Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proč tomu tak ale bylo? Nedokázal jsem to pořád pochopit a v Eiře jsem viděl svou největší naději na rozluštění oné záhady. Byli jsme si vždy tak blízcí. Jestli se ke mně obracela zády i ona, pak to znamenalo, že jsem musel provést něco opravdu mimořádně hrozného. Proč jsem si ale na nic nedokázal vzpomenout? Vytěsnil jsem to snad? Obelhal jsem sám sebe tak dokonale, že všechny vzpomínky prostě zmizely? Jenže mě ani nenapadalo, co by mohlo být tím hrozným zločinem, který by ode mne všechny odvrátil. Nepovažoval jsem se za někoho, kdo by nikdy nedělal chyby, ale nedokázal jsem si ani sám sebe představit v kůži vraha či násilníka. Neprovedl jsem nic takového, že ne? Jestli ano, pak jsem to nemohl být já. Co když jsem přicházel o rozum? Dělal věci, o kterých ani nevím?
Začínal jsem funět, zatímco Eira vypadala, jako by mezi květinami mohla klusat navždy. Začínal jsem propadat skutečnému zoufalství. "Eiro, prosím, jen mě vyslechni," žebronil jsem. "Jestli jsem někomu ublížil, pak to nebylo schválně. Já... víš, že takový nejsem. Jsem strašně zmatený. Nemám nejmenší ponětí, co se to děje, nedokážu si vzpomenout, co jsem udělal, abyste se mnou nikdo nechtěli mluvit."

Ale byla to pořád ta stejná písnička. Stejně jako matka a sestry, ani Eira nevypadala, že by mě chtěla poslouchat či alespoň nějakým způsobem reagovat na mou přítomnost. Klusala tím zlatavým přísvitem, který byl všude kolem nás, spokojeně si pobrukovala a zdálo se, že vůbec nevnímá přerostlého seveřana, který funí vedle ní. "Eiro... provedl jsem něco? Mám dojem, že jsem něco musel provést, ale na nic si nevzpomínám," zaúpěl jsem už vážně zoufale. Jaký měla Eira důvod zlobit se na mě? U rodiny bych to snad ještě nějak pochopil, ačkoliv jejich reakce byly nanejvýš podivné a nezvyklé, ale Eira? Rozešli jsme se v dobrém, rozloučili se... "Chtěl bych to napravit, ale nejdřív musím vědět, co se děje. Prosím," už jsem skoro žadonil, ale má chráněnka a kamarádka dál poklusávala vpřed a její broukání přešlo ve zpěv písničky, kterou jsem dobře znal. Vymyslela si ji sama a já byl u toho.

"'Do světa jít dál, kdo by se bál?'
to jim všem řek, hlasitě se smál,
než pak zas se zved a šel o dům dál.

Přes hory, přes řeky zvesela se hnal,
v řekách se myl, pod hvězdami spal,
někdy vpřed utíkal a jindy jen stál.

Domov měl na cestách, každý ho znal,
když krajem bloudil a nahlas zpíval..."

Zamrazilo mne v zádech, kdoví proč. "To jsme vymýšleli spolu, pamatuješ? Tedy, ty jsi vymýšlela a zpívala, já většinou jen poslouchal a přikyvoval, ale..." Svěsil jsem uši. Nejspíš nemělo cenu to říkat, protože to bylo, jako by mě Eira stejně neslyšela.

Rezavou vlčici, která se začala hned sbírat ze země, jsem poznal okamžitě. "Eiro, propána, jsi v pořádku?" zajímal jsem se a hrnul se k ní, abych se přesvědčil, že se jí nic nestalo. "Uh, uf," mrmlala, potřásala hlavou a vyklepávala si z kožichu prach a kusy trávy. "Omlouvám se, nějak jsem si neuvědomil, že bych se možná mohl uhnout. Mám hrozně podivný den," vysvětlil jsem omluvně a lehce se zasekl nad vlastními slovy. Den? Týden? Uvědomil jsem si, že netuším, kolik času už uplynulo. To ale bylo jedno. Eira byla tu! A ona mi určitě neuteče ani se ke mně neotočí zády. S ní jsme se rozešli v dobrém. Dokonce to byla ona, kdo chtěl, abych ze smečky odešel své štěstí hledat jinam. Nedokázal jsem si vzpomenout na žádnou nevyřešenou rozepři, která by mezi námi byla. "Třeba bys mi s tím dokázala poradit ty?" zeptal jsem se, když už se zdálo, že se z toho pádu vzpamatovala a nezdálo se, že by byla zraněná. Když jsem ale promluvil, naposledy si otřepala kožich a lehkým poklusem zamířila zase dál. "Eiro! Počkej na mě!" zaúpěl jsem a rozběhl se za ní. Nemohl jsem ji nechat utéct. Nehodlal jsem to dopustit. Ona na svých lehkých tlapkách byla rychlejší, než já, jistě i rychlejší než mé sestry, ale naštěstí neprchala plnou rychlostí, takže když jsem svůj neohrabaný poklus trochu protáhl, stačil jsem jí. "Notak, neblázni. Prosím, poslouchej mě."

Ležel jsem v trávě a zoufal si. Těžko jsem se bránil slzám a zmatku, který zachvacoval celou moji bytost. Od svých sester jsem nic takového nečekal. Byl jsem tedy v tomhle podivném kraji odsouzen k věčné samotě? Doufal jsem, že rodina mi pomůže, že mi poví, co je tohle zvláštní místo, kam jsme se dostali a že si třeba i společně popovídáme, když jsem tu měl takovou možnost. Ale... oni se mnou z nějakého důvodu vůbec mluvit nechtěli. Opravdu jsem vše svým odchodem tolik pokazil? Byla to však nehoda. Čekal bych, že to pochopí, či že mi alespoň dají šanci to vysvětlit. Věděl jsem, že já bych jim takovou šanci dal, kdyby ta situace byla otočená. Možná... jsem se ale zkrátka mýlil. Možná jsem tím nečekaným zmizením vážně napáchal větší škody, než bych si dokázal představit. Pocit, že tady je něco velmi špatně, se mě ale vytrvale držel. Spíš sílil, než že by ustupoval. Nerozuměl jsem ničemu, co se se mnou dělo a fakt, že mi nejspíš nikdo nechtěl pomoci, to dělal jen horší.
Nenacházel jsem v sobě dostatek odhodlání se zvednout a jít dále prozkoumávat tajemství rozlehlé lučiny. Měl jsem všeho dost a chtěl jsem prostě jen ležet a nechat čas, ať plyne kolem mě, zatímco já se skrýval ve vysoké trávě. Nejspíš jsem se skrýval až příliš dobře. Náhle ke mně totiž dolehl zvuk blížících se kroků, které vůbec nezpomalovaly. Převalil jsem se z boku na břicho a až v poslední vteřině si uvědomil, že vlastně můžu houknout upozornění na toho, kdo se sem valí. Začal jsem vstávat a řekl: "Pozo-" Prásk. Já i nově příchozí jsme se srazili a svalili k zemi v propletenci šedivých a zrzavých tlap a kožichů.

Přidávám se k díkům za akci!
Vážně jsem si ji moc užila, úkoly byly opravdu rozmanité a zajímavé a i když mě z některých neherních trochu chytaly nervy, jsem ráda, že jsem se hecla a zkusila místy i něco nového. Odměny byly také více než štědré. Zkrátka a dobře mockrát, mockrát děkuji za vydařenou akci, bylo to fakt fajn

A za zažlutěná políčka bych ráda prosila o oblázky, děkuji c:

"Badri!" křikl jsem a samotného mě zarazila bolest a zoufalství, které zaznělo z mého hlasu. Dva kožíšky, šedý a bílý, cválaly travnatým mořem a vzdalovaly se z dosahu. Jediný, kdo mi odpověděl, byla ozvěna. Badri...adri...dri. Zůstal jsem stát na vrcholku kopce, udýchaný a sám. Nakrčil jsem se, jako by mě bolelo břicho. Možná mě vážně bolelo? Zjišťoval jsem, že to nějak nedokážu poznat. Všechno bylo divné. Moje tělo bylo divné, tohle místo bylo divné, moje duše byla bolavá a zraněná. "Já tomu nerozumím," zaúpěl jsem a schoulil se do klubíčka ubohosti v jemné trávě na vrcholu kopečku. Kde jsem to vlastně byl? A co jsem provedl? Proč... se ode mě celá má rodina odvracela zády? Bylo to všechno kvůli tomu, že jsem se tehdy ztratil? "Nechtěl jsem vám ublížit," špitl jsem do země. "Je mi to líto. Proč mě nenecháte to vysvětlit?" Vzlykl jsem. Do tlamy mi stekla slza, hořká a slaná jako oceán. Oceán. S tou tíží na hrudi se mi těžko dýchalo. Znovu jsem měl pocit, jako že se topím. Znovu? Zkoušel jsem o tom přemýšlet, ale šlo to jen velice těžko. V tom oceánu... se mi něco muselo stát. Ale teď jsem byl tady. Kde bylo tady? "A proč se mnou nikdo nechce mluvit?" popotáhl jsem znova a zabořil hlavu do travnatého koberce. "Já vás mám pořád rád. Chtěl... chtěl bych vám to vysvětlit..." Ale vy už mě nechcete.

"Možná je to prostě vítr?" nadhodila Orla. "Jak se prohání kolem, zní to jako hlasy." "Já nejsem vítr," pípl jsem zbytečně a vlekl se za sestrami, protože jsem nevěděl, co jiného dělat. Byl jsem na podivném, neznámém místě, zmatený a zjišťoval jsem, že mě všichni mí blízcí nejspíš nenávidí nebo na mě hrají obzvláště krutý žert, který jsem si něčím musel zasloužit. "To by mohlo bejt," přitakala Badri. "Počasí se občas chová vážně divně. A taky kdoví, odkud až sem vítr ty hlasy může nosit." "Holky," zaprosil jsem znovu, přidal do kroku, abych vlčicím zahradil cestu. "Já vím, že mě slyšíte, tak mi prosím jen odpovězte. Pak vám dám pokoj, klidně napořád zmizím, chci jen vědět-" Orla s Badri se mi vyhnuly a pokračovaly v cestě, jako by nic. Musely mě vidět! Jinak by do mě přece vrazily. "Víš, možná to přece jen není vítr," mínila Orla. "Přijde mi, jako by ten hlas chtěl mluvit s námi." Svitla mi naděje. Že by...? S očekáváním jsem nastražil uši. Badri se ušklíbla:"To by se měl ale nejdřív sám sebe zeptat, jestli my chceme mluvit s ním." Obě sestry se rozesmály a já sebou škubl, jako by mě někdo praštil. "Já vím, co uděláme! Dáme si závod přes kopečky a přitom tomu hlasu zdrhnem!" "Ne, ne, ne, počkejte, Badri, Orlo, ne-" Znovu jsem se pokusil zahradit jim cestu, zarazit je, ale ony už se hnaly jako vítr, Badri vpředu, Orla hned za ní a na konci já, příliš pomalý, příliš neohrabaný. Než jsem vyběhl na první kopeček, ony už se řítily dolů a mizely v trávě.

Jestli to měl být vtip, tak mě moc směšný nepřipadal. Na druhou stranu, čím déle jsem o tom přemýšlel, tím více se mi to zdálo jako něco, co by na mě sestry narafičily. Nemohly vědět, že jsem před chvílí mluvil, nebo vlastně nemluvil, s mámou a pořád jsem z toho byl úplně rozházený. "Je to jen vtip, že? Děláte si ze mě srandu," roztáhl jsem tlamu do křečovitého výrazu, který vzdáleně připomínal úsměv. "Možná máš pravdu, zacukala Badri uchem. "Taky mi trochu přijde, že něco slyším. Asi si s námi zahrávají vlastní smysly." "Haha, tak jo! Dostaly jste mě," vyrazil jsem ze sebe štěkavou, zoufalou parodii smíchu. "To byla vážně psina, tedy, ale teď... teď už mě prosím poslouchejte, ano?" Ale vlčice šly dál, tlachaly a hihňaly se a mně se do duše vkrádalo tíživé uvědomění, že kdyby to byl obyčejný vtípek, nikdy by to netáhly takhle daleko. Buď by v některé chvíli vyprskly smíchem nebo s tím přestaly, kdyby slyšely zoufalství v mém hlase, které se mi už dále nedařilo skrývat. Tohle však k žádnému konci nespělo. Podobně jako předtím s mámou, i teď jsem byl ignorován, přehlížen, odstrčen. Sestry... už se se mnou taky nechtěly bavit? Myslel jsem, že ony budou mít pochopení, alespoň Badri. Spoléhla jsem na to. "Prosím," žadonil jsem. "Nerozumím tomu. Můžeme si o tom prostě promluvit?"

Bylo to ale jako mluvit do větru. Sestry si povídaly spolu a vůbec nevnímaly můj čím dál více zpanikařený hlas. "Prosím," špitl jsem. "Vysvětlete mi to. Určitě mě slyšíte, že ano?" Šel jsem po boku Badri, ale ta svůj pohled upírala všude jinde, jen ne na mě. "Notak. Badri, Orlo..." "Neslyšíš něco?" zamračila se Orla a okázale se rozhlédla na všechny strany, aniž by pohledem zavadila o jediný můj chlup. "Neslyšim nic. Ty jo? Slyšíš hlasy?" zahihňala se Badri a strčila do světlejší sestry bokem. "To je špatný znamení!" "Ale není. To nejsou hlasy, to jsem já. Erlend? Pamatujete si mě, ne? Svého bratra? Erlenda?" Stejně tak dobře bych se ale mohl ptát větve, skály nebo lišejníku. "Špatný znamení? Myslíš, jako že mi hrabe, nebo co?" "Ale néé, to vůbec néé," hihňala se menší z mých sester dál. Oběhl jsem vlčice na druhou stranu a naklonil se co nejblíž k Orle, která nejspíš mou přítomnost zaznamenala alespoň vzdáleně a tak byla asi větší šance, že k ní dokážu proniknout. "Orlo. To mě jsi slyšela. Mě!" Hulákal jsem jí u ucha, ale ona ho jen přitiskla k hlavě. Slyšela mě tedy. Ale nereagovala. "Přestaň laskavě naznačovat, že jsem praštěná," odfrkla si. "To né, to nenaznačuju. Jen se o tebe bojím. Víš, jak dopadl Ýmfi? Nejdřív začal slyšet hlasy a do roka a do dne-" Badri si přejela tlapou po hrdle ve výmluvném gestu. "Ty tak hrozně kecáš, že tě huba nebolí!" zasmála se Orla a lípla sestře hravou ťafku za ucho. "Holky, holky, notak," pobíhal jsem kolem nich a strkal střídavě čenichem do jedné i do druhé, zatímco jsem horečně přemýšlel. Byl to snad... nějaký jejich žert?

Tráva byla v těchto místech tak vysoká, že i mě sahala skoro po uši. Orla následovala pachovou stopu, která byla křišťálově jasná a já se jí do toho už dál nemontoval. Trochu se mi zdálo, že se možná motáme v kruzích nebo alespoň v podivných kličkách, které nikam nevedou. Zvláštní, pomyslel jsem si a v tu chvíli z trávy vyletěla šedivá střela a srazila Orlu k zemi. "Hahá! Mám tě!" zvolala Badri a chytla do tlamy sestřino ucho. "Co děláš? Takhle se to nehraje, krucinál, už jsem tě skoro měla," neváhala se hned urazit Orla. Zasmál jsem se a nadšeně se na Badri zazubil. "Ahoj! Rád tě zas vidím," zamával jsem zvesela ocasem a čekal, že jako po dalším se vrhne po mně a oslintání neuniknou ani moje uši. V další chvíli ale moje srdce naprosto zmrzlo, když po mě Badri jen přejela pohledem jako po součásti scenérie, nějakém kusu kamene nebo něčem takovém. A to ani ne hezkém kusu kamene, podle všeho. Nakrčila čenich, jako by čichala cosi nevábného. "Na schovku už jsme stejně moc starý," pronesla a pustila sestru ze svého medvědího sevření. "Vypadnem odtud, najdem si nějakou lepší zábavu." Ani jedna z nich si mě vůbec nevšímala, když se převalily na nohy a zamířily pryč. "Cože...? Počkejte!" rozběhl jsem se za nimi, ale ony kráčely stále vpřed a bavily se mezi sebou, jako bych ani neexistoval. "Holky, počkejte. Co se děje? Proč se mnou nikdo nechce mluvit?"

Sestra nebyla daleko. Stačilo vyšplhat na malý kopeček, který se tyčil přede mnou a nabízel krásný výhled na celou rozkvetlou louku, hrající tolika barvami, až z toho oči přecházely. Já se ale květinami příliš nekochal, věnoval jsem jim letmý pohled, ale ze všeho nejvíc mě zajímala Orla. Když jsem k ní došel, ležela na zemi s čenichem zastrčeným mezi přední tlapy a cosi si tiše nesrozumitelně mumlala. To bylo trochu zvláštní. Nebylo jí něco? "Orlo? Ahoj! Je všechno-" "Třicet, už jdu!" vykřikla sestra a vyskočila na nohy. "Jen počkej, Badri, až tě najdu!" Ach, no jasně. Asi jsem se připletl v ne zrovna vhodnou chvíli. Nechtěl jsem sestrám narušovat hru, ale rozhodně jsem nechtěl zůstat úplně sám, takže jsem se rozběhl dolů z kopečka za Orliným stříbrným kožíškem. Navíc řekla něco, co mě popravdě celkem nadchlo. "Badri je tu taky?" zajímal jsem se, zatímco jsme se nořili hlouběji do vyšší a vyšší trávy. "Badriii, jsi tuuu?" protáhla v odpověď Orla a mě upřímně spadl kámen ze srdce. Věděl jsem, že sestry mě vezmou mezi sebe. A jestli měl někdo na světě mít pochopení pro toulavé tlapky, byla to právě Badri, má nejmilejší sestra, se kterou jsme svého času prošmejdili opravdu pořádný kus kraje kolem hor. Jen jsme ji nejdřív museli najít. To ale bude otázka chvilky. Orla byla skvělou stopařkou a schovka v trávě, třebaže vysoké, nebyla tou nejspolehlivější. Pach sestry v mém čenichu sílil. "Co tu vůbec všichni děláte?" zeptal jsem se polohlasně, ale Orla mě na konci zase uťala: "Notak, Badri, vylez!" "Jasně, promiň. Povíš mi to pak," špitl jsem omluvně, protože jsem nebyl až takový pitomec, abych nepochopil jasný náznak, že mám zatím mlčet.

Odcházel jsem od matky se srdcem tak těžkým, až mi přišlo, že ho snad ani neunesu. Už mě nechce vidět. Nechce se mnou mluvit. Zastavil jsem se až o několik desítek metrů dál a ztěžka oddechoval, jako bych uběhl maraton. Cítil jsem na tvářích horké slzy. Tohle jsem nikdy nechtěl. Dusil jsem v sobě vzlyky. Nechtěl jsem propuknout v pláč, propadnout zoufalství. Avšak tohle odstrčení, to bolelo. A jak. Jakkoliv bych si naše setkání představoval, nikdy by mě nenapadlo, že se věci vyvinou takhle. Ale byl jsem pryč dlouho. Netušil jsem, co se mezitím stalo. Máma by se ke mně neobrátila zády jen tak. Mé zmizení muselo být poslední kapkou. Ublížit jí tolik, že jsem si to ani nedokázal představit. Proto už se na mě ani nechtěla podívat. Nemohl jsem ji přece k tomu nutit. Třeba... třeba jednou? ohlédl jsem se zamlženým zrakem tam, kde máma seděla, ale ona už byla pryč. Odešla. Věděl jsem, že já také musím odejít. Nemohl jsem se jí vnucovat do života, do kterého už jsem nepatřil. Pocit, že se tu děje něco podivného, mě neopouštěl, ale těžko se dalo soustředit na cokoliv jiného, než bolest v mojí duši.
Zkroušeně jsem stál mezi rozkvetlými květinami a netušil, co si počít dál, když se mi k uším donesl smích. Pomalu jsem zvedl hlavu, popotáhl a otřel si tlapou uslzené tváře. Na kopečku přede mnou se rýsovala další vlčí silueta. Skrze zlatavou záři, která se vznášela všude kolem - byl to pyl, prach, mlha či nějaké kouzlo? - nebylo hned poznat, o koho se jedná, ale ten hlas, ten smích... ten jsem poznával moc dobře. "Orlo," vydechl jsem a zamířil tím směrem. Sestra mě určitě pochopí. Možná mi i poví, co je tohle za místo?

To mlčení mne ničilo více, než cokoliv jiného. I kdyby se do mě pustila zuby a drápy, nemohla mě vytrestat více. Po tolika letech jsme se konečně zase setkali a já toho měl tolik, co bych jí chtěl povědět, dokonce jsem na tomhle podivném místě měl i tu možnost vše vyjádřit slovy, jen abych zjistil, že ona nic z toho nechce slyšet. Ale... nemohl jsem jí to vyčítat. Ublížil jsem jí a ona neměla žádnou povinnost mi to odpouštět. "Vím, že jsem vždycky nebyl ten nejlepší," řekl jsem tiše po dlouhé odmlce. V krku se mi dělal knedlík a pálily mne oči. "Vždycky jsem se snažil, jak jsem jen dokázal, abych byl dobrým synem. Je mi líto, že to nakonec nestačilo."
Dokonalé mraky dál pluly po dokonalé obloze, jasný slunečný den náhle ostře kontrastoval s chmurným počasím uvnitř mojí duše. Vzpomínal jsem na všechny ty chvíle doma v horách. Slyšel jsem v uších mámy smích, když jsme poprvé vyběhli ven do sněhu a já do něj v prvních pár vteřinách zahučel až po uši. Cítil jsem jemný dotek jejího čenichu na svém čele, když jsme šli spát do svého koutu jeskyně a ona nám rozdávala pusinky na dobrou noc. "Dobrou noc a ať vás blechy štípou celou noc," říkala. Vždy měla pro nás nějaký příběh, nějakou pohádku a tolik, tolik lásky. Jako bych byl zase zpátky v té jeskyni a rozespalý slyšel, jak utišuje Orlu po noční můře, tiše jí brouká písničku, aby zapomněla na noční děsy. Nebo její hubování, přísné a přesto plné starosti, když jsem se jednoho jara na úpatí hor přecpal kdejakými bobulemi a pak mi bylo špatně. Nadávala mi, že už bych ve svém věku měl mít víc rozumu, a přitom se o mne starala, aby mi co nejdřív bylo lépe.
Vždy dělala všechno proto, abychom měli co nejlepší život. Tolik nám obětovala a přitom sama musela nést takovou tíži, břemeno vlastního zármutku. Tehdy jsem si to neuvědomoval. Jen málokdy jsem ji viděl smutnou. Jen tehdy, když si myslela, že se nikdo nedívá. Když už jsem ji tak spatřil, s uslzenou tváří, snažil jsem se ji utěšit, ale ona vždy říkala, že to nic není. Už tehdy jsem věděl, že něco to určitě být musí. Až později mi však došlo, jak opravdu těžké to pro ni muselo být. Měla plnou podporu smečky, ale přesto byla svým způsobem na nás sama. Chyběl jí táta. Chyběl i nám, ale pro nás to bylo jiné. My ho nikdy nepotkali. Ona ho znala, milovala, těšila se na to, až s ním založí rodinu, jen, aby se ten sen zhroutil přímo před jejíma očima. Ona se však zhroutit nemohla. Měla totiž nás a za nás bojovala dál.
A já pak... šel a zmizel. Tak jsem se jí odvděčil za všechnu její těžkou práci, péči a lásku. Byla to nehoda. Jen nehoda, jen výsledek mé mladické natvrdlosti a nezkušenosti. A bylo to těžké a hrozné, ale nakonec jsem byl v pořádku. Ale co to udělalo mámě? Co jí způsobilo, když se další střípek její vysněné rodiny odlomil a navždy zmizel? Právě kvůli tomu jsme tu teď seděli jako dva cizinci a ona se na mě ani nechtěla podívat. Byl to podivný pocit. Doufal jsem, že bude ráda, že mě vidí naživu, i kdyby se třeba zlobila, že jsem tehdy zmizel. Podobnou reakci bych od ní nikdy nečekal. Máma nikdy nebyla tím typem, který by s vámi přestal mluvit. Když se jí něco nelíbilo, řekla to. Občas pořádně od plic. Nemyslel bych, že se přede mnou stáhne do neprostupné ulity mlčení a zkrátka mě k sobě už nepustí. Avšak... asi jsem nemohl chtít, aby navěky tolerovala moje hlouposti. Byl jsem pro ni ztracen už hodně, hodně dlouho. Nejspíš by bylo nejlepší, kdybych odešel i teď. Bylo zcela zjevné, že máma o mou přítomnost nestojí. Nedokázal jsem se ale ze svého místa pohnout. Ještě ne. Tohle mohlo být naposledy, co ji kdy uvidím a zkrátka jsem... nemohl tu chvíli ukončit, jakkoliv byla nepříjemná.
"Je toho hodně, co bych ti chtěl říct," přerušil jsem nakonec mlčení mezi námi a hlas se mi přitom zachvěl. "Nikdy jsem k tomu neměl příležitost." Po očku jsem na ni pohlédl, ale už jsem ani nečekal, že by mi ona pohled oplatila či snad prolomila mlčenlivou zeď, kterou mezi námi vystavěla. "A tehdy... jsem vlastně ještě nevěděl spoustu toho, co vím dnes. Býval jsem dost hloupý, ale to přece dávno víš." Riskl jsem mírný úsměv, ale ten docílil jen toho, že se ode mě máma otočila ještě víc. "Ani teď nejsem nejchytřejší, ale hodně věcí jsem pochopil. Dala jsi nám všechno a já ti jsem za to moc vděčný. Jsi skvělá máma. Přál bych si, abych mohl všechno vrátit zpět, napravit to a být skvělým synem, jakého si zasloužíš, ale to už nemůžu." Odmlčel jsem se a ztěžka si povzdechl: "Snažil... jsem se alespoň být dobrým vlkem. Tak, jak jsi mě vždycky učila. Vím, že pro tebe už to neudělalo žádný rozdíl, ale snažil jsem se. Vždycky jsem se snažil. Doufám, že... že jsi potom všem ještě našla svoje štěstí. Zasloužíš si ho. Tolik štěstí, kolik dokážeš unést."
Opět se rozhostilo ticho. Máma se nepohnula. Nestřihla uchem ani nevzdechla. Ticho, které jindy bývalo mou doménou, které mi nikdy příliš nevadilo, mě teď drtilo pod svou tíží. "Jestli je něco, co můžu udělat... řekneš mi to, prosím?" špitl jsem. Odpověď nepřišla. "Dobře." Pomalu jsem vstal, aniž bych si pamatoval, kdy jsem si vlastně sedl. "Kdyby... kdyby sis přece jen chtěla někdy promluvit, přijď za mnou. Prosím. Ale pochopím, když nepřijdeš." Bolelo to, ale chápal jsem to. Někde hluboko uvnitř cosi křičelo, že tohle celé je hrozně zvláštní, podivné, špatně, je to špatně, ale já ten hlas neposlouchal. Snažil jsem se být chápavým a přijmout mámino rozhodnutí už se se mnou nebavit, i když mi trhalo srdce na kousky. Přesto jsem se nedokázal ubránit, přišel jsem k ní o krůček blíž a krátce přitiskl svou tvář k jejímu krku. Její tělo se okamžitě napjalo a odtáhla se ode mne, jako bych měl prašivinu. Ač se to zdálo nemožné, tohle zabolelo ještě víc. Ucukl jsem, se zkroušeně staženýma ušima sklopil hlavu. "Promiň. Už půjdu." Nasucho jsem polkl. Ze všech slov jsem teď nedokázal vybrat ta správná. "J-já... promiň. Promiň, mami." Couval jsem, pak jsem se pomalu otočil. "Měj... se hezky." Udělal jsem pár kroků směrem od ní, naposledy se ohlédl přes rameno v naději, že se za mnou třeba alespoň dívá, ale její čenich už zase mířil k dokonalému nebi plnému dokonalých mraků.

Nenápadně jsem si osahal jednou tlapou tu druhou, abych se ujistil, že nejsem průsvitným duchem. Necítil jsem se ale jako duch a i kdybych byl neviditelný, máma mě určitě musela slyšet. Takže se mnou zkrátka nechtěla mluvit. Nasucho jsem polkl a stejně jako ona zvedl zrak k obloze. Zářila jasnou modří a mraky, které po ní pluly, byly načechrané, buclaté, zkrátka dokonalé. Možná až příliš. Bolely mě z nich oči. "Vím, že jsem ti moc ublížil," řekl jsem a s nadějí pohlédl na mámu. "Ztratila jsi tátu a potom i mě... ani si nedokážu představit, co ti moje hloupost způsobila." Čekal jsem na jakoukoliv reakci. Povzdech, pohyb, pohled. Dal bych přednost i slepému záchvatu vzteku před touhle kamennou netečností. Snad jsem si ji zasloužil. Kdoví, čím vším kvůli mě máma musela projít? Co když jí moje toulavé tlapy zničily život? Mohla ji má ztráta úplně zlomit? Byla vždy silnou vlčicí, musela být, když zůstala sama na vlčata bez pomoci partnera. To ale neznamenalo, že byla nezničitelná. Už i tak musela nést hroznou tíhu na svých ramenou a já k ní jen přikládal, než abych jí ulehčil. "Vím, že omluva to nenapraví," vydechl jsem. "Pochopím, když už se mnou nebudeš nikdy chtít znovu promluvit. Nebo když mi neodpustíš. Jestli... jestli chceš, abych ti šel z očí, tak prostě řekni a já zmizím, dobře?" pohlédl jsem na ni napjatě, ale máma byla jako vytesaná z kamene, mlčenlivá, jako až donedávna já. "Jen... bych ti chtěl říct, že jsi mi celé ty roky chyběla. Ty i celá rodina. Babička, děda, sourozenci... Nikdy jsem na vás nezapomněl. Nechtěl jsem nikomu způsobit bolest."

"Mami! Ahoj!" zopakoval jsem svůj pozdrav znovu, protože mne nepochybně jen přeslechla. Přece jen, promluvil na ni úplně nějaký cizí hlas - možná si nevšimla, že mluvím zrovna na ni. Široce jsem se usmíval a mával vesele ocasem. Tak rád jsem ji zase viděl. Už to byla spousta let. A teď jsme si mohli i společně popovídat! Tohle místo, kde jsem se octl, bylo velmi zvláštní, ale možná nebude tak zlé. Jenže ani po druhém pozdravu se na mě máma nepodívala. Přišel jsem o krůček blíž. "Mami? To jsem já. Erlend?" Úsměv mi ztuhl na rtech. Proč nereagovala? Že by na mně zapomněla? Na vlastní rodinu? "Tvůj syn, Erlend?"
Konečně odtrhla zrak od oblohy a pohlédla na mě. Usmíval jsem se v očekávání pozdravu, vřelého rodinného přivítání po letech, ale čekalo mne hořké zklamání. Její pohled mnou pouze prázdně, bez zájmu projel. Jistě mě viděla, ale vůbec si mě nevšímala. Nedočkal jsem se pozdravu, dokonce ani žádné známky radosti z toho, že mě vidí. Jen prázdný, chladný nezájem, než ode mne pohled opět odvrátila k nebi. Můj veselý výraz vystřídal zkroušený pohled. "Asi se zlobíš, viď?" svěsil jsem hlavu, když mi to celé začalo docházet. Jakpak by se nezlobila. Vytratil jsem se bez rozloučení, prostě jen tak. Musela se o mě hrozně bát. Třeba si i myslela, že jsem utekl z domova. "Nedivím se. Určitě jsi měla hrozný strach. Neudělal jsem to ale schválně. Nikdy bych ti úmyslně takové starosti neudělal," sklonil jsem hlavu a vyčkával na odpověď, která nepřišla. "Omlouvám se. Mrzí mne to, moc, moc mne to mrzí. Já se tehdy zatoulal, neutekl jsem. Vždyť mě znáš, na tyhle věci jsem nikdy neměl hlavu." Nervózně jsem se zasmál a zvedl pohled od země k její tváři, která se na mě už zase nedívala. Jako bych tu ani nebyl.