Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Pokud jsem si chtěl vybrat tu nejkrkolomnější cestu domů, jakou jsem si ve svém stavu vůbec mohl vymyslet, pak se mi to povedlo dokonale. Trmácet se kamenitými stezkami na vratkých nohou, hladový a unavený, s tělem, které jako by ani nebylo moje, to bylo rozhodně příšerné. Několikrát jsem přemítal, jestli by nebylo snazší si lehnout a nechat se prostě zasněžit. Ne. To nemůžu. Baghý... by nevěděla, kam jsem se poděl. Nemůžu jí to udělat. Vyhnul jsem se ale jezeru, vyhnul jsem se další řece a možná i jejímu přechodu... nějak jsem si přesně nedokázal vybavit, jak řeky vlastně tečou, nikdy jsem tomu nepotřeboval věnovat takovou detailní pozornost. Teď jsem se ale raději trmácel po nepovědomých horských cestách, než abych riskoval, že se budu muset opět snažit překonat vodu. Jedno totiž bylo jisté - nezvládl bych to. Prostě nezvládl. Jednou jsem to dokázal, ale to byl můj naprostý limit. A tak jsem myslel na tetičku, na Maeve, na Adirama a na vyhřátou jeskyni a kodrcal se dál, dokud jsem konečně nesestoupil z posledního svahu a neoctl se v objetí známých stromů.
Zhluboka jsem se nadechl známé vůně, ze které si mi skoro zamotala hlava. Vůně domova, vůně bezpečí. Byl jsem doma. Vážně jsem to dokázal. Ucítil jsem značnou úlevu a křeč, ve které jsem nevědomky držel svoje svaly, se uvolnila. V lese bylo cítit mnoho pachů, spousta jich přicházela z jednoho místa. Že by nějaké shromáždění? Nezamířil jsem tam ale. Byl jsem tak vyřízený, že jsem sotva lezl. Nedokázal bych si ani vyslechnout, co se mi někdo snaží říct. Jestli šlo o něco důležitého, mohl jsem jen doufat, že mi to někdo později poví. Neuniklo mi ale, že Baghý odtamtud necítím. Kdoví, co se vlastně děje, potřásl jsem těžkou hlavou, zatímco mé kroky nabraly směr k úkrytu. Asi nikdy jeskyně nevypadala přívětivěji a lákavěji, jako právě teď.

//úkryt

//Červená řeka přes Středozemní pláň

Vstal jsem tak rychle hlavně proto, abych byl od vody zase co nejrychleji co nejdál. Cítil jsem třes ve svých kostech, ne ze zimy, ale z nervů, které byly napjaté k prasknutí. Myšlenka na vodu, na proudy a vlny mě naplňovala děsem. Všechno uvnitř mne bylo strachem stažené do maličkého uzlíčku. Voda je můj živel, pomyslel jsem si plačtivě, zatímco jsem klopýtavě kráčel přes rozlehlou pláň a trochu se při tom opile kolébal. Jenže všechny vzpomínky na horká letní odpoledne strávená cachtáním v jezeře nebo na lov ryb v řece teď jako by byly navždy poskvrněny. Nedokázal jsem na ně myslet, aniž by mi přitom duši nedrtil úzkostný balvan a do popředí mysli nevystupovaly vzpomínky, které bych raději zapomněl. Raději bych je ani nikdy neměl.
Vlekl jsem se dál a přál jsem si, abych už byl doma. Šel jsem ale oklikou, abych se řekám a jezerům vyhnul tak, jak jen to šlo. Slyšel jsem další hučení vody vpředu, ale držel jsem se od řeky daleko, ani jsem se nedíval jejím směrem. Znamenalo to, že jsem místy musel klopýtat přes kameny a skály, místo abych prošel bez problémů po břehu, ale stálo mi to za to. Nemohl jsem to absolvovat znovu. Už bych to asi nepřežil. Už takhle jsem cítil, že melu z posledního. Panika ze mě vycucala značnou část zbytku sil a odhodlání. Jen myšlenka na to, že nemůžu zůstat tady venku, že se musím vrátit ke své smečce, mi dodávala dostatečnou motivaci k tomu, abych dál dával tlapu před tlapu a plahočil se stále nerovnější krajinou vpřed.

//Borůvka přes Zrcadlové hory

//Ježčí mýtina

Bylo mi smutno z loučení s Alfredem, ale měl pravdu. Přece se můžeme kdykoliv znovu navštívit. Teď jsem ale už musel domů. Vůbec jsem netušil, jak dlouho jsem byl pryč a poslední, co bych chtěl, bylo, aby si o mě Baghý dělala starosti. Ani Adiramovi jsem se neomluvil za to, jak jsem mu prchnul, vzpomněl jsem si a povzdechl si. Bylo prostě třeba některé věci napravit. Ale jak jsem kráčel tmavnoucí nocí, uvědomil jsem si, že mi ze všeho nejjasněji před očima vyvstává představa vyhřátého úkrytu, koutku vystlaného kožešinou, na kterou se svalím a budu prostě jenom spát. Už abych tam byl, povzdechl jsem si a ohlédl se ještě jednou za sebe, ovšem Alfredo už nebyl v dohledu.
Vpředu jsem zaslechl tichý šum vody. Nasucho jsem polkl, když jsem zjistil, že mi v cestě domů stojí tenká říčka. Nemělo by mě to asi překvapovat, tento kraj byl přece vodními toky protkaný. Jakmile jsem ji ale spatřil, jak se vine přede mnou přes louku jako rudá stužka, tlapy mi přimrzly k zemi. Všechno uvnitř mne se křečovitě sevřelo při jediném pohledu na vodu. Vlny, vlny a chlad... Stěží jsem protlačil trochu vzduchu do plic a udělal šouravý krok vpřed. Jak... se teď dostanu domů? Připadal jsem si jako malé vlče ztracené v temném lese, když mi do očí vhrkly slzy. Váhavě jsem přešlapoval na břehu, věděl jsem, že musím na druhou stranu, ale už jen z pomyšlení, že bych měl do vody vložit jedinou ze svých tlap, se mi dělalo mdlo. Co kdyby se pode mnou dno otevřelo a voda se mi přelila přes hlavu, zaplaví mne, nateče mi do plic-
Zalapal jsem po dechu a opět ucouvl. Zavřel jsem oči a snažil se dýchat, ačkoliv to šlo se staženým hrdlem jen těžko. Musíš domů. Vzchop se, Erlende, jo? Otevřel jsem oči, chvíli jsem přecházel několik metrů od vody ve snaze odhadnout, kde je asi nejužší místo toku a pak jsem se kolébavě rozběhl. Můj skok přes říčku byl neohrabaný a zadní nohy mi i tak skončily ve vlažné vodě. Spěšně jsem se vytáhl na břeh a s břichem skoro na zemi a ocasem křečovitě staženým jsem prchl několik metrů, než jsem se svalil do sněhu. Srdce mi v hrudi mlátilo, jako by chtělo vyskočit ven, stěží jsem se mohl nadechnout, sýpavě jsem lapal po vzduchu.
Ležel jsem na bílé peřině několik minut, než jsem konečně zvedl hlavu. V hrdle mi vyschlo, ale nepřipadalo v úvahu, abych se vůbec snažil napít z řeky. Nabíral jsem si do tlamy sníh a polykal ho, abych konečně zahnal žízeň. Ještě, že už napadl. Nohy a vlastně celé tělo se mi pořád ještě neskutečně třáslo, když jsem se zvedal, abych pokračoval v cestě.

//Esíčka přes Středozemku

Alfredo se mi svěřil s tím, jak podivně se cítí. Věnoval jsem mu soucitný pohled. Ach, jak jen jsem mu rozuměl. Samotnému mi nebylo nejlíp a nebylo to způsobené jen fyzickou únavou těla. Bylo to cosi hluboko uvnitř. Něco bylo prostě špatně. Uvědomil jsem si ale náhle, že Alfredo třeba ani neví, že nakonec skončil v moři. Skoro určitě nevěděl, že jsem se tam za ním vrhnul, protože tehdy už byl... pryč. Útroby se mi stáhly. Měl... bych mu to sdělit? Jenže bylo by to vůbec k dobru, nebo ke škodě? Možná pro něj bylo lepší nic nevědět. Každopádně se na nic nezeptal a tak jsem se rozhodl nechat to tak. Možná to stejně věděl. Nemělo smysl to zbytečně vytahovat zase na světlo. Chápal jsem ale jeho zmatek. Cítil jsem ho také. Všechno se zdálo tak... nereálné. Zastřené. Promíchané jedno s druhým.
Když nás místo černých stromů lesa obklopila otevřená krajina, popravdě se mi ulevilo. Sice nás tu nic nechránilo před sněhem nebo větrem, ale to nebylo nic, co bych považoval za velké problémy. Cítil jsem se tu rozhodně mnohem lépe. Mohl jsem si alespoň být jistý, že tahle louka je skutečnou loukou, ne nějakým výplodem mojí fantazie, jak se trochu tvářily ty kuželovité hory a vlastně i očouzený les. Tohle byl normální svět a snad skýtal naději, že i já bych taky mohl být zase normální, jakkoliv nepravděpodobné se mi to teď zdálo. I Alfredo se rozzářil - tedy alespoň do takové míry, jak se teď rozzářit mohl. Usmál jsem se a pokýval hlavou, také jsem to tu poznával, byť matně, a měl jsem z toho radost stejně jako on.
Ale znamenalo to i něco dalšího, co už ve mně takovou radost nevzbuzovalo. Bylo na čase se rozloučit. I ryšavý mladík si to uvědomoval. Pokýval jsem pomalu hlavou a do výrazu mé tváře se promítl sklíčený smutek, který jsem pociťoval, když jsem mu teď měl říct... snad ne sbohem, jen nashledanou. Oba jsme měli svoje domovy, rodiny a přátele, kteří na nás čekali. Snad na mě taky čekají, vynořila se zase ta podivná myšlenka, ale zaplašil jsem ji. Museli jsme si jít každý po svém a nebylo na tom nic špatného, ale i tak mě to tížilo u srdce. S Alfredem nás teď už pojilo pouto přátelství, které vzniklo vlastně dost rychle a nenadále, ale bylo to tak zvláštní? Prožili jsme cosi podivného a vyšli jsme z toho společně, bok po boku. Samozřejmě, že to z nás dělalo přátele. Co jiného.
Byl jsem si jist, že kdybych Alfredovi věnoval další objetí, nejspíš bych nedokázal zadržet slzy, takže jsem se omezil na přátelský šťouchanec čenichem do zdravého ramene. "Zase se potkáme," pokusil jsem se k němu vyslat alespoň tuto jednu myšlenku, vlastně slib, ale nemohl jsem zaručit, že dorazila. Věděl jsem jen, že se mi z toho pěkně zatočila hlava a zadní nohy se mi rozjely, až jsem si kecl na zadek. Asi jsem se v tomhle stavu o nic ani neměl pokoušet, ale už se stalo. Usmál jsem se na zrzečka a zamával ocasem, až jsem sníh za sebou rozmetl na všechny strany. Nechtěl jsem smutnit, aspoň ne na povrchu. Uvnitř to bylo něco jiného. Tam se všechna ta tíha sbírala v jediný velký valoun. Jakmile se svět kolem mne zase ustálil, vyškrábal jsem se na nohy. Čas jít. Naposledy jsem Alfredovi pokývl na rozloučenou a pomalu se otočil, abych se vydal na cestu. Zase se potkáme, zopakoval jsem sám sobě a vratké nohy mne nesly pryč. Neochotně, ale přece. Neubránil jsem se poslednímu pohledu přes rameno. Ano, prožili jsme spolu něco vážně moc zvláštního. Doufal jsem, že Alfredo bude v pořádku. Určitě.

//Červená řeka

//Prstové hory přes Uhelný hvozd

Kráčeli jsme pod horami, které se nepodobaly ničemu, co jsem kdy viděl. Moc jsem ale k jejich výšinám nevzhlížel. Přišlo mi, že se potřebuji na chůzi soustředit víc, než bylo běžné, jinak jsem klopýtal a škobrtal o vlastní nohy. Raději jsem tedy hleděl před sebe. Blížili jsme se k lesům a mně tak svitla naděje, že třeba brzy narazíme na místo, které poznám. Nebýt Životových vršků, které jsem rozeznal bezpečně, snad bych si i myslel, že jsem skončil v nějaké cizí krajině. Ale tak to být nemohlo, jen jsme zkrátka museli pokračovat vpřed.
Čím dále jsme šli, tím větší byla zima a z nebe se nakonec začaly snášet i sněhové vločky. Poněkud úzkostně jsem je sledoval, jak se mi usazují na čenichu. Už je zima? Tak brzy? Jak dlouho...? Alfredo nevypadal tak neklidně, avšak zvědavá otázka stejně padla. Pohlédl jsem na něj bezradným pohledem a pokrčil rameny. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsme byli mimo. Naposledy jsem si pamatoval podzim, ale ten teď už byl nejspíš pryč. Byl to pořád ještě ten stejný rok? Nasucho jsem polkl a snažil se svým myšlenkám zabránit, aby se ubíraly směry, které byly více, než jen trochu znepokojivé.
Ani Alfredo si pořádně nevzpomínal, co se stalo. Moře a sny... přesně jako já. I když já si nebyl jist tím, že to všechno sny byly. Pokýval jsem pomalu hlavou na znamení, že přesně vím, o čem mluví, ale dál jsem to nijak nerozváděl. Stalo se prostě něco moc divného a asi bych nenalezl správná slova, ani kdybych mohl mluvit. Vnořili jsme se pod stromy lesa, který byl podivně začouzený a začerněný, působil zvláštně ponurým dojmem a v okolí jsem cítil pachy zvířat, která jsem nepoznával, ale jednoznačně jsem je vyhodnotil jako predátory. Ohlédl jsem se na svého společníka a pokývl mu, že trochu přidáme do kroku. Na tomhle místě jsem se zdržovat nechtěl a tak i přes únavu a ztuhlost svého těla jsem se přiměl zrychlit svoje tempo.
Stromy naštěstí brzy začaly zase řídnout a otevřela se před námi... pláň. Prostě louka. Zastavil jsem na jejím okraji a rozhlédl se. Tohle už vypadalo povědoměji. Mnohem podobněji světu, který jsem znal. Ano, jak jsem na to tak koukal, byl jsem si skoro jistý, kterým směrem bych se měl vydat domů. S úlevou jsem si vydechl, ale pak jsem se obrátil na Alfreda a na čelo se mi vrátila ona vráska. Já musel na sever, on měl svůj domov někde na jihu. Přešlápl jsem a naklopil hlavu lehce ke straně v nevyřčené otázce, o které jsem mohl jen doufat, že si ji Alfredo domyslí. Je čas se rozloučit? Úplně se mi nechtělo mladého vlka opouštět. Věděl jsem ale, že zůstat tady nemůže ani jeden z nás. Blížila se zima a kdoví, jak dlouho jsem vlastně nebyl doma. A Alfredo měl zase svůj domov, kde ho asi čekali.

//Zapadlý kout přes Narrské vršky

Ano, vydat se do tepla domova teď určitě bylo to neumoudřejší. Postupoval jsem pískem vpřed jen pomalu, protože se mi nohy pořád trochu pletly, připadal jsem si jako neobratné vlče, co se teprve pořádně učí své končetiny ovládat. Což bylo zvláštní, protože jsem se zároveň cítil dost staře. Snad mě má léta konečně dohnala, se vší svou ztuhlostí a neurčitou bolavostí? Možná spíš předehnala, pomyslel jsem si nezvykle kysele. Zas takový dědek jsem snad nebyl, abych zapomínal, jak se správně chodí a musel se plahočit dopředu tak rozvážným způsobem... alespoň jsem si to dosud nemyslel. Možná jsem se mýlil.
Sunuli jsme se písky kolem Životova domova, které jsem si zcela upřímně ze své poslední návštěvy nepamatoval. Ani vysoké sloupovité hory, ke kterým jsme se blížili, nevyvolávaly žádné vzpomínky. Kdyby tu nebyl Alfredo, snad bych si myslel, že jsem jen vklouzl do nějakého dalšího snu, ale pokud tomu tak bylo, pak jsem ho nějak sdílel s rezavým mladíkem. Protože Alfredo nebyl žádným snovým výplodem, byl skutečně tady, o tom jsem byl přesvědčen. A vyptával se, což bylo dobře. Alespoň nebylo ticho. Za chůze jsem k němu natočil tvář a pokýval prostě hlavou. Ano, na severu. Tam se musím dostat. Pokud tedy začnu zase brzy poznávat okolí. Jestli ne, jestli jsem všechno zapomněl- Otřásl jsem se a uťal ty myšlenky v zárodku. Z toho bych se taky mohl zbláznit. Pokud už na takové obavy nebylo pozdě.
Chtěl jsem Alfredovi zasignalizovat pár vlastních otázek, třeba jako jestli jeho smečka je někde poblíž nebo jestli už to tu poznává, ale když jsem spatřil jeho hluboce zadumaný výraz, raději jsem ho nechal. Musel mít v hlavě podobný zmatek, jako já. Nechtěl jsem mu přetrhnout proud myšlenek. A poradit jsem mu také nemohl, když se zeptal. Nakrčil jsem čelo jako předtím on a váhavě zavrtěl hlavou. Na chvíli jsem zastavil a tlapou před sebou ve vzduchu načtrl pár vln, které snad dostatečně naznačovaly moře. Znovu jsem ucítil to nepříjemné pnutí uvnitř, když jsem na ty vlny jen pomyslel. Pak jsem lehce pokrčil rameny, poněkud zhrzeně zavrtěl hlavou a s povzdechem vykročil dál. Kde jsme se tu vzali? Jakto, že tu jsme? Kéž bych to věděl...
Hory se už značně přiblížily, ale šplhat přes ně by nejspíš nebyl nejlepší nápad. Zamířil jsem raději podél nich s vědomím, že někde ty narudlé skály trčící k nebi musí mít konec a že kolem nich snad projdeme do krajiny, která vyhlíží méně vyprahle a mimozemsky, než tato. Chtěl jsem se vrátit do normálního světa, kde roste tráva a stromy a kde se všude neválí jen písek a kamení. Taková krajina jako kdyby jen umocňovala můj pocit odtržení od reality.

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Objetí, v kterém jsem Alfreda sevřel, jako by mne alespoň částečně probudilo. Něco z toho děsivého chladu uvnitř zmizelo, jakmile jsem v čenichu ucítil jeho vůni připomínající suchou trávu, která byla jen dalším důkazem, že tu skutečně je, živý, hmotný a vnímající, ne jen jako duch nebo přízrak. A stejně tak jsem tu byl i já. Teď už jsem o tom nepochyboval. Asi to všechno nemuselo dávat smysl. Stejně mi přišlo, že nemám mentální kapacitu, abych tu záhadu teď luštil. Musel jsem to prostě asi brát tak, jak to bylo. V životě jsem to dělal často, takže by to nemělo být tak těžké. Jen kdyby se nejednalo o tak prazvláštní situaci.
Alfredo prohlásil, že ví, kde jsme, což byla popravdě další úleva. Já totiž okolí nerozeznával vůbec, nic mi tu nebylo povědomé. Ani ty divné stromy, ani písčitá krajina, nic. Úlevně jsem se tedy pousmál, když se ukázalo, že alespoň on ví, kde jsme a tedy snad i jak se odtud dostaneme. Úsměv mi na rtech ale okamžitě zmrznul, když rezavý mladík zmínil moře. Úzkostný pocit mi stáhnul útroby do uzlu už i jen při tom slově. Ze vzpomínek, které to ve mně vyvolávalo, mi nebylo dobře na duši. Ztuhle jsem zavrtěl hlavou a posléze ještě jednou - ne, netušil jsem, kde jsme se tu vzali, ale nemyslel jsem si, že by Alfredo snad byl bláznivý. Nakrčil jsem zadumaně čelo a pohodil lehce rameny. Je to divné. Moře zmizelo a kolem nás byla zdánlivě... poušť? Nebo něco podobného?
Vlastně měl pravdu, že by to mohlo být i to místo, kde sídlí Život, či alespoň nějaké, které mu je blízko. I on tam přece měl spoustu písku a celkově to tam vypadalo dost podobně. Života jsem ale nikde neviděl a ani na mě nepadal takový příjemný klid, jako když jsem se s ním setkal. Jen jsem neurčitě a trochu zadumaně pokýval hlavou Alfredovi, že by to tak být mohlo, myšlenku jsem k němu ale nevyslal žádnou. Nenapadlo mě to a kdoví, jestli by to vůbec fungovalo. Jestli se mladík cítil podobně, jako já, pak na žádnou magii náladu určitě neměl. Musel jsem souhlasit, že i já bych odtud rád zmizel. Přikývl jsem tedy a pomalu vykročil po písku směrem, který vypadal, jako že vede zpět ke světu a ne hlouběji do pouště. Měl bych jít domů. Znovu jsem se při té myšlence otřásl a olízl si suchý čenich. V tlamě jsem měl také celkem vyprahlo, ale ze zurčení potůčku, který asi tekl nedaleko, se mi svíralo hrdlo. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, než jsem rozhodně vykročil dál. Chvíli to ještě vydržím. Ohlédl jsem se na Alfreda a věnoval mu mírný úsměv. Jak jsem byl rád, že je v pořádku! Ani jsem nevěděl, kam jdeme a jestli tohle je ten správný směr, ale doufal jsem, že mě kdyžtak zarazí. Možná by chtěl jít taky domů? Říkal předtím něco o... vrbách? Možná tam? Tentokrát už mi použití myšlenek k vzájemnému hovoru na mysl přišlo, ale nechal jsem si své otázky pro sebe. Nejspíš bude lepší šetřit silami.

//Prstové hory přes Narrské kopce

Nedělo se nic. Jen vánek na mě sem tam vrhl spršku jemného písku, ovšem to pro mě nic neznamenalo. Snažil jsem se nějak si všechno srovnat v hlavě, vzpomenout si, kde to jsem a jak jsem se sem dostal, ale nedařilo se mi to. Měl bych se zvednout. Vstát a rozhlédnout se kolem. Třeba bych objevil něco povědomého, něco, co by mě dovedlo domů. Domů. Proč ta myšlenka tolik bodla? Moje mysl mi odmítala vydávat odpovědi. Všechno, co se v posledních dnech (týdnech? měsících? staletích?) událo se mi vytrácelo, ale pocity s tím spojené zůstávaly, vytržené z kontextu, ale přesto zcela skutečné. Měl bych jít. A přesto jsem se nedokázal přimět zvednout. Jak jsem tu tak ležel, zdálo se mi, že jsem nabral zpět nějaké síly, takže by to nejspíš šlo, kdybych v sobě sebral dost vůle se o to pokusit, ale ta se zatím nedostavovala. Zavřel jsem pevně oči a rozhodl se spát. Třeba, až se znovu vzbudím, všechno bude normální a ten zmatek v mé hlavě se vyjasní. Neměl jsem dojem, že by se mi podařilo usnout, ale muselo to tak být, protože sny se dostavily téměř okamžitě. Jak jinak si vysvětlit ten hlas, který mě volal? Pane Erlende, pane Erlende, ozývalo se z dálky. Nejspíš... z moře, že? Protože tam právě teď Alfredo byl. A já...?
Ale to už do mě cosi zhurta strčilo a ten hlas zazněl těsně u mého ucha. Hlava mi okamžitě vystřelila vzhůru a čelist klesla zase dolů, protože sny, pokud vím, do vás obvykle nešťouchají a duchové nic takového také nedělají a už vůbec se nevyptávají, jestli jste v pořádku. Ten, kdo přede mnou stál, byl nepochybně Alfredo. Zněl poněkud chraplavě a kolébal se ze strany na stranu, ale byl to on, bez nejmenších pochyb, a vypadal zcela živě. Chvíli jsem na něj jen čučel jako na zjevení a pak se mi na tváři objevil unavený úsměv a ocas rozvířil jemná zrnka písku za mnou, protože jsem pocítil, jak nějaká část té tíhy na mé duši zmizela. Byl tu. Žil. Nechápal jsem jak, ale byla to pravda. A mluví se mnou. Tedy... Proč by se mnou neměl mluvit? cukl jsem uchem, protože to předtím byla podivná myšlenka, ale hned byla zase pryč. Nějak mě v tu chvíli vůbec nenapadlo snažit se k ryšavému vlčkovi vysílat nějaké myšlenky, místo odpovědi jsem se konečně vyhrabal na nohy a přehodil jsem hlavu přes jeho krk v krátkém objetí, které to snad vyjádřilo všechno. Moc rád jsem ho zase viděl. Moc rád jsem nebyl sám. A taky jsem se při doteku někoho jiného tak trochu přesvědčil, že i já jsem stále skutečný. Bylo zvláštní potřebovat se ujišťovat o něčem takovém, ale v tuhle chvíli to skutečně třeba bylo. Pak jsem od něj odstoupil a přejel ho pohledem. Byl on v pořádku? Ani jeden z nás asi nevypadal moc k světu, ale byli jsme tu. To mi prozatím stačilo. Znovu jsem se usmál, tentokrát už o něco víc. Všechno bylo divné, ale aspoň ani jeden z nás nebyl sám.

//Tak i já se alespoň v krátkosti vyjádřím c:

PLÁNY DO BUDOUCNA
U Erlenda asi není moc co řešit, je totiž skálopevně jasné, že v Borůvce je doma. Patří zkrátka sem, kde má rodinu a přátele a stěhovat se rozhodně nikam nechystá c: Původně jsem třeba vůbec nepočítala s tím, že by se vlk, co nemluví, někdy vyšplhal na nějaké vyšší postavení, tak to nakonec všechno tak hezky sedlo, že jsem za ten postup na gammu vážně ráda <3 A... do budoucnosti asi vyloženě nic jiného neplánuji, snad jen momentálně v dohledné době návrat domů, ať se chudák Adiram neusouží a taky samozřejmě aby Erlend zjistil, že z něj je strejček!

KRUTÁ NEMILOSRDNÁ KRITIKA >:c
...ne, myslím, že nějakou tvrdou kritiku bych tady vytvářela jenom těžko. Hlavně bych ti chtěla poděkovat, že držíš smečku tak aktivní, ať už pravidelnými oznami, akcemi, odměnami za aktivitu... je to vážně super a všechna ta práce je myslím si na smečce hodně znát. Ohledně nabírání nových členů asi víceméně souhlasím s názory nade mnou, i když myslím, že to momentálně byla spíš taková vlna, kdy se přivalili všichni najednou :D A vyhazování neaktivních je těžká věc, ale myslím, že ty podmínky jsou fér, není to nic krutýho a nesplnitelnýho, ale nějaká hranice nastavená je. Trochu tvrdší by to možná být mohlo, ale to se všechno může ještě doladit a sama nad tímhle poslední dobou dumám, takže se stejně necítím povolána do toho kecat... :D

//Limbo

Prodléval jsem ve sladké dřímotě beze snů a tak to asi bylo správně. Kdo byl mrtvý, už žádné sny nepotřeboval. Jistě nepotřeboval ani tělo, které jsem si přesto ve svém polovědomém stavu vzdáleně uvědomoval, ale byl jsem si jist, že i to po čase přestane. Teď už měl být všeho konec a já se nakonec temnotě kolem oddal. Nechtěl jsem už procitnout a procházet nekonečnými pláněmi, nad kterými se klene příliš dokonalá obloha. Nemělo to smysl. Nikam mě to nedostalo, jen k odmítnutí a utrpení. Bylo na čase... jít dál. A tak jsem šel.

Lehce jsem se zavrtěl a pod mým tělem zavrzal písek. Hm? Něco se změnilo. Jak jsem pomalu procital, uvědomoval jsem si stále více věcí, které náhle byly... špatně. Pohnul jsem tlapami a ucítil pod nimi písek. Písek? A proč... ho cítím? Cítil jsem i další věci. Sucho v tlamě, až se mi jazyk lepil na patro. Mírnou bolest hlavy, která o něco zesílila, když jsem otevřel oči a zamžoural na neznámou krajinu. "Kde to jsem?" chtěl jsem se zeptat, ale slova se mi vzpříčila v hrdle a nevydal jsem ani hlásku. Samozřejmě. Proč jsem čekal, že promluvím? Přece jsem byl němý. Ale-
Převalil jsem se pomalu z boku na břicho a rozhlédl se po tomto novém místě. Nepoznával jsem ho. Písek, kamení, v okolí vysoké stromy, kterým u vršků trčelo jen pár velikých listů. Zmateně jsem na ně hleděl a snažil se urovnat si v hlavě, kde jsem se tu vzal a co se stalo. Šlo to jen velice těžko. Cítil jsem se, jako bych se probouzel po dlouhé nemoci. Všechno mě neurčitě bolelo, ale nedokázal bych přesně říct, odkud ta bolest pochází. V hrudníku se mi usadil dutý pocit, takový, jaký se tam uhnízdí po dlouhém pláči, a myšlenky jsem měl zahalené tenkým příkrovem mlhy. Byl jsem na pláži. Byl... jsem na louce. Byl jsem v moři. Byl jsem... Zatočila se mi z toho hlava. Všechno se mi to vybavovalo jako ve snu, smíchané jedno do druhého, přetrvávaly jen pocity. Osamění. Smutek. Beznaděj. Chlad...
Některé vzpomínky se vynořovaly jasněji, než jiné. Třeba vlčice s jediným žhnoucím okem a vybělenou lebkou odhalenou pro celý okolní svět. A moře... Ale na moře jsem myslet nechtěl. Přesto se mi v mysli vynořil obraz vln dorážejících k pobřeží a ryšavého kožichu, který v nich mizí. Alfredo! Vyskočil jsem zbrkle na nohy, které mě neměly šanci unést a zřítil jsem se znovu do písku. Alfredo... Pokud já byl tady, neměl by tu on být také? Moře nás vzalo. Moře nás vzalo? Nás? Mě...? Položil jsem si hlavu do písku a přikryl si čenich tlapou. Takový strašný zmatek... Co byl sen a co byla skutečnost? Byla tohle vůbec skutečnost? Umřel jsem. Ne snad? Teď jsem se ale necítil mrtvý. Uvědomoval jsem si své tělo, všechny jeho nenaplněné potřeby. Bylo to ale skutečně moje tělo? Zdálo se tak... nepohodlné. Jako by mi správně nesedělo. Tlačilo na divných místech. A přesto se nadechovalo a srdce mu bilo. Nerozuměl jsem tomu, co se stalo. Jen jsem ležel v písku, snažil se v sobě najít vůli vstát a zároveň jsem vyčkával, jestli se něco bude dít. Něco, co by mi třeba napovědělo.

Mířil jsem hlouběji do mlhy, která houstla s každým dalším krokem, a přál si být malý, maličký, neškodný a bezpečný. Mít měkké tlapky bez drápů, které by mohly zraňovat, místo tesáků tupé zuby, které nikomu ani omylem neublíží. Přál jsem si i znovu ztratit řeč, aby bolest nemohla působit ani má slova. Rozkvetlé květiny se zavíraly před chladem, který s sebou mlha přinesla. Nebo jsem ho přinesl já? Na jejich barvených okvětích se třpytily drobné kapičky. Vlhkost se usazovala i na mém kožichu. Nesnažil jsem se jí zbavit. Alespoň skrývala mé slzy. Tekly mi po tvářích, občas si některá našla cestu až k mé tlamě. Slané jako… oceán. Ta myšlenka se opět vrátila. Oceán. Ach, ano. Přece slyším jeho šum.
Tráva kolem mne, to málo, co jsem z ní viděl, se chovala zvláštně. Stébla trávy se ke mně natahovala, vypínala vší silou… a pak přišlo uvolnění, ústup, odliv. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jistě by to byla fascinující podívaná, kdybych se na ni dokázal plně soustředit. Kráčet vpřed se ale stávalo stále náročnějším. Těžko se mi dýchalo, jako bych měl plíce plné vody. Ve svém hrudníku jsem cítil pnutí, tíhu, která se mě snažila stáhnout dolů. Ale… já ještě nechtěl. Pořád byla nějaká naděje, že bych mohl všechno dokázat napravit, nebo ne? Mělce jsem lapal po dechu a snažil se bojovat. Stébla trávy mi teď už sahala až po boky. S každým přílivem se mi ovíjela kolem tlap a s každým odlivem mě táhla hlouběji. Bylo možné se utopit v moři trávy? Zdálo se, že ano. Strach se mi začal vkrádat do duše. Nechtěl jsem umřít. Ne! Pokud umřu, už nikdy nic nezvládnu napravit. Nedokážu odčinit bolest, kterou jsem způsobil.
Vypjal jsem své tělo k boji, aby se vymanilo z travnatých vln, které už nyní byly vyšší, než já. V jejich přílivu jsem zmizel celý, chopily se mne, táhly mne kdoví kam. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Plíce mě bolely. A přesto jsem bojoval. Utíkal jsem a zakopával a sklouzával zpět. Hlasitý šum v uších se stupňoval, až hrozilo, že se mi hlava rozletí na dvě poloviny. Stébla mne omotávala a já je trhal, jen aby se mě vzápětí zmocnila další. Zdálo se to být beznadějné. Břeh… existoval vůbec nějaký břeh? „Pomoc,“ zaskřehotal jsem chabě. Volání racka někde seshora mi odpovědělo. Neviděl jsem ho. Skrze hustou mlhu jsem nedokázal dohlédnout na oblohu. „Pomoc…“ Pomoc… Vše kolem začínalo černat, jak mi docházel vzduch. Ta tíha na mé hrudi mě přece jen nakonec stáhne dolů. Ne. Ještě ne. Prosím… Z posledních sil mé tlapy našly pořádnou oporu v zemi pod sebou. Zabraly. Stébla popraskala. Vyletěl jsem vpřed a dopadl do nízké trávy, při sobě jen napůl. Kašlal jsem a lapal po dechu, až jsem nakonec vydávil pořádné množství slané vody. Nechápal jsem, kde se vzala. Neměl jsem sílu nad tím uvažovat. Ležel jsem a funěl a třásl se. Byl jsem ale stále naživu.
Mlha se pomalu rozptýlila a opět kolem mne odhalila rozkvetlou louku. Sluneční paprsky se opřely do mého kožichu a já nakonec sebral dost sil na to, abych zvedl hlavu. Hlavně proto, že jsem ve zlatavém přísvitu vpředu zaslechl známý hlas. Byla jen nejasnou siluetou, ale samozřejmě jsem ji poznal. „Baghý,“ hlesl jsem a chtěl se pokusit vyrazit k ní. Možná ona mohla vědět, jak se dostat domů. Mohla vědět, co je tohle za místo, proč jsme tady skončili. Zarazil jsem se však. Smála se. Mluvila s někým, koho jsem neviděl a jejich slova jsem nerozeznával, ale zněla… šťastně. Od té doby, co jsem byl na tomhle místě, jsem nikoho nedokázal udělat šťastným. Dokázal jsem to vůbec někdy? Vše mi začínalo splývat. Když však za ní půjdu… co potom? Bude hledět skrze mne, jako všichni ostatní, neposlechne si žádné z mých slov? Nemyslel jsem, že bych něco takového zvládl unést. A co kdybych jí také ublížil? Zařekl jsem se přece, že se od ostatních budu držet dál. Co když už jsem to udělal? Udělal… něco jsem udělal… něco jsem… „Já se nevrátil domů,“ začalo ke mně konečně docházet uvědomění. „Nevrátil, že ne? Protože jsem…“ Oceán. Černé vlny. Chlad, chlad, chlad a temnota, temnota nekonečných hlubin… „Protože jsem umřel.“
Vzpomínky konečně začaly vyplouvat na povrch. Cesta s Alfredem k moři, jeho rezavý kožíšek, jak zmizel ve vlnách, do kterých se vydal zřejmě z posledních sil, které v sobě jeho tělo ještě mělo. Pak se mi v paměti vynořil obraz vlčice s jediným žhnoucím okem. Váhy smrti. „Kdo vzdoruje nevyhnutelnému, sám se může se zlou potázat.“ „Měla pravdu,“ vydechl jsem a nechal svou hlavu klesnout na přední tlapy. Hleděl jsem k siluetě Baghý, která nyní odcházela do zlaté záře, vzdalovala se a mizela. „Nevíš, co se se mnou stalo. Proč jsem se už nevrátil. Dělala… sis starosti?“ hlesl jsem, ale nevykročil jsem za ní. Asi už jsem si začínal uvědomovat, proč se mnou nikdo nemluvil. Nejspíš jsem nakonec neprovedl nic tak hrozného. Nestal jsem se zlým monstrem, aniž bych si to uvědomoval. Nebyl jsem zkrátka už naživu. Proč by se mnou mluvili? Nemělo smysl hovořit s někým, kdo už není. Až na to, že já pořád… byl. Nějak. Byl jsem tu, ale možná ne tak úplně. Cítil jsem se zvláštně. Prázdně. „Prosím, nedělej si kvůli mně starosti,“ řekl jsem Baghý, kterou jsem teď už vůbec neviděl. „Netrap se tím. Buď… šťastná.“ Nechtěl jsem, aby má smrt tetičku tížila. Nebo kohokoliv. „Ani to tak moc nebolelo.“ Na okamžik smrti jsem si vlastně vůbec nevzpomínal. Nakonec byla prostě jen tma. To předtím bylo jen rozmazanou šmouhou strachu a paniky. Nejspíš to i bolelo, bylo to jistě příšerné, ale když jsem za tím teď snažil ohlédnout, nevybavoval jsem si bolest, ale především strašlivý chlad. „Odpusť,“ vydechl jsem polohlasně a zavřel oči.
Slunce se mi opíralo do kožichu, jemný vánek potřásal květy, ze kterých stoupala příjemná vůně. Pomalu jsem oddechoval, i když to v tuto chvíli bylo nejspíš jen silou zvyku. Asi už jsem nepotřeboval dýchat. Co bude teď? Zamžoural jsem na chvíli do slunečního světla. Byla tohle tedy… věčnost? Budu na věčnosti sám? Nechtěl jsem být sám. Zdálo se však, že přesně k tomu jsem byl odsouzen. Přebývat na tomhle krásném místě, ale úplně osamocený. Znovu se mi v krku začal dělat knedlík a já slzám nestavěl žádné hráze, nechal jsem je prostě kanout. Bylo toho tolik, co jsem ještě chtěl stihnout a nikdy jsem nedostal šanci. I v novém domově mi bylo dáno strávit jen tak málo času. A teď… teď už bylo na všechno moc pozdě. A všichni, které jsem miloval, byli pryč. Zůstanu sám. Napořád. Nikdo nemohl slyšet mé vzlyky, které se nesly nad rozkvetlou lučinou.

Mlha nakonec pokryla celou louku a ovinula se kolem celého mého těla. Připadal jsem si v ní skrytý, ale také o mnoho více ztracený. Krásný slunečný den se proměnil v ponurý a zamlžený. Odcházel jsem. Všechno jsem pokazil a teď bylo na čase jít. Alespoň na to jsem pořád byl chytrý dost - poznat, kdy je čas se vzdálit. Jenže to nebylo tak snadné, jak se napoprvé zdálo. Z neprostupné mlhy se přede mnou nečekaně vynořila vysoká vlčí postava s kožichem bílým jako sníh. "Paní Carro," oslovil jsem svou bývalou alfu a ustoupil jí z cesty. "Pardon, že jsem vás vyrušil, už jsem zase na odchodu." Ona ale jen proplula mlhou kolem, ani se neohlédla. Stočil jsem své kroky jiným směrem, abych se jí vyhnul. Brzy se ale z bílé tmy přede mnou vynořila další známá tvář. "Maeve," vydechl jsem přiškrceně, "odpusť mi, vím, že jsem sliboval, že si uděláme čas na další dobrodružství, ale..." Nezáleželo na tom. Má slova se nevyslyšena snesla k zemi jako mrtvé listí ze stromů. Kamkoliv jsem vykročil, kamkoliv jsem si to namířil, zjevovaly se mi další a další známé duše. Babička. Lilac. Islin. Laura. Evelyn... Pro všechny z nich jsem měl omluvu, každé z nich jsem se klidil z cesty, protože jsem je nechtěl ohrožovat. Nemohl jsem kolem nikoho být, alespoň dokud nezjistím, co se děje a nikdo mi nemohl zaručit, že se to vůbec někdy dozvím. Couval jsem před nimi a kličkoval poslepu mlhou. Doufal jsem, že se v ní rozplynu a zmizím. Pak by snad zmizela i všechna ta bolest. Všechna ta strašlivá tíha. Co jsem to jen provedl...

Opravdu bylo možné, abych celý svůj život byl neúmyslným hrubiánem, natolik hloupým, abych si to neuvědomil? Vlekl jsem se lučinou vpřed a hlava se mi točila. Střípek rozumu kdesi uvnitř mi tvrdil, že to je hloupost, ale bylo těžké rozumně přemýšlet. Opravdové vzpomínky se mi začaly míchat s bludy a strachy, až se hranice mezi nimi smazávaly a já si nebyl vůbec jistý, co se doopravdy stalo a co je jen výplodem mých vlastních obav. "Nechtěl jsem. Nechtěl jsem nikomu ublížit," šeptal jsem a sunul se pomalu dál s hlavou svěšenou tak nízko, až mě na čenichu šimrala stébla trávy. Bude nejlepší odejít. Schovat se někde daleko, kde budu sám a nebudu už pro nikoho nebezpečný. Lámalo mi srdce, že bych své blízké už neměl nikdy spatřit, když byli podle všeho tak blízko, na dosah tlapy, ale pokud jim má přítomnost měla působit bolest, pak to tak bude lepší. Nějak si sám poradím, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, ale s každým krokem na mé hrudi rostla tíha. Nechtěl jsem být navěky sám. Co jiného jsem však měl dělat? Vždy jsem si přál, aby se druzí mou silou cítili chráněni a v bezpečí, ne aby se mě báli. Teď se ale zdálo, že to nejlepší, co s ní mohu udělat, je prostě ji i se sebou odnést na odlehlé místo, kde budu sám. Už jsem toho napáchal dost. Ale co jsem vlastně udělal? Porazil jsem Eiru, ale musí toho být víc. Cítil jsem se prohnilý a zmatek uvnitř mě divoce vířil. Zlatavý přísvit z okolí pomalu vyprchával a na louku se začala valit stříbřitá mlha, která halila všechno a ještě více snižovala viditelnost. Nechal jsem se jí zahalit a zmizel v ní. Kéž bych se v ní mohl skrývat navždy.

Ustupoval jsem pomalu od Eiry. Dokázala se postavit na nohy a zamířila pryč, ale už zvesela nepoklusávala ani si nezpívala. Zdálo se mi, že trochu kulhá. Musela si pořádně natlouct. A je to moje vina. Jen moje. Navzdory všemu jsem pocítil touhu se k ní vrátit, pomoct jí, napravit, co jsem zpackal, pokud to vůbec ještě šlo. Jakmile jsem ale učinil sebemenší náznak podobného úmyslu, vrčení a Eiřin naježený kožich mě donutily přimrznout k zemi. "Odpusť," špitl jsem a zůstal stát, zatímco ona mizela do zlatavého přísvitu a stávala se pouze další siluetou. Ublížil jsem jí. Kvůli tomu se mnou nikdo nechtěl mluvit? Co když tohle nebylo poprvé, co se to stalo? Možná jsem provedl ještě něco mnohem horšího. Nedokázal jsem si ale vzpomenout. Obelhal jsem sám sebe, přiměl se zapomenout, abych s tím nemusel žít? Co když jsem někomu ublížil ještě víc, hrozně moc, a ani jsem o tom teď nevěděl? Nebo jsem takový byl vždycky. Hloupý neohrabaný hromotluk, který nezná svou sílu a omylem ubližuje všem, co kolem něj jsou. Mí blízcí mi to tolerovali, protože byli moc slušní, než aby mi to řekli, ale v určité chvíli už to ignorovat nešlo... Vydal jsem bolestný zvuk, jako raněné zvíře a rozešel se pomalu pryč. Musel jsem tohle místo opustit.

"Nerozumím tomu, víš? Moc... moc se omlouvám, jestli jsem něco provedl. Mrzí mě to. Ale já vůbec nevím, co se stalo, Eiro. Něco není v pořádku. Něco je strašně, strašně špatně, tohle místo... ani nevím, jak jsem se sem dostal. Asi zapomínám? Možná nebývám sám sebou? Já nevím, nevím," kroutil jsem hlavou už skutečně zoufalý a pro rezavou vlčici jsem stále nejspíš nebyl ničím víc, než pouhým vzduchem. V boku už mě z běhu píchalo a hrozilo, že mi Eira nakonec uteče. Zrak se mi zamlžil dalším přívalem slz při představě, že i ona by měla odběhnout do ztracena a nenabídnout mi žádnou odpověď, radu, dokonce ani urážku na mé jméno a jméno mé rodiny. "Prosím, prosím, přestaň utíkat a poslouchej mě," prosil jsem a pak se po ní v samém zoufalství tlapou napřáhl. Chtěl jsem ji jen zadržet, aby přestala utíkat, aby alespoň nějak zareagovala a já si mohl být jistý, že skutečně stále ještě existuji. Opřel jsem se do toho pohybu ale větší silou, než jsem si představoval a srazil útlou vlčici za běhu dočista k zemi. "Auuu!" vyjekla bolestně a já uskočil, jako by mě praštila. Hned jsem se k ní ale začal hrnout zpět, abych jí pomohl, když tiše zakňučela a pak se začala ztěžka hrabat na nohy. "Promiň, promiňpromiňpromiň, to jsem nechtěl, jsi v po-" Hrubé zavrčení z Eiřina hrdla mě přimělo zarazit se na místě, než jsem se jí znovu stačil dotknout. Svěsil jsem uši, stáhl oháňku mezi nohy. Jsem... zrůda? Zrůda, co ubližuje vlčicím? Vstala, lehce ke mně natočila hlavu, ale nepohlédla na mě přímo. Další její zavrčení mi ale jasně dalo najevo, co mám dělat. "Promiň," vypravil jsem skrze stažené hrdlo a couval od ní pryč, protože to bylo přesně to, co chtěla. Abych zmizel. "Odpusť mi to. Nechtěl jsem..."