Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vodopády

Překonal jsem řeku v místě, kde byly příhodně umístěné kameny, neboť nebyla zamrzlá a já se v ní nechtěl vymáchat, načež jsem se vydal po docela strmé stezce kolem vodopádů nahoru do kopce. Ovšem stěžovat si na strmost jsem nemohl (a taky jsem si nestěžoval), když jsem měl namířeno do ještě prudčích a krutějších míst! A to zcela dobrovolně. A ještě jsem se na to těšil. Usmál jsem se, když jsem pomyslel, že by to teplomilnějším vlkům mohlo připadat naprosto pošetilé. Pro mě ale taková procházka po horách byla přesně tím, co jsem potřeboval, abych si rozproudil krev v žilách a snad si trochu vylepšil náladu. Poslední dobou jsem se necítil úplně tak vesele, jak jsem byl zvyklý... od toho zážitku v létě s Mrakovousem jsem se nedovedl pořádně vzpamatovat. Mělo to samozřejmě i jiné důvody, než jen to podivné dobrodružství na moři - důvody, o kterých jsem dnes uvažoval pořád dokola a dokola. Bylo na čase si vyčistit hlavu.

//Ragar

//Armanské hory

Ztracený v myšlenkách na vlky dávno ztracené jsem prošel kopci, aniž bych potkal jedinou živou duši. Tlapy mne zanesly až k vodopádům... A tam jsem přece jen na nějaké známky života narazil! Jenomže vysoký tmavý vlk se měl už k odchodu a zdálo se, jako že má docela naspěch. Ach jo. Jen jsem mu proto kývl hlavou na pozdrav a pak jsem se sám chvíli zastavil, abych obdivoval přírodní krásu, hru vody a mrazu. Viděl jsem to už poněkolikáté, ale přesto to byl pohled, který jsem si vždy znovu rád vychutnal. Krásy zimy, to bylo něco pro mě. Ač jsem žil ve značně mírnějších podmínkách už celkem dlouho, seveřana ze mně nikdo vymlátit nemohl. To prostě nešlo. A protože jsem se pořád cítil tak nějak přešle a sklesle, napadlo mě, že bych měl udělat to hlavní, co mě vždycky dokáže rozveselit - a to sice vydat se na procházku do hor. Však už jsem od nich neměl daleko!

//Dlouhá řeka

//Lesík topolů

Z lesíku jsem se vydal ke kopcům, které už by se mohly možná nazývat horami, i když jen tak tak. Hádat bych se o tom s někým nechtěl, netušil jsem totiž, jestli bych vůbec byl v právu nebo ne. Každopádně jsem začal stoupat strmými cestičkami a přitom jsem se rozhlížel, jestli neuvidím nějakého potencionálního společníka. Zatím se tomu tak nestalo, ale kopce lomeno hory byly dost rozlehlé.
Kam se vlastně vlci tak podějí? uvažoval jsem. Spousta kamarádů se prostě beze stopy ztratila. Neměl jsem teď na mysli jen tetičku a její vlčata - i když to byla ztráta a záhada, která mě tížila asi ze všeho nejvíc. Ale co třeba taková Lilac? Evelyn? Maeve? Všechny ty vlky jsem měl tak rád, ale zmizeli kdesi v propadlišti času. Připadal jsem si občas jako mechem porostlý kámen, kolem kterého čas ubíhá neuvěřitelnou rychlostí. Bylo to trochu smutné. Doufal jsem, že ať už jsou kdekoliv, mají se dobře a jsou v pořádku.

//Vodopády

Ale stejně, přemýšlel jsem dál, zatímco jsem žvýkal zajíce. Nejsem už nejmladší. Když s tím budu váhat ještě pár let, bude ze mně prostě už dědek. A pak si nějaké toulky moc neužiju. Bude asi lepší se do toho asi... vrhnout po hlavě. Vrhat se do věcí po hlavě nikdy nebylo mým zvykem, byl jsem spíše línějšího a rozvážnějšího založení, ale někdy to bylo přesně to, co vlk potřebuje. Tohle mi přišlo jako ten případ.
Zatímco jsem přemýšlel, ujídal jsem zajíce, až už mi k ohlodávání zůstaly jen kosti. Snědl jsem, co jsem mohl a zbytek zahrabal do sněhu. Očistil jsem si krev ze srsti a pak se ještě důkladně vyválel ve sněhu - jednak, abych se jím umyl, ale hlavně proto, že to byla vždycky super zábava! Nic vás na duchu nepotěší víc, o tom jsem přesvědčen. Vlci, kteří neměli rádi zimu, jen nevěděli, o co přicházejí. Potřebovali nějakého zimního průvodce. Tím bych mohl být třeba já! Achjo, hrozně rád bych si s nějakým kamarádem zimu pořádně užil... Jenže tenhle les byl úplně vlkapustý. Jestli jsem chtěl nějakého kámoše, asi se budu muset vydat dál. A tak jsem i učinil.

//Armanské hory

Odnesl jsem si králíka k jednomu mohutnému stromu, o který jsem se opřel, zatímco jsem hodoval. Jedl jsem pomalu a vychutnával si čerstvou kořist. Věděl jsem, že zima bude tak jako vždy hladový čas pro mnoho vlků - možná i pro mě, i když jsem věřil, že smečka je dobře připravená. Jenže jestli ji opustím... Ano. Pokud se rozhodnu smečku opustit, pak na to budu sám a budu se muset postarat sám o sebe. Bylo to trochu strašidelné... ale na druhou stranu, možná jsem v tom cítil i nádech dobrodružství? Dělo se mi možná něco podobného, co se často stává mladým vlkům. Co se přihodilo i mně, když jsem byl mladý. Totiž že se vás najednou zmocní touha poznávat svět a toulat se na vlastní pěst. Tušil jsem ale, že ve vyšším věku (jako byl ten můj, co si budeme nalhávat) to mělo jiné důvody, než v mládí. Namísto mladického hladu po poznání a touze se naučit všechno o světě a všem dokázat, jak jsme hrozně dospělí to asi spíš pramenilo z touhy ještě něco stihnout, než... Než. Ale já se samozřejmě do hrobu ještě nechystal.

//Rozkvetlé louky

Vkročil jsem do stínu topolů, které bez listí vypadaly skoro ještě depresivněji, než jiné stromy. Topoly byly takové zvláštní... Líbily se mi, když byly na jaře jejich listy v rozkvětu, ale na podzim se změnily v úplně podivně černé, když ležely na zemi a navíc byly celé stromy tak zvláštně cítit. Teď to však v lese poznat nebylo. Spal. Pochrupával pod sněhovou peřinkou, klidný a lenivý. Ale trochu živo tu přece bylo. Spatřil jsem ušáka, který vyhopkal na otevřené prostranství mezi stromy. Zajíc nejspíš hledal něco dobrého k snědku - místo toho se však on měl stát svačinou. Jenže to ještě netušil. Přikrčil jsem se k zemi, připlížil se o něco blíže... a pak jsem vyrazil! Pár dlouhých skoků stačilo k tomu, abych zvíře dostihl, chytil ho za krk a zakousl. Měl jsem štěstí. Tušil jsem totiž, že se brzy počasí začne o dost zhoršovat. A pak už možná nebude tak snadné se najíst. Lepší využít příležitosti, dokud to jde.

Prosinec 10/10

A v tu chvíli jsem se se škubnutím probudil! Mrskal jsem sebou jako ryba na suchu, protože se mi nějak povedlo zamotat do kožešin a než jsem se probral, myslel jsem si, že jsem ve smrtícím sevření zabijáckého daňka. Ještě, že jsem nemohl křičet, jinak bych určitě vzburcoval celou jeskyni. Takhle jsem se během pár chvil vzpamatoval. Srdce mi ale ještě mlátilo až někde v krku a vzpomínky na hrozivé příšery jsem nemohl dostat z hlavy. Pořád jsem před sebou viděl ty jejich strašné, krhavé oči a rozšklebené tlamy. Fuj! To by stačilo k tomu, aby to jednoho vyděsilo k smrti. No vážně hrůza, co si budeme vykládat... Už se nikdy nebudu přejídat před spaním, pomyslel jsem si a otřásl se. Takže takhle se asi cítí kořist, když ji lovíme. Asi s nimi teď budu mnohem víc soucítit, pomyslel jsem si ještě. Jenže co se dalo dělat? Byli jsme vlci a vlci jíst museli.

Prosinec 9/10

Během pár vteřin mi došlo, že tady pomalý ústup nebude k ničemu. Daňci se pořád přibližovali a vypadali zlověstněji a zlověstněji. Jejich oči byly rudé a podlité krví, z tlam jim tekly sliny, čumáky měly zkřivené v nenávistných grimasách a z nozder jim stoupaly pramínky kouře. Tohle byla nějaká pekelná stvoření... a já ještě nebyl připravený umřít! Na nic jsem už nečekal, vypálil jsem tryskem přes louku a běžel, co mi nohy stačily. Jak už to tak ale v nočních můrách bývá, zdálo se mi, jako bych se snažil cválat zalitý v pryskyřici. Nohy se mi ohýbaly jen žalostně pomalu, každý sebemenší pohyb vyžadoval strašlivou námahu. Daňci tento problém neměli. Slyšel jsem za zády dunění jejich kopyt, které se blížilo s každou vteřinou. Riskl jsem pohled za sebe, právě včas, abych spatřil, jak daňčí samec otvírá tlamu a ostrými zubisky se sápe přímo po mně-

Prosinec 8/10

Ještě jsem se nepřenesl přes svůj šok, že má býložravec plnou hubu ostrých zubů, když daněk zavrčel a přiměl vzhlédnout i daněly. Ta, která mi byla nejblíž, zlostně zadupala a všechny tři na mě rázem také cenily zuby. Všichni měli predátorské tlamy a nemusel jsem být odborník na čtení řeči těla, abych vám pověděl, že byli hodně, hodně naštvaní. S ušima přitisklýma k hlavě, za hromadného vrčení a cenění zubů se ke mně blížili s nataženými krky. Já pomalu, pomaloučku krok za krokem couval, přitisknutý téměř k zemi. Snažil jsem se jim dát najevo, že nejsem žádnou hrozbou, že jsem jen vlk, který se vydal na procházku, nic víc! Ovšem nezdálo se, že by to mutantské daňky zajímalo.

Prosinec 7/10

Než jsem ale k lesíku ještě došel, povšiml jsem si malé skupinky daňků. Popásali se na sluníčku a jejich puntíkaté kožíšky jen zářily. Pro sebe jsem se pousmál a nevzrušeně šel dál. Neměl jsem v úmyslu je lovit a věděl jsem, že jen co se přiblížím, jelínci utečou. Tedy - myslel jsem, že to vím. Jenže právě v tuhle chvíli se můj sen začal obracet k horšímu.
Největší ze stáda, samec s velikými lopatami, zvedl hlavu, nastražil uši směrem ke mně a začenichal. To nebylo nic, co bych nečekal. Předpokládal jsem, že v další chvíli už se všichni otočí a odhopkají, jen bílá zrcátka na zadcích jim budou svítit. To jsem se ale šeredně přepočítal! K mému nesmírnému šoku daněk ohrnul horní pysk a i na tu dálku jsem uviděl, že má tlamu plnou opravdu hodně ostrých tesáků.

Prosinec 6/10

Jen jsem se tak v klidu procházel, kochal se sluníčkem, občas přivoněl k nějaké kopretině nebo se pousmál na čmeláka, co mi probzučel kolem oka. Všechno se jevilo přímo pohádkově, tak jako se ty nejkrásnější sny jeví často - barvy byly jasnější a zvuky příjemnější, než ve skutečném životě, či se mi to tak alespoň zdálo. To jsem ale ještě netušil, že se tenhle krásný sen rychle změní v nefalšovanou noční můru.
Mířil jsem pomalu po paloučku směrem k lesíku, který se tyčil přímo přede mnou. Byl moc pěkný, takový přátelský a jako by vlka přímo zval k tomu, aby poseděl pod zelenými lístky, které zářily ve slunečních paprscích. To bylo přesně ideální místo, kde jsem mohl posedět, odpočinout si a nasáknout trochu téhle kouzelné atmosféry.

Prosinec 5/10

Nebylo nic lepšího, než se po dlouhém pohybu venku na mraze zachumlat do kožešin, koukat ven z jeskyně a sledovat, jak venku padá další a další bílý sníh! Prostě paráda. Ještě ke všemu, když k tomu máte něco dobrého k zakousnutí. Můj lov byl toho dne obzvlášť úspěšný a tak jsem byl dosyta najezený a ospalý jako medvěd. Tlama se mi otvírala v širokých zívancích a toho sledování sněhu jsem si moc neužil, protože jsem usnul jako špalek. Ale ne nadarmo se říká, že se nemá chodit spát hned po jídle, neboť já z toho měl vážně divoké sny!
Zdálo se mi, že jsem se v klidu procházel po paloučku. Byl slunečný den, ptáčci zpívali, motýli kroužili všude kolem mně. Byl rozpuk léta a okolí bylo vskutku překrásné.

//Mahtae sever

Beze spěchu jsem vyrazil po zasněžených pláních. Začínal nový den a z nebes se sypal čerstvý sníh, ovšem to nebylo pro seveřana jako já pražádnou překážkou. Skoro jsem ho ani nevnímal, myšlenkami jsem byl hluboko uvnitř sebe. Opustit Borůvkovou smečku... Přišlo mi neuvěřitelné, že jsem nad tím vůbec uvažoval. Pravdou však bylo, že jsem se tam úplně doma necítil, ne bez Baghý a beze zbytku rodiny. Kolem byl celý svět, který čekal na prozkoumání. Možná by stálo za to vydat se na cesty. Třeba jen na nějaký čas. Odpočinout si od smečkového života a zkusit najít něco, co by mi mohlo vyhovovat lépe... Nemuselo to být napořád. Tohle uvědomění bylo pro mě docela důležité, najednou mi nepřišlo, že je to celé tak závažné, všechno nebo nic. Mohl jsem si dopřát trochu svobody. Zkusit zase najít sám sebe. Snad by to smečka pochopila... Sliboval jsem Aranel, že jí budu pomáhat, ale doufal jsem, že by rozuměla tomu, že jsem se rozhodl zkusit štěstí někde jinde. Snad.

//Lesík topolů

Posedával jsem dál kolem řeky, ale už mě to popravdě moc nebavilo. A do lesa se mi jaksi vydávat... nechtělo. Potřeboval jsem asi trochu popřemýšlet o tom, co bude dál. Kam nasměruji své další kroky životem - protože už mi začínalo docházet, že budu možná znovu potřebovat nějakou změnu. Už jsem se necítil stejně jako dřív, když jsem vcházel do lesa. Nejspíš to bylo proto, že tam scházela tetička. Ani Adirama jsem už dlouho neviděl, ale předpokládal jsem, že on je někde se svojí rodinkou. Kde byla Baghý? Neopustila by nás, to jsem věděl jistě. Stalo se jí snad něco? A vrátí se ještě? Co když vážně někde začala nový život? To by nám určitě neudělala. Alespoň by snad něco řekla... Jenže jsem zároveň dobře věděl, že stezky osudu jsou nevyzpytatelné. Vlk míní a život mění... Povzdechl jsem si, potřásl hlavou a vyrazil se trochu projít, abych to všechno promyslel.

//Rozkvetlé louky

Prosinec 4/10 - Siberia

Pozorně jsem špicoval uši, zatímco mladá vlčice vyprávěla, jak se k tomu bylinkářství vlastně dostala. Asi se Gallireou potuloval nějaký bylinkář, který se v tom vyznal... nebo byl z jiné smečky, hlavní ale bylo, že se o svoje znalosti chtěl s vlčicí podělit. Bylo vidět, že ji to vskutku nadchlo, což bylo skvělé! Každý by měl mít nějakou svoji vášeň. A když mohla takhle pomáhat ostatním, tím líp. Usmíval jsem se, přikyvoval a ocasem rozmetal sníh za sebou. Znělo to, že to má promyšlené.
Potom byla řada na mě, abych předvedl, co je náplní mého života ve smečce. Naštěstí nebylo moc těžké to předvést a ani uhodnout. Kývl jsem na souhlas, že to poznala. Když přišla řeč na obtížnost lovecké profese, lehce jsem pokrčil rameny a tlapkou ve vzduchu vykreslil takovou houpačku - jak kdy. Nebylo to vždycky snadné, ale vlk si zvykne - a já měl super lovecké parťáky! No, a co největšího jsem lovil? To byla snadná odpověď. A šance předvést další ze svých magií. Kývl jsem čenichem na volný plácek mezi stromy, po kterém se vzápětí prošel mohutný losí samec s velikým parožím. Ještě, že to byla jenom iluze, jinak bychom museli asi brát tlapky na ramena!