Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5 (25), VLA úkol 6
//Poušť

Pořád ještě jsem ze sebe otřepával písek, ale už jsem se nezastavoval. Teď už jsem věděl, co šedivý myslel tím, že to v poušti pěkně táhne. Nešlo o žádný průvan, ale o písek, který mě táhnul ke dnu! A byl tam ten stařík vůbec? Zdálo se mi, že ho vidím, ale mohl to být jenom přelud. Takové věci se prý v poušti mohly stát úplně snadno. Jedno jsem věděl jistě - pouštní vlk ze mě nikdy nebude. Cítit pod tlapami pevnou zem hor, skutečných hor, které se podobaly těm severským, mi přinášelo nesmírnou úlevu.
Vtom se však ozval hlas. Byl to opět stařík a tentokrát jsem si byl zcela jistý, že ho doopravdy vidím. Vypadal celkem smutně a já se mu nedivil, když mi vysvětlil, že ztratil nějaké svoje důležité věci. Co přesně jsou "brýle" jsem moc nevěděl, ale přikývl jsem, že mu pomůžu hledat. Přece jsem ho tu nemohl nechat v dešti úplně bezradného. Bylo znát, že moc dobře nevidí a kdyby se tu snažil hledat sám, hrozil mu vážně nebezpečný pád.
Začal jsem hledat v nejbližším okolí s čenichem u země. Šátek jsem spatřil docela brzy. Byl však zapadlý v tenké škvíře mezi dvěma kameny. Nacpal jsem tam opatrně tlapu a drápem ho zachytil, abych ho mohl vytáhnout ven. Podal jsem ho staříkovi, který si ho omotal kolem krku.
Hůl byla o něco zapeklitější, protože různých klacků se tu válelo docela dost. Pečlivě jsem každý očichával, až jsem nakonec narazil na jeden, který vypadal dost podezřele. Byl hezky ohlazený, obraný od veškeré kůry a na první pohled se dalo poznat, že ho někdo schválně upravil. I stařešina mi potvrdil, že tohle je opravdu ta hůl, kterou ztratil.
Teď už zbývaly jen ty brýle, ať už to je cokoliv. Jak najít něco, o čem nevím, jak to vypadá? Ani jsem se starého vlka nemohl zeptat, protože byl slepý jako krtek a moje gesta tlapami by nejspíš ani nerozluštil. Chvíli jsem proto jen bezcílně bloumal, až jsem náhle spatřil cosi se zalesknout o něco níž po svahu. Vyrazil jsem za tím jako šelma na lovu, ale na mokrém kamení se mi smekla noha. Skutálel jsem se ze svahu a dopadl přesně vedle toho lesklého předmětu. Bolest v naraženém boku mě na chvíli úplně zbrzdila, ale naštěstí jsem si neublížil nijak vážně. Po chvilce se mi povedlo vzpamatovat a sebral jsem lesklé obroučky do tlamy. Snad to je správně.
A bylo. Starý vlk se radoval, nasadil si brýle zase na čenich a s jejich pomocí už mě nejspíš viděl. Byl to asi nějaký kouzelný předmět, co vylepšuje špatný zrak. Zamával jsem ocasem a pokývl mu na rozloučenou. Jeho díky mě vyprovázely cestou horami. Chtěl jsem se zase někde skrýt před bouřkou a tady to příliš nevypadalo jako místo plné skrýší.

//Mangrovy

4/5 (24), VLA úkol 4
//Prstové hory

Tlapky mne nesly dolů z výše hor,
až do míst, kde slunce žár je horší nežli mor.
Starý vlk skutečně už mne tam očekával,
vyhlížel jsem nástrahy, které si na mne přichystával.

Vyrazil jsem za ním, úsměv přátelský na tváři,
avšak co to? Proč se mi tlapy rázem boří?
Nejen tlapy, celé nohy, už jsem vězel po břicho!
Stařík zmizel kdesi v písku, zbylo po něm jen ticho.
Svíjel jsem se a bojoval o svobodu svoji,
kroutil se jak žížala ve smrtelném boji.
Už jsem myslel, že je po mě, když jsem pevnou zem nahmatal,
s vypětím všech zbylých sil jsem se na ni pak vytřepal.

...a taky jsem se potom důkladně oklepal. Písek ze mě lítal na všechny strany. Udýchaně jsem se rozklusal pryč, protože s tímhle jsem vážně nechtěl mít nic společného. Že utopení hrozí ve vodě, s tím jsem se musel smířit, ale v písku? Ne, děkuju! A nejhorší na tom bylo, že ten nebezpečný písek skoro ani nebyl poznat. Vážně jsem se tady už nechtěl dál zdržovat.

//Konec světa

3/5 (23)
//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Pobývat kolem řek nebylo moc příjemné, déšť stále trval a i výhružné práskání hromu se stále ještě ozývalo. Bouřka nechtěla jen tak skončit. Proto se mi opět ulevilo, když jsem se schoval pod stromy hustého temného lesa. Nebylo to nejpříjemnější ani nejhezčí místo, avšak poskytovalo příhodný úkryt před nápory počasí. Šel jsem ale stále dál a dál, tlapy mne nesly k jihu a tentokrát jsem netušil, co tam na mě vlastně čeká, snad kromě spousty písku a velikého vedra.
Nakonec les začal řídnout a místo něj se přede mnou objevovalo stále více kamení a nerovností, až jsem nakonec chtě nechtě musel začít šplhat do hor. Tohle byly zvláštní hory, vůbec se nepodobaly těm, ve kterých jsem vyrůstal. Pouštní hory? Nejspíš. Že je tu mnohem tepleji, než v tajze na severu, jsem znatelně pociťoval. Opatrně jsem si hledal cestičku přes hrboly a nerovnosti. Bylo by snadné tu uklouznout. S pohybem v horách jsem měl naštěstí své zkušenosti a když jsem vyšplhal o něco výše, už jsem na druhé straně viděl písky, které jsem hledal. To mi dodalo odhodlání a dolů už se mi šlo o mnoho snáze.

//Poušť

2/5 (22)
//Tajga přes Kiërb

Vyrazil jsem k jihu, ale příliš jsem nespěchal. Stačil jsem si celkem odpočinout, už jsem se necítil tak dočista zdemolovaně, avšak chtěl jsem si šetřit síly na cokoliv, co mě mohlo čekat na poušti. Zajímalo mě, co tam šedivý vlk asi zažil. Co za nástrahy tam mohl postarší vlk přichystat? Měl bych se bát? Překážková dráha byla sice záludná, ale nezdála se mi být příliš nebezpečnou. Nejspíš to celé měla být jenom taková zábava. Ještě, že mi šedivák dal nápovědu, kam vyrazit dál. Jinak bych na to asi nepřišel. Do pouště bych se sám od sebe určitě nevypravil! Byl jsem tam vůbec někdy? Většinou jsem došel jen tak daleko, abych mohl navštívit Života, ale do nekonečných písků jsem se ještě nevydal. No, všechno je jednou poprvé...

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

1/5 (21), VLA úkol 15

Šedý vlk skutečně už byl na odchodu. Kdoví, jak si vlastně přebral všechny ty moje indicie, které jsem mu nabídl? Mohl jsem se ukliďnovat tím, že beztak brzy sám přijde na to, co vlastně tenhle úkol obnáší. Podmračeně mi poděkoval a otočil se k odchodu, ovšem než to udělal, ještě mi doporučil, ať si na poušti dávám pozor. Pokýval jsem hlavou, že určitě dám, a mávl jsem mu tlapou na rozloučenou. Poušť? Měl bych se snad vydat tam? Stařík mluvil o nějakých dalších úkolech a tenhle šedivý vlk je pravděpodobně zažil. Nemohl jsem si pomoct, začínal jsem být docela zvědavý. Co dalšího bych ještě mohl vyzkoušet? Co to asi "táhne" na poušti? Nic mě nenutilo jít to zkoumat, asi jsem prostě mohl odejít domů. Věděl jsem ale, že by mi to nedalo spát. A tak místo toho, abych se otočil a zamířil zpátky k Borůvkovému lesu, jsem se protáhl a zamířil směrem k jihu. Ať už mě tam čekalo cokoliv.

//Tenebrae přes Kiërb

5/5 (20), VLA úkol 15

Jestli jsem se já cítil vyvedený z míry, pak nevím, jak bych měl nazvat šedivého, kterému dychtivě zářily oči a chrlil na mě jednu otázku za druhou. S různými obtížnostmi, co se týkalo mojí schopnosti odpovědět. Ukázat, kam stařík zmizel, bylo jednoduché. Stejně tak jsem souhlasně pokýval hlavou že ano, přichystal zde jakousi hru a ano, zúčastnil jsem se jí. To nejspíš bylo i vidět. Už jsem celkem popadl dech a v boku mě přestalo bodat, avšak umatlaný od bláta jsem byl pořád a v kožichu se mi drželo pár vytrvalých větviček z trnitého keře.
Vlk chtěl ale vědět i co jsem dělal a to už tak snadné na vysvětlení nebylo. Kývl jsem nejprve čenichem k nedalekému svahu, kde byla v blátě jasně vidět cesta, kterou se někdo sklouzl. Poukázal jsem potom na své zabahněne břicho, aby nemohlo být pochyb o tom, kdo že se tam klouzal. Jako další indicii jsem si z kožichu vytáhl větvičku ostružiní a předložil ji šedivému. Na konec jsem ale máchl neurčitě tlapou a pokrčil rameny. Bylo to na dlouho, snažit se to vysvětlit, a zdálo se mi že šedivý má naspěch. Jestli staříka hledal, určitě brzy uvidí sám, co za překážky si tu nachystal.

4/5 (19), VLA úkol 15

Jen jsem si tam tak seděl pod stromem a popadal dech po tom bláznivém výkonu, který jsem vlastně ani pořádně nechápal. Příliš jsem se ovšem nesnažil přijít na to, o co že se tu ten starý vlk vlastně snaží. Už jsem si zvykl na podivné události a tohle zcela upřímně zas až tak divné nebylo. Aspoň že stařík vypadal přátelsky a ta jeho dráha byla vlastně docela zábava, i když si zbytky ostružin budu tahat z kožichu nejspíš ještě dlouho.
Jak jsem tam tak posedával, zčista jasna se ke mně kdosi přiřítil. Překvapeně jsem koukal na nevysokého hubeného vlka, který na mě okamžitě spustil o staříkovi. Jeho náhlé vtrhnutí do mojí oázy klidu mě trochu zaskočilo, nicméně na jeho otázku jsem pokýval souhlasně hlavou. Nejspíš jsem tedy nebyl jediný, z koho si ten vlk střílel. Ukázal jsem rovnou tlapou mezi stromy směrem, kde jsem ho viděl naposledy. Trošku jsem ale doufal, že než odběhne, řekne mi šedivý něco víc o tom, proč se tak bezhlavě za vlkem žene. Začínalo to být celkem zajímavé...

3/5 (18), VLA úkol 8.

Po přeskoku potůčku už jsem viděl cíl. Starý vlk tam čekal mezi dvěma silnými kmeny stromů a zdálo se, že už mě vyhlíží. Předtím jsem však musel překonat ještě jednu poslední překážku. Mezi mnou a cílem stál prudký sráz. Teď za deště to určitě bude hodně klouzat. Ale byl jsem rozběhnutý a taky jsem toho už měl celkem dost, byl jsem celý udýchaný a začínalo mě bodat v boku, takže jsem se s poslední nástrahou nemazal. Doběhl jsem k prudkému svahu, kecl si na zadek a zkrátka sjel dolů. Pěkně jsem se přitom zamazal od bláta, těžkou hlavu jsem si z toho však skutečně nedělal. Stačilo posledních pár kroků a proběhl jsem cílem.
"Výborně! Dokončil jsi jeden z mých úkolů. Schválně, jestli se budeš cítit i na ty další," zasmál se starý vlk a kamsi odklusal, opravdu hodně vitálně na někoho, kdo vypadal, že musí být starší než místní les. Kecl jsem si na zem a zhluboka oddechoval. Co to říkal? Jeden z úkolů? Jaké další měl na mysli? Kolik propána takových drah postavil? Otočil jsem se směrem, kam stařík zmizel, ale neviděl jsem ho, ať už pro jeho maskovaný vzhled nebo proto, že mi mezitím stačil odběhnout z dohledu. Zavrtěl jsem hlavou a jen oddechoval. S trochou štěstí té záhadě přijdu na kloub.

2/5 (17), VLA úkol 8.

Netušil jsem, jak dlouhý tenhle překážkový běh vlastně může být, ale abych byl upřímný, už mi trošku docházel dech. A to mi Život vlil do žil elixír mládí! Kdybych ho nenavštívil, nejspíš už bych ležel pod stromem jako chcíplina. Takhle jsem pořád ještě dokázal funět kupředu. Čím dál méně jsem rozuměl tomu, jak stařík dokázal tohle všechno vytyčit úplně sám. Musel být vážně hodně kouzelný, nebo tak něco.
Vyznačená trasa mne vedla dál mezi stromy, kde bylo slyšet zurčení vody. Ale ne, snad tu není i plavání! vyděsil jsem se, avšak když jsem potůček spatřil, naštěstí se jevil moc malý a mělký na plavání. Jen protínal trasu, kterou jsem se měl vydat, a tak nejspíš stačilo ho přeskočit. Z lenivého poklusu jsem přešel do těžkopádného cvalu, nabral jsem pořádně rychlost a provedl další ze svých nepříliš stylových, ale čistých skoků. Ani tlapku jsem si nenamočil v tekoucí vodě a to mi zcela vyhovovalo.

1/5 (16), VLA úkol 8.

Trní totiž sice skončilo, zato zde ze stromů visely všemožné úponky a liány. Na první pohled to vypadalo, že to bude hotová hračka. Když jsem se zvládl prodrat křovím, nějaké liány, které ani nemají trny, mě určitě nezastaví! Lehce jsem se otřepal, setřásl ze sebe zbytky větviček a poklusem jsem vyrazil mezi liány. Jenže až tak úplně jednoduché to být nemělo. Jeden zákeřný úponek se mi ovinul kolem tlapy a tentokrát jsem vážně padal přímo na tlamu. Ne, že by se mi něco stalo, země byla rozměklá po dešti, ale bylo jasné, že tohle bude těžší, než se na první pohled mohlo zdát. Posbíral jsem se ze země a důkladně se otřepal. Nemohl jsem se nechat odradit. Znovu jsem se dal do klusu, tentokrát už ale opatrněji. Liány se neodbytně pletly pod nohy, jako by se mě snad aktivně snažily ulovit. Obtáčely se mi kolem krku i boků, pár jsem jich přetrhl, ale některé byly až příliš pevné, z těch jsem se musel složitě vymotávat. Na to, jak snadné mi to nejprve přišlo, se mi skutečně hodně ulevilo, když jsem se mohl pohnout kupředu. Kdybych už nikdy v životě nemusel vidět liánu, vůbec bych si nestěžoval.

5/5 (15), VLA úkol 8.

Staříkova dráha mne vedla přímo k trnitému křoví, skrze které jsem se nejspíš musel proplést. Zabrzdil jsem před ním a chvíli zkoumal, kudy do toho. Kdybych byl trochu drobnější a obratnější, jistě by to pro mne bylo snazší, ale i když jsem dokázal rozeznat místa, kde je trní řidší a vytváří alespoň náznaky cestiček, kterými by bylo možné se proplést, bylo mi jasné, že budu muset zvolit strategii tanku a prostě se kupředu prodrat. Přikrčil jsem se, jak nejvíc to šlo, sklonil jsem hlavu, abych ji co možná nejvíc ušetřil poškrábání a začal jsem si to šinout kupředu cestičkou, kterou jsem viděl.
Nebylo to jen tak. Větvičky se mne chytaly a zaplétaly se mi do kožichu. Ten mě ale naštěstí docela dobře chránil před tím, aby mi trní nějak víc ublížilo. Občas jsem cítil nějaké to píchnutí, hlavně nohy jsem měl brzy poškrábané, avšak dařilo se mi postupovat stále dál, aniž bych skončil úplně rozbodaný. Byl to pomalý postup, v jednu chvíli jsem musel kus couvat, protože jsem se dostal k části křoví, která byla úplně neprostupná, avšak nakonec se mi podařilo dostat se na druhou stranu. Sláva! Ale na radost a vydechnutí jsem měl jen malou chvilku. Čekala mě totiž další nástraha z tlap kreativního staříka.

4/5 (14), VLA úkol 8.

Počkal jsem, až starý vlk běh odstartuje a pak už jsem vyrazil směrem, který naznačil. První překážka na sebe nenechala dlouho čekat. V cestě mi ležela spousta popadaných kmenů. Valil jsem se kupředu svým typicky neohrabaným způsobem a neelegantním kravským skokem jsem překonal první ze stromů. Atletický talent mi vždycky poněkud scházel, což bylo v tuhle chvíli více než očividné, ale cválal jsem dál k dalšímu kmeni. I přes ten jsem se přenesl, lehce jsem přitom zaškobrtl. Tlapy se mi zapletly, zvládl jsem však nabrat rovnováhu předtím, než bych se zřítil na čenich. Zdaleka ale nebyl konec. Kmenů leželo přede mnou ještě minimálně pět. Jak je sem vůbec zvládl takhle naaranžovat? nechápal jsem v duchu, zatímco jsem s namáhavým huf přeskakoval třetí kmen. Musí to být nějaký kouzelný dědeček. Jinak to není možné. Hop! Překonal jsem další spadlý strom, a potom další a další. Žádný z mých skoků by nevyhrál soutěž na styl, ale dokázal jsem je všechny přeskákat, aniž bych si přitom zlámal některou z končetin nebo rovnou krk, což jsem bral za velké vítězství. Jenže tohle byla samozřejmě jen první překážka. Tu další jsem už viděl zlověstně se tyčit vpředu.

3/5 (13)

//Kopce Tary přes Kiërb

Překonal jsem řeku přes příhodný most, který mi opravdu pomohl, protože jinak bych se na druhou stranu ve svém momentálním duševním rozpoložení asi nedostal. Cítil jsem se hloupě, že jsem se nechal vylekat takovým malým pramínkem vody, ale nedalo se tomu nijak pomoct. Hrudník se mi stáhl, hrdlo sevřelo a nedalo se dělat nic jiného, než vzít tlapy na ramena. Teprve až ve skrytu mohutných jehličnanů jsem si zhluboka oddechl. Tady bych měl být v bezpečí. Příliš tu nepršelo a nehrozilo, že by mě to tu mohlo zaplavit a uvěznit. Pořádně jsem se otřepal a chystal se, že se usadím pod stromem, avšak cizí hlas mne přerušil.
Otočil jsem se a spatřil neznámého vlka. Musel být opravdu, opravdu prastarý, však byl doslova porostlý mechem a houbami! Pod bradou mu vyrůstaly dlouhé husté chlupy, měl z nich hotový plnovous. Ale i když bylo na první pohled vidět, že už má leccos za sebou, musel to být pěkně vitální děda. Vytrvale mne pobízel, abych se pustil do proběhnutí překážkové dráhy, kterou připravil v lese. Chvíli jsem na něj zmateně koukal, ale zdálo se, že to vážně chce a kdo jsem byl, abych mu to odpíral? Chudák stará má asi o kolečko míň, pomyslel jsem si soucitně a rozhodl se prostě vyhovět jeho přáním.

2/5 (12)

Jenže se ukázalo, že to tak úplně podle plánu nejspíš nepůjde. Chtěl jsem si znovu lehnout, že se ještě zkusím prospat, když jsem si všiml tenké stužky blátivé vody, která si hledala cestu dovnitř. Znepokojeně jsem na ni hleděl. Voda pomaličku tekla dovnitř a vytvářela malou kaluž přímo pod vchodem, kterým jsem sem vlezl. Byl to jen malinkatý pramínek, tenoučký a nenápadný, ale už jen za tu malou chvilku, co jsem na něj hleděl, se o něco rozšířil a kaluž se také zvětšila. Hrdlo se mi začínalo lehce svírat, najednou jsem to viděl přímo před očima - jak se pramínek změní v proud a proud v řeku, která se vleje dovnitř do nory a spláchne mě s sebou, uvězněného pod zemí, neschopného se dostat k hladině, cítil jsem tíhu vody na hrudi-
Byl jsem z nory venku tak rychle, jak jen jsem dokázal vyběhnout blátivou cestičkou nahoru. Zhluboka jsem oddechoval, ne, ne, nic takového. Už žádné topení, už nikdy. S promočeným kožichem jsem se raději rozběhl hledat si jiné místo k úkrytu. Nechtěl jsem riskovat ani nejmenší šanci, že by mě voda mohla uvěznit pod zemí.

//Tajga přes Kiërb

1/5 (11)

Užíval jsem si svého létacího snu, když vtom najednou mne nečekaně hlasitý třesk hromu ze spánku vytrhl. Nadskočil jsem tak prudce, až jsem se hlavou praštil o strop. Tiše jsem zakňučel, mnul si naraženou hlavu a mírně se přikrčil, když práskání venku nabíralo na síle. Déšť ted z nebe padal v úplných provazech a vítr přímo vyl. Bouřka musela být teď přímo nade mnou a byl jsem skutečně moc rád, že jsem si našel dobrý úkryt. Teď bych nechtěl být venku! Byl jsem lehce vyklepaný i tady, bezpečně pod zemí, když se každou chvíli zablýsklo a jen s malou pauzou následoval třesk, jako když se obloha páře na kusy. Věděl jsem, že se nic stát nejspíš nemůže, ale i tak. Nebylo to nic příjemného. Téměř jsem zadržoval dech. Nakonec však ta divočina začala pomalu ustupovat. Největší nápor bouřky se nejspíš přesunoval jinam. Ne, nevyjasnilo se ani nezavládl klid, ale neměl jsem už pocit, že bych umřel v první chvíli, kdy bych se odvážil vystrčit čenich. I tak bude možná lepší to tu dál přečkat. Pro jistotu.