Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2/5 (126)

Vše se pod námi postupně odkrývalo. Celý kraj jsme měli u tlapek - třpytivá jezera, husté hvozdy, dokonce i poušť. Stromy vypadaly maličké, jako hračky pro vlčata. Menší kopce a hory se tyčily k nebesům, ale těžko mohly někdy dosáhnout tak vysoko, jako jsme se právě nacházeli my. Byla to překrásná podívaná, ze které se až tajil dech. Nijak jsem nespěchal, abych nás popoháněl zase dál - tohle bylo třeba si užít, vychutnat. Chtěl jsem to dopřát nám oběma.
Leželi jsme tam mlčky, v tichu, zazníval jen šum větru a odněkud mi k uším dolehlo vzdálené volání nějakého dravce, který si podobnou podívanou mohl dopřát nejspíš každý den, ani k tomu nepotřeboval nikam šplhat. Stačilo mu máchnout křídly. Slunce šplhalo po obloze a brzy už bylo vše pod námi dokonale jasné a zalité sluncem. Všichni tam dole žili své životy, přátelili se či se prali, smáli se či trápili... až by se mi z toho málem zatočila hlava, když jsem pomyslel na to, co všechno teď leží přímo před námi. Lehce jsem si protáhl tlapy a posadil se. Ještě jsem se nikam nevydával, ale věděl jsem, že tu nemůžeme zůstat věčně. Možná bychom potom mohli prozkoumat další zákoutí hor v nižších výškách.

VLA 1/5 (125)

Seděli jsme tak vysoko nad Gallireou, jak to jen pro tvory neobdařené křídly bylo možné, nechávali jsme horský vduch nám pročesávat kožichy a zkrátka jsme si to vychutnávali. Otočil jsem se na Varju a souhlasně přikývl. Měl pravdu, samozřejmě, větší už mít snad ani nemohl. Útěk před horkem do náruče hor byl skutečně příjemný. Nejraději bych se na léto do hor přestěhoval úplně, ale asi by to úplně nešlo. Jak jsem se totiž tak rozhlížel kolem, bylo by to nejspíš dost osamělé léto. Samozřejmě jsem tu teď byl s Varjou, tedy ne sám, ale krom nás dvou tu nebylo ani živáčka. I když ve sněhu se nacházely i jiné vlčí stopy, které nemohly být příliš staré. Třeba by to bylo možné?
Počkat do rána jsem samozřejmě chtěl. Pokýval jsem hlavou a natáhl se do sněhu celý. Natáčel jsem uši pro případ, že by třeba chtěl Varja něco povídat, ale nevadilo mi ani čekat v tichosti. Ostatně jsme ani nemuseli čekat příliš dlouho. Přesně jak jsem očekával, za chvíli už obzor začal světlat a první paprsky slunce se začaly natahovat po krajině pod námi. Byla to krásná podívaná. Světlo se vlévalo na gallirejské pláně, údolí, do lesů i do skal. Sledoval jsem to se zatajeným dechem a hřejivým pocitem v srdci. Byla to nádhera! Vážně jsem byl moc rád, že jsem se sem s Varjou vydal. Lepší zakončení výletu jsme si ani přát nemohli. Pokud to tedy vůbec byl konec? Mohli jsme možná podniknout ještě něco dalšího. Prozatím jsem si však jen vychutnával ten překrásný výhled, který se nám nabízel.

3/5 (124), výšlap 5
//Sněžné hory

Stoupali jsme výš a výš. Sem nahoru podobná vedra, jaká panovala v nížinách, nikdy nedosáhla. Foukal tu příjemný větřík a dokonce i teď, na samém konci léta, tu ležel sníh. Po dlouhých dnech pomalého opékání tu bylo skutečně příjemně, i když to byl vážně náročný výšlap a tlapy už mě celkem bolely. Konečně jsme však dosáhli samotného vrcholu. S hlubokým vydechnutím jsem se posadil do sněhu a věnoval široký úsměv Varjovi. Zvládli jsme to. Nastavil jsem tvář poryvům chladného větru a opravdu jsem si to plně vychutnával.
Z výhledu jsme toho zatím moc neměli, pořád ještě panovala noc a v samotném světle měsíce se příliš daleko dohlédnout nedalo. Nemuseli jsme se ale hned vypravovat na cestu opět dolů. Popravdě se mi ani příliš nechtělo. Po výstupu neuškodí si nejdřív trochu odpočinout, a ráno už nemohlo být příliš daleko. Každou chvíli začne obzor na východě růžovět a potom si můžeme prohlédnout východ slunce z nejvyššího gallirejského vrcholku. To vlastně znělo úplně skvěle.

2/5 (123), výšlap 4
//Gejzírové pole

Podle jeho reakce jsem usoudil, že Varja o tomhle nebezpečí nevěděl. Asi tu vážně nebyl tak dlouho a nestihl prozkoumat zdejší zákoutí, ve kterých se často skrývala úplně nečekaná rizika. Gejzíry byly jedním z nich. Na jeho díky jsem pokýval hlavou, aby bylo jasné, že je beru na vědomí, ač to pro mě byla samozřejmost. Přece bych ho nenechal nakráčet přímo do proudu vařící vody! Naštěstí se nám podařilo území překonat bez úhony a dorazili jsme ke kopcům a skalám, které značily, že už jsme na samém úpatí hor. Samozřejmě ani tady to nebylo bez rizika, ale tušil jsem, že nebezpečí a občas i krutost hor oba známe mnohem lépe, než nečekané výbuchy z podzemí.
Hledat cestu vzhůru místy nebylo snadné. Naštěstí vykoukl na oblohu měsíc, v jeho stříbrném světle bylo přece jen snazší držet se stezek - ať už těch vyšlapaných zvěří či jen míst, která zkrátka umožňovala dostat se výše. Výstup byl možná náročný, přesto jsem se tady cítil zcela ve svém živlu. Počasí bylo příjemné, horko se stávalo zapomenutou minulostí. Pohledem jsem kontroloval přes rameno každou chvíli Varju, jestli se někam neřítí, i když bych to nejspíš poznal i tak. Narozdíl ode mě mohl kdyžtak křičet. Ale na to radši myslet nebudeme. Na moment jsem zastavil, abychom se mohli vydýchat. Povzbudivě jsem se přitom zazubil na Varju. Zubatý vrcholek nejvyšší hory se tyčil před námi a zdálo se, že se musí dotýkat oblohy. Pokud ano, pak se jí dotkneme brzy také. Nechal jsem tlapy chvíli odpočinout a potom už nás čekal poslední úsek cesty.

//Zubatá hora

1/5 (122), výšlap 3
//Kopce Tary

Sledoval jsem výraz na tváři svého společníka, který se v brzké době mohl stát kamarádem. Nejspíš i dobrým kamarádem. Viděl jsem tedy přesně okamžik, kdy si Varja uvědomil, kam že nás to vlastně vedu. Oplatil jsem mu jeho široký úsměv a zašvihal jsem zvesela ocasem. Líbilo se mu to! Doufal jsem v to, a tak trochu jsem to i očekával, ale stejně mě to opravdu potěšilo. Následoval jsem jeho pohled k té nejvyšší hoře, zubatému výčnelku, který čněl výhružně k nebi jako ostrý tesák. Nepamatoval jsem si, že bych tam byl někdy vyšplhal. To se muselo napravit! Znělo to jako skvělý nápad, proto jsem nadšeně přikývl a už jsme se zase vydali dál, z kopečků dolů a horám vstříc.
Nejdřív jsme ale museli překonat ještě jednu překážku. Když jsme dorazili k planině plné gejzírů, přibrzdil jsem a zdviženou tlapou Varjovi naznačil, aby byl opatrný. Netušil jsem, jestli o téhle překrásné, ale nebezpečné podívané ví, takže jsem ho radši varoval. Vzápětí pár desítek metrů od nás vyletěl ze země s mocným zaduněním proud horké vody, který mému varování jen dodával na váze. Se zatajeným dechem jsem to sledoval, než jsem se opět pustil do pohybu. Byla to nádhera, krásná ukázka síly přírody, ale světla kvapem ubývalo a potloukat se tu za noci nemusela být ta nejinteligentnější volba. I tak jsme měli možnost pozorovat ještě pár menších výtrysků vody, než jsme se dostali na druhou stranu. Všechny se naštěstí odehrály v bezpečné vzdálenosti.

//Sněžné hory

3/5 (121), výšlap 2
//Jezevčí hájek

Vůbec jsem se nedivil Varjově zvědavosti, ale bohužel jsem mu zatím nemohl poskytnout žádné odpovědi. Tedy, mohl jsem se pokusit, ale připadalo mi jednodušší zkrátka pokračovat, když to už brzy uvidí sám. Prozatím jsem mu jen věnoval další úsměv a lehce jsem pokrčil rameny. Dozvíš se to. Les kolem nás už začínal řídnout a brzy jsme mezi stromy vykročili do otevřené krajiny. Pokynul jsem Varjovi hlavou a vyšplhal jsem na jeden z nejbližších kopečků, na jehož vrcholku jsem se zastavil a otočil se k severu, kde se ve světle zapadajícího slunce tyčily nejvyšší gallirejské hory. Ukázal jsem tlapou tím směrem, kdyby to snad náhodou nebylo zcela jasné, a zamával jsem ocasem. Sledoval jsem, jak se na to Varja bude tvářit. Samozřejmě jsem doufal, že dobře. Nemohlo by ho to nijak urazit, že ne?
Když jsem trošku popadl dech po šplhu do kopce (sice už padal večer, ale dusno panovalo stále) a měl jsem pocit, že jsme se na hory odtud už vynadívali dostatečně, zamířil jsem tentokrát už přímějším směrem rovnou k nim. Teď už jsme nemuseli nic obcházet, nic nám nestálo v cestě. I když...

//Gejzírová pole

2/5 (120), výšlap 1
//Narvinij

Ulevilo se mi, když se Varja bezpečně dostal na druhou stranu řeky. Kdyby tam spadl- Trochu jsem se otřásl. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co by s ním ty strašné ryby udělaly. Dost možná by z něj nezbylo víc, než ohlodaná kostra. Dál mě následoval, i když to pro něj asi muselo být matoucí, co jsem si to tak nečekaně vzal do hlavy. Snad si nepomyslí, že jsem nějaký skrytý vrah nebo maniak, co ho odvede někam do temné jeskyně a potom bum, pomyslel jsem si. Samozřejmě to bylo na míle vzdálené realitě, ale jak by to mohl vědět? Zase tak dobře jsme se konec konců neznali. Vrhl jsem po něm přes rameno mírný úsměv a zavrtěl špičkou ocasu, abych ho pro jistotu znovu ujistil o svých čistě přátelských úmyslech. Doufal jsem, že se právě teď Varja nerozhodne to vzdát - už jsem viděl okraj lesa a věděl jsem, kde jsme. Jakmile se vymotáme mezi posledními stromy, moje úmysly vyjdou najevo. Už zbýval jen kousek.

//Kopce Tary

1/5 (119)
//Východní hvozd přes Midiam

Bohužel jsem musel Varju zklamat, jestli doufal, že se proti vedru dokáže nějakým způsobem otužit. Třeba by to i šlo? Pokud tomu tak bylo, pak já ovšem vůbec netušil, jak by to mohlo být možné. Souhlasně jsem se zazubil a zamával ocasem - pravda, aspoň jsme v tom byli dva, kteří se pekli zaživa. Byla to sice poměrně chabá útěcha, ale lepší, než nic. Krom toho existoval způsob, jak si ulevit, i kdyby jen na chvilku. Nevěděl jsem, jestli Varja stačil můj záměr plně pochopit, ale věřil jsem, že brzy mu to dojde. Jen co nabereme ten správný směr.
Prozatím jsem tak úplně k severu nesměřoval. Chtěl jsem to vzít co nejlepší cestou, abychom se nemuseli trmácet těsně okolo území smečky, nebo kolem sopky a kdoví, kudy ještě. Vzít to přes okolní hvozdy bude asi o něco delší, ale možná to bude lepší. Varja mne následoval bez jakýchkoliv protestů a tak jsem si spokojeně pohupoval za chůze oháňkou a mohl jsem se jen těšit, až se v horách ochladíme.
Jen když jsme dorazili k té řece s dravými rybami, věnoval jsem Varjovi velice vážný varovný pohled a tlapou pro jistotu ještě ukázal na vodu. Jejich kousance jsem pořád vzdáleně cítil. Na pravé tlapě dokonce byly ještě při bližším pohledu vidět zbytky zavřených ranek po zubech těch zatracených bestií. Do téhle vody jsem nestrčil ani špičku drápu, přeskákal jsem na druhou stranu po balvanech, ani jsem si nevšiml, že některé z nich mají nohy a vůbec balvany nejsou. Počkal jsem na druhém břehu, jestli i Varja se dostane na druhou stranu v jednom kuse, a teprve až potom jsem zamířil skrze les dál.

//Jezevčí hájek

1/5 (118)

Odpočíval jsem ve stínu a ohryzával nožku, zatímco Varja s chutí jedl. Až na to vedro jsem se v tu chvíli cítil naprosto spokojený, i když letní počasí bylo pořád poměrně velkou vadou na kráse. Doufal jsem, že s příchodem večera se to trošku zlepší, ale kdepak. Léto už se muselo chýlit ke konci, ale vůbec to nebylo poznat. Ještě se nejspíš toužilo vyřádit, než úplně skončí.
Varja nakonec dojedl a položil se také na zem, přičemž se na mě otočil s otázkou. Přikývl jsem, že jsem skutečně také seveřan - nebylo určitě tak těžké to poznat, už jen podle hustého kožichu, ještě když ho teď navíc zdobila polární záře. Ovšem musel jsem svého huňatého kolegu zklamat. Útrpně jsem se zašklebil a zakroutil hlavou. Kdepak, neměl jsem pocit, že bych byl vedru nějak odolnější, než když jsem před lety opustil vysoké hory, které byly mým domovem. Tohle nejspíš patřilo k věcem, které má v sobě vlk zabudované navěky.
Jeho otázka mi však vnukla nápad. Proč bychom se tady měli pražit? I na Galliree byla místa, kde jsme se mohli ochladit po celý rok, a nešlo jenom o jezera a řeky. Chvíli jsem ještě zůstal ležet a odpočívat po jídle, ale nakonec jsem na Varju kývl a zahleděl se směrem, kde se tyčily hory. Teď jsme je sice neviděli, ale já věděl, že tam jsou... a nejspíš nikdy mi nepřišla příhodnější chvíle se tam vypravit, než právě teď. Vstal jsem, najedený a odpočatý, lehce se protáhl a kývl Varjovi, aby mě následoval. Doufal jsem, že se mu tenhle spontánní nápad na výlet bude líbit.

//Narvinij přes Midiam

5/5 (117)

Bylo po všem. Společnými silami se nám podařilo kamzici udolat. Spokojeně jsem si olízl čenich a zubil se na Varju, se kterým jsme to tak pěkně zvládli. I on to s úsměvem uznal, opravdu to šlo snadno. Na to, že jsme byli pořád prakticky cizinci, se nám podařilo pěkně se sehrát a sladit naše síly. Teď už bylo na čase si zaplnit prázdná břicha. Varja mne pobídl, abych se najedl jako první a tak jsem se s ním nedohadoval. Věnoval jsem mu krátký úsměv a pustil jsem se do jídla. Opravdu to bylo mnohem lepší, než pořád dokola ryby a zajíci - a to jsem měl ryby vážně rád. Ulovit občas něco pořádnějšího ale vážně nebylo na škodu.
Zahnal jsem hlad a Varjovi zbyl ještě pořádný kus. I když nebyla velká, pro nás dva byla kamzice tak akorát. Stáhl jsem se stranou, aby se i můj společník mohl občerstvit. Uložil jsem se pod strom a jen tak pro ukrátění chvíle jsem ohryzával kamzičí nožku, kterou jsem ukořistil. Chvíle odpočinku po jídle přijde vhod, obzvlášť v tomhle vedru... a co potom? Možná bychom se mohli ještě trošku rozhlédnout po okolí. Varja říkal, že Baghý nemá čas, takže hnát se hned domů asi nemá smysl... I když tam možná čekala odpověď na otázku, co za Badri to vlastně Varja na svých cestách potkal. A třeba také ne. Pokud to však byla má sestra, jistě se jen tak nevypaří.

4/5 (116), lov 4/4

Můj výpad po krku kamzice nebyl tak úspěšný, jak bych si býval přál, ale naštěstí jsem na to nebyl sám. Varja byl hned po tlapce. Přiřítil se zezadu a vrhl se do útoku. Pod vahou dvou mohutných vlků už neměl kamzík velkou šanci zůstat na nohou, obzvlášť ne takové nedochůdče, jakým byla tahle samice. Cítil jsem, že jde k zemi a s ní jsem se tam svalil i já. Nebylo to nejměkčí přistání, ale krk kořisti jsem nepustil. Kopala kolem sebe, pořád ještě se snažila osvobodit (a kdo se jí mohl divit?), ale marně. V tlamě mě hřála její krev. Sevřel jsem tesáky pevněji. Věřil jsem, že Varja ji snad přidrží, dokud nebude po všem. Teď už ale nebylo moc šancí, že by se mohla osvobodit. Postupně jsem cítil, jak její pohyby ochabují, byla na konci sil a těch stále ubývalo, jak ztrácela víc a víc krve. Nakonec ustaly i poslední nádechy. Bylo po všem.
Pustil jsem její krk a trochu si uvolnil čelist, kterou jsem měl pěkně ztuhlou. Olízl jsem si čenich od krve a vstal jsem, abych se podíval, jak na tom je Varja, jestli neutržil nějaké bojové šrámy. Já se cítil v pořádku, krom toho, že jsem funěl jako starý ježek, protože mi byl strašný hic. Trochu jsem si natloukl při dopadu na zem, ale to za chvíli přejde a modřiny se stejně skryjí pod srstí. Zazubil jsem se na svého spolu-lovce a zamával ocasem. Šlo nám to spolu vážně dobře. Začínal jsem opravdu doufat, že Varja nakonec zakotví v Borůvkové smečce a třeba se i stane mým kolegou lovcem.

3/5 (115), lov 3/4

Samec ještě chvíli dotíral, ale naštěstí se mu nepovedl žádný zásah ostrými rohy, který by nám mohl pěkně zavařit. Po dalším dobře mířeném chňapnutí z mé strany se raději rozběhl zpátky za zbytkem stáda, které prchlo do hlubin hvozdu. Teď už zbývalo jen kamzici chytit - jenže to nemuselo být vůbec tak jednoduché. Les byl hustý a spletitý a zvíře samozřejmě bojovalo o život, takže prchalo, co to dalo. Varja se s ní naháněl a kličkoval, já zůstal trochu pozadu, ale mohl jsem toho vlastně využít. Nebylo tu stejně dost místa na to, abychom se oba nacpali každý po jednom boku samice a doráželi na ni. Museli jsme na to jinak.
Místo toho, abych se rozběhl přímo za nimi, vzal jsem to trošku obloukem, abych zvířeti nadběhl. Kamzice měla plná kopýtka práce s Varjou, pochyboval jsem, že by si mého manévru všimla. Prodíral jsem se křovím, už jsem dost funěl vedrem, které se nehodilo na takovouhle námahu, ale pokud se zadaří, pak bude brzy po všem. Můj odhad trasy byl naštěstí celkem dobrý a podařilo se mi vynořit z lesního porostu vedle plece samice. Na nic jsem nečekal a pověsil jsem se jí za krk. Zavrávorala, až jsem myslel, že už se zřítí k zemi, ale byla to vážně bojovnice. Vší silou se snažila opět osvobodit.

2/5 (114), lov 2/4

Kamzíci si užívali odpočinku, či se možná jen snažili přečkat horký letní den. Pořád však určitě alespoň někteří z nich byli ostražití a hlídali. Minimálně samec, který nás však naštěstí dosud nepostřehl a neztropil poplach, což bylo štěstí, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nebyl zrovna stavěný na nenápadné plížení.
Shodli jsme se na tom, že se pokusíme ulovit mladou kamzici. Ani jsme k tomu nepotřebovali slova. Varja se vydal tiše na jednu stranu, já na druhou, abychom mohli zvíře oddělit od ostatních. Dával jsem pozor, aby mi pod tlapou nekřupla žádná větvička, aby se ani křoví příliš nezatřáslo. Srdce mi bušilo, zdálo se, že všechno vychází přímo skvěle. Aspoň zatím. Kamzíci dosud leželi, nezdálo se, že by si čehokoliv všimli... Dokud jsme nevyrazili.
Varja se vrhl kupředu jako první a já mu byl v patách. Zvířata vyskočila na nohy, ale tím ztratila čas - Varja stačil mladou samici poranit, než pořádně nabyla rovnováhu. Vysmekla se a utíkala dál, ovšem kousanec ji jistě zpomalí. Běžel jsem za ní, terén v lese byl náročný, takže se hodilo umět běhat po kdejaké křivolaké stezce. Dostával jsem se samici po bok, jenže tu pořád byl samec, který svoje stádo bránil. Jen tak tak jsem se vyhnul útoku jeho tvrdé hlavy a špičatých rohů. Se zavrčením jsem po něm chňapl a kamzík se částečně stáhl, ale ztratil jsem tím i svůj náskok. Na druhou stranu to dávalo šanci Varjovi zaútočit, když se kamzík soustředil na mě.

1/5 (113), lov 1/4
///VVJ

Nic dalšího jsem se o Badri už bohužel od Varji nedoslechl, ať už to byla Badri, kterou jsem znal, či nějaká jiná. Bylo by skvělé, kdyby sem má sestra také nalezla cestu. Znělo to neuvěřitelně, ale určitě to bylo možné, však jsme se sem od Nejvyšší hory dostali i já a Baghý. Věděl jsem, že se na ni budu muset ještě zkusit vlka vyptat. Nedalo by mi to jinak spát. S prázdným žaludkem se ale těžko přemýšlelo a tak jsme se nejprve vydali na lov.
Přemýšlel jsem sice cestou o sestře, ale zároveň jsem větřil, jestli nezachytím pachy zvěře, která zde žije. V lese panoval poměrně klid, v největším vedru se nejspíš zvířena schovávala v hlubinách lesa. Přesto jsem našlapoval tak opatrně, jak jen to mému hromotluckému já šlo. Na plížení jsem nebyl zrovna nejšikovnější, ale snad to bude stačit - v čenichu mě brzy zašimraly pachy zvířat. Museli to být kamzíci, kteří tady měli svůj domov. Zpomalil jsem a otočil se na Varju, čenichem jsem mu pokynul směrem, odkud pachy přicházely.
Brzy jsem je spatřil. Byla jich tu malá skupinka, tři nebo čtyři polehávali pod stromy a mezi balvany, zatímco jeden, nejspíš samec, postával poblíž a nejspíš hlídal. Nerad bych pocítil jeho rohy... Ty ale měly dokonce i samice, tudíž bylo třeba si dávat pozor na všechny. Chvíli jsem ten výjev sledoval, než jsem Varjovi tlapou naznačil, že bych se rád pokusil skolit samici ležící na okraji skupinky nejblíž k nám. Pokud se to podaří, nemuselo by být tak těžké ji oddělit od ostatních. Zdála se poměrně malá, nejspíš to bylo jedno z letošních kůzlat, ale nám dvěma by jistě postačila. Otočil jsem se na něj, zdali souhlasí s mou volbou.

5/5 (112)

Pokýváním jsem odsouhlasil, že k Borůvkové smečce patřím. Zvesela jsem se přitom usmíval, byl jsem rád, že jsem narazil na dalšího člena, i když Varja byl dle svého vyprávění spíše členem budoucím. To ovšem vůbec nevadilo. Zdál se jako fajn vlk, který by mezi nás určitě zapadl. Kdyžtak se můžu u Baghý za něj trošku přimluvit, pousmál jsem se pro sebe, jenže to už Varja řekl cosi, co by mě dozajista připravilo o řeč, kdybych už nebyl němý předtím. Badri. Čelist mi poklesla a zbytek toho, co vlk říkal, jsem sotva vnímal. Badri. Určitě bylo víc vlčic toho jména, nemohlo být tak jedinečné, ale... existovala šance, že to mohla být ona? Mohl se Varja setkat s mojí sestřičkou? Byla naživu? Přiměl jsem se co nejlépe poslouchat i zbytek Varjova vyprávění, ale moje myšlenky se vracely k bílé vlčici, kterou jsem neviděl už roky. Nechtěl jsem si dělat zbytečné naděje, ale doufal jsem, že mi poví něco víc. Jestli tu někde byla, potom jsem ji musel vidět. Ale nebylo jasné, jestli je pořád v lese či se jejich cesty rozešly.
Jistě jsme ještě předtím mohli zvládnout něco ulovit. K mé radosti Varja souhlasil, že se ke mně připojí a tak jsem se opět zvedl ze země a pokynul mu hlavou, aby šel za mnou. Pár míst v okolí, kde se dalo slušně lovit, jsem už znal a jeden z hvozdů nebyl ani příliš daleko. Navíc tam určitě bude příjemněji, než tady na sluníčku. Možná bylo na lov trochu moc velké vedro, ale hlad si nevybírá. Třeba budou vedrem zpomalená i zvířata... pokud tedy nezalezla všechna do nejchladnějších zákoutí, kde je ani nenajdeme. Opravdu by tu mohla být Badri? Mohla nějak najít cestu sem? vracely se mé myšlenky cestou neodbytně k sestře a jiskřičce naděje, která mi poskakovala v duši.

//Východní hvozd