Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(limbo v rámci Halloweenu)

Jen pomalu jsem se probouzel z hlubokého spánku. Nechtělo se mi příliš vstávat. Cítil jsem, že ležím v objetí svěží trávy a do kožichu se mi opírá příjemně hřejivé sluníčko, které prohřívalo moje zkřehlé tělo. Kdoví, jak dlouho jsem tam lenošně ležel, probuzený jen napůl, než mne konečně šimrání na čenichu probralo docela. Zafrkal jsem, otevřel oči a zamžoural na berušku lezoucí po mém čenichu. Přimhouřil jsem oči. Něco tu nehrálo. Beruška. Na mém čenichu. Pozvedl jsem hlavu a tečkovaného broučka opatrně smetl ze svého nosu. Ležel jsem na krásné rozkvetlé louce, vypadalo to na nádherný jarní den. Na scenérii jsem si stěžovat nemohl, ale něco bylo špatně. Vůbec jsem tuhle louku nepoznával. Určitě to nebylo to místo, kde jsem usnul. Naposledy jsem byl... U moře s Alfredem. Skočil jsem za ním a pak... Co bylo pak jsem si úplně přesně nepamatoval, jen zmatené útržky se mi objevovaly v mysli. Spousta vody, vysoké vlny, nesmírný chlad. Tady ale chlad nebyl. Ani voda. Necítil jsem se vyčerpaný a nic mne nebolelo, bylo mi vlastně docela dobře, i když uvnitř sebe jsem vnímal jakousi zvláštní prázdnotu, které jsem si nikdy dříve nevšiml. Ale kde jsem se to jen octl?
Vstal jsem a rozhlédl se kolem. Louka se zdála nekonečná a kromě vůně květin se nad ní vznášely ještě i další pachy. Poznával jsem je a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem po okolí siluety vlků. Než jsem ale ke kterékoliv z nich vykročil, přejel jsem očima trávu kolem sebe. Kam se poděl můj ryšavý společník? Alfredo, zavolal jsem v duchu a ucítil zvláštní zaškrábání v hrdle, jako by se ta slova snažila vydrat ven. Odkašlal jsem si. "Haló?" pronesl jsem chraplavě do ticha a překvapeně zamrkal nad zvukem vlastního hlasu. Zněl mi zvláštně, nezvykle, ale... zněl. Opravdu zněl. "Haló?" zkusil jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Chrapot se trochu pročistil. Mohl jsem tu mluvit? V naprostém úžasu a s houpající se oháňkou jsem si to namířil k vlčí siluetě, která byla nejblíže. Poznával jsem ji, samozřejmě. Její vůně mi přinášela klid a nikdy bych nemohl zapomenout tu milovanou tvář, kterou jsem již dlouhé roky neviděl, ale kterou jsem si dodnes dokázal přesně vybavit. "Ahoj, mami," broukl jsem, když jsem se k ní se širokým úsměvem přiblížil. Ona se ale ani neohlédla. Jen dál upírala zrak kamsi k nebesům.

//Javorový les

Začínalo divné temné ráno. Slunce jako by nevydávalo žádné světlo. Netušil jsem, proč tomu tak je, a bylo mi to jedno. Divné počasí jen přispívalo k úzkosti, která se na mě snášela, když jsem udýchaným poklusem doháněl ryšavého vlka, který se potácel a klopýtal napřed. Mysli, mysli, mysli, ty starý pitomče, snažil jsem se horečně vymyslet něco, cokoliv, čím bych mohl odvrátit Alfredův nevyhnutelný osud. Už jsem se nesnažil ho v duchu oslovit. Nemohl jsem ho nutit, aby na mé myšlenky plýtval silami. Musel si je šetřit pro sebe. Aby se mohl uzdravit. U moře se zastavíme a pak... pak na to přijdu. Slova vlčice, která se nazvala vahami smrti, mi přitom nepříjemně rezonovaly na pozadí mysli. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému, může se se zlou potázat. Ale copak jsme to měli prostě vzdát?
Výhled na moře se otevřel před námi a byl vskutku dechberoucí. Škoda, že jsem tu krásu nedokázal pořádně ocenit. Vrhl jsem k neviditelnému obzoru v nekonečné dálce jen rychlý pohled plný údivu, než jsem své modré zraky opět stočil k Alfredovi. Leželn na břehu, v očích se mu leskly slzy a celá jeho tvář sebou zvláštně škubala. Z tlamy mu tekly sliny. Vypadal... smířeně? Ztraceně? Něco z obojího? Když jsem si ho teď pořádně prohlédl, odhodlání k nápravě toho, co bylo špatně, mě opouštělo. Každému, kdo měl oči, to muselo být jasné. Nedá se nic dělat. Je moc pozdě. Nechtěl jsem si to připouštět, avšak pravda se jevila jasně přímo před mýma očima. Těžce na mne doléhala jako těžký ledový plášť. Ztěžka jsem si sedl vedle něj a pomalu přikývl. Jistě, že s ním počkám. Nemohl teď být přece sám. Věděl jsem, že jsem pro něj vlastně téměř úplným cizincem, ale pořád to jistě bylo lepší, než umírat úplně osamocen. Také bych chtěl po svém boku někoho mít a tohle... tohle nejspíš bylo vážně to jediné, co jsem v tuhle chvíli mohl pro mladíka udělat.
Bolelo mne u srdce sledovat, jak tam Alfredo jen leží a síly z něj vyprchávají téměř před očima. I kdyby existoval nějaký lék, já ho neznal a i kdybych ho znal, bylo pozdě. Všechno uvnitř mne se bolestivě svíjelo touhou udělat něco, cokoliv, celé mé útroby se svíraly bolestí nad nespravedlností života. Přiměl jsem se ale jen klidně sedět a veškerou silou vůle jsem bojoval se slzami deroucími se mi do očí. Když ale ryšavý vlk položil onu otázku, tak nevinnou a možná proto tak neskutečně srdceryvnou, už jsem to nevydržel. Z hrdla se mi vydral přidušený vzlyk, když jsem přikyvoval. Jistě, že mám. Ale já už si světa užil tolik... To ty bys měl taky. Měl bys běhat, skákat, lovit, objevovat, milovat a dýchat a prožívat... A místo toho ležel tady, na pokraji smrti, protože takový už život byl a nikdo nikdy nemohl vědět, kdy se ten jeho nachýlí ke konci. Dávno jsem tu pravdu znal a přesto... přesto bylo tak těžké ji přijmout. Svezl jsem se ze sedu do lehu vedle Alfreda, jemně jsem čenichem přejel po jeho tváři. Viděl jsem, že už nemá sil. Konec byl blízko, skoro jsem cítil chlad Smrti, která už musela obcházet kolem. Ona, nebo možná Váhy. Zkroutil jsem tvář do čehosi, co bylo smutnou parodií úsměvu, když se Alfredo pokusil o poslední vtip. Nebylo mi do smíchu, ale chtěl jsem se alespoň pokusit. Třeba by raději viděl někoho, kdo se usmívá, než mou uplakanou usoplenou tvář. Nevěděl jsem ale, co by rád nebo nerad. Nebylo nám dáno se blíže seznámit. Teď už to nedoženeme, blesklo mi hlavou a vytryskly mi další slzy, navzdory veškerým mým přáním.
A náhle... náhle se zrzavý vlk zvedl na nohy. Nevěřil bych, že je to možné, ale stalo se to. Pozvedl jsem hlavu, tázavě nastražil uši. "Alfredo?" Rozklopýtal se k moři a já bych v tu chvíli dal cokoliv za to, abych na něj mohl křiknout a zarazit ho. Než jsem se v tom samém šoku vyškrábal na nohy, on už padal do vln. Ne! Vrhl jsem se vpřed. Ještě v něm byl život! Ještě se může zachránit! Ale to se nestane, pokud se teď utopí. Skočil jsem do studených vln v místech, kde ryšavý kožich zmizel pod vodou, ale nic jsem neviděl. Nikoho. Moře jako by ho úplně pohltilo. Takhle nemysli, okřikl jsem sám sebe. Někde tu musí být! Vypínal jsem svou nově nabytou magii v naději, že zachytím Alfredovu mysl a ta mi napoví, ale nacházel jsem jen chladnou, hrozivou prázdnotu.
Dno pod mýma nohama rychle zmizelo a octl jsem se v objetí nekonečných vln. Nebál jsem se ale o sebe. Byl jsem dobrý plavec. Jenže v moři jsem nikdy neplaval. Neznal jsem jeho zrádnosti ani záludnost temných hlubin. Neměl jsem ponětí o jeho proudech, pro které vlčí tělo nebylo žádnou překážkou. Nedával jsem pozor. Horečně jsem pátral po záblesku ryšavého kožíšku, ale nenacházel jsem vůbec nic. Obrátil jsem se zpět k pobřeží s myšlenkou, že ho možná vlny vyhodily zpět či že nějak dokázal na břeh doplavat sám, avšak zjistil jsem, že jsem od břehu mnohem, mnohem dál, než se zdálo možné. Teprve tehdy se ozval strach a zdravý rozum. Jestli jsem měl mít dost sil dostat se zpět na břeh, musel jsem zpět vyrazit teď. Ale ať jsem pádloval tlapami, jak jsem chtěl, nic se nedělo. Zdálo se, že pobřeží je pořád stejně daleko či že se ještě vzdaluje. Byl jsem tažen neviditelnou silou pryč, dál a dál na širé moře. Alfredo! zavolal jsem v duchu ještě jednou zoufale, ale jedinou odpovědí mi bylo hučení vln, se kterými bylo těžší a těžší bojovat. Jakmile se mi první přelila přes hlavu a já si nabral plnou tlamu a čenich slané vody, zaplavilo mne hrůzné poznání. Nezachráním Alfreda a nezachráním sebe. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému... Další vlna mě zatlačila dolů. Zalapal jsem po dechu a do plic mi natekla další voda. Kašlal jsem a frkal, v panice šlapal vodu, ale hladina se ode mne pokaždé vzdálila víc a víc a bylo těžší a těžší se na ni vrátit. Rychle mi docházely síly. Moře bylo mnohem silnější než já. Naposledy jsem se vyhrabal na hladinu, nadechl se, pohlédl k šedočerné obloze a zahlédl na ní bílého racka. Jak je volný, pomyslel jsem si nesmyslně, než mne další vlna zatlačila dolů. Snažil jsem se opět vyplavat k hladině, ale marně. Mé tlapy se staly jen bezmocnými kusy dřeva. Klesal jsem. Hlouběji, hlouběji... Baghý nebude vědět, proč jsem se nevrátil domů, bleskla mi hlavou poslední souvislá myšlenka. Zoufale jsem se nadechl a nabral jen vodu. Stmívalo se. Byla už zase noc? Možná ano, protože se mi zavíraly oči. Měl bych spát. To bych měl. Vědomí ode mne odplouvalo, odnášeno vlnami oceánu. Stejně jako mé tělo. To ale bylo v pořádku. Už jsem ho neměl na nic potřebovat. Už nikdy.

//Mahtaë jih přes Úzkou rokli

Připadalo mi, že kráčíme vpřed nejen prostorem, ale i časem, jako bychom vcházeli hlouběji a hlouběji do náručí podzimu. Jak přibývalo listnatých stromů kolem, byly zřetelnější i jejich barvy a větve, které byly holejší a holejší. Přesto se mnoho lístků ještě statečně drželo na javorech. Kráčeli jsme vpřed dál a dál. Alfredo nechtěl zastavovat a tak jsem nezastavoval ani já. Možná jsme ani zastavit nemohli. Kolem lesa, kam jsme právě vkročili, jako by se cosi vznášelo. Něco, co jsem nedokázal úplně popsat. Nebyl to pach nebo chlad, byl to spíš jen... pocit. Někdo tu vyčkával. Nebo něco. A naše kroky nepochybně vedly přímo tím směrem, skrze trnité větvičky, které se mi zachytávaly do kožichu. Cestou jsem z keříků ožral pár šípků, abych si aspoň nějak vynahradil fakt, že nejspíš budu kusy větviček vytahovat z husté srsti ještě na Vánoce, takže jsem za Alfredem trochu zaostal. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal, když mi zmizel za dalším křovím, jenže tam se on zarazil a couvl, zatímco já se pořád ještě pomalu pohyboval vpřed. Vrazili jsme do sebe a já už nasazoval tázavý výraz, abych zjistil, co Alfreda tak zarazilo, když jsem to spatřil také. Tedy... vlastně ji.
Stála tam vlčice, která už na první pohled naháněla hrůzu. Jedno oko jí zářilo jedovatou zelení, ale místo druhého upírala vpřed jen prázdný důlek. Pod kožichem barvy plísně jí prosvítala bílá lebka, přední tlapa nebyla ničím víc, než kostatným pařátem. Nasucho jsem polkl. Vešli jsme snad do náručí některého ze zdejších bohů? Musela patřit mezi místní nadpřirozené entity. Vyzařovala z ní veliká moc. Byla ale dobrá, nebo byla zlá? Naháněla mi strach, avšak... nezdála se být nebezpečná. Nevyhrožovala. Neježila se ani nevrčela jako Smrt, ale ani z ní nevyzařovala laskavost jako ze Života nebo Vlčíška. Navíc se její pozornost soustředila hlavně na Alfreda. Prohlížela si ho, zkoumala ho, o mne sotva zavadila pohledem. Úzkostně jsem skákal pohledem z jednoho na druhého a poslouchal, co mu záhadná vlčice povídá. Cože? Vytřeštil jsem oči, když pronesla, že Alfredem koluje smrtící pavoučí jed. Zrzek jako by to ani nezanamenal, ale moje útroby zachvátil chlad. Zabíjí ho? Ale přece... to tedy prostě umře? Něco musí jít dělat. Podivná vlčice ke mne konečně vzhlédla, probodla mne pohledem skrz naskrz, až mi bylo jasné, že musela slyšet mé myšlenky. Nic ale neříkala. Zatím ne. Dál se soustředila na Alfreda, který... chtěl vidět moře. To jediné ho zajímalo, zatímco mně se v krku dělal knedlík. Copak se už tolik smířil se svým osudem? Nebo nerozuměl tomu, co mu vlčice právě řekla? Nějak to zastavíme. Je tak mladý... takový milý, zdvořilý vlk. Nemůže jen tak umřít. Pavouk pokousal i mne, ale to jsem si v tu chvíli ani neuvědomoval. Já se cítil v pořádku, rána už skoro ani neštípala.
Než jsem se nadál a vzpamatoval, ryšavý vlk už si to mířil pryč. "Alfredo, počkej!" Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale zarazil mě její hlas. "Ty počkej, Erlende," oslovila mne jménem, což mne donutilo strnout na místě. Otočil jsem se k ní. "Ano?" "Všichni jednou zemřou. To je fakt, který už dávno znáš. Kdo vzdoruje nevyhnutelnému, sám se může se zlou potázat." Svěsil jsem uši, pak celou hlavu. Jistě, že jsem věděl, že smrt čeká každého. To ale neznamenalo, že bylo snadné se s tím smířit. Alfredo byl moc mladý na to, aby prostě jen tak umřel. "Smrt si nevybírá. Není zákeřná, nemstí se. Prostě je." "A ty? Kdo... jsi ty?" zvedl jsem pohled k tomu jedinému žhnoucímu oku. "Já jsem její váhy," opáčila vlčice a jediným pohybem, který byl stejně ladný jako hrůzný, zmizela v křoví, pryč z dohledu. V hlavě mi hučelo jako v úlu, ale už jsem vlčici hledat nešel. Přidal jsem do klusu, abych dohnal Alfreda, který mi mezitím zmizel. "Alfredo! Počkej!" Srdce se mi svíralo. Musí to jít nějak zastavit, napravit, něco se musí dát dělat.

//Přímořské pláně

//Východní hvozd přes Mahtaë sever

Krajina kolem nás ubíhala pomalu, ale jistě. Den se skláněl k večeru a znatelně se ochlazovalo, ale mému hustému kožichu to spíš vyhovovalo, než překáželo. Alfredo zatím mluvil o moři a o tom, jak bylo krásné. Magické. S mírným úsměvem jsem přikývl. Chápal jsem, že se chce vrátit. Ač možná nebylo nejmoudřejší se na tuhle výpravu vydávat a mínil jsem Alfreda doprovodit hlavně z obavy o jeho zdraví, lhal bych, kdybych tvrdil, že mne možnost spatřit moře také alespoň trochu nenadchla. Líbila se mi vlastně docela hodně. Voda byla konec konců můj živel a přál jsem si moře spatřit už dlouho. Jen jsem se k tomu nikdy nepropracoval. Třeba se mi to mělo poštěstit teď. Pohupoval jsem si za chůze lehce ocasem a myslel na moře, obavy se mi pro tu chvíli trochu vzdálily.
Kroky nás vedly kolem řeky, pak přes ní a její studené vody až na druhou stranu ke krajům, které mi byly povědomé jen velmi matně, pokud vůbec. Alfredo mne ujistil, že má přítomnost nijak nepřekáží a rovněž, že ještě nechce zastavit. Ještě ne. Chtěl pokračovat dál a já jen přikývl. Jak už bylo ujasněno, proučet jsem mu nemohl. Měl přece vlastní rozum, nebo ne? A co nejhoršího by se vůbec mohlo stát? "Dobrá. Tak tedy kupředu," rozšířil jsem lehce úsměv na své tváři.

//Javorový les přes Úzkou rokli

//Narvinij přes Midiam

Kráčeli jsme pomalým tempem přes lesy a řeky. Častokrát jsme zastavovali, aby Alfredo mohl popadnout dech a já na něj hleděl s rostoucí starostí ve tváři. Nevypadá vůbec dobře, pomyslel jsem si, ani jsem si neuvědomoval, že ryšavý nejspíš může zachytit všechny mé myšlenky, ne jen ty, které k němu přímo směřuji. Nechtěl a nemohl jsem vlkovi nakazovat, že by možná měl zastavit na delší chvíli a odpočinout si pořádně, sám přece jistě věděl, na co se cítí, ale i tak mi to dělalo starosti. Únava z něj přímo sálala do všech stran.
Když jsem ale v duchu zmínil Borůvkovou smečku, Alfredo náhle obživl a v očích se mu rozsvítila potěšená jiskra. Znal tedy naši smečku! Rovněž jsem roztáhl tlamu do úsměvu a zamával ocasem. Heather jsem sice neznal, ale Blueberryho ano, třebaže jsem ho potkal nejspíš jenom jednou. Alespoň jsem si nevybavoval žádnou další příležitost, při které bychom se setkali. I tak mě ale těšilo, že zmínka mé smečky v mladíkovi probudila takovou viditelnou radost.
Cesta nás vedla dál nerovným terénem lesa a zdálo se, že povede ještě dál. "Na pobřeží jsem ještě nikdy nebyl," vyslal jsem k Alfredovi myšlenku a snažil se, aby má mysl byla co nejotevřenější a nejčitelnější, ačkoliv jsem neměl nejmenší ponětí, jestli to takhle vůbec funguje a jestli to něco mění. "Nebude vadit, když tě doprovodím?" Popravdě spíš než o pobřeží mi šlo o to, aby Alfredo někde nezkolaboval a už nevstal, ale to vědět jistě nepotřeboval. A víc očí víc vidí, pomyslel jsem si ještě pro sebe. Jeho sestra určitě jen tak nezmizela, ne? Třeba na ni narazíme cestou.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Kiërb přes Jezevčí hájek

Pomalým tempem jsme se vzdalovali od řeky. Bál jsem se, kdy budu muset Alfreda chytat, aby se opět nezřítil k zemi, ale zdálo se, že ryšavý vlk v sobě má ještě spoustu odhodlání. Sice pomalu, ale jistě se ploužil vpřed. Upřímně mi to nepříliš rychlé tempo vyhovovalo. I můj vlastní kousanec pořád pulsoval tupou bolestí, nicméně těžko jsem si mohl stěžovat, když jsem viděl, jak moc to schytal můj společník. Měl jsem ještě štěstí.
Pomyslel jsem si své jméno bez nějakých větších nadějí, že k Alfredovi dolehne, ovšem nejspíš jsem mu měl věřit víc. Opravdu mě totiž slyšel. Jeho stříbrné oči prozrazovaly magii myšlenek a uměl ji tedy nejspíš ovládat dostatečně na to, abychom se domluvili. Nebo jsem k němu já pomocí vlastní magie myšlenky sám vysílal. A nebo, což bylo asi nejpravděpodobnější, to byla určitá kombinace obojího. Tak či tak, byl jsem tomu rád. Zahoupal jsem ocasem ze strany na stranu. Za chůze se jinak beze slov domlouvalo dost těžko. "Taky mne těší," pomyslel jsem si a doufal, že používání magie Alfreda příliš nevyčerpává. Už tak toho jistě musel mít dost. Alespoň už se rozednívalo, takže se nám šlo o něco lépe a mlha už se taktéž netvářila tak hustě a neprostupně, ačkoliv úplně zmizet se jí nejspíš nechtělo. Netušil jsem ani, kam přesně míříme. Alfredovu sestru jsem nikde neviděl. Původně jsem už pomýšlel na návrat domů, ale teď to nepřicházelo v úvahu. Nechtěl jsem zraněného vlka jen tak opustit.
Ukázalo se, že přišel odněkud z jihu, z Vrbové smečky. To jméno mi nebylo vůbec povědomé, ale asi se nebylo co divit. Jižní kraje jsem prozkoumat ještě příliš nestačil. "Já jsem z Borůvkové smečky," sdělil jsem mu v duchu. "Ta sídlí... vlastně celkem nedaleko," rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil o tom, kde vlastně jsme. Pokud jsem se nepletl, pak byla Borůvka vážně prakticky za rohem, ale poslední dobou jsem měl s odhadem vzdáleností trochu problém. "Míříš teď tedy domů?" zajímal jsem se, i když to zároveň bylo i takové nepřímé doporučení. Jistě to bylo teď to nejlepší, co by mladík mohl udělat.

//Východní hvozd přes Midiam

S duchy se nedalo nijak bojovat a pokud ano, pak já netušil jak. Nebyl jsem ostatně žádným expertem, ze svého prvního setkání s duchem jsem se sotva stačil vzpamatoval, ale aspoň jsem to už někdy předtím zažil. Nemusel jsem tedy příliš dlouho přemýšlet, jestli se Alfredo náhodou nezbláznil, když náhle poulí oči do prázdna, vrčí na nikoho a přitom z něj srší hrůza a hněv skoro stejným dílem. Koho to asi viděl? Netušil jsem. Přelud se zjevil jen jemu. Mohl jsem tam jen stát, cenit zuby podobným směrem, kterým to dělal on a doufat, že funguju jako alespoň nějaká opora. Alfredo svému přeludu spílal a nadával, já občas přihodil hrubé zavrčení pro dobrou míru. Kdyby nás někdo sledoval, dost dobře to mohlo vypadat jako naprostá komedie, ale nikomu z nás dvou rozhodně do smíchu nebylo.
Náhle Alfredo vyrazil vpřed, popuzen něčím, co já neviděl ani neslyšel a vzápětí se složil k zemi. Vyrazil jsem k němu se srdcem až v krku - že bych se pletl? Mohli duchové živým ublížit? Stalo se mu něco? Sklonil jsem se až k němu a čenichem mu naléhavě šťouchl do ucha, oči vyvalené, div že mi nelezly z důlků. V tom zmatku mi chvíli trvalo uvědomit si, že vlk zhluboka oddechuje a tudíž se neodebral do říše duchů, i když vypadal dost zle. Chudákovi jsem se mu ani nedivil. Pavouci, duchové... fuj. Nebylo pochyb, že jsme se dostali do nějakých velmi zakletých končin. A zase ty omluvy. Opět jsem jen odmítavě vrtěl hlavou, že se nemá za co omlouvat, avšak jeho návrh na vzdálení se od řeky jsem přijal bez protestů. Jen jestli zvládne jít, pomyslel jsem si a starostlivě si prohlížel vyčerpaného vlka. Odpočívat ale stejně bude lepší někde jinde. Tady není chvíle klidu.
Teprve až když jsme pomalu vykročili mi došlo, že Alfredo reagoval na cosi, na co by normálně asi nikdo nereagoval. To o strašení u řeky jsem si přece jenom myslel, ne? Mohla to být náhoda, nebo že by ryšavý slyšel mé myšlenky? Nebo jsem mu tu myšlenku poslal já, dokázalo tohle to vylepšení, které mi slíbil Život? Možná už zabralo, protože zrzavého myšlenky se mi násilím netlačily do hlavy, ale teď to vytvořilo další záhadu. Momentálně ale nebyla moc podstatná. Pomalu jsem vykročil za Alfredem, jen když padla otázka na mé jméno, zastavil jsem, abych mohl zopakovat gesto vázající se k mé němotě, které předtím bylo z pochopitelných důvodů zcela přehlédnuto. Zkusmo jsem si ale pomyslel: Erlend. Třeba se něco stane. Třeba nic. Tak moc na tom ostatně nezáleželo. Vykročil jsem dál a snažil se Alfreda příliš okatě nepozorovat, třebaže jsem měl mírné obavy, aby se zase nezačal řítit k zemi.

//Narvinij přes Jezevčí hájek

Rychle jsem nabyl jistoty, že mladík nejen vypadá vyplašeně, ale že skutečně dost vyděšený je. A taky toho asi měl dost za sebou. Mrzelo mne, že jsem mu nemohl pomoci s hledáním sestry, ale celou dobu jsem tu byl sám. Navíc teď, s tou mlhou? Mohla klidně projít kolem a já bych z ní nezahlédl ani chlup. Když ryšavý náhle vyskočil a upřel pohled do křoví, vymrštil jsem se ze sedu také a zahleděl se stejným směrem. Co tam viděl? Nic tam však nebylo. Možná si s ním zahrávaly napjaté nervy. Třeba i proto tak zvláštně mluvil? Zase jsem mu nerozuměl a zase to bylo jen těch pár prvních slov. Pokusil jsem se protřepat si uši, pokud možno nenápadně, ale to šlo dost těžko, když se na mě upíraly jeho oči. Hned jsem ale ušiska zase našpicoval, když se zmínil o pavoukovi. Ve tváři se mi zjevil výraz naprostého pochopení. Přikývl jsem, jako že plně chápu. Taky jsem se s tou stvůrou setkal! A taky to mnou pěkně zamávalo. Nebylo se co divit, že byl jako na trní. Navíc to od tarantule schytal mnohem hůř, než já. Taky se mu ale podařilo pomstít. Naklonil jsem se k pavoučímu tesáku blíž a otřásl se. Příšerní tvorové. Odkud se vůbec vzali? Jakto, že pavouk může tak hrozně narůst?
Ryšavý se začal omlouvat, ale já hned zavrtěl hlavou. Nerušil mě. Byl jsem rád za společnost, jen mě mrzelo, že jsem příliš nevěděl, jak zraněnému vlku - Afredovi - pomoct. Ani s jeho ramenem, ani s hledáním sestry. Jakmile se představil, pustil jsem se do dávno známé rutiny zvedání tlapy k tlamě a vrtění hlavou, aby mu mohlo být jasné, že ze mě žádnou řeč nevyrazí, jenže to bylo zbytečné, neboť on už se na mě nedíval. Hleděl kamsi za mě a tentokrát to vážně vypadalo, že tam něco vidí. Otočil jsem se, ale nespatřil jsem nic. Ohlédl jsem se zpět na Alfreda, ale ten poplašeně couval, naprosto pohlcen hrůzou z něčeho, co jsem já neviděl. Se starostí v tváři jsem udělal krok k němu, chtěl jsem ho nějak uklidnit, avšak najednou mým tělem projela další vlna příšerného chladu. Hned mi to bylo jasné. Další duch? Ten pocit byl úplně stejný, nemohlo to jistě být nic jiného. U téhle řeky straší. Avšak tohoto jsem neviděl. Alfredo podle všeho ano, a ať už viděl kohokoliv nebo cokoliv, děsilo ho to. V mžiku jsem stál vedle něj, na té zraněné a tedy zranitelnější straně, a cenil tesáky kamsi do prostoru. Bylo mnohem snazší být hrdina, když jsem tu hrůzu neviděl, což bylo možná trochu podivné zjištění. Měl jsem ale duchů a podivností už vážně, vážně plné zuby a rovněž jsem už stačil zjistit, že ublížit nám živým asi nemůžou. Jen jsou odporně studení a nechutní.

Seděl jsem u řeky a jen stěží zpracovával své setkání s duchem. Nebo přízrakem. Nebo co to vlastně bylo. Chladu, který mi z Tulákova nehmotného těla pronikl až do morku kostí, jsem se v sychravém podzimním počasí zbaboval jen pomalu, nehledě na to, že mě pořád ještě pálilo stehno od pavoukova kousance. Nejspíš by bylo nejlepší se zvednout a prostě jít domů, zalézt do úkrytu a předstírat, že se nic z toho nestalo. Nehnul jsem se ale, zasekl jsem se na místě a hleděl do bublající řeky. Moje ubohá hlava to všechno nestíhala. Poslední dny totiž byly nějak přehnaně šílené. Duchové, pavouci, obří monstra v jezeře? Copak se svět už dočista zbláznil? Popravdě jsem trochu doufal, že tomu tak je, protože jako jediná další alternativa se nabízelo, že já jsem ten, který se zbláznil. A to bylo možná ještě strašidelnější, než všichni pavouci dohromady.
Šramot opodál mě vytrhl z úvah a konečně mě přiměl vzhlédnout od vodní hladiny. Blížila se ke mně další vlčí postava. Napjal jsem se. Vracel se snad Tulák? Ale kdepak. Z mlhy se vynořil ryšavý mladík a jako duch mi rozhodně nepřipadal. Byl to někdo živý. Namířil si to přímo ke mně, odložil zvláštní předmět, který držel v tlamě a promluvil. Překvapeně jsem zamrkal, protože jsem mu první dvě slova vůbec nerozuměl, ale rychle jsem se vzpamatoval a kývl mu na pozdrav. To, co říkal, snad byl také pozdrav, ne? Co jiného by mohl říkat... neznělo to jako otázka. Už i hluchnu? Otázky přišly vzápětí, otázky, na které jsem mohl odpovědět jen dvojím zavrtěním hlavy. Neviděl jsem tu vůbec nikoho, přinejmenším ne živého. Pak mi na čele vyvstala ustaraná vráska. Mladík nevypadal zrovna nejlépe, zněl možná poněkud vyděšeně a z ramene mu po noze stékala krev. A co byla ta věc, kterou nesl s sebou? Kývl jsem hlavou k jeho zraněné noze a upřel na něj tázavě starostlivý pohled. Byl v pořádku? Potřeboval pomoc? Možná jsem nebyl jediný, ke komu poslední dny nebyly příliš laskavé.

Nechápal jsem to. Co se to právě stalo? Převalil jsem se z boku na břicho a hned jsem se zvedal zase na nohy. Z paovučího jedu jsem je měl stále ještě poněkud zdřevěnělé, takže jsem byl ještě neohrabanější, než obvykle. Zuby mi zadrkotaly zimou. Tulák byl neskutečně ledový, ale hlavně byl nehmotný. Jeho tělo nekladlo žádný odpor, když jsem jím jen tak proskočil. Teď stál přímo přede mnou jako ztělesnění triumfu a zakláněl hlavu v divokém chechotu. "To koukáš, co? Tenkrát ses mě zbavil, ale já si tě našel znovu... a tentokrát to bude ještě větší zábava!" Vlk se opět rozběhl proti mě a já toporně uskočil stranou, takže mi jeho nehmotná forma prolétla jenom skrz ocas. Je to duch? Je mrtvý a vrátil se, aby mě strašil? Ale proč mě? letěly mi hlavou horečné myšlenky, zatímco tulák se zastavil a hbitě se otočil k dalšímu výpadu.
"Je ti to snad nepříjemné? Jen si řekni a já přestanu," šklebil se a vyrazil kupředu tentokrát tak rychle, že jsem skoro nestačil ani heknout. Proskočil přímo skrze můj krk a hruď. Byl to nekutečně zvláštní a nepříjemný pocit, jako nořit se do nesmírně ledové vody. "Cože to? Ach, pořád nic neříkáš. Takže nemám přestávat?" Jak se zbavit ducha? přemýšlel jsem zběsile, zatímco jsem uskakoval a on se za mnou honil, jako v nějaké obzvláště příšerné hře na kočku a myš. Nic mě ale nenapadalo. Nevěřil jsem na duchy a teď tu jeden byl přímo přede mnou, mnohem skutečnější, než by mi bylo po libosti, chechtal se a pohrával si se mnou. Poskakoval kolem mne a skrze mne a veškeré mé snahy ho setřást byly zcela marné. Mohl jsem po něm cvakat tesáky, ale bylo to jako chytat kouř. Tentokrát mi nekradl kořist, jako tehdy, ale vysmíval se mi pořád stejně a já byl proti tomu zcela bezmocný. Naháněl mě do kolečka a jeho smích neslábl, jen sílil a nořil se přímo do hlubin mé mysli.
Jak to trvalo dlouho? Netušil jsem, ale na konci jsem už byl příšerně udýchaný a mráz mi prolezl snad do každého koutu těla. Nakonec už jsem vážně nemohl, zůstal jsem stát se skloněnou hlavou a lapal po dechu. Přesto jsem na něj znovu zavrčel, když přede mnou opět stanul. Nechtěl jsem se vzdát. Tentokrát ne. "Heleme se," nechutně se zazubil. "Možná jsi o něco menší pitomeček než tenkrát. Umíš i ukázat zuby, no to je div. I tak ale... žádný zázrak," mlaskl zklamaně. "Škoda, že mezi vás živé můžu jen na chvíli. Jinak bychom si užili ještě spoustu legrace. Takhle ovšem..." Naposledy se mihnul, proskočil mým tělem od hlavy až po špičku ocasu a nechal mě tam stát udýchaného s mrazením po celém těle. Ztěžka jsem si kecl na zadek a zhluboka oddechoval. Co se to pro pána děje? Copak se svět dočista zbláznil? Jen ztěží můj mozek zpracovával to, co se právě stalo.

Odpočíval jsem u řeky, napůl jsem klimbal, ale nespal jsem. Myšlenkami jsem stále zabíhal k té opeřené vlčici, která tam vzadu někde zůstala. Věřil jsem, že je v pořádku, šance na útěk byla dost velká a kdybych se tam ještě víc zdržoval, mohl nás taky pavouk dostat oba... ale přesto byla taková malinká část v mé duši, která se provinile kroutila a svíjela. Kolem se navíc začínala rozlézat mlha a den se náhle zdál mnohem pochmurnější. Od řeky se šířil chlad a ovíjel se mi kolem těla. Začínalo to být nepříjemné. Měl bych se vrátit domů, rozhodl jsem se už po několikáté a vstal, ale než jsem udělal jediný krok, ucítil jsem šimrání v zátylku. Vstávala mi tam srst, jak se tam upíral něčí pohled. Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil, že za mnou kdosi stojí. Připlížil se ke mně bez jediného zvuku. Nebo už hluchnu? Ale ne. Na té postavě bylo cosi znepokojivého. A ta zjizvená tvář, orvané uši, hustý kožich v barvě myší šedi...
Něco na tom vlku bylo povědomé, ale až když promluvil, rozsvítilo se mi. Ne. To není možné! Jak už to bylo dávno? Pět zim? Šest? Byl jsem tehdy mladý, ale on už i tehdy byl starší. Teď by měl být podle veškeré logiky chodícím vtělením stáří, avšak vypadal snad ještě vitálněji, než když jsme se potkali poprvé. Přitiskl jsem uši k hlavě. Nechtěl jsem s ním bojovat. Hledal mě celé ty roky? Proč? Neměl jsem nic, co by mohl chtít. Dokonce ani kořist, o kterou mě připravil posledně.
Navzdory mému přání jsem ucítil, že se mi oháňka stahuje mezi zadní nohy. Tulák vybuchl smíchy. "Pořád stejnej posera, ha? Nevím, proč se tomu vůbec divím. Jednou připodělanej blbeček, navždy připodělanej blbeček. Některý věci zůstanou stejný." Znovu zavrčel a naježil se, ale já si uvědomil, že ne, že tohle nezůstalo stejné. Byl jsem teď starší, rozumnější, klidnější a rvát jsem se chtěl snad ještě méně, než když jsem byl mladý... ale taky jsem měl nějakou hrdost. Vycenil jsem tesáky a z hrdla se mi ozvalo zavrčení, ojedinělá chvíle, kdy nezůstávalo zcela tiché. Byl to hrubý, nezvyklý zvuk, který se mi nelíbil. Tulák mi zavrčení oplatil, ale pořád se široce šklebil. "Ale? Ono se to zlobí? Vzteká se to? Umí se to snad prát?" pitvořil se a udělal krok vpřed. Zaryl jsem se tlapami do země v očekávání útoku. "Umíš se prát, co? Odpověz mi!" Neodpověděl jsem. "Odpověz mi!" Přikrčil se ke skoku, ale byl jsem to já, kdo vyrazil jako první. Tlapy jsem měl napřažené vpřed, abych ho jimi srazil k zemi, ale odpor, který jsem očekával, nepřišel. Nohy a celé moje tělo proletělo vlkem a jediné, co jsem ucítil, byl smrtelný chlad až v morku kostí, než jsem nešikovně dopadl na zem a rozplácl se na břehu. Tulákův smích se mi zařízl do mozku. "No to bylo rozkošný, ale budeš se muset snažit víc!"

//Temný les přes Tajgu

Hnal jsem pryč, co mi tlapy stačily, stromy se kolem mě jen míhaly. Potrhal jsem cestou ještě pár pavučin, ale to už mi bylo jedno, stejně jsem jimi byl dočista obalený, pár navíc už mě nemohlo vytrhnout. Šedivá jistě také prchala, viděl jsem, že ji pavouk pustil, přece by tam nezůstala! Nezastavil jsem se, dokud se mi do cesty nepostavila opět řeka. Zůstal jsem zadýchaně stát na jejím břehu a udýchaně jsem popadal dech. Ještě jednou jsem se ohlédl přes rameno, jestli se za mnou pavouk nežene. Nehnal. Nikde kolem jsem ale neviděl ani šedivou okřídlenou vlčici, která mne svým zásahem nejspíš zachránila. Zamrkal jsem, zamžoural mezi stromy, ale nebyla tu. Dostal ji snad? To snad ne! Přece jsem ji nenechal na smrt? Utíkala taky. Nebo neutíkala...? Udělal jsem váhavý krok zpět k lesu, ale zadní noha, kam mě pavouk kousl, se mi podlomila. Málem jsem upadl. Ohlédl jsem se na své stehno, kde zely dva kulaté vpichy. Neviděl jsem na své srsti moc krve, ale noha mi jaksi dřevněla a cítil jsem se podivně, trochu malátně. Už uvnitř tekutím, jako ty mouchy? pomyslel jsem si poděšeně. Nepřipadal jsem si tekutý. Ale poznal bych to vůbec? Zatřásl jsem se, ale neslyšel jsem ze svých útrob žádné šplouchání, které by prozrazovalo, že se uvnitř měním na kašovitou hmotu. Taky by to asi bolelo, ne? A já, kromě kousance, žádnou bolest necítil. Jen mi bylo trošku... divně. Nohy jsem měl jako gumové a hlavu zase těžkou. Lehl jsem si na břeh a doufal, že když si trochu odpočinu, přejde to. A co šedivá? Zkroušeně jsem se znovu ohlédl k lesu. Určitě utekla, přesvědčoval jsem sám sebe. Ten pavouk ji pustil, aby chytil mě. A měla křídla. Určitě utekla. Položil jsem si hlavu na tlapy. Necítil jsem se moc přesvědčeně. Nebo hrdě. Bylo to zbabělé. Ztěžka jsem si povzdechl a zavřel oči v naději, že bych mohl usnout a uniknout tomu provinilému pocitu, který se mi rozléval v těle stejně, jako pavoučí jed.

Snažil jsem se vymanit z pavučiny, která se mi omotala kolem zad a zadních tlapo, tahal jsem kupředu, ale cítil jsem, že i když zapojím veškerou svou sílu, odlepuje a trhá se ze mě jen pomalu. Moc pomalu na to, abych měl šanci to stihnout, než se ke mně přivalí obrovský nechutný pavouk a udělá se mnou rychlý proces. Krom toho on byl taky vpředu - v jediném směru, kterým jsem se byl schopen alespoň trochu pohybovat. Moje záchrana i zkáza ležely na stejném místě. Co teď, co teď? horečně jsem přemýšlel, rozhlížel se, ale v mé hlavě zůstávalo alarmující prázdno. Génius jsem nebyl nikdy a dobrodruh, co by se musel každou chvíli hrabat z nebezpečí, také ne.
Jednu věc jsem ale měl přece na své straně - štěstí. Když už jsem si myslel, že vážně nastala má poslední hodinka, z nebe se snesla vlčice. Zdánlivě z nebe. Okřídlená šedivka mi byla zcela neznámá, ale i tak byla nejspíš mou zachránkyní. Padla na pavoučí hlavu a začala ho drásat do všech těch jeho příšerných očí. Už jsem na nic nečekal, pořádně jsem zabral, vyskočil vpřed a i když ze mě vlály pavučiny na všechny strany, dokázal jsem se osvobodit. Jenže to už ta bestie držela šedivou vlčici! Přece jsem ji nemohl nechat ve štychu, i když to, co jsem si přál nejvíc, bylo odtud pěkně rychle zmizet. Přiskočil jsem k nechutnému tvoru a zakousl se hrdinně do jeho přední nohy... jenže ouha. Byla tvrdá, jako bych hryzal do větve. Nedocílil jsem tím absolutně žádného poškození. Zmaten tím nečekaným výsledkem jsem nohu pustil a zblble ucouvl, jenže něčeho ten kousanec přece jen docílil . Pěkně pavouka naštval. Když jsem viděl, že pouští vlčici a otáčí se ke mně, na nic jsem nečekal a rozhodl se, že teď už je vážně na čase vyklidit pole. Šedá měla teď také šanci se osvobodit, já nemínil čekat, až pavouk chytne i mě. Rozběhl jsem se pryč, ale přesto mě kusadla dostihla. Osm nohou je rychlejších, než čtyři. Pavouk mě chytil za stehno a podle štípnutí, které jsem ucítil, jsem asi schytal dávku jeho jedu. Naštěstí mě nečapl příliš šikovně, vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli byl už na útěku, a tak se mi jediným vzdorným vykopnutím - nechci umřít, nechci umřít, nechci umřííít - podařilo chycenou nohu osvobodit. Co dělala šedivá, zdali v tom měla také nějaký podíl, to jsem vůbec netušil. Už jsem se totiž nedíval nalevo ani napravo, prostě jsem letěl pryč, jak jen mi to moje objemné tělo dovolovalo a jen tak tak jsem se stíhal vyhýbat stromům.

//Kiërb přes Tajgu

//Tajga

Kráčel jsem dál a dál, hlouběji a hlouběji do lesa a zdálo se mi, že je čím dál větší tma. Nic zvláštního jsem si o tom nejprve nemyslel. Měsíc asi zase zalezl za mraky, pomyslel jsem si a proplétal se vpřed. Bylo to celkem otravné, protože jak se setmělo, jako naschvál jsem vymetl snad každou pavučinu, která v lese byla. Otráveně jsem si je otíral z tváře a už jsem koukal, kudy bych se z tohohle lesa vymotal pryč. Nějak se mi tu přestávalo líbit. Kůra stromů byla stále tmavší a temnější a v jejich korunách tiše praštělo. Akorát to moc neznělo jako praskání dřeva nebo vrzání větví ve větru. Znělo to spíš jako... hemžení. Otřásl jsem se představou, co by se mohlo asi tak hemžit ve větvích stromů.
Jenže po chvíli mi došlo, že nejen ve větvích je nezvykle živo. Země pod mýma nohama jako by se také celá pohybovala a když jsem se naklonil níž, abych ten divný jev prozkoumal, vstaly mi chlupy v zátylku. Pavouci! A kolik! Stovky, tisíce, miliony! Ne, že bych měl z hmyzu nějakou fóbii, ale pavoukům v takovémhle množství jsem rozhodně neholdoval a jejich pavučinám už vůbec ne. Těch bylo snad s každým metrem více a více a co hůř, zvětšovaly se. Houstly. Chytaly se mě za srst a lepily se do ní, celý jsem se do nich zamotával. Prorážel jsem skrz ně s čímdál větší panikou a skoro jsem už běžel, jak jsem se nemohl dočkat, až budu na druhé straně tohohle příšerného lesa. Nesnažil jsem se už sítí na svém těle zbavovat, jen, ať se tam klidně lepí, hlavně odtud co nejrychleji pryč. Zem pod mýma nohama už se začínala svažovat, což jsem bral jako dobré znamení. Jen seběhnu kopec a budu venku!
Víc mýlit jsem se už ale nemohl. Na konci mírného svahu nečekala svoboda, ale příšerná díra zející do země a z jejích útrob se ozvalo zlověstné zacvakání. Ucítil jsem, jak mi ten zvuk rozdrnčel lebku. Mrazení mi projelo až do morku kostí a naskákala mi husí kůže, když se z ústí temného tunelu vynořily nejprve dvě mohutné nohy, následované kusadly a hlavou s příliš mnoha očima, než se z ní na světlo - nebo alespoň na větší světlo, než bylo v jeskyni - vytáhl zdaleka ten největší a nejhroznější pavouk, jakého jsem kdy viděl. Začal jsem před ním couvat, ale zarazila mě silná síť za mými zády. Tohle je konec! Pavouk se blížil, chlupatý a ošklivý a nejspíš už si na mě dělal zálusk. Tenhle určitě nelovil jen mouchy a komáry. Potřeboval masitější výživu. Potřeboval... mě! Ale já se určitě nechtěl nechat vycucat!

//Říční eso přes Tundru

Nakonec se můj tep přece jenom trochu uklidnil a já zpomalil svou rychlochůzi do normálního vycházkového tempa. Vodní monstrum by mě určitě po zemi tak daleko nepronásledovalo a podle toho, co jsem viděl, řekou by asi také neproplulo. A bylo vůbec skutečné? Mohl to být jen výplod přebujelé fantazie... Ale přece jsem cítil, jak mě pocákalo a viděl jsem vlny na jezeře, vrtěl jsem hlavou. To kdyby viděla Eira! Ona by se určitě radovala, že to tentokrát fungovalo. Zato mě se pořád ještě klepala kolena a to už jsem ušel takový kus cesty.
Odvrátil jsem se nakonec i od řeky, ne proto, že bych se bál příšery (rozhodně ne!), ale proto, že lesy kolem se mi zdály lákavější. Nikdy jsem jimi neprocházel a zatoužil jsem poznat i nová zákoutí. Pod jehličnatými stromy bylo šero a paprsky úplňku tam pronikaly jen zřídkavě, ale pořád jsem na cestu viděl celkem slušně. Procházel jsem se bez nějakého jasného cíle a mířil hlouběji a hlouběji do srdce hvozdu, myšlenky bloumaly někde ve vzduchoprázdnu, prostě jsem vypnul hlavu a jen tak šel.

//Temný les