Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narvinij přes Midiam

Kráčeli jsme pomalým tempem přes lesy a řeky. Častokrát jsme zastavovali, aby Alfredo mohl popadnout dech a já na něj hleděl s rostoucí starostí ve tváři. Nevypadá vůbec dobře, pomyslel jsem si, ani jsem si neuvědomoval, že ryšavý nejspíš může zachytit všechny mé myšlenky, ne jen ty, které k němu přímo směřuji. Nechtěl a nemohl jsem vlkovi nakazovat, že by možná měl zastavit na delší chvíli a odpočinout si pořádně, sám přece jistě věděl, na co se cítí, ale i tak mi to dělalo starosti. Únava z něj přímo sálala do všech stran.
Když jsem ale v duchu zmínil Borůvkovou smečku, Alfredo náhle obživl a v očích se mu rozsvítila potěšená jiskra. Znal tedy naši smečku! Rovněž jsem roztáhl tlamu do úsměvu a zamával ocasem. Heather jsem sice neznal, ale Blueberryho ano, třebaže jsem ho potkal nejspíš jenom jednou. Alespoň jsem si nevybavoval žádnou další příležitost, při které bychom se setkali. I tak mě ale těšilo, že zmínka mé smečky v mladíkovi probudila takovou viditelnou radost.
Cesta nás vedla dál nerovným terénem lesa a zdálo se, že povede ještě dál. "Na pobřeží jsem ještě nikdy nebyl," vyslal jsem k Alfredovi myšlenku a snažil se, aby má mysl byla co nejotevřenější a nejčitelnější, ačkoliv jsem neměl nejmenší ponětí, jestli to takhle vůbec funguje a jestli to něco mění. "Nebude vadit, když tě doprovodím?" Popravdě spíš než o pobřeží mi šlo o to, aby Alfredo někde nezkolaboval a už nevstal, ale to vědět jistě nepotřeboval. A víc očí víc vidí, pomyslel jsem si ještě pro sebe. Jeho sestra určitě jen tak nezmizela, ne? Třeba na ni narazíme cestou.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Kiërb přes Jezevčí hájek

Pomalým tempem jsme se vzdalovali od řeky. Bál jsem se, kdy budu muset Alfreda chytat, aby se opět nezřítil k zemi, ale zdálo se, že ryšavý vlk v sobě má ještě spoustu odhodlání. Sice pomalu, ale jistě se ploužil vpřed. Upřímně mi to nepříliš rychlé tempo vyhovovalo. I můj vlastní kousanec pořád pulsoval tupou bolestí, nicméně těžko jsem si mohl stěžovat, když jsem viděl, jak moc to schytal můj společník. Měl jsem ještě štěstí.
Pomyslel jsem si své jméno bez nějakých větších nadějí, že k Alfredovi dolehne, ovšem nejspíš jsem mu měl věřit víc. Opravdu mě totiž slyšel. Jeho stříbrné oči prozrazovaly magii myšlenek a uměl ji tedy nejspíš ovládat dostatečně na to, abychom se domluvili. Nebo jsem k němu já pomocí vlastní magie myšlenky sám vysílal. A nebo, což bylo asi nejpravděpodobnější, to byla určitá kombinace obojího. Tak či tak, byl jsem tomu rád. Zahoupal jsem ocasem ze strany na stranu. Za chůze se jinak beze slov domlouvalo dost těžko. "Taky mne těší," pomyslel jsem si a doufal, že používání magie Alfreda příliš nevyčerpává. Už tak toho jistě musel mít dost. Alespoň už se rozednívalo, takže se nám šlo o něco lépe a mlha už se taktéž netvářila tak hustě a neprostupně, ačkoliv úplně zmizet se jí nejspíš nechtělo. Netušil jsem ani, kam přesně míříme. Alfredovu sestru jsem nikde neviděl. Původně jsem už pomýšlel na návrat domů, ale teď to nepřicházelo v úvahu. Nechtěl jsem zraněného vlka jen tak opustit.
Ukázalo se, že přišel odněkud z jihu, z Vrbové smečky. To jméno mi nebylo vůbec povědomé, ale asi se nebylo co divit. Jižní kraje jsem prozkoumat ještě příliš nestačil. "Já jsem z Borůvkové smečky," sdělil jsem mu v duchu. "Ta sídlí... vlastně celkem nedaleko," rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil o tom, kde vlastně jsme. Pokud jsem se nepletl, pak byla Borůvka vážně prakticky za rohem, ale poslední dobou jsem měl s odhadem vzdáleností trochu problém. "Míříš teď tedy domů?" zajímal jsem se, i když to zároveň bylo i takové nepřímé doporučení. Jistě to bylo teď to nejlepší, co by mladík mohl udělat.

//Východní hvozd přes Midiam

S duchy se nedalo nijak bojovat a pokud ano, pak já netušil jak. Nebyl jsem ostatně žádným expertem, ze svého prvního setkání s duchem jsem se sotva stačil vzpamatoval, ale aspoň jsem to už někdy předtím zažil. Nemusel jsem tedy příliš dlouho přemýšlet, jestli se Alfredo náhodou nezbláznil, když náhle poulí oči do prázdna, vrčí na nikoho a přitom z něj srší hrůza a hněv skoro stejným dílem. Koho to asi viděl? Netušil jsem. Přelud se zjevil jen jemu. Mohl jsem tam jen stát, cenit zuby podobným směrem, kterým to dělal on a doufat, že funguju jako alespoň nějaká opora. Alfredo svému přeludu spílal a nadával, já občas přihodil hrubé zavrčení pro dobrou míru. Kdyby nás někdo sledoval, dost dobře to mohlo vypadat jako naprostá komedie, ale nikomu z nás dvou rozhodně do smíchu nebylo.
Náhle Alfredo vyrazil vpřed, popuzen něčím, co já neviděl ani neslyšel a vzápětí se složil k zemi. Vyrazil jsem k němu se srdcem až v krku - že bych se pletl? Mohli duchové živým ublížit? Stalo se mu něco? Sklonil jsem se až k němu a čenichem mu naléhavě šťouchl do ucha, oči vyvalené, div že mi nelezly z důlků. V tom zmatku mi chvíli trvalo uvědomit si, že vlk zhluboka oddechuje a tudíž se neodebral do říše duchů, i když vypadal dost zle. Chudákovi jsem se mu ani nedivil. Pavouci, duchové... fuj. Nebylo pochyb, že jsme se dostali do nějakých velmi zakletých končin. A zase ty omluvy. Opět jsem jen odmítavě vrtěl hlavou, že se nemá za co omlouvat, avšak jeho návrh na vzdálení se od řeky jsem přijal bez protestů. Jen jestli zvládne jít, pomyslel jsem si a starostlivě si prohlížel vyčerpaného vlka. Odpočívat ale stejně bude lepší někde jinde. Tady není chvíle klidu.
Teprve až když jsme pomalu vykročili mi došlo, že Alfredo reagoval na cosi, na co by normálně asi nikdo nereagoval. To o strašení u řeky jsem si přece jenom myslel, ne? Mohla to být náhoda, nebo že by ryšavý slyšel mé myšlenky? Nebo jsem mu tu myšlenku poslal já, dokázalo tohle to vylepšení, které mi slíbil Život? Možná už zabralo, protože zrzavého myšlenky se mi násilím netlačily do hlavy, ale teď to vytvořilo další záhadu. Momentálně ale nebyla moc podstatná. Pomalu jsem vykročil za Alfredem, jen když padla otázka na mé jméno, zastavil jsem, abych mohl zopakovat gesto vázající se k mé němotě, které předtím bylo z pochopitelných důvodů zcela přehlédnuto. Zkusmo jsem si ale pomyslel: Erlend. Třeba se něco stane. Třeba nic. Tak moc na tom ostatně nezáleželo. Vykročil jsem dál a snažil se Alfreda příliš okatě nepozorovat, třebaže jsem měl mírné obavy, aby se zase nezačal řítit k zemi.

//Narvinij přes Jezevčí hájek

Rychle jsem nabyl jistoty, že mladík nejen vypadá vyplašeně, ale že skutečně dost vyděšený je. A taky toho asi měl dost za sebou. Mrzelo mne, že jsem mu nemohl pomoci s hledáním sestry, ale celou dobu jsem tu byl sám. Navíc teď, s tou mlhou? Mohla klidně projít kolem a já bych z ní nezahlédl ani chlup. Když ryšavý náhle vyskočil a upřel pohled do křoví, vymrštil jsem se ze sedu také a zahleděl se stejným směrem. Co tam viděl? Nic tam však nebylo. Možná si s ním zahrávaly napjaté nervy. Třeba i proto tak zvláštně mluvil? Zase jsem mu nerozuměl a zase to bylo jen těch pár prvních slov. Pokusil jsem se protřepat si uši, pokud možno nenápadně, ale to šlo dost těžko, když se na mě upíraly jeho oči. Hned jsem ale ušiska zase našpicoval, když se zmínil o pavoukovi. Ve tváři se mi zjevil výraz naprostého pochopení. Přikývl jsem, jako že plně chápu. Taky jsem se s tou stvůrou setkal! A taky to mnou pěkně zamávalo. Nebylo se co divit, že byl jako na trní. Navíc to od tarantule schytal mnohem hůř, než já. Taky se mu ale podařilo pomstít. Naklonil jsem se k pavoučímu tesáku blíž a otřásl se. Příšerní tvorové. Odkud se vůbec vzali? Jakto, že pavouk může tak hrozně narůst?
Ryšavý se začal omlouvat, ale já hned zavrtěl hlavou. Nerušil mě. Byl jsem rád za společnost, jen mě mrzelo, že jsem příliš nevěděl, jak zraněnému vlku - Afredovi - pomoct. Ani s jeho ramenem, ani s hledáním sestry. Jakmile se představil, pustil jsem se do dávno známé rutiny zvedání tlapy k tlamě a vrtění hlavou, aby mu mohlo být jasné, že ze mě žádnou řeč nevyrazí, jenže to bylo zbytečné, neboť on už se na mě nedíval. Hleděl kamsi za mě a tentokrát to vážně vypadalo, že tam něco vidí. Otočil jsem se, ale nespatřil jsem nic. Ohlédl jsem se zpět na Alfreda, ale ten poplašeně couval, naprosto pohlcen hrůzou z něčeho, co jsem já neviděl. Se starostí v tváři jsem udělal krok k němu, chtěl jsem ho nějak uklidnit, avšak najednou mým tělem projela další vlna příšerného chladu. Hned mi to bylo jasné. Další duch? Ten pocit byl úplně stejný, nemohlo to jistě být nic jiného. U téhle řeky straší. Avšak tohoto jsem neviděl. Alfredo podle všeho ano, a ať už viděl kohokoliv nebo cokoliv, děsilo ho to. V mžiku jsem stál vedle něj, na té zraněné a tedy zranitelnější straně, a cenil tesáky kamsi do prostoru. Bylo mnohem snazší být hrdina, když jsem tu hrůzu neviděl, což bylo možná trochu podivné zjištění. Měl jsem ale duchů a podivností už vážně, vážně plné zuby a rovněž jsem už stačil zjistit, že ublížit nám živým asi nemůžou. Jen jsou odporně studení a nechutní.

Seděl jsem u řeky a jen stěží zpracovával své setkání s duchem. Nebo přízrakem. Nebo co to vlastně bylo. Chladu, který mi z Tulákova nehmotného těla pronikl až do morku kostí, jsem se v sychravém podzimním počasí zbaboval jen pomalu, nehledě na to, že mě pořád ještě pálilo stehno od pavoukova kousance. Nejspíš by bylo nejlepší se zvednout a prostě jít domů, zalézt do úkrytu a předstírat, že se nic z toho nestalo. Nehnul jsem se ale, zasekl jsem se na místě a hleděl do bublající řeky. Moje ubohá hlava to všechno nestíhala. Poslední dny totiž byly nějak přehnaně šílené. Duchové, pavouci, obří monstra v jezeře? Copak se svět už dočista zbláznil? Popravdě jsem trochu doufal, že tomu tak je, protože jako jediná další alternativa se nabízelo, že já jsem ten, který se zbláznil. A to bylo možná ještě strašidelnější, než všichni pavouci dohromady.
Šramot opodál mě vytrhl z úvah a konečně mě přiměl vzhlédnout od vodní hladiny. Blížila se ke mně další vlčí postava. Napjal jsem se. Vracel se snad Tulák? Ale kdepak. Z mlhy se vynořil ryšavý mladík a jako duch mi rozhodně nepřipadal. Byl to někdo živý. Namířil si to přímo ke mně, odložil zvláštní předmět, který držel v tlamě a promluvil. Překvapeně jsem zamrkal, protože jsem mu první dvě slova vůbec nerozuměl, ale rychle jsem se vzpamatoval a kývl mu na pozdrav. To, co říkal, snad byl také pozdrav, ne? Co jiného by mohl říkat... neznělo to jako otázka. Už i hluchnu? Otázky přišly vzápětí, otázky, na které jsem mohl odpovědět jen dvojím zavrtěním hlavy. Neviděl jsem tu vůbec nikoho, přinejmenším ne živého. Pak mi na čele vyvstala ustaraná vráska. Mladík nevypadal zrovna nejlépe, zněl možná poněkud vyděšeně a z ramene mu po noze stékala krev. A co byla ta věc, kterou nesl s sebou? Kývl jsem hlavou k jeho zraněné noze a upřel na něj tázavě starostlivý pohled. Byl v pořádku? Potřeboval pomoc? Možná jsem nebyl jediný, ke komu poslední dny nebyly příliš laskavé.

Nechápal jsem to. Co se to právě stalo? Převalil jsem se z boku na břicho a hned jsem se zvedal zase na nohy. Z paovučího jedu jsem je měl stále ještě poněkud zdřevěnělé, takže jsem byl ještě neohrabanější, než obvykle. Zuby mi zadrkotaly zimou. Tulák byl neskutečně ledový, ale hlavně byl nehmotný. Jeho tělo nekladlo žádný odpor, když jsem jím jen tak proskočil. Teď stál přímo přede mnou jako ztělesnění triumfu a zakláněl hlavu v divokém chechotu. "To koukáš, co? Tenkrát ses mě zbavil, ale já si tě našel znovu... a tentokrát to bude ještě větší zábava!" Vlk se opět rozběhl proti mě a já toporně uskočil stranou, takže mi jeho nehmotná forma prolétla jenom skrz ocas. Je to duch? Je mrtvý a vrátil se, aby mě strašil? Ale proč mě? letěly mi hlavou horečné myšlenky, zatímco tulák se zastavil a hbitě se otočil k dalšímu výpadu.
"Je ti to snad nepříjemné? Jen si řekni a já přestanu," šklebil se a vyrazil kupředu tentokrát tak rychle, že jsem skoro nestačil ani heknout. Proskočil přímo skrze můj krk a hruď. Byl to nekutečně zvláštní a nepříjemný pocit, jako nořit se do nesmírně ledové vody. "Cože to? Ach, pořád nic neříkáš. Takže nemám přestávat?" Jak se zbavit ducha? přemýšlel jsem zběsile, zatímco jsem uskakoval a on se za mnou honil, jako v nějaké obzvláště příšerné hře na kočku a myš. Nic mě ale nenapadalo. Nevěřil jsem na duchy a teď tu jeden byl přímo přede mnou, mnohem skutečnější, než by mi bylo po libosti, chechtal se a pohrával si se mnou. Poskakoval kolem mne a skrze mne a veškeré mé snahy ho setřást byly zcela marné. Mohl jsem po něm cvakat tesáky, ale bylo to jako chytat kouř. Tentokrát mi nekradl kořist, jako tehdy, ale vysmíval se mi pořád stejně a já byl proti tomu zcela bezmocný. Naháněl mě do kolečka a jeho smích neslábl, jen sílil a nořil se přímo do hlubin mé mysli.
Jak to trvalo dlouho? Netušil jsem, ale na konci jsem už byl příšerně udýchaný a mráz mi prolezl snad do každého koutu těla. Nakonec už jsem vážně nemohl, zůstal jsem stát se skloněnou hlavou a lapal po dechu. Přesto jsem na něj znovu zavrčel, když přede mnou opět stanul. Nechtěl jsem se vzdát. Tentokrát ne. "Heleme se," nechutně se zazubil. "Možná jsi o něco menší pitomeček než tenkrát. Umíš i ukázat zuby, no to je div. I tak ale... žádný zázrak," mlaskl zklamaně. "Škoda, že mezi vás živé můžu jen na chvíli. Jinak bychom si užili ještě spoustu legrace. Takhle ovšem..." Naposledy se mihnul, proskočil mým tělem od hlavy až po špičku ocasu a nechal mě tam stát udýchaného s mrazením po celém těle. Ztěžka jsem si kecl na zadek a zhluboka oddechoval. Co se to pro pána děje? Copak se svět dočista zbláznil? Jen ztěží můj mozek zpracovával to, co se právě stalo.

Odpočíval jsem u řeky, napůl jsem klimbal, ale nespal jsem. Myšlenkami jsem stále zabíhal k té opeřené vlčici, která tam vzadu někde zůstala. Věřil jsem, že je v pořádku, šance na útěk byla dost velká a kdybych se tam ještě víc zdržoval, mohl nás taky pavouk dostat oba... ale přesto byla taková malinká část v mé duši, která se provinile kroutila a svíjela. Kolem se navíc začínala rozlézat mlha a den se náhle zdál mnohem pochmurnější. Od řeky se šířil chlad a ovíjel se mi kolem těla. Začínalo to být nepříjemné. Měl bych se vrátit domů, rozhodl jsem se už po několikáté a vstal, ale než jsem udělal jediný krok, ucítil jsem šimrání v zátylku. Vstávala mi tam srst, jak se tam upíral něčí pohled. Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil, že za mnou kdosi stojí. Připlížil se ke mně bez jediného zvuku. Nebo už hluchnu? Ale ne. Na té postavě bylo cosi znepokojivého. A ta zjizvená tvář, orvané uši, hustý kožich v barvě myší šedi...
Něco na tom vlku bylo povědomé, ale až když promluvil, rozsvítilo se mi. Ne. To není možné! Jak už to bylo dávno? Pět zim? Šest? Byl jsem tehdy mladý, ale on už i tehdy byl starší. Teď by měl být podle veškeré logiky chodícím vtělením stáří, avšak vypadal snad ještě vitálněji, než když jsme se potkali poprvé. Přitiskl jsem uši k hlavě. Nechtěl jsem s ním bojovat. Hledal mě celé ty roky? Proč? Neměl jsem nic, co by mohl chtít. Dokonce ani kořist, o kterou mě připravil posledně.
Navzdory mému přání jsem ucítil, že se mi oháňka stahuje mezi zadní nohy. Tulák vybuchl smíchy. "Pořád stejnej posera, ha? Nevím, proč se tomu vůbec divím. Jednou připodělanej blbeček, navždy připodělanej blbeček. Některý věci zůstanou stejný." Znovu zavrčel a naježil se, ale já si uvědomil, že ne, že tohle nezůstalo stejné. Byl jsem teď starší, rozumnější, klidnější a rvát jsem se chtěl snad ještě méně, než když jsem byl mladý... ale taky jsem měl nějakou hrdost. Vycenil jsem tesáky a z hrdla se mi ozvalo zavrčení, ojedinělá chvíle, kdy nezůstávalo zcela tiché. Byl to hrubý, nezvyklý zvuk, který se mi nelíbil. Tulák mi zavrčení oplatil, ale pořád se široce šklebil. "Ale? Ono se to zlobí? Vzteká se to? Umí se to snad prát?" pitvořil se a udělal krok vpřed. Zaryl jsem se tlapami do země v očekávání útoku. "Umíš se prát, co? Odpověz mi!" Neodpověděl jsem. "Odpověz mi!" Přikrčil se ke skoku, ale byl jsem to já, kdo vyrazil jako první. Tlapy jsem měl napřažené vpřed, abych ho jimi srazil k zemi, ale odpor, který jsem očekával, nepřišel. Nohy a celé moje tělo proletělo vlkem a jediné, co jsem ucítil, byl smrtelný chlad až v morku kostí, než jsem nešikovně dopadl na zem a rozplácl se na břehu. Tulákův smích se mi zařízl do mozku. "No to bylo rozkošný, ale budeš se muset snažit víc!"

//Temný les přes Tajgu

Hnal jsem pryč, co mi tlapy stačily, stromy se kolem mě jen míhaly. Potrhal jsem cestou ještě pár pavučin, ale to už mi bylo jedno, stejně jsem jimi byl dočista obalený, pár navíc už mě nemohlo vytrhnout. Šedivá jistě také prchala, viděl jsem, že ji pavouk pustil, přece by tam nezůstala! Nezastavil jsem se, dokud se mi do cesty nepostavila opět řeka. Zůstal jsem zadýchaně stát na jejím břehu a udýchaně jsem popadal dech. Ještě jednou jsem se ohlédl přes rameno, jestli se za mnou pavouk nežene. Nehnal. Nikde kolem jsem ale neviděl ani šedivou okřídlenou vlčici, která mne svým zásahem nejspíš zachránila. Zamrkal jsem, zamžoural mezi stromy, ale nebyla tu. Dostal ji snad? To snad ne! Přece jsem ji nenechal na smrt? Utíkala taky. Nebo neutíkala...? Udělal jsem váhavý krok zpět k lesu, ale zadní noha, kam mě pavouk kousl, se mi podlomila. Málem jsem upadl. Ohlédl jsem se na své stehno, kde zely dva kulaté vpichy. Neviděl jsem na své srsti moc krve, ale noha mi jaksi dřevněla a cítil jsem se podivně, trochu malátně. Už uvnitř tekutím, jako ty mouchy? pomyslel jsem si poděšeně. Nepřipadal jsem si tekutý. Ale poznal bych to vůbec? Zatřásl jsem se, ale neslyšel jsem ze svých útrob žádné šplouchání, které by prozrazovalo, že se uvnitř měním na kašovitou hmotu. Taky by to asi bolelo, ne? A já, kromě kousance, žádnou bolest necítil. Jen mi bylo trošku... divně. Nohy jsem měl jako gumové a hlavu zase těžkou. Lehl jsem si na břeh a doufal, že když si trochu odpočinu, přejde to. A co šedivá? Zkroušeně jsem se znovu ohlédl k lesu. Určitě utekla, přesvědčoval jsem sám sebe. Ten pavouk ji pustil, aby chytil mě. A měla křídla. Určitě utekla. Položil jsem si hlavu na tlapy. Necítil jsem se moc přesvědčeně. Nebo hrdě. Bylo to zbabělé. Ztěžka jsem si povzdechl a zavřel oči v naději, že bych mohl usnout a uniknout tomu provinilému pocitu, který se mi rozléval v těle stejně, jako pavoučí jed.

Snažil jsem se vymanit z pavučiny, která se mi omotala kolem zad a zadních tlapo, tahal jsem kupředu, ale cítil jsem, že i když zapojím veškerou svou sílu, odlepuje a trhá se ze mě jen pomalu. Moc pomalu na to, abych měl šanci to stihnout, než se ke mně přivalí obrovský nechutný pavouk a udělá se mnou rychlý proces. Krom toho on byl taky vpředu - v jediném směru, kterým jsem se byl schopen alespoň trochu pohybovat. Moje záchrana i zkáza ležely na stejném místě. Co teď, co teď? horečně jsem přemýšlel, rozhlížel se, ale v mé hlavě zůstávalo alarmující prázdno. Génius jsem nebyl nikdy a dobrodruh, co by se musel každou chvíli hrabat z nebezpečí, také ne.
Jednu věc jsem ale měl přece na své straně - štěstí. Když už jsem si myslel, že vážně nastala má poslední hodinka, z nebe se snesla vlčice. Zdánlivě z nebe. Okřídlená šedivka mi byla zcela neznámá, ale i tak byla nejspíš mou zachránkyní. Padla na pavoučí hlavu a začala ho drásat do všech těch jeho příšerných očí. Už jsem na nic nečekal, pořádně jsem zabral, vyskočil vpřed a i když ze mě vlály pavučiny na všechny strany, dokázal jsem se osvobodit. Jenže to už ta bestie držela šedivou vlčici! Přece jsem ji nemohl nechat ve štychu, i když to, co jsem si přál nejvíc, bylo odtud pěkně rychle zmizet. Přiskočil jsem k nechutnému tvoru a zakousl se hrdinně do jeho přední nohy... jenže ouha. Byla tvrdá, jako bych hryzal do větve. Nedocílil jsem tím absolutně žádného poškození. Zmaten tím nečekaným výsledkem jsem nohu pustil a zblble ucouvl, jenže něčeho ten kousanec přece jen docílil . Pěkně pavouka naštval. Když jsem viděl, že pouští vlčici a otáčí se ke mně, na nic jsem nečekal a rozhodl se, že teď už je vážně na čase vyklidit pole. Šedá měla teď také šanci se osvobodit, já nemínil čekat, až pavouk chytne i mě. Rozběhl jsem se pryč, ale přesto mě kusadla dostihla. Osm nohou je rychlejších, než čtyři. Pavouk mě chytil za stehno a podle štípnutí, které jsem ucítil, jsem asi schytal dávku jeho jedu. Naštěstí mě nečapl příliš šikovně, vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli byl už na útěku, a tak se mi jediným vzdorným vykopnutím - nechci umřít, nechci umřít, nechci umřííít - podařilo chycenou nohu osvobodit. Co dělala šedivá, zdali v tom měla také nějaký podíl, to jsem vůbec netušil. Už jsem se totiž nedíval nalevo ani napravo, prostě jsem letěl pryč, jak jen mi to moje objemné tělo dovolovalo a jen tak tak jsem se stíhal vyhýbat stromům.

//Kiërb přes Tajgu

//Tajga

Kráčel jsem dál a dál, hlouběji a hlouběji do lesa a zdálo se mi, že je čím dál větší tma. Nic zvláštního jsem si o tom nejprve nemyslel. Měsíc asi zase zalezl za mraky, pomyslel jsem si a proplétal se vpřed. Bylo to celkem otravné, protože jak se setmělo, jako naschvál jsem vymetl snad každou pavučinu, která v lese byla. Otráveně jsem si je otíral z tváře a už jsem koukal, kudy bych se z tohohle lesa vymotal pryč. Nějak se mi tu přestávalo líbit. Kůra stromů byla stále tmavší a temnější a v jejich korunách tiše praštělo. Akorát to moc neznělo jako praskání dřeva nebo vrzání větví ve větru. Znělo to spíš jako... hemžení. Otřásl jsem se představou, co by se mohlo asi tak hemžit ve větvích stromů.
Jenže po chvíli mi došlo, že nejen ve větvích je nezvykle živo. Země pod mýma nohama jako by se také celá pohybovala a když jsem se naklonil níž, abych ten divný jev prozkoumal, vstaly mi chlupy v zátylku. Pavouci! A kolik! Stovky, tisíce, miliony! Ne, že bych měl z hmyzu nějakou fóbii, ale pavoukům v takovémhle množství jsem rozhodně neholdoval a jejich pavučinám už vůbec ne. Těch bylo snad s každým metrem více a více a co hůř, zvětšovaly se. Houstly. Chytaly se mě za srst a lepily se do ní, celý jsem se do nich zamotával. Prorážel jsem skrz ně s čímdál větší panikou a skoro jsem už běžel, jak jsem se nemohl dočkat, až budu na druhé straně tohohle příšerného lesa. Nesnažil jsem se už sítí na svém těle zbavovat, jen, ať se tam klidně lepí, hlavně odtud co nejrychleji pryč. Zem pod mýma nohama už se začínala svažovat, což jsem bral jako dobré znamení. Jen seběhnu kopec a budu venku!
Víc mýlit jsem se už ale nemohl. Na konci mírného svahu nečekala svoboda, ale příšerná díra zející do země a z jejích útrob se ozvalo zlověstné zacvakání. Ucítil jsem, jak mi ten zvuk rozdrnčel lebku. Mrazení mi projelo až do morku kostí a naskákala mi husí kůže, když se z ústí temného tunelu vynořily nejprve dvě mohutné nohy, následované kusadly a hlavou s příliš mnoha očima, než se z ní na světlo - nebo alespoň na větší světlo, než bylo v jeskyni - vytáhl zdaleka ten největší a nejhroznější pavouk, jakého jsem kdy viděl. Začal jsem před ním couvat, ale zarazila mě silná síť za mými zády. Tohle je konec! Pavouk se blížil, chlupatý a ošklivý a nejspíš už si na mě dělal zálusk. Tenhle určitě nelovil jen mouchy a komáry. Potřeboval masitější výživu. Potřeboval... mě! Ale já se určitě nechtěl nechat vycucat!

//Říční eso přes Tundru

Nakonec se můj tep přece jenom trochu uklidnil a já zpomalil svou rychlochůzi do normálního vycházkového tempa. Vodní monstrum by mě určitě po zemi tak daleko nepronásledovalo a podle toho, co jsem viděl, řekou by asi také neproplulo. A bylo vůbec skutečné? Mohl to být jen výplod přebujelé fantazie... Ale přece jsem cítil, jak mě pocákalo a viděl jsem vlny na jezeře, vrtěl jsem hlavou. To kdyby viděla Eira! Ona by se určitě radovala, že to tentokrát fungovalo. Zato mě se pořád ještě klepala kolena a to už jsem ušel takový kus cesty.
Odvrátil jsem se nakonec i od řeky, ne proto, že bych se bál příšery (rozhodně ne!), ale proto, že lesy kolem se mi zdály lákavější. Nikdy jsem jimi neprocházel a zatoužil jsem poznat i nová zákoutí. Pod jehličnatými stromy bylo šero a paprsky úplňku tam pronikaly jen zřídkavě, ale pořád jsem na cestu viděl celkem slušně. Procházel jsem se bez nějakého jasného cíle a mířil hlouběji a hlouběji do srdce hvozdu, myšlenky bloumaly někde ve vzduchoprázdnu, prostě jsem vypnul hlavu a jen tak šel.

//Temný les

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Spěchal jsem od jezera tak rychle, jak jen to šlo a ani jsem se neohlédl, protože jsem netušil, co bych dělal, kdybych toho hrozivého tvora znovu spatřil. Nejspíš bych se dočista zbláznil. Co jen to bylo? A vážně jsem to vyvolal k hladině já? Jistě to nebylo nemožné... nebo to bylo jen nějaké monstrum, které tam žilo celou dobu a šlo se podívat, kdo se mu to cachtá v jeho domovském jezeře. Tak jako tak, byl jsem rozhodnutý, že se tam nikdy koupat nebudu a rozhodně to ani nikomu nedoporučím. Sice mě ta věc, ať už byla čímkoliv, nesežrala, takže možná nebyla nepřátelská, jen zvědavá, ale rozhodně bych na to vlastní život nevsadil. Možná jsem jen měl štěstí a v tuhle chvíli nebyla hladová. Otřásl jsem se a ještě natáhl krok, abych byl od jezera co nejdřív co nejdál. Ani jsem pořádně nevnímal krajinu kolem sebe, držel jsem se pořád podél řeky, ale nakonec jsem se od ní odklonil a zamířil směrem k neprozkoumaným lesům.

//Tajga přes Tundru

Když byl kruh z bílých oblých valounů hotov, stoupnul jsem si do něj všema čtyřma. Přední tlapky jsem měl ve vodě a chladem mi hned začínaly trnout, zadními jsem pořád stál na suchém břehu. A jak to bylo dál? Uvědomil jsem si, že o samotě jsem to nikdy nedělal, vždycky se museli aspoň dva vlci dotýkat tlapami. Je vůbec bezpečné to dělat sám? napadlo mě, než jsem znovu s úsměvem nad svou pošetilostí zavrtěl hlavou. Proč by to mělo být nebezpečné? Nikdy jsme stejně žádného ducha nevyvolali. Nebyl jsem si ani jist, že vůbec na duchy věřím. Baghý sice říkala něco o místě, kde se s mrtvými je možné setkat, ale tohle nebylo to místo. Tohle, co jsem dělal... to byla jen taková legrace. Návrat do mládí.
Takže jak to bylo dál? Patřila k tomu nějaká slova. Zavřel jsem oči a v duchu je začal odříkávat. Duchové kolem, slyšíte nás? Nic. Jen ticho panovalo kolem. Koutky se mi zvedaly do úsměvu, bylo to vážně praštěné, co jsem teď dělal. Duchové kolem, vidíte nás? Ticho jako by se jenom prohlubovalo. Duchové kolem, cítíte nás? Úsměv mi z tváře kdoví proč zmizel. Ticho začínalo být zlověstné. Chlad vody mi stoupal tělem dál, ale pokračoval jsem. Duchové, jestli nás slyšíte, duchové, jestli nás vidíte, duchové, jestli nás cítíte... pak v celé své kráse nám se teď zjevte! Uslyšel jsem mocné šplouchnutí, dopadla na mě ledová sprška vody. S úlekem jsem otevřel oči, vycouval z kruhu a nohy se mi zamotaly tak, až jsem si kecl na zadek. Vytřeštěnýma očima jsem už ale jen zahlédl mohutný tmavý hřbet a ocas, jak se ponořil zpátky pod hladinu jezera. Jediný důkaz, že jsem si to nevymyslel, byly mohutné vlny na hladině, která ještě před chvílí byla dokonale klidná. Co to bylo? CO TO BYLO? Jedno bylo jisté - duch to rozhodně nebyl. Na ducha to bylo až příliš hmotné. A ještě jedna věc byla jistá. Nechtěl jsem tu čekat, až se to vynoří znovu. Pěkně spěšně jsem si to namířil pryč, jen jsem rychle rozkopal kruh z bílých kamenů. To bylo naposled, co si zahrávám s okultnem!

//Říční eso přes Ledovou pláň

//Kiërb přes Ledové pláně

Vydal jsem se od řeky směrem na sever a na východ. Byl jsem blízko hor, takže chlad tu byl ještě větší, ale ani teď jsem si nestěžoval. Chlad byl přece mým živlem. Při světle úplňku se procházelo příjemně, i když už mi trochu začínal chybět nějaký společník. Samotářské toulky prostě nebyly vůbec nic pro mě, raději jsem byl kolem vlků, než abych bloumal světem jako osamocený mlčenlivý stín. Na druhou stranu, jisté kouzlo to také mělo, to jsem nemohl popírat. Jen tak si brouzdat krajinou podle svého, svým vlastním tempem a kamkoliv mě napadne, neříkám, že to bylo snad nepříjemné. Jinak bych to přece nedělal. Jen jsem takovému životu už odvykl a dlouhodobě bych se do něj znovu pouštět nechtěl.
Tlapky mě dovedly až na okraj jezírka s ostrůvkem uprostřed. Asi tak na vteřinu mi v hlavě poskočil lehký záblesk - bylo vždycky tady? - ale okamžitě to pominulo. Přece jsem to jezírko znal, už jsem ho navštívil dřív. Nejspíš jsem byl jen stále trochu rozespalý. Pár hltů ledové vody na zahnání žízně mě ale dokonale probralo. A ještě více, když jsem ve stinných hlubinách ozářených jen světlem měsíce spatřil jakýsi stín! Nejdřív jsem polekaně odstoupil od jezera, ale hned jsem se zvědavě hrnul zpátky. Co to bylo? Ryba? Jestli ano, pak to byla ta největší a nejdivnější ryba, jakou jsem kdy zahlédl. Možná nějaký rybí přízrak. Duch prastaré obří ryby? Zavrtěl jsem pobaveně hlavou nad tím, jaké hlouposti mě napadaly. Neměl jsem to navíc ze své hlavy. To Eira s bratry vždycky chtěli vyvolávat duchy... sice ne ryb, ale i tak. Vzpomínal jsem, jak se to dělalo, a než jsem si to vůbec stačil uvědomit, už jsem napůl na břehu a napůl v mělké vodě skládal do kruhu bílé oblázky a valouny. Musel jsem z vnějšího pohledu vypadat jako blázen, který se cachtá na břehu ledového jezera a hraje si s kameny. Ale mě to ani nijak nenapadlo... prostě jsem byl v náladě připomenout si staré časy. Usilovně jsem vzpomínal, jak se to dělalo.

Probral jsem se ze snu náhlým škubnutím a okamžitě jsem zapomněl, co že se mi to vlastně zdálo. Zamžoural jsem rozespale kolem sebe. Už padla tma, přišla noc a ještě o něco se ochladilo, což však pro můj hustý kožich nepředstavovalo žádný zásadní problém. Bylo mi celkem příjemně. Pomalu jsem se vytáhl do sedu, protáhl si záda, až to zakřupalo, a vzhlédl jsem k obloze. Velký mrak právě odplul stranou a odhalil měsíc. Ale kdyby to byl jen tak ledajaký měsíc! Tohle byl překrásný úplněk, tak jasný a veliký, jako jsem už dlouho neviděl. Jasně zářil a jeho paprsky jako by celou zem kolem pokrývaly stříbrem. Ucítil jsem u srdce zašimrání vzpomínky, jak jsme v horách, kde se měsíc zdál skoro na dosah tlapky, zvedali hlavy k obloze a všichni společně vyli svou píseň. Tedy, kromě mě. Mně to nikdy nešlo, ale to neznamenalo, že jsem z těch setkání byl nějak odstrčený. Kdepak. A tak, v moci té vzpomínky, jsem i nyní zvedl hlavu k měsíci a otevřel tlamu v zavytí, které zaznívalo jen v mé hlavě. Jinak mě neslyšel nikdo, klid u řeky zůstal zcela neporušen. Jen obláček stříbrné páry se mi zvedl od pusy a rozplynul se v nočním vzduchu. I tak jsem se ale usmíval, když jsem skončil. Byl to můj vlastní pozdrav měsíci a nebylo na něm nic horšího či menšího, než na jakémkoliv jiném.
Když jsem s tím byl hotov, ještě chvíli jsem hleděl na oblohu, po které se dnes míhaly spousty padajících hvězd. Zvláštní, pomyslel jsem si, ale nemohl jsem říci, že bych se cítil nějak znepokojeně. Padající hvězdy jistě nemohly být nijak nebezpečné. Ještě jednou jsem se pořádně protáhl a vykročil dokončit svou vycházku, než se zase vrátím k domovu.

//Safírové jezero přes Ledovou pláň