Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//úkryt

Vylezl jsem ven z jeskyně a Badri tam zanechal. Zajímalo mě, co mi chtěla říct a doufal jsem, že k tomu nakonec sebere odvahu. Třeba to bude i lepší, když bude mít šanci si to víc promyslet? Já už každopádně nevydržel sedět v úkrytu, musel jsem vědět, co se děje v lese. Vyšel jsem do večera, který byl poměrně příjemný. Ani moc chladný, ani moc teplý. Vzduch voněl nedávným deštěm a květy mnoha keřů a stromů. Zdálo se, že v lese panuje klid. Lovci se nejspíš ještě nevrátili, ale i tak jsem v lese cítil směsici nejrůznějších pachů. Jeden z nich na mě však vyskočil jako velký vykřičník. Kdo je to? Znovu jsem zavětřil. Ne, tenhle pach jsem určitě neznal... a nikdo ani nevyl, aby dal o sobě vědět. Vetřelec?
Zamířil jsem poklusem tím směrem. Nehnal jsem se jako splašený, ale ani jsem se neloudal. Chtěl jsem vědět, kdo se nám to tady prochází po území. Nejspíš jen někdo zabloudil nebo tak něco. Nemohl jsem to ale samozřejmě nechat být a byl jsem rád, že jsem se rozhodl vystrčit čenich z úkrytu právě teď.
Brzy už jsem spatřil mezi stromy tmavý kožíšek vlčice se zvláštními odznaky. Připadala mi divně povědomá. Až, když jsem zastavil jen kousek před ní a kývl jí na pozdrav, jsem si to uvědomil. Byla s námi na ledové pláni při té lavině! Oči se mi rozzářily poznáním. No, byl jsem každopádně rád, že ji vidím v pořádku. A taky že to není nějaký lupič nebo tak. Ale co dělala tady? Přátelsky jsem se na ni pousmál, zamával ocasem a čekal, jestli z ní vypadne nějaké vysvětlení.

588

Netušil jsem, co měla Badri na srdci. Nějak se neměla k tomu, aby mi to pověděla... a čas plynul. Začínal jsem být už dost nervózní z toho, jak dlouho jsem byl uvnitř úkrytu. Od chvíle, co se Baghý rozhodla mi svěřit alfáckou pozici, jsem nevystrčil čumák z jeskyně a nebyl jsem se ani podívat na území. Obával jsem se, že to se nedá považovat za zrovna svědomité plnění povinností.
Omluvně jsem se na Badri zadíval. "Rád bych s tebou ještě pobyl," poslal jsem jí, "ale měl bych jít chvíli ven. Zkontrolovat, co se děje v lese. Můžeš jít se mnou, jestli chceš, nebo mě samozřejmě můžeš kdykoliv odchytit," ujistil jsem ji s úsměvem. Nechtěl jsem sestru odstrkovat, to vůbec ne! Ale poprvé v životě jsem v něčem získal skutečně vysokou pozici a byl jsem velmi odhodlaný to nepokazit. A taky velmi nervózní, protože šance, že to pokazím, byly - buďme k sobě upřímní - docela veliké. No, snaha se taky cení, ne? Zatím jsem ještě nic nezeslonil a s trochou štěstí mi to ještě chvíli vydrží. S tím jsem vykročil z úkrytu ven do pěkného jarního večera.

//Borůvka

Květen 10/10

Během mého pobytu ve smečce naštěstí už nikdo při lovu nezahynul. Lehká zranění byla docela běžná a vyskytlo se i pár vážnějších, ale naštěstí nic, co by vlkovi trvale změnilo život. A i ohledně Rawna jsem se nakonec pletl. Byl to sice mrzout mrzoutská, ale nemyslím si, že mě nesnášel. Dokonce i na tom prvním lovu losů, na kterém jsme byli spolu ve dvojici, mi radil a pomáhal a nakonec jsem díky němu dovedl překonat svůj strach. O moc déle už potom lovcem nebyl, byl to starý vlk a čenich měl už celý šedivý. Často mi pak vypomáhal s pečovatelskými povinnostmi, když zrovna bylo ve smečce hodně vlčat, a rád učil všechny mladé vlky novým dovednostem. Opravdu hodně jsem mu zprvu křivdil, když jsem v něm viděl jen bručouna, který nesnáší všechno kolem. Ale o tom taky život je, ne? Žijeme a učíme se a s trochou štěstí i rosteme.

Květen 9/10

Dnes už jsem se těm vzpomínkám na svůj strach jen pousmál. Jak to bylo hloupé! Lov proběhl samozřejmě úplně bez problémů, skolili jsme jednu velkou losici a měli jsme dost jídla pro celou smečku. Časem jsem se naučil nebrat Theonova slova příliš vážně a hlavně si je nepřipouštět k srdci. Namluvil toho tolik, že kdybych si měl všechno připouštět, brzy bych se z toho načisto zbláznil. I když to, co mi pověděl o Glórniho osudu, bylo čistou pravdou. Los ho při lovu skutečně udupal. Takové nehody se však stávaly, ať vlk chce nebo ne. Nikdo nemůže žít věčně a když jsme si zahrávali s vysokou zvěří, která byla mnohem silnější než my a šlo jí o život, všichni jsme dobře věděli, jaký risk jsme podstupovali.

Květen 8/10

Polkl jsem knedlík v krku a zařadil se vedle Rawna. Byl to otrhaný rváč, který narozdíl od Theona prohodil jen sem tam slovo a skoro pořád se mračil, takže jsem byl přesvědčený o tom, že mě nesnáší. Carra dál rozdělovala role a úkoly. Měl jsem co dělat, abych se soustředil na její slova. Theonova slova mě přesvědčila o tom, že jsem se rozhodl převzít prokletou funkci a nastala moje poslední hodinka. V duchu jsem se už loučil se světem, který jsem měl tak rád a tlapy se mi začínaly klepat. Zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Nemohl jsem být ostatně nezvykle zamlklý, byl jsem zamlklý pořád - a i když jsem byl strachem úplně mimo sebe, pořád jsem automaticky následoval loveckou skupinku směrem k místům, kde žili losi.

Květen 7/10

Žel, už bylo pozdě vycouvat. Viděl jsem před námi skupinku vlků, v níž jsem rozeznal všechny Cedrové lovce. Carra stála hrdě uprostřed a loupla po nás pohledem, sotva jsme se octli na dohled. "Přived jsem ho! Je do toho celej nadšenej, žejo?" postrčil mě Theon dopředu, až jsem zaškobrtnul o vlastní tlapy. Statečně jsem vykouzlil na tváři úsměv pro bílou alfu. To je dobrý, pozvracet se můžu, až se nebude nikdo dívat. "Výborně. Doufala jsem, že doplníš naše počty," kývla mi Carra uznale. "Věřím, že jsi dost statečný a silný, abys to dokázal. Půjdeš do dvojice s Rawnem, budete strhávat nahnaný kus. My naháněči vám pomůžeme, jakmile ho dost zpomalíte."

Květen 6/10

"Netvař se tak vyděšeně, prosímtě, bude to v pohodě. Glórni byl stejně idiot, takže ho není zas taková škoda," dodal, jako by mě to snad mělo uklidnit. Tušil jsem, že naštvaný los se mě nebude ptát, jak jsem na tom s inteligencí nebo jestli mě ostatní mají rádi. Nejdřív válcovat, potom se ptát, tak určitě losi fungovali. Pokud se vůbec zatěžovali nějakými otázkami. Nějak mi nepřišli jako ty přemýšlivé typy. "Stačí, když se budeš držet instrukcí a nenamotáš se bejkovi před parohy. To snad zvládneš, ne?" prohodil Theon a znovu si mě poměřil pohledem. Co asi viděl, když se na mě díval? Najednou jsem věřil, že mi starší vlk vidí až do žaludku a musí cítit, jak jsem uvnitř rozklepaný jako rosol.

Květen 5/10

"Glórni byl taky takovej hromotluk, jako ty. No, ale losovi to bylo jedno. Nabral ho na parohy, prošel se po něm a bylo to. Jen v něm křuplo jako v hromádce suchýho roští a měl to za sebou. Od tý doby jsme vlastně na losy nešli, pořád nám chyběl jeden lovec. Ale ty bys mohl zaplnit Glórniho místo, co?" Zahleděl jsem se na Theona a přemýšlel, jestli náhodou nebudu zvracet. Litoval jsem, že jsem na to kdy kývnul. Zaujmout místo mrtvého vlka, kterého rozšlapali losi? Znělo mi to, jako bych se měl vyloženě snažit pokoušet osud. Nechtěl jsem, aby ze mě byla... hromádka polámaného roští. Asi jsem musel vypadat dost nešťastně, protože se Theon zarazil, když na mě pohlédl.

Květen 4/10

"Fajn, fajn. Takže to zvládneš. Losi jsou dost podobní, akorát mnohem horší. Jo, udělaj z tebe mastnej flek, ani nemrknou. Ale ty jsi velkej a silnej," opakoval, zatímco mě pořád zkoumal pohledem, jako by se snažil odhadnout, kolik kopanců asi přežiju. Začínal jsem z toho být malinko nervózní, abych pravdu řekl. "Takovej, jako býval Glórni. Pamatuješ si na Glórniho? Né, jak bys mohl, to bylo předtím, než jsi přišel," začal Theon rozvíjet své myšlenkové pochody a přitom mi pokývl, abych ho následoval. Vyrazil jsem za ním a přitom se zadrženým dechem naslouchal tomu, co se asi dozvím. Neměl jsem z toho úplně ten nejlepší pocit.

Květen 3/10

Proto jsem bez váhání Theonovi kývl a byl jsem připravený hned vyrazit. Ale starší vlk měl ještě další otázky. "Ale lovil jsi už někdy losy, žejo?" Váhavě jsem zavrtěl hlavou. Viděl jsem to, to ano, jednou jsem se vypravil s loveckou skupinou mé rodné smečky do míst, kde losi žili, ale byl jsem tehdy ještě moc malý, než abych se lovu mohl účastnit. Jinak jsme častěji lovili soby, kteří žili blíže. Theon zamručel hluboko v hrdle a začal si mě obhlížet. "Hmm, hrrm, no, to není ideální, ale seš silnej a velkej, to bys zvládnout mohl. Jinou vysokou už jsi určitě lovil, žejo?" Přikývl jsem tentokrát bez zaváhání, odhodlaný dokázat, že nejsem žádný moula, ale můžu být taky co k čemu.

Květen 2/10

Já ve smečce zaujímal roli pečovatele, ale ne od samého začátku a také ne vždy bylo tolik vlčat, abych byl plně vytížen, takže jsem s lovy často pomáhal. I lovu na losy jsem se tak několikrát zúčastnil. Teď jsem v myšlenkách zabloudil k tomu, když jsem je šel lovit úplně poprvé.
Přiběhl ke mně tehdy Theon, jeden z lovců, nesmírně upovídaný vlk, který se strašně rád poslouchal. To mi nevadilo, bylo mi to příjemnější, než trapné ticho, kdy ten druhý jen zoufale přemýšlel, čím ho vyplnit. "Medvěde, Medvěde, to jsem rád, že jsem tě našel! Carra shání lovce, chceš jít s náma?" Tehdy jsem byl ve smečce docela nový, žádné postavení ani funkci jsem si ještě nevysloužil a byl jsem ochotný hmátnout po každé příležitosti něčím přispět a trošku si své místo v lese zasloužit.

Květen 1/10

Ležel jsem u řeky a pozoroval losy, kteří se pohybovali na druhém břehu. Pásli se, jiní zase leželi a přežvykovali a dva nebo tři se brouzdali v chladné vodě. Byla to ohromná zvířata a dával jsem dobrý pozor, abych se klidil z cesty, kdyby se náhodou rozhodli zamířit na moji stranu řeky. Nerad bych se jim totiž připletl pod kopyta. Věděl jsem až příliš dobře, jak rychlý proces by s vlkem dovedli udělat. Naštěstí jsem to nikdy na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o tom leccos, když jsem ještě žil ve stínu cedrů v Carřině smečce. Tam jsme losy potkávali docela často a čas od času jsme je i lovili. Byla to sice náročná a nebezpečná dřina, ale zase se tím podařilo zajistit smečce tolik potravy, že to za risk stálo. Obzvláště před příchodem krutých mrazů.

V teple a s nacpaným břichem spal jsem jako koťátko. Nové ráno začalo však venku svítat zakrátko. V čenichu mne zašimrala libá vůně ovoce. Procitl jsem rázem ze sna, v němž jsem plaval v potoce. Ve spánku jsem chytal ryby, ty tady však nebyly. Místo toho jabka, hrušky po zemi se kulily. Liška mi je přistrkala pomalu až k čenichu. "Dobré ráno, ty ospalče v modrém hustém kožichu! Už je ráno, slunce vstává, čeká na nás další den." Pokývl jsem lišce pozdrav, ale byl jsem překvapen. Čekal jsem, že ráno budu moct si zase po svém jít. Liška však už zřejmě stihla nový plán nám vytvořit. "Můžeme se projít k řece, pak nám oběd připravím. No a potom odpoledne možná tu díru opravím."
Koukli jsme se oba k jámě, která zela ve stropě. Cítil jsem se trochu hloupě kvůli téhle potupě. Nabídl jsem gestem lišce, že bych ji opravil sám. Ona ale hlavou vrtí, jako bych byl hloupý pán. "Nene, kdepak, ty jsi hostem tady u mně v doupěti. Nemusíš tu pohnout tlapkou, klidně spi až do pěti. Jen se válej, užívej si, zůstaň, jak dlouho jen chceš." Pojímal jsem podezření, že je tohle nějaká lest. Vyskočil jsem na tlapy své, rozběhl se z nory ven. Liška za ocas mě chytá, "počkej, ty blázne jeden! Můžeme se spolu bavit, legrace si užívat..." Já bych ale raději šel někam ven volně dýchat. Vyškubl jsem ocas lišce, trs chlupů jí zanechal. Ani jsem se neohlédnul a domů jsem utíkal.

Stále jsem zářil radostí z toho, že mě Carra přijala do svojí smečky. Sice to byla hodně přísná vlčice, ale věděl jsem, že má zlatý srdce! Snad bylo ovšem dobře, že jsem jí tohle nemohl říct do tváře. Srdce možná zlaté měla, ale tušil jsem, že za podobný výrok by mi minimálně prokousla ucho. S nikým se zkrátka nemazlila.
Seznamoval jsem se teď lépe s lesem a jeho obyvateli. Smečka nebyla ani úplně malá, ani velká, zkrátka tak akorát. Snažil jsem se zapamatovat si jména všech a také, co kdo ve smečce dělá, abych se vyvaroval nějakého trapasu. Spolusmečkovníci neměli moc velký problém si mě zapamatovat. Skoro všechny jsem o pěkný kus převyšoval, nemluvil jsem, moje minulost byla opředená tajemstvím a zachránil jsem Eira. Snad se nenašel nikdo, kdo by nevěděl, kdo jsem. Stydlivě jsem se usmíval, kdykoliv si to ke mně někdo nakráčel a začal mi cosi vykládat, přičemž já neměl ani nejmenší ponětí, kdo je nebo co chce.
Slávou bych to úplně nenazýval, ale stal jsem se rychle asi jakýmsi maskotem smečky. Sžil jsem se s tím poměrně rychle. Stále jsem si ovšem zvykal na různorodá jména, která jsem od vlků dostával. Smířit se s tím, že tady nejsem Erlend, ale Medvěd, Seveřan, Sníh či Huňáč, mi trvalo docela dlouho. Snažil jsem se připomínat své jméno aspoň sobě, protože jsem měl obavy, abych ho náhodou časem nezapomněl. Stát se to asi mohlo, ne?

Duben 10/10

"Poslouchej dobře, protože se nebudu opakovat." Přísně na mě pohlédla a připíchla mne tím pohledem na místo jako vzácný exemplář hmyzu. "Jestli kdykoliv a jakýmkoliv způsobem zkřivíš vlásek někomu ve smečce, jestli nás zradíš nebo na nás přivedeš neštěstí, ujišťuju tě, že si tě najdu. Ať utečeš kamkoliv a schováš se kdekoliv, budu tě lovit až na kraj světa a nepolevím, dokud tě nebudu mít. I já jsem tvrdohlavá, milý Medvěde, a nezastavím se před ničím." Opět ten žulový úsměv. Přeběhl mi mráz po zádech. Poprvé a naposledy jsem zapochyboval o svém rozhodnutí. Prkenně jsem přikývl, jako že rozumím, oči doširoka rozevřené. "Vidím, že si rozumíme. A věřím, že ty bys nic takového neprovedl. Kdyby tomu bylo jinak, ani bych tě mezi nás nepustila," řekla vlčice a její úsměv se změnil. Teď vypadala podobně, jako když se smála s Eirou a svými syny. Vřele. "Tak pojď. Dáme si závod domů." A než jsem se vůbec vyškrábal na nohy, už běžela přes les a nad hladinou jezera se nesl její smích.