Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//chápu doufám dobře, že jsme tedy skupinky Armin, Rika, Erlend a Aranel, Awarak, Kezi, Siberia? :D

Válel jsem se po zemi a Arminius se ke mně vzápětí připojil. Chvíli jsme čučeli do nebe, ze kterého se pořád zvolna sypal sníh. Nenapadlo mě se tím zneklidňovat. Jestli jsem byl na něco stavěný, pak to byl právě sníh a mráz. Jen jsem nadšeně přikývl Arminově pokřiku, že toho sníhu je kolem doopravdy dost. Netrvalo dlouho a malý vlček už se zachumlával do mojí srsti, která vlčata obvykle svou huňatostí dost lákala. Mně to ale ani v nejmenším nevadilo - a ani ta pochvala, které se mi dostalo. Roztáhl jsem tlamu do úsměvu a zabušil ocasem do sněhu. Být mezi malými vlčaty mi zcela vyhovovalo, ačkoliv zbytek se asi trochu vzdálil. To nevadilo. Nejspíš šli za mámou a v lese se jim nemělo moc co stát.
Povalovat se ve sněhu ale vlčka moc dlouho nebavilo, takže zase vylítl na nohy a začal čenichat kolem. Překulil jsem se na břicho a vyštrachal se do stoje o poznání nemotorněji, než on - nějak jsem zapomínal, že už nejsem zrovna nejmladší - a taky zavětřil. Nebyl jsem si ovšem moc jistý, o čem to mluví. S ušima trochu svěšenýma jsem pokrčil rameny, protože jsem pro něj neměl žádnou odpověď.
Než jsem to ale stačil rozluštit, objevil se strakatý kožíšek. Rozzářily se mi oči. Omórika! Tak se přece neztratila úplně! Zvesela jsem poskočil (dal jsem přitom pozor, abych nezašlápl Arminia) a kývl jí na pozdrav. Začala se hned omlouvat, ale já nad tím jen mávl tlapou. Vždyť se nic nestalo - až na to, že se přerušilo naše dobrodružství, předtím, než vlastně pořádně začalo. "To se stane jedna dvě. Hlavně, že ses zase našla," vyslal jsem k ní myšlenku a s uspokojením zjistil, že to jde vážně docela snadno. Možná to prostě bylo jednodušší se členy rodiny.
To už ale Rika zaznamenala existenci Arminia - a vyjevila se z toho ještě asi tak desetkrát víc, než když jsem vlčata Aranel poprvé uviděl já. Trochu mě to vyjeknutí překvapilo, takže jsem nejdřív jen stál a naprázdno zaklapal tlamou, jako bych snad čekal, že z ní vypadne nějaké vysvětlení. Pochopitelně se to nestalo, takže jsem vzápětí zakroutil hlavou, abych jí sdělil, že se nejedná o jejího mladšího sourozence. "Není Baghý - je to syn Aranel a Awaraka," vysvětlil jsem rychle. Teď jsem vážně byl rád, že tuhle magii dokážu ovládat. Předešlo se spoustě nedorozumění. Sklonil jsem se a trochu pošťouchl Arminia čenichem, než jsem hlavu o kus zvedl a kývl zase na Omóriku s trochu přiblbým úsměvem. Chtěl jsem, aby se seznámili. Třeba se spřátelí!

Ostatní vlčata se k naší hře nepřidala, ale to vůbec nevadilo. Třeba se osmělí později. Zatím jsem poskakoval ve sněhu s mladým vlčkem - Arminiem - a na oplátku za svou sněhovou spršku jsem dostal zásah sněhovou koulí. Hned si začal plácat další. Já se proskočil kolem a opravdu jsem schytal další ránu, ovšem to jsem nemohl nechat jen tak. Sám jsem si uplácal vlastní munici a šišatou hroudu sněhu odpálil k vlčeti. Na mě si jen tak nepřijde!
Na chvilku jsem přestal poskakovat, protože mi došlo, že Aranel se kamsi vypařila. Nejspíš běžela za Awarakem, který před chvílí vyl. Nedělal jsem si s tím těžkou hlavu, byl jsem si jistý, že se za chvíli vrátí a zatím jsem mohl vlčata hlídat já. Zatím to nevypadalo, že by kromě Arminia měla nějakou zvláštní touhu rošťačit a kdyby ano, určitě bych je zvládl. To byla výhoda vlčat, která byla takhle malá - v případě nouze bylo možné je prostě čapnout do tlamy a odnést tam, kam patří. I když jsem se k tomu uchyloval vždycky nerad. Přišlo mi, že je to takové ponižující.
Otočil jsem svou pozornost zpět k Arminiovi. Otřepal jsem si zbytky sněhových koulí z kožichu, ač to bylo celkem zbytečné, protože jsem se vzápětí svalil celý na záda do sněhu, takže jsem na vlčka koukal vzhůru nohama a kožich jsem měl vmžiku jako sněhulák.

11. Blbni ve sněhu

Vlčata se válela ve sněhu a dováděla, jak už to mají ve zvyku. Nejradši bych se s nimi také hned svalil do závěje, ale musel jsem se trošku ovládat, i když bylo nejspíš na první pohled jasné, že mi to jde jen tak tak. Na tváři mi hrál široký úsměv, oháňka se houpala sem tam a tlapky samy od sebe přešlapovaly. Aranel mě samozřejmě hned zpozorovala a vypadalo to, že jí nevadí, když se s jejími vlčaty seznámím. Hned mi je také představila. Keziah, Siberia, Arminius, její a Awarakovi potomci. To bylo skvělé! Určitě z nich budou výborní rodiče. "Gratuluju," vyslal jsem k Aranel krátkou myšlenku a usmál se do ještě větší šíře. Posílat jí myšlenky šlo podobně, jako Lilac - ne úplně snadno, ale ani ne s velkou obtíží. Nebylo to tak bez námahy, jako s Omórikou, ale celkem to šlo. Krátké vzkazy by neměly být problém. Přesto jsem na otázku ohledně jména odpověděl bez magie, prostým pokrčením ramen. Bylo mi docela jedno, jak mi říkají. Slyšel jsem na leccos.
To už se ke mně ale vrhnul malý Arminius a začal po mně metat sníh. A tím bylo vymalováno! Veškerý tenký závoj důstojnosti šel stranou. Protáhl jsem přední tlapy daleko dopředu, zadek mi zůstal trčet k nebi a schytal jsem tedy zásah sněhem přímo do tlamy. Vyprskl jsem a poskočil kupředu k Arminiovi, který si očividně chtěl hrát a toužil po sněhové bitce. Nabral jsem svou mamutí tlapou spršku sněhu a důkladně jím vlčka posypal, než jsem kolem něj se smíchem obhopkal celé kolečko a opět se hravě protáhnul, zatímco mi jazyk visel z tlamy a oháňka radostně vlála. Při mé velikosti (a věku) to rozverné poskakování muselo působit věru komicky. Dával jsem ale bedlivý pozor, abych na žádné vlče netlápnul, vždyť jsem byl oproti nim hotový medvěd. Těkal jsem pohledem i na ostatní. Přidají se taky? Doufal jsem, že ano!
Od hranic se však náhle ozvalo zavytí. Na chvíli jsem se zarazil a zahleděl se tím směrem. Znělo to jako Awarak. Už se asi vracel. Proto mi to zaražení dlouho nevydrželo a za moment už jsem se zase věnoval sněhové bitvě.

//nenápadně se k vám přicpu, jestli můžu :D
2. Chytej vločky na jazyk

Chvíli jsem tak posedával u stromečku a prohlížel si ho s jistým pocitem vnitřního uspokojení, ovšem nebylo to úplně ono, když jsem tady byl sám. Vánoční nálada by se měla s někým sdílet. Proto mi to poflakování se zase tak dlouho nevydrželo. A taky trochu zvítězila zvědavost. Zajímalo mě, kdopak to je v lese s Aranel, cítil jsem těch cizích pachů hned několik a nějak mi to prostě nedalo. Pomalu jsem tedy vykročil přes les tím směrem. Už příliš nesněžilo, jen občas nějaká ta vločka prolétla vzduchem, ale když ve větvích stromu nade mnou proběhla veverka, sesypala na mě spršku sněhu. Vyplázl jsem jazyk a nechal na něj pár sněhových vloček dopadnout. Spokojeně jsem se tomu pousmál. Zima byla fajn.
Kráčel jsem hlouběji mezi stromy, až jsem dorazil skoro až k úkrytu. Sněhově bílý kožíšek Aranel jsem samozřejmě poznával, ovšem stejně jsem zůstal zaraženě stát. Ve sněhu se jí totiž kolem tlapek motala tři malá vlčátka! Vykulil jsem modrá kukadla, div mi nevypadla z důlků. Vlčátka? To jsem byl zase tak dlouho pryč? Absolutně jsem to nečekal, to vám tedy povím, ale jakmile to můj mozek trochu zpracoval, roztáhl se mi na tlamě široký úsměv a oháňka se rozkmitala neskutečnou rychlostí. Přišel jsem o něco blíž a vesele pokývl Aranel na pozdrav, rozesmátý od ucha k uchu. Samozřejmě jsem se k mrňatům hned nevrhnul, nechtěl jsem si od jejich mámy vysloužit nějaké vytahání za ucho, ale bylo zcela zřejmé, že jsem naprosto nadšený. Máchal jsem ocasem sem tam, přešlapoval na místě a culil se na vlčátka jako úplný pitomec. Vůbec mi to ale nevadilo. No co, jestli si Aranel pomyslí, že jsem blázen. Nemohl jsem za to, že ti maličcí byli tak roztomilí!

23. Ozdob strom
//Vyhlídka

Otočil jsem se zpět k lesu a pomalu se vracel po svých stopách. Přece byla Omórika hned za mnou, ne? Nebo už jsem dočista bláznil...? Kam by se mohla jen tak vytratit? Mladá vlčice se přece nemůže beze stopy vypařit jako mlha nad lukami. Jenže ať to bylo jakkoliv, Riki jsem prostě neviděl. Nejspíš se jí nějak povedlo mi vyklouznout. Nebál jsem se, že by se jí něco stalo - však jsme skoro ani nikam nedošli. Nejspíš ji jen rozptýlil padající sníh. Nenarodila se vlčata někdy loni na začátku zimy? Přesně jistý jsem si nebyl, byl jsem tehdy dost ponořený do svých starostí, ale nějak tak to muselo být.
Vstoupil jsem zpět pod stromy lesa a povzdechl si. Byl jsem tedy opět sám. Zvědavě jsem zavětřil a uvědomil si, že cítím kromě Aranel i nějaké neznámé pachy. Kdopak to asi je? Střihl jsem ušima a přemítal, jestli se tam mám plést, ale když mi pohled padl na jeden krásný stromeček tak přesně akorát, řekl jsem si, že to ještě chvíli počká. Nebo mě mezitím ti neznámí najdou sami. Já se ale rozhodl, že nejprve udělám něco pro vánoční atmosféru v lese. S čenichem u země jsem začal šmejdit po okolních zákoutích lesa a vybírat vše, co by se dalo použít na ozdobení stromečku. Tu jsem na jeho větve položil pěkný oblázek, tu snítku borůvčí nebo jsem za sebe naskládal stébla suché trávy jako ozdobný řetěz. Cokoliv, co mi přišlo trošku pěkné, jsem zkrátka vložil do větví. Pomalu mi vznikal vánoční stromek jako malovaný.
O krůček jsem od něj poodstoupil a prohlížel si své dílo. Docela se mi líbilo. Na větvích ale zůstala ještě spousta místeček, do kterých kdokoliv, kdo by chtěl, mohl přidat své vlastní ozdoby. Jestlipak ten stromeček někdo najde? přemítal jsem. Doufal jsem, že někdo o něj alespoň pohledem zavadí. Se spokojeným mlasknutím jsem se pomalu protáhl a uvažoval, co dál. Že bych nakonec přece jen měl jít prozkoumat ty neznámé pachy...?

4. Obdivuj krásu zimy
//Borůvkový les

Těšil jsem se, že s Riki podnikneme nějakou dobrodružnou výpravu. Obzvlášť pak, když se dalo do vydatného sněžení a krajina kolem nás se rychle měnila v zimní. To byla krása! Vesele jsem se zubil a pohupoval huňatým ocasem, zatímco jsem šplhal do kopce, který se tyčil nad naším lesem. Tady to vlastně celé začalo. Potkal jsem tu Maeve s Růženkou, které jsem později šel navštívit a místo toho jsem se setkal s Baghý a díky tomu jsem našel nový domov... Nebylo to občas zvláštní, k čemu nás mohly dovést zdánlivé náhody?
Zamyslel jsem se možná až trochu moc, protože když jsem celý ufuněný došplhal na vrchol, zjistil jsem, že Omórika za mnou není. Riki? našpicoval jsem zvědavě uši, ale nikde jsem ji neviděl. Vida, a to jsem si říkal, že se do kopce plazím tempem přímo slimáčím. Nejspíš jsem na tom ještě nebyl tak špatně, když se mi povedlo mladé vlčici utéct. Našel jsem si tedy rovné místečko na vrcholu a rozhodl se, že počkám. Sledoval jsem přitom padající vločky a krajinu oděnou do zbrusu nového bílého kožíšku. Jak jsem měl zimu rád! Nejspíš už jsem to měl prostě v krvi. Všechno vypadalo tak čisté a poklidné. Tady nahoře navíc panoval úplný klid a mír. Zhluboka jsem se nadechl studeného vzduchu a tlamou vyfoukl obláček páry, jako bych snad byl nějaký dým chrlící drak. I tohle se mi líbilo. Zima byla nejspíš mým oblíbeným obdobím.
Chtěl jsem se otočit na Riki, abych se jí zeptal - teď, když jsem mohl - na to, jak se jí zima líbí, ale jaksi jsem nemohl, protože mne pořád nedohnala. Mírně jsem se zamračil. Kde se mohla zaseknout? Čekal jsem už nějakou chvíli a ona pořád nikde. Zase tak daleko jsem jí utéct nemohl. Asi bude nakonec nejlepší to zkontrolovat. Nemyslel jsem si, že by se jí mohlo něco stát, ale co kdyby náhodou? Možné bylo všechno... a stejně, nemohl jsem ji vzít na výpravu, když tady nebyla. To byl celkem nesmysl.

//Borůvkový les

Fakt, že s ní souhlasím, Riki viditelně potěšil. Ožila tak, že se div nezřítila ze stromu. Aspoň, že tentokrát nebyla za bouřky v úplné koruně! Radši na to ani nemyslet, otřásl jsem se v duchu. I když tentokrát byla situace jiná, stejně jsem pocítil úlevu, když se Omóriky tlapky opět bezpečně dotýkaly země. Z té neměla kam zahučet. Snad. Vyslechl jsem si celé to stěžování. Bylo zjevné, že Riki žádná princeznička z cukru není a být nechce. Pousmál jsem se na ni, když vyjádřila vděčnost, že já to viděl stejně a nemínil jsem ji nutit, aby trčela zavřená v lese. Budu pak muset od Adirama zjistit, co ho to napadlo. Ale to teď mohlo počkat.
Dost možná nás totiž čekalo dobrodružství. Vesele jsem mával ocasem a jeho tempo se jen zrychlilo, když jsem k Riki vyslal tu myšlenku a ona začala hopkovat kolem jako veverka, naprosto ovládnutá svým nadšením. Také jsem si trochu poskočil, ačkoliv u mě to nebylo v příliš veverčím stylu. Spíš... sloním. Pokývl jsem jí tedy, ať jde za mnou, aby si tu nohu nemusela uhryzávat, a v duchu jsem narychlo vymýšlel, kam bychom se mohli vydat, když vtom se Riki zarazila a vykulila oči. Neubránil jsem se trochu šibalskému úsměvu, když jsem viděl, jak je z toho vedle. Já sám jsem z toho ale taky měl opravdovou radost. Nadšeně jsem přikývl. "Nová magie," vyslal jsem k mladé vlčici další myšlenku. Zjišťoval jsem, že to s ní jde o kus snáz, než s Lilac a o mnoho snáz, než s Ywem. Byl jsem s tou magií dosud hodně opatrný, protože jsem si nechtěl přivodit další bolehlav, ale možná jsem tomu přicházel na kloub. Učinil jsem tedy další pokus: "Je to super, že?" Oči mi zářily a ocas mi vesele švihal sem tam. Mohli jsme si povídat, alespoň trošku, dokud se magie nezačne zase vzpouzet. Zatím to ale vypadalo slibně.
Přesto jsem se rozhodl slovy - byť nevyřčenými - trošku šetřit, takže jsem Riki jenom pokývl hlavou, aby šla za mnou. Mohli jsme si to vypovídat i cestou a nechtěl jsem jí to dobrodružství už dál upírat, když na něj musela asi čekat dost dlouho. I když jsem vlastně v hlavě neměl žádný konkrétní cíl. Ale o tom dobrodružství taky tak trošku byla, ne? Prostě uvidíme, kam nás tlapy zanesou. Sám už jsem se docela těšil.

//Vyhlídka

Riki mou přítomnost pravděpodobně zaznamenala až tehdy, když jsem byl už úplně u ní. Nebylo se asi moc čemu divit, když jsem svůj příchod nemohl z dálky ohlásit, že? Pokýval jsem jí na pozdrav a v odpověď na otázku ohledně mé nálady jsem spokojeně zamával ocasem a doširoka se zazubil. Měl jsem se celkem dobře. Zdálo se, že i ta rýma ustupuje. Možná to bylo jen tím, že jsem předtím trčel v jeskyni a teď, když jsem vyšel na vzduch, bylo všechno rychle zase v pořádku. Ovšem Baghý, tu jsem nikde neviděl. Uši mi trochu zplihly, když jsem vrtěl hlavou. Také bych ji rád viděl, ale kdoví, jaké alfácké povinnosti ji mohly zaměstnávat?
Nemusel jsem se vůbec ptát, co tu Riki dělá úplně sama na stromě, protože mi to hned sama ochotně oznámila. Zatvářil jsem se nanejvýš překvapeně. Tak Adiram? Nějak se mi to k němu nehodilo. Vážně by chtěl vlčatům odpírat zábavu a nutit je sedět doma na zadku? Omóriku to každopádně velice rozohnilo a nemohl jsem tvrdit, že bych se jí zrovna dvakrát divil. Přece už nebyla úplně malá a vypadalo to, že po dobrodružství vážně prahne. Celou dobu jsem lehce přikyvoval jako kývací pejsek, aby bylo jasné, že poslouchám a naprosto chápu její rozhořčení. Co do toho Adirama vjelo?
Vlčice sjela pozadu z větve a pokračovala v rozhořčeném výčtu věcí, které jsou špatné a nespravedlivé a že ona má dělat křehkou květinku, zatímco zbytek jejích sourozenců vyvádí kdoví co. Moc fér to vážně nebylo, a nedávalo mi to smysl. Ke všemu mi to ještě k Adiramovi vůbec nesedělo. Nakonec však ten příval slov ustal a zůstaly jen ublíženě nafučené tváře. Naklonil jsem se a zlehka ji povzbudivě šťouchl čenichem do ramene. Přitom jsem v duchu formuloval, jak v co nejméně slovech k Riki vyslat tu myšlenku, kterou jsem jí chtěl předat: "Chtěla bys dobrodružství teď?" Adiram ho nabídnout nemohl nebo nechtěl, ale já k tomu byl víc než ochotný. Navíc mi bylo líto, že by měla být Riki o něco ošizená. Mohli jsme si udělat výlet. Proč ne?

//jeskyně

Vyběhl jsem z úkrytu - tedy, vlastně jsem se z něj spíš tak nějak vyplahočil. Upřímně se mi ani v nejmenším nechtělo opouštět teplo a pohodlí vyhřáté kožešiny, když se do mě zakousla ta hnusná rýma. Čenich jsem měl úplně zacpaný a cítil jsem se strašně rozlámaný. Nejradši bych zaplul zpátky do pelechu a tak jsem byl na Ywa docela nabručený - proč se rozhodl jen tak beze slova zmizet? Teď jsem ho musel nahánět kdoví kde. Akorát si tu svou nemoc zhorší. Bylo to neposedné vlče, už tedy takové odrostlé, ale stejně... Nechtěl jsem, aby si uhnal něco ještě horšího. Byla to jen vina té rýmy, nebo jsem začínal být na hlídání mládeže trochu moc starý?
Rozhlédl jsem se po okolí, ale po šedém kožíšku ani stopa. Zavětřit jsem nemohl, stejně jsem skoro nic necítil s tím ucpaným nosem. Ani zahalekat jsem na něj nemohl. Trochu poraženecky jsem si povzdechl a rozešel se po lese. Jestli Ywa nenajdu tady, asi to budu prostě muset nechat na něm, aby se vytrestal sám. Nebyla nejmenší šance, že bych ho mohl hledat po Galliree bez použití čichu. Bloumal jsem mezi stromy, párkrát si mohutně kýchl, až se mi spustil sopel jako opratě. Otřel jsem si ho o borůvčí, které teď už bylo holé, takže nehrozilo, že by si někdo pochutnal na poskvrněných borůvkách. Yw nikde. Šel jsem s hlavou nízko, jako bych hledal trpaslíka a ne vlka téměř dospělé velikosti, ale snažil jsem se zahlédnout nějaké stopy. Bez výsledku. Zato se mi najednou před obličejem kývaly jakési nohy.
Pochopitelně mě to zarazilo. Nohy většinou bývají na zemi a už vůbec se jen tak neklinkají ve vzduchoprázdnu. Pomalu jsem se narovnal a zjistil, že tlapky patří k jisté mladé vlčí slečně, která si podle všeho vážně libovala v lození po stromech. Tentokrát ale Omórika naštěstí nebyla až na nejvyšší větvi, ale celkem nízko u země. Usmál jsem se a zamával ocasem na pozdrav, čenichem jsem lehce dloubl do jedné z těch klinkajících se tlapek pro případ, že by si mě nevšimla. Ywa asi jen tak nenajdu, ale aspoň jsem narazil na jednu ze svých sestřenic.

374

Usnul jsem úplně snadno a jestli se mi něco zdálo, pak jsem si to vůbec nepamatoval. Chrápal jsem prostě jako špalek. Mohl jsem doufat, že se z rýmy vyspím a že zmizí, než se probudím, ale sotva jsem za pár hodin rozlepil oči, přesvědčil jsem se o opaku. Čenich jsem měl úplně zacpaný, tělo rozlámané a ze všeho nejvíc jsem si přál zavrtat se do hlubin hřejivých kožešin a nejméně celý další den nevylézat. Popadla mě dětinská touha být zase malé vlčátko, kterému by maminka vyprávěla pohádku a přitiskla svůj čenich něžně na mou bolavou hlavu. No... dobrá, možná jsem si tu rýmu trochu moc bral. Ale dobře mi vážně nebylo. Už už jsem zavíral znovu oči, když mi pohled zabloudil ke koutku, ve kterém spal Yw. Předtím. Teď už tam totiž nespal. Zvedl jsem hlavu a přejel pohledem celou místnost jeskyně, avšak po šedivém vlčkovi nebyla kolem ani nejmenší stopa. Chytil jsem se za čelo. Kam mohl jít? Copak nepochopil, co mu naznačuju? Nevěděl, že se nemůže prostě jen tak vypařit a pobíhat všude možně, když je nemocný? S nespokojeným zamručením jsem se přeformoval do vzpřímené polohy a vyslal svoje rozlámané tělo směrem k východu z úkrytu. Netušil jsem, co Yw vyvádí, ale věděl jsem, že ho musím najít.

//Borůvkový les

373

Nakázal jsem Ywovi, aby si lehl na kožešinu a hezky se léčil. Nemohl s takovou rýmou pobíhat po okolí a prskat ji na kde koho. Stačilo, že ji od něj nejspíš chytím já. Začínal jsem mít po těle takový divný pocit, který většinou značil, že něco není úplně v pořádku. Ještě jsem nemohl říct, že by mi bylo špatně, nebo že by mě něco vyloženě bolelo či trápilo, ale už to byla taková předzvěst. Jen jsem si povzdechl. Dlouhé, předlouhé roky jsem nestonal, asi bylo na čase, abych si to zase jednou vybral. Taky už jsem nebyl nejmladší, to jsem si taky bohužel musel přiznat.
Yw se naštěstí usalašil v kožešinách docela ochotně a i tlapu před čenich si začal strkat. Spokojeně jsem přikývl, usmál se na něj a zamával ocasem. Vypadalo to, že mladík půjde spát a tak jsem se také stáhl do svého koutku. Třeba se z té rýmy vyspím, než mě úplně skolí, zadoufal jsem, ale sotva jsem zavřel oči, ozval se odněkud shora hrozný řev. Byla to Háti, která na nás hulákala pozdravy z horního patra, Yw začal hulákat zase nazpět a mě v mžiku rozbolela hlava. Usmál jsem se na pozdrav do míst, kde už ovšem Háti nebyla, protože zmizela v jejich vlastní jeskyni. Nechal jsem tedy hlavu spadnout zase dolů a přikryl si oči tlapou, zatímco Yw vykřikoval cosi směrem k ostatním vlkům. Byl jsem rád, že tu je Háti a má tu kamarádku, ale nenacházel jsem odhodlání zvednout se a jít za nimi. Asi jsem vážně nemocný, povzdechl jsem si a za chvíli už dřímal.

372
//Borůvka

Spěchal jsem s Ywem do jeskyně, aby už byl co nejrychleji z vlivu nepříjemného počasí a nachlazení se mu nezhoršilo v něco ještě zákeřnějšího. Nejistě jsem přikývl, že za to vážně může nebe, i když to nebylo úplně přesné. Lépe jsem to ovšem vysvětlit nedokázal a svým způsobem na tom něco pravdy bylo. Pobyt na dešti a větru určitě k té rýmě přispěl největším dílem.
Yw nevypadal ovšem rýmou nijak přehnaně zmožen. Tvářil se spíš nadšeně a zvědavě, což bylo docela obdivuhodné. Zavrtěl jsem hlavou, jako že si nebe určitě nepamatuje, co o něm Yw řekl. Ať už to bylo cokoliv. Nevěděl jsem ale, jak mu vysvětlit, že to není žádný osobní útok, ale zkrátka nemoc, která se na podzim objevuje docela běžně. Nechtěl jsem už pokoušet vysílání myšlenek, chvíli jsem si s tím chtěl dát pohov.
V jeskyni byl klid, i když jsem cítil Háti a ještě další neznámý pach. Baghý nikde. Nevadí. Však ona se objeví. Nasměroval jsem kýchajícího Ywa ke kožešině v rohu ukázáním tlapky a rázným pokývnutím hlavou. Musí si lehnout a odpočívat! I když se asi necítil tak úplně zle. Taky kýchal všude kolem sebe a prskal do všech stran. Lehce jsem do něj šťouchl tlapou, abych získal jeho pozornost. Pak jsem sám naznačil kýchnutí a strčil si přední nohu před čumák, abych mu ukázal, co má dělat. Když bude všechno poprskané, za chvíli budou mít rýmu všichni. Trochu jsem se obával, že jsem to možná už taky schytal, ale to asi ukáže čas.

Kdo mohl být ten záhadý vlk, který se vydával za Ywa a přitom ho obviňoval, že to je přímo naopak? Nechápal jsem to a žádné vysvětlení jsem neměl, mohl jsem jen zmateně vrtět hlavou, která už naštěstí přestávala bolet. Možná to byl jen nějaký nepodařený vtip? Někteří vlci měli skutečně zvláštní smysl pro humor. Rád bych to Ywovi řekl, ale znovu už jsem se raději nepokoušel mu nějakou myšlenku protlačit do hlavy. Bylo to příliš náročné.
Rozhlížel jsem se po lese, vyhlížel, jestli náhodou neuvidím Baghý nebo některé z vlčat, když vtom si mladík vedle mě hlasitě kýchl. A já si v tu chvíli něco uvědomil! Zhrozeně jsem vykulil oči. Yw neměl takový huňatý kožich jako já, určitě ani nebyl tolik zvyklý na nepříjemné počasí. V tom dešti a větru musel snadno profouknout a nachladit se. To se mi vážně povedlo! Už bylo ale pozdě. S omluvným výrazem jsem tlapou ukázal k nebi a pak ji postupně namířil na Ywa. Snad z toho pochopí, že za to může to počasí. A taky já, pomyslel jsem si provinile, nemohl jsem se teď však litovat. Nejdůležitější bylo dostat Ywa z toho deště. Lehce jsem do něj strčil čenichem, aby šel za mnou, a namířil jsem si to k úkrytu, kde bude v suchu a teple. Pak uvidíme, co se s tím dá dělat.

//jeskyně

Pohlédl jsem k nebi, o němž Yw prohlásil, že se zlobí. Mohl jsem ale jen pokrčit rameny. Netušil jsem, co mohlo nebesa natolik rozčílit, že nás zahrnovala nekončícím studeným mrholením a větrem. Nehezké počasí mi ale příliš nevadilo, skoro jsem ho nevnímal, jak jsem se radoval, že jsem konečně doma. Jestlipak tu je i Baghý a vlčata? rejdil jsem za chůze pohledem všude možně, protože už jsem tetičku pěkně dlouho neviděl a opravdu rád bych to napravil. Zatím jsme však byli sami.
Yw se vyptával, zda tu jsem už dlouho. S malým zaváháním jsem přikývl. Čas letěl a tak už jsem mohl tento les nazývat domovem skutečně nějaký ten pátek. Ovšem o zvláštnostech, které Yw zminoval, jsem netušil nic. Zmateně jsem na něj vykulil oči a zakroutil hlavou, aby bylo jasné, že o tom nic nevím. Bylo to samozřejmě podivné. "Musel si vymýšlet," protlačil jsem mladšímu vlku do hlavy s obtížemi myšlenku a chvíli se zastavil, protože to vyvolalo tupou bolest za očima. Chytl jsem se za čelo pod korunkou a čekal, až to přejde. Vážně to s magií nebylo jen tak.