Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Převálcoval jsem chudáka Noriho a radostná nálada byla ta tam. Úzkostný pocit, který se mě držel od probuzení v Životových kopcíh a který jsem konečně na chvíli setřásl, se zase vrátil. V uších mi zvonilo, když jsem se neohrabaně hrabal ze závěje. Slyšel jsem, že Adiram se hádá s vlčicí, kterou převálcoval zase on, ale já věnoval větší pozornost vlkovi, kterého jsem pochroumal sám. Ublížil jsem mu? Starostlivě jsem se k němu hrnul a div, že jsem přitom nedostal po hlavě větví, která se najednou zřítila ze stromu poblíž. Uskočil jsem v poslední chvíli. Nori takové štěstí neměl. Dostal zásah přímo mezi oči a zůstal nehybně ležet. Co jsem to provedl! zhrozil jsem se sám nad sebou a sklonil se k tmavému rohatému vlku. Strčil jsem do něj starostlivě čenichem a pak znovu a znovu, abych ho probral k životu. V mezičase jsem těkal očima po jeho těle. Co když jsem mu něco zlomil nebo něco podobného? V mysli se mi ozvalo cosi, co znělo jako ozvěna vzpomínky - promiň, Eiro, promiň, promiň, promiň, já nechtěl - ale hned to zmizelo a nechalo to po sobě jen ten prohnilý pocit neohrabaného nemehla, které by se raději mělo od ostatních držet dál. Cože? To ani neznělo jako mé vlastní myšlenky, ale přesto to bylo v mé hlavě. Nějak. Ještě jednou jsem drcl čenichem do Noriho, tentokrát jemněji a čekal, jestli se probere. Blyštivé věcičky na sněhu jsem si skoro ani nevšiml.

Preferuji oblázky, drahokamy, křišťály

20 oblázků, 25 drahokamů, 1 křišťál
Styx

Adiram se pustil do zpěvu, kterým si jen a jen víc koledoval o to, aby dostal pořádnou nakládačku. Jen sněhovou, pochopitelně. Vyrazil jsem z úkrytu a svou první střelou minul, což se asi dalo čekat. Zaútočil jsem tedy na Adirama sněhovou sprchou, která mu zkropila záď, ale nic víc, v tu chvíli už se totiž schovával za stromem. Teď už s širokým úsměvem na tváři jsem si rychle uplácal další kouli a mrštil jí po hnědém kožichu, jakmile se začal přesouvat mezi kmeny. Vedle! Koule se rozprskla na kůře stromu. Kdepak, takhle to nepůjde. Rozběhl jsem se za stromy, abych Adirama dostihl a pěkně ho vyválel ve sněhu. Za tu písničku by si to určitě zasloužil! Já, že žárlím? Zrovna já? Cožpak on si to ten vlk vážně nenechá vysvětlit?
Skok a skok, stromy se kolem jen míhaly a Adiramův hnědý kožich mezi nimi trochu splýval, i když na sněhu byl jinak jako pěst na oko. Jenže náhle se po něčem odhodlaně vrhnul. Nechtěl jsem zůstat pozadu, takže jsem se vyřítil za ním, ale už jsem jen spatřil, jak láme k zemi nějakou vlčici, se kterou jsem se nejspíš ještě nepotkal. Ani jsem si nestačil pomyslet žádnou vtipnou poznámku o tom, že na to Adiram jde vážně zhurta. Na to nebyl čas. Řítil jsem se přímo na ně, což už by způsobilo hotovou valnou hromadu a chudák vlčice by byla úplně na placku. V poslední chvíli jsem stočil směr svých kroků stranou a... A čelně se srazil s jakýmsi rohatým stvořením! Nori? Vlk asi neměl moc šancí ustát střet s takovou rozběhlou masou, jakou bylo moje tělo. Já se každopádně svalil do sněhu, prskal kolem sebe a kopal bezhlavě nohama, protože jsem měl oči plné sněhu a vůbec nic jsem neviděl.

Adiram navrhl, že se vrátíme zpět, sotva jsme vystrčili čenichy na vzduch. Bylo svůdné vrátit se do teplé jeskyně a utápět se v sebelítosti, ale nemohl jsem se tomu podvolit. Zavrtěl jsem lehce hlavou a tak nějak neurčitě mávl tlapou. Aspoň chvilku. Ale co tu dělat? Adiram si začal zpívat. Nejprve to znělo jako píseň o zimě, ale hned se změnila na písničku o ženských. Jak jinak, pousmál jsem se pro sebe a vrhl první sněhovou koulí. Podle frkání a kašlání jsem zasáhl cíl, ale neohlížel jsem se, skákal jsem kupředu, abych se skryl za stromem. Jenže jsem si vybral příliš útlý kmen, než aby mě celého schoval a zatímco jsem si chystal další munici, schytal jsem pořádnou perdu přímo do kýty, kterou jsem vystrkoval zpoza stromu. Kdybych mohl, asi bych pěkně nahlas vyjekl, protože to pořádně štíplo.
Ty počkej! odpověděl jsem Adiramovi v duchu a vystrčil zpoza stromu pro změnu hlavu, abych viděl, kde je a kterým směrem pálit. Vypálil jsem další kouli, ale ta letěla vysoko a prosvištěla nad jeho hlavou. Poprvé jsem měl štěstí, ale moje muška nebyla nic moc. Vyskočil jsem tedy zpoza stromu, i když jsem se tím vystavoval nebezpečí dalšího zásahu, a pořádně hrábl do sněhu, abych vyslal pořádnou sněhovou spršku Adiramovým směrem. Pak jsem se hned pohnul dál. Hýbal jsem se poněkud zpomaleně, to bylo poznat, ovšem cítil jsem se o něco líp, čím více jsem se do nové činnosti zabíral.

//jeskyně

Pohlédl jsem na svého přítele s nádechem pobavení, když mě zaříkal, abych o jeho radovánkách s vlčicí mlčel. Co jiného jsem mohl dělat? Nemohl jsem to dost dobře vykřičet z nejvyšší gallirejské hory. Samozřejmě bych to neudělal, ani kdybych mohl, ale i tak mi to přišlo celkem vtipné. Chápal jsem ale, jak to Adiram myslí. Nemohl jsem možná mluvit, ale zároveň jsem mohl říct leccos. Obzvlášť, když jsem v poslední době s některými vlky objevoval možnosti komunikace skrze myšlenky jako tomu bylo s tetičkou nebo Alfredem, snad je v pořádku doma. Takže jsem si jen přiložil tlapu k tlamě a krátkým gestem naznačil, že ji mám na zámek a tedy se není čeho bát. Spiklenecky jsem na Adirama mrkl a pak už jsem vykročil do okolní zimy.
Pod tlapami mi zakřupal sníh. Teprve začínalo sněžit, když jsem lezl dovnitř, ale teď ho všude ležely celé závěje. Tolik ztraceného času, napadlo mě a div, že se mi znovu nenahrnuly slzy do očí. Určitá moje část chtěla tuhle zimu prostě zrovna odepsat, zalézt zpátky do brlohu a prospat ji po medvědím způsobu, ale to by mi nepomohlo. Problém byl, že jsem netušil, co by mi pomohlo. Zadumaně jsem si začal šudlat tlapou ve sněhu, dokud mi zcela náhodně a neúmyslně pod ní nevznikla sněhová kulička. Úkosem jsem pohlédl na Adirama a vlastně se mi v hlavě ani neutvořila pořádná myšlenka, než ta užmoulaná hrouda sněhu zamířila jeho směrem. Mrmlal předtím něco o umrzlém nádobíčku nebo co, takže jakmile jsem po něm kouli hodil, došlo mi, že to asi moc neocení, ale v tu chvíli už bylo pozdě. Zbývalo jediné. Dát se na ústup. Odhopsal jsem stranou a skryl se za nejbližší strom - "skryl" v uvozovkách, protože zadek mi z mojí schovky trčel ven celý a úplný. Třeba zimní radovánky prospějí nám oběma? Ale i když jsem se snažil šibalsky se zubit a vesele poskakovat, přišlo mi to pořád v hloubi duše jako nějaká lež nebo něco, co s mým tělem dělá někdo jiný a já to jen otupěle pozoruju. Začal jsem šmudlat další sněhovou kouli v naději, že tím mlžným oparem nakonec díky téhle vlčecí hře prorazím. Pokud mě dřív Adiram nezaškrtí, tedy.

319

Dozvěděl jsem se od Adirama jméno tetičky nového... nejspíš tedy partnera? Přítele? Jinks, přebíral jsem si to zamyšleně v hlavě. Nikdy jsem o něm neslyšel a to jméno mi nic neříkalo. Rozhodně jsem však na něj byl zvědavý a docela jsem se těšil, až ho potkám. Však jestli ho měla ráda Baghý, určitě to nemohl být takový votrapa, jak hnědý vlk tvrdil. Zdálo se, že ho to celé dost krutě zasáhlo. Láska byla složitou věcí a chudák Adiram to asi pěkně schytal. Trochu jsem povytáhl obočí, když hnědý nadnesl myšlenku, že by se mohl Jinks stát naším novým alfou. Už jsem si docela zvykl, že tetička je ve vedení smečky sama - ale jistě by to pro ni takhle bylo jednodušší. I když měla dosud na pomoc Aranel jakožto betu a samozřejmě nedělala sama úplně všechno. Snažil jsem se ale nenechat do své tváře proniknout příliš mnoho nadějí a nadšení, protože mi bylo jasné, že bych tím Adirama nepotěšil. Zároveň jsem se ale nemínil kabonit při každé zmínce tohoto neznámého Jinkse jen proto, abych se snad svého kamaráda nedotkl. Toho vlka jsem vůbec neznal a soudit předem jsem ho nemohl ani nechtěl.
Začal jsem se trochu protahovat, rozhýbávat ztuhlé svaly. Šlo to těžko. Necítil jsem se správně, i když už to bylo o něco lepší. Ale úkryt mi začínal připadat stísněný a svazující. Kdybych tu trčel déle, asi bych si znovu lehl do koutku a šel zpátky spát. Což určitě nebylo to, co bych měl dělat. Měl bych se pokusit ožít a navrátit se do normálu. Pomalu jsem tedy přikývl, když se Adiram zeptal, jestli chci někam vyrazit. Příliš se mi nechtělo, ale doufal jsem, že když se přiměju vyjít ven na čerstvý vzduch, bude se všechno třeba jevit optimističtěji a zmizí alespoň část té divné temnoty, která se na mě při tom podivném zážitku nachytala. Znovu jsem se tedy protáhl a vykročil zvolna ven do lesa.

//Borůvka

318

Občas bylo asi s podivem, jak jsme spolu s Adiramem dokázali vycházet. Ba dokonce stát se přáteli. Zdálo se totiž, že jsme naprostými opaky. Hnědý vlk neměl po většinu času myšlenky na nic jiného, než na vlčice. Když už se za nimi nehonil, neskládal jim ódy nebo si s nimi rovnou neužíval, přinejmenším o nich přemýšlel... a neustále se k tomu snažil strhnout i mě. Jenže já to měl trochu jinak a podobnou vášeň jako on bych v sobě asi nedokázal probudit, ani kdybych se na hlavu stavěl. Jedno se ale Adiramovým kejklům muselo nechat - byly parádním rozptýlením.
Hluboce jsem si povzdechl, když mě začal ujišťovat, že i mě nějakou vlčici sežene. Rozhodně jsem mu nic nezáviděl, ale dost dobře bych se to mohl pokoušet vysvětlit kamenné zdi. Adiram byl jako kolovrátek a jak si tohle jednou vzal do hlavy, asi bych ho nemohl odvrátit z jeho vytyčené cesty ani párem volů. A tak si jen poraženě povzdechl a potřásl hlavou. Když o to tolik stál, prosím. Když mu to udělá radost... Jen jsem si nebyl jist, jestli se to samé dá říct o vlčicích z širého okolí.
Osobně mě víc zajímalo, co že se to dělo mezi Baghý a tím "votrapou", jehož pravé jméno bylo podle všeho Jinks. Takže to ani nebyl nikdo, koho bych znal. Kdy ho potkala? Že by to byl starý známý? Nebo... jsem byl pryč vážně tak dlouho? Možná to byla čerstvá láska, co já věděl? Rozhodně jsem nechtěl přemýšlet nad tím, co Baghý dělá nebo nedělá nahoře v jeskyni. Jasné však bylo, že Adiram tenhle vztah nijak nepodporuje. Já ovšem se svým soudem Jinkse chtěl počkat na to, až ho alespoň potkám. Jestli ho měla ráda Baghý, určitě to nemohl být tak špatný vlk. Jenže jsem o tom moc dlouho přemítat nemohl, protože lenivý tok mých myšlenek přerušila Adiramova píseň. Vykouzlil jsem na tváři poněkud útrpný úsměv. Popravdě mě popadla touha propadnout se do země. Doufám, že tohle nebudeš zpívat před někým jiným, pomyslel jsem si a pomalu vstal, abych si protáhl ztuhlé kosti. Pekelně mi zakřupalo v zádech, když jsem prohnul hřbet. Nijak jsem nemládnul a to... inu, prostě to, co se stalo, mi asi moc nepomohlo. Ušklíbl jsem se a obešel si zkušební kolečko kolem místnosti, abych zjistil, jestli mě tlapy už unesou. Zdálo se, že ano. Jen hledat v sobě sílu vůle cokoliv dělat byl trochu problém.

317

Trochu jsem stočil uši dozadu, když Adiram nadále vehementně trval na tom, že o spoustu přicházím a že mi to snad musí v životě sházet. Moc se mi nelíbilo, že je můj způsob života takhle kritizován. Odmítavě jsem zavrtěl hlavou, protože jsem se chtěl proti tomuhle ohradit. Adiram byl můj kamarád a mě nevadilo, že se zajímá o moje zkušenosti, či spíše nezkušenosti s vlčicemi, dokonce mi ani nevadilo, když mě vytáhl na ten výlet do smečky na jihu, i když to dopadlo fiaskem, ale nechtěl jsem, aby můj nepříliš velký zájem o druhé pohlaví byl nazýván "příšeným" nebo něco podobného. Stejně tak jsem ani příliš netoužil slyšet o Adiramových skvělých zážitcích a úspěších, kterých pravděpodobně dosáhl přímo někde tady v jeskyni. Snad ne na té kožešině, na které ležím, zhrozil jsem se a neklidně se zavrtěl. Vlastně jsem se v tu chvíli rozhodl, že je na čase přestat se bezmocně válet. Stejně jsem se v obklopení kožešin začínal pomalu pražit a ze všeho toho polehávání jsem byl hrozně rozlámaný. Pomalu jsem se tedy vytáhl do sedu, druhá kožešina mi přitom pomalu sklouzla ze zad.
Adiram mezitím mluvil dál a řekl cosi, co mě přimělo sebou překvapeně trhnout. Baghý a její... vopruz? Tázavě jsem naklonil hlavu do strany a potom ještě jednou, když se Adiram ve své řeči dostal k zametákovi. Cože? Tetička měla nějakého partnera? Od kdy? Jak dlouho jsem proboha živého byl pryč? Bylo zřejmé, že Adiramovi se Baghý partner nelíbí, ale nemohl jsem tvrdit, že by mě to překvapovalo. Věděl jsem, že má pro tetu slabost a teď mu to někdo překazil... snažil jsem se tvářit soucitně, ale zároveň jsem doufal, že mi o tom neznámém vlku řekne víc, jakkoliv zkreslené to bude. Mozek mi mezitím svištěl na plné obrátky. Co ještě jsem zmeškal? Bydlím tady vůbec ještě, nebo už ani nejsem členem smečky a chrápu v jejím úkrytu načerno? To by mi snad Adiram řekl, ne? Ale co když o tom nevěděl? Možná jsem začínal lehce vyšilovat.

316

Pro Adirama zůstával můj vztah k něžnému pohlaví neustálou záhadou, kterou se snažil rozlousknout. To, že nemám po boku partnerku nebo aspoň někde nějakou tajnou milenku ho podle všeho trápilo mnohem víc, než mě. Nebylo mi jasné, proč je to pro něj tak podivné a podle všeho i nepochopitelné, neboť se k tomu stále vracel, ale neměl jsem problém zkusit mu to nějak objasnit. Hned jeho první otázka byla ale docela zapeklitá. Samozřejmě jsem už v životě narazil na vlčice, které se mi líbily. Třeba i ve zdejších luzích a hájích. Vzpomněl jsem si na Lauru a naše setkání mezi sněženkami, nebo milou dobrosrdečnou Islin. Ale do žádné z nich jsem se bezhlavě nezamiloval na první pohled a ani jsem se nesnažil, aby mezi námi k něčemu došlo. Asi jsem toho ani nebyl schopen a taky by mě to ani nenapadlo. Určitě ne při prvním setkání a kdoví, jestli vůbec někdy. Pokýval jsem nakonec hlavou, jako že líbila, protože to ostatně byla pravda. Jen asi ne tak, jak si Adiram představoval. Na jeho druhou otázku jsem přitakal už rozhodněji. Tím, že nejsem na vlky, jsem si byl dost jistý.
Pohlédl jsem přes Adiramovo rameno ven z úkrytu a zjistil, že se znovu setmělo. Trochu ve mě hrklo. To už se tu válím celý den? Nemohl jsem tím třeba všechno zhoršovat? Co když tu slábnu a zakrňuji, zatímco se tady nečinně povaluju? Jenže myšlenka na to, že bych měl vstávat a cokoliv dělat mě okamžitě naplňovala únavou a jakýmsi... odporem. Což bylo rozhodně děsivé. Nějak jsem v sobě nenacházel vůli, odhodlání. Ten největší problém asi nebyl s mým tělem, byl kdesi uvnitř.

315

Čekal jsem, že se Adiram bude vyptávat a snažit se dobrat k tomu, co se stalo. Úplně jsem se na to připravoval, ale nakonec se to nestalo. Vypadalo to, že se rozhodl nechat to plavat, alespoň prozatím. Zjistil jsem, že se mi celkem ulevilo. Asi se mi úplně nechtělo rozebírat poslední události a vzpomínat na to všechno. Nejradši bych to všechno vymazal, zapomněl. Kéž by to šlo. Jenže nic nebylo takhle snadné. Musel jsem s tím žít a nejspíš jen tak někomu neřeknu, co se mi stalo. Mohl bych to sdělit Baghý, ale nebylo to jen zbytečné přidávání k jejím starostem? A kdoví, jestli by mi to někdo vůbec věřil. Třeba by si mysleli, že jsem se pomátl. Ne, nejspíš to bylo lepší takhle. Nikdo to nepotřeboval vědět. S nevyřčenými díky vepsanými ve tváři jsem lehce pokýval hlavou a pomalu zamrkal, protože jsem znovu ucítil, jak mě pálí v očích a v krku jsem ucítil tak trochu knedlík. Byly to poněkud přehnané reakce, věděl jsem to, ale vděčnost za Adiramovu starost mě prostě z nějakého důvodu doháněla téměř k slzám. I tentokrát jsem je ale rychle zahnal, než stačily vytrysknout na moje tváře.
Adiram se rozhodl změnit téma, což byl možná úplně nejrozumnější tah. Asi by mi prospělo pokusit se přijít na jiné myšlenky. Lehce jsem pokrčil rameny, ale pod kožešinou ten pohyb zcela zanikl, takže jsem nakonec zlehka zavrtěl hlavou a potom ještě jednou, když přišla i druhá otázka. Ne, že bych neměl o vlčice vůbec zájem, ale rozhodně netvořily středobod mých myšlenek a ani když jsem se s nimi bavil, necítil jsem nikdy zvláštní potřebu se nějak předvádět a tak podobně. Žádnou tajnou partnerku jsem nikde zašitou neměl a ani v mojí minulosti se neskrývalo žádné zlomené srdce, žádná ztracená láska. Prostě to tak bylo.

314

Nevěděl jsem, jak bych měl Adiramovi vysvětlit, co se stalo. Sám jsem tomu nerozuměl. Správně bych tu vůbec neměl být, měly by mě teď ojídat ryby někde na dně moře, ale... já tu přesto byl. Jenže co když nějaká část ze mě v tom moři přece jen zůstala? Co když už nikdy všechno nebude jako dřív? S lehkým povzdechem jsem vzhlédl k Adiramovi, který se rozhodl, že tomu zkusí přijít na kloub. Upřímně řečeno bych na ten výlet do Sarumenu skoro zapomněl při tom všem ostatním, co se stalo. To byl ne moc vydařený výlet, pravda. Celou dobu jsem slyšel myšlenky, které nebyly moje a z vyhlídky na "nabalování" nějaké chudinky vlčice mi taky nebylo zrovna hej, ale bylo by hloupé svádět to, co se stalo, na můj útěk odtamtud. Pravda, kdybych neodešel, nejspíš bych nepotkal Alfreda a nešel s ním k moři a nic z toho by se nestalo, ale... možná by k tomu nějak došlo i tak. Navíc... Alfredo by byl pořád pokousaný pavoukem a kdyby nenarazil na mě, umřel by někde úplně sám. Akorát, že on taky neumřel. Tedy... umřel. A pak se vrátil. Šla mi z toho hlava kolem. Každopádně jsem na Adiramovu otázku zavrtěl hlavou a omluvně svěsil uši, když mi připomněl, že se mi snažil jen pomoct najít si nějakou vlčici. To se vážně nepovedlo. Ale nebyla to jeho vina. Věděl jsem, že to Adiram myslel jen dobře. Záležitosti kolem vlčic a vztahů jsme každý vnímali dost jinak, ale on mi chtěl pomoct, jak mu to přišlo nejvhodnější. Že se do toho namotala moje nejistota a ke všemu ještě splašená magie, s tím nemohl nikdo počítat. A že se pak stanou ještě další věci... to už nemohl předpovědět vůbec nikdo.
Vděčně jsem na svého kamaráda usmál, když upravil kožešinu na mých zádech a párkrát zase zašoupal oháňkou sem tam po druhém kožichu, na kterém jsem ležel. Byl jsem mu vážně vděčný, že mi pomáhá. Kéž bych mu mohl alespoň poděkovat... ale věděl jsem, že si to budu pamatovat a oplatím mu to, jakmile se nějaká šance naskytne. Tedy, doufal jsem, že jemu se nic hrozného nestane, ale vždycky jsem mu mohl přinést něco na zub či něco podobného. Bylo mi jasné, že Adiram bude mít asi další otázky a kdo ví... třeba se nám povede nějak dopracovat k tomu, co se stalo. I když jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec chci. Možná bych si to měl nechat pro sebe a pokusit se na to zapomenout. Cosi mi ale říkalo, že tak snadné to nebude.

Díky moc za zajímavou akci a prosím o 12 drahokamů, 4 křišťály a 5 oblázků

313

Zvuky mého mírného pohybu i tichého odkašlání, které nebylo ani tak z nutnosti jako spíš ze snahy dát svému kamarádovi vědět, že jsem vzhůru, jeho pozornost opravdu upoutaly. Oplatil jsem mu úsměv, mírně zavrtěl ocasem a vážně doufal, že jakékoliv známky slz, co se mi předtím vehnaly do očí, jsou už pryč. Jenže jsem netušil, co bych měl odpovědět na jeho starostlivou otázku. Když ji položil, na chvíli mi pohled klesl kamsi k mým tlapám. Jsem? Popravdě jsem si tím nebyl jistý. Necítil jsem se vyloženě zle. Ale možná by to bylo lepší, než tenhle divný stav. Kdybych měl horečku nebo něco podobného, alespoň bych věděl, že to za pár dní přejde, že si to sice protrpím, ale pak bude všechno dobré. Takhle... mi bylo prostě divně. Cítil jsem se zesláblý, uvnitř mne jako by se pořád držela únava, kterou spánek nedokázal zahnat a i když ten největší chaos mé mysli už trochu pominul, pořád jsem si připadal jaksi odtržený sám od sebe. Jako bych byl naladěný na špatnou vlnu. A nemohl jsem zapomínat na tu modřinu na duši. Takže... asi ne. Pomalu jsem zavrtěl hlavou a vzhlédl zpátky k Adiramovi. Omluvně jsem svěsil uši a pousmál se. Nechtěl jsem, aby si kvůli mě musel dělat nějaké starosti. Nechtěl jsem nikomu překážet. Ale lhát nemělo smysl. Měl oči a musel vidět, že všechno není, jak by mělo. Otázkou bylo, jak jsem mu tohle mínil vysvětlit. Sám jsem tomu nerozuměl a nedokázal bych to asi vyjádřit ani všemi slovy na světě, i kdybych je snad mohl použít.

312

Spal jsem jako špalek a nevnímal jsem ani v nejmenším, co se kolem mě dělo. Kroky na podlaze jeskyně, hlas, který mne oslovoval jménem, nic z toho ke mně neproniklo přes těžký příkrov spánku, který jsem tak zoufale potřeboval. V mém spánku, který byl vysvobozením beze snů, okolní svět pro tu chvíli vůbec neexistoval. I když možná... možná maličko. Špička ocasu se mi párkrát chabě zakývala sem tam, když mne zahalilo nečekané, ale příjemné teplo. Pod tím hřejivým příkrovem se stažené klubko mého těla začalo postupně trochu rozmotávat, protože jak jsem tam ležel stočený do sebe, zachumlaný do vlastního kožichu a ještě s kožešinou na hřbetě, začínalo mi být trochu moc teplo. Nakonec jsem tedy skončil spíš rozpláclý na boku pod kožešinou, pravidelně jsem oddechoval, chvílemi pochrupoval a zkrátka nabíral síly, kterých mému tělu už moc nezbývalo, když jsem se do jeskyně přivalil.

Noc plynula a překulila se v ráno. Černá tma, která v jeskyni panovala za noci, se začala měnit spíše v šero a tehdy jsem se začal probouzet. Zamžoural jsem krátce kolem sebe, zívl a zavrtal se hlouběji mezi kožešiny- Hm? Odkud se vzala ta druhá kožešina? Já si ji přes sebe sám určitě nepřehodil, když jsem usínal. Byl jsem rád, že jsem mohl padnout a spát. Otevřel jsem oči podruhé, tentokrát pořádně, a zvedl jsem hlavu. Pohled se mi zastavil na hnědých zádech ve vchodu do jeskyně. Adiram. To on mě určitě přikryl a teď tam seděl a sám ze sebe dělal zarážku, aby do jeskyně nemohl venkovní chlad. Málem mi vyhrkly slzy, když jsem si to uvědomil a zasáhal mě vlna vděku, a to mě upřímně trochu vyděsilo. Úplně až taková měkota jsem nikdy nebýval, ale po všem, co se stalo, mi moje duše připadala zvláštně citlivá na sebemenší dotek, asi jako když si uděláte modřinu. Akorát že tahle modřina byla na dost zvláštním místě. Rychle jsem zamrkal a doufal, že Adiram nic neviděl. Byl bych vstal a šel za ním, ale cítil jsem se až příliš příjemně v teple pod kožichem, než abych se zvedal. A taky jsem pořád cítil v kostech slabost. Spánek mě osvěžil, rozhodně jsem se teď cítil mnohem lépe, ale nedokázal napravit všechno. Nejspíš bude chtít čas, než budu zase úplně v pořádku... Jestli někdy budu, vynořila se nežádoucí myšlenka. Trhl jsem uchem a pokusil se ji zaplašit. Místo toho, abych vstával, jsem se jen zavrtěl a lehce si odkašlal v naději, že to dá Adiramovi vědět, že jsem se probudil.

311
//les

Vkročil jsem do stínu jeskyně a tlapy už jsem sotva vláčel za sebou. Vznášely se tu různé pachy. Cítil jsem Adirama, nějaké neznámé, Baghý... a ještě něco, co jsem úplně nedokázal rozklíčovat. Zauvažoval jsem, jestli bych se neměl vydat tetičku hned pozdravit, ale z představy, že se škrábu po stupíncích do vyšších poloh jeskyně se mi dělalo upřímně špatně. Teď, když jsem byl doma a strach, že to sem ani nezvládnu, ze mě postupně opadal, jako by únava plně převzala vládu nad mým tělem. Tlapy jsem měl snad desetkrát těžší, než normálně a i hlavu mi dalo práci unést. Bylo mi zkrátka bídně a jistě jsem tak musel i vypadat. Šoural jsem se tedy do kouta jeskyně s tichým přáním, aby mě nikdo neviděl, ale vlastně mi to bylo jedno. Hlavně, že jsem byl doma. Co na tom, že jsem měl kožich rozježený do všech stran a tvář jsem ztrhanou únavou? To všechno bylo úplně jedno. Teď už bude všechno dobré, pokusil jsem se povzbudit sám sebe a s heknutím se svalil na první kožešinu, která mi přišla do rány. Neobtěžoval jsem se ji stěhovat na jiné místo, vybírat si nejlepší koutek, nic takového. Schoulil jsem se na ní do těsného naježeného klubka a asi jsem sám vypadal jako nějaká pohozená kupa kožešin. Nejspíš jsem usnul, ještě než jsem úplně dovřel oči. Měl jsem pocit, že bych vydržel spát klidně tisíc let.