Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vor se vzdaloval od břehu rychlostí, která mi přišla závratná. Za chvíli jsem musel být od břehu nejmíň dvacet metrů, pode mnou se otvírala nedozírná hlubina a vlny hrozily, že za chvíli můj vor převrhnou a stáhnou mě dolů, do tmavých vod oceánu...! Je to jezero, ne oceán, připomněl jsem si, ale příliš to nepomáhalo. A voda je mělká a břeh je přímo támhle... Hulákání Lilac ke mně doléhalo jen okrajově. Jak se teď dostanu zpátky? úpěl jsem v duchu, pevně se držel voru a vtom... vtom mi to došlo. Jakto, že jsem byl tak hloupý? Přece dokážu ovládat vodu! Mohl jsem se jí bát, ale poslouchat by mě stejně, jako dřív. Zasoustředil jsem se a po jezeře se rozběhly vlny, které mou bárku postrkovaly zpátky ke břehu. V samém rozrušení jsem to trochu přehnal, protože i tahle magie se jevila mnohem silnější, než předtím, takže se loď ke břehu rozjela docela závratnou rychlostí. A to od něj zase tak daleko vážně nebyla. Bylo tedy okamžitě jasné, že ztroskotáme. Když jsem to viděl, konečně jsem se odhodlal k pohybu. Vyskočil jsem z voru přímo na břeh chvíli předtím, než ubohá loďka najela na mělčinu a velice nevzrušujícím způsobem se rozpadla na jednotlivé klacky. Otřepal jsem se od hlavy po ocas, abych ze sebe setřásl ten hrozný pocit, a věnoval Lilac skleslý úsměv. To se zrovna moc nepovedlo. A z loďky zbyly smutné trosky, takže si ji vlčice ani nemohla vyzkoušet. Aspoň, že se mi nepovedlo utopit. Při pohledu na teď už opět klidnou hladinu jezera jsem se trochu styděl, že jsem tak vyšiloval. Jenže na voru všechno vypadalo docela jinak!

Ryby požíraly všechno, co jsme jim do vody naházeli. Popravdě toho zase tak moc nebylo, ale aspoň to měly bez práce. Kdyby mě nějaký obr z nebes začal zasypávat jídlem, taky bych si nestěžoval, že jsem toho dostal málo. Nenápadně jsem vzhlédl k nebi, jestli ke mně jako čistě náhodou nějaká flákota přece jen neletí, ale asi jsem měl smůlu.
Pokusil jsem se poté Lilac předat skrze myšlenkovou komunikaci své jméno a skutečně se mi to povedlo. Vlčice ho nadšeně vyjekla, až jsem se musel široce usmát a zvesela zamáchat oháňkou. Ano, fungovalo to! Až podezřele dobře. Ne, že bych si stěžoval, ale byla to trochu podivnost. Lilac však měla teorii, která dávala celkem smysl. Zamyšleně jsem nad tím pokýval hlavou, jako že je to možné. Nejspíš jsem prostě v té magii získával cvik. Třeba se o to přičinil i Život, když jsem ho navštívil, slíbil že mi s magií pomůže - jistý jsem si byl jen tím, že dílo Smrti to nebude. Proč by mi pomáhala ona? Prozatím jsem k Lilac další myšlenky nevysílal, chtěl jsem šetřit magické síly, kdybych měl něco podstatného, co potřebuju sdělit. Trochu moc jsem se možná zadumal a přestal k ní vlastně vysílat jakékoliv signály, na chvilku jsem se ztratil v myšlenkách a tlapy mi přitom jednaly jaksi o vlastní vůli.
Lilac si toho pochopitelně všimla a nazvala mou plácanici z vyplaveného dřeva vorem. Pohlédl jsem na ni možná trochu vyděšeně - byl to vor? Nechtěl jsem vor! Nebo chtěl...? Pokrčil jsem rameny, vlastně jsem nevěděl, co to stavím. Nebo že vůbec něco. Naslouchal jsem jejímu příběhu s neskrývaným zájmem. Znělo to jako velké dobrodružství, ovšem konec nebyl tak šťastný. Svěsil jsem uši, když Lilac zmínila, že ne všichni se vrátili a že i jí se stalo cosi strašného. Jenže ona o tom mluvila s úsměvem, ledabyle, jako by to všechno už dávno vzala voda. Opravdu to pro Lilac bylo tak snadné? Mně se stalo něco podobného, tehdy v oceánu, ale asi ani při nejlepší vůli bych nad tím nedokázal takhle mávnout tlapou. A i když jsem se vážně objevil jinde, puf, mělo to svoje následky. Třeba strach z vody. "Hlavně, že jsi zpět," vyslal jsem k Lilac co možná nejkratší myšlenku, protože jsem cítil, že když to budu přehánět, koleduju si o pořádný bolehlav. Chtěl jsem se ale k jejímu příběhu alespoň nějak vyjádřit.
Pak se má pozornost soustředila na vor. Tedy, byly to jen dva kusy dřeva u sebe, moc se tomu zatím nedalo říkat vor. Rozlehlé jezero mě děsilo. Třeba by to ale mohlo pomoct, vydat se na vodu na nějakém plavidle? Chtěl jsem ten strach překonat... třeba by to na voru bylo snazší. Proto jsem pomalu přikývl a váhavě se na Lilac pousmál, když mě přesvědčovala, že utopit mne nenechá. Bylo zřejmé, že si celou věcí nejsem moc jistý, ale míním to aspoň zkusit. Přitáhl jsem pár dalších mokrých klacků a větví a celé se to pokoušel nějak zaklínit do sebe, aby se loďka nerozpadla při prvním zásahu vlny. Stejně to plavidlo, které vzniklo, vypadalo chatrně až hrůza a bylo asi tak akorát velké, abych se na něj vlezl. Kdyby se chtěla Lilac projet taky, nejspíš bychom se museli vystřídat. Sobecky jsem se ale rozhodl ukrást si pro sebe první jízdu, dokud jsem měl alespoň nějaké odhodlání.
Postrčil jsem vratkou loďku po břehu, ohlédl jsem se přes rameno na Lilac a lehce zoufale se na ni usmál. Tohle je tak hrozně hloupý nápad, blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy jsem se odrazil, abych naskočil na vor a zároveň ho poslal na vodu. Loďka se rozhoupala, pár menších klacků odpadlo, ale vydržela a pozvolna odplouvala od břehu. Zoufale jsem zarýval drápy do mokrého dřeva a vyjeveně hleděl na Lilac, která byla možná dva metry daleko, ale mě to připadalo, jako bych na ni hleděl přes širé moře. Srdce se mi rozbušilo, žaludek jsem měl rázem zamotaný do uzlu a neodvažoval jsem ani přenést váhu, abych své plavidlo nepřevrhnul a nesvalil se do nedozírné hlubiny (tak přibližně dvaceti centimetrů). Proč jsem to udělal? pomyslel jsem si, zatímco břeh se dál vzdaloval vyloženě šnečí rychlostí, která si určitě nežádala tak přehnanou reakci.

//Medvědí jezírka přes Mahtaë sever

Lilac halekala na celé kolo svůj pirátský popěvek. Rád bych se k ní přidal, ale bohužel jsem ji za chůze nemohl doprovázet ani mlácením klacku do stromu nebo něčím podobným, tudíž se musela spokojit s mým neohrabaným tanečním číslem. Nebudeme si nic nalhávat, vypadal jsem přitom jako opilý medvěd, ale koho to zajímalo? Hlavně, že jsme se bavili! Po špatné náladě nezůstalo ani stopy, drobný deštík, který se snášel z nebe, spíše osvěžoval, než aby byl vlezlý a nepříjemný a na obloze díky němu zářila krásně barevná duha. Všechno bylo zkrátka super a parádní.
Ještě tak, kdyby se mi tolik nepříčil pohled na vodní hladinu velikého jezera. Ten výhled byl krásný, ale stahovalo se mi z něj hrdlo. Zmizí tyhle pocity vůbec někdy? Musím se uklidnit a trochu se sebrat, napomenul jsem se. Naštěstí tu se mnou byla Lilac, které se docela dobře dařilo přivádět mě na jiné myšlenky. Pohled na ryby pod hladinou mě spíš nutil slintat a myslet na večeři, než aby mě napadlo krmit je, ale byla to zajímavá myšlenka. Když se hezky vykrmí, budou pak ještě větší a chutnější... Pokrčil jsem tedy rameny: proč ne? Lilac se už pouštěla do lovení motýla. Také jsem se rozhlížel, co bych mohl rybám nabídnout. Kolem jezera kroužila spousta nohatých komárů a jiného létavého hmyzu. Kdybych se je snažil pochytat do tlamy, nejspíš bych je spolykal, takže jsem se začal kolem sebe rozmachovat tlapou jako větrný mlýn. Většinu hmyzu jsem beznadějně minul, ovšem pár nešťastníků se mi podařilo srazit na vodní hladinu.
Nějak jsem do toho zažral, vytrhla mne až Lilac s otázkou, kterou jsem moc nečekal, ale vlastně dávala smysl. Magie myšlenek toho mohla hodně usnadnit, jenže vštěpovat svoje myšlenky ostatním do hlavy bylo hrozně namáhavé. To mi docela vadilo. Nebylo příjemné trpět bolehlavem pokaždé, když jsem se pokoušel někomu něco říct. Pokýval jsem pomalu hlavou, ale přitom jsem přední tlapku podržel jen malý kousek nad zemí, abych naznačil trošku. Se jménem jsem jí však vyhovět dokázal. Usmál jsem se a pokýval hlavou, načež jsem k vlčici soustředně vyslal své jméno: "Erlend." Šlo to snadno, mnohem snáz, než obvykle. To mě trochu zarazilo. Ne, že bych nebyl rád, ale bylo mi to trochu podezřelé. Že by moje magie sílila? "Posílání myšlenek je většinou složité," poslal jsem Lilac zkusmo trochu delší vzkaz, jen abych si ověřil, že se nepletu. Někde v polovině věty jsem to už ucítil, to známé bodnutí za očima. Přesto jsem čekal, že to bude mnohem horší. Zvláštní, strkal jsem zamyšleně tlapou do velkého kusu vyplaveného dřeva, které se díky tomu kousek po kousku sunulu ke kusu druhému, jako bych se snad chystal postavit nějaký vor. Popravdě jsem ale o ničem podobném vůbec nepřemýšlel, dumal jsem nad tím, proč najednou moje magie funguje o tolik líp.

Sic to stálo určitou námahu, ale náramek se mohl vrátit k právoplatné majitelce, která na něj už čekala. Oháňka mi nadále vlála jako prapor (nebo vlajka na pirátské lodi?), když jsem sledoval, jak si Lilac náramek nasazuje na tlapku. Věděl jsem, že korunku si sám nenasadím, když jsem ji našel, musel mi s tím pomáhat Adiram, tudíž jsem se předem připravoval, že budu vlčici muset požádat o pomoc. Lilac ovšem byla o krok napřed. Zvedla korunku a už mi ji strkala na čelo. Jen jsem trochu sklopil hlavu a trpělivě čekal, až se jí podaří mi tam ozdobu naaranžovat. Podařilo se jí to celkem snadno. Rozhodně snáz, než kdybych se o to snažil já. Vděčně jsem jí pokývl hlavou. "Díky," pomyslel jsem si, ani mi nedošlo, že jsem k ní tu myšlenku vyslal a ona ji mohla zachytit. Nedoprovázela to taková únava, na jakou jsem byl zvyklý, tudíž jsem si zafungování magie vůbec nepovšimnul.
Lilac měla nejspíš plnou hlavu nápadů. Nevadilo mi nechat se odsunout do pozice následovníka a nechat vlčici, aby byla kapitánkou naší pirátské výpravy. Menší jezírka tady mi sice vyhovovala, stačila mi přímo bohatě, ale nechtěl jsem, aby mě tady Lilac nechala a zmizela hledat větší louži sama. Rozhodně jsem však zakroutil hlavou, když se ptala, jestli neplavu. Bohužel už to tak nejspíš mělo být. Dřív jsem měl vodu rád, ale teď se všechno změnilo... už jen při zaznění slova "oceán" se mi chtělo plakat nebo zvracet nebo možná obojí. Viditelně jsem se při tom otřásl, abych dal jasně najevo, že o plavání nemám nejmenší zájem a o moře už vůbec ne. Byl jsem však ujištěn, že plavat nebude třeba a tak jsem obavy pokud možno odstrčil do pozadí a rozběhl se za Lilac, která si prozpěvovala veselou písničku. To jsem já dost dobře dělat nemohl, ale zubil jsem se na celé kolo. Trochu mi to připomínalo dávno minulé dny s vlčaty v bývalé smečce. Eira si taky pořád něco prozpěvovala. Když už jsem nemohl přispět pěveckým talentem, alespoň jsem se taky za chůze vlnil a pohupoval sem tam. Můj rytmus byl úplně mimo a muselo to vypadat dost komicky, ale mně to bylo fuk. Bavil jsem se.

//VVJ přes Mahtaë

Sešli jsme se na určeném místě, poklady bezpečně schované v dírách pod zemí, kde čekaly na své snad úspěšné nalezení. Nikdy jsem nebyl zrovna parádník, ale na svou čelenku už jsem si docela zvykl a těžko by se mi s ní loučilo, kdyby měla zmizet navěky pohřbená ve vlhké hlíně na břehu jezera. Doufal jsem, že na to nedojde. Lilac ji určitě najde a já se pokusím to samé udělat s jejím náramkem. Nikdo o svou ozdobičku nebude muset přijít, pevně jsem tomu věřil. Radostně jsem přikývl na souhlas, že můžeme vyrazit, a už jsme mohli jít na to. Lilac se vypravila směrem, odkud jsem se prve vrátil, já se vydal přibližně na opačnou stranu, protože právě tam mne vedly její stopy. S čenichem u země jsem soustředěně postupoval a hledal ten správný směr. Jakožto lovec bych v tom snad měl být dobrý, ne? Párkrát jsem se i tak zamotal, ovšem nakonec mne čenich dovedl k místu, které bylo pořádně rozkopané.
To musí být ono! zaradoval jsem se a zabořil tlapy do měkké hlíny, kde nepochybně ještě před malou chvílí hloubily jámu o něco menší tlapky. Hrabal jsem a hrabal, jenže ouha, nezdálo se, že by se na tom místě něco skrývalo. Dohrabal jsem se pořádně hluboko a náramek stále nikde, ani stopa. Trochu jsem se nad tím zamračil, podrbal se roztržitě zadní tlapou za uchem a pořádně se rozhlédl. Záhada se stávala záhadnější. Zazdálo se mi totiž, že opodál vidím další místečko s porušenou hlínou. Že bych se napoprvé spletl? Vrhl jsem se tím směrem a už jsem hrabal, ale ani tentokrát jsem neměl štěstí. Díra byla snad dočista prázdná. Jestli tam nějaká díra vůbec kdy byla? Začínal jsem lehce pochybovat o svých smyslech. Nebo že by si ze mě Lilac vystřelila? Přimhouřenýma očima jsem skenoval okolí, jako by mi to snad mohlo pomoci vidět i ty nejmenší detaily. A hle. Další podezřelé místo. Tohle už stoprocentně jistojistě musí být ono. Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že tam kdosi hrabal! Udělal jsem to tedy také tak a tentokrát se na mě štěstí usmálo. Po chvíli jsem narazil na tvrdý předmět, který nebyl žádným kamenem, nýbrž náramkem mladší vlčice.
Triumfálně jsem jej vytáhl na světlo světa a vesele zamáchal ocasem. Se zašpiněným náramkem v tlamě jsem si to namířil k jezeru, chtěl jsem ho trochu omýt, než ho vrátím Lilac, ale stálo mě to opět dost přemáhání, než jsem se vůbec odhodlal vlézt na mělčinu. Přiměl jsem se k tomu však, nemohl jsem jí náramek dát zpět obalený hlínou až hrůza. Pak už jsem spěšně namířil na místo setkání. Lilac už tam musí čekat, trvalo mi to, pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Vlčice už tam stála i s mojí korunkou, která také vyhlížela zářivě, jako by nikdy ani nebyla zahrnutá hlínou. Přiklusal jsem k ní a radostně zašvihal oháňkou, než jsem jí náramek položil k tlapám jako hrdý lovec, co předvádí svou kořist.

Hned jsem se chytil nápadu Lilac, že bychom si měli užít nějaké pirátské dobrodružství. Poslední dobou bylo všechno jaksi podivné, trocha rozptýlení mohla být jedině k dobru. A zápal mladší vlčice pro celou věc mi připadal vyloženě nakažlivý. Jakmile jsme se tedy navzájem ujistili o tom, že do toho jdeme společně (včetně pořádného pirátského bručení), bylo na čase se do toho pustit. Ovšem... čím vůbec začneme? Stačil jsem se sotva rozhlédnout kolem a začít přemýšlet, když Lilac vyřkla svůj nápad. A že to byl dost dobrý nápad! To by mě samotného určitě nikdy nenapadlo. Sjel jsem pohledem k náramku, který se vlčici leskl okolo přední nohy. Samozřejmě, co mohlo být pirátštějšího, než honba za pokladem? Spokojeně jsem se zazubil, zamával oháňkou jako praporem, pokýval nadšeně hlavou a už jsem si to klusal na opačnou stranu, než Lilac, abych svoji čelenku někam důkladně pohřbil. Hlavně nesmím zapomenout kam, kdyby ji náhodou Lilac nenašla, pověděl jsem si v duchu. Nechtěl jsem skončit jako veverka, která zapomene, kam si schovala oříšky... Podobnou věcičku už bych asi nikdy znovu nenašel.
Popoběhl jsem dál od jezírka, našel místečko poblíž vysokého rákosí a začal jsem hloubit díru. Šlo to celkem snadno, tady u vody byla hlína dost vlhká a měkká. Sice jsem jí měl také za chvíli obalené tlapy, až hrůza, ovšem to bylo vedlejší. Jakmile byla díra dost hluboká, stáhl jsem si čelenku z hlavy - přičemž jsem si tedy vytvořil blátivou šmouhu i za uchem - a položil ji dovnitř. Pevně jsem si vtiskl do hlavy, kde přesně ji zakopávám, a začal jsem díru zase rychle zahrnovat. Snažil jsem se, aby vše vypadalo co možná nejvíc nedotčeně, jako předtím, ale to samozřejmě úplně nešlo. Kdo měl oči, musel vidět, že tady někdo hrabal. Aspoň, že tohle místečko bylo skryté za rákosím. Snad tedy Lilac mou skrýš neobjeví hned vzápětí. Naposledy jsem pohledem zkontroloval svou skrýš, pro sebe jsem si přikývl a zamířil jsem zpátky za vlčicí, která už čekala na místě. Byla obalená hlínou asi ještě víc, než já. Zabrzdil jsem vedle ní, střihl ušima a nedočkavě přešlápl. Byl jsem připraven na hledání!

Stál jsem na okraji jezera a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že to vůbec nic není. Snáze se to ale řeklo, než udělalo. Nepříjemných pocitů jsem se jen tak nedokázal zbavit. Jako by snad dno pod mýma nohama mělo každou chvíli zmizet a jezero mě potom pohltilo bez jediné stopy... Ale to je přece nesmysl. To se ještě nikdy nikomu nestalo. Byl jsem tak zabraný do vlastního světa, že když se ozvalo mocné šplouchnutí na druhé straně jezírka, uskočil jsem leknutím dozadu na pevnou zem, div že jsem se přitom nepřerazil. Poslední dobou jsem byl jaksi lekavý. Nebylo však třeba se děsit, přes jezero se ke mně nehnala žádná lochneska, ale vlčice s černobílým kožíškem, kterou jsem poznal, jakmile připlula o něco blíž. Oháňka se mi vesele rozkmitala. To je přece Lilac! vzpomněl jsem si hned, i když už to byla docela doba, co jsme se potkali. Netrvalo dlouho a octla se na břehu vedle mě, obdařila mě pořádnou sprchou, proti které jsem nic nenamítal. Vida, tak se přece namočím, poušklíbl jsem se a otřepal se také.
Potěšeně jsem se zazubil, když Lilac ukázala, že i ona si mě pamatuje. Kývl jsem jí na pozdrav a oháňka se mi nepřestávala radostně pohupovat. Zdála se být skutečně dobře naladěná. Jak jsem se měl já? Ani jsem pořádně nevěděl, jak na to odpovědět. Pokrčil jsem rameny a neurčitě mávl tlapou, pořád stejně, však to znáš. Nehodlal jsem Lilac zatěžovat kdejakými hloupostmi, které zatěžovaly mou mysl. Obzvlášť, když doslova zářila touhou něco podniknout. Ta energie byla rozhodně nakažlivá a nějaké rozptýlení nemohlo uškodit. Ani jsem se nepozastavil nad tím, jestli už nejsem třeba moc starý na pirátské dobrodružství. Mohl vůbec někdo na takové věci být moc starý? Určitě ne! A tak jsem hravě prohnul hřbet a protáhl přední tlapy dopředu, přitom jsem přimhouřil jedno oko (piráti jsou přece všichni jednoocí, ne?) a vyprodukoval z hrdla prapodivné zabručení, které mělo signalizovat, že jsem zcela připraven propadnout pirátskému životu. Jen když nebude zahrnovat opravdový oceán.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Prchal jsem před bouřkou, co mi nohy stačily a možná se mi to i povedlo, protože počasí se umoudřilo tak rychle, jako se předtím pokazilo. Obloha zůstávala zamračená a můj kožich zmáčený, ovšem dál už nepršelo, blesky nepráskaly všude kolem a i vichr se utišil. Zhluboka jsem si vydechl. Byl tu jediný problém - zůstal jsem sám. Němá vlčice za mnou neběžela. Trochu jsem si povzdechl. Třeba jí bouřka nevadila tolik, jako mě. Už teď jsem se styděl, že jsem se tolik vyděsil. Jenže ty vlny na tom jezeře... Otřásl jsem se. Takhle to dál nejde. Musím s tím něco udělat. Nemohl jsem se plížit kolem každého jezera, jako by se mě mělo aktivně snažit utopit. V horkém létě jsem vždycky ze všeho nejvíc miloval nějaké osvěžení při koupání v řece nebo jezírku, měl jsem rád ryby... cožpak jsem se měl nechat strachem připravit o všechny tyto radosti? Ale i když jsem byl schopný takhle přemýšlet, cítil jsem, jak se mi nedobrovolně stahuje hrdlo, když jsem se otočil k jezírkům, ke kterým mě tlapy při úprku zanesly.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Ucítil jsem přitom dosti vzdálené pachy Baghý a vlčat. Asi byli pořád na výletě, ale neviděl jsem je. Museli být daleko, u některého z těch jezírek, co je blíž lesu. Šel bych za nimi, ale nechtěl jsem, aby Baghý věděla, že mám teď strach z vody. Musel bych jí to celé nějak vysvětlit, jenže to jsem nechtěl. Ještě by se zbytečně strachovala. Kdepak. Zvládnu to sám. Nikdo si kvůli tomu nemusí dělat starosti, rozhodl jsem a odhodlaně si to namířil ke břehu nejbližšího jezírka. V hrdle mi vyschlo, žaludek se svíral, ale odmítal jsem se zastavit, i když ta iracionálně vyděšená část mého mozku chtěla zabořit tlapy do země a nehnout se ani o píď. Položil jsem do vody jednu tlapu, druhou jsem nechal na břehu. Cítil jsem, jak se mi chvějí, myšlenky na oceán se opět vynořovaly. Stáhl jsem ocas mezi nohy, ale přiměl jsem se udělat ještě krůček, až jsem měl v mělké vodě obě přední tlapy. Vidíš, nic to není, uklidňoval jsem se a zhluboka dýchal. Jen voda... obyčejná voda... opakoval jsem si, abych přehlušil hlas v mé hlavě, který dokola křičel oceán, oceán, oceán.

Postávali jsme u jezera, posunkově komunikovali či se o to alespoň snažili, bylo to vlastně docela příjemné. Ovšem nic příjemného nemohlo trvat věčně. Obloha se rázem zatáhla, zvedl se vichr a v dálce výhružně zahřmělo. A jéje. To nevypadá dobře, pohlédl jsem na oblohu, která rychle temněla a zrovna když jsem zvedal hlavu, začala se z nebe řítit hotová salva dešťových kapek. Pohlédl jsem na vlčici a pokývl na ni, jestli se nechce jít raději někam schovat. Tohle se zdálo dost nebezpečné. Vichr začínal dělat na jezeře vlny, které mi připomínaly oceán. Křach, zablesklo se a téměř v tu samou chvíli zaburácel hrom. Stáhl jsem ocas mezi nohy, začínalo toho na můj mozek být trochu moc. Křach! Další blesky, další hromy, bouřka musela být přímo nad námi. Vrhl jsem pohled k jezeru, v hlavě představu, jak se z něj v tom vichru náhle zvedne obří vlna, stáhne nás dovnitř a oba se utopíme... Najednou jsem pádil přes pláň, ani jsem nevěděl jak. Dusal jsem velikými tlapami po mokré trávě, uši skloněné před větrem, hnal jsem se kamkoliv, kde bychom mohli najít úkryt. Doufal jsem, že mlčenlivá vlčice běží za mnou, ale neohlížel jsem se napravo ani nalevo, abych ji zkontroloval.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

Vlčice došla až k vodě a já ji pomalu následoval. Zastavil a usadil jsem se ale v dostatečné vzdálenosti od břehu a nervózně jsem zahlížel na rudou hladinu, jako bych čekal, že se každou chvíli zvedne obří vlna a smete nás oba do naprostého zapomění. Nic takového se nedělo. Jezero leželo nehybně, sotva v bezvětrném dni pohlo jedinou vlnkou. Když k němu vlčice přišla, voda ji nestáhla dovnitř a záměrně ji nezačala topit. Samozřejmě. Protože takové věci se neděly. Nebylo čeho se bát. Jenže můj strach se logikou nenechal přemluvit k tomu, aby zmizel. Tiše jsem si povzdechl, snažil se tvářit pokud možno nenápadně, ale veškerou ztuhlost svého těla a odvracení pohledu pokud možno stranou od vody jsem zamaskovat nedokázal.
Písková vlčice se napila, potom se posadila a obrátila se ke mně. Zdálo se, že má něco na srdci. Nastražil jsem uši, i když nehrozilo, že bych přeslechl nějaká slova, a pozorně se díval, aby mi nic neuteklo. Ukázala na jizvy na svých nohou, kterých jsem si všiml už předtím. Měla jich tam vážně požehnaně. Naznačovala rytí drápem do kůže a potom ukázala k vodě. Zamyslel jsem se nad tím, co to asi znamená. Nejspíš si rány nechtěla otvírat doopravdy a pak je koupat v jezeře, aspoň doufám. A že je jezero rudé jako krev, to jsme viděli oba, i když kdoví, třeba na tu skutečnost chtěla jenom více upozornit? Jenže to nedávalo moc smysl. Přesedl jsem si pro případ, že si sedím na vedení, a zamyšleně zopakoval její gesto s tlapou. Krev. Jezero. Krvavé jezero. Jezero krve? Je tohle ta otázka? Doufal jsem, že chápu správně, když jsem se konečně pousmál a zavrtěl odmítavě hlavou. Věděl jsem, že i když je dost divné, tohle jezero je jenom špinavá voda a nic víc. Pozvedl jsem tlapu ke svému modrému oku a doufal, že to vlčici dostatečně naznačí vodu. Pak jsem ukázal na jezero, aby to bylo vážně jasné. Je to voda. Párkrát jsem mávl ocasem sem tam a pořád se lehce usmíval. Však se nějak domluvíme!

Snažil jsem se působit jako ten nejvíc neškodný plyšák na světě, abych vlčici neděsil víc, než už se mi to povedlo, jenže mi to asi úplně nevycházelo. Na chvíli se zdánlivě uvolnila, ale vzápětí už se zase mračila a couvla přede mnou. Vážně se mě bála? Možná... jen nechápala, co se jí snažím říct. Mohlo to být v tom? Trochu jsem se narovnal a nasadil jsem poměrně zadumaný výraz. Vždycky jsem si přál potkat někoho jako já, ale o tom, jak se domluvíme, jsem už moc nepřemýšlel. Nějak mně nenapadlo, že by to mohl být problém, ale teď se zdálo docela evidentní, že jsem to podcenil. Byl jsem zvyklý, že na mě druhá strana mluví, nahlas hádá, co znamenají moje posunky a gesta a já jim můžu kýváním nebo vrtěním hlavy naznačovat, jestli chápou dobře nebo vůbec ne. S touto vlčicí jsem takovou možnost neměl. Ale nevzdával jsem se! Nějak to určitě půjde! Začal jsem přemýšlet, jak lépe navázat komunikaci, nějaký lepší hovor - zatím se totiž zdálo, že vlčice se mnou zase tak moc "mluvit" nechce. Třeba taky prostě nevěděla jak.
Jenže než jsem něco geniálního vymyslel, ona měla jiný nápad. Namířila si to k jezeru, ale daleko nedošla, po krátkém kroku se zastavila a otočila se na mě s čímsi, co jsem si vyložil jako poměrně jasnou otázku. Něco ve smyslu půjdeme k vodě? Okamžitě jsem ucítil, jak se mi nitro svírá při myšlence na jezero. Ale co když odmítnu a ona si to vyloží špatně a odejde? Co potom? Nasucho jsem polkl a doufal, že na mně strach není moc znát. Nebudu se klepat strachy před špinavou louží vody... Pomalu jsem přikývl a mávl tlapou k vodě, aniž bych se tím směrem příliš koukal. Dokonce se mi i nějak podařilo vykouzlit malý úsměv. Pomalu jsem zamířil za vlčicí, abych jí naznačil, že jí jsem přímo v patách. Hlavně, aby se nechtěla jít koupat, napadla mne hrůzná myšlenka.

Radost se mnou mlátila sem tam, měl jsem co dělat, abych nezačal poskakovat kolem jako praštěný. I tak už jsem jistě vypadal aspoň trochu přitrouble, což ovšem zdaleka nepatřilo na seznam věcí, které by mne nějak trápily. Jenže jakmile jsem se trochu dokázal přes to prvotní nadšení přenést, uvědomil jsem si, že rozhodně není oboustranné. Vlčice ho se mnou nesdílela. Spíš se tak nějak krčila a ježila. Urazil jsem ji? Nebo něco jiného? Zarazil jsem se, rozesmátá tlama sklapla, div že jsem si neuhryznul jazyk, který mi z ní ještě před vteřinou plandal. No jistě. Určitě se jí to dotklo, když se tak hrozně raduju z toho, že nemůže mluvit. Obyčejně to totiž žádný důvod k oslavě nebyl. Doufal jsem, že bude třeba taky ráda, že našla někoho, kdo je na tom podobně, ale asi to byla jenom naivní představa.
Nebo jsem ji možná děsil? Vypadala napjatě, srst na krku zježenou a jak se tak přede mnou krčila, došlo mi, že dost dobře můžu vypadat jako nějaký maniak. Konec konců jsem ji o kus převyšoval a chaoticky jsem se kolem sebe rozháněl mohutnými tlapami. Přiměl jsem se uklidnit. Sklopil jsem hlavu i uši, trochu jsem se přikrčil, jako bych se snažil zmenšit a věnoval jí omluvný úsměv. Ocas jsem trochu stáhl a povedlo se mi ho i přimět, aby sebou přestal vrtět sem tam - jen jeho špička mi pořád pocukávala. Nechtěl jsem nikoho děsit, ale občas jsem zapomínal, že vlci, se kterými se setkám, automaticky netuší, že mají co dočinění s moulou, který by neublížil mouše. Zprávu "promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," jsem se snažil vysílat celým svým pohledem a postojem. Nakonec jsem si kecl zpátky na zadek a sklopil zrak lehce stranou, aby nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že vážně nemám v plánu se po ní vrhnout nebo něco podobného. Nechtěl jsem ji hned odehnat. Pořád ještě jsme se mohli stát mlčenlivými přáteli - aspoň jsem v to doufal!

Započal jsem svou obvyklou pantomimu, kterou jsem se ostatním pokaždé snažil vysvětlit, že ze mě vážně nevypáčí ani slovo - ne proto, že bych byl nezdvořák a nechtěl se s nimi bavit, ale protože to zkrátka nejde. Tentokrát jsem přitom však byl mnohem napjatější, než obvykle. Čekal jsem, jestli je moje teorie správná, jestli jsem po všech těch letech, co jsem byl jediným věčně mlčenlivým vlkem v širém okolí konečně narazil na někoho, kdo byl jako já.
Ticho přetrvávalo, i když jsem na vlčici namířil svou mlčenlivou otázku. S těžko potlačovaným očekáváním jsem upíral tmavomodré zraky do jejích očí, z nichž mě nejspíš vidělo jen to jedno zlaté. Vypadalo to, že chvíli přemýšlí, než pomalu přikývla a aby už nemohlo být ani nejmenších pochyb, přiložila si tlapu k tlamě a zopakovala mé gesto, jako bych se díval do vážně hodně podivného zrcadla. Takže je taky němá! Asi bych se z toho neměl tolik radovat... ale bylo těžké to ovládnout.
Ocas se mi znovu rozšvihal sem tam, až mi celý zadek poskakoval ze strany na stranu a zářivý úsměv se vrátil na mou tvář. A to jsem se snažil krotit! Mohla na to být třeba o dost háklivější, než já, kterého němota nikdy moc netrápila, jenže jsem si nemohl pomoct. Navzdory mé medvědí velikosti jako bych se proměnil v přehnaně nadšené vlče. Ukazoval jsem střídavě na ni a na sebe a horlivě přitom pokyvoval hlavou, protože jsem tomu pořád nemohl uvěřit. Já jsem věděl, že nejsem jediný. Že musí být i nějací další takoví vlci! Jak jsem se tak zubil, jazyk mi opět vypadl po boku z tlamy. Ani jsem si toho nevšiml. Nadšeně jsem na pískovou zíral, jestli se taky raduje. Nebo to pro ni nebylo žádné překvapení? Znala nemluvných vlků více?

Koukal jsem na vlčici a ona se zase koukala na mě. Já se usmíval a mával přátelsky ocasem, ona... prostě jen stála, jako by byla z kamene a nějak jsem z jejího pohledu nedokázal poznat, co si vlastně myslí. Chvíle se protahovala a ticho prohlubovalo, až mi to nakonec začalo být divné. Moje oháňka zpomalila své tempo, až sebou nakonec jen její špička pořád rozpačitě poškubávala. Sklapl jsem rozesmátou tlamu, protože široký veselý úsměv se postupně přetavil v tázavý výraz. Domníval jsem se, že když u mně vlčice zastavila, nejspíš mi něco chtěla - i kdyby třeba jen pozdrav nebo poznámku o počasí. Jenže teď jsem z toho začínal být zmatený, protože se vůbec neměla ke slovu a ani k žádné jiné činnosti.
Naklonil jsem hlavu ke straně. Třeba je taky němá. V tom případě bychom si určitě moc nepopovídali, ale ta možnost mě tajně trochu nadchla. Bylo mi jasné, že nemůžu být jediný, ale nikdy jsem nepotkal nikoho dalšího, kdo by byl jako já. Div jsem se nezačal zase zubit a máchat ocasem, ale stačil jsem se uklidnit. Ještě jsem to přece ani nezjistil. Hned jsem se do toho ale pustil. Nejdřív jsem ukázal na sebe, párkrát naprázdno otevřel tlamu, aby bylo jasné, že z ní nevyjde ani hláska, pak jsem si k ní přiložil tlapu a zavrtěl hlavou. Nato jsem tlapku namířil na vlčici a tázavě naklopil hlavu ke straně. Taky nemluvíš? Vyčkával jsem, jestli pochopila a snažil se nevypadat příliš natěšeně, protože to by si mohla špatně vyložit.

Koukal jsem do nebe, na mraky, jak si líně plují a v hlavě jsem měl za chvíli úplné prázdno. Tak nějak jsem podřimoval s otevřenýma očima a dostal se do stavu úplného klidu a pohody. Nepřemýšlel jsem o ničem a úplně mi to vyhovovalo. Za chvíli jsem zapomněl i na to, že jsem se vlastně ještě před chvílí cítil docela osaměle, protože všechny tyhle pocity nejspíš odpluly po obloze společně s mraky.
Těžko říct, jak dlouho jsem tam ležel a jestli bych tam třeba nevydržel tak dlouho, až by mne taky obrostla tráva - to už se nikdo nedozví, protože v jistou chvíli jsem zaslechl blížící se kroky. Zaklonil jsem hlavu tak daleko, jak jen to bylo možné, aniž bych si vykloubil krk a zjistil jsem, že vzhůru nohama hledím na pískově zbarvenou vlčici. Usmál jsem se na ni a vzhledem k mé krkolomné pozici mi přitom jazyk vypadl po straně tlamy, dodávajíc mi nejspíš vzezření místního kašpara. Ne, že by mne to nějak trápilo.
Celkem rychle jsem se ale převalil na břicho a posadil se, protože se přece jenom neslušelo vést nějakou konverzaci (i když třeba jednostrannou), zatímco se rozvalujete jako zdechlina. Přívětivě jsem zamrskal oháňkou, i když pohled, který mi vlčice věnovala, podobné emoce moc neodrážel. Měla jen jedno zdravé oko a to se příliš přátelsky netvářilo. Možná jsem jí zabral flek u jezera? Mrkl jsem kolem sebe, ale místa tady bylo dost pro všechny. Moc jsem v tom nerýpal, dál jsem se usmíval a čekal jsem, co mi řekne ona sama. Jestli vůbec něco.