Příspěvky uživatele

< návrat zpět

27.4. - 30.4.2022 Lov na Východním Galtavaru. Účastnili se Baghý, Erlend, Adiram, Nori a Maeve, pro kterou byl lov premiérou. Celá akce se obešla bez větších zranění a komplikací, byl uloven jeden srnec.

Všechno už to spělo ke svému konci. Snad zdárnému. Poté, co jsem srnce trochu zbrzdil a vyvedl ho z rovnováhy, otevřela se šance na útok pro Noriho, který jí využil. Odrazil se a jediným skokem přistál zvířeti na hřbetě, což srnci v jeho snaze nabýt zpět ztracenou rovnováhu opravdu nikterak nepomáhalo. Mně se mezitím podařilo nabýt zpět jistotu na nohou, o kterou jsem předtím přišel, ovšem srnec byl mezitím už zase o pár metrů dál. Dal jsem se znovu do běhu, ale už jsem nebyl schopný takové rychlosti. Cítil jsem, jak mám plíce v jenom ohni, v boku mě píchalo a nohy odmítaly zrychlit dostatečně k tomu, abych se opět octl v centru dění. Stárneš, blesklo mi hlavou a než jsem se stačil znovu vmísit do toho chaosu, bylo vlastně po všem.
Na scénu přisvištěla Baghý jako namydlený blesk, vrhla se přímo k srnci a zaútočila přesně na to správné místo, cvičeně, zkušeně, přesně. Adiram zase skočil srnci na zadek, takže kořist šla pod vahou dvou vlků k zemi. Maeve... Maeve byla opodál, ale viděl jsem, že se i tak snaží. A já už se k žádnému finálnímu hrdinskému činu nedostal. Bylo dokonáno, srnec dodýchal a všichni jsme mohli zastavit.
Zabrzdil jsem vedle zvířete a chvíli jen popadal dech. Snažil jsem se po vzduchu příliš lačně nelapat, i když přesně to bych si přál - ale nechtěl jsem, aby si snad někdo myslel, že jsem se rozhodl právě v tuto chvíli umřít. Střelil jsem proto po Baghý úsměvem, když se zeptala, zda jsme všichni v pořádku a pomalu se posadil, zatímco jsem funěl a oddechoval. Nojo. Jak jsem to říkal Adiramovi, desáté jaro? To už asi s vlkem trochu zacvičí... Když už jsem tak myslel na hnědého, zdálo se mi, že tím taky vypadá dosti zdrchaně. Asi jsme všichni byli unavení. Ještě ale bylo třeba dopravit kořist na území. Ještě, že jsme si tentokrát vybrali loviště o něco blíže. "To šlo dobře," usmál jsem se a zavrtěl ocasem k tetičce, když jsem konečně trochu popadl dech a přejel jsem spokojeným pohledem i po všech ostatních, s obzvlášť uznalým pokývnutím k Maeve. Neviděl jsem moc z toho, jak si vedla, ale byl to její první velký lov a zdálo se, že ho zvládla dosti dobře.

Vyčkávali jsme, přikrčení ve vysoké trávě s mírnými rozestupy. Bylo ticho, až na občasný poryv větru, který se prohnal po louce, nebo na tiché zašustění trávy, jak se někdo z nás čas od času pohnul. Očima jsem hypnotizoval srnce, který byl prozatím pouze celkem vzdálenou postavičkou pasoucí se opodál, ovšem náhle zvedl hlavu. Zatajil jsem dech... a pak už to vypuklo.
Zrovna, když oslňující slunce zakryl příhodný šedý mrak, srnec vyrazil kupředu a tak bylo na čase, abychom se hnuli taky. Jakožto lovec bych měl asi udílet nějaké rozkazy, ale vzhledem k tomu, že jsme si předem neujasnili, jak bych to měl udělat, byla to asi smůla. Teď už na to bylo pozdě. Musel jsem zkrátka věřit, že to nějak společně zvládneme i tak.
Vyrazil jsem vpřed, jakmile se srnec o něco přiblížil a hned jsem začal dorážet na jeho nohy ve snaze zpomalit jeho divoký úprk. Čím rychleji to vyřídíme, tím lépe. Adiram navíc poněkud zaostával, takže jestli nám měl být nějak nápomocný, bylo nutné srnce trochu zbrzdit. Ovšem on svůj život nechtěl prodat lacino, nezastavoval a kopal kolem sebe, snažil se zbavit těch dotěrných pitomců, kteří se do něj pustili. Nenechal jsem se ale odradit, nelítostně jsem se oháněl tesáky a uštědřil jsem jimi pár méně závažných ran, než se mi konečně povedlo trefit se pořádně. Zakousl jsem se do jedné srnčí nohy a zvíře zaškobrtlo, ztratilo rychlost a na chvíli i rovnováhu. Rozhodilo to i mě, ale teď měli moji společníci šanci po srnci skočit. Jen jsem neměl moc času rozhlížet se, kde se přesně nacházejí.

Na lov jsme tedy byli čtyři, což bylo číslo sice nepříliš velké, ale mohlo by stačit. Než jsme se do toho ale pustili, proběhlo rychlé seznamování mezi Adiramem a Norim, do čehož jsem se já nikterak nepletl. Místo toho jsem zabloudil pohledem k lesu, odkud se náhle vynořila známá strakatá baculatá silueta. Tak přece nás bude víc, zaradoval jsem se a s úsměvem a máváním ocasu vítal mladou vlčici do naší skupinky. Byl jsem rád, že jde s námi.
Konverzace od lovu odběhla jen na chvíli, když ještě dobíhalo seznamovací kolečko. Já už se ale se všemi přítomnými znal, takže jsem radši špicoval uši k pokynům Baghý, která se už hodlala vrhnout do lovu. To jsem schvaloval - nemělo smysl otálet, když už jsme se tu takhle hezky sešli. Nezkušenou Maeve si sama tetička vzala pod křídlo (doslova, hehe) a šly vyhlédnout naši kořist, zatímco naše pánská část skupinky zůstala prozatím na místě.
Čekali jsme, ne však příliš dlouho. V dohledu se totiž objevil srnec. Mrkl jsem jen rychle na své společníky a přikrčil celou svou mohutnou výšku k zemi, než jsem se odplížil do výhodnější pozice. Čekal jsem, sledoval, vyčkával a byl připravený vyrazit, jakmile se zvíře dá do pohybu směrem k nám. Nebo kdyby se cokoliv zvrtlo.

//Borůvka

I Adiram si povšiml toho, že ty věky nám úplně nesedí. Nebo spíš že se stárnutí Baghý jaksi vyhýbá. Přikývl jsem ale, byl jsem si naprosto jistý tím, že já se nespletl. Jak jsem starý jsem si ještě opravdu pamatoval. Vysvětlení jsem ale pro hnědého vlka neměl.
Mířili jsme na otevřené pláně za lovem, ale zdálo se, že jdeme jenom sami. Ještě jsem se schválně několikrát ohlížel, abych se ujistil, že se nás nikdo nesnaží doběhnout, ale kdepak. Ačkoliv Maeve, Awarak a ostatní tvrdili, že už se na lov chystali a chystají, v žádném velkém spěchu podle všeho nebyli. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Budeme si tedy muset asi poradit sami. I když nejspíš ne úplně, vítr totiž k našim čenichům zanesl ještě dva další pachy. Baghý a ten rohatý... Jak jen se jmenoval? Vybavoval jsem si tvář vlka, kterému tetička křídlem vyrazila tesák. Nori, přikývl jsem si pro sebe, když jsem se konečně rozvzpomněl.
Mířili jsme si to samozřejmě přímo k nim a na otevřené planině je bylo dobře vidět. Zvesela jsem oběma pokývl na pozdrav, když jsme byli dost blízko. O vysvětlování se postaral Adiram a já přejel očima naši skupinku. Hnědý tvrdil, že příliš dobrý lovec není, ale nahánět by určitě dokázal, ne? "Takhle ve čtyřech bychom to ale mohli zvládnout," vyslal jsem myšlenku k tetičce.

//Ovocná tůň

Vzdalovali jsme se od tůňě. Kdoví, jestli s námi vůbec někdo z vlků půjde... ale přinejhorším bychom lov zvládli určitě i ve třech, za předpokladu, že někde narazíme na Baghý. Jenže kdoví, kde tetička zase poletovala, její pach se totiž z území pomalu vytrácel, i když určitě nemohla být pryč dlouho. Mírně jsem nakrčil čelo v zamyšlení, co tedy teď. Čekat? Jít napřed? Možná jít hledat tetu?
Vytrhl mě z toho Adiram, který se ozval, jen aby vlastními slovy potvrdil to, co jsem tušil už od onoho výletu ke Smrti. Baghý se mu líbila. Na jeho slova jsem se sice zazubil, ale byl jsem z toho drobátko nesvůj, poslouchat, jak o mojí tetě někdo mluví jako o "pořádné kosti" a "šťabajzně". V duchu jsem se nad tím ošíval. Pravdou ale bylo, že se opravdu zdálo, jako by se na Baghý roky vůbec nepodepisovaly. Byla o tři léta starší, než já, ale vlastně pořád vypadala jako obraz mládí, zatímco já už začínal cítit, jak moje tělo stárne. Zvláštní.
Otázku věku nadnesl i Adiram. Zastavil jsem a pomalu devětkrát klepl tlapou do země, pak jsem zamyšleně přidal ještě klepnutí desáté. Tohle bylo moje desáté jaro, ne? Někdy teď jsem musel mít narozeniny. Deset let, ale propána. Zakoulel jsem nad tím očima a radši šel dál za hnědým vlkem, který i rozhodl další kurz našich kroků. Tak tedy za Baghý.

//asi teda Východní Galtavar? (případně přepíšu)

Nemělo příliš smysl se tu dále zdržovat poté, co jsme předali zprávu, kterou jsme předat měli. Ovšem vypadalo to, že v komunikaci je někde nějaký zmatek. Jestliže totiž Baghý zprávami o lovu pověřila Awaraka a Maeve, pak se to k nám vůbec nedoneslo. Nejspíš tak dlouho, že tetička pak raději poslala nás, abychom ostatní sehnali. Lehce jsem si povzdechl... ale hlavně, že jsme se tedy nakonec nějak domluvili.
Ani Adiramovi neušlo, že v tom byl chaos a s mírně posměšným šeptem ke mně prohodil krátkou poznámku. Ne, že bych byl zrovna fanoušek takového tónu, ale pravdivost jsem jeho slovům upírat nemohl, takže jsem jenom krátce potřásl hlavou. Nakonec se informace donesly k těm správným uším, na tom záleželo nejspíš nejvíce. Asi to stejně bylo jen obyčejné nedorozumění, ačkoliv jsem musel uznat, že se mi to příliš nezamlouvalo. Důležité informace by se měly předávat co nejdříve... ale co já o tom vlastně věděl, že? Příliš jsem nad tím už raději nedumal, jen jsem skupince pokývl už opět s mírným úsměvem na rozloučenou, zamával ocasem a obrátil se za Adiramem. Doufal jsem, že je tedy uvidíme na lovu.

//Borůvka

//Borůvkový les

Naprosto mi přeletěl přes hlavu jakýkoliv odmítavý signál ze strany Adirama na strkání a drkání - naštěstí jsem se k žádnému dalšímu podobnému gestu nechystal, abych to od něj schytal nějak pořádně. O podobných věcech jsem nepřemýšlel, zkrátka jsem je dělal, koncept osobního prostoru pro mě přestával existovat v momentě, kdy jsem se byť i jen trochu rozvášnil. Na další blbosti ale stejně nebyl čas, mířili jsme si to k tůni, abychom předali zprávy o lovu. Tedy, aby je předal Adiram a já abych mu dělal křoví. Dokázal jsem si představit, že v přítomnosti takového velkého mouly, jako jsem já, akorát více vynikne jeho výřečnost a smysl pro dramatický detail. No, hlavně jestli moje přítomnost byla aspoň k něčemu, že.
U tůňky bylo živo. Poznával jsem bílý kožich Aranel, černobílého Awaraka, strakatou Maeve. Pokývl jsem jim všem na pozdrav a zamával ocasem, než jsem se pohledem zastavil na zcela neznámém vlkovi, jehož bílý kožíšek zdobilo jen pár tmavších skvrnek. Zvědavě jsem na něj hleděl a naklonil hlavu tázavě ke straně, zdali se třeba někomu nezachce nás představit, protože jsem ho tu nikdy dřív neviděl. Ani nebyl cítit po smečce. Nejspíš návštěva. To už Adiram ze svého vyvýšeného stanoviště hlásal zněle vzkaz od Baghý. Dřepl jsem si na zadek a čekal, co bude. Nic jiného jsem stejně moc dělat nemohl.

Baghý zmizela mezi stromy, vydala se za svým úkolem a nás dva tu zanechala zase s tím naším. Adiram hned začal šaškovat a pitvořit se ohledně mého nového postavení delty. Plácl jsem se rádoby pohoršeně do čela tlapou, ale na tváři mi hrál úsměv a oháňka se mi zvesela pohupovala sem tam. Abych tedy hrál Adiramovi do karet, na chvíli jsem se pokusil převtělit do té mojí verze, kterou tím svým představením nastínil. Pozvedl jsem hrdě bradu a udělal pár přehnaně pyšných pavích kroků, ale vypadal jsem přitom, jako by se nějaký postarší bizon pokoušel tančit jako mladá laňka, takže jsem od toho záhy opustil. To už jsem byl vysmátý na celé kolo. V samém zápalu jsem ještě do Adirama přátelsky hrcnul ramenem, možná až příliš srdečně - úplně jsem vypustil, že posledně, když jsem na něj sahal, se mu to zrovna dvakrát nelíbilo.
Ale blbostí bylo dost, hnědý měl pravdu - dostali jsme úkol, který by bylo dobré splnit co nejdříve. Nejen, abychom to "měli za sebou", jak se vyjádřil, ale taky, abychom případně nijak více nezdržovali odchod na lov. Vykročil směrem k tůni a já ho rychle doklusal. Zavětřil jsem přitom. Odkudsi z toho směru se mi k čenichu nesl pach Maeve, kterou Baghý na lovu vyloženě chtěla. Výborně, pokývl jsem si, nebudeme ji muset nikde složitě hledat. Také se přibližoval pach Awaraka a ještě nějaké další. Určitě seženeme pomocných tlap víc než dost.

//Ovocná tůň

Adiramův příběh pokračoval, ovšem nakonec dospěl ke svému konci - takovému, který vlastně vůbec koncem nebyl. Když Baghý nadnesla, že má ještě nějaké povinnosti, hnědý vlk už dál vyprávět nechtěl, aby ji nezdržoval. Tiše jsem si pro sebe povzdechl. A mě to tak zajímalo! Jak se dali asi přelstít bobři? To už se asi jen tak nedozvím, potřásl jsem hlavou. Leda bych měl to štěstí a přichomýtl se k vyprávění toho zbytku, ale kdoví, jaká na to byla šance. Dokázal jsem si představit, že to bude Adiram Baghý vyprávět někde na mýtince při západu slunce, však na ní mohl oči nechat.
Ukázalo se, že i pro nás dva bude v lese nějaká ta činnost, totiž sehnat všechny, kdo se budou moci zapojit, k lovu. To nebyl špatný nápad. Hladových krků bylo opravdu dosti a všechny se musely nakrmit. Trochu mi poskočilo srdce, když mi došlo, že to bude můj první opravdový počin na pozici lovce. Jen jsem přikývl, že se určitě vydáme vlky shánět, na chvíli jsem zapomněl na onu schopnost, kterou jsme byli s Baghý obdařeni - velice rychle jsem se ale rozvzpomněl, když pronesla cosi, co bych nečekal.
"Delta?" Nemínil jsem protestovat, na což jsem byl obratem upozorněn, ale překvapilo mě to. Po žebříčku hierarchie jsem nikdy moc nešplhal, navzdory tomu, že jsem ve smečkách prožil valnou většinu svého života, a ani jsem k tomu nikdy nepociťoval přílišné ambice. Přesto mě to ale potěšilo, teď, když se to stalo. Lehce jsem se pousmál a zamával ocasem. "Děkuju za důvěru. Snad něco hned nezpackám, aby sis to ještě nerozmyslela," pronesl jsem k Baghý žertem, než se vzápětí otočila a jen s krátkým rozloučením zmizela v hlubinách lesa.
Delta, honilo se mi pořád dokola v hlavě, když jsem se obracel k Adiramovi, jestli můžeme vyrazit. Předpokládal jsem, že bude lepší, když půjdeme spolu. Adiram to přece jen mohl vyřídit rychleji, než já se svou pantomimou... nejspíš by na to stačil sám, upřímně. Ale já se nechtěl jen tak bezcílně potloukat, tudíž jsem se mínil vydat na tu okružní výpravu s ním, pokud mě tedy vysloveně nepošle do háje.

//Vodopády přes Mahtaë

Sestupovali jsme z kopců a skal kolem vodopádů zase zpět k lesu. K domovu. Zahřálo mě u srdce opětovné uvědomění toho, že mám zase jednou místo, které mohu nazývat domovem a kam se můžu vracet. Tentokrát snad už doopravdy napořád. Už jsem byl obyvatelem Borůvkového lesa nějaký ten měsíc, pravda, a přesto se mi pokaždé nějak podařilo podivit se svému štěstí. Protože to asi musela být pořádná dávka štěstí, která mě zavedla právě sem, k rodině a příjemné společnosti. Nebo to možná byl osud. Čím jsem byl starší, tím snazší bylo věřit v jakousi nestrannou sílu nad tímhle vším - některé náhody totiž byly až moc příhodné, než aby byly pouze, inu... náhodami.
Raději než na filozofování jsem svou pozornost zaměřil na Adirama a jeho vyprávění. Vlkův hlas se zvučně nesl a příběh se dobře poslouchal. Zajímalo mě, jak to nakonec s vlky dopadne. Byl jsem si jist, že hořce olitují rozhodnutí lišáka neposlouchat, ale držel jsem uši našpicované, abych se dozvěděl, co přesně se bude dít dál. To už nás pomalu obklopovaly známé stromy a pachy. S tím také přicházel návrat do reality - byly věci, o které bylo třeba se postarat, jak Baghý nadnesla, když jsme se zastavili. Měla pravdu, pachy na hranicích už byly poněkud vyčichlé. Lehce jsem pokýval hlavou. "Asi se taky porozhlédnu po nějaké prospěšné činnosti - pokud tě tedy nenapadá nějaký konkrétní úkol," zazubil jsem se na tetičku. Zcela upřímně bych se nejradši vypleskl někam na sluníčko a chytal paprsky do srsti, ale připadal bych si jako prohnilý lenoch, kdybych si válel půlky, zatímco ona se honí okolo hranic a kdoví co ještě. Jako Alfa měla hodně práce, to jsem věděl, a chtěl jsem pomoct aspoň tam, kde jsem mohl. Ale ještě tu byl zbytek Adiramova příběhu, který mě zajímal. Obrátil jsem se tedy se zájmem zpět na hnědého a čekal, až dokončí své vyprávění.

//Armanské hory přes Lesík topolů

Počasí bylo matoucí, ale asi nebylo třeba o tom příliš uvažovat. Asi to bylo tak jak, říkala Baghý. Nějaký teplý poryv větru, který odvál tak rychle, jako se objevil. Teď už byl definitivně pryč a noc opět ochladla. Když jsme ale byli v pohybu, alespoň se nám rozproudí krev a snad už ani Adiram nebude trpět zimou. Vypadalo to, že tomu tak vážně bude, protože jak jsme vykročili, hnědý si už na zimu nestěžoval a plně se ponořil do svého dobrodružného vyprávění.
Pozorně jsem poslouchal, zatímco jsme se vzdalovali od hor a procházeli skrze okolní lesy. Příběhy jsem měl rád a vyslechl jsem si jich za život vážně spoustu. Taky jsem byl asi ideálním posluchačem, takovým, co neskáče do řeči a nenarušuje vyprávění všetečnými otázkami. Občas jsem měl pocit, že někteří vlci se vyloženě vyžívali v tom, aby poukazovali na díry a nedostatky ve vyprávění ostatních, ale já na to nebyl - a nebylo to jen tím, že jsem byl ponořen do věčného mlčení. Prostě jsem rád poslouchal a nepotřeboval jsem na všem hledat nějaké problémy.
Adiramův hlas se nesl kolem nás a vyprávěl o vlcích a mazaném lišákovi, o králi a o pokladu a cesta nám ubíhala jakoby sama od sebe. Procházeli jsme kolem vodopádů, vysokých a krásných, a já se na chvíli trochu pozapomněl, když jsem je obdivoval. Ale neotálel jsem příliš dlouho, jakmile se mi Adiramův hlas ztratil v hučení vody, popoběhl jsem, aby mi ti dva neutekli. Zapamatoval jsem si to místo však. Měl bych se sem ještě někdy vrátit a porozhlédnout se tu pořádně. Teď ale bylo na čase vrátit se domů.

//Borůvka přes Mahtaë

Zapomenout na to, že ne každý má tak hustý kožich a není tak zvyklý na chladné počasí, bylo celkem snadné. Obzvláště, když jsem se pohyboval ve společnosti Baghý, se kterou jsme sdíleli stejnou domovinu. Adiram se naštěstí ozval se svou stížností dříve, než se proměnil v rampouch a tetička se hned jala zachraňovat situaci. Vlastně vyletěla jako poplašená křepelka. I s křídly. Také jsem tedy vstal, i když o něco pomaleji, a připravil se vyrazit kamsi jinam. Možná už taky bude na čase zamířit pomalu domů.
Jakmile jsme ale vstali, zdálo se, jako by se noc o něco oteplila. To bylo celkem zvláštní... Nijak jsem to ale nekomentoval, jen jsem se vydal pomalu za Adiramem a Baghý, která kolem něj provinile poskakovala. Trochu mi ta změna počasí ale pořád vrtala v hlavě a tak, když se ke mně Baghý obrátila s otázkou, zavrtěl jsem hlavou a rozhodl se to aspoň zmínit: "Vůbec ne. Navíc se stejně jaksi oteplilo. Není to zvláštní, teď v noci?" Pokrčil jsem rameny, možná to zvláštní vůbec nebylo. Počasí si konec konců dost často dělalo, co chtělo. A nezdálo se mi to jenom? Jakmile jsme totiž vyrazili, opět se o mě opřel chladný noční vzduch. Trochu jsem se otřásl a zavrtěl nad tím hlavou. Aprílové počasí. Radši jsem se zaposlouchal do Adiramova příběhu, který si tedy nejspíše vyslechneme za pochodu. Alespoň nám cesta bude lépe ubíhat.

//Vodopády přes Lesík topolů

Bylo příjemné jen tak se povalovat. Nedělat nic. Nedělat si starosti, alespoň ne s ničím příliš vážným. Snad jen se záhadou toho, jaké a jestli vůbec nějaké magie nám bohyně Smrt nadělila za naši snahu a především za naše drahé kamení. Tiše jsem o tom dumal a ani směrem k Baghý jsem nevyslal žádnou další myšlenku na toto téma. Mohl bych si s tím lámat hlavu třeba celý den, ale nejspíš bych nikdy nedošel k žádnému rozumnému závěru. Buďto se magie projeví, až přijde ten správný čas, nebo jsme zkrátka byli podfouknuti. Nebyla by asi tak velká ostuda, kdybychom se nechali obrat tím nejlstivějším tvorem v okolí a vlastně bychom o těch obětovaných kamíncích mohli smýšlet jako o ceně, kterou jsme zaplatili za to, že naše kožichy zůstaly vcelku a neopečené zeleným ohněm. Uvidíme. Až přijde ten správný čas, určitě se všechno vyjasní.
Adiram souhlasil, že nám poví nějaký příběh, takže jsem veškerou pozornost zaměřil na něj. Rád jsem poslouchal příběhy a věřil jsem, že Adiram jich určitě má pořádnou zásobu. Hned začal dávat na výběr, co bychom mohli chtít slyšet. Neušlo mi jeho laškovné mrknutí k tetičce a pro sebe jsem se tomu uculil. Ale ale. Ovšem na romantický příběh volba nepadla - možná, kdybych tu nedělal křena. Baghý chtěla slyšet něco hrdinského a já neměl nic proti, jen jsem lehce souhlasně přikývl a našpicoval uši, které už byly zvědavé na to, co tedy z Adirama vyleze.

Všichni jsme tedy asi vyvázli bez nějaké větší úhony, jen s trochu pocuchanými kožichy a hlavně nervy. Začalo se opět kazit počasí, ale já si nestěžoval. Byl jsem celkem spokojený, teď, mimo dosah Smrti a v příjemné společnosti. A taky jsem si užíval, že se můžu chvíli jen tak povalovat - to mi ani nějaký déšť nemohl pokazit. "Myslím, že na takovéhle návštěvy je moc starý asi každý," usmál jsem se na Baghý a vlastně mi to trochu začalo vrtat hlavou... musela být o pár let starší, než já, ale rozhodně na to nevypadala. Já své roky už občas pocítil, ale na tetičce jsem si podobných známek vůbec nevšiml. Možná to jen uměla líp skrývat... nebo měla zkrátka štěstí? Nějak jsem nenacházel vhodný způsob, jak podobnou otázku nakousnout, tak jsem to radši nechal být. Nechtěl jsem plácnout nějakou urážlivou pitomost. "Tak to abychom se na příští výlet vydali raději za ním," zamával jsem ocasem a ohlédl se po Adiramovi, který se usadil kousek stranou. Lehce jsem sklopil uši, doufal jsem, že si nepřipadal příliš odstrčeně z naší polo-telepatické konverzace. To bych vážně nerad.
"Zkusit," zabručel jsem v duchu zamyšleně. Zkusit by se to mohlo. Jenže stejně jako Baghý, ani já netušil, jak na to. "Bylo by to snazší, kdybych věděl, co přibližně očekávat," pokrčil jsem nakonec bezradně rameny. "Takhle ani netuším, kde začít." Lehce jsem si povzdechl. "Nejspíš to ukáže čas. Třeba se nakonec něco prostě... stane. Nebo tak něco." Asi to nebyla ta nejlepší strategie, ale žádná jiná mě nenapadala a nejspíš to bylo bezpečnější, než se silou pokoušet vyvolat nějakou skrytou sílu, o které nic nevím. Kdoví, co by se všechno mohlo stát?
Zatímco jsem nad tím koumal, tetička se obrátila opět na Adirama, který si něco pobrukoval kousek stranou, a chtěla od něj slyšet nějaký příběh. Hned jsem horlivě přikývl na její podporu a se širokým úsměvem párkrát zabušil oháňkou do namoklé země. Taky bych si nějaký příběh moc rád poslechl!