Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/5 (81)
Červenec 3/10 - Siku

Vlče nakonec nevypadalo, že by mělo moc velký zájem se se mnou bavit. Nevypadalo ani ztraceně, nejspíš tu bylo jen na výletě. Když se vytratilo do lesa, popravdě jsem si nebyl úplně jistý, jestli to celé nebyl jenom sen... Pomalu jsem se protáhl a vypravil se o kousek dál. Šel jsem stále lehce ztuhle, kousance od dravých ryb jsem cítil, ale už to vlastně ani příliš nebolelo, jen jsem cítil takové nepříjemné tahání a ztuhlost.
Tohle byla nicméně krajina jezer. Zdálo se, že nemůžu ujít příliš daleko, aniž bych nenarazil na nějaké další. Ještě, že jsem se už částečně dovedl přenést přes strach z vody, jinak bych se už dávno musel zbláznit. U tohohle jezera kdosi byl. Vlastně spíš ve stínu stromu opodál - všiml jsem si ho, až když jsem procházel kolem, ale to už mi bylo hloupé se aspoň nezastavit a nepozdravit. Navíc jsem si uvědomil, že tohohle vlka jsem už jednou viděl! No jistě, byl to ten velký šedý vlk z ledových plání. Ten co... Ztěžka jsem polkl. Ten co spadl do propasti. S mírným zahoupáním oháňkou jsem se zastavil naproti němu a pokývl mu na pozdrav. Ať už se to stalo jakkoliv, dokázal se vrátit zpět. Ale vzpomene si na mě? Moc jsme se tam u té díry pobavit nestihli a samozřejmě jsem tehdy ještě nehrál jasnými barvami.

5/5 (80)

Tehdy jsem se docela styděl ukázat zase v lese, protože mi celý čenich opuchnul a vypadal jsem vážně hrozně. Hlavně jsem se ale cítil pěkně hloupě. Eira se mi trochu smála, ale ne moc. Vyprosila mi od Carry nějaké bylinky, díky kterým mi štípance trochu oplaskly a zmírnila se ta bolest a hrozné svědění. Carra se nesmála vůbec, řekla mi, že jsem ťulpas či něco v tom smyslu a že jsem měl ještě štěstí, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Prozradila mi, že znala vlka, co po jediném včelím štípnutí zkolaboval a udusil se. Nikdo mu nedokázal pomoct. No, Carra vždycky věděla, jak má odlehčit situaci... Zůstali jsme na ni s Eirou zírat, ale ona měla pocit, že řekla dost. Sebrala se, odešla a nechala nás tam v zaraženém tichu. Té noci jsem toho moc nenaspal, protože jsem čekal, kdy se začnu dusit já. Naštěstí se to nestalo, ale podruhé už jsem se med krást nepokoušel. Pro jistotu. A na včely jsem podezíravě nahlížel ještě dlouho potom.

4/5 (79)

Samozřejmě jsem už i tehdy věděl, že včely umí pořádně štípnout, ale byl jsem o dost větší nekňuba, než teď (no vážně!) a představoval jsem si to velice jednoduše. Prostě tam přijdu, vezmu si svůj med, možná schytám pár žihadel, ale včely uvidí, že jsem větší a silnější než ony a... co, prostě mi přenechají svoje životní dílo? Ano, nějak takhle jsem si to doopravdy představoval. Pochopitelně to tak ale úplně nedopadlo. Med jsem našel, to ano. Jenže sotva jsem se odvážil k němu strčit čenich, začal jsem schytávat jedno žihadlo za druhým. Včely se vůbec nebály bránit to, na čem tak tvrdě pracovaly! Ani fakt, že každé štípnutí znamená konec té konkrétní chrabré bojovnice je nezastavil. Vzal jsem tlapy na ramena a utíkal, jako by mi za patami hořelo. Hnaly mě se zlověstným bzučením opravdu daleko a medu jsem samozřejmě neukořistil ani jedinou kapičku.

3/5 (78)

Kromě motýlů nad květinami občas zakroužilo i něco jiného. Viděl jsem huňaté čmeláky, kteří spíš bručeli, než bzučeli a tak připomínali miniaturní okřídlené medvědy. Také se tu pohybovalo nezanedbatelné množství včel. Pro sebe jsem se usmál. Na včely jsem měl taky svoje vzpomínky! Hlavně můj zvědavý čenich, ten by mohl vyprávět... Když jsem žil v Cedrové smečce s Eiřinou rodinou, poprvé jsem tam ochutnal med. Eiřin táta ty plástve nějak ukořistil a vzhledem k tomu, že neměl čenich opuchlý, jako brzy já, měl v tom určitě nějaký cvik či fígl. Jenže nad tím já v tu dobu vůbec nepřemýšlel. Med mi zachutnal, chtěl jsem ho víc, takže jsem se prostě vydal hledat nějaké včelí hnízdo, nebo úl, nebo jak že se tomu vlastně říká, aniž bych zjišťoval cokoliv víc.

2/5 (77)

Předpokládal jsem, že v takovém parnu se nic ani nepohne, ale vlastně jsem se pletl. Kolem horského kvítí, které jsem doteď obdivoval, se začali třepetat barevní motýli. Nebyla to úplná hejna, tu přiletěl jeden, tu se zatřepotal druhý. Všechny jsem je pojmenovat nedovedl, nebyl jsem přes motýly zrovna expert - ani přes ostatní hmyz, když na to přišlo, nikdy jsem moc nepotřeboval se v těchto tvorech dvakrát vyznat. I tak mě ale bavilo je sledovat, jak si poletují, posedávají na květinách a horký den jim nejspíš vůbec nevadí. Byli žlutí, červení, bílí i mnohobarevní, někteří se v paprscích slunce krásně leskli. Popravdě na tom bylo cosi téměř hypnotického. Sledoval jsem jejich veselý rej a veškeré myšlenky se mi vypařily z hlavy, což byl stav pro mě mnohem příjemnější, než hluboké filozofování.

1/5 (76)

Kdybych se tu měl opékat i přes poledne, kdoví, jestli by ze mě k večeru vůbec ještě něco zůstalo. Zvedl jsem se ze země a měl pocit, že se od ní spíš odlepuju, jak jsem si k ní připadal připečený. Opatrně jsem se protáhl a nepříliš závratným tempem jsem se přemístil do stínu mezi skalami, jen jsem se předtím ještě zastavil, abych se napil u jezírka. Kousance na tlapách mi už přišly lepší, ale pořád jsem je zatraceně hodně cítil, to mi tedy věřte.
Ve stínu bylo mnohem příjemněji. Holý kámen, na který jsem se usadil, nebyl rozpálený od slunce a trošku chladil, což jsem také vítal s vděkem. Zůstal jsem sedět, protože z toho věčného polehávání jsem byl úplně rozlámaný a vyhlížel jsem do horkého dne.

5/5 (75)

Postupně jsem tedy otázku bohů odložil stranou. Bylo mi jasné, že nevymyslím nic rozumného. Konec konců to všechno stejně byly jen dohady, domněnky, které jsem si vymyslel sám ve své hlavě. My, obyčejní vlci, jsme zkrátka nemohli tušit, jak to funguje. Pro nás to byly záležitosti opředené nerozpředitelným tajemstvím. Určitě byli nějací chytří vlci, kteří do něj třeba skoro pronikli, nebo si myslel, že pronikli, ale mohl si být někdo skutečně jistý? Tak nějak jsem o tom pochyboval. Existovaly zkrátka věci mezi nebem a zemí, do kterých jsme jen tak snadno nahlédnout nemohli.
Opatrně, abych si je opět nerozdráždil, jsem si lehce protáhl tlapy a připravoval se, že každou chvíli vyrazím jít se schovat do stínu. Jak sluníčko pokračovalo svou pouť po obloze, začínalo pražit přímo na mě a dělalo se vážně hodně velké teplo.

4/5 (74)

Nic z toho se nestalo. Modrá obloha vymetená od mraků se klenula nahoře, neměnná jako vždy. Nic se na ní nepohnulo a žádnou odpověď jsem na ní také nenalezl. Na otázku, kterou jsem si položil, byla moje hlava krátká. Jediné, co mě napadalo, bylo, že Životu a Smrti určuje pravidla nějaký větší bůh, a jemu třeba ještě nějaký větší, a pak ještě nějaký větší... ale jak daleko by tohle mohlo být? Končilo to nakonec u nějaké jedné bytosti, která rozhodovala o všem? A existovalo vůbec něco takového? Třeba ne. Třeba byl všechno kolem nás jen chaos, nad kterým nedržel ochrannou tlapu nikdo. Ale... to se mi také moc nelíbilo. Jeden by si z toho najednou připadal snad úplně sám a zapomenutý. Asi bych se neměl věnovat takovým úvahám, povzdechl jsem si. Nejsem na to dost chytrý.

3/5 (73)

Záležitosti bohů pro mě tak zůstanou záhadou nejspíš navždy. Život byl pro mě navíc o dost méně záhadný, než jeho sestra. Proč vlastně vlkům dávala magické síly, když jimi zároveň tak pohrdala? Bylo to vážně jen chamtivostí, protože měla ráda blyštivé kamínky, které jsme jí přinášeli? Vždyť je to Smrt. Určitě může mít tolik drahokamů, kolik si jen zamane. Lámal jsem si nad tím hlavu a vynořila se mi v ní myšlenka, že se možná bohové musí řídit nějakými pravidly, která my neznáme. A kdo tedy stojí nad bohy a určuje jim pravidla? zauvažoval jsem a opatrně zaklonil hlavu k nebesům, jako bych čekal, že mi snad spadnou na hlavu nebo že se mezi mraky vynoří obrovská tlapa nadbožského vlka a na místě mě rozšlápne jako nějaký obtížný hmyz.

2/5 (72)

I když teď bych možná za kupku sněhu leccos obětoval! Jestlipak existuje i nějaká magie sněhu? přemýšlel jsem a pořád sledoval barevnou hru květů před sebou. Určitě ano, proč by neměla? Když dokážou kouzla změnit vlčí kožichy, nechat jim narůst křídla a dovolí jim ovládat všemožné elementy, určitě existuje i nějaká, díky které bych dovedl přivolat sníh. Měl bych se na to někdy zeptat Života, ten by mi jistě poradil. Tedy, skoro jistě. Bůh byl sice laskavý, ale někdy celkem tajnůstkářský a já sám opravdu předem nedovedl odhadnout, co ještě je ochoten prozradit a co se rozhodne nechat si pro sebe. Jeho pohnutky mi zůstávaly utajené. Kdoví, jestli nějaký smrtelník vůbec dovede pochopit, co se asi bohům honí hlavou? Trošku jsem o tom pochyboval. Možná jen ti úplně nejchytřejší nebo nejpovznesenější, ale já si mohl nechat zajít chuť, protože jsem nebyl ani jedno z toho.

1/5 (71)

A tak jsem to také udělal. Ač bylo ráno horké, podmínky ještě nebyly nijak nesnesitelné. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli uvidím něco zajímavého. Nějaký čas však byly k vidění pouze kvítky, které se jemně pohupovaly ve slabých záchvěvech větru, který jsem sotva cítil. Louka však hrála všemi možnými barvami, i když byla určitě chudší, než ty v nížinách. Přesto byla možná mému srdci bližší. Vzpomínal jsem při pohledu na modré hořce na krátká léta doma, kdy se na chvíli květy odvážily rozvinout a také ukázat světu svou krásu, než se rok začal zase hezky svižně kutálet směrem k zimě. Tahle malá loučka mi to připomínala. Tady ale byla léta delší a teplejší a rostliny se nemusely tolik bát ukázat svou krásu. I když gallirejské zimy dokázaly také pěkně potrápit, první sníh byl ještě celé luny daleko.

5/5 (70)

Na vrcholku svahu jsem si musel oddechnout. V tlapách mě úplně bodalo. Opatrně jsem si lehl mezi horské kvítí a kontroloval, jestli mi zase neteče krev. Všechno ale vypadalo v pořádku. Proto mou pozornost rázem spíš upoutalo okolí. Vyšplhal jsem se na nějakou horskou loučku. Bylo tu vážně pěkně, teď v létě leccos kvetlo. Nedaleko se lesklo další malé jezírko, o ta zde nejspíš vůbec nebyla nouze. Co bylo ale vůbec nejlepší bylo zjištění, že kousek za jezírkem se nachází několik statných skal a jestli jsem se dobře díval, vytvářely mezi sebou nevelkou jeskyňku. Místa tam ale určitě bylo dost, abych se tam schoval před nemilosrdným sluncem. Ano, tohle vypadalo hodně slibně. Tady bych se mohl utábořit. Prozatím jsem zůstal ležet ve svěží trávě, protože slunce ještě tolik nepražilo. Mohl jsem tak tlapám dopřát odpočinek, než půjdu zkontrolovat, jak vypadá skrýš pod skalami.

4/5 (69)

Těšil, a přesto jsem to ještě odložil. Místo toho jsem pomalu vykročil do hor hledat nějaký pěkný kout. Našlapoval jsem opatrně, jako baletka - i když bych musel být ta nejhromotlučtější baletka na světě. Postavu jsem na to vážně neměl. Zasmál jsem se při dávné vzpomínce, kdy Eira, v té době sotva odrostlé vlče, chtěla, abych s ní tancoval v měsíčním svitu či co. Měla trpělivosti hodně, to se jí muselo nechat, ale když jsem jí nejmíň po páté hamtnul svojí obří nohou na tlapku, moudře usoudila, že bude lepší to nechat být. Neměl jsem z toho tehdy nejlepší pocit, a z toho jak jsem ji pošlapal už vůbec ne, ale ona si z toho nic nedělala. Však si o to řekla sama, podotkla, a taky nic nedbala na mou snahu ji varovat. To bylo asi nejblíž kariéře baletky, co jsem se kdy dostal. Teď tedy tenhle nepodařený tanečník kulhavě šplhal do mírného kopečku a rozhlížel se, co uvidí.

3/5 (68)

Takže ranní program byl nejspíš vymyšlen. Bude potřeba si najít nějaké jiné místečko, kde přečkám úmorné vedro, které s sebou určitě přinese poledne a odpoledne. Nějaké skryté ve stínu, kde se ale budu moct dívat na něco víc, než jen nehybné stěny a kamení. Vrať se domů, říkal hlásek rozumu v mé hlavě, ale já... nechtěl. Tedy, chtěl jsem. Ale něco uvnitř mě od toho zrazovalo. Nechtěl jsem se domů vrátit takhle, celý pajdavý a dobitý od ryb. Navíc to pořád nebylo úplně blízko. Musel bych přejít celé hory. To se mi rovněž nejevilo jako něco, do čeho bych se chtěl pouštět. Kousance ještě neměly šanci se pořádně zahojit a každý krok bolel jako čert. Zítra už by to mohlo být lepší, když vydržím pokud možno v klidu, uvažoval jsem. Potom bych mohl domů. Pomyslel jsem na tetičku, na Háti a Riku, Adirama, vlčátka Awaraka a Aranel... ano, těšil jsem se.

2/5 (67)

Jaké bylo moje překvapení, když vedro pokračovalo i mimo můj sen! Mezi vrcholky hor vykouklo pár paprsků slunce a po zemi se doplazily až ke mně - ležel jsem s hlavou zalitou slunečním svitem a už i jen z toho kousku mi bylo jasné, že nás dnes čeká další pekelně horký den. Sice teprve začínal, ale jeden nemusel být zrovna génius, aby si to odvodil. S opatrností artritického starce, kterým jsem už naštěstí nebyl, ale dočasně jsem si to mohl díky piraním připomenout, jsem vstal a začal ustupovat do stínu. Slunce se pomaličku plazilo po plácku u jezírka a já věděl, že tady zůstat opravdu nechci. Na nějaké velké cestování jsem se ještě necítil, tudíž to vypadalo na další den neproduktivního lenošení a kdybych zůstal na místě, jediné, čeho bych se dočkal, by byl nejspíš úpal. Zároveň jsem měl pocit, že pokud se na celý jeden další den zakopu do té jeskyně, ve které jsem se válel předtím, možná se dočista zblázním.