Příspěvky uživatele

< návrat zpět

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš
//Sopka přes Sněžné hory

Bezhlasně jsem se zasmál nad Cyrilovým pošťuchováním Varji, který se hned jal bránit svou čest. Mrkl jsem na Vegvísir, který zdobil jeho náramek, symbol, který nosila na krku i tetička Baghý. V tomhle bodě naší cesty už jsem ale věřil tak nějak nám všem, že cestu nalezneme. Když jsme se dostali okolo sopky, už bylo nejvyšší vrchol hor vidět před námi skoro pořád.
Cesta byla náročná, avšak nikdo z nás nevypadal, že by měl každou chvíli odpadnout. Ohlédl jsem se na Cyrila a potvrdil Varjova slova důležitým pokýváním - i kdyby snad nebyl stoprocentně svatý, věřil jsem, že Vlčíšek by mu něco nadělil i tak. Jen jestli ho skutečně uvidíme? Jako malý jsem na Vlčíška věřil bezvýhradně a věřil jsem na něj i nadále, ale... no, do každého srdce se občas mohly vetřít pochybnosti.
Zvědavě jsem poslouchal, co za entity nosilo dárky u Cyrila a u Varji. Já byl zvyklý jen na Vlčíška, ale dávalo smysl, že všechno nemohl zvládat jen sám. Podobných bytostí musely být spousty, některé skutečné, některé vymyšlené.
To už se však ozval šedý vlk se zvláštní otázkou, která mne zarazila. Zmateně jsem se na něj zahleděl. Spokojený jsem byl, pravda, ale nepovažoval jsem se za dvakrát sebevědomého? Prostě jsem... byl. Nikdy jsem natolik nezkoumal svoje nitro, abych dovedl říct, proč jsem takový a ne jiný. "Asi... nad tím prostě nepřemýšlím," vyslal jsem myšlenku tentokrát k Cyrilovi a mírně pokrčil rameny. Nemyslet zřejmě nebylo to nejlepší doporučení, ale já žádné jiné neměl.
Tlapy nás nesly dál, cesta se zvedala výše a výše a my šplhali snad až na samotnou střechu světa. A tam, na sněhu a mraze seděl postarší bílý vlk. Vlčíšek! Nemohlo být nejmenších pochyb! Vesele jsem poskočil sněhem kupředu a pokývl pánovi Vánoc na pozdrav. S vlající oháňkou jsem přikyvoval na Varjova slova a věnoval jsem Vlčíškovi mírnou úklonku, aby bylo jasné, že i já v něj věřím a chovám ho v patřičné úctě. "Rád vidím, že se mi povedlo zahnat tvé pochybnosti," zasmál se vlk přátelsky a já mu oplatil širokým úsměvem, než jsem ustoupil trošku stranou, aby měl i Cyril prostor se s Vlčíškem pozdravit, kdyby chtěl.

7. Zavzpomínej na svou první zimu
//Ragar přes Sviští hůrky

Na svůj nápad s mlhou jsem byl pořádně hrdý a musel jsem se zazubit, když jsem viděl, jak se Cyrilovi pootevřela tlama. Varja už byl ale zase myšlenkami někde napřed a pustil se do halekání veselé koledy. Zdálo se, že mu mozek běží nějakou zvýšenou rychlostí, neustále se o něj pokoušely náhodné výbuchy energie. I to mě pobavilo, byl bych si zazpíval s ním, kdybych mohl, ale bohužel - a neviděl jsem kolem ani nic, co by mi mohlo posloužit za hudební nástroj. Smůla. Snad se mi to povede vynahradit jinak. Octl jsem se opět ve vedení naší tříčlenné skupinky a vydal jsem se přes hory a přes doliny směrem, kde se tyčila ta nejvyšší hora ze všech. Varja už ji samozřejmě znal, ale teď to určitě bude jiné. A kdo ví, třeba i ten Vlčíšek tam bude čekat? Cyril zřejmě došel k závěru, že tu znám úplně všechno, což mi sice lichotilo, ale asi to nebyla úplně pravda. Pokýval jsem hlavou a rozmáchl se tlapou doširoka, abych naznačil, že toho, co neznám, jsou vážně spousty.
Cyril s Varjou se pošťuchovali ohledně nějakých nájezdníků, ale já se trochu ztratil v myšlenkách. Tady v horách se nedalo nezavzpomínat na vlčecí léta pod Nejvyšší horou, kde jsme se brodili sněhem, dováděli s Badri, Léem a Orlou, stavěli si vlkuláky, sáňkovali na svazích hor a nepochybně přidělávali mámě a prarodičům spoustu vrásek na tváři, když jsme se vrhali do nebezpečných situací hlava nehlava. Neměli to s námi lehké. Tehdy mi to nedocházelo, ale takhle zpětně jsem viděl, jak moc lásky a péče nám skutečně věnovali a co všechno nám obětovali.
Jak jsem se zamyslel, trošku jsem zaostal, ale Varja vedení převzal bez problémů. Už nejspíš věděl, kam to jdeme. Husté sněžení zhoršovalo viditelnost, avšak stále jsme postupovali vpřed bez větších zádrhelů. Navíc to nejspíš bylo Varjovo splněné přání. Roztáhl jsem tlamu do úsměvu a zamyslel se, co bych si já od Vlčíška přál. Jenže já už popravdě většinu věcí měl. Snad jen... "Přál bych si mít víc času na to, abych mohl být se všemi, co mám rád," vyslal jsem k Varjovi myšlenku. Už dávno jsem se neviděl s tetičkou Baghý, s Omórikou a Háti... i Badri zůstala u tůňky. Někdy by bylo třeba, aby se vlk uměl snad rozčtvrtit.

//Zubatá

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Hlasů se horami rozlehlo během noci opravdu hodně. Některé byly povědomé, některé rovnou známé. Nikdo však nepřišel až k nám a většina poutníků si šla opět svou cestou. Přesto nás na chvíli cosi poutalo k sobě. Jako by se tu na pár prchavých okamžiků stvořilo vlčí společenství, jakási smečka naprostých cizinců, kteří se dost možná už nikdy ani nepotkají. Bylo zvláštní o tom přemýšlet, ale hřálo mě to u srdce.
Varja ale moc dlouho nečinně sedět nevydržel. Pustil se do zdobení stromku, který tu statečně bojoval o své místo na světě, i když v těchto vysokých polohách to neměl lehké. Však byl taky celý zakrslý. Chvíli jsem sledoval Varjovo počínání, když tu se Cyril pustil do zpěvu. Zazubil jsem se a ohlédl se po něm, jestli jsem měl v plánu filozofické úvahy, pak Cyrilův bujarý zpěv mi je všechny vyhnal z hlavy. Připojil jsem se tedy k Varjovi a pomohl mu stromeček ověsit vším možným, co se tu kolem dalo najít. Napadlo mě potom ještě něco. Na chvíli jsem kolem přivolal mlhu, která na větvičkách stromku zmrzla a utvořila krásnou jinovatku. Teď byla borovička jako nová.
Ale co dál? Oči mých společníků se otáčely po mně. Spát, jo, na to bych kývl asi vždycky... ale přece jen se mi zdál lepší Cyrilův první nápad. Zamyšleně jsem nakrčil čelo a podrbal se zadní tlapou důkladně za uchem. Vlčíšek, Vlčíšek... Nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli ho skutečně můžeme potkat, ale jestli ano, potom zcela jistě existovalo jediné místo, kde bych ho čekal. Tvář se mi rozjasnila a pokynul jsem Varjovi s Cyrilem, aby šli za mnou. Ať už tam Vlčíška potkáme či ne, jistě ten výlet v zimě bude stát za to. I když to bude jistě trošku risk.

//Sopka přes Sviští hůrky

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc
//Severní Galtavar

Pokračovali jsme k horám. I přesto, že mohly být zrádné byly také krásné a já si je přál spatřit v tom pravém zimním hávu. Ač jsem se usadil v rovinatějších polohách, moje srdce občas stále zatoužilo po krajině, v jaké jsem se narodil. Proto jsem si to rázoval přes louku možná až trochu moc rychle. Když jsem se totiž ohlédl za sebe, spatřil jsem Cyrila s Varjou kus dál, jak zápolí s jakýmsi krámem. Zvědavě jsem přiběhl blíž a zjistil, že to je obyčejná kůra, ovšem vypadala, jako že má úplně ideální tvar pro sáňkování! Strakatý vlk mě vyzval, abych to taky vyzkoušel a tak jsem neváhal, nechal jsem se kousek postrčit, ale v tu chvíli jsem neměl na hru příliš velkou trpělivost. Už se pomalu stmívalo a já byl nedočkavý, abychom už byli v horách. Nechtěl jsem lézt na nejvyšší vrcholky v úplné tmě a tak jsem rychle zase vyrazil, poté, co jsem letmým šťouchancem do ramene popohnal Cyrila i Varju. Možná jsem na ně moc naléhal, ale zkrátka jsem se nemohl dočkat.
Cesta po horách nebyla nejsnazší, ale moje tlapy nikdy nezapomněly, jak po nich chodit. Skoro jako by si samy opatrně hledaly tu nejlepší stezku. Uši se mi stáčely všemi možnými směry. Z dálky se k nim totiž neslo vytí, a o chvíli později další a další. Nejspíš spousta náhodných poutníků v tuto noc zabloudila do hor a šla pozdravit měsíc. Se zářícíma očima jsem se otáčel po svých společnících. Taky to musíme udělat! Škrábal jsem se výš a výš, až jsem zastavil na jednom plácku, který už byl skutečně dost vysoko. Stál jsem skoro po břicho ve sněhu a většina hor se teď rozkládala pod námi. Zvedl jsem zrak k srpku měsíce a obdivoval krásu noci, zář hvězd vykukujících mezi sněhovými mraky, stříbrnou mlhu, která mi stoupala od udýchané tlamy. Jen, co jsme chvíli spočinuli, jsem zvedl hlavu k obloze a pootevřel tlamu. Nezaznělo žádné zavytí, jen přidušené zamručení, braur, to bylo nejvíc, čeho jsem byl schopen, ale vůbec to nevadilo. Hlavní byla ta myšlenka.

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Mahtaë sever

Cyril se na ty šišky moc netvářil. Oplatil jsem mu pohled a bezradně pokrčil rameny. Ne, netušil jsem, jestli je to nějaký vtípek. Varja se ale tvářil docela vážně. Přísahal, že to je dobré, ale Cyrilovi se pořádně křivila tlama, když šišku žvýkal. Zkusil jsem opatrně taky kousek, ale... Měl jsem co dělat, abych to požvýkal a polkl, protože jsem se nechtěl Varji dotknout tím, že bych jeho vyhlášený salát plival do sněhu. Měl jsem párkrát v životě docela velký hlad, ale nejspíš jsem nikdy nedosáhl dostatečné úrovně zoufalství. Střelil jsem po strakatém vlku omluvným pohledem. Snad bude opravdu lepší zvednout kotvy.
Má iluze hor trochu vylekala Cyrila, i když Varja ji vzal docela v pohodě, načež jsme byli vysláni napřed. Svěsil jsem lehce uši, lavinu jsem si pamatoval, však jsem u ní také byl... a ne všichni se z ní dovedli vyhrabat. Mírně jsem se otřásl. Věřil jsem ale, že tentokrát všechno dopadne dobře a bez nějakých karambolů.
Sotva jsme vykročili, Varja se ozval s tím, jak je s námi rád. Zazubil jsem se a okamžitě vesele zamával ocasem, načež jsem poskočil směrem k němu a věnoval mu krátké, zato však pěkně drtivé medvědí objetí. Protože i já jsem měl Varju rád a cítil jsem, že i Cyrila bych si mohl oblíbit, i když jsem ho zatím znal jen málo. Jenže jeho bych asi k objetí jen tak nechytil! Lítal kolem jako blázen, povedlo se mi ho maximálně postrčit ramenem a pak už byl zase o tři metry vedle. Zubil jsem se na celé kolo a s rozevlátou oháňkou jsem přidal do klusu k horám, které se už tyčily před námi. Vypadalo to, že k nim dorazíme až s příchodem noci, ale to nevadilo. I ta měla v horách své kouzlo.

//Ragar

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Varja dál přemlouval Cyrila, aby to v Borůvce alespoň zkusil, ale ve výsledku bylo jen na vlkovi, co si vybere. Sám jsem si myslel, že by se tam vydat měl. Nevěděl jsem, co předtím myslel tím, že není jako Varja. Tedy, samozřejmě, že nebyli stejní, ale... proč to vůbec zmiňoval? Netušil jsem, nevěděl jsem vlastně, odkud a jak se vlci znali a zdálo se, že tohle je záležitost spíše mezi nimi dvěma. Já se tedy věnoval svým vlastním činnostem, chytil jsem do tlamy pár vloček a pak už mě napadlo, že bychom se měli vydat někam dál. Zdržovali jsme se pořád poblíž lesa a i když to bylo fajn, původně jsem měl v plánu alespoň menší výlet.
Jenže Varja se mezitím ještě vytratil a když se vrátil, držel v tlamě... větvičku se šiškami? A co víc, chtěl, aby to Cyril jedl? Úkosem jsem na šedého vlka pohlédl, co on na to. Osobně jsem se k tomu necítil zrovna dvakrát přitahován. Měl jsem pocit, že to musí chutnat jako smůla ze stromů... a jestli jste ji nikdy neochutnávali, nedělejte to. Chutná mnohem hůř, než voní a vypadá, věřte mi. Varja měl tedy skutečně zvláštní chutě. Cestou snad najdeme Cyrilovi něco lepšího, aby nám neumřel hladem, potřásl jsem hlavou a předvedl iluzí svůj plán.
Varja s ním hned souhlasil. A věřil jsem, že Cyril bude také. Protáhl jsem si tedy hřbet a už na nic nečekal. Prozatím nám počasí docela přálo, bylo třeba toho využít. Pokývnutím hlavy jsem oba vlky pobídl, abychom vyrazili a sám jsem vykročil směrem k jezeru na severu a kolem něj dál, dál, dál, směrem k horám.

//Severní Galtavar přes VVJ

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Dostavěli jsme své příbytky a já se vydal omrknout ten Varjův. Hnědý vlk se odsunul stranou a já se bez okolků nakvartýroval dovnitř. Bylo to tam, pravda, ve dvou celkem stísněné, vzhledem k tomu, že já i Varja jsme byli celkem prostorově výrazní, ale nějak jsme se tam vmáčkli. Alespoň na chvíli, protože potom dokončil své iglú i Cyril. Měl sice pořád různé stížnosti a problémy, ale nakonec se nechal zlákat ke každé legraci, což se mi zamlouvalo. I jeho výtvor jsem se vydal okouknout, bylo potřeba vyzkoušet všechny, jak říkal Varja. Proč? No... Prostě proto. Pokud jsem mohl soudit, všechny sněhové stavby se vydařily. Aby taky ne! Přece jsme si s nimi nedali tolik práce jen tak.
Nakoukl jsem k Cyrilovi, ale nakonec jsem skončil zase u své původní budky. Na chvíli jsem si zalezl dovnitř, ať už tam zrovna někdo ležel nebo ne, a jen tak se koukal kolem. Svítalo nové ráno, sníh dál mírumilovně padal k zemi a i krutý vítr, který bičoval včera celý kraj, se uklidňoval. Zima byla skutečně krásná, zdálo se, že bude letos jako z pohádky. Na břehu řeky, kde jsme běhali, byl plný stop a pošlapaný, avšak všude jinde jeho bělostná dokonalost téměř brala dech. Spokojeně jsem se tomu pousmál a zaplácal ocasem do ušlapaného sněhu tvořícího podlahu mého příbytku. Bylo to pěkné místečko, útulné a příjemné. Napadlo mě ale, že bychom se mohli vypravit někam dál. Možná i k horám, podívat se, jak tam bude?
Vylezl jsem ven, podíval se na Varju s Cyrilem a chystal se začít vysvětlovat, když jsem si na něco vzpomněl. Už to bylo dávno, co jsem vyvolal tu iluzorní rybu, ale dovedl jsem to. Zvládl bych něco podobného znovu? Mohlo by to být snazší, než pokoušet se komunikovat skrze myšlenky hned se dvěma vlky. Kývl jsem na ně a ukázal tlapou do vzduchu před sebe, aby dávali pozor. Přivřel jsem oči soustředěním a tam, kam jsem ukazoval, se zjevil zmenšený obraz hor. Jen pár zasněžených vršků s modrou oblohou za nimi. Byl docela rozklepaný a napůl průsvitný, ale dalo se poznat, o co jde. Chvilku jsem obraz udržel a potom ho nechal zmizet. Vydechl jsem si - fajn, byla to taky docela fuška, ale s trochou cviku by to mohlo být užitečné. S otázkou ve tváři jsem sledoval, co na to Varja s Cyrilem a co si myslí o mém nápadu. Jen na chvíli jsem se ohlédl přes rameno. Jako bych něco slyšel, nějaké hulákání z lesa? Ale znovu se to neozvalo. Možná se mi něco zdálo.

21. Zkus postavit iglú

Varja s Cyrilem měli mezi sebou nějaké zážitky, se kterými já nebyl obeznámen. Převrat? naklopil jsem hlavu na moment ke straně, zmatený tím vším, ale bylo mi jasné, že to ani chápat nemůžu. Samozřejmě jsem ale souhlasil, že by to ve smečce měl zkusit. Zamáchal jsem ocasem a šel se věnovat rybám.
Mé váhání ostatním neuniklo. Cyril se dokonce otázal, jestli je všechno v pohodě. Krátce jsem se k němu otočil a pokýval mírně hlavou. Samozřejmě, všechno bylo v nejlepším pořádku... až na ty věci, které nebyly. Jenže to stejně nebylo nic, s čím by kdokoliv z nich mohl něco udělat. Rybu jsem nakonec i tak dostal a to mi mohlo být útěchou. Hned jsem se do ní pustil, stejně jako Varja do té svojí, jen Cyril se v té své nimral a nakonec jí většinu přenechal Varjovi. Pokrčil jsem rameny nad jeho stížností o tom, že se mu ryba v tlamě téměř ještě mrská. Proč by to vadilo? Aspoň bylo vidět, že je čerstvá.
Chystal jsem se Cyrilovi začít nabízet, že bychom mu mohli třeba pomoct najít k snědku něco jiného, jenže jsem stačil sotva pozvednout tlapu, když se Varja vrhl do sněhu jako praštěný a začal ho nahrnovat na kupičku. Či spíš kupu. Rostla před očima a já rázem na další lov zapomněl. Skočil jsem do sněhu také a začal budovat svou vlastní sněhovou hromadu kousek od té Varjovy. Udělal jsem velkou hroudu ze sněhu a potom do ní začal hrabat tunel, dokud jsem se nezačal bát, že někde prorazím na druhou stranu. Výsledek byl docela slušný. Moc dlouho asi nevydrží, ale teď tu byly stěny i strop a všechno to stálo, aniž bych to musel podpírat. Spokojeně jsem si svůj výtvor prohlédl, vlezl i dovnitř, potom jsem se vysoukal ven a šel nakouknout k sousedům - jakpak to asi vypadá u Varji vevnitř?

9. Ulov si kapříka

Varja to samozřejmě celé hodil na mě. Zakřenil jsem se a drcnul do něj ramenem, samozřejmě v přátelském duchu. Takhle mě osočovat! No toto! Ne, že by to nebyla pravda, ale vypadalo to, že dokonce ani Cyril tomu nevěří. Že bych vypadal až jako takové neviňátko?
Jak jsem doufal, Varja se na smečku začal vyptávat, takže jsem se doslechl, že mu byla doporučena vlčicí, kterou jsem nejspíš nepotkal. Alespoň mi to jméno nic neříkalo. Byl ovšem nejistý ohledně toho, jestli by pro něj byla Borůvková smečka ta pravá. Vykouzlil jsem na tváři povzbudivý úsměv a zastřihal ušima. Neznal jsem ho až tak dobře, ale v Borůvkovém lese si své místo našel leckdo. Věřil jsem, že by tomu u Cyrila nebylo jinak.
Posléze jsem se přesunul k vodě a zahleděl se na ryby, které se v té studené řece míhaly. Připojili se ke mně i Varja s Cyrilem, který z toho příliš nadšený nevypadal. Než jsem se odhodlal ke svému útoku, strakatý vlk už jednoho kapříka držel v tlamě. Ostatní ryby se rozprchly na všechny strany. Zazubil jsem se na Varju a popošel kousek proti proudu, abych si udělal větší rozestup od Cyrila a neplašili jsme si ryby navzájem. Vlk s maskou dál brumlal, ale do lovu se i tak zapojil.
Najednou jsem byl poslední, kdo ještě žádnou neulovil, i když jsem to původně sám vymyslel. Možná, jen možná, jsem to trochu oddaloval. Hluboko v hrdle jsem vyloudil frustrované zamručení, hrozně mě štvalo, že jsem měl z vody takový blok. Tolik jsem ji dřív miloval a lov ryb snad ještě víc. Jen kdybych dokázal svému mozku poručit! Naklonil jsem se nad vodu, tlapy pevně rozkročené na mělčině a rychlým pohybem jsem vyrazil hlavou kupředu. Chramst! Už jsem taky svého kapra držel, rychle jsem ho zakousl a vrátil se s ním k ostatním. Právě včas, abych zaslechl Cyrilovu další stížnost. Pobaveně jsem se nad tím zazubil, zastřihal ušima a dal se bez váhání do jídla, než bude z ryby jen ledová kostka.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Ne, vážně to nebyl Varja a nebyl to ani cizinec. Byl to Cyril a vypadal dokonale zmateně, že mě tady vidí - k mému štěstí však nevyhlížel nijak navztekaně. Ještě jednou jsem omluvně zamáchal ocasem a na jeho otázku jsem se začal otáčet směrem k Borůvkovému lesu, abych mu naznačil, že tady poblíž vlastně bydlím, jenže to už jsem schytal přímý zásah. Jau, ta tedy sedla! Sněhová koule od Varji se mi rozbila o hřbet. Stačil jsem ještě zaznamenat, že i Cyril s Varjou se znají, ale taky jsem si plácal další kouli, kterou jsem hodil po strakatém vlku, abych mu to oplatil. Teď nás tu však už bylo trochu moc a koulovačka se změnila v pěkný chaos. Schytal jsem další zásah od Cyrila, chtěl jsem mu to oplatit, ale moje střela mu jen přeletěla hlavu a spadla do řeky.
Nakonec celá koulovačka jaksi vyšuměla, ale oháňka se mi spokojeně houpala sem tam. Takhle přesně jsem si tu zimu představoval. Cyril objasnil, co tu má na práci - zdálo se, že také jen tak užívá zimního času, nebýt plánu jít navštívit Borůvkovou smečku. Našpicoval jsem uši a nad hlavou mi vyskočil pomyslný vykřičník. Že by se chtěl přidat? Zazubil jsem se a věnoval pohled Varjovi, doufal jsem, že Cyrilovi všechno o smečce řekne. Mohl jsem se zase začít pokoušet s magií vštěpovat mu myšlenky do hlavy, ale přiznám se s klidem, že jsem na to byl líný. Bolela mě z toho hlava a u vlků, kteří nebyli úplně skvěle známí, to prostě byla fuška.
Sám jsem svou pozornost obrátil k řece. Ještě nezamrzla, i když určitě byla studená. Opatrným krokem jsem se přiblížil až ke břehu a zahleděl se do proudu. Sem tam jsem spatřil, jak se tam pohybují ryby. Hmm, olízl jsem si mlsně čenich, ovoce z kouzelné tůňky bylo jedna věc, ale k plné spokojenosti mi to nestačilo. Rybu bych si dal. Naklonil jsem se k vodě a zkusil tlapou, jak moc je studená. Překvápko - fakt hodně. Vylovit nějakou tu rybu... to pro ni snad bude i vysvobození, že už tam nebude muset mrznout. Vytáhl jsem omrzlou tlapu z řeky a otočil se na Cyrila s Varjou. Naprázdno jsem zaklapal tlamou a kývl hlavou k vodě. Můj úmysl musel být snad jasný. Jen jsem to musel zvládnout tak, abych tam nezahučel, a nejen kvůli tomu, jak byla ledová. Už jsem nechtěl zažít nikdy pocit ztráty pevné půdy pod tlapami.

13. Zúčastni se koulovačky
//Ovocná tůň přes Borůvku

Badri se nejspíš rozhodla zůstat u tůňky, ale Varja se mnou šel. Nezazlíval jsem to sestře, jestli si chtěla trochu odpočinout nebo obdivovat krásy zimy chvíli osamotě, jen jsem jí to přál. Zazubil jsem se zvesela na strakatého vlka, který si to štrádoval za mnou a zamával jsem ocasem. Přes les jsem to vzal trochu volnějším tempem, protože jsem byl po tom divočení ve sněhu trochu zadýchaný, ovšem jak jsem viděl tvořící se sněhovou pokrývku všude kolem, nedalo mi to. Sníh ve mně odjakživa probouzel vnitřní vlče. Ne, že by kdykoliv jindy spalo příliš tvrdě... Mohl jsem být obrovitý mamut, ale některé části mé duše prostě nikdy pořádně nedospěly.
Proto jsem také najednou zastavil, rychle uplácal sněžnou hroudu a mrštil jí po Varjovi. Bylo to jako v létě v horách! Nečekal jsem, až se vzpamatuje, prostě jsem vzal do zaječích. Blížili jsme se k řece. Schoval jsem se za jeden z posledních stromů lesa, uplácal kouli... plesk! Něco zasáhla, ale jestli Varju nebo strom, to už jsem netušil. Nečekal jsem, abych to zjistil. Cválal jsem dál a dál, v jednu chvíli jsem zakopl, vrhl neohrabaný kotrmelec, ale další kouli jsem vzápětí házel, aniž bych si dal šanci se pořádně vzpamatovat.
Rozplácla se Varjovi na zadku, jenže... To není Varja! Vytřeštil jsem oči, když jsem viděl, že jsem mrštil sníh po nějakém úplném cizinci. To ale taky nebyla pravda. Ten vlk nebyl cizí, už jsme se potkali - tam u ledové pukliny, kde se stalo tolik neštěstí. Omluvně jsem svěsil hlavu a zamáchal ocasem na znamení, že to nebylo schválně, ale přitom jsem vrhal pohledy přes rameno, dobře si vědom, že momentálně jsem úplně dokonalým cílem pro Varjovu odplatu. Polární záře na mém kožíšku svítila do dálky, trefit se do mě by bylo asi tak těžké, jako trefovat se do vrat od stodoly.

16. Dováděj ve sněhu

Čas vážně letěl, když ho jeden trávil v dobré společnosti. Poflakovali jsme se u jezera a rázem se začal z nebes snášet sníh, až bylo jasné, že jsme se proflákali až k zimě. Zamával jsem ocasem, když se začaly sypat první letošní vločky, ale ještě chvíli jsem se povaloval. Aspoň dokud Varja nevyrazil a nezačal poskakovat v čerstvě napadaném sněhu. To jsem pak už nevydržel. Musel jsem se k němu také připojit a zapojit se do zimních radovánek.
Taky jsem vyskočil a vrhl se do sněhu s hnědým vlkem, který kolem poskakoval jako kůzle, takže jsme v tom rázem byli dva. Sníh vířil kolem nás a nejspíš to vypadalo, jako by na plácek u tůňky vtrhlo nějaké sněhové tornádo. Čerstvě napadaný sníh vířil kolem, lítal vzduchem, byl prostě úplně všude. S tlamou roztaženou ve veselém úsměvu jsem skákal jako malé vlče. Tohle bylo prostě super. Konečně jsme se dočkali zimy a pořádných zimních radovánek k tomu! Máchal jsem nadšeně ocasem a hravě se protahoval, až dokud jsem nebyl tak udýchaný, že jsem si musel chvíli sednout.
Povalování už ale bylo určitě dost. Kývl jsem na Varju i na Badri, pokud měla zájem se zapojit a potom směrem kamsi ven z lesa. Můj úmysl musel být jasný - chtěl jsem se vypravit někam na výlet, omrknout, jak vypadá příchod zimy v širším okolí. Určitě tam na nás čekala spousta zimních radovánek, které můžeme podniknout všichni dohromady. Se stále ještě vesele máchajícím ocasem a úsměvem na tlamě jsem se rozklusal od jezírka pryč, přes les a směrem k řece. Doufal jsem, že nepůjdu sám, ale pevně jsem věřil, že ne. Však jsme byli všichni seveřani, no ne?

//Mahtaë sever přes Borůvku

Kdepak, ze severu to určitě nebylo a co to je, to jsem tedy neměl nejmenší tušení. V životě jsem takovouhle obří bouli neviděl. Sestra měla spoustu otázek, ale ovoce samo o sobě mlčelo a já s Varjou jsme jí žádné odpovědi poskytnout nemohli. S úsměvem jsem zastřihal ušima, plně rozhodnutý přijít té věci na kloub.
Což se také povedlo. Opět se jednou vyplatilo být trochu hromotluk. Šiška odhalila tajemství, které skrývala pod kůrou a Badri ji mezi nás rychle rozdělila. Kousek, který jsem si olízl z tlapy, mi zachutnal, takže jsem se vůbec nezdráhal pustit se do zbytku šťavnaté dužiny. Byla ale pravda, že zelená kůra moc dobrá nebyla. S ušklíbnutím jsem ji vyplivl a dál už jedl jen to červené, až mi tekla šťáva po tlamě a vypadal jsem tak trochu jako zabiják. Spokojeně jsem si pomlaskával. Tohle tedy stálo za to!
I když jsme ho rozdělili na tři kusy, bylo ovoce hodně, ale můj žaludek se dal přirovnat k bezedné jámě a tak jsem se brzy jen olizoval, když mi nezbylo nic, než jen nedobrá zelená slupka. Zamával jsem zvesela ocasem. To by mě zajímalo, kde tohle normálně roste. Bylo by fajn jich najít víc, jé.

Na potápění jsem skutečně neměl ani pomyšlení. Ne od toho... incidentu. Pousmál jsem se na Badri, když ke mně přiskočila a dotkla se mojí tlapky. Podobný úsměv jsem věnoval i Varjovi a mírně zamával ocasem. Nečekal jsem, že by mě někdo chtěl nutit - a kdyby ano, pak bych se nenechal. A pokud šlo o můj názor na to, odkud se ovoce bralo, nevsadil bych tlapu na to, že je někde na dně jezírka ovocný poklad. Jistě odněkud odtamtud muselo vystoupat, ale kdyby se tam někdo potopil, pravděpodobně by nenašel nic.
Myslel jsem, že se nad námi tůňka už dnes neslituje a neukáže nám svůj další um, avšak to jsem se spletl. Badri totiž spatřila na hladině cosi opravdu obřího. Vykulil jsem oči a pohlédl na oba své společníky - No přesně o tomhle jsem mluvil! Tohle byl , eden z těch divných druhů ovoce, které jsem neznal a které se tu občas vyskytly. Než jsem se nadál, Badri s Varjou už plod vytáhli na břeh. Připomínal mi trochu balón, se kterým jsem si kopal v létě se záhadným starým vlkem, jen o něco šišatější. Badri s ní usilovně zápasila, ale nic se nedělo. Přišel jsem blíž a poplácal balónové ovoce tlapou. Ozval se dutý zvuk a zjistil jsem, že má docela pevnou kůru. Naštěstí uplatňování hrubé síly bylo jednou z mých předností. Vyskočil jsem a oběma předníma nohama naráz dopadl na ovoce. Ozvalo se křup a kůra trochu povolila. S lehkým frknutím jsem se do toho pustil znovu. Odraz, skok a křup! Tentokrát se ovoce rozlomilo na neúhledné poloviny. Bylo docela překvapení, že uvnitř vůbec zelené nebylo. Vnitřek byl červený a sladce voněl. Olízl jsem si z tlapy kus dužiny, který na ní ulpěl a spokojeně mlaskl. Bylo to dobré! A bylo ho nepochybně dost pro všechny. Mrkl jsem na Badri, jak svůj objev bude chtít rozdělit.

Badri se vytasila s otázkou, která mě trochu překvapila... a taky vyděsila. Ne, skutečně mě nic podobného nikdy nenapadlo, neměl jsem příliš ve zvyku do věcí dloubat, když fungovaly i samy o sobě, ovšem z myšlenky, že se vydávám do chladných hlubin, se mi rázem sevřelo hrdlo. Stáhl jsem lehce uši a odmítavě zavrtěl hlavou, přičemž jsem se ne zrovna nenápadně odsunul o pěkných pár desítek centimetrů od okraje tůňky. Vlk s magií vody, který se bojí vody - bylo to jako hloupý vtip, avšak pro mě bohužel nepříliš vtipný.
Pomocí poměrně prosté pantomimy jsem Varjovi vysvětlil v hrubých obrysech svoji komunikaci s Badri - a samozřejmě i ostatními vlky, jen s pokrevní rodinou se to zdálo nejsnazší. Badri hnědému vlku spěšně dodala další detaily, jak to vlastně funguje. Zazubil jsem se na Varju, skutečně to komunikaci usnadňovalo, i když jsem i tak často využíval jen řeči těla, jak jsem byl odjakživa zvyklý. Ovšem na vyjádření složitějších věcí se to velmi hodilo.
Byl jsem vážně šťastný, jak se tu Badri zalíbilo a že zde hned našla svoje místo. Ještě to musíme říct Baghý, určitě se bude hrozně divit. "Osud," kývl jsem souhlasně a tentokrát onu myšlenku vyslal nejdřív k Badri a potom i k Varjovi, načež jsem se natáhl do mokré trávy kolem a párkrát se v ní překulil, až jsem měl kožich mokřejší, než doteď zvládl zařídit déšť. Mohlo se to zdát jako naprosto náhodný čin... hlavně proto, že to tak i bylo. Nepřemýšlel jsem, byl jsem prostě šťastný v téhle chvíli.