Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejspíš jsem vlčici poněkud vylekal, ačkoliv něco takového vůbec nebylo mým úmyslem. Snažil jsem se tvářit tak neškodně, jak jen jsem dokázal, na tváři pořád úsměv a přátelsky jsem pohupoval ocasem. Bylo mi jasné, že když na osamělou vlčici uprostřed ničeho najednou beze slova vybafne takový habán jako já, asi v ní trochu hrkne. Neměl jsem samozřejmě žádné zlé úmysly, ale jak by to ona mohla vědět? Znovu jsem jí pokývl pro případ, že můj první pozdrav přehlédla, když hleděla na tu krásnou duhu a rychle jsem shlédl do vody u svých tlap, jestli už se objevily nějaké ryby. Hlad byl hlad a začínal být vážně hodně nepříjemný, zároveň jsem ale nechtěl být nezdvořák a prostě vlčici odignorovat a věnovat se vlastním záležitostem. Sám jsem věděl, jak nepříjemný to byl pocit, když se někdo tváří, že jste neviditelní.
Vzhlédl jsem tedy opět k ní a o něco se přiblížil, protože mluvila velice potichu. Vzduchem kolem ní se vznášela jemná květinová vůně. Představila se jako Islin a... z nějakého důvodu se omlouvala. Zmateně jsem zamrkal, protože přece nic neprovedla, a pak jsem výrazně zavrtěl hlavou, když se ukázal důvod jejích obav. Kdepak. Pokud jsem věděl, řeka nepatřila nikomu a mohl si k ní chodit, kdo chtěl a kdy chtěl. Pomalu jsem se posadil, protože jsem měl možná mylný dojem, že vlčici jaksi znervózňuju. Zrovna tu chvíli si moje břicho vybralo k hlasitému zakručení. Omluvně jsem se zašklebil - musela to slyšet taky. Však já vím, snažil jsem se svému hladovému žaludku domluvit. Už se na tom pracuje.

//Borůvka přes Mahtaë sever

Opustil jsem úkryt lesa a pomalu kráčel podél řeky. Mračil jsem se přitom - ne naštvaně, ale zadumaně. Nemohl jsem tomu prostě přijít na kloub. Byl to nějaký magický žertík? Ale proč by mi to někdo dělal... a kdo? Nepřišlo mi to vtipné ani trochu. Ulovit zajíce možná nebylo tak těžké, jako lov vysoké, ale i tak mě to stálo námahu a ta teď všechna přišla vniveč. V břiše mi kručelo a hladový žaludek se bolestivě kroutil, takže jsem se kolem řeky ploužil jako ztělesněné neštěstí. Že bych si to snad něčím zasloužil? Ale nedokázal jsem přijít na nic, co bych komu provedl, abych kvůli tomu měl být potrestán nějakou hladovou kletbou nebo čím vlastně. Neměl jsem asi dost dobrou hlavu, abych tuhle záhadu rozluštil. Mohl jsem jen doufat, že se mi povede chytnout alespoň nějakou tu rybku, než padnu hlady.
Nakonec jsem našel docela vhodné místo, kde by se snad dalo zarybařit. Vkročil jsem do vody, proud mi omýval nohy a příjemně chladil. Zahleděl jsem se na hladinu, ale nenápadný pohyb, který jsem zachytil koutkem oka, mě opět vyrušil. Ohlédl jsem se tím směrem a spatřil na břehu vlčici, které jsem si předtím vůbec nevšiml. Jsem to ale moula! Asi jsem vážně neměl dobrý den. Abych to napravil, kývl jsem jí přátelsky na pozdrav a zamával ocasem, ale pak jsem si všiml, že ona svůj pohled upírá někam jinam, k obloze. Následoval jsem linii jejího pohledu a spatřil překrásný jev počasí, veliký oblouk duhy, který se táhl po obloze. Na chvíli jsem zapomněl na ryby a jen jsem hleděl k nebi na tu krásu, kterou jsem už dlouho nespatřil. Nakonec mi ale zrak klesl zpět k vlčici na břehu. Snad jsem jí tady nenarušil klidnou chvilku.

Odnesl jsem si svůj úlovek hlouběji do lesa, protože už začínalo pršet a brzy se to změnilo v pořádnou průtrž. I ve skrytu stromů si ke mně déšť našel cestu, ale nevadilo mi to tolik, jako kdybych musel stát na otevřeném prostranství, kde větru a dešti nic nestojí v cestě. Lehl jsem si k tlustému kmeni stromu, položil si zajíce k nohám a zakousl se- Nezakousl se. Nezakousl jsem se, protože nebylo do čeho. Zuby mi cvakly naprázdno v místě, kde ještě před vteřinou ležel celý zajíc. Vyskočil jsem na nohy. Co to? Otočil jsem se kolem dokola, jestli se mi kořist někam nezakutálela, jakkoliv praštěně to znělo. Zajíc však nikde neležel. Že by vážně nebyl mrtvý a utekl? To přece nebylo možné! A jestli utekl, pak daleko nebude. Zavětřil jsem s čenichem u země, opsal široký oblouk, ale žádnou stopu jsem ale nezachytil. Zaječí pach se naopak zvolna vytrácel, jako by ušák snad nikdy ani neexistoval. Zkroušeně jsem si kecl na zadek a chytil se tlapou za čelo. Zbláznil jsem se? Přece jsem ho ulovil. Neulovil? Mohlo se mi to jen zdát? Byla to nějaká halucinace? Spal jsem a snil? Zvedl jsem hlavu k zamračené obloze. Déšť se mi zdál skutečný, stejně jako hlína pod nohama a strom, o který jsem se opíral. Lehce jsem se dloubl drápem do druhé nohy a ucítil jsem, jak to štíplo. Takže jsem nesnil, ale můj zajíc byl vážně pryč. Jako by se do země propadl. Absolutně jsem tomu nerozuměl. Ulovil jsem si svačinu, vynaložil všechnu to námahu a nakonec jsem z toho neměl vůbec nic. Žaludek jsem měl pořád stejně prázdný. Ještě párkrát jsem zmateně zamrkal, ale zajíc se už nevrátil. Pomalu jsem vstal a jako ve snách se vydal přes les směrem k řece. Déšť ustával a já se potřeboval najíst. Pochyboval jsem, že bych znovu dohnal něco, co přede mnou mínilo utíkat, ale snad bych si mohl alespoň chytit rybu.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Probudil jsem se nakonec ještě před tím, než se nebesa rozhodla roztrhnout, i když černá mračna už se těsně stahovala a hřmění se ozývalo blíže a blíže. Zvedl jsem hlavu a vzhlédl skrze koruny stromů k obloze. Kolik asi zbývalo času, než se liják spustí? Zjistil jsem totiž, že mám docela hlad. Možná bych si stačil ještě ulovit něco k snědku, než to vypukne. Pomalu jsem vstal a protáhl si ztuhlé svaly a klouby, ve kterých párkrát zapraskalo. Nojo. Cítil jsem se trochu ztuhle, ale spánek mě osvěžil a bude snad stačit se chvíli projít, aby se moje tělo zase rozhýbalo. Při tom můžu navíc hledat kořist.
Zavětřil jsem. Až teď jsem si povšiml pachu cizinců na hranicích, ale cítil jsem odtamtud i Aranel, takže situace byla nepochybně pod kontrolou. Vznášelo se tu i pár dalších pachů, ale Baghý jsem nikde necítil, ani Adirama nebo Maeve. Lehce jsem si povzdechl - nejspíš tedy budu lovit sám. Co se dalo dělat? Vykročil jsem k hranicím lesa s plánem, že se vydám na pláně porozhlédnout se po nějakém ušákovi, ovšem vypadalo to, že až tak daleko chodit ani nebudu muset. Na samém okraji lesa jsem totiž ucítil zajíce. Možná si ani neuvědomil, kam se ve své neopatrnosti zatoulal. Nebo to prostě risknul pro zelenější lupení? Kdo ví, každopádně jsem ho hned měl v merku a plížil jsem se blíže. Zajíc si mě nevšímal po docela dlouhou dobu, byl příliš zaměstnán pastvou. Vážně to nebyl ten nejchytřejší ze zajíců. To mi ale vyhovovalo. Dokázal jsem se hodně přiblížit a když jsem vyrazil, moment překvapení byl na mé straně. Zajíc se rozběhl ven z lesa, ale nedoběhl příliš daleko. Skočil jsem po něm, sevřel tesáky kolem útlého ušákova krku a jediným kousnutím bylo po všem. Ještě jsem ho raději přidržel v sevření, aby čirou náhodou nějak neobživl, ale pohyby jeho těla rychle ustaly.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Jakmile jsem narazil na řeku, najít zbytek cesty domů už bylo snadné. Prostě jsem kopíroval břeh, dokud jsem nenarazil na ten dobře známý brod. Pak už stačilo jen přejít na druhou stranu, trochu se přitom namočit, ale na tom nebylo nic, co by mi vadilo, dokonce i když počasí nebylo příliš nakloněné nějakému velkému koupání. Výhružné hřmění v dálce od něj spíše odrazovalo. Bouřka mi ale teď zněla už mnohem méně výhružně, když jsem se octl v objetí stromů Borůvkového lesa. Zhluboka jsem se nadechl a nasál do čenichu pach smečky a vůni borůvek, které už brzy budou zralé. Doma! Po takové době. Snad i Laura to stihne, než zmokne, pomyslel jsem ještě jednou na vlčici, ale věřil jsem, že bude v pořádku. Říkala, že tu žila už deset zim. Byla jistě zkušená dost.
Navíc se mi zdálo, že snad už ani nemám dost sil na to, abych si dělal starosti. Tlama se mi otevřela v bezmocném zívnutí. Když jsem se přestal soustředit na jasný cíl - tedy dostat se domů - únava na mě dolehla plnou vahou, jako těžká, přetěžká peřina. Zamířil jsem tedy hlouběji do lesa a svalil se do borůvčí na první místo, které mi připadalo pohodlné. Ani se mi nechtělo chodit až do úkrytu. Až začne pršet, určitě mě to vzbudí, pomyslel jsem si ještě, než jsem zavřel oči. Nejspíš jsem spal ještě dřív, než mi hlava dopadla na přední tlapy.

//Sněženková louka

Ano, nepochybně se sbíralo k bouřce. Cítil jsem to napětí ve vzduchu a už mi k uším doléhalo i vzdálené dunění hromu. Obloha byla zatažená šedivými mraky, které nevěstily nic dobrého. Až to spustí, nejspíš to bude pořádná mela. Snad v tu chvíli už budu doma. A snad i Laura bude v bezpečí. Cítil jsem se trochu provinile, že jsem od vlčice takhle prchnul. Rád bych si s ní dál povídal, zdála se milá, ale měl jsem i svoje povinnosti. Bylo potřeba vrátit se domů, podívat se, jak se daří smečce a snad i odvést nějaký kus práce, až si trochu odpočinu. Cítil jsem totiž únavu, jak se vkrádá do mých kostí a nebylo asi divu. Po tom lovu jsem si pořádně odpočinout nestačil a od té doby už to nějakou chvíli bylo. Když jsem teď opustil magickou loučku, div že jsem nepadal na čumák. Pryč byly časy, kdy jsem byl schopný klusat za soby třeba celý den. Musel jsem se ale donutit trochu přidat, abych to domů stihl před bouřkou. Jen, kdybych věděl, kde jsem, napadlo mě a jako by mne snad vyšší síly vyslyšely, otevřel se mi náhle výhled na řeku. Aha! Tak tu jsem už poznával. Byla jasným znamením, že Borůvkový les už není daleko.

//Borůvka přes Mahtaë sever

Čas v Lauřině společnosti a mezi kouzelnými kvítky plynul velmi příjemně. Tak příjemně, až jsem o té nekonečně plynoucí řece úplně ztratil pojem. O to větším úlekem mi bylo, když jsem si náhle na existenci času vzpomněl - a to mi k tomu ještě muselo dopomoci vzdálené zahřmění, které jako by mě vytrhlo ze spánku. Hrklo ve mně a pohlédl jsem na svou společnici náhle se směsicí překvapení a úleku. Jak dlouho už tady vlastně jsme? Muselo to být pořádně dlouho. Teď se navíc ještě podle všeho sbírala pořádná bouřka. Nejvyšší čas jít.
Jakkoliv rád bych tu dál zůstal, komunikoval tím nezvyklým způsobem skrze upovídané pozdní sněženky, nešlo to. Musel jsem se vrátit domů, taky jednou ukázat svou tvář. Nechtěl jsem, aby si o mě někdo dělal starosti, nebo aby si snad mysleli, že jsem se rozhodl dočista odstěhovat bez jediného varování. Musím už jít, sdělil jsem sněženkám, které to svým šepotem zase donesly k uším nás obou. Pohlédl jsem Lauře do zelených očí a provedl rychlou úklonku na rozloučenou. Rád jsem tě poznal. Měj se hezky. I tohle přání se ozvalo stovkou tichých ozvěn z kvítků. Pak už jsem se otočil a zamířil směrem, o kterém jsem se domníval, že mne dovede k domovu. Nebyl jsem si jist, tyhle končiny jsem neznal, ale nemohlo to být příliš těžké. Dřív nebo později jistě dojdu k místu, které poznám.

//Mahtaë jih přes Úzkou rokli

Mezi těmi pozdními upovídanými sněženkami Laura úplně zářila - skoro jako by taky byla rozkvetlým kvítkem. Předpokládal jsem, že já se tvářím dost podobně, ocas se mi vesele kmital sem tam. Gallirea, ta kouzelná země, mi nabízela tolik šancí, jak s ostatními mluvit i jinak, než jen pomocí pantomimy a výrazů tváře, jako jsem to musel dělat celý život. Nevadilo mi to, nikdy jsem si nestěžoval. I tak by to nic nezměnilo a nemělo cenu se trápit věcmi, které jsou úplně mimo mou kontrolu. Přesto... to myšlenkové spojení s Baghý bylo něčím, čeho jsem si velice vážil a co mi také dalo okusit, jaké to je, když vás někdo skutečně slyší. A teď tohle, květinoví tlumočníčci, naprosto nečekané, ale rozhodně vítané kouzlo. Možná časem najdu i další podobná kouzla a způsoby, jak s ostatními mluvit. Rozhodně mi to dávalo naději.
Teď jsem se ale příliš nezasníval, raději jsem se obrátil k Lauře, která se zrovna zamýšlela nad tím, jak dlouho tu vlastně je. Dosti dlouho, jak se ukázalo. Deset zim, to byl celý můj život. Pousmál jsem se, ale než jsem na to stačil něco říci - nebo předat sněženkám, aby to řekly - Laura už na mě hrnula otázky. Z jejího nadšeně zvědavého výrazu se mi úsměv na tlamě ještě rozšířil a pak jsem požádal sněženky o předání informací. I když jsem se nejdřív musel sám zamyslet. Mohl to už být celý rok, co jsem se pohyboval v tomhle kraji? Nejspíš ano. Jak jen to letělo. "Od minulého jara," rozševelila se kvítka, když jsem jim v duchu všechno vypověděl. "Přišel sem ze severu a domov našel v Borůvkové smečce." Přemýšlel jsem, co dalšího by snad Laura mohla chtít slyšet, ale nejprve jsem sněženkám předal další otázku. "Máš i ty nějakou smečku, nebo máš spíše toulavé tlapky?" Usmál jsem se, když jsem tak poslouchal hlásky všude kolem nás. Taky jsem se chtěl o vlčici něco dozvědět, když byla ta možnost.

Procházeli jsme se mezi kvítky a já čekal, jestli tedy setrváme ve společném mlčení či jestli se dá Laura znovu do řeči. Nevadilo by mi ani jedno a tak jsem to nechával na ní. Ovšem ticho nevydrželo zase tak dlouho. Laura se zeptala, jak by mě měla oslovovat, a než jsem vůbec stačil naznačit jakékoliv gesto, odpověděly za mě sněženky. Valil jsem na to oči asi dost podobně, jako Laura - stáli jsme tam a zírali, až se mi z toho tlama roztáhla do pobaveného úsměvu. Museli jsme vypadat pořádně komicky! Ale co tohle bylo za kouzla? Přikývl jsem, že ano, vážně to je moje jméno a Laura se pak rozběhla po paloučku v jakémsi tanci mezi květy. Úsměv na tlamě se mi ještě rozšířil a spokojeně jsem vrtěl ocasem, zatímco jsem tam stál a sledoval ji, jak vesele pobíhá. Že jí znalost mého jména udělala takovou radost, to mě vážně těšilo.
V hlavě mi to ale stále vrtalo. Vážně jste to byly vy? shlédl jsem ke sněženkám a byl bych přísahal, že se květy souhlasně rozkývaly. Nebo si s nimi jen pohrával vánek? Mělo by se to asi prozkoumat. Dumal jsem nad tím, jak. Co by mohly sněženky Lauře ještě říct? Jako na potvoru jakmile jsem se nad tím zamyslel, nenapadala mě jediná normální otázka. Možná na tom nesešlo, protože sněženky chtěly vyzradit jen mé jméno, ale co kdybych se k nim obrátil s nějakou hloupostí a ony to přetlumočily taky? To bych pak byl za troubu nejen před Laurou, ale ještě i před celým rozkvetlým paloukem, který by se mi určitě hihňal stovkami hlásků kdoví, jak dlouho. Ale zvědavost mi nedala, chtěl jsem to vyzkoušet. Zahleděl jsem se Lauře do tváře, ve které se zračilo nadšení a pak významně shlédl ke sněženkám. Tak schválně. Nakrčil jsem v soustředění čelo, jako by to mohlo moje myšlenky učinit hlasitějšími a rozhodl se pro začátek zvolit nějakou obyčejnou a bezpečnou otázku: Sněženky, můžete se prosím zeptat Laury, jestli už je v tomhle kraji dlouho? A, no to mě podržte, ono to vážně fungovalo. Tiché zvonivé hlásky se opět rozezněly všude kolem náš: "Chtěl by vědět, jestli v Galliree žiješ už dlouho." S úžasem jsem se zahleděl na květiny, pak na Lauru, tvář mi svítila jako sluníčko. To bylo úžasné - mohli jsme se přes tyto nezvyklé prostředníky tedy skoro normálně bavit!

Laura na mé mlčenlivé vysvětlení nereagovala výsměchem (který bych od ní zrovna neočekával, nevypadala jako ten typ) ani zmatením, místo toho se jí ve tváři zračila lítost a zdálo se, že ji to celou rozházelo. Ucítil jsem provinilé bodnutí u srdce, to jsem nechtěl - ale dost dobře jsem nemohl předstírat, že jsem jenom mimořádně nemluvný. Stejně by to vyšlo najevo, a spíš dříve, než později. Povzbudivě jsem se tedy usmál a mávnul tlapou na znamení toho, že lítosti není třeba - stejně tak jsem odmávl ony omluvy, které také nebyly nutné, a přátelsky jsem zamával ocasem. Nechtěl jsem, aby si Laura myslela, že mě snad nějak trápí nebo obtěžuje. Celým svým postojem a lehkým úsměvem jsem se jí snažil sdělit, že je to v pořádku, že si s tím nemusí lámat hlavu.
Vykročili jsme přes louku tou bílou záplavou květin a Laura se otázala, zda tedy budeme společně mlčet. Takové nabídky jsem často nedostával. Většinou se vlci ticho snažili vyplňovat, vyprávěli mi tohle a tamto a já je rád poslouchal. Někteří jiní se v mlčení zase nespokojeně ošívali. Ale aby ho někdo nabídl sám od sebe? V tichu bylo jisté kouzlo, které každý neviděl. Zase jsem ale nechtěl, aby si vlčice myslela, že ji chci taky odsoudit k bobříku mlčení, i když ten její by byl čistě dobrovolný. Pomalu jsem tedy přikývl, ale přitom jsem zlehka pokrčil rameny, jako že se tomu nebráním, ale volbu nechávám na ní.
Chvíli vážně bylo ticho, než ho pročíslo její kýchnutí. Pustila se do vysvětlování, co ho vlastně způsobilo, ale hned z něj přešla do lamentování, že ani neví, jak mi má vlastně říkat. Už už jsem se chystal pustit do nějaké další pantomimy a pokusit se jí naznačit, že slyším prakticky na cokoliv, když se ozval tichý hlásek... vlastně spousta tichých hlásků. "Říkají mu Erlend," zašeptaly a já šokovaně ztuhl. Pohled jsem zabodl do sněženek, pak jsem tvář obrátil k Lauře a i když jsem tu otázku nemohl vyslovit, nejspíš jsem ji musel mít jasně vepsanou ve tváři. Slyšela jsi to?

1. Východ
2. Řeka
3. Slunce
4. Bílá
5. Panna
6. Pravá
7. A
8. D
9. C
10. B
11. F
12. A
13. G
14. C
15. F

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Není nad to vypravit se do přírody a přinést nějaké ty dobrůtky zvířátkům.

Taky mi z toho všeho šla hlava kolem, ale na sen jsem to neviděl. Ne, musel jsem nakonec uznat, že jakkoliv podivné to je, tohle se nejspíš skutečně děje. A vlastně to nebyla ani ta největší podivnost, jaké jsem zde kdy byl svědkem, že? Vlci tu měli křídla a rohy a z tůně se samo od sebe vynořovalo ovoce... náhlý přesun z místa na místo pak vlastně ve srovnání s tím ostatním působil skoro normálně. A to jsem si myslel, že už jsem si na ta kouzla kolem zvykl. Podle všeho ale Gallirea uměla vždy znovu překvapit.
Laura si nakonec uvědomila, že je možná trochu zvláštní, že ode mě ještě nezaslechla jedinou hlásku. Lehce jsem se pousmál, když vzápětí doplnila, že to nevadí, ale přesto jsem měl dojem, že bych jí raději měl hned na začátku objasnit, jak se věci mají. Myslet si, že je někdo nemluva, byla jedna věc, ale vlci většinou nepočítali s tím, že ten druhý vůbec nemluví. A tak jsem si přiložil přední tlapu k tlamě a přitom zakroutil hlavou, už tolikrát použité gesto, kterým jsem se už mnoha novým známým snažil sdělit, že jsem němý. Doufal jsem, že Laura pochopí, ale i kdyby to nevyšlo napoprvé, věřil jsem, že jí to nakonec dojde. Jistě to byla chytrá vlčice.
Na další otázku jsem musel zavrtět hlavou - ne, nikdy jsem tu nebyl. Procházku jsem ale odmítnout nemínil. Nohy mě sice ještě pořád trochu bolely, ale trochu se rozhýbat uškodit nemohlo. A popravdě bych si to místo také rád prohlédl trochu víc, takže jsem vstal ze záplavy bílých květin a srovnal s vlčicí krok. Otázka, zdali je tohle pořád Gallirea, byla rozhodně zajímavá. Znovu se mi na tváři objevil zamyšlený výraz. Ale co jiného by to mělo být? Pokýval jsem hlavou že si myslím, že tohle by se jinde nestalo a zahleděl jsem se k severu v naději, že spatřím známé vršky hor. Tím směrem se ale tyčily lesy, takže výhled nebyl zrovna nejlepší. Pokud by tam hory nebyly... no, tak to by byla pořádná šlamastyka. Jak bychom se vůbec z nějaké cizí země dostali zpět?

Naštěstí to vypadalo, že když jsme se přenesli přes počáteční zděšení a úlek, ani jeden z nás nezůstal tou kolizí nějak poznamenaný na těle ani na duši. Však to byla jen nešťastná nehoda, ničí vina. Věděl jsem, jak snadno se něco takového stane - vlk se na chvíli zasní a prásk, už to je, ani se nenadějete.
Vlčice se mi představila jako Laura. S mírným úsměvem stále pohrávajícím v koutcích tlamy jsem se lehce uklonil na znamení, že mě těší. Každou chvíli jsem už očekával onu nevyhnutelnou otázku, ovšem ta tentokrát nepřicházela tak brzy, jak bylo zvykem. Místo toho mi vlčice začala vyprávět o podivných okolnostech svého zjevení tady. Překvapilo mě, že ani ona netuší, jak se tu vlastně octla. Já taky ne, nastražil jsem pozorně uši a se zájmem pokyvoval, aby bylo jasné, že naprosto chápu, jak se cítí. Taky jsem v jednu chvíli byl někde a v dalším okamžiku zase někde jinde. Tady, na téhle krásné louce. Ale vzhled okolí nic neměnil na tom, že to byla malá záhada. Proč jsme se tu najednou jen tak zjevili? Nezdálo se, že by se měl objevit ještě někdo další.
Možná měla Laura pravdu - že by to byl nějaký podivný sen? Než jsem odpověděl, zamyslel jsem se nad tím. Na čele se mi objevila zadumaná vráska, jak jsem se rozhlížel kolem. Vážně to bylo skoro jako sen. Květiny, jejichž druh by touhle dobou už měl dávno odkvétat, skutečnost, že jsme se tu jen tak zjevili, milá společnost... jenže na mých tlapách byla pořád ještě krev z lovu srnce a cítil jsem i unavené svaly po vší té námaze. Takže jsem nakonec modré oči znovu zakotvil na Lauřině tváři a pomalu zavrtěl hlavou. Ne, nemyslím, že to je sen. Museli jsme sem spadnout nějakou podivnou náhodou.

Ležel jsem mezi sněženkami, bílé břicho vystavené slunci, před kterým jsem slastně přivíral oči. Už hezky hřálo, jak jaro postupovalo dál a dál od zimy a rozhodně bylo příjemné se pod jeho paprsky jen tak vyvalovat a chvíli nedělat nic. Nabíral jsem zpět síly, které jsem ztratil lovem, užíval si chvilky klidu a nejspíš jsem na pár chvil i zadřímnul, protože jsem vůbec nepostřehl cizí hlas a kroky, které se ke mně přibližovaly.
Co jsem už postřehl bylo, když na mě náhle cosi přistálo. Rázem jsem byl zase úplně vzhůru a chvíli mi trvalo se zorientovat v tom, co se děje. Zamával jsem zmateně tlapami a samozřejmě ze mě nevyšla ani hláska, ale kdybych toho byl schopen, jistě bych polekaně vyjekl. Takhle jsem jen polekaně poulil oči, abych viděl, co mě to najednou zalehlo. Ale nestal jsem se obětí násilného útoku, jak jsem během pár chvilek zjistil. Přistála na mě hnědavá vlčice a vypadala tím podobně zaskočená, jako já. Omluvy jí plynuly z tlamy v nepřetržitém proudu a soukala se ze mě zase dolů, přičemž mi trochu pošlapala žebra, ale já se nezlobil. Vylekaný výraz v mé tváři ustoupil přátelskému úsměvu.
Převalil jsem se na břicho a pak se posadil. Mávl jsem přitom ledabyle tlapou, když vlčice přednesla ještě jednu další omluvu, abych dal jasně najevo, že mi to vážně nevadí a není třeba dalších omluv. Vlastně to celé bylo docela úsměvné a na to, že mě leckdo přehlédne, jsem si taky už stačil zvyknout - dalo se to snad i čekat, když jsem se vyvaloval schovaný v květinách, ne? Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Když se tázala, zda mi neublížila, předstíral jsem, že si rychle přepočítávám žebra, ale pak jsem smířlivě zakroutil hlavou. Nejsem tak křehký. Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédl - zeleň jejích očí prozrazovala, že tahle dáma nejspíš vládne zemi, kožich jí zdobily odznaky tmavší i světlejší a na krku se jí blyštěla zvláštní zlatavá věcička. Jevila se celkem přátelsky, se všemi těmi rozpaky a omluvami. Kdoví, třebas z toho mého podivného přesunu bude alespoň zajímavé setkání?

//Východní Galtavar (amorek)

Lov byl u konce a zdálo se, že nikdo nepřišel k větší úhoně. Adiram, pravda, vypadal trošku přepadle, když jsem se na něj více zaměřil, ale nevypadalo to jako nic vážného. Jen co jsem trochu popadl dech, chtěl jsem se hned zvednout a chopit se kořisti, abych ji Baghý pomohl odtáhnout do lesa, jenomže moje tesáky se ani nestačily sevřít kolem nohy srnce. Natáhl jsem se po kořisti a vánek mi v ten moment k čenichu přivál příjemnou květinovou vůni. Nasál jsem ji a zachvátil mě na pár chvilek podivný pocit lehkosti a pak... pak jsem byl náhle kdesi docela jinde.
Rozlehlá pláň zmizela, stejně jako jelen, tetička i všichni ostatní. Octl jsem se na malé loučce, náhle úplně sám. Tlapy se mi bořily do bílých květin, sněženek, o kterých bych čekal, že v tuto dobu už dávno odkvetou. Nebyl to jen nějaký podivný sen? Že bych snad usnul nebo omdlel? Ale všechno působilo velice skutečně. Můj kožich byl pořád potřísněný krví srnce, která pomalu zasychala. Cítil jsem únavu z lovu v každém svalu. Cítil jsem se dokonale vzhůru, až na to, že jsem byl na místě, které jsem nepoznával a nepamatoval jsem si cestu. Rozhlédl jsem se kolem. Kudy bych se vůbec měl vydat zpátky k Borůvkovému lesu? Baghý? zavolal jsem zkusmo v duchu, ale teta byla kdoví kde.
Lehce jsem si povzdechl a lehl si na měkký koberec z květin. Byl jsem unavený a lehce ztracený. Určitě se nic nestane když si na chvíli odpočinu. Lov už byl konec konců za námi a na odtažení kořisti tam dušiček zůstalo víc, než dost. Rád bych s tím také pomohl, ale copak jsem mohl za to, že se mi přihodila takováhle podivnost? Třeba jsem jim i pomohl. Že bych odtáhl srnce a pak odešel? A nepamatoval si nic z toho? Awarak mi tvrdil, že má problémy s pamětí. Bylo to takové? Trochu mě to děsilo. Nechtěl jsem, aby se mi začaly ztrácet kusy dní. Možná za to ale mohla jen únava. Alespoň na to jsem se to rozhodl svést, než jsem se převalil na záda a začal chytat do kožichu na břiše sluneční paprsky.