Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5 (55)

Přitáhl jsem k sobě rybu, kterou se mi povedlo zabít. Aspoň malou pomstu jsem vykonal. Tlamu měla lehce pootevřenou a já si tak mohl zblízka prohlédnout ty hrozné tesáky, kterých byla plná. Nebylo divu, že dokázala nadělat takovou paseku. A to jsem měl ještě asi docela štěstí. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Kdyby do té vody někdo spadl... Za chvíli by z něj snad byla jenom kostra. Ty ryby byly úplně šíleně dravé. Co byly zač? V žádné jiné řece jsem nikdy podobné neviděl. Hlad mě úplně přešel a chuť na ryby jakbysmet, ale když už jsem jednu ulovil, přemohl jsem se a většinu jí snědl. Nerad jsem plýtval jídlem a kdoví, kdy se mi zase povede něco ulovit? Určitě budu nejmíň pár dní pajdat. Navíc když jsem jedl, trochu míň jsem se soustředil na to, jak mě pokousané nohy bolí. Tohle byla tedy pěkná smůla. Nakonec mi z ryby zbylo jen pár kostiček a hlava s ostrými tesáky, které jsem se odmítal dotknout. Odstrkal jsem zbytky čenichem tak daleko ven, jak se mi to povedlo bez toho, abych musel vstávat, potom jsem si lehl na bok a zavřel oči. Nejlepší bude to všechno zkusit zaspat. V nohách mi pulsovala bolest, ale po okružní cestě po Galliree jsem byl tak unavený, že na sebe spánek nenechal dlouho čekat.

4/5 (54)
//Hadí ocas

Nesl jsem dravou rybu v tlamě a pajdal kupředu. Už jsem byl u hor, tak blízko domova a přesto tak daleko. Kousance hrozně štípaly, tlapy mě bolely a jak jsem se pohyboval, rány se pořád znovu otvíraly. Takhle jsem se zaprvé doma nemohl ukázat, protože kdyby to viděla Baghý, nejspíš by ji trefil šlak, zadruhé už se mi ani nechtělo nikam dál jít. Natožpak šplhat přes hory. Štěstím bylo, že skrýší a malých jeskyní tady byla skutečně hojnost. Vlezl jsem do první škvíry mezi balvany, která vypadala opuštěně, a tam jsem si lehl. Rybu jsem odložil vedle sebe a znovu si začal důkladně prohlížet svoje pokousané nohy. Krev mi pořád tekla, ale už ne tolik. Opatrně jsem si rány olízal a v rámci možností tak očistil světlou srst kolem. Ryby mi stačily uštědřit pěkných pár kousanců, a měly pořádně ostré zuby. Ještě, že to byla jen mláďata, ti velcí macci by mi uhryzli snad celou nohu, otřásl jsem se znovu.

3/5 (53)
//Midiam

Pěkně rychle jsem od řeky vypálil. Nečekal jsem, že by na mě ryby mohly až na břeh, ale... jeden nikdy neví. Byly úplně jako posedlé, třeba by to dokázaly. Brzy jsem ale zastavil. Pustil jsem z tlamy dravou rybu a začal si prohlížet své tlapy. Jak se krev míchala s vodou na mé srsti, vypadalo to dost děsivě. A jak to štípalo! Byly by mě sežraly zaživa, pomyslel jsem si a otřásl se. Zvedl jsem pravou tlapu, ze které jsem jednu z ryb odtrhl, a trochu jsem krev olízal. Usoudil jsem, že na umření to asi nebude. Bylo to ale hrozně nepříjemné. Obě přední tlapy to více či méně odnesly a jak mě přecházelo leknutí, začínalo to pěkně bolet. Čím dřív budu doma, tím líp, povzdechl jsem si a pajdavě vyrazil. Pravá noha na tom byla určitě hůř. Jak jsem kousavou rybu odtrhával, nejspíš jsem to jen zhoršil.

//Zrcadlové hory

2/5 (52), VLA 2 15/15
//Kaskády

Voda z vodopádků samozřejmě jen tak nemizela. Jen se její tok přetvářel v řeku, ke které jsem právě dorazil. Tady bych nějaké ryby najít mohl. Mlsně jsem se olízl. Nebyl jsem vyloženě vyhladovělý, ale jakmile jsem na rybu pomyslel, dostal jsem na ni vážně chuť. Řeka zde nevypadala nijak divoce. Nemělo by hrozit, že ztratím pevné dno pod tlapami. Byl jsem rád, že se mi povedlo překonat strach z vody aspoň natolik, že jsem se mohl trošku namočit a lovit ryby. Život by jinak byl o hodně ochuzený.
Postavil jsem se na mělčinu a zamžoural do vody. Ano, ryby tu určitě byly. Dál od břehu jsem viděl skutečné macky! Páni, kdyby tak jeden připlaval blíž. Co to vůbec je za ryby? S nakloněnou hlavou jsem pozoroval, jak velké ryby ve středu řeky plavou, když tu najednou jsem ucítil pekelné štípnutí na pravé tlapě. Vykvikl jsem a začal couvat z vody, ale všechno se to stalo neskutečně rychle. Malé ryby, nepochybně nedospělé exempláře těch macků ve větší hloubce, se kolem mně shromáždily a začaly mě kousat. Vystřelil jsem z vody, jak rychle to šlo, ale schytal jsem pár pěkných hryzanců. Jedna z ryb se mě držela dokonce i když už jsem byl na břehu. V panice jsem ji chytil do zubů, odtrhl si ji z tlapy a praštil jí vší silou o zem. Ještě chvíli se mrskala, ale pochroumal jsem ji dost - brzy bylo po ní. Nezdržoval jsem se v tu chvíli odhadováním škod, jen jsem popadl mrtvou rybu do tlamy a dal se na útěk.

//Hadí ocas

1/5 (51), VLA 2 14/15
//Východní hvozd

Lehce jsem se při průchodu lesem zamotal. V tom hustém porostu to ani nebylo nic těžkého. Místo k horám u Borůvkového lesa jsem se dostal ke kaskádovitým vodopádům, kde voda tiše zurčela dolů a poskakovala po kamenech. Bylo to vážně moc pěkné na pohled, i když to nebylo úplně to místo, kam jsem se toužil dostat. Na druhou stranu, nebylo zase tak moc kam spěchat. Nepředpokládal jsem, že by se měl náš les zbořit, pokud se tam okamžitě neobjevím. Chvíli jsem se tedy procházel u vodopádků, nechával jsem chladivé kapky vodní tříště dopadnout na svůj kožich a užíval jsem si poklidné atmosféry tohoto místa. Koukal jsem do tůněk, zda nespatřím nějakou rybu, ale žádné takové štěstí mě nečekalo. Žádného živého tvora jsem ve vodě nespatřil, jen valounky a oblázky všech tvarů a velikostí. Hmm, ale něco k jídlu bych si vážně dal, pomyslel jsem si. Na jihu jsem lovil toho podivného ptáka, ale od té doby už jsem toho taky hodně nachodil a určitě bych si zasloužil nějakou tu svačinku... a ryba zněla vážně dobře. Začal jsem následovat tok vody dál.

//Řeka Midiam

5/5 (50), VLA 2 13/15
//Gejzírové pole

Vešel jsem do stínu hustého lesa. Tady nebyly žádné gejzíry, ale zároveň tu pod tlapami nevyzařovalo teplo z horkých pramenů, takže jsem si doopravdy nestěžoval. Les byl hustý a poskytoval spoustu stínu před nemilosrdným poledním sluncem, které se snad snažilo všechny živé tvory upražit a usmažit. Ale já se nehodlal nechat. Tlapky už mě bolely, ale věděl jsem, že se postupně obloukem vracím poblíž domovu. To by mohl být dobrý cíl pro moji vytrvalostní cestu. Prostě se na konci vrátím domů. Lehnu si k tůňce a budu odpočívat a potom třeba s něčím vypomůžu na území nebo tak. Ha! Už jsem pořádně dlouho nestrávil nějaký delší čas doma a začínalo to znít opravdu lákavě. Kdoví, co se tam asi dělo? Nojo, bylo na čase se tam vypravit. Cítil jsem to v kostech. Už se mi docela stýskalo.

//Kaskády

4/5 (49), VLA 2 12/15
//Kiërb

Vydal jsem se na druhý břeh hlavně proto, že to tady bylo zajímavé. Už jsem to viděl dřív, ale přesto mne to nejspíš nikdy nepřestane fascinovat. Gejzíry! Zrovna jeden na druhé straně planiny vyprskl vysoký sloupec vody k obloze. Bylo na tom cosi trochu děsivého, ale když si vlk dával trošku pozor, naskytla se mu tu vážně skvělá podívaná. Opatrně jsem procházel mezi dírami, nechtěl jsem být příliš blízko žádné, která by se právě chystala vybuchnout. Zároveň jsem se rozhlížel, abych viděl výbuchů co nejvíce. Přišlo mi ale, že se gejzírům zrovna moc nechce a upřímně, tohle místo bylo příjemnější v zimě. Tehdy se tu dalo celkem příjemně zahřát, ale dnes bylo víc tepla to poslední, co bych mohl potřebovat. Po pár minutách jsem se rozhodl vyklidit pole a schovat se aspoň do stínu někde v lese.

//Východní hvozd

3/5 (48), VLA 2 11/15
//Ledová pláň

K řece jsem došel zanedlouho. Našel jsem si místo, kde se břeh pozvolně svažoval k vodě a konečně jsem se mohl pořádně napít. Voda byla samozřejmě pořádně studená, takže jsem pil pomalu. Byla ovšem velice osvěžující a zahnat žízeň moc příjemné. Spokojeně jsem si mlaskl a olízl si čenich, který jsem měl díky tomu rázem taky mokrý. Na mělčině jsem si chvíli namočil bolavé tlapky. Už jsem toho ušel vážně pořádný kus a začínal jsem mít pocit, že jsem svou vytrvalost prokázal již dostatečně. Ještě nějaký kus snad ujdu, ale rozhodl jsem se, že už se blížím do cílové rovinky. Naštěstí jsem o tom mohl rozhodovat sám, když jsem byl jediný závodník. Nebo možná ne, starý vlk mohl podobný úkol uložit i dalším vlkům. Vlastně bych se tomu vůbec nedivil. Když jsem se trošku osvěžil a ochladil si tlapky, kterým se díky tomu trošku ulevilo, našel jsem si jeden z mostů přes řeku a vydal se na druhý břeh.

//Gejzírové pole

2/5 (47), VLA 2 10/15
//Sněžné velehory

Slézal jsem z hor a křišťálově modré jezero jsem měl stále před sebou. V těchto místech sníh nejspíš nikdy neroztával a já si uvědomil, že tohle je to místo, kde jsme narazili na tu nebezpečnou puklinu. Před sebou jsem dokonce viděl jednu další, ačkoliv byla jen malá. Maličká puklinka. Přesto jsem si až moc dobře pamatoval, jak se ta poslední začala rapidně zvětšovat a jak nás potom všechny málem pohřbila lavina, jak to někteří vlci odnesli... Nechtěl jsem se na tomhle místě potulovat. Rozhodl jsem se výlet k jezeru ještě odložit. Stejně asi bude tak ledové, že by mi z něj zamrzl mozek.
Tlamu jsem už měl řádně vysušenou a i když zde byla spousta sněhu, ten žízeň zaháněl jen pomalu. Bylo by lepší najít nějakou vodu. Pozorně jsem poslouchal a netrvalo příliš dlouho, než jsem uslyšel zurčení řeky. Ano, to znělo mnohem slibněji, než olizování sněhu nebo chlemtání z ledovcového jezera. Zamířil jsem tam.

//Řeka Kiërb

VLA 1/5 (46)
Červenec 1/10 - Kiana

Panovalo opravdové letní vedro a mně se nechtělo dělat vůbec, ale vůbec nic. Našel jsem si v lese, kde jsem se zrovna procházel, malé jezírko, lehl si na břeh a trošku se cachtal na mělčině. Bylo tu příjemně, ne takový hic, jako někde na sluníčku. Schovával jsem se ve stínu a ideálně jsem neplánoval odtud vylézt, dokud nezačne slunce zapadat a počasí se neochladí všude. Sledoval jsem drobné živočichy, co se v tůňce míhali. Když jsem trochu zamžoural, došlo mi, že to jsou pulci. Brzo tady asi bude pěkná spousta malých žabiček! Zamával jsem ocasem a chvíli je pozoroval, poslouchal jsem zpěv ptáků ve větvích a kroužení lesklých šídel a vážek. Nakonec jsem se ale rozplácl na břehu na bok jako zdechlina a přivřel oči. Pokoušela se o mě dřímota a v takovém parném dni mi lenošení přišlo jako nejlepší možná aktivita... nebo možná spíš neaktivita. Široce jsem zívl. Úplně jsem nespal, poslouchal jsem, co se kolem děje, ale podřimoval jsem.

5/5 (45), VLA 2 9/15
//Sopka

Čím dále jsem šel, tím víc se opět ochlazovalo. Vítal jsem to s úlevou. Mířil jsem do nejvyšších gallirejských hor, alespoň podle mých odhadů, které mohly být klidně dosti mimo, ale nemyslel jsem si to. Stačilo zaklonit hlavu k zubatému vrcholu nejvyšší hory, který doslova vyrážel dech, abych si tím byl téměř jistý. Tohle byli skuteční titáni. Musím se ale přiznat, že v tu chvíli už mě pořádně bolely tlapy a na šplhání do dalších strmých kopců jsem se příliš necítil. Navíc jsem začínal mít pořádnou žízeň. I na vytrvalostní procházce si jeden může dát trochu oddech, ne? Byl jsem tu sám, takže jsem pravidla mohl také vytvářet sám. I když jsem se ale zdržoval pouze v nižších polohách hor, obdivoval jsem jejich krásu. Sníh se teď v létě držel až na těch nejvyšších vrcholcích a zářil na slunci. Bylo to překrásné. V údolí se zase leskla hladina jezera a právě tam jsem si to namířil, protože jazyk už se mi úplně lepil na patro, jak jsem byl vysušený.

//Ledová pláň

4/5 (44), VLA 2 8/15
//Sviští hůrky

Pokračoval jsem dál až k místům, kde se do výše tyčil hrozivý stín sopky. Příliš chladivý stín to ale nebyl, spíš naopak. Bylo tu snad ještě větší dusno, než kdekoliv jinde. Proto jsem se ani zde neplánoval příliš zdržovat. No, stejně bych se neměl zdržovat nikde. Dokazoval jsem přece svou vytrvalost, ačkoliv jsem si nebyl moc jistý, komu ji vlastně dokazuji. Nejspíš jen sám sobě. Sopka se mlčenlivě tyčila nad Gallireou a zdálo se, že spí. I tak na ní bylo cosi zlověstného. Byla jako drak z pohádky. Nikdo nemohl tušit, kdy se probudí a rozhodne se, že je na čase začít prskat oheň všude kolem sebe. Lehce jsem se otřásl. Nezáviděl jsem té smečce, která sídlila přímo pod sopkou. Nebáli se, že je láva pohltí, kdyby k něčemu došlo? Mohl bych je někdy navštívit a zjistit to, napadlo mě, ale teď samozřejmě nebyla vhodná chvíle. Jen jsem sopku obešel a vyrazil hledat úlevu do chladnějších krajin.

//Sněžné hory

3/5 (43), VLA 2 7/15
//Jedlový pás

V lese Smrti nebylo radno se déle zdržovat. O setkání s obyvatelkou tajemné zříceniny jsem nestál. Netoužil jsem po žádném posílení magie a i kdyby ano, ještě bych si to pětkrát rozmyslel, než se tam opět vrátím. Střihl jsem to proto opět k severu. Zkrátka mne to tam táhlo. Hory se však v těchto místech značně měnily. Daly se vůbec ještě považovat za ty samé? Zde se vše zdálo jaksi vysušenější, mrtvější, i když mezi četnými kameny z tvrdé země paličatě vykukovaly drobné kvítky houževnatých rostlin. Nepřipomínalo to příliš místo, které jsem nedávno opustil. I slunce jako by se sem opíralo s větší silou, i když tu pořád bylo mnohem příjemněji, než v nížinách. Proto jsem se také rozhodl držet kopcovitějších míst, jinak už by ze mě dávno nebylo nic víc než horkem rozteklá placička někde v trávě.

//Sopka

2/5 (42), VLA 2 6/15
//Ragar

Čím jsem byl níže, tím vyšší byly stromy a tím více z nich bylo jedlí. Díky tomu jsem hned poznal, kam jsem to vkročil. A ještě také podle strašidelné atmosféry, která se nad lesem vznášela navzdory faktu, že právě panovalo slunečné letní poledne, což byly možná ty nejméně strašidelné podmínky, jaké jsem si dovedl představit. Tomuhle lesu však bylo jedno, zda svítí slunce nebo prší. Divný stín jako by nad ním visel bez ustání, v každou denní dobu, v každém ročním období. Samozřejmě jsem dobře věděl, proč tomu tak je. Bohyni, která zde měla svůj domov, nepochybně tahle ponurost vyhovovala. Možná se i přiživovala na nepříjemných pocitech, které její blízkost ve vlcích vyvolávala, třeba i bez toho, aniž by věděli, proč se tu najednou cítí stísněně a mají nutkání se ohlížet přes rameno. Nebo že bych to pociťoval jen já? I když jsem věděl, že jsem jen paranoidní, stejně jsem mrkl za sebe a pěkně rychle jsem si pospíšil, abych už byl někde jinde.

//Sviští hůrky

1/5 (41), VLA 2 5/15
//Sráz

Ulevilo se mi, když jsem mohl nechat moře za zády. Přenechám jeho obdivování jiným. Pro mne oceán veškeré kouzlo ztratil. Zato hory, ty mne lákaly stále. I když jsem teď už byl vlkem lesním, ve svém srdci jsem cítil, že mým opravdovým domovem vždy budou jen hory. Mé tlapy snadno hledaly cestu po zrádných skalách a kamenech. Viděl jsem před sebou bez větší snahy cesty, kterými se musím vydat, abych se dostal dál. Výš. Ulevilo se mi, když jsem vyšplhal nahoru od všeho toho vedra a nepříjemného dusna. Tady byly podmínky pro přerostlého huňáče jako já mnohem příznivější. Vítr se zde proháněl, pročesával mi kožich, příjemně ochlazoval. Zakrslé borovice a barevné horské kvítky byly jako ozvěny z dob mého dětství. Vychutnával jsem si to všechno se spokojeným úsměvem. Hory, mé milované hory... Ještě, že Borůvkový les nebyl horám tak moc vzdálený a vypravit se sem nebylo žádným problémem. Uvažoval jsem, že se tu zastavím a zdržím se déle, ale pořád ještě jsem se nevzdal té myšlenky vytrvalostního běhu, neboli vytrvalostní procházky. Dolů do údolí jsem sestupoval s trochu těžkým srdcem.

//Jedlový pás