Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Kayu jsem nejspíš nepřesvědčil o tom, že nejsem úplně pitomý, nebo pokud ano, nedala to nijak najevo. Alespoň Lilac se mi podařilo přesvědčit o tom, že jsem se tam nechtěl vrhnout po hlavě. Jen jsem pokýval hlavou, vysílání myšlenek nebylo úplně bez ztráty energie a já měl takový dojem, že ji ještě budu potřebovat. Otřel jsem si znovu čenich, ze kterého mi už pomalu přestávala téct červená, i když jsem vypadal, jako bych dostal pořádně po tlamě. Alespoň že ta druhá mladá vlčice se zasekla o moje huňaté tělo a neskončila dole jako ti dva. Dorostence bylo trochu slyšet, ale ten druhý vlk... co bylo s ním? Stejně jako strakatá jsem si byl jistý, že ty dva musíme dostat ven. Nějak, jakkoliv. Někdo musel mít nějakou magii, musel existovat způsob... Mysli, mysli. Jenže tenhle názor rozhodně nebyl všeobecně sdílen. Ozývalo se docela dost hlasů, které tam ty dva chtěly nechat. Zmateně jsem se rozhlížel po vlcích kolem. Přece je tam nemůžeme nechat umřít? Muselo se dát něco dělat. Koukal jsem na černobílého, který začal najednou skládat básně, Nina se k němu lísala... Určitě tohle byla ta nejlepší chvíle? Naléhavě jsem tlapou ukazoval k díře v pravděpodobně naprosto marné snaze uvést jejich pozornost tím správným směrem. Na to bychom se měli soustředit, ne na básničky.
Jenže bylo stejně pozdě. Všechen ten povyk a hlasy rezonující trhlinou měly svoje následky. V horách to zaburácelo a rázem se k nám řítila lavina. Vyvalil jsem na ni oči a bez váhání se dal na útěk, tady nebylo nic jiného, co se dalo dělat. Jenže sněhová vlna byla příliš rychlá, než abych věřil, že jí dokážu uniknout. Skočil jsem a pokoušel se ve sněhu plavat, udržet hlavu nad sněhem... Všechno se ve mně svíralo potlačovanou panikou. Plavání ve sněhu bylo něco jiného, než plavání ve vodě, ale hrůza z utopení zůstávala pořád stejná. Prosím, ať to funguje... Ani jsem neměl čas se dívat kolem, jak jsou na tom ostatní. A co vlci v díře? Zavalí je to?

Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím* (vytrvalost 7) *zamručím :D

Už jsem si myslel, že to mám spočítané. Tlapa mi hamtla do prázdna, ale jako zázrakem se mi povedlo to něj vybrat, rozplácnout se na ledu a rozbít si jen čenich. Zároveň se tím moje tělo stalo blokádou pro tu strakatou vlčici, která se k díře vrhla také. Jen ten huňatý šedivý vlk zmizel dole v hlubinách. Z nosu mi vytryskla červená, kdosi mě drapl za kůži a kdosi další mi přišlápl ocas. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud jsem se neotočil a nestřetl se s přísným pohledem Kayi. Svěsil jsem uši a se štěněcíma očima zakroutil hlavou. Bylo zcela jisté, co si myslí. Že jsem idiot. "Já tam nechtěl skočit," poslal jsem jí myšlenku, i když to nešlo tak snadno a za očima mě rýpla slabá bolest. "Vážně." Byla to ale pravda. Nechtěl jsem tam skákat, jen jsem chtěl chytit to nedospělé vlče, které se tam zřítilo a málem jsem tam omylem zahučel taky. S tím jsem se obrátil k Lilac. "Já jsem tam nechtěl skočit," zopakoval jsem to i jí, ovšem k ní to šlo snáz. Muselo to mít něco společného se vztahem k danému vlku. "Chtěl jsem jen chytit tu mladou a málem jsem tam taky spadl." A mladá teď byla v díře. Spolu s šedým vlkem, který se vůbec neozýval. Snažil jsem se nemyslet na ten tupý zvuk, který se ozval, když zmizel ve tmě dole.
Nechal jsem se Lilac odtáhnout dál od kraje, zatímco se můj přimrzlý ocas odlepil a zanechal za sebou chomáče chlupů. Červená z nosu kapala na sníh a částečně i na mou bílou náprsenku, ale moc jsem si toho nevšímal. Vyloudil jsem směrem k díře nezvučné žalostné mrouknutí, které bylo jedním z mála zvuků, kterých jsem byl schopen. "Musíme je nějak dostat ven," poslal jsem Lilac myšlenku, nemohli jsme vlky, kteří byli v díře, opustit! Vlčice se ale v podobnou chvíli začala vyptávat, zda někdo nedokáže ovládnout nějakou užitečnou magii. Já to bohužel nebyl. Mohl bych je možná tak dole maximálně zaplavit (I když, třeba by to pomohlo? Vyplavali by k hladině?) nebo jim myšlenkami posílat motivační řeči, ale to bylo tak vše. Doufal jsem, že někdo přijde s něčím užitečnějším. Kaya se tvářila, jako že má nějaký nápad, třebaže její předešlá řeč byla jasně sarkastická. To jsem pochopil i já. Otřel jsem si bezmyšlenkovitě tlapou zakrvácený čenich a vlastně nemohl dělat nic jiného, než čekat.

Skočit bez okolků taky do díry (síla 5), ať si Zed neužijí všechnu zábavu sami :tasa:

Straka s Lilac vážně mluvila, i když tomu vlčice sama příliš nerozuměla. Podivoval jsem se tomu, i když mlčky, a podivoval bych se ještě mnohem víc, kdyby mou mysl víc nezaneprazdňovala šířící se puklina. Přejížděl jsem jámu pohledem od okraje k okraji, ale ze své pozice jsem nic příliš zajímavého neviděl a blíž se mi k okraji přistupovat moc nechtělo. Handrkování ostatních jsem poslouchal jen tak jedním uchem. Bylo nás tu hodně a jak jsem tak pozoroval šířící se prasklinu a hlavně mladého dorostence poskakujícího po jejím okraji, všechno mi to pomalu splývalo do hučení včelího úlu. Viděl jsem totiž, že se schyluje ke katastrofě. Ne! vyjekl jsem, ale jenom v duchu. Navrch jsem jen vylekaně nadskočil, když jsem viděl, jak bezejmenný vlk vrazil svým klouzajícím tělem do těla menšího skoro-ještě-vlčete. Tlapky vlčice podklouzly na okraji a rázem jsem už viděl, jak mizí za hranou.
Moje tělo předběhlo můj mozek, který měl ty starty vždycky o dost pomalejší. Vrhl jsem se směrem, kde vlčice zmizela, doufal jsem, že se mi ji povede zachytit, než se zřítí do neznámých hlubin. Vyrazil jsem tam celou svou neohrabanou vahou, zatímco někde sto kilometrů ode mě Lilac s Kayou polemizovaly o tom, že se puklina šíří směrem k horám. Přece jsem nemohl tu mladou dámu nechat umřít na dně díry! Nemohl jsem ji tam nechat zahučet, vypadalo to, že nikdo jiný se ani nepohnul na její záchranu! Jenže už jsem ji neviděl a aby toho nebylo málo, šlápl jsem přední tlapou do prázdna. Zakolísal jsem, ale zdálo se nemožné nabrat zpět rovnováhu. Žaludek se mi sevřel a udělal kotrmelec, ale už bylo moc pozdě, jediná cesta vedla dolů. Dolů do temnoty, odkud... odkud se ozýval hlas?

Zkusit tu díru prozkoumat z bezpečné vzdálenosti (taktika, 8)

Zavrtěl jsem hlavou, jako že jsem Kayu nesledoval. Aspoň tedy ne vědomě. I když byla hodně divná náhoda, že jsme oba skončili tady. Že bych ji přece jen sledoval, aniž bych si to uvědomil? Zaškubal jsem smířlivě špičkou ocasu sem tam, snad se vlčice nezlobila. Od Lilac se mi dostalo přivítání trochu vřelejšího. Usmál jsem se na ni a koukl na díru, ze které očekávala, že vyleze nějaký problém. Netušil jsem, co zrovna na téhle puklině bylo tak speciálního a už jsem to chtěl začít zjišťovat, když jsem to uviděl taky. Byla... větší, ne? Její okraj se rozhodně přiblížil mým tlapám. Uvážlivě jsem ustoupil. Pokýval jsem souhlasně hlavou nad poznámkou ze strany Lilac. Nezdálo se mi to tedy, vážně se to zvětšovalo!
A brzy se to tu hemžilo vlky, až jsem úplně ztrácel přehled. Těkal jsem po nich pohledem a krůček po krůčku couval od díry, až jsem od ní stál v uctivé vzdálenosti. Nikoho z těch vlků, co se sem přihnali, jsem vůbec neznal. Byli tu mladší, starší... Šedivá vlčice hned začala zjišťovat, jestli jsme všichni v pořádku, zatímco černobílý vlk nás instruoval, ať se od toho držíme dál. Já se držel své obvyklé taktiky pro podobná chaotická setkání, kterou bylo prosté "úsměv a mávat". Všem jsem přátelsky pokyvoval na pozdrav, pohupoval ocasem a snažil se vtisknout si do paměti ta jména, která jsem zaslechl. Nina, Cyril, Star... Jak se jmenují dvě mladší vlčice a zbývající vyplašený vlk jsem nějak nepostřehl. Trochu mi jejich slova splývala do hučení a bručení včelího úlu. Většina nově příchozích vypadala jaksi... nabubřele? Svěsil jsem mírně uši. Moc jsem tomu pošťuchování, poštěkávání, významným pohledům a otočeným čumákům nerozuměl. Ani se mi nelíbilo, jakou atmosféru to tu vytvářelo.
Obrátil jsem svou pozornost k díře a k Lilac, která mě už zvládla představit. Vděčně jsem se na ni usmál, kdybych měl myšlenkou své jméno vysílat ke každému zvlášť, asi by mi praskla hlava. Díra mě ale trápila. Vážně se zvětšovala. Jak daleko to až mohlo zajít? Proč se to vůbec dělo? Natahoval jsem krk ve snaze něco zahlédnout, zatímco Lilac na to šla jinak. Vyslala nad díru... straku? Huh? Černobílý pták zakroužil nad dírou a když se vrátil a dokonce promluvil, vyvalil jsem oči. "Ta straka s tebou mluví?" nemohl jsem si odpustit otázku, ale Lilac asi víc zajímala díra, než já. Popravdě, i pro mě to v tu chvíli bylo nejdůležitější, protože to vážně vypadalo jako problém, který bychom měli vyřešit. Po boku Lilac s Kayou jsem se začal opatrně přibližovat k okraji, ale jen tak rychle a tak blízko, abych kdyžtak stačil uskočit. Napínal jsem zrak, jak to jen šlo. Co asi bylo tam dole? Opatrně jsem se ohlížel i po mladších členech skupiny. Hlavně o tu vlčici s tmavými zády jsem měl obavy. Vypadalo to, že strach jí nic moc neříká. Možná bych ji měl jít radši hlídat, napadlo mě, protože nikdo jiný se do toho asi nehrnul. Ale chtěl jsem nejdřív jen trošku, jen malinko nakouknout do díry, abych věděl, s čím máme tu čest.

//Kiërb

Za řekou už gejzíry nepokračovaly. Přede mnou se rozprostírala rozlehlá sněhová planina, kde nebylo k vidění téměř nic. Jen sníh a občas zledovatělý kámen. Alespoň to tak prvně vypadalo. Kráčel jsem vpřed, bílo všude kolem, nad hlavou šedou oblohu, ze které se sypal další a další sníh. Přemýšlel jsem, že se otočím a půjdu jinam. Tady to nevypadalo na velké dobrodružství. Spíš to zavánělo tím, že se tu někde ztratím. Husté sněžení a nedostatek orientačních bodů tomu přímo nahrávaly.
Jenže najednou se mezi sněhovými vločkami vynořily dvě siluety, které nepatřily balvanům. Byly to vlčí siluety. Našpicoval jsem uši a hned si to namířil k nim. Chtěl jsem vidět, kdo další měl tak bláznivý nápad, aby se sem vydal. Stačilo ujít jen pár metrů, abych si uvědomil, že obě tyhle vlčice znám, i když u jedné jsem měl trochu problém vzpomenout si na jméno. A to to byla moje smečková kolegyně! Druhá vlčice byla Lilac. Samozřejmě. Kdo jiný by se tu potloukal v takovém nečase? S ocasem vesele se mrskajícím ze strany na stranu jsem přikročil k nim a s úsměvem jim pokynul na pozdrav. "Ahoj!" vyslal jsem myšlenku nejdřív k Lilac a potom ke... Kayle? Jmenovala se tak? Oči mi padly k puklince v zemi, u které postávaly, ale neshledal jsem na ní nic zvláštního. "Co tu vyvádíte?" zeptal jsem se v myšlenkách Lilac, protože k ní je šlo vysílat snáze. Rozhodně to ale bylo těžší, než s Omórikou. Pořád jsem nepřišel úplně na kloub tomu, proč to s některými vlky je o tolik snazší, než s jinými.

//Východní hvozd přes Gejzírové pole

Trochu jsem se ztratil v myšlenkách na to co, by mohlo být, co možná někde je a co třeba jednou bude, takže když pár metrů přede mnou najednou vyletěl k nebi proud vody, pořádně to se mnou cuklo. Div, že mi čelenka nespadla z hlavy, jak jsem nadskočil! Rozhlédl jsem se po sněžné pláni, která na první pohled vypadala celkem nevinně, dokud jste si nevšimli místy holých míst, kde se sníh nedržel. Stačilo chvíli počkat a každému muselo být jasné proč. Horká voda vyrážela ze země v různě dlouhých intervalech a i země kolem těchto gejzírů byla teplejší. Chvíli jsem to pozoroval, ale moc jsem se nenahříval. Nechtěl jsem mít mokrý kožich, až by na mě roztál sníh, který se na mě teď držel v tenké vrstvičce. Navíc by mi pak byla mnohem větší zima, až se od gejzírů zase vzdálím. O tomhle Rice určitě musím říct, udělal jsem si mentální poznámku, když jsem užasle pozoroval ten div přírody.
Když jsem se dost vynadíval, vyrazil jsem dál. Přes ledový most jsem překonal další řeku. Tyhle severní kraje jsem příliš prochozené neměl a říkal jsem si, že to je celkem ostuda. Kdoví, co zajímavého tady číhalo?

//Ledová pláň

//VVJ přes Východní hvozd

Pod stromy lesa bylo o něco příjemněji, než na otevřeném prostranství. Hlavně jehličnany poskytovaly trochu přístřeší před obrovskými sněhovými vločkami, které se z nebe hustě sypaly. Když jsem vyrážel, sněžit teprve začínalo, teď už se ale chumelilo opravdu mocně. V tom naprostém tichu, které kolem panovalo a které narušoval jen tiché zvuky mých kroků a dechu bylo slyšet tichounké šustění, jak sníh dopadal na zem. Vzbuzovalo to ve mně vždycky zvláštní pocity. Byl to poklid, ale trochu strašidelný. Přesto jsem si to užíval. Po nerovném zasněženém terénu lesa jsem našlapoval skoro bez přemýšlení. Byl jsem si vědom blízkosti hor a to mi připomínalo domov, vzdálený spoustu kilometrů a dlouhých let. Nejspíš už bych tam nenašel cestu zpět, ani kdybych se snažil, ale přesto se mi čas od času zastesklo po pohledu ze Severní hory. Jenže kdybych tam přišel teď, nejspíš už by všechno bylo jinak. Pochyboval jsem, že tam je ještě někdo z těch vlků, které jsem znal. I když sourozenci by tam být ještě mohli,
napadlo mě. Možná i nějací synovci a neteře? Trochu mě bodla myšlenka, že tam někde v dálce mám možná další rodinu, o které vůbec nevím. Nemělo ale smysl se tím trápit. Třeba je někdy potkám. Vždyť i Baghý jsem potkal, a to bylo tak nepravděpodobné, že jsem byl ochoten teď uvěřit, že je možné téměř všechno.

//Kiërb přes Gejzírové pole

//Borůvka přes Mahtaë

Vyšel jsem z lesa k řece, která ovšem spala pod ledem, na kterém už se usazovala vrstvička sněhu, jak začínalo sněžit. Vzhlédl jsem k šedým mrakům zakrývajícím oblohu, bylo zřejmé, že jen tak nikam neodletí, protože skoro nefoukalo. Zima mým hustým kožichem pravého seveřana nijak výrazněji nepronikala, ale ticho, které panovalo všude kolem, bylo trochu strašidelné. Věděl jsem, co to znamená. Všechna zvěř se schovala, lov bude hodně náročná a možná i nemožný. Neměl bych se toulat dlouho, pomyslel jsem si, ale na chvíli snad nebude vadit, když se vzdálím. Chtěl jsem vidět nebo zažít něco, o čem bych Riki mohl vyprávět, až se zase uvidíme. A popravdě jsem chtěl zase na chvíli vytáhnout paty z lesa. Zamířil jsem proto kolem řeky dál k jezeru, které také bylo už celé zamrzlé. Samozřejmě jsem se musel po hladkém ledu párkrát sklouznout. Bylo mi jedno, jestli jsem na to moc starý, tohle mě asi bude bavit vždycky. Dlouho jsem ale nedováděl, když jsem byl sám, nebylo to úplně ono. Skočil jsem na pevnou zem a vydal se do okolních lesů.

//Midiam přes Východní hvozd

Nadšeně jsem pokýval hlavou. Znělo to jako dobrodrůžo a těšil jsem se, až ho společně podnikneme. Mohli jsme se jít klouzat na jezero, pořádně využít sněhové nadílky, hezky se rozhýbat, aby se nám v té zimě rozproudila krev.
Nebo taky ne.
Jakmile sestřenku napadlo, že se vydá na své vlastní dobrodružství, bylo mi jasné, že je se společným výletem konec. Vypadala až moc odhodlaně do toho okusit svou vlastní svobodu. Nemohl jsem tvrdit, že mě to nemrzí, ale vlastně jsem tomu rozuměl. Snažil jsem se netvářit až moc sklesle. Nemohl jsem jí přece být pořád za zadkem... Ale vážně jsem se těšil, že půjdeme spolu. "To zní vlastně docela dobře," pousmál jsem se a zamával ocasem, když navrhla, že si potom svoje zážitky povyměňujeme. Trochu mi to zvedlo náladu. "Tak si to užij," vyslal jsem za ní ještě myšlenku, která ji snad dostihla, i když už letěla mezi stromy pryč.
Trochu jsem si povzdechl, ale musel jsem se zasmát, když jsem viděl, s jakým nadšením si to metelí za novými zážitky. Tak je asi na čase taky někam vyrazit. Abych mohl Rice říct o nějakém dobrodružství, které stálo za to. Narovnal jsem si pokleslá ušiska a vyrazil k severní hranici lesa. Zavýt na oznámení odchodu jsem nemohl, tak jsem jen doufal, že mě nikdo nebude hledat.

//VVJ přes Mahtaë

Arminius nakonec přece jen odběhnul za zbytkem své rodiny. No, asi se to dalo čekat. Byla zima a nejspíš měl hlad, takže dát si kousek toho zajíce mu určitě muselo přijít k duhu... a potom se všichni vytratili směrem do úkrytu. Stejně jsem si trochu povzdechl, s mrňousem byla legrace. Určitě to ale nebylo naposled, co jsme ho viděli.
Omórika se přišoupla blíž ke mně a zasmála se - a já se zasmál s ní. Souhlasně jsem zabušil ocasem do sněhové pokrývky. Arminius byl fajn. Naštěstí moje vědomosti či nevědomosti ohledně toho, odkud se vlčatům berou barvy v kožichu, nebyly zpochybňovány. Trochu mi to ale vrtalo hlavou. Po kom asi Armin zdědil ty svoje červenavé kalhoty? Protože po mámě ani po tátovi to určitě nebylo. Jenže to byla záhada, kterou jsem stejně asi nemohl vyřešit. Nakonec na tom ani moc nesešlo.
Docela přituhovalo, sněhu všude ležely celé haldy. Ne, že bych zrovna mrznul, na tohle jsem byl stavěný, ale jak jsme nečinně seděli, přestávalo to být příjemné. Než jsem stačil něco navrhnout, Rika se na mě otočila s výrazem naprosté nevinnosti, pokud byste ovšem přehlédli tu rošťáckou jiskru, co jí poskakovala v očích. "Mohli bychom," souhlasil jsem, taky jsem vyskočil na nohy, i když o poznání neohrabaněji a zamácal jsem ocasem. "Můžeme se podívat, co všechno zima natropila. Nejspíš budou zamrzlé už i řeky." Těšil jsem se, že něco podnikneme.
Najednou se ale Omórice kukadla rozšířila jako sově, jak ji cosi napadlo. Uši mi trochu poklesly. Nechtěl jsem se tvářit moc zklamaně, ale nejspíš jsem na ni v první chvíli koukl jako nakopnuté štěně. Chápal jsem tu touhu po nezávislosti, ale stejně jsem se cítil jaksi ublíženě. Copak se mnou nebyla dostatečná zábava? Upírat jsem to ale Rice nechtěl, takže jsem se přiměl trochu zamávat špičkou ocasu. "Nic ti nemůže bránit. Jestli chceš jít sama, tak můžeš. Jen bych se být tebou vyhnul horám." Nechtěl jsem, aby venku někde umrzla, jestli tedy vážně chtěla jít samotná.

Vzhled

Vzhled


Povaha

Vzhled

Neměl jsem pro Omóriku žádnou odpověď a nemělo to vůbec co dočinění s němotou. Netušil jsem, kde všichni jsou, kde se flákají nebo zašívají a ani proč to dělají. Jen jsem trochu sklopil hlavu, protože mě mrzelo, že ten náš výlet nevyšel. I když samozřejmě nebyl všem dnům konec. Mohli jsme to zkusit znovu - jenže když se teď ke mně přimotal Arminius, už to nebylo tak jednoduché. Jeho jsem nikam odtáhnout nemohl, ale zároveň jsem ho nechtěl odstrkávat. Stejně ve vzduchu visela nějaká nepříjemná změna počasí. Asi bude lepší nepodnikat dobrodrůža nikde daleko. Rika zničehonic vytáhla opět Adiramovo jméno, opět v dosti nelichotivém světle a sdělila mi vzkaz, který mu mám předat, až ho příště uvidím. Pořád jsem nechápal důležitost pomeranče (vlastně jsem si byl jen tak napůl jistý tím, co to vlastně je), ale horlivě jsem přikývl, jako že tuhle zprávu určitě předám. Ať znamenala cokoliv, moc milá asi nebyla, ale... no, jestli si Adiram vážně na Riki tak vyskakoval, nezasloužil si to trošku?
Snad jen díky Arminiově neodolatelné roztomilosti moje sestřenka neoddupala lesem někam pryč. Jedno mrně si nás snadno dokázalo omotat kolem tlapky. Chvíli jsem je sledoval, jak se šťouchají, ale dlouhého trvání to nemělo. Moje obavy se ukázaly být pravdivými, protože malý vlček se v mraze klepal jako osika a za chvíli už se cpal opět k mému kožichu. Jeho žádosti jsem samozřejmě vyhověl, kecl jsem si na zadek, aby se mohl přitulit k mému huňatému břichu. Mně moc zima nebyla a Rice nejspíš také ne, však byla huňatá po rodičích, nicméně jsme se tam za chvíli tak nějak choulili všichni, aby se Arminius mohl zahřát. S takovouhle si na něj žádný mráz nepřijde! "To zní jako fajn nápad," mrkl jsem taky spiklenecky na sestřenku, "ale s Arminiem to bude muset být jenom malé dobrodrůžo," dodal jsem, aby si netvořila nějaké veliké představy. Jestli vůbec nějaké dobrodrůžo s mrňousem bude. Půjčí nám ho vůbec Aranel?
Ta se ozvala hned za chvíli a už jsem si myslel, že bude spikleneckému kroužku konec, ovšem Arminius odmítl jít na zajíce, ba se od nás ani nevzdálil. Hlad asi neměl - kdyby ano, věřil jsem, že se ozve, na to byla vlčata mistři. Zatím se jevil dost spokojeně přitulený v našich huňatých kožiších. Trochu jsem se cítil jako zloděj vlčat, ale když to bylo dobrovolně, tak to přece žádná krádež nebyla. Krom toho Awarak s Aranel byli přece přímo támhle, na dohled i na doslech. Moc jsem o tom ale neuvažoval, protože mě přerušila otázka od Riky, která zrovna obdivovala Arminiův neobvyklý kožíšek. "Po rodičích," poslal jsem jí myšlenku, aniž bych se nad tím víc zadumal, ale jakmile jsem to udělal, zarazil jsem se. "Tedy..." Arminius moc jako Aranel ani Awarak nevypadal. Ani jeden z nich na sobě neměli snad jediný hnědý chlup. Jenže jeho sourozenci barvami celkem odpovídali, takže spekulace o nějakém tajném dramatu, že třeba vlčata vůbec nejsou Awarakova, nebyla moc na místě. Leda by byl Armin jako kukačče, které někdo Aranel nenápadně podstrčil. Jenže jak by se to někomu povedlo? "Možná i po prarodičích?" vyslal jsem po vlekoucí se chvíli další myšlenku, ale o mnoho víc váhavě. Došlo mi, že o tomhle asi zas tak moc nevím.

Rika se široce zubila. Já jí nic nevyčítal a byl jsem rád, že asi ani ona mě, že jsem ji třeba víc nehledal. Jenže já vůbec netušil, kam se jí podařilo vypařit. Souhlasně jsem přikývl, že klidně můžeme provést další pokus a objevit nějaká super tajemství. Popravdě mě teď žádná úplně nenapadala, ale to nevadí, určitě se něco naskytne. Drcl jsem do ní čenichem, když mě pošťouchla tlapou, na potvrzení, že tak to přesně můžeme udělat.
Prvotní setkání s Arminiem nešlo úplně nejlíp. Omórika vyjekla, vlček se toho vylekal a vypadal najednou celkem žalostě, jak se tak klepal ve sněhu a zmateně koukal, co se to vlastně děje. Jestli na něj není trochu moc zima, napadlo mě a poněkud ustaraně jsem se přesunul k němu o něco blíž. Pobaveně jsem se zazubil, když Rika prohlásila, že by nenápadné vyrábění dalších vlčat Baghý jen tak neprošlo. "To si umím představit," střihl jsem ušima, vzápětí jsem je ale musel o něco svěsti a zakroutit hlavou, že jsem Háti ani zbytek nikde neviděl. Kdoví, kde se toulali? Ani na Baghý už jsem nějakou dobu nenarazil. "Snad budou někde kolem. Zima je možná přivede zpátky do lesa," navrhl jsem s nadějí.
To už jsem otočil svou pozornost zpět k rozklepanému Arminiovi. Měl jsem trochu starost, jestli na něj ten mráz není trošku moc - chvíli vypadal úplně přimrzlý na místě, ale bylo to zimou, nebo jen tím, že se polekal Riky? S malým postrčením se ale s vlčicí pozdravil a také se jí představil. V tu chvíli se moje sestřenka úplně rozsvítila a já musel jen přitakat, že Arminius je vážně škvrňátko. "No, nevím. Řekl bych, že jsi bývala ještě o kousek menší," mrkl jsem na ni, ale v duchu mě mrzelo, že jsem u toho tehdy nebyl. Poznal jsem vlčata, až když byla o kousek větší. Ale teď už bylo pozdě se tím trápit. Usmíval jsem se na ně oba a máchal spokojeně ocasem, když jsem viděl, jak se seznamují a očuchávají. Zkusil jsem nějakou tu myšlenku poslat i k Arminiovi, ale zjistil jsem, že mi to vůbec nejde. Možná byl na to ještě moc malý? Musel jsem na to tedy asi jít přes Riku: "Řekni mu, jak se jmenuješ," vyzval jsem ji s úsměvem.