Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 7/10 // Wizku

Tentokrát sebou Wizku tolik neškubla, takže se mi snad povedlo ji dostatečně upozornit na to, že se jí chystám mluvit do hlavy. Nebo si na to jen začínala zvykat? Musel to být dost divný pocit. Rád bych se jí zeptal na to, jaké to asi je, ale nevěděl jsem, jak to udělat v krátkých útržcích a byla to složitá věc na vysvětlení pomocí pantomimy. Prozatím jsem se musel spokojit s nevědomostí. Zeptám se Baghý, až ji zase potkám.
Černobílá vlčice si mě mezitím zvědavě prohlížela, naklápěla hlavu ke straně a zdálo se, že přemýšlí. Chápal jsem, že nejsem zrovna nejvíc vzrušující konverzační partner, protože jsem příliš nemohl pomáhat udržet hovor naživu. Ale vždycky jsem se snažil. Wizku se nakonec zeptala, jestli jsem se takhle už narodil. Přikývl jsem zvesela hlavou a zvedl tlapu na maličký kousek od země, asi tak do vlčecí výšky, abych naznačil, že to tak mám už odmalička. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, jak moc pochopitelné tohle gesto je - snažil jsem se to takhle vysvětlit už pár vlkům a snad nikdo na to nekápl poprvé.

Březen 6/10 // Wizku

Vyváděl jsem vlčici z míry, o tom nebylo nejmenších pochyb. Nedělal jsem to schválně, ale už jsem si všiml, že moje němota takový efekt na ostatní občas mívá. I ona slova o tom, že ji to mrzí, nebyla nic nového. Máchl jsem ledabyle svou medvědí tlapou. Projevy lítosti jsem nikdy příliš nechápal - mě přece nic nebolelo, ani jsem nijak netrpěl. A teď jsem se svou magií dokázal s druhými komunikovat o něco lépe, takže jsem si už vůbec neměl na co stěžovat. Věděl jsem ale, že to vlčice myslí dobře.
Naštěstí už vypadala o něco klidněji, ne jako by si přála, aby se zem otevřela a celou ji spolkla, nebo alespoň už ne tolik. Představila se mi jako Wizku. Pokýval jsem hlavou a už se připravoval na vyslání dalšího jednoduchého vzkazu, tentokrát se svým jménem, když mě předběhla. Snažila se mi to usnadnit a nabízela, že mi klidně bude říkat nějakou přezdívkou. Zavrtěl jsem pomalu, ale rázně hlavou. Dny Medvěda, Huňáče, Ljóse i Pana Pampelišky byly u konce. Fakt, že jsem mohl vlkům sdělovat na potkání svoje jméno, bylo jednou z nejlepší věcí na mojí magii. Trochu jsem se k ní naklonil a pootevřel tlamu, jako bych se vážně chystal něco říct, doufal jsem, že s tímhle "varováním" se tolik nelekne, až jí zase promluvím v hlavě. "Erlend," poslal jsem pak k Wizku, i když jsem cítil, že už bych toho měl zase na chvíli nechat, nebo mě rozbolí hlava.

Březen 5/10 // Wizku

Vlčice přede mnou se krčila a zdála se celá nesvá ve své vlastní kůži. Bál jsem se, že ji znervózňuji já. Někdy se to vlkům dělo, věděl jsem, že mám potenciál vypadat hrozivě, i když jsem se ze všech sil snažil tvářit jako dobromyslný plyšák, kterým jsem také byl. Pokud mě tedy někdo příšerně nenaštval, což se popravdě nestalo už hodně dlouho. Nechtěl jsem, aby se mě černobílá bála ani ze mě byla nervózní, tudíž jsem se rychle snažil alespoň jí vysvětlit situaci.
Polekala se, když jsem na ni v myšlenkách promluvil. To jsem to moc nevylepšil, okřikl jsem sám sebe v duchu, ale pořád mi to připadalo jako nejlepší možnost. Aspoň byla má zpráva dobře pochopena a nemusel jsem se o to obávat. Vlčice vyhrkla prosté aha, načež jsem s nemizícím úsměvem kývnul. Takže už jsme měli jasno. Nebo snad ne? Černobílá se omlouvala, ale já nechápal za co. Zatvářil jsem se trochu zmateně a na její otázku zavrtěl hlavou. Nebylo to z vlastní vůle, ale dávno jsem si zvykl.
I černobílá měla svoje problémy, ale ty její byly zase jiného rázu. Soucitně jsem svěsil uši a pokýval hlavou, pořádně nevidět muselo být určitě těžké. Možná i víc, než nemoct mluvit. Jenže vlčice se pořád ošívala a omlouvala, jako by každé vlastní slovo chtěla hned vzít zpátky. Nerozuměl jsem tomu. Něco mi unikalo? Neslyšel jsem od ní vůbec nic, kvůli čemu bych takové chování považoval za nutné. Naklonil jsem se k ní a trochu do ní drcnul čenichem, pokud se tedy nechala. "Nemusíš - omlouvat," poslal jsem jí nesouvislý útržek, jak mi dovolovaly omezené možnosti mojí magie, když jsem vlčici pořádně neznal. Přátelský úsměv neopouštěl moji tlamu. Muselo být jasné, že se nezlobím.

D. Zkusím prověřit, kterou chodbou se vydat (taktika 12)

Kaya za mnou zavolala, jen co jsem zamířil k díře a já se za ní ohlédl. Počkal jsem, až došla úplně ke mně, ale nesnažila se mě zastavit, stejně jako já mířila dál do hlubin průrvy. Vyposlechl jsem si, co má na srdci, a pak jsem se svěšenýma ušima přikývl. Ano, věděl jsem, že pro vlky, které jsme nestačili nalézt, už bylo pozdě. Byli pryč. Ale odhalit tajemství trhliny jsme se mohli pokusit i tak. Už se mi to nezdálo jako přírodní jev. Bylo na tom celém něco divného a já měl strach, že když to necháme tak, můžou se přihodit další zlé věci.
Spolu s námi se do díry vydali i všichni ostatní, s výjimkou mladé vlčice, která zamířila domů. Možná byla moudřejší, než my, ale já to prostě nedovedl nechat být. Dole v díře byla spousta sněhu a také spousta ledu. Nic, co by se nedalo čekat, ale stejně to byl zvláštní pocit, stát v takové hluboké trhlině, vlastně pod zemí, ale nad hlavou oblohu. Trochu jsem se otřásl a začal se rozhlížet.
Byly tu cestičky, jak jsem brzy zjistil. Tři. Ani jedna nevypadala příliš lákavě. V jedné bych se bál, že si pořežu tlapy o ledové krystaly, další končila kdoví jak daleko v naprosté temnotě a ta poslední vyzývala k tomu, abych si na ní znovu natloukl čenich, který jsem měl pořád ještě trochu krvavý. Váhavě jsem se ohlédl po svých společnících a výmluvně pokrčil rameny. Měli bychom to promyslet. Začal jsem čenichat kolem ústí každé chodby, snaživě do nich nakukoval a pokoušel se nějak posoudit, která by byla nejvhodnější.

Březen 4/10 // Wizku

Čekal jsem, co vlčice, ale mělo mi asi hned dojít, že to není nejlepší nápad. Ona totiž zase čekala, co budu říkat já, nebo to tak alespoň vypadalo. Jenže já jsem nemohl říct ani ň a tak se ticho protahovalo a protahovalo. Už jsem to chtěl uvést na pravou míru, abych ji dál netrápil, zdála se poměrně nesvá, když se vlčice rozhodla, že promluví. Nadhodila téma našeho krásného jarního počasí. Inu, s jejími slovy jsem musel pouze veselým přikývnutím souhlasit, ale pomalu jsem nechal svůj veselý výraz vytratit a nahradil jsem ho soustředěným, o kterém jsem doufal, že dostatečně upoutá pozornost vlčice. Trochu jsem se narovnal. Teď pozor, říkal jsem beze slov.
Udělal jsem to, co vždycky. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zakroutil pomalu hlavou. Ovšem díky svým nově nabytým schopnostem jsem to celé mohl zjednodušit. "Nemluvím," vyslal jsem k vlčici myšlenku. Šlo to těžko, jako kdybych ji strkal proti proudu divoké řeky, ale byl jsem si docela jistý, že jí do hlavy doputovala. Naštěstí jsem byl odpočatý, tak mě ani hlava nerozbolela, ale delší zprávy bych téhle vlčici určitě posílat nemohl. Aspoň zatím. Doufal jsem ale, že teď už to bude jasné.

Star mi děkoval a já mu pokývl a chabě zamával ocasem, ovšem myšlenkami jsem byl u toho prázdného místa ve sněhu, kde nebyla vlčice. Byla pryč. Slyšel jsem Lilac, jak cosi mumlá k tomu hnědému, chtě nechtě jsem nějaký útržek zachytil, ale bylo opravdu jisté, že se vlčice vrátí? Já jsem se vrátil. Alfredo se vrátil. Ale... Ale byl to zážitek, který jsem nikomu nepřál a vlastně jsem nevěděl, jak to funguje. Jestli ti, jejichž těla zmizí, se vrátí a ti ostatní ne, nebo jak to vlastně je.
Každopádně to vypadalo, že stojíme před další volbou. Seilah už se rozhodla a vytratila se odtud. Kývl jsem za ní na pozdrav a doufal, že si poradí. Díra tu však pořád zela, zčásti zasypaná sněhem. Star navrhoval, že bychom měli odejít, než tu všichni umřeme. Ale co když se to začne zase rozšiřovat? napadlo mě při pohledu na díru a přál jsem si, aby mě to nikdy nenapadlo. Kdybych se smířil s tím, že je díra zasypaná a problém tím pádem vyřešen, mohl bych se klidně otočit jako Seilah a odejít. Jenže to tak nemuselo být. Mohlo se to šířit dál a začít polykat i ty části Gallirei, kde žijí vlci, nejen kusy téhle zamrzlé pustiny. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se po všech přítomných. Necítil jsem se zrovna jako hrdina, měl jsem pěkně nahnáno, ale jako stvrzení svých myšlenek jsem přikývl a vykročil k okraji díry, kam se svažoval nově nahrnutý sníh. Jdu tam, pomyslel jsem si a nevyslal tu myšlenku k nikomu, chtěl jsem si kouzelné síly šetřit. Začal jsem klesat dolů do podivných hlubin. Vlastně... mě trochu zajímalo, co tam vlastně je.

Březen 3/10 // Wizku

Zmátlo mě, proč že mě vlastně vlčice budila, ale to už mi to vysvětlovala. Koukal jsem na ni víc a víc nechápavě. Nahlas? Naklonil jsem hlavu ke straně. Nevěřil jsem vlastním uším! Nebyl jsem si vůbec vědom toho, že bych ve spánku dělal... no, cokoliv. Zakroutil jsem nad tím nevěřícně hlavou a tlama se mi roztáhla do ještě širšího úsměvu, než před chvílí. To byl tedy gól, co? Vlk, co nemluví, ale ve spánku nadělá rachotu, až plaší nevinné kolemjdoucí!
Vděčně jsem vlčici pokývl a zamával ocasem rychleji. Pořád jsem se trochu přitrouble culil. Bylo od ní milé, že si dělala starost, aby o mě nezavadil nějaký hladový medvěd nebo tak něco. Určitě nebylo rozumné pokoušet osud! Vypadalo to ale, že nově příchozí chce ještě něco, protože se usadila naproti mě. Vytáhl jsem se tedy také do sedu, abych se tu neslušně neválel, a dál jsem čekal. O. Že by si chtěla povídat? došlo mi to najednou, ale než jsem začal předvádět svou obvyklou pantomimu, radši jsem ještě počkal. Popravdě jsem hned nechtěl vlčici zklamat, i když pokud očekávala výřečného společníka, pak to stejně budu muset udělat.

Březen 2/10 // Wizku

Spokojeně jsem si pochrupoval a vůbec nic mi nechybělo. Mohl jsem v tu chvíli být klidně ten nejspokojenější vlk na světě. Na pootevřené tlamě mi hrál blažený úsměv, zatímco z ní vycházelo jedno medvědí zabručení za druhým. Najednou se ale cosi stalo. Můj snový svět se celý nějak otřásal... nebo někdo třásl se mnou? Jistě. Určitě to bylo to druhé. Zavřel jsem tlamu, takže poslední chrápanec byl uťatý v půlce - chrmf - a otevřel jsem oči. Tedy, jakž takž. Ospale jsem zamžoural kolem a široce zívnul, než jsem zaměřil tvář vlčice, která se ke mně skláněla. Měla modré oči jako já, černobílý kožich a úplně nepovědomou tvář. Byl jsem si celkem jistý, že jsem ji nikdy nepotkal. Copak mi asi chtěla?
Překulil jsem se na břicho, znovu si zívl a už o něco víc probuzeně se na vlčici usmál. Pokývl jsem jí hlavou a ocasem jsem uhlazoval stébla trávy za sebou, sem a tam, sem a tam. Koukal jsem na nově příchozí zvědavě, zajímalo mě, co asi potřebovala, že se mě rozhodla probudit z mého malého šlofíka. Sice to nebylo nejpříjemnější, ale nijak zvlášť jsem se nezlobil. Třeba šlo o něco důležitého!

Březen 1/10 // Wizku

Povaloval jsem se na mýtince a nechtělo se mi dělat vůbec nic. Zachvátila mě náhlá lenost a v tu chvíli se mi ze všeho nejlákavější zdálo prostě se vyvalovat v měkké jarní trávě, ospale mžourat a doširoka zívat. Sluníčko, které zahnalo na útěk už i poslední zbytky sněhu, mě šimralo na čenichu a opíralo se mi do kožichu, ze kterého mi momentálně trčely neúhledné chuchvalce, jak se zimní srst měnila na převlek aspoň trochu vhodnější do teplejšího počasí. Znovu jsem zívl, překulil se na záda a důkladně se v trávě pokryté ranní rosou vyválel, až jsem sám byl celý mokrý. Ale vůbec mi to nevadilo. Sluníčko mě vysuší, ne? Jó, jaro... krásné, krásné jaro. Měl jsem zimu rád, konec konců jsem přeci byl správný seveřan, ale trocha teplejšího počasí a sluníčka už byla vážně potřeba. Nehledě na to, že přes zimu nebylo pořádně co jíst a hlad mě vždycky děsil mnohem víc, než sníh a mráz.
Překulil jsem se ze zad na druhý bok, koukal jsem na mihotající se mladé lístky stromů okolo a aniž bych si to uvědomil, oči se mi znovu zavřely. Za moment jsem už chrápal - doslova a důkladně. Divili byste se, kolik rachotu dokáže nadělat vlk, který jinak ani nepípne. Nejspíš to znělo, jako když kolem obchází pěkně naštvaný medvěd. Nebo něco podobného. Jenže jestli děsím kolemjdoucí, s tím jsem si mohl těžko dělat hlavu, když jsem usnul jako špalek.

Zachytil jsem něčí pach a začal jsem hrabat. Mým velkým tlapám to šlo docela lehce. Možná jsem i jim vděčil za to, že jsem neskončil pohřbený pod lavinou. Nebo to bylo zkrátka štěstí? Nepřestal jsem, dokud jsem nehrábl do něčeho tvrdšího a neodhalil bílo-černý kožich. Snad ještě nebylo moc pozdě! Chytil jsem vlka za kůži a začal ho tahat ven. Nebylo to příliš šetrné, to uznávám. Muselo to pořádně kudlat a bolet, ale i když jsem se snažil, bohužel jsem musel prostě použít sílu a v tlamě mi zůstal chumáč jeho chlupů. V zátylku, kde jsem ho chytil, měl nejspíš obtisknuté moje zuby. Ale byl živý! Co je jeden kousanec a pár chlupů v porovnání s jinak jistou smrtí? Úlevně jsem se na něj usmál a zamával ocasem, byl jsem rád, že jsem mohl pomoci aspoň někomu. Rozhlížel jsem se kolem, další vlci se objevovali na světle. Zdálo se, že kromě těch v díře jsme všichni.
Nebo ne? Zamračil jsem se. Viděl jsem tu strakatou vlčí slečnu, Kayu, Lilac, Cyrila, toho černobílého, co jsem vytáhl... tak proč Kaya pořád obcházela po sněhu a někoho hledala? Ta šedá vlčice! došlo mi a okamžitě jsem vyletěl znovu na nohy. V tu chvíli už hrabala ve sněhu a já se k ní rychle přidal. Šedá byla pod sněhem déle než ostatní, musel jí docházet vzduch. Ale když jsme se prohrabali dost hluboko, ve sněhu bylo jen prázdné místo. Žádná vlčice. Zmateně jsem pohlédl na Kayu. Kam se poděla? Nemusel jsem jí tu myšlenku ani posílat, měl jsem ji vepsanou ve tváři. Chtěl jsem vyrazit za ní a hledat dál, ale najednou se vynořila hrozná vzpomínka. Alfredo, který se zdánlivě rozplynul v moři. Spadl do vln... a zmizel. Stejně, jako o pár minut později já.
Místo toho, abych se vydal za Kayou, jsem si sedl do sněhu a sklonil hlavu. Je pryč. Ale... já i Alfredo jsme se vrátili. Mohla to dokázat i tahle vlčice? Nevěděl jsem, kdo a jak o tom rozhoduje. I když... Vynořila se další vzpomínka. Na vlčici s jediným planoucím okem. Mrtvolka, Váhy smrti. Přejel mi mráz po zádech a pomalu jsem si lehl, nechal jsem chvíli odpočinout svému znavenému tělu. Byl jsem rád, že se mi povedlo zachránit jednoho z těch vlků, ale přál jsem si, abychom dokázali pomoct i vlčici. Z díry částečně zasypané sněhem teď zaznívalo jen ohlušující ticho. Mohl jsem se jen domýšlet, že ti, co tam byli, jsou teď už také mrtví. Opřel jsem si čenich o tlapy a zhluboka si povzdechl. Do čeho jsme se to zapletli?

Pomocí čenichu vyčenichat jednoho vlka a zachránit ho výkonem (síla 4)

Lavina se přihnala jako velká voda a přerušila úplně všechno, alespoň na chvíli - hádky, básničky, prostě cokoliv. Bojoval jsem s tou přívalovou vlnou a chvíli měl pocit, že se utopím, doopravdy utopím, znovu. Hrabal jsem tlapami a měl jsem hrůzný pocit, že se nedokážu nadechnout, už to bylo tady, už bylo... Po všem. Je po všem? Příval sněhu zpomalil, pak zastavil. Trčel jsem v něm až po břicho, ale zbytek těla zůstal bezpečně nad sněhem. S určitou námahou se mi podařilo dostat nahoru, kde jsem se rozplácl a chvíli jen popadal dech a naslouchal dusotu svého srdce. Až tohle skončí, všechno mě bude parádně bolet, tím jsem si byl jistý. Přejížděl jsem pohledem novou sněhovou pokrývku. Byli jsme nahoře všichni? Dalo se to poznat dost těžko. Kožichy obalené sněhem, lavina nás rozehnala od sebe a navíc - kolik nás vůbec na začátku bylo? Vyškrábal jsem se na nohy a začal jsem čenichat kolem. Bude lepší se ujistit, že pod sněhem nikdo nezůstal. Kdyby ano, čekal by ho vážně ošklivý osud a za to jsem nechtěl být zodpovědný. Pokud jsem mohl něco udělat, musel jsem to zkusit. A co ti v díře? poskočilo mi srdce. Během větření jsem se ohlédl, díra se zdála být zasypaná sněhem, aspoň částečně... Ale nenapadalo mě nic, co bych sám pro ty dole mohl teď udělat. Možná se jim podařilo uniknout. Možná mají díky sněhu teď cestu ven. Třeba to nebylo všechno jen ke škodě... Soustředil jsem se ale na to, co jsem dělat mohl. Hledal jsem ztracené duše tady pod lavinou.

Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Kayu jsem nejspíš nepřesvědčil o tom, že nejsem úplně pitomý, nebo pokud ano, nedala to nijak najevo. Alespoň Lilac se mi podařilo přesvědčit o tom, že jsem se tam nechtěl vrhnout po hlavě. Jen jsem pokýval hlavou, vysílání myšlenek nebylo úplně bez ztráty energie a já měl takový dojem, že ji ještě budu potřebovat. Otřel jsem si znovu čenich, ze kterého mi už pomalu přestávala téct červená, i když jsem vypadal, jako bych dostal pořádně po tlamě. Alespoň že ta druhá mladá vlčice se zasekla o moje huňaté tělo a neskončila dole jako ti dva. Dorostence bylo trochu slyšet, ale ten druhý vlk... co bylo s ním? Stejně jako strakatá jsem si byl jistý, že ty dva musíme dostat ven. Nějak, jakkoliv. Někdo musel mít nějakou magii, musel existovat způsob... Mysli, mysli. Jenže tenhle názor rozhodně nebyl všeobecně sdílen. Ozývalo se docela dost hlasů, které tam ty dva chtěly nechat. Zmateně jsem se rozhlížel po vlcích kolem. Přece je tam nemůžeme nechat umřít? Muselo se dát něco dělat. Koukal jsem na černobílého, který začal najednou skládat básně, Nina se k němu lísala... Určitě tohle byla ta nejlepší chvíle? Naléhavě jsem tlapou ukazoval k díře v pravděpodobně naprosto marné snaze uvést jejich pozornost tím správným směrem. Na to bychom se měli soustředit, ne na básničky.
Jenže bylo stejně pozdě. Všechen ten povyk a hlasy rezonující trhlinou měly svoje následky. V horách to zaburácelo a rázem se k nám řítila lavina. Vyvalil jsem na ni oči a bez váhání se dal na útěk, tady nebylo nic jiného, co se dalo dělat. Jenže sněhová vlna byla příliš rychlá, než abych věřil, že jí dokážu uniknout. Skočil jsem a pokoušel se ve sněhu plavat, udržet hlavu nad sněhem... Všechno se ve mně svíralo potlačovanou panikou. Plavání ve sněhu bylo něco jiného, než plavání ve vodě, ale hrůza z utopení zůstávala pořád stejná. Prosím, ať to funguje... Ani jsem neměl čas se dívat kolem, jak jsou na tom ostatní. A co vlci v díře? Zavalí je to?

Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím* (vytrvalost 7) *zamručím :D

Už jsem si myslel, že to mám spočítané. Tlapa mi hamtla do prázdna, ale jako zázrakem se mi povedlo to něj vybrat, rozplácnout se na ledu a rozbít si jen čenich. Zároveň se tím moje tělo stalo blokádou pro tu strakatou vlčici, která se k díře vrhla také. Jen ten huňatý šedivý vlk zmizel dole v hlubinách. Z nosu mi vytryskla červená, kdosi mě drapl za kůži a kdosi další mi přišlápl ocas. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud jsem se neotočil a nestřetl se s přísným pohledem Kayi. Svěsil jsem uši a se štěněcíma očima zakroutil hlavou. Bylo zcela jisté, co si myslí. Že jsem idiot. "Já tam nechtěl skočit," poslal jsem jí myšlenku, i když to nešlo tak snadno a za očima mě rýpla slabá bolest. "Vážně." Byla to ale pravda. Nechtěl jsem tam skákat, jen jsem chtěl chytit to nedospělé vlče, které se tam zřítilo a málem jsem tam omylem zahučel taky. S tím jsem se obrátil k Lilac. "Já jsem tam nechtěl skočit," zopakoval jsem to i jí, ovšem k ní to šlo snáz. Muselo to mít něco společného se vztahem k danému vlku. "Chtěl jsem jen chytit tu mladou a málem jsem tam taky spadl." A mladá teď byla v díře. Spolu s šedým vlkem, který se vůbec neozýval. Snažil jsem se nemyslet na ten tupý zvuk, který se ozval, když zmizel ve tmě dole.
Nechal jsem se Lilac odtáhnout dál od kraje, zatímco se můj přimrzlý ocas odlepil a zanechal za sebou chomáče chlupů. Červená z nosu kapala na sníh a částečně i na mou bílou náprsenku, ale moc jsem si toho nevšímal. Vyloudil jsem směrem k díře nezvučné žalostné mrouknutí, které bylo jedním z mála zvuků, kterých jsem byl schopen. "Musíme je nějak dostat ven," poslal jsem Lilac myšlenku, nemohli jsme vlky, kteří byli v díře, opustit! Vlčice se ale v podobnou chvíli začala vyptávat, zda někdo nedokáže ovládnout nějakou užitečnou magii. Já to bohužel nebyl. Mohl bych je možná tak dole maximálně zaplavit (I když, třeba by to pomohlo? Vyplavali by k hladině?) nebo jim myšlenkami posílat motivační řeči, ale to bylo tak vše. Doufal jsem, že někdo přijde s něčím užitečnějším. Kaya se tvářila, jako že má nějaký nápad, třebaže její předešlá řeč byla jasně sarkastická. To jsem pochopil i já. Otřel jsem si bezmyšlenkovitě tlapou zakrvácený čenich a vlastně nemohl dělat nic jiného, než čekat.

Skočit bez okolků taky do díry (síla 5), ať si Zed neužijí všechnu zábavu sami :tasa:

Straka s Lilac vážně mluvila, i když tomu vlčice sama příliš nerozuměla. Podivoval jsem se tomu, i když mlčky, a podivoval bych se ještě mnohem víc, kdyby mou mysl víc nezaneprazdňovala šířící se puklina. Přejížděl jsem jámu pohledem od okraje k okraji, ale ze své pozice jsem nic příliš zajímavého neviděl a blíž se mi k okraji přistupovat moc nechtělo. Handrkování ostatních jsem poslouchal jen tak jedním uchem. Bylo nás tu hodně a jak jsem tak pozoroval šířící se prasklinu a hlavně mladého dorostence poskakujícího po jejím okraji, všechno mi to pomalu splývalo do hučení včelího úlu. Viděl jsem totiž, že se schyluje ke katastrofě. Ne! vyjekl jsem, ale jenom v duchu. Navrch jsem jen vylekaně nadskočil, když jsem viděl, jak bezejmenný vlk vrazil svým klouzajícím tělem do těla menšího skoro-ještě-vlčete. Tlapky vlčice podklouzly na okraji a rázem jsem už viděl, jak mizí za hranou.
Moje tělo předběhlo můj mozek, který měl ty starty vždycky o dost pomalejší. Vrhl jsem se směrem, kde vlčice zmizela, doufal jsem, že se mi ji povede zachytit, než se zřítí do neznámých hlubin. Vyrazil jsem tam celou svou neohrabanou vahou, zatímco někde sto kilometrů ode mě Lilac s Kayou polemizovaly o tom, že se puklina šíří směrem k horám. Přece jsem nemohl tu mladou dámu nechat umřít na dně díry! Nemohl jsem ji tam nechat zahučet, vypadalo to, že nikdo jiný se ani nepohnul na její záchranu! Jenže už jsem ji neviděl a aby toho nebylo málo, šlápl jsem přední tlapou do prázdna. Zakolísal jsem, ale zdálo se nemožné nabrat zpět rovnováhu. Žaludek se mi sevřel a udělal kotrmelec, ale už bylo moc pozdě, jediná cesta vedla dolů. Dolů do temnoty, odkud... odkud se ozýval hlas?

Zkusit tu díru prozkoumat z bezpečné vzdálenosti (taktika, 8)

Zavrtěl jsem hlavou, jako že jsem Kayu nesledoval. Aspoň tedy ne vědomě. I když byla hodně divná náhoda, že jsme oba skončili tady. Že bych ji přece jen sledoval, aniž bych si to uvědomil? Zaškubal jsem smířlivě špičkou ocasu sem tam, snad se vlčice nezlobila. Od Lilac se mi dostalo přivítání trochu vřelejšího. Usmál jsem se na ni a koukl na díru, ze které očekávala, že vyleze nějaký problém. Netušil jsem, co zrovna na téhle puklině bylo tak speciálního a už jsem to chtěl začít zjišťovat, když jsem to uviděl taky. Byla... větší, ne? Její okraj se rozhodně přiblížil mým tlapám. Uvážlivě jsem ustoupil. Pokýval jsem souhlasně hlavou nad poznámkou ze strany Lilac. Nezdálo se mi to tedy, vážně se to zvětšovalo!
A brzy se to tu hemžilo vlky, až jsem úplně ztrácel přehled. Těkal jsem po nich pohledem a krůček po krůčku couval od díry, až jsem od ní stál v uctivé vzdálenosti. Nikoho z těch vlků, co se sem přihnali, jsem vůbec neznal. Byli tu mladší, starší... Šedivá vlčice hned začala zjišťovat, jestli jsme všichni v pořádku, zatímco černobílý vlk nás instruoval, ať se od toho držíme dál. Já se držel své obvyklé taktiky pro podobná chaotická setkání, kterou bylo prosté "úsměv a mávat". Všem jsem přátelsky pokyvoval na pozdrav, pohupoval ocasem a snažil se vtisknout si do paměti ta jména, která jsem zaslechl. Nina, Cyril, Star... Jak se jmenují dvě mladší vlčice a zbývající vyplašený vlk jsem nějak nepostřehl. Trochu mi jejich slova splývala do hučení a bručení včelího úlu. Většina nově příchozích vypadala jaksi... nabubřele? Svěsil jsem mírně uši. Moc jsem tomu pošťuchování, poštěkávání, významným pohledům a otočeným čumákům nerozuměl. Ani se mi nelíbilo, jakou atmosféru to tu vytvářelo.
Obrátil jsem svou pozornost k díře a k Lilac, která mě už zvládla představit. Vděčně jsem se na ni usmál, kdybych měl myšlenkou své jméno vysílat ke každému zvlášť, asi by mi praskla hlava. Díra mě ale trápila. Vážně se zvětšovala. Jak daleko to až mohlo zajít? Proč se to vůbec dělo? Natahoval jsem krk ve snaze něco zahlédnout, zatímco Lilac na to šla jinak. Vyslala nad díru... straku? Huh? Černobílý pták zakroužil nad dírou a když se vrátil a dokonce promluvil, vyvalil jsem oči. "Ta straka s tebou mluví?" nemohl jsem si odpustit otázku, ale Lilac asi víc zajímala díra, než já. Popravdě, i pro mě to v tu chvíli bylo nejdůležitější, protože to vážně vypadalo jako problém, který bychom měli vyřešit. Po boku Lilac s Kayou jsem se začal opatrně přibližovat k okraji, ale jen tak rychle a tak blízko, abych kdyžtak stačil uskočit. Napínal jsem zrak, jak to jen šlo. Co asi bylo tam dole? Opatrně jsem se ohlížel i po mladších členech skupiny. Hlavně o tu vlčici s tmavými zády jsem měl obavy. Vypadalo to, že strach jí nic moc neříká. Možná bych ji měl jít radši hlídat, napadlo mě, protože nikdo jiný se do toho asi nehrnul. Ale chtěl jsem nejdřív jen trošku, jen malinko nakouknout do díry, abych věděl, s čím máme tu čest.