Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přidávám se k díkům za akci!
Vážně jsem si ji moc užila, úkoly byly opravdu rozmanité a zajímavé a i když mě z některých neherních trochu chytaly nervy, jsem ráda, že jsem se hecla a zkusila místy i něco nového. Odměny byly také více než štědré. Zkrátka a dobře mockrát, mockrát děkuji za vydařenou akci, bylo to fakt fajn

A za zažlutěná políčka bych ráda prosila o oblázky, děkuji c:

"Badri!" křikl jsem a samotného mě zarazila bolest a zoufalství, které zaznělo z mého hlasu. Dva kožíšky, šedý a bílý, cválaly travnatým mořem a vzdalovaly se z dosahu. Jediný, kdo mi odpověděl, byla ozvěna. Badri...adri...dri. Zůstal jsem stát na vrcholku kopce, udýchaný a sám. Nakrčil jsem se, jako by mě bolelo břicho. Možná mě vážně bolelo? Zjišťoval jsem, že to nějak nedokážu poznat. Všechno bylo divné. Moje tělo bylo divné, tohle místo bylo divné, moje duše byla bolavá a zraněná. "Já tomu nerozumím," zaúpěl jsem a schoulil se do klubíčka ubohosti v jemné trávě na vrcholu kopečku. Kde jsem to vlastně byl? A co jsem provedl? Proč... se ode mě celá má rodina odvracela zády? Bylo to všechno kvůli tomu, že jsem se tehdy ztratil? "Nechtěl jsem vám ublížit," špitl jsem do země. "Je mi to líto. Proč mě nenecháte to vysvětlit?" Vzlykl jsem. Do tlamy mi stekla slza, hořká a slaná jako oceán. Oceán. S tou tíží na hrudi se mi těžko dýchalo. Znovu jsem měl pocit, jako že se topím. Znovu? Zkoušel jsem o tom přemýšlet, ale šlo to jen velice těžko. V tom oceánu... se mi něco muselo stát. Ale teď jsem byl tady. Kde bylo tady? "A proč se mnou nikdo nechce mluvit?" popotáhl jsem znova a zabořil hlavu do travnatého koberce. "Já vás mám pořád rád. Chtěl... chtěl bych vám to vysvětlit..." Ale vy už mě nechcete.

"Možná je to prostě vítr?" nadhodila Orla. "Jak se prohání kolem, zní to jako hlasy." "Já nejsem vítr," pípl jsem zbytečně a vlekl se za sestrami, protože jsem nevěděl, co jiného dělat. Byl jsem na podivném, neznámém místě, zmatený a zjišťoval jsem, že mě všichni mí blízcí nejspíš nenávidí nebo na mě hrají obzvláště krutý žert, který jsem si něčím musel zasloužit. "To by mohlo bejt," přitakala Badri. "Počasí se občas chová vážně divně. A taky kdoví, odkud až sem vítr ty hlasy může nosit." "Holky," zaprosil jsem znovu, přidal do kroku, abych vlčicím zahradil cestu. "Já vím, že mě slyšíte, tak mi prosím jen odpovězte. Pak vám dám pokoj, klidně napořád zmizím, chci jen vědět-" Orla s Badri se mi vyhnuly a pokračovaly v cestě, jako by nic. Musely mě vidět! Jinak by do mě přece vrazily. "Víš, možná to přece jen není vítr," mínila Orla. "Přijde mi, jako by ten hlas chtěl mluvit s námi." Svitla mi naděje. Že by...? S očekáváním jsem nastražil uši. Badri se ušklíbla:"To by se měl ale nejdřív sám sebe zeptat, jestli my chceme mluvit s ním." Obě sestry se rozesmály a já sebou škubl, jako by mě někdo praštil. "Já vím, co uděláme! Dáme si závod přes kopečky a přitom tomu hlasu zdrhnem!" "Ne, ne, ne, počkejte, Badri, Orlo, ne-" Znovu jsem se pokusil zahradit jim cestu, zarazit je, ale ony už se hnaly jako vítr, Badri vpředu, Orla hned za ní a na konci já, příliš pomalý, příliš neohrabaný. Než jsem vyběhl na první kopeček, ony už se řítily dolů a mizely v trávě.

Jestli to měl být vtip, tak mě moc směšný nepřipadal. Na druhou stranu, čím déle jsem o tom přemýšlel, tím více se mi to zdálo jako něco, co by na mě sestry narafičily. Nemohly vědět, že jsem před chvílí mluvil, nebo vlastně nemluvil, s mámou a pořád jsem z toho byl úplně rozházený. "Je to jen vtip, že? Děláte si ze mě srandu," roztáhl jsem tlamu do křečovitého výrazu, který vzdáleně připomínal úsměv. "Možná máš pravdu, zacukala Badri uchem. "Taky mi trochu přijde, že něco slyším. Asi si s námi zahrávají vlastní smysly." "Haha, tak jo! Dostaly jste mě," vyrazil jsem ze sebe štěkavou, zoufalou parodii smíchu. "To byla vážně psina, tedy, ale teď... teď už mě prosím poslouchejte, ano?" Ale vlčice šly dál, tlachaly a hihňaly se a mně se do duše vkrádalo tíživé uvědomění, že kdyby to byl obyčejný vtípek, nikdy by to netáhly takhle daleko. Buď by v některé chvíli vyprskly smíchem nebo s tím přestaly, kdyby slyšely zoufalství v mém hlase, které se mi už dále nedařilo skrývat. Tohle však k žádnému konci nespělo. Podobně jako předtím s mámou, i teď jsem byl ignorován, přehlížen, odstrčen. Sestry... už se se mnou taky nechtěly bavit? Myslel jsem, že ony budou mít pochopení, alespoň Badri. Spoléhla jsem na to. "Prosím," žadonil jsem. "Nerozumím tomu. Můžeme si o tom prostě promluvit?"

Bylo to ale jako mluvit do větru. Sestry si povídaly spolu a vůbec nevnímaly můj čím dál více zpanikařený hlas. "Prosím," špitl jsem. "Vysvětlete mi to. Určitě mě slyšíte, že ano?" Šel jsem po boku Badri, ale ta svůj pohled upírala všude jinde, jen ne na mě. "Notak. Badri, Orlo..." "Neslyšíš něco?" zamračila se Orla a okázale se rozhlédla na všechny strany, aniž by pohledem zavadila o jediný můj chlup. "Neslyšim nic. Ty jo? Slyšíš hlasy?" zahihňala se Badri a strčila do světlejší sestry bokem. "To je špatný znamení!" "Ale není. To nejsou hlasy, to jsem já. Erlend? Pamatujete si mě, ne? Svého bratra? Erlenda?" Stejně tak dobře bych se ale mohl ptát větve, skály nebo lišejníku. "Špatný znamení? Myslíš, jako že mi hrabe, nebo co?" "Ale néé, to vůbec néé," hihňala se menší z mých sester dál. Oběhl jsem vlčice na druhou stranu a naklonil se co nejblíž k Orle, která nejspíš mou přítomnost zaznamenala alespoň vzdáleně a tak byla asi větší šance, že k ní dokážu proniknout. "Orlo. To mě jsi slyšela. Mě!" Hulákal jsem jí u ucha, ale ona ho jen přitiskla k hlavě. Slyšela mě tedy. Ale nereagovala. "Přestaň laskavě naznačovat, že jsem praštěná," odfrkla si. "To né, to nenaznačuju. Jen se o tebe bojím. Víš, jak dopadl Ýmfi? Nejdřív začal slyšet hlasy a do roka a do dne-" Badri si přejela tlapou po hrdle ve výmluvném gestu. "Ty tak hrozně kecáš, že tě huba nebolí!" zasmála se Orla a lípla sestře hravou ťafku za ucho. "Holky, holky, notak," pobíhal jsem kolem nich a strkal střídavě čenichem do jedné i do druhé, zatímco jsem horečně přemýšlel. Byl to snad... nějaký jejich žert?

Tráva byla v těchto místech tak vysoká, že i mě sahala skoro po uši. Orla následovala pachovou stopu, která byla křišťálově jasná a já se jí do toho už dál nemontoval. Trochu se mi zdálo, že se možná motáme v kruzích nebo alespoň v podivných kličkách, které nikam nevedou. Zvláštní, pomyslel jsem si a v tu chvíli z trávy vyletěla šedivá střela a srazila Orlu k zemi. "Hahá! Mám tě!" zvolala Badri a chytla do tlamy sestřino ucho. "Co děláš? Takhle se to nehraje, krucinál, už jsem tě skoro měla," neváhala se hned urazit Orla. Zasmál jsem se a nadšeně se na Badri zazubil. "Ahoj! Rád tě zas vidím," zamával jsem zvesela ocasem a čekal, že jako po dalším se vrhne po mně a oslintání neuniknou ani moje uši. V další chvíli ale moje srdce naprosto zmrzlo, když po mě Badri jen přejela pohledem jako po součásti scenérie, nějakém kusu kamene nebo něčem takovém. A to ani ne hezkém kusu kamene, podle všeho. Nakrčila čenich, jako by čichala cosi nevábného. "Na schovku už jsme stejně moc starý," pronesla a pustila sestru ze svého medvědího sevření. "Vypadnem odtud, najdem si nějakou lepší zábavu." Ani jedna z nich si mě vůbec nevšímala, když se převalily na nohy a zamířily pryč. "Cože...? Počkejte!" rozběhl jsem se za nimi, ale ony kráčely stále vpřed a bavily se mezi sebou, jako bych ani neexistoval. "Holky, počkejte. Co se děje? Proč se mnou nikdo nechce mluvit?"

Sestra nebyla daleko. Stačilo vyšplhat na malý kopeček, který se tyčil přede mnou a nabízel krásný výhled na celou rozkvetlou louku, hrající tolika barvami, až z toho oči přecházely. Já se ale květinami příliš nekochal, věnoval jsem jim letmý pohled, ale ze všeho nejvíc mě zajímala Orla. Když jsem k ní došel, ležela na zemi s čenichem zastrčeným mezi přední tlapy a cosi si tiše nesrozumitelně mumlala. To bylo trochu zvláštní. Nebylo jí něco? "Orlo? Ahoj! Je všechno-" "Třicet, už jdu!" vykřikla sestra a vyskočila na nohy. "Jen počkej, Badri, až tě najdu!" Ach, no jasně. Asi jsem se připletl v ne zrovna vhodnou chvíli. Nechtěl jsem sestrám narušovat hru, ale rozhodně jsem nechtěl zůstat úplně sám, takže jsem se rozběhl dolů z kopečka za Orliným stříbrným kožíškem. Navíc řekla něco, co mě popravdě celkem nadchlo. "Badri je tu taky?" zajímal jsem se, zatímco jsme se nořili hlouběji do vyšší a vyšší trávy. "Badriii, jsi tuuu?" protáhla v odpověď Orla a mě upřímně spadl kámen ze srdce. Věděl jsem, že sestry mě vezmou mezi sebe. A jestli měl někdo na světě mít pochopení pro toulavé tlapky, byla to právě Badri, má nejmilejší sestra, se kterou jsme svého času prošmejdili opravdu pořádný kus kraje kolem hor. Jen jsme ji nejdřív museli najít. To ale bude otázka chvilky. Orla byla skvělou stopařkou a schovka v trávě, třebaže vysoké, nebyla tou nejspolehlivější. Pach sestry v mém čenichu sílil. "Co tu vůbec všichni děláte?" zeptal jsem se polohlasně, ale Orla mě na konci zase uťala: "Notak, Badri, vylez!" "Jasně, promiň. Povíš mi to pak," špitl jsem omluvně, protože jsem nebyl až takový pitomec, abych nepochopil jasný náznak, že mám zatím mlčet.

Odcházel jsem od matky se srdcem tak těžkým, až mi přišlo, že ho snad ani neunesu. Už mě nechce vidět. Nechce se mnou mluvit. Zastavil jsem se až o několik desítek metrů dál a ztěžka oddechoval, jako bych uběhl maraton. Cítil jsem na tvářích horké slzy. Tohle jsem nikdy nechtěl. Dusil jsem v sobě vzlyky. Nechtěl jsem propuknout v pláč, propadnout zoufalství. Avšak tohle odstrčení, to bolelo. A jak. Jakkoliv bych si naše setkání představoval, nikdy by mě nenapadlo, že se věci vyvinou takhle. Ale byl jsem pryč dlouho. Netušil jsem, co se mezitím stalo. Máma by se ke mně neobrátila zády jen tak. Mé zmizení muselo být poslední kapkou. Ublížit jí tolik, že jsem si to ani nedokázal představit. Proto už se na mě ani nechtěla podívat. Nemohl jsem ji přece k tomu nutit. Třeba... třeba jednou? ohlédl jsem se zamlženým zrakem tam, kde máma seděla, ale ona už byla pryč. Odešla. Věděl jsem, že já také musím odejít. Nemohl jsem se jí vnucovat do života, do kterého už jsem nepatřil. Pocit, že se tu děje něco podivného, mě neopouštěl, ale těžko se dalo soustředit na cokoliv jiného, než bolest v mojí duši.
Zkroušeně jsem stál mezi rozkvetlými květinami a netušil, co si počít dál, když se mi k uším donesl smích. Pomalu jsem zvedl hlavu, popotáhl a otřel si tlapou uslzené tváře. Na kopečku přede mnou se rýsovala další vlčí silueta. Skrze zlatavou záři, která se vznášela všude kolem - byl to pyl, prach, mlha či nějaké kouzlo? - nebylo hned poznat, o koho se jedná, ale ten hlas, ten smích... ten jsem poznával moc dobře. "Orlo," vydechl jsem a zamířil tím směrem. Sestra mě určitě pochopí. Možná mi i poví, co je tohle za místo?

To mlčení mne ničilo více, než cokoliv jiného. I kdyby se do mě pustila zuby a drápy, nemohla mě vytrestat více. Po tolika letech jsme se konečně zase setkali a já toho měl tolik, co bych jí chtěl povědět, dokonce jsem na tomhle podivném místě měl i tu možnost vše vyjádřit slovy, jen abych zjistil, že ona nic z toho nechce slyšet. Ale... nemohl jsem jí to vyčítat. Ublížil jsem jí a ona neměla žádnou povinnost mi to odpouštět. "Vím, že jsem vždycky nebyl ten nejlepší," řekl jsem tiše po dlouhé odmlce. V krku se mi dělal knedlík a pálily mne oči. "Vždycky jsem se snažil, jak jsem jen dokázal, abych byl dobrým synem. Je mi líto, že to nakonec nestačilo."
Dokonalé mraky dál pluly po dokonalé obloze, jasný slunečný den náhle ostře kontrastoval s chmurným počasím uvnitř mojí duše. Vzpomínal jsem na všechny ty chvíle doma v horách. Slyšel jsem v uších mámy smích, když jsme poprvé vyběhli ven do sněhu a já do něj v prvních pár vteřinách zahučel až po uši. Cítil jsem jemný dotek jejího čenichu na svém čele, když jsme šli spát do svého koutu jeskyně a ona nám rozdávala pusinky na dobrou noc. "Dobrou noc a ať vás blechy štípou celou noc," říkala. Vždy měla pro nás nějaký příběh, nějakou pohádku a tolik, tolik lásky. Jako bych byl zase zpátky v té jeskyni a rozespalý slyšel, jak utišuje Orlu po noční můře, tiše jí brouká písničku, aby zapomněla na noční děsy. Nebo její hubování, přísné a přesto plné starosti, když jsem se jednoho jara na úpatí hor přecpal kdejakými bobulemi a pak mi bylo špatně. Nadávala mi, že už bych ve svém věku měl mít víc rozumu, a přitom se o mne starala, aby mi co nejdřív bylo lépe.
Vždy dělala všechno proto, abychom měli co nejlepší život. Tolik nám obětovala a přitom sama musela nést takovou tíži, břemeno vlastního zármutku. Tehdy jsem si to neuvědomoval. Jen málokdy jsem ji viděl smutnou. Jen tehdy, když si myslela, že se nikdo nedívá. Když už jsem ji tak spatřil, s uslzenou tváří, snažil jsem se ji utěšit, ale ona vždy říkala, že to nic není. Už tehdy jsem věděl, že něco to určitě být musí. Až později mi však došlo, jak opravdu těžké to pro ni muselo být. Měla plnou podporu smečky, ale přesto byla svým způsobem na nás sama. Chyběl jí táta. Chyběl i nám, ale pro nás to bylo jiné. My ho nikdy nepotkali. Ona ho znala, milovala, těšila se na to, až s ním založí rodinu, jen, aby se ten sen zhroutil přímo před jejíma očima. Ona se však zhroutit nemohla. Měla totiž nás a za nás bojovala dál.
A já pak... šel a zmizel. Tak jsem se jí odvděčil za všechnu její těžkou práci, péči a lásku. Byla to nehoda. Jen nehoda, jen výsledek mé mladické natvrdlosti a nezkušenosti. A bylo to těžké a hrozné, ale nakonec jsem byl v pořádku. Ale co to udělalo mámě? Co jí způsobilo, když se další střípek její vysněné rodiny odlomil a navždy zmizel? Právě kvůli tomu jsme tu teď seděli jako dva cizinci a ona se na mě ani nechtěla podívat. Byl to podivný pocit. Doufal jsem, že bude ráda, že mě vidí naživu, i kdyby se třeba zlobila, že jsem tehdy zmizel. Podobnou reakci bych od ní nikdy nečekal. Máma nikdy nebyla tím typem, který by s vámi přestal mluvit. Když se jí něco nelíbilo, řekla to. Občas pořádně od plic. Nemyslel bych, že se přede mnou stáhne do neprostupné ulity mlčení a zkrátka mě k sobě už nepustí. Avšak... asi jsem nemohl chtít, aby navěky tolerovala moje hlouposti. Byl jsem pro ni ztracen už hodně, hodně dlouho. Nejspíš by bylo nejlepší, kdybych odešel i teď. Bylo zcela zjevné, že máma o mou přítomnost nestojí. Nedokázal jsem se ale ze svého místa pohnout. Ještě ne. Tohle mohlo být naposledy, co ji kdy uvidím a zkrátka jsem... nemohl tu chvíli ukončit, jakkoliv byla nepříjemná.
"Je toho hodně, co bych ti chtěl říct," přerušil jsem nakonec mlčení mezi námi a hlas se mi přitom zachvěl. "Nikdy jsem k tomu neměl příležitost." Po očku jsem na ni pohlédl, ale už jsem ani nečekal, že by mi ona pohled oplatila či snad prolomila mlčenlivou zeď, kterou mezi námi vystavěla. "A tehdy... jsem vlastně ještě nevěděl spoustu toho, co vím dnes. Býval jsem dost hloupý, ale to přece dávno víš." Riskl jsem mírný úsměv, ale ten docílil jen toho, že se ode mě máma otočila ještě víc. "Ani teď nejsem nejchytřejší, ale hodně věcí jsem pochopil. Dala jsi nám všechno a já ti jsem za to moc vděčný. Jsi skvělá máma. Přál bych si, abych mohl všechno vrátit zpět, napravit to a být skvělým synem, jakého si zasloužíš, ale to už nemůžu." Odmlčel jsem se a ztěžka si povzdechl: "Snažil... jsem se alespoň být dobrým vlkem. Tak, jak jsi mě vždycky učila. Vím, že pro tebe už to neudělalo žádný rozdíl, ale snažil jsem se. Vždycky jsem se snažil. Doufám, že... že jsi potom všem ještě našla svoje štěstí. Zasloužíš si ho. Tolik štěstí, kolik dokážeš unést."
Opět se rozhostilo ticho. Máma se nepohnula. Nestřihla uchem ani nevzdechla. Ticho, které jindy bývalo mou doménou, které mi nikdy příliš nevadilo, mě teď drtilo pod svou tíží. "Jestli je něco, co můžu udělat... řekneš mi to, prosím?" špitl jsem. Odpověď nepřišla. "Dobře." Pomalu jsem vstal, aniž bych si pamatoval, kdy jsem si vlastně sedl. "Kdyby... kdyby sis přece jen chtěla někdy promluvit, přijď za mnou. Prosím. Ale pochopím, když nepřijdeš." Bolelo to, ale chápal jsem to. Někde hluboko uvnitř cosi křičelo, že tohle celé je hrozně zvláštní, podivné, špatně, je to špatně, ale já ten hlas neposlouchal. Snažil jsem se být chápavým a přijmout mámino rozhodnutí už se se mnou nebavit, i když mi trhalo srdce na kousky. Přesto jsem se nedokázal ubránit, přišel jsem k ní o krůček blíž a krátce přitiskl svou tvář k jejímu krku. Její tělo se okamžitě napjalo a odtáhla se ode mne, jako bych měl prašivinu. Ač se to zdálo nemožné, tohle zabolelo ještě víc. Ucukl jsem, se zkroušeně staženýma ušima sklopil hlavu. "Promiň. Už půjdu." Nasucho jsem polkl. Ze všech slov jsem teď nedokázal vybrat ta správná. "J-já... promiň. Promiň, mami." Couval jsem, pak jsem se pomalu otočil. "Měj... se hezky." Udělal jsem pár kroků směrem od ní, naposledy se ohlédl přes rameno v naději, že se za mnou třeba alespoň dívá, ale její čenich už zase mířil k dokonalému nebi plnému dokonalých mraků.

Nenápadně jsem si osahal jednou tlapou tu druhou, abych se ujistil, že nejsem průsvitným duchem. Necítil jsem se ale jako duch a i kdybych byl neviditelný, máma mě určitě musela slyšet. Takže se mnou zkrátka nechtěla mluvit. Nasucho jsem polkl a stejně jako ona zvedl zrak k obloze. Zářila jasnou modří a mraky, které po ní pluly, byly načechrané, buclaté, zkrátka dokonalé. Možná až příliš. Bolely mě z nich oči. "Vím, že jsem ti moc ublížil," řekl jsem a s nadějí pohlédl na mámu. "Ztratila jsi tátu a potom i mě... ani si nedokážu představit, co ti moje hloupost způsobila." Čekal jsem na jakoukoliv reakci. Povzdech, pohyb, pohled. Dal bych přednost i slepému záchvatu vzteku před touhle kamennou netečností. Snad jsem si ji zasloužil. Kdoví, čím vším kvůli mě máma musela projít? Co když jí moje toulavé tlapy zničily život? Mohla ji má ztráta úplně zlomit? Byla vždy silnou vlčicí, musela být, když zůstala sama na vlčata bez pomoci partnera. To ale neznamenalo, že byla nezničitelná. Už i tak musela nést hroznou tíhu na svých ramenou a já k ní jen přikládal, než abych jí ulehčil. "Vím, že omluva to nenapraví," vydechl jsem. "Pochopím, když už se mnou nebudeš nikdy chtít znovu promluvit. Nebo když mi neodpustíš. Jestli... jestli chceš, abych ti šel z očí, tak prostě řekni a já zmizím, dobře?" pohlédl jsem na ni napjatě, ale máma byla jako vytesaná z kamene, mlčenlivá, jako až donedávna já. "Jen... bych ti chtěl říct, že jsi mi celé ty roky chyběla. Ty i celá rodina. Babička, děda, sourozenci... Nikdy jsem na vás nezapomněl. Nechtěl jsem nikomu způsobit bolest."

"Mami! Ahoj!" zopakoval jsem svůj pozdrav znovu, protože mne nepochybně jen přeslechla. Přece jen, promluvil na ni úplně nějaký cizí hlas - možná si nevšimla, že mluvím zrovna na ni. Široce jsem se usmíval a mával vesele ocasem. Tak rád jsem ji zase viděl. Už to byla spousta let. A teď jsme si mohli i společně popovídat! Tohle místo, kde jsem se octl, bylo velmi zvláštní, ale možná nebude tak zlé. Jenže ani po druhém pozdravu se na mě máma nepodívala. Přišel jsem o krůček blíž. "Mami? To jsem já. Erlend?" Úsměv mi ztuhl na rtech. Proč nereagovala? Že by na mně zapomněla? Na vlastní rodinu? "Tvůj syn, Erlend?"
Konečně odtrhla zrak od oblohy a pohlédla na mě. Usmíval jsem se v očekávání pozdravu, vřelého rodinného přivítání po letech, ale čekalo mne hořké zklamání. Její pohled mnou pouze prázdně, bez zájmu projel. Jistě mě viděla, ale vůbec si mě nevšímala. Nedočkal jsem se pozdravu, dokonce ani žádné známky radosti z toho, že mě vidí. Jen prázdný, chladný nezájem, než ode mne pohled opět odvrátila k nebi. Můj veselý výraz vystřídal zkroušený pohled. "Asi se zlobíš, viď?" svěsil jsem hlavu, když mi to celé začalo docházet. Jakpak by se nezlobila. Vytratil jsem se bez rozloučení, prostě jen tak. Musela se o mě hrozně bát. Třeba si i myslela, že jsem utekl z domova. "Nedivím se. Určitě jsi měla hrozný strach. Neudělal jsem to ale schválně. Nikdy bych ti úmyslně takové starosti neudělal," sklonil jsem hlavu a vyčkával na odpověď, která nepřišla. "Omlouvám se. Mrzí mne to, moc, moc mne to mrzí. Já se tehdy zatoulal, neutekl jsem. Vždyť mě znáš, na tyhle věci jsem nikdy neměl hlavu." Nervózně jsem se zasmál a zvedl pohled od země k její tváři, která se na mě už zase nedívala. Jako bych tu ani nebyl.

(limbo v rámci Halloweenu)

Jen pomalu jsem se probouzel z hlubokého spánku. Nechtělo se mi příliš vstávat. Cítil jsem, že ležím v objetí svěží trávy a do kožichu se mi opírá příjemně hřejivé sluníčko, které prohřívalo moje zkřehlé tělo. Kdoví, jak dlouho jsem tam lenošně ležel, probuzený jen napůl, než mne konečně šimrání na čenichu probralo docela. Zafrkal jsem, otevřel oči a zamžoural na berušku lezoucí po mém čenichu. Přimhouřil jsem oči. Něco tu nehrálo. Beruška. Na mém čenichu. Pozvedl jsem hlavu a tečkovaného broučka opatrně smetl ze svého nosu. Ležel jsem na krásné rozkvetlé louce, vypadalo to na nádherný jarní den. Na scenérii jsem si stěžovat nemohl, ale něco bylo špatně. Vůbec jsem tuhle louku nepoznával. Určitě to nebylo to místo, kde jsem usnul. Naposledy jsem byl... U moře s Alfredem. Skočil jsem za ním a pak... Co bylo pak jsem si úplně přesně nepamatoval, jen zmatené útržky se mi objevovaly v mysli. Spousta vody, vysoké vlny, nesmírný chlad. Tady ale chlad nebyl. Ani voda. Necítil jsem se vyčerpaný a nic mne nebolelo, bylo mi vlastně docela dobře, i když uvnitř sebe jsem vnímal jakousi zvláštní prázdnotu, které jsem si nikdy dříve nevšiml. Ale kde jsem se to jen octl?
Vstal jsem a rozhlédl se kolem. Louka se zdála nekonečná a kromě vůně květin se nad ní vznášely ještě i další pachy. Poznával jsem je a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem po okolí siluety vlků. Než jsem ale ke kterékoliv z nich vykročil, přejel jsem očima trávu kolem sebe. Kam se poděl můj ryšavý společník? Alfredo, zavolal jsem v duchu a ucítil zvláštní zaškrábání v hrdle, jako by se ta slova snažila vydrat ven. Odkašlal jsem si. "Haló?" pronesl jsem chraplavě do ticha a překvapeně zamrkal nad zvukem vlastního hlasu. Zněl mi zvláštně, nezvykle, ale... zněl. Opravdu zněl. "Haló?" zkusil jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Chrapot se trochu pročistil. Mohl jsem tu mluvit? V naprostém úžasu a s houpající se oháňkou jsem si to namířil k vlčí siluetě, která byla nejblíže. Poznával jsem ji, samozřejmě. Její vůně mi přinášela klid a nikdy bych nemohl zapomenout tu milovanou tvář, kterou jsem již dlouhé roky neviděl, ale kterou jsem si dodnes dokázal přesně vybavit. "Ahoj, mami," broukl jsem, když jsem se k ní se širokým úsměvem přiblížil. Ona se ale ani neohlédla. Jen dál upírala zrak kamsi k nebesům.

//Javorový les

Začínalo divné temné ráno. Slunce jako by nevydávalo žádné světlo. Netušil jsem, proč tomu tak je, a bylo mi to jedno. Divné počasí jen přispívalo k úzkosti, která se na mě snášela, když jsem udýchaným poklusem doháněl ryšavého vlka, který se potácel a klopýtal napřed. Mysli, mysli, mysli, ty starý pitomče, snažil jsem se horečně vymyslet něco, cokoliv, čím bych mohl odvrátit Alfredův nevyhnutelný osud. Už jsem se nesnažil ho v duchu oslovit. Nemohl jsem ho nutit, aby na mé myšlenky plýtval silami. Musel si je šetřit pro sebe. Aby se mohl uzdravit. U moře se zastavíme a pak... pak na to přijdu. Slova vlčice, která se nazvala vahami smrti, mi přitom nepříjemně rezonovaly na pozadí mysli. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému, může se se zlou potázat. Ale copak jsme to měli prostě vzdát?
Výhled na moře se otevřel před námi a byl vskutku dechberoucí. Škoda, že jsem tu krásu nedokázal pořádně ocenit. Vrhl jsem k neviditelnému obzoru v nekonečné dálce jen rychlý pohled plný údivu, než jsem své modré zraky opět stočil k Alfredovi. Leželn na břehu, v očích se mu leskly slzy a celá jeho tvář sebou zvláštně škubala. Z tlamy mu tekly sliny. Vypadal... smířeně? Ztraceně? Něco z obojího? Když jsem si ho teď pořádně prohlédl, odhodlání k nápravě toho, co bylo špatně, mě opouštělo. Každému, kdo měl oči, to muselo být jasné. Nedá se nic dělat. Je moc pozdě. Nechtěl jsem si to připouštět, avšak pravda se jevila jasně přímo před mýma očima. Těžce na mne doléhala jako těžký ledový plášť. Ztěžka jsem si sedl vedle něj a pomalu přikývl. Jistě, že s ním počkám. Nemohl teď být přece sám. Věděl jsem, že jsem pro něj vlastně téměř úplným cizincem, ale pořád to jistě bylo lepší, než umírat úplně osamocen. Také bych chtěl po svém boku někoho mít a tohle... tohle nejspíš bylo vážně to jediné, co jsem v tuhle chvíli mohl pro mladíka udělat.
Bolelo mne u srdce sledovat, jak tam Alfredo jen leží a síly z něj vyprchávají téměř před očima. I kdyby existoval nějaký lék, já ho neznal a i kdybych ho znal, bylo pozdě. Všechno uvnitř mne se bolestivě svíjelo touhou udělat něco, cokoliv, celé mé útroby se svíraly bolestí nad nespravedlností života. Přiměl jsem se ale jen klidně sedět a veškerou silou vůle jsem bojoval se slzami deroucími se mi do očí. Když ale ryšavý vlk položil onu otázku, tak nevinnou a možná proto tak neskutečně srdceryvnou, už jsem to nevydržel. Z hrdla se mi vydral přidušený vzlyk, když jsem přikyvoval. Jistě, že mám. Ale já už si světa užil tolik... To ty bys měl taky. Měl bys běhat, skákat, lovit, objevovat, milovat a dýchat a prožívat... A místo toho ležel tady, na pokraji smrti, protože takový už život byl a nikdo nikdy nemohl vědět, kdy se ten jeho nachýlí ke konci. Dávno jsem tu pravdu znal a přesto... přesto bylo tak těžké ji přijmout. Svezl jsem se ze sedu do lehu vedle Alfreda, jemně jsem čenichem přejel po jeho tváři. Viděl jsem, že už nemá sil. Konec byl blízko, skoro jsem cítil chlad Smrti, která už musela obcházet kolem. Ona, nebo možná Váhy. Zkroutil jsem tvář do čehosi, co bylo smutnou parodií úsměvu, když se Alfredo pokusil o poslední vtip. Nebylo mi do smíchu, ale chtěl jsem se alespoň pokusit. Třeba by raději viděl někoho, kdo se usmívá, než mou uplakanou usoplenou tvář. Nevěděl jsem ale, co by rád nebo nerad. Nebylo nám dáno se blíže seznámit. Teď už to nedoženeme, blesklo mi hlavou a vytryskly mi další slzy, navzdory veškerým mým přáním.
A náhle... náhle se zrzavý vlk zvedl na nohy. Nevěřil bych, že je to možné, ale stalo se to. Pozvedl jsem hlavu, tázavě nastražil uši. "Alfredo?" Rozklopýtal se k moři a já bych v tu chvíli dal cokoliv za to, abych na něj mohl křiknout a zarazit ho. Než jsem se v tom samém šoku vyškrábal na nohy, on už padal do vln. Ne! Vrhl jsem se vpřed. Ještě v něm byl život! Ještě se může zachránit! Ale to se nestane, pokud se teď utopí. Skočil jsem do studených vln v místech, kde ryšavý kožich zmizel pod vodou, ale nic jsem neviděl. Nikoho. Moře jako by ho úplně pohltilo. Takhle nemysli, okřikl jsem sám sebe. Někde tu musí být! Vypínal jsem svou nově nabytou magii v naději, že zachytím Alfredovu mysl a ta mi napoví, ale nacházel jsem jen chladnou, hrozivou prázdnotu.
Dno pod mýma nohama rychle zmizelo a octl jsem se v objetí nekonečných vln. Nebál jsem se ale o sebe. Byl jsem dobrý plavec. Jenže v moři jsem nikdy neplaval. Neznal jsem jeho zrádnosti ani záludnost temných hlubin. Neměl jsem ponětí o jeho proudech, pro které vlčí tělo nebylo žádnou překážkou. Nedával jsem pozor. Horečně jsem pátral po záblesku ryšavého kožíšku, ale nenacházel jsem vůbec nic. Obrátil jsem se zpět k pobřeží s myšlenkou, že ho možná vlny vyhodily zpět či že nějak dokázal na břeh doplavat sám, avšak zjistil jsem, že jsem od břehu mnohem, mnohem dál, než se zdálo možné. Teprve tehdy se ozval strach a zdravý rozum. Jestli jsem měl mít dost sil dostat se zpět na břeh, musel jsem zpět vyrazit teď. Ale ať jsem pádloval tlapami, jak jsem chtěl, nic se nedělo. Zdálo se, že pobřeží je pořád stejně daleko či že se ještě vzdaluje. Byl jsem tažen neviditelnou silou pryč, dál a dál na širé moře. Alfredo! zavolal jsem v duchu ještě jednou zoufale, ale jedinou odpovědí mi bylo hučení vln, se kterými bylo těžší a těžší bojovat. Jakmile se mi první přelila přes hlavu a já si nabral plnou tlamu a čenich slané vody, zaplavilo mne hrůzné poznání. Nezachráním Alfreda a nezachráním sebe. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému... Další vlna mě zatlačila dolů. Zalapal jsem po dechu a do plic mi natekla další voda. Kašlal jsem a frkal, v panice šlapal vodu, ale hladina se ode mne pokaždé vzdálila víc a víc a bylo těžší a těžší se na ni vrátit. Rychle mi docházely síly. Moře bylo mnohem silnější než já. Naposledy jsem se vyhrabal na hladinu, nadechl se, pohlédl k šedočerné obloze a zahlédl na ní bílého racka. Jak je volný, pomyslel jsem si nesmyslně, než mne další vlna zatlačila dolů. Snažil jsem se opět vyplavat k hladině, ale marně. Mé tlapy se staly jen bezmocnými kusy dřeva. Klesal jsem. Hlouběji, hlouběji... Baghý nebude vědět, proč jsem se nevrátil domů, bleskla mi hlavou poslední souvislá myšlenka. Zoufale jsem se nadechl a nabral jen vodu. Stmívalo se. Byla už zase noc? Možná ano, protože se mi zavíraly oči. Měl bych spát. To bych měl. Vědomí ode mne odplouvalo, odnášeno vlnami oceánu. Stejně jako mé tělo. To ale bylo v pořádku. Už jsem ho neměl na nic potřebovat. Už nikdy.

//Mahtaë jih přes Úzkou rokli

Připadalo mi, že kráčíme vpřed nejen prostorem, ale i časem, jako bychom vcházeli hlouběji a hlouběji do náručí podzimu. Jak přibývalo listnatých stromů kolem, byly zřetelnější i jejich barvy a větve, které byly holejší a holejší. Přesto se mnoho lístků ještě statečně drželo na javorech. Kráčeli jsme vpřed dál a dál. Alfredo nechtěl zastavovat a tak jsem nezastavoval ani já. Možná jsme ani zastavit nemohli. Kolem lesa, kam jsme právě vkročili, jako by se cosi vznášelo. Něco, co jsem nedokázal úplně popsat. Nebyl to pach nebo chlad, byl to spíš jen... pocit. Někdo tu vyčkával. Nebo něco. A naše kroky nepochybně vedly přímo tím směrem, skrze trnité větvičky, které se mi zachytávaly do kožichu. Cestou jsem z keříků ožral pár šípků, abych si aspoň nějak vynahradil fakt, že nejspíš budu kusy větviček vytahovat z husté srsti ještě na Vánoce, takže jsem za Alfredem trochu zaostal. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal, když mi zmizel za dalším křovím, jenže tam se on zarazil a couvl, zatímco já se pořád ještě pomalu pohyboval vpřed. Vrazili jsme do sebe a já už nasazoval tázavý výraz, abych zjistil, co Alfreda tak zarazilo, když jsem to spatřil také. Tedy... vlastně ji.
Stála tam vlčice, která už na první pohled naháněla hrůzu. Jedno oko jí zářilo jedovatou zelení, ale místo druhého upírala vpřed jen prázdný důlek. Pod kožichem barvy plísně jí prosvítala bílá lebka, přední tlapa nebyla ničím víc, než kostatným pařátem. Nasucho jsem polkl. Vešli jsme snad do náručí některého ze zdejších bohů? Musela patřit mezi místní nadpřirozené entity. Vyzařovala z ní veliká moc. Byla ale dobrá, nebo byla zlá? Naháněla mi strach, avšak... nezdála se být nebezpečná. Nevyhrožovala. Neježila se ani nevrčela jako Smrt, ale ani z ní nevyzařovala laskavost jako ze Života nebo Vlčíška. Navíc se její pozornost soustředila hlavně na Alfreda. Prohlížela si ho, zkoumala ho, o mne sotva zavadila pohledem. Úzkostně jsem skákal pohledem z jednoho na druhého a poslouchal, co mu záhadná vlčice povídá. Cože? Vytřeštil jsem oči, když pronesla, že Alfredem koluje smrtící pavoučí jed. Zrzek jako by to ani nezanamenal, ale moje útroby zachvátil chlad. Zabíjí ho? Ale přece... to tedy prostě umře? Něco musí jít dělat. Podivná vlčice ke mne konečně vzhlédla, probodla mne pohledem skrz naskrz, až mi bylo jasné, že musela slyšet mé myšlenky. Nic ale neříkala. Zatím ne. Dál se soustředila na Alfreda, který... chtěl vidět moře. To jediné ho zajímalo, zatímco mně se v krku dělal knedlík. Copak se už tolik smířil se svým osudem? Nebo nerozuměl tomu, co mu vlčice právě řekla? Nějak to zastavíme. Je tak mladý... takový milý, zdvořilý vlk. Nemůže jen tak umřít. Pavouk pokousal i mne, ale to jsem si v tu chvíli ani neuvědomoval. Já se cítil v pořádku, rána už skoro ani neštípala.
Než jsem se nadál a vzpamatoval, ryšavý vlk už si to mířil pryč. "Alfredo, počkej!" Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale zarazil mě její hlas. "Ty počkej, Erlende," oslovila mne jménem, což mne donutilo strnout na místě. Otočil jsem se k ní. "Ano?" "Všichni jednou zemřou. To je fakt, který už dávno znáš. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému, sám se může se zlou potázat." Svěsil jsem uši, pak celou hlavu. Jistě, že jsem věděl, že smrt čeká každého. To ale neznamenalo, že bylo snadné se s tím smířit. Alfredo byl moc mladý na to, aby prostě jen tak umřel. "Smrt si nevybírá. Není zákeřná, nemstí se. Prostě je." "A ty? Kdo... jsi ty?" zvedl jsem pohled k tomu jedinému žhnoucímu oku. "Já jsem její váhy," opáčila vlčice a jediným pohybem, který byl stejně ladný jako hrůzný, zmizela v křoví, pryč z dohledu. V hlavě mi hučelo jako v úlu, ale už jsem vlčici hledat nešel. Přidal jsem do klusu, abych dohnal Alfreda, který mi mezitím zmizel. "Alfredo! Počkej!" Srdce se mi svíralo. Musí to jít nějak zastavit, napravit, něco se musí dát dělat.

//Přímořské pláně

//Východní hvozd přes Mahtaë sever

Krajina kolem nás ubíhala pomalu, ale jistě. Den se skláněl k večeru a znatelně se ochlazovalo, ale mému hustému kožichu to spíš vyhovovalo, než překáželo. Alfredo zatím mluvil o moři a o tom, jak bylo krásné. Magické. S mírným úsměvem jsem přikývl. Chápal jsem, že se chce vrátit. Ač možná nebylo nejmoudřejší se na tuhle výpravu vydávat a mínil jsem Alfreda doprovodit hlavně z obavy o jeho zdraví, lhal bych, kdybych tvrdil, že mne možnost spatřit moře také alespoň trochu nenadchla. Líbila se mi vlastně docela hodně. Voda byla konec konců můj živel a přál jsem si moře spatřit už dlouho. Jen jsem se k tomu nikdy nepropracoval. Třeba se mi to mělo poštěstit teď. Pohupoval jsem si za chůze lehce ocasem a myslel na moře, obavy se mi pro tu chvíli trochu vzdálily.
Kroky nás vedly kolem řeky, pak přes ní a její studené vody až na druhou stranu ke krajům, které mi byly povědomé jen velmi matně, pokud vůbec. Alfredo mne ujistil, že má přítomnost nijak nepřekáží a rovněž, že ještě nechce zastavit. Ještě ne. Chtěl pokračovat dál a já jen přikývl. Jak už bylo ujasněno, proučet jsem mu nemohl. Měl přece vlastní rozum, nebo ne? A co nejhoršího by se vůbec mohlo stát? "Dobrá. Tak tedy kupředu," rozšířil jsem lehce úsměv na své tváři.

//Javorový les přes Úzkou rokli