Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V naší práci už byl viditelný pokrok a veverky se začínaly vzdávat. Zprvu jsem si myslel, že si to jen namlouvám, ale brzy jsem si byl jistý, že na mě opravdu dopadá méně a méně podzimních plodů. Vydechl jsem si, záda mě úplně pálila a určitě jsem měl pod srstí pár pěkných monoklů. Kdo by čekal, že tak malí tvorové dokážou vlka tak zmlátit? Jejich síla byla samozřejmě v číslech. A taky v čiré zášti, která byla patrně hnací silou všech veverek světa.
Nad mou dedukcí se Kaya zarazila a tím jsem se zarazil zase já. Domníval jsem se, že ochránci se tak všeobecně starají o území... Ale mohl jsem se plést. Ochránce jsem nikdy nebyl a ani jsem nikdy neměl na starosti rozdílení úkolů. Většinou jsem prostě udělal to, k čemu jsem se zrovna přimotal. Mohl jsem jen lehce pokrčit rameny a po chvilce jsem zlehka pokýval hlavou. "Možná to je práce všech," nadhodil jsem tedy a přimhouřil oči, protože mě z magie už zase trochu bolela hlava. Kéž by šlo posílat myšlenky ke všem stejně. Převálcoval jsem další keřík borůvčí, neb mi přišlo, že se k tomuto dál nemám moc jak vyjádřit. Teď jsme to zkrátka dělali my, ať už to byla naše práce nebo ne - a mě to nevadilo, ostatně na úkoly, při kterých bylo třeba něco srovnat se zemí bez nějakého hlubokého přemýšlení, jsem byl jako dělaný.

(likvidace borůvčí 5/5)

Probojovával jsem se směrem ke Kaye a snášel veverčí kanonádu, neb jsem příliš netušil, jak bych se jí měl bránit. Smést je přílivovou vlnou spolu s půlkou lesa? Raději ne. Chvílemi jsem ani nevěděl, jestli jdu stále ještě správným směrem, mohl jsem jenom doufat, že ano. Přinejmenším jsem cestou vytrhal docela dost přerostlého borůvčí. Musel jsem za to však zaplatit. Kůže snad po celém těle mě štípala, jak jsem byl dobitý od veverčí munice.
Poblíž jsem ucítil závan chladu. Vystrčil jsem hlavu nad husté křoviny a spatřil Kayu, která mi neváhala vyčinit. Ne, že bych se příliš divil nebo se nějak rozzlobil. Věděl jsem, že je vlčice od rány. Zamával jsem omluvně svěšenou oháňkou a pustil z tlamy větývky, které jsem tam právě svíral. Pak jsem pokrčil rameny - neměl jsem dojem, že bych se zrovna plížil. Jen jsem jí šel na pomoc.
Už už jsem se natahoval po dalším křovisku, když se před mýma očima pokryly vrstvičkou ledu. S tázavě nakloněnou hlavou jsem se ohlédl po Kaye - teď už jsem chápal tu poznámku ohledně rampouchu. Pár těch nejbližších zmrzlých keřů jsem převálcoval po jejím vzoru, pár dalších jsem otrhal po svém vlastním způsobu. Pink! dopadl mi každou chvíli doprostřed čela, na hřbet či na boky ořech nebo žalud. Kayi otázka byla nepochybně zajímavá. Pokrčil jsem mírně rameny. "Ochránci?" vyslal jsem k ní krátkou myšlenku, ale sotva jsem ji dokončil, napadla mne další otázka. "...máme nějaké?" Nějak jsem si žádného nevybavoval.

(likvidace borůvčí 3/5)

To se mi to krásně spalo mezi borůvkovými keříky! Jako v bavlnce. Ovšem probuzení už tak příjemné nebylo. Když jsem otevřel oči, na moment jsem měl hrůzný dojem, že jsem se musel ve spánku scvrknout. Jak si jinak vysvětlit, že mi teď křoví sahalo vysoko nad hlavu? Zmateně jsem sebou zazmítal a drobné větvičky zapraskaly pod vahou mého těla všude okolo. Ne, nebyl jsem menší, ale borůvčí se zbláznilo! Úplně mne ve spánku obrostlo. Jednu tlapu jsem z něj musel vyprostit se značnými obtížemi, protože mě větvičky držely a držely pevně.
Co se to tady děje? Vyškrábal jsem se na nohy a otřepal si borůvkové lístky z kožichu, jak nejlépe to šlo. Nemohl jsem spát zase tak dlouho, aby tohle přerůstání bylo přirozeným procesem. Tohle byla zase nějaká čertovina... Vzal jsem do tlamy jednu borůvkovou větévku a pořádným škubnutím jsem ji utrhl. Abych se odtud propracoval ven, bude asi třeba se posnažit. Sotva jsem však začal trhat, něco mi přistálo na hlavu. Jau! Zákeřná veverka po mě ze stromu házela žaludy nebo co vlastně. Zavrčel jsem na ni, ale ve větvích jich poskakovalo mnohem víc. Co se to děje? pomyslel jsem si znovu a začal jsem trhat borůvčí rychleji. Do zad mě přitom bušily oříšky, žaludy, dokonce i šišky, které sem musely nanosit kdoví odkud. Se staženýma ušima jsem se propracovával dál. A... byla to tamhle vpředu další živá bytost, nebo se mi to jen zdálo? Zvedl jsem hlavu, zdálo se mi to jako vlčí kožich. Tmavý, černý a hnědý - znal jsem jen jednu vlčici v lese, která měla takový. Nejspíš jsem se blížil ke Kaye.

Díky moc za akci. Bylo to super a určitě na organizaci náročné!
Jen bych chtěla (asi nejen k VLA, ale celkově k týmovým věcem v akcích) navrhnout, jestli by nebylo lepší, aby se týmy nelosovaly náhodně, ale byla možnost se domluvit mezi sebou nebo plnit každý týmový úkol s jiným vlkem, aby se potom vyhnulo problémům, které trošku vznikaly.
Jinak ale ještě jednou díky moc, nápad se Stařešinou se mi líbil, bylo super vidět tu aktivitu všude kolem, a i odměny jsou štědré <3

Prosím za svých 401 bodů:
- pro Regise magii předmětů s 5* za 170 bodů a za 230 bodů 276 mušliček, jeden bod propadá státu
- výhry za třetí místo rozdělit prosím takto:
Erlend - lesní strážce (kočka divoká), vymaxování vytrvalosti
Chiara - magie mimika bez hvězdiček, vymaxování magie ohně

Přidáno, já se poučila si myslím až až, kdybych to dělala teď z fleku znova, udělala bych hooodně věcí úplně jinak. Ale mockrát děkuji za zpětnou vazbu!

//Zrcadlové hory

Slézal jsem z hor a cestou mě přepadla strašlivá únava. Tlama se mi doširoka otvírala zíváním. Nojo. Naběhal jsem toho za léto vážně, vážně hodně a už bylo na čase si pořádně odpočinout. Slíbil jsem ale Varjovi, že řeknu, kde byl... a musím si promluvit s Baghý a zkusit najít Badri a zjistit, jestli to je vážně ta Badri, kterou znám... Ano, tyhle myšlenky se mi hlavou sice honily, nicméně byly brzy pohřbeny pod těžkým oparem ospalosti. Jen co jsem vkročil mezi borůvčí a obklopila mne známá vůně smečky, domova, bezpečí, už jsem tomu nedovedl vzdorovat. Ani jsem nevěděl jak, najednou jsem se válel mezi keříky, na kterých už zůstávaly jen poslední trosky přezrálých a scvrklých borůvek. Zííív, otevřela se mi tlama znovu. Jen pět minut, prolétlo mi hlavou, která mi vzápětí klesla. Překulil jsem se na bok jako chcíplina, ale velice spokojená chcíplina. Vmžiku jsem spal a během chvilky jsem začal také chrápat. Možná to někoho rušilo, možná to někoho přivede do mé blízkosti, ale mě to bylo fuk - vůbec jsem o tom totiž nevěděl.

2/5 (136)
//Východní hvozd

Terén se opět stával skalnatějším a zrádnějším. Vzít to domů přes hory bylo ovšem nejkratší, i když nejspíš ne nejjednodušší - minimálně ne pro vlky, kteří se tu pořádně nevyznali, což pro mne neplatilo. Už jsem tu měl vyhlídnuté svoje cestičky, které byly dobře schůdné a nemusel jsem se bát, že tam na mě bude čekat nějaké nepříjemné překvapení.
Zrovna jsem po jedné takové stezce kráčel, když jsem si všiml, že se na nebi rozsvěcuje narůžovělá záře. Vyskočil jsem na skalku, která se tyčila přede mnou, a zaklonil jsem hlavu. Srdce mi radostně poskočilo. Polární záře! Zastavil jsem a chvíli jsem se jenom díval. Škoda, že se neukázala, když jsme byli ještě na severu. Tam by to určitě byla ještě lepší podívaná, ale i odtud bylo možné užít si pěkné barvy na obloze. Byla to nádhera. Oči mi až přecházely a mé srdce seveřana plesalo. Cítil jsem se, jako bych se navracel do dnů svého dětství, kdy jsme polární záři mohli často pozorovat v celé její kráse. Seděl jsem tam na kameni pod krásnou září, dokud se mi nezačaly klížit oči. Čas jít, pomyslel jsem si, a samozřejmě tomu tak bylo. A když jsem už tak myslel na doby dávno minulé, připomněl jsem si také, že bych měl ověřit, jak to vlastně je s tou Badri. Byla to má sestra či nějaká její jmenovkyně? To by byla až moc velká náhoda, ne?

//Borůvkový les

1/5 (135)
//Sněžné hory přes Gejzírové pole

S Varjou se naše cesty rozešly, ale věřil jsem, že to nebude nadlouho. Zatímco on se vydal hledat Stařešinu, já jsem se vypravil směrem k domovu. Však už bylo také na čase. Celé léto jsem se někde toulal. Cítil jsem ale, že to už bylo potřeba, vytáhnout paty z lesa. Jen jsem doufal, že se Baghý nebude zlobit, kde jsem tak dlouho byl - hodlal jsem to ale v nejbližších měsících napravit a trochu víc se zdržovat i v lese a v okolí.
Prošel jsem opět kolem gejzírů, držel jsem se však co možná nejvíc na okraji pláně a vklouzl jsem do lesa, jakmile to šlo. Opět mi to vyšlo, že jsem tudy procházel téměř za tmy a to mi zkrátka a dobře nepřipadalo jako ta nejlepší životní volba. Pak mne spokl propletený les, kde jsme s Varjou lovili kamzíka. Odtud už to bylo domů, co by šiškou dohodil. V listnatém hvozdu bohužel nebyl dostatek šišek, abych to mohl zkoušet, ale to nevadilo. Hlavně, že jsem se blížil.

//Zrcadlové hory

5/5 (134)

Varja začal vysvětlovat, co má teď v plánu. Nedivil jsem se, že chtěl zjistit, co má ten podivný stařík za lubem. Nedalo se tomu příliš odolávat, tím spíš, když jeden záhadnosti Gallirei teprve začínal objevovat. Pokýval jsem chápavě hlavou a vyslechl jsem si i prosby, kterými mne zahrnul. I s těmi jsem kývnutím hlavo souhlasil. Mohl jsem to klidně vyřídit. Naštěstí by jejich splnění nemělo být až takovým problémem, jak si možná Varja myslel. Tušil jsem, že Baghý to budu moci skrze myšlenky povědět zcela bez potíží. A pokud byla Badri skutečně tou Badri, kterou jsem doufal...? Pak to nejspíš také půjde. Po všech těch letech by pouto mezi námi nejspíš bylo trochu zrezivělé, ale pořád to byla má sestra. Součást rodiny.
Jenže hnědý vlk se začal i omlouvat. Máchl jsem tlapou - vždyť o nic nešlo, stejně jsem tam měl cestu a vyřídit jednu zprávu, když už tam budu, to byla maličkost. S tím jsem se zvedl, protáhl si hřbet a věnoval mu mírnou úklonku na rozloučenou, protože bylo jasné, že naše setkání už je skutečně u konce a půjdeme si každý svou vlastní cestou. Ještě jednou jsem se na Varju usmál a potom už jsem si to mířil z hor zase zpátky dolů. Domů.

//Východní hvozd přes Gejzírové pole

4/5 (133)

Varja se tvářil trochu zvláštně. Skoro lítostivě, nebo omluvně. Měl jsem takový pocit, že vím, co to znamená - nejspíš se naše cesty teď rozdělí. Neočekával jsem ale, že by to mělo být napořád. Plánoval se přece přidat do Borůvkové smečky a pokud tak skutečně učiní, potom se určitě potkáme. Na smečku směřovala i jeho další otázka. Přikývl jsem bez delšího přemýšlení. Opravdu jsem svůj návrat už odkládal až moc dlouho, musel jsem se tam zase jednou ukázat, aby mě ještě nezačali pohřešovat. Taky mě zajímalo, co je nového, jak se má Baghý, vlčata (která už moc vlčaty nejsou), Adiram... A taky musím zjistit, jak je to s tou Badri! Kdyby se tu opravdu objevila, kdybych měl důkaz o tom, že je naživu... Snad nic by mi neudělalo větší radost.

3/5 (132)

Udýchaně jsem zůstal ležet ve sněhu a až po chvíli jsem si uvědomil, že Varja musel udělat to samé. Překulil jsem se ze zad na břicho a s rozesmátou tlamou a boky prudce se zvedajícími a klesajícími jsem ho pozoroval. Oba jsme byli celí pokrytí sněhem, kožichy jsme z něj měli celé urousané, ale bylo to vážně skvělé. Kdybych mohl, také bych nadšeně halekal, ale spokojil jsem se se širokým úsměvem a máváním oháňky. Tlapou jsem si opatrně zkontroloval korunku, jestli mi pořád sedí na čele, ale byla naražená pevně. Ta vydrží asi leccos.
Pomalu jsem se vydýchával, divoký tlukot mého srdce se zpomaloval zpátky do normálního tempa. Příjemný pocit v mém nitru ale nevyprchával. Řekl bych, že někdy během té sněhové bitky jsem Varju začal doopravdy považovat za kamaráda a ne jen za náhodného kolemjdoucího, který zase zmizí, nikdy se znovu neukáže a já si na něj vlastně ani nevzpomenu. Po chvilce jsem na něj koukl se zvědavým nakloněním hlavy. Co teď? Možná měl ještě nějaké plány. Já jsem cítil, že bych se už opravdu, opravdu měl vydat domů. Byl jsem pryč vážně dlouho.

2/5, souboj 4

Sníh lítal všude kolem v hotovém blizzardu. Přes kusy sněhu, které lítaly od Varji, jsem pořádně neviděl ani kam mířím. Musel jsem jen doufat, že si sníh svůj cíl nakonec nějakým způsobem najde. Snad se to i dařilo, brzy jsme byli oba sněhem pokrytí od hlavy po špičku ocasu a kdybychom chtěli nějakým způsobem určovat vítěze, nejspíš by to vůbec nebylo snadné. Naštěstí to snad ani nebylo potřeba. Výhrou bylo hlavně to, že jsme si užili zábavu se sněhem uprostřed léta.
Pořád jsem se snažil koulovat a uhýbat Varjovým dobře mířeným střelám, ale nešlo to donekonečna. Nakonec už jsem jen funěl a skoro jsem už nemohl. Převalil jsem se do závěje a tlapy vytrčil k nebi na znamení, že se vzdávám. Možná to tedy činilo vítěze z Varji. Dál jsem se ale zubil a oháňka se mi kmitala sem tam, aspoň jak jí to sníh dovoloval. Bylo dobojováno! Vážně jsem byl rád, že jsme se na tenhle výlet vypravili. Skutečně stál za to.

1/5 (130), souboj 3

Ani jsem netušil, že poryv větru jsem přivolal já - že ovládám magii vzduchu mi prozatím bylo tajemstvím. Všiml jsem si ovšem té spršky a musel jsem se zasmát. To byla ale příhodná náhoda! Nezůstala ovšem bez odplaty. Varja mi nehodlal zůstat nic dlužen. Otočil se a zatímco já se vyhrabával, on mne zase zahrabával. Ne tedy úplně, nechystal mi tady sněžný hrob, ale i tak to bylo pěkně zákeřné. Snažil jsem se zaplést svoje tlapy mezi ty jeho a taky mu je podrazit, aby se válel po zemi, ale ne a ne se mi to podařit.
Nakonec se mi povedlo aspoň překulit na nohy a postavit se. Otřepal jsem ze sebe přibližně deset kilo sněhu - tak mi to přinejmenším připadalo - a tlapou jsem proti Varjovi vyslal pořádnou sněhovou sprchu. Oháňka mi stále vesele kmitala, stále to byla jen hra, ale pohřbívání pod sněhem jsem mu nemohl nechat jen tak projít! Kopal jsem kolem sebe sníh do všech stran s velkým nadšením, ale s docela malou přesností. Sníh lítal prostě všude a občas zasáhl i Varju, ale patrně spíš dílem náhody než mojí skvělé mušky.

5/5, souboj 2

Měl jsem radost, že se Varja nijak nezdráhal nebo nestyděl, prostě se ponořil do hravé nálady, která nás oba dostihla. Bylo přece úplně jedno, že jsme byli oba dospělí vlci a k tomu ještě pořádní habáni. Trocha letních zimních radovánek ještě nikoho nezabila!
Chtěl jsem Varju svalit do sněhu, ale kdepak by se jen tak snadno nechal. Sice jsem se do něj pěkně opřel, ale hnědý se vymanil, uskočil... A nakonec se i tak ve sněhu vyválel! Spadl jako zralá švestka. S rozesmátou tlamou jsem na něj hleděl, jak se tam válí, ale jakmile se zdálo, že se už už vyhrabe, přikrčil jsem se, připravený uhýbat. Bylo jasné, že protiútok na sebe nenechá čekat a já chtěl být připraven. Nepletl jsem se, hnědý po mne skočil. Uskočil jsem stranou, ale ne dost rychle. Schytal jsem zásah do stehna a zadní tlapy mi ujely, takže jsem se rázem také válel ve sněhu. Ani jsem netušil odkud, náhle se zvedl silný poryv větru a vmetl Varjovi spršku sněhu do tváře. I když jsem se válel v závěji na zádech jako převrácená želva, musel jsem se smát - a tlapami jsem šátral po těch Varjových, abych ho mohl stáhnout taky do sněhu.

4/5 (128), souboj 1
//Zubatá

Nepochyboval jsem o tom, že ve Varjovi pěkně hrklo, když jsem se začal řítit z kopce dolů. Ve mně by se tedy chvíli krve nedořezal, ale naštěstí nade mnou tentokrát nějaká vyšší moc držela ochrannou tlapu. Můj společník mě brzy následoval, rovněž klouzavým způsobem, taky se smál a vypadalo to, že ho hravá nálada také popadla. Chvíli jsem mu unikal, ale nakonec mne hnědý přece jen dohnal a drkl do mne, jako bychom byli dva výrostci, co se mezi sebou pošťuchují. Do výrostka jsem měl dost daleko, kdyby mne Život neomladil, byl bych už prakticky stařec, ale to vůbec nevadilo, protože ve své duši jsem nikdy doopravdy nezestárnul.
Oplatil jsem Varjovi jeho strkanec a s tlamou otevřenou v širokém úsměvu jsem hravě prohnul hřbet, oháňka mi přitom vlála k nebi jako vítězný prapor. To se ještě uvidí, kdo bude koho pošťuchovat, pomyslel jsem si pobaveně - samozřejmě to byla celé hra, při které nikdo snad nepřijde doopravdy k úhoně. Poskočil jsem směrem k Varjovi a opřel se o něj ve snaze ho povalit do závěje. Když už jsme našli zimu uprostřed léta, museli jsme si ji taky užít!

3/5 (127)

Hleděli jsme dolů z hor pořádně dlouhou chvíli. Kdoví, jak dlouho vlastně? Hlavou mi plynuly zvolna myšlenky a Varjovi se určitě také leccos honilo hlavou, i když jsem těžko mohl odhadovat, co to je. Možná spřádal plány do budoucna, možná se zkrátka jen podivoval nad tím, jak malicherné se všechno zdá, když na to hledíte z výšky. Já se nad tím podivoval určitě. Vše odtud vypadalo maličké, jako hřiště pro vlčata.
Když se ke mně donesl tichý Varjův hlas, otočil jsem po něm hlavu a zastřihal ušima s mírným úsměvem. Oháňkou jsem posunul ze strany na stranu a uhladil tím sníh za svými zády. Byl jsem rád, že se mu tu líbilo, že mu tenhle výlet snad něco přinesl, i kdyby to měla být jen chvilka klidu na duši. Netušil jsem, jaký vlastně byl jeho život, ale na chvíli se vzdálit světu občas nejspíš potřeboval každý - ať už se měl dobře či ne.
Neplánoval jsem se ještě vydat dolů, ovšem plány se občas vytváří tak nějak... samy. Jen jsem vstal, abych si protáhl tlapy a hřbet, líně jsem sešel po svahu o něco níže, když tu se mi tlapy mírně podsmekly. Byl bych vykřikl leknutím, ale smůla. Kecl jsem si na zadek, už jsem se ale vezl po sněhu. Naštěstí jsem nesáňkoval směrem k nějakému srázu, ale z mírnější části svahu. Povedlo se mi zastavit, aniž bych se přizabil, ovšem v tu chvíli už jsem byl příliš nízko, než aby se mi chtělo vláčet se zase úplně nahoru. Pohledem jsem hledal Varju, který zůstal patrně někde nahoře. Mával jsem divoce ocasem a zubil se na celé kolo - zaprvé jsem chtěl, aby viděl, že jsem celý, ale taky mě ten sešup uvedl do celkem hravé nálady. Poskočil jsem ve sněhu a začal jsem sestupovat do míst, kde byl povrch trochu rovnější. Chvílemi jsem šel, chvílemi jsem se klouzal, jen jsem doufal, že až mě Varja dostihne, nevadí mu vyválet se trochu ve sněhu... protože přesně to jsem pro něj tak trošku plánoval.

//Sněžné hory