl myšlenku krvavých obětí, či co to měl Cyril na mysli. Než jsem ale stačil spustit nějakou další pantomimu, přikročila k nám Aranel. Krátkým gestem tlapky jsem Cyrilovi a Ivy naznačil, aby počkali. Trošku jsem tušil, že s příchodem bílé vlčice se možná hned naskytne činnost, které by se mohli zúčastnit.
S tím jsem se otočil k bělostné betě a s úsměvem pokýval hlavou, že může mluvit. Byl jsem jedno ucho.

Duben 3/10 - Agapátko

Vlčice byla ticho a to mě docela zneklidňovalo. V celé té zmatené situaci mě hned nenapadlo, že se ona může cítit stejně, z toho samého důvodu. Proto jsem se kolem ní tak ochomýtal a zabýval se naprosto nepodstatnými větvičkami, než mě konečně napadlo se vzdálit a pokusit se trochu vysvětlit, co že jsem vlastně zač.
Ještě nějakou tu chvíli si mne zmateně prohlížela, ale viděl jsem, jak jí to dochází. Společně s tím uvědoměním se její tělo uvolnilo. Pokýval jsem hlavou na souhlas, ale na tváři mi pohrával úsměv, bylo vidno, že mě neschopnost řeči příliš netrápí. Když jsem jí sdělil tuhle základní pravdu o sobě, všechno bylo rázem mnohem klidnější.
Vlčice se rozpovídala o tom, jak rychle u ní magie zesílila a projevovala se zcela nečekanými způsoby. S vykulenýma očima jsem jí to spěšně odkýval - já vím! Bylo to neuvěřitelné, jak se to tak mohlo přihodit! Věnoval jsem jí ale povzbudivý úsměv a nechal nám krátce kožíšky pročísnout poryvem vlažného vánku. Když se to zvládlo naučit dřevo jako já, ona to jistě svede také.
Máchl jsem tlapkou, když znovu děkovala, vždyť to nic nebylo... ani jsem vlastně nic neudělal, jen jsem tak nějak panikařil. A tlapka ji pořád bolela. Viděl jsem, jak na ni nechtěla dávat váhu. Zatímco si ona prohlížela můj kožich a moji korunku, moje oči pořád jaksi přitahovala ta zraněná nožka. Cítil jsem se, kdoví proč, za to jaksi zodpovědný. Neměl jsem snad být rychlejší a chytit ji?
Tu se mi v hlavě trošku rozsvítilo. Pokynul jsem tlapou vlčici s bílými flíčky jako hvězdičkami v kožichu, aby se posadila do trávy. Pohledem jsem ji vyzval, aby čekala, muselo být jasné, že mám něco za lubem. Co... to už jsem se rozhodl radši prostě udělat, než se pokoušet vysvětlit. Začuchal jsem kolem a mezi kořeny stromu nedaleko jezera jsem našel pěkný kus mechu, který jsem vyloupl a namočil v chladné vodě jezera. Pěkně vodu nacucl, jak už to tak mechy dělaly. S tímhle provizorním obkladem v tlamě (tak trochu mi kapal na náprsenku a všude kolem) jsem se navrátil za slečnou Hvězdičkou a svou tlapkou ukázal na tu její. Jistě by pěkně chladil a mohlo by se jí ulevit, ale byla otázka, zdali ho bude chtít?

Duben 2/10 - Agapěnka

Rozplácnutá vlčice ležela nehybně na zemi, dokud jsem kolem ní nezačal čuchat. V tu chvíli cosi jen napůl srozumitelně zahuhlala a začala mne od sebe odstrkovat. Poslušně jsem o něco ucouvl, i když jsem pořád dost výrazně zasahoval do její bubliny. Ulevilo se mi, že je živá a při sobě, ale vypadalo to vážně ošklivě a já se chtěl ujistit, že se jí opravdu nic nestalo.
Sama tvrdila, že je v pořádku, zatímco se zvedala na nohy. Zase jsem se o něco vzdálil, aby na to měla prostor, ale hleděl jsem na ni s ustaraným výrazem. Nevěděl jsem moc, co si počít, přešlapoval jsem rozrušeně na místě a pokukoval po tlapce, kterou držela ve vzduchu. Nezdálo se to být tak zlé, netrčela jí alespoň v žádném nepřirozeném úhlu. Snad si ji jen narazila. Nakonec, abych aspoň něco udělal, jsem jí čenichem ometl dvě největší větvičky ze zad a konečně vycouval z jejího osobního prostoru.
Rozpačitě jsem se na vlčici pousmál, sklonil hlavu a krátce zamáchal ocasem na znamení míru. Naznačil jsem jí svým obvyklým gestem, tlapkou k tlamě a zavrcením hlavy, že nemůžu mluvit... a jako obvykle jsem vyčkával, jak si to přebere. Nebo jestli mi třeba bude chtít nabančit za to, že jsem se kolem ní ochomýtal příliš blízko.

Duben 1/10 - Agapátko

Procházel jsem se bez jasného cíle, zkrátka jsem jen tak bloumal po okolí a koukal, co by se kde dalo sníst nebo co zajímavého by se mohlo dít. A že jsem něco zajímavého spatřil hned vzápětí! Očichával jsem mrtvolu žáby pod křovinou, když jsem koutkem oka zaznamenal pohyb. Rychle jsem zvedl hlavu a spatřil opodál vlčici, která se... vznášela nad zemí? Nejen to, podle divokého mlácení tlapkami kolem sebe a vyděšenému křiku se tak nestalo z její vlastní vůle. Spěšně jsem za ní zamířil, abych jí nějak, jakkoliv pomohl.
Než jsem ale pořádně rozpohyboval svoje mamutí tělo, už bylo pozdě. Pískově zbarvená slečna se zřítila z oblohy - dobře, to úplně ne, ale zřítila se z několika metrů s hlasitým žuchnutím. Chytit jsem ji nestihl. S bušícím srdcem jsem se k ní přihnal, oči starostlivě vykulené. Opatrně jsem do ní šťouchl čenichem, jestli je při vědomí, ale jen velmi zlehka. Kdyby byla zraněná, nechtěl jsem jí víc ublížit. Rychle jsem přejížděl pohledem její tělo, neměla něco zlomeného, neublížila si? A jak bych jí pomohl, kdyby ano?

Březen 10/10

Toho jara vyvedla naše straka v lese mladé. Na její rozcuchané hnízdo jsme se chodili dívat všichni, i když jsme toho moc nevykoukali, protože bylo vysoko ve větvích. Zajímalo nás, jestli naučí mluvit i svoje ptáčata, ale nepodařilo se to. Jen ona dál s oblibou spouštěla své kňourání, vrčení či smích, stejně jako jen ona sedala Skayovi na hlavě. Zbytky po jídle ale sbírala celá stračí rodina. Od těch dob jsme pořád v lese nějakou tu straku měli, ale ta původní, jediná a výjimečná, byla zkrátka toulavá. Někdy se objevila na celé měsíce, jindy zase na delší dobu zmizela, ale už jsme se o ni nestrachovali tolik, jako dřív. Vždycky si našla cestu zpátky. Určitě věděla, jak si dát pozor a komu se má vyhnout. Byla to totiž ta nejchytřejší straka, jakou jsem kdy potkal.

Březen 9/10

Alis byl ve smečce poměrně nový, přidal se k nám na začátku zimy a tak s námi nebyl, když straka vyváděla své kousky. Teď k nám přiběhl, oči navrch hlavy, a rozrušeně nám vykládal, že v koruně stromu naříká vlče a nemůže dolů. "Asi ho odnesl orel nebo co!" Vyměnili jsme si mezi sebou pohledy a rozesmáli se. Chudák Alis netušil, která bije, dokud mu to Skay cestou ke stromu nevysvětlil.
Pod vysokým cedrem jsme se zastavili, naslouchali - a skutečně. Byl to hlas naší staré dobré straky. Už zase vyváděla své skopičiny. Kdoví, kde celé ty měsíce byla? Rád si myslím, že létala i k nějaké další smečce, kterou těšila svou přítomností a svými chytrými kousky. Všichni jsme každopádně byli rádi, že jsme ji měli zpátky.

Březen 8/10

Na podzim však straka zmizela. Jako by se po ní země slehla. Tehdy už jsem si byl opravdu jistý, že tím celá věc končí. Do teplých krajů straky nelétaly a tak jsem měl na mysli Něco ji nejspíš sežralo nebo se jí stala nějaká nehoda. Byli jsme z toho všichni dost skleslí, protože jsme si opeřence hodně oblíbili, ale málokdo si dělal iluze, že to tak bude napořád. Život šel tedy dál. Na straku jsme nezapomněli, ale nedalo se nic dělat. Skay o ní srdcebolně básnil minimálně jednou týdně a čas od času ji vyrážel hledat, ale nakonec to vzdal i on. Byla pryč. Stromy shodily své listí, napadl a opět roztál sníh. Bylo tu znovu jaro a na straku už jsme tolik nemysleli, když se jednoho dne do jeskyně přihnal Alis, celý vyděšený.

Březen 7/10

To jsem se ale pletl. Straku jsme vídali a hlavně slýchali celé léto. Pár dalších vlků vylekala stejným kouskem jako mě, ale potom už jsme všichni znali její triky. Náš les si zřejmě velmi oblíbila, zdržovala se stále poblíž. Stala se naší chráněnkou a tak trochu místní celebritou a maskotkou naší smečky. Kdekdo jí nechával zbytky masa, až byla pěkně vykrmená a vlků se skoro nebála. Posedávala mezi námi, když jsme jedli a čekala, co upadne. Nikoho z nás samozřejmě ani nenapadlo jí ubližovat. Vždyť ničemu neškodila a byla s ní legrace. Skay se ji snažil naučit další zvuky či dokonce slova, ale k ničemu to nevedlo. Ona si sama vybírala, co bude opakovat a co ne. Jediné, čeho Skay docílil bylo to, že si ho vybrala jako osobní bidélko a s oblibou mu sedávala na hlavě. Mladý vlk si ani v nejmenším nestěžoval, naopak všem svoji kamarádku hrdě ukazoval.

Březen 6/10

Nemusím vám asi říkat, jak jsem byl tím fascinován. Slyšel jsem už o tom, že někteří ptáci dokážou napodobovat zvuky jiných zvířat, ale tohle? Tohle bylo zkrátka něco neuvěřitelného. Jakmile odezněl můj prvotní šok, byl jsem ze svého objevu nadšený. Straka mi ještě chvíli předváděla svůj repertoár zvuků - uměla jich víc, ale kňourání bylo jejím nepopiratelným favoritem. Nakonec jsem ji ale začal nudit. Protáhla si křídla, naklonila se, hodila bobek z větve těsně vedle mojí tlapy a s posledním "hehe" odletěla do hlubin hvozdu.
Já se také vydal domů, přetékající dojmy, ale když jsem se to celé snažil vysvětlit Eiře, vůbec to nechápala a netušila, co mě to popadlo. Sice se snažila, ale nakonec jsme to museli vzdát. Mohl jsem jen doufat, že se straka objeví znovu, abych jí ji mohl ukázat. Příliš jsem tomu však nevěřil.

Březen 5/10

Vypustil jsem z plic všechen vzduch v dlouhém úlevném povzdechu a zkolaboval do sedu. Byl jsem moc rád, že mě nikdo neviděl. Nachytala mne straka! A jak! Nohy se mi klepaly, jako bych je měl z rosolu. Mlha se pomalu rozptylovala a myšlenky na ducha se náhle zdály směšné a přitažené za chlupy. Jenže ještě před minutou to taková legrace nebyla. Upřel jsem na straku poněkud vyčítavý pohled. Ona mi ho oplácela. Hleděla na mě inteligentníma očima a pak poskočila na větvičce, ze které se snesla stříbrná sprška rosy přímo na můj kožich. Hehehe, zasmála se, když jsem se ublíženě otřepal. Vážně nelžu. Prostě se od srdce zasmála a když viděla, že ze mě může vyrazit reakci, pokračovala v tom. Kňou, kňooou, hehehehe, kňou.

Březen 4/10

Přiznám se vám, že se mi málem zastavilo srdce. Celý jsem se přikrčil a s knedlíkem v krku jsem pohledem pomalu stoupal po kůře stromu. Právě z jeho větví se ozvalo to kníkání. To už se mi duch zdál jako jediné vysvětlení. Žádné vlče by takhle vysoko vylézt nemohlo - tehdy jsem tomu alespoň věřil, stalo se to samozřejmě roky předtím, než se narodily mé sestřenice. Šplhal jsem pohledem výš a výš a hrozně se bál, co uvidím. Průsvitnou dušičku? S tím bych se snad ještě dovedl srovnat. Ale co když to bude něco hrůzného? Démonické vlče, nebo znetvořené, nebo-
Pohledem jsem doputoval až ke strace. Seděla si tam jako paní celého lesa. Z pomalu se rozptylující mlhy vystupovaly černé skvrny na jejím těle. Naklonila hlavu na jednu stranu, na druhou, otevřela zobák a udělala: Kňou, kňou.

Březen 3/10

Byl jsem totiž u zdroje zvuku už docela blízko, ale on se stejně pořád přesouval. Ne o moc, ale přece. V jednu chvíli vlče kňoukalo na mé levé straně, za moment na pravé a jednou jsem se musel úplně celý otočit, protože se náhle nářek ozýval za mnou. V mlze bylo těžké udržet si orientaci, ale určitě bylo nemožné, abych se zamotal takhle důkladně. Dostal jsem trochu strach. Nedal jsem na duchařské historky, i když si je mladší vlci rádi mezi sebou vyprávěli u ohýnku, ale teď, v té mlze a se záhadně se přesouvajícím nářkem mi najednou začala naskakovat husí kůže po celém těle. Jistě to nebyl žádný duch ubohého zemřelého vlčete, který nedošel klidu, jistě ne, to bylo zkrátka absurdní, ale-
Kňou, kňoooou, ozvalo se mi najednou přímo nad hlavou a já nadskočil, jako když do mě střelí.

Březen 2/10

Všechno bylo zkrátka fajnové, ale kdyby to tak i zůstalo, neměl bych samozřejmě co vyprávět. Kdepak. Doprostřed mojí lenivé procházky se najednou ozval zvuk, který mě přiměl se zarazit a našpicovat uši. Bylo to tiché, žalostné kňučení. Kňou, kňou, nějaké malé vlče volalo mámu nebo si nějak ublížilo. To byla má první myšlenka a na nic jsem proto nečekal. Rozběhl jsem se směrem, odkud ten zvuk přicházel, jak rychle jsem si kvůli mlze troufl. Zvuk vždy na chvíli utichl, ale pokaždé se ozval nanovo. Bloudil jsem lesem a hledal to ubožátko. Znělo skutečně zoufale, muselo mít strašný hlad nebo ho něco bolelo a dělal jsem, co jsem mohl, abych mu došel na pomoc co nejdřív. Jenomže brzy mi došlo, že tady něco nehraje.

Březen 1/10

Procházel jsem se po lese. Bylo chladné, mlhavé jarní ráno a sluneční paprsky se jen těžko přes tu mlhu probojovávaly. Přesto mi bylo příjemně, jak jsem si tak sám vyšlapoval pod stromy a nedělal si žádné starosti. Všechno jsem měl hotové, povinnosti splněné a teď jsem se mohl jen tak poflakovat, což bylo v těch letech (a všech letech následujících) jednou z mých nejmilejších činností. Či možná nečinností. Ne, že bych kvůli tomu odbýval své povinnosti, ale kdo nemá rád trochu flinku po dobře odvedené práci? Bezcílně jsem tedy zabíjel čas, občas jsem něco očuchal a trošku jsem pokukoval, co by se kde dalo sežrat, neboť jídlo je samozřejmě další oblíbenou věcí, která činí život mnohem lepším a zajímavějším a všeobecně příjemnějším.