Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 3/10 - Siberia

Když se vlčice (Sibiř, nejmenovala se Sibiř? Sibera? Tak něco?) zatvářila překvapeně, uvědomil jsem si, že možná netuší, jak se se mnou věci mají - že slovně komunikovat zkrátka a dobře nedovedu. Naznačil jsem jí to tedy svým obvyklým gestem, tlapkou přiloženou k tlamě a pak zavrtěním hlavy. Doufal jsem, že pochopí, co se jí tím snažím sdělit.
Byl bych jí rád řekl, že si to pamatovala dobře, ale že se okolnosti trochu změnily, jenže jsem měl pocit, že by bylo dost těžké to vysvětlit. Moje myšlenková magie fungovala na vlky, se kterými jsem se moc neznal, jen omezeně a vysvětlovat takovou věc pantomimicky... to bychom tu mohli být ještě dlouho. Proto jsem to nechal být a doufal, že jí to objasní Aranel, až se znovu uvidí.
Pokračovala tím, že donesla nějaké bylinky do úkrytu. Usmál jsem se a uznale jí pokývl, to byl tedy dobrý počin! Úsměv na mé tváři se jen rozšířil, když pokračovala, že by byla ráda léčitelkou. Horlivě jsem začal přikyvovat, abych dal na srozuměnou, že to je rozhodnutí, které schvaluji. Nějaký léčitel by se smečce určitě hodil. Pak padla opět otázka na mě. Pobaveně jsem střihl ušima a hlavou jí pokynul, ať jako sleduje. Nato jsem se přikrčil k zemi a začal se plížit za imaginární kořistí, než jsem vyrazil mohutným skokem a skolil svou neviditelnou oběť k zemi. Jasnější to snad ani být nemohlo... ne?

Prosinec 2/10 - Siberia

Vlčice div že už nebyla ve sněhu celá, když jsem k ní došel. Úsměv na tváři se mi ještě rozšířil, když vykoukla z díry, kterou vykopala. Kožich měla plný sněhu a vypadala jako nějaké zvědavé zvířátko vykukující ze své nory.
Malinko jsem cukl ušima, když řekla moje jméno ne tak docela správně. Ne, že bych jí to zazlíval, sám jsem si na to její nemohl vzpomenout. Bylo to něco na S...? "Erlend," vyslal jsem k ní myšlenkovou magií, abych ji poopravil. Párkrát už jsme se sice viděli, ale nejspíš jsme spolu nikdy pořádně nemluvili, alespoň jsem si na to nevzpomínal. Byl jsem rád, že se to teď změní!
Vlčice mě však zaskočila svou další otázkou. Po hovoru, který jsem vedl s Aranel, jsem se z vůdčí funkce stáhl a ulevilo se mi, že už jsem o sobě nemusel smýšlet jako o alfě, nicméně jsem si neuvědomil dost zásadní věc... Zbytek smečky o tom netušil. Bylo ovšem dost těžké smečce něco sdělovat, když jsem od svého návratu domů kromě Nel nikoho nepotkal. Tedy až doteď. Po chvilce jsem pomalu zavrtěl hlavou a sklopil mírně uši. Ne, už jsem alfa nebyl.

Prosinec 1/10 - Siberia

Vyštrachal jsem se z jeskyně ještě napůl rozespalý, se srstí na tvářích trčící do všech možných směrů a mžourající jako vyoraná myš. Pořádně jsem si zívl, protáhl si se zakřupáním ztuhlé klouby a s mírným pousmáním se podíval do nového zasněženého dne. A v tu chvíli jsem si opodál mezi stromy všiml mladé vlčice. Samozřejmě jsem ji tu už viděl, dokonce jsem i věděl, že to je jedna z Araneliných dcer, ale nějak jsem si nemohl vybavit, jak se vlastně jmenuje. No, to byl trochu trapas, na druhou stranu - v tomhle byla celkem výhoda být němý. Nehrozilo, že ji oslovím jménem, které jí nepatří.
Co to tam ale vyvádí? naklonil jsem zvědavě hlavu ke straně a dlouho jsem neotálel, než jsem se k ní vypravil. Hrabala ve sněhu a něco možná hledala? Nebo naopak schovávala? Hm... Přišel jsem blíž a dal si záležet, abych prošel kolem nějakého křoví, ve kterém zakřupaly větvičky oznamující můj příchod, nechtěl jsem ji vyděsit k smrti tím, že se vedle ní najednou beze slova zjevím. Kývl jsem vlčici na pozdrav a přátelsky zamával ocasem, než jsem s tázavým výrazem tlapkou ukázal na tu její vykopanou díru. Bylo jasné, že mě zajímá, co tu provádí.

Najdi a ochutnej rybí nanuk

Jak jsem tak seděl u vody a hleděl na svůj odraz, začaly mne napadat i jiné myšlenky. Možná bych se měl vypravit tetičku hledat? Co... mne vlastně drželo v Borůvkové smečce? To byla myšlenka tak náhlá a alarmující, že jsem sebou až lehce škubl, když mi bleskla hlavou. Borůvková smečka byla přece můj domov! Byli tam vlci, které jsem měl rád! Jenže pravda byla taková, že se věci hodně změnily. Tetičku jsem neviděl někdy od jara, Háti s Rikou ještě déle, ani Awaraka už jsem dlouho nezahlédl. Dokonce ani s Adiramem už jsem se nevídal tak často, jako dříve. Možná přišel znovu ten čas. Čas, kdy se vlk musí zvednout a jít někam dál.
Pravda byla taková, že už jsem nebyl nejmladší. Životovo kouzlo sňalo tíhu několika let z mého těla, nikoliv však z mojí duše. Už jsem měl něco za sebou, ale pořád jsem měl možná dost času na jedno velké dobrodružství. Mohl bych ho zvládnout? Ucítil jsem zvláštní zašimrání kolem srdce. Možná to bylo právě to, co jsem potřeboval, abych si trochu rozproudil krev v žilách. Poslední dobou jsem se cítil jako v jakémsi bezčasí, všechno bylo podivně šedivé. Kromě té chvíle, kdy jsem byl s Agape, ano. Možná... možná byl vážně čas zkusit něco nového.
Uprostěd svých úvah jsem si všiml v ledu u břehu zaseknuté ryby. Naklonil jsem zvědavě hlavu, ale dlouho jsem neotálel a začal jsem ji dolovat ven. Možná jsem uvažoval o náročných tématech, ale o chuť k jídlu mne rozhodně nepřipravila. Chramst, během chvíle už byla ryba z ledu venku a drtil jsem její zmrzlé maso mezi zuby. Vůbec mi to nevadilo.

Co ještě může vlk dělat v zimě, to byla otázka, která mne trochu užírala. Ačkoliv to bylo moje nejoblíbenější roční období, popadla mě touha okořenit zimu něčím novým a neotřelým, co jsem ještě nikdy nezkoušel. Ledové klouzačky, stavění vlkuláka, ba dokonce zdobení stromečku, to všechno byly skvělé věci, ale už byly docela ohrané, alespoň mně to tak připadalo. Ovšem, vyzkoušel jsem si letos zahrát písničku na rampouchy a dokonce věštit budoucnost z vodní hladiny, nebo spíž se svého odrazu. Určitě i tohle byly originální činnosti! I tak jsem ale zkoušel vymyslet ještě něco dalšího. Objevil jsem dvě nové činnosti, jistě jich zvládnu i víc.
Celkově by to asi bylo jednodušší, kdybych měl ještě někoho k sobě, ale zůstal jsem na to sám. Musel jsem si tudíž nějak poradit sám samotinký a i když to mohlo působit trochu smutně, mně to vlastně až tak nevadilo. Osamělý jsem si nepřipadal, když jsem bloumal lesem a přemýšlel. Lehce mou pozornost upoutal keř pokrytý zmrzlými bobulemi. I s nimi by se třeba dalo něco dělat! Třeba... malování na sníh? Hrdý na svůj nápad jsem jednu větvičku utrhl a začal bobule patlat na sněhu, ale kdovíjak spokojený jsem s tím nebyl. Leckdo by si pomyslel, že přišel na scénu nějakého zločinu, kdyby viděl moje "umělecké dílo" a ke všemu to ještě bylo plýtvání potravou pro ptáky, kteří to nebudou mít jednoduché, až začne opravdu hodně mrznout. Takže tohle nebyl ten spásný nápad. Dobrá tedy, musel jsem vymyslet něco jiného.

Krátká doba uplynula, teď jsem tu byl zas. V tomhle lese liščím zastavil se čas. Těžko dá se vysvětlit, co mne táhlo zpátky. Zas tak moc mne nebavily Bystouščiny hrátky. A už vůbec nezmiňuji, že mne chtěla uvěznit - nebo aspoň na nějakou chvíli v noře zabednit. Kdoví, kdy bych potom znovu spatřil světlo světa? Leda by mne zachránila moje milá teta. Ta by si snad s liščími lstmi poradila hravě, křídlem by ji profackala a nechala v trávě. Já měl duši pacifisty, což liška nejspíš věděla. Proč by jinak za oběť zvolila si medvěda? Jistě byli vlci menší, slabší, na pohled míň hroziví - přesto jsem to byl zrovna já, kdo pak skončil v podzemí.
Tentokrát však dám si pozor, už si na mě nepřijde! Kolem nory plížil jsem se a vypadal bláznivě. Přikrčený málem k zemi s paranoidním pohledem - takhle by se lesem ploužil jistojistě blázen jen. Aspoň to tak vypadá, když neznáte lesní pravdu. Že tu totiž šáhlá liška plánuje úkladnou vraždu! Dobře, trochu přeháním, ale možná ne zas až tak moc. Co kdybych s ní uvízl bez naděje na pomoc? To bych potom v její noře zcela jistě skonal smrtí v potupě. A mému tělu by dost možná nebyl nikdo na stopě. Zůstal bych pak zapomenut jako kámen v řece. A takový osud si snad nikdo nepřál, přece!

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce
//Borůvkový les

Nešel jsem z lesa nikterak daleko, jenom k řece přímo u hranic. Tam jsem se zastavil a napil se. Voda byla ledová, až to skoro bolelo v krku, ale s tím jsem žádný problém neměl. Naopak mi to připomínalo dětství a rodné severní kraje, ledové horské prameny, které by méně otužilého vlka možná rovnou změnily na kostku ledu. Musel jsem se té myšlence trochu pousmát. Chtěl jsem hned zamířit zase zpátky do lesa, ale chvíli jsem se ještě posadil na břehu. Stejně bylo v lese podivné prázdno, tudíž zřejmě nebyl důvod kamkoliv spěchat.
Zahleděl jsem se do vody. Můj odraz na ní byl lehce zkreslený, jak voda klokotala přes kameny, ale poznat se dal - hlavně díky korunce a také modré srsti, která se dala zaměnit jen těžko. Šedo-bílých modrookých vlků bylo na světě spoustu, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by měl v kožichu polární záři tak jako já. Připadalo mi, že na mém odrazu je dost poznat, že je zase o rok starší. Život mne sice před nějakým časem omladil, ale čas běžel dál a kouzlo mohlo čas jen zvrátit, ne ho úplně zastavit. No, starý brachu, kdoví, co tě čeká příští rok? Letos sis zkusil život alfy, tak nezbývá než doufat, že nic podobně divokého příští rok nepřijde. Snad se vrátí Baghý a věci budou zase takové, jako dřív. Ano, v to jsem doufal. Tetičky dlouhá nepřítomnost mi dělala starosti a trochu jsem se obával i o budoucnost smečky samotné, když jsem teď složil alfácké žezlo a podle všeho se někam vytratil i Awarak. Hleděl jsem na svůj odraz, ale nezdálo se, že by on měl nějaké odpovědi ohledně toho, co mne i celou Borůvkovou smečku čeká v příštím roce. Povzdechl jsem si. Co naplat? Budu muset počkat a pak uvidím sám, kam mne osud zavane.

It started as a normal day. Nothing seemed suspicious. There were no clues of the horror that was yet to come, no, none that I could see. The sky was bright and blue with white fluffy clouds marching across, resembling fat lazy sheep sleepily ambling through endless pastures. Sun was shining and I felt quite hot in my thick coat. So I of course got thirsty - and, of course, I headed towards the lake to have a drink of water. Most natural thing in the world.
But when I was still quite a way back from the lake, I realised that something didn't seem quite right. The water... where the hell was it? I should have been able to see it from miles away, but it seemed like the lake turned to mud or moss or some such. But how would that be possible? And it didn't look like mud or moss, either. The new surface of the lake was green and brown, lumpy and somehow alive. What was that? I narrowed my eyes, trying to make some sense of what I was seeing. But I only understood it once I got a bit closer. Frogs! There had to be like... a billion of them! They covered the whole surface of the lake and the surrounding area was filled with them too. They were everywhere, climbing over each other, jumping, croaking and even fighting.
As I moved closer, some of them started looking at me. They eyed me with intelligence that I found rather unsettling. I mean, they were frogs. Shouldn't they be afraid of me? Or at the very least, uninterested? But these frogs were different. Suddenly they were all around me. Jumping around my feet and even trying to climb my legs. In that moment, I decided I had enough and turned around. Even so I barely made it out alive! There was a lot of them on me already and they were pulling me down into the mud with them. I had to fight with all my strenght to get free - but luckily I made it.

Procházel jsem se po okolí Borůvkového lesa a užíval si prvních sněhových dnů. Proč bych si měl na něco stěžovat? Příjemně se ochladilo, sníh byl bělostný a neporušený. Přímo ideální k různým sněhovým hrátkám a kratochvílím. Přál bych si jen, abych měl k sobě i nějakého parťáka, který by se se mnou věnoval tomuto zimnímu vyžití. Přání však zůstalo právě jen tím, přáním, protože jsem byl asi momentálně jedinou živou duší, která se kolem potloukala.
Podléhat chmurným myšlenkám se mi však nechtělo. Přece se dokážu zabavit i sám, když jiná možnost není! Pustil jsem se do toho hned. Přikoulel jsem pořádnou sněhovou hroudu a začal s asi jednou z nejběžnějších zimních aktivit, tedy se stavěním vlkuláka. Parťák ze sněhu, to byl aspoň nápad! Připlácal jsem na něho trochu víc sněhu, aby byl pěkně vypasený, to bylo potřeba, když bude stát venku na mraze. Pak jsem mu vytvaroval čumák a obličej, který mi vyšel trošku našišato, ale to nevadí. Půvabu měl na rozdávání i tak. Pokračoval jsem tím, že jsem mu ze šišek vyrobil oči i čenich a nakonec jsem mu ještě zapíchl jehličnatou větvičku, která měla symbolizovat ocásek. Poodstoupil jsem a prohlédl si své veledílo. Panečku, byl to vlkulák jako když ho namaluje! Pochválil jsem se sám, protože to za mě nikdo jiný udělat nemůže.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu

Na území panoval hodně velký klid. Možná až trochu moc velký? Všichni se nejspíš stáhli kamsi hlouběji do lesa a tak jsem tu byl sám. Ale co se dalo dělat... Nemohl jsem výt, abych k sobě někoho přivolal, nemohl jsem hulákat z plných plic, mohl jsem je jít jedině hledat, ale úplně jsem se nechtěl vtírat do nějaké větší vlčí sešlosti. Proto jsem se zatím procházel po lese a koukal, co bych mohl udělat. Napadlo mě, že bych třeba mohl nějak usnadnit život místní lesní zvěři. Ale jak?
Věděl jsem, že si zvířata většinou poradí, i když mrzne a napadne sníh. Nebyla hloupá, měla svoje způsoby. Ale proč jim to trošku neusnadnit, že ano? Když jsem k tomu měl tu možnost... Chodil jsem po lese a viděl, že zmrzlých bobulí a různých plodů pro ptáky je kolem víc než dost. Napadlo mě ale, že by mohli mít trochu nouzi o vodu. Jakmile začne víc mrznout, asi ji stejně pokryje led, prozatím jsem to však mohl zkusit. V některých prohlubních v kamenech, stromech či v půdě jsem založil malá dočasná jezírka tím, že jsem vytáhl vodu z okolí na povrch. Doufal jsem, že to tu vydrží alespoň chvilku. No a pak? Pak jsem se pomalu vypravil k okraji lesa. Asi se ještě trochu projdu... Baghý na území nebyla a s tou jsem potřeboval mluvit především.

//Mahtae sever

Zkus zahrát písničku na rampouchy (loterie 1/5)
//Medvědí jezírka přes Mahtaë sever

Dorazil jsem do lesa a zhluboka si vydechl. Škoda, že už jsem se musel s Agape rozloučit, bylo mi s ní totiž fajn, ale vážně už bylo na čase se vrátit domů a trochu se pověnovat zase smečce. V okolí však panoval naprostý poklid, ani jsem neměl pocit, že by někdo byl přímo v lese, i když pachy jsem cítil poblíž. Možná, že se stáhli k tůňce nebo do jeskyně. Ale nemínil jsem si stěžovat, raději jsem vykročil po lese a sledoval první známky příchodu zimy. Sníh už se povaloval po zemi, i když to ještě nebyl žádný zázrak. Byl takový mokrý a trochu nabouraný, jak ještě tolik nemrzlo, aby se udržel, ovšem tady ve stínu lesa se mu přece jen dařilo o něco lépe, než na okolních pláních.
Když jsem zašel hlouběji do lesa, kde bylo ještě větší šero a chlad, našel jsem dokonce na větvích visící rampouchy! Byly vážně krásné, těsně na dosah tlapky, leskly se a měl jsem pocit, že kdybych se jich dotkl, snad by i krásně zvonily. Cink, cink, dovedl jsem si ten zvuk v hlavě živě představit. Natáhl jsem tlapku a drápkem na jeden zaťukal. Opravdu se ozvalo tiché cinknutí, ale také poměrně znepokojivé křupnutí. Cink, cink, cink- KŘACH! Všechny rampouchy, které visely z jednoho kusu ledu, se odlomily najednou a na zemi se roztříštily na kusy. Hopla! Ještě, že nešlo o nic drahocennějšího! Však ony se tu utvoří další.

//Středozemka

Došli jsme až k místu, kde se setkávala spousta jezer a jezírek. Byl to mokrý, čvachtavý kraj, který se ale už brzy změní v zemi ledu. Brzy jsme došli až na jeho konec. Kývnutím hlavy jsem naznačil směr nahoru proti proudu řeky, kde se tyčily známé stromy. Už jsem byl skoro doma a to asi znamenalo, že nadešel čas se s Agape rozloučit. Ne, že bych jí zakazoval jít se podívat k nám do lesa. Jistě by nikdo neměl nic proti! Ale nezdálo se, že by se to tak dneska mělo stát. Trochu jsem si povzdechl. Bylo mi v její přítomnosti příjemně, přece jen jsme spolu s Hvězdičkou už strávili nějaký ten čásek, takže rozloučit se nebylo tak úplně bezbolestné. Ale ber to pozitivně, našel sis novou kamarádku a určitě se ještě někdy uvidíte. S tou myšlenkou jsem se musel pousmát. Máchl jsem ocasem a hlubokým skloněním hlavy jsem dal Agape ještě jednou najevo svoji vděčnost za všechnu pomoc, kterou mi věnovala. Jemně jsem do ní bokem drcnul na rozloučenou a pokynul jí čenichem na pozdrav. "Brzy nashledanou," poslal jsem jí myšlenku a zamířil po dlouhé době konečně směrem k domovu.

//Borůvka

Listopad 7/10 - Aranel

Dobře, na tom, co Aranel říkala, něco bylo. Zamyšleně jsem nakrčil čelo ve snaze si vzpomenout, čím to vlastně Belial odůvodnil, ale buď mi to neřekl nebo jsem to zapomněl. Obojí se zdálo být docela pravděpodobné, jestli mám být upřímný, z hlavy se mi leckdy cosi vytrousilo samo od sebe. Když jsem žádný důvod ze své paměti nevydoloval, otočil jsem se na Aranel a vážně pokýval hlavou - měla pravdu, bylo to poněkud podivné. Nepodazíral jsem Asgaarské z nějakých nekalých plánů, to vůbec ne. Pouze jsem se snažil porozumět tomu, o co vlastně jde. Znamenalo to ale, že můstek asi nezachráníme. Belial vypadal dost rozhodnutě a Baghý se mohla vrátit, až bude už příliš pozdě. Trochu jsem si povzdechl, tohle bylo... dosti složité na mou hlavu.
Chvíli jsme seděli oba mlčky. U mně to nebylo nic divného, ale i Aranel ztichla, sledovali jsme vločky vířící vzduchem, asi každý zvlášť ztracený ve vlastní hlavě. Počkal jsem, až bolest a hučení v té mojí trochu pomine, abych mohl bělostné vlčici sdělit alespoň jméno toho vlka. "Belial," vyslal jsem k ní po chvíli myšlenku a doprovodil ji krátkou iluzí stříbrného vlka se zelenými odznaky. Moc jsem se nezabýval detaily, abych se dál nevyčerpával, ale Belialův zjev byl naštěstí dost výrazný na to, aby to nebylo třeba.

Listopad 6/10 - Aranel

Mohl jsem jen s povzdechem přikývnout. Ano, zima už byla za dveřmi a tetička pořád nikde. Ani jsem si nebyl jistý, kam se vlastně vypravila. Věděl jsem, že chtěla chvíli volna, ale posledně jsem ji viděl snad někdy zjara. Už to bylo opravdu dost dlouho.
Ukázal jsem Aranel, co měl Asgaarští v plánu udělat s mostem, ovšem zdálo se, že k žádnému rozhodnutí zkrátka nedojdeme. Kývl jsem hlavou na souhlas s jejím rozhodnutím - nebo spíš s tím, že to teď rozhodovat nebudeme. Mně se nápad spojenectví docela líbil, ale věděl jsem, že často vidím věci přes růžové brýle a prostě nedohlédnu za všechny rohy. Bylo nejspíš moudré nevrhat se do toho bez Baghý. Zdálo se mi, že ona vždy věděla, co je pro smečku nejlepší. Jen jestli ten odklad Asgaarští pochopí...
Aranel se ptala na jméno toho, kdo to se mnou řešil, ale já prozatím přijal její ujištění, že si můžu dát na čas. Vděčně jsem se na ni pousmál, magie byla bohužel docela náročná. Na dlouhé rozpravy to nebylo. Máchl jsem ocasem a zahleděl se na pár sněhových vloček, které už padaly z oblohy. Rok se opravdu zase nachýlil ke konci.

Ve sportech a pohybových aktivitách jsem nikdy moc nevynikal. V Cedrové smečce (která nemá nic společného s tou gallirejskou, i když to je zajímavá náhoda) mě mládež často přemlouvala, abych s nimi závodil v nejrůznějších věcech. Vytrvalostnímu běhu jsem obvykle kraloval, protože tam nebylo třeba být rychlý, stačilo jen vydržet. Vymáčknout ze sebe nějaký sprint na krátkou vzdálenost jsem taky dokázal. Většina omladiny však byla v cíli ještě předtím, než jsem já dosáhl své maximální rychlosti. Vyrazit z nuly na stovku jako oni jsem prostě nezvládl.
Vymýšleli ale i komplikovanější zkoušky. Velkým hitem byla třeba soutěž ve slalomu. Vybralo se několik stromů, které rostly na rovném místě a s pěknými rozestupy, mezi nimiž se pak muselo co nejrychleji prokličkovat. Vyzkoušel jsem si to párkrát taky, ale poté, co jsem se ve cvalu čelně srazil s cedrem jsem svou slalomařskou kariéru pověsil na hřebík. V hlavě jsem toho sice moc neměl, co by se mohlo poškodit, ale tu bouli si pamatuju dodneška. Vyhořel jsem i v plavání. Veslovat nohama jsem sice dokázal dost dobře na to, abych se udržel nad hladinou, ale body za styl jsem měl spíš mínusové a moje tempo se dalo přirovnat k rychlosti klády vznášející se na hladině stojatého rybníka - možná někam doplave, ale načekáte se.
Vynikal jsem snad jenom v zimních aktivitách. Vymakanou techniku ke sjezdu ze zasněžených kopců jsem měl už od dětství. Vlčata z Cedrového lesa na tom byla hůř, protože vyrůstala v rovinatějším terénu, učila se ale hodně rychle a časem mě taky překonali. Váhu a sílu jsem mohl využít v přetahované, ale tu se mnou nikdo nechtěl hrát, protože to nebyla žádná zábava. Vždycky vyhrál tým, ve kterém jsem byl já. Vítězstvím nejvyšším, kdy jsem se stal nejen vítězem, ale dokonce šampionem a rekordmanem, tedy pro mě zůstala soutěž v pojídání ryb. V tom jsem žádného soupeře neměl a nikdo se ani nesnažil můj úspěch překonat z obav o vlastní zdraví. Vážně se občas hodí být hromotluk!