Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka přes Ohnivé jezero

Kráčel jsem za Adiramem a začínali jsme se blížit k lesu, který byl cítit spoustou vlčích pachů. Určitě tu musela sídlit smečka. Byli jsme tu a bylo moc pozdě se otáčet zpět k domovu. Alespoň, že ty divné útržkovité hlasy v mojí hlavě na chvíli utichly. Zastavili jsme se na okraji území. Hvozd kolem nás vypadal prastarý, prastarý a tajemný. Úplně jiný, než Borůvkový les. Snad i trochu strašidelný. Bloudil jsem pohledem po okolí, ale zastavil jsem s ním na Adiramově tváři, když mi vlk začal vykládat, jak se mám chovat. Jen jsem pokyvoval, jako že rozumím. Neměl jsem pochopitelně v plánu vrčet na vlčice, takový jsem vážně nebyl, a že se na území smečky mám chovat slušně jsem se už taky stačil naučit. No, ale připomenutí asi uškodit nemohlo.
Co se týkalo toho zaplétání se se zadanými vlčicemi... s tím jsem si asi moc starosti dělat nemusel, protože jsem si byl čím dál jistější, že se nebudu zaplétat vůbec s nikým. Byl jsem si čím dál jistější, že tohle celé prostě není dobrý nápad. Těžký vzduch hvozdu kolem se na mě lepil, trochu mě bolela hlava z těch cizích myšlenek, co se do ní procpaly. Proč jsem sem jen chodil? Přece jsem nechtěl se nechtěl do ničeho pouštět, s nikým se zaplétat ani nic podobného. Neklidně jsem přešlápl a zkroušeně se tyčil vedle Adirama, který zpěvavě zavyl, aby zpečetil náš osud.

//Mahtaë jih přes Náhorní plošinu

Nohy nás nesly dál na jih a ty moje se vpřed pohybovaly neochotněji a neochotněji. Ohlédl jsem se směrem, kde už jsem neviděl Borůvkový les. Měl jsem asi radši zůstat doma. Ale taky jsem nechtěl zklamat Adirama, když už celý ten výlet naplánoval. Jenže... proč jsem najednou dokázal slyšet to, co vlk neřekl nahlas? Muselo to nějak pocházet od něj. Byl to jeho hlas, ale ozval se v mojí hlavě. A... pokud to vážně bylo od něj, myslel, si že jsem divnej? Proto mě vedl na jih? Aby mě oddivněl? Když vydechl, že to se mnou má těžké, jen jsem sklopil hlavu a smutně zahoupal ocasem. Já jsem mu nechtěl být na obtíž. Tohle bylo prostě složité. O to složitější, když jsem ani nemohl mluvit a všechno vysvětlit. Chtěl jsem Adiramovi říct, že nejsem divný ani na hlavu, ale protože jsme šli pořád dál, ani jsem se nesnažil s tím začínat. Možná, až se zastavíme.
Adiram nejspíš zjistil, že ze mě žádnou větší reakci nevyrazí, takže si začal zpívat. Našpicoval jsem uši. Konečně jsem ten jeho zpěv také slyšel! Trošku jsem tím pookřál, ale nenápadná touha obrátit se na patě a vrátit se zpátky domů mě tak úplně neopouštěla. Stejně jako podivné útržky v hlavě. "Prosím... smečku... vlčic..." Nedávalo to smysl, byla to jen náhodná slova bez ladu a skladu. Zatřásl jsem hlavou, abych to zarazil a zdálo se, že to na chvíli pomohlo. Bylo mi to ovšem nadále záhadou, kterou navíc nebylo moc času řešit, protože jsme se blížili našemu cíli.

//Sarumen přes Ohnivé jezero

//Borůvka přes Mahtaë sever

Kráčel jsem za Adiramem nejprve zvesela, ale jakmile mě začal grilovat ohledně toho, jaké vlčice se mi líbí, začínal jsem se spíš jen tak ploužit. Už dlouho se mi nestalo, abych si tak moc přál prostě promluvit, všechno mu vysvětlit, aby si nemyslel, že jsem divný. Ale místo toho, abych promluvil, jsem zaslechl Adiramův hlas ve své hlavě. "Divnej... chybělo... život." Překvapeně jsem zamrkal - jeho tlama se v tu chvíli vůbec nehýbala, ale to, co jsem slyšel, byl nepochybně jeho hlas. Bylo to trochu jako mluvit s Baghý skrze myšlenky. Mohlo to být něco takového? Adirame? Adirame? ADIRAME? hulákal jsem na vlka zkusmo v hlavě, ale jediné, co to způsobilo, byl tlak mezi mýma očima. Nezdálo se mi, že by mě slyšel. To byla tedy záhada.
Ale hnědý vlk mluvil dál a já nadále netušil, co mu mám na to říct. Při zmínce povah jsem lehce pokýval hlavou, ty mě vždycky jaksi zajímaly víc, než kožichy, ovšem nadále jsem se nedomníval, že je možné nastrkat vlčice do škatulek podle druhů. Teď mi ale hlavou spíš vrtaly ty útržky, co jsem slyšel v hlavě. Jako mluvit s Baghý, nebo tehdy se Sigym... Najednou ve mně hrklo. Myslí si Adiram, že jsem divnej? To snad ne! Muselo to být vytržené z kontextu. Ne? Lehce jsem svěsil uši. Nejsem divnej. Nebo jsem?

//Středozemka přes Náhorní plošinu

Rozhodně byla spousta jiných věcí, které bych mohl dělat. Ale opět - nechtěl jsem se dohadovat a navíc Adiram vypadal do toho svého plánu tak zapáleně, že jsem ho nechtěl zklamat. Budeme hned zpátky, ujistil jsem sám sebe, zatímco jsem kráčel vedle hnědého vlka směrem z lesa. Ještě jsem se naposled ohlédl, jestli nezahlédnu Baghý, které bych mohl (pokud kouzlo už nevyprchalo) říct, kam jdu a že se brzo vrátím, ale z tetičky jsem nezahlédl ani chlup, ani pírko. Nevadí.
Můj kamarád v tomhle měl podle všeho značnější zkušenosti a taky hned věděl, kam se vydáme. Nemohl jsem říct, že bych sdílel nadšení do té míry, v jaké ho asi prožíval on, ale nic zlého se určitě stát nemohlo. Bude to jen... pokus. K ničemu vůbec dojít nemusí. Rozhodl jsem se to radši brát jako procházku na vyčištění hlavy, na jejímž konci se možná setkáme s nějakou vlčicí, nicméně to ještě nemusí nic znamenat. Bylo mi jasné, že Adiram je odhodlán "napravit" moje nedostatečné vzdělání, ale já si nebyl jistý, že něco takového chci. Teď už ale bylo pozdě, byli jsme na cestě. Adiram se za chůze vyptával, jaké vlčice se mi líbí. Jenže co do vzhledu jsem mohl jen rozpačitě krčit rameny, tedy kdyby to za chůze dost dobře šlo. Měl jsem rád prostě... přátelské, dobrosrdečné vlčice. Vlčice, co byly moje kamarádky. Každá ale byla jiná. Nikdy jsem je nestrkal do nějakých škatulek podle typů a povah a vzhledu... Cítil jsem, že se mi tlama protahuje do trochu úzkostně zmateného výrazu. Byl tohle vůbec dobrý nápad?

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Zamyšleně jsem krčil čelo, jak jsem tak hleděl na Adirama, kterému moje odpověď nejspíš přinesla jistou úlevu. Choval se ale vážně zvláštně a já si to neuměl vysvětlit. Nijak dál to však už nerozváděl a já se v tom rozhodl raději dál nerýpat. Jen jsem modrými zraky neustále následoval trasu jeho kroků, která vedla tam a zase zpátky, tam a zpátky... jednoho by to jeho štrádování sem tam snad i zhypnotizovalo, kdyby si nedal pozor.
Adiram měl plán a co mi vlastně zbývalo jiného, než se toho plánu chytit? Už to měl vymyšlené a já se nerad hádal, takže jsem se prostě zvedl, abych ho následoval z lesa. Měl jsem sice původně trochu jiné plány, ale teď se to změnilo. Jen doufám, že tahle naše výprava nebude žádného chudáka vlčici obtěžovat, pomyslel jsem si - copak já jsem věděl, co Adiram plánuje provádět, až a jestli na nějakou dámu opravdu narazíme? Celkem jsem věřil, že by nevymyslel nějakou úplnou pitomost, ale... ale.
Ještě se ujišťoval, že nás nikdo nebude postrádat. Přejel jsem pohledem polámané větve, které jsem plánoval uklízet, a taky na lov bychom se měli vydat, než napadne sníh, připomněl jsem si rovněž svoji funkci, kterou jsem slíbil svědomitě vykonávat. Ovšem obojí by snad ještě chvíli počkat mohlo. Zavětřil jsem a přesvědčil se, že se v okolí vznáší i další pachy a nenecháme tedy území úplné opuštěné. Nakonec jsem zavrtěl hlavou a lehce se na Adirama pousmál. Nemyslel jsem, že by náš odchod měla být nějaká katastrofa, pokud nebudeme pryč příliš dlouho.

Adiram nevycházel z údivu a já se zase tomu jeho údivu nestačil divit. Takovéhle reakce jsem se ještě nikdy nedočkal. Možná proto, že to nikdo nikdy dvakrát nezkoumal a neřešil. V Cedrové smečce jsem byl kamarád skoro se všemi, ale nikoho nenapadlo se rýpat takhle do hloubky ve faktu, že jsem procházel životem bez partnerky po boku i bez jakýchkoliv nezávazných úletů. Možná si to každý domýšlel podle sebe, možná jim to bylo prostě jedno. Taky bylo dost možné, že pokud se mě někdy nějaká vlčice snažila sbalit, přešel jsem to omylem bez hlubšího povšimnutí jako pouhý projev přátelství.
Sledoval jsem hnědého vlka s rostoucí starostí. Udělat? Co bys s tím chtěl udělat? Trochu jsem se toho hrozil, ale Adiram už měl plán, plán, který stihl zosnovat v té krátké chvíli. Vyrazíme na jih, najdeme nějakou vlčici, která by snad měla zájem... Lehce jsem se ošil, nebyl jsem si jistý, jestli se mi do něčeho takového chce, ale když už to měl Adiram tak hezky vymyšlené, nechtěl jsem mu to kazit. Krom toho se za zkoušku asi nic nedá? Už jsem se tedy chystal jeho plán odkývat, když najednou jako by ho někdo zmrazil na místě. Probodl mě pohledem a zeptal se, jestli se mi líbí vlčice. Najednou naprosto vážně, snad i chladně. Nechápal jsem, co se stalo, takže jsem přikývl dosti opatrně. Jistě, že se mi vlčice líbily. Akorát asi ne tak a ne tolik, jako jemu. I kdybych mohl mluvit, asi by se mi to těžko vysvětlovalo. Proč se ale Adiram najednou tak zarazil, to mi bylo záhadou.

Třebaže já si nepřipadal žádným způsobem ochuzený, trpící či rozbitý, zdálo se, že Adirama můj nevelký zájem o vlčice stále více šokoval a překvapoval. To je to vážně tak divné...? uvažoval jsem. Ne, že bych se začínal cítit nějak méněcenně, ale trochu mne zneklidňovalo, když o tom Adiram mluvil, jako bych snad měl kvůli tomu prožívat nějakou krizi nebo co. A nejen to, rozhodl se, že to napraví.
Věnoval jsem mu nechápavý pohled, když naznačoval, že musím jistě hrozně trpět. Lehce jsem zavrtěl hlavou a pak raději ještě jednou, důrazněji. Copak jsem vypadal, že trpím? Bylo mi jasné, že mi Adiram chce jenom pomoct a byl jsem mu za to vděčný, ovšem sám jsem si nebyl jistý, že nějakou pomoc potřebuji. Potřebuju? Sledoval jsem svého kamaráda, jak si to zamyšleně štráduje sem a tam s lehkým znepokojením. K čemu tohle mohlo směřovat? Nakonec z hnědého vlka vypadla otázka, jestli se mi nějaká vlčice aspoň líbí. Krátce jsem se nad tím zamyslel. Samozřejmě tu byly vlčice, které jsem měl rád. Třeba Evelyn, ta vlčice s křidélky, se kterou jsme objevili nový způsob lovu ryb. I s Laurou jsme si užili pěkných pár chvil tam mezi mluvícími sněženkami. Vlastně i Islin, která nedávno zmizela směrem k sopce (snad byla v pořádku) byla moc milá a bylo mi s ní dobře. Ovšem k žádné z těchto vlčic jsem nepociťoval žádné vášnivější pocity. Netušil jsem, jestli toho jsem vůbec schopen. Měl jsem je rád, možná se mi i líbily, ale nechtěl jsem... no. Takže jsem nakonec jen neurčitě pokrčil rameny a zavrtěl mírně hlavou.

Vlk, který se toulá krajem jen tak nazdařbůh, občas narazí na leckajou podivnost. Třeba já už toho viděl hodně, obzvlášt v gallirejských krajích si tak trochu zvyknete, že nevšední záležitostí nejsou nakonec až tak nevšední, jako by byly v jiném kraji. I docela obyčejná procházka kolem jezera se může změnit na něco zvláštního, což je také přesně to, co se mi stalo. Obcházel jsem jen tak po břehu, nepřemýšlel jsem o ničem zvláštním, jen jsem se prostě tak poflakoval a užíval si pěkného počasí, když vtom jsem zaslechl jakýsi tichý hlásek. Kníkání, fňukání, něco takového. Očima jsem přejížděl po okolí, avšak žádné ztracené vlče jsem nespatřil. Leč to fňukání nepřestávalo a já nakonec uviděl, kdo je jeho původcem.
Mezi vlnami na hladině jen kousek od břehu vykukovala z vody ryba, nejspíš to byl sumec, a brečel, slzy mu tekly proudem. Myslel jsem vždycky, že ryby brečet neumí, natožpak nahlas vzlykat, ale tahle to dovedla. A nejen to, když jsem se k ní přiblížil a starostlivě a zvědavě zároveň naklopil hlavu ke straně, dokonce na mě promluvila. "Ach, to jsem rád, že sem konečně někdo přišel!" pronesl vděčně sumec. "Co máš na práci, vlku - určitě nic důležitého, potřeboval bych od tebe malou pomoc, víš?" Šílené, já vím, ale ta ryba vskutku promluvila a já opravdu nic na práci neměl, takže jsem jen přikývl. "Lovím tu celý život červy, brouky, malé rybky, ale už s tím vůbec nejsem spokojen. Na břehu kolikrát vysedávají vlci, žijí v tom světě nad hladinou a na souši, kde máte všechno nejlepší a nejchutnější... I já bych něco takového chtěl ochutnat, ale copak můžu, když jsem ryba?" Asi nemohl, takže jsem mu v odpověď zavrtěl hlavou. "Určitě bys mi ale něco takového zvládl najít. Třeba nějaké ovoce, borůvky nebo tak něco?" Ovšem, s tím jsem mu mohl pomoci velice snadno. Otočil jsem se, jen co jsem mu přikývnutím potvrdil, že mu jeho přání splním, a rozběhl jsem se k Borůvkovému lesu.

//jestli si můžu vymýšlet, tak prosím oblázky

Byl bych moc rád svému kamarádovi nápomocen, ovšem obrátil se na mě s problémy, ve kterých jsem se příliš nevyznal. Když mu to došlo, vypadal značně zmateně. Možná i poplašeně. Hned se začal vyptávat, jestli vůbec vím, o čem je řeč. Nejdřív jsem zavrtěl hlavou, pak jen ledabyle pokrčil rameny, když se dostal ke druhé části své otázky. Samozřejmě, že jsem věděl o čem mluví, nebyl jsem zase úplně mimo a nežil jsem celý život pod šutrem. Ovšem sám jsem žádné zkušenosti s vlčicemi neměl, příliš jsem o ně nestál a domníval jsem se, že žiju docela spokojený život i tak. Absolutně nic mi ke spokojenosti nechybělo, Adiram se nicméně tvářil, jako by na tom bylo cosi dost podivného a dost možná i úsměvného. Lehce jsem nakrčil čelo. Přece to není až tak divné, pomyslel jsem si. Ne? Upřímně mi bylo docela fuk, že se Adiram točí pravděpodobně za každou vlčicí, která projde kolem, věřil jsem, že se k dámám chová slušně, i když si některé myšlenky nejspíš nemůže vyhnat z hlavy. Bylo vážně o tolik podivnější, když to někdo má naopak? Zvědavě jsem upíral pohled do jeho modrých očí - to mě tedy zajímalo, co mi na to Adiram poví. Protože jsem si byl jist, že něco určitě.

Adiram z toho nevypadal sice příliš nadšeně, nicméně se zvedl a korunku mi na hlavě pěkně rázně pošoupnul tam, kam patřila. Sice to pěkně zakudlalo, ale konečně jsem zase viděl! Věnoval jsem mu široký děkovný úsměv, aby věděl, že mu vážně jsem vděčný a vrtěl jsem ocasem tak úporně, až mi chvíli poskakoval celý zadek, nicméně když sebou opět plácl na zem, přiměl jsem se trochu zklidnit. Byl jsem ale velmi potěšen, že už nemusím mžourat na svět zpoza stříbřité bariéry. Jak to na mě asi vypadá? přemýšlel jsem. Budu se pak muset zhlédnout v nějaké kaluži nebo v tůňce.
Měl jsem původně v plánu odklízet nepořádek po větru, který byl původcem tohohle všeho, jak jsem také Adiramovi ochotně vysvětlil. Ovšem po úklidu u tůňky jsem byl už trochu unavený a taky jsem si chtěl vyslechnout, co má hnědý vlk na srdci, takže jsem si taky lehl a špicoval uši, aby mi nic z toho neušlo. Zdálo se, že pokud šlo o vlčice, měl Adiram pořádnou smůlu. Navzdory veškerým snahám se mu vůbec nedařilo - a asi se snažil velice úporně, když měl tolik příběhů. Trochu jsem se ošil, když přišla řeč na tetičku, nějak se mi moc nezamlouvalo o ní poslouchat v kontextu téhle konverzace. A při Adiramově finálním povzdechu nad jeho nenaplněnými potřebami jsem na něj zůstal jen poněkud přihlouple hledět. Tohle jsem nikdy moc nechápal. Neměl jsem, co bych mu poradil. Holky jsem nebalil, příliš jsem po nich nekoukal a partnerku jsem taky nikdy neměl... a stejně jsem se v životě necítil o nic ochuzen. Občas se mi ale zdálo, že jsem v celkem zásadní menšině. Jen jsem poněkud bezradně pokrčil rameny a z celého mého výrazu muselo být jasné, že v tomhle tématu jsem ztracen. Třeba se Adiram snaží až moc, napadlo mě, ale tuhle svou myšlenku jsem neměl, jak mu předat.

Adiram mě uvítal úsměvem a já ho pozdravil přátelským pokývnutím, které mi sice korunku shodilo ještě víc přes oči, ale že by spadla úplně, to ne. Prostě se rozhodla, že už se mě bude držet jako klíště, ať už je nakřivo, nebo ne. Hnědý vlk si jí samozřejmě také všiml a hned se zajímal, co to je. Lehce jsem pokrčil rameny. Byla to prostě korunka - jestli byla zároveň i něčím jiným či měla nějaké využití kromě toho, že se blýskala a třpytila, tak já to netušil. Na druhou část jeho otázky jsem se otočil směrem, odkud jsem přišel, tedy k tůňce, a ukázal tam tlapou. Alespoň jsem doufal, že ukazuji správným směrem. Viděl jsem toho vážně dost málo. Teď ale možná byla záchrana na dosah. S prosebným pohledem jsem lehce sklonil hlavu a ukázal tlapou nejdřív na Adirama a potom ji namířil k ozdobě na své hlavě, kterou jsem se zároveň i pokusil pošoupnout na správné místo. Nepovedlo se to však, jako i při bezpočtu předchozích pokusů. S prosbou ve tváři jsem naklonil hlavu lehce ke straně a doufal, že mi Adiram pomůže a šoupne čelenku na její místo. On na to aspoň viděl a nemusel si šátrat poslepu po hlavě. Takhle jsem zůstat vážně nechtěl.
Samozřejmě mu také neušlo, že to v lese vypadá jako po výbuchu. Taky bych rád věděl, co přesně se stalo, ale jediná odpověď, jakou jsem mohl poskytnout byla, že za to mohl vítr. S mocným zafuněním, až jsem možná naproti trochu oprsknul, jsem se rozmáchl tlapou z jedné strany na druhou ve snad dostatečně věrné napodobenině vichřice. Následně jsem si kecl na zadek, když se Adiram vyvalil na zem a počal si stěžovat. Upejpavé? Trochu jsem naklonil hlavu stranou a opatrně přikývl. Asi jsem věděl, jak to myslí, třebaže tenhle problém jsem já osobně nezaznamenal. Obecně jsem po vlčicích takhle nikdy moc nekoukal. Adirama to ale podle všeho nějak sebralo, tak jsem mu pokývl, aby pokračoval. Netušil jsem, jestli pro něj budu mít nějakou radu, ale jestli si chtěl postěžovat, byl jsem jedno ucho.

//Ovocná tůň

Bloumal jsem směrem od tůně napůl poslepu, protože má nová ozdoba napůl zavěšená za jedním mým uchem mi padala do očí a úspěšně překážela, takže jsem toho mnoho neviděl. S hlavou lehce zakloněnou jsem si hledal cestu lesem a průběžně se snažil korunku buď zašoupnout i za druhé ucho, nebo ji sundat úplně, ale ani jedno se mi nepodařilo. Zdálo se, že na mé hlavě chce držet, ale moje tlapy byly příliš neobratné, než aby se mi podařilo ji nasadit správně. Nedalo se nic dělat, musel jsem uznat, že jsem byl poražen kouskem stříbrného kovu. Jen jsem doufal, že v lese narazím na někoho, kdo mi bude ochoten s tím pomoci. Takhle jsem zůstat nemohl, už teď mě bolelo za krkem z toho, jak jsem zakláněl hlavu, abych aspoň něco viděl.
Naštěstí uši mi pořád fungovaly a tak když se ozvalo zavytí známým hlasem, nadšeně jsem tím směrem natočil hlavu. Adiram! Adiram mi určitě pomůže! Okamžitě jsem si to za ním namířil, klopýtal jsem přes polámané klacky, které sem vítr navál a které jsem pořádně neviděl. Naštěstí to netrvalo dlouho, než jsem spatřil hnědavý flek, který byl nepochybně mým kamarádem. S vesele mávající oháňkou a přiblblým úsměvem na tváři, přes kterou mi nakřivo visela korunka, jsem k němu přistoupil a zvesela mu pokývl na pozdrav, než jsem ho o cokoliv začal žádat, zcela si nevědom faktu, že momentálně asi vypadám jako ten největší mamlas na světě.

//Borůvkový les

Dorazil jsem k tůňce a už z dálky jsem viděl, že ani místu schovanému v kamenném kruhu se vítr nevyhnul a neušetřil ho. Větve a klacky napadaly i sem. Co jen to bylo za šílenou vichřici? Můžeme být rádi, že nám to neodneslo les, vrtěl jsem si hlavou. Byl jsem celkem rád, že jsem se rozhodl s úklidem začít právě tady, protože se mi vůbec nelíbilo nechávat zrovna tenhle malebný kout zafoukaný kdečím, třebaže to tu díky trochu zastrčenému umístění tak zlé, jako jinde. Začal jsem sbírat klacky a větve a vršil jsem je na hromadu mimo kamenný kruh. Třeba se pro ně pak najde ještě nějaké využití a když ne, aspoň nebudou hned na očích a kazit místní atmosféru. Vzpomněl jsem si, jak jsme podobný úklid před pár měsíci absolvovali s Adiramem. Toho už jsem dlouho neviděl, přemítal jsem. Kde se asi potuluje?
Brzy jsem se zabral do práce a vlastních myšlenek, až jsem zcela ztratil přehled o čase a svém okolí. Vylovil jsem všechen nepořádek ze samotné tůňky a pokračoval dál po celém jejím okolí, aby to tu vypadalo jako před příchodem divokého větru. Byla tu jen jedna opravdu veliká větev. Na její odvlečení bylo potřeba pořádně zabrat. Nakonec jsem i ji odvlekl stranou, ale pořádně mi z toho vyschlo v hrdle a začínal jsem pociťovat únavu. Pořád jsem zapomínal, že už nejsem úplně nejmladší a nevydržím toho tolik, co dřív.
Zamířil jsem tedy k tůňce, abych se napil, podíval se, jestli na hladině neplave nějaké ovoce a odpočinul si na břehu. Když jsem ale sklonil hlavu a začal lemtat čistou vodu, všiml jsem si čehosi na dně. Přimhouřil jsem oči. Co to je? Něco se tam třpytilo. Chvíli jsem na to hleděl, ale nedokázal jsem poznat, o co jde. Ještě, že tůňka nebyla příliš hluboká. Vlezl jsem předníma do vody a potopil hlavu, abych tu záhadnou chytil do tlamy a vylovil na břeh. Ovšem ani když jsem ji vytáhl na světlo dne, nebyl jsem příliš moudrý z toho, co jsem právě našel. Lehl jsem si na břeh a položil si tu blyštivou věcičku k tlapám. Zamyšleně jsem si ji prohlížel. Ať to bylo cokoliv, moc se mi to líbilo. Stříbřitě se to lesklo jako rybí šupiny a uprostřed seděl tmavomodrý kámen, stejného odstínu, jako moje oči. Mohla to být jedna z těch hezkých věciček, které jsem občas vídal na místních vlcích? Nějaká, která by byla pro mě? Usmál jsem se, to by se mi líbilo.
Jenomže... kam tohle patří? Tlapkou jsem věc postrčil po zemi. Obvykle vlci svoje zářivé doplňky nosili na krku, tohle by mi tam ale nejspíš nepasovalo. Na náramek to zas bylo příliš velké. Sice jsem měl sloní nohy, ale ne zas tak moc. Možná na ocas? Ale když jsem se posadil a přiložil si stříbrnou záhadnost k oháňce, netvářila se, jako by tam chtěla zůstat a rozhodně by to vypadalo dost divně. Trvalo až ponižující množství času, než se mi konečně rozsvítilo. Třeba by to přišlo na hlavu? Tohle by se zastrčilo za uši...
Za pokus to stálo. Jenže jak si to tam nandat, to byla druhá věc. Když jsem to držel v tlamě, tak to samozřejmě nešlo, tak ohebný jsem zase nebyl. Tlapami se mi taky příliš nedařilo. Nakonec jsem věcičku naaranžoval na zem a pokusil se prostrčit čenich pod ní. Jenže to by mi nesměla pořád utíkat! Asi bylo dobře, že mě nikdo nesledoval, jinak by se jistě dost nasmál, když jsem se plazil po zemi kolem jezírka a čenichem naháněl unikající stříbrný půlkroužek, dokud se mi náhodou nepodařilo ho zaseknout o jeden z kamenů. Aha! A teď už mi neutečeš! Čenich se mi podařilo zastrčit pod, dokonce se mi povedlo onu věcičku, o které jsem si už byl celkem jist, že je zdobnou čelenkou, jednou stranou zaháknout za ucho. Ale to druhé ucho tam a ne a ne vlézt. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, prostě mi to nešlo. Nakonec jsem musel přiznat porážku a s povzdechem jsem se vydal zpátky do lesa, zatímco mi moje nová ozdoba visela nakřivo přes obličej a popravdě trochu blokovala zorné pole. Snad mi s tím někdo pomůže.

//zpátky do lesa

Vycházkovým tempem jsem Islin vyprovázel k hranicím lesa. Čekala na ni jiná dobrodružství a naštěstí také chápala, proč se k ní já nepřipojím. Oplatil jsem jí úsměv a zahoupal oháňkou ze strany na stranu. Doufal jsem, že se ještě někdy potkáme a ona mi pak třeba poví, co zjistila u sopky. Později bych se tam mohl taky vypravit. Ale nejdřív jsou tu jiné záležitosti. To už jsme ale dorazili na samý okraj lesa. Přišel čas se skutečně rozloučit. Islin pronesla své tiché díky a slib, že se sem ještě někdy vrátí. S lehkým úsměvem na tváři jsem přikývl. Bude tu určitě vždycky vítána. Zvedl jsem přední tlapu a mávl jí na rozloučenou a pak už se černý kožíšek lehce prokvetlý stříbrem proplet mezi posledními stromy a začal mizet z dohledu. Měj se, poslal jsem za ní myšlenku, kterou nejspíše nemohla zachytit a ještě chvíli ji vyprovázel pohledem, než mi úplně zmizela. Osaměl jsem.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Počasí už bylo klidné, do tváří se mi opíral jen mírný vánek, žádný šílený uragán. Chvíli jsem tam stál, pokoušel se chytat do kožichu zbloudilé sluneční paprsky, které občas vykoukly mezi mraky, ale věděl jsem, že mám práci. Bylo třeba překonat lenost a dát se zase jednou do díla. Rozhlédl jsem se po polámaných větvích, křovinách a všem možném, co vítr v lese rozházel. Odkud s tím vůbec začít? Povzdechl jsem si a pomalým krokem si to namířil k tůňce. To bylo stejně dobré místo, odkud se pustit do práce, jako každé jiné.

//Ovocná tůň

//úkryt

Zamířil jsem z úkrytu ven pomalým tempem a ohlížel se za sebe, kdyby se náhodou Islin znovu udělalo slabo nebo něco podobného. Zdála se ale celkem v pořádku. Ulevilo se mi. Už tak bylo dost špatné, že přišla k úhoně na území smečky a když jsem byl s ní. I když jsem tomu nemohl nijak zabránit, cítil jsem se trochu provinile. Jeden by snad měl dohlédnout, aby jeho hosti zůstali v pořádku, ne? Ale stalo se. Naštěstí to nevypadalo, že by šlo o něco příliš vážného.
Počasí se opravdu vyčasilo, jak si to Islin přála. Bylo sice trochu zataženo, ale vítr utichl a pach kouře možná o něco zeslábl. Vypadalo to na docela hezký a pro jednou možná i normální den. Když má společnice s tmavým kožíškem navrhla, že by mohl být dobrý nápad vydat se k sopce, trochu jsem nakrčil čelo. Mohlo to tam pořád být nebezpečné, ale byla pravda, že by se tam možná někomu pomocná tlapa mohla hodit. Na druhou stranu... Rozhlédl jsem se po lese, kde se všude možně povalovaly zlámané větve a jiný nepořádek, který tu nadělal vítr. I tady bude spousta práce. Pohlédl jsem na Islin tedy poněkud zklamaně a lehce jsem zavrtěl hlavou, že já se asi na žádné dobrodružství teď vydávat nebudu. Sice bych šel rád, ale nejspíš budu nyní potřeba doma. Věřil jsem, že to pochopí.