Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 1, Mitsu

Zase jsem se jednou bezcílně potuloval horami. Byl pěkný den, slunce svítilo, mírný vánek hnal po modré obloze stáda bílých beránků, ptáci zpívali. Taky bych si zpíval, kdybych mohl. Tady v horách nebylo žádné vedro, jako možná začínalo panovat jinde. Vítr tu byl chladnější, což mi bylo dost příjemné, přece jenom s tím hustým kožichem, jako jsem měl já, se vlk v teplejších obdobích roku může celkem natrápit. Ale teď mi bylo fajn. Tlapy mě dovedly až k horskému jezeru. Krásně se třpytilo a určitě bylo úplně ledové, ale stejně jsem se na něj toužebně zahleděl. Jak bych si rád zaplaval, povzdechl jsem si. Chytala mě ale úzkost z myšlenky, že bych měl ztratit pevné dno pod tlapkami. Nedokázal jsem se toho strachu zbavit. Už to nebylo tak zlé, zdálo se, že se to časem zlepšuje. Mohl jsem sedět na břehu a koukat na hladinu, aniž by mě jímal strach, nejspíš bych se mohl i trochu cachtat na mělčině, ale... vážně už si nikdy nebudu moc pořádně zaplavat? Vážně? Sklesle jsem zafuněl a tlapou začal na hladině kreslit kroužky a vlnovky.

Moje vlnění tlapou vzduchem bylo asi moc abstraktní, než aby ho vlčice pochopila. Dalo se to nejspíš čekat. Trochu jsem sklopil hlavu a omluvně se zakřenil. Už jsem si říkal, že se pokusím magii použít znovu, abych to usnadnil nám oběma, ale věděl jsem, že to bude nepříjemné a prostě se mi do toho úplně nechtělo. Věřil jsem, že tohle ještě zvládneme.
Bílá na mě upírala ta svá různobarevná očka, až se najednou zdálo, že jí v hlavě secvakla kolečka. Zněla snad trošku... zklamaně? Možná proto, že jsem nebyl ten břichomluvec, ať už to je cokoliv. Já jsem se ale rozzářil, jako kdyby neřekla "seš němý", ale třeba "seš nejlepší" nebo tak něco. S úsměvem na tlamě jsem pokýval hlavou a oháňka se mi opět rozkmitala, byl jsem rád, že tuhle záhadu rozlouskla a přišla na to. Jenže tu samozřejmě byla ta záležitost s mým jménem. Možná to ji tolik rozhodilo ze správného směru myšlenek. Na to jsem úplně přikývnout nemohl. Naklopil jsem hlavu mírně ke straně a tlapou se po chvíli váhání znovu dotkl svého čela. Bylo asi hloupé očekávat jiný výsledek, než předtím, ale popravdě mne nenapadal jiný způsob, jak vyjádřit, že to všechno vychází z mojí hlavy.
Vlčice, jejíž jméno jsem ještě nezjistil, se pak začala zajímat, jako se zajímala spousta vlků - začala ze sebe sypat otázky příliš rychle, ale sama od sebe se zarazila a opravila se. Pousmál jsem se tomu a zavrtěl hlavou. Nemluvil jsem nikdy. Navzdory veškerému přemlouvání ze strany mámy a prarodičů. Prostě to nešlo.

Byla to zapeklitá hádanka, jako tomu občas bývalo. Některým vlkům jako by to docvaklo hned, u jiných jsme se do toho zase úplně zamotali, k čemuž tohle setkání zatím směřovalo. Někdy prostě nebylo jen tak druhé totálně nezmást, když jste mohli komunikovat jen pomocí gest. Vlčice se trošku zamyšleně mračila, když se nejspíš snažila přijít na to, co kromě břichomluvce bych mohl být.
Jen, co řekla, že neumím mluvit, kývl jsem zvesela hlavou, připravený na to, že se konečně dopídíme správné odpovědi, ale ona pokračovala. Vyposlechl jsem si i zbytek její promluvy, ale to samozřejmě nesedělo. Já bych si s ní i chtěl povídat, jenže to nebylo tak snadné. Zakroutil jsem lehce hlavou, abych tuhle domněnku vůbec nepřiživoval. Netušil jsem, kdo jsou ti vlci, co s ní odmítají mluvit, ale já mezi ně nepatřil. Vždyť jsem se s ní mluvit snažil, jen jsem to musel dělat svým vlastním způsobem.
Vysypala na mě další tři otázky, ale přišlo mi, že hledá něco spíš v korunách stromů, než u mě, takže jsem jí odpovědět příliš nemohl. Až když shlédla opět ke mně a zajímala se o zdraví mého krku, s lehkým úsměvem jsem zavrtěl hlavou. Popravdě ani jedna z otázek, které na mě vybalila, neodpovídaly skutečnosti. Mluvit za mě mohla jedině magie, což už zažila, ale možná to nepoznala. Zamyslel jsem se. Jak vyjádřit tohle? Možná bych nějaký nápad měl. Zvedl jsem tlapu, položil si ji nejdřív na čelo a potom směrem k bílé vlčici tlapou vykreslil vlnovku, která měla s trochou fantazie naznačovat plynutí myšlenek ode mě k ní. No... možná s velkou dávkou fantazie. Ale třeba to zabere? Pořád jsem se lehce usmíval a vyčkával, co na to vlčice.

Vlčice můj myšlenkový vzkaz jistě dostala. Cukla hlavou, uchem, ale pak se zase rozlilo ticho, protože na to nic neodpověděla. Trpělivosti jsem měl naštěstí dost, ještě jsem nezažil, aby mi někdo mluvil v hlavě, ale určitě to musel být divný zážitek, který chvíli trvá zpracovat. Dál na mě mlčky zírala, když jsem se pantomimicky snažil vysvětlit situaci, zkoumavě mě pozorovala a potom z ní vypadlo něco, co jsem vážně nečekal a co jsem popravdě plně nepochopil.
Překvapeně jsem zamrkal. Břichomluvec? Co s tím mělo společného moje břicho? Koukl jsem mezi předníma nohama na svoje břicho, které nebylo zrovna nenápadné, ale jistojistě nemluvilo. Dokonce teď nevydávalo ani žádné jiné zvuky. Kdybych se dokázal tak zkroutit, snad bych k němu i přiložil ucho a poslouchal, ale protože jsem nebyl hadí vlk, jen jsem ho pár vteřin soustředěně pozoroval, než jsem došel k závěru, že na něm nic divného není a modré zraky opět zaparkoval na tváři vlčice. Musel jsem vypadat dokonale zmateně. Pomalu jsem zakroutil hlavou, naprázdno zaklapal tlamou a pro jistotu zakroutil hlavou ještě jednou. Němý, jsem němý, myslel jsem si, ale tentokrát jsem k ní tu myšlenku neposílal. Věděl jsem, že když to budu přehánět, rozbolí mě hlava a tohle určitě vysvětlit zvládnu, jako jsem to zvládal celé ty roky, než jsem k téhle magii přišel. Ale stejně jsem si to myslel - jako by to mohla slyšet i tak. Někteří vlci mohli. Třeba i ona?

Pořád vypadala tak nejistě, ale když se z lesa nikdo další nevynořoval, snad se už i trošku uklidňovala. Aspoň se posadila a nestála přede mnou napjatá jako srnka, co větří nebezpečí. Vážně jsem doufal, že jsem ji takhle nevylekal já - ale to by se snad tak nevyptávala, jestli jsem tu nikoho neviděl. Rád bych jí řekl, že může být v klidu, ovšem musel jsem se spokojit s neustávajícím mírným pocukáváním ocasem a výrazem, který snad působil přátelsky.
Menší vlčice moc nemluvila, takže se naše konverzace nekonverzace posunovala vpřed jenom pomaličku. Ne, že by mi to vadilo, ostatně jsem nikam nespěchal. Momentálně mě nezatěžovaly žádné palčivé povinnosti, kterým bych se musel hned teď věnovat. Jen doufám, že Adiram nezboří les, když jsem se mu přímo před očima vypařil, věnoval jsem letmou myšlenku svému kamarádovi, který musel asi dost koukat, ovšem taky už tu žil dost dlouho, aby měl šanci si na podobné události zvyknout.
Věřil jsem, že vlčici dokážu předat pomocí magie alespoň svoje jméno. Otevřel jsem tlamu, jako bych se chystal něco říct v naději, že třeba zamezím té obvyklé reakci - tedy že se vlk, kterému se najednou ozve hlas v hlavě, děsně lekne. "Erlend," poslal jsem k ní myšlenkově svoje jméno a přesně jak jsem čekal, nešlo to úplně snadno. Abych hned objasnil, proč to dělám takhle, předvedl jsem i své dobře nacvičené gesto, kterým jsem sděloval, že nemluvím. Tlapou jsem si ukázal na tlamu a zakroutil hlavou. A pak jsem jen čekal, jestli to vlčice pochopí.

Nevysoká vlčice přede mnou vypadala pořád jaksi vyplašeně. Jako bych na ni vybafl z křoví nebo něco podobného, což jsem pochopitelně neudělal, ani jsem se nepohnul ze svého místa. Dost možná to vůbec nemělo nic společného se mnou. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo tvářit se přátelsky (což mi šlo docela dobře) a neškodně (což už jde hůř, když máte tělesnou stavbu porovnatelnou s mamutem) a doufat, že to třeba vlčici pomůže nabrat zpátky trochu klidu.
Po chvilce promluvila, pronesla ke mně krátký pozdrav a přitom zvedla čenich, ne zrovna povýšeně, spíš aby mi koukala do obličeje. Trochu jsem vsedě sklonil hlavu, aby si ona tu svoji nevykloubila, a poslouchal její nejistou otázku. Zvláštní otázku. Zavrtěl jsem bez váhání hlavou, potom jsem se pro jistotu znovu narovnal a pomalu se rozhlédl po celém okolí. Nic. Nikde nikdo. Jenom my dva a možná nějací opeřenci ve větvích třešní. Zavětřil jsem, ale cizí pachy jsem také necítil. Vrátil jsem se pohledem k vlčici, opětovně snížil krk a zakroutil ještě jednou hlavou. Vážně nikde nikdo. Začínal jsem se tvářit trochu starostlivě. Schovávala se snad před někým? Proto vypadala tak vyjeveně? Napadlo mě, že bych se mohl zkusit zeptat, ale tušil jsem, že s vlčicí, kterou vůbec neznám, nebude moje magie fungovat úplně ideálně a jak takovou otázku smrsknout do dvou tří slov, aby to zároveň nevyznělo špatně, to mě v tu chvíli nějak nenapadalo.

Okukoval jsem svůj nový kožíšek, který se tedy Životovi vážně vydařil. Ovšem jak prvotní nával nadšení opadl, začalo mi víc vrtat hlavou, proč že jsem vlastně tady. Třešňový hájek byl krásně rozkvetlý a dýchala z něj poklidná atmosféra spolu s příjemnou vůní, v tomhle směru jsem si neměl na co stěžovat, ale většinou, když se něco takového stalo, bylo za tím něco víc. Posadil jsem se a začal se rozhlížet, jestli se náhodou nestanou nějaké další zvláštní věci, avšak večerní klid zůstával nerušený. Tedy, dokud se mezi zkroucenými kmeny stromů nevynořila vlčice.
Nejdřív se mě asi lekla, což se asi nebylo co divit. Jak často narazíte na modrého troubu, co mezi růžovými květy doslova září? Krom toho jsem byl oproti ní docela obří. Úlek ale rychle vystřídal udivený výraz v očkách, která měla vlčice každé jiné - taková jsem ještě nikdy neviděl. Jen, co jsem se sám vzpamatoval z toho, že už tu nejsem sám, roztáhl jsem tlamu do přátelského úsměvu a zamával ocasem na znamení míru, že tu nečekám, abych mohl nějakou kolemjdoucí vlčici schramstnout k svačině. Mírnou úklonkou hlavy jsem ji pozdravil a čekal, jestli ona něco řekne, protože zatím z ní nevyšla ani hláska.

//teleport z Borůvky

Poslouchal jsem, co mi Adiram vykládá o Kaye, přičemž jsem se musel trochu pousmát. Kaya uměla být svá, ale já ji měl celkem rád. Vyslechl jsem si i zbytek jeho monologu a začínal jsem si v hlavě formovat odpověď, když se mi trochu zamotala a...
A já byl náhle někde docela jinde. Zamrkal jsem. Ještě před chvílí jsem ležel v borůvčí, nyní se však všude kolem tetelily kvetoucí třešně. Po zemi se povalovaly jejich bílé a růžové okvětní lístky, ale velká většina se jich ještě držela na stromech. Pomalu jsem zamrkal, protřel si oči, avšak nic se nezměnilo. Adiram byl pryč, Borůvkový les také... Ne, to spíš já jsem ten, kdo je odtamtud pryč, uvědomil jsem si a protáhl si tlapy. Nebylo to poprvé, co se mi něco takového stalo. Otázkou bylo, co jsem od toho měl očekávat? Zvolna jsem se posadil a rozhlédl se kolem.
Právě tehdy jsem si toho všiml, pohledem z koutku oka jsem zavadil o svůj kožich a uvědomil si, že mi na bocích září jasně tyrkysová barva, která tam předtím vůbec nebývala. Měl jsem ji dokonce i na ocase! To je ta polární záře, co mi slíbil Život! zaradoval jsem se a důkladně jsem se prohlížel, jak jen mi to šlo, i když jsem se u toho musel kroutit jako preclík. Nikdy jsem nebyl zrovna narcis, ale teď jsem se na svůj nový kožich nemohl vynadívat. Že by i v tom náhlém přenesení měl tlapky Život? Či to byla jen náhoda?

Adiram se nejdřív zamračil, až jsem se lekl, co jsem plácnul za hloupost. Někdy bylo rozhodně jednodušší nemoct nic říkat. Vlk však plynule pokračoval od krčení čenichu rovnou ke kýchání a tak jsem nakonec ani nevěděl, jestli se jeho výrok "je to pravda" vztahuje k tomu, co jsem mu povídal, nebo jen k tomu kýchanci. Trochu jsem si pro sebe povzdechl.
Hnědý vlk na mou otázku odpovídal vážně rozsáhle. Poslouchal jsem a pomalu jsem přitom sklápěl uši, jak se mi do nich řinuly další a další důvody, proč se tu Adiram cítil nešťastný. Jen jsem se lehce pozastavil nad informací, že Jinks je alfa - to jsem doteď nevěděl, ale pochopitelně to dávalo smysl, když jsou s tetičkou partneři. Jinak jsem ale jen trpělivě naslouchal všem těm trápením, se kterými jsem popravdě nejspíš ani neměl jak Adiramovi pomoci. Bylo to vážně tak? Nechtělo se mi věřit tomu, že by ho Baghý, Jinks i Omórika vážně nesnášeli a snažili se ho snad odtud nějak vyštípat... Nebylo to nemožné, ale připustit jsem si to nechtěl.
"To mě mrzí," střihl jsem zplihlýma ušima a myslel to z hloubi duše upřímně. Byl jsem z toho smutný. Vždycky jsem byl raději, když spolu všichni dokázali vycházet. Chvíli jsem se odmlčel a přemýšlel. Možná to byla taky jedna z těch chvil, kdy by bylo lepší prostě mlčet? "Nevím, co se děje s ostatními, ale mě bys chyběl, kdybys odešel," vyslal jsem po chvilce k Adiramovi myšlenku, která byla stejně upřímná, jako ta předchozí. Těžko jsem mohl nějak napravovat cokoliv, co se mohlo pošramotit mezi ním a vlky z mojí rodiny, ale aspoň o tomhle jsem ho mohl ujistit. Já jsem ho tu chtěl.

Se spánkem já jsem problém nikdy neměl, dokázal bych chrápat kdekoliv a kdykoliv. Rozhodně to byla jedna z mých oblíbených činností. Navíc se mi poslední dobou zrovna moc kvalitního spánku nedostalo, takže dalším šlofíkem jsem vážně nepohrdl. Ovšem doprostřed mého snu náhle pronikl zvuk sladkého zpěvu - něco o vlaštovičce, co podělala sedm polí? Rozlepil jsem oči právě ve chvíli, kdy mi Adiramova písnička vyčítala, že se nestydím tady takhle válet. Zamrkal jsem, olízl si čenich a překulil se ze své krkolomné pozice na břicho, aby hnědý vlk nadále nebyl vzhůru nohama. A já vlastně taky ne. Ocasem jsem zase trochu pocuchal borůvčí kolem a trochu jsem se pousmál, doufal jsem, že už Adirama přešla ta jeho nálada. Moje vlastní byla teď už taky v nejlepším pořádku - podrážděný nebo snad úplně naštvaný jsem nikdy nevydržel dlouho.
Možná to ale Adirama nepřešlo, nebo na něj vlezla nějaká jiná divná nálada, protože sotva jsem se stačil probrat, už na mě hodil docela zvláštní otázku. Trochu jsem vleže zvedl hlavu a naklopil ji do strany. Nakonec, byla to tak zvláštní otázka? Asi by nás dva na přátele tipl málokdo. Byli jsme úplně jiní, a v tom to možná bylo. "No, nikdy jsem se s tebou nenudil. Měl jsi mi vždycky co říct, i když jsem ti nemohl odpovědět, a měl jsi dost trpělivosti, aby ses se mnou snažil bavit. Taky jsi mi mockrát pomohl." Pomalu jsem pokrčil rameny. "Jsi prostě můj kamarád. Je na tom něco divného?" vyslal jsem otázku snad i trochu nervózně, proč že se vlastně Adiram takhle vyptává.

Stáhl jsem trochu uši, když se Adiram začal chytat za čelo a div, že se divadelně neválel po zemi. Přestávalo mi to být příjemné. "Nejsem mnich," porušil jsem svoje myšlenkové mlčení, když už jsem to nemohl vydržet. "A vážím si tvojí snahy, ale u mě to takhle nejde. Nemůžu si prostě... vyhlídnout vlčici a jít na věc." Pokrčil jsem rameny. Neočekával jsem, že to Adiram tentokrát pochopí o nic víc, než to pochopil doteď. Přál jsem si ale, aby to konečně nechal plavat.
Hnědý vlk byl vážně v náladě, že jsem měl sto chutí se sbalit a jít se válet někam jinam. Překvapeně jsem na něj vykulil oči, když začal zcela vážně mluvit o tom, jak by Rice zmaloval zadek, kdyby mu teď přišla pod tlapu. Jestli to nebude ten důvod, proč na tebe byla tak nasupená, blesklo mi hlavou, ale na poslední chvíli jsem si tu myšlenku nechal raději pro sebe. Uchýlil jsem se raději ke starému dobrému mlčení a byl jsem i rád, když se Adiram rozhodl, že se trochu prospí. Třeba ho to po pořádném šlofíku přejde. Pokýval jsem hlavou, ať si klidně poslouží, sám jsem se překulil na záda a chvíli koukal na nebe skrze větve stromů, než mě také přemohl spánek.

Adiram dál mluvil o té Manon z jihu a mé další myšlenky na toto téma zůstaly jen v mojí hlavě. Mohl jsem se vymlouvat, že se snažím magii šetřit, neboť nevím, jak dlouho vlastně vydrží - což byla pravda, trošku už jsem to začínal pociťovat - ale pravda byla hlavně ta, že jsem se s Adiramem nechtěl hádat. Obzvlášť ne na tohle téma. Nevěděl jsem, jestli mě vážně nechápe, nechce chápat nebo si ani neumí představit, že by na tom některý vlk mohl být tak, jako já. Nemohl bych si s nějakou vlčicí jen tak... užít a pak už ji nikdy nevidět. Sklopil jsem zrak, jako bych se najednou trochu styděl. Vlastně trochu i ano. Málokdy jsem myslel na... to. Musel bych ji nejdřív znát, mít ji rád. A i tak... Věděl jsem, že bych těžko někdy byl první, kdo s tím přijde. Možná, kdyby to ta hypotetická vlčice, kterou bych měl rád, chtěla, ale jinak? Těžko. Dál jsem si prohlížel své tlapy, přemýšlel, jak bych tohle měl Adiramovi vysvětlit, ale netušil jsem. A co by si vůbec myslel? Že je se mnou něco špatně? Že nejsem pořádný vlk? Nechal jsem si to pro sebe. Radši.
Adiram věřil, že ho Rika nemá v lásce. Posledně na něj byla vážně hodně nasupená, že ji přinutil zůstat na území nebo co vlastně, ale doufal jsem, že to opravdu není tak, že ho nemá ráda. "Jenom dospívá," povzdechl jsem si, když jsem k němu tu myšlenku vysílal, a trochu jsem se pousmál. "Chce mít volnost. Prostě s ní mlátí puberta," pokrčil jsem rameny. Tím jsme si prošli všichni, ne? Jen jsem pokýval hlavou a trochu rozšířil úsměv na své tlamě, když to hnědý vlk chtěl s Rikou nakonec všechno napravit. Věřil jsem, že se to povede.
I když los mého kamaráda nezaválcoval do země, že by mu nějak přidal, to se taky říct zrovna nedalo. Musel být pěkně pomlácený, což jeho slova i potvrzovala. Věnoval jsem mu další soucitný pohled a z náhlého popudu jsem se v borůvčí překulil na záda. Právě včas, abych ještě mohl na obloze sledovat poslední záblesky hvězd, zatímco noc bledla a stávala se novým ránem.

Adiram mluvil a mluvil, opět zcela nadšený vyhlídkou toho, že by mi mohl najít nejen jednu vlčici, ale rovnou dvě nebo víc, což přimělo úsměv na mé tváři poněkud vyblednout. Svěsil jsem uši. Jedna vlčice by mi jistě bohatě stačila. Víc, než bohatě. Krom toho se mi nezamlouval další výlet na jih, kam jsme už společně jednou šli a dopadlo to dosti neslavně, jak jsem si vzpomínal. No a pak tu byla ještě jedna věc. "Hloupoučká? Ale není to trochu..." Nevěděl jsem, co přesně za slovo použít. Jen jsem z toho měl takový ne moc hezký pocit. "Přijde mi to jako bychom na ni chystali nějakou... past, do které ji chceme lapit," zformuloval jsem své myšlenky po odmlce.
Že se Omórika ztratila mě sice vylekalo, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak vážné to určitě nebylo. "Rika. Tak si říkám, že pak třeba utekla," objasnil jsem mu svůj myšlenkový pochod. Dovedl jsem si to představit. Rika se vydrápe z řeky, nikde kolem Adirama nevidí, pádí za dobrodružstvím, které si tolik přála. Jistě není třeba hned myslet na nejhorší.
To, že Adiram přežil útok losa, pro mě bylo záhadou. A že se mu ho podařilo okouzlit zpěvem, to bylo ještě záhadnější. Povytáhl jsem pomyslné obočí. Střílel si ze mě, nebo to myslel vážně? Ani jsem nevěděl, co na to říct - musel mít prostě neskutečné štěstí, že se los nechal uchlácholit, aby ho nechal naživu. I když asi ne až tak velké štěstí, nakrčil jsem čelo, když se Adiram rozkašlal, a věnoval jsem mu ustaraný pohled. "V pohodě?"

Adiramovo nadšení dělalo radost i mě. Přestal jsem se i trochu strachovat o jeho zdraví - trochu. Bylo vidět, že mu někdo nebo něco pěkně nabilo, ale asi to nebylo příliš vážné, když zvládl takhle jásat a poskakovat. Také jsem se radoval, že si s ním konečně můžu popovídat trochu lépe. Dosud byly naše hovory trochu jednostranné. Ne, že by mi to vadilo, Adiram toho namluvil docela hodně, takže trapné ticho příliš nehrozilo.
Vyložil jsem mu zkrácenou verzi toho, co jsem zažil, ale bylo jasné, že můj kamarád už zase myslí na to, na co myslel neustále. Tedy vlčice. Nedalo se říct, že by mě to překvapovalo, ale trošku jsem si povzdechl a lehce svěsil uši. "Uklidní tě, když ti řeknu, že nemám pocit, jako bych nějak trpěl?" poslal jsem svému kamarádovi myšlenku, kterou se mi dosud patrně nepodařilo mimoslovní komunikací předat. Věděl jsem, že o to Adiram pořád usiluje, ale vždycky jsem měl pocit, že to trápí jeho mnohem víc, než mě. "Jestli to chceš, pak to můžeme zkusit," uvolil jsem se, ale hned jsem se nikam nehrnul. Pro tuto věc mi prostě scházel Adiramův zápal.
Ani hnědý vlk teď nikam neběžel, protože mu nebylo hej. Aby taky ano, když ho asi strhla řeka a pak ho převálcoval... los? Vytřeštil jsem oči. Teď toho na mě tedy nasypal docela dost. Omórika byla pryč, na Adiramovi se vyřádil obrovský kopytník a on to přežil, aby o tom mohl vyprávět? Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a měl jsem chvíli problém si porovnat myšlenky, abych mohl Adiramovi něco odpovědět a nezahltit ho podobnou smrští, jako on mě. Nechtěl jsem všechnu magii vyplýtvat najednou a tak jsem na chvíli prostě jen němě zíral. A bylo to asi dobře, protože právě ten čas jsem potřeboval na to, aby mi došlo, kde asi Omórika je. "Ah, víš co? Baghý má asi pravdu. Rika chtěla zažít dobrodružství," objasnil jsem Adiramovi. "A... no... byla na tebe naštvaná," dodal jsem kapku neochotně se schlíplýma ušima, ale to s tím určitě souviselo. V duchu jsem si dokázal živě představit, jak vyleze z řeky a hned to vezme jako šanci, aby prchla Adiramovi a zažila tu svobodu, kterou tolik chtěla. Tak se to muselo stát, ne? Určitě jí nic nemohlo být... Určitě ne. "A ten los? Jak jsi přežil?" nechápal jsem pořád. Z losů jsem měl vážně velký respekt. Čekal jsem, že když nějaký začne vlka masakrovat, jen tak se nezastaví.

Sice jsem nespal, ale Adirama jsem neopravoval, protože to konec konců bylo dost blízko pravdě. Byl jsem rád, že ho vidím a on mi řekl to samé, což si vysloužilo jen další spokojené zamávání ocasem. Jenže když jsem si tak vlka blíže prohlížel, všímal jsem si věcí, které nevypadaly tak úplně v pohodě - a tak jsem se rozhodl na něj vyzkoušet svou magii.
Většina vlků, kterým jsem to udělal, se párkrát rozhlédli zmateně kolem a potom to vzali docela v klidu. Ne tak Adiram. Vyletěl na nohy a zdálo se, že nemůže uvěřit tomu, co se mu právě stalo. Nedůvěřivě se mě zeptal, jestli mluvím, a já opatrně zavrtěl havou. Nemluvil jsem, ne tak úplně... ale Adiram už dospěl ke svému závěru a vypadalo to, že samým nadšením vyletí z kůže. Přitiskl jsem uši k hlavě, abych je ochránil před největším náporem. Bardův hlas byl vskutku znělý, což ve chvíli, kdy se takhle rozrušil, sloužilo pomalu jako zbraň. Potěšeně jsem se však zubil, dál máchal ocasem a čekal, až se Adiram uklidní natolik, abych si mohl být jistý, že mnou vyslané myšlenky bude vnímat.
To se stalo, když bolestně syknul a praštil sebou zpátky na zem. Znovu jsem se zatvářil mírně ustaraně, co to s tím vlkem bylo? Jenže on jako by už zapomněl, že jsem se ho na něco ptal. "Můžu ti říct dost, ale asi ne úplně všechno. Stojí to nějaké úsilí," prozradil jsem mu nejprve, jak to s magií je a že s tím třeba budu muset za chvíli přestat. Zatím to ale šlo docela snadno, necítil jsem žádnou výraznou únavu. "Byl jsem na severu, na zvláštním dobrodružství. Našli jsme hrobku pod ledem," sdělil jsem mu velmi stručnou verzi událostí. "Pak jsem šel navštívit Života a teď jsem tady." Pobaveně jsem se zazubil jeho poslední otázce: "Tvoje hlava mi připadá v pohodě a korunka jako na míru."