Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5 (10)

Vznesl jsem se opět výš a tentokrát se ke mně na chvíli připojil veliký orel. Opravdu byl obrovský, ještě o kus větší, než já, což mi ovšem nepřišlo nijak divné. Až když se snesl střemhlav dolů k zemi a chytil do spárů dospělou snu, musel jsem zauvažovat nad tím, jestli to náhodou není největší orel na světě. Společně jsme se usadili v horách a většina srny vmžiku zmizela v jeho obřím zobáku, ale nechal mi celé jedno stehno, a tak jsme spolu jedli a koukali se na krajinu dole ze skály, která byla příliš strmá, aby na ni kdy nějaký vlk vyšplhal. Musel jsem být první z vlčího rodu, který tu kdy seděl!
Orel chtěl brzy letět dál, kývl na mě svojí velikou hlavou a já přikývl, že rozumím. Odrazili jsme se znovu do vzduchu, vznášeli se na vzdušných proudech a užívali si té krásné svobody, kterou nám umožňovalo jenom létání. Proč jsem si nenechal křídla narůst už dřív? přemýšlel jsem. Bylo to přece tak jednoduché...

4/5 (9)

Okamžitě jsem ucítil pocit nesmírné lehkosti. Nebál jsem se pádu (asi jen další důkaz toho, že šlo jen o sen), bylo to jako bych snad létal celý život. Křídla mě poslouchala úplně sama od sebe. Stačilo jimi párkrát mávnout a koukal jsem na Severní horu z výšky. Baghý tam seděla a mávala mi tlapou. Proč neletěla také? Zakroužil jsem nad ní, jestli si to nechce náhodou rozmyslet, ale když tam jen dál seděla, vyrazil jsem na pouť nebesy sám.
Krajina pode mnou ubíhala a brzy se z krajiny mého dětství nenápadně proměnila v krajinu gallirejskou. Pod tlapami se mi lesklo veliké jezero, viděl jsem lesy i hory v dálce, stádo jelenů, které se přišlo k jezeru napít, dokonce i vlky, kteří z té výšky byli maličcí, ale stejně jsem poznal, že se koupou a hrají si ve vodě. Sletěl jsem trochu níž a oni mi stejně jako předtím teta mávali a jedno vlče po mně zvesela cáklo vodu, ale byl jsem pořád moc vysoko, než aby mě zasáhla i jen jediná kapička.

3/5 (8)

Ani moje snové já samozřejmě mluvit nemohlo, ale nevadilo to, protože mi Baghý nejspíš dovedla číst myšlenky nebo prostě její snová verze věděla věci stejně, jako jsem je ve snech někdy věděl já. Nějací vzdělanější vlci určitě vědí, jak sny vlastně fungují, ale já to nejsem. Každopádně, Baghý přistála přede mnou na skále a hned věděla, že jsem na ni koukal a přál si, abych mohl taky tak létat, jako ona. "No tak proč to prostě nezkusíš?" naklonila hlavu ke straně. "Vždyť přeci nemám křídla jako ty," pomyslel jsem si, ale v tu chvíli jsem věděl, že to není pravda. Ucítil jsem nezvyklý pocit na bocích a když jsem se ohlédl, spatřil jsem, že křídla doopravdy mám, veliké šedobílé perutě, které by mne určitě unesly. "Vidíš, že je máš! Tak do toho, není na co čekat," pobídla mě a já ani na chvíli nezaváhal, prostě jsem se rozběhl k okraji srázu a skočil.

2/5 (7)

Moje tiché chrápání znělo podzemními chodbami. Kdyby se tu procházel ještě někdo jiný, kdoví, co by si asi myslel? Že narazil na doupě nějaké líné šelmy? Nebo by třeba rovnou věděl, že má co dělat s obyčejným ospalcem. Ovšem v tu dobu jsem si s tím hlavu nelámal, samozřejmě, protože jsem spal. A hlavou se mi honily sny.
V jednom snu jsem byl zpátky v rodných horách, ovšem byly tam jisté rozdíly, které dávaly hned na vědomí, že se nejedná o skutečnost. Tak třeba tam se mnou byla Baghý, která z hor odešla ještě předtím, než jsme se se sourozenci narodili, tudíž jsem ji tam nikdy neviděl. Ve snu tam ovšem byla, na hřbetě si hrdě nesla svá veliká křídla a byla alfou naší smečky - což mi neříkala, ale prostě jsem to věděl, jak už to tak ve snech někdy bývá. Zrovna jsem se procházel po horách, když jsem ji spatřil kroužit oblohou. Sledoval jsem ji a zjistil, že jí trochu závidím. Udělala veliký oblouk a přistála přímo přede mnou.

1/5 (6)

Spalo se mi vskutku krásně. Monotónní ťukání kapek do trávy venku bylo uklidňující a vlastně i to vzdálené burácení hromu jako by prachobyčejnou noru činilo útulnějším místem. Možná ze všeho nejlepší ale bylo, jak se deštěm pročistil vzduch a pořádně se ochladilo. Na zvládání veder jsem stavěný nebyl, se svým hustým kožichem a rozložitým tělem jsem v nejteplejších dnech docela trpěl. A co teprve teď, když jsem si nemohl ani zaplavat, abych se pořádně osvěžil? Kdepak, letní vedra už asi nebyla nic pro mě, i když se mi na létě leccos líbilo. Všude byla spousta květů, motýlů, všechno se zelenalo a dozrávalo... I to sluníčko jsem měl rád, jen ho nesmělo být až přespříliš. To v dnešním dni určitě nehrozilo. Dneska sluníčko nejspíš vůbec nevykoukne, stejně jako jsem z nory neplánoval vykouknout já. Prozatím jsem ten plán plnil skutečně svědomitě. Ani jsem nevěděl o světě.

Mé oči si šeru v podzemí rychle přivykly, avšak nezahlédly nic příliš neobvyklého. Vše, co jsem kolem sebe pozoroval, se dalo očekávat. Hliněné stěny, strop i zem, občas nějaký ten trčící kořínek či vyčuhující kámen. Nebylo to nijak zvlášť útulné místo, ale nepochyboval jsem o tom, že to je nebo dřív bývala něčí nora. Čenich mi nenapovídal, že by zde někdo konkrétní trávil větší množství času, takže se pravděpodobnější zdála ta druhá možnost. To mi vyhovovalo, alespoň nehrozilo, že mne odtud někdo přijde vyhnat. Tady bych tu bouřku snad mohl přečkat v bezpečí.
Z prostoru, kde jsem se nacházel, vedla chodba ještě dál, někam hlouběji do útrob kopců, ovšem já se tam zatím nevydával. Zívl jsem si, otočil se párkrát na místě kolem dokola a stočil jsem se do klubíčka u stěny. Čenich jsem si položil mezi přední nohy a chvíli jsem koukal ven, jak tam pleská jedna dešťová kapka za druhou, bičují vytrvale zemi a údery hromu jako by je podporovalo. Brzy mi ale šum deště i vytrvalé dunění začaly splývat a všechny zvuky pomalu odplývaly pryč. Usnul jsem.

//Jezevčí les

Došel jsem až k okraji lesa a přede mnou se rozkládalo volné prostranství, kam se mi tedy příliš nechtělo. V lese mě mohl rozplácnout padající strom, ale co kdyby se v kopečcích nějaký zbloudilý blesk rozhodl, že pro změnu praští rovnou do nějakého vlka? To se mi zamlouvalo snad ještě méně. Chvíli jsem tam přešlapoval, přemýšlel, ale jak jsem tak koukal do deště, cosi zásadního jsem si uvědomil. V trávě se tam skrývala zívající díra vedoucí do země. Že by to byla nora? Někdo tu bydlí? Nebo je opuštěná? Vchod se zdál být dost velký pro vlka, dokonce i pro mamuta jako já a žádné známky cizí přítomnosti jsem nezaznamenal. Rozhodl jsem se to risknout. Vyběhl jsem do deště a rychlým poklusem přeběhl k díře do země, do které jsem pak nemotorně zajel, div jsem si nenabil čenich. V podzemním prostoru byla tma a trochu dusno, ale déšť jsem nechal venku, s výjimkou toho, který jsem si s sebou donesl na kožichu. Přesně jako předtím v lese jsem se i nyní oklepal od čenichu po špičku oháňky a zamžoural jsem do šera, na které si moje oči rychle přivykaly. Den venku totiž také nebyl zrovna nejjasnější.

//Mahar

Z močálů se mi podařilo odejít zdárně. Přeskočil jsem poslední tůňku s úlevným uf a dál už se země jevila mnohem pevnější. Otřepal jsem se od hlavy až k patě, abych se zbavil přebytečné dešťové vody ze srsti a také abych ze sebe setřásl nepříjemný pocit, který se na mě v močálech usadil. Opravdu to nebylo příjemné místo k pobytu. Ještě štěstí, že už to bylo za mnou. Nyní mě kryla hustší střecha stromů. Chvíli jsem se zastavil a naslouchal pleskání deště o listí a dunění hromů, které vůbec neustávalo. Tohle je tedy pořádná buřina. Nejspíš to jen tak nepřejde. Povzdechl jsem si, proč jsem se radši nevydal rovnou domů? Mohl jsem se dávno povalovat ve vyhřáté a suché jeskyni, ale kdepak, já se raději promenádoval po lesích uprostřed zuřící bouře. Silný poryv větru zatřásl korunami stromů a těmi slabšími pořádně zamával. To byl pro mě signál, abych přestal lelkovat a raději pohnul zadkem, jestli se chci dostat alespoň na nějaké suché místo.

//Kopce Tary

//Třešňový háj

Opustil jsem lesík plný sladkých třešní v naději, že si najdu nějaký lepší úkryt. Obrovské kapky deště pleskaly všude kolem a i když jsem se snažil co nejvíc schovávat pod stromy, byl jsem brzo úplně mokrý. Příliš mi to nevadilo, nepřízeň počasí mě rozházela málokdy, ale práskání hromů a klikaté záblesky, které jsem občas zahlédl mezi stromy, mi na klidu příliš nepřidávaly. Raději bych byl v nějaké jeskyni, kde bych měl jistotu, že mě padající strom nerozmázne na placku. To nebyl osud, po jakém bych toužil.
Jenže jsem si nevybral nejlepší cestu. Brzy mi pod tlapami pořádně čvachtalo a nebylo to způsobené jenom deštěm. Podařilo se mi zase jednou zavítat do močálů. Tady jsem to rád opravdu neměl. Opatrně jsem našlapoval po ostrůvcích, které se zdály být pevnější, párkrát jsem přeskočil nějakou zrádnou tůňku. Tlapky jsem si rychle urousal od bahna a močály se táhly dál a dál. Aspoň, že i tady mě trochu kryly stromy. S ušima přilepenýma k hlavě jsem čvachtal tvrdohlavě kupředu ošklivým bahnem a snažil se příliš nedýchat, když mi vítr k čenichu zavál obzvláště smradlavý poryv větru. Jakmile se naskytla příležitost vstoupit na pevnější zem, využil jsem ji bez zaváhání.

//Jezevčí les

Vlčice toho potom už moc nenamluvila. Vlastně vůbec nic. Chvíli jsem ji sledoval - co se asi stalo? Že by usnula s otevřenýma očima? Skoro to tak vypadalo. Možná prostě chtěla, abych odešel. Zdála se předtím konec konců celá taková nervózní. Zvedl jsem se ze sedu a pokývl hlavou kamsi neurčitě za sebe, že jako půjdu. A protože jsem se nedočkal žádných protestů, také jsem šel. Jen jsem jí ještě kývl hlavou na rozloučenou. Třeba se ještě někdy potkáme a popovídáme si víc.
Vyrazil jsem přes tenhle kouzelný les plný třešní a nechal vlčici za sebou. Léto už bylo skutečně ve vzduchu, což naznačovala nejen blížící se bouřka, ale taky fakt, že růžové kvítky na větvích vystřídaly červené plody třešní. Zkusmo jsem si jednu z nízko visící větve utrhl, abych vyzkoušel, jestli nejsou kyselé, ale kdepak. Byly sladké a dobré, což mi naprosto vyhovovalo. Trhal jsem si je do tlamy, jak jsem se procházel kolem, jen jsem se musel trošku krotit, protože jsem se znal - jak je kolem nadbytek jídla, zapomenout se a přežrat se k prasknutí pro mě byla ta nejjednodušší věc na světě. Takže jsem se ovládal, jak nejlépe jsem dovedl, sladkými třešněmi jsem zahnal ten největší hlad a potom jsem radši z lesa zamířil pryč. Těžké dešťové kapky už začínaly dopadat na zem a tenhle hájek nebyl příliš hustý, takže stejně bude dobré si najít nějaké lepší místo, kam se schovat.

//Mahar

Přihlašuji vlka: Erlend
Hlásím se do týmové výzvy: yes

Květen 6, Mitsu

Fialkový se mračil a viděl jsem, že mu to do hlavy prostě nejde. Nu což. To se stávalo docela často, nebyl první a určitě ani poslední. Na druhý pokus už pochopil, proč mu tu předvádím takové zvláštní kreace. Tedy - nejspíš. Okomentoval to totiž jediným slovem, čímž zároveň i dokázal, že on mluvit dovede. Jen jsem doufal, že tím myslí "to máš blbý" a ne "ty jsi blbý", protože to by mi moc radost neudělalo. Existovali vlci, kteří si mysleli, že když jsem němý, musím být i hloupý, ale snad tohle nebyl jeden z nich. Upřímně bylo celkem těžké z něj vyčíst, co si myslí a jak se cítí. Byl to asi trochu uzavřenější vlk, ale to nevadilo. Určitě se zvládneme domluvit i tak! Nevzdával jsem se optimismu.
Nechal mě, abych mu osušil zmáčený kožich, takže jsem si snad aspoň trošku napravil pověst. Pak mi položil otázku, na kterou mi odpověď přišla celkem zřejmá, po tom, co jsem právě udělal, ale nejspíš se chtěl jenom ujistit. S úsměvem jsem přikývl, magií jsem měl ostatně hned několik. Tlapkou jsem pak ukázal na vlka a opět se zatvářil tázavě. Zajímalo mě, jestli má nějakou magii on. Podle těch fialových znaků, co nosil v srsti, jsem předpokládal, že ano. Třeba se tentokrát moje snahy o komunikaci dočkají většího pochopení.

Květen 5, Mitsu

Pozorně jsem sledoval, jak se šedivý vlk s fialovými znaky v srsti bude tvářit na moji pantomimu, ovšem on koukal stále jaksi... stejně. Nedovedl jsem z jeho výrazu poznat, jestli mi rozumí nebo naopak vůbec nechápe, co se mu snažím sdělit. Pro jistotu jsem gesto zopakoval ještě jednou, naprázdno jsem přitom otevřel a zavřel tlamu, abych ještě jasněji naznačil, že z ní nic nevyjde. Ale kdoví, jestli to druhý vlk pochopil?
Tak či tak, přivolal jsem k němu hřejivý vánek ve snaze napravit, co jsem pokazil. Nechtěl jsem si přece zbytečně dělat nepřátele! Vlk nikterak neprotestoval, takže jsem to "fénování" dokončil, dokud nevypadal celkem suše, alespoň z té vzdálenosti, kterou jsme od sebe stáli. Teď vypadal naprosto šokovaně. Pokýval jsem souhlasně hlavou a začínal pomalu vrtět ocasem. Že by se mu to líbilo? Mně to připadalo užitečné. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem k magii větru přišel, ale líbila se mi. Jen jsem si na chvíli sedl, protože ty hrátky s magií nebyly úplně bez námahy. Vyčerpaně jsem se ale zatím necítil, jen trošku unaveně.

Květen 4, Mitsu

Dál jsme na sebe jen koukali. Já omluvně, on zase krapet naštvaně, jak se dalo pochopit. Alespoň že už dál nevrčel, nicméně ani nic neříkal. Skoro jako by byl vytesaný z kamene, kdyby si v jednu chvíli nezačal kontrolovat tělo a svou šálu, co nosil na krku. Že by také nemohl mluvit? napadlo mě a pomalu jsem se o něco narovnal. Udělal jsem to, co pokaždé, když jsem se setkával s někým novým. Položil jsem si tlapu na tlamu a zavrtěl hlavou, abych se pokusil sdělit, že nemluvím. Potom jsem ale ukázal na neznámého a tázavě naklonil hlavu ke straně. Byl on taky němý? Už jsem se tu před časem potkal s tou pískovou vlčicí, která nemluvila. Věděl jsem tedy, že nejsem na světě sám. Byl bych jen rád, kdybych se seznámil ještě s někým dalším, kdo na tom je stejně!
Jen škoda, že jsme začali tak nešikovně. Pořád jsem se kvůli té nedobrovolné sprše, kterou jsem mu dopřál, cítil provinile. Ale něco mě napadlo. Opatrně jsem přivolal teplý vánek, který se šedému vlku otíral o mokré tváře, aby mu srst rychleji uschla. Byl jsem ovšem připravený přestat, kdyby se tvářil nějak naštvaně. Bylo to asi docela troufalé, zase si zahrávat s magií, ale tentokrát to bylo pro dobrou věc! Chtěl jsem mu to trochu vynahradit a ukázat, že nejsem úplný trouba.

Květen 3, Mitsu

Vlk, který se schovával za mnou, byl úplně potichu. Asi jen kvůli tomu, a také kvůli tomu jak hluboko jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách, jsem si ho všiml, až když bylo příliš pozdě. Moje vodní bomba vyletěla z jezera přímo na něj. Na vteřinku jsem si dovolil doufat, že snad uskočí stranou, ale moje naděje se rozprskly ve stejné chvíli, kdy se vodní bublina srazila s cizincovým obličejem. To jsem tomu dal!
Neznámý podrážděně zavrčel a já jsem sklonil hlavu a svěsil uši. Věnoval jsem mu omluvný pohled a zamával špičkou schlíplého ocasu. Asi jsem úplně nemohl očekávat, že to bude brát s humorem, když jsem mu bez nejmenšího důvodu dopřál takovou nedobrovolnou sprchu. Snad alespoň pochopí, že jsem to neudělal naschvál. Byla to jenom nehoda... Netroufal jsem si ale k němu tohle všechno pomocí magie vysílat. Tušil jsem, že by to bylo dost náročné.