Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás přes Ageron

Od Baghý jsem se žádné pořádné odpovědi nedočkal, protože hleděla jen na to, abychom odtamtud už už byli pryč. Ne, že bych se tomu divil. Tohle přání jsme měli určitě společné všichni. Naštěstí to vypadalo, že Adirama Smrt nechala na pokoji, když se držel od jejího sídla v dostatečné vzdálenosti. Což bylo něco, co jsem do budoucna rozhodně plánoval praktikovat také. Běželi jsme všichni společně pryč, nechávali tu hrůzu za zády a až po notné chvíli jsme se zastavili na úpatí nějakých kopců, možná hor. Kecl jsem si na zadek a vydýchával se, přitom jsem přeskakoval starostlivě pohledem z Adirama na Baghý, jestli jsou vážně celí. Hlavně Baghý, která to od Smrti pěkně schytala. Vypadala ale v pořádku. "Jistě," ujistil jsem ji ještě jednou o své nezraněnosti. "A ty? Nějak jsi mi zapomněla odpovědět," zazubil jsem se, nemínil jsem to jako nějakou vážnou výtku, bylo mi zcela jasné, že jsme všichni mysleli jen na to, jak se co nejrychleji dostat pryč.
Tetička pak začala Adiramovi vyprávět, co se vlastně stalo. Pomalu jsem si lehl a položil si hlavu, která pomalu přestávala bolet, na přední tlapy. Zvedl jsem ji ale, když se ke mně obrátil tetin zrak. "Hm. Je to jako... trosky nějaké... podivné jeskyně? Ruiny?" Zavrtěl jsem hlavou. Sídlo Smrti bylo zkrátka zvláštní. Těžko říct, čím vlastně bylo dřív i čím bylo teď. A síla? Opravdu kdoví, jestli jsme se nějaké dočkaly. Necítil jsem na sobě žádnou změnu, takže jsem jen znovu zavrtěl hlavou. Všechno mi přišlo stejné, jako doposud. "Přece by si ale nevzala kamení a nic nám za něj nedala. Nebo ano? Zuřila, jistě, ale..." Nechal jsem myšlenku nedokončenou. Netušil jsem, proč spoléhám na poctivost bohyně, z toho, co jsem viděl, jsem k tomu příliš důvodů neměl.

//Zřícenina

Uháněl jsem za tetičkou, co mi tlapy stačily, až jsem ji div že nepřeválcoval, když nakonec zastavila u Adirama. Na poslední chvíli jsem svůj úprk ve stylu valící se laviny stočil ke straně a zahučel do křoví, které se mi postavilo do cesty tam. Ale pořád lepší zválcovat křovinu, než Baghý. Hrabal jsem se z keře ven, srdce mi pořád bušilo a funěl jsem jako nějaký diovčák. A to už u mě byla Baghý a kontrolovala snad každou moji píď. "Jistě, že ano," ujistil jsem ji a trochu schlíple zamával oháňkou. Sedl jsem si na zadek a tlapou se chytil za čelo, v hlavě mi hrozně hučelo od toho, jak se v ní smála a hulákala Smrt. "Ale co ty? Nespálily tě ty plameny? Nenamlátila sis moc? Vypadalo to pěkně ošklivě!" vzpomněl jsem si na její pád a zkoumal pohledem její kožíšek, který naštěstí nevypadal nijak připečeně, aspoň ne z toho, co jsem viděl.
Ohlédl jsem se i na Adirama, který tu čekal úplně sám a kdoví, co všechno viděl a slyšel on. Mohla Smrt něco vyvádět i jemu, i když se ke zřícenině nepřiblížil? Určitě by mohla, kdyby chtěla, ale snad měla dost práce s námi. Baghý se vztekle otřásala, aby se zbavila nepořádku v kožichu, který se ale nechtěl pustit ani za nic. Pomalu jsem natáhl tlapu a drápem vytáhl aspoň tu největší větvičku, ale nic moc víc jsem nestihl, protože odtud chtěla hned zmizet a já rozhodně nebyl proti. "Jo, zmizíme. Nebylo to vážně nic příjemného. Ale... snad to bude stát alespoň za to," vyslal jsem nadějnou myšlenku k hnědé vlčici a vyrazil spolu s ní a Adiramem... někam. Kamkoliv. Hlavně pryč z tohohle místa, někam, kde mi přestane třeštit hlava.

//Armanské hory přes Ageron

OBJEDNÁVKA:
ID M05 - Ursus
Erlend jakožto rodilý seveřan se svým mohutným tělem a huňatým kožichem tak trochu připomíná medvěda. Snad právě proto byl obdařen magií Ursus, která svému nositeli umožňuje využít medvědí sílu. Samotná magie se nedá ovládat vůli, probouzí se sama zejména v momentech vypjatých emocí - strachu, hněvu, či když je Erlend nebo někdo blízký v nebezpečí. Tehdy nastane částečná přeměna v medvědí podobu. Tělo se zvětší a zesílí, stejně jako zesílí stisk čelistí, vlčí tlapy a drápy nahradí ty medvědí, které umožní zvednout se po medvědím způsobu na zadní, případně i neohrabaně šplhat (ačkoliv tato schopnost zdaleka nedosahuje medvědích kvalit). Zůstanou ale zachované i vlčí rysy - dlouhý ocas, hlava, uši, zbarvení. Výsledkem je tedy jakýsi hybrid mezi vlkem a medvědem, který na krátkou dobu může využít zvýšené síly a odolnosti, zpravidla jen po takovou dobu, dokud se nedostane z nebezpečné situace či dokud se rozbouřené emoce neuklidní. Pak magie začne vyprchávat a tělo se začne vracet do původní podoby Proměna v medvědí formu probíhá rychle a celkem bezbolestně, návrat zpět do vlčí podoby už je horší. Přeměna zpět může trvat i několik hodin a během i po ní se vlk cítí rozlámaný, bolavý a unavený... a taky hladový jako medvěd. Nejsou vyloučené ani krátké mdloby v závislosti na vynaložené námaze. Rovněž každé zranění utržené v medvědí formě je po přeměně do vlčího těla znatelnější, což může být i nebezpečné. To, co medvěd přežije, pro vlka už může být velmi vážné či smrtelné.

Naceněno Skylieth na 40 křišťálů a 560 oblázků, po uplatnění slevy 50% je to tedy 20 křišťálů a 280 oblázků.

//Jedlový pás

Následoval jsem černou špičku ocasu do houštin a cítil jsem, jak mi navzdory mým přáním začíná srdce bušit rychleji. Nechtěl jsem do domény temné bohyně vstupovat se strachem, ale nedalo se s tím bojovat. Celé tohle místo doslova dýchalo úzkostnou atmosférou a nutilo i moje silné tlapy, aby se pode mnou roztřásly. Těkal jsem očima kolem a snažil se zachytit jakýkoliv pohyb, jakýkoliv podivný stín, který by naznačoval přítomnost někoho dalšího. Nic se ale nedělo. Bylo ticho, až na zvuk našich kroků a občasné křupající větvičky, jak se naše těla prodírala houštím. Dokonce i Adiramova píseň už utichla a hnědý vlk mohl dost dobře být tisíce mil daleko - přišlo mi, jako bychom totiž vkročili do zcela jiného světa. Zřícenina se tyčila vpředu nad námi a zdálo se, jako by se zlověstně šklebila. Což byla z logického hlediska hloupost. Byly to jen kameny a trosky čehosi, co tu kdysi stálo... Nedokázal jsem si ani představit, čeho to vlastně byly trosky. Jistě to nemohlo vzniknout žádným přirozeným způsobem, někdo tohle sídlo musel postavit, dost dávno na to, aby se od té doby stačilo rozpadnout do své nynější podoby. Nebylo to místo, které by zvalo dál a vítalo s otevřenou náručí. Ba naopak, jako by se snažilo každého návštěvníka odradit od dalšího kroku. My jsme však přesto šli dál. Klopýtal jsem po kamenech a nerovné zemi a následoval Baghý, která si hlavu nesla vzpřímeně a vpřed kráčela odhodlaně. Věděl jsem, že jí tady taky není hej, ale z nás dvou jsem jistě já vyhlížel jako ten větší poseroutka.
"Budeme muset doufat. Ale máme přece kamínky... Ty má ráda, ne? S nimi by nás nemusela vyhodit," pokoušel jsem se na to nahlížet s optimismem, ačkoliv to v dusivé atmosféře okolo nebyl nijak snadný úkol. Jako by tu na mě padala hrozná tíha. Nebylo snadné se tu usmívat, snad to bylo i nemožné. Zřícenina jako by znala jen kyselé škleby a útrpné pohledy. Lehce jsem se o malou vlčici otřel, když se začala omlouvat, ale než jsem se zmohl jí říct, že nemá proč to dělat, nadskočil jsem, jako když do mě střelí. Zříceninou se totiž rozlehl skřípavý hlas, který by snad zasel hrůzu i do toho nejstatečnějšího srdce. Zněl jako drhnutí drápů po drsném kamení. Ježil se mi z něj hřbet. Jeho nositelka stála před námi, ve vchodu mezi sloupy a vypadala jako... vypadala jako to, čím byla. Bohyně smrti. Smrt samotná, paní tohoto sídla. Uhlově černý kožich získával nazelenalý nádech z plamenů, které žhnuly všude kolem ní. Nešířily se ale do okolního lesa, měla nad nimi plnou kontrolu a možná byly i ony plameny její součástí. Chtěla, abychom vypadli, to bylo jasné i bez toho, aby něco říkala. Moc bych ji chtěl poslechnout. Kdybych tu byl sám, asi bych to tváří v tvář tomu hroznému hněvu udělal. Místo toho jsem ale přikročil blíž k tetičce, až se naše kožichy dotýkaly. Nemůžu ji nechat samotnou, napospas. A vtom se znovu ozvala Smrt - ale tentokrát mnohem blíž. Až moc blízko. V mojí hlavě. "Ty si vážně myslíš, že ji ochráníš?" V mozku mi zazněl řezavý smích, až jsem myslel, že se mi lebka rozskočí na dvě poloviny. Ach, bylo to příšerné! Pevně jsem sevřel zuby, abych ten nečekaný vpád do své mysli vydržel. "Ty? Jen se na sebe podívej. Takový habán a třese se strachy jako usoplené vlče. Ani ze sebe nevypravíš jediné slovo na její obranu. To si vážně myslíš, že můžeš ochránit vůbec někoho?" Odvrátil jsem od Smrti hlavu. Mysl jsem měl prázdnou, vymetenou a má tlama zůstávala němou. "Ts, to jsem si mohla myslet." Smrt na mě povýšeně shlížela a já se cítil malý, maličký, jako nepatrný mravenec.
Střelil jsem pohledem k Baghý, která šla ke Smrti blíž a před kterou náhle vyšlehly plameny, až sebou leknutím praštila na zem. Přiskočil jsem ustaraně k ní, abych viděl, jestli se jí nic nestalo a náhle jsem pocítil bodnutí vzteku vůči té bytosti, která si jen tak zahrávala s vlčími životy. Která ubližovala mojí rodině. Snad jen na zlomek vteřiny jsem se opovážil vzhlédnout k těm planoucím očím. Konečně jsem se přiměl na ni promluvit - jediným způsobem, jakým jsem mohl. "Přišli jsme právě kvůli tomu, abychom mohli zesílit a ochránit ty, na kterých záleží." Smrt zkřivila tlamu, jako bych právě pronesl nějaký špatný vtip. "A proč by to mě mělo zajímat? Jestli si myslíš, že rozdávám svoje kouzla každému velkému moulovi, co se tu objeví, jen z dobroty srdéčka, tak se hodně pleteš!" Teď jsem v hlavě uslyšel i zavrčení, ze kterého mi drnčely zuby a proti své vůli jsem znovu couvnul. "Nejsem charita a nezajímá mě, na kom ti záleží, ani co se s nimi stane. Takže vypadni." "Já nežádám o charitu. Přinesl - oba jsme přinesli - drahé kamení. Spousty." Vlčice zavlnila ocasem, zdálo se, že o tom uvažuje. Vedla hovor i s Baghý, ale já ho sotva vnímal, jen jsem občas obracel svůj pohled ke své tetičce, abych si byl jist, že je stále ještě v pořádku. "Vezmi si je," zopakoval jsem, když hlas v mé hlavě dlouho mlčel. "Výměnou za trochu síly pro nás pro oba. Prosím, paní Smrti. Pak zmizíme a budeš mít konečně klid a pokoj." Smrt chvíli ještě zůstávala tichá. Ale oslovení "paní" se jí nejspíš líbilo, stejně jako vyhlídka na to, že by mohla přidat další drahé kamení do své sbírky. Pak se mi v hlavě ozvalo: "Zmizte. Prostě zmizte. Uvidíte, jestli se dočkáte síly nebo ne."
A pak... byl náhle klid. Alespoň kolem. V mém nitru stále panoval nepochybný neklid, ale zdálo se, že jsme vyvázli se zdravou kůží. A možná i se svými přáními? Smrt se vypařila jako kouř, její skřehotavý hlas z mojí hlavy zmizel a když mě Baghý pobídla, abych utíkal s ní, ani to nebylo potřeba - už jsem se totiž taky hnal zpět, co mi nohy stačily a co kamenitý terén dovolil. Srdce mi bušilo, hrudník se mi prudce zvedal a klesal, ale přežili jsme to a drahé kamení bylo pryč. Znamenalo to, že se dočkáme nové síly za naše útrapy? Nebo nás snad Smrt podvedla? Takové myšlenky jsem si ani nedovoloval. Ne, dokud odtud nebudu pěkně daleko.

//Jedlový pás

//VVJ přes Z. Galtavar

Adiramova přítomnost samozřejmě nevadila, naopak, byl jsem rád, že se k nám připojil. Ve větší společnosti se stejně cestuje lépe, obzvlášť, když cíl naší cesty neměl být zrovna prosluněně veselý. Netušil jsem, jestli i hnědý bude chtít navštívit bohyni, ale to se jistě brzy dozvíme - už jsme se totiž nejspíš blížili. Nevěděl jsem, kde Smrt sídlí, ale ve stínu vzrostlých stromů jsem pocítil změnu v okolní atmosféře. Jako by tu ticho bylo ještě tišší a jarní vzduch o něco chladnější. Ježily se z toho chlupy v zátylku. A když se nám mezi stromy otevřel výhled na kamenné trosky, už jsem nepochyboval ani trošku. Tohle musel být domov Smrti. Kdo jiný by obýval takové strašidelné sídlo?
Zastavili jsme. Ucítil jsem ve vzduchu vytrácející se pachy cizích vlků. "Smrt tu má asi rušno," vyslal jsem k Baghý myšlenku a nebyl si jist, jestli to brát jako dobré znamení či špatné. Všichni odtamtud asi odešli po svých, alespoň jsem tu neviděl nikoho bezmocně se válet nebo belhat pryč, na druhou stranu... bohyně už nemusela chtít přijímat další návštěvy. Netušil jsem, jak tohle funguje, ale asi jsem to měl záhy zjistit. Povedlo se mi na tváři vykouzlit povzbudivý úsměv, když se na mě tetička ohlédla, ačkoliv jsem cítil v žaludku tíhu. Moc se mi tam nechtělo, když už jsem viděl, jak to tady vypadá... ale nevzpouzel jsem se. Slíbil jsem, že půjdu s Baghý, a to jsem také mínil dodržet. "To zvládneme." Ohlédl jsem se na Adirama, zda půjde taky, nebo radši počká venku (rozhodně bych se mu nedivil) a pak se zahleděl skrze stromy a houští na zříceninu. Chovat se ucitvě, mít se na pozoru, zopakoval jsem si, na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl, vydechl a když jsem oči otevřel, špička ocasu Baghý už zmizela v křoví. Achjo. Tak jdeme na to. Vykročil jsem kupředu.

//Zřícenina

//Borůvka přes V. Galtavar

Vyrazili jsme vstříc Smrti, zatímco se noc začínala přehupovat v časné ráno. Pro mě byla bohyně ještě stále neznámou, ale Baghý s ní neměla nejlepší zkušenosti, takže jsem se na to setkání moc netěšil. Nečekal jsem, že bude příjemné. Zvědavost ve mě ale také hlodala. S mocnou bytostí už jsem jednou mluvil - s Vlčíškem - ale tušil jsem, že tohle bude něco docela jiného.
Chtěl jsem vědět, co Baghý vede k tomu se za ní znovu vydávat, ale než jsem se dočkal odpovědi, uslyšel jsem dupot běžících tlap a vzápětí už nás doháněl známý hnědý kožich. Adiram. Hulákal, ať na něj Baghý počká, takže jsme zabrzdili a počkali, až nás opravdu doběhne. S přátelským zahoupáním ocasem jsem vlkovi kývl na pozdrav a čekal, co z něj vypadne. Zdálo se, že vážně toužil nás zastihnout - tedy, hlavně tetičku. A nakonec jsem dostal i svou odpověď. Nedalo se říct, že by se mi líbila, popravdě ve mě dost hrklo. "To je hrozné," svěsil jsem uši. "A hned u sousedů." Ne, že by to bylo méně hrozné, kdyby se to stalo někde daleko, ale... jaksi to mělo větší váhu. Příště se někdo mohl dobývat do našeho lesa. Už jsem chápal, proč se Baghý rozhodla tu nepříjemnou návštěvu znovu podstoupit. "Už rozumím. Možná taky zkusím Smrt o něco požádat - třeba by mě taky dokázala udělat silnějším. To může vždycky přijít k užitku." Kdyby smečce hrozilo nebezpečí, věřil jsem, že bychom se všichni spojili na její ochranu. Trocha pomoci od zdejších magických entit se každopádně mohla hodit vždycky, ne?
Přikývl jsem, když se Baghý vyptávala Adirama, zda se známe a lehce jsem se pousmál, když mě představila jako svého synovce. To bylo vskutku něco, co jsem hnědému během našeho pracovitého kroužení po lese vysvětlit nedokázal, nebo jsem se o to spíš ani nepokoušel. Bylo mi jasné, že hnědý nejspíš ticho zaplní vlastními slovy, takže jsem si svoje myšlenky už nechal pro sebe a jen kráčel dál, kolem jezera a pak na sever, do lesa ve stínu vysokých hor.

//Jedlový pás přes Z. Galtavar

Mezi Baghý a Awaraka jsem se nijak nemísil, jen jsem povzbudivě přikývl, když mě černobílý nazval "Ljósem", ale vypadalo to, že si tím je dosti nejistý. No jistě, dalo se čekat, že vzniknou určité zmatky, když někdo znal moje pravé jméno a někdo zase to, které jsem dostal až tady. Pokud šlo o mě, nijak jsem netrval ani na jednom z nich. Bylo příjemné slyšet zase vlastní jméno od vlků okolo, ale i na Ljóse jsem už slyšel - a bylo to taky pěkné jméno, připomínalo domov skoro stejně, jako to mé vlastní. I Maeve konečně zjistila, jak se vlastně jmenuju. Přikývl jsem jí a zvesela zabušil ocasem do země, zatímco tetička už uváděla věci na pravou míru, aby v tom nebyl chaos, nebo aspoň aby nebyl příliš velký.
Když byly smečkové záležitosti vyřízeny a Baghý s Maeve se seznámily, nastal čas se vydat prozatím každý svou cestou. Černobílý mladé dámě dlužil nějaký slib a mě s Baghý zase čekala návštěva bohyně. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, ale přece jsem nemohl jen tak vycouvat. Vstal jsem a vykročil společně s hnědou vlčicí, hned po pár krocích jsme však už zase zastavovali. Baghý totiž myslela na to samé, na co před chvílí já - že po zimě by stálo za to doplnit zásoby ve spižírně. Když se s těmi dvěma podělila ještě o tuhle myšlenku, už jsme vyrazili doopravdy. Ještě jsem naposledy (snad ne definitivně) pokývl Awarakovi i Maeve na rozloučenou, zamával ocasem a dvěma dlouhými kroky dohnal tetičku, která byla o kousek napřed. "Nevím," opáčil jsem po pravdě. "Snad ano. Když půjdeme společně, určitě to nebude tak zlé." Mířili jsme k okraji lesa. Zatímco jsme seděli, mluvili a mlčeli před úkrytem, padla noc a na obloze se rozzářily jasné hvězdy. Chvíli jsem na ně za chůze hleděl skrze větve stromů, které brzy obalí listí, než jsem začal zase koukat na cestu, abych nevrazil do nějakého pařezu nebo nepřeválcoval Baghý. "Co vlastně od Smrti chceš?" zajímal jsem se. Možná by Smrt měla něco i pro mě. Pár kamínků jsem už kolem našel. Ale chci od ní vůbec něco? To byla otázka, jestli jsem si chtěl zahrávat s něčím, co podle všeho mohla být dost temná a nebezpečná magie. Mohla... ale nemusela?

//VVJ přes Z. Galtavar

Děkuji moc za akci, bylo to super zpestření c:
Prosím o:
-magii myšlenek
-za celkem 18 bodů 69 květin (3 x 5 bodů) a 1 křišťál (3 body)

Ocas se mi potěšeně zahoupal sem tam, když Baghý potvrdila, že mě pořád ještě slyší. Ani jsem si neuvědomil, jak napjatě jsem čekal, zda mi odpoví, dokud se tak opravdu nestalo a já neuvolnil zaťaté svaly. Pořád jsme se tedy slyšeli - to byla skutečně úleva. Pousmál jsem se a nastražil uši, co je ta záležitost, jíž se týká tety prosba, nicméně nedozvěděl jsem se nic. Z jeskyně se totiž vynořila Maeve, těsně následována Awarakem. Na oba jsem se zeširoka usmál a věnoval jim pokývnutí na pozdrav, rád jsem je zase viděl. Maeve nepokrytě zírala na Baghý, div jí oči nevypadly z důlků. Asi už dorostla do toho věku, kdy všechno vychování najednou letí z okna. Na tom nejspíš nebylo vůbec nic divného - a dokud šlo jen o nějaké okukování, vlastně nešlo skoro o nic.
Baghý měla záležitosti, které potřebovala vyřešit s černobílým vlkem, takže jsem se do toho nemíchal. Jen jsem tam tak seděl a na tváři se mi pomalu šířil úsměv, když jsem poslouchal, jakých pochval a povýšení se Awarakovi dostalo. Zasloužil si to a byl jsem rád, že bude se mnou druhým lovcem. Posledně jsme to spolu zvládli dobře a věřil jsem, že nám to bude tak klapat i dál. Možná by nebylo od věci brzy lov zopakovat, napadlo mě, ale ještě to tolik nehořelo. Baghý totiž měla něco, o co mě chtěla požádat. Bylo to něco, co bych vážně nečekal. Smrt, ta tajemná bohyně, co z ní šel strach už jen z vyprávění? Nějak jsem neplánoval se tam vydávat už tak brzy, ale nemohl jsem samozřejmě tetičku nechat jít samotnou. A upřímně jsem byl taky trochu zvědavý. Přikývl jsem tedy. "Jistě, že půjdu," střihl jsem ušima. "A tentokrát se nic takového jako minule opakovat určitě nebude." Pamatoval jsem si, jak mi vyprávěla o tom, že ji Smrt potrhala. To se ale už určitě nestane. Ne, že bych věřil, že dokážu přeprat bohyni smrti, ale kdyby chtěla roztrhat Baghý? To bych nějak zakročit musel. A pravděpodobně skončil jako mastný flek na podlaze jejího sídla. Takže... jsem tak nějak doufal, že na podobné věci vůbec nedojde.

Potuloval jsem se po lese víceméně bezcílně, o samotě. V tichosti jsem naslouchal zpěvu ptactva, které se do toho po zimě pořádně opřelo a chytal jsem do kožichu paprsky jarního slunce, které pořád ještě nemělo úplně tu největší sílu, ale už se do toho začínalo aspoň trošku opírat. Taky že jsem si vydrbal pořádnou hromadu chlupů ze zimního kožichu a další chuchvalce ze mě pořád ještě trčely - inu, aspoň budou mít sýkorky a další ptáci čím vystlat mladým hnízda. A já se aspoň neupeču, až začnou opravdu teplé dny.
Samota mě ale už přestávala bavit. Bylo příjemné se na chvíli od všech vzdálit, ale jakožto společenskému tvoru mi po nějaké době začalo být celkem smutno. Naštěstí jsem teď už nebyl potulným poutníkem, co by se za společností musel honit dlouhé dny či týdny, měl jsem už domov, smečku a taky rodinu, tudíž jen stačilo se za někým vydat. Zajímalo by mě, co dělá Baghý. Jestlipak ten cizinec už odešel? zapřemýšlel jsem a rozhodl se jít se po tetičce podívat. Jako na zavolanou, jakmile jsem učinil tohle rozhodnutí, rozlehlo se po lese její zavytí někde od úkrytu. Zamával jsem ocasem a trochu přidal do kroku, abych zjistil, co drobná vlčice chce.
Spatřil jsem ji u jeskyně, vypadalo to, že na někoho čeká. S úsměvem na tváři a pohupující se oháňkou jsem přišel k ní a zvesela jí pokývl na pozdrav. Pak jsem k ní zkusmo vyslal myšlenku. "Baghý? Slyšíme se pořád?" Netušil jsem, zda kouzlo ještě funguje, ale doufal jsem, že ano. Ještě alespoň chvíli jsme si ho snad mohli užít, ne? Tak či tak, byl jsem rád, že jsme se konečně zase viděli, ať už naše myšlenkové spojení stále fungovalo nebo ne.

//úkryt

Namířil jsem si to z úkrytu ven a teprve když jsem už stál před ním, uvědomil jsem si, že jsem uvnitř vlastně cítil neznámý pach a zahlédl zcela neznámý kožich. Trochu ve mě hrklo, ale vzhledem k tomu, že nikdo z ostatních neznámou vlčici nevyháněl, asi jsem se neměl proč děsit. Nejspíš to byla členka smečky, kterou jsem ještě nepoznal. Ještě, že ze mě Baghý udělala lovce a ne ochránce, zavrtěl jsem hlavou s lehkým úsměvem. To by asi nebyla role pro mě. A když už jsem přemýšlel o tetičce, kde vlastně byla? Docela rád bych s ní zase prohodil pár slov, kdyby měla čas... a pokud to Vlčíškovo kouzlo stále ještě fungovalo. Třeba vydrží navždy, pomyslel jsem si, ale věděl jsem, že tak to nebude. Každé kouzlo nakonec vyprchá. Ale i tak to bylo hezké, i kdybychom to už nemohli dále využívat. Třeba se Vlčíšek zjeví zase příští zimu a dopřeje nám další šanci ke společné rozmluvě - nebo do té doby přijdeme na něco lepšího, co vydrží už napořád.
Do příští zimy ale zbývalo času dost. Vlastně jsme jí teď byli nejdál, jak jen to šlo. Zatímco jsem spal, slezly i úplné zbytky sněhu. Vykukoval jsem do toho hezkého rána, mraky se začínaly trhat a sluníčko vyhlíželo mezi větve stromů, kde snad brzy vypučí listí. Všiml jsem si taky, že jsem nešlapal v blátě, ale z úkrytu jsem vyšel po úhledné cestičce z lišejníku. Huh, podivil jsem se. Že by se Adiram činil ještě dál? Cítil jsem ho v okolí, takže to možná byl vážně on. Nebo nějaký jiný přičinlivý člen smečky. Čenich mi taky říkal, že Baghý je pořád s tím cizincem. Duncan, tak se jmenoval? Nechtěl jsem se jim do toho plést, takže jsem se jen tak potloukal lesem, nechal si paprsky slunce rejdit v kožichu a vyhlížel, jestli se mi nenaskytne nějaká práce nebo zábava.

175

Čas plynul okolo mě, ale pro mě v tu chvíli vůbec nic neznamenal. Ležel jsem stočený do klubka na čerstvě vyprášené, vyvětrané kožešině, tiše chrápal a nevěděl o světě. Zdálo se mi o domově. Běžel jsem po stezce, která by leckomu mohla přijít neschůdná a nebezpečná, ale já na nebezpečí nemyslel. Znal jsem tu cestu jako svoje vlastní drápky. Přede mnou poskakovala Orla, smála se a přitom stále zrychlovala, zatímco já se ji marně snažil dohonit. Vedle mě se náhle vynořila i Eira. Ona nikdy v mých rodných horách nebyla, ale ve snu mi to vůbec nepřišlo divné, ani to, že se horská stezka náhle rozšířila natolik, že jsme po ní mohli běžet oba vedle sebe. Jen jsem se zvesela zazubil a zamával ocasem, byl jsem tak šťastný, tak volný! Ale náhle mi nad hlavou proplachtila Baghý, nesena na svých křídlech, a volala, ať si dám pozor, Erlende, pozor... jenže než jsem to stačil udělat, země mi pod nohama zmizela a já se propadl hluboko do sněhu, který mi lezl do čenichu a do očí, objímal mě a dusil a já netušil, kde je nahoře a kde dole...
Se škubnutím jsem se probudil a na hrozivých pár vteřin jsem si vážně myslel, že jsem zapadl do nějaké hluboké závěje a dusím se v ní. Pak jsem si ale uvědomil, že můžu dýchat, a to, co se mi cpe do čenichu, do očí a do čeho jsem jaksi divně zapletený, je kožešina, kterou jsem ve spánku nějak kouzelně shrabal a celý se do ní zamotal. A jéje, pomyslel jsem si. Moje nohy ve spaní nejspíš taky musely běhat po horách. Jen jsem doufal, že mě nikdo neviděl. Rychle a co možná nejvíc nenápadně jsem se vymotal ze své pasti a protáhl se. Musel jsem spát vážně dlouho, a to jsem si původně chtěl jen krátce zdřímnout. Asi mě ta práce, co jsme s Adiramem odvedli, zmohla víc, než jsem čekal. Teď jsem ale byl odpočatý a rozhodl jsem se zamířit zase ven, podívat se, co je nového v lese.

//les

174
//les

Adiram se rozhodl zůstat venku a tak jsem se vydal do úkrytu sám, doprovázen zvukem jeho zpěvu. Šel jsem schválně pomalu a natáčel za ním slechy - opravdu měl moc hezký hlas, pěkně se poslouchal. Nakonec ale hnědého píseň utichla a já se protáhl zpět do jeskyně. Chtěl jsem si chvíli odpočinout a taky se konečně aspoň pozdravit s Maeve.
V úkrytu se za tu chvíli, co jsme byli pryč, osazenstvo nijak nezměnilo. Jediné, co se stalo, bylo to, že i Awarak se pustil po našem vzoru do úklidu. Usmál jsem se na něj a zavrtěl ocasem, byl jsem moc rád, že to takhle ve smečce chodí a každý se chopil svého kousku práce, dobrovolně a bez nějakého přemlouvání. Vybral jsem si dobré místo k životu. Nechtěl jsem se Awarakovi plést a ani se motat do konverzace vlčic, takže jsem jen střelil dalším přátelským úsměvem k Maeve a pak se odklidil do vzdálenějšího koutku, kde jsem si lehl a odpočíval. Ze vší té dřiny mě pořádně bolely tlapy, to vám tedy povím. Už nejsi nejmladší, musel jsem si znovu připomenout a tiše jsem si nad tím povzdechl. Rozhodně jsem se necítil moudrý a sečtělý. V duchu jsem byl pořád stejný, jen o něco menší moula, než když jsem byl úplný mladík.

Adiram se snažil krotit moje nadšení, ale bylo to celkem zbytečné, než totiž jeho slova přes moje uši dolezla až do mozku, který by měl šanci třeba zaznamenat jejich význam, už jsem zarýval drápy do tuhé země. A když už jsem s tím začal, proč přestávat? Hrabal jsem a hrabal, hlína lítala všude kolem a vlastně to byla zábava, i když to místy šlo ztuha. Určitě to ale bylo snazší pro moje tlapy jako lopaty, než kdyby se s tím musela mořit třeba Baghý. To bych přece nemohl dopustit. A tak jsem hrabal a hrabal, zatímco Adiram poskytoval spíš psychickou podporu - ne, že bych mu to mohl zazlívat. Asi nikdo nechtěl schytat hroudou hlíny do tlamy.
Když byla díra dost velká, zbývalo do ní už jen všechen nepořádek a zbytky naházet a pak přišel čas na to zase díru zaplnit. Do toho se pustil hnědý a tak jsem mu šel z cesty pro změnu zase já. Netrvalo příliš dlouho a práce byla hotová. Hned tu bylo čistěji a po starých kostech a jiných blivajzech nebyla ani stopa, kromě malé vypouklinky mezi kořeny stromu. Spokojen s naší prací jsem se usmál na Adirama a zavrtěl ocasem. Hnědý přemítal, zda naši práci vůbec někdo ocení a já rozhodně přikývl, abych dal najevo, že tomu věřím. Určitě si někdo všimne. Však jsme udělali kus práce. Začínal jsem ale pociťovat únavu a i Adiram se ukládal k odpočinku. Říkal jsem si, že se k němu připojím, ale pak jsem si vzpomněl na Maeve. Měl bych se ještě na chvíli vrátit. Kývl jsem na hnědého a namířil tlapou zpět k úkrytu, jako že se vydám zpět tam. Nevěděl jsem, jestli bude chtít jít se mnou, nebo zůstane tady venku - nutit jsem ho nehodlal, ale určitě bych mu nebránil. Každopádně jsem se ale vydal tím směrem.

//jeskyně

//úkryt

Přihodil jsem to, co jsem našel v úkrytu, na kožešinu, kde Adiram schraňoval všechen ten nepořádek na vyhození. Bylo toho celkem dost, ale aspoň to už nepřekáželo a nesmrdělo v úkrytu. Teď bylo jen třeba vymyslet, kde se toho všeho zbavit. Nejlepší by bylo to asi zakopat, což byla myšlenka, kterou vzápětí vyslovil i hnědý. Dokonce měl už i vymyšlené místo. Zajel jsem pohledem ke stromu, o kterém mluvil a souhlasně jsem přikývl, protože to opravdu vypadalo jako vhodné místo, kde bychom se zbytků mohli zbavit. Čapl jsem spolu se svým společníkem kožešinu a začali jsme ji táhnout tím směrem. Jen jestli nám nějakou díru půjde vyhrabat, pomyslel jsem si. Sníh už sice taje, ale půda bude pořád ještě zmrzlá. I když už to bude nejspíš lepší, než před pár dny.
Když jsme kožešinu dotáhli na místo, bylo na čase zjistit, jak moc mráz ještě svírá zem. Zaryl jsem drápy do půdy vedle kořenů stromů a pořádně zabral. Nešlo to zpočátku úplně snadno, hlína byla dost tvrdá. Snažil jsem se dávat pozor, abych ji neházel na Adirama, ale vzhledem k nemotornosti mých tlap zemina chvílemi lítala na všechny strany i přes veškerou opatrnost. Ovšem jak jsme se propracovávali dál, šlo to o něco snadněji, zem tam byla sypčí a díra mezi kořeny stromu rostla a rostla, až byla dost velká na to, aby se do ní dal strčit všechen hnus i se starou kožešinou. Když se mi díra zdála dost velká, odstoupil jsem od ní a kývl na Adirama, jako že už to tam asi můžem shodit. Čapl jsem kožešinu a počkal, jestli se hnědý zase připojí - společnými silami to tahání šlo líp.