Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jedlový pás

Vkročil jsem do zříceniny, pomalu a obezřetně. Tíživá atmosféra místa mě nutila potichu našlapovat a vrhat kradmé pohledy na všechny strany. Nelíbilo se mi tu. Komu by se tu vůbec mohlo líbit, snad kromě Smrti samotné? Pach kouře a nebezpečí se mi vtíral do čenichu, zelené plameny hořely jako jasné varování, o kterém by mohl pochybovat jen úplný hlupák. Otoč se, říkaly. Jenže já nechtěl odejít, dokud alespoň nezkusím Smrt poprosit o pomoc. Ne snad, že by mi ji nabídla z dobroty vlastního srdce, ale výměnou za drahé kamení by si snad mohla nechat říct.
Rozhlížel jsem se, aby mi neušel žádný pohyb, ale Smrt jako by se vymykala veškerým pravidlům. V jednu chvíli byla pryč, v tu další stála přímo přede mnou, tyčila se do celé své výše a propalovala mne pohledem zelených očí. Sklonil jsem před těma očima zrak ke kameni pod svými tlapami. Nedokázal jsem s ní udržet oční kontakt, měl jsem pocit, že se mi její zorničky propalují skrze lebku. „Ale ale ale!“ mlaskla a švihla ocasem, až se všude kolem prohnal chladný závan větru. „Koho to sem čerti nesou? No jistě, už si vzpomínám. Ten mlčenlivý trouba.“ Sklonila hlavu, vycenila zuby a srst na hřbetě se jí naježila do špičatých jehlic. „Co tu zase chceš?“
Nervózně jsem přešlápl a podřazeně zamával špičkou staženého ocasu. „Přišel jsem vás o něco požádat,“ pomyslel jsem si, dobře jsem věděl, že Smrt mé myšlenky dokáže přečíst bez jakýchkoliv potíží. „Rád bych věděl, jestli… existuje nějaká magie, která dokáže zbavit strachu.“ Smrt se skřípavě uchechtla. „Ha! Takže ty se nám bojíš? Takový veliký vlk, takový medvěd, takový habán… a přitom je to jenom obyčejný strašpytel, že? A chceš, abych já tě toho strachu zbavila?“ Slyšel jsem v jejím hlase výsměch a znovu jsem neklidně zašoupal tlapami po hladkém kameni. „Ten… strach sám určitě pochází z nějakého kouzla. Možná je to kletba. Můžete si vzít mé drahé kamení. Prosím. Jen mne toho zbavte, aby-“ „Pf! Mně vůbec nezajímá, proč bych to měla dělat,“ uťala Smrt mé myšlenky pohrdavým odfrknutím. „Já totiž vůbec nemám v plánu se tím zabývat. Tvoje problémy mi jsou ukradené a nic takovéhohle nedělám. Prý kletba! Zkusil ses zamyslet nad možností, že to možná není vůbec žádná kletba? Že jsi možná prostě jen prachobyčejný strašpytel?“ Zavrčela a zdálo se, že se přitom celá zřícenina kolem nás otřásla. „Každý, kdo udělá loužičku pokaždé, když vidí potůček, je totiž jen a pouze prostý strašpytel, víš?“ Ošklivý škleb se na její tváři roztáhl jako zubatá jizva. „A to přesně ty jsi. Fňuk, fňuk, vlšátko se nám bojinká,“ posmívala se mi, přední tlapou posunkem naznačila, že si otírá imaginární slzy. Mně se do očí začínaly drát slzy, které vůbec imaginární nebyly.
Smrt mezitím obcházela kolem a zdálo se, že si to velice užívá. „Nebo je to jinak? Nechceš říct něco na svou obhajobu?“ šklebila se dál, dobře si vědoma toho, že nic říct nemůžu. Naprázdno jsem klapl tlamou, zbytečně. „Ne. Už dávno vím, že jsi takový ňouma, že nedokážeš promluvit na ničí obranu. Však se na sebe podívej. Nemluvíš, jsi natvrdlý, bojíš se vody a neuhlídáš ani dvě přihlouplá vlčata! No vážně – a pak máš tu drzost sem přijít a o něco mne žádat? O magii, která dokáže zbavit strachu? Nebuď směšný! Nemáš ani ponětí, co všechno magie dokáže,“ ušklíbla se. Zdálo se mi, že se celá zřícenina začíná podivně motat. Chvíli ke mně hlas Smrti přicházel zleva, chvíli zprava… nebo to bylo zeshora? Zezdola? „Prosím,“ vyslal jsem k ní zoufalou myšlenku a přejel si tlapou po očích, protože se dělo něco moc divného. Všechno se točilo, úplně všechno. Byla to ukázka toho, co všechno magie dokáže? Lekce za to, že jsem si dovolil žádat o něco, co Smrt nejspíš urazilo? „Prosím, přestaňte. Omlouvám se. Já… rozumím, že se strachem mi nepomůžete, ale… mohla byste mi alespoň pomoci s mými magiemi? Dám vám všechny své kamínky, úplně všechny…“ Zřícenina udělala kotrmelec a mě se zamotaly tlapy tak hrozně, že jsem ani nevěděl, která je která a svalil jsem se na zem. „A zvládneš tu magii? Jsi si jistý, že by měla být v takových nemotorných tlapách?“ vířil kolem mě hlas Smrti ze všech stran a zdálo se mi, že její zelené oči jsou úplně všude, kam se podívám, zatímco se moje tělo točilo v šíleném víru. Zavřel jsem oči, protože se mi z toho dělalo zle, ale pocit víření, točení, nekonečného pohybu nepřestal ani tehdy. „Prosím. Prosím, nechte mne aspoň jít,“ žadonil jsem s očima sevřenýma, chycený v divné spirále, která mě snad každou chvíli obrátí naruby. „Vypadni,“ řekla Smrt a vířivý pocit ustal tak rychle, až jsem se praštil hlavou o zem, na které jsem celou dobu ležel. „A s takovými hloupými prosbami už za mnou nechoď.“ Začal jsem si rovnat rozklepané tlapy, ale nejspíš mi to nešlo dost rychle, protože na mě Smrt křikla znovu: „Vypadni!“ Najednou jsem byl na nohou, ani jsem nevěděl jak, a přestože se mi pořád šíleně motala hlava, vypotácel jsem se ze zříceniny tak rychle, jak jen to šlo.

//Severní Galtavar přes Jedlový pás

//VVJ přes Severní Galtavar

Povedlo se mi po překonání řeky uklidnit se docela rychle, ale byl jsem z toho všeho docela přešlý. Vodu jsem míval tolik rád. Byla přece mým živlem, byl jsem s ní spojený zvláštním poutem... ale teď jsem se na ni nedokázal ani podívat. Nemohl jsem se jít koupat s rodinou, protože pak by všichni viděli, že mi nejspíš přeskočilo. To se budu raději sám procházet. Ale rád jsem vážně nebyl. Chtěl jsem vodu zpátky. Chtěl jsem zpátky radost, kterou mi přinášela. Možná bych se dokázal ten strach odnaučit? Jenže jsem si tím nebyl příliš jistý. Obrazy vln vysokých jako stromy se mi v hlavě vynořily pokaždé, když jsem se jen podíval na cokoliv většího, než kaluž. Cítil jsem po celém těle chlad mořských hlubin, jen jsem se přiblížil k jezeru. Dalo se tohle překonat? Byl jsem navěky poznamenaný?
Pomalým tempem jsem bloumal k severu ztracený ve svých myšlenkách. Chtěl jsem si tou procházkou vyčistit hlavu, ale zatím se spíš zdálo, že si ji zanáším víc a víc. Možná je nějaké řešení. Musí to nějak jít. Možná, kdybych se odhodlal a svěřil se s tím třeba Baghý, mohla by mi pomoci. Ale nechtěl jsem, aby věděla, co se mi stalo. Jak moc by ji to muselo vyděsit? Nechtěl jsem jí přidělávat starosti, ale ani si vymýšlet lži. Bude nejlepší to celé držet jako tajemství. Přijdu na něco sám, přece nejsem hloupý. A jako by snad moje tlapy samy chtěly navrhnout nějakou možnost, zjistil jsem záhy, že stojím před zříceninou. Tajemným sídlem Smrti. Dech se mi zadrhl v hrdle. Věděl jsem, že bohyně je krutá a zákeřná a chamtivá... ale já nějaké kamení měl. Možná mohla ona mít na oplátku nějakou magii, která by mi pomohla...? Otálel jsem, než jsem sebral dost odvahy vstoupit mezi trosky dávného sídla, ale nakonec jsem tak učinil. Stálo to za pokus.

//Zřícenina

//Borůvkový les přes Mahtaë sever

Zamířil jsem si to na procházku, ale rychle jsem si uvědomil, že abych se tímto směrem dostal do širého světa, budu muset překonat řeku. Právě vodě jsem se ale přece chtěl vyhnout. Žaludek se mi stáhl do uzlu, jakmile jsem zaslechl zurčení vody. Nemusím přes ni. Můžu přece jít po tomhle břehu... Ale dalo se takhle žít? Odříznout se od světa? Z takové myšlenky jsem byl příšerně smutný. Notak. To zvládnu. To musím zvládnout. Ohlédl jsem se za sebe, jestli náhodou někde neuvidím Baghý nebo kohokoliv jiného. Nepotřeboval jsem, aby mě při tom někdo viděl. Upřímně jsem se v hloubi duše vážně styděl. A co by si Baghý pomyslela? Měla by starost. Třeba by si řekla, že jsem se zbláznil. Nebo ještě hůř, dovtípila by se, že se něco stalo a chtěla by vědět co a... Otřásl jsem se a stanul na břehu. Srdce se mi rozbušilo. Jarní tání už dávno skončilo, ale řeka se mi přesto zdála rozbouřená a rozvodněná, její proud přímo lačnil po tom zmocnit se vlčího těla, strhnout ho pod hladinu, mlátit s ním sem tam, dokud-
Hop, skočil jsem na velký balvan v proudu, pohled upřený jen na druhý břeh. Hop, hop, hop. Nenamočil jsem si ani tlapu, ale hrdlo jsem měl stažené a když jsem dosáhl pevné země, musel jsem si na chvíli sednout, protože se mi zatočila hlava. Ne, tohle nikdo nemohl vědět. Nikdy. Musel jsem to nějak utajit. Zhluboka jsem se vydýchával, popadal dech a pak jsem se vydal k severu. Držel jsem se ale od řeky co možná nejdál a když se přede mnou objevilo obrovské jezero, které jsem měl dřív tak rád, hleděl jsem, abych se k němu co nejrychleji obrátil zády a nechal ho za sebou. Až příliš připomínalo oceán.

//Jedlový pás přes Severní Galtavar

Nejhorší šok ze mně pomalu opadnul, i když jsem se domníval, že o vlčicích ve větvích stromu se mi bude v noci zdát ještě hodně dlouho. Ještě jednou jsem se oklepal a zůstával celkem dobrovolně mimo centrum dění jako mlčenlivý pozorovatel. Drázovi jsem věnoval přátelský úsměv, když se na mne zaměřila jeho pozornost a pak jsem už jen poslouchal jeho vyprávění, které bylo převážně o stromech. Pro sebe jsem se tomu usmíval, ale nijak zvlášť jsem se nezapojoval. Potřeboval jsem se prostě nějak sebrat a tak jsem se ani příliš nesoustředil na to, co se dělo kolem. Ani jsem si nevšiml, kdy stačila Háti vzít do zaječích. Moc bych se nedivil, kdybych zůstal zcela přehlédnut, ačkoliv se to mohlo zdát dosti obtížné vzhledem k tomu, že prostoru jsem zabíral docela dost.
Nestalo se tak ale. Baghý začala plánovat výlet na jih, na který mne vzápětí Jinks přizval. Nebo... aspoň se ptal, jestli chci jít s nimi také. Jenže při zmínce plavání jsem ucítil, jak se mi hrudník úzkostně svírá. Celý můj postoj se trochu stáhl do sebe. S jistými obtížemi jsem spolkl knedlík, který se mi udělal v krku a doufal jsem, že můj výraz neprozrazuje příliš mnoho, i když jsem se podezírat, že jsem se alespoň na chvíli zatvářil, jako by mně někdo nakopl. Rychle jsem nasadil omluvný úsměv, zavrtěl jsem hlavou v odpověď Jinksovi a párkrát pleskl oháňkou o zem. Bylo asi jedině výhodou, že jsem si nemusel vymýšlet žádnou výmluvu. Jen jsem doufal, že si to nevyloží tak, že bych s nimi snad nechtěl trávit čas. Tak to nebylo. Ale koupat jsem se vážně nechtěl a možná jsem prostě potřeboval chvíli o samotě. Věnoval jsem omluvný úsměv i Baghý a rozloučil se s odcházející rodinkou několikerým pokývnutím hlavy ke každému zvlášť, dokud jsem nezůstal úplně sám.
Jenže co teď? Les byl najednou podivně tichý. V uších mi po všem tom povyku ještě hučelo, tudíž jsem trochu klidu uvítal, ovšem nějak... mě nelákalo jen tak sedět pod stromy. Pomalu jsem se protáhl a rozhodl se, že se možná také vydám na malou procházku a vyčistím si hlavu.

//VVJ přes Mahtaë sever

Byl jsem z toho zcela paf. Pořád ještě jsem skoro nedokázal uvěřit tomu, že se něco takového vůbec stalo. Mohlo mě napadnout, že vlčata dokážou vyšplhat až do koruny stromů jako malé veverky? Mělo tě to napadnout, ty starý osle. Měl jsi je hlavně hlídat! Zoufale jsem si přál, abych dokázal obrátit čas a pochytat malé vlčice, než bude moc pozdě. Dopadlo to dobře, pravda, ale jaké to bylo štěstí? Jen jsem pomyslel na to, co všechno se mohlo stát, a dělalo se mi z toho mdlo. Držel jsem se stranou a to, co Baghý a Jinks říkají vlčatům jsem vnímal jen tak nějak napůl, sledoval jsem své tlapy na lesním podloží a čekal, až mi přestane tak hrozně mlátit srdce.
Až když se Baghý pozornost obrátila ke mně, zvedl jsem pohled od země a upřel ho omluvně na její tvář. Zaškubal jsem špičkou staženého ocasu. Já vím, že jsem to zbabral, řekl jsem jí v duchu, ač to nemohla slyšet, protože kouzlo, které naše mysli udržovalo propojené, bylo už dávno pryč. Ale ona se nezlobila a pokud ano, pak to nedávala najevo. Pousmál jsem se, i když pocit viny tím ze mně nezmizel. Lehce jsem ji šťouchl čenichem, když mi olízla tvář a přece jen jsem svůj napjatý postoj trochu uvolnil.
Do toho všeho se náhle přiřítil... hurikán? Ne, kdepak. Byl to jen jeden z mých malých bratranců. Vypadal ušmudlaně, ale hulákal z plných plic a naprosto zářil životem. Který to je? Jinks ho oslovil jako Dráze, takže tím byla má otázka zodpovězena, aniž bych ji potřeboval vyslovit. Kývl jsem vlčeti s pousmáním na pozdrav a konečně si sedl. Situace se snad začínala uklidňovat. Dopadlo to dobře. Je to v pořádku, opakoval jsem si a lehce jsem se oklepal, jako bych tím ze sebe mohl setřást celý ten hrozný zážitek i nepříjemné pocity.

Netušil jsem, jak se mi vůbec povedlo nápad s bleskem zasít Háti do hlavy, ale... stalo se. A následky mohly být vážně katastrofální. Vlčice dál hýkaly a výskaly ve větvích a já se zoufale natahoval do své plné výše, jako by to snad mohlo pomoci. Nepomohlo. Neměl jsem nejmenší šanci na ně dosáhnout a nenapadal mě ani žádný plán. Mohl jsem se asi jenom modlit, aby se stal nějaký zázrak... a světe div se, záchrana se nakonec přiřítila.
Nebyl to asi žádný zázrak, že sem ten povyk a jekot, který musel být slyšet snad až nad horami, přilákal Baghý, ovšem mě to v tu chvíli zázračné rozhodně přišlo. Byl to ovšem dost působivý příchod. Tetičce možná z očí přímo nešlehaly blesky, ale práskaly na obloze kolem, přihnaly se poryvy větru, které rozhoupaly strom a drobná vlčice byla zkrátka a dobře v ráži. Seskočil jsem předníma nohama zpátky na zem a klidil se kvapem z cesty, protože to v tu chvíli bylo to jediné a nejrozumnější, co jsem mohl udělat.
Než jsem se vůbec rozkoukal, vlčata už se válela ve sněhu a dostávala pořádně vyčiněno. Já tam jen stál se svěšenou hlavou, pořád ještě se o mě pokoušely mdloby nebo možná infarkt, ale na vlčata na zemi jsem se tak, jako Baghý zlobit nedokázal. Neuvědomovaly si nebezpečí, ve kterém byly. Měl jsem je uhlídat. Sklopil jsem uši a lehce stáhl oháňku, vrhl jsem po Háti a Omórice přes Baghý rameno smutným pohledem. Neudělaly si nic? Omórika se smála na celé kolo, zatímco Háti na mě upírala zlatá očka a hledala nejspíš zastání. Jen jsem sklonil čenich ještě níže k zemi a omluvně zaškubal špičkou stažené oháňky. Teď už jsem nemohl nic dělat, ostatně jsem čekal, že až bude Baghý s vlčaty hotová, podobnou bídu dostanu taky. Takhle se hlídají vlčata? Mohla to být naprostá katastrofa. Asi jsme výprask zasloužili všichni tři... i když já se už jako zpráskaný cítil.
Konečně jsem se ohlédl po velikém šedivém vlku, kterého jsem ještě nikdy nepotkal. Domníval jsem se ale, podle toho, co jsem slyšel a podle toho, jak se sem s Baghý vyplašeně přihnal, že to bude nejspíš Jinks - vlk, o kterém toho Adiram tolik ošklivého napovídal, ale na kterém já v tu chvíli vůbec nic takového neviděl. Vypadal prostě... vyděšeně. Musel jsem se také tvářit nějak podobně. Vážně jsme se nepotkávali v té nejlepší situaci.

Omórice se nelíbilo, že jsem ji sundal na zem, což byl výsledek, který vskutku nebyl ničím neočekávaným. Rozčilovala se, ale to jí ublížit nemohlo, narozdíl od pádu z vrcholu stromu, k čemuž směřovala její sestra. Pro tu chvíli jsem po ní tedy jenom znovu střelil omluvným pohledem s myšlenkou, že si svou pověst holt budu muset napravit až někdy příště. Teď rozhodně nebyla tím nejdůležitějším - tím zůstávala Háti, která se vydrápala až úplně nahoru do větví a já s každým poryvem větru trnul, že se zřítí dolů. Přešlapoval jsem pod stromem, krk vykroucený k obloze, ze které všude kolem pleskaly dešťové kapky. Šlapat v kalužích mi jaksi nedělalo moc dobře, ale těžko jsem dokázal rozeznat, jestli se mi žaludek úzkostně svírá a kroutí kvůli vší té vodě kolem nebo kvůli Háti, která se stále houpala kdesi úplně mimo dosah. I když jsem vyskočil a opřel se tlapami o strom, byla pořád úplně mimo mou moc. Háti, pojď dolů, opakoval jsem v duchu jako ozvěna její sestry a horečně uvažoval, jak bych ji mohl sundat.
Měl jsem se víc koukat, co se děje na zemi. Možná by se pak nestalo to, co se přesně vzápětí stalo. Omórika se rozběhla a skočila mi na hřbet, do kterého bolestivě zaryla drápy. Výdech ze mě vyletěl s překvapeným "uf", než mi v další vteřině přistály tlapy i na hlavě. Div, že mi Omórika nevykopla oko, i když v tu chvíli bych to možná preferoval. Než jsem se vzpamatoval, už byla taky ve větvích. Chňapl jsem zuby po její zadní noze, ale už bylo pozdě. Byla pryč. Teď tam nahoře byly obě, halekaly ve větvích mokrých deštěm a pohupujících se ve větru. Ne, ne, ne! Seskočil jsem na zem a bezradně pobíhal pod stromem sem tam, z hrdla se mi vydralo bezradné přidušené kníknutí. Jak bych je mohl dostat dolů? Mysli, mysli, mysli, ty starý hlupáku. Ohlédl jsem se do lesa. Baghý by je sundat mohla... jenže co když Háti s Omórikou spadnou, zatímco pro ni půjdu? Zatím se chechtaly ve větvích a jejich hlasy se nesly Gallireou, zatímco mě se hrdlo bolestivě svíralo a pokoušela se o mě naprostá panika. Musel jsem zachovat klid. Nějak je pochytám... kdyby padaly... ne? Jenže copak jsem byl nějaký Supervlk? Jak obratný bych na něco takového asi musel být?

Omórika se pohupovala na větvi, jako by ji tam někdo pověsil uschnout. Předpokládal jsem, že stejně to udělá i Háti, jenže to vypadalo, že v její hlavince se zrodil plán zcela jiný. Jakmile jsem ji vyzvedl, začala se škrábat do větví. Nepředpokládal jsem, že by byla schopná vylézt moc vysoko, ale velice rychle se ukázalo, jak moc se pletu. Mladá vlčice se škrábala výš a výš a já to sledoval s narůstající nervozitou. Však je jak ta veverka! Vidina toho, že se vlčeti smekne noha, zřítí se k zemi a něco si zláme, se mi zjevila před očima v živých barvách. Vyskočil jsem a opřel se tlapami o kmen, ale už jsem na Háti nedosáhl. Byla moc vysoko. Střelil jsem pohledem také k Omórice, která byla sice k zemi blíž, ale kdyby spadla, určitě by si taky natloukla. Beztak už musela mít v tlamě křeč... Po očku jsem ji sledoval, nechtěl jsem, aby se k zemi zřítilo ani jedno z vlčat.
Momentálně mě víc děsilo Háti dobrodružství. Octla se až v místech, kde se větve tenčily a ona musela stát úplně u kmene. Křečovitým úsměvem jsem se jí snažil dát najevo, že je opravdu moc šikovná, ale v očích se mi jasně zračilo zoufalství, jak jsem ji v duchu vzýval, aby slezla dolů. Pokud to vůbec půjde. Co když se zasekne tam nahoře na stromě? Jak bych ji vůbec sundal dolů? Když se Háti povážlivě zakomíhala, málem se mi zastavilo srdce. Ne. Tak tohle ne. Natáhl jsem se tlamou po Omórice, která nebyla zcela mimo můj dosah, a opatrně, ale rázně jsem ji stáhl zpátky k zemi. Nemohl jsem svoji pozornost dělit mezi obě, když se jedna ze sester rozhodla ohrožovat svůj život. Což si nejspíš neuvědomovala, ale na realitě to nic neměnilo. Omluvně jsem do Omóriky šťouchl čenichem. Zase jsem byl ten, co kazí zábavu. "Promiň," vyslal jsem k ní myšlenku, ani jsem si to neuvědomil, i když jsem ucítil to známé bodnutí mezi očima, které jsem přisoudil tomu jak jsem teď, když bylo druhé vlče na zemi, vykrucoval hlavu, abych viděl na Háti. Přešlapoval jsem pod stromem s narůstající nervozitou. Chytil bych ji, kdyby padala? Nedokázal jsem pořádně ovládat žádné magie, které by v takovém případě mohly pomoct, takže jsem se musel spoléhat na vlastní postřeh a možná na zázrak.

Kdoví, co si Háti nakonec z mého vysvětlení odnesla. Mohl jsem jen doufat, že při první příležitosti nepoběží za Baghý s prosíkem o to, aby jí nějak zařídila zásah bleskem. Jak se mi vůbec povedlo jí takovou myšlenku nasadit do hlavy? Prostě to tak bylo a čas to napravovat a urovnávat už nebyl vůbec. Čekal nás závod a veverka a také zklamání z toho, že veverka utekla.
Zvíře jsem zpátky přivolat nedokázal a navíc jsem měl docela problém slečnám cokoliv vysvětlit. Háti se snažila být nápomocná svým doporučením, že bych měl hýbat jazykem, když chci mluvit. To mě celkem pobavilo. Byla to vlastně dobrá rada, akorát že v mém případě toho moc nezmohla. Předvedl jsem Háti, že jazyk se mi hýbe do všech stran, párkrát jsem ještě klapl tlamou a pak jsem pokrčil rameny. Nic.
Omórika mezitím přišla na... něco. Vědoucný výraz triumfu, který jí zářil na tváři, naznačoval nějakou čertovinu, ale i když jsem vytahoval uši, div jsem je neměl jako plachty, nerozuměl jsem, co si spolu šeptají. Koukaly na mě potom obě jako dva čertíci a já tam mohl jen sedět, přiblble se usmívat a nic nechápat. V tom jsem ostatně byl dost dobrý, šlo mi to úplně samo. V duchu mě hlodaly obavy, co asi mohly vymyslet, ale snad to nebylo nic tak hrozného.
Chtěl jsem vyrazit jedním směrem, ale vlčata se vydala vlastní trasou, takže jsem nad tím mávl tlapou a následoval je. Být v roli velkého mouly, který chodí, kam se mu řekne, skáče po třech a dělá jiné šaškárny a jen se přitom snaží dávat pozor, aby se jeho svěřenci nezabili, mi docela vyhovovalo. Riki a Háti byly bezva vlčata, i když tedy byly pořádnými pytli blech. To Omórika vzápětí utvrdila, když se pověsila na větev. Nebylo to tak vysoko, aby si případným pádem nějak moc ublížila - aspoň jsem si to myslel. Radši jsem se stejně pokud možno nenápadně nasměroval tak nějak, abych měl šanci ji chytit v případě karambolu. Háti mezitím poskakovala kolem a dožadovala se taky pověšení na strom. No, a copak jsem byl necita, abych vzdoroval těm velikým prosebným očkům? Vyzvednout ji k jedné z větví pro mě nebyl problém a hned jsem jí splnění oné prosby dopřál. Teď tam tedy budou viset na stromě obě. Těkal jsem mezi nimi očima, kdyby se snad začaly řítit, ale nedělal jsem si velké starosti o jejich bezpečí. Aspoň jsem se snažil. Nemohl jsem jim kazit zábavu. Však nevisely v koruně stromu!

Nedorozumění se dalo očekávat, ale jeho rozsah mě poněkud vyděsil. Háti rázem nabyla výrazu naprostého nadšení pro nápad, který by nepochybně skončil katastrofou, kdyby se jí její přání splnilo. Lehce jsem vytřeštil oči a zakroutil hlavou, ale kdoví, jestli si toho Háti vůbec všímala - vypadalo to, že vážně chce, aby do ní praštil blesk. To mi Baghý dá, blesklo mi hlavou a doufal jsem, že na to vlče pěkně rychle zapomene. Snad ten nadcházející závod by tomu mohl pomoci.
Začalo to slibně, ovšem příliš podle plánu to nešlo. Omórika vystřelila vpřed jako žíznivá čára a byla také jediná, kdo sprint vydržel až do konce. Já moc na výběr neměl, protože jsem nechtěl rozplácnout Háti, která mi prudce zabrzdila přímo v dráze, takže jsem zastavit musel a potom už nebylo co řešit. Riki byla v cíli, ale tvářila se zklamaně. Nejspíš kvůli tomu, že nikdo z nás ostatních nedoběhl. Někde na pozadí mysli jsem se podivil, nakolik jsem jen během pár let zvládl zapomenout, jak to je s vlčaty občas složité. Sklonil jsem hlavu a vrhl jejím směrem omluvný pohled, ale to už se vyptávala zase Háti na veverku. Rád bych jí to řekl, jenže to prostě nešlo a za moment už na tom ani nesešlo, protože po výměně dvou zaječení už toho na zvíře bylo moc a zmizelo mezi větvemi.
Omórika k nám přisupěla, ale nejspíš neměla šanci zahlédnout ani kousek z rezavého kožíšku. Pořád z ní doslova sálalo nasupení. Cítil jsem se kvůli tomu značně provinile. Nezvládal jsem to zrovna nejlíp. Omluvně jsem zamával oháňkou a jemně nabručenou mladou slečnu čenichem šťouchl do ucha, abych dal najevo, že mne to mrzí. A Háti mě ještě ke všemu nařkla, že jsem jí o veverce neřekl schválně. Ale tak to není, zvedl jsem si tlapu k tlamě a zakroutil hlavou sem tam. Pak jsem ještě párkrát naprázdno klapl tlamou, aby bylo vážně jasné, že z ní nevyjde ani hláska. Baghý se o faktu, že mluvit nemůžu, v tom chaosu nějak zapomněla zmínit a tak jsem se to teď snažil vysvětlit sám. Jen jsem doufal, že si to zase některá z vlčic nevyloží jako zásah bleskem. Nebo tak něco.
Háti ale nakonec pronesla ono kouzelné slůvko. Veverka! Horlivě jsem začal přikyvovat. Možná nebyla kouzelná, ani zimní, ale veverka to byla! A snad i lození po stromech by se dalo zařídit, i když asi ne úplně po veverčím způsobu. Rozzářil jsem se v naději, že si snad trochu napravím reputaci a kývl na vlčata, aby šla za mnou, jestli něco takového chtějí vážně vyzkoušet. Po té vichřici, co se tu loni prohnala, to některé stromy u kraje lesa schytaly a nějaký spadený kmen mohl být na takové lezení zcela ideální.

Význam slova bratranec zůstával pro mladé slečny dosti záhadným. Přemýšlel jsem, jak bych jim to lépe vysvětlil, ovšem nenapadal mě jediný způsob, kterým bych akorát tak nezpůsobil ještě větší zmatek. Naštěstí většina vlčat se na jedné věci nezasekla na příliš dlouho a mé malé sestřenice nebyly výjimkou, neboť hned vzápětí začaly rozmýšlet nad tím, proč že jsem vlastně o tolik větší, než ony... a vlastně i většina ostatních vlků tady. Snad jen s Awarakem jsme se postavou podobali. Háti došla docela rychle k závěru, že to muselo být něčím, co jsem sežral. Usmál jsem se nad tím - no jistě, čím jiným by to také mohlo být, že? Zamyslel jsem se. Netušil jsem, jestli vlčata už někdy viděla třeba jelena nebo něco podobného, ale rozhodl jsem se, že to alespoň zkusím naznačit. Zvedl jsem tlapu tak vysoko, jak jen to šlo, abych naznačil něco vážně, vážně velikého. Pak jsem si tlapou od hlavy naznačil nejdřív jednu klikatou čáru a pak druhou, což mělo symbolizovat paroží, jenže jak jsem nad tím tak přemýšlel, asi to nebylo zrovna zjevné. No co. Přinejhorším jsem vypadal jako poskakující kašpar. Nic, na co bych nebyl zvyklý.
Sestry se mezi sebou ještě chvíli handrkovaly, ale pak už jsme určili cíl našeho závodu, načež Omórika okamžitě vystřelila vpřed. Háti jí byla v patách a za nimi jsem po třech nohách poskakoval a klopýtal já, div, že jsem se nepřerazil. S takovýmhle handicapem se rozhodně moc rychle pohybovat nedalo a tak vlčata i se svými krátkými nožkami měla dost dobrou šanci. A taky jsem je tak trochu nechával vyhrát... co bych si asi dokázal tím, že bych v závodě roznesl na kopytech dvě malé vlčice?
Jenže Háti náhle zabrzdila. Sklouzla se po rozbředlé zemině a podobně jsem musel zabrzdit i já, protože jsem ji nechtěl převálcovat. Cíl už byl blízko a bylo teď už jasné, že vítězství má v kapse Omórika. Ohlédl jsem se za ní a pak se otočil na Háti, abych zjistil, co tak upoutalo její pozornost. Už stála u stromu a opírala se o něj tlapkami. Následoval jsem její pohled do větví, kde seděla zrzavá veverka a zvědavě shlížela na vlky pod sebou. Zazubil jsem se a zamával ocasem, když se chlupatému tvorovi začala představovat, a ohlédl jsem se po tom, co dělá Omórika. Mávnutím tlapy jsem jí s úsměvem naznačil, aby šla za námi a mohla si veverku taky prohlídnout, než zmizí ve větvích.

Konverzace vlčat přešla do hlasitosti, kterou už jsem nerozpoznal. Ne, že bych se nějak zvlášť snažil odposlouchávat! Netušil jsem tedy, proč na mě najednou Háti poulí oči, div že jí nevystřelily z důlků. Zkušenost mi velela na tom příliš nelpět. Byla to prostě... jedna z těch věcí. Možná nějaký vtip jen mezi sestrami. Nebo tak něco.
Nakonec se Háti osmělila ke mně přiblížit a oslovit mne s otázkou, na kterou jsem nemohl odpovědět úplně přesně, ale domníval jsem se, že má odpověď celkem stačí. Jenže to už se zpět do našeho poněkud jednostranného hovoru přiřítila Omórika, která slyšela pouze konec a hned z toho vyvodila vlastní závěry. Zavrtěl jsem smířlivě hlavou, zatímco její sestra vysvětlovala ono nedorozumění. Za všechna ta léta už jsem stačil pozapomenout, jak chaotický občas pobyt mezi vlčaty mohl být. Upřímně mi to celkem chybělo. Možná jsem trochu zmatku právě potřeboval. Nenechával žádný prostor k přemýšlení nad nešťastnými událostmi předchozích měsíců, nebo nad divným pocitem, co ve mně z ničeho nic vyvolávala Aranel... prostě nad ničím.
Jen nad závodem, který nás nakonec podle všeho přece jen čekal! Rozzářil jsem se jako sluníčko, když Háti svolila, že se do té hry nakonec pustí. Nadšeně jsem přikývl i nad omezením, kterého se mi dostalo. Možná by se očekávalo, že se nebudu tak široce zubit, když ze mě najednou byl třínohý mrzák, ale já se se svým osudem smířil dost rychle. Poslušně jsem pozvedl nepoužitelnou tlapu do vzduchu, švihal vesele ocasem a poskakoval pohledem z jedné vlčí slečny na druhou. Krátkým úsměvem jsem hodil i po Baghý, ale ta měla asi na řešení teď jiné věci. To nevadí. Rozhlédl jsem se kolem, kde by mohl být náš cíl. Rychle jsem spatřil vhodné místo. Pokývl jsem na Riki i Háti a zvednutou tlapou ukázal na dva silné vysoké stromy rostoucí naproti sobě, mezi kterými byl zcela ideální průchod pro účely cíle. Pohledem jsem kontroloval, jestli s tím souhlasí, než jsem vstal a přichystal se vyrazit - jen odpočítat to musel někdo jiný.

Omórika přímo sršela energií, ale když se její sestra začala zdráhat, obrátila svou pozornost k ní, aby ji vylákala z úkrytu v bezpečí pod Baghý nohama. Já se k Háti netlačil, nechtěl jsem na ni vyvíjet žádný nátlak, ostatně to byla její věc, jestli se s tím velkým huňatým moulou chce bavit, nebo ne. Přátelsky jsem se ale usmíval, máchal oháňkou sem tam a zvesela jsem přikývl nad nápadem dát si závod. To byl vlastně naprosto skvělý nápad. Někdo by mohl říct, že na to, abych lítal po lese a hrál si na honěnou jsem už trochu moc starý, ale mě to v tu chvíli přišlo jako ta nejgeniálnější myšlenka, se kterou kdo kdy vůbec mohl přijít. Nebyl lepší způsob, jak se zabavit, přijít na jiné myšlenky a ještě si protáhnout nohy.
Co znamená dát mu pomeranč jsem ale netušil. Trochu zmateně jsem nad tím zamrkal, ale rychle jsem to hodil za hlavu. Háti se totiž odhodlala vylézt ze své skrýše. Myšlenka závodu ji zřejmě nenadchla, ale to nevadilo. Alespoň se zdála být ochotná k tomu se se mnou seznámit. Znovu jsem sklonil hlavu níže, aby si slečny nemusely lámat krky, když ke mně vzhlížely. Omórika se nadále zajímala o záhadu jménem Betaranel, takže jsem svou pozornost obrátil k Háti, která se pro změnu zajímala o cosi jiného. Trochu jsem se nad její otázkou zamyslel. No... vlastně skoro ano. I když ne, ale vlastně ano. Nakonec jsem tedy pomalu pokýval hlavou. Bratranec nebyl úplně to samé, jako větší brácha, ale co na tom. Bylo by moc komplikované snažit se to vysvětlit beze slov a krom toho hlavní bylo, že oba jsou součástí té samé rodiny.

Byl jsem zcela šokován a vyveden z míry. Asi více, než bych měl. Tyhle věci se přece děly a nebylo na nich vůbec nic nenormálního. Vlci zakládali rodiny, měli vlčata... Jenže tohle bylo něco docela jiného! Jak bylo možné, že jsem o ničem neměl ani to nejmenší tušení? To jsem byl skutečně tak mimo? Tak dlouho pryč? Můj mozek to prostě nedokázal pobrat a tak to nakonec vzdal. Vlčata zkrátka byla tady a zcela nepochybně patřila k tetě. Sestřenice. Moje malé sestřenice, doplo mi konečně a úsměv na tlamě se mi roztáhl do šíře. Srdce mi poskočilo.
Baghý je oslovila jako Háti a Omóriku, ale hned jsem nepochytil, která je která. Kdo se tedy okamžitě vrhl pod moje tlapy, to jsem zprvu netušil. Vypadala však velice nadšeně a okamžitě začala hopkovat a lítat kolem mne jako žíznivá čára. Oháňka se mi okamžitě rozevlála jako prapor. Kecl jsem si na zem a sklonil se, abych k ní měl blíž. Pokývnutím jsem jí oplatil její několikeré pozdravy a přátelsky do ní šťouchl čenichem, jakmile se mi to povedlo ji v jedné fázi poletování kolem. Ani nemusela mít křídla jako Baghý, aby to zvládla. Betaranel? Zakroutil jsem pobaveně hlavou, netuše, odkud se taková zkomolenina mohla vzít. Druhá mladá slečna však tak vstřícná jako její sestra nebyla. Pravděpodobně naznala, že se skutečně tvářím jako idiot a nebála se to naznačit. Kousl jsem se do tváře, abych se tomu nerozesmál - to jistě nebylo příliš výchovné. Baghý se hned jala to napravovat. Zabloudil jsem k ní pohledem, který nevypadal nijak zraněně nebo ublíženě, protože jsem se tak vskutku necítil. V očích mi naopak poskakovaly pobavené jiskřičky. Usmál jsem se na tetičku a pokrčil rameny. Děti. Věnoval jsem přátelský úsměv i Háti schované mezi tlapami své mámy. Doufal jsem, že se brzy taky osmělí, jako její sestra. Chtěl jsem je poznat obě.
Chtěl jsem slyšet všechno, co jsem prošvihl, ale momentálně na to nebyl nejlepší čas. Pokýval jsem hlavou, jako že rozumím, i když bych to nejraději slyšel už teď. Jenže Aranel a Awarak už se blížili a já věděl, že bílá vlčice bude a musí mít přednost. Smečkové záležitosti nemohly čekat. Stačil jsem se ještě zatvářit překvapeně, když mi Baghý sdělila, že vlčata jsou ještě dvě další. Překvapení se vzápětí opět vystřídalo s úsměvem a můj ohon opět zabušil o rozčvachtanou lesní půdu. Takže jsou celkem čtyři? Jak se naše rodina najednou rozrostla! A já už ty mrňouse miloval teď. Dokonce i ty, které jsem ještě ani neviděl.
To už však Aranel byla tu. Ohlédl jsem se na ni omluvným pohledem, protože jsem nejen z naší sešlosti vypálil jako namydlený blesk bez vysvětlení, ještě jsem ji předběhl v hovoru s Baghý. Když jsem na ni pohlédl, opět se vrátil ten divný pocit. Opět jsem cítil, jak pod kožichem rudnu ve tváři a pocítil jsem touhu se propadnout do země hanbou z myšlenek, které se mi nedobrovolně objevovaly v hlavě. Otočil jsem se pryč, abych se na bílou nedíval a představoval jsem si ty nejnudnější věci, jaké mě napadaly, abych všechno zase dostal pod kontrolu. Kameny, nudné hnědé kameny porostlé nudným, zeleným mechem... Zmatené koktání bety jsem ale zaznamenal a stejně tak Baghý vysvětlení. Jinks? Adiram měl tedy pravdu, blesklo mi hlavou. Věděl jsem taky, že onoho Jinkse můj kamarád vážně nesnáší, ovšem já pořád ještě netušil, co je vlastně zač. Měl bych ho taky poznat. Krom Háti a Omóriky tedy někde pobíhali ještě Dráz a Nyran. Dva bratranci, dvě sestřenky. Snažil jsem se odolat nutkání začít se znovu přiblble culit, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Byl jsem šťastný.

Neměl jsem moc co dodat na téma Noriho a ani jsem neměl žádné novinky, které by stály za zmínku. Obyčejně by mi nevadilo být jen tichým pozorovatelem konverzace kolem, avšak teď jsem si tu najednou připadal jaksi nadbytečně. Jakmile jsem si zkrátka vzpomněl na to, jak jsem rohatého vlka omylem dočista převálcoval, vynořovaly se i jiné nepříjemné vzpomínky - o některých z nich, jsem si ani nebyl jistý, jestli jsou skutečné, nebo ne. Eiře jsem nikdy nic podobného přece neprovedl... A přece se ten obraz vynořoval. Zatřepal jsem hlavou a přemýšlel, jak bych se z tohoto shromáždění omluvil, abych mohl své nitro zase uvést do rovnováhy, když vtom mě cosi štíplo přímo do zadku. Nadskočil jsem. Na komáry nebo ovády a vlastně veškerý hmyz bylo ještě trochu brzy, ne? Ale přesto jsem to cítil a hned vzápětí mě zaplavil hodně divný pocit, když jsem se tak rozhlížel po Kaye a Aranel. Pocit, který mi nebyl úplně známý a rozhodně mě vyvedl z míry, když jsem si uvědomil, co znamená. Vlčice mi náhle připadaly... jaksi přitažlivější, než dřív, ovšem příjemné mi to moc nebylo. Tváře mi pod srstí dočista zahořely. V tu chvíli bylo štěstí, že jsem nemohl mluvit, jinak bych nepochybně vykoktal nějakou naprostou hloupost. Místo toho jsem jen vyskočil na nohy, neurčitě zamával ve vzduchu tlapou zmatené gesto, jehož význam jsem sám pořádně netušil, kývl všem na rozloučenou a urychleně si to namířil mezi stromy.
Jakmile jsem byl sám, trochu jsem si vydechl. Ne ale moc. Co se to se mnou děje? Od té doby co... se stalo tamto, jako bych nebyl sám sebou. Zdálo se mi, že se to postupně zlepšuje, ale teď jsem byl opět zcela zmaten vlastními pocity. Nebo že by ke mně jen konečně dolehla Adiramova slova? Ale to je hloupost. To nejsem já. Nikdy jsem nechtěl dělat... nic podobného. Cítil jsem, jak zase rudnu a v hlavě se mi vynořovaly představy, které tam dřív nebyly a o kterých jsem byl přesvědčen, že tam nemají co dělat. To rozhodně nebylo z mojí hlavy! A přesto se jistá moje část chtěla vrátit k vlčicím a-

(//Baki a spol)
Hlasité zavytí milosrdně přeťalo tok mých divných divokých myšlenek a alespoň na chvíli mi je vyhnalo z hlavy. Baghý! našpicoval jsem uši. Samozřejmě jsem ji hned poznal. Byla zpět a já si to zcela automaticky namířil za jejím hlasem. Jen letmo jsem si vzpomněl na slova Aranel, že bude první ve frontě a nikdo ji nepředběhne. Jen chvilku. Musím ji aspoň vidět. S tetičkou jsem se nepotkal už pořádně dlouho a jestli se opět ponoří do alfáckých záležitostí, kdoví, kdy vůbec dostanu příležitost? Chtěl jsem ji alespoň pozdravit.
Natáhl jsem krok a brzy jsem ji spatřil mezi stromy. Ovšem nebyla sama. V její společnosti se nacházela také dvě malá vlčata. Dvě vlčí slečny. Zůstal jsem stát jako opařený několik metrů od nich a pomalu jsem mrkal, jako bych čekal, že se mi každou chvíli musí zrak vyčistit. Cože..? Hlavou mi proběhly všechny možné scénáře. Třeba že hlídala cizí vlčata. Nebo to byli nějací chudáci nalezenci bez domova. Jenže jejich pach nepochybně zapadal do rodiny. Dočista se mi z toho zatočila hlava. Jak dlouho jsem u všech bohů byl pryč? Doklopýtal jsem k té skupince s výrazem naprostého zmatení ve tváři, i když jsem přitom zároveň mával ocasem ze strany na stranu, jak jsem se nemohl rozhodnout, jaké pocity ve mně převládají. Pokývl jsem jim všem na pozdrav, přátelsky se zazubil na vlčata a pokusil se znovu nalézt ono telepatické spojení s Baghý, které nám daroval Vlčíšek. Se zklamáním jsem zjistil, že nenacházím vůbec nic. Kouzlo se tedy už vytratilo. Nepochyboval jsem ale, že tu otázku, kterou chci nejvíc položit, jsem měl vepsanou ve tváři. Jsou to tvoje děti, viď? Skoro jsem od vlčat nedokázal odtrhnout pohled. Nesnažil jsem se ani předstírat, že chápu, co se se mnou děje a že si vůbec nepřipadám, jako by se z mého života někde vytratil dost podstatný kus, přesto jsem se nadále usmíval, byť poněkud přihlouple. Pokud to tak opravdu bylo a tohle byly Baghý dcery, pak... pak jsem byl šťastný, i když jsem možná byl blázen co netuší, v jakém čase se nachází.