1/5 (21), VLA úkol 15
Šedý vlk skutečně už byl na odchodu. Kdoví, jak si vlastně přebral všechny ty moje indicie, které jsem mu nabídl? Mohl jsem se ukliďnovat tím, že beztak brzy sám přijde na to, co vlastně tenhle úkol obnáší. Podmračeně mi poděkoval a otočil se k odchodu, ovšem než to udělal, ještě mi doporučil, ať si na poušti dávám pozor. Pokýval jsem hlavou, že určitě dám, a mávl jsem mu tlapou na rozloučenou. Poušť? Měl bych se snad vydat tam? Stařík mluvil o nějakých dalších úkolech a tenhle šedivý vlk je pravděpodobně zažil. Nemohl jsem si pomoct, začínal jsem být docela zvědavý. Co dalšího bych ještě mohl vyzkoušet? Co to asi "táhne" na poušti? Nic mě nenutilo jít to zkoumat, asi jsem prostě mohl odejít domů. Věděl jsem ale, že by mi to nedalo spát. A tak místo toho, abych se otočil a zamířil zpátky k Borůvkovému lesu, jsem se protáhl a zamířil směrem k jihu. Ať už mě tam čekalo cokoliv.
//Tenebrae přes Kiërb
5/5 (20), VLA úkol 15
Jestli jsem se já cítil vyvedený z míry, pak nevím, jak bych měl nazvat šedivého, kterému dychtivě zářily oči a chrlil na mě jednu otázku za druhou. S různými obtížnostmi, co se týkalo mojí schopnosti odpovědět. Ukázat, kam stařík zmizel, bylo jednoduché. Stejně tak jsem souhlasně pokýval hlavou že ano, přichystal zde jakousi hru a ano, zúčastnil jsem se jí. To nejspíš bylo i vidět. Už jsem celkem popadl dech a v boku mě přestalo bodat, avšak umatlaný od bláta jsem byl pořád a v kožichu se mi drželo pár vytrvalých větviček z trnitého keře.
Vlk chtěl ale vědět i co jsem dělal a to už tak snadné na vysvětlení nebylo. Kývl jsem nejprve čenichem k nedalekému svahu, kde byla v blátě jasně vidět cesta, kterou se někdo sklouzl. Poukázal jsem potom na své zabahněne břicho, aby nemohlo být pochyb o tom, kdo že se tam klouzal. Jako další indicii jsem si z kožichu vytáhl větvičku ostružiní a předložil ji šedivému. Na konec jsem ale máchl neurčitě tlapou a pokrčil rameny. Bylo to na dlouho, snažit se to vysvětlit, a zdálo se mi že šedivý má naspěch. Jestli staříka hledal, určitě brzy uvidí sám, co za překážky si tu nachystal.
4/5 (19), VLA úkol 15
Jen jsem si tam tak seděl pod stromem a popadal dech po tom bláznivém výkonu, který jsem vlastně ani pořádně nechápal. Příliš jsem se ovšem nesnažil přijít na to, o co že se tu ten starý vlk vlastně snaží. Už jsem si zvykl na podivné události a tohle zcela upřímně zas až tak divné nebylo. Aspoň že stařík vypadal přátelsky a ta jeho dráha byla vlastně docela zábava, i když si zbytky ostružin budu tahat z kožichu nejspíš ještě dlouho.
Jak jsem tam tak posedával, zčista jasna se ke mně kdosi přiřítil. Překvapeně jsem koukal na nevysokého hubeného vlka, který na mě okamžitě spustil o staříkovi. Jeho náhlé vtrhnutí do mojí oázy klidu mě trochu zaskočilo, nicméně na jeho otázku jsem pokýval souhlasně hlavou. Nejspíš jsem tedy nebyl jediný, z koho si ten vlk střílel. Ukázal jsem rovnou tlapou mezi stromy směrem, kde jsem ho viděl naposledy. Trošku jsem ale doufal, že než odběhne, řekne mi šedivý něco víc o tom, proč se tak bezhlavě za vlkem žene. Začínalo to být celkem zajímavé...
3/5 (18), VLA úkol 8.
Po přeskoku potůčku už jsem viděl cíl. Starý vlk tam čekal mezi dvěma silnými kmeny stromů a zdálo se, že už mě vyhlíží. Předtím jsem však musel překonat ještě jednu poslední překážku. Mezi mnou a cílem stál prudký sráz. Teď za deště to určitě bude hodně klouzat. Ale byl jsem rozběhnutý a taky jsem toho už měl celkem dost, byl jsem celý udýchaný a začínalo mě bodat v boku, takže jsem se s poslední nástrahou nemazal. Doběhl jsem k prudkému svahu, kecl si na zadek a zkrátka sjel dolů. Pěkně jsem se přitom zamazal od bláta, těžkou hlavu jsem si z toho však skutečně nedělal. Stačilo posledních pár kroků a proběhl jsem cílem.
"Výborně! Dokončil jsi jeden z mých úkolů. Schválně, jestli se budeš cítit i na ty další," zasmál se starý vlk a kamsi odklusal, opravdu hodně vitálně na někoho, kdo vypadal, že musí být starší než místní les. Kecl jsem si na zem a zhluboka oddechoval. Co to říkal? Jeden z úkolů? Jaké další měl na mysli? Kolik propána takových drah postavil? Otočil jsem se směrem, kam stařík zmizel, ale neviděl jsem ho, ať už pro jeho maskovaný vzhled nebo proto, že mi mezitím stačil odběhnout z dohledu. Zavrtěl jsem hlavou a jen oddechoval. S trochou štěstí té záhadě přijdu na kloub.
2/5 (17), VLA úkol 8.
Netušil jsem, jak dlouhý tenhle překážkový běh vlastně může být, ale abych byl upřímný, už mi trošku docházel dech. A to mi Život vlil do žil elixír mládí! Kdybych ho nenavštívil, nejspíš už bych ležel pod stromem jako chcíplina. Takhle jsem pořád ještě dokázal funět kupředu. Čím dál méně jsem rozuměl tomu, jak stařík dokázal tohle všechno vytyčit úplně sám. Musel být vážně hodně kouzelný, nebo tak něco.
Vyznačená trasa mne vedla dál mezi stromy, kde bylo slyšet zurčení vody. Ale ne, snad tu není i plavání! vyděsil jsem se, avšak když jsem potůček spatřil, naštěstí se jevil moc malý a mělký na plavání. Jen protínal trasu, kterou jsem se měl vydat, a tak nejspíš stačilo ho přeskočit. Z lenivého poklusu jsem přešel do těžkopádného cvalu, nabral jsem pořádně rychlost a provedl další ze svých nepříliš stylových, ale čistých skoků. Ani tlapku jsem si nenamočil v tekoucí vodě a to mi zcela vyhovovalo.
1/5 (16), VLA úkol 8.
Trní totiž sice skončilo, zato zde ze stromů visely všemožné úponky a liány. Na první pohled to vypadalo, že to bude hotová hračka. Když jsem se zvládl prodrat křovím, nějaké liány, které ani nemají trny, mě určitě nezastaví! Lehce jsem se otřepal, setřásl ze sebe zbytky větviček a poklusem jsem vyrazil mezi liány. Jenže až tak úplně jednoduché to být nemělo. Jeden zákeřný úponek se mi ovinul kolem tlapy a tentokrát jsem vážně padal přímo na tlamu. Ne, že by se mi něco stalo, země byla rozměklá po dešti, ale bylo jasné, že tohle bude těžší, než se na první pohled mohlo zdát. Posbíral jsem se ze země a důkladně se otřepal. Nemohl jsem se nechat odradit. Znovu jsem se dal do klusu, tentokrát už ale opatrněji. Liány se neodbytně pletly pod nohy, jako by se mě snad aktivně snažily ulovit. Obtáčely se mi kolem krku i boků, pár jsem jich přetrhl, ale některé byly až příliš pevné, z těch jsem se musel složitě vymotávat. Na to, jak snadné mi to nejprve přišlo, se mi skutečně hodně ulevilo, když jsem se mohl pohnout kupředu. Kdybych už nikdy v životě nemusel vidět liánu, vůbec bych si nestěžoval.
5/5 (15), VLA úkol 8.
Staříkova dráha mne vedla přímo k trnitému křoví, skrze které jsem se nejspíš musel proplést. Zabrzdil jsem před ním a chvíli zkoumal, kudy do toho. Kdybych byl trochu drobnější a obratnější, jistě by to pro mne bylo snazší, ale i když jsem dokázal rozeznat místa, kde je trní řidší a vytváří alespoň náznaky cestiček, kterými by bylo možné se proplést, bylo mi jasné, že budu muset zvolit strategii tanku a prostě se kupředu prodrat. Přikrčil jsem se, jak nejvíc to šlo, sklonil jsem hlavu, abych ji co možná nejvíc ušetřil poškrábání a začal jsem si to šinout kupředu cestičkou, kterou jsem viděl.
Nebylo to jen tak. Větvičky se mne chytaly a zaplétaly se mi do kožichu. Ten mě ale naštěstí docela dobře chránil před tím, aby mi trní nějak víc ublížilo. Občas jsem cítil nějaké to píchnutí, hlavně nohy jsem měl brzy poškrábané, avšak dařilo se mi postupovat stále dál, aniž bych skončil úplně rozbodaný. Byl to pomalý postup, v jednu chvíli jsem musel kus couvat, protože jsem se dostal k části křoví, která byla úplně neprostupná, avšak nakonec se mi podařilo dostat se na druhou stranu. Sláva! Ale na radost a vydechnutí jsem měl jen malou chvilku. Čekala mě totiž další nástraha z tlap kreativního staříka.
4/5 (14), VLA úkol 8.
Počkal jsem, až starý vlk běh odstartuje a pak už jsem vyrazil směrem, který naznačil. První překážka na sebe nenechala dlouho čekat. V cestě mi ležela spousta popadaných kmenů. Valil jsem se kupředu svým typicky neohrabaným způsobem a neelegantním kravským skokem jsem překonal první ze stromů. Atletický talent mi vždycky poněkud scházel, což bylo v tuhle chvíli více než očividné, ale cválal jsem dál k dalšímu kmeni. I přes ten jsem se přenesl, lehce jsem přitom zaškobrtl. Tlapy se mi zapletly, zvládl jsem však nabrat rovnováhu předtím, než bych se zřítil na čenich. Zdaleka ale nebyl konec. Kmenů leželo přede mnou ještě minimálně pět. Jak je sem vůbec zvládl takhle naaranžovat? nechápal jsem v duchu, zatímco jsem s namáhavým huf přeskakoval třetí kmen. Musí to být nějaký kouzelný dědeček. Jinak to není možné. Hop! Překonal jsem další spadlý strom, a potom další a další. Žádný z mých skoků by nevyhrál soutěž na styl, ale dokázal jsem je všechny přeskákat, aniž bych si přitom zlámal některou z končetin nebo rovnou krk, což jsem bral za velké vítězství. Jenže tohle byla samozřejmě jen první překážka. Tu další jsem už viděl zlověstně se tyčit vpředu.
3/5 (13)
//Kopce Tary přes Kiërb
Překonal jsem řeku přes příhodný most, který mi opravdu pomohl, protože jinak bych se na druhou stranu ve svém momentálním duševním rozpoložení asi nedostal. Cítil jsem se hloupě, že jsem se nechal vylekat takovým malým pramínkem vody, ale nedalo se tomu nijak pomoct. Hrudník se mi stáhl, hrdlo sevřelo a nedalo se dělat nic jiného, než vzít tlapy na ramena. Teprve až ve skrytu mohutných jehličnanů jsem si zhluboka oddechl. Tady bych měl být v bezpečí. Příliš tu nepršelo a nehrozilo, že by mě to tu mohlo zaplavit a uvěznit. Pořádně jsem se otřepal a chystal se, že se usadím pod stromem, avšak cizí hlas mne přerušil.
Otočil jsem se a spatřil neznámého vlka. Musel být opravdu, opravdu prastarý, však byl doslova porostlý mechem a houbami! Pod bradou mu vyrůstaly dlouhé husté chlupy, měl z nich hotový plnovous. Ale i když bylo na první pohled vidět, že už má leccos za sebou, musel to být pěkně vitální děda. Vytrvale mne pobízel, abych se pustil do proběhnutí překážkové dráhy, kterou připravil v lese. Chvíli jsem na něj zmateně koukal, ale zdálo se, že to vážně chce a kdo jsem byl, abych mu to odpíral? Chudák stará má asi o kolečko míň, pomyslel jsem si soucitně a rozhodl se prostě vyhovět jeho přáním.
2/5 (12)
Jenže se ukázalo, že to tak úplně podle plánu nejspíš nepůjde. Chtěl jsem si znovu lehnout, že se ještě zkusím prospat, když jsem si všiml tenké stužky blátivé vody, která si hledala cestu dovnitř. Znepokojeně jsem na ni hleděl. Voda pomaličku tekla dovnitř a vytvářela malou kaluž přímo pod vchodem, kterým jsem sem vlezl. Byl to jen malinkatý pramínek, tenoučký a nenápadný, ale už jen za tu malou chvilku, co jsem na něj hleděl, se o něco rozšířil a kaluž se také zvětšila. Hrdlo se mi začínalo lehce svírat, najednou jsem to viděl přímo před očima - jak se pramínek změní v proud a proud v řeku, která se vleje dovnitř do nory a spláchne mě s sebou, uvězněného pod zemí, neschopného se dostat k hladině, cítil jsem tíhu vody na hrudi-
Byl jsem z nory venku tak rychle, jak jen jsem dokázal vyběhnout blátivou cestičkou nahoru. Zhluboka jsem oddechoval, ne, ne, nic takového. Už žádné topení, už nikdy. S promočeným kožichem jsem se raději rozběhl hledat si jiné místo k úkrytu. Nechtěl jsem riskovat ani nejmenší šanci, že by mě voda mohla uvěznit pod zemí.
//Tajga přes Kiërb
1/5 (11)
Užíval jsem si svého létacího snu, když vtom najednou mne nečekaně hlasitý třesk hromu ze spánku vytrhl. Nadskočil jsem tak prudce, až jsem se hlavou praštil o strop. Tiše jsem zakňučel, mnul si naraženou hlavu a mírně se přikrčil, když práskání venku nabíralo na síle. Déšť ted z nebe padal v úplných provazech a vítr přímo vyl. Bouřka musela být teď přímo nade mnou a byl jsem skutečně moc rád, že jsem si našel dobrý úkryt. Teď bych nechtěl být venku! Byl jsem lehce vyklepaný i tady, bezpečně pod zemí, když se každou chvíli zablýsklo a jen s malou pauzou následoval třesk, jako když se obloha páře na kusy. Věděl jsem, že se nic stát nejspíš nemůže, ale i tak. Nebylo to nic příjemného. Téměř jsem zadržoval dech. Nakonec však ta divočina začala pomalu ustupovat. Největší nápor bouřky se nejspíš přesunoval jinam. Ne, nevyjasnilo se ani nezavládl klid, ale neměl jsem už pocit, že bych umřel v první chvíli, kdy bych se odvážil vystrčit čenich. I tak bude možná lepší to tu dál přečkat. Pro jistotu.
5/5 (10)
Vznesl jsem se opět výš a tentokrát se ke mně na chvíli připojil veliký orel. Opravdu byl obrovský, ještě o kus větší, než já, což mi ovšem nepřišlo nijak divné. Až když se snesl střemhlav dolů k zemi a chytil do spárů dospělou snu, musel jsem zauvažovat nad tím, jestli to náhodou není největší orel na světě. Společně jsme se usadili v horách a většina srny vmžiku zmizela v jeho obřím zobáku, ale nechal mi celé jedno stehno, a tak jsme spolu jedli a koukali se na krajinu dole ze skály, která byla příliš strmá, aby na ni kdy nějaký vlk vyšplhal. Musel jsem být první z vlčího rodu, který tu kdy seděl!
Orel chtěl brzy letět dál, kývl na mě svojí velikou hlavou a já přikývl, že rozumím. Odrazili jsme se znovu do vzduchu, vznášeli se na vzdušných proudech a užívali si té krásné svobody, kterou nám umožňovalo jenom létání. Proč jsem si nenechal křídla narůst už dřív? přemýšlel jsem. Bylo to přece tak jednoduché...
4/5 (9)
Okamžitě jsem ucítil pocit nesmírné lehkosti. Nebál jsem se pádu (asi jen další důkaz toho, že šlo jen o sen), bylo to jako bych snad létal celý život. Křídla mě poslouchala úplně sama od sebe. Stačilo jimi párkrát mávnout a koukal jsem na Severní horu z výšky. Baghý tam seděla a mávala mi tlapou. Proč neletěla také? Zakroužil jsem nad ní, jestli si to nechce náhodou rozmyslet, ale když tam jen dál seděla, vyrazil jsem na pouť nebesy sám.
Krajina pode mnou ubíhala a brzy se z krajiny mého dětství nenápadně proměnila v krajinu gallirejskou. Pod tlapami se mi lesklo veliké jezero, viděl jsem lesy i hory v dálce, stádo jelenů, které se přišlo k jezeru napít, dokonce i vlky, kteří z té výšky byli maličcí, ale stejně jsem poznal, že se koupou a hrají si ve vodě. Sletěl jsem trochu níž a oni mi stejně jako předtím teta mávali a jedno vlče po mně zvesela cáklo vodu, ale byl jsem pořád moc vysoko, než aby mě zasáhla i jen jediná kapička.
3/5 (8)
Ani moje snové já samozřejmě mluvit nemohlo, ale nevadilo to, protože mi Baghý nejspíš dovedla číst myšlenky nebo prostě její snová verze věděla věci stejně, jako jsem je ve snech někdy věděl já. Nějací vzdělanější vlci určitě vědí, jak sny vlastně fungují, ale já to nejsem. Každopádně, Baghý přistála přede mnou na skále a hned věděla, že jsem na ni koukal a přál si, abych mohl taky tak létat, jako ona. "No tak proč to prostě nezkusíš?" naklonila hlavu ke straně. "Vždyť přeci nemám křídla jako ty," pomyslel jsem si, ale v tu chvíli jsem věděl, že to není pravda. Ucítil jsem nezvyklý pocit na bocích a když jsem se ohlédl, spatřil jsem, že křídla doopravdy mám, veliké šedobílé perutě, které by mne určitě unesly. "Vidíš, že je máš! Tak do toho, není na co čekat," pobídla mě a já ani na chvíli nezaváhal, prostě jsem se rozběhl k okraji srázu a skočil.
2/5 (7)
Moje tiché chrápání znělo podzemními chodbami. Kdyby se tu procházel ještě někdo jiný, kdoví, co by si asi myslel? Že narazil na doupě nějaké líné šelmy? Nebo by třeba rovnou věděl, že má co dělat s obyčejným ospalcem. Ovšem v tu dobu jsem si s tím hlavu nelámal, samozřejmě, protože jsem spal. A hlavou se mi honily sny.
V jednom snu jsem byl zpátky v rodných horách, ovšem byly tam jisté rozdíly, které dávaly hned na vědomí, že se nejedná o skutečnost. Tak třeba tam se mnou byla Baghý, která z hor odešla ještě předtím, než jsme se se sourozenci narodili, tudíž jsem ji tam nikdy neviděl. Ve snu tam ovšem byla, na hřbetě si hrdě nesla svá veliká křídla a byla alfou naší smečky - což mi neříkala, ale prostě jsem to věděl, jak už to tak ve snech někdy bývá. Zrovna jsem se procházel po horách, když jsem ji spatřil kroužit oblohou. Sledoval jsem ji a zjistil, že jí trochu závidím. Udělala veliký oblouk a přistála přímo přede mnou.