Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mi podle všeho nevěřila. Poněkud mi vyschlo v hrdle, když jsem spatřil její zlověstný úsměv. Měřila si mě pohledem, obcházela kolem mne a já si navzdory své velikosti náhle připadal až zanedbatelně mrňavý. Naprázdno jsem klapl tlamou a zakroutil zoufale hlavou. Bylo to jen nedorozumění! Já vážně nelhal. Měl jsem vědět, že s tou magií budou jen problémy, blesklo mi hlavou, zatímco jsem pohledem sledoval, jak kolem mne vlčice dokončuje okruh. Nechtěl jsem, aby se to celé zvrhlo v něco horšího. A pak... to bylo pryč. Prostě jen tak. Vydechla, že mi věří, a já zmateně zamrkal a trochu uvolnil křeč, ve které se octlo snad veškeré mé svalstvo. Co? Musel jsem se tvářit velice přiblble, či alespoň přiblbleji, než předtím. Lehce jsem se oklepal, abych ze sebe setřásl zbytek napětí a nejistě jsem se usmál. Pokýval jsem hlavou na stvrzenou, že se rozhodně vynasnažím, aby své důvěry vlčice nelitovala a vzápětí podruhé, abych potvrdil, že ano, mé jméno je skutečně Erlend.
Dál už jsme se nedostali, protože se k nám připojila další dvojice. Všichni se zajímali o to, kde je Baghý a všichni na ni měli taky spoustu otázek, takže jsem poněkud zklamaně odsunul do pozadí své přání, že si s ní prostě jen tak popovídám. Jestli vůbec Vlčíškovo kouzlo pořád funguje. Už to bylo dost dlouho a letošní zimu jsem Vlčíška nepotkal, abych se ho na to zeptal. Nebyla ani příležitost ho hledat, s tím... vším, co se stalo. Znovu jsem se otřásl a raději poslouchal, co za novinky vlci nesou. Mnoho toho však nebylo. Jen Noriho karambol se stal předmětem diskuze a já byl celkem rád, že jsem z toho byl vynechán, ačkoliv jsem na tom nepochybně měl svůj podíl. Vždyť jsem ho úplně převálcoval. Sedl jsem si na zadek na namrzlý sníh a dobrovolně se postavil trochu mimo konverzaci, protože moje nálada opět trochu poklesla přemýšlením nad tím vším, co se poslední dobou neodehrálo zrovna tak, jak bych rád.

//loterie 8

Mé mávání tlapami asi nebylo úplně nejjasnější. Bohužel, při komunikaci beze slov se dost věcí mohlo ztratit a tak tomu bylo i teď. Ovšem vlčice, jejíž jméno jsem ještě neznal, byla naštěstí celkem bystrá a i když se hned napoprvé úplně netrefila, nebyla ani úplně mimo. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jestli na tom, co řekla, nemohlo být něco pravdy. Třeba by mi dokázala nějakou tu myšlenku také podstrčit? Možná by mě mohla dokázat přinutit, abych ji slyšel... ale nemyslel jsem si to. Nejspíš bych se sám musel snažit otevřít brány takovéto komunikace. Váhavě jsem zavrtěl hlavou, ale ona už se plácala do čela, jako by právě plácla úplně tu nejhorší hloupost, jakou je možno si představit. Zamrkal jsem, mně to tak tedy nepřišlo. Nebyla to úplně zcestná domněnka, alespoň ne v mých očích. Pro vlčici to ale bylo jinak - nejspíš si totiž uvědomila, jaká je pravda, sotva vyřkla svá předchozí slova.
Nadšeně jsem pokýval hlavou a zamával ocasem. Přišla na to! Dál však sama sobě nadávala. Lehce jsem sklonil hlavu, sklopil uši a potřásl shovívavě hlavou. Však jsi byla docela blízko, pomyslel jsem si, což samozřejmě slyšet nemohla. Pokud tedy stejnou magií také nevládla. Ovšem jakmile to vlčici plně došlo, udeřila na mě s otázkou, které jsem se už předem obával. I tak jsem poplašeně vykulil oči, když ta skoro obviňující otázka padla. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou a přiložil si tlapu k hrudi, abych to mohl rovnou odpřísáhnout. Nehrabal jsem se v ničí hlavě. Nebyl jsem takový! Jenže to ona nevěděla a tykovéhle obavy byly pouze logické.
Doprostřed našeho hovoru náhle vkročil kdosi další. Ohlédl jsem se za zvukem blížících se kroků a spatřil černobílé duo tvořené Aranel a Awarakem. Přivítal jsem je oba přátelským úsměvem a pokývnul jim. Už jsem ani jednoho z nich delší dobu neviděl a byl jsem rád, že se objevili, i když to vypadalo, že jdou spíš jen tak kolem, což vzápětí černobílý vlk potvrdil. Vydali se na pochůzku po lese a hledali Baghý. Tu bych taky rád viděl, blesklo mi hlavou, zatímco jsem krčil rameny a věděl hlavou. Neměl jsem tušení, kde tetička je, ale doufal jsem, že se brzy vrátí. Neviděl jsem ji od té doby, co... Při vzpomínce na oceán mi přeběhl mráz po zádech. Radši snad nic. Stejně jí o tom nemůžu vykládat. Měla by zbytečné starosti. Na chvíli jsem se asi tvářil poněkud zkroušeně a nepřítomně, ovšem když se Awarak zeptal, jak se máme, tlama se mi opět roztáhla do úsměvu. Zvesela jsem máchl oháňkou sem tam, aby nemohlo být pochyb o tom, že se mám dobře.

Golden ticket:
druhý týden

preference: oblázky, kytky, křištály

20 oblázků, 20 květin, 2 křišťály
Styx

//loterie 6

Vlčice k tomu přistupovala jako k nějakému pečlivému výzkumu. Byl jsem rád, že jsem narazil na někoho, kdo má dost trpělivosti, aby se se mnou pokoušel mluvit a dokonce se snažil vyřešit záhadu, jejíž řešení by v případě kohokoliv jiného zabralo tak nanejvýš deset vteřin. Vlastně ani to ne, protože kdybych mohl mluvit, žádná záhada by neexistovala. Sdělil bych vlčici své jméno běžným způsobem a tím by to končilo. Ovšem takto... takto jsme tu měli hlavolam, jehož řešení ona neznala a já naopak ano, ale nemohl jsem ho efektivně sdělit. Zkrátka zapeklitá situace. Ona po té odpovědi ale asi vážně dost toužila.
Uchýlil jsem se na chvíli k prostému pokyvování a kroucení hlavou, neboť to bylo nejsnazší a hrozilo nejmenší nebezpečí nedorozumění. Ano, je to magie. Ano, vím jaká je. Ne, nepovím. Mohl bych jí zkusit odpověď opět poslat do hlavy, ale rozhodl jsem se to radši neopakovat s tak krátkým odstupem. Bylo to dost náročné a já nechtěl strávit zbytek dne s bolehlavem, stejně jako jsem nikterak zvlášť netoužil se tu skácet jako suchý strom. S poslední odpovědí jsem ale zaváhal. Magie myšlenek samozřejmě uměla i jiné věci. Třeba číst myšlenky druhých. Od té doby, co jsem byl u Života, už jsem myšlenky, které mi nepříslušely, neslyšel a ani jsem se je cíleně nesnažil číst. Jenže povede se mi to vlčici sdělit tak, aby si nemyslela, že jsem nějaký úchyl, co chodí kolem a hrabe se ostatním v hlavě, když to nechtějí? Pokud se mi tedy vůbec povede jí to nějak vysvětlit...
Pomalu jsem nakonec přikývl, protože lhát jsem nechtěl. Pak jsem zvedl tlapu a zopakoval své předchozí gesto, které ji tolik pobavilo, akorát opačně. Nejprve jsem tlapu namířil na ni a pak ji pomalu otáčel a táhnul k sobě, jako bych na ni nabíral cosi imaginárního ve vzduchu - konkrétně tedy cizí myšlenky, což nemuselo být zrovna zřejmé. Skončil jsem s tlapou připlácnutou na svém čele a zkoumavým pohledem namířeným na tmavou. Vypadal jsem nepochybně nanejvýš komicky.

Soustředěně jsem se pokusil jediným gestem vysvětlit něco, čemu jsem sám pořádně nerozuměl. Nebylo to nic snadného, ale doufal jsem, že nás to alespoň někam posune. Nebo... taky možná ne. Zmateně jsem zamrkal, když se vlčice rozchechtala na celé kolo. Co jsem udělal? Netušil jsem, co považovala za tak legrační, aby to vyvolalo tuhle reakci. Aspoň jsem ji ale pobavil? Čekal jsem zmatení, doplňující otázky, které povedou k pochopení, ale tohle ne. Váhavě jsem se zazubil, sice jsem to plně nechápal, ale nechal jsem věci prostě plynout a čekal jsem, co bude, až se tmavá vlčice dosměje.
Nakonec její chechot dozněl a zahleděla se na mě s novým odhodláním vyzkoumat, o co tu jde. Pokyvoval jsem hlavou, jako že ano, skutečně to byl můj hlas - vnitřní hlas? - a trpělivě jsem stál, když si mě prohlížela jako nějaký živý exponát a zkoumala moje oči. Snažil jsem se ani nemrkat, poulil jsem na ni modré zraky jako nějaká sůva, ale naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Vlčice se v základních magiích podle všeho orientovala a tak došla správně k závěru, že ovládám vodu. A taky k tomu, že s vodou bych nic podobného nedokázal. Rychle jsem pokýval hlavou při zmínce, že to dělá nějaká další magie, než jsem jí vzápětí musel začít zase vrtět, protože na mě otázky chrlila trochu moc rychle. Magie ano, schopnost ne... i když nebyla magie taky schopnost? Jaká jiná schopnost by to mohla být? Trošku mě to rozhodilo, ale nepouštěl jsem se do dalšího kývání ani vrtění, abych v tom nenadělal větší chaos, než dosud. I tak ho bylo dost.

Netušil jsem, jestli má magie bude fungovat i tehdy, když k tomu druhá strana nijak nepřispívá. S Baghý jsem takhle dokázal komunikovat díky dárku od Vlčíška, Sigy mi četl myšlenky vlastními silami a s Alfredem to byla vzájemná spolupráce. Nikdy jsem však nezkoušel nastrčit myšlenku do hlavy někomu, kdo se nijak nesnažil ji přijmout, ba nejspíš ani netušil, že se o něco podobného snažím. Výsledek mě tedy dosti zajímal.
Něco se mi nepochybně udělat podařilo. Vlčice tiše vydechla mé jméno a začala se zmateně rozhlížet, aby zjistila, odkud to přišlo. Fungovalo to! Nadšeně jsem přešlápl na místě jako natěšené vlče, což při mém vzrůstu muselo působit asi dosti komicky. Když vlčice zakotvila pohledem zpět na mě, už mi na tváři opět zářil úsměv a oháňka kmitala tak rychle, až hrozilo, že se s její pomocí vznesu do vzduchu. Znovu zopakovala, co slyšela, a já nadšeně přikývl. Použití magie bylo dost náročné, cítil jsem, že by se to asi nedalo používat jako prostředek k nějaké delší konverzaci, ale už jen to, že jsem mohl ostatním sdělit své jméno nebo nějakou jednoduchou kratičkou zprávu bylo výhrou. Mohlo to spoustu věcí usnadnit!
Netušil jsem ale, jak to vlčici vysvětlit. Jakmile jsem znovu trochu nabyl kontrolu nad svými emocemi a přestal přešlapovat na místě a vrtět celým zadkem jako praštěný, pokusil jsem se o to. Položil jsem si tlapu k čelu a pomalu ji posouval směrem k černé v naději, že jí to třeba naznačí nějaké... plynutí myšlenek o jednoho k druhému? Aspoň tak jsem si představoval, že to funguje... Anebo si bude myselt, že si klepu na čelo a říkám, že je praštěná, vynořila se lehká obava. To byl problém s bezeslovnou komunikací. Snadno mohlo dojít k nedorozumění.

Vlčice na mě hleděla stále jaksi podezíravě. Bylo zjevné, že jí to je divné. Ještě jsem tomu přidal, když jsem odmítl oba její nápady, které mi předložila. Nechal jsem ji, ať si to všechno přebírá v hlavě, jak dlouho chce, trpělivosti jsem měl dost. Ovšem dovtípila se toho docela rychle. Roztáhl jsem tlamu do pobaveného úsměvu, když se zeptala, jestli nemluvím jen tak. To skoro znělo, jako bych se tak rozhodl prostě z legrace nebo rozmaru. Přišlo mi to trochu vtipné. Rychle se však opravila a já párkrát pokýval hlavou, jako že se přesně trefila. Oháňka se mi opět párkrát zhoupla sem a tam, byl jsem potěšen, že se propracováváme kupředu. Myšlenku magického prokletí jsem zavrhl zavrtěním hlavy. Zazubil jsem se ale při její poznámce, že pár vlků, na kterých by takovou magii vyzkoušela, by se našlo. Nojo. Někdo mluvil příliš, někdo zase nemohl vůbec, tak už to holt chodilo. Možná by se našlo pár vlků, kterým by prospělo vyzkoušet si pro změnu mlčení, ale nějaké trvalé zakletí bych asi nikomu nepřál.
Přikývl jsem, že jméno mám, ovšem sdělit jsem ho nemohl. I když vlastně... Pomyslná žárovička se mi rozsvítila nad hlavou, když mě napadlo, že teď už bych ho vlastně možná sdělit mohl. Nemusel jsem čekat, jaké oslovení pro mne vlčice vybere, pokud vůbec nějaké. Netušil jsem ale, jestli to bude fungovat. S Alfredem to fungovalo, ale on myšlenkovou magii také ovládal. Přimhouřil jsem oči a pozvedl přední tlapu, abych vlčici naznačil, že má počkat, že se něco bude dít. Doufal jsem, že ji nějak nevyvedu z míry, ale neměl jsem žádný způsob, jak ji více varovat. Soustředil jsem myšlenku a vyslal ji k vlčici. "Erlend," ozvalo se jí v hlavě. Pokud to tedy vyšlo. Ucítil jsem, že to se mnou docela zamávalo. Zatřásl jsem hlavou, abych rozehnal mžitky před očima, lehce jsem zavrávoral, ale hned vzápětí jsem na černou upřel pohled plný téměř dětinského očekávání. Vyšlo to? Povedlo se to?

Byl jsem rád, že se setkávám se členkou smečky, kterou jsem ještě neznal. Už jsem zde byl nějaký ten pátek, ale stále jsem se nestačil seznámit se všemi a chtěl jsem to napravit. Rozhození Noriho karambolem ze mě celkem rychle spadlo, když jsme se dali do řeči. Každý po svém, ovšem. Vlčice na mě hleděla poměrně zaraženě, což nebylo nic, na co bych si už nezvykl. Nijak mě to z míry nevyvádělo, dokonce její výraz ani neporušil lehce přitroublý úsměv na mojí tváři. Možná byla trochu zmatená mým vystupováním, nicméně bystrost se jí nedala upřít, protože moje gesto pochopila napoprvé. Ne u všech vlků to tak bylo, občas jsem to musel opakovat několikrát, než jim to došlo. Ne, že by mi to vadilo. Většina vlků se s nikým jako já nikdy nesetkala a tak je ani nenapadlo, že je to také možnost. A pokud ano, přišlo jim to divné. Což byl nejspíš případ i téhle vlčice.
Koukala na mě dost podezíravě, když zjišťovala, proč že vlastně nemluvím. Vrtěl jsem ale hlavou i na hru, i na sázku. Kdyby to bylo takhle snadné... Aby vlčice nemusela dál naslepo hádat, otevřel jsem tlamu, jako bych se chystal promluvit, ale neozvala se pochopitelně ani hláska. Pákrkrát jsem naprázdno klapl pantem, než jsem ledabyle škubl rameny, jako bych říkal "co se dá dělat?" Pro dobrou míru jsem ještě zavrtěl hlavou. Prostě to nešlo. Zvědavě jsem se znovu zaměřil na vlčici. Zajímalo mě, co bude říkat. Prozatím tím vším vypadala spíš... zaraženě.

Stěží jsem si přebíral v hlavě, co se to právě s Norim stalo. Větev, mince, divné čáry... a pak fí, rohatý vlk byl pryč, jen se za ním zaprášilo. Vlastně ani to ne. Osaměl jsem tedy s drobnou tmavou vlčicí, která situací vyhlížela podobně zmateně jako já. Jen jsem se naposledy ohlédl směrem, kam zmizel Nori, jestli ta rána do hlavy neměla nějaké opožděné následky a vlk se neskácel do závěje. Nejspíš jsem se ale strachoval zbytečně. Nori byl zkrátka fuč. Vlčice prohlásila, že bude v pořádku. Povzdechl jsem si a pokýval hlavou s poněkud skleslým výrazem. I když se nic vážného nestalo a vlk z toho karambolu odcházel s novou ozdobou, cítil jsem se provinile. Bylo jen vinou štěstí, že to dopadlo takhle dobře. Mohl jsem mu způsobit klidně i něco horšího, když jsem ho takhle převálcoval... Ale nezpůsobil, připomněl jsem si, nechtěl jsem se znovu vracet k černým myšlenkám, které se poslední dobou vynořovaly častěji, než tomu bylo dříve. Doufal jsem, že i tohle časem přejde. Nebylo to totiž moc příjemné.
Vlčice si mě prohlížela, jako by se mě snažila někam zařadit. Já nic podobného nedělal, věděl jsem s jistotou, že jsem ji tu ještě nepotkal. Její tvář mi nebyla vůbec povědomá a nenapadlo mě ani žádné jméno, které jsem tu zaslechl a mohl bych ho k ní přiřadit. Otázala se, jestli jsem místní a já horlivě přikývl, aby o tom nemohlo být žádných pochyb. Na tvář se mi vrátil úsměv a oháňka se mi zvolna rozhoupala sem tam, ovšem nadále jsem mlčel jako hrob. Pochopitelně. Pochopitelně? Jak pro koho, uvědomil jsem si. Rozhodl jsem se vlčici vše hned objasnit, než dojde na nevyhnutelné otázky. To gesto už jsem opakoval tolikrát, že bylo zcela přirozené. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a přitom párkrát zakroutil hlavou sem tam, abych naznačil, že mluvit ani nezačnu. Pak jsem se na ni s očekáváním zahleděl. Pochopí?

Moje drcání a šťouchání do Noriho asi nemělo příliš velký úspěch. Vlk byl na chvíli zkrátka úplně mimo. To jsem tomu dal! Zvedl jsem zrak a střetl se s tázavým pohledem tmavé vlčice, která by možná chtěla k tomu, co se tu děje, nějaké vysvětlení, ale já mohl jen pokrčit rameny. Žádnou hlubokou záhadu jsem v tom neviděl. Byla to nehoda, z části způsobená mou vinou. Z docela velké části. Vlčice ale alespoň potvrdila, že Nori není dočista tuhý. Nejspíš byl jen omráčený tou ránou do hlavy. Ale co když z toho bude něco horšího?
Zrovna, když jsem se začínal vážně bát, Nori náhle procitl a nejspíš se mě pěkně vylekal. O krůček jsem ustoupil, abych mu dal prostor, ale neustále jsem na něj upíral starostlivý pohled. Přikývl jsem, jako že se známe a rychle přemýšlel, jak bych mu popsal, odkud. Než jsem to ale stačil udělat, Nori už se na mě obořil, jak se to na něj dívám. Zavrtěl jsem hlavou, že tak hrozně nevypadá, ale asi ho to moc nepřesvědčilo. Omluvně jsem sklopil uši a zamával zahanbeně ocasem. Nechtěl jsem na něj zírat, ale copak jsem si mohl pomoci? Vždyť jsem myslel, že je dočista po něm! Po očku jsem pokukoval také po tmavé vlčici, jejíž jméno jsem si nevybavoval, pravděpodobně proto, že jsem ho ani nikdy neznal. Většinu pozornosti jsem ale soustředil na rohatého, který se momentálně kamsi zahleděl.
Následoval jsem jeho pohled k zlatému kolečku na sněhu. Zvědavě jsem naklonil hlavu. Co to je? Jako by mi to chtělo odpovědět, zdvihl se drobný předmět ze země a pomalu vystoupal do vzduchu. S lehce pootevřenou tlamou jsem sledoval, jak zdánlivě beztížně visí jen tak před námi. Cítil jsem se podobně užasle jako Nori, který ovšem své emoce mohl dávat najevo mnohem hlasitěji. Možná proto si zlatá mince vybrala právě jeho a pomalu si to vzduchem doplula až k němu, než se usídlila na čestném místě mezi jeho rohy. Vypadala, jako by tam patřila odjakživa. Věnoval jsem vlkovi souhlasný úsměv a důrazně jsem přikývl, protože měl pravdu - vážně jsem koukal! Byl jsem rád, že si z toho karambolu aspoň něco pěkného odnášel, i když jsem se kvůli tomu necítil o moc líp. Nebylo divu, že se tu dále zdržovat nechtěl, na nic nečekal a za chvíli už mizel mezi stromy. Mávl jsem mu tlapou na pozdrav, ale to už asi neviděl.
Adiram mezitím také kamsi zmizel, takže jsem tu zůstal sám s neznámou vlčicí. Přejel jsem ji pohledem, ale kolize s Adiramem na ní nezanechala žádné viditelné stopy. Nějak jsem nevěděl, co jí zapantomimovat, takže jsem jí věnoval jen poněkud přitroublý úsměv a párkrát jsem zvolna zhoupl oháňku sem-tam. Třeba bude něco chtít říct ona.

Převálcoval jsem chudáka Noriho a radostná nálada byla ta tam. Úzkostný pocit, který se mě držel od probuzení v Životových kopcíh a který jsem konečně na chvíli setřásl, se zase vrátil. V uších mi zvonilo, když jsem se neohrabaně hrabal ze závěje. Slyšel jsem, že Adiram se hádá s vlčicí, kterou převálcoval zase on, ale já věnoval větší pozornost vlkovi, kterého jsem pochroumal sám. Ublížil jsem mu? Starostlivě jsem se k němu hrnul a div, že jsem přitom nedostal po hlavě větví, která se najednou zřítila ze stromu poblíž. Uskočil jsem v poslední chvíli. Nori takové štěstí neměl. Dostal zásah přímo mezi oči a zůstal nehybně ležet. Co jsem to provedl! zhrozil jsem se sám nad sebou a sklonil se k tmavému rohatému vlku. Strčil jsem do něj starostlivě čenichem a pak znovu a znovu, abych ho probral k životu. V mezičase jsem těkal očima po jeho těle. Co když jsem mu něco zlomil nebo něco podobného? V mysli se mi ozvalo cosi, co znělo jako ozvěna vzpomínky - promiň, Eiro, promiň, promiň, promiň, já nechtěl - ale hned to zmizelo a nechalo to po sobě jen ten prohnilý pocit neohrabaného nemehla, které by se raději mělo od ostatních držet dál. Cože? To ani neznělo jako mé vlastní myšlenky, ale přesto to bylo v mé hlavě. Nějak. Ještě jednou jsem drcl čenichem do Noriho, tentokrát jemněji a čekal, jestli se probere. Blyštivé věcičky na sněhu jsem si skoro ani nevšiml.

Preferuji oblázky, drahokamy, křišťály

20 oblázků, 25 drahokamů, 1 křišťál
Styx

Adiram se pustil do zpěvu, kterým si jen a jen víc koledoval o to, aby dostal pořádnou nakládačku. Jen sněhovou, pochopitelně. Vyrazil jsem z úkrytu a svou první střelou minul, což se asi dalo čekat. Zaútočil jsem tedy na Adirama sněhovou sprchou, která mu zkropila záď, ale nic víc, v tu chvíli už se totiž schovával za stromem. Teď už s širokým úsměvem na tváři jsem si rychle uplácal další kouli a mrštil jí po hnědém kožichu, jakmile se začal přesouvat mezi kmeny. Vedle! Koule se rozprskla na kůře stromu. Kdepak, takhle to nepůjde. Rozběhl jsem se za stromy, abych Adirama dostihl a pěkně ho vyválel ve sněhu. Za tu písničku by si to určitě zasloužil! Já, že žárlím? Zrovna já? Cožpak on si to ten vlk vážně nenechá vysvětlit?
Skok a skok, stromy se kolem jen míhaly a Adiramův hnědý kožich mezi nimi trochu splýval, i když na sněhu byl jinak jako pěst na oko. Jenže náhle se po něčem odhodlaně vrhnul. Nechtěl jsem zůstat pozadu, takže jsem se vyřítil za ním, ale už jsem jen spatřil, jak láme k zemi nějakou vlčici, se kterou jsem se nejspíš ještě nepotkal. Ani jsem si nestačil pomyslet žádnou vtipnou poznámku o tom, že na to Adiram jde vážně zhurta. Na to nebyl čas. Řítil jsem se přímo na ně, což už by způsobilo hotovou valnou hromadu a chudák vlčice by byla úplně na placku. V poslední chvíli jsem stočil směr svých kroků stranou a... A čelně se srazil s jakýmsi rohatým stvořením! Nori? Vlk asi neměl moc šancí ustát střet s takovou rozběhlou masou, jakou bylo moje tělo. Já se každopádně svalil do sněhu, prskal kolem sebe a kopal bezhlavě nohama, protože jsem měl oči plné sněhu a vůbec nic jsem neviděl.

Adiram navrhl, že se vrátíme zpět, sotva jsme vystrčili čenichy na vzduch. Bylo svůdné vrátit se do teplé jeskyně a utápět se v sebelítosti, ale nemohl jsem se tomu podvolit. Zavrtěl jsem lehce hlavou a tak nějak neurčitě mávl tlapou. Aspoň chvilku. Ale co tu dělat? Adiram si začal zpívat. Nejprve to znělo jako píseň o zimě, ale hned se změnila na písničku o ženských. Jak jinak, pousmál jsem se pro sebe a vrhl první sněhovou koulí. Podle frkání a kašlání jsem zasáhl cíl, ale neohlížel jsem se, skákal jsem kupředu, abych se skryl za stromem. Jenže jsem si vybral příliš útlý kmen, než aby mě celého schoval a zatímco jsem si chystal další munici, schytal jsem pořádnou perdu přímo do kýty, kterou jsem vystrkoval zpoza stromu. Kdybych mohl, asi bych pěkně nahlas vyjekl, protože to pořádně štíplo.
Ty počkej! odpověděl jsem Adiramovi v duchu a vystrčil zpoza stromu pro změnu hlavu, abych viděl, kde je a kterým směrem pálit. Vypálil jsem další kouli, ale ta letěla vysoko a prosvištěla nad jeho hlavou. Poprvé jsem měl štěstí, ale moje muška nebyla nic moc. Vyskočil jsem tedy zpoza stromu, i když jsem se tím vystavoval nebezpečí dalšího zásahu, a pořádně hrábl do sněhu, abych vyslal pořádnou sněhovou spršku Adiramovým směrem. Pak jsem se hned pohnul dál. Hýbal jsem se poněkud zpomaleně, to bylo poznat, ovšem cítil jsem se o něco líp, čím více jsem se do nové činnosti zabíral.