Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5 (70)

Na vrcholku svahu jsem si musel oddechnout. V tlapách mě úplně bodalo. Opatrně jsem si lehl mezi horské kvítí a kontroloval, jestli mi zase neteče krev. Všechno ale vypadalo v pořádku. Proto mou pozornost rázem spíš upoutalo okolí. Vyšplhal jsem se na nějakou horskou loučku. Bylo tu vážně pěkně, teď v létě leccos kvetlo. Nedaleko se lesklo další malé jezírko, o ta zde nejspíš vůbec nebyla nouze. Co bylo ale vůbec nejlepší bylo zjištění, že kousek za jezírkem se nachází několik statných skal a jestli jsem se dobře díval, vytvářely mezi sebou nevelkou jeskyňku. Místa tam ale určitě bylo dost, abych se tam schoval před nemilosrdným sluncem. Ano, tohle vypadalo hodně slibně. Tady bych se mohl utábořit. Prozatím jsem zůstal ležet ve svěží trávě, protože slunce ještě tolik nepražilo. Mohl jsem tak tlapám dopřát odpočinek, než půjdu zkontrolovat, jak vypadá skrýš pod skalami.

4/5 (69)

Těšil, a přesto jsem to ještě odložil. Místo toho jsem pomalu vykročil do hor hledat nějaký pěkný kout. Našlapoval jsem opatrně, jako baletka - i když bych musel být ta nejhromotlučtější baletka na světě. Postavu jsem na to vážně neměl. Zasmál jsem se při dávné vzpomínce, kdy Eira, v té době sotva odrostlé vlče, chtěla, abych s ní tancoval v měsíčním svitu či co. Měla trpělivosti hodně, to se jí muselo nechat, ale když jsem jí nejmíň po páté hamtnul svojí obří nohou na tlapku, moudře usoudila, že bude lepší to nechat být. Neměl jsem z toho tehdy nejlepší pocit, a z toho jak jsem ji pošlapal už vůbec ne, ale ona si z toho nic nedělala. Však si o to řekla sama, podotkla, a taky nic nedbala na mou snahu ji varovat. To bylo asi nejblíž kariéře baletky, co jsem se kdy dostal. Teď tedy tenhle nepodařený tanečník kulhavě šplhal do mírného kopečku a rozhlížel se, co uvidí.

3/5 (68)

Takže ranní program byl nejspíš vymyšlen. Bude potřeba si najít nějaké jiné místečko, kde přečkám úmorné vedro, které s sebou určitě přinese poledne a odpoledne. Nějaké skryté ve stínu, kde se ale budu moct dívat na něco víc, než jen nehybné stěny a kamení. Vrať se domů, říkal hlásek rozumu v mé hlavě, ale já... nechtěl. Tedy, chtěl jsem. Ale něco uvnitř mě od toho zrazovalo. Nechtěl jsem se domů vrátit takhle, celý pajdavý a dobitý od ryb. Navíc to pořád nebylo úplně blízko. Musel bych přejít celé hory. To se mi rovněž nejevilo jako něco, do čeho bych se chtěl pouštět. Kousance ještě neměly šanci se pořádně zahojit a každý krok bolel jako čert. Zítra už by to mohlo být lepší, když vydržím pokud možno v klidu, uvažoval jsem. Potom bych mohl domů. Pomyslel jsem na tetičku, na Háti a Riku, Adirama, vlčátka Awaraka a Aranel... ano, těšil jsem se.

2/5 (67)

Jaké bylo moje překvapení, když vedro pokračovalo i mimo můj sen! Mezi vrcholky hor vykouklo pár paprsků slunce a po zemi se doplazily až ke mně - ležel jsem s hlavou zalitou slunečním svitem a už i jen z toho kousku mi bylo jasné, že nás dnes čeká další pekelně horký den. Sice teprve začínal, ale jeden nemusel být zrovna génius, aby si to odvodil. S opatrností artritického starce, kterým jsem už naštěstí nebyl, ale dočasně jsem si to mohl díky piraním připomenout, jsem vstal a začal ustupovat do stínu. Slunce se pomaličku plazilo po plácku u jezírka a já věděl, že tady zůstat opravdu nechci. Na nějaké velké cestování jsem se ještě necítil, tudíž to vypadalo na další den neproduktivního lenošení a kdybych zůstal na místě, jediné, čeho bych se dočkal, by byl nejspíš úpal. Zároveň jsem měl pocit, že pokud se na celý jeden další den zakopu do té jeskyně, ve které jsem se válel předtím, možná se dočista zblázním.

1/5 (66)

Zase jsem tedy chrápal jako špalek, ale moje sny tentokrát byly spíš jen takovým útržkovitým chaosem, co nedával moc smysl a po probuzení jsem si z toho nepamatoval skoro vůbec nic. Jedině z toho posledního snu, co se mi zdál. V tom jsem se vlekl přes poušť, kde hrozně pražilo slunce a v dohledu nebyl ani kousek stínu. Jazyk mi visel z tlamy a snažil jsem se všemožně ochladit, jenže se to vůbec nedařilo. Mohl jsem funět, jak jsem chtěl, ale síla slunce byla moc velká, než abych toho moc zmohl. Kolem nebylo vůbec nic, jen nekonečný písek a jedno suché křoví, které vypadalo, že dočista shořelo na slunci, což nejspíš čekalo i mně. Plahočil jsem se dál, směrem k obzoru, kde se vzduch divoce tetelil, jaké bylo odporné vedro a já se pekl, pekl, pekl... Než jsem se však upekl úplně, otevřel jsem oči.

5/5 (65)

Jako by chtěla potvrdit mé myšlenky, kdoví odkud se vzala, na tlapu se mi snesla velikánská můra. Důkladně jsem si ji prohlížel. Nehýřila barvami jako denní motýli, ale i tak byla velmi zajímavá. Taky strašně šimrala. Nejspíš byla i ona zvědavá na mě. Chvíli mi lezla po tlapě, pak popoletěla a usadila se mi na čelence, načež mi přelezla na ucho. To už jsem ale nevydržel. Cukl jsem uchem, protože šimrání drobných nožiček jsem dál nemohl snést, což můru urazilo a odfrnkla opět do tmy za vlastními můřími záležitostmi. Ať už byly jakékoliv.
Měsíc dál šplhal po obloze a mně se chtě nechtě začínaly zase klížit oči. Měl jsem pocit, že hrozně moc spím a napadlo mě zauvažovat, jestli se o mně nepokouší třeba nějaká nemoc, ale nejspíš to bylo pochopitelné. Stačilo se podívat na ten dlouhý kus cesty, který jsem urazil a ne moje pokousané nohy, aby bylo jasné, že si nějaký ten odpočinek zasloužím. Plus já se spánkem nikdy neměl problém. Dovedl jsem vytuhnout vždy a všude, jen abych trochu popohnal plynutí času. A tak jsem to tak udělal i teď. Stočil jsem se do klubíčka, přední tlapy mi trochu krkolomně trčely, ale leželo se mi celkem pohodlně. Chvíli jsem se ještě snažil koukat na padající hvězdy a podařilo se mi spatřit jednu poslední, než jsem odplul opět do říše snů.

4/5 (64)

Div, že se mi z toho doopravdy nezatočila hlava. Na moment jsem se cítil úplně odtržený sám od sebe. Nebyl to vyloženě nepříjemný pocit, jen... dost zvláštní. Trvalo to jen pár vteřin. Pak jsem si zase plně uvědomil svoje tělo a vrátil se takříkajíc tlapami zpátky na zem. Nad tmavé siluety hor se začal šplhat měsíc a ozářil okolí svým stříbrným světlem. Přerovnal jsem si nohy do pohodlnější polohy. Chladná voda bolest na chvíli otupila a oteklá pravá noha nepochybně znatelně splaskla, ale ani mě nenapadlo, že bych se teď někam vydával. Nejspíš se tu v horách ještě chvíli zdržím. Této noci mi to ale nevadilo ani v nejmenším. Bylo tu příjemně. Teplý noční vánek mi k čenichu přinášel vůně nějakých horských bylin. Nevidění drobní tvorové šustili ve škvírách mezi skalami a všude se dala vytušit spousta života, třebaže skrytého a tichého.

3/5 (63)

Když jsem oči znovu otevřel, dlouho, předlouho se zdálo, že poslední létavice byla skutečně tou úplně poslední. Že jsem svoje tajné přání stačil odevzdat hvězdám na poslední chvíli. Přesto jsem pořád ještě neodtrhával zrak od oblohy. Zdálo se, že to nedovedu, jako bych byl pod nějakým kouzlem... a možná, že ano. Kdo říkal, že samotná příroda neměla kouzlenou moc? Na dnešní noci nepochybně bylo mnoho magického. Kdesi v dálce několikrát tiše zahoukala sova. Pár netopýrů se protřepotalo kolem, jenom tmavé siluety proti podobně tmavému nebi. A nebem se prohnala další hvězda. Já byl pouze tichý pozorovatel toho všeho a na moment se mě zmocnil pocit, ze kterého jsem měl málem závrať - pod vysokánskou klenbou noční oblohy jsem si náhle uvědomil, jak jsme vlastně všichni maličcí a ztracení, že i naše největší problémy jsou pouhými zrnky písku v porovnání s nesmírností světa kolem nás a neuchopitelné ohromnosti čehokoliv, co bylo tam nahoře nad námi.

2/5 (62)

Vtom nebem prosvištěla první padající hvězda. Jasně zazářila a zlomek vteřiny za sebou táhla dlouhý zářivý ocásek, než vyhasla. Čelist mi lehce poklesla a užasle jsem hleděl na místo, kudy se mihla. Páni! Byl jsem příliš překvapený, než abych si vůbec stačil něco přát. Vůbec mi to však nevadilo. Jen málokdy jsem měl dost štěstí, aby se mi podařilo padající hvězdu zahlédnout a tak mi to bohatě stačilo. Nepotřeboval jsem navrch ještě přání.
Jenže hvězdy ještě neskončily. Ba naopak, zdálo se, že teprve začínají. Za malou chvilku se nebem mihla další, tahle jen malinká, jako kratičká mžitka před očima. To už jsem měl oči k obloze doslova přikované. Nepřítomně jsem vytáhl přední tlapy znecitlivělé studenou vodou zpátky na břeh a poskládal si je pod sebe. Vůbec jsem ale v tu chvíli nemyslel na dravé ryby, jejich ostré zuby, ba ani na chlad vody nebo ne zcela příjemnou vlhkost nočního vzduchu. Zvedal jsem zraky ke hvězdám. Tam byla další, prohnala se krátkým obloukem těsně nad siluetami hor. Cítil jsem, jak mi tluče srdce. Náhle jako bych se vrátil do dob svého vlčství, kdy jsem v létě občas nad horami sledoval podobné úkazy. Tehdy jsem ještě hvězdám odevzdával svoje přání s plnou důvěrou v to, že mi je splní. Někdy mě mrzelo, že už jsem svět viděl dospělejšíma očima. Avšak zároveň jsem věděl, že jsem možná dospěl méně, než jiní. A tak když se mi nad hlavou mihla další létavice, zavřel jsem oči a poslal svoje přání do vesmírných hlubin s ní.

1/5 (61)

Pomalu a pozvolna se snášela noc. Ohnivé barvy večera vybledávaly, až nakonec jen na západě zůstala obloha lehce modravě našedlá a i to rychle ustupovalo pravé noční tmě. Na nebi nebyl ani mráček a tak jsem už od západu slunce vyhlížel, kdy uvidím první hvězdy rozsvěcující se nad vrcholky hor. Přejížděl jsem pohledem sem a tam po sametové černi noční oblohy. Chvíli trvalo, než jsem spatřil první stříbrné světýlko, jak probliklo temnotou. Vykouzlilo mi to na tváři malý úsměv. Musel jsem mít hlavu trochu krkolomně zakloněnou, ale příliš mi to nevadilo. Příliš jiné zábavy jsem tady neměl, takže jsem napínal zraky ke hvězdám, které se pomaličku jedna po druhé objevovaly nade mnou. Nejprve jako by se jim příliš nechtělo, ale než jsem se nadál, obloha jimi byli dočista posetá.

5/5 (60)

Ven z jeskyně jsem vykulhal pomalu a ztuhle. Vážně jsem byl rád, že mě nikdo nevidí. Přišlo mi to trošku... ponižující. Poražen rybami. Skutečně k popukání, ale já se tedy moc nesmál. Bolely mě nohy a cítil jsem se hloupě. Tenhle den se zrovna ideálně nevyvíjel. Aspoň, že k jezírku to nebylo daleko. Lesklo se jen o kousek níže, než byla jeskyně, kterou jsem si vybral za svou skrýš. Bylo jen malé, poměrně mělké a vůbec žádné ryby v něm neplavaly, což v tu chvíli skutečně byla úleva. Neohrabaně jsem se poskládal na břeh a ponořil přední nohy do krásně chladivé vody. Opatrně jsem si je opláchl od zbytků zaschlé krve a potom jsem je tam nechal prostě vznášet a chladit se. Horská voda byla pořádně studená a přinášela krásnou chladivou úlevu. S večerem se i horkost dne lehce ochlazovala, i když pořád panovalo teplo a lehké dusno. Zvedl jsem zrak k obloze, kde se střídaly jasné barvy západu slunce a do duše se mi vracel klid. Brzy bude všechno zase v pořádku.

4/5 (59)

Pomalu jsem vstal a dával jsem přitom pozor, abych pravé noze co nejvíc ulevoval. Ta levá taky pobolívala, ale neodnesla to tolik, jako pravá. Do té řeky už v životě nestrčím ani dráp, otřásl jsem se. Nenapadlo by mě, že i ve vodě tady v okolí žijí tak hrozně krvelačné bestie. S dravými rybami už jsem se pochopitelně setkal, ale většina jich žrala nanejvýš jiné ryby. Neslyšel jsem o tom, že by se jen tak samy od sebe pustily do vlků. A navíc to vypadalo, že snad lovily ve smečce. Nebo hejnu, nebo co že vlastně ryby mají. Měl bych se na to potom někoho zeptat. Nemůžu být jediný, kdo na ty ryby narazil, zakroutil jsem hlavou a opatrně si protáhl ztuhlá záda. I ta okružní cesta Gallireou mi dala zabrat, byl jsem celkem rozlámaný. Na odpočinek jsem se těšil, jen jsem nepočítal s tím, že si při něm budu muset ošetřovat dohryzané nohy. Trošku jsem si povzdechl a vyrazil směrem, kde jsem tušil jezírko.

3/5 (58)

Se škubnutím jsem se probudil a na pár hrůzných chvil jsem byl přesvědčený o tom, že na sobě ryby pořád cítím. Hystericky jsem se jednou tlapou plácnul přes druhou a vykvikl, když jsem ucítil bodnutí bolesti, které mě konečně přivedlo k rozumu. Samozřejmě. Ryby už byly pryč. Nepřišly si pro mě do jeskyně v horách. Byl to jenom sen, oddechl jsem si a podíval se na svoje tlapy. Zatímco jsem spal, krev na nich zaschla a rány se zatáhly strupy. Kousance jsem ale pořád cítil. Hlavně v pravé noze mi tupě pulsovalo a přišla mi celá taková oteklá. Tam se ryba musela trefit vážně dobře, a jak jsem si ji prudce odtrhl, jen jsem jí pomohl dokonat dílo zkázy. Ještě, že si ze mně kousek neutrhla! I tak toho zvládla napáchat dost. Přejel jsem čenichem po opuchlé bolavé tlapě a přemýšlel, co s tím. Cestou sem jsem míjel malé horské jezírko. Mohlo by být příjemné si tam tlapy trošku ochladit. Stejně by bylo dobré si jít omýt zbytky zaschlé krve.

2/5 (57)

I tentokrát mne pronásledovaly divoké sny, ale rozhodně už nebyly tak příjemné, jako ty o létání. Asi nebylo moc překvapivé, že v mém snu tentokrát figurovaly zubaté ryby. Brodil jsem se přes mělkou říčku, když jsem spatřil, jak se míhají ve vodě všude kolem. Hned jsem je poznal a dal jsem se na útěk, ale jako bych měl na tlapách závaží, dokázal jsem se pohybovat jenom hrozně, hrozně pomalu. Zato ryby se mrskaly svižně a hbitě v proudu, doháněly mě jako nic. Jejich tmavé šupiny se leskly pod paprsky slunce a jejich ostré tesáky byly tak zářivě bílé, až to řezalo do očí. Jejich hladové tlamy zuřivě cvakaly, tesáky klapaly o sebe, slyšel jsem to úplně jasně, dokonce i když ony byly pod vodou. Dál jsem se snažil unikout, ale skoro jsem se nedokázal hnout z místa, bezpečí druhého břehu se zdálo být na míle vzdálené... a už mě ryby měly. Zakously se mi do nohou, do ocasu, do břicha, cítil jsem, že se mě snaží stáhnout k sobě do vody, kde by mě obraly až na kost. Vrtěl jsem odmítavě hlavou, snažil jsem se je setřást, ale byl jsem strašně neohrabaný, stašně pomalý. Jedna ryba se vymrštila z vody přímo přede mnou. Byla obrovská, měla tlamu velkou jako medvěd a odporné tesáky z ní trčely v několika řadách. Vrhla se mi přímo po krku-

1/5 (56)
Červenec 2/10 - Kiana

Podřimoval jsem v příjemném stínu lesa a vůbec jsem si nevšiml, že se nedaleko ode mne v jezírku plácá mladá vlčí slečna. Jestli jsem zaslechl nějaké zvuky, můj ospalý mozek je úspěšně ignoroval. Možná je považoval za plácání žab do vody nebo něco podobného... Ale když se tenký hlásek ozval hned vedle mě, to už mojí pozornosti neuniklo. Trošku jsem sebou škubl, jak jsem se náhle vytrhl ze dřímoty, překulil jsem se na břicho a zmateně jsem zamžoural kolem sebe, než jsem se trochu vzpamatoval a uvědomil si, co se vlastně kolem děje.
Zaostřil jsem pohled na mladou vlčici, takové trochu odrostlejší vlčátko. Měla tmavý kožíšek, veliká zlatá kukadla a vypadalo to, že má ze mě trochu nahnáno. Přátelsky jsem se na ni usmál a zamával ocasem, aby viděla, že nemá důvod se bát. Zůstával jsem ležet, abych ji hned neděsil svojí mamutí velikostí. Zajímalo mě, odkud se tu asi vzala tak sama? Snad nebyla ztracená a jen si vyšla na výlet. Ale to určitě brzy zjistím.