Gallirea - Příspěvky uživatele

Sice jsem nespal, ale Adirama jsem neopravoval, protože to konec konců bylo dost blízko pravdě. Byl jsem rád, že ho vidím a on mi řekl to samé, což si vysloužilo jen další spokojené zamávání ocasem. Jenže když jsem si tak vlka blíže prohlížel, všímal jsem si věcí, které nevypadaly tak úplně v pohodě - a tak jsem se rozhodl na něj vyzkoušet svou magii.
Většina vlků, kterým jsem to udělal, se párkrát rozhlédli zmateně kolem a potom to vzali docela v klidu. Ne tak Adiram. Vyletěl na nohy a zdálo se, že nemůže uvěřit tomu, co se mu právě stalo. Nedůvěřivě se mě zeptal, jestli mluvím, a já opatrně zavrtěl havou. Nemluvil jsem, ne tak úplně... ale Adiram už dospěl ke svému závěru a vypadalo to, že samým nadšením vyletí z kůže. Přitiskl jsem uši k hlavě, abych je ochránil před největším náporem. Bardův hlas byl vskutku znělý, což ve chvíli, kdy se takhle rozrušil, sloužilo pomalu jako zbraň. Potěšeně jsem se však zubil, dál máchal ocasem a čekal, až se Adiram uklidní natolik, abych si mohl být jistý, že mnou vyslané myšlenky bude vnímat.
To se stalo, když bolestně syknul a praštil sebou zpátky na zem. Znovu jsem se zatvářil mírně ustaraně, co to s tím vlkem bylo? Jenže on jako by už zapomněl, že jsem se ho na něco ptal. "Můžu ti říct dost, ale asi ne úplně všechno. Stojí to nějaké úsilí," prozradil jsem mu nejprve, jak to s magií je a že s tím třeba budu muset za chvíli přestat. Zatím to ale šlo docela snadno, necítil jsem žádnou výraznou únavu. "Byl jsem na severu, na zvláštním dobrodružství. Našli jsme hrobku pod ledem," sdělil jsem mu velmi stručnou verzi událostí. "Pak jsem šel navštívit Života a teď jsem tady." Pobaveně jsem se zazubil jeho poslední otázce: "Tvoje hlava mi připadá v pohodě a korunka jako na míru."

Spokojeně jsem podřimoval v borůvčí. Nespal jsem úplně, jen jsem tak odpočíval. Pomalu jsem oddechoval a cítil jsem, jak se mi navrací do těla síla. Na dobrodružstvích byl možná ze všeho nejpříjemnější ten návrat domů...
Zaznamenal jsem něčí přítomnost, někdo se svalil do borůvčí kousek ode mě. Nastražil jsem tím směrem uši a rozlepil modré zraky, abych viděl, kdo se to ke mně připojil, i když čenich mi už napověděl. Byl to Adiram. Zvedl jsem hlavu z předních tlap a zavrtěl ocasem, pokývl jsem svému kamarádovi na pozdrav. Dokonce přinesl i jídlo! Zazubil jsem se, myslel vážně na všechno. Kus žvance bych si dal rád.
Ale... pokud jsem měl být upřímný, vlk nevypadal úplně nejlíp. Byl celý doškrábaný a působil docela zmláceně. Úsměv mi na tlamě trochu pohasl a naklopil jsem hlavu ustaraně ke straně. Byl v pořádku? "Co se ti stalo?" vyslal jsem k Adiramovi opatrně myšlenku. Šlo to celkem snadno, což mě příliš nepřekvapilo. Pouze to potvrzovalo mou teorii o tom, jak má magie funguje.

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Posledních pár opatrných kroků a stanul jsem mezi borůvčím. Zhluboka jsem nasál do čenichu pachy z okolí. Byla jich tu spousta a společně vytvářely tu krásnou vůni - vůni domova. Oháňka se mi spokojeně rozšvihala sem tam. Konečně, konečně jsem byl zpět! Popošel jsem dál do lesa a praštil sebou do borůvčí. Z toho dobrodružství a cestování mě všechno bolelo, ale byl jsem tak spokojený, jako už dlouho ne. Zavýt, abych na sebe upozornil, jsem nemohl, ale na tom ani tak moc nezáleželo. Chvíli si tu odpočinu a když nepřijde nikdo za mnou, já si sám někoho odchytím, usmíval jsem se pro sebe a rozvalil se na zemi pohodlněji. Cítil jsem v lese Baghý, kterou jsem už vážně dlouho neviděl. Musela mít spoustu práce s alfováním, ale stejně bych si s ní rád zase jednou popovídal. S mou novou magií by to neměl být problém. Už jsem tomu začínal přicházet na kloub a určitě to mělo něco společného s tím, jaký mám k tomu danému vlkovi vztah. Proto to s Rikou šlo tak jednoduše a s cizinci to zase bylo tolik těžké. Zívl jsem si a přivřel spokojeně oči. Nespal jsem, jen jsem tak podřimoval, odpočíval a užíval si, že jsem konečně zase tam, kam patřím.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Řeka se kroutila dál krajem a neomylně mě vedla dál. Tlapy už mě začínaly pořádně bolet, ale teď už jsem nechtěl zastavovat, když jsem měl domov téměř na dosah. Až tam dorazím, tak si budu moct pořádně odpočinout. Už jsem se nemohl dočkat. I když jsem věděl, že se nic nezměnilo, každou chvíli jsem si cestou kontroloval kožich, jestli už se náhodou nemění. Jak to asi bude vypadat? Co přesně mi Život vymyslel? Zdálo se, že bude třeba více trpělivosti. No, co se dá dělat... Já přece trpělivý byl. To, že jsem se už nemohl doškat, byla věc druhá. To s tím nemělo nic společného!
Nakonec se země pod mými tlapami začala zvedat a já věděl, že jsem konečně skoro doma. Stezku horami jsem vybíral opatrně, ale už jsem si také trochu pamatoval, kudy se musím dát, abych tu někde nezapadl. Mým unaveným tlapám se do kopce moc nechtělo, ale vidina domova mi dodávala patřičného elánu k tomu, abych mohl pokračovat.

//Borůvka přes Zrcadlové hory

//Narrské vršky přes Prstové hory

Najít cestu domů bylo snadné. Už jsem tudy šel několikrát. Stačilo projít temným lesem a pak se povětšinou nechat vést řekou, jen jsem teď kráčel proti jejímu proudu - a samozřejmě stále v úctyhodné vzdálenosti od břehu. Dnes jsem si tím ale nenechal kazit náladu. Cítil jsem se přímo skvěle. Byl jsem sice unavený, ale cítil jsem se zároveň tak hezky lehce, jako by se mým tlapám snáze našlapovalo a únava mě zmáhala méně. Jinými slovy, byl jsem zase mladší. Možná ne úplně mladík, ale než jsem navštívil Života, už jsem začínal být na hranici starce, což se mi vůbec nelíbilo. Možná jsem byl už spíš za hranicí, olízl jsem si zamyšleně čenich, avšak moc jsem nad tím nedumal. Podstatné bylo, že to už teď bylo minulostí. Tušil jsem, že někdy v tomhle období jsem se se svými sourozenci narodil, ale letos jsem své narozeniny pojal úplně naruby. Místo, abych zestárl, jsem o pořádný kus omládl. Pro sebe jsem se tomu zasmál a štrádoval si to dál.

//Esíčka přes Tenebrae

//vrchol

Sestupoval jsem z kopce a s každým krokem mi připadalo, že se cítím mladší, svěžejší, odpočatější. Že by už Životova magie zafungovala? Měl jsem pocit, že ze mne spadla tíha hned několika let. Spokojeně jsem se otřepal, až se mi kožich načechral do všech stran. Koukal jsem, jestli už v něm neuvidím nějaké stopy polární záře, ale kdepak, zatím vypadal úplně normálně. Nejspíš to nějakou chvíli potrvá, ale to vůbec nevadilo. Zatím jsem si alespoň mohl představovat, jak to bude vypadat a těšit se na to.
Star nejspíše čekal dole. S úsměvem jsem se s ním rozloučil pokývnutím hlavy a zamáváním svou mamutí tlapou. Zavrtěl jsem ocasem a potom už jsem se vydal na cestu. Nebylo proč otálet. Musel jsem domů. Domů! Páni, jak už jsem se těšil na náš les, jeskyni, na všechny známé tváře. Byl jsem pryč pořádně dlouho a tak jsem pořádně přidal do kroku. S Životovou magií kolující mi v těle to šlo úplně snadno.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

//Narrské vršky

Stoupal jsem do kopce. Nohy už mě po tom dobrodružství a ještě daleké cestě sem pořádně bolely, ale musel jsem vytrvat. Věděl jsem, že nahoře čeká Život a jeho krásné království, kde ze mě všechna únava určitě spadne jako mrknutím oka. Takové už kopce zkrátka byly, a já se moc těšil, až přátelského boha opět uvidím.
Ač to nebyl ten nejrychlejší nebo snad nejladnější výstup, nakonec jsem přece jenom stanul na samém vršku. Pofukoval tu mírný větřík a vzduch sladce voněl. Gallireu dole jsem měl jako na tlapce. Otočil jsem se, abych se pokochal výhledem a tak se Životův hlas ozval za mými zády. „Erlende! Přišel jsi mě opět navštívit?“ Obrátil jsem se zase nazpět a zvesela zamával ocasem. „Ano!“ přikývl jsem. „To jsem rád. Doufal jsem, že se tu ještě ukážeš,“ usmíval se bůh přátelsky.
Naklopil jsem hlavu ke straně, zaujalo mě to: „Vážně?“ „Jistě. Vždycky rád vidím, když se sem vlci vracejí. Ty navíc vypadáš, že máš za sebou vážně dlouhou cestu,“ pravil Život soucitně a kolem mne náhle vypučel koberec jarní travičky tak načechrané, že by byl hřích se tam hned nesvalit, takže jsem to rovnou udělal. Pořádně jsem se v ní vyválel a překvapilo mě – příjemně – když se ke mně Život připojil. I když to byl bůh, pořád s ním byla zábava, až by jeden skoro zapomněl na to, jak velikou moc drží ve svých tlapách. „Tak co kdyby sis odpočinul a řekl mi, odkud tě sem tlapky nesou?“ řekl potom, když jsme důkladně vyválení, kožichy mírně do zelena, zůstali ležet.
„Vlastně jdu až ze severu,“ řekl jsem pouze v duchu, ale věděl jsem, že Život mě slyší. „Od hor. Děla se tam taková podivná věc, v zemi se otevřela puklina a začala se rozšiřovat. Vypadalo to velice podezřele, takže jsme se to rozhodli prozkoumat, ale... nedopadlo to moc dobře,“ povzdechl jsem si sklesle. „Jeden vlk tam spadl a musel si hrozně ublížit, ale i kdyby to přežil, jeho a mladou vlčici, která tam také skončila, zasypala lavina. Stejně jako Ninu, další vlčici, která tam sice nespadla, ale sníh ji zavalil i tak.“ Svěsil jsem uši, zatímco Život na mě soucitně hleděl. „To je mi líto. Ubohé duše... Dobře ale víš, jak to zde chodí. Že smrt nemusí být vždy koncem. Sám ses přece probojoval zpět do světa živých.“ „To ano,“ souhlasil jsem. „Ale není to příjemné a vlk potom už není... úplně jako dřív.“ „Neřekl bys ale, že jsi nešťastný, nebo ano?“ „To ne,“ zavrtěl jsem bez váhání hlavou. Kdepak, nešťastný jsem nebyl, ani jsem se nijak netrápil. Pořád jsem si užíval svůj život. Jen některé věci byly zkrátka jiné. „Pak věřím, že i oni budou určitě v pořádku,“ povzbuzoval mě Život a já tomu v té chvíli vážně uvěřil. Jistě. Nakonec budou v pořádku.
„Zjistili jste, co bylo v té puklině?“ „Byla tam veliká ledová jeskyně, kterou objevila Kaya. Nejspíš tam byli pod ledem pohřbení nějací pradávní vlci, kterým tam někdo vystavěl sochy. Ke mně promluvil duch velkého Fluffa, silného válečníka, a dal mi něco ze své moci. Alespoň tak jsem to pochopil.“ „Páni, skrytá hrobka! Jak záhadné!“ pronášel Život nadšeně, ale cosi mi říkalo, že o tom místě asi dávno věděl. Jakpak by ne? Vždyť byl přece Život. Musel vědět o všem, co se tu šustne. „To zní jako pořádné dobrodružství.“ „Určitě na to jen tak nezapomenu, ale už se vážně těším domů,“ přiznal jsem. „Nejprve jsem tě ale chtěl navštívit. Víš, chtěl jsem o něco poprosit.“ „Rád vyhovím, když budu vědět, o co jde,“ střihl Život vstřícně ušima.
„Baghý mi říkala něco o tom, že dokážeš z vlků sejmout tíhu jejich odžitých let. Chtěl bych něco takového zkusit. Sice si to nerad připouštím, ale už jsem starý. Začínám to i cítit na svém těle, ale ještě se necítím na to, že bych měl jít do starého železa. Myslíš, že bys dokázal zařídit, abych se zase cítil o něco mladší?“ Trochu jsem se bál, že Život řekne ne. Kolik by mi pak asi zbývalo času? Ale chundelatý bůh vůbec nezaváhal. „Samozřejmě, že ano. To je jasná věc. Jako by se stalo,“ máchl tlapou, ale už jsem věděl, že takhle hned to nefunguje. Magii vždycky chvíli trvalo, než se projeví. „Děkuju, děkuju mockrát!“ zamával jsem nadšeně ocasem.
„A potom tu byla ještě jedna věc. To není až tak důležité, ale už na to myslím delší čas. Líbilo by se mi mít v kožichu také nějaké barvy, jako tu mají někteří jiní vlci. Něco, co připomíná můj rodný kraj, víš, ale nevím přesně, co by to mělo být.“ Život se mírně zamračil. „Aha, aha, jsi seveřan, viď?“ podrbal se za uchem, zdálo se, že usilovně přemýšlí a zároveň si to docela užívá. „Už vím!“ zvedl tlapu a vráska na čele se mu rázem vyhladila. „Ano, co bys řekl tomu mít v kožichu vetkanou polární záři? Ne doslova, samozřejmě, ale rozhodně to tak bude vypadat.“ Očka se mi rozzářila: „To zní jako skvělý nápad. Prosím, že něco takového dokážeš?“ "Samozřejmě,“ roztáhl bůh tlamu od ucha k uchu. „Však uvidíš, brzy se budeš cítit jako nový vlk – na těle, na duchu i na kožichu!“ „Děkuju mockrát, Živote,“ zubil jsem se a máchající oháňkou ometal čerstvou jarní trávu.
Teď přicházela ta nejtěžší část. Zvednout se a jít. Leželo se tu tak příjemně a s Životem se jeden cítil v tak naprosté pohodě, že se prostě odcházet nikam nechtělo. Ale musel jsem. Musel jsem se vrátit domů. Třeba konečně narazím na Baghý, a Omórice jsem musel povyprávět o svém dobrodružství... „Už budu muset jít,“ zvedl jsem se s jistou námahou, ale bylo třeba se prostě rozhýbat, jinak bych tu taky mohl zůstat navždy. „Rád jsem tě zase viděl, a ještě jednou díky moc. Zase se zastavím,“ slíbil jsem a usmál se na přívětivého boha gallirejských krajů. „Nemáš vůbec zač. Až tě sem tlapy zase donesou, rád tě uvidím,“ kývl mi Život na rozloučenou. „Měj se, Erlende.“ „Nashledanou,“ broukl jsem v duchu a namířil si to zase zpátky dolů.

//Narrské vršky

//Prstové hory

Otočil jsem se směrem, který Star naznačoval, ke starému velikému hvozdu, který jsem nikdy nenavštívil právě proto, že byl výrazně cítit smečkou. Mladší vlk mi nabídl, že bych se mohl přidat do jejich smečky, což bylo vážně milé. Samozřejmě jsem to ale musel odmítnout. Vděčně jsem se usmál a zavrtěl mírně hlavou, jako že se tam přidat nemůžu. Na další otázku totiž bylo odpovědí přikývnutí. Už jsem svůj domov měl, a musel jsem se tam také co nejdříve vrátit. Jen, co se poradím se Životem, k jehož sídlu už jsme se blížili. Pískové kopce se tyčily přímo před námi.
Pokrčil jsem stále s úsměvem lehce rameny nad Starovým údivem. Většina vlků se s tím nikdy nesetkala, dokud nenarazili na mě. Už mi ani nepřišlo divné, že se tomu podivují nebo že si to nedovedou představit. Pro mě to byla zkrátka a jednoduše každodenní realita a už jsem byl zvyklý. A že je Star upovídaný, to mi vůbec nevadilo. Spokojeně jsem se na něj zazubil a na chvíli zastavil, protože jsme byli na místě.
Kopce se tyčily přímo nad námi. Ukázal jsem tlapou na samý vrcholek, pro případ, že by tu Star třeba byl poprvé a netušil, kam se vydat. Ačkoliv se to zdálo tak jasné. Jako by mě nějaká síla sama táhla vzhůru. Příliš jsem neotálel a vykročil jsem po té křivolaké stezce vedoucí k místu plnému poklidu a míru, které bylo sídlem místního laskavého boha.

//vrchol

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Kráčeli jsme dále a dále kupředu. Cestu k Životu jsem si pamatoval docela dobře, stačilo se nechat vést řekami, dokud jsme nedorazili do známých končin a potom už to šlo poměrně snadno. Dokud to šlo, držel jsem se od břehu řeky vážně v uctivé vzdálenosti. Už mě neděsila tak strašně, ale nejlepší pocit jsem z toho stejně neměl. A nejspíš nebudu mít už nikdy.
Zazubil jsem se na Stara a ještě jednou přikývl. Ano, vážně jsme měli společnou cestu. Byla to zajímavá náhoda, vskutku! Ovšem černobílý vlk si nejspíš teprve až teď začal uvědomovat, že něco není tak úplně, jak je zvyklý. Nejspíš mu to došlo, až když jsme byli sami a nerozptylovaly ho hlasy druhých. Teprve si uvědomil, jaké je ticho. Zavrtěl jsem hlavou, kdepak, samozřejmě jsem nemluvil. Na té otázce jsem ale nijak déle nelpěl, prostě jsem se dál koukal kolem a těšil se, až se potkám se Životem. Proč bych se taky měl trápit něčím, co nejde změnit...

//Narrské kopce přes Poušť

//Ledová pláň přes Kiërb

Se všemi jsem se rozloučil, ale vlastně ne tak úplně. Zdálo se totiž, že mám alespoň s jedním vlkem společnou cestu, tedy se Starem. Souhlasně jsem pokýval, že ano, opravdu to vypadalo, že se vydáváme stejným směrem - to i potvrdil, když pronesl, že míří k Životovi. Při zmínce onoho jména jsem rázně přikývl hlavou, aby bylo jasné, že přesně tam mám namířeno i já. Tak to vypadalo, že se k jihu vážně nebudu muset vydávat úplně sám! Spokojeně jsem zamrskal ocasem a usmál se na černobílého vlka. Potom mířil domů, do smečky, kterou jsem nikdy nenavštívil. Taky jsem měl v plánu se vydat do Borůvky, až poprosím Života o pár věcí. Doufal jsem, že mi bůh pomůže...
Šel jsem podél řeky a moc nespěchal. Z toho dobrodružství jsem byl docela unavený. Už to nebylo jako dřív, kdy jsem se vydržel namáhat třeba kolik dní za sebou, když jsem musel. Cítil jsem se... starý. Což asi bylo způsobené tím, že jsem starý byl. S trochou štěstí se však právě toto povede napravit. Rozhlížel jsem se kolem, po jarních květech, hmyzu, který začínal poletovat, užíval jsem si sluníčko v kožichu, i když moc nehřálo. Občas jsem koukl i na Stara, ale samozřejmě jsem nemluvil. Ani mi nedošlo, že mu to může připadat divné.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Všem se nám podařilo uniknout rozmačkání pod ledem. Naštěstí. Už tak té smrti bylo až až... Spokojeně jsem všechny přítomné přejížděl pohledem. Kaya na mou myšlenku nijak nereagovala, ale do hlavy jí jistě doputovala. Viděl jsem, jak pozvedla hrdě bradu. Přikyvoval jsem Starovi, že v pořádku jsem a ten pocit že jsem taky cítil. Bylo to zvláštní, ale cítil jsem se nepochybně silnější.
Vysvětlení, co po nás chtěla socha, jsem nechal na Cyrilovi. Pro něj to přece jenom bylo úplně snadné. No, a potom se naše cesty začaly rozdělovat. Zamával jsem tlapou Lilac a její strace, kývl jsem na rozloučenou Cyrilovi, který chtěl přečkat noc u řeky a pak jsem se otočil na Kayu, která se ptala, jestli mířím domů s ní. Samozřejmě to bylo velice lákavé. Ovšem... bylo tu pořád něco, co jsem si chtěl zařídit. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Brzo," poslal jsem jí ještě jednu jednoduchou myšlenku a bodl jsem tlapou směrem přibližně k jihu, kam jsem věděl, že se musím vydat. Potom jsem pokývl na rozloučenou i jí a otočil se tázavě na Stara, jestli se třeba vydá stejným směrem nebo jestli se taky rozloučíme. Věděl jsem, že cestou určitě budu mít o čem přemýšlet, i kdybych šel sám.

//Tenebrae přes Kiërb

Pomyslel jsem si, že jsem velkého Fluffa svou odpovědí nejspíš urazil, protože už nic neříkal. Avšak něco se přece jen stalo. Tělem se mi rozlil poměrně příjemný pocit nově nabyté síly. Ne, že bych měl moc času si ho užívat, protože se vzápětí země roztřásla přímo pod našimi tlapkami. Cyril do mě dloubnul, ale nebylo mě třeba pobízet. Rozběhl jsem se, jednou podklouzl na ledové podlaze, než se mi do ní povedlo zarýt drápy a už jsem se hnal za Kayou a hnědým vlkem k východu. Za námi se jeskyně bortila, všechna ta krása nejspíš zůstane navěky pohřbená tady pod zemí. V tu chvíli jsem na to ale vpravdě nemyslel, jen jsem se hnal, jak jen jsem dokázal, abych už byl venku.
Procpal jsem se puklinou opět trochu s obtížemi, ale dostal jsem se ven. Kecl jsem si na zadek do sněhu a zpitoměle zíral kolem sebe. Snad se ven dostali všichni! Nechtěl jsem, aby ještě někdo zůstal pohřbený. Otočil jsem se na Kayu, u které bylo těžko poznat, co si vlastně opravdu myslí. Pokrčil jsem mírně rameny. Byl to přece hlavně její objev, došlo mi. Kdyby si nevšimla té puklinky, kdoví, kam bychom se dostali a jestli bychom pod zemí nezahynuli. "Tvůj objev," shrnul jsem to do dvou slov jako nějaký pravlk, ale byl jsem z toho všeho dost hotový a nechtěl jsem plýtvat dalšími silami na posílání složitých myšlenkových vzkazů. To bude Omórika koukat, až jí budu vyprávět o svém dobrodružství. Měl bych asi vyrazit, i když jsem před návratem domů musel zařídit ještě něco. Ještě jsem ale chvíli poseděl, abych si odpočinul a taky abychom měli šanci se všichni rozloučit. Konec konců jsme spolu prožili pěkné dobrodružství.

Březen 10/10, Wizku

Koukali jsme na malého mě oba se zájmem. Byl jsem vážně k sežrání, napadlo mě, i když kdoví, jak přesný obraz to vlastně byl? Ostatně sám sebe jsem jako vlče asi nikdy kloudně neviděl. V horách zrovna nebylo moc vodních ploch, ve kterých bych se mohl vzhlížet, a když se nějaká kaluž našla, spíš jsem se v ní plácal, než abych ji používal jako zrcadlo. Možná to byla spíše moje představa. Ale stejně byla roztomilá, alespoň než se rozplynula do nicoty.
Přikývl jsem Wizku tentokrát už docela sebejistě že ano, dělám to já. Cítil jsem to, takový ten typický malý úbytek energie, který se s použitím magie pojil. Jenže co to bylo? Halucinace? Vzpomínka? Nějaký přelud? Pokrčil jsem rameny, vážně jsem neměl nejmenší tušení. Nejspíš to stálo za další experimenty, ale musel jsem být opatrný. Nechtěl jsem sebou praštit z přehnaného používání magií, ale protože jsem se zatím necítil nijak na pokraji sil, rozhodl jsem se pro další pokus.
Tentokrát mě napadlo něco jiného. Nakrčil jsem čelo a soustředil se. Ve vzduchu mezi námi se objevil pstruh jako živý - až na to, že se vznášel a plaval nad zemí. Obeplul (nebo obletěl?) jedno kolečko a zmizel. Hm. Létajícího pstruha jsem určitě nikdy neviděl, ale uměl jsem si ho představit. Vzpomínky to tedy asi nebyly? Pořád jsem z toho nebyl dvakrát moudrý, ale asi jsem už trošku chápal, co ta magie tedy dělá. Mohl jsem vyvolat obraz nejspíš čehokoliv, co mě napadlo. Odkdy? A proč?

Březen 9/10, Wizku

Úplně jsme se do vysvětlování zapletli, ale naštěstí se tomu Wizku nakonec jen zasmála. Taky jsem se usmál a napodobil její pokrčení rameny, ovšem pořád jsem přemýšlel, jak ten zmatek napravit - a možná právě z toho vzešlo to, co se stalo vzápětí. Zjevení mého malého dvojníka mnou pořádně otřáslo. Jak to bylo možné? Vyjeveně jsem hleděl na vlčici, která se sice taky tvářila překvapeně, ale určitě nebyla tak šokovaná, jako já. Pomalu jsem pokýval hlavou. Určitě to byla nějaká magie. Ale... moje? Vždyť já nic takového taky neumím, pomyslel jsem si a pro změnu hlavou pomalu zavrtěl. Nemohla být moje. Určitě nemohla být moje. Nebo... nebo snad ano?
Zahleděl jsem se opět do trávy a zkusil se soustředit, jako když jsem ovládal vodu nebo se snažil někomu vecpat do hlavy svoje myšlenky. Mé vlčecí já se vrátilo, tentokrát vypadalo mnohem méně odrbaně. Sedělo na trávě a rozhlíželo se kolem velikýma očima. Tentokrát jsem jasně cítil, že jsem to udělal já. Natáhl jsem k malému baculatému vlčeti tlapku, ale ta mi jím jen projela. Byl to jen obraz. Možná vzpomínka. Povedlo se mi přimět vlče, aby udělalo pár kroků směrem k Wizku, než zablikalo a zmizelo. Podíval jsem se na vlčici a nemohl udělat nic jiného, než opět pokrčit rameny. Byl jsem z toho prostě jelen. Co tohle mohlo být za magii?