Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spal jsem jako špalek. Už jsem pořádný odpočinek potřeboval jako sůl a tak nebylo divu, že jsem se do říše snů propadl tak rychle a tak hluboko. Vůbec jsem nevěděl o světě. Jenže takhle natvrdo usnout uprostřed divočiny, mimo bezpečí jeskyně, nory nebo alespoň stromů lesa, může být docela nebezpečné. Jeden nikdy neví, kdy o něj může zakopnout jiný predátor a vrhnout se po něm. A přesně to se stalo mě - nebo jsem si to alespoň na okamžik myslel.
V jednu chvíli jsem totiž spokojeně spal, ve snu proháněl motýlky nebo něco podobného, a v tu další se po mně cosi vrhlo. To náhlé vytržení z hlubokého spánku mne příšerně vylekalo. Nestihl jsem ani přemýšlet, moje tělo jako by jednalo automaticky. Popadl jsem "útočníka" velikými tlapami a prudce ho sebe odstrčil, načež jsem se vymrštil na nohy a s vyceněnými zuby se připravoval bránit tomu šakalovi nebo rysovi nebo co za jiné nemoudré zvíře se to rozhodlo se mnou zahrávat...
Jenže, propáníčka, ona to vůbec nebyla vzteklá šelma! Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem se rozkoukal a uvědomil si, že jsem ze sebe takto hrubě odhodil mladého vlčka. Můj bojovný výraz se změnil na překvapený a hned vzápětí na ustaraný. Co jsem to provedl! spílal jsem si v duchu, sklopil jsem uši a omluvně zavrtěl ocasem. Srdce mi pořád ještě mlátilo leknutím a očekáváním boje, na který nedošlo, ale už jsem se hrnul k mladíkovi, abych mu pomohl zpátky na nohy. Jen jsem doufal, že jsem mu nic neudělal. Snad si moc nenatloukl! Jsem to ale pitomec.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Říkal jsem si, že mě Lilac třeba ještě dožene. Nešel jsem totiž nijak rychle, spíš jsem se jen tak rozvážným tempem kulil kupředu. Už jsem byl totiž dost unavený z toho našeho dobrodružství, z používání magie a tak vůbec ze všeho. Bylo na čase nabrat zpět ztracené síly. Chtěl jsem se ale nejdřív dostat dál od toho ostrova, který mou kamarádku tolik děsil. Jestli byla ještě poblíž a neutekla úplně pryč, tam by se určitě vracet nechtěla. Následoval jsem proto kus cesty řeku, až jsem dorazil na vrcholek velkého vodopádu. To bylo pěkné, poklidné místo - tam se mi líbilo. Usadil jsem se kus od kraje a sledoval vodu hučící dolů po skále. Pohled na vodopád mi vadil mnohem méně, než třeba jezera. Asi jsem věděl proč. Vodopád skoro vůbec nepřipomínal oceán.
Seděl jsem tam, hleděl na mrak plující mi nad hlavou a naslouchal monotónnímu hučení vody, až z toho na mě přišla ospalost. Široce jsem zívl, potom ještě jednou a vzápětí i do třetice. Cítil jsem, jak mi víčka těžknou a bylo těžší a těžší je udržet nahoře. Neměl jsem důvod, proč se spánkem bojovat. Měl bych pomalu zamířit domů, ale když si nejprve dopřeju malého šlofíka, jistě se nic nestane. Ušlapal jsem si v trávě hnízdo a v něm jsem se stočil do nejmenšího klubíčka, v jaké se mé mamutí tělo bylo schopné přetvarovat. Naposledy jsem zívl, zabořil čenich mezi přední tlapy a vmžiku už jsem spal. Vlastně přímo chrápal.

//Papouščí ostrov

Mizel jsem z ostrova, jak nejrychleji to šlo. Rád bych ho ještě prozkoumával, ale ne na úkor Lilac, která z toho všeho vypadala hodně vykolejeně a vyděšeně. Promiň, promiň, překotně jsem se v duchu omlouval a z celého mého postoje vyzařovalo to samé - sklopená ušiska, svěšená oháňka, bylo jasné, že mě to celé vážně mrzí. Věděl jsem, jak nepříjemné tyto vzpomínky dokážou být.
Prolezl jsem chodbou i celou jeskyní až ven, na denní světlo a teprve tehdy jsem zjistil, že se mnou Lilac není. Hm? Musela mě někde předběhnout a jít napřed, jiné rozumné vysvětlení mě nenapadalo. Ostatně určitě hleděla, aby odtamtud byla co nejrychleji pryč. Ale kam se tedy poděla? Chvíli jsem čekal u východu z jeskyně, potom jsem nahlédl zpátky dovnitř, nakonec jsem zavětřil všude kolem, ale... nic. Jako by se po mé kamarádce slehla zem. Lilac? zkusil jsem na ni v duchu zavolat, ale musela být příliš daleko, než abych její mysl zachytil. To je podivné... Zhluboka jsem si povzdechl a ještě nějakou chvíli jsem se poflakoval kolem, ale nakonec jsem vyrazil dál sám. Ať byla, kde byla, Lilac tu zkrátka nebyla.

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Krápníky rozhodně byly fascinující. I Lilac se líbily, a komu by se také nelíbily? Takové kamenné rampouchy, to byla zkrátka moc zajímavá věc. Nikdy jsem nerozuměl tomu, jak a proč vlastně vznikají, ale asi jsem to ke štěstí ani nepotřeboval. Stačilo mi prostě vědět, že existují. Oproti výhledu, který se nám naskytl na druhé straně, však krápníky trochu ztrácely svůj lesk. Bylo to tu naprosto... úžasné! Vzduch byl cítit zcela jinak, prazvláštní stromy se pohupovaly ve větru, ve kterém se neslo volání neznámých tvorů. Jen šumění oceánu ve mně vyvolávalo nepříjemné pocity. Nedíval jsem se tím směrem, upíral jsem modré zraky k linii nezvykle vyhlížejícího lesa, který bych velice rád prozkoumal. Obrátil jsem se zářícím pohledem na Lilac v domění, že i ona bude sdílet mé nadšení, ovšem s úlekem jsem zjistil, že vůbec není se mnou na pláži. Zůstala ve stínu jeskyně, kde se ježila a vypadala nesmírně vyděšeně. Dosud jsem si toho vůbec nevšiml, příliš uchvácen tím vším kolem, ale teď jsem k ní rychle přiskočil. Jaké tu viděla nebezpečí?
To místo...? Nejdřív jsem musel vypadat zmateně. Netušil jsem, o jakém místu mluvila... ale potom mi to došlo. Vzpomněl jsem si na její příběh, který mi vyprávěla. O opuštěném ostrově a co se tam stalo... Mohl tohle být on? Ten ostrov? Ach ne. Sklopil jsem hlavu a svěsil uši, omluvně jsem zaškubal špičkou ocasu a stáhl se zpět do hlubin jeskyně. "Promiň," vyslal jsem k Lilac upřímnou myšlenku. Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem vynést na světlo nehezké bolestivé vzpomínky. Sám jsem dobře věděl, jak nepříjemné to je. Kývl jsem na ni hlavou, aby mě následovala, že půjdeme pryč. Ostrov mě zajímal, ale ne na úkor Lilac. Navíc to tu mohlo být skutečně nebezpečné, pokud to opravdu bylo to samé místo. Nestálo to za to.

//Západní úkryt

//Západní úkryt

Skrýt se před poledním horkem do stínu jeskyně rozhodně bylo velice příjemné. Přikývl jsem na znamení souhlasu, můj tmavý hřbet opravdu paprsky slunce přitahoval jako magnet a kvalitní kožich pravého seveřana taky nebyl příliš stavěný na takové tropy. Sice se ze mě celé jaro sypaly chuchvalce vylínaných chlupů všude, kudy jsem chodil, ale srst jsem pořád měl hustou a teplou. Prostě nic ideálního do parných letních dnů. Jeskyně byla tedy skutečně hotovým darem z nebes, obzvlášť, když se v ní nacházelo krásné chladivé jezírko. Pobaveně jsem sledoval, jak se Lilac válí ve vodě, aby se ochladila úplně na každém kousku těla. Já až tak důkladný nebyl, jezírko sice bylo malé, ale z představy takových vodních radovánek mi pořád bylo jaksi divně. Kdoví, jestli to někdy doopravdy přejde...
Krom toho mou pozornost upoutala chodba, která se otevírala v zadní části jeskyně. Upozornil jsem na ni svou společnici, která reagovala přesně tak, jak bych očekával. Zamával jsem ocasem - Dobrodružství! - a pustil se kupředu. Ukázalo se, že chodba zatopená není. Jakmile jsme prošli jezírkem, cesta pokračovala po pevné zemi, ačkoliv vlhké a kluzké. Opatrně jsem našlapoval po slizkém kamení a uchváceně s pootevřenou tlamou bloudil pohledem po krápnících, které visely od stropu či naopak vyrůstaly ze země. Byla to krásná podívaná! Nadšeně jsem mával tlapami ke krápníkům, které měly neobvyklé tvary nebo byly obzvláště veliké, abych své nadšení sdílel s Lilac. Vydržel bych si je možná prohlížet celé hodiny, kdyby odněkud zpředu nezářilo denní světlo. Zvědavost mi nedala, chtěl jsem vědět, co je na druhé straně a nepochyboval jsem o tom, že i má kamarádka je na to zvědavá. Proto jsem mířil stále vpřed za nosem a už se příliš nezastavoval.
Sluneční světlo na druhé straně bylo téměř oslepující. Přimhouřil jsem oči a ustoupil stranou od východu z jeskyně, aby můj zadek neblokoval Lilac cestu ven. Rychle jsem se rozkoukal, ale tomu, co jsem viděl, jsem skoro nevěřil. Jako bychom vlezli do jiného světa! Šlapal jsem po vyhřátém písku, ve mírném větru se plácaly obrovské listy podivných vytáhlých stromů, odněkud z hlubin hustého lesa zazněl skřek neznámého tvora. Nasával jsem do čenichu zcela cizí pachy a zpracovával všechny ty neuvěřitelné vjemy. Jen jedna věc se mi nelíbila, hodně veliká věc - oceán, který se natahoval po písečné pláži. Obrátil jsem se k moři zády a předstíral, že tam není, protože se mi z něj dělalo úzko. Byla tu spousta jiných věcí, na které jsem se mohl dívat. Co je tohle za místo? To je... neuvěřitelné!

//Ageron přes Dlouhou řeku

Do hor jsem se nevydával. Třebaže mě lákaly a asi nikdy lákat nepřestanou, už jsem byl z našeho dobrodružství dostatečně utahaný, než abych toužil po šplhání do kopců. Procházka po relativní rovině mi bohatě stačila a Lilac si také nestěžovala, alespoň ne nahlas. Usoudil jsem ale, že ani nezná tajemství zdejšího mechu, protože si mé radostné náznaky směrem k onomu měkkému koberci skutečně vyložila jiným způsobem. No což. Třeba se tudy budeme vracet v příhodnější denní dobu a potom jí ten div ukážu. Od posílání myšlenkových zpráv jsem pro tu chvíli upustil. Jen jsem zamával ocasem a pokývl hlavou v souhlasu nad tím, že mechovému polštáři se nic nevyrovná. Však to taky byla pravda!
Směřovali jsme do končin, které jsem pořádně neznal. Na druhé straně řeky jsem snad ještě nikdy nebyl a proto jsem na chvíli zastavil a rozhlédl se. Zvláštní skalní útvar, který se tyčil kus před námi, mě upoutal téměř okamžitě. Kývl jsem na Lilac, abychom to šli prozkoumat. Jakmile jsem přišel blíž, ukázalo se, že se jedná o dosti prostornou jeskyni. Opatrně jsem zavětřil kolem, ale nezdálo se, že by měla být obývána nějakým medvědem či něčím podobným. Zvědavost proto zvítězila a já vkročil dovnitř. Páni! Úkryt byl velký a oproti venku zde panoval celkem příjemný chládek. Radostně jsem se obrátil na svou společnici a zazubil se. Takový zajímavý objev! Na druhém konci jeskyně se lesklo mělké jezírko, ke kterému jsem zamířil zahnat žízeň. Po "otužování" ve velikém jezeře jsem s ním vlastně neměl skoro žádný problém. Bral jsem to jako dobré znamení.
Na jeho druhé straně jsem však cosi zpozoroval. Nebyla to slepá ulice. Je to snad další chodba? Bodl jsem tlapou tím směrem, abych Lilac na onen průchod upozornil. Pouštět se do podzemní chodby, která klidně mohla být zatopená, mi připadalo jako hodně hloupý nápad, avšak voda tu byla mělká a já byl hrozně zvědavý, kam by to mohlo vést. S jistým sebezapřením jsem tedy opatrně vkročil do studeného jezírka a s kradmými pohledy přes rameno, abych se ujistil, že Lilac jde za mnou, jsem se vydal tu tajnou cestu prozkoumat.

//Papouščí ostrov

//VVJ přes Severní Galtavar

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem se vyjádřil dost jasně, aby to Lilac pochopila. Mohl jsem jen doufat, ale moc jsem si s tím hlavu nelámal. Vždycky se přece nějak dorozumíme, nebo ne? Bylo lákavé dál pokoušet magii, ale snažil jsem se s tím trochu brzdit. Příliš jsem si nepřál někde padnout únavou nebo si přivodit nějaký příšerný bolehlav. Raději jsem si to šetřil na věci, které se náznaky a máváním tlap nedaly tak jasně vyjádřit, jako třeba smečka, kde bydlím.
Lilac Borůvkovou smečku pochopitelně znala, aby také ne, však nějaký čas žila hned vedle. Radostně jsem přikývl a zamáchal ocasem na návrh, že by někdy přišla na návštěvu. Byl bych rád! A Baghý by to určitě nevadilo. Ovšem když se zmínila o nějakém Naranovi, mohl jsem jen nasadit zmatený výraz a pokrčit rameny. Neznal jsem nikoho s takovým jménem, nejspíš musel odejít ještě předtím, než jsem se tam objevil já. Ovocná tůňka však vážně skvělá byla, s tím jsem mohl jen souhlasit.
Vlčice zase souhlasila s tím, že si ještě někam vyjdeme, tudíž jsem dále neotálel a vykročil jsem kupředu přes pláň a vstříc lesům na severu. Neměl jsem žádný konkrétní plán, šel jsem zkrátka přímo za nosem a koukal, kam nás tlapy donesou. Třeba narazíme na něco zajímavého! Ale protože jsme do lesa pod horami, který byl v noci skutečně kouzelný a magický, dorazili s příchodem ráda, nic příliš vzrušujícího se prozatím nedělo. Dloubl jsem tlapou do polštáře mechu a otočil se tázavě na Lilac, jestli i ona zná jeho tajemství a ví, jak v noci krásně září. A pokud ne, inu... pak jsem asi vypadal jako bláznivý nadšenec do mechu. Co se dá dělat? Každopádně se nezdálo, že by tu na nás čekalo nějaké dobrodružství, takže jsem bez většího otálení pokračoval dál.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Byli jsme zmáčení a už oba dva o poznání více v klidu. Opravdu jsem si tyhle radovánky s Lilac užil, jako už dlouho nic. Ale co dál? Co dál, co dál, co dál? No. To byla dobrá otázka. Rozpačitě jsem si kecl na zadek a podrbal se za uchem, div jsem si neshodil korunku z hlavy. Přední tlapou jsem si ji zase připlácl k čelu a pokrčil rameny, přičemž jsem se rozmáchl tlapou kolem, abych obsáhl co největší část krajiny. Mohli jsme se jít ještě někam podívat, projít se a třeba nás nějaký dobrodružný nápad ještě střelí do čenichu. Ačkoliv už jsem popravdě začínal být trochu utahaný z toho všeho pobíhání a poskakování sem tam. Vlčecí hravost jsem v sobě možná ještě našel, ale tělo jaksi nemládlo. Přesto se mi s vlčicí ještě nechtělo loučit. Bylo to s ní fajn. A kdo říkal, že nějaké poklidnější dobrodružství bych ještě nezvládl, huh?
Lilac měla ještě další otázky. Pokýval jsem hlavou, jako že patřím. Překvapilo mě trochu, že už nepatří k Asgaarské smečce, kterou mi kdysi dávno sama ukázala. Ačkoliv to zase tak překvapivé asi nebylo, vždyť i já sám z předešlé smečky odešel. Lilac možná měla zkrátka toulavé tlapky. Docela mi to k ní i sedělo. Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl risknout další vyslanou myšlenku, i když potom s tím asi vážně už budu muset na nějakou chvíli přestat: "Patřím k Borůvkové smečce," sdělil jsem jí a ucítil, že na mě únava doléhala s větší těžkostí. Asi to bude chtít ještě cvik. Nebo to zkrátka nepřehánět. Přesto jsem ale mával ocasem a usmál se na svou černobílou společnici. Borůvkový les nebyl daleko a až se rozloučíme, bude vědět, kde mě má najít. To za trochu únavy určitě stálo. Teď jsem však vstal a tázavě na ni pohlédl, jestli se ještě kousek někam vydáme. Měl bych potom už asi začít směřovat zase domů, ovšem chtěl jsem ten moment ještě alespoň o chvíli oddálit.

//Ageron přes Severní Galtavar

Zmáčený až za ušima a stále rozesmátý jsem sledoval Lilac, jak se vypravila po prkně. Ani ona příliš daleko nedošla, dřevěné trosky byly zkrátka moc vratké, než aby se na nich vlčí tlapy udržely. Stačily dva krůčky a vlčice už se řítila do "moře", ve kterém našla svou jistou zkázu. Nepochybně by to bylo mnohem zábavnější, kdyby to ve mně neevokovalo vzpomínky na nepříjemné události, avšak ty jsem se snažil zaplašit. Raději jsem dál hrál naši hru. Hleděl jsem na Lilac s přimhouřenýma očima a nakrčeným čelem jako přísný pirát. Mávající oháňka a neustále pocukávající koutky mi celkový dojem dost kazily a když se na hladinu nejdřív vyvalily bublinky a potom celá vlčice, přestal jsem raději dělat šaška a rozesmál jsem se.
Když se má pirátská kolegyně vydrápala zpátky na břeh, schytal jsem pořádnou spršku. Na oko dotčeně jsem se také oklepal, ale popravdě to bylo celkem příjemné osvěžení. Den začínal být pořádně horký. Na její díky jsem se široce usmál a pokýval hlavou. "Taky," poslal jsem k Lilac jen krátkou myšlenku, což šlo skutečně snadno. Abych tomu jedinému slovu dodal trochu na váze, radostně jsem přešlápl a poskočil. Také jsem si naše pirátské dobrodružství užil. Byla to skutečně zábava.

Lilac byla mrštná jako lasička, kdyby opravdu chtěla, nejspíš by mi prostě frnkla a já bych neměl šanci ji chytit. Takové kličky jako ona bych rozhodně házet nedokázal, já se prostě valil tam, kam jsem byl nasměrován a moc se s tím dělat nedalo. Ovšem svoje esa v rukávu jsem taky měl a když jsem do menší vlčice šťouchl, skutálela se na zem jako nic. Vrhl jsem po ní trochu ustaraným pohledem - ne, že bych do ní hrcnul takovou příšernou silou, že by se jí něco mělo stát, ale chtěl jsem si být jistý, že se jí nic nestalo - ovšem když se rozchechtala, taky se mi na tváři objevil úsměv, poskočil jsem kolem jako rozjívené hříbě a oháňka mi vlála jako vítězný prapor.
Zubil jsem se na Lilac, která uznala svou porážku. Jenže každý čin má své následky. Konec konců, máma mě přece jako malého učila, že s holkama se prát nemám. Tohle sice nebyla žádná opravdová rvačka, ale přesto mě musel nutně stihnout trest. Ten vlčice vymyslela vzápětí. Přehnaně dramaticky jsem se chytil za hlavu, jako že je to tedy vážně hodně kruté potrestání. Mohl jsem ještě padnout na kolena a prosit o odpuštění, avšak jistě by mi to nebylo moc platné. Ploužil jsem se tedy k "prknu", jako bych šel vážně na porážku a vrhal jsem přitom do všech stran zhrzenými pohledy a vůbec dělal všelijaké šaškárny, abych nemusel myslet na to, že v hloubi duše se zase už doopravdy trochu bojím, třebaže vody v místě, kde "prkno" leželo bylo sotva na namočení tlapek.
Vykročil jsem po největším kusu dřeva, který zůstal z nebohého voru, jenže ouha. Ty trosky byly ještě méně stabilní, než moje plavidlo, a to už bylo vážně co říct. Jakmile jsem na to takzvané prkno vkročil, povážlivě se rozhoupalo. Vší silou jsem vyvažoval, aby se nepřevrhlo. Podařilo se mi trochu ustálit, odhodlal jsem se proto k dalšímu kroku a... a bylo to! Celý kus dřeva se překulil doleva a já s ním. Plácl jsem sebou na mělčinu, spíš ještě do bláta, než do vody, až mi tlapy vyletěly k nebi. Rozesmál jsem se a začal se hrabat na nohy. Otřepal jsem si snad větší část bláta z kožichu a pořád ještě rozesmátě namířil tlapkou na Lilac a potom na dřevo. Byla to snad dosti jasná výzva - chtěl jsem vidět, jak by se s tímhle úkolem poprala ona. Tenhle trest byl totiž v tomto podání spíš zkouškou rovnováhy, než čímkoliv jiným. Ocas mi pořád vlál sem tam. Vážně jsem byl rád, že jsem na Lilac opět narazil. Tolik zábavy jsem si neužil už dlouho!

To se mi to povedlo! Nejen, že z voru zbyla jen hromádka dřeva, takže už se na něm neprojede nikdy nikdo, ještě navíc jsem Lilac velice důkladně pokropil. Poněkud jsem se zhrozil, vlčice se však naštěstí neurazila, místo toho se rozesmála na celé kolo, až to vypadalo, že sotva popadá dech. Váhavě jsem zahoupal ocasem a pousmál se. Byl bych se asi také rozesmál, kdybych ještě nebyl celý rozklepaný, neb jsem musel uznat, že to celé bylo dost komické. A jak vtipně to muselo vypadat z perspektivy Lilac? Přivalil jsem se na vlně, rozmlátil vor a ještě nás oba zmáčel až za ušima. Ani jsem radši nechtěl vědět, jak jsem se přitom tvářil. Zato jsem věděl, že teď se asi tvářím ne zrovna radostně. Nechtěl jsem kazit všeobecně panující dobrou náladu, ale chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal vzpamatovat ze zážitku na jezeře.
Lilac ale nemínila na nic čekat. Vrhla se přímo do útoku. Prohnula se v zádech s oháňkou vlající k obloze a bylo jasné, že se chce pustit do boje s kapitánem lodi. Bývalým kapitánem, tedy. Bývalým kapitánem bývalé lodi. Tomu už jsem se prostě zasmát musel. Poskočil jsem tak jako ona a rovněž protáhl přední tlapy kupředu na znamení, že její výzvu přijímám. Lilac skákala kolem mrštně jako laňka, což jsem jí mohl jen závidět. Takové manévry by se mi nepoštěstily ani za mladších let, vždycky jsem byl spíš tank, co se někam nezastavitelně valí a taky se jen tak na zem nesloží. Když po mě tedy vlčice skočila, zakolísal jsem, ale povedlo se mi udržet na nohou - už jsem ale neunikl štípanci do tváře. Ohnal jsem se taky, ale nezasáhl jsem nic, Lilac už byla zase v tahu. Hromotluckým skokem jsem se vrhl za ní, abych co nejrychleji překonal vzdálenost, co nás dělila a mohl jí taky uštědřit nějaký ten štulec. I když opatrně, nechtěl bych jí svou obří prackou urazit hlavu nebo něco podobného. Se zubisky hravě vyceněnými jsem přiskočil ještě blíž a drcl Lilac do ramene svým širokým bokem. Taky jsem se ji snažil povalit, jako předtím ona mě.

Vor se vzdaloval od břehu rychlostí, která mi přišla závratná. Za chvíli jsem musel být od břehu nejmíň dvacet metrů, pode mnou se otvírala nedozírná hlubina a vlny hrozily, že za chvíli můj vor převrhnou a stáhnou mě dolů, do tmavých vod oceánu...! Je to jezero, ne oceán, připomněl jsem si, ale příliš to nepomáhalo. A voda je mělká a břeh je přímo támhle... Hulákání Lilac ke mně doléhalo jen okrajově. Jak se teď dostanu zpátky? úpěl jsem v duchu, pevně se držel voru a vtom... vtom mi to došlo. Jakto, že jsem byl tak hloupý? Přece dokážu ovládat vodu! Mohl jsem se jí bát, ale poslouchat by mě stejně, jako dřív. Zasoustředil jsem se a po jezeře se rozběhly vlny, které mou bárku postrkovaly zpátky ke břehu. V samém rozrušení jsem to trochu přehnal, protože i tahle magie se jevila mnohem silnější, než předtím, takže se loď ke břehu rozjela docela závratnou rychlostí. A to od něj zase tak daleko vážně nebyla. Bylo tedy okamžitě jasné, že ztroskotáme. Když jsem to viděl, konečně jsem se odhodlal k pohybu. Vyskočil jsem z voru přímo na břeh chvíli předtím, než ubohá loďka najela na mělčinu a velice nevzrušujícím způsobem se rozpadla na jednotlivé klacky. Otřepal jsem se od hlavy po ocas, abych ze sebe setřásl ten hrozný pocit, a věnoval Lilac skleslý úsměv. To se zrovna moc nepovedlo. A z loďky zbyly smutné trosky, takže si ji vlčice ani nemohla vyzkoušet. Aspoň, že se mi nepovedlo utopit. Při pohledu na teď už opět klidnou hladinu jezera jsem se trochu styděl, že jsem tak vyšiloval. Jenže na voru všechno vypadalo docela jinak!

Ryby požíraly všechno, co jsme jim do vody naházeli. Popravdě toho zase tak moc nebylo, ale aspoň to měly bez práce. Kdyby mě nějaký obr z nebes začal zasypávat jídlem, taky bych si nestěžoval, že jsem toho dostal málo. Nenápadně jsem vzhlédl k nebi, jestli ke mně jako čistě náhodou nějaká flákota přece jen neletí, ale asi jsem měl smůlu.
Pokusil jsem se poté Lilac předat skrze myšlenkovou komunikaci své jméno a skutečně se mi to povedlo. Vlčice ho nadšeně vyjekla, až jsem se musel široce usmát a zvesela zamáchat oháňkou. Ano, fungovalo to! Až podezřele dobře. Ne, že bych si stěžoval, ale byla to trochu podivnost. Lilac však měla teorii, která dávala celkem smysl. Zamyšleně jsem nad tím pokýval hlavou, jako že je to možné. Nejspíš jsem prostě v té magii získával cvik. Třeba se o to přičinil i Život, když jsem ho navštívil, slíbil že mi s magií pomůže - jistý jsem si byl jen tím, že dílo Smrti to nebude. Proč by mi pomáhala ona? Prozatím jsem k Lilac další myšlenky nevysílal, chtěl jsem šetřit magické síly, kdybych měl něco podstatného, co potřebuju sdělit. Trochu moc jsem se možná zadumal a přestal k ní vlastně vysílat jakékoliv signály, na chvilku jsem se ztratil v myšlenkách a tlapy mi přitom jednaly jaksi o vlastní vůli.
Lilac si toho pochopitelně všimla a nazvala mou plácanici z vyplaveného dřeva vorem. Pohlédl jsem na ni možná trochu vyděšeně - byl to vor? Nechtěl jsem vor! Nebo chtěl...? Pokrčil jsem rameny, vlastně jsem nevěděl, co to stavím. Nebo že vůbec něco. Naslouchal jsem jejímu příběhu s neskrývaným zájmem. Znělo to jako velké dobrodružství, ovšem konec nebyl tak šťastný. Svěsil jsem uši, když Lilac zmínila, že ne všichni se vrátili a že i jí se stalo cosi strašného. Jenže ona o tom mluvila s úsměvem, ledabyle, jako by to všechno už dávno vzala voda. Opravdu to pro Lilac bylo tak snadné? Mně se stalo něco podobného, tehdy v oceánu, ale asi ani při nejlepší vůli bych nad tím nedokázal takhle mávnout tlapou. A i když jsem se vážně objevil jinde, puf, mělo to svoje následky. Třeba strach z vody. "Hlavně, že jsi zpět," vyslal jsem k Lilac co možná nejkratší myšlenku, protože jsem cítil, že když to budu přehánět, koleduju si o pořádný bolehlav. Chtěl jsem se ale k jejímu příběhu alespoň nějak vyjádřit.
Pak se má pozornost soustředila na vor. Tedy, byly to jen dva kusy dřeva u sebe, moc se tomu zatím nedalo říkat vor. Rozlehlé jezero mě děsilo. Třeba by to ale mohlo pomoct, vydat se na vodu na nějakém plavidle? Chtěl jsem ten strach překonat... třeba by to na voru bylo snazší. Proto jsem pomalu přikývl a váhavě se na Lilac pousmál, když mě přesvědčovala, že utopit mne nenechá. Bylo zřejmé, že si celou věcí nejsem moc jistý, ale míním to aspoň zkusit. Přitáhl jsem pár dalších mokrých klacků a větví a celé se to pokoušel nějak zaklínit do sebe, aby se loďka nerozpadla při prvním zásahu vlny. Stejně to plavidlo, které vzniklo, vypadalo chatrně až hrůza a bylo asi tak akorát velké, abych se na něj vlezl. Kdyby se chtěla Lilac projet taky, nejspíš bychom se museli vystřídat. Sobecky jsem se ale rozhodl ukrást si pro sebe první jízdu, dokud jsem měl alespoň nějaké odhodlání.
Postrčil jsem vratkou loďku po břehu, ohlédl jsem se přes rameno na Lilac a lehce zoufale se na ni usmál. Tohle je tak hrozně hloupý nápad, blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy jsem se odrazil, abych naskočil na vor a zároveň ho poslal na vodu. Loďka se rozhoupala, pár menších klacků odpadlo, ale vydržela a pozvolna odplouvala od břehu. Zoufale jsem zarýval drápy do mokrého dřeva a vyjeveně hleděl na Lilac, která byla možná dva metry daleko, ale mě to připadalo, jako bych na ni hleděl přes širé moře. Srdce se mi rozbušilo, žaludek jsem měl rázem zamotaný do uzlu a neodvažoval jsem ani přenést váhu, abych své plavidlo nepřevrhnul a nesvalil se do nedozírné hlubiny (tak přibližně dvaceti centimetrů). Proč jsem to udělal? pomyslel jsem si, zatímco břeh se dál vzdaloval vyloženě šnečí rychlostí, která si určitě nežádala tak přehnanou reakci.

//Medvědí jezírka přes Mahtaë sever

Lilac halekala na celé kolo svůj pirátský popěvek. Rád bych se k ní přidal, ale bohužel jsem ji za chůze nemohl doprovázet ani mlácením klacku do stromu nebo něčím podobným, tudíž se musela spokojit s mým neohrabaným tanečním číslem. Nebudeme si nic nalhávat, vypadal jsem přitom jako opilý medvěd, ale koho to zajímalo? Hlavně, že jsme se bavili! Po špatné náladě nezůstalo ani stopy, drobný deštík, který se snášel z nebe, spíše osvěžoval, než aby byl vlezlý a nepříjemný a na obloze díky němu zářila krásně barevná duha. Všechno bylo zkrátka super a parádní.
Ještě tak, kdyby se mi tolik nepříčil pohled na vodní hladinu velikého jezera. Ten výhled byl krásný, ale stahovalo se mi z něj hrdlo. Zmizí tyhle pocity vůbec někdy? Musím se uklidnit a trochu se sebrat, napomenul jsem se. Naštěstí tu se mnou byla Lilac, které se docela dobře dařilo přivádět mě na jiné myšlenky. Pohled na ryby pod hladinou mě spíš nutil slintat a myslet na večeři, než aby mě napadlo krmit je, ale byla to zajímavá myšlenka. Když se hezky vykrmí, budou pak ještě větší a chutnější... Pokrčil jsem tedy rameny: proč ne? Lilac se už pouštěla do lovení motýla. Také jsem se rozhlížel, co bych mohl rybám nabídnout. Kolem jezera kroužila spousta nohatých komárů a jiného létavého hmyzu. Kdybych se je snažil pochytat do tlamy, nejspíš bych je spolykal, takže jsem se začal kolem sebe rozmachovat tlapou jako větrný mlýn. Většinu hmyzu jsem beznadějně minul, ovšem pár nešťastníků se mi podařilo srazit na vodní hladinu.
Nějak jsem do toho zažral, vytrhla mne až Lilac s otázkou, kterou jsem moc nečekal, ale vlastně dávala smysl. Magie myšlenek toho mohla hodně usnadnit, jenže vštěpovat svoje myšlenky ostatním do hlavy bylo hrozně namáhavé. To mi docela vadilo. Nebylo příjemné trpět bolehlavem pokaždé, když jsem se pokoušel někomu něco říct. Pokýval jsem pomalu hlavou, ale přitom jsem přední tlapku podržel jen malý kousek nad zemí, abych naznačil trošku. Se jménem jsem jí však vyhovět dokázal. Usmál jsem se a pokýval hlavou, načež jsem k vlčici soustředně vyslal své jméno: "Erlend." Šlo to snadno, mnohem snáz, než obvykle. To mě trochu zarazilo. Ne, že bych nebyl rád, ale bylo mi to trochu podezřelé. Že by moje magie sílila? "Posílání myšlenek je většinou složité," poslal jsem Lilac zkusmo trochu delší vzkaz, jen abych si ověřil, že se nepletu. Někde v polovině věty jsem to už ucítil, to známé bodnutí za očima. Přesto jsem čekal, že to bude mnohem horší. Zvláštní, strkal jsem zamyšleně tlapou do velkého kusu vyplaveného dřeva, které se díky tomu kousek po kousku sunulu ke kusu druhému, jako bych se snad chystal postavit nějaký vor. Popravdě jsem ale o ničem podobném vůbec nepřemýšlel, dumal jsem nad tím, proč najednou moje magie funguje o tolik líp.

Sic to stálo určitou námahu, ale náramek se mohl vrátit k právoplatné majitelce, která na něj už čekala. Oháňka mi nadále vlála jako prapor (nebo vlajka na pirátské lodi?), když jsem sledoval, jak si Lilac náramek nasazuje na tlapku. Věděl jsem, že korunku si sám nenasadím, když jsem ji našel, musel mi s tím pomáhat Adiram, tudíž jsem se předem připravoval, že budu vlčici muset požádat o pomoc. Lilac ovšem byla o krok napřed. Zvedla korunku a už mi ji strkala na čelo. Jen jsem trochu sklopil hlavu a trpělivě čekal, až se jí podaří mi tam ozdobu naaranžovat. Podařilo se jí to celkem snadno. Rozhodně snáz, než kdybych se o to snažil já. Vděčně jsem jí pokývl hlavou. "Díky," pomyslel jsem si, ani mi nedošlo, že jsem k ní tu myšlenku vyslal a ona ji mohla zachytit. Nedoprovázela to taková únava, na jakou jsem byl zvyklý, tudíž jsem si zafungování magie vůbec nepovšimnul.
Lilac měla nejspíš plnou hlavu nápadů. Nevadilo mi nechat se odsunout do pozice následovníka a nechat vlčici, aby byla kapitánkou naší pirátské výpravy. Menší jezírka tady mi sice vyhovovala, stačila mi přímo bohatě, ale nechtěl jsem, aby mě tady Lilac nechala a zmizela hledat větší louži sama. Rozhodně jsem však zakroutil hlavou, když se ptala, jestli neplavu. Bohužel už to tak nejspíš mělo být. Dřív jsem měl vodu rád, ale teď se všechno změnilo... už jen při zaznění slova "oceán" se mi chtělo plakat nebo zvracet nebo možná obojí. Viditelně jsem se při tom otřásl, abych dal jasně najevo, že o plavání nemám nejmenší zájem a o moře už vůbec ne. Byl jsem však ujištěn, že plavat nebude třeba a tak jsem obavy pokud možno odstrčil do pozadí a rozběhl se za Lilac, která si prozpěvovala veselou písničku. To jsem já dost dobře dělat nemohl, ale zubil jsem se na celé kolo. Trochu mi to připomínalo dávno minulé dny s vlčaty v bývalé smečce. Eira si taky pořád něco prozpěvovala. Když už jsem nemohl přispět pěveckým talentem, alespoň jsem se taky za chůze vlnil a pohupoval sem tam. Můj rytmus byl úplně mimo a muselo to vypadat dost komicky, ale mně to bylo fuk. Bavil jsem se.

//VVJ přes Mahtaë