Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konverzace vlčat přešla do hlasitosti, kterou už jsem nerozpoznal. Ne, že bych se nějak zvlášť snažil odposlouchávat! Netušil jsem tedy, proč na mě najednou Háti poulí oči, div že jí nevystřelily z důlků. Zkušenost mi velela na tom příliš nelpět. Byla to prostě... jedna z těch věcí. Možná nějaký vtip jen mezi sestrami. Nebo tak něco.
Nakonec se Háti osmělila ke mně přiblížit a oslovit mne s otázkou, na kterou jsem nemohl odpovědět úplně přesně, ale domníval jsem se, že má odpověď celkem stačí. Jenže to už se zpět do našeho poněkud jednostranného hovoru přiřítila Omórika, která slyšela pouze konec a hned z toho vyvodila vlastní závěry. Zavrtěl jsem smířlivě hlavou, zatímco její sestra vysvětlovala ono nedorozumění. Za všechna ta léta už jsem stačil pozapomenout, jak chaotický občas pobyt mezi vlčaty mohl být. Upřímně mi to celkem chybělo. Možná jsem trochu zmatku právě potřeboval. Nenechával žádný prostor k přemýšlení nad nešťastnými událostmi předchozích měsíců, nebo nad divným pocitem, co ve mně z ničeho nic vyvolávala Aranel... prostě nad ničím.
Jen nad závodem, který nás nakonec podle všeho přece jen čekal! Rozzářil jsem se jako sluníčko, když Háti svolila, že se do té hry nakonec pustí. Nadšeně jsem přikývl i nad omezením, kterého se mi dostalo. Možná by se očekávalo, že se nebudu tak široce zubit, když ze mě najednou byl třínohý mrzák, ale já se se svým osudem smířil dost rychle. Poslušně jsem pozvedl nepoužitelnou tlapu do vzduchu, švihal vesele ocasem a poskakoval pohledem z jedné vlčí slečny na druhou. Krátkým úsměvem jsem hodil i po Baghý, ale ta měla asi na řešení teď jiné věci. To nevadí. Rozhlédl jsem se kolem, kde by mohl být náš cíl. Rychle jsem spatřil vhodné místo. Pokývl jsem na Riki i Háti a zvednutou tlapou ukázal na dva silné vysoké stromy rostoucí naproti sobě, mezi kterými byl zcela ideální průchod pro účely cíle. Pohledem jsem kontroloval, jestli s tím souhlasí, než jsem vstal a přichystal se vyrazit - jen odpočítat to musel někdo jiný.

Omórika přímo sršela energií, ale když se její sestra začala zdráhat, obrátila svou pozornost k ní, aby ji vylákala z úkrytu v bezpečí pod Baghý nohama. Já se k Háti netlačil, nechtěl jsem na ni vyvíjet žádný nátlak, ostatně to byla její věc, jestli se s tím velkým huňatým moulou chce bavit, nebo ne. Přátelsky jsem se ale usmíval, máchal oháňkou sem tam a zvesela jsem přikývl nad nápadem dát si závod. To byl vlastně naprosto skvělý nápad. Někdo by mohl říct, že na to, abych lítal po lese a hrál si na honěnou jsem už trochu moc starý, ale mě to v tu chvíli přišlo jako ta nejgeniálnější myšlenka, se kterou kdo kdy vůbec mohl přijít. Nebyl lepší způsob, jak se zabavit, přijít na jiné myšlenky a ještě si protáhnout nohy.
Co znamená dát mu pomeranč jsem ale netušil. Trochu zmateně jsem nad tím zamrkal, ale rychle jsem to hodil za hlavu. Háti se totiž odhodlala vylézt ze své skrýše. Myšlenka závodu ji zřejmě nenadchla, ale to nevadilo. Alespoň se zdála být ochotná k tomu se se mnou seznámit. Znovu jsem sklonil hlavu níže, aby si slečny nemusely lámat krky, když ke mně vzhlížely. Omórika se nadále zajímala o záhadu jménem Betaranel, takže jsem svou pozornost obrátil k Háti, která se pro změnu zajímala o cosi jiného. Trochu jsem se nad její otázkou zamyslel. No... vlastně skoro ano. I když ne, ale vlastně ano. Nakonec jsem tedy pomalu pokýval hlavou. Bratranec nebyl úplně to samé, jako větší brácha, ale co na tom. Bylo by moc komplikované snažit se to vysvětlit beze slov a krom toho hlavní bylo, že oba jsou součástí té samé rodiny.

Byl jsem zcela šokován a vyveden z míry. Asi více, než bych měl. Tyhle věci se přece děly a nebylo na nich vůbec nic nenormálního. Vlci zakládali rodiny, měli vlčata... Jenže tohle bylo něco docela jiného! Jak bylo možné, že jsem o ničem neměl ani to nejmenší tušení? To jsem byl skutečně tak mimo? Tak dlouho pryč? Můj mozek to prostě nedokázal pobrat a tak to nakonec vzdal. Vlčata zkrátka byla tady a zcela nepochybně patřila k tetě. Sestřenice. Moje malé sestřenice, doplo mi konečně a úsměv na tlamě se mi roztáhl do šíře. Srdce mi poskočilo.
Baghý je oslovila jako Háti a Omóriku, ale hned jsem nepochytil, která je která. Kdo se tedy okamžitě vrhl pod moje tlapy, to jsem zprvu netušil. Vypadala však velice nadšeně a okamžitě začala hopkovat a lítat kolem mne jako žíznivá čára. Oháňka se mi okamžitě rozevlála jako prapor. Kecl jsem si na zem a sklonil se, abych k ní měl blíž. Pokývnutím jsem jí oplatil její několikeré pozdravy a přátelsky do ní šťouchl čenichem, jakmile se mi to povedlo ji v jedné fázi poletování kolem. Ani nemusela mít křídla jako Baghý, aby to zvládla. Betaranel? Zakroutil jsem pobaveně hlavou, netuše, odkud se taková zkomolenina mohla vzít. Druhá mladá slečna však tak vstřícná jako její sestra nebyla. Pravděpodobně naznala, že se skutečně tvářím jako idiot a nebála se to naznačit. Kousl jsem se do tváře, abych se tomu nerozesmál - to jistě nebylo příliš výchovné. Baghý se hned jala to napravovat. Zabloudil jsem k ní pohledem, který nevypadal nijak zraněně nebo ublíženě, protože jsem se tak vskutku necítil. V očích mi naopak poskakovaly pobavené jiskřičky. Usmál jsem se na tetičku a pokrčil rameny. Děti. Věnoval jsem přátelský úsměv i Háti schované mezi tlapami své mámy. Doufal jsem, že se brzy taky osmělí, jako její sestra. Chtěl jsem je poznat obě.
Chtěl jsem slyšet všechno, co jsem prošvihl, ale momentálně na to nebyl nejlepší čas. Pokýval jsem hlavou, jako že rozumím, i když bych to nejraději slyšel už teď. Jenže Aranel a Awarak už se blížili a já věděl, že bílá vlčice bude a musí mít přednost. Smečkové záležitosti nemohly čekat. Stačil jsem se ještě zatvářit překvapeně, když mi Baghý sdělila, že vlčata jsou ještě dvě další. Překvapení se vzápětí opět vystřídalo s úsměvem a můj ohon opět zabušil o rozčvachtanou lesní půdu. Takže jsou celkem čtyři? Jak se naše rodina najednou rozrostla! A já už ty mrňouse miloval teď. Dokonce i ty, které jsem ještě ani neviděl.
To už však Aranel byla tu. Ohlédl jsem se na ni omluvným pohledem, protože jsem nejen z naší sešlosti vypálil jako namydlený blesk bez vysvětlení, ještě jsem ji předběhl v hovoru s Baghý. Když jsem na ni pohlédl, opět se vrátil ten divný pocit. Opět jsem cítil, jak pod kožichem rudnu ve tváři a pocítil jsem touhu se propadnout do země hanbou z myšlenek, které se mi nedobrovolně objevovaly v hlavě. Otočil jsem se pryč, abych se na bílou nedíval a představoval jsem si ty nejnudnější věci, jaké mě napadaly, abych všechno zase dostal pod kontrolu. Kameny, nudné hnědé kameny porostlé nudným, zeleným mechem... Zmatené koktání bety jsem ale zaznamenal a stejně tak Baghý vysvětlení. Jinks? Adiram měl tedy pravdu, blesklo mi hlavou. Věděl jsem taky, že onoho Jinkse můj kamarád vážně nesnáší, ovšem já pořád ještě netušil, co je vlastně zač. Měl bych ho taky poznat. Krom Háti a Omóriky tedy někde pobíhali ještě Dráz a Nyran. Dva bratranci, dvě sestřenky. Snažil jsem se odolat nutkání začít se znovu přiblble culit, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Byl jsem šťastný.

Neměl jsem moc co dodat na téma Noriho a ani jsem neměl žádné novinky, které by stály za zmínku. Obyčejně by mi nevadilo být jen tichým pozorovatelem konverzace kolem, avšak teď jsem si tu najednou připadal jaksi nadbytečně. Jakmile jsem si zkrátka vzpomněl na to, jak jsem rohatého vlka omylem dočista převálcoval, vynořovaly se i jiné nepříjemné vzpomínky - o některých z nich, jsem si ani nebyl jistý, jestli jsou skutečné, nebo ne. Eiře jsem nikdy nic podobného přece neprovedl... A přece se ten obraz vynořoval. Zatřepal jsem hlavou a přemýšlel, jak bych se z tohoto shromáždění omluvil, abych mohl své nitro zase uvést do rovnováhy, když vtom mě cosi štíplo přímo do zadku. Nadskočil jsem. Na komáry nebo ovády a vlastně veškerý hmyz bylo ještě trochu brzy, ne? Ale přesto jsem to cítil a hned vzápětí mě zaplavil hodně divný pocit, když jsem se tak rozhlížel po Kaye a Aranel. Pocit, který mi nebyl úplně známý a rozhodně mě vyvedl z míry, když jsem si uvědomil, co znamená. Vlčice mi náhle připadaly... jaksi přitažlivější, než dřív, ovšem příjemné mi to moc nebylo. Tváře mi pod srstí dočista zahořely. V tu chvíli bylo štěstí, že jsem nemohl mluvit, jinak bych nepochybně vykoktal nějakou naprostou hloupost. Místo toho jsem jen vyskočil na nohy, neurčitě zamával ve vzduchu tlapou zmatené gesto, jehož význam jsem sám pořádně netušil, kývl všem na rozloučenou a urychleně si to namířil mezi stromy.
Jakmile jsem byl sám, trochu jsem si vydechl. Ne ale moc. Co se to se mnou děje? Od té doby co... se stalo tamto, jako bych nebyl sám sebou. Zdálo se mi, že se to postupně zlepšuje, ale teď jsem byl opět zcela zmaten vlastními pocity. Nebo že by ke mně jen konečně dolehla Adiramova slova? Ale to je hloupost. To nejsem já. Nikdy jsem nechtěl dělat... nic podobného. Cítil jsem, jak zase rudnu a v hlavě se mi vynořovaly představy, které tam dřív nebyly a o kterých jsem byl přesvědčen, že tam nemají co dělat. To rozhodně nebylo z mojí hlavy! A přesto se jistá moje část chtěla vrátit k vlčicím a-

(//Baki a spol)
Hlasité zavytí milosrdně přeťalo tok mých divných divokých myšlenek a alespoň na chvíli mi je vyhnalo z hlavy. Baghý! našpicoval jsem uši. Samozřejmě jsem ji hned poznal. Byla zpět a já si to zcela automaticky namířil za jejím hlasem. Jen letmo jsem si vzpomněl na slova Aranel, že bude první ve frontě a nikdo ji nepředběhne. Jen chvilku. Musím ji aspoň vidět. S tetičkou jsem se nepotkal už pořádně dlouho a jestli se opět ponoří do alfáckých záležitostí, kdoví, kdy vůbec dostanu příležitost? Chtěl jsem ji alespoň pozdravit.
Natáhl jsem krok a brzy jsem ji spatřil mezi stromy. Ovšem nebyla sama. V její společnosti se nacházela také dvě malá vlčata. Dvě vlčí slečny. Zůstal jsem stát jako opařený několik metrů od nich a pomalu jsem mrkal, jako bych čekal, že se mi každou chvíli musí zrak vyčistit. Cože..? Hlavou mi proběhly všechny možné scénáře. Třeba že hlídala cizí vlčata. Nebo to byli nějací chudáci nalezenci bez domova. Jenže jejich pach nepochybně zapadal do rodiny. Dočista se mi z toho zatočila hlava. Jak dlouho jsem u všech bohů byl pryč? Doklopýtal jsem k té skupince s výrazem naprostého zmatení ve tváři, i když jsem přitom zároveň mával ocasem ze strany na stranu, jak jsem se nemohl rozhodnout, jaké pocity ve mně převládají. Pokývl jsem jim všem na pozdrav, přátelsky se zazubil na vlčata a pokusil se znovu nalézt ono telepatické spojení s Baghý, které nám daroval Vlčíšek. Se zklamáním jsem zjistil, že nenacházím vůbec nic. Kouzlo se tedy už vytratilo. Nepochyboval jsem ale, že tu otázku, kterou chci nejvíc položit, jsem měl vepsanou ve tváři. Jsou to tvoje děti, viď? Skoro jsem od vlčat nedokázal odtrhnout pohled. Nesnažil jsem se ani předstírat, že chápu, co se se mnou děje a že si vůbec nepřipadám, jako by se z mého života někde vytratil dost podstatný kus, přesto jsem se nadále usmíval, byť poněkud přihlouple. Pokud to tak opravdu bylo a tohle byly Baghý dcery, pak... pak jsem byl šťastný, i když jsem možná byl blázen co netuší, v jakém čase se nachází.

Vlčice mi podle všeho nevěřila. Poněkud mi vyschlo v hrdle, když jsem spatřil její zlověstný úsměv. Měřila si mě pohledem, obcházela kolem mne a já si navzdory své velikosti náhle připadal až zanedbatelně mrňavý. Naprázdno jsem klapl tlamou a zakroutil zoufale hlavou. Bylo to jen nedorozumění! Já vážně nelhal. Měl jsem vědět, že s tou magií budou jen problémy, blesklo mi hlavou, zatímco jsem pohledem sledoval, jak kolem mne vlčice dokončuje okruh. Nechtěl jsem, aby se to celé zvrhlo v něco horšího. A pak... to bylo pryč. Prostě jen tak. Vydechla, že mi věří, a já zmateně zamrkal a trochu uvolnil křeč, ve které se octlo snad veškeré mé svalstvo. Co? Musel jsem se tvářit velice přiblble, či alespoň přiblbleji, než předtím. Lehce jsem se oklepal, abych ze sebe setřásl zbytek napětí a nejistě jsem se usmál. Pokýval jsem hlavou na stvrzenou, že se rozhodně vynasnažím, aby své důvěry vlčice nelitovala a vzápětí podruhé, abych potvrdil, že ano, mé jméno je skutečně Erlend.
Dál už jsme se nedostali, protože se k nám připojila další dvojice. Všichni se zajímali o to, kde je Baghý a všichni na ni měli taky spoustu otázek, takže jsem poněkud zklamaně odsunul do pozadí své přání, že si s ní prostě jen tak popovídám. Jestli vůbec Vlčíškovo kouzlo pořád funguje. Už to bylo dost dlouho a letošní zimu jsem Vlčíška nepotkal, abych se ho na to zeptal. Nebyla ani příležitost ho hledat, s tím... vším, co se stalo. Znovu jsem se otřásl a raději poslouchal, co za novinky vlci nesou. Mnoho toho však nebylo. Jen Noriho karambol se stal předmětem diskuze a já byl celkem rád, že jsem z toho byl vynechán, ačkoliv jsem na tom nepochybně měl svůj podíl. Vždyť jsem ho úplně převálcoval. Sedl jsem si na zadek na namrzlý sníh a dobrovolně se postavil trochu mimo konverzaci, protože moje nálada opět trochu poklesla přemýšlením nad tím vším, co se poslední dobou neodehrálo zrovna tak, jak bych rád.

//loterie 8

Mé mávání tlapami asi nebylo úplně nejjasnější. Bohužel, při komunikaci beze slov se dost věcí mohlo ztratit a tak tomu bylo i teď. Ovšem vlčice, jejíž jméno jsem ještě neznal, byla naštěstí celkem bystrá a i když se hned napoprvé úplně netrefila, nebyla ani úplně mimo. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jestli na tom, co řekla, nemohlo být něco pravdy. Třeba by mi dokázala nějakou tu myšlenku také podstrčit? Možná by mě mohla dokázat přinutit, abych ji slyšel... ale nemyslel jsem si to. Nejspíš bych se sám musel snažit otevřít brány takovéto komunikace. Váhavě jsem zavrtěl hlavou, ale ona už se plácala do čela, jako by právě plácla úplně tu nejhorší hloupost, jakou je možno si představit. Zamrkal jsem, mně to tak tedy nepřišlo. Nebyla to úplně zcestná domněnka, alespoň ne v mých očích. Pro vlčici to ale bylo jinak - nejspíš si totiž uvědomila, jaká je pravda, sotva vyřkla svá předchozí slova.
Nadšeně jsem pokýval hlavou a zamával ocasem. Přišla na to! Dál však sama sobě nadávala. Lehce jsem sklonil hlavu, sklopil uši a potřásl shovívavě hlavou. Však jsi byla docela blízko, pomyslel jsem si, což samozřejmě slyšet nemohla. Pokud tedy stejnou magií také nevládla. Ovšem jakmile to vlčici plně došlo, udeřila na mě s otázkou, které jsem se už předem obával. I tak jsem poplašeně vykulil oči, když ta skoro obviňující otázka padla. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou a přiložil si tlapu k hrudi, abych to mohl rovnou odpřísáhnout. Nehrabal jsem se v ničí hlavě. Nebyl jsem takový! Jenže to ona nevěděla a tykovéhle obavy byly pouze logické.
Doprostřed našeho hovoru náhle vkročil kdosi další. Ohlédl jsem se za zvukem blížících se kroků a spatřil černobílé duo tvořené Aranel a Awarakem. Přivítal jsem je oba přátelským úsměvem a pokývnul jim. Už jsem ani jednoho z nich delší dobu neviděl a byl jsem rád, že se objevili, i když to vypadalo, že jdou spíš jen tak kolem, což vzápětí černobílý vlk potvrdil. Vydali se na pochůzku po lese a hledali Baghý. Tu bych taky rád viděl, blesklo mi hlavou, zatímco jsem krčil rameny a věděl hlavou. Neměl jsem tušení, kde tetička je, ale doufal jsem, že se brzy vrátí. Neviděl jsem ji od té doby, co... Při vzpomínce na oceán mi přeběhl mráz po zádech. Radši snad nic. Stejně jí o tom nemůžu vykládat. Měla by zbytečné starosti. Na chvíli jsem se asi tvářil poněkud zkroušeně a nepřítomně, ovšem když se Awarak zeptal, jak se máme, tlama se mi opět roztáhla do úsměvu. Zvesela jsem máchl oháňkou sem tam, aby nemohlo být pochyb o tom, že se mám dobře.

Golden ticket:
druhý týden

preference: oblázky, kytky, křištály

20 oblázků, 20 květin, 2 křišťály
Styx

//loterie 6

Vlčice k tomu přistupovala jako k nějakému pečlivému výzkumu. Byl jsem rád, že jsem narazil na někoho, kdo má dost trpělivosti, aby se se mnou pokoušel mluvit a dokonce se snažil vyřešit záhadu, jejíž řešení by v případě kohokoliv jiného zabralo tak nanejvýš deset vteřin. Vlastně ani to ne, protože kdybych mohl mluvit, žádná záhada by neexistovala. Sdělil bych vlčici své jméno běžným způsobem a tím by to končilo. Ovšem takto... takto jsme tu měli hlavolam, jehož řešení ona neznala a já naopak ano, ale nemohl jsem ho efektivně sdělit. Zkrátka zapeklitá situace. Ona po té odpovědi ale asi vážně dost toužila.
Uchýlil jsem se na chvíli k prostému pokyvování a kroucení hlavou, neboť to bylo nejsnazší a hrozilo nejmenší nebezpečí nedorozumění. Ano, je to magie. Ano, vím jaká je. Ne, nepovím. Mohl bych jí zkusit odpověď opět poslat do hlavy, ale rozhodl jsem se to radši neopakovat s tak krátkým odstupem. Bylo to dost náročné a já nechtěl strávit zbytek dne s bolehlavem, stejně jako jsem nikterak zvlášť netoužil se tu skácet jako suchý strom. S poslední odpovědí jsem ale zaváhal. Magie myšlenek samozřejmě uměla i jiné věci. Třeba číst myšlenky druhých. Od té doby, co jsem byl u Života, už jsem myšlenky, které mi nepříslušely, neslyšel a ani jsem se je cíleně nesnažil číst. Jenže povede se mi to vlčici sdělit tak, aby si nemyslela, že jsem nějaký úchyl, co chodí kolem a hrabe se ostatním v hlavě, když to nechtějí? Pokud se mi tedy vůbec povede jí to nějak vysvětlit...
Pomalu jsem nakonec přikývl, protože lhát jsem nechtěl. Pak jsem zvedl tlapu a zopakoval své předchozí gesto, které ji tolik pobavilo, akorát opačně. Nejprve jsem tlapu namířil na ni a pak ji pomalu otáčel a táhnul k sobě, jako bych na ni nabíral cosi imaginárního ve vzduchu - konkrétně tedy cizí myšlenky, což nemuselo být zrovna zřejmé. Skončil jsem s tlapou připlácnutou na svém čele a zkoumavým pohledem namířeným na tmavou. Vypadal jsem nepochybně nanejvýš komicky.

Soustředěně jsem se pokusil jediným gestem vysvětlit něco, čemu jsem sám pořádně nerozuměl. Nebylo to nic snadného, ale doufal jsem, že nás to alespoň někam posune. Nebo... taky možná ne. Zmateně jsem zamrkal, když se vlčice rozchechtala na celé kolo. Co jsem udělal? Netušil jsem, co považovala za tak legrační, aby to vyvolalo tuhle reakci. Aspoň jsem ji ale pobavil? Čekal jsem zmatení, doplňující otázky, které povedou k pochopení, ale tohle ne. Váhavě jsem se zazubil, sice jsem to plně nechápal, ale nechal jsem věci prostě plynout a čekal jsem, co bude, až se tmavá vlčice dosměje.
Nakonec její chechot dozněl a zahleděla se na mě s novým odhodláním vyzkoumat, o co tu jde. Pokyvoval jsem hlavou, jako že ano, skutečně to byl můj hlas - vnitřní hlas? - a trpělivě jsem stál, když si mě prohlížela jako nějaký živý exponát a zkoumala moje oči. Snažil jsem se ani nemrkat, poulil jsem na ni modré zraky jako nějaká sůva, ale naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Vlčice se v základních magiích podle všeho orientovala a tak došla správně k závěru, že ovládám vodu. A taky k tomu, že s vodou bych nic podobného nedokázal. Rychle jsem pokýval hlavou při zmínce, že to dělá nějaká další magie, než jsem jí vzápětí musel začít zase vrtět, protože na mě otázky chrlila trochu moc rychle. Magie ano, schopnost ne... i když nebyla magie taky schopnost? Jaká jiná schopnost by to mohla být? Trošku mě to rozhodilo, ale nepouštěl jsem se do dalšího kývání ani vrtění, abych v tom nenadělal větší chaos, než dosud. I tak ho bylo dost.

Netušil jsem, jestli má magie bude fungovat i tehdy, když k tomu druhá strana nijak nepřispívá. S Baghý jsem takhle dokázal komunikovat díky dárku od Vlčíška, Sigy mi četl myšlenky vlastními silami a s Alfredem to byla vzájemná spolupráce. Nikdy jsem však nezkoušel nastrčit myšlenku do hlavy někomu, kdo se nijak nesnažil ji přijmout, ba nejspíš ani netušil, že se o něco podobného snažím. Výsledek mě tedy dosti zajímal.
Něco se mi nepochybně udělat podařilo. Vlčice tiše vydechla mé jméno a začala se zmateně rozhlížet, aby zjistila, odkud to přišlo. Fungovalo to! Nadšeně jsem přešlápl na místě jako natěšené vlče, což při mém vzrůstu muselo působit asi dosti komicky. Když vlčice zakotvila pohledem zpět na mě, už mi na tváři opět zářil úsměv a oháňka kmitala tak rychle, až hrozilo, že se s její pomocí vznesu do vzduchu. Znovu zopakovala, co slyšela, a já nadšeně přikývl. Použití magie bylo dost náročné, cítil jsem, že by se to asi nedalo používat jako prostředek k nějaké delší konverzaci, ale už jen to, že jsem mohl ostatním sdělit své jméno nebo nějakou jednoduchou kratičkou zprávu bylo výhrou. Mohlo to spoustu věcí usnadnit!
Netušil jsem ale, jak to vlčici vysvětlit. Jakmile jsem znovu trochu nabyl kontrolu nad svými emocemi a přestal přešlapovat na místě a vrtět celým zadkem jako praštěný, pokusil jsem se o to. Položil jsem si tlapu k čelu a pomalu ji posouval směrem k černé v naději, že jí to třeba naznačí nějaké... plynutí myšlenek o jednoho k druhému? Aspoň tak jsem si představoval, že to funguje... Anebo si bude myselt, že si klepu na čelo a říkám, že je praštěná, vynořila se lehká obava. To byl problém s bezeslovnou komunikací. Snadno mohlo dojít k nedorozumění.

Vlčice na mě hleděla stále jaksi podezíravě. Bylo zjevné, že jí to je divné. Ještě jsem tomu přidal, když jsem odmítl oba její nápady, které mi předložila. Nechal jsem ji, ať si to všechno přebírá v hlavě, jak dlouho chce, trpělivosti jsem měl dost. Ovšem dovtípila se toho docela rychle. Roztáhl jsem tlamu do pobaveného úsměvu, když se zeptala, jestli nemluvím jen tak. To skoro znělo, jako bych se tak rozhodl prostě z legrace nebo rozmaru. Přišlo mi to trochu vtipné. Rychle se však opravila a já párkrát pokýval hlavou, jako že se přesně trefila. Oháňka se mi opět párkrát zhoupla sem a tam, byl jsem potěšen, že se propracováváme kupředu. Myšlenku magického prokletí jsem zavrhl zavrtěním hlavy. Zazubil jsem se ale při její poznámce, že pár vlků, na kterých by takovou magii vyzkoušela, by se našlo. Nojo. Někdo mluvil příliš, někdo zase nemohl vůbec, tak už to holt chodilo. Možná by se našlo pár vlků, kterým by prospělo vyzkoušet si pro změnu mlčení, ale nějaké trvalé zakletí bych asi nikomu nepřál.
Přikývl jsem, že jméno mám, ovšem sdělit jsem ho nemohl. I když vlastně... Pomyslná žárovička se mi rozsvítila nad hlavou, když mě napadlo, že teď už bych ho vlastně možná sdělit mohl. Nemusel jsem čekat, jaké oslovení pro mne vlčice vybere, pokud vůbec nějaké. Netušil jsem ale, jestli to bude fungovat. S Alfredem to fungovalo, ale on myšlenkovou magii také ovládal. Přimhouřil jsem oči a pozvedl přední tlapu, abych vlčici naznačil, že má počkat, že se něco bude dít. Doufal jsem, že ji nějak nevyvedu z míry, ale neměl jsem žádný způsob, jak ji více varovat. Soustředil jsem myšlenku a vyslal ji k vlčici. "Erlend," ozvalo se jí v hlavě. Pokud to tedy vyšlo. Ucítil jsem, že to se mnou docela zamávalo. Zatřásl jsem hlavou, abych rozehnal mžitky před očima, lehce jsem zavrávoral, ale hned vzápětí jsem na černou upřel pohled plný téměř dětinského očekávání. Vyšlo to? Povedlo se to?

Byl jsem rád, že se setkávám se členkou smečky, kterou jsem ještě neznal. Už jsem zde byl nějaký ten pátek, ale stále jsem se nestačil seznámit se všemi a chtěl jsem to napravit. Rozhození Noriho karambolem ze mě celkem rychle spadlo, když jsme se dali do řeči. Každý po svém, ovšem. Vlčice na mě hleděla poměrně zaraženě, což nebylo nic, na co bych si už nezvykl. Nijak mě to z míry nevyvádělo, dokonce její výraz ani neporušil lehce přitroublý úsměv na mojí tváři. Možná byla trochu zmatená mým vystupováním, nicméně bystrost se jí nedala upřít, protože moje gesto pochopila napoprvé. Ne u všech vlků to tak bylo, občas jsem to musel opakovat několikrát, než jim to došlo. Ne, že by mi to vadilo. Většina vlků se s nikým jako já nikdy nesetkala a tak je ani nenapadlo, že je to také možnost. A pokud ano, přišlo jim to divné. Což byl nejspíš případ i téhle vlčice.
Koukala na mě dost podezíravě, když zjišťovala, proč že vlastně nemluvím. Vrtěl jsem ale hlavou i na hru, i na sázku. Kdyby to bylo takhle snadné... Aby vlčice nemusela dál naslepo hádat, otevřel jsem tlamu, jako bych se chystal promluvit, ale neozvala se pochopitelně ani hláska. Pákrkrát jsem naprázdno klapl pantem, než jsem ledabyle škubl rameny, jako bych říkal "co se dá dělat?" Pro dobrou míru jsem ještě zavrtěl hlavou. Prostě to nešlo. Zvědavě jsem se znovu zaměřil na vlčici. Zajímalo mě, co bude říkat. Prozatím tím vším vypadala spíš... zaraženě.

Stěží jsem si přebíral v hlavě, co se to právě s Norim stalo. Větev, mince, divné čáry... a pak fí, rohatý vlk byl pryč, jen se za ním zaprášilo. Vlastně ani to ne. Osaměl jsem tedy s drobnou tmavou vlčicí, která situací vyhlížela podobně zmateně jako já. Jen jsem se naposledy ohlédl směrem, kam zmizel Nori, jestli ta rána do hlavy neměla nějaké opožděné následky a vlk se neskácel do závěje. Nejspíš jsem se ale strachoval zbytečně. Nori byl zkrátka fuč. Vlčice prohlásila, že bude v pořádku. Povzdechl jsem si a pokýval hlavou s poněkud skleslým výrazem. I když se nic vážného nestalo a vlk z toho karambolu odcházel s novou ozdobou, cítil jsem se provinile. Bylo jen vinou štěstí, že to dopadlo takhle dobře. Mohl jsem mu způsobit klidně i něco horšího, když jsem ho takhle převálcoval... Ale nezpůsobil, připomněl jsem si, nechtěl jsem se znovu vracet k černým myšlenkám, které se poslední dobou vynořovaly častěji, než tomu bylo dříve. Doufal jsem, že i tohle časem přejde. Nebylo to totiž moc příjemné.
Vlčice si mě prohlížela, jako by se mě snažila někam zařadit. Já nic podobného nedělal, věděl jsem s jistotou, že jsem ji tu ještě nepotkal. Její tvář mi nebyla vůbec povědomá a nenapadlo mě ani žádné jméno, které jsem tu zaslechl a mohl bych ho k ní přiřadit. Otázala se, jestli jsem místní a já horlivě přikývl, aby o tom nemohlo být žádných pochyb. Na tvář se mi vrátil úsměv a oháňka se mi zvolna rozhoupala sem tam, ovšem nadále jsem mlčel jako hrob. Pochopitelně. Pochopitelně? Jak pro koho, uvědomil jsem si. Rozhodl jsem se vlčici vše hned objasnit, než dojde na nevyhnutelné otázky. To gesto už jsem opakoval tolikrát, že bylo zcela přirozené. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a přitom párkrát zakroutil hlavou sem tam, abych naznačil, že mluvit ani nezačnu. Pak jsem se na ni s očekáváním zahleděl. Pochopí?

Moje drcání a šťouchání do Noriho asi nemělo příliš velký úspěch. Vlk byl na chvíli zkrátka úplně mimo. To jsem tomu dal! Zvedl jsem zrak a střetl se s tázavým pohledem tmavé vlčice, která by možná chtěla k tomu, co se tu děje, nějaké vysvětlení, ale já mohl jen pokrčit rameny. Žádnou hlubokou záhadu jsem v tom neviděl. Byla to nehoda, z části způsobená mou vinou. Z docela velké části. Vlčice ale alespoň potvrdila, že Nori není dočista tuhý. Nejspíš byl jen omráčený tou ránou do hlavy. Ale co když z toho bude něco horšího?
Zrovna, když jsem se začínal vážně bát, Nori náhle procitl a nejspíš se mě pěkně vylekal. O krůček jsem ustoupil, abych mu dal prostor, ale neustále jsem na něj upíral starostlivý pohled. Přikývl jsem, jako že se známe a rychle přemýšlel, jak bych mu popsal, odkud. Než jsem to ale stačil udělat, Nori už se na mě obořil, jak se to na něj dívám. Zavrtěl jsem hlavou, že tak hrozně nevypadá, ale asi ho to moc nepřesvědčilo. Omluvně jsem sklopil uši a zamával zahanbeně ocasem. Nechtěl jsem na něj zírat, ale copak jsem si mohl pomoci? Vždyť jsem myslel, že je dočista po něm! Po očku jsem pokukoval také po tmavé vlčici, jejíž jméno jsem si nevybavoval, pravděpodobně proto, že jsem ho ani nikdy neznal. Většinu pozornosti jsem ale soustředil na rohatého, který se momentálně kamsi zahleděl.
Následoval jsem jeho pohled k zlatému kolečku na sněhu. Zvědavě jsem naklonil hlavu. Co to je? Jako by mi to chtělo odpovědět, zdvihl se drobný předmět ze země a pomalu vystoupal do vzduchu. S lehce pootevřenou tlamou jsem sledoval, jak zdánlivě beztížně visí jen tak před námi. Cítil jsem se podobně užasle jako Nori, který ovšem své emoce mohl dávat najevo mnohem hlasitěji. Možná proto si zlatá mince vybrala právě jeho a pomalu si to vzduchem doplula až k němu, než se usídlila na čestném místě mezi jeho rohy. Vypadala, jako by tam patřila odjakživa. Věnoval jsem vlkovi souhlasný úsměv a důrazně jsem přikývl, protože měl pravdu - vážně jsem koukal! Byl jsem rád, že si z toho karambolu aspoň něco pěkného odnášel, i když jsem se kvůli tomu necítil o moc líp. Nebylo divu, že se tu dále zdržovat nechtěl, na nic nečekal a za chvíli už mizel mezi stromy. Mávl jsem mu tlapou na pozdrav, ale to už asi neviděl.
Adiram mezitím také kamsi zmizel, takže jsem tu zůstal sám s neznámou vlčicí. Přejel jsem ji pohledem, ale kolize s Adiramem na ní nezanechala žádné viditelné stopy. Nějak jsem nevěděl, co jí zapantomimovat, takže jsem jí věnoval jen poněkud přitroublý úsměv a párkrát jsem zvolna zhoupl oháňku sem-tam. Třeba bude něco chtít říct ona.