Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kiërb

Za řekou už gejzíry nepokračovaly. Přede mnou se rozprostírala rozlehlá sněhová planina, kde nebylo k vidění téměř nic. Jen sníh a občas zledovatělý kámen. Alespoň to tak prvně vypadalo. Kráčel jsem vpřed, bílo všude kolem, nad hlavou šedou oblohu, ze které se sypal další a další sníh. Přemýšlel jsem, že se otočím a půjdu jinam. Tady to nevypadalo na velké dobrodružství. Spíš to zavánělo tím, že se tu někde ztratím. Husté sněžení a nedostatek orientačních bodů tomu přímo nahrávaly.
Jenže najednou se mezi sněhovými vločkami vynořily dvě siluety, které nepatřily balvanům. Byly to vlčí siluety. Našpicoval jsem uši a hned si to namířil k nim. Chtěl jsem vidět, kdo další měl tak bláznivý nápad, aby se sem vydal. Stačilo ujít jen pár metrů, abych si uvědomil, že obě tyhle vlčice znám, i když u jedné jsem měl trochu problém vzpomenout si na jméno. A to to byla moje smečková kolegyně! Druhá vlčice byla Lilac. Samozřejmě. Kdo jiný by se tu potloukal v takovém nečase? S ocasem vesele se mrskajícím ze strany na stranu jsem přikročil k nim a s úsměvem jim pokynul na pozdrav. "Ahoj!" vyslal jsem myšlenku nejdřív k Lilac a potom ke... Kayle? Jmenovala se tak? Oči mi padly k puklince v zemi, u které postávaly, ale neshledal jsem na ní nic zvláštního. "Co tu vyvádíte?" zeptal jsem se v myšlenkách Lilac, protože k ní je šlo vysílat snáze. Rozhodně to ale bylo těžší, než s Omórikou. Pořád jsem nepřišel úplně na kloub tomu, proč to s některými vlky je o tolik snazší, než s jinými.

//Východní hvozd přes Gejzírové pole

Trochu jsem se ztratil v myšlenkách na to co, by mohlo být, co možná někde je a co třeba jednou bude, takže když pár metrů přede mnou najednou vyletěl k nebi proud vody, pořádně to se mnou cuklo. Div, že mi čelenka nespadla z hlavy, jak jsem nadskočil! Rozhlédl jsem se po sněžné pláni, která na první pohled vypadala celkem nevinně, dokud jste si nevšimli místy holých míst, kde se sníh nedržel. Stačilo chvíli počkat a každému muselo být jasné proč. Horká voda vyrážela ze země v různě dlouhých intervalech a i země kolem těchto gejzírů byla teplejší. Chvíli jsem to pozoroval, ale moc jsem se nenahříval. Nechtěl jsem mít mokrý kožich, až by na mě roztál sníh, který se na mě teď držel v tenké vrstvičce. Navíc by mi pak byla mnohem větší zima, až se od gejzírů zase vzdálím. O tomhle Rice určitě musím říct, udělal jsem si mentální poznámku, když jsem užasle pozoroval ten div přírody.
Když jsem se dost vynadíval, vyrazil jsem dál. Přes ledový most jsem překonal další řeku. Tyhle severní kraje jsem příliš prochozené neměl a říkal jsem si, že to je celkem ostuda. Kdoví, co zajímavého tady číhalo?

//Ledová pláň

//VVJ přes Východní hvozd

Pod stromy lesa bylo o něco příjemněji, než na otevřeném prostranství. Hlavně jehličnany poskytovaly trochu přístřeší před obrovskými sněhovými vločkami, které se z nebe hustě sypaly. Když jsem vyrážel, sněžit teprve začínalo, teď už se ale chumelilo opravdu mocně. V tom naprostém tichu, které kolem panovalo a které narušoval jen tiché zvuky mých kroků a dechu bylo slyšet tichounké šustění, jak sníh dopadal na zem. Vzbuzovalo to ve mně vždycky zvláštní pocity. Byl to poklid, ale trochu strašidelný. Přesto jsem si to užíval. Po nerovném zasněženém terénu lesa jsem našlapoval skoro bez přemýšlení. Byl jsem si vědom blízkosti hor a to mi připomínalo domov, vzdálený spoustu kilometrů a dlouhých let. Nejspíš už bych tam nenašel cestu zpět, ani kdybych se snažil, ale přesto se mi čas od času zastesklo po pohledu ze Severní hory. Jenže kdybych tam přišel teď, nejspíš už by všechno bylo jinak. Pochyboval jsem, že tam je ještě někdo z těch vlků, které jsem znal. I když sourozenci by tam být ještě mohli,
napadlo mě. Možná i nějací synovci a neteře? Trochu mě bodla myšlenka, že tam někde v dálce mám možná další rodinu, o které vůbec nevím. Nemělo ale smysl se tím trápit. Třeba je někdy potkám. Vždyť i Baghý jsem potkal, a to bylo tak nepravděpodobné, že jsem byl ochoten teď uvěřit, že je možné téměř všechno.

//Kiërb přes Gejzírové pole

//Borůvka přes Mahtaë

Vyšel jsem z lesa k řece, která ovšem spala pod ledem, na kterém už se usazovala vrstvička sněhu, jak začínalo sněžit. Vzhlédl jsem k šedým mrakům zakrývajícím oblohu, bylo zřejmé, že jen tak nikam neodletí, protože skoro nefoukalo. Zima mým hustým kožichem pravého seveřana nijak výrazněji nepronikala, ale ticho, které panovalo všude kolem, bylo trochu strašidelné. Věděl jsem, co to znamená. Všechna zvěř se schovala, lov bude hodně náročná a možná i nemožný. Neměl bych se toulat dlouho, pomyslel jsem si, ale na chvíli snad nebude vadit, když se vzdálím. Chtěl jsem vidět nebo zažít něco, o čem bych Riki mohl vyprávět, až se zase uvidíme. A popravdě jsem chtěl zase na chvíli vytáhnout paty z lesa. Zamířil jsem proto kolem řeky dál k jezeru, které také bylo už celé zamrzlé. Samozřejmě jsem se musel po hladkém ledu párkrát sklouznout. Bylo mi jedno, jestli jsem na to moc starý, tohle mě asi bude bavit vždycky. Dlouho jsem ale nedováděl, když jsem byl sám, nebylo to úplně ono. Skočil jsem na pevnou zem a vydal se do okolních lesů.

//Midiam přes Východní hvozd

Nadšeně jsem pokýval hlavou. Znělo to jako dobrodrůžo a těšil jsem se, až ho společně podnikneme. Mohli jsme se jít klouzat na jezero, pořádně využít sněhové nadílky, hezky se rozhýbat, aby se nám v té zimě rozproudila krev.
Nebo taky ne.
Jakmile sestřenku napadlo, že se vydá na své vlastní dobrodružství, bylo mi jasné, že je se společným výletem konec. Vypadala až moc odhodlaně do toho okusit svou vlastní svobodu. Nemohl jsem tvrdit, že mě to nemrzí, ale vlastně jsem tomu rozuměl. Snažil jsem se netvářit až moc sklesle. Nemohl jsem jí přece být pořád za zadkem... Ale vážně jsem se těšil, že půjdeme spolu. "To zní vlastně docela dobře," pousmál jsem se a zamával ocasem, když navrhla, že si potom svoje zážitky povyměňujeme. Trochu mi to zvedlo náladu. "Tak si to užij," vyslal jsem za ní ještě myšlenku, která ji snad dostihla, i když už letěla mezi stromy pryč.
Trochu jsem si povzdechl, ale musel jsem se zasmát, když jsem viděl, s jakým nadšením si to metelí za novými zážitky. Tak je asi na čase taky někam vyrazit. Abych mohl Rice říct o nějakém dobrodružství, které stálo za to. Narovnal jsem si pokleslá ušiska a vyrazil k severní hranici lesa. Zavýt na oznámení odchodu jsem nemohl, tak jsem jen doufal, že mě nikdo nebude hledat.

//VVJ přes Mahtaë

Arminius nakonec přece jen odběhnul za zbytkem své rodiny. No, asi se to dalo čekat. Byla zima a nejspíš měl hlad, takže dát si kousek toho zajíce mu určitě muselo přijít k duhu... a potom se všichni vytratili směrem do úkrytu. Stejně jsem si trochu povzdechl, s mrňousem byla legrace. Určitě to ale nebylo naposled, co jsme ho viděli.
Omórika se přišoupla blíž ke mně a zasmála se - a já se zasmál s ní. Souhlasně jsem zabušil ocasem do sněhové pokrývky. Arminius byl fajn. Naštěstí moje vědomosti či nevědomosti ohledně toho, odkud se vlčatům berou barvy v kožichu, nebyly zpochybňovány. Trochu mi to ale vrtalo hlavou. Po kom asi Armin zdědil ty svoje červenavé kalhoty? Protože po mámě ani po tátovi to určitě nebylo. Jenže to byla záhada, kterou jsem stejně asi nemohl vyřešit. Nakonec na tom ani moc nesešlo.
Docela přituhovalo, sněhu všude ležely celé haldy. Ne, že bych zrovna mrznul, na tohle jsem byl stavěný, ale jak jsme nečinně seděli, přestávalo to být příjemné. Než jsem stačil něco navrhnout, Rika se na mě otočila s výrazem naprosté nevinnosti, pokud byste ovšem přehlédli tu rošťáckou jiskru, co jí poskakovala v očích. "Mohli bychom," souhlasil jsem, taky jsem vyskočil na nohy, i když o poznání neohrabaněji a zamácal jsem ocasem. "Můžeme se podívat, co všechno zima natropila. Nejspíš budou zamrzlé už i řeky." Těšil jsem se, že něco podnikneme.
Najednou se ale Omórice kukadla rozšířila jako sově, jak ji cosi napadlo. Uši mi trochu poklesly. Nechtěl jsem se tvářit moc zklamaně, ale nejspíš jsem na ni v první chvíli koukl jako nakopnuté štěně. Chápal jsem tu touhu po nezávislosti, ale stejně jsem se cítil jaksi ublíženě. Copak se mnou nebyla dostatečná zábava? Upírat jsem to ale Rice nechtěl, takže jsem se přiměl trochu zamávat špičkou ocasu. "Nic ti nemůže bránit. Jestli chceš jít sama, tak můžeš. Jen bych se být tebou vyhnul horám." Nechtěl jsem, aby venku někde umrzla, jestli tedy vážně chtěla jít samotná.

Vzhled

Vzhled


Povaha

Vzhled

Neměl jsem pro Omóriku žádnou odpověď a nemělo to vůbec co dočinění s němotou. Netušil jsem, kde všichni jsou, kde se flákají nebo zašívají a ani proč to dělají. Jen jsem trochu sklopil hlavu, protože mě mrzelo, že ten náš výlet nevyšel. I když samozřejmě nebyl všem dnům konec. Mohli jsme to zkusit znovu - jenže když se teď ke mně přimotal Arminius, už to nebylo tak jednoduché. Jeho jsem nikam odtáhnout nemohl, ale zároveň jsem ho nechtěl odstrkávat. Stejně ve vzduchu visela nějaká nepříjemná změna počasí. Asi bude lepší nepodnikat dobrodrůža nikde daleko. Rika zničehonic vytáhla opět Adiramovo jméno, opět v dosti nelichotivém světle a sdělila mi vzkaz, který mu mám předat, až ho příště uvidím. Pořád jsem nechápal důležitost pomeranče (vlastně jsem si byl jen tak napůl jistý tím, co to vlastně je), ale horlivě jsem přikývl, jako že tuhle zprávu určitě předám. Ať znamenala cokoliv, moc milá asi nebyla, ale... no, jestli si Adiram vážně na Riki tak vyskakoval, nezasloužil si to trošku?
Snad jen díky Arminiově neodolatelné roztomilosti moje sestřenka neoddupala lesem někam pryč. Jedno mrně si nás snadno dokázalo omotat kolem tlapky. Chvíli jsem je sledoval, jak se šťouchají, ale dlouhého trvání to nemělo. Moje obavy se ukázaly být pravdivými, protože malý vlček se v mraze klepal jako osika a za chvíli už se cpal opět k mému kožichu. Jeho žádosti jsem samozřejmě vyhověl, kecl jsem si na zadek, aby se mohl přitulit k mému huňatému břichu. Mně moc zima nebyla a Rice nejspíš také ne, však byla huňatá po rodičích, nicméně jsme se tam za chvíli tak nějak choulili všichni, aby se Arminius mohl zahřát. S takovouhle si na něj žádný mráz nepřijde! "To zní jako fajn nápad," mrkl jsem taky spiklenecky na sestřenku, "ale s Arminiem to bude muset být jenom malé dobrodrůžo," dodal jsem, aby si netvořila nějaké veliké představy. Jestli vůbec nějaké dobrodrůžo s mrňousem bude. Půjčí nám ho vůbec Aranel?
Ta se ozvala hned za chvíli a už jsem si myslel, že bude spikleneckému kroužku konec, ovšem Arminius odmítl jít na zajíce, ba se od nás ani nevzdálil. Hlad asi neměl - kdyby ano, věřil jsem, že se ozve, na to byla vlčata mistři. Zatím se jevil dost spokojeně přitulený v našich huňatých kožiších. Trochu jsem se cítil jako zloděj vlčat, ale když to bylo dobrovolně, tak to přece žádná krádež nebyla. Krom toho Awarak s Aranel byli přece přímo támhle, na dohled i na doslech. Moc jsem o tom ale neuvažoval, protože mě přerušila otázka od Riky, která zrovna obdivovala Arminiův neobvyklý kožíšek. "Po rodičích," poslal jsem jí myšlenku, aniž bych se nad tím víc zadumal, ale jakmile jsem to udělal, zarazil jsem se. "Tedy..." Arminius moc jako Aranel ani Awarak nevypadal. Ani jeden z nich na sobě neměli snad jediný hnědý chlup. Jenže jeho sourozenci barvami celkem odpovídali, takže spekulace o nějakém tajném dramatu, že třeba vlčata vůbec nejsou Awarakova, nebyla moc na místě. Leda by byl Armin jako kukačče, které někdo Aranel nenápadně podstrčil. Jenže jak by se to někomu povedlo? "Možná i po prarodičích?" vyslal jsem po vlekoucí se chvíli další myšlenku, ale o mnoho víc váhavě. Došlo mi, že o tomhle asi zas tak moc nevím.

Rika se široce zubila. Já jí nic nevyčítal a byl jsem rád, že asi ani ona mě, že jsem ji třeba víc nehledal. Jenže já vůbec netušil, kam se jí podařilo vypařit. Souhlasně jsem přikývl, že klidně můžeme provést další pokus a objevit nějaká super tajemství. Popravdě mě teď žádná úplně nenapadala, ale to nevadí, určitě se něco naskytne. Drcl jsem do ní čenichem, když mě pošťouchla tlapou, na potvrzení, že tak to přesně můžeme udělat.
Prvotní setkání s Arminiem nešlo úplně nejlíp. Omórika vyjekla, vlček se toho vylekal a vypadal najednou celkem žalostě, jak se tak klepal ve sněhu a zmateně koukal, co se to vlastně děje. Jestli na něj není trochu moc zima, napadlo mě a poněkud ustaraně jsem se přesunul k němu o něco blíž. Pobaveně jsem se zazubil, když Rika prohlásila, že by nenápadné vyrábění dalších vlčat Baghý jen tak neprošlo. "To si umím představit," střihl jsem ušima, vzápětí jsem je ale musel o něco svěsti a zakroutit hlavou, že jsem Háti ani zbytek nikde neviděl. Kdoví, kde se toulali? Ani na Baghý už jsem nějakou dobu nenarazil. "Snad budou někde kolem. Zima je možná přivede zpátky do lesa," navrhl jsem s nadějí.
To už jsem otočil svou pozornost zpět k rozklepanému Arminiovi. Měl jsem trochu starost, jestli na něj ten mráz není trošku moc - chvíli vypadal úplně přimrzlý na místě, ale bylo to zimou, nebo jen tím, že se polekal Riky? S malým postrčením se ale s vlčicí pozdravil a také se jí představil. V tu chvíli se moje sestřenka úplně rozsvítila a já musel jen přitakat, že Arminius je vážně škvrňátko. "No, nevím. Řekl bych, že jsi bývala ještě o kousek menší," mrkl jsem na ni, ale v duchu mě mrzelo, že jsem u toho tehdy nebyl. Poznal jsem vlčata, až když byla o kousek větší. Ale teď už bylo pozdě se tím trápit. Usmíval jsem se na ně oba a máchal spokojeně ocasem, když jsem viděl, jak se seznamují a očuchávají. Zkusil jsem nějakou tu myšlenku poslat i k Arminiovi, ale zjistil jsem, že mi to vůbec nejde. Možná byl na to ještě moc malý? Musel jsem na to tedy asi jít přes Riku: "Řekni mu, jak se jmenuješ," vyzval jsem ji s úsměvem.

//chápu doufám dobře, že jsme tedy skupinky Armin, Rika, Erlend a Aranel, Awarak, Kezi, Siberia? :D

Válel jsem se po zemi a Arminius se ke mně vzápětí připojil. Chvíli jsme čučeli do nebe, ze kterého se pořád zvolna sypal sníh. Nenapadlo mě se tím zneklidňovat. Jestli jsem byl na něco stavěný, pak to byl právě sníh a mráz. Jen jsem nadšeně přikývl Arminově pokřiku, že toho sníhu je kolem doopravdy dost. Netrvalo dlouho a malý vlček už se zachumlával do mojí srsti, která vlčata obvykle svou huňatostí dost lákala. Mně to ale ani v nejmenším nevadilo - a ani ta pochvala, které se mi dostalo. Roztáhl jsem tlamu do úsměvu a zabušil ocasem do sněhu. Být mezi malými vlčaty mi zcela vyhovovalo, ačkoliv zbytek se asi trochu vzdálil. To nevadilo. Nejspíš šli za mámou a v lese se jim nemělo moc co stát.
Povalovat se ve sněhu ale vlčka moc dlouho nebavilo, takže zase vylítl na nohy a začal čenichat kolem. Překulil jsem se na břicho a vyštrachal se do stoje o poznání nemotorněji, než on - nějak jsem zapomínal, že už nejsem zrovna nejmladší - a taky zavětřil. Nebyl jsem si ovšem moc jistý, o čem to mluví. S ušima trochu svěšenýma jsem pokrčil rameny, protože jsem pro něj neměl žádnou odpověď.
Než jsem to ale stačil rozluštit, objevil se strakatý kožíšek. Rozzářily se mi oči. Omórika! Tak se přece neztratila úplně! Zvesela jsem poskočil (dal jsem přitom pozor, abych nezašlápl Arminia) a kývl jí na pozdrav. Začala se hned omlouvat, ale já nad tím jen mávl tlapou. Vždyť se nic nestalo - až na to, že se přerušilo naše dobrodružství, předtím, než vlastně pořádně začalo. "To se stane jedna dvě. Hlavně, že ses zase našla," vyslal jsem k ní myšlenku a s uspokojením zjistil, že to jde vážně docela snadno. Možná to prostě bylo jednodušší se členy rodiny.
To už ale Rika zaznamenala existenci Arminia - a vyjevila se z toho ještě asi tak desetkrát víc, než když jsem vlčata Aranel poprvé uviděl já. Trochu mě to vyjeknutí překvapilo, takže jsem nejdřív jen stál a naprázdno zaklapal tlamou, jako bych snad čekal, že z ní vypadne nějaké vysvětlení. Pochopitelně se to nestalo, takže jsem vzápětí zakroutil hlavou, abych jí sdělil, že se nejedná o jejího mladšího sourozence. "Není Baghý - je to syn Aranel a Awaraka," vysvětlil jsem rychle. Teď jsem vážně byl rád, že tuhle magii dokážu ovládat. Předešlo se spoustě nedorozumění. Sklonil jsem se a trochu pošťouchl Arminia čenichem, než jsem hlavu o kus zvedl a kývl zase na Omóriku s trochu přiblbým úsměvem. Chtěl jsem, aby se seznámili. Třeba se spřátelí!

Ostatní vlčata se k naší hře nepřidala, ale to vůbec nevadilo. Třeba se osmělí později. Zatím jsem poskakoval ve sněhu s mladým vlčkem - Arminiem - a na oplátku za svou sněhovou spršku jsem dostal zásah sněhovou koulí. Hned si začal plácat další. Já se proskočil kolem a opravdu jsem schytal další ránu, ovšem to jsem nemohl nechat jen tak. Sám jsem si uplácal vlastní munici a šišatou hroudu sněhu odpálil k vlčeti. Na mě si jen tak nepřijde!
Na chvilku jsem přestal poskakovat, protože mi došlo, že Aranel se kamsi vypařila. Nejspíš běžela za Awarakem, který před chvílí vyl. Nedělal jsem si s tím těžkou hlavu, byl jsem si jistý, že se za chvíli vrátí a zatím jsem mohl vlčata hlídat já. Zatím to nevypadalo, že by kromě Arminia měla nějakou zvláštní touhu rošťačit a kdyby ano, určitě bych je zvládl. To byla výhoda vlčat, která byla takhle malá - v případě nouze bylo možné je prostě čapnout do tlamy a odnést tam, kam patří. I když jsem se k tomu uchyloval vždycky nerad. Přišlo mi, že je to takové ponižující.
Otočil jsem svou pozornost zpět k Arminiovi. Otřepal jsem si zbytky sněhových koulí z kožichu, ač to bylo celkem zbytečné, protože jsem se vzápětí svalil celý na záda do sněhu, takže jsem na vlčka koukal vzhůru nohama a kožich jsem měl vmžiku jako sněhulák.

11. Blbni ve sněhu

Vlčata se válela ve sněhu a dováděla, jak už to mají ve zvyku. Nejradši bych se s nimi také hned svalil do závěje, ale musel jsem se trošku ovládat, i když bylo nejspíš na první pohled jasné, že mi to jde jen tak tak. Na tváři mi hrál široký úsměv, oháňka se houpala sem tam a tlapky samy od sebe přešlapovaly. Aranel mě samozřejmě hned zpozorovala a vypadalo to, že jí nevadí, když se s jejími vlčaty seznámím. Hned mi je také představila. Keziah, Siberia, Arminius, její a Awarakovi potomci. To bylo skvělé! Určitě z nich budou výborní rodiče. "Gratuluju," vyslal jsem k Aranel krátkou myšlenku a usmál se do ještě větší šíře. Posílat jí myšlenky šlo podobně, jako Lilac - ne úplně snadno, ale ani ne s velkou obtíží. Nebylo to tak bez námahy, jako s Omórikou, ale celkem to šlo. Krátké vzkazy by neměly být problém. Přesto jsem na otázku ohledně jména odpověděl bez magie, prostým pokrčením ramen. Bylo mi docela jedno, jak mi říkají. Slyšel jsem na leccos.
To už se ke mně ale vrhnul malý Arminius a začal po mně metat sníh. A tím bylo vymalováno! Veškerý tenký závoj důstojnosti šel stranou. Protáhl jsem přední tlapy daleko dopředu, zadek mi zůstal trčet k nebi a schytal jsem tedy zásah sněhem přímo do tlamy. Vyprskl jsem a poskočil kupředu k Arminiovi, který si očividně chtěl hrát a toužil po sněhové bitce. Nabral jsem svou mamutí tlapou spršku sněhu a důkladně jím vlčka posypal, než jsem kolem něj se smíchem obhopkal celé kolečko a opět se hravě protáhnul, zatímco mi jazyk visel z tlamy a oháňka radostně vlála. Při mé velikosti (a věku) to rozverné poskakování muselo působit věru komicky. Dával jsem ale bedlivý pozor, abych na žádné vlče netlápnul, vždyť jsem byl oproti nim hotový medvěd. Těkal jsem pohledem i na ostatní. Přidají se taky? Doufal jsem, že ano!
Od hranic se však náhle ozvalo zavytí. Na chvíli jsem se zarazil a zahleděl se tím směrem. Znělo to jako Awarak. Už se asi vracel. Proto mi to zaražení dlouho nevydrželo a za moment už jsem se zase věnoval sněhové bitvě.