Gallirea - Příspěvky uživatele

//Narrské vršky přes Prstové hory

Najít cestu domů bylo snadné. Už jsem tudy šel několikrát. Stačilo projít temným lesem a pak se povětšinou nechat vést řekou, jen jsem teď kráčel proti jejímu proudu - a samozřejmě stále v úctyhodné vzdálenosti od břehu. Dnes jsem si tím ale nenechal kazit náladu. Cítil jsem se přímo skvěle. Byl jsem sice unavený, ale cítil jsem se zároveň tak hezky lehce, jako by se mým tlapám snáze našlapovalo a únava mě zmáhala méně. Jinými slovy, byl jsem zase mladší. Možná ne úplně mladík, ale než jsem navštívil Života, už jsem začínal být na hranici starce, což se mi vůbec nelíbilo. Možná jsem byl už spíš za hranicí, olízl jsem si zamyšleně čenich, avšak moc jsem nad tím nedumal. Podstatné bylo, že to už teď bylo minulostí. Tušil jsem, že někdy v tomhle období jsem se se svými sourozenci narodil, ale letos jsem své narozeniny pojal úplně naruby. Místo, abych zestárl, jsem o pořádný kus omládl. Pro sebe jsem se tomu zasmál a štrádoval si to dál.

//Esíčka přes Tenebrae

//vrchol

Sestupoval jsem z kopce a s každým krokem mi připadalo, že se cítím mladší, svěžejší, odpočatější. Že by už Životova magie zafungovala? Měl jsem pocit, že ze mne spadla tíha hned několika let. Spokojeně jsem se otřepal, až se mi kožich načechral do všech stran. Koukal jsem, jestli už v něm neuvidím nějaké stopy polární záře, ale kdepak, zatím vypadal úplně normálně. Nejspíš to nějakou chvíli potrvá, ale to vůbec nevadilo. Zatím jsem si alespoň mohl představovat, jak to bude vypadat a těšit se na to.
Star nejspíše čekal dole. S úsměvem jsem se s ním rozloučil pokývnutím hlavy a zamáváním svou mamutí tlapou. Zavrtěl jsem ocasem a potom už jsem se vydal na cestu. Nebylo proč otálet. Musel jsem domů. Domů! Páni, jak už jsem se těšil na náš les, jeskyni, na všechny známé tváře. Byl jsem pryč pořádně dlouho a tak jsem pořádně přidal do kroku. S Životovou magií kolující mi v těle to šlo úplně snadno.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

//Narrské vršky

Stoupal jsem do kopce. Nohy už mě po tom dobrodružství a ještě daleké cestě sem pořádně bolely, ale musel jsem vytrvat. Věděl jsem, že nahoře čeká Život a jeho krásné království, kde ze mě všechna únava určitě spadne jako mrknutím oka. Takové už kopce zkrátka byly, a já se moc těšil, až přátelského boha opět uvidím.
Ač to nebyl ten nejrychlejší nebo snad nejladnější výstup, nakonec jsem přece jenom stanul na samém vršku. Pofukoval tu mírný větřík a vzduch sladce voněl. Gallireu dole jsem měl jako na tlapce. Otočil jsem se, abych se pokochal výhledem a tak se Životův hlas ozval za mými zády. „Erlende! Přišel jsi mě opět navštívit?“ Obrátil jsem se zase nazpět a zvesela zamával ocasem. „Ano!“ přikývl jsem. „To jsem rád. Doufal jsem, že se tu ještě ukážeš,“ usmíval se bůh přátelsky.
Naklopil jsem hlavu ke straně, zaujalo mě to: „Vážně?“ „Jistě. Vždycky rád vidím, když se sem vlci vracejí. Ty navíc vypadáš, že máš za sebou vážně dlouhou cestu,“ pravil Život soucitně a kolem mne náhle vypučel koberec jarní travičky tak načechrané, že by byl hřích se tam hned nesvalit, takže jsem to rovnou udělal. Pořádně jsem se v ní vyválel a překvapilo mě – příjemně – když se ke mně Život připojil. I když to byl bůh, pořád s ním byla zábava, až by jeden skoro zapomněl na to, jak velikou moc drží ve svých tlapách. „Tak co kdyby sis odpočinul a řekl mi, odkud tě sem tlapky nesou?“ řekl potom, když jsme důkladně vyválení, kožichy mírně do zelena, zůstali ležet.
„Vlastně jdu až ze severu,“ řekl jsem pouze v duchu, ale věděl jsem, že Život mě slyší. „Od hor. Děla se tam taková podivná věc, v zemi se otevřela puklina a začala se rozšiřovat. Vypadalo to velice podezřele, takže jsme se to rozhodli prozkoumat, ale... nedopadlo to moc dobře,“ povzdechl jsem si sklesle. „Jeden vlk tam spadl a musel si hrozně ublížit, ale i kdyby to přežil, jeho a mladou vlčici, která tam také skončila, zasypala lavina. Stejně jako Ninu, další vlčici, která tam sice nespadla, ale sníh ji zavalil i tak.“ Svěsil jsem uši, zatímco Život na mě soucitně hleděl. „To je mi líto. Ubohé duše... Dobře ale víš, jak to zde chodí. Že smrt nemusí být vždy koncem. Sám ses přece probojoval zpět do světa živých.“ „To ano,“ souhlasil jsem. „Ale není to příjemné a vlk potom už není... úplně jako dřív.“ „Neřekl bys ale, že jsi nešťastný, nebo ano?“ „To ne,“ zavrtěl jsem bez váhání hlavou. Kdepak, nešťastný jsem nebyl, ani jsem se nijak netrápil. Pořád jsem si užíval svůj život. Jen některé věci byly zkrátka jiné. „Pak věřím, že i oni budou určitě v pořádku,“ povzbuzoval mě Život a já tomu v té chvíli vážně uvěřil. Jistě. Nakonec budou v pořádku.
„Zjistili jste, co bylo v té puklině?“ „Byla tam veliká ledová jeskyně, kterou objevila Kaya. Nejspíš tam byli pod ledem pohřbení nějací pradávní vlci, kterým tam někdo vystavěl sochy. Ke mně promluvil duch velkého Fluffa, silného válečníka, a dal mi něco ze své moci. Alespoň tak jsem to pochopil.“ „Páni, skrytá hrobka! Jak záhadné!“ pronášel Život nadšeně, ale cosi mi říkalo, že o tom místě asi dávno věděl. Jakpak by ne? Vždyť byl přece Život. Musel vědět o všem, co se tu šustne. „To zní jako pořádné dobrodružství.“ „Určitě na to jen tak nezapomenu, ale už se vážně těším domů,“ přiznal jsem. „Nejprve jsem tě ale chtěl navštívit. Víš, chtěl jsem o něco poprosit.“ „Rád vyhovím, když budu vědět, o co jde,“ střihl Život vstřícně ušima.
„Baghý mi říkala něco o tom, že dokážeš z vlků sejmout tíhu jejich odžitých let. Chtěl bych něco takového zkusit. Sice si to nerad připouštím, ale už jsem starý. Začínám to i cítit na svém těle, ale ještě se necítím na to, že bych měl jít do starého železa. Myslíš, že bys dokázal zařídit, abych se zase cítil o něco mladší?“ Trochu jsem se bál, že Život řekne ne. Kolik by mi pak asi zbývalo času? Ale chundelatý bůh vůbec nezaváhal. „Samozřejmě, že ano. To je jasná věc. Jako by se stalo,“ máchl tlapou, ale už jsem věděl, že takhle hned to nefunguje. Magii vždycky chvíli trvalo, než se projeví. „Děkuju, děkuju mockrát!“ zamával jsem nadšeně ocasem.
„A potom tu byla ještě jedna věc. To není až tak důležité, ale už na to myslím delší čas. Líbilo by se mi mít v kožichu také nějaké barvy, jako tu mají někteří jiní vlci. Něco, co připomíná můj rodný kraj, víš, ale nevím přesně, co by to mělo být.“ Život se mírně zamračil. „Aha, aha, jsi seveřan, viď?“ podrbal se za uchem, zdálo se, že usilovně přemýšlí a zároveň si to docela užívá. „Už vím!“ zvedl tlapu a vráska na čele se mu rázem vyhladila. „Ano, co bys řekl tomu mít v kožichu vetkanou polární záři? Ne doslova, samozřejmě, ale rozhodně to tak bude vypadat.“ Očka se mi rozzářila: „To zní jako skvělý nápad. Prosím, že něco takového dokážeš?“ "Samozřejmě,“ roztáhl bůh tlamu od ucha k uchu. „Však uvidíš, brzy se budeš cítit jako nový vlk – na těle, na duchu i na kožichu!“ „Děkuju mockrát, Živote,“ zubil jsem se a máchající oháňkou ometal čerstvou jarní trávu.
Teď přicházela ta nejtěžší část. Zvednout se a jít. Leželo se tu tak příjemně a s Životem se jeden cítil v tak naprosté pohodě, že se prostě odcházet nikam nechtělo. Ale musel jsem. Musel jsem se vrátit domů. Třeba konečně narazím na Baghý, a Omórice jsem musel povyprávět o svém dobrodružství... „Už budu muset jít,“ zvedl jsem se s jistou námahou, ale bylo třeba se prostě rozhýbat, jinak bych tu taky mohl zůstat navždy. „Rád jsem tě zase viděl, a ještě jednou díky moc. Zase se zastavím,“ slíbil jsem a usmál se na přívětivého boha gallirejských krajů. „Nemáš vůbec zač. Až tě sem tlapy zase donesou, rád tě uvidím,“ kývl mi Život na rozloučenou. „Měj se, Erlende.“ „Nashledanou,“ broukl jsem v duchu a namířil si to zase zpátky dolů.

//Narrské vršky

//Prstové hory

Otočil jsem se směrem, který Star naznačoval, ke starému velikému hvozdu, který jsem nikdy nenavštívil právě proto, že byl výrazně cítit smečkou. Mladší vlk mi nabídl, že bych se mohl přidat do jejich smečky, což bylo vážně milé. Samozřejmě jsem to ale musel odmítnout. Vděčně jsem se usmál a zavrtěl mírně hlavou, jako že se tam přidat nemůžu. Na další otázku totiž bylo odpovědí přikývnutí. Už jsem svůj domov měl, a musel jsem se tam také co nejdříve vrátit. Jen, co se poradím se Životem, k jehož sídlu už jsme se blížili. Pískové kopce se tyčily přímo před námi.
Pokrčil jsem stále s úsměvem lehce rameny nad Starovým údivem. Většina vlků se s tím nikdy nesetkala, dokud nenarazili na mě. Už mi ani nepřišlo divné, že se tomu podivují nebo že si to nedovedou představit. Pro mě to byla zkrátka a jednoduše každodenní realita a už jsem byl zvyklý. A že je Star upovídaný, to mi vůbec nevadilo. Spokojeně jsem se na něj zazubil a na chvíli zastavil, protože jsme byli na místě.
Kopce se tyčily přímo nad námi. Ukázal jsem tlapou na samý vrcholek, pro případ, že by tu Star třeba byl poprvé a netušil, kam se vydat. Ačkoliv se to zdálo tak jasné. Jako by mě nějaká síla sama táhla vzhůru. Příliš jsem neotálel a vykročil jsem po té křivolaké stezce vedoucí k místu plnému poklidu a míru, které bylo sídlem místního laskavého boha.

//vrchol

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Kráčeli jsme dále a dále kupředu. Cestu k Životu jsem si pamatoval docela dobře, stačilo se nechat vést řekami, dokud jsme nedorazili do známých končin a potom už to šlo poměrně snadno. Dokud to šlo, držel jsem se od břehu řeky vážně v uctivé vzdálenosti. Už mě neděsila tak strašně, ale nejlepší pocit jsem z toho stejně neměl. A nejspíš nebudu mít už nikdy.
Zazubil jsem se na Stara a ještě jednou přikývl. Ano, vážně jsme měli společnou cestu. Byla to zajímavá náhoda, vskutku! Ovšem černobílý vlk si nejspíš teprve až teď začal uvědomovat, že něco není tak úplně, jak je zvyklý. Nejspíš mu to došlo, až když jsme byli sami a nerozptylovaly ho hlasy druhých. Teprve si uvědomil, jaké je ticho. Zavrtěl jsem hlavou, kdepak, samozřejmě jsem nemluvil. Na té otázce jsem ale nijak déle nelpěl, prostě jsem se dál koukal kolem a těšil se, až se potkám se Životem. Proč bych se taky měl trápit něčím, co nejde změnit...

//Narrské kopce přes Poušť

//Ledová pláň přes Kiërb

Se všemi jsem se rozloučil, ale vlastně ne tak úplně. Zdálo se totiž, že mám alespoň s jedním vlkem společnou cestu, tedy se Starem. Souhlasně jsem pokýval, že ano, opravdu to vypadalo, že se vydáváme stejným směrem - to i potvrdil, když pronesl, že míří k Životovi. Při zmínce onoho jména jsem rázně přikývl hlavou, aby bylo jasné, že přesně tam mám namířeno i já. Tak to vypadalo, že se k jihu vážně nebudu muset vydávat úplně sám! Spokojeně jsem zamrskal ocasem a usmál se na černobílého vlka. Potom mířil domů, do smečky, kterou jsem nikdy nenavštívil. Taky jsem měl v plánu se vydat do Borůvky, až poprosím Života o pár věcí. Doufal jsem, že mi bůh pomůže...
Šel jsem podél řeky a moc nespěchal. Z toho dobrodružství jsem byl docela unavený. Už to nebylo jako dřív, kdy jsem se vydržel namáhat třeba kolik dní za sebou, když jsem musel. Cítil jsem se... starý. Což asi bylo způsobené tím, že jsem starý byl. S trochou štěstí se však právě toto povede napravit. Rozhlížel jsem se kolem, po jarních květech, hmyzu, který začínal poletovat, užíval jsem si sluníčko v kožichu, i když moc nehřálo. Občas jsem koukl i na Stara, ale samozřejmě jsem nemluvil. Ani mi nedošlo, že mu to může připadat divné.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Všem se nám podařilo uniknout rozmačkání pod ledem. Naštěstí. Už tak té smrti bylo až až... Spokojeně jsem všechny přítomné přejížděl pohledem. Kaya na mou myšlenku nijak nereagovala, ale do hlavy jí jistě doputovala. Viděl jsem, jak pozvedla hrdě bradu. Přikyvoval jsem Starovi, že v pořádku jsem a ten pocit že jsem taky cítil. Bylo to zvláštní, ale cítil jsem se nepochybně silnější.
Vysvětlení, co po nás chtěla socha, jsem nechal na Cyrilovi. Pro něj to přece jenom bylo úplně snadné. No, a potom se naše cesty začaly rozdělovat. Zamával jsem tlapou Lilac a její strace, kývl jsem na rozloučenou Cyrilovi, který chtěl přečkat noc u řeky a pak jsem se otočil na Kayu, která se ptala, jestli mířím domů s ní. Samozřejmě to bylo velice lákavé. Ovšem... bylo tu pořád něco, co jsem si chtěl zařídit. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Brzo," poslal jsem jí ještě jednu jednoduchou myšlenku a bodl jsem tlapou směrem přibližně k jihu, kam jsem věděl, že se musím vydat. Potom jsem pokývl na rozloučenou i jí a otočil se tázavě na Stara, jestli se třeba vydá stejným směrem nebo jestli se taky rozloučíme. Věděl jsem, že cestou určitě budu mít o čem přemýšlet, i kdybych šel sám.

//Tenebrae přes Kiërb

Pomyslel jsem si, že jsem velkého Fluffa svou odpovědí nejspíš urazil, protože už nic neříkal. Avšak něco se přece jen stalo. Tělem se mi rozlil poměrně příjemný pocit nově nabyté síly. Ne, že bych měl moc času si ho užívat, protože se vzápětí země roztřásla přímo pod našimi tlapkami. Cyril do mě dloubnul, ale nebylo mě třeba pobízet. Rozběhl jsem se, jednou podklouzl na ledové podlaze, než se mi do ní povedlo zarýt drápy a už jsem se hnal za Kayou a hnědým vlkem k východu. Za námi se jeskyně bortila, všechna ta krása nejspíš zůstane navěky pohřbená tady pod zemí. V tu chvíli jsem na to ale vpravdě nemyslel, jen jsem se hnal, jak jen jsem dokázal, abych už byl venku.
Procpal jsem se puklinou opět trochu s obtížemi, ale dostal jsem se ven. Kecl jsem si na zadek do sněhu a zpitoměle zíral kolem sebe. Snad se ven dostali všichni! Nechtěl jsem, aby ještě někdo zůstal pohřbený. Otočil jsem se na Kayu, u které bylo těžko poznat, co si vlastně opravdu myslí. Pokrčil jsem mírně rameny. Byl to přece hlavně její objev, došlo mi. Kdyby si nevšimla té puklinky, kdoví, kam bychom se dostali a jestli bychom pod zemí nezahynuli. "Tvůj objev," shrnul jsem to do dvou slov jako nějaký pravlk, ale byl jsem z toho všeho dost hotový a nechtěl jsem plýtvat dalšími silami na posílání složitých myšlenkových vzkazů. To bude Omórika koukat, až jí budu vyprávět o svém dobrodružství. Měl bych asi vyrazit, i když jsem před návratem domů musel zařídit ještě něco. Ještě jsem ale chvíli poseděl, abych si odpočinul a taky abychom měli šanci se všichni rozloučit. Konec konců jsme spolu prožili pěkné dobrodružství.

Březen 10/10, Wizku

Koukali jsme na malého mě oba se zájmem. Byl jsem vážně k sežrání, napadlo mě, i když kdoví, jak přesný obraz to vlastně byl? Ostatně sám sebe jsem jako vlče asi nikdy kloudně neviděl. V horách zrovna nebylo moc vodních ploch, ve kterých bych se mohl vzhlížet, a když se nějaká kaluž našla, spíš jsem se v ní plácal, než abych ji používal jako zrcadlo. Možná to byla spíše moje představa. Ale stejně byla roztomilá, alespoň než se rozplynula do nicoty.
Přikývl jsem Wizku tentokrát už docela sebejistě že ano, dělám to já. Cítil jsem to, takový ten typický malý úbytek energie, který se s použitím magie pojil. Jenže co to bylo? Halucinace? Vzpomínka? Nějaký přelud? Pokrčil jsem rameny, vážně jsem neměl nejmenší tušení. Nejspíš to stálo za další experimenty, ale musel jsem být opatrný. Nechtěl jsem sebou praštit z přehnaného používání magií, ale protože jsem se zatím necítil nijak na pokraji sil, rozhodl jsem se pro další pokus.
Tentokrát mě napadlo něco jiného. Nakrčil jsem čelo a soustředil se. Ve vzduchu mezi námi se objevil pstruh jako živý - až na to, že se vznášel a plaval nad zemí. Obeplul (nebo obletěl?) jedno kolečko a zmizel. Hm. Létajícího pstruha jsem určitě nikdy neviděl, ale uměl jsem si ho představit. Vzpomínky to tedy asi nebyly? Pořád jsem z toho nebyl dvakrát moudrý, ale asi jsem už trošku chápal, co ta magie tedy dělá. Mohl jsem vyvolat obraz nejspíš čehokoliv, co mě napadlo. Odkdy? A proč?

Březen 9/10, Wizku

Úplně jsme se do vysvětlování zapletli, ale naštěstí se tomu Wizku nakonec jen zasmála. Taky jsem se usmál a napodobil její pokrčení rameny, ovšem pořád jsem přemýšlel, jak ten zmatek napravit - a možná právě z toho vzešlo to, co se stalo vzápětí. Zjevení mého malého dvojníka mnou pořádně otřáslo. Jak to bylo možné? Vyjeveně jsem hleděl na vlčici, která se sice taky tvářila překvapeně, ale určitě nebyla tak šokovaná, jako já. Pomalu jsem pokýval hlavou. Určitě to byla nějaká magie. Ale... moje? Vždyť já nic takového taky neumím, pomyslel jsem si a pro změnu hlavou pomalu zavrtěl. Nemohla být moje. Určitě nemohla být moje. Nebo... nebo snad ano?
Zahleděl jsem se opět do trávy a zkusil se soustředit, jako když jsem ovládal vodu nebo se snažil někomu vecpat do hlavy svoje myšlenky. Mé vlčecí já se vrátilo, tentokrát vypadalo mnohem méně odrbaně. Sedělo na trávě a rozhlíželo se kolem velikýma očima. Tentokrát jsem jasně cítil, že jsem to udělal já. Natáhl jsem k malému baculatému vlčeti tlapku, ale ta mi jím jen projela. Byl to jen obraz. Možná vzpomínka. Povedlo se mi přimět vlče, aby udělalo pár kroků směrem k Wizku, než zablikalo a zmizelo. Podíval jsem se na vlčici a nemohl udělat nic jiného, než opět pokrčit rameny. Byl jsem z toho prostě jelen. Co tohle mohlo být za magii?

Zkoumal jsem sochu vlka-siláka, když se ke mně připojil Cyril. Zaslechl jsem, co si to mumlá pod vousy a koukl jsem na něj poněkud schlíple. Upřímně jsem doufal, že ani jeden z nás tu neumře. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, tak jsem se vrátil ke zkoumání zvláštních znaků pod sochou. Cyril je oznažil za čmáranice, ale jistě musely mít nějaký význam? Přece tu nebyly jen tak pro legraci. Jenže jaký měly smysl? Žádný jsem v nich neviděl.
Když se mi v hlavě ozval hlas, lehce jsem nadskočil. Už jsem asi věděl, jak se cítí vlci, kterým mluvím přímo do hlavy. Byl to dost podivný pocit. Hlas nám ale sdělil, o co tu jde. Tohle místo bylo nejspíš nějakou hrobkou velkých vlčích hrdinů. Fluff, velký vlčí válečník, koukal jsem nadšeně na ledovou sochu a přemýšlel o tom, jaký hrdinský čin bych jí přednesl. Jenže jsem narážel trochu na problém. Nebyl jsem zrovna velký válečník, ani hrdina, byl jsem prostě jen vlk. Co nejstatečnějšího jsem kdy provedl? Možná když jsem zachránil Eiru před šakalem, nebo když jsem se vrhl za Alfredem do mořských vln? Měl jsem ovšem pocit, že to nebylo ani tak moc odvážné - o těchto věcech jsem nepřemýšlel, ani jsem neměl čas se bát, prostě jsem je udělal.
Zhluboka jsem se nadechl a sklonil hlavu před pomníkem velkého vlka. Doufal jsem, že síla, která mi mluvila do hlavy, také uslyší moje myšlenky. "Nevykonal jsem v životě žádné veliké hrdinské činy. Nejsem hrdina, jen obyčejný vlk. Ale snad jsem i přesto projevil odvahu, když jsem se vždy snažil pomáhat těm, co to potřebují. Udělat to, co je správné. I když jsem kvůli tomu někdy za blázna," vzpomněl jsem si na situaci, která se neudála zase tak dávno, kdy jsem ve snaze zachytit mladou vlčici málem spadl po hlavě do díry sám. Netušil jsem, jestli jsem byl dost odvážný pro velkého Fluffa - to nejspíš brzy zjistím. Váhavě jsem vzhlédl k lesklé soše.

C. Vlk se sílou

Cyril se ze tmy nakonec vynořil. Oddechl jsem si a zamával mírně ocasem, vážně jsem nechtěl, abychom přišli o další členy výpravy. Umírání už bylo až dost... A byl mu už skutečně konec? Která z chodeb byla ta nejbezpečnější? Ještě, že jsme měli Kayu a její bystrý zrak, díky kterému zjistila, že se ve stěně nachází ještě jedna puklinka. Koukal jsem jí přes rameno a brzy už jsme tam načuhovali všichni. Otočil jsem se k Lilac a mírně pokrčil rameny. "Aspoň tam nejsou bodáky," sdělil jsem jí, protože ty mě pořád děsily ze všeho nejvíce a v chodbičce, kam zmizela Kaya, jsem žádné neviděl. Jakmile bylo jasné, že to není jen prasklina ve stěně, ale že opravdu vede někam dál, zamířil jsem dovnitř. Protáhnout se tam nebylo pro někoho s mou tělesnou stavbou úplně snadné, ale ne nemožné. Naštěstí jsem tam nezůstal trčet jako huňatá zátka, bránící cestě dovnitř i ven.
Octli jsme se v obrovské síni. Překvapeně jsem zalapal po dechu. Bylo to tu krásné! Přejížděl jsem pohledem po ledových stěnách, stropě, podlaze. A samozřejmě po třech sochách, které přitahovaly pozornost. Zvědavě jsem se k nim vydal, abych si je lépe prohlédl, i když jsem si pořád držel odstup. Pro jistotu.
První vypadala jako někdo, kdo našel velký poklad, protože se kolem něj povalovaly drahokamy, perličky, křišťály a kdoví, co ještě. Samozřejmě všechno z ledu. Zato druhé soše jsem příliš nerozuměl. Co to tomu vlkovi kroužilo kolem hlavy? Měly to být sněhové koule, nějaký obří hmyz, nebo něco abstraktnějšího? Myšlenky? Sny? Pokrčil jsem nad tím rameny a přesunul se k poslední, která byla aspoň pro mě nejsrozumitelnější. Znázorňovala prostě vlka siláka s mohutnými svaly. U té jsem se zastavil. Co asi sochy znamenaly? Mohly nám nabídnout bohatství a sílu? Nebo v tom bylo nějaké nebezpečí? Rozhlédl jsem se po ostatních, pak jsem přimhouřil oči a studoval divné znaky na soše siláka, jako bych jim snad rozuměl.

Březen 8/10 // Wizku

Měl jsem se omezit jenom na kývání hlavou. To jsem to tou svou snahou o rozvíjení konverzace zase vymňoukl! Akorát se mi povedlo Wizku pořádně zmást. Přikývl jsem, že ano, od vlčete, jenže... zároveň to bylo i od narození? Samozřejmě, že těsně po narození jsou němá všechna vlčata, ale většině to nezůstane. Nevěděl jsem, jestli na to zakroutit hlavou nebo přikývnout. Uhm, podrbal jsem se zadní tlapou za uchem a přemýšlel, jak z toho vybruslit, jak to zase celé napravit, aby mě Wizku chápala. Netoužil jsem po bolesti hlavy spojené s posíláním myšlenek, musel jsem na to jít postaru.
Nestačil jsem ale začít gestikulovat tlapami, protože z toho mého zamyšlení se přece jen něco stalo. Před námi v trávě se najednou objevilo vlče. Byl jsem to já, akorát že docela mrňavý, i když zlatá očka už jsem měl otevřená. Obraz vlčete byl trochu nestálý, několikrát zablikal a zmizel. Brada mi poklesla div ne ke kolenům. Vykulené oči jako dva talíře jsem zvedl k vlčici a zuřivě ukazoval tlapou na místo, kde právě zmizel můj o mnoho zim mladší dvojník. Co to bylo? Co to propána bylo? Viděla to Wizku taky? Byl jsem z toho vyloženě paf.

D. Zjistím, co zjistili ostatní

Koukal jsem do chodeb jako husa do flašky, ale nespatřil jsem nic nového. Byly to stejné chodby jako na začátku. Žádné šipky, žádné nápovědy, která je asi nejlepší... Cyril dospěl k závěru velice rychle. Tiše jsem zakňučel ve snaze ho přivolat zpátky, ale on zmizel ve tmě. Zrovna tu chodbu bych si určitě nevybral. Neuměl jsem to tak dobře zformulovat, ale Kaya to řekla skvěle. Mohlo tam číhat cokoliv a nemuseli bychom to ani vidět, dokud nebude příliš pozdě.
Chodba s ledovými bodci se mi taky nelíbila. S mým hromotluckým tělem by bylo velmi těžké se tam proplést a nenabodnout se. Nejvíc se mi asi zamlouvala ta kluzká chodba. Mohli bychom si lehnout a prostě na druhou stranu doklouzat po břiše, napadlo mě. Kdybych se pořádně odpíchl, mohla to být i celkem zábavná klouzačka, i když tohle zrovna nebylo místo a čas pro legraci. Neznělo to ale ani moc nebezpečně. Už už jsem se chystal, že ostatním - buď pantomimicky, nebo skrze Lilac - začnu sdělovat svůj závěr, když se ozvala Kaya.
Došel jsem k ní a nakoukl jí přes rameno. Co tam viděla? Popravdě jsem ten vchod do další chodby uviděl, až když do něj vlezla. Byl úplně maskovaný. To vypadalo nadějně! Nakročil jsem za vlčicí, ale ještě jsem se ohlédl na ostatní, jestli náhodou taky jejich bystré zraky něco nevypátraly, co by nám mohlo pomoci ještě víc.