Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//nenápadně se k vám přicpu, jestli můžu :D
2. Chytej vločky na jazyk

Chvíli jsem tak posedával u stromečku a prohlížel si ho s jistým pocitem vnitřního uspokojení, ovšem nebylo to úplně ono, když jsem tady byl sám. Vánoční nálada by se měla s někým sdílet. Proto mi to poflakování se zase tak dlouho nevydrželo. A taky trochu zvítězila zvědavost. Zajímalo mě, kdopak to je v lese s Aranel, cítil jsem těch cizích pachů hned několik a nějak mi to prostě nedalo. Pomalu jsem tedy vykročil přes les tím směrem. Už příliš nesněžilo, jen občas nějaká ta vločka prolétla vzduchem, ale když ve větvích stromu nade mnou proběhla veverka, sesypala na mě spršku sněhu. Vyplázl jsem jazyk a nechal na něj pár sněhových vloček dopadnout. Spokojeně jsem se tomu pousmál. Zima byla fajn.
Kráčel jsem hlouběji mezi stromy, až jsem dorazil skoro až k úkrytu. Sněhově bílý kožíšek Aranel jsem samozřejmě poznával, ovšem stejně jsem zůstal zaraženě stát. Ve sněhu se jí totiž kolem tlapek motala tři malá vlčátka! Vykulil jsem modrá kukadla, div mi nevypadla z důlků. Vlčátka? To jsem byl zase tak dlouho pryč? Absolutně jsem to nečekal, to vám tedy povím, ale jakmile to můj mozek trochu zpracoval, roztáhl se mi na tlamě široký úsměv a oháňka se rozkmitala neskutečnou rychlostí. Přišel jsem o něco blíž a vesele pokývl Aranel na pozdrav, rozesmátý od ucha k uchu. Samozřejmě jsem se k mrňatům hned nevrhnul, nechtěl jsem si od jejich mámy vysloužit nějaké vytahání za ucho, ale bylo zcela zřejmé, že jsem naprosto nadšený. Máchal jsem ocasem sem tam, přešlapoval na místě a culil se na vlčátka jako úplný pitomec. Vůbec mi to ale nevadilo. No co, jestli si Aranel pomyslí, že jsem blázen. Nemohl jsem za to, že ti maličcí byli tak roztomilí!

23. Ozdob strom
//Vyhlídka

Otočil jsem se zpět k lesu a pomalu se vracel po svých stopách. Přece byla Omórika hned za mnou, ne? Nebo už jsem dočista bláznil...? Kam by se mohla jen tak vytratit? Mladá vlčice se přece nemůže beze stopy vypařit jako mlha nad lukami. Jenže ať to bylo jakkoliv, Riki jsem prostě neviděl. Nejspíš se jí nějak povedlo mi vyklouznout. Nebál jsem se, že by se jí něco stalo - však jsme skoro ani nikam nedošli. Nejspíš ji jen rozptýlil padající sníh. Nenarodila se vlčata někdy loni na začátku zimy? Přesně jistý jsem si nebyl, byl jsem tehdy dost ponořený do svých starostí, ale nějak tak to muselo být.
Vstoupil jsem zpět pod stromy lesa a povzdechl si. Byl jsem tedy opět sám. Zvědavě jsem zavětřil a uvědomil si, že cítím kromě Aranel i nějaké neznámé pachy. Kdopak to asi je? Střihl jsem ušima a přemítal, jestli se tam mám plést, ale když mi pohled padl na jeden krásný stromeček tak přesně akorát, řekl jsem si, že to ještě chvíli počká. Nebo mě mezitím ti neznámí najdou sami. Já se ale rozhodl, že nejprve udělám něco pro vánoční atmosféru v lese. S čenichem u země jsem začal šmejdit po okolních zákoutích lesa a vybírat vše, co by se dalo použít na ozdobení stromečku. Tu jsem na jeho větve položil pěkný oblázek, tu snítku borůvčí nebo jsem za sebe naskládal stébla suché trávy jako ozdobný řetěz. Cokoliv, co mi přišlo trošku pěkné, jsem zkrátka vložil do větví. Pomalu mi vznikal vánoční stromek jako malovaný.
O krůček jsem od něj poodstoupil a prohlížel si své dílo. Docela se mi líbilo. Na větvích ale zůstala ještě spousta místeček, do kterých kdokoliv, kdo by chtěl, mohl přidat své vlastní ozdoby. Jestlipak ten stromeček někdo najde? přemítal jsem. Doufal jsem, že někdo o něj alespoň pohledem zavadí. Se spokojeným mlasknutím jsem se pomalu protáhl a uvažoval, co dál. Že bych nakonec přece jen měl jít prozkoumat ty neznámé pachy...?

4. Obdivuj krásu zimy
//Borůvkový les

Těšil jsem se, že s Riki podnikneme nějakou dobrodružnou výpravu. Obzvlášť pak, když se dalo do vydatného sněžení a krajina kolem nás se rychle měnila v zimní. To byla krása! Vesele jsem se zubil a pohupoval huňatým ocasem, zatímco jsem šplhal do kopce, který se tyčil nad naším lesem. Tady to vlastně celé začalo. Potkal jsem tu Maeve s Růženkou, které jsem později šel navštívit a místo toho jsem se setkal s Baghý a díky tomu jsem našel nový domov... Nebylo to občas zvláštní, k čemu nás mohly dovést zdánlivé náhody?
Zamyslel jsem se možná až trochu moc, protože když jsem celý ufuněný došplhal na vrchol, zjistil jsem, že Omórika za mnou není. Riki? našpicoval jsem zvědavě uši, ale nikde jsem ji neviděl. Vida, a to jsem si říkal, že se do kopce plazím tempem přímo slimáčím. Nejspíš jsem na tom ještě nebyl tak špatně, když se mi povedlo mladé vlčici utéct. Našel jsem si tedy rovné místečko na vrcholu a rozhodl se, že počkám. Sledoval jsem přitom padající vločky a krajinu oděnou do zbrusu nového bílého kožíšku. Jak jsem měl zimu rád! Nejspíš už jsem to měl prostě v krvi. Všechno vypadalo tak čisté a poklidné. Tady nahoře navíc panoval úplný klid a mír. Zhluboka jsem se nadechl studeného vzduchu a tlamou vyfoukl obláček páry, jako bych snad byl nějaký dým chrlící drak. I tohle se mi líbilo. Zima byla nejspíš mým oblíbeným obdobím.
Chtěl jsem se otočit na Riki, abych se jí zeptal - teď, když jsem mohl - na to, jak se jí zima líbí, ale jaksi jsem nemohl, protože mne pořád nedohnala. Mírně jsem se zamračil. Kde se mohla zaseknout? Čekal jsem už nějakou chvíli a ona pořád nikde. Zase tak daleko jsem jí utéct nemohl. Asi bude nakonec nejlepší to zkontrolovat. Nemyslel jsem si, že by se jí mohlo něco stát, ale co kdyby náhodou? Možné bylo všechno... a stejně, nemohl jsem ji vzít na výpravu, když tady nebyla. To byl celkem nesmysl.

//Borůvkový les

Fakt, že s ní souhlasím, Riki viditelně potěšil. Ožila tak, že se div nezřítila ze stromu. Aspoň, že tentokrát nebyla za bouřky v úplné koruně! Radši na to ani nemyslet, otřásl jsem se v duchu. I když tentokrát byla situace jiná, stejně jsem pocítil úlevu, když se Omóriky tlapky opět bezpečně dotýkaly země. Z té neměla kam zahučet. Snad. Vyslechl jsem si celé to stěžování. Bylo zjevné, že Riki žádná princeznička z cukru není a být nechce. Pousmál jsem se na ni, když vyjádřila vděčnost, že já to viděl stejně a nemínil jsem ji nutit, aby trčela zavřená v lese. Budu pak muset od Adirama zjistit, co ho to napadlo. Ale to teď mohlo počkat.
Dost možná nás totiž čekalo dobrodružství. Vesele jsem mával ocasem a jeho tempo se jen zrychlilo, když jsem k Riki vyslal tu myšlenku a ona začala hopkovat kolem jako veverka, naprosto ovládnutá svým nadšením. Také jsem si trochu poskočil, ačkoliv u mě to nebylo v příliš veverčím stylu. Spíš... sloním. Pokývl jsem jí tedy, ať jde za mnou, aby si tu nohu nemusela uhryzávat, a v duchu jsem narychlo vymýšlel, kam bychom se mohli vydat, když vtom se Riki zarazila a vykulila oči. Neubránil jsem se trochu šibalskému úsměvu, když jsem viděl, jak je z toho vedle. Já sám jsem z toho ale taky měl opravdovou radost. Nadšeně jsem přikývl. "Nová magie," vyslal jsem k mladé vlčici další myšlenku. Zjišťoval jsem, že to s ní jde o kus snáz, než s Lilac a o mnoho snáz, než s Ywem. Byl jsem s tou magií dosud hodně opatrný, protože jsem si nechtěl přivodit další bolehlav, ale možná jsem tomu přicházel na kloub. Učinil jsem tedy další pokus: "Je to super, že?" Oči mi zářily a ocas mi vesele švihal sem tam. Mohli jsme si povídat, alespoň trošku, dokud se magie nezačne zase vzpouzet. Zatím to ale vypadalo slibně.
Přesto jsem se rozhodl slovy - byť nevyřčenými - trošku šetřit, takže jsem Riki jenom pokývl hlavou, aby šla za mnou. Mohli jsme si to vypovídat i cestou a nechtěl jsem jí to dobrodružství už dál upírat, když na něj musela asi čekat dost dlouho. I když jsem vlastně v hlavě neměl žádný konkrétní cíl. Ale o tom dobrodružství taky tak trošku byla, ne? Prostě uvidíme, kam nás tlapy zanesou. Sám už jsem se docela těšil.

//Vyhlídka

Riki mou přítomnost pravděpodobně zaznamenala až tehdy, když jsem byl už úplně u ní. Nebylo se asi moc čemu divit, když jsem svůj příchod nemohl z dálky ohlásit, že? Pokýval jsem jí na pozdrav a v odpověď na otázku ohledně mé nálady jsem spokojeně zamával ocasem a doširoka se zazubil. Měl jsem se celkem dobře. Zdálo se, že i ta rýma ustupuje. Možná to bylo jen tím, že jsem předtím trčel v jeskyni a teď, když jsem vyšel na vzduch, bylo všechno rychle zase v pořádku. Ovšem Baghý, tu jsem nikde neviděl. Uši mi trochu zplihly, když jsem vrtěl hlavou. Také bych ji rád viděl, ale kdoví, jaké alfácké povinnosti ji mohly zaměstnávat?
Nemusel jsem se vůbec ptát, co tu Riki dělá úplně sama na stromě, protože mi to hned sama ochotně oznámila. Zatvářil jsem se nanejvýš překvapeně. Tak Adiram? Nějak se mi to k němu nehodilo. Vážně by chtěl vlčatům odpírat zábavu a nutit je sedět doma na zadku? Omóriku to každopádně velice rozohnilo a nemohl jsem tvrdit, že bych se jí zrovna dvakrát divil. Přece už nebyla úplně malá a vypadalo to, že po dobrodružství vážně prahne. Celou dobu jsem lehce přikyvoval jako kývací pejsek, aby bylo jasné, že poslouchám a naprosto chápu její rozhořčení. Co do toho Adirama vjelo?
Vlčice sjela pozadu z větve a pokračovala v rozhořčeném výčtu věcí, které jsou špatné a nespravedlivé a že ona má dělat křehkou květinku, zatímco zbytek jejích sourozenců vyvádí kdoví co. Moc fér to vážně nebylo, a nedávalo mi to smysl. Ke všemu mi to ještě k Adiramovi vůbec nesedělo. Nakonec však ten příval slov ustal a zůstaly jen ublíženě nafučené tváře. Naklonil jsem se a zlehka ji povzbudivě šťouchl čenichem do ramene. Přitom jsem v duchu formuloval, jak v co nejméně slovech k Riki vyslat tu myšlenku, kterou jsem jí chtěl předat: "Chtěla bys dobrodružství teď?" Adiram ho nabídnout nemohl nebo nechtěl, ale já k tomu byl víc než ochotný. Navíc mi bylo líto, že by měla být Riki o něco ošizená. Mohli jsme si udělat výlet. Proč ne?

//jeskyně

Vyběhl jsem z úkrytu - tedy, vlastně jsem se z něj spíš tak nějak vyplahočil. Upřímně se mi ani v nejmenším nechtělo opouštět teplo a pohodlí vyhřáté kožešiny, když se do mě zakousla ta hnusná rýma. Čenich jsem měl úplně zacpaný a cítil jsem se strašně rozlámaný. Nejradši bych zaplul zpátky do pelechu a tak jsem byl na Ywa docela nabručený - proč se rozhodl jen tak beze slova zmizet? Teď jsem ho musel nahánět kdoví kde. Akorát si tu svou nemoc zhorší. Bylo to neposedné vlče, už tedy takové odrostlé, ale stejně... Nechtěl jsem, aby si uhnal něco ještě horšího. Byla to jen vina té rýmy, nebo jsem začínal být na hlídání mládeže trochu moc starý?
Rozhlédl jsem se po okolí, ale po šedém kožíšku ani stopa. Zavětřit jsem nemohl, stejně jsem skoro nic necítil s tím ucpaným nosem. Ani zahalekat jsem na něj nemohl. Trochu poraženecky jsem si povzdechl a rozešel se po lese. Jestli Ywa nenajdu tady, asi to budu prostě muset nechat na něm, aby se vytrestal sám. Nebyla nejmenší šance, že bych ho mohl hledat po Galliree bez použití čichu. Bloumal jsem mezi stromy, párkrát si mohutně kýchl, až se mi spustil sopel jako opratě. Otřel jsem si ho o borůvčí, které teď už bylo holé, takže nehrozilo, že by si někdo pochutnal na poskvrněných borůvkách. Yw nikde. Šel jsem s hlavou nízko, jako bych hledal trpaslíka a ne vlka téměř dospělé velikosti, ale snažil jsem se zahlédnout nějaké stopy. Bez výsledku. Zato se mi najednou před obličejem kývaly jakési nohy.
Pochopitelně mě to zarazilo. Nohy většinou bývají na zemi a už vůbec se jen tak neklinkají ve vzduchoprázdnu. Pomalu jsem se narovnal a zjistil, že tlapky patří k jisté mladé vlčí slečně, která si podle všeho vážně libovala v lození po stromech. Tentokrát ale Omórika naštěstí nebyla až na nejvyšší větvi, ale celkem nízko u země. Usmál jsem se a zamával ocasem na pozdrav, čenichem jsem lehce dloubl do jedné z těch klinkajících se tlapek pro případ, že by si mě nevšimla. Ywa asi jen tak nenajdu, ale aspoň jsem narazil na jednu ze svých sestřenic.

374

Usnul jsem úplně snadno a jestli se mi něco zdálo, pak jsem si to vůbec nepamatoval. Chrápal jsem prostě jako špalek. Mohl jsem doufat, že se z rýmy vyspím a že zmizí, než se probudím, ale sotva jsem za pár hodin rozlepil oči, přesvědčil jsem se o opaku. Čenich jsem měl úplně zacpaný, tělo rozlámané a ze všeho nejvíc jsem si přál zavrtat se do hlubin hřejivých kožešin a nejméně celý další den nevylézat. Popadla mě dětinská touha být zase malé vlčátko, kterému by maminka vyprávěla pohádku a přitiskla svůj čenich něžně na mou bolavou hlavu. No... dobrá, možná jsem si tu rýmu trochu moc bral. Ale dobře mi vážně nebylo. Už už jsem zavíral znovu oči, když mi pohled zabloudil ke koutku, ve kterém spal Yw. Předtím. Teď už tam totiž nespal. Zvedl jsem hlavu a přejel pohledem celou místnost jeskyně, avšak po šedivém vlčkovi nebyla kolem ani nejmenší stopa. Chytil jsem se za čelo. Kam mohl jít? Copak nepochopil, co mu naznačuju? Nevěděl, že se nemůže prostě jen tak vypařit a pobíhat všude možně, když je nemocný? S nespokojeným zamručením jsem se přeformoval do vzpřímené polohy a vyslal svoje rozlámané tělo směrem k východu z úkrytu. Netušil jsem, co Yw vyvádí, ale věděl jsem, že ho musím najít.

//Borůvkový les

373

Nakázal jsem Ywovi, aby si lehl na kožešinu a hezky se léčil. Nemohl s takovou rýmou pobíhat po okolí a prskat ji na kde koho. Stačilo, že ji od něj nejspíš chytím já. Začínal jsem mít po těle takový divný pocit, který většinou značil, že něco není úplně v pořádku. Ještě jsem nemohl říct, že by mi bylo špatně, nebo že by mě něco vyloženě bolelo či trápilo, ale už to byla taková předzvěst. Jen jsem si povzdechl. Dlouhé, předlouhé roky jsem nestonal, asi bylo na čase, abych si to zase jednou vybral. Taky už jsem nebyl nejmladší, to jsem si taky bohužel musel přiznat.
Yw se naštěstí usalašil v kožešinách docela ochotně a i tlapu před čenich si začal strkat. Spokojeně jsem přikývl, usmál se na něj a zamával ocasem. Vypadalo to, že mladík půjde spát a tak jsem se také stáhl do svého koutku. Třeba se z té rýmy vyspím, než mě úplně skolí, zadoufal jsem, ale sotva jsem zavřel oči, ozval se odněkud shora hrozný řev. Byla to Háti, která na nás hulákala pozdravy z horního patra, Yw začal hulákat zase nazpět a mě v mžiku rozbolela hlava. Usmál jsem se na pozdrav do míst, kde už ovšem Háti nebyla, protože zmizela v jejich vlastní jeskyni. Nechal jsem tedy hlavu spadnout zase dolů a přikryl si oči tlapou, zatímco Yw vykřikoval cosi směrem k ostatním vlkům. Byl jsem rád, že tu je Háti a má tu kamarádku, ale nenacházel jsem odhodlání zvednout se a jít za nimi. Asi jsem vážně nemocný, povzdechl jsem si a za chvíli už dřímal.

372
//Borůvka

Spěchal jsem s Ywem do jeskyně, aby už byl co nejrychleji z vlivu nepříjemného počasí a nachlazení se mu nezhoršilo v něco ještě zákeřnějšího. Nejistě jsem přikývl, že za to vážně může nebe, i když to nebylo úplně přesné. Lépe jsem to ovšem vysvětlit nedokázal a svým způsobem na tom něco pravdy bylo. Pobyt na dešti a větru určitě k té rýmě přispěl největším dílem.
Yw nevypadal ovšem rýmou nijak přehnaně zmožen. Tvářil se spíš nadšeně a zvědavě, což bylo docela obdivuhodné. Zavrtěl jsem hlavou, jako že si nebe určitě nepamatuje, co o něm Yw řekl. Ať už to bylo cokoliv. Nevěděl jsem ale, jak mu vysvětlit, že to není žádný osobní útok, ale zkrátka nemoc, která se na podzim objevuje docela běžně. Nechtěl jsem už pokoušet vysílání myšlenek, chvíli jsem si s tím chtěl dát pohov.
V jeskyni byl klid, i když jsem cítil Háti a ještě další neznámý pach. Baghý nikde. Nevadí. Však ona se objeví. Nasměroval jsem kýchajícího Ywa ke kožešině v rohu ukázáním tlapky a rázným pokývnutím hlavou. Musí si lehnout a odpočívat! I když se asi necítil tak úplně zle. Taky kýchal všude kolem sebe a prskal do všech stran. Lehce jsem do něj šťouchl tlapou, abych získal jeho pozornost. Pak jsem sám naznačil kýchnutí a strčil si přední nohu před čumák, abych mu ukázal, co má dělat. Když bude všechno poprskané, za chvíli budou mít rýmu všichni. Trochu jsem se obával, že jsem to možná už taky schytal, ale to asi ukáže čas.

Kdo mohl být ten záhadý vlk, který se vydával za Ywa a přitom ho obviňoval, že to je přímo naopak? Nechápal jsem to a žádné vysvětlení jsem neměl, mohl jsem jen zmateně vrtět hlavou, která už naštěstí přestávala bolet. Možná to byl jen nějaký nepodařený vtip? Někteří vlci měli skutečně zvláštní smysl pro humor. Rád bych to Ywovi řekl, ale znovu už jsem se raději nepokoušel mu nějakou myšlenku protlačit do hlavy. Bylo to příliš náročné.
Rozhlížel jsem se po lese, vyhlížel, jestli náhodou neuvidím Baghý nebo některé z vlčat, když vtom si mladík vedle mě hlasitě kýchl. A já si v tu chvíli něco uvědomil! Zhrozeně jsem vykulil oči. Yw neměl takový huňatý kožich jako já, určitě ani nebyl tolik zvyklý na nepříjemné počasí. V tom dešti a větru musel snadno profouknout a nachladit se. To se mi vážně povedlo! Už bylo ale pozdě. S omluvným výrazem jsem tlapou ukázal k nebi a pak ji postupně namířil na Ywa. Snad z toho pochopí, že za to může to počasí. A taky já, pomyslel jsem si provinile, nemohl jsem se teď však litovat. Nejdůležitější bylo dostat Ywa z toho deště. Lehce jsem do něj strčil čenichem, aby šel za mnou, a namířil jsem si to k úkrytu, kde bude v suchu a teple. Pak uvidíme, co se s tím dá dělat.

//jeskyně

Pohlédl jsem k nebi, o němž Yw prohlásil, že se zlobí. Mohl jsem ale jen pokrčit rameny. Netušil jsem, co mohlo nebesa natolik rozčílit, že nás zahrnovala nekončícím studeným mrholením a větrem. Nehezké počasí mi ale příliš nevadilo, skoro jsem ho nevnímal, jak jsem se radoval, že jsem konečně doma. Jestlipak tu je i Baghý a vlčata? rejdil jsem za chůze pohledem všude možně, protože už jsem tetičku pěkně dlouho neviděl a opravdu rád bych to napravil. Zatím jsme však byli sami.
Yw se vyptával, zda tu jsem už dlouho. S malým zaváháním jsem přikývl. Čas letěl a tak už jsem mohl tento les nazývat domovem skutečně nějaký ten pátek. Ovšem o zvláštnostech, které Yw zminoval, jsem netušil nic. Zmateně jsem na něj vykulil oči a zakroutil hlavou, aby bylo jasné, že o tom nic nevím. Bylo to samozřejmě podivné. "Musel si vymýšlet," protlačil jsem mladšímu vlku do hlavy s obtížemi myšlenku a chvíli se zastavil, protože to vyvolalo tupou bolest za očima. Chytl jsem se za čelo pod korunkou a čekal, až to přejde. Vážně to s magií nebylo jen tak.

//Mahtae

Rád bych Ywovi říkal ještě něco, ale nechtěl jsem to riskovat. Cítil jsem, že by mě hlava určitě pořádně rozbolela, kdybych to zkusil. Trochu jsem kvůli tomu klesl na duchu, ale Ywovi to zřejmě nevadilo. Zdálo se, že vlastně chápe, jak magie trochu funguje. Možná jen hádal, ale měl jsem pocit, že se trefil docela přesně. Proto jsem se usmál a zamával ocasem. Souhlasně jsem s nadějí pokýval, ano, snad se to časem zlepší! I ted jsem v tom už byl lepší, než dřív, snad ten pokrok bude postupovat dále.
Překročili jsme řeku, kterou Yw dle vlastních slov už znal. Nejspíš se musel zatoulat, když byl pryč tak dlouho! A znal Maeve! Rozzářil jsem se při zmínce své malé kamarádky, která už touhle dobou ovšem moc malá nebude. Zvesela jsem zavlál ocasem jako praporem. Třeba ji můžeme jít hledat spolu. Rád bych ji zase viděl. Pokývl jsem hlavou na souhlas, že už tam skutečně skoro budeme, a vkročil jsem mezi známé stromy.
Počasí se kazilo, studený vítr a déšť se probíjel lesem a máčel mi kožich, ale já o tom ani moc neuvažoval, byl jsem jen rád, že jsem doma. Zastavil jsem kousek za hranicemi a vesele se na Ywa usmíval. Tak jsme tu! Nadšeně jsem přešlápl na místě, nejradši bych zavyl, ale to jsem samozřejmě nemohl, takže mi jen čenich jel na plné obrátky, abych zjistil, kdo všechno je doma. Déšť to činil dost složitým, protože pachy smýval. Byl dost nepříjemný, ale já se špatným počasím nechal odradit málokdy. Byl jsem přece otužilec, ne? A tak jsem se otřepal a s vlající ohánkou vyrazil hlouběji mezi stromy, déšť nedéšť. Musel jsem se prostě znovu přivítat s domovem a Yw určitě taky. Třeba i někoho potkáme!

//Rozkvetlé louky

Yw naštěstí pochopil docela rychle, co se mu snažím sdělit. Pokýval jsem souhlasně hlavou, aby věděl, že na to kápl, a zamával jsem ocasem. Všechno bylo vždy mnohem jednodušší, když vlci neočekávali, že budu mluvit a odpovídat na jejich otázky. To jsem zkrátka nemohl. Jeho vyprávění jsem ovšem poslouchal se skutečným zájmem. Vlk, se kterým se Yw setkal, totiž zněl skutečně zvláštně. Na druhou stranu, po nějaké době, kterou jsem zde strávil, už mě vlčí světluška nepřekvapovala tolik, jako by tomu bývalo dříve. Baghý měla křídla, já dokázal naslouchat vlčím myšlenkám a sám je vlkům předávat, zdálo se zkrátka, že tu měl nějakou zvláštní vlastnost skoro každý. Zavrtěl jsem ale hlavou na jeho otázku, protože o vlčí světlušce jsem skutečně ještě neslyšel. Byla to další podivnost do sbírky.
Povedlo se mi své jméno poslat Ywovi do hlavy, avšak nešlo to tak jednoduše, než předtím s Lilac. Že bych to předtím s používáním magie přehnal? Snažil jsem se s ní nakládat opatrně a nepřepínat se, ale možná byla magie trochu jako sval, který jsem si namohl. Pokýval jsem tedy hlavou, ale další myšlenky už jsem k němu nevysílal. Šlo to vážně ztuha a věděl jsem, že by mě za chvíli hrozně bolela hlava. Zatvářil jsem se proto omluvně a svěsil uši. Nemohl jsem mu tu záhadu objasnit, alespoň zatím ne. Ne, že bych tomu sám kdoví jak rozuměl. Svým způsobem to byla pořád trochu záhada i pro mě.
Tlapy nás nesly dál a dál a za chvíli už před námi zurčela známá řeka. Radostně jsem se rozzářil. Už jsme byli skoro doma! Zazubil jsem se na Ywa a vesele kývl hlavou k lesu. Těšil jsem se, až tam budeme. Už jsem se toulal docela dlouho.

//Borůvka

//Vodopády

Yw si určitě musel všimnout, že jsem prozatím nepromluvil ani slovo, ale nebyl jsem si tím jistý, protože to prozatím nijak nekomentoval. Některým vlkům trvalo až obdivuhodně dlouho, než si uvědomili, že mluví jen oni. Obyčejně to byli ti upovídanější, ke kterým se Yw také řadil, jak se zdálo. Pousmál jsem se a zavrtěl hlavou, jako že to tajemství není. Na chvíli jsem zastavil, abych mu zkusil vysvětlit, jak se věci mají. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou, jako už stokrát předtím. Nemluvím, sdělovalo to gesto. Pochopí ho Yw?
Mladík každopádně mluvil dál, skutečně byl členem Borůvkové smečky a měl zkušenosti dokonce i s tajnými agenty nebo s čím vlastně. Vykulil jsem oči, abych také vyjádřil svůj údiv nad tím, jak se něco takového může přihodit. Na druhou stranu... Baghý, vzato kolem a kolem, nebyla alfou zase tak dlouho. Čas tedy docela letěl, ale ten, kdo smečku dlouho nenavštívil, mohl pořád předpokládat, že je šéfem Blueberry. Jenže to by se mi Ywovi těžko vysvětlovalo, tudíž jsem jenom zakroutil nevěřícně hlavou nad tím chudákem vlkem s tajným posláním, který musel být pořádně překvapený, a vykročil jsem dál.
Teprve tehdy jsem si uvědomil, že jsem vlastně Ywovi své jméno sdělit mohl. Nebo jsem to mohl alespoň zkusit. "Jsem... Erlend," vyslal jsem k němu myšlenku s jistými obtížemi. S údivem jsem zjistil, že to je mnohem těžší, než s Lilac. A to jsem byl odpočatý. Dostat myšlenky k Lilac bylo docela snadné, k Ywovi však jako bych je prostrkoval přes husté bláto. Snad se tam i tak dostaly. Promnul jsem si čelo, trochu mě zabolela hlava. Tahle magie mi byla pořád záhadou.

//Mahtaë sever

Pořádně jsem se vylekal, ale jak se asi musel leknout mladík, kterého jsem tak hrubě povalil na zem? Okamžitě jsem se příšerně zastyděl za svou prudkou reakci, i když jsem to pochopitelně neudělal naschvál. Z celého mého postoje vyzařovalo, že mě to hrozně mrzí, máchal jsem špičkou stažené oháňky sem tam a se svěšenýma ušima se skláněl k vlčkovi, abych viděl, jestli jsem ho nějak nepochroumal.
On se ovšem choval, jako by se vůbec nic nestalo. Vyhrabal se na tlapky a hned s úsměvem spustil záplavu slov. Naštěstí jsem mu nijak neublížil a nejspíš mě ani nepovažoval za nebezpečné monstrum, takže jsem se trochu uvolnil. Pořád jsem se cítil provinile, ale rychle to přebilo překvapení nad tím, co po mě vlk - Yw - vlastně chtěl. Patří k Borůvkové smečce? Nikdy jsem ho tam neviděl, ale neměl jsem důvod mu nevěřit. S úsměvem a zamácháním oháňkou jsem přikývl. Ano, věděl jsem, jak se tam dostat. Sám jsem tam měl konec konců namířeno, takže jsme mohli klidně jít spolu.
Když se začal omlouvat, jenom jsem mávl tlapou, aby to hodil za hlavu. Hlavní bylo, že se nikomu nic nestalo. Asi měl nakonec štěstí, že takhle hupnul na mě a ne na někoho útočnějšího. To by pak mohlo dopadnout mnohem hůř. Než abych na té události lpěl, raději jsem mu pokývl hlavou, aby mě následoval. Naposledy jsem se rozhlédl po Lilac, ale ta nikde nebyla, takže bylo skutečně na čase vydat se domů. Pokud jsem se nepletl, neměli bychom být příliš daleko.

//Rozkvetlé louky