Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/5 (51), VLA 2 14/15
//Východní hvozd

Lehce jsem se při průchodu lesem zamotal. V tom hustém porostu to ani nebylo nic těžkého. Místo k horám u Borůvkového lesa jsem se dostal ke kaskádovitým vodopádům, kde voda tiše zurčela dolů a poskakovala po kamenech. Bylo to vážně moc pěkné na pohled, i když to nebylo úplně to místo, kam jsem se toužil dostat. Na druhou stranu, nebylo zase tak moc kam spěchat. Nepředpokládal jsem, že by se měl náš les zbořit, pokud se tam okamžitě neobjevím. Chvíli jsem se tedy procházel u vodopádků, nechával jsem chladivé kapky vodní tříště dopadnout na svůj kožich a užíval jsem si poklidné atmosféry tohoto místa. Koukal jsem do tůněk, zda nespatřím nějakou rybu, ale žádné takové štěstí mě nečekalo. Žádného živého tvora jsem ve vodě nespatřil, jen valounky a oblázky všech tvarů a velikostí. Hmm, ale něco k jídlu bych si vážně dal, pomyslel jsem si. Na jihu jsem lovil toho podivného ptáka, ale od té doby už jsem toho taky hodně nachodil a určitě bych si zasloužil nějakou tu svačinku... a ryba zněla vážně dobře. Začal jsem následovat tok vody dál.

//Řeka Midiam

5/5 (50), VLA 2 13/15
//Gejzírové pole

Vešel jsem do stínu hustého lesa. Tady nebyly žádné gejzíry, ale zároveň tu pod tlapami nevyzařovalo teplo z horkých pramenů, takže jsem si doopravdy nestěžoval. Les byl hustý a poskytoval spoustu stínu před nemilosrdným poledním sluncem, které se snad snažilo všechny živé tvory upražit a usmažit. Ale já se nehodlal nechat. Tlapky už mě bolely, ale věděl jsem, že se postupně obloukem vracím poblíž domovu. To by mohl být dobrý cíl pro moji vytrvalostní cestu. Prostě se na konci vrátím domů. Lehnu si k tůňce a budu odpočívat a potom třeba s něčím vypomůžu na území nebo tak. Ha! Už jsem pořádně dlouho nestrávil nějaký delší čas doma a začínalo to znít opravdu lákavě. Kdoví, co se tam asi dělo? Nojo, bylo na čase se tam vypravit. Cítil jsem to v kostech. Už se mi docela stýskalo.

//Kaskády

4/5 (49), VLA 2 12/15
//Kiërb

Vydal jsem se na druhý břeh hlavně proto, že to tady bylo zajímavé. Už jsem to viděl dřív, ale přesto mne to nejspíš nikdy nepřestane fascinovat. Gejzíry! Zrovna jeden na druhé straně planiny vyprskl vysoký sloupec vody k obloze. Bylo na tom cosi trochu děsivého, ale když si vlk dával trošku pozor, naskytla se mu tu vážně skvělá podívaná. Opatrně jsem procházel mezi dírami, nechtěl jsem být příliš blízko žádné, která by se právě chystala vybuchnout. Zároveň jsem se rozhlížel, abych viděl výbuchů co nejvíce. Přišlo mi ale, že se gejzírům zrovna moc nechce a upřímně, tohle místo bylo příjemnější v zimě. Tehdy se tu dalo celkem příjemně zahřát, ale dnes bylo víc tepla to poslední, co bych mohl potřebovat. Po pár minutách jsem se rozhodl vyklidit pole a schovat se aspoň do stínu někde v lese.

//Východní hvozd

3/5 (48), VLA 2 11/15
//Ledová pláň

K řece jsem došel zanedlouho. Našel jsem si místo, kde se břeh pozvolně svažoval k vodě a konečně jsem se mohl pořádně napít. Voda byla samozřejmě pořádně studená, takže jsem pil pomalu. Byla ovšem velice osvěžující a zahnat žízeň moc příjemné. Spokojeně jsem si mlaskl a olízl si čenich, který jsem měl díky tomu rázem taky mokrý. Na mělčině jsem si chvíli namočil bolavé tlapky. Už jsem toho ušel vážně pořádný kus a začínal jsem mít pocit, že jsem svou vytrvalost prokázal již dostatečně. Ještě nějaký kus snad ujdu, ale rozhodl jsem se, že už se blížím do cílové rovinky. Naštěstí jsem o tom mohl rozhodovat sám, když jsem byl jediný závodník. Nebo možná ne, starý vlk mohl podobný úkol uložit i dalším vlkům. Vlastně bych se tomu vůbec nedivil. Když jsem se trošku osvěžil a ochladil si tlapky, kterým se díky tomu trošku ulevilo, našel jsem si jeden z mostů přes řeku a vydal se na druhý břeh.

//Gejzírové pole

2/5 (47), VLA 2 10/15
//Sněžné velehory

Slézal jsem z hor a křišťálově modré jezero jsem měl stále před sebou. V těchto místech sníh nejspíš nikdy neroztával a já si uvědomil, že tohle je to místo, kde jsme narazili na tu nebezpečnou puklinu. Před sebou jsem dokonce viděl jednu další, ačkoliv byla jen malá. Maličká puklinka. Přesto jsem si až moc dobře pamatoval, jak se ta poslední začala rapidně zvětšovat a jak nás potom všechny málem pohřbila lavina, jak to někteří vlci odnesli... Nechtěl jsem se na tomhle místě potulovat. Rozhodl jsem se výlet k jezeru ještě odložit. Stejně asi bude tak ledové, že by mi z něj zamrzl mozek.
Tlamu jsem už měl řádně vysušenou a i když zde byla spousta sněhu, ten žízeň zaháněl jen pomalu. Bylo by lepší najít nějakou vodu. Pozorně jsem poslouchal a netrvalo příliš dlouho, než jsem uslyšel zurčení řeky. Ano, to znělo mnohem slibněji, než olizování sněhu nebo chlemtání z ledovcového jezera. Zamířil jsem tam.

//Řeka Kiërb

VLA 1/5 (46)
Červenec 1/10 - Kiana

Panovalo opravdové letní vedro a mně se nechtělo dělat vůbec, ale vůbec nic. Našel jsem si v lese, kde jsem se zrovna procházel, malé jezírko, lehl si na břeh a trošku se cachtal na mělčině. Bylo tu příjemně, ne takový hic, jako někde na sluníčku. Schovával jsem se ve stínu a ideálně jsem neplánoval odtud vylézt, dokud nezačne slunce zapadat a počasí se neochladí všude. Sledoval jsem drobné živočichy, co se v tůňce míhali. Když jsem trochu zamžoural, došlo mi, že to jsou pulci. Brzo tady asi bude pěkná spousta malých žabiček! Zamával jsem ocasem a chvíli je pozoroval, poslouchal jsem zpěv ptáků ve větvích a kroužení lesklých šídel a vážek. Nakonec jsem se ale rozplácl na břehu na bok jako zdechlina a přivřel oči. Pokoušela se o mě dřímota a v takovém parném dni mi lenošení přišlo jako nejlepší možná aktivita... nebo možná spíš neaktivita. Široce jsem zívl. Úplně jsem nespal, poslouchal jsem, co se kolem děje, ale podřimoval jsem.

5/5 (45), VLA 2 9/15
//Sopka

Čím dále jsem šel, tím víc se opět ochlazovalo. Vítal jsem to s úlevou. Mířil jsem do nejvyšších gallirejských hor, alespoň podle mých odhadů, které mohly být klidně dosti mimo, ale nemyslel jsem si to. Stačilo zaklonit hlavu k zubatému vrcholu nejvyšší hory, který doslova vyrážel dech, abych si tím byl téměř jistý. Tohle byli skuteční titáni. Musím se ale přiznat, že v tu chvíli už mě pořádně bolely tlapy a na šplhání do dalších strmých kopců jsem se příliš necítil. Navíc jsem začínal mít pořádnou žízeň. I na vytrvalostní procházce si jeden může dát trochu oddech, ne? Byl jsem tu sám, takže jsem pravidla mohl také vytvářet sám. I když jsem se ale zdržoval pouze v nižších polohách hor, obdivoval jsem jejich krásu. Sníh se teď v létě držel až na těch nejvyšších vrcholcích a zářil na slunci. Bylo to překrásné. V údolí se zase leskla hladina jezera a právě tam jsem si to namířil, protože jazyk už se mi úplně lepil na patro, jak jsem byl vysušený.

//Ledová pláň

4/5 (44), VLA 2 8/15
//Sviští hůrky

Pokračoval jsem dál až k místům, kde se do výše tyčil hrozivý stín sopky. Příliš chladivý stín to ale nebyl, spíš naopak. Bylo tu snad ještě větší dusno, než kdekoliv jinde. Proto jsem se ani zde neplánoval příliš zdržovat. No, stejně bych se neměl zdržovat nikde. Dokazoval jsem přece svou vytrvalost, ačkoliv jsem si nebyl moc jistý, komu ji vlastně dokazuji. Nejspíš jen sám sobě. Sopka se mlčenlivě tyčila nad Gallireou a zdálo se, že spí. I tak na ní bylo cosi zlověstného. Byla jako drak z pohádky. Nikdo nemohl tušit, kdy se probudí a rozhodne se, že je na čase začít prskat oheň všude kolem sebe. Lehce jsem se otřásl. Nezáviděl jsem té smečce, která sídlila přímo pod sopkou. Nebáli se, že je láva pohltí, kdyby k něčemu došlo? Mohl bych je někdy navštívit a zjistit to, napadlo mě, ale teď samozřejmě nebyla vhodná chvíle. Jen jsem sopku obešel a vyrazil hledat úlevu do chladnějších krajin.

//Sněžné hory

3/5 (43), VLA 2 7/15
//Jedlový pás

V lese Smrti nebylo radno se déle zdržovat. O setkání s obyvatelkou tajemné zříceniny jsem nestál. Netoužil jsem po žádném posílení magie a i kdyby ano, ještě bych si to pětkrát rozmyslel, než se tam opět vrátím. Střihl jsem to proto opět k severu. Zkrátka mne to tam táhlo. Hory se však v těchto místech značně měnily. Daly se vůbec ještě považovat za ty samé? Zde se vše zdálo jaksi vysušenější, mrtvější, i když mezi četnými kameny z tvrdé země paličatě vykukovaly drobné kvítky houževnatých rostlin. Nepřipomínalo to příliš místo, které jsem nedávno opustil. I slunce jako by se sem opíralo s větší silou, i když tu pořád bylo mnohem příjemněji, než v nížinách. Proto jsem se také rozhodl držet kopcovitějších míst, jinak už by ze mě dávno nebylo nic víc než horkem rozteklá placička někde v trávě.

//Sopka

2/5 (42), VLA 2 6/15
//Ragar

Čím jsem byl níže, tím vyšší byly stromy a tím více z nich bylo jedlí. Díky tomu jsem hned poznal, kam jsem to vkročil. A ještě také podle strašidelné atmosféry, která se nad lesem vznášela navzdory faktu, že právě panovalo slunečné letní poledne, což byly možná ty nejméně strašidelné podmínky, jaké jsem si dovedl představit. Tomuhle lesu však bylo jedno, zda svítí slunce nebo prší. Divný stín jako by nad ním visel bez ustání, v každou denní dobu, v každém ročním období. Samozřejmě jsem dobře věděl, proč tomu tak je. Bohyni, která zde měla svůj domov, nepochybně tahle ponurost vyhovovala. Možná se i přiživovala na nepříjemných pocitech, které její blízkost ve vlcích vyvolávala, třeba i bez toho, aniž by věděli, proč se tu najednou cítí stísněně a mají nutkání se ohlížet přes rameno. Nebo že bych to pociťoval jen já? I když jsem věděl, že jsem jen paranoidní, stejně jsem mrkl za sebe a pěkně rychle jsem si pospíšil, abych už byl někde jinde.

//Sviští hůrky

1/5 (41), VLA 2 5/15
//Sráz

Ulevilo se mi, když jsem mohl nechat moře za zády. Přenechám jeho obdivování jiným. Pro mne oceán veškeré kouzlo ztratil. Zato hory, ty mne lákaly stále. I když jsem teď už byl vlkem lesním, ve svém srdci jsem cítil, že mým opravdovým domovem vždy budou jen hory. Mé tlapy snadno hledaly cestu po zrádných skalách a kamenech. Viděl jsem před sebou bez větší snahy cesty, kterými se musím vydat, abych se dostal dál. Výš. Ulevilo se mi, když jsem vyšplhal nahoru od všeho toho vedra a nepříjemného dusna. Tady byly podmínky pro přerostlého huňáče jako já mnohem příznivější. Vítr se zde proháněl, pročesával mi kožich, příjemně ochlazoval. Zakrslé borovice a barevné horské kvítky byly jako ozvěny z dob mého dětství. Vychutnával jsem si to všechno se spokojeným úsměvem. Hory, mé milované hory... Ještě, že Borůvkový les nebyl horám tak moc vzdálený a vypravit se sem nebylo žádným problémem. Uvažoval jsem, že se tu zastavím a zdržím se déle, ale pořád ještě jsem se nevzdal té myšlenky vytrvalostního běhu, neboli vytrvalostní procházky. Dolů do údolí jsem sestupoval s trochu těžkým srdcem.

//Jedlový pás

5/5 (40), VLA 2 4/15
//Dlouhá řeka

Nebylo to jen tak, najít místo, kde by bylo bezpečné vodu překonat, a tak jsem doufal, že na druhém břehu naleznu něco skutečně zajímavého. Dychtivě jsem kráčel kupředu, ale rychle jsem si uvědomil, že mne tu toho zase tak moc nečeká. Přede mnou v dálce se táhlo jen nekonečné modré moře. Při pohledu na tu krásnou, avšak zrádnou vodní plochu mi přeběhl mráz po zádech. Tam už nikdy tlapu ani nestrčím! Krom výhledu na moře dál vpředu nebylo... nic. Prostě nic. Země zkrátka končila strmým srázem, kde jste si mohli maximálně tak zlámat vaz. Pro někoho to jistě mohlo být pěkné místo. Dalo by se tu koukat na západ slunce nad mořem, skrývat se před světem, protože to nevypadalo, že by sem někdo moc chodil, ale mně se tu moc nelíbilo. Vyhlídky na moře jsem si neužíval a to celý dojem z místa poněkud kazilo. Ani jsem nechodil až k okraji srázu, prostě jsem se otočil a zamířil zpět k horám.

//Ragar

4/5 (39), VLA 2 3/15
//Armanské hory

Jak se ukázalo, dál byla řeka, a to skutečně divoká. Nedávná bouřka její proud určitě ještě posílila. Hučela přede mnou nesmírnou silou a rychlostí a nebyla šance, že bych ji v těchto místech překonal, dokonce i kdyby mi v tom nebránil strach z utonutí. Každý, kdo měl aspoň trošku rozumu viděl, že vstoupit do těch divokých peřejí by byla hotová sebevražda. Vyrazil jsem tedy proti jejímu proudu směrem k horám, ve kterých zřejmě pramenila. I tady bylo celkem příjemně, z vody stoupal chlad, který naznačoval, že je nejen divoká, ale taky pěkně ledová. Přemýšlel jsem, co je asi na druhém břehu, nikdy jsem v těch místech nejspíš nebyl, avšak dlouho se mi zdálo, že se nenaskytne šance řeku překonat. Až když jsem začínal šplhat do hor, dorazil jsem k mírným kaskádkám, kde divoký tok řeky zpomalil a už ani nebyla tak široká. Tam jsem ji přelezl na druhou stranu.

//Sráz

3/5 (38), VLA 2 2/15
//Severní Galtavar

Brzy se země pod mými tlapami začínala zvedat. Přede mnou byly hory, i když tohle byly spíš jen takové hůrky nebo vršíčky, obzvlášť v porovnání se skalnatými titány, které jsem mohl i odtud vidět, když jsem se ohlédl k severu. I tak zde bylo o poznání příjemněji, když jsem vystoupal trochu výše. Chvíli jsem se zastavil a užíval si vlažného větru, který mi profukoval srstí a příjemně se o ni otíral. Ani dusno zde nebylo tak tíživé. Přes kopečky jsem nijak nespěchal, užíval jsem si výhled a hezkou procházku. U malé tůňky, na kterou jsem narazil, jsem zahnal žízeň chladnou vodou, která v dnešním dni chutnala skutečně velice sladce. Na obloze kroužila káňata, občas jsem zaslechl jejich volání. Tady se mi opravdu líbilo. Zamával jsem spokojeně ocasem, ale připomněl jsem si své předsevzetí, že vykonám tenhle vytrvalostní běh, nebo výlet, nebo co to vlastně bylo. Nevěděl jsem, jak by měl být dlouhý, ale vzdálenost, kterou jsem ušel, určitě ještě nestačila. Chtě nechtě jsem nakonec musel slézt z posledního kopce a zjistit, co mne čeká dál.

//Dlouhá řeka

2/5, VLA 2 1/15
//VVJ

Odkráčel jsem od jezera směrem na otevřené pláně, kde sluníčko začínalo skutečně pražit. Vlhkost po bouřce se rychle vypařovala a cítil jsem se jako na některém z těch podivných území daleko na jihu, kde rostly neznámé stromy a vzduch byl nepříjemně těžký. Doufal jsem, že se mi podaří před největším náporem vedra schovat někde v lese nebo v horách.
Na pláni příliš živo nebylo a neviděl jsem ani nic příliš zajímavého. Rozhlížel jsem se, zda náhodou nezahlédnu majestátní losy, o kterých jsem věděl, že se zde zdržují, ale neviděl jsem ani jediného, ba ani špičku lopatovitého parohu trčící z trávy. Možná se schovávali v okolních lesích nebo se šli osvěžit k jezeru. Vůbec bych se jim nedivil. Mně se zde také příliš nechtělo zdržovat a tak jsem se přiměl k pomalému poklusu, abych už odtud byl pryč.

//Armanské hory