Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5 (40), VLA 2 4/15
//Dlouhá řeka

Nebylo to jen tak, najít místo, kde by bylo bezpečné vodu překonat, a tak jsem doufal, že na druhém břehu naleznu něco skutečně zajímavého. Dychtivě jsem kráčel kupředu, ale rychle jsem si uvědomil, že mne tu toho zase tak moc nečeká. Přede mnou v dálce se táhlo jen nekonečné modré moře. Při pohledu na tu krásnou, avšak zrádnou vodní plochu mi přeběhl mráz po zádech. Tam už nikdy tlapu ani nestrčím! Krom výhledu na moře dál vpředu nebylo... nic. Prostě nic. Země zkrátka končila strmým srázem, kde jste si mohli maximálně tak zlámat vaz. Pro někoho to jistě mohlo být pěkné místo. Dalo by se tu koukat na západ slunce nad mořem, skrývat se před světem, protože to nevypadalo, že by sem někdo moc chodil, ale mně se tu moc nelíbilo. Vyhlídky na moře jsem si neužíval a to celý dojem z místa poněkud kazilo. Ani jsem nechodil až k okraji srázu, prostě jsem se otočil a zamířil zpět k horám.

//Ragar

4/5 (39), VLA 2 3/15
//Armanské hory

Jak se ukázalo, dál byla řeka, a to skutečně divoká. Nedávná bouřka její proud určitě ještě posílila. Hučela přede mnou nesmírnou silou a rychlostí a nebyla šance, že bych ji v těchto místech překonal, dokonce i kdyby mi v tom nebránil strach z utonutí. Každý, kdo měl aspoň trošku rozumu viděl, že vstoupit do těch divokých peřejí by byla hotová sebevražda. Vyrazil jsem tedy proti jejímu proudu směrem k horám, ve kterých zřejmě pramenila. I tady bylo celkem příjemně, z vody stoupal chlad, který naznačoval, že je nejen divoká, ale taky pěkně ledová. Přemýšlel jsem, co je asi na druhém břehu, nikdy jsem v těch místech nejspíš nebyl, avšak dlouho se mi zdálo, že se nenaskytne šance řeku překonat. Až když jsem začínal šplhat do hor, dorazil jsem k mírným kaskádkám, kde divoký tok řeky zpomalil a už ani nebyla tak široká. Tam jsem ji přelezl na druhou stranu.

//Sráz

3/5 (38), VLA 2 2/15
//Severní Galtavar

Brzy se země pod mými tlapami začínala zvedat. Přede mnou byly hory, i když tohle byly spíš jen takové hůrky nebo vršíčky, obzvlášť v porovnání se skalnatými titány, které jsem mohl i odtud vidět, když jsem se ohlédl k severu. I tak zde bylo o poznání příjemněji, když jsem vystoupal trochu výše. Chvíli jsem se zastavil a užíval si vlažného větru, který mi profukoval srstí a příjemně se o ni otíral. Ani dusno zde nebylo tak tíživé. Přes kopečky jsem nijak nespěchal, užíval jsem si výhled a hezkou procházku. U malé tůňky, na kterou jsem narazil, jsem zahnal žízeň chladnou vodou, která v dnešním dni chutnala skutečně velice sladce. Na obloze kroužila káňata, občas jsem zaslechl jejich volání. Tady se mi opravdu líbilo. Zamával jsem spokojeně ocasem, ale připomněl jsem si své předsevzetí, že vykonám tenhle vytrvalostní běh, nebo výlet, nebo co to vlastně bylo. Nevěděl jsem, jak by měl být dlouhý, ale vzdálenost, kterou jsem ušel, určitě ještě nestačila. Chtě nechtě jsem nakonec musel slézt z posledního kopce a zjistit, co mne čeká dál.

//Dlouhá řeka

2/5, VLA 2 1/15
//VVJ

Odkráčel jsem od jezera směrem na otevřené pláně, kde sluníčko začínalo skutečně pražit. Vlhkost po bouřce se rychle vypařovala a cítil jsem se jako na některém z těch podivných území daleko na jihu, kde rostly neznámé stromy a vzduch byl nepříjemně těžký. Doufal jsem, že se mi podaří před největším náporem vedra schovat někde v lese nebo v horách.
Na pláni příliš živo nebylo a neviděl jsem ani nic příliš zajímavého. Rozhlížel jsem se, zda náhodou nezahlédnu majestátní losy, o kterých jsem věděl, že se zde zdržují, ale neviděl jsem ani jediného, ba ani špičku lopatovitého parohu trčící z trávy. Možná se schovávali v okolních lesích nebo se šli osvěžit k jezeru. Vůbec bych se jim nedivil. Mně se zde také příliš nechtělo zdržovat a tak jsem se přiměl k pomalému poklusu, abych už odtud byl pryč.

//Armanské hory

1/5 (36)

Chvíli jsem o tom vytrvalostním běhu, který mi starý vlk navrhl, přemýšlel. Připadalo mi to jako docela dobrý nápad. Proč něco takového nevyzkoušet? Ani nemusím běžet, pomyslel jsem si. Stačí vytrvat! Vzhledem k tomu, že s nikým závodit nebudu, rychlost nerozhodovala. Ani nebyl nikdo, kdo by mě hlídal a hodnotil. Mohl jsem si to udělat po svém, což znamenalo, že to asi spíš než běh bude připomínat vytrvalostní vycházku, obzvlášť když bylo takové horko a dusno, jako se začínalo dělat s postupem rána a cestou slunce po obloze. Přesto jsem si řekl, že to bude dobré vyzkoušet. Po chvíli jsem proto vstal, protáhl si hřbet a vykročil dál severním směrem. Zpátky na jih už se mi moc nechtělo a říkal jsem si, že blíže k horám bude třeba trochu příjemněji. I když horku na poušti se určitě nic nevyrovná. Ještě, že jsem tam nebyl dnes! Včera bylo aspoň zataženo, dneska se tam každý musel upéct... Nebo aspoň každý, kdo nebyl rozený pouštní vlk. Což já pochopitelně nebyl, jak jsme si již několikrát ujasnili.

//Severní Galtavar

5/5 (35), VLA úkol 7
//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Kolem řeky jsem došel až k velkému jezeru. Byl jsem si celkem jistý, že to je to největší gallirejské. Taky jsem brzy spatřil, že jsem se nemýlil - starý vlk tu na mě opět čekal a znovu mě nadšeně vítal. Jenže tentokrát se mi jeho nápad vážně nelíbil! Plavání? Tak přece jen na to došlo. Jako by plavba na voru nebyla dost! Jenže tam jsem alespoň nemusel skutečně do vody. Začal jsem horlivě vrtět hlavou, ale stařík mne, zdá se, vůbec nevnímal. Jako by mě ani neviděl, začal odpočítávat a vrhl se k vodě, ještě než stačil vykřiknout "teď". Jenže já se za ním stejně dvakrát nehrnul. Doběhl jsem na mělčinu a tam jsem zastavil, přešlapoval jsem na místě, jako bych si měl každou chvíli ucvrknout a netušil jsem, co dělat. Ten vlk byl úplně bláznivý, ale teď se mu to musí vymstít! Však byl takový křehký a starý, přece nepřeplave celé jezero! A jestli mu v půlce dojdou síly, já ho ani nebudu moct zachránit!
A tu mě to napadlo. Přivolal jsem vlny, které by měly stařešinu dostrkat zpátky ke břehu. Chvíli se zdálo, že se vlk vůbec nepohybuje. Plaval na místě, tlapy ho postrkovaly kupředu, vlny ho tlačily zpátky a on zůstal zaskenutý uprostřed. Pak si nejspíš uvědomil, že to nikam nevede a nechal se vodou odnést zpět ke mně. Zhluboka jsem si oddechl, ale jakmile měl stařešina pevnou zem pod tlapami, vyletěl jako čertík z krabičky. "Žádné takové! Závod nekončí! Notak, za mnou!" A už běžel po mělčině, hbitý jako kamzík. Rozcválal jsem se za ním, voda kolem nás cákala, ale zdálo se, že ať je jakkoliv starý, prostě stařešinu nedokážu dohnat. "Tamhle mezi těmi kameny je cíl! Tak zaber, zaber, ještě to můžeš dokázat!" Přidal jsem, běželi jsme mělkou vodou, ale kdepak! Podařilo se mi trošku zmenšit náskok, ale stařešina byl zkrátka příliš rychlý. Proběhl cílem jako první.
Svalil jsem se na břeh a chvíli oddechoval. Stařík přišel blíž a poplácal mě po rameni. "Nic si z toho nedělej, já porážel takové jako ty, když jsi byl ještě dávno na houbách," zazubil se. "Tak, teď jsi splnil všechny moje úkoly! Ale třeba bys chtěl zkusit ještě něco? Vytrvalostní běh, třeba, hm? V tom bys mohl být dobrý, když rychlost není tvoje parketa," zasmál se a než jsem stačil zareagovat, odběhl po břehu kamsi pryč a zmizel mi z dohledu. Zůstal jsem ještě chvíli polehávat na břehu. Vytrvalostní běh. Hm...

4/5 (34)
//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Hra s barevnou koulí byla vážně zábavná. Tohle jsem si tedy užil. Kam jen na to ten vlk chodil? Měl bych si taky sehnat takovou věcičku. Kde ji asi vzal? Neměl jsem ani nejmenší představu, dokonce jsem nedokázal ani poznat, jaký materiál vlastně kouli tvořil. Jisté bylo jenom to, že jsem si to parádně užil a teď jsem putoval zase dál k severu. Docela jsem se vlastně přiblížil domovu. Také bych se tam měl zastavit. Chvíli jsem o tom uvažoval, ale pak jsem se rozhodl, že jsem s dobrodružením ještě tak úplně neskončil. Měl jsem tušení, že mě čeká ještě nějaké další setkání s hravým stařešinou a nechtěl jsem o to přijít. Předpokládal jsem, že v našem lese asi čekat nebude, i když bych ho pak mohl pozvat třeba na borůvky. Třeba by přijal! Muselo být únavné takhle pořád cestovat kolem dokola celého kraje... ale on unaveně nevypadal a kdoví, jestli se třeba neuměl přenášet z místa na místo mrknutím oka? Mně se to také párkrát stalo, třeba to on dovedl dělat úmyslně. To by byla aspoň užitečná dovednost!

//VVJ přes Mahtaë sever

3/5 (33), VLA úkol 3.
//Středozemní pláň

Zdálo se mi, že před sebou na rovné pláni někoho vidím. Měl jsem docela dobrou představu, kdo by to mohl být. Tu shrbenou postavičku jsem už začínal rozeznávat na první pohled, dokonce i z dálky, staříka zkrátka nebylo možná si s nikým splést. Tlapy mne nesly přímo k němu vlastně už bez přemýšlení, prostá zvědavost mne táhla kupředu. Už jsem vyzkoušel hodně zvláštních kratochvílí, co to asi bude tentokrát?
Ten vlk se na mě otočil se širokým úsměvem na tváři. "I koho to sem vítr zavál!" Lehce tlapou postrčil jakýsi zvláštní předmět na zemi a ten se kutálel krátkou trávou až k mým nohám. Mírně jsem sklonil hlavu a prohlížel si to. Oblá věc trochu připomínala vajíčko, jenže byla opravdu naprosto dokonale kulatá a ke všemu ještě hrála všemi možnými duhovými barvami. I na dotek to bylo jiné, než vejce, bylo to pevné, ale ne úplně tvrdé, určitě to nemělo žádnou skořápku. Udiveně jsem zvedl hlavu a podíval se na staříka, jestli mi poví, co s tím mám dělat. "Tak honem, honem, strč do něj, ukaž, co dovedeš!"
Šílené nápady, na to asi tohohle vlka užilo, ale proč bych to nezkusil? Lehce jsem ucouvl, rozběhl se a čenichem nevejce nabral, až vyletělo obloukem do vzduchu a přistálo přímo u staříka. Ale ten se nenechal, tlapou kulatou věc nakopl a já se musel pěkně snažit, abych ji zase dohnal. Letěla vážně daleko, v těle vlka bylo určitě mnohem více sil, než by se zdálo na první pohled. Dohonil jsem ale to podivné vajíčko a zkusil jsem ho tentokrát vykopnout také tlapou, jako to udělal on. Nepovedlo se mi to tak dobře, koule se ani neodlepila od země, jen se tak líně koulela. A starý vlk se tomu od srdce smál! Ladně k nevejci doklusal a opět ho odpálil pořádně daleko. Opisovalo nádherný oblouk vzduchem a já ho následoval po zemi, jazyk mi vlál z tlamy, jen tak tak se mi podařilo kutálení zarazit, než koule zmizela v trnitém křovisku. Už jsem měl prodírání se trním dost, to vám tedy povím, takže to vážně byla dostatečná motivace k tomu, abych se pěkně snažil.
Levou tlapou jsem duhově barevnou kouli přišlápl, zacouval jako býk předtím, než někoho nabere na rohy, rozběhl se a tentokrát jsem dal do kopu vážně všechno. Očekával jsem, že ta věc odletí daleko, ale že to bude až tak daleko, to jsem tedy nepředpokládal. Letělo daleko, předaleko, a tak rychle, že ho ani jeden z nás nedohonil, než dopadlo na zem a zdálo se, že dočista zmizelo ze zemského povrchu. Udiveně jsme se po sobě se starým vlkem podívali a pak jsme se rozběhli kouli hledat. Tráva v těch místech byla vysoká a i když jsme důkladně prohledávali okolí s čenichy u země, pořádně jsme nic neviděli a brzy jsem si začínal myslet, že to snad budeme muset vzdát. Tedy, cítil jsem se pěkně provinile, že jsem staříkovi ztratil takovou zábavnou hračku! Už jsem se mu chtěl začít omlouvat, když vtom jsem to konečně uviděl! Leželo to v kopřivách jako kus duhy, který se odlomil a spadl na zem. Mákl jsem po tom tlapou a vykoulel kouli zase hezky na světlo. Otočil jsem se na staříka a s pokývnutím jsem mu jeho věcičku přikopl nazpátek. Klidně ji chytil, poděkoval mi za pomoc s hledáním a potom jsme se opět rozloučili. I když jsem tušil, že to ještě není naposled, co ho vidím.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

VLA 2/5 (32)
//Eucalyptový les přes Ježčí plácek

Pomalu jsem kráčel přes zvláštní les. Spatřil jsem ještě pár neznámých zvířat, ale žádné z nich naštěstí nebylo vlkožravé. Nebo pokud ano, tak bylo asi zrovna po snídani, protože mě nic nesežralo. Úlevně jsem si oddechl, když se stromy nakonec rozestoupily a já stanul tlapami v dobře známé obyčejné trávě. Po nočním dešti bylo všechno úplně mokré. Ve světle vycházejícího slunce se zmoklá louka krásně třpytila. Praštil jsem sebou na zem a důkladně se vyválel, až jsem i já byl celý mokrý, ale zbavil jsem se všeho písku a bláta a jiných památek na toulky exotickou krajinou. Objevovat neznámo bylo fajn, ale návraty domů měly taky leccos do sebe.
Přes louku jsem se brzy dostal k tenké říčce. Tady už jsem to poznával. Červená barva vody prozrazovala, že se nacházím blízko jistého velikého, nezvykle rudého jezera. Chvíli jsem bloumal po břehu, než jsem našel místo, kde byla řeka hodně mělká a jen jsem rychle přečvachtal na druhou stranu. Otřepal jsem se a už jsem se ani neohlédl.

//Středozemka

1/5 (31)

Probudil jsem se do šedavého rána. Ozývalo se tiché kapání vody, avšak z mraků už nepršelo. To jen z listů odkapávaly zbytky celodenní včerejší bouřky. Mezi roztrhanými mraky už začínalo vykukovat sluníčko, vypadalo to na pěkný den. Doširoka jsem zívl a vleže se trošku protáhl. Rozhlédl jsem se ještě jednou po tomhle podivném lese, neznámých stromech, ve větvích jsem opět spatřil to zvláštní šedivé zvíře. Bylo zajímavé si to prohlížet, ale popravdě jsem se cítil lépe v místech, kde věci byly tak, jak jsem byl zvyklý. Z celého tohoto lesa vyzařovalo, že to není místo pro vlky. Cítil jsem se tu nepatřičně a cize. A tak jsem si ještě chvilku poležel, ale brzy jsem se vyškrábal na nohy a zamířil k severu. Určitě nakonec dojdu do míst, které poznávám. Kdo ví, třeba i narazím na staříka a nějaké jeho další záludné úkoly.

//Ohnivá řeka přes Ježčí plácek

5/5 (30)

Až když jsem si opeřence pustil k nohám, pořádně jsem se podíval, co že jsem to vlastně ulovil. Stejně jako všechno kolem i pták na mě působil cizokrajně. Nikdy jsem takového určitě neviděl. Měl černé peří, které mu na ocase tvořilo malý vějířek, zato hlavu měl holou, červenou a žlutou. Neměl jsem ponětí, jak bych ho měl nazvat, takže jsem se rozhodl, že ho označím prostě za svačinu a raději ho sním. Lehl jsem si pod strom a dal se do jídla. Nebyl špatný, i když s jeho exotickým vzezřením jsem možná očekával nějakou zajímavější chuť. Tohle byl ale zkrátka pták. Nevadilo mi to, vybíravý jsem nebyl a hladové kručení v břiše se alespoň na chvíli opět utišilo.
Když jsem dojedl, olízal jsem si tlamu, odhrnul stranou zbytky kostí a peří a se širokým zívnutím si protáhl přední tlapy. Tušil jsem, že někde ještě čekají další úkoly od starého vlka, avšak teď jsem se na jejich hledání necítil. S plným břichem a po vší té námaze se mi chtělo tak akorát spát. A tak jsem zavřel oči a pomalu odplul do říše snů, schovaný pod cizokrajným stromem. Déšť pomalu ustával, jak se blížilo nové ráno.

4/5 (29)
//Mangrovy

Cítil jsem ale, že než vyrazím na nějaké další dobrodružství, musím se trošku občerstvit. Unavené tělo mě bolelo a začínal jsem mít pořádný hlad. Třešně už byly dávno zapomenutou pochoutkou. Vkročil jsem do lesa, který by se k odpočinku celkem hodil. Byl ale také zvláštní, stejně jako krajina, kterou jsem nechával za sebou. Stromy, které zde rostly, jsem vůbec nepoznával. V koruně jednoho z nich lezlo zvláštní šedivé huňaté zvíře nepodobající se ničemu, co jsem kdy viděl. Byly tyhle končiny vůbec ještě Gallirea? No, ten kouzelný dědeček se tu pohybuje, takže nejspíš ano, usoudil jsem, že mimo gallirejské luky a háje se zvláštnostem zase až tak nedaří.
Co tu najdu k jídlu, to jsem vlastně netušil. Čmuchal jsem u země, až jsem zaslechl v křoví pohyb. Nastražil jsem ušiska. Nějaký pták nebo ptáci tam šustili a možná ozobávali bobule z keře. Připlížil jsem se, potichu, huňaté tlapy jsem kladl vážně moc opatrně. Potom jsem skočil. Pták vyletěl z křoví, ale byl docela velký a neohrabaný, takže než nabral výšku, povedlo se mi ho čapnout do tlamy a rychle ho zakousnout. Lov svačiny šel lépe, než bych čekal.

3/5 (28), VLA úkol 5

Nezbývalo mi tedy nejspíš jiného, než tak učinit. Sám jsem byl vlastně celkem zvědavý, jak moje loďka obstojí na otevřených vodách... tedy aspoň tak otevřených, jako byly tyto. Hladina byla klidná, jen kapky deště ji občas rozčeřily, ale nejspíš nehrozilo, že by se odněkud přihnala vlna a smetla mě mezi potopené kořeny. Nejspíš se nebylo čeho bát. Přece kdyžtak umím plavat, ujišťoval jsem se, jenže... teď už mi to plavání popravdě zas tak nešlo. Jak jsem ztratil pevnou zem pod nohama, hned mne jímala panika. Teď ale budu mít pod tlapami vor. Pevný vor. Snad dost pevný, aby přežil alespoň jedno kolečko kolem ostrova.
Viděl jsem, že se mě stařík chystá znovu pobídnout, takže jsem postrčil čenichem svoji loďku do vody. Sklouzla z mírného svahu a se šplouchnutím přistála ve vodě, kde se zlehka pohupovala na hladině. Tak jdeme na to, povzdechl jsem si a opatrně nastoupil. Vor se lehce zakymácel, avšak vydržel. Opatrně jsem si lehl a strčil do vody tlapu, abych mohl pádlovat. Jenže to také nebylo až tak snadné! Točil jsem se do kruhu! Musel jsem strany a tlapy hezky střídat, abych se pohyboval kupředu, takže jsem se pořád natahoval sem a tam a sem a tam... Byl jsem nervózní z toho, že pluju na vodě a po každém přesunu váhy jsem trnul, že se vor převrhne. Můj postup byl tedy dost pomalý. Alespoň dokud se nepřihnal milosrdně nápomocný větřík. Ten mě i mou loď začal hezky postrkovat kupředu. Hned to bylo jednodušší, jen jsem mu trošku pomáhal a chvílemi opravoval směr, ale s větrem v zádech se to hned jinak plulo. Bylo to vážně štěstí.
Dokončil jsem okruh kolem ostrůvku úspěšně. Dostrkal jsem vor až ke břehu a svižně se vydrápal na zem. Opět se mi ulevilo, když jsem stanul na pevných základech, které mě nemohly pohltit ani provádět žádné jiné nepřístojnosti. "Skvělé, skvělé, vidíš, nechtělo se ti a jak jsi to krásně zvládnul! Měl bys být na sebe hrdý!" Vlk se radoval, poskakoval po břehu a zasypával mě chválou, načež jsem se já jen lehce natvrdle usmíval. Ano, byl jsem na sebe také docela hrdý. Dokázal jsem postavit vor, dokázal jsem obeplout ostrov! Tyhle úkoly byly zvláštní, ale vážně vlka pořádně otestovaly, to se muselo nechat. Sám bych to asi nikdy nevymyslel. Zamával jsem staršímu vlkovi s úsměvem tlapou a vydal jsem se dál. To by mě zajímalo, jestli narazím ještě na nějaké další úkoly...

//Eucalyptový les

2/5 (27), VLA úkol 5

Když už jsem měl dřeva nasbíraného dost, bylo na čase to začít dávat celé dohromady. Vážně jsem ale moc netušil, jak na to. Vybíral jsem kusy, které jsem do sebe mohl zaklesnout suky nebo větvemi, ale viděl jsem, že samo o sobě to stačit nebude. Vor by zkrátka nevydržel, celý by se rozpadl. Netrvalo mi dlouho všechny díly vyskládat hezky vedle sebe tak, jak bych si je představoval, ale jestli nepřijdu na to, jak je tak i udržet, potom určitě nedovedu úkol od staříka splnit. Zamyšleně jsem zafuněl a podrbal se zadní nohou za uchem. Bloudil jsem očima po okolí, až mi padl pohled na proutí, které tu rostlo. Zkusmo jsem jednu tenkou větvičku odlomil, což šlo dost těžko. Přesně, jak jsem doufal, proutky byly čerstvé, ohebné a lámaly se nerady. To jsem právě potřeboval. Nalámal jsem si jich do tlamy hotovou otýpku a vydal se zpátky k voru. Pomocí ohebných proutků jsem dokázal svázat větve k sobě, i když to bylo dost náročné. Musel jsem si vykrucovat hlavu do všech možných stran, pomáhat si tlapami, které jsem měl strašlivě neohrabané a tak celkově to nebylo zrovna snadné. Vor jako by se bránil, občas jsem musel nějaký úvaz předělávat i dvakrát, abych si byl jistý, že nepovolí. Ale mě nepokořil! Nemohl jsem se nechat porazit od kusů dřeva. Trvalo mi to dlouho a byl jsem z toho snad víc unavený, než z překážkového běhu, i když tady jsem musel namáhat spíše hlavu, než tělo. Nakonec se však má vytrvalost vyplatila a před očima jsem už neměl kupu dřeva, ale pěkný vor.
Jeho povrch byl nicméně docela nerovný. Tušil jsem, že stát nebo ležet na tom nebude zrovna příliš příjemné. Naštěstí tu byla spousta možností, jak tenhle problém zažehnat. Kolem to přímo bujelo zelení a životem. Začal jsem trhat trávu a listí, sbírat mech a i trochu kůry, to všechno jsem rozprostíral na povrch voru, aby byl pohodlnější, než holé dřevo. Zelení se mi podařilo celkem slušně ucpat mezery, a kde to nestačilo, tam jsem naplácal trochu bahna, o které tu rovněž nebyla nouze. Teď už se to skutečně jevilo jako plavidlo, které jsem mohl pustit na vodu. To už se mi zamlouvalo méně. Vážně se mi příliš nechtělo vyplouvat do zdejších vod jen na vratkém plavidle z mé vlastní dílny. Jenže už bylo pozdě. Stařík mne sledoval s neskrývaným nadšením a vypadalo, že se opravdu těší, až svou bárku vypustím.

1/5 (26), VLA úkol 5
//Konec světa

Odešel jsem z hor a dorazil do krajů, které jsem ještě nikdy nenavštívil. Bylo to tu podivné. Stromy měly zvláštní zakroucené kořeny, všechno jako by se zde dělilo jen na malé ostrůvky, kolem kterých se rozlévala spousta vody. Naštěstí nevypadala příliš hluboká, ale ani tak jsem neměl zrovna náladu na koupání. Držel jsem se tedy na pevné zemi a prohlížel si důkladně tohle zvláštní území, když tu jsem za sebou zaslechl hlas, který mi nyní už byl opravdu dobře povědomý. Tentokrát po mně starý vlk chtěl, abych si postavil vor a obeplul na něm ostrov. Ze ztráty svých věcí se tedy vzpamatoval vážně rychle - a také sem musel pořádně rychle doběhnout. Naklopil jsem hlavu ke straně a pak jí pomalu zavrtěl. Nechtěl jsem stavět vor, nechtělo se mi do vody... "Ale notak, šup šup," pobízel mě stařík, ba dokonce mne postrkoval směrem k nějaké hromadě prastarého trouchnivého dřeva, které by moji váhu určitě neuneslo, kdybych si z něj postavil lodičku. "Žádné otálení a výmluvy, jen hezky do toho." Bylo velice těžké starému vlku odporovat. No, už jsem jednou vor stavěl, s Lilac jsme si hráli na piráty... Snad bych to mohl zvládnout. Povzdechl jsem si. Co jsem měl dělat jiného? Utéct? Zdálo se, že starý vlk čeká snad úplně všude a kdoví, jestli nedokáže být na víc místech najednou. Někomu takovému bych asi neutekl. A nejspíš bych se za sebe tak trochu styděl. Třeba to bude ještě legrace.
Začal jsem tahat velké kusy dřeva, kterých se kolem válela spousta, ale nevybral jsem si žádné z těch trouchnivých, ke kterým mne nasměroval stařec. Všechno dřevo bylo navlhlé a kluzké, ale když jsem do něj trochu zaťal zuby, podvolilo se tahání celkem ochotně. Horší bylo přitom bojovat s kořeny a jiným nepořádkem, který se mi neustále pletl pod tlapy a zachytával materiál, se kterým jsem se pokoušel pracovat. Byla to tedy pořádná dřina! A to byl teprve začátek. Doufal jsem, že se mi nějak podaří k sobě jednotlivé větve spojit, a to dost pevně, když jsem měl na voru obeplout celý ostrov. Potřeboval jsem, aby to pořádně drželo... Ale jak na to? Pokud jsem věděl, nevlastnil jsem žádnou magii, která by mi v tomhle mohla pomoci. Kdybych dovedl ovládat zemi, potom by to bylo snazší, jenže to jsem samozřejmě neuměl. Budu si muset poradit jinak. Prozatím jsem se ale soustředil na hledání vhodných klacků, ze kterých moje slavná loď bude celá složená.