Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 9/10

Alfa se usmála. Nebyl to zrovna vřelý úsměv. Vyhlížel jako puklina v chladné žule. Pořád to však byl úsměv a já to počítal jako své vítězství. "Dobrá tedy. Vítám tě mezi nás, Medvěde. Ale-" V tu chvíli jsem ji nicméně už neposlouchal, neboť jsem navzdory rozbolavělým nohám vyskočil a obhopsal okolo bílé vlčice rozjívené kolečko. Dokonce jsem i vykopl nohama jako nezbedné hříbě. Teprve až potom se mi zdravý rozum navrátil a otočil jsem se pohledem na Carru. Její tvář byla jako vytesaná z kamene, jen jedno obočí téměř neznatelně pozvedla. "Skončil jsi?" Sklopil jsem hlavu, přikývl a znovu si sedl. Zahanbeně jsem zaplácal špičkou ocasu o zem. "Dobře. Protože já mám ještě něco na srdci."

Duben 8/10

Pokýval jsem pomalu hlavou. Samozřejmě, že jsem to chápal. Měla na svědomí celou smečku a svoji rodinu. Nemohla riskovat, že se ze mě vyklube maniak, který všechny porube na hromadu. Ale pozorně jsem ji teď sledoval. Mluvila jinak, než dřív. Že by došla k rozhodnutí? "Pořád ani nevím, jak se vlastně jmenuješ. Vlka beze jména jsem ještě nikdy do smečky nevzala. Nebo vlka, o němž vůbec nevím, co chce. Nicméně," zarazila mne pozvednutím tlapy, když viděla, že se chystám protestovat. "se mi docela líbíš. A líbíš se Eiře. Řekla bych, že si najdeš pod cedry svoje místo, pokud o něj pořád stojíš. Podle toho, jak o něj usiluješ, hádám, že ano." Okamžitě jsem přikývl, bez nejmenšího zaváhání. Od chvíle, co jsem sem přišel, jsem netoužil po ničem jiném, než aby mi Carra řekla, že tu můžu zůstat. Oficiálně a natrvalo.

Duben 7/10

Vlčice si zřejmě vůbec nevšimla ani mého pohledu, ani faktu, že mě úplně uhnala a já jí teď umírám, doslova umírám přímo před očima. Prostě mluvila dál. "Nicméně je vidět, že máš pořádnou páru. Nic tě nezastaví, co?" Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že se o tom nebude chtít přesvědčovat teď hned. Místo toho se posadila a přitáhla si dlouhý ocas těsně k nohám. Vzal jsem to jako znamení a sám jsem se ztěžka svalil na zadek. Alfa po mne blýskla očima a poprvé za celou dobu, co jsem ji znal, vypadala snad trochu pobaveně. "Nevěděla jsem, jestli tě mám pustit do své smečky. Nesmíš se mi divit, neměla jsem nejmenší ponětí, co jsi zač. A když mi to ani nemůžeš - nebo nechceš - říct, jak jsem ti měla věřit? Mám hodně co chránit. To chápeš?"

Duben 6/10

Neměl jsem samozřejmě nejmenší šanci ji dohnat a když mi zmizela z dohledu v křovinách vpředu, už jsem si myslel, že se budu muset vracet do lesa sám. Pokud bych tam vůbec kdy došel a neztratil se cestou. Ta myšlenka mi dodala trochu odhodlání a skočil jsem do křovin v místech, kde zmizela. Málem jsem proto do ní vrazil, neboť za oním pásem hustého porostu nečekaně zabrzdila. Před námi se rozprostírala zeleno-modrá hladina jezera skrytého mezi stromy. Na druhém břehu jsem viděl malé stádečko losů, kteří pili, koupali se nebo uštipovali trávu na břehu. "Běháš a funíš jako raněný zubr," konstatovala Carra. Teď už jsem opravdu funěl, ani jsem se to nesnažil skrývat. V boku mi vystřelovala bodavá bolest. Napadlo mě, jestli mě náhodou každou chvíli neklepne. Věnoval jsem Carře trochu ublížený pohled.

Duben 5/10

Ptala se mne na to už nejméně pětkrát, ale moje odpověď byla pořád stejná. Zavrtění hlavou, pokrčení rameny. Ne, neměl jsem kam jít. Jediné místo, kde jsem byl doma, zůstalo daleko za mnou. Carra vyfoukla z plic vzduch s hlasitým zasyčením. "Jasně. Že se vůbec ptám. Pojď, vezmeme to přes les," kývla hlavou a dvěma plavnými srnčími skoky zmizela v houštině. Ona mě vážně užene, pomyslel jsem si, zakoulel očima a vrhl se za ní. Zatímco Carra hopsala jako laňka, já se za ní valil jako divočák, prorážel větvičky křovin a prodíral se ostružiním, které jako by se jí vůbec nechytalo. Nechápal jsem, jak to dělá. Kličkovala zlehka mezi stromy a brzy se její bílá oháňka třepotala už daleko přede mnou. Nevzdával jsem se ale. Nechával jsem se jí vést hlouběji a hlouběji do lesa. Jen jsem doufal, že nemá v plánu mě tam někde v ústraní proměnit v kožešinu, kterou si vystaví v úkrytu.

Duben 4/10

Následoval jsem bílou vlčici podél řeky. Carra rázovala na svých dlouhých nohou ve slušném tempu a já měl místy co dělat, abych jí stačil v terénu, který ona dobře znala, ale kde já byl prozatím cizincem. Přesto jsem se snažil, seč jsem mohl a snažil jsem se nevypadat příliš uhnaně, kdykoliv se ohlédla přes rameno. Věděl jsem, že mi pořád ještě tak úplně nevěří a zkouší si mě. Já ale chtěl v Cedrovém lese zůstat a proto jsem byl odhodlaný udělat všechno pro to, abych na přísnou alfu udělal dojem.
Po delší době se Carra opět ohlédla za sebe. "Hlavně dejchej. Nebudu tě sbírat, až to s tebou sekne," zavrtěla hlavou, když viděla, jak ze všech sil zavírám tlamu a pokouším se nefunět. "Pořád nechápu, proč tady tak hrozně moc chceš zůstat. Jsi ochotný se kvůli tomu i strhat. To vážně nemáš, kam jinam bys šel?"

Venku stále pleskala podzimní plískanice a teď jsem ke všemu ještě dostal nějakou rýmu. Už navíc nemělo smysl snažit se to skrývat nebo popírat, protože mě Eira odhalila. A samozřejmě mě hned nahnala do jeskyně, abych koukal lehnout a ležet. Tedy, nenašel jsem v sobě vůli protestovat, i když jsem se cítil jako vlče, kterému právě vynadali, ačkoliv by to mělo být spíš naopak. Kolikrát jsem Eiru přesvědčoval, aby udělala něco, co je v jejím nejlepším zájmu a ona si stejně dál tvrdohlavě dělala vše po svém? Mohl jsem jí to trošku oplatit, napadlo mě to, ale upřímně jsem nějak neměl sil. Lehl jsem v jeskyni na kožešiny a zhluboka si vydechl. Listopadové počasí mě úspěšně udolalo. Onemocněl jsem naposledy snad ještě jako vlče a už jsem pomalu zapomněl, jaké to bývá. Abych řekl pravdu, tohle byla jedna z věcí, které bych klidně nechal v zapomnění zapadat prachem.
Mladá vlčice kolem mě poskakovala, jako bych už měl umřít. Těžkou kožešinu mi přetáhla přes hřbet a bez ustání cosi štěbetala. Ani jsem nestíhal všechno vnímat. Tiše jsem k ní zvedl prosebný pohled, aby toho nechala. Asi jí to došlo, neboť se zarazila a ztichla, jen dál nervózně poklepávala tlapou a já věděl, že v hlavě jí myšlenky stále letí o sto šest. "Teď tady počkáš a já přivedu mámu," rozhodla nakonec. Celý jsem se vylekal a zakroutil hlavou, Carra se s ničím nemazala, kdoví, čím by mě chtěla léčit? "To teda jo, a neodmlouvej." Jasně, teď jsem to byl já, komu to Eira vracela. Ale i když si do mě musela trochu šťouchnout, vypadala hrozně ustaraně a přál jsem si, abych jí mohl říct, že se necítím až tak zle, abych se chystal do hrobu. Upřímně řečeno se totiž Eira trochu tvářila, jako by mi ho chtěla jít každou chvíli kopat.

It was a very rainy autumn. I think there were a few sunny days in September, but it was hard to remember how they felt. Now it rained several days in a row, all the leaves were gone from the trees and were laying limp and dead on the ground, creating slippery traps everywhere. Luckily in the Cedar forest there weren't that many leaves. That didn't make that dreadful weather feel any better, though.
I wasn't one to get too depressed because of rain. It seemed that it was finally getting to me, though. How else would you explain the way I felt that day? Nothing was interesting to me. I was tired and from the moment I got up, all I wanted was to go lie down again. My whole body was strangely sore. I caught a fish and had no interest in eating it. I was just kind of poking it around, which was what got Eira's attention. "You're not gonna eat? Are you sick?" she laughed. But then she studied my face closely and frowned. "Well, I was joking, but... you are sick, aren't you? Your eyes are all glassy. You look kinda awful." I shook my head no, but I wasn't so sure.
I definitely didn't fool Eira, either. She quickly jumped closer and touched my nose. "You're burning up. Gods, stop fooling around in the rain and go lie down! Do you want to get, like, pneumonia or something and die?" Feeling like a pup that just got scolded by their mother (although Eira was barely older than a puppy herself) I got up and dragged myself into our cave. Yes, I was definitely sick. That autumn just kept getting worse and worse.

Ticho po sněhové bouři bylo absolutní a dokonalé. Tedy, téměř. Tlumené kroky jediného poutníka, který byl brzy venku, tedy mě, lehce šustily sněhem. Takhle krátce po husté chumelenici jsem byl zatím jediný, kdo se potuloval okolím. Třeskutý mráz všechny ostatní držel v pelechu a já se jim nedivil. Tlustý, huňatý kožich mě sice chránil, ale i já cítil, jaká je zima. Třást jsem se však nezačal, byl jsem otrlý a vítr, který by mi profoukl až na kůži, naštěstí utichl společně s chumelenicí. Třeba se teď příroda na chvíli vybouřila a bude zase poklid.
Trmácel jsem se závějemi, které byly místy skutečně velice hluboké. Těžkopádná stavba těla mi v tomhle případě byla nápomocná, neboť široký hrudník a velké tlapy mi usnadňovaly prodírání sněhem. Těžko ale říct, možná by někteří maličcí hubení vlci zvládli prostě přeběhnout po sněhu? Tak nějak se mi však nezdálo, že by to mohlo být možné. Tvrdá krusta na sněhu nebyla skoro vůbec, byl to všechno načechraný prašan a kromě toho by chudáci malí nejspíš dřív zmrzli, než by to mohli vyzkoušet. Tušil jsem totiž, že většina malých lehkých vlků jsou jižani, kteří byli stavění hlavně na to, aby přežili vedra, která by mě nejspíš zahubila stejně jistě, jako je krutý mráz.

587 (28) - s přívěskem Baghý

Trochu jsem se zamračil při vzpomínce na lavinu. Nebylo to něco, na co bych zrovna rád myslel, ale ano, skutečně už tam jsme se potkali s Cyrilem. Vypadalo to, že už o tom možná Ivy něco říkal, podle toho, jak se jí to snažil jen náznaky připomenout, takže jsem k tomu své vlastní vysvětlení nepřidával.
Pokýval jsem hlavou, abych potvrdil, že vlk v písečné hoře byl skutečně zodpovědný za všemožné úpravy kožíšku a celkového vzhledu. Promítl jsem Ivy na chvíli obraz velkého bílého vlka s přátelským úsměvem, dlouhatánským ocasem a kožichem plným nejrůznějšího kvítí. Života.
Ovšem neměl jsem dojem, že by můj modrý kožíšek měl nějaké využití, krom toho, že byl pěkný na pohled... A že už jsem se s ním nikde tak snadno neschoval. Pokrčil jsem rameny a pak lehce zavrtěl hlavou. Cyrilovi jsem ale s úsměvem přikývl, jeho zvláštní hříva na hlavě byla dost zajímavá a přišlo mi, že se k němu hodí.
Na lov se ani jeden z nich nevypravil a já trochu cítil, že tihle dva si měli dost co povídat. Ne snad, že bych si připadal odstrkovaný, ale rozhodl jsem se, že se přesto vzdálím. Pohledem jsem zachytil bílý kožíšek Badri, která na mě mávala tlapkou, takže byl stejně nejvyšší čas. Pousmál jsem se na Ivy a Cyrila, trhl jsem čenichem, abych naznačil, že odcházím, než jsem jim oběma kývl na rozloučenou. Se zamáváním oháňky jsem se od nich vzdálil a nechal je, ať si povídají spolu a třeba se i společně více seznámí s územím smečky.

Prošel jsem jeskyní až k sestře, která tam na mě čekala. Na tváři mi hrál přátelský úsměv a oháňka mi dál vlála jako prapor. Zvědavě jsem naklonil hlavu ke straně. Potřebovala něco, či si jen chtěla povídat? Já tu byl samozřejmě pro všechny možné případy! "Všechno v pohodě?" poslal jsem jí myšlenkovou otázku a užíval si, jak snadné je používat magii k hovoru s někým, kdo mi byl tak blízký. Byl jsem vážně moc rád, že se tu Badri rozhodla zůstat.

To ptáče mi trochu překvapivě přinesl ukázat Skay. "Asi se ztratilo," říkal s pohledem zabodnutým do země. Záchrana ptáčete nezapadala do frajerské image, kterou se snažil kultivovat, ale zároveň neměl srdce na to, aby toho nebohého tvora nechal zahynout. Kéž bych mu mohl říct, že pomáhat menším je to největší frajerství! Ale nemohl, takže jsem se na něj jen povzbudivě usmál. "Je to drozd, žejo, Medvěde?" Pokýval jsem hlavou, myslel jsem si, že to je drozd. Nebyl už úplně malý, vypadalo to, že spíš zkoušel vyletět z hnízda a moc se mu to nepovedlo. Skay jako by mi četl myšlenky. "Vezmeš ho chvíli k sobě? Už brzo poletí. Ale někdo na něj musí dávat pozor, tak jsem si říkal, že ty-" Jistě. Já můžu klidně chodit kolem s drozdem v kožichu a nikomu to nepřijde ani trochu divné. Musel jsem se tomu tiše zasmát, ale pokýval jsem hlavou. Jak bych mohl odmítnout? Skay opatrně drozda nabral čenichem a posadil mi ho mezi uši. "Tak. Hele, měli bychom mu asi sehnat něco k jídlu, co?" S tím jsem také nemohl, než souhlasit. Pokynul jsem Skayovi, aby šel se mnou. Podíváme se, co pro tohohle drobka můžeme udělat, než odletí do světa.

Lying on the cool ground in the shade, watching the play of light and shadow painted on the inside of my eyelids, I started to drift towards sleep. I was still hearing the sounds of laughter and splashing from the creek where the pups played. They weren't too far, but I could only make out about every tenth word and so it also kind of lulled me to sleep. That is until one voice raised high above all the others and came to me through the trees clear as day. "OW! SKAAA-AAA-AYYYY! ARE YOU STUPID?!"
I startled awake and pricked my ears up. Was that Eira? There was a soft murmur - undoubtedly something said by Rawn, who was watching the youngsters and making sure nobody drowns - and then the loud voice came again. "I WILL STOP YELLING WHEN HE STOPS BEING A BIG FAT MEANIE!" I grinned to myself. Yup, that was Eira alright. Skay probably pulled her ear or splashed some water in her eyes and now there will be hell to pay.
Suddenly I felt very lonely here under my tree. Rawn was watching the pups today so I didn't have to, even though it was ordinarily my job. I could do whatever I wanted with the rest of the afternoon, but all I wanted in that moment was to get up and run into that cold water and let the little piranhas tug at my fur and jump all over me and try to roll me over on the ground. They were all just great. A quick thought, a bit startling but also very pleasant, flashed in my mind. Hopefully one day I'll have my own. And then I ran despite the day being hot and stuffy, I ran full speed and hoped to make the biggest splash this creek has ever seen.

Ležel jsem spokojeně pod cedrem a skrze zavřené oči ke mně skrze větve dopadalo rozptýlené odpolední světlo. Okrajem mysli jsem vnímal povyk vlčat u potůčku, který lesem protékal. Lítali tam teď celé dny, od prvního světla až do západu slunce, protože byla příliš velká vedra, než aby se chtělo dělat cokoliv jiného. Oni vzhledem k svému mládí měli vše ostatní během vlny veder omluveno. Ohlídat je bylo jako snažit se udržet pohromadě pytel blech. Chtěl bych říct, že jsem v tom byl lepší, než ostatní, ale popravdě to bylo spíš způsobené tím, že jsem jim dovolil moje tělo využívat jako živou trampolínu, takže měli míň důvodů hledat si zábavu tam, kde nemají.
I dnes jsem měl původně vlčata hlídat já, ale neplánovaně jsem dopoledne musel zaskočit za jednoho z lovců. Už jsem potom byl tak uhnaný a upečený, že jsem dostal na zbytek dne omluvenku. Uhnat si úpal bylo to poslední, co bych chtěl - přesně to se stalo tomu lovci a já jsem dobře viděl, jak strašně vypadal. Léto bylo příšerně horké a pro mě to nejteplejší, jaké jsem kdy zažil. Ledový kraj, odkud jsem pocházel, zkrátka nikdy nezažil taková vedra. A i když tohle byly pořád severní kraje, šlo o něco docela jiného. Osobně jsem si užíval sluníčko a teplo, ale tohle už bylo na mě trošku moc. Celé dny jsem netoužil po ničem jiném, než ležet jako placka nebo se máčet v potoku s mladými. I když, v tom jsem měl štěstí, bylo to součástí funkce pečovatele, jen jsem se musel přitom ujistit, že se nikdo neutopí.

Vyšel jsem si na procházku pomaličkým krokem. Nežli jsem se ale nadál, proletěl jsem stropem. Prach a popel všude kolem, kam jsem to jen dopadl? Pšikal jsem a prskal, kuckal, záchvat mne snad popadl. "Co je tohle za způsoby, tak se chodí do dveří?" Tu přede mnou stojí liška a očím svým nevěří. Omluvně jsem sklopil uši, celý jsem se zachvěl. Však já přeci téhle lišce domov zbořit nechtěl! "No to nic, já se jen lekla, kdo mi boří příbytek. To víš, v tomhle lese chodí všelijaký dobytek."
"Ale ty," měří si mě bystře, "vypadáš jak správný vlk. Měl jsi kliku, že tím pádem nezlámal sis třeba krk. A vůbec si nelam hlavu, žes mi stropem propadl. Byl už celý starý, shnilý, byl by se sám rozpadl." Poslouchal jsem, malý úsměv se mi na tvář zpátky cpal. Byl jsem vážně hodně šťastný, že jsem lišku nenaštval. "Vlastně to je moje vina, měla bych tě odškodnit. Copak ale tady mám, čím tě můžu pohostit?" Chtěl jsem začít protestovat, liška však byla jak ďas. Pobíhala po své noře, rozhodně zněl její hlas. "Jistě, musíš se mnou pojíst a pak taky nabrat sil. Musíš si dobře odpočinout, kdoví, co sis narazil. Podívej, mám tady pelech pro tebe jak na míru. A teď šup, šup, dej si nášup, ať máš zpět svoji sílu." Nenašel jsem v sobě vůli odporovat zvířeti. Pojedl jsem liščích dobrot a pak usnul v doupěti.

Léto ještě nebylo ani na dohled, ale já jsem si nestěžoval. Líbilo se mi i jarní počasí, obzvlášť po dlouhé zimě, která byla letos opravdu dost krutá. Led a sníh mé domoviny bývaly nejspíš ještě krutější, ovšem už tomu bylo mnoho a mnoho dlouhých zim, co jsem tam naposledy vkročil.
Lehce jsem si povzdechl. Leccos už jsem od té doby zažil a viděl a našel jsem i spoustu míst, která jsem si zamiloval stejně, jako Severní horu. Lesknoucí se sníh na jejím vrcholku a její příkré svahy jsem však toužil znovu spatřit, alespoň ještě jednou. Leč tušil jsem, že jsou to marné naděje. Lhal bych, kdybych se snažil tvrdit, že se cítím připravený na to podniknout takovou dlouhou cestu. Loudat se sám světem dlouhé měsíce, než bych dorazil k rodnému pohoří, a to za předpokladu, že bych jej vůbec našel. Ledové kraje byly rozlehlé, cesty klikaté a zapeklité a šance, že se vydám úplně špatným směrem, velmi vysoké. Lezl bych přes nejrůznější skály a pohoří, ale cestu už jsem si pořádně nepamatoval. Lesy a louky vypadaly skoro všude stejně.
Lekalo mne, že bych se mohl znovu ztratit a tentokrát už bych nikdy nemusel najít cestu zpět. Léta navíc neúprosně plynula a tak jsem cítil, že bych doma už nenalezl žádnou z tváří, které jsem toužil opět vidět. Lepší bude zůstat zde, kde mám své místo mezi vlky, které mám rád. Láska k rodině, přátelům a smečce pro mě znamenala mnohem více, než napůl zamlžené vzpomínky.