Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4/5 (111)

Bál jsem se, že moje máchání tlapami nebude dostatečně jasné, ale vlk tomu dovedl porozumět celkem dobře. Z toho jsem měl radost - přišlo mi, že někteří vlci jsou na komunikaci beze slov lépe naladění, než ostatní a tento neznámý byl možná jedním z nich. Pokyvoval jsem tedy pouze hlavou, abych mu dal navědomí, že přesně tohle se mu snažím říct. Zmínka o Borůvce mne zaujala. Uši mi okamžitě vyletěly do pozoru, když se o mojí smečce zmínil. Nový člen? Zamával jsem krátce oháňkou, tohle jsem mu také musel sdělit! Tlapkou jsem ukázal k Borůvkovému lesu, který se samozřejmě tyčil na svém obvyklém místě, načež jsem ji namířil k sobě a naznačil tak svoje spojení s tím místem. Se zvědavě tázavým výrazem jsem se zahleděl na Varju. Copak měl on s Borůvkou společného?
Když jsem mu své jméno poslal skrze myšlenky, naštěstí Varja nevyletěl z kůže, k čemuž měli někteří vlci tendence. Spokojeně jsem se zazubil a zamával oháňkou. Taky mě těšilo. Co se týkalo mých plánů, zdály se být celkem jasné, vzhledem k hladové díře, která se nacházela v mém břiše. Zadoufal jsem, že se ke mně Varja třeba připojí a mohli bychom si ulovit něco pořádnějšího, než pořád ryby a zajíce a podobné mrňouse. Kecl jsem si na zadek a poplácal se tlapou po břiše, přičemž jsem si mlsně olízl čenich. O mých záměrech určitě nemohlo být pochyb. S úsměvem jsem vyčkávavě upřel pohled na vlka naproti sobě s nadějí, že bude chtít jít taky hledat něco na zub.

3/5 (110)

Hnědobílý huňáč, kterého bych odhadl také na seveřana, rychle uhodl, že i já si se staroušem zažil svoje. Horlivě jsem přikývl a na poznámku o podfukaření snad ještě horlivěji. Byl to určitě podfukář, ale bylo v tom cosi takového... rošťáckého. Lepší slovo jsem pro to najít neuměl, ačkoliv na rošťáka už se mi zdál ten vlk dost starý. Nedovedl jsem se ale přimět k tomu moc se na něj zlobit nebo ho snad nesnášet. Jen jsem si přál, abych mohl vlkovi vypovědět, co myslel tím uvidíme se později, protože jsem to vlastně věděl. Trochu jsem se zamyslel a potom jsem se rozmáchl doširoka tlapou, abych obsáhl co nejvíce z našeho okolí. Chtěl jsem naznačit, že se ten vlk pohybuje všude možně, ale po tom počátečním gestu jsem mírně ztroskotal. Tohle bylo prostě... složité. Omluvně jsem se na něj pousmál a zahoupal ocasem. Vlčí pantomima nebyla na takovéhle vyprávění stavěná.
Pochopitelně si musel všimnout, že jsem zatím neřekl ani bů. Kývl jsem hlavou a předvedl své dobře naučené gesto, kterým jsem odjakživa vlkům sděloval, že jsem němý. Tlapou jsem si ukázal na tlamu se zavrtěním hlavou. Pro jistotu jsem jí i naprázdno klapl, aby to bylo ještě jasnější. Vlk se představil jako Varja, což znamenalo, že bylo na čase použít omezené schopnosti mojí vlastní magie. "Erlend," vyslal jsem k němu skrze myšlenky své jméno a trochu nakrčil čelo, když mě hlava krátce zabolela. A taky mi začínalo pěkně kručet v břiše, jak jsem si uvědomil. Přeměřil jsem si Varju zvědavě pohledem. Třeba bychom mohli něco ulovit spolu...?

2/5 (109)

Neznámý vypadal dosti zmateně zážitkem se stařešinou, čemuž jsem se ovšem příliš nedivil. Sám jsem to doteď nechápal, ale už jsem si tak nějak zvykl, že divné věci se zkrátka dějou a dít budou. Asi. Vlk vypadal přátelsky a hned věděl, co mám na mysli. Pokýval jsem hlavou, že jeho prohru jsem viděl, ale zatvářil jsem se soucitně. Starý vlk byl tak trochu podfukář, to jsem věděl sám, a moc dobře. Znovu jsem vážně přikývl, nechtěl jsem, aby si hnědobílý myslel, že jsem se mu přišel posmívat.
Na otázku, jestli vlka znám, jsem zlehka pokrčil rameny a tak trochu neurčitě pokýval hlavou, aby bylo jasné, že jsem se s ním sice setkal, nicméně zase až tak skvěle ho neznám. Kéž bych mu mohl povyprávět o svých zážitcích s tím vlkem! Ale to bohužel nebylo tak snadné. Mohl jsem mu poslat pár myšlenek, ale protože byl úplně cizí, šlo by to špatně a hlava by mě určitě zase rozbolela. Krom toho jsem si nebyl jistý, jestli neznámý stačil pochopit, že jsem vlastně němý a nechtěl jsem, aby ze mě měl zase někdo šok, když mu začnu mluvit do hlavy. Prozatím jsem ho tedy nechal, aby si to přebral sám - byl jsem ale připravený zodpovědět všechny otázky z jeho strany, jak nejlépe to jen dovedu.

1/5 (108)

Vypadalo to, že Kezi se ztratila ve svém vlastním světě, což mi příliš nevadilo. Vyhovalo mi v dnešním počasí vyvalovat se na břehu jezera, trošku se ráchat ve vodě a nad ničím nemuset příliš přemýšlet. Snad i díky svému lenošnému rozpoložení jsem se stal svědkem něčeho skutečně zajímavého kousek dál po břehu. Opět se tam objevil ten starý vlk. Zvědavě jsem tím směrem upřel zrak. Odkud se vzal? Bylo to, jako by se vynořoval odnikud. Tentokrát k závodu zlákal nějakého neznámého vlka, který se do toho také hned s vervou pustil, ale jak už to tak se starým vlkem chodilo, zrovna férově to nevypadalo. Neznámý zůstal se zmáčeným kožichem a nejspíš také se stejně zmatenou hlavou, jako já - kde se v tom vlkovi, který už obrůstal mechem, bralo tolik života? Zatoužil jsem se za ním vydat.
Pokývl jsem Kezi, že se vydám tím směrem, a čenichem jsem jí naznačil, aby se vrátila zpátky za rodinkou. Nebál jsem se, že by se ztratila, tady ani nebylo kde. Zamával jsem jí velikou tlapou a vykročil po břehu za tím neznámým huňáčem, který vypadal trošku jako zmoklé kuře, jak tak zmáčený postával na břehu. Moc jsem nevěděl, co se vlastně chystám mu "říct", ale strašlivě mě zajímaly zážitky ostatních vlků s tímhle prapodivným živlem, co se tu toto léto vyskytl. Pokývl jsem hnědobílému na pozdrav, zamával přátelsky ocasem a kývl hlavou směrem, kde se Stařešina vyskytoval naposledy. Lehce jsem tázavě naklonil hlavu ke straně a doufal jsem, že mi třeba vlk vypoví něco o svém zážitku... pokud toho tedy bylo víc, než to, co jsem před chvílí viděl.

Srpen 10/10
VLA 5/5 (107)

Cesta domů nám ubíhala pomalu, protože Eira moc rychle jít nemohla. Kráčel jsem pomaličku vedle ní a byl jsem připravený ji chytit, kdyby se náhodou začala kácet k zemi, ale nic takového se k mé úlevě nestalo. Bylo jí špatně, ale ne zase až tak zle, aby nedovedla dojít domů. "Je divný, že nás nikdo nehledá, co?" špitla ke mně v jedné chvíli a já přikývl. Věděla stejně dobře, jako já - možná ještě lépe - že to bylo zvláštní. Pokračovali jsme ale dál, krok za krokem... a nakonec jsme se za dalším křovím div že nesrazili s Carrou a Nargem.
"Tady jste!" zvolala Carra. "Eiro, propána, jak to vypadáš? Co se ti stalo?" "To jsi s ní šel na lov, když je nemocná?" zahřímal Nargo, který byl sice o něco menší, než já, ale vypadal jako vytesaný z hrubého kusu kamene a vůbec jsem se nedivil, že se před ním vlčata často schovávala matkám za kotníky. Zaškubal jsem staženou špičkou ocasu a omluvně na něj pohlédl, zatímco Carra poskakovala kolem své dcery a bez ustání cosi ševelila. Střetl jsem se pohledem s Eirou, která protočila oči, a uvědomil jsem si, že mě možná trošku začíná škrábat v krku. Unikl mi tichý povzdech. Bude to ještě dlouhá zima.

Srpen 9/10
VLA 4/5 (105)

"Medvěde. Medvěde!" Zemětřesení! Země pod mou hlavou se otřásala a vrtěla. Vylekaně jsem otevřel oči. "Notak, vzbuď se!" Žádné zemětřesení, ale Eira. Všechno se do mého rozespalého mozku rychle vrátilo. Zamrkal jsem a rozhlédl se kolem. Venku už panovalo večerní šero, ze stromů kapalo po dalším listopadovém dešti, ale v jeskyni jsme byli pořád sami. Má předpověď, že nás někdo přijde vyzvednout, se prozatím nevyplnila.
Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Eiru, která na mě koukala stále ještě trošku skelnýma očima. Po pořádném spánku však už vypadala o něco lépe, i když bych určitě neřekl vyloženě dobře. "Je mi trochu líp. Myslím-" krátce zakašlala a zkřivila tvář, než pokračovala: "Myslím, že bychom měli jít domů. Máma bude mít strach." Přikývl jsem. Určitě ho měla už teď. Nejspíš už chodila po lese a hledala nás. Pomalu jsem se zvedl a nechal Eiru, ať se také postaví. Jak se dala do pohybu, bylo zřetelnější, že jí není hej. A co jsem si myslel? Že jeden spánek všechno vyléči? "Fuj, všechno mě bolí. Ještě, že jsme nešli nikam daleko," pousmála se poněkud útrpně a já ji jemně postrčil čenichem. Bylo na čase vydat se na cestu.

Srpen 8/10
VLA 3/5 (105)

No, tak v tomhle směru se jí asi podařilo celkem vítězství, napadlo mě s trochou pobavení. Jediný, kdo tu s ní teď byl, jsem byl já a ode mě jí nehrozilo, že bych jí řekl cokoliv, co by jí mohlo připadat trapné a ponižující, i když šlo ve skutečnosti jen o projev péče a starosti. Na druhou stranu mě už Eira stačila okřiknout za to, že se na ni koukám, jako by měla každou chvíli umřít, takže mě možná moje němota nečinila imunním. Až se vrátíme, Carra nás přetrhne, překulily se moje myšlenky do jiného směru. Už teď musela alfa rázovat sem a tam po jeskyni a čekat, kdy se vrátíme. Tvářila se sice jako velká drsňačka, ale věděl jsem, že Carra má dobré srdce a také že se o svoje vlčata vždycky velice strachuje, když jsou někde mimo její dosah. A to i nyní, když stála takřka na prahu dospělosti. Jestli se do večera nevrátíme, určitě pošle někoho, aby nás našel. Tohle uvědomění ve mně vyvolalo nemalou úlevu. No jistě. Když nám to bude trvat moc dlouho, někdo se za námi vypraví a tuhle jeskyni stoprocentně zkontrolují. Byla přímo po cestě a často se používala. Ulevilo se mi natolik, že jsem s hlavou stále položenou na Eiřiných zádech nakonec také usnul. Venku začínaly pleskat kapky nového deště.

Srpen 7/10
VLA 2/5 (104)

Krom toho, pomyslel jsem si, není tady sama. Mohl jsem na ni dávat pozor, i když jsem třeba neznal ty správné léčivé bylinky nebo jiná kouzla (tedy, nebyla to kouzla, ale pro mě to bylo prakticky na stejné úrovni), jako Nargo nebo ostatní léčitelé. Pořád jsem se o ni mohl postarat. Nebyl jsem hloupý. Aspoň ne úplně. A ona bude v pořádku.
Čas plynul a brzy bylo jasné, že Eira úplně usnula. Občas ze spánku pokašlávala, chvílemi sípala nebo cosi nesrozumitelného mumlala a vrtěla se, jako by ji trápily zlé sny, avšak neprobudila se. To bylo jistě dobře. Ve spánku mohla nabírat síly. Měl jsem si toho hned všimnout, spílal jsem si v duchu. Měl jsem vidět, že jí není dobře, už když jsme na ten lov vyrazili. Nenapadlo mě, že by Eira dostala takový nápad, jako že se bude snažit skrývat fakt, že je nemocná, ale mělo mě to napadnout. Byla mladá, hrdá a lov milovala. Samozřejmě, že o něj nechtěla přijít a ještě se podrobit péči smečky a matky, která mívala trošku sklony k hysterii od té doby, co se Eira jako malá ztratila. Takže skoro celý její život. Bylo mi jasné, že by obletování od ostatních považovala za ponižující a trapné.

Srpen 6/10
VLA 1/5 (103)

Rýmička, to určitě, pomyslel jsem si. Připadalo mi to minimálně jako chřipčička. Snad nešlo o nic horšího. Nevěděl jsem, jak bych jí totiž pomohl. Maximálně bych mohl běžet do smečky a sehnat někoho z léčitelů, nejspíš Narga, ten byl určitě nejlepší, ale jde z něho vážně strach. Prozatím jsem se však k Eiře pouze připojil v koutku jeskyně, lehl jsem si k ní a hlavu jí položil přes záda, aby byla v teple. Cítil jsem, že se chvěje i přesto, že z ní sálalo více tepla, než by bylo zdravé a dobré. "Díky," vydechla a zavřela oči. Slyšel jsem, jak oddechuje a zdálo se mi, že z ní nemoc i cítím, jako by z ní vyzařovala. Buď v pořádku. Prosím, buď v pořádku. Měl jsem o ni strach. Nejspíš až příliš velký. Byla to silná a mladá vlčice, nějaká podzimní nemoc ji určitě jen tak nepoloží. Pár dní jí asi bude špatně, ale potom se uzdraví a všechno bude zase v pořádku.

Srpen 5/10
VLA 5/5 (102)

Ke skalám to nebylo daleko. Rozhodně blíž, než zpátky na území smečky. Eira šla potichu, což bylo nezvyklé, chvílemi posmrkávala nebo pokašlávala a vypadala jako hromádka neštěstí. Nemohl jsem jí nic říct, takže jsem jen šel věrně po jejím boku, dokud jsme nedorazili až k malé jeskyni, kterou k úkrytu před náhlou nepřízní počasí nebo k odpočinku po dlouhé cestě využíval kde kdo. Dnes tu však bylo prázdno a to bylo zcela ideální. Eira vklouzla dovnitř a já ji následoval. Uložila se do kouta s tichým chraplavým povzdechem. Měl jsem o ni strach. Většinou tolik sršela životem, že vidět ji takhle... "Prosímtě, Medvěde, nekoukej na mě tak. Jako bych měla každou chvíli umřít," blýskla po mně pohledem, ve kterém se mísilo podráždění s pobavením. "Je to jen nějaká rýmička," dodala a znovu se rozkašlala, načež jí hlava klesla na přední nohy. "I když... celkem úmorná, to musím uznat," vydechla znaveně a mírně se otřásla.

Srpen 4/10
VLA 4/5 (101)

"Trochu jsem se asi nachladila, no... Chceš zkusit ulovit něco dalšího?" zvedla ke mně zrak, evidentně rozhodnutá nevrátit se domů s prázdnou, ať to stojí co to stojí, ale já znovu zavrtěl hlavou. Očekával jsem odpor, ale Eira se podvolila bez boje, což byl asi největší důkaz, že jí vážně není hej. "No, já vlastně taky ne. Nevezmeme to domů kolem skal? Třeba bysme si tam mohli chvíli dáchnout." Pokýval jsem hlavou s nemalou úlevou - odpočinek momentálně zněl jako ta nejrozumnější věc. Eiře ale pořád na čele vyvstávala hluboká zamračená vráska. Zkažený lov ji štval. Znovu jsem se o ni zlehka otřel čenichem a tentokrát mi neuhnula. "Nojo, budou další srny... ale tohle bylo tak... pitomé!" Zavrtěl jsem hlavou. Mohlo se to stát každému. Určitě každému, kdo se snažil přecházet nemoci, aby mohl jít na lov, což byla vážně hloupost. Ale to jsem Eiře říct nemohl a i kdybych mohl, nechal bych si to nejspíš na později. Teď vypadala dostatečně vytrestaně a měl jsem jen obavy o to, aby byla v pořádku. Pomalu jsem po jejím boku vykročil směrem ke skalám, kde byla spousta míst na schovku před deštěm a zimou.

Srpen 3/10
VLA 3/5 (100)

Samozřejmě to uslyšela i srna. Zvedla hlavu a dala se na útěk. Pustil jsem se za ní. Tohle bylo dost nešťastné, ale možná jsme to mohli ještě napravit. Valil jsem se za srnou a spoléhal se na Eiřinu rychlost - já rozběhnuté zvíře určitě dohnat nezvládnu, ale ona by mohla. Viděl jsem ji, jak se míhá křovím a srnu chvíli dohání, ale za moment začala zaostávat. Cválal jsem dál po kluzkém bahně, ale srna získávala větší a větší náskok. Nechtěl jsem to vzdát, pořád se zdálo, že máme ještě šanci... ale když Eira zastavila a zdálo se, že nemůže popadnout dech, smykem jsem zabrzdil také. Srnka odskákala do houštin, ale to ať vezme čert. Něco bylo v nepořádku.
Doklusal jsem k vlčici, která se momentálně otřásala záchvatem kašle. "Krucinál! Srnka je v tahu! To jsem pěkně podělala," vztekala se chraplavě, jen co trošku popadla dech. Ale po tom krátkém běhu vůbec nevypadala dobře. Postrčil jsem ji lehce čenichem. "Jsem v pohodě. Naprosto oukej," odtáhla se a popotáhla. Nerad jsem se s Eirou hádal - většinou jste neměli šanci vyhrát - ale zavrtěl jsem hlavou. Vlkům, co jsou v pohodě, se většinou neklepou kolena po pár chvílích běhu.

Srpen 2/10
VLA 2/5 (99)

Brzy už jsme mohli spatřit nazrzlý kožich srny mezi stromy. Pásla se tam na paloučku, ještě si to nejspíš chtěla užít, než napadne sníh a hledání jídla se potom stane pořádným problémem. Už se to blížilo. Vzduch byl chladný a vítr začínal štípat. Bylo otázkou času, kdy se vytrvalé plískanice posledních pár týdnů promění v sněhové přeháňky a potom skutečné chumelenice. Prozatím to však ještě nenastalo.
Jakmile Eira srnu spatřila, zastavila a já se přikrčil vedle ní. Otočila na mne oči, které se trochu leskly. Neplakala, ale... "Tak co?" špitla a přerušila můj tok myšlenek. "Jak to provedem?" Vytrhl jsem se z přemýšlení nad věcmi, které pravděpodobně nic neznamenaly, a pokynul jsem jí hlavou doleva. Sám jsem se začal pomalu přesouvat doprava. Už jsme spolu párkrát lovili. Eira byla sice mladá, ale měla talent a šlo nám to spolu dobře. Tiše jsem se začal plížit, abych se dostal blíž. Eira dělala to samé na druhé straně. Náhle však ke mně zleva dolehl jakýsi neidentifikovatelný zvuk, následovaný hlasitým zakašláním.

Srpen 1/10
VLA 1/5 (98)

"Tiše, Medvěde! Když budeš dupat jako slon a funět jako divočák, nikdy nic neulovíme," ozvalo se za mnou. Lehce jsem svěsil uši, avšak neznělo to příliš vyčítavě. Eira se přitom rošťácky zubila. Nedovedl jsem našlapovat tak tichounce, jako ona - ani náhodou. Křoviny kolem mě šustily a větvičky tiše praskaly. Bez ohledu na to, jak malé jsem se snažil udělat svoje mamutí tělo, příliš se smrsknout nechtělo. Přesto jsem se snažil. Pokýval jsem hlavou, jako že chápu, a pustil jsem Eiru před sebe, aby vybírala cestu. Žil jsem v okolí už téměř dva roky, ale vypadalo to, že stejně jako v neslyšném pohybu, ani v průzkumu cestiček a zákoutí nemám šanci se Eiře nikdy vyrovnat. Jen jsem ji pokývnutím hlavy upozornil na srnčí stopy otisknuté v měkkém podzimním blátě, které jsme už nějakou tu chvíli následovali. "Tak fajn," očichala je a pousmála se. Byl to tak trochu unavený úsměv. Dneska Eira úplně nesršela svou obvyklou energií, ale netušil jsem, čím to je. "Už bude asi blízko, ne?" ujišťovala se a já přikývl. Blížili jsme se.

2/5 (97)

Kezi dál nic neříkala, zdálo se, že přemýšlí. Nechal jsem ji tedy, avšak to už se protáhla a plácala se z vody ven. Skoro jako by tím tohle téma bylo pro ni uzavřené. Lehce jsem pokrčil rameny, spíš jen sám pro sebe. Nevěděl jsem, jestli jsem jí na něco skutečně odpověděl nebo ne. Přišlo mi, že jsem jí to příliš nevysvětlil, ale vylepšit to také nebylo úplně snadné. Ne, když jsem jí toho ani v myšlenkách nemohl moc říct. Alespoň prozatím.
Pomalu jsem vlčici následoval na břeh, kde jsem se otřepal a potom si lehl na písčitý břeh, natažený jako huňatý kus rozmáčené kožešiny. Stříbrná šupinka byla pro tu chvíli zapomenutá a dost možná ji voda už odplavila někam do hlubin. Ukázalo se, že Kezi přece jen nějaké otázky ještě má. Jen asi chvíli trvalo, než si je v hlavě přebrala. To mi nevadilo. Trpělivě jsem čekal, než si slova zformuluje. Potom jsem zavrtěl hlavou a svěsil mírně uši, protože mě to trochu mrzelo. Nechtěl jsem se nikomu hrabat bez dovolení v hlavě, ale občas... občas by to k užitku být mohlo. Nevěděl jsem, co se s mojí magií stalo. Nepřestala fungovat, jen se jaksi změnila. Bylo to podivné.