Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkoumal jsem sochu vlka-siláka, když se ke mně připojil Cyril. Zaslechl jsem, co si to mumlá pod vousy a koukl jsem na něj poněkud schlíple. Upřímně jsem doufal, že ani jeden z nás tu neumře. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, tak jsem se vrátil ke zkoumání zvláštních znaků pod sochou. Cyril je oznažil za čmáranice, ale jistě musely mít nějaký význam? Přece tu nebyly jen tak pro legraci. Jenže jaký měly smysl? Žádný jsem v nich neviděl.
Když se mi v hlavě ozval hlas, lehce jsem nadskočil. Už jsem asi věděl, jak se cítí vlci, kterým mluvím přímo do hlavy. Byl to dost podivný pocit. Hlas nám ale sdělil, o co tu jde. Tohle místo bylo nejspíš nějakou hrobkou velkých vlčích hrdinů. Fluff, velký vlčí válečník, koukal jsem nadšeně na ledovou sochu a přemýšlel o tom, jaký hrdinský čin bych jí přednesl. Jenže jsem narážel trochu na problém. Nebyl jsem zrovna velký válečník, ani hrdina, byl jsem prostě jen vlk. Co nejstatečnějšího jsem kdy provedl? Možná když jsem zachránil Eiru před šakalem, nebo když jsem se vrhl za Alfredem do mořských vln? Měl jsem ovšem pocit, že to nebylo ani tak moc odvážné - o těchto věcech jsem nepřemýšlel, ani jsem neměl čas se bát, prostě jsem je udělal.
Zhluboka jsem se nadechl a sklonil hlavu před pomníkem velkého vlka. Doufal jsem, že síla, která mi mluvila do hlavy, také uslyší moje myšlenky. "Nevykonal jsem v životě žádné veliké hrdinské činy. Nejsem hrdina, jen obyčejný vlk. Ale snad jsem i přesto projevil odvahu, když jsem se vždy snažil pomáhat těm, co to potřebují. Udělat to, co je správné. I když jsem kvůli tomu někdy za blázna," vzpomněl jsem si na situaci, která se neudála zase tak dávno, kdy jsem ve snaze zachytit mladou vlčici málem spadl po hlavě do díry sám. Netušil jsem, jestli jsem byl dost odvážný pro velkého Fluffa - to nejspíš brzy zjistím. Váhavě jsem vzhlédl k lesklé soše.

C. Vlk se sílou

Cyril se ze tmy nakonec vynořil. Oddechl jsem si a zamával mírně ocasem, vážně jsem nechtěl, abychom přišli o další členy výpravy. Umírání už bylo až dost... A byl mu už skutečně konec? Která z chodeb byla ta nejbezpečnější? Ještě, že jsme měli Kayu a její bystrý zrak, díky kterému zjistila, že se ve stěně nachází ještě jedna puklinka. Koukal jsem jí přes rameno a brzy už jsme tam načuhovali všichni. Otočil jsem se k Lilac a mírně pokrčil rameny. "Aspoň tam nejsou bodáky," sdělil jsem jí, protože ty mě pořád děsily ze všeho nejvíce a v chodbičce, kam zmizela Kaya, jsem žádné neviděl. Jakmile bylo jasné, že to není jen prasklina ve stěně, ale že opravdu vede někam dál, zamířil jsem dovnitř. Protáhnout se tam nebylo pro někoho s mou tělesnou stavbou úplně snadné, ale ne nemožné. Naštěstí jsem tam nezůstal trčet jako huňatá zátka, bránící cestě dovnitř i ven.
Octli jsme se v obrovské síni. Překvapeně jsem zalapal po dechu. Bylo to tu krásné! Přejížděl jsem pohledem po ledových stěnách, stropě, podlaze. A samozřejmě po třech sochách, které přitahovaly pozornost. Zvědavě jsem se k nim vydal, abych si je lépe prohlédl, i když jsem si pořád držel odstup. Pro jistotu.
První vypadala jako někdo, kdo našel velký poklad, protože se kolem něj povalovaly drahokamy, perličky, křišťály a kdoví, co ještě. Samozřejmě všechno z ledu. Zato druhé soše jsem příliš nerozuměl. Co to tomu vlkovi kroužilo kolem hlavy? Měly to být sněhové koule, nějaký obří hmyz, nebo něco abstraktnějšího? Myšlenky? Sny? Pokrčil jsem nad tím rameny a přesunul se k poslední, která byla aspoň pro mě nejsrozumitelnější. Znázorňovala prostě vlka siláka s mohutnými svaly. U té jsem se zastavil. Co asi sochy znamenaly? Mohly nám nabídnout bohatství a sílu? Nebo v tom bylo nějaké nebezpečí? Rozhlédl jsem se po ostatních, pak jsem přimhouřil oči a studoval divné znaky na soše siláka, jako bych jim snad rozuměl.

Březen 8/10 // Wizku

Měl jsem se omezit jenom na kývání hlavou. To jsem to tou svou snahou o rozvíjení konverzace zase vymňoukl! Akorát se mi povedlo Wizku pořádně zmást. Přikývl jsem, že ano, od vlčete, jenže... zároveň to bylo i od narození? Samozřejmě, že těsně po narození jsou němá všechna vlčata, ale většině to nezůstane. Nevěděl jsem, jestli na to zakroutit hlavou nebo přikývnout. Uhm, podrbal jsem se zadní tlapou za uchem a přemýšlel, jak z toho vybruslit, jak to zase celé napravit, aby mě Wizku chápala. Netoužil jsem po bolesti hlavy spojené s posíláním myšlenek, musel jsem na to jít postaru.
Nestačil jsem ale začít gestikulovat tlapami, protože z toho mého zamyšlení se přece jen něco stalo. Před námi v trávě se najednou objevilo vlče. Byl jsem to já, akorát že docela mrňavý, i když zlatá očka už jsem měl otevřená. Obraz vlčete byl trochu nestálý, několikrát zablikal a zmizel. Brada mi poklesla div ne ke kolenům. Vykulené oči jako dva talíře jsem zvedl k vlčici a zuřivě ukazoval tlapou na místo, kde právě zmizel můj o mnoho zim mladší dvojník. Co to bylo? Co to propána bylo? Viděla to Wizku taky? Byl jsem z toho vyloženě paf.

D. Zjistím, co zjistili ostatní

Koukal jsem do chodeb jako husa do flašky, ale nespatřil jsem nic nového. Byly to stejné chodby jako na začátku. Žádné šipky, žádné nápovědy, která je asi nejlepší... Cyril dospěl k závěru velice rychle. Tiše jsem zakňučel ve snaze ho přivolat zpátky, ale on zmizel ve tmě. Zrovna tu chodbu bych si určitě nevybral. Neuměl jsem to tak dobře zformulovat, ale Kaya to řekla skvěle. Mohlo tam číhat cokoliv a nemuseli bychom to ani vidět, dokud nebude příliš pozdě.
Chodba s ledovými bodci se mi taky nelíbila. S mým hromotluckým tělem by bylo velmi těžké se tam proplést a nenabodnout se. Nejvíc se mi asi zamlouvala ta kluzká chodba. Mohli bychom si lehnout a prostě na druhou stranu doklouzat po břiše, napadlo mě. Kdybych se pořádně odpíchl, mohla to být i celkem zábavná klouzačka, i když tohle zrovna nebylo místo a čas pro legraci. Neznělo to ale ani moc nebezpečně. Už už jsem se chystal, že ostatním - buď pantomimicky, nebo skrze Lilac - začnu sdělovat svůj závěr, když se ozvala Kaya.
Došel jsem k ní a nakoukl jí přes rameno. Co tam viděla? Popravdě jsem ten vchod do další chodby uviděl, až když do něj vlezla. Byl úplně maskovaný. To vypadalo nadějně! Nakročil jsem za vlčicí, ale ještě jsem se ohlédl na ostatní, jestli náhodou taky jejich bystré zraky něco nevypátraly, co by nám mohlo pomoci ještě víc.

Březen 7/10 // Wizku

Tentokrát sebou Wizku tolik neškubla, takže se mi snad povedlo ji dostatečně upozornit na to, že se jí chystám mluvit do hlavy. Nebo si na to jen začínala zvykat? Musel to být dost divný pocit. Rád bych se jí zeptal na to, jaké to asi je, ale nevěděl jsem, jak to udělat v krátkých útržcích a byla to složitá věc na vysvětlení pomocí pantomimy. Prozatím jsem se musel spokojit s nevědomostí. Zeptám se Baghý, až ji zase potkám.
Černobílá vlčice si mě mezitím zvědavě prohlížela, naklápěla hlavu ke straně a zdálo se, že přemýšlí. Chápal jsem, že nejsem zrovna nejvíc vzrušující konverzační partner, protože jsem příliš nemohl pomáhat udržet hovor naživu. Ale vždycky jsem se snažil. Wizku se nakonec zeptala, jestli jsem se takhle už narodil. Přikývl jsem zvesela hlavou a zvedl tlapu na maličký kousek od země, asi tak do vlčecí výšky, abych naznačil, že to tak mám už odmalička. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, jak moc pochopitelné tohle gesto je - snažil jsem se to takhle vysvětlit už pár vlkům a snad nikdo na to nekápl poprvé.

Březen 6/10 // Wizku

Vyváděl jsem vlčici z míry, o tom nebylo nejmenších pochyb. Nedělal jsem to schválně, ale už jsem si všiml, že moje němota takový efekt na ostatní občas mívá. I ona slova o tom, že ji to mrzí, nebyla nic nového. Máchl jsem ledabyle svou medvědí tlapou. Projevy lítosti jsem nikdy příliš nechápal - mě přece nic nebolelo, ani jsem nijak netrpěl. A teď jsem se svou magií dokázal s druhými komunikovat o něco lépe, takže jsem si už vůbec neměl na co stěžovat. Věděl jsem ale, že to vlčice myslí dobře.
Naštěstí už vypadala o něco klidněji, ne jako by si přála, aby se zem otevřela a celou ji spolkla, nebo alespoň už ne tolik. Představila se mi jako Wizku. Pokýval jsem hlavou a už se připravoval na vyslání dalšího jednoduchého vzkazu, tentokrát se svým jménem, když mě předběhla. Snažila se mi to usnadnit a nabízela, že mi klidně bude říkat nějakou přezdívkou. Zavrtěl jsem pomalu, ale rázně hlavou. Dny Medvěda, Huňáče, Ljóse i Pana Pampelišky byly u konce. Fakt, že jsem mohl vlkům sdělovat na potkání svoje jméno, bylo jednou z nejlepší věcí na mojí magii. Trochu jsem se k ní naklonil a pootevřel tlamu, jako bych se vážně chystal něco říct, doufal jsem, že s tímhle "varováním" se tolik nelekne, až jí zase promluvím v hlavě. "Erlend," poslal jsem pak k Wizku, i když jsem cítil, že už bych toho měl zase na chvíli nechat, nebo mě rozbolí hlava.

Březen 5/10 // Wizku

Vlčice přede mnou se krčila a zdála se celá nesvá ve své vlastní kůži. Bál jsem se, že ji znervózňuji já. Někdy se to vlkům dělo, věděl jsem, že mám potenciál vypadat hrozivě, i když jsem se ze všech sil snažil tvářit jako dobromyslný plyšák, kterým jsem také byl. Pokud mě tedy někdo příšerně nenaštval, což se popravdě nestalo už hodně dlouho. Nechtěl jsem, aby se mě černobílá bála ani ze mě byla nervózní, tudíž jsem se rychle snažil alespoň jí vysvětlit situaci.
Polekala se, když jsem na ni v myšlenkách promluvil. To jsem to moc nevylepšil, okřikl jsem sám sebe v duchu, ale pořád mi to připadalo jako nejlepší možnost. Aspoň byla má zpráva dobře pochopena a nemusel jsem se o to obávat. Vlčice vyhrkla prosté aha, načež jsem s nemizícím úsměvem kývnul. Takže už jsme měli jasno. Nebo snad ne? Černobílá se omlouvala, ale já nechápal za co. Zatvářil jsem se trochu zmateně a na její otázku zavrtěl hlavou. Nebylo to z vlastní vůle, ale dávno jsem si zvykl.
I černobílá měla svoje problémy, ale ty její byly zase jiného rázu. Soucitně jsem svěsil uši a pokýval hlavou, pořádně nevidět muselo být určitě těžké. Možná i víc, než nemoct mluvit. Jenže vlčice se pořád ošívala a omlouvala, jako by každé vlastní slovo chtěla hned vzít zpátky. Nerozuměl jsem tomu. Něco mi unikalo? Neslyšel jsem od ní vůbec nic, kvůli čemu bych takové chování považoval za nutné. Naklonil jsem se k ní a trochu do ní drcnul čenichem, pokud se tedy nechala. "Nemusíš - omlouvat," poslal jsem jí nesouvislý útržek, jak mi dovolovaly omezené možnosti mojí magie, když jsem vlčici pořádně neznal. Přátelský úsměv neopouštěl moji tlamu. Muselo být jasné, že se nezlobím.

D. Zkusím prověřit, kterou chodbou se vydat (taktika 12)

Kaya za mnou zavolala, jen co jsem zamířil k díře a já se za ní ohlédl. Počkal jsem, až došla úplně ke mně, ale nesnažila se mě zastavit, stejně jako já mířila dál do hlubin průrvy. Vyposlechl jsem si, co má na srdci, a pak jsem se svěšenýma ušima přikývl. Ano, věděl jsem, že pro vlky, které jsme nestačili nalézt, už bylo pozdě. Byli pryč. Ale odhalit tajemství trhliny jsme se mohli pokusit i tak. Už se mi to nezdálo jako přírodní jev. Bylo na tom celém něco divného a já měl strach, že když to necháme tak, můžou se přihodit další zlé věci.
Spolu s námi se do díry vydali i všichni ostatní, s výjimkou mladé vlčice, která zamířila domů. Možná byla moudřejší, než my, ale já to prostě nedovedl nechat být. Dole v díře byla spousta sněhu a také spousta ledu. Nic, co by se nedalo čekat, ale stejně to byl zvláštní pocit, stát v takové hluboké trhlině, vlastně pod zemí, ale nad hlavou oblohu. Trochu jsem se otřásl a začal se rozhlížet.
Byly tu cestičky, jak jsem brzy zjistil. Tři. Ani jedna nevypadala příliš lákavě. V jedné bych se bál, že si pořežu tlapy o ledové krystaly, další končila kdoví jak daleko v naprosté temnotě a ta poslední vyzývala k tomu, abych si na ní znovu natloukl čenich, který jsem měl pořád ještě trochu krvavý. Váhavě jsem se ohlédl po svých společnících a výmluvně pokrčil rameny. Měli bychom to promyslet. Začal jsem čenichat kolem ústí každé chodby, snaživě do nich nakukoval a pokoušel se nějak posoudit, která by byla nejvhodnější.

Březen 4/10 // Wizku

Čekal jsem, co vlčice, ale mělo mi asi hned dojít, že to není nejlepší nápad. Ona totiž zase čekala, co budu říkat já, nebo to tak alespoň vypadalo. Jenže já jsem nemohl říct ani ň a tak se ticho protahovalo a protahovalo. Už jsem to chtěl uvést na pravou míru, abych ji dál netrápil, zdála se poměrně nesvá, když se vlčice rozhodla, že promluví. Nadhodila téma našeho krásného jarního počasí. Inu, s jejími slovy jsem musel pouze veselým přikývnutím souhlasit, ale pomalu jsem nechal svůj veselý výraz vytratit a nahradil jsem ho soustředěným, o kterém jsem doufal, že dostatečně upoutá pozornost vlčice. Trochu jsem se narovnal. Teď pozor, říkal jsem beze slov.
Udělal jsem to, co vždycky. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zakroutil pomalu hlavou. Ovšem díky svým nově nabytým schopnostem jsem to celé mohl zjednodušit. "Nemluvím," vyslal jsem k vlčici myšlenku. Šlo to těžko, jako kdybych ji strkal proti proudu divoké řeky, ale byl jsem si docela jistý, že jí do hlavy doputovala. Naštěstí jsem byl odpočatý, tak mě ani hlava nerozbolela, ale delší zprávy bych téhle vlčici určitě posílat nemohl. Aspoň zatím. Doufal jsem ale, že teď už to bude jasné.

Star mi děkoval a já mu pokývl a chabě zamával ocasem, ovšem myšlenkami jsem byl u toho prázdného místa ve sněhu, kde nebyla vlčice. Byla pryč. Slyšel jsem Lilac, jak cosi mumlá k tomu hnědému, chtě nechtě jsem nějaký útržek zachytil, ale bylo opravdu jisté, že se vlčice vrátí? Já jsem se vrátil. Alfredo se vrátil. Ale... Ale byl to zážitek, který jsem nikomu nepřál a vlastně jsem nevěděl, jak to funguje. Jestli ti, jejichž těla zmizí, se vrátí a ti ostatní ne, nebo jak to vlastně je.
Každopádně to vypadalo, že stojíme před další volbou. Seilah už se rozhodla a vytratila se odtud. Kývl jsem za ní na pozdrav a doufal, že si poradí. Díra tu však pořád zela, zčásti zasypaná sněhem. Star navrhoval, že bychom měli odejít, než tu všichni umřeme. Ale co když se to začne zase rozšiřovat? napadlo mě při pohledu na díru a přál jsem si, aby mě to nikdy nenapadlo. Kdybych se smířil s tím, že je díra zasypaná a problém tím pádem vyřešen, mohl bych se klidně otočit jako Seilah a odejít. Jenže to tak nemuselo být. Mohlo se to šířit dál a začít polykat i ty části Gallirei, kde žijí vlci, nejen kusy téhle zamrzlé pustiny. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se po všech přítomných. Necítil jsem se zrovna jako hrdina, měl jsem pěkně nahnáno, ale jako stvrzení svých myšlenek jsem přikývl a vykročil k okraji díry, kam se svažoval nově nahrnutý sníh. Jdu tam, pomyslel jsem si a nevyslal tu myšlenku k nikomu, chtěl jsem si kouzelné síly šetřit. Začal jsem klesat dolů do podivných hlubin. Vlastně... mě trochu zajímalo, co tam vlastně je.

Březen 3/10 // Wizku

Zmátlo mě, proč že mě vlastně vlčice budila, ale to už mi to vysvětlovala. Koukal jsem na ni víc a víc nechápavě. Nahlas? Naklonil jsem hlavu ke straně. Nevěřil jsem vlastním uším! Nebyl jsem si vůbec vědom toho, že bych ve spánku dělal... no, cokoliv. Zakroutil jsem nad tím nevěřícně hlavou a tlama se mi roztáhla do ještě širšího úsměvu, než před chvílí. To byl tedy gól, co? Vlk, co nemluví, ale ve spánku nadělá rachotu, až plaší nevinné kolemjdoucí!
Vděčně jsem vlčici pokývl a zamával ocasem rychleji. Pořád jsem se trochu přitrouble culil. Bylo od ní milé, že si dělala starost, aby o mě nezavadil nějaký hladový medvěd nebo tak něco. Určitě nebylo rozumné pokoušet osud! Vypadalo to ale, že nově příchozí chce ještě něco, protože se usadila naproti mě. Vytáhl jsem se tedy také do sedu, abych se tu neslušně neválel, a dál jsem čekal. O. Že by si chtěla povídat? došlo mi to najednou, ale než jsem začal předvádět svou obvyklou pantomimu, radši jsem ještě počkal. Popravdě jsem hned nechtěl vlčici zklamat, i když pokud očekávala výřečného společníka, pak to stejně budu muset udělat.

Březen 2/10 // Wizku

Spokojeně jsem si pochrupoval a vůbec nic mi nechybělo. Mohl jsem v tu chvíli být klidně ten nejspokojenější vlk na světě. Na pootevřené tlamě mi hrál blažený úsměv, zatímco z ní vycházelo jedno medvědí zabručení za druhým. Najednou se ale cosi stalo. Můj snový svět se celý nějak otřásal... nebo někdo třásl se mnou? Jistě. Určitě to bylo to druhé. Zavřel jsem tlamu, takže poslední chrápanec byl uťatý v půlce - chrmf - a otevřel jsem oči. Tedy, jakž takž. Ospale jsem zamžoural kolem a široce zívnul, než jsem zaměřil tvář vlčice, která se ke mně skláněla. Měla modré oči jako já, černobílý kožich a úplně nepovědomou tvář. Byl jsem si celkem jistý, že jsem ji nikdy nepotkal. Copak mi asi chtěla?
Překulil jsem se na břicho, znovu si zívl a už o něco víc probuzeně se na vlčici usmál. Pokývl jsem jí hlavou a ocasem jsem uhlazoval stébla trávy za sebou, sem a tam, sem a tam. Koukal jsem na nově příchozí zvědavě, zajímalo mě, co asi potřebovala, že se mě rozhodla probudit z mého malého šlofíka. Sice to nebylo nejpříjemnější, ale nijak zvlášť jsem se nezlobil. Třeba šlo o něco důležitého!

Březen 1/10 // Wizku

Povaloval jsem se na mýtince a nechtělo se mi dělat vůbec nic. Zachvátila mě náhlá lenost a v tu chvíli se mi ze všeho nejlákavější zdálo prostě se vyvalovat v měkké jarní trávě, ospale mžourat a doširoka zívat. Sluníčko, které zahnalo na útěk už i poslední zbytky sněhu, mě šimralo na čenichu a opíralo se mi do kožichu, ze kterého mi momentálně trčely neúhledné chuchvalce, jak se zimní srst měnila na převlek aspoň trochu vhodnější do teplejšího počasí. Znovu jsem zívl, překulil se na záda a důkladně se v trávě pokryté ranní rosou vyválel, až jsem sám byl celý mokrý. Ale vůbec mi to nevadilo. Sluníčko mě vysuší, ne? Jó, jaro... krásné, krásné jaro. Měl jsem zimu rád, konec konců jsem přeci byl správný seveřan, ale trocha teplejšího počasí a sluníčka už byla vážně potřeba. Nehledě na to, že přes zimu nebylo pořádně co jíst a hlad mě vždycky děsil mnohem víc, než sníh a mráz.
Překulil jsem se ze zad na druhý bok, koukal jsem na mihotající se mladé lístky stromů okolo a aniž bych si to uvědomil, oči se mi znovu zavřely. Za moment jsem už chrápal - doslova a důkladně. Divili byste se, kolik rachotu dokáže nadělat vlk, který jinak ani nepípne. Nejspíš to znělo, jako když kolem obchází pěkně naštvaný medvěd. Nebo něco podobného. Jenže jestli děsím kolemjdoucí, s tím jsem si mohl těžko dělat hlavu, když jsem usnul jako špalek.

Zachytil jsem něčí pach a začal jsem hrabat. Mým velkým tlapám to šlo docela lehce. Možná jsem i jim vděčil za to, že jsem neskončil pohřbený pod lavinou. Nebo to bylo zkrátka štěstí? Nepřestal jsem, dokud jsem nehrábl do něčeho tvrdšího a neodhalil bílo-černý kožich. Snad ještě nebylo moc pozdě! Chytil jsem vlka za kůži a začal ho tahat ven. Nebylo to příliš šetrné, to uznávám. Muselo to pořádně kudlat a bolet, ale i když jsem se snažil, bohužel jsem musel prostě použít sílu a v tlamě mi zůstal chumáč jeho chlupů. V zátylku, kde jsem ho chytil, měl nejspíš obtisknuté moje zuby. Ale byl živý! Co je jeden kousanec a pár chlupů v porovnání s jinak jistou smrtí? Úlevně jsem se na něj usmál a zamával ocasem, byl jsem rád, že jsem mohl pomoci aspoň někomu. Rozhlížel jsem se kolem, další vlci se objevovali na světle. Zdálo se, že kromě těch v díře jsme všichni.
Nebo ne? Zamračil jsem se. Viděl jsem tu strakatou vlčí slečnu, Kayu, Lilac, Cyrila, toho černobílého, co jsem vytáhl... tak proč Kaya pořád obcházela po sněhu a někoho hledala? Ta šedá vlčice! došlo mi a okamžitě jsem vyletěl znovu na nohy. V tu chvíli už hrabala ve sněhu a já se k ní rychle přidal. Šedá byla pod sněhem déle než ostatní, musel jí docházet vzduch. Ale když jsme se prohrabali dost hluboko, ve sněhu bylo jen prázdné místo. Žádná vlčice. Zmateně jsem pohlédl na Kayu. Kam se poděla? Nemusel jsem jí tu myšlenku ani posílat, měl jsem ji vepsanou ve tváři. Chtěl jsem vyrazit za ní a hledat dál, ale najednou se vynořila hrozná vzpomínka. Alfredo, který se zdánlivě rozplynul v moři. Spadl do vln... a zmizel. Stejně, jako o pár minut později já.
Místo toho, abych se vydal za Kayou, jsem si sedl do sněhu a sklonil hlavu. Je pryč. Ale... já i Alfredo jsme se vrátili. Mohla to dokázat i tahle vlčice? Nevěděl jsem, kdo a jak o tom rozhoduje. I když... Vynořila se další vzpomínka. Na vlčici s jediným planoucím okem. Mrtvolka, Váhy smrti. Přejel mi mráz po zádech a pomalu jsem si lehl, nechal jsem chvíli odpočinout svému znavenému tělu. Byl jsem rád, že se mi povedlo zachránit jednoho z těch vlků, ale přál jsem si, abychom dokázali pomoct i vlčici. Z díry částečně zasypané sněhem teď zaznívalo jen ohlušující ticho. Mohl jsem se jen domýšlet, že ti, co tam byli, jsou teď už také mrtví. Opřel jsem si čenich o tlapy a zhluboka si povzdechl. Do čeho jsme se to zapletli?

Pomocí čenichu vyčenichat jednoho vlka a zachránit ho výkonem (síla 4)

Lavina se přihnala jako velká voda a přerušila úplně všechno, alespoň na chvíli - hádky, básničky, prostě cokoliv. Bojoval jsem s tou přívalovou vlnou a chvíli měl pocit, že se utopím, doopravdy utopím, znovu. Hrabal jsem tlapami a měl jsem hrůzný pocit, že se nedokážu nadechnout, už to bylo tady, už bylo... Po všem. Je po všem? Příval sněhu zpomalil, pak zastavil. Trčel jsem v něm až po břicho, ale zbytek těla zůstal bezpečně nad sněhem. S určitou námahou se mi podařilo dostat nahoru, kde jsem se rozplácl a chvíli jen popadal dech a naslouchal dusotu svého srdce. Až tohle skončí, všechno mě bude parádně bolet, tím jsem si byl jistý. Přejížděl jsem pohledem novou sněhovou pokrývku. Byli jsme nahoře všichni? Dalo se to poznat dost těžko. Kožichy obalené sněhem, lavina nás rozehnala od sebe a navíc - kolik nás vůbec na začátku bylo? Vyškrábal jsem se na nohy a začal jsem čenichat kolem. Bude lepší se ujistit, že pod sněhem nikdo nezůstal. Kdyby ano, čekal by ho vážně ošklivý osud a za to jsem nechtěl být zodpovědný. Pokud jsem mohl něco udělat, musel jsem to zkusit. A co ti v díře? poskočilo mi srdce. Během větření jsem se ohlédl, díra se zdála být zasypaná sněhem, aspoň částečně... Ale nenapadalo mě nic, co bych sám pro ty dole mohl teď udělat. Možná se jim podařilo uniknout. Možná mají díky sněhu teď cestu ven. Třeba to nebylo všechno jen ke škodě... Soustředil jsem se ale na to, co jsem dělat mohl. Hledal jsem ztracené duše tady pod lavinou.